MASARYKOVA UNIVERZITA. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY SDRUŽENÁ UMĚNOVĚDNÁ STUDIA Bakalářská práce Bohuslav Martinů a Otvírání studánek Vypracovala: Tereza Pokorná Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D. Brno, 2007

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou práci Bohuslav Martinů a Otvírání studánek vypracovala samostatně, pouze s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně... 2

3 Poděkování Vřelé poděkování doc. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce. Také děkuji Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, konkrétně slečně Lucii Jirglové, za poskytnutí korespondence a dalších potřebných materiálů. 3

4 OBSAH 1. ÚVOD BOHUSLAV MARTINŮ RODINA MARTINŮ ŽIVOT NA POLIČSKÉ VĚŽI PTAČÍ PERSPEKTIVA INSPIRACE V LIDOVÝCH PÍSNIČKÁCH ZAČÁTKY ŠKOLNÍ DOCHÁZKY A HRY NA HOUSLE KONZERVATOŘ V PRAZE MEZI PRAHOU A POLIČKOU SEZNÁMENÍ SE S FRANCOUZSKÝM IMPRESIONISMEM UČITELEM HOUSLÍ V POLIČCE PAŘÍŽ PAŘÍŽ STŘÍDAJÍ SPOJENÉ STÁTY ÚRAZ V SEARLES CASTLE OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK FRANCIE-NICE DOPIS Z POLIČKY LIDOVÝ ZVYK Z VYSOČINY ÚRYVEK Z POVÍDKY JOSEFA KARLA PROČ PRÁVĚ TŘI STUDNĚ? UPRAVENÝ TEXT BÁSNĚ PRVNÍ PROVEDENÍ STUDÁNEK PRAVÁ SVĚTOVÁ PREMIÉRA A JEJÍ ÚSPĚCHY NESPLNĚNÉ PŘÁNÍ NÁVRATU DOMŮ ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ PUBLIKACE MAPY KORESPONDENCE A FOTOGRAFIE PARTITURA

5 1. ÚVOD Tato bakalářská práce se zabývá tématem skladatele Bohuslava Martinů a jeho nejznámější kantátou Otvírání studánek. Mým cílem je ukázat, co vše předcházelo vzniku této skladby, což se týče jak života B. Martinů jako dítěte na poličské věži, tak jeho budoucích cest do zahraničí, kde následně strávil více jak polovinu svého života. Nejdůležitějším bodem je právě ono dětství. Každý člověk je určitým způsobem spjat se svým rodným krajem. Nejinak je tomu i u umělců, nehledě na to, v jakém kruhu umění se pohybují. Snad jen u nich jsou tyto pocity a city silnější. Každý si v sobě neseme část našeho dětství. Stejně tomu bylo i v případě Bohuslava Martinů. Vzpomínky na rodnou Poličku 1, která se nachází na Vysočině, se v něm zakořenily na celý život. Obrázek 1, Českomoravská vysočina 2 S největší pravděpodobností nejhlubší vzpomínky vznikaly na rodné věži kostela svatého Jakuba. Rodina Martinů zde strávila necelých třináct let života. Bohuslav věž téměř 1 Polička- město ležící v klínu kopců půvabně, průmyslově nepoškozené krajiny Českomoravské vysočiny, ležící v nadmořské výšce 555 m.n.m. První písemné zmínky pochází již z roku 1167 o území Na poličkách. Polička je městem kulturním a festivalovým. Od roku 1992 se každý srpen koná Festival Polička 555, kde se představuje jak umění výtvarné, tak hudební. V květnu 1996 se uskutečnil 1. ročník hudebního festivalu Martinů Fest, který se koná každé dva roky. Kromě bohatého kulturního vyžití nabízí okolí Poličky spoustu překrásných turistických tras a je výchozím bodem pro dovolenou v zeleni na čerstvém vzduchu.od roku 1990 je Polička vyhlášena městskou památkovou rezervací. Polička [on line]. Přístupné z < Citováno 3.května Českomoravská vysočina [on line]. Přístupné z < Citováno 3.května

6 neopouštěl a pozoroval okolní krajinu města celé dny z této ptačí perspektivy. Výhledy z ní byly, a stále jsou, velmi nádherné až uchvacující. Vše je vzdálené a malé, kolem jen krajina, lesy, louky. Naprostý klid a odpoutání se od městského života. Tyto výhledy do dálek byly také často doprovázeny zpěvem. Jak kostelním při bohoslužbách, tak také písničkami Bohuslavovy mámy a tátova pomocníka dědy Stodoly. Tudíž o hudbu a zvláště pak o zpěv nebyla zde nikdy nouze. Bohuslav byl také často bráván svým otcem do divadla, jelikož dělal nápovědu ale také byl ochotnickým hercem, a tak se mohl seznamovat s kulturním prostředím. Zkrátka již jako malý chlapec byl k hudbě, ač nevědomky, veden a při tom také zůstal. Byly to zdánlivě i naprosté maličkosti a detaily, které v něm vzbuzovaly touhu vracet se stále domů, jak fyzicky, tak ve vzpomínkách. Jelikož od svých třiceti tří let žil mimo tehdejší Československo, jeho stesk byl rok od roku větší. Tím spíš, když díky druhé světové válce nemohl zůstat ve Francii a musel tak odcestovat do Spojených Států Amerických. Čím dál a čím déle byl od své rodiny, tím víc trpěl a jeho touha po návratu se zvětšovala. Později měl opět možnost vrátit se do Francie, konkrétně pobýval v Nice. Právě do Nice mu byl v červenci roku 1955 doručen dopis, který poslal jeho přítel a básník, taktéž rodák z Poličky, Miloslav Bureš. V dopise byla báseň O studánce rubínce a také žádost, zda by Martinů byl ochoten zkomponovat k ní hudbu. Martinů neváhal a během jednoho měsíce vytvořil jedno z jeho nejznámějších děl- kantátu Otvírání studánek. Nebylo divu, že Martinů začal komponovat bez váhání, jelikož báseň byla o již zapomenutém lidovém zvyku z Vysočiny, z okolí Tří Studní a rybníka Sýkovce. Vždyť toto prostředí velmi dobře znal a miloval. Báseň se jej velice dotkla. Probudila v něm i ty nejniternější vzpomínky a dala tak vzniknout dílu, které svou lehkostí, čistotou a dechem Vysočiny vzbudilo obdiv nejen v Československu, ale také v celé Evropě a dále. Dílo mělo dokonce takový úspěch, že na něj reagovali nejen společnosti humanitně zaměřené, ale také ku příkladu zemědělská družstva atd. Česká televize natočila dva filmy na toto téma, kde použili hudbu Martinů, děti z Vysočiny oprášili tento folklorní zvyk. Lze jednoduše vyčíst, že kantáta Otvírání studánek měla jednak obrovský úspěch,ale jednak také vliv na různá odvětví života. Úkolem této práce je tedy nejprve ukázat, jak Bohuslav Martinů žil, hlavně tedy jaké bylo jeho dětství v Poličce, jelikož právě to mělo největší vliv na jeho budoucí skladby. Proto se budu často zastavovat u maličkostí, které však byly základem pro vytvoření si vztahu s domovem a jeho krajinou. Neméně důležité pak bylo cestování po světě, hlavně po Evropě, ale také za oceán, jelikož právě za těchto cest stesk po domově rostl. 6

7 Když pak dostal do rukou báseň, kterou měl možnost zhudebnit, vložil do ní veškerý svůj cit a vzniklo dílo pravděpodobně ve svém stylu dosud nepřekonané. Je tedy velmi důležité vědět, co vše předcházelo jeho vzniku, co vše se skrývá za nádhernou hudbou a slovy této kantáty. Budou zde také použity kritiky a také děkovné dopisy jako ohlasy na premiéru Otvírání studánek, ze kterých jde vyčíst neuvěřitelný úspěch, ačkoli je to skladba nepříliš hudebně náročná. V tom ale tkví právě ona krása a kouzlo. Samozřejmostí je také osvětlení samotného lidového zvyku a kde se vlastně předloha k Otvírání studánek vzala. Aby člověk tuto kantátu nebral jen jako dílo z mnoha dalších, pokusím se předvést vše, co pomůže kantátu pochopit i z jiného hlediska, než-li jen z hlediska hudebního. Tato práce by tedy měla pomoci pohledu na Otvírání studánek nejen jako na kantátu, ale také na dílo, které je založeno na citu a na stesku po domově. Je to vyznání lásky autora samotného ke svému rodnímu kraji. 7

8 2. BOHUSLAV MARTINŮ 2.1 Rodina Martinů Rodným městem Bohuslava Martinů je Polička, město, které leží na hranici mezi Českem a Moravou. Zde se na věži tamějšího kostela sv. Jakuba 8.prosince 1890 narodil Ferdinandovi a Karolíně Martinů syn, jehož pojmenovali Bohuslav. Byl jedním z jejich pěti dětí. Avšak z pěti sourozenců zůstali jen tři. Záhy po porodu totiž zemřeli jeho dva bratři- Antonín (1884) a Jaroslav (1886). Rodičům tedy zůstal nejstarší syn František (1880), o něco mladší dcera Marie (1882) a nejmladší syn Bohuslav. Jak již byli řečeno, narodil se na věži poličského kostela. Bylo tomu tak proto, že jeho otec byl nejen ševcem, ale také zastával funkci pověžného, jehož úkolem bylo sledovat dnem i nocí okolí města a dávat tak pozor hlavně na požáry, které nebyly žádnou výjimkou. Tato funkce pověžného byla totiž zavedena právě kvůli požárům, díky nimž několik let před tím lehl popelem kostel i několik desítek domů kolem něj. Dalšími povinnostmi Ferdinanda Martinů bylo natahovat věžní hodiny a troubit klekání. na této věži strávil malý Bohuslav prvních 12 let svého života. Poté se rodina odstěhovala na stálo dolů do města. Nejprve do domu tehdejší spořitelny ( dnes je tento dům sídlem Městského magistrátu), kde Bohuslavův otec dostal místo sluhy. Ale ani tento dům nebyl jejich konečným domovem. Nakonec se odstěhovali do domu na ulici Svépomoc č.p Obrázek 2, Bohuslav Martinů 3 3 Fotografie B. Martinů. In: BUREŠ, M.-MARTINŮ, B.: Otvírání studánek, faksimile partitury. Česká hudební společnost-společnost Bohuslava Martinů,Praha 1987, s

9 2.2 Život na poličské věži Je vhodné vrátit se ještě k pobytu na kostelní věži, jelikož představy o takovémto živobytí se mnohdy liší a ne každý si takový život dokáže představit. Většině lidem se žití ve výškách kostela zdá nádherné, romantické. Není ani divu. Protože výhled, jaký se tam člověku nabízí se nevidí tak často. Další kladnou věcí je, že veškeré dění z města a okolí jde naprosto mimo tyto výšiny. Jen klid, krajina kolem Zní to opravdu lákavě. Ale pro praktický život je to naprosto nevhodné. Rodina Martinů tu strávila něco málo přes dvanáct let života. Několikrát denně museli chodit z věže nahoru a dolů, což znamenalo několikrát denně vyjít necelých dvě stě schodů (přesně 199). A to byly cesty pouze za prací nebo za nějakými plánovanými pochůzkami. Počet sestupů a výstupů se také jednoduše navýšil, když přišla nějaká návštěva. Ale s tím si tato rodina hlavu příliš nelámala. Vždy po zazvonění zvonku u dveří dole se vyšli podívat na ochoz věže, kdo je přišel navštívit. A když to nebyl nikdo důležitý a nebo se jim zrovna nechtělo oněch několik desítek schodů zdolávat, jednoduše dělali, že nejsou doma. Obrázek 3, Kostel sv. Jakuba- rodná věž B. Martinů 4 4 Kostel sv. Jakuba [on-line]. Přístupné z < Citováno 3. května

10 Samozřejmě i s vodou to nebylo jednoduché. Všechnu vodu, kterou potřebovali, si museli nahoru donášet. A vody byla veliká spotřeba. Nejen kvůli vaření,ale také proto, že Bohuslavova maminka prala košile pro celé město. To bylo jejím zaměstnáním. Velkou část práce jim ale usnadňoval tzv. rumpál, který vedl do poloviny celého schodiště. Pomocí něj vyváželi veškeré potraviny, vodu, dřevo na topení. Zkrátka vše co potřebovali k běžnému životu. Jelikož pod prostorem pod schody chovali rok a půl kozu, rumpálem vozili trávu nahoru a dolů opět sváželi hnůj. Po celé věži také ještě tehdy nebyla zavedená elektřina, což znamenalo, že zvíře bylo stále v tmavém prostředí. Je jasné, že chovat v kostelní věži jakékoli větší zvíře není jednoduché, proto po nějakém čase kozu dali pryč. Obrázek 4, Poloha Poličky v rámci ČR 5 5 SÁŇKA, O.: Poloha Poličky v rámci ČR. Brno

11 Obrázek 5, Centrum Poličky 6 Cestou nahoru se procházelo jednak kolem čtyř zvonů,(z nichž jsou do dnes funkční tři) a dále kolem kostelních hodin. Když došli až nahoru,čekala tam na ně jedna malinká světnička, ve které bydlelo pět lidí- tři děti a dva rodiče. Prostoru tu tedy mnoho nebylo, vezmeme- li v potaz, že tu jak otec, tak matka provozovali ještě svoje řemeslo a práci. Je tedy zřejmé, že žití zde pro praktický život je velmi špatné, ačkoli právě to, že malý Bohuslav zde strávil roky svého dětství, bylo tím nejdůležitějším pro jeho budoucí tvorbu. 6 Mapy.cz mapa Evropy, České republiky, plány měst a obcí v ČR [on-line]. Seznam.cz, a.s Přístupné z < enterx= @centery= @typ=base@zoom=15@viztype=none@vizids=none> Citováno 21.dubna

12 2.3 Ptačí perspektiva Do doby, než-li začal Bohuslav navštěvovat měšťanskou školu, věž málokdy opouštěl. Byl velmi slabé dítě,a tak, když už měl navštívit město, prý jej tatínek nosil do schodů i ze schodů v náručí. Jinak na věži trávil celé dny pozorováním okolní krajiny z ptačí perspektivy 7. Měl rozhled do všech světových stran, jak na lesy a louky, tak na městské ulice a uličky, náměstí, domy a malé lidi. Jednou stál malý Bohuslav s maminkou na věži u zábradlí a dívají se do poličských ulic přeplněných o výročním trhu lidmi. Tehdy maličký Bohuslav vysloví to, co právě v onu chvíli cítí: Jak to, maminko, že lidé dole jsou tak malincí a vy jste s tatínkem tak velicí? 8 Ač velmi prostá otázka, je neuvěřitelné, co se v ní skrývá poezie a lásky. Všechny tyto pohledy do přírody a města se vryly do paměti malého chlapce velmi pevně a zůstaly tam uschovány po celý jeho život, jak tomu ukazují jeho pozdější díla. Ale jak se vlastně chlapec, který trávil dětství ve věži kostela dostal k hudbě? Na to je velmi jednoduchá odpověď. V době, kdy se v kostele sloužila mše, malý Bohuslav naslouchal zvuku varhan a zpěvu věřících. A pokud právě nenaslouchal této hudbě, tak si hrál s bubínkem, který mu tatínek koupil na jarmarku. To byly naprosté počátky skladatelova vztahu k hudbě. Avšak hudba z kostela a bubínek nebyli jedinými věcmi, které podporovaly lásku k hudbě. Obrázek 6, Světnička na věži kostela sv. Jakuba 2.4 Inspirace v lidových písničkách Také jeho máma Karolína uměla mnoho písní, které si při práci zpívávala. Některé z nich byly už dávno zapomenuté, ale ona si je zapisovala do sešitů. Na věži byl také pomocníkem 7 Ptačí perspektivou v životě Martinů se zabývá FUKAČ JIŘÍ In:VYSLOUŽIL J.- MACEK P.: Colloquium, Bohuslav Martinů, His Pupils, Friends and Conterporaries. Ústav hudební vědy filozofické fakulty MU Brno, Brno 1993, s BUREŠ,M.: Bohuslav Martinů a Vysočina. Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod, Havlíčkův Brod 1960, s

13 v obuvnickém řemesle otce Ferdinanda Karel Stodola. Také ten uměl spoustu takových písní. Takže když se Karel, zvaný také děda, pustil do zpěvu, celá rodina se kolem něj shlukla a naslouchala. Nejpečlivějším posluchačem byl malý Bohuslav, který chtěl po dědovi, aby zpíval stále nové a nové písničky. Malý Bohuslav byl také často brán do divadla svým otcem, který tam působil nejen jako nápověda, ale také byl sám ochotnickým hercem. Takže již zde měl budoucí skladatel možnost se seznamovat s divadelní kulturou a všemi věcmi, které k divadlu patří. Včetně hudby samozřejmě. 2.5 Začátky školní docházky a hry na housle Po dovršení šestého roku života, roku 1897, se stal Bohuslav žákem první třídy. Jeho prospěch byl dobrý, ničím výjimečný, avšak hudba se k němu dostala velmi brzo. Otec mu koupil housličky a Bohuš, jak mu mimo jiné také říkali, začal navštěvovat hodiny houslí. Měl to štěstí, že narazil na výborného učitele Josefa Černovského. Ten bydlel v severní části poličských hradeb v malém domku. Vzdálenost tohoto domu od kostela je pouhých několik metrů, hradby i domy kolem nich jsou krásně vidět z věže svatojakubského kostela. Stejně jako Ferdinand Martinů, vydělával si i Černovský ve dvou oborech. Jak učitel hudby, tak také jako krejčí. Právě tento učitel byl prvním, kdo objevil v malém chlapci velmi nadaného houslistu, a také schopnost a touhu komponovat. Ačkoli Černovský neměl žádnou kvalifikaci pro výuku hudby, ani žádný diplom, byl tím nejlepším, co mohlo Bohuslava potkat. Měl totiž obrovskou lásku k hudbě a nasměroval tak houslistovi cestu správným směrem. Mladého houslistu tak čekají v budoucnu koncerty jak v kvartetech, tak i sólová vystoupení. Získal si tak oblibu a důvěru u občanů Poličky a díky nim dostal možnost věnovat se hudbě na vyšší úrovni, což by si sám, z hlediska ekonomického, nemohl dovolit. Od podzimu roku 1906 nastupuje tedy do Prahy na konzervatoř. 2.6 Konzervatoř v Praze V Praze se tedy mohl dále věnovat hudbě za finanční podpory z Poličky. Byl studentem ve třídě profesora Štěpána Suchého. Tento profesor byl na své žáky velmi náročný. Požadoval dokonalou připravenost na své hodiny, přetahoval lekce, často ještě dával soukromé hodiny. Toho všeho nebyl Martinů schopen. Zvláště pak, když se v něm znovu začala probouzet touha komponovat. Nehodlal se komponování vzdát na úkor něčeho, co vyžadovalo naprosté soustředění a veškeré studentovo úsilí,plné nasazení a všechen čas. Jelikož ani jeho osobní 13

14 vztah k profesorovi nebyl dobrý, přestoupil z oddělení houslového na varhanní oddělení konzervatoře. Zde se i komponovalo, což bylo pro Bohuslava velmi dobré. Již při studiích hry na housle nebyl jeho prospěch nijak dobrý, dá se říci že spíše až neuvěřitelně špatný. Zdálo by se, že po přestupu se známky a veškeré výsledky zlepší, avšak tomu tak nebylo. Nakonec bylo rozhodnuto, že Martinů na další studia na konzervatoři jednoduše nestačí a dne 4. června 1910 je propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost. Bohuslav se tedy vrátil do Poličky. Zklamání bylo jak na jeho straně, tak i na straně rodičů. Nicméně se rozhodl dokázat, že přeci jen v něm něco je, a začal se plně věnovat komponování. Samozřejmě, že první pokusy byly jen jednoduché písničky, po případě to byly skladby, které již existovaly a byly určitým způsobem upraveny, pozměněny. Tudíž se Martinů věnoval kompozici bez jakékoli pomoci učitelů, byl samoukem. Jeho práce se podobaly pracím, které studenti odevzdávali jako domácí úkoly. Avšak Bohuslav si je nenechával jen pro sebe. Nosil je tehdy operní pěvkyni Olze Valouškové, která na tyto setkání velmi ráda a často vzpomínala mezi Prahou a Poličkou I přesto, že rodiče dvacetiletého Bohuslava byli poněkud zklamáni jeho neúspěchem na konzervatoři, i tak mu dali možnost, zkusit se prosadit jako skladatel. Takže v Poličce trávil hlavně prázdniny a veškeré svátky, ale mnohem častěji byl v Praze. Zde bydlel po podnájmech a doslova živořil, jelikož podporu od města již nedostával. V těchto dobách mu byl velikou oporou Stanislav Novák, kamarád, kterého poznal na konzervatoři a který se stal jeho přítelem na celý život. Spolu navštěvovali různé koncerty, divadla, četli knihy. Bohuslav Martinů na tato léta později velmi rád vzpomíná. 2.8 Seznámení se s francouzským impresionismem V letech, kdy byl Martinů opět v Praze, bylo zde možno shlédnout velké množství koncertů a oper. Bylo zde slyšet na příklad Strausse, Mahlera, Brucknera, ale také Clauda Debussyho. A právě tento skladatel stal se pro Martinů nejdůležitějším pro tuto dobu. Byl jím doslova okouzlen. Debussy přinesl do života mladičkého skladatele něco naprosto nového, něco oživujícího- francouzský impresionismus. Což vedlo k jedinému- Bohuslava začala lákat 9 Vzpomínka Olgy Valouškové In: MIHULE, J.: Martinů, osud skladatele Univerzita Karlova v Praze, Praha 2002, s

15 Francie. Ihned tedy začal navazovat s Francií kontakty. Pomýšlel tehdy i na studijní cestu do Paříže. Bohužel ani teď se ještě nedaří Martinů nějak prorazit. Z Prahy se opět vrací (1916) do Poličky na prázdniny. Mluvíme již o období první světové války. Bohuslavovi se podařilo nenastoupit na vojnu, čehož se velmi bál. Jak lze vyčíst z korespondence, chtěl si v Poličce našetřit nějaké peníze, aby pak vyjetí do Francie bylo snazší. Čímž se dá říci, že jeho plány byly myšleny vážně. 2.9 Učitelem houslí v Poličce Jelikož byl nucen zůstat v Poličce, musel se i zde něčím živit. Tamější časopis Jitřenka mu otiskla inzerát na učitele hudby. Začal tedy vyučovat na chlapecké měšťanské škole a vedl i nějaké soukromé hodiny. Slušně si tedy vydělával a ještě měl čas na svoji kompoziční práci. Cítil se tedy spokojený a šťastný. Když nastoupil na měšťanku, všichni studenti jej znali jako houslového virtuosa a divili se, že jako takový mistr se hodlá zabývat obyčejnými kluky, co na housle moc neumí. I přes to, že věděli, že je za války nedostatek učitelů. Tím Martinů získal respekt, o který se ostatní učitelé museli dlouho a těžce snažit. Na podzim roku 1918 odjíždí znovu do Prahy jako výpomoc v České filharmonii. Tehdy se na jedné zkoušce orchestru, dne 28. října 1918, dočkali všichni hráči konce první světové války. Od roku 1920 se stal stálým členem České filharmonie. Od podzimu zde hrál druhé housle. Zde se seznamoval se stále novými skladbami a jednou z nich byla i symfonie Báseň lesa od Alberta Roussela. Dalšího z francouzských skladatelů, kterým se Martinů opět nadchl. Kromě toho, že byl nyní stálým členem filharmonie, stal se později také žákem kompozice u Josefa Suka na Pražské konzervatoři. To už bylo Bohuslavovi třicet tři let. I přes to, že se mu začínají postupně plnit jeho skladatelská přání, zasahuje ho krutá životní ztráta. Umírá mu jeho milovaný otec. Bylo tomu dne 12. října Bohuslav to nesl velmi těžce, jelikož mu odešel někdo, koho měl velmi rád. Vzpomínal na doby, kdy chodíval s otcem do divadla, a na všechno, co kdy s ním podnikl. Tehdy se s ním loučí na pohřbu Ernstovou Elegií. Nejen že se tedy loučí se svým otcem,ale také ho čeká cesta do Paříže, na kterou získal malé stipendium od ministerstva školství. Tento studijní pobyt má trvat pouhé tři měsíce. Avšak protáhne se na dalších sedmnáct let a Martinů tak konzervatoř nikdy nedokončí. 15

16 2.10 Paříž 1923 V Paříži se seznamuje se skladatelem Albertem Rousselem, kterým byl nedávno tak nadchnut,a stává se jeho žákem. Roussel ho přijme velmi mile, dává mu soukromé hodiny. Nyní se nabízí otázka, jak asi na Martinů zapůsobila Paříž. Nebylo to natolik úžasné město plné nových, Martinů dosud nepoznaných věcí, že by zapomněl na svoji rodnou vesničku? Bylo tomu právě naopak. Počínaje bydlením, kdy se nastěhoval do malého podkrovního bytu s malým nájmem, nejen aby ušetřil, ale také hlavně proto, aby měl výhled na okolí. Připomínalo mu to tak věž svatojakubského kostela. Také se vrací k české literatuře jako k Erbenovi, Klicperovi, čte česká říkadla, staré české kroniky, ale to neznamená, že se nějak vyhýbá současnému tvůrčímu úsilí. Nastávají první prázdniny v Paříži a Martinů s rozhodne odjet do Poličky. Cestou domů se často zastavuje i v Praze. V Poličce tráví většinou opět veškeré prázdniny a svátky,a to nejen z důvodů, že se mu stýská po domově, rodině a přátelích, ale také z důvodů finančních. V Paříži si totiž nežije na vysoké noze, musí hodně šetřit, aby se vůbec mohl podívat domů. A tak, když už se do Poličky dostane, potřebuje spravit obleky, aby měl v čem chodit. Tehdy už bydlí rodina v domku na Svépomoci, kde se schází jejich přátelé, mezi nimiž je například Jaroslav Ježek, nebo Vítězslava Kaprálová. Zde mezi nimi je Martinů šťastný Paříž střídají Spojené státy Stále se tedy střídá pobyt v Poličce a Praze s Paříží, kde nakonec Martinů stráví další část svého života. Avšak ještě tehdy má nemalé obtíže s financemi, a tak posílá žádosti o finanční pomoci. Ale i v těchto těžkých dobách přichází veselá událost. Bohuslav se rozhodne se ve svých čtyřiceti jedna letech oženit. A tak si dne 21. března 1931 bere Charlottu Quennehenovou za svoji manželku. Zde společně žijí až do roku 1940, kdy jsou donuceni díky druhé světové válce 10 odejít do Spojených Států Amerických 11, kde je jejich hlavním bydlištěm New York, ale samozřejmě také cestují. Tehdy se Martinů snaží o místo učitele hudby na Pražské konzervatoři, tedy doma, v Československu. Velmi touží po návratu. Nejprve mu svitla naděje, že se přeci jen bude moci vrátit, avšak po nástupu nového vedení na konzervatoř, a to konkrétně po nástupu Zdeňka Nejedlého (který zde byl ředitelem do 10 Paříž byla obsazena německými vojsky 11 Cestuje přes jižní Francii, Španělsko a Portugalsko, 1941 dorazili do New Yorku 16

17 července roku 1946), tyto šance zmizely. Martinů s tím ale počítal již předtím, protože jediné, co od konzervatoře obdržel, byla žádost, jestli by na ní nechtěl být učitelem hudby. Žádné jiné zprávy nedostal, a tedy mu bylo jasné, že zájem o něj již není tak veliký, ba dokonce žádný. I když se Bohuslavovi velmi stýská po domově, rozhodne se do Evropy prozatím nevrátit. Důvodem je mimo jiné také to, že prozatím mají se Charlottou víza jen jako návštěvníci, nikoli jako emigranti, tudíž kdyby jednou ze země vyjeli, nemohli by se již vrátit zpět. Také si je stále velmi nejistý s přijetím jako učitele na konzervatoř, proto nechce nic uspěchat a chová se velmi racionálně a s uvážením. Je totiž velmi pravděpodobné, že najít někde uplatnění jako skladatel a hudebník, by již nebylo tak snadné, jelikož v této době už byly mnohdy požadovány vystudované vysoké školy v tomto oboru. Odcestovala tedy pouze Charlotte, která chtěla navštívit v Paříži svoji rodinu Úraz v Searles Castle Z Prahy ani po roce nepřichází žádné ujednání o učitelství na konzervatoři, a tak přijímá Martinů místo učitele kompozice ve státě Massachusetts na zámku Searles Castle. Zde je spokojený, protože je to na rozdíl od New Yorku velmi klidné místo a má tak možnost si odpočinout. Vše by se zdálo ideální. Martinů dostal místo profesora kompozice, žáky měl šikovné, práce ho bavila, mohl také dále pokračovat ve svých vlastních kompozicích Avšak jednu chybu tenhle zámek měl. Nebyla to chyba, která by nějak ve špatném slova smyslu ovlivňovala pocity z tohoto místa, nýbrž to byla chyba stavební. Na jeho zadní straně je terasa, jejíž obehnání tvoří železné řetězy volně propletené mezi několika sloupky. Není to příliš bezpečné ohraničení a bohužel ani Martinů se nevyhnul jeho zrádnosti. Večer, 17.července 1946, když se po této terase procházel. V jednom místě je terasa neohraničená, a tak to za tmy vypadá, jako by za ní vedly schody dolů. Takže když Martinů jednou nohou vkročil do prázdna, z terasy spadl. Ačkoli výška není příliš vysoká, jen necelé dva metry, zranění nebylo lehké. V tu dobu nebyli ani žáci, ani personál přítomni, ale naštěstí pád někdo uslyšel. Byl tedy převezen do nemocnice a to ve velmi vážném stavu. Sám tento úraz nechce nijak dramatizovat, sám to nazývá jen hloupou příhodou. Ve skutečnosti byl úraz celkem vážný, poranění na pravém spánku a vážný otřes mozku. Také měl šum v pravém uchu a nebylo zatím jisté, zda li se ucho podaří naprosto vyléčit. Pět týdnů strávil Martinů na lůžku. Jelikož nechtěl lekat ani svoji manželku, a ani rodinu, tak svůj vážný stav přiznal, až 17

18 byl mimo nebezpečí. Martinů stále doprovázely závratě a bolesti, což byly následky úrazu,a nijak se to nelepšilo. Díky tomu také stále odkládal cestu do Prahy, kam byl zván. I přes stálé zdravotní potíže, které plynuly z úrazu, čekaly Bohuslava Martinů ještě další cesty. Roku 1953 Opouští oba manželé Ameriku a vrací se do Evropy, konkrétně do Francie, kde se usazují v městečku Nice. 18

19 3. OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK 3.1 Francie-Nice 1955 Manželé Martinů zde měli byt při bulváru Mont Boron. Byla tam nejúchvatnější vyhlídka, jakou jsme kdy zažili. Bydleli jsme v malém domku na terasovité skále nad Nizzou- z lůžka jsem viděla lodě a moře. 12 Martinů píše domů: něco překrásného, zrovna nad mořem, z terasy je vidět, až kam se dohlédne, jen moře a dole celou Nizzu, je to jako orlí hnízdo. 13 Lze tedy usoudit, že oba byli místem očarováni a byli velmi spokojeni. 3.2 Dopis z Poličky 2. července 1955 se dostává Bohuslavovi Martinů do rukou dopis od přítele, a taktéž poličského rodáka Miloslava Bureše. Nebylo by na tom nic zcela tak zvláštního, kdyby dopis neobsahoval báseň nazvanou Píseň o studánce Rubínce, a přání, zda-li by bylo možné zkomponovat ji. Skladatel odpovídá 14 : Milý pane Bureš: Děkuji vám za Váš milý dopis. Vaše báseň o Studánce se mne velice dotkla nejen pro to, že máte rád Vysočinu, ale i proto, že je krásná. Mnoho vzpomínek vyvolala, a drahých. Ovšem že na ni napíšu hudbu tak krásný text se nenajde každý den. [ ] Budu se snažit užít celou báseň jak je. [ ] Těším se velmi na práci, už dlouho jsem nepracoval na českém textu, ač je to jediný, co mi přirostl k srdci. Pojedete-li do Poličky, stavte se u našich. Mnoho a srdečně vás zdraví B. Martinů 12 MARTINŮ, Ch.: Můj život s Bohuslavem Martinů, Praha, Edition Supraphon 1971 (2.vydání 1978) In: MIHULE, J.: Martinů, osud skladatele. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2002, s Dopis datován 15. září 1954, Martinů B. rodině. In: MIHULE, J.: Martinů, osud skladatele.. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2002, s Dopis datován 4. července 1955 M. Burešovi od B. Martinů. Památník Bohuslava Martinů, Polička (dopis není katalogizován). 19

20 Je tedy více než jasné, že Martinů přijal výzvu rád a s velkou chutí a nadšením se pustil do práce. Není se čemu divit, vždyť skladatel strávil posledních 17 let mimo domov a věk se mu blížil k šedesáti pěti letům. Tudíž během pouhého jednoho měsíce vznikla kantáta. Otvírání studánek, jak ji Martinů později nazval. Skladba je určena pro ženský sbor, sóla, recitátora, dvoje housle, violu a klavír. Děj tohoto lidového zvyku se odehrával v okolí Tří Studní a rybníka Sykovce, což Martinů velmi dobře znal, a tak se vracel do Poličky a jejího okolí. Velmi se mu stýskalo a toužil rodnou zem opět navštívit. Avšak musel zůstat pouze u vzpomínek, a to mu pomohlo do kantáty vložit všechen cit a prožitek. Pouze v textu se vrací na svá tolik oblíbená místa. Kantáta není nijak hudebně složitá. Martinů naopak využívá jednoduchosti a čistoty hudby. Používá často pouhé kvintakordy a jednoduché nápěvy, které tak připomínají hudbu lidových písniček na Vysočině. Hudba je stejně čirá jako voda ve studánkách této básně a je zde vyznáním lásky k rodnému kraji. Od začátku až do konce je plná vcítění se do obyčeje vítání jara a čištění studánek na Vysočině. Konec skladby uzavírá barytonové sólo, které jak básník, tak hlavně skladatel, bere jako svoji vlastní výpověď. Jde o vzpomínání starého poutníka, který si před očima promítá celý svůj život a hlavně pak svá mladá léta, která trávil doma mezi přáteli. Toto sólo je zkomponováno s vážností a velikou hloubkou, již zde nejde o dětské hry a zaříkávadla. Jde o zpěv doprovázený klidným a temným zvukem violy, což samo o sobě působí zajímavou atmosférou. Jednak tedy vážně s promluvou do duše, na druhou stranu zase poněkud uklidňujícím a utěšujícím dojmem. Kantátu Otvírání studánek lze nazvat až chvalozpěvem českého domova. Tato skladba zůstává doposud nepřekonanou ve svém stylu. 3.3 Lidový zvyk z Vysočiny Otvírání studánek je, dnes vlastně již byl, společně například s vynášením smrti, jedním z lidových zvyků na Vysočině, kterým se vítalo jaro. Avšak nikdy se nepodařilo najít písemné důkazy, že tento zvyk opravdu existoval. Byly nalezeny zmínky o všedním čistění studní, ale to nijak s folklorním zvykem nesouviselo. I dnes ovšem můžeme od starých lidí na Poličsku slyšet, že se vskutku na jaře čistění pramenů provádělo, ale pouze účelově, bez obřadu. Jednoduše to bylo potřeba, jelikož lidé byli na zdroji vody závislí. Ale přeci jen musel existovat nějaký zdroj, podle kterého byla později napsaná báseň na toto téma. 20

21 Vše začíná u malé vesničky Vlčkov (viz obr. 3), která se nachází na území okresu Ústí nad Orlicí. Zeměpisně je součástí Svitavské pahorkatiny. Stejně jako ostatní obce ležící na kopcích a na okraji litomyšlského okresu, má i Vlčkov kulturně blíže k Českomoravské vysočině. Právě v této vesničce bydlel učitel Josef Karel, který zde samozřejmě vyučoval na tamější škole. Přistěhoval se sem v únoru roku 1907, tehdy to byl čtyřiadvacetiletý mladík. Do té doby působil jako učitel v obecných školách v Litomyšli. Ve Vlčkově strávil jako kantor dalších 25 let. Kromě učení se ale také staral o mimoškolní činnost a působil velmi vlastenecky. Sbíral a zaznamenával staré lidové zvyky, říkanky, pranostiky a jiné. Nejvíce se o tento sběr zajímal v období první světové války, kdy nemusel nastoupit na vojenskou službu, a měl tak spoustu času chodit za starými lidmi a na všechny tyto obyčeje se vyptávat a zapisovat je. Byla to doba pro tyto besedy velmi vhodná, jelikož pro všechny lidi, kteří zůstali doma, to byly časy zlé a neveselé. Rádi si tedy zavzpomínali na svoje mládí. Karel tedy chodil do statků, hospod a někdy přímo i na pole, kde snadno přiměl sedmdesátníky či osmdesátníky k vyprávění a vzpomínání. Postupně vznikaly zápisky o různých obyčejích na Vysočině. Josef Karel si však tyto poznámky nenechal pouze pro sebe. V roce 1921 začal vycházet v Litomyšli měsíčník Od Trstenické stezky, ve kterém Karel tyto poznatky zveřejňoval. Samozřejmě že poznatky byly často zbeletrizované, ale dával si pozor, aby zjištěná fakta uchoval tak, jak opravdu byla. 21

22 Obrázek 7, Místa spjatá s tvorbou J. Karla, M. Bureše a B. Martinů SÁŇKA, O.: Místa spjatá s tvorbou J. Karla, M. Bureše a B. Martinů. Brno,

23 Obrázek 8, Josef Karel Úryvek z povídky Josefa Karla 17 Celé stavení ještě spalo. Dnes je poslední májový den, práce ve statku není v ten čas mnoho- tak proč by si hospodáři i čeládka nepospali. Nelopotí se v jinou roční dobu až po krk od časného rána do noci. Markétka však brzy vstát musila. Bylať první družicí- královnou, vyvolenou dívkami ke slavnost čištění studánek. Lichotila jí tato volba, neboť je pravidlem, že dívky volí vždy královnou družku, která je ve vsi nejhezčí, dobře urostlá, statná. Takovou je královna v každé pohádce a Markétka jich znala přece tolik od své babičky. Však se na tento den připravuje už celý týden! Každý kousek svátečních šatů prohlédla, je-li v pořádku, upravovala, žehlila. Matka jí schválně zašla do města koupit nové hedvábné pentle a fěrtochu i k suknici a jednu bordovou širokou a dlouhou do vlasů. I punčošky bílé přinesla a překvapila ji novými střevíčky z černého sametu. Měla sice staré ještě dosti dobré, 16 KAREL, J.: fotografie, Památník Bohuslava Martinů 17 KAREL, J.: Čištění studánek In: KAPUSTA, J.: Putování za studánkami. MNV Vlčkov 1984, s

24 samet na nich jen tu a tam málo vydřený, ale matka uznala, že první družice musí být přistrojena bezvadně. To by jinak čištění studánek bylo zbytečné, ba voda z nich by byla nezdravou. ( ) Vysoko na ověnčeném trůně seděla královna družic-slezákova Markétka, majíc věnec lučního kvítí na hlavě. Pozvedá do výše opentlený kamenný džbán všem na znamení, že bude celý rok plný čisté a pramenité vody. Kolem ní stojí ostatní družice, vystrojené v nejlepších svátečních šatech, drží v rukou plecháče, lopaty, hrábě, háky a motyky, kterými budou čistit studánky i nejbližší jejich odtoky. Všechny mají na pravých rukou vínky z lučních květů. ( ) Koně vyjeli prudčeji hlučící zástup lidu hrnul se za vozem vzhůru po vsi za smíchu a vtipkování chlapců, kteří družice všelijak škádlili a pošťuchovali. ( ) Družice sestoupily z vozu, seřadily se do kruhu a vzavše královnu doprostřed, spustily: Králko, milá králko, studánko rubínko proč tebe zkaliliproč že tě rmoutili? A královna odpověděla: Jsem rubínka opuštěná, voda moje zakalená, zlý moci čarovný nedbaly na můj hlas varovný. ( ) Josef Karel se také chystal vydat dílo s názvem Rokem předků, v němž měly být popsány zvyky a obyčeje našeho lidu ve významných dobách celého roku, avšak k tomuto vydání nikdy nedošlo. Vše tedy zůstalo u měsíčníku Od Trstenické stezky. Zde roku 1926 otiskl článek o čištění studánek. V něm podrobně popsal dění na vesnici o posledním dnu v máji, průběh obřadů a přetiskl používané verše. A právě tyto verše byly základem pro báseň Miloslava Bureše. Čištění studánek se podle Josefa Karla konalo, ale s různými obměnami. Někde jako opravdový obřad, někde jen prostě. Bylo to v 18. a ještě na počátku 19.století ve vsích podlesí nynějšího severovýchodního okresu litomyšlského, a v přilehlých částech okresů 24

25 lanškrounského a ústeckého. V té době lidé věřili, že prameny a studánky musí být vyčištěné před létem, aby se tak zajistilo štěstí, stejně tak kdo by studánku znečistil si na sebe sám neštěstí přivolá. Tento obřad mohly provádět jen čisté a svobodné dívky, jelikož tento obřad je symbolikou štěstí a čistoty. Byla používána zaříkávadla, která byla deklamována, nikoli zpívána. Ve Vlčkově a v osadě Pudilka probíhal obřad následujícím způsobem: Poslední květnový den vyjížděly dívky, vystrojené v nejlepších svátečních šatech, na vyzdobeném žebřinovém voze k pramenům, které dávaly obci vodu. Vyzbrojeny byly potřebným nářadím a náčiním, v pravé ruce nesly vínky z lučních květů. Ta nejhezčí, dobře urostlá a statná, již dříve zvolená za královnu, představovala při obřadu studánku Rubínku. Na hlavě měla věnec z lučního kvítí, v ruce opentlený kamenný džbán, který po cestě pozvedávala k zástupu na znamení, že bude po celý rok plný čisté pramenité vody. U studánky družice obklopily královničku, proběhl obřad se zaříkáváním a pramen s částí stružky byl vyčištěn. Z něj pak královna nabrala do džbánu trochu čisté vody a vylila ji do čtyř světa stran, aby zahnala zlé moci. Po skončení práce trhaly družice ze svých vínků kvítky, podávaly je královně a ta je sypala do pramene s přáním, aby studánka zůstala čistá. Tento popis je přirozeně zjednodušený, orientační, oproštěný od podrobností a zaměřuje se na vlastní obřad, popřípadě jeho přípravu. 18 Tento článek a říkadla v něm pomohla Miloslavu Burešovi nejen k námětu na báseň,ale také načerpat zároveň ovzduší, které bylo při tomto obřadu, dále z něj načerpal některá slovní spojení a texty oněch říkadel a zaříkání. Jelikož ale Josefu Karlovi se pravděpodobně nepodařilo zaznamenat říkadla celá, Bureš si z nich vzal vzor pro vlastní rozvinutí slovesné podoby obřadu. Jak se ale stalo, že se Bureš tímto lidovým zvykem inspiroval? V padesátých letech 19.století pobýval Bureš v Poličce a na Vysočině, jelikož si potřeboval spravit zdraví. A tak navštěvoval poličské muzeum a tam hledal a studoval folklorní tradice kraje. Kromě například tisků kramářských písní a národopisné práce Terezy Novákové, procházel také regionální časopisy. A tak narazil na měsíčník Od Trstenické stezky, kde v ročníku 1925/26 našel článek o čištění studánek v okolí Vlčkova od Josefa Karla. Samozřejmě to básníka ihned velmi zaujalo a rozhodl se napsat obsáhlou básnickou skladbu. V básni klade důraz na ideu čistoty a zdraví ve studánkách a připojil také vyznání lásky k domovu, v podstatě biografické, jež pak s radostí převzal za své i autor hudby. Děj pak přemístil z Vlčkova ke Třem studním. 18 KAPUSTA, J.: Putování za studánkami. MNV Vlčkov 1984, s

26 Obrázek 9, Tři Studně a okolí Proč právě Tři Studně? Proč ale děj přemístil právě ke Třem studním? Odpověď, která je jako první nasnadě, je velmi jednoduchá- měl Vysočinu opravdu rád. A pak, scenérie kopců a lesů mezi Poličkou a Žďárskými vrchy je mnohem poutavější a zajímavější, než okolí luk kolem Vlčkova. Konečně také svoji báseň dokončil Bureš v létě 1954 na Sykovci. Později se zmínil, že to byl i jakýsi drobný pokus obnovit již dávno zapomenutý zvyk. V té době ještě nemohl ani zdaleka tušit, že báseň bude jednou zhudebněna a jaké bude mít mimoumělecké důsledky. 19 SÁŇKA, O.: Tři Studně a okolí. Brno,

27 3.6 Upravený text básně Jak již bylo řečeno, kantáta vznikla během jednoho měsíce. I když Martinů slíbil, že se bude snažit použít báseň tak jak je, proběhly jisté korektury. A to nemalé. Porovnání původní básnické skladby M. Bureše s později upraveným textem B. Martinů: I. Miloslav Bureš 20 Bohuslav Martinů 21 Jak táta buď! Už v létě dělal dříví do foroty, na zimu myslil, na všechny psoty, jen tak našel zjara pramen vody živé. 1. Studánky chtějí býti čisté, tak jako děti vy jste; i jim se stýskalo už po jaru. Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení, ani trochu vláhy by v ní nezbylo. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo. I kdyby byla nepatrná tak, že pod křídly by si ji schoval pták a zaneslo ji bláto Tento první odstavec nebyl u Martinů vůbec použit. Použito beze změny I kdyby byla nepatrná tak, že by pod křídla schoval si ji pták a zaneslo ji bláto 20 BUREŠ, M.: Otvírání studánek. Východočeské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1965, s BUREŠ, M.-MARTINŮ, B.: Otvírání studánek, faksimile partitury. Česká hudební společnost-společnost Bohuslava Martinů,Praha 1987, s

28 nebo listí, nikdy neztratí se v kamení a hlíně, protože u nás na Vysočině děti zjara prameny vždy čistí. Poslední den v máji studánky tu svátek mají, tak dlouho pršelo i přes noci. Vy, hlubáňky zarmoucené, zakalené až do pramene, mohou vám jen dětské ruce pomoci. Tak je to u nás v horách všude; ta nejmilejší královničkou bude a ověnčí džbán květy, které neduh léčí. Za královnu v průvodu je vždycky odedávna místo pro družičky. Za nimi pak poskakují chlapci prostořecí. Všichni nesou motyky a háky, i lopaty vzali, hrábě taky, děvčata pak plnou náruč kvítí, Vyšňořenou královnu si vedou uprostřed, svěží jak jaro, bude jí čtrnáct let. Z lesa vítr vyběhl a chce ji políbiti. nebo listí. Dále vynecháno V každém kraji je to jiné ale u nás na Vysočině děti z jara studánky vždy čistí. Dále beze změny jen dětské ruce mohou vám pomoci. Použito beze změny Chtěl se dát s nimi do tance Teď ne, větře, veď nás k studánce, která je nejvíc zarmoucená. Vedl je přes trávu, přes kvítí, chtěl by se také z pramene napíti, 28

29 po jejich boku ztichl jako pěna. Jdou vážně jak k široké řece, jež k moři spěchá, a přece jejich studánku skryl jenom keřík lísky. Do půlkruhu obstoupili pramen. Sotva dýchá, tolik bláta na něm, a do trávy položili rýče, lopaty a misky. Kámen odvalili. Pramen rozpředl se jako kotě. Nechali jej s královničkou o samotě, kdyžto trávy rozprostřela šátek bílý. Pak všichni za ruce se vzali a kolem těch dvou kolo udělali, ústa k písni našpulili: Králko, milá králko, studánko rubínko, proč že tě zkalili, proč že tě rmoutili? Krátké dny a dlouhé noci, byla jsi sama bez pomoci. Králko, milá králko, studánko rubínko, už jsi v naší moci. ( Studánka ústy královničky odpovídá) Jsem rubínka opuštěná, voda moje zakalená, chtěla bych být plná čisté pěny, bez bahna a bez kamení. Pak bych žízeň uhasila, v Lidech by pak byla jenom zdravá síla. Konec recitace(stále beze změny) Zpěv Proč tebe zkalili dále beze změny zde vloženo:zlý moci čarovný, nedbaly na můj hlas varovný. dále beze změny 29

30 (družičky a chlapci hovoří) V té májové době přicházíme k tobě. Zlé moci vyženem, nemoci zaženem, sílu ti nalejem. Neseme háky, hrabice, na zlé čarodějnice, na bláto a na kamení. Lidem buď zas k potěšení! Pomáhej jim zahnat žízeň, odveď všechnu nemoc, trýzeň! 2. Tam, kde bylo bahna nejvíce, rýče zabořili, připravili hrabice. Kolik bylo na dně přesmutného kalu! I stružka, která krmí blatouchy a pláňky, rychleji se zvedá, jak modř žilek pod bílými spánky, když ji bláto vybrali a rýč zazvonil o čistou skálu. Rmut a bahno z těch kalných vod nesou od břehu tři kroky na východ. Z rýčů rozhodí je tam, kde nejvíc slunce pálí. Teplo pročistí je, vyžene z nich síly temné. Ze rmutu se stane čistá země, kterou strom i zrno chválí. Když studánku a stružku vyčistili, vytrysklo z hlubin V tý májový době přicházíme k tobě. Zlý moci vyženem nemoci zaženem, sílu ti nalejem Neseme háky, hrabice, na zlý čarodějnice, na bláto a na kamení. do konce odstavce beze změny Dále beze změny bije o břeh prudčeji jak modř pod jejich spánky. Pak se stane z rmutu čistá země, kterou strom i zrno chválí. Beze změny 30

31 tolik utajené síly, že se vody z břehů vylily a s květy objaly. Když na hladině mírně opadlé viděli své tváře jako v zrcadle, i stráň se přišla zhlédnout s břízami a opály. Pak přiběhla jedna ze sasanek za ruku ji vedl lesní vánek: U pramene se zastavila, za všechny květiny pravila: Studánko hlubánko, kdes tak dlouho byla? I mě zima soužila, přišla jsem, abych se z tebe napila, abys mi kořínky omyla, abych pro potěšení byla. (Studánka ústy královničky odpovídá) Vítám tě, sasanko, na břehu. Vím, přišla jsi ještě po sněhu. Už jsou pryč zlé doby, lidé si ze mne naberou do nádoby. Jsem čistá jak zrní stříbrný, byli by beze mne jak nebe bez luny. Ty zas, stráňko matko, pamatuj holubům na volátko a na to, co já nedovedu: květům hodně vůně dej, aby včely snesly dosti medu Když na vodě, mírně opadlé viděli své tváře jak v zrcadle, i stráň se přišla shlédnout s břízami a opály. Pak přiběhla jedna za sasanek za ruku ji vedl lesní vánek: A u pramene se zastavila, za všechny květiny pravila: Studánko hlubáňko, beze změny. Vítám tě, sasanko, na břehu. Vím, přišla jsi ještě po sněhu. Už jsou pryč zlý doby, i lidé si ze mne naberou do nádoby. Jsem čistá jako zrní stříbrný, byli by beze mne jak nebe bez luny. Do konce odstavce nepoužito 31

32 Královnička poklekla na šátek rozprostřený, ponořila džbánek do stříbrné pěny, pak do všech světa stran vodu vylila. Aby byli všichni zdravím jisti, nabrala si hrst loňského listí, za sebe je hodila a k oblakům pravila: Zlé moci zaháním, nemoci vyháním, ty, větře, odnes je s mraky, co zhoubu nosí, za lidi, zvířata, i louky prosím, za hory i za doliny, za ptáky v povětří. Všechny dobré ušetři! Těm, co ze srdce litují, odpusť jejich viny Co bylo zlou mocí spoutané, to mladý vítr odvane a silnější se vrací z pučícího mlází. Květům, co rozvily se v máji, děvčata lístky otrhají a královna je do studánky hází. (Družičky zpívají) Studánko hlubáňko, studánko rubínko, buď vždycky čistá a pro zdraví jistá. Dej hodně šťávy jitroceli, pomoz také poli, ať dá hodně žita i dobrého zelí. Ať má hodně vláhy len, aby bylo měkkých plen, ať má hospodyně hojně dobré vody u kamen. Královnička poklekla na šátek rozprostřený, ponořila džbán do stříbrné pěny, pak do všech světa stran vodu vylila. Aby si už byli všichni zdravím jisti, nabrala si hrst loňského listí, za sebe je hodila a k oblakům pravila: Zlý moci zaháním nemoci vyháním, a ty, větře, odnes je s mraky, co zhoubu nosí, za lidi a zvířata i louky prosím. za hory i doliny za ptáky v povětří. Všechny dobré ušetři! Co ze srdce litují, Odpusť jejich viny. Odstavec nepoužit Dále beze změny Dále nepoužito 32

33 3. 3. Jako by studánku za ruce vzali a až do vsi s ní utíkali. Z plného džbánu dali koze ochutnat i ovci májové vody studené z lesního pramene u nás na Sykovci. Dále vše použito beze změny Tak je to u nás každý rok v máji, děti studánkám prameny jak srdce zemi otvírají, aby i na horách byla hojnost úrody. Aby pramen uživil potoky a řeky, z hlubin vynesl písek měkký a bystřiny jim překlenul na brody. I studánku chtějí býti čisté, tak jako děti, vy jste; i jim se stýskalo už po jaru. Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení, ani trochu vláhy by v ní nezbylo. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo. II Vždyť i píseň z toho mohutní a sílí, Zcela vynecháno až po č.5 33

34 čím zde lidé bojovali, pro co žili, do pravdy rostli a do věrnosti. 4. Už dávno bylo po létu. Šly bez džbánků a bez květů Marie, Františka, Anna. Pod šátkem hlavu bez vlasů Faktoři sem chodili pro krásu, když si rozplétaly vlasy zrána. Vlasy ještě plné polibků a hvězd vlasy, které kdysi omyl křest, faktor odstřihne a do pytle je hází. Kořist odváží do města, plakala tu snad každá nevěsta, to zlato už nikdo nevydraží. Dál jdu po zeleném srázu, a pátrám v tůňce po obrazu, zas vidím Honzu, Vincka, Ondřeje, jak mezi pruty nebe drží a Teplý vítr nesou růžím; zas přenesli jej přes závěje. Teď na zablácených nohou. táhnou těžkou jarní zemi s žitnými lány a pšenicemi i s koroptvími hnízdy až do oblak. Hlína se tu až k srdci vzpíná, stále voní po ostružinách, mezi jejich trny si cestu klestí vlak. 34

35 Už je tady všechno jinak, někdy se na zlé brzy vzpomíná, jen léta si člověk nevydluží. I všechny dýchavičné stavy, co tkaly na souchotě a hrnek černé kávy, musely z chalup do podruží. A děti? Prameny zas čistí, z hloubky vynášejí tmu a staré listí a chytají hvězdy do studánek. Smělá křídla jim narůstají. Ani táta neví, co jim v máji našeptá zas prostořeký vánek. Krajino rodná, tklivých lednů, ani teď tě celou nedohlédnu, mrak se válí v prázdném brambořišti. Každý kořínek a život tu s hlínou smlouval. Až někde v hloubi srdce je pevně skryta smlouva, jíž všichni živí jsou si touto zemí jisti. Krajino rodná, tklivých lednů, ani teď tě celou nedohlédnu, mrak se válí v prázdném brambořišti. Každý kořínek a život tu s hlínou smlouval. Až někde v hloubi srdce je pevně skryta smlouva, jíž všichni živí jsou si touto zemí jisti. 35

36 Vy,staré krovy, podpírající modř jar i sivé říjny, vy z nejchudší zvoniviny, doupata starých zpěvů a zakázaných knížek. Každá z nich jako houser statečná a bílá, bránila se a křídly kolem sebe bila, tak bojoval jen málokterý kníže. Studánky, stříbrné medailónky s tvářemi partyzánů! Kolikrát jste zrudly jejich krví, jako byste samy utržily ránu. Kolik se vás v jejich žízni poztrácelo, ale uhasily jste ji celou. Dost bylo ve vás síly i pro boží mlýny. které pomalu ale jistě melou. 5. Potkal jsem jeseň. Co před ní bylo jar a zim! S oblohy šlehají plameny jeřabin a cítíš vůni posledního sena. Z té modře a větrnosti čisté, nejen já, ale všichni vy jste, i stará bříza pokřivená. Jsem doma a jdu cestou starou. Za mou v patách ve vzpomínce jaro a právě jako tenkráte přede mnou chvátá Potkal jsem jeseň. Co před ní bylo jar a zim! S oblohy šlehají plameny jeřabin a cítíš vůni posledního sena. Z té modře a větrnosti čisté, jako já, i všichni vy jste, i stará bříza pokřivená. Jsem doma,jsem doma, jsem doma a jdu cestou starou Za mnou v patách ve vzpomínce jaro a právě jako tenkráte přede mnou chvátá 36

37 chasa dovádivá. Jejíma očima se znovu dívám, co na tom, že jdeme po sněhu blátě. V kabátku ještě plném zimy jako tenkrát jdu zase s nimi. Co bylo je už dávno pryč. Studánky s pramen tu zbyly a v nich tolik utajené síly, u nohou opět blatouch, petrklíč. I ve mně leckdy pramen bláto zaneslo a zvadlé listí, znovu jej hledám a hloubky čistím, třeba mi není už tak do zpěvu. Ale za to vroucněji a odevzdaně má ruka v hloubce s pramenem se setká jak dvě pevné dlaně a srdce spíš než ústa vzpomene dávného nápěvu. Z těch dědů a bab, co přede mnou vodám cestu písní otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z těch jsem a vracím se k nim znova. Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si stále podáváme těžký klíčklíč od domova. chasa dovádivá. Já jejíma očima se znovu dívám, co potom že jdeme po sněhu a blátě. V kabátku ještě plném zimy jako tenkrát jdu zase s nimi. Co bylo už je dávno pryč. Vynecháno do konce odstavce Použito beze změny Vynecháno Z těch dědů a bab, co vodám písní cestu otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z nich jsem a vracím se k nim znova. Co na tom že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova. 37