Název: Odsouzená loď Autor: Miloš Hubáček

Transkript

1 Název: Odsouzená loď Autor: Miloš Hubáček * * * Úvodem Když jsem před třinácti roky psal knihu o zkáze Titaniku, myslel jsem si, že větší katastrofa se na moři nikdy nestala, že snad nikdy nedošlo k tragičtější souhře událostí než tenkrát v dubnu roku 1912, kdy v ledových vodách severního Atlantiku našlo smrt patnáct set lidí. Pak jsem se seznámil s osudem Indianapolisu. Pravda, v prvním případě šlo o luxusní zaoceánský parník, údajně nepotopitelnou loď, a zpráva o jeho zkáze ohromila celý svět. Ve druhém případě šlo o zánik bojového plavidla v době války, kdy nebezpečí, všechna možná rizika a ztráty na životech byly každodenní realitou. Přesto otázky, proč se Indianapolis musel potopit a proč muselo několik set námořníků zahynout strašnou smrtí, i velké úsilí, které pak bylo vyvinuto, aby se skuteční původci tragédie vyhnuli odpovědnosti a aby na druhé straně vybraný "viník" neměl šanci na únik, to vše činí příběh jedné americké válečné lodi mimořádný. Indianapolis, těžký křižník námořnictva Spojených států amerických, nebyl jen tak ledajakou lodi. Postaven v době mezi světovými válkami se proslavil zejména tím, že si jej k cestám po moři vybral jako svou téměř osobní loď prezident Franklin D. Roosevelt. Když se na konci třicátých let začaly nad Pacifikem stahovat mraky blížícího se válečného konfliktu mezi Spojenými státy a Japonskem, byl Indianapolis začleněn do nově vytvořeného Tichomořského loďstva a odeslán na jeho hlavni základnu v Pearl Barboru na Havajských ostrovech. Při japonském útoku na Pearl Harbor byl na moři, a tím unikl zničení či poškození. Nicméně bojových akci se účastnil od prvního dne války a vytrval až do okamžiku, kdy se před samým jejím koncem jeho osud tragicky naplnil. Po 44 měsíců Indianapolis operoval v obrovských prostorách oceánu od Aleut na severu po Korálové moře na jihu, od západního pobřeží Spojených států po hlavni japonské ostrovy. V této knize nemíním popisovat průběh války v Tichomoří, tím jsem se podrobně zabýval v pětidílné tichomořské řadě" -od Pacifiku v plamenech po závěrečný svazek Válka končí v Pacifiku. Musím ale předpokládat, že osudy Indianapolisu mohou zajímat i čtenáře, kteří se dosud neseznámili s tím, jak se po tři a půl roku události v Tichomoří vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly a proplétaly. Proto jsem především v první části považoval za potřebné zmínit v nezbytné míře klíčové momenty, zejména když se na většině z nich Indianapolis podílel. Poté co si ve druhé polovině roku 1943 zvolil Indianapolis za svou vlajkovou loď velitel pátého loďstva admirál Raymond A. Spruance, účastnil se křižník dobývání japonských opěrných bodů jak v Gilbertově a Marshallově souostroví, tak i v západních Karolínách a v polovině roku 1944 jeho děla ostřelovala nepřátelská postavení na Saipanu, Guamu a Tinianu v Marianách.

2 Stejně tomu bylo při útoku na Iwodžimu a zakrátko nato i na Okinawu, kdy byl Indianapolis součástí in-vazních loďstev. V předvečer amerického vylodění na Okinawě byl 31. března 1945 těžce poškozen náletem sebevražedného kamikaze. Po skončení generální opravy, která se musela provést ve Spojených státech, se Indianapolis 16. července vydal zpět do západního Tichomoří. Byl pověřen speciálním úkolem: dopravit na ostrov Tinian součásti atomové pumy určené ke svržení na Hirošimu. Křižník důležité poslání splnil a po krátké zastávce na Guamu zamířil napříč Filipínským mořem do Leytského zálivu. Bojové operace v této části Tichého oceánu již prakticky ustaly, japonské hladinové loďstvo jako hrozba v podstatě už neexistovalo, ponorkovému loďstvu zbývalo jen několik plavidel, a co se týkalo letectva, sebevražední piloti - kamikaze - sice stále působili Američanům řadu potíži, ale už minuly doby, kdy mohli operovat v tak vzdálených oblastech, jako pro ně bylo Filipínské moře. Všechny tyto okolnosti oslabily ostražitost důstojníků organizujících v závěrečných týdnech války plavby bojových plavidel a bohužel výjimkou nebyl ani přesun Indianapolisu z Guamu na Leyte. Krátce po půlnoci z 29. na 30. července přesně v polovině cesty torpédovala křižník japonská ponorka. Potopil se po dvanácti minutách a z dvanácti set mužů na palubě jich stačilo opustit loď asi devět set. K dispozici měli několik nedostatečně vybavených záchranných vorů, plovacích síti, záchranné vesty a nafukovací záchranné pásy, někteří neměli nic. Mnoho z nich bylo popáleno, zmrzačeno a poraněno. Čtyři a půl dne byli tito muži vystaveni nepředstavitelnému strádáni, žízni a hladu, ve dne pálícímu slunci a v noci chladu, slaná mořská voda jim rozežírala rány a po celou dobu na ně útočila hejna žraloků. Propadali šílenství a umírali. Až dopoledne 2. srpna je uviděl pilot průzkumného letounu a 85 hodin poté, co Indianapolis zmizel v hlubinách, byla zahájena záchranná operace. Z celé posádky přežilo 316 mužů včetně velitele kapitána Charlese Butlera McVaye III. Rozsah tragédie a fakt, že k ní došlo týden před svržením atomových pum, v době, kdy válka prakticky končila, vyžadoval nalezení viníků a jejich potrestáni. Velitel Tichomořského loďstva admirál Chester Nimitz nařídil ustavení vyšetřovacího soudu. Byla zjištěna řada šokujících skutečnosti, především to, že před vyplutím z Guamu kapitána McVaye nikdo neinformoval, že poblíž určené plavební trasy ve zvýšené míře operují japonské ponorky; naopak mu bylo řečeno, že v podstatě žádné nebezpečí nehrozí. Přestože Indianapolis nebyl vybaven hydrolokátorem k detekci ponorek, byl mu odmítnut doprovod. Když potom křižník ve stanovenou dobu nedorazil do Leytského zálivu, nikdo se nezajímal, kde a proč se loď zdržela. Nebýt toho, že pilot letounu vyslaného na běžný hlídkový let naprostou náhodou trosečníky zahlédl, asi by zahynuli všichni. Přesto všechno vyšetřovací soud označil za hlavního viníka tragédie kapitána McVaye, a i když byla vznesená obvinění prakticky beze zbytku vyvrácena, byla mu udělena důtka. Trest byl tak mírný proto, že už v tuto chvíli všichni zasvěcení věděli, že McVayovo zaviněni, pokud bylo vůbec nějaké, neobstojí při srovnání s daleko závažnějšími pochybeními, kterých se dopustili mnohem výš postaveni velitelé. Ovšem činit admirály, kteří právě vyhráli válku, zodpovědné za nejhorší tragédii, která kdy postihla americké válečné námořnictvo, k tomu v tu dobu nenašel odvahu

3 nikdo. Mezi příslušníky posádky Indianapolisu však byla řada mladých mužů pocházejících z vlivných amerických rodin. Ty chtěly vědět víc o tom, proč a za jakých okolností museli těsně před koncem války zemřít jejich synové, bratři a manželé. Sílicí tlak si vynutil obnovení vyšetřování. Ale znovu byl za hlavního viníka označen kapitán McVay a v prosinci roku 1945 byl ve Washingtonu postaven před válečný soud. Obvinění byla v podstatě stejná jako před vyšetřovacím soudem na Guamu a opět bylo zřejmé, že velení námořnictva je rozhodnuto za každou cenu šetřit vysoké důstojníky a předhodit veřejnosti jako obětního beránka velitele potopené lodi, který měl tu smůlu, že katastrofu přežil. Takto rozehraná partie nemohla skončit jinak, než že byl McVay i tentokrát shledán vinným. Trest byl opět mírný, ale i tak znamenal konec kariéry mnohokrát vyznamenaného důstojníka a neodstranitelnou skvrnu na jeho dosud bezúhonné pověsti. Soudci válečného soudu, vědomi si toho, co se od nich očekává, přidělené roli sice dostáli a McVaye odsoudili, ale o tom, jak moc byli přesvědčeni o jeho vině, nejlépe vypovídá skutečnost, že současně s odsouzením doporučili ministru válečného námořnictva, aby kapitána omilostnil. Ministr vyhověl a McVay nastoupil službu v administrativní funkci na velitelství jednoho z námořních distriktů. V roce 1949 odešel do penze. Omilostnění ale neznamenalo zbavení viny. Pro americkou veřejnost a zejména pro příbuzné zahynulých námořníků McVay nadále zůstával hlavním viníkem tragédie, což mu dávali najevo v bezpočtu dopisů a telefonátů. Bývalý kapitán dokázal tomuto tlaku čelit řadu let, ale nakonec podlehl. V roce 1968 se zastřelil. Z trosečníků, kteří potopení Indianapolisu přežili a kteří by především mohli McVaye činit zodpovědným za všechno své utrpení, to neudělal ani jeden. Naopak, po celou dobu tvrdili, že se ničím neprovinil, a rozhodnutí válečného soudu označovali za ostudný justiční omyl. Ale kdykoliv žádali o nápravu do očí bijící křivdy, nikdy neuspěli. Až po mnoha letech došlo k nečekanému zvratu, a co je téměř neuvěřitelné, jeho iniciátorem se stal tehdy jedenáctiletý školák Hunter Scott. Chlapec se dozvěděl o tragédii Indianapolisu, spojil se s dosud žijícími členy jeho poslední posádky a nakonec byl stejně jako oni přesvědčen o naprosté nevině kapitána McVaye. Mladý Hunter Scott se s podporou teď už sedmdesátiletých a osmdesátiletých trosečníků a jednoho vlivného senátora pustil do boje za očištění jména mrtvého velitele a jeho snaze významně napomohlo, že se jí dostalo pozornosti v tisku a televizi. Ale i po pětapadesáti letech a navzdory všem výhradám proti způsobu, jakým probíhal válečný soud, a navzdory odtajněni řady velmi závažných skutečností prokazujících McVayovu nevinu představitelé námořnictva nadále trvali na tom, že McVay byl odsouzen po právu. Posléze na základě společné rezoluce obou komor Kongresu muselo být rozhodnuto federálním zákonem, který prezident Clinton podepsal dne 30. října 2000, že kapitán McVay není odpovědný za ztrátu těžkého křižníku Indianapolis a za smrt mužů, kteří v souvislosti s potopením této lodi zahynuli. A až v červenci roku 2001 provedlo válečné námořnictvo příslušné úpravy v jeho osobním spise. Přestože byl za 2. světové války potopen bezpočet lodí, případ těžkého křižníku Indianapolis je z řady důvodů výjimečný. I když počet námořníků, kteří při katastrofě zahynuli, byl velmi vysoký, mimořádné drama z ni učinilo několik dalších

4 a zcela ojedinělých okolností. Především utrpení, kterému byly vystaveny stovky mužů čekajících po řadu dnů a nocí na záchranu. Dále řada neuvěřitelných pochybení, která měla za následek jak samotnou zkázu lodi, tak pozdní obje veni trosečníků, a tím i smrt většiny z nich. Pozoruhodná byla i tvrdošíjnost, s jakou řada nejvyšších činitelů válečného námořnictva Spojených států více než půl století bránila nápravě evidentní nespravedlnosti. Kapitán McVay byl jediným americkým velitelem, který se za celou 2. světovou válku zodpovídal před válečným soudem ze ztráty lodi způsobené bojovou akci nepřítele. Jeho osud je ukázkovým příkladem toho, co se může stát, ocitne-li se jedinec v nelítostném soukolí kategoricky požadujícím oběť, zejména má-li být přinesena ve vyšším zájmu". Na druhé straně však zasluhuje velký obdiv vytrvalost mladého chlapce a posledních žijících trosečníků, kterým se nakonec podařilo to, v co už nikdo nedoufal. A tak mohla být po padesáti pěti letech uzavřena jedna z nejsmutnějších, ale současně i nejheroičtějšich a nejdramatičtějších kapitol historie válek na moři. Jejímu pravdivému vylíčeni je věnována tato kniha. Miloš Hubáček. V Praze září Mírová léta. V polovině listopadu roku 1921 byla z iniciativy amerického ministra zahraničí svolána do Washingtonu velká mezinárodní konference, které se účastnili zástupci čtrnácti států. Z předních světových mocností chybělo jen Německo, poražené v nedávno skončené válce, a se zdůvodněním, že neexistuje jednotná ruská vláda, nebylo pozváno ani sovětské Rusko. Konference měla projednat otázky spojené s omezením námořního zbrojení. Delegáti jednali dlouho a bouřlivě. Nakonec byla v únoru roku 1922 mezi USA, Velkou Británií, Francií, Japonskem a Itálii podepsána smlouva, která mimo jiné zakazovala stavbu křižníků se standardním výtlakem* větším než tun a s hlavními děly ráže větší než 203 milimetry. Smlouva měla platit do konce roku 1936, a pokud by dva roky před uplynutím této lhůty žádná ze smluvních stran neoznámila, že ji chce zrušit, měla platit dál až do doby, kdy se některá ze smluvních stran rozhodne od ní odstoupit. Zástupci pěti smluvních stran z Washingtonu se o osm roků později sešli na další konferenci konané v lednu až dubnu 1930 v Londýně. Na tomto setkání se ale objevily neřešitelné rozpory mezi Itálii a Francií v otázce vzájemného poměru jejich loďstev, a tak Londýnská konference nakonec jen doplnila Washingtonskou smlouvu usnesením o povolené úhrnné tonáži křižníků, torpédoborců a ponorek, které podepsali pouze zástupci USA, Velké Británie a Japonska. Washingtonské rozhodnutí o omezeni výstavby křižníků stanovením jejich maximálního výtlaku a výzbroje zůstalo v platnosti." Tisíci padlými a tisíci invalidy zaplatily Spojené státy svou účast v evropské Velké válce". Po jejím skončeni převládl v americké veřejnosti pocit, že Amerika by se

5 měla daleko víc starat o sebe a o své problémy než o dění ve vzdálených zemích, které nejsou s to si uspořádat vlastní záležitosti. Navíc - jak bylo nesčíslněkrát zdůrazňováno - l. světová válka byla přece vybojována proto, aby už žádné další války nebyly. Izolacionistické postoje se čím dál víc odrážely v praktické politice. Pozornost se soustředila na palčivé sociální otázky a ozbrojené síly včetně válečného námořnictva zůstávaly odstrkovanou popelkou. První poválečné desetiletí znamenalo pro tuto oblast stagnaci, což dokládá i skutečnost, že námořnictvo světové velmoci omývané dvěma oceány čítalo jen něco málo přes sto tisíc mužů. Spojené státy se také jako poslední z velkých námořních mocností pustily do stavby těžkých křižniků za podmínek stanovených Washingtonskou dohodou. Program výstavby tohoto druhu bojových plavidel byl zahájen až na začátku třicátých let, v meziválečném období jich bylo uvedeno do služby osmnáct se zařazením do čtyř tříd. Prvními byly dvě lodi třídy Pensacola, jejichž stavba byla zahájena v roce 1929, v letech následovala třída Northampton se šesti loďmi, vletech třída Portland se dvěma plavidly a nakonec v letech třída Astoria, což byla poslední skupina washingtonských" těžkých křižniků zahrnující sedm lodi; měla k nim náležet ještě osmá, křižník Wichita, ale jeho konstrukce doznala před dokončením tak rozsáhlých změn, že byl zařazen do jiné třídy. Každá následující třída se snažila vyvarovat se nedostatků zjištěných u lodi třídy předchozí a instalovala se stále modernější a výkonnější zařízeni, ať už šlo o pohonný systém, výzbroj, pancéřování či jiné vybavení. Druhou lodi ve třídě Portland byl těžký křižník Indianapolis označený jako CA-35." Jeho kýl byl položen 31. března roku 1930 v loděnici společnosti New York Shipbuilding Corp. v Camdenu ve státě New Jersey. 7. listopadu 1931 byla loď slavnostně spuštěna na vodu a její kmotrou se stala dcera senátora Thomase Taggarta, který byl během své politické kariéry po jistou dobu starostou hlavního města státu Indiána Indianapolisu. Po tomto městě byl nový křižník pojmenován. O rok a půl později, 15. listopadu 1932, byl ve filadelfské loděnici vybavený a vyzbrojený Indianapolis oficiálně převzat válečným námořnictvem a vstoupil do služby. Při této příležitosti věnoval stát Indiána křižniků stříbrný servis pocházející z důstojnické jídelny staré bitevní lodi Indiána; patřila k němu i mísa na punč, poškozená úlomkem španělského dělostřeleckého granátu, který Indiánu zasáhl v roce 1898 za španělsko-americké války v bitvě u kubánského Santiaga. Od samého počátku byl Indianapolis chloubou amerického námořnictva a při jeho stavbě a vybavení byla užita nejmodernější technologie. Loď se standardním výtlakem tun byla 186 metrů dlouhá a v nejširším místě široká 20,13 metru. Její plavební ponor byl 5,33 metru (7,5 metru, když byla plně vyzbrojena, opatřena zásobami a s posádkou v plném počtu). Pohonný mechanismus, tvořený osmi White- Fosterovými kotly, umístěnými ve střední části, a čtyřmi parními přetlakovými Parsonsovými turbínami, roztáčel čtyři šrouby silou HP a skýtal lodi maximální rychlost 32,5 uzlu. Její výzbroj tvořilo devět hlavních 203mm děl umistěných ve třech třihlavňových věžích: dvou v přední části a jedné v zadní části lodi. Protiletadlová výzbroj (která byla při různých opravách a úpravách lodi průběžně měněna a posilována) zahrnovala na počátku války v roce 1941 osm

6 127mm děl, dvacet čtyři 40mm a šestnáct 20mm protiletadlových kanónů. Boční pancéřování mělo největší tloušťku 75 mm, hlavní palubu kryl 50mm a čela dělových věží 70mm pancíř. Loď mohla nést i čtyři letouny, startující ze dvou katapultů umístěných v její střední části. Při plném stavu měla posádka dosáhnout počtu až l 200 mužů, ke dni vstupu do služby to ale bylo jen 553 mužů a 49 důstojníků. Prvním velitelem nového křižniků se stal kapitán John M. Smeallie. 10. ledna roku 1933 Indianapolis opustil loděnici a vydal se na první zkušební plavbu do Atlantiku, jejíž součástí byly i zkušební střelby provedené v zátoce Guantanamo na ostrově Kuba. 23. února křižnik zamířil v doprovodu jednoho torpédoborce k Panamskému průplavu. Během plavby pokračovaly zkoušky všech zařízení a loď krátce zakotvila na Haiti. Po propluti Panamským průplavem následovala další cvičeni v Pacifiku a návštěva zálivu Tongoy v Chile. l. dubna se Indianapolis vrátil do Atlantiku a do filadelfské loděnice, kde byl podroben prohlídkám a úpravám, l. července křižník odplul do přístavu Bar Harbor ve státě Maine. Nedaleko se nacházelo letni sídlo prezidenta Franklina D. Roosevelta a prezident s několika přáteli přišel na palubu. Následovala v podstatě nefalšovaná vyletni plavba a řada příslušníků tehdejší posádky dlouho vzpomínala, s jakým zápalem a radostí prezident lovil ryby ze stanoviště na zádi; vrtkavos-tí osudu to bylo stejné místo, na kterém se o dvanáct let později tísnily stovky zoufalých námořníků čekajících na rozkaz k opuštění potápějící se lodi. l. srpna Indianapolis přepravil prezidenta do Annapo-lisu ve státě Maryland, sídla Akademie válečného námořnictva Spojených států. Po slavnostních setkáních s místní honoraci a zástupci Akademie Roosevelt a jeho společnost loď opustili a jejich místo zaujal ministr válečného námořnictva Claude A. Swanson, se kterým Indianapolis odplul na inspekční cestu po tichomořských základnách včetně zóny Panamského průplavu, Havaje a kalifornských kotvišť plavidel válečného námořnictva v Saň Pedru a Saň Diegu. Cesta skončila 27. října a l. listopadu 1933 byl Indianapolis ustanoven vlajkovou lodí Průzkumného svazu loďstva Spojených států, což byla funkce, kterou plnil po větší část zbývajících mírových let, Po absolvování manévrů na západním pobřeží Indianapolis proplul 9. dubna 1934 Panamským průplavem do Atlantiku a 29. května dorazil do New Yorku. Tam opět přišel na jeho palubu prezident Roosevelt s řadou významných osobností a 31. května se účastnil prezidentské přehlídky válečného loďstva v ústi řeky Hudson. V tu dobu tvořilo posádku 51 důstojníků, 12 praporčíků a 558 poddůstojníků a řadových námořníků. 11. prosince 1934 vystřídal po dvou letech služby na velitelském můstku kapitána Smeallieho kapitán W. S. McCIintick. Rok 1935 Indianapolis strávil převážně účastí na válečných hrách a cvičeních v Tichomoří, kde se pohyboval v rozsáhlé oblasti od atolu Midway až po Aljašku. V březnu 1936 se ujal velení kapitán Henry K. Hewitt a 10. června, po zastávkách na základně Hampton Roads ve Virginii a v Annapolisu, křižník dorazil k plánovaným prohlídkám do newyorské loděnice, kde se mu mimo jiné dostalo vybavení odpovídajícího potřebám vlajkové lodi. Pravděpodobně nejvýznamnější událostí mírové kariéry Indiana-polisu byla jeho plavba s prezidentem Rooseveltem do Jižní Ameriky. Prezident nastoupil na palubu 18. listopadu 1936 v Charlestonu v Jižní Karolíně a křižník se vydal na oficiální

7 návštěvu několika jihoamerických zemí, přičemž se Roosevelt účastnil i Panamerické konference konané v Buenos Aires. Kromě Argentiny prezident navštívil Trinidad, Rio de Janeiro v Brazílii a Montevideo v Uruquayi. Vzhledem k tomu, že v průběhu této cesty Indianapolis potřetí překročil rovník, přišel na palubu vládce moří Neptun, aby nováčky z posádky pasoval na ostřílené mořské vlky. Těm z nich, kteří měli obzvláštní štěstí, stvrdil vydané certifikáty svým podpisem sám prezident Spojených států. Plavba skončila, když prezident 15. prosince 1936, opět v Charlestonu, křižnik opustil. Roosevelt použil Indiana-polis pro řadu cest jak v Atlantiku, tak v Tichomoří a při mnoha příležitostech pobývali na palubě jako hosté Spojených států významní státníci i korunované hlavy. Kamkoli Indianapolis připlul, představoval symbol mocné, úspěšné a energické Ameriky. Na začátku roku 1937 se křižnik vrátil do Long Beach v Kalifornii. V červnu toho roku nastoupil na velitelský můstek kapitán Thomas C. Kinkaid a většinu času strávila loď v mírových dobách obvyklými cvičeními a účastí na válečných hrách včetně plavby k Havajským ostrovům. Nejinak tomu bylo i v roce 1938, kdy Indianapolis sloužil jako vlajková loď viceadmirála Adolphuse Andrewse, velitele Průzkumného svazu. Pod viceadmirálovým dohledem křižnik absolvoval řadu cvičení u západního pobřeží, další návštěvu Havaje a v létě náročné cvičné střelby. V záři 1938 vystřídal kapitána Kinkaida kapitán John F. Shafroth. Ani v letech 1939 a 1940 se služební režim India-napolisu nijak významněji nezměnil, loď se pouze víc zdržovala na havajské základně Pearl Harbor, což souviselo se sílícím napětím v Tichomoří. V listopadu 1939 zamířil Indianapolis k západnímu pobřeží Spojených států. Po proplutí Zlatou bránou pokračoval Sanfranciským zálivem na sever do zálivu Saň Pablo, kde se u města Val-lejo zařezává do vod zálivu pevninský výběžek nazvaný Maře Island, na němž se nachází stejnojmenná loděnice amerického válečného námořnictva. Když křižnik v loděnici zakotvil, tak podle záznamů v lodním deníku urazil od vstupu do služby v roce 1932 celkem námořních mil ( kilometrů). V dubnu 1940 prezident a americká vláda rozhodli dát stále rozpi-navějšimu Japonsku najevo, že nehodlají nežádoucímu vývoji v Tichomoří jen nečinné přihlížet, a jedním z přijatých opatření byl přesun hlavních sil amerického válečného loďstva ze západního pobřeží do Pearl Harboru na Havaji. Po několika týdnech pobytu v suchém doku loděnice Maře Island odplul k Havajským ostrovům i Indianapolis. V červenci toho roku převzal velení lodi kapitán E. W. Hanson, který se také stal jejím prvním válečným velitelem. Časté výměny velitelů na můstku Indianapolisu byly součásti uvážlivé personální politiky vrchního velení námořnictva, které nemohlo zavírat oči před jasnými signály, které naznačovaly, že celosvětová situace spěje k velkému konfliktu. Bylo proto třeba připravit kádr zkušených velících důstojníků - stavbu nových lodí bylo možno v případě potřeby urychlit, ale získat pro ně dostatek kvalitních velitelů by už tak snadné být nemuselo. K pravidelnému střídání velících důstojníků proto nedocházelo jen na Indianapolisu, ale na většině velkých amerických lodí. V této souvislosti je na místě poznamenat, že někteří z důstojníků, kteří sloužili jako velitelé Indianapolisu, dosáhli v následujících válečných letech admirálských hodností a zastávali vysoké funkce. Například Hewitt a Kinkaid se stali veliteli loďstev, Shafroth generálním

8 inspektorem Tichomořského loďstva, pozdější velicí důstojník Indianapolisu Morton L. Deyo byl za pár roků pověřen velením mohutného Ostřelovacího a krycího svazu drtícího japonská postavení při útoku na Okinawu. Vzhledem k narůstající hrozbě, představované dvěma agresivními militaristickými mocnostmi, Německem a Japonskem, bylo k l. únoru roku 1941 loďstvo Spojených států reformováno a rozděleno do tři samostatných loďstev: Atlantského, Asijského a Tichomořského. Největší koncentraci amerických námořních sil představovalo Ticho-mořské loďstvo s hlavní základnou Pearl Harborem na havajském ostrově Oahu. Po provedené reorganizaci byl Průzkumný svaz viceadmirála Wilsona Browna (vystřídal viceadmirála Adolphuse Andrewse), k němuž náležel i Indianapolis, začleněn do takzvaného III. operačního svazu, součásti Tichomořského loďstva. Brown se poté stal velitelem III. svazu a Indianapolis zůstal i nadále jeho vlajkovou lodí. Ale pojmenování III. operační svaz nemělo dlouhého trvání a asi po půl roce bylo Brownovo uskupení nazváno 12. operační svaz, tvořený letadlovou loďí Lexington, osmi těžkými křižníky (včetně Indianapolisu), devíti torpédoborci, šesti dopravními torpédoborci a třinácti minonoskami. Válka začala. Když v ranních hodinách v neděli 7. prosince 1941 svazy japonských palubních letounů startujících ze šesti letadlových lodi napadly americké Tichomořské loďstvo v Pearl Harboru, Indianapolis zkoušku ohněm podstoupit nemusel, neboť v přístavu nebyl. Dva dny před útokem, v pátek 5. prosince, se křižník ještě nacházel v hlavním kotvišti. Nedaleko od něj, u břehu Ferdova ostrova ležícího uprostřed peariharborské zátoky, kotvilo sedm bitevních lodi, které se zakrátko staly hlavním cílem japonského útoku. Na Indiana-polisu vládla atmosféra obvyklá pro lodi trávicí víkend v přístavu. Ženatí muži, kteří měli na pevnině rodiny, dostali propustky a na břeh odešlo i mnoho dalších členů posádky. Na lodi jich zůstala sotva třetina. Ale v odpoledních hodinách přišel nečekaný rozkaz, že má loď během hodiny vyplout. Vyloučeno," reagovali všichni na palubě; většina námořníků byla na břehu a v žádném případě je nebylo možno povolat v tak krátké době nazpět. Věci však dostaly obdivuhodně rychlý spád. Zakrátko přišlo na loď asi padesát příslušníků námořní pěchoty a hned za nimi kolem čtyřiceti civilistů - přístavních dělníků vybavených vším možným nářadím. Potom dorazilo několik nákladních aut naložených potravinami a zeleninou a jejich náklad byl bez všech cirátů naházen na vydrhnutou týkovou ubytovací palubu, vyhrazenou jen pro admirály, kapitány a slavnostní příležitosti. Jak ve svých vzpomínkách poznamenal tehdejší příslušník posádky námořník 2. třídy Daniel E. Brady: My jsme se tam neodvážili vstoupit v botách! Bylo to úplné rouhání! Co se vlastně děje, ptal se každý." Po hodině Indianapolis doprovázen pěti torpédoborci a několika minolovkami opustil přístav přesně podle rozkazu, navzdory tomu, že jen menšímu počtu mužů nacházejících se mimo loď se

9 podařilo se včas vrátit. Celou noc, celý následující den a ještě další noc křižník a jeho doprovod pluly v jihozápadním kurzu, aniž zahlédly jakékoli plavidlo. Naprostá většina posádky stále neměla tušení, jaký je důvod a cíl této zcela překvapivé akce. Až v půl osmé ráno v neděli 7. prosince dorazil Indianapolis k malému Johnstonovu ostrovu, vzdálenému asi 700 mil jihozápadně od Oahu. Začalo vykládání námořních pěšáků, civilistů a zásob a zdálo se, že jde o nácvik obojživelné operace a zkoušku nových vyloďovacích člunů. O něco později, když se hlavní děla připravovala ke cvičné střelbě, přišla rádiová depeše od velitele Tichomořského loďstva admirála Husbanda E. Kimmela: Japonci bombarduji Pearl! Nejde o cvičení. Uveďte loď do bojové pohotovosti!" Okamžitě byla provedena potřebná opatření včetně toho, že všechny hořlavé předměty, které bylo možno postrádat a které mohly napomoct rozšířeni požárů, jako prkna, trámy, sudy s barvami, malé čluny, a dokonce i pohodlná zdobená postel užívaná prezidentem Rooseveltem za jeho pobytů na lodi, byly bez milosti hozeny přes palubu; nic nebylo v tu chvíli důležitější než zajištěni maximální bezpečnosti lodi. Poté křižník vyrazil zpět k Havaji, aby se spojil s hlavními silami 12. operačního svazu soustředěnými kolem letadlové lodi Lexington. I Lexington byl v době japonského útoku na Pearl Harbor na moři. Pod velením kontradmirála J. H. Newtona převážel na atol Midway peruť průzkumných bombardérů námořní pěchoty. S letadlovou lodi a jejím doprovodem tvořeným třemi těžkými křižniky a pěti torpédoborci se Indianapolis setkal v 10 hodin dopoledne 8. prosince. Viceadmirál Brown převzal velení celého uskupení a od admirála Kimmela dostal za úkol pátrat po japonském loďstvu, které provedlo útok na Pearl Harbor. Když bylo ve večerních hodinách už jasné, že nepřátelský útočný svaz se vysokou rychlostí stahuje na severozápad a je mimo dosah amerických lodí, Brown zbytečné stihání přerušil a vracel se k Pearl Harboru. Na zdevastovanou základnu svaz připlul 14. prosince. Indianapolis vzal na palubu zbytek svých mužů, kteří zůstali při překotném vyplutí před devíti dny na břehu, a na plný bojový stav byla posádka doplněna námořníky z těžce poškozené bitevní lodi Nevada. V souvislosti s odplutím Indianapolisu z Pearl Harboru krátce před japonským útokem se později objevila řada otazníků. Překotná rychlost, se kterou musel křižník opustit základnu, aby splnil v podstatě nevýznamný úkol, navíc v době, kdy nic nenaznačovalo, že hrozí nebezpečí, vyvolala a dodnes vyvolává či posiluje podezření, že ve veleni amerických ozbrojených sil včetně námořnictva byl někdo, kdo věděl, co se má přihodit. Indianapolis byl vlajkovou lodí velitele Průzkumného svazu, jehož posláním bylo pátrat po eventuálním nebezpečí a včas před ním varovat. Ale stalo se, že v době, kdy se od severu k Havajským ostrovům blížilo japonské loďstvo, velitel Průzkumného svazu se od souostroví vzdaloval opačným směrem k John-, slonovu ostrovu. Je pochopitelné, že pokud někdo opravdu věděl, k čemu má brzy dojít, jistě nepokládal za žádoucí, aby se jako hořici vrak hned první den války potopila oblíbená loď prezidenta, která zastupovala Spojené státy při řadě slavnostních příležitostí a všude, kam připlula, reprezentovala moc amerického námořnictva. Leckdy může být důležitý i zdánlivý detail. Kdykoli Indianapolis kotvil v Pearl Harboru, bylo zvykem, že jeho čtyři letouny přelétaly i s osádkami na letiště na

10 Ferdově ostrově. 5. prosince ale byly na lodi a je téměř jisté, že kdyby byly na pozemnim letišti, asi by křižník opouštějící základnu ve velkém spěchu musel vyplout bez nich a s největší pravděpodobnosti by byly při japonském útoku zničeny. Nelze ani přehlédnout, že nejcennější plavidla Tichomořského loďstva, letadlové lodi Lexington a Enterprise, pro které byl Pearl Harbor operační základnou, se v době jejího napadení též nacházely v bezpečí daleko od Havaje. Že někteří z nejvyšších amerických politických i vojenských činitelů byli o chystaném japonském útoku informováni a byli s to před nim varovat, ale neučinili tak, o tom je dnes přesvědčena řada historiků a renomovaných autorů zabývajících se událostmi 2. světové války. Ke zlomení izolacionalistických tendencí v americké veřejnosti a politických kruzích, k tomu, aby se Spojené státy mohly otevřeně postavit po bok Anglie, Ruska a dalších zemí bojujících proti německé a japonské agresi, bylo třeba šoku. A věrolomný útok na Pearl Harbor v době, kdy ve Washingtonu japonští diplomaté jednali o míru, takovým šokem byl. Ve skutečnosti škody způsobené napadením havajské základny nebyly tak závažné, jak by se mohlo zdát na první pohled. Potopení několika bitevních lodí vyvolalo zdání, že došlo k naprosté katastrofě. Významnou roli přitom sehrálo v tu dobu stále ještě rozšířené přesvědčeni, že páteří vší námořní moci jsou bitevní lodi s jejich silným pancéřováním a těžkými děly. Brzy však bylo nutno názor změnit a přiznat, že nejdůležitějším bojovým plavidlem se stala letadlová loď schopná svými palubními letouny zasadit smrtelný úder na vzdálenost, která byla mnohonásobně větší než dostřel i těch nejmohutnějších děl. Navíc byly bitevní lodi postižené v Pearl Harboru zastaralé a pomalé; kromě toho většinu z nich se podařilo zachránit, opravit a zmodernizovat a úspěšně sloužily až do konce války. Totálně zničeny byly pouze bitevní lodi Arizona, Oklahoma a stará bitevní loď Utah, užívaná jako cvičný cíl při výcviku letců. Po skončení japonského náletu zůstalo na hladině zátoky 38 křižníků a torpédoborců buď zcela nepoškozených, nebo jen s menšími šrámy. Nedotčeny zůstaly i opravárenské kapacity základny, většina pozemních zařízení a především velké zásoby pohonných hmot pracně přepravených přes oceán. Za nejvážnější a nejtragičtější ztrátu nutno považovat smrt Američanů, kteří při japonském útoku zahynuli. Dne 17. prosince roku 1941 jmenoval prezident Roosevelt velitelem Tichomořského loďstva admirála Chestera Williama Nimitze, do té doby náčelníka navigačního odděleni velitelství válečného námořnictva ve Washingtonu. Do Pearl Harboru Nimitz dorazil 25. prosince a poslední den roku převzal veleni od dočasného velitele viceadmirá-la Williama S. Pye. Roosevelt stihl do konce roku 1941 učinit ještě jedno významné personální rozhodnuti, které podobně jako jmenování Nimitze mělo zásadní význam pro další vývoj události v Tichomoří: 20. prosince odvolal admirála Ernesta J. Kinga z funkce velitele Atlantského loďstva a jmenoval ho vrchním velitelem loďstva Spojených států. Své nové funkce se King ujal stejně jako Nimitz 31. prosince 1941 a jedním z jeho prvních rozhodnuti v roce 1942 byl rozkaz nařizující letadlové lodi Yorktown přemístit se z Atlantiku do Tichomoří a posílit Tichomořské loďstvo. Uskupení bojových plavidel soustředěných kolem Yorktownu bylo nazváno 17. operační svaz a jeho velitelem se stal kontradmirál Frank J. Fletcher. Dne 11. ledna torpédovala

11 japonská ponorka 500 mil severozápadně od Oahu letadlovou loď Saratoga. Loď sice zůstala plavbyschopná a vrátila se do Pearl Harboru, ale její poškozeni byla takového rozsahu, že musela odplout k opravám do Bremertonských loděnic válečného námořnictva na západním pobřeží Spojených států. Takže jen diky převeleni Yorktownu měl Nimitz v Tichomoří zase alespoň tři letadlové lodi. Po krátké zastávce na západním pobřeží vyplul 17. operační svaz v čele s Yorktownem do středního Tichomoří a jeho prvním úkolem byla ochrana konvoje přepravujícího námořní pěchotu a válečný materiál na podporu americké posádky na Samoi v jižním Tichomoří. V prvních týdnech roku 1942 se totiž Američané horečně snažili posilovat posádky a opěrné body ohrožené pokračující japonskou expanzi. Jaká byla v tu dobu situace, o tom výmluvně vypovídá případ atolu Canton, důležité základny ve Fénických ostrovech na strategické linii Oahu-Samoa-Fidži. Atol se nacházel pouhých 960 mil od Japonci obsazeného Makinu v Gilbertově souostroví a hrozilo mu nezanedbatelné nebezpečí. Američané, vědomi si významu Cantonu, na něm ještě před vypuknutím války vybudovali l 500 metrů dlouhou přistávací dráhu pro čtyřmotorové bombardéry typu Boeing B-17, známé létající pevnosti. 8. ledna 1942 ale na letišti ještě nebyl ani jeden letoun a celou posádku základny tvořilo 78 ženistů pozemních vojsk bez děl, bez zaměřovačů, bez radiolokátorů; prostě neměli nic a byli na tom ještě hůř než námořní pěšáci na atolu Wake, kteří se po napadeni mohli alespoň nějakou dobu bránit. Bojové lodi Tichomoř-ského loďstva proto sahaly až na dno svých možností, aby ochránily konvoje připlouvajíci ze Spojených států k Havaji, Austrálii a k ostrovním základnám. Na těchto operacích se podílel i svaz viceadmirá-la Wilsona Browna - nyní opět přejmenovaný na 11. operační svaz -s letadlovou lodi Lexington, mezi jejíž ochranný doprovod stále patřil i těžký křižník Indianapolis. Koncem ledna dostal svaz úkol zajistit bezpečné proplutí středním Tichomořím velkému konvoji s osmi dopravními loďmi vezoucími amerických vojáků k posádkám na Vánočním ostrově ve Fanningových ostrovech, na atolu Canton a v Noumée na Nové Kaledonii. Vítězství je v tuto chvíli pro Anglii velmi důležité," prohlásil anglický admirál sir John Jervis 14. února roku 1797 u portugalského mysu sv. Vincenta a se svými 15 bitevními loďmi napadl španělské loďstvo čítající 27 bitevních lodí. Čtyři španělské lodi byly zajaty (postaral se o to admirál Horatio Nelson, tehdy Jervisův podřízený), ostatní uprchlý a hrozba, že se Španělé spojí s Francouzi a dojde k invazi do Anglie, byla zažehnána. I admirál Ernest J. King si na počátku roku 1942 dobře uvědomoval, že po Pearl Barboru a dalších pohromách, které se v prvních týdnech na spojenecké síly v Tichomoří valily jedna za druhou, jsou k pozvednutí morálky ozbrojených sil i domácího obyvatelstva nutně třeba pozitivní zprávy. Proto sotva se podařilo dopravit nejnutnější posily na nejohroženější místa, naléhal na admirála Nimitze, aby užil své letadlové lodi k útoku na atol Wake, čerstvě obsazený Japonci, a na japonské opěrné body v Marshallově souostroví. Nimitz rozhodl, že první ofenzivní operaci provede 11. operační svaz viceadmirála Wilsona Browna. Svaz včetně Indi-anapolisu vyplul k ostrovu Wake, a když se 23. ledna nacházel asi 135 mil západně od Oahu, japonská ponorka torpédovala a potopila doprovodný tanker Neches. Bez možnosti doplnit na moři

12 spotřebované palivo nemohl Brown pokračovat, a protože Nimitz v tu chvíli neměl k dispozici žádný jiný tanker, kterým by Neches nahradil, musel celou operaci zrušit. Viceadmirál Brown bohužel neměl stejné štěstí jako před sto padesáti lety admirál Jervis. Mezitím australská vláda, poplašena rychlým japonským postupem v Bismarckově souostroví a na Nové Guineji, upozorňovala admirála Nimitze, že Japonci mohou napadnout významný přístav Port Moresby na jihovýchodním pobřeží Nové Guineje a Nouméu dřív, než se podaří obě základny natolik zabezpečit, aby dokázaly útoku odolat. Navíc se 23. ledna japonské výsadkové sily, podporované početným uskupením bojových plavidel, vylodily v přístavu Rabaul na severovýchodním cípu ostrova Nová Británie. Nevelká australská posádka nebyla schopna invazi odrazit, Japonci Rabaul obsadili a okamžitě jej začali přeměňovat v mocnou námořní a leteckou základnu. Americká zpravodajská služba varovala admirála Kinga, že jakmile nepřítel své postavení v Rabaulu dostatečně upevni, může odtud zaútočit na souostroví Nové Hebridy a Novou Kaledonii. King proto nařídil Nimitzovi, aby vyslal 11. operační svaz viceadmirála Browna do ohroženého prostoru Fidži-Nová Kaledonie k posíleni tam již operujícího Australskonovozélandského svazu viceadmirála Learyho. Brown, zklamaný nedávným neúspěchem operace proti atolu Wake, požádal Learyho, který byl pověřen operačním velením obou uskupení, o souhlas, aby mohl palubními letouny Lexingtonu provést nálet na Rabaul. Leary souhlasil a letadlová loď s těžkými křižniky Indianapolisem, Minneapolisem, Pensacolou, Saň Francis-kem a deseti torpédoborci zamířila k ostrovu Nová Británie. Třeba říci, že v tomto stadiu války šlo o riskantní akci, kdy jedna z cenných letadlových lodí měla operovat ve vzdálenosti 3000 mil od Pearl Harboru, který byl v tu dobu nejbližší námořní základnou, na které mohla získat palivo. V případě poškození bylo nejbližším místem k provedeni provizorních oprav australské Sydney, neboť Nouméu na Nové Kaledonii nebylo možno pro takový účel považovat za dostatečně bezpečnou. Problémem byla i skutečnost, že jediné mapy, které měl Brownův svaz, pohybující se ve vodách Bismarckova a Šalomounova souostroví s jejich početnými korálovými útesy a podmořskými bariérami, k dispozici, byly povětšinou založeny na údajích získaných mořeplavci 18. století. Viceadmirál Brown věděl, že útok může mít naději na úspěch pouze tehdy, když se podaří přiblížit k cíli až na vzdálenost vhodnou ke startu palubních letounů nepozorovaně a Japonce překvapit nečekaným úderem. Vydal proto striktní zákaz jakékoli rádiové komunikace a nezbytné depeše byly dopravovány palubními letouny do Brisba-ne na východoaustralském pobřeží a teprve odtud odesílány. Nicméně ošálit Japonce, kteří již na dvou rabaulských letištích umístili svou 25. leteckou flotilu, nebylo snadné, neboť jejich letecký průzkum pokrýval oblast až do vzdálenosti 600 mil od Rabaulu. Brown se proto snažil vybrat co nejúspornější přístupovou trasu a plánoval, že pokud vše půjde dobře, odstartují palubní letouny ráno 21. února ze vzdálenosti 125 mil od cíle. Ale už v dopoledních hodinách 20. února, kdy se svaz ještě nacházel 350 mil východně od Rabaulu, radar na Lexingtonu zaznamenal přítomnost neznámého letadla. Okamžitě vzlétlo šest stíhaček typu Grumman F4F (bojové jméno Wiidcat) a

13 zakrátko piloti objevili ve vzdálenosti 43 mil japonský průzkumný létající člun, který sestřelili. O něco později další tři vyslané stíhačky sestřelily druhého nepřátelského průzkumníka, třetímu se však podařilo uprchnout. Japonci byli zburcovániaještě týž den v odpoledních hodinách radar Lexingtonu ohlásil celou skupinu nepřátelských letounů blížících se od západu a v tu chvíli vzdálených asi 76 mil. K posíleni bojové stíhací ochrany vzlétlo dalších šest wiidcatů a brzy se v dohledu posádek Lexingtonu a dalších plavidel svazu odehrálo první střetnuti palubních letounů za 2. světové války. Bojový křest přitom prodělal i křižník Indianapo-lis, jehož protiletadlové kanóny po celou dobu ostřelovaly dotírající Japonce. Boj na obloze trval s přestávkami necelé dvě hodiny. Japonci útočili ve dvou vlnách, každá o devíti letadlech, z nichž jen dvěma se nakonec po 18. hodině podařilo uniknout, zbývajících šestnáct skončilo v moři. Američané ztratili dva letouny a jednoho pilota, druhý byl poté, co ze zasažené stíhačky vyskočil, ještě ve večerních hodinách nalezen a zachráněn. Mimořádný výkon podal pilot wiidcatu poručík Edward H. 0Hare, který sám sestřelil pět bombardérů typu Nakadžima 97 (ve spojeneckém kódu Kate), z nichž se jeden, když byl palbou 0Harových kulometů zasažen, pokusil narazit na Lexing-ton, naštěstí letadlovou loď minul. Byl to pravděpodobně první pokus japonského pilota zasáhnout svým letounem nepřátelskou loď, což se v závěru války stalo způsobem boje praktikovaným masově sebevražednými piloty - kamikaze. Když vešel výsledek utkáni amerických palubních letounů s japonskými bombardéry ve známost, Lexington si získal v celém Ticho-morském loďstvu obrovskou popularitu a sebevědomí pilotů na všech letadlových lodích mocně vzrostlo. Protože protiletadlová výzbroj amerických lodi nebyla v tu dobu ještě na dostačující úrovni a ani obsluhy protiletadlových zbrani neměly dostatek zkušeností a jejich palba byla nepřesná, lvi podíl na likvidaci útočníků připadl stíhací ochraně, která tím poskytla tolik potřebný důkaz, že Japonce vůbec není nutno považovat za neporazitelné válečníky. Ale i přes tento úspěch vzal za své klíčový předpoklad, na kterém viceadmirál Brown postavil svůj plán, tj. využiti momentu překvapeni. Pokoušet se za této situace napadnout v tu dobu již silně chráněný Rabaul znamenalo riskovat ztrátu Lexingtonu, fatální následky mohlo mít i jeho vážnější poškození hluboko ve vodách kontrolovaných nepřítelem. Nezbylo než operaci zrušit a americký svaz se začal z nebezpečné oblasti stahovat. Po zkušenostech získaných při pokusu napadnout Rabaul viceadmirál Brown v operačním hlášeni admirálu Nimitzovi uvedl, že podle jeho názoru každý další útok proti tak silné nepřátelské základně musí být proveden nejméně dvěma letadlovými loďmi. Útočné uskupeni také musí mít k dispozici ne jednu, ale dvě cisternové lodi, neboť start letadel zatížených pumami a torpédy vyžaduje dostatečně silný protivítr. Mírný vítr o rychlosti od jedné do tři mil za hodinu, který po většinu doby vane v rovníkových oblastech, nutí proto letadlové lodi plout v těchto chvílích nejvyšší rychlosti, což má za následek prudké zvýšení spotřeby pohonných hmot. Nimitz souhlasil a k Brownově skupině přičlenil ještě 17. operační svaz kontradmirála Fletchera s letadlovou lodi Yorktown. Když byl záměr provést nový útok oznámen admirálu Kingovi, od strohého vrchního velitele došla stručná odpověď o dvou

14 slovech: Napadněte nepřítele!" Cílem akce bylo nejen způsobit Japoncům škody, ale také v nich vzbudit obavy, že mohou být ohroženi kdykoliv a kdekoliv. Kromě toho bylo třeba odvrátit pozornost od velkých konvojů převážejících ve dnech 7. až 12. března 1942 z Austrálie do Nouméy silné kontingenty amerických vojáků. Proto byl z mnoha důležitých důvodů za cil operace opět vybrán Rabaul. Lexington s Yorktownem a doprovodnými plavidly, z nichž jedním byl znovu těžký křižnik Indianapolis, se setkaly 6. března západně od Nových Hebrid a celé uskupení nabralo kurz k Nové Británii. Po dvou dnech, 8. března, ale došly alarmující zprávy o japonském vylodění v Lae a Salamaui v Huonově zálivu na severovýchodním pobřeží Nové Guineje. V obou těchto místech byla spojenecká letiště. Ale podobně jako v případě japonského útoku na Rabaul, nemohla slabá australská posádka svá postavení proti masivnímu invaznímu náporu uhájit. Na narychlo svolané poradě Brownův operační důstojník kapitán Turner Joy prohlásil, že se naskýtá toužená příležitost úspěšným úderem zastavit japonský postup na jih, který by ohrozil Austrálii. Po celou noc z 8. na 9. března se skupina velících důstojníků radila. Především bylo třeba rozhodnout, zda Japonce v Huonově zálivu napadnout ze severu, z Bismarckova moře,* nebo z jihu, z Pa-puánského zálivu. Druhá alternativa ale znamenala, že palubní letouny budou nuceny přelétnout z jihu na sever přes území východní Nové Guineje, přičemž musí překonat pohoři Owena Stanleyho dosáhující místy výšky až metrů. Nakonec byla dána přednost útoku z jihu: za prvé proto, že vody Bismarckova moře byly prakticky nezmapované, a tím pro operace silného uskupeni bojových lodi velmi nebezpečné, a za druhé byl tento prostor snadněji dosažitelný pro letouny japonské 25. flotily umístěné v Rabaulu, o kterých se dalo předpokládat, že ohroženým výsadkovým silám přispějí na pomoc. Brzy se ukázala i třetí výhoda útoku z Papuánského zálivu, při plánováni nedoceněná - nálet přicházející z pevniny a přes vysoké hory Japonci vůbec nečekali. Když se útočící letouny v dopoledních hodinách 10. března přiblížily k Lae a Salamaui, naskytl se jejich osádkám utěšený pohled: v pobřežních vodách se nacházela řada nic zlého netušících nepřátelských obchodních i válečných plavidel. Letci později tvrdili, že obdobnou situaci zřejmě zažili japonští piloti útočící 7. prosince 1941 na Pearl Harbor. Nicméně piloti Lexingtonu a Yorktownu měli oproti Japoncům vrhajícím se na lodi v Pearl Harboru jednu významnou nevýhodu: japonská plavidla u Lae a Salamauy se převážně zdržovala na volném moři, a jakmile se vzpamatovaly, zahájily jejich posádky intenzivní úhybné manévry. Japonské letectvo vůbec nezasáhlo a Američané ztratili během dopoledního náletu jen jeden jediný letoun. Ale když piloti žádali, aby mohli odpoledne vzlétnout znovu, viceadmirál Brown to odmítl z obavy, že 25. letecká flotila v Rabaulu již byla určitě zalarmována a může v kteroukoli chvíli jeho lodi napadnout. Celé uskupeni se proto od jižního pobřeží Nové Guineje stáhlo k načerpání paliva z nádrží čekajících tankerů. 16. března se oba operační svazy rozdělily. Zatímco Lexington zamířil do Pearl Harboru, Yorktown zůstal v Korálovém moři, odkud odplul až 14. dubna na předsunutou americkou základnu Tongatabu v souostroví Tonga. Tam v týdnu od 20. do 27. dubna doplnil palivo, zásoby, provedl nutnou údržbu a pak se vrátil do Korálového moře.

15 Lexington s Indianapolisem a dalšími plavidly skupiny dorazil 26. března, po 54 dnech nepřetržitého pobytu na moři, do Pearl Harboru, a i když v pozdějších letech velké operační svazy rychlých letadlových lodí zůstávaly na moři i několik měsíců, na počátku roku 1942 to byl výkon obdivuhodný. V posledních březnových dnech byl Indianapolis odeslán na západní pobřeží Spojených států k potřebným prohlídkám a opravám v loděnici Maře Island v Sanfranciském zálivu. Při té příležitosti byla také zvýšena kapacita jeho protiletadlo-vé výzbroje a byl vybaven posledním typem pátracího radaru. Karta se obrací. Než byly úpravy a renovace Indianapolisu v loděnici Maře Island ukončeny, došlo v Tichomoří k několika významným událostem. Dne 18. dubna 1942 se přiblížil k japonským břehům na vzdálenost 650 mil 16. operační svaz viceadmirála Williama F. Halseyho s letadlovými loďmi Hornet a Enterprise. Z paluby Hornetu vzlétlo pod vedením podplukovnika Jamese H. Doolittla šestnáct dvoumotorových armádních bombardérů typu North Američan B-25 (bojové jméno Mitchell) k náletu na japonská města; třináct letounů mělo napadnout Tokio a po jednom Nagóju, Ósaku a Kóbe. Japonská protileta-dlová obrana byla zaskočena a nálet se zdařil. Po jeho skončeni se bombardéry snažily dosáhnout spojeneckých letišť na území Číny. Většině včetně Doolittlova letounu se to podařilo. Dvě letadla ale nedoletěla a jejich osádky Japonci zajali, postavili před soud, odsoudili k smrti a tři letce skutečně popravili. Nálet sice nepříteli nezpůsobil žádné významnější škody a i z vojenského hlediska byl jeho význam spíš symbolický, ale znamenal mnoho pro morálku obou válčících stran. Zatímco japonská hrdost a prestiž utrpěly těžkou ránu, Američané se radovali a zprávu o úspěchu Doolittlovy mise oznámil v rozhlase osobně prezident Roosevelt. Ze zachycených a rozluštěných nepřátelských rádiových depeší Američané již v polovině dubna 1942 zjistili, že Japonci hodlají v nejbližší době vyslat do Korálového moře skupinu transportních lodi chráněnou silným uskupením bojových plavidel včetně tří letadlových lodí. Ve štábu Tichomořského loďstva nikdo nepochyboval, že se nepřítel pokusí o vylodění na jihovýchodním pobřeží Nové Guineje a o obsazeni tamního významného přístavu Port Moresby. Admirál Nimitz stejně jako vrchní velitel spojeneckých vojsk pro oblast jihozápadního Tichomoří generál Douglas MacArthur věděli, že obsazením Port Moresby Japonci nejen získají základnu k dalším výbojům, ale přímo ohrozí Austrálii. Po torpédováni Saratogy a za situace, kdy se Hornet a Enterprise ještě nevrátily z náletu na Tokio, měl Nimitz jen dvě letadlové lodi, kterými mohl japonské hrozbě v Korálovém moři čelit: Yorktown kontradmirála Fletchera a skupinu Lexingtonu, v jejímž veleni vystřídal 3. dubna viceadmirála Browna kontradmirál Aubrey W. Fitch. Velitel Tichomořského loďstva však neměl na vybranou, v sázce bylo příliš mnoho. 16. dubna, po třech týdnech oprav a údržby, opustil Lexington Pearl Harbor a vydal se na cestu dlouhou 3 500

16 mil, aby se připojil k Fletcherovu 17. svazu, který již nějakou dobu vjižnich mořích operoval. K setkání došlo l. května ráno v jihozápadní části Korálového moře a Fletcher převzal taktické veleni celého uskupení, tvořeného kromě obou letadlových lodí osmi křižníky včetně dvou australských a třinácti torpédoborci. Ve dnech 4. až 8. května byla v Korálovém moři vybojována bitva, ve které klíčová role připadla palubním letounům startujícím z letadlových lodí. Byla to první bitva toho druhu v dějinách válek na moři. Znepřátelená loďstva se vůbec nezahlédla, všechny údery zasadily palubní letouny. Japonci ztratili lehkou letadlovou loď Šóhó a těžká letadlová loď Šókaku byla vážně poškozena. Tvrdě postiženi ale byli i Američané: Lexington, jeden tanker a jeden torpédoborec byly potopeny a Yorktown poškozen. Japonci nepochybně zaznamenali taktické vítězství, neboť ztráta tří amerických lodí, a samozřejmě na prvním místě ztráta Lexingtonu, byla vážnější újmou než zničení jedné japonské lehké letadlové lodi, strategické vítězství však připadlo Američanům. Nepřátelský konvoj mířící s výsadkovými jednotkami k Port Moresby se musel vrátit do Rabaulu, Šókaku byla na několik měsíců vyřazena a druhá těžká letadlová loď Zuikaku přišla o většinu svých palubních letadel, která Japonci nedokázali rychle nahradit. Proto se ani Zuikaku neúčastnila bitvy u Midwaye, ke které došlo za měsíc, a je téměř jisté, že kdyby velitel japonského Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto měl u Midwaye Šókaku a Zuikaku s jejich zkušenými leteckými osádkami, výsledek bitvy by byl úplně jiný. Přestože v prvních pěti měsících po Pearl Barboru Japonci vítězili na moři i na pevnině a císařští generálové a admirálové propadali euforii, kterou někteří autoři nazvali nemocí z vítězství", admirál Jamamoto takovým pocitům nepodlehl. Během několikaletého pobytu ve Spojených státech dobře poznal sílu a možnosti této mocné země a věděl, že přijde chvíle, kdy Američané nahradí utrpěné ztráty a do Tichomoří budou připlouvat svazy nově postavených moderních lodí spolu s čerstvými a dobře vybavenými a vycvičenými divizemi pozemních vojsk, a situace se začne od základu měnit. Jako jeden z prvních vysokých japonských důstojníků také pochopil, že rozhodující zbraní války na moři se stala letadlová loď a že v obrovských prostorách Tichého oceánu to platí dvojnásob. Věděl, že oddálit tlak, kterému bude Japonsko v Tichomoří dříve či později nuceno čelit, je možné jen tehdy, zůstane-li zachována převaha japonského loďstva a jeho palubního letectva. A to znamenalo dál oslabovat nepřátelské námořní síly a na prvním místě zničit letadlové lodi včetně těch, které unikly při útoku na Pearl Harbor. Jamamoto proto hledal příležitost k velkému střetnuti, ve kterém by Nimitzovu loďstvu zasadil smrtící úder. Na druhé straně si admirál Nimitz dobře uvědomoval své momentální možnosti a věděl, že Japonci jsou schopni soustředit daleko větši síly, než jakými disponoval on sám. Proto zatím neměl v úmyslu pouštět se do rozhodující bitvy. Jamamotovi tedy nezbývalo než amerického velitele k takovému kroku přinutit, prostě vytvořit situaci, kdy by Nimitz neměl jinou možnost než na hru vabank přistoupit. Vhodnou příležitostí se měl stát útok na atol Midway, ležící na severozápadním konci řetězce Havajských ostrovů a vzdálený l 136 mil od Pearl Harboru. Jamamoto správně předpokládal, že velitel Tichomořského loďstva nemůže nečinně přihlížet tomu, jak nepřítel činí z Midwaye mocnou základnu

17 ohrožující celé Havajské ostrovy a otevírající cestu přímo k západnímu pobřeží Spojených států. Z rozšifrované japonské rádiové korespondence se Nimitz dozvěděl, že se k Midwayi blíží mohutné japonské loďstvo v čele s úderným svazem čtyř velkých letaďlových lodí, dále se sedmi bitevními loďmi včetně obrovitého Jamata a s množstvím křižniků a torpédoborců. Nimitz však zoufale postrádal letadlové lodi - Saratoga byla stále opravována ve Spojených státech, Lexington spočíval na dně Korálového moře a poškozený Yorktown se belhal k Havaji. 16. operační svaz viceadmirála Halseyho s letadlovými loďmi Enterprise a Homet, který se po náletu Doolittlových bombardérů na Tokio vrátil 25. dubna do Pearl Harboru, vyslal Nimitz na pomoc kontradmirálu Fletche-rovi do Korálového moře. Než tam ale Halsey doplul, bitva skončila a svaz se rychle vracel k Havaji. Do peariharborské zátoky dorazil 26. května a jeho dvě letadlové lodi byly jediné, které Nimitz v tu chvíli měl. Bylo to žalostně málo a bylo možno jen odhadovat, kdy se objeví Yorktown a do jaké míry bude bojeschopný. I když po prvních zprávách o hrozivém vývoji situace v Tichomoří byly opravy Sarato-gy rychle ukončeny, loď opustila l. června základnu Saň Diego na západním pobřeží a plula nejvyšší rychlostí k Havaji, nedalo se předpokládat, že tam dorazí dřív než 6. června. Vážně poškozený Yorktown se dovlekl do Pearl Harboru 27. května. Okamžitě se vrhly do práce stovky svářečů, mechaniků a specialistů všech možných profesí a nakonec se podařil zázrak. Proti původnímu odhadu, že oprava lodi potrvá až několik týdnů a možná bude muset být provedena v loděnici v Americe, mohl po třech dnech horečného úsilí Yorktown dopoledne 30. května vyplout k Midwayi, kam se již 28. května vydal 16. operační svaz s Enterprise a Horne-tem. Protože admirál Halsey onemocněl, stál na můstku Enterprise kontradmirál Raymond A. Spruance, do té doby velitel skupiny těžkých křižníků 16. svazu; Halsey později několikrát opakoval, že neúčast v bitvě u Midwaye byla největším zklamáním jeho života. Protože velitel 17. operačního svazu kontradmirál Fletcher byl služebně starší než Spruance, tak se poté, co se 16. a 17. svaz u Midwaye spojily, stal taktickým velitelem celého uskupení. Americké letadlové lodi neměly v doprovodu ani jednu bitevní loď, pouze osm křižniků a dvanáct torpédoborců. Jedním z paradoxů této mimořádné situace bylo, že Japonci byli na základě přehnaně optimistických hlášeních palubních pilotů přesvědčeni, že se jim v Korálovém moři podařilo potopit i Yorktown. Objevení Yorktownu u Midwaye pro ně proto bylo mimořádně nepříjemným překvapením. Přesto dva americké operační svazy v žádném případě nepředstavovaly rovnocenného protivníka hlavním silám japonského Spojeného loďstva plujícím k Midwayi. Nimitz však situaci popsal celkem přesně, když s poukazem na Enterprise, Yorktown a Hornet pravil: Tyto tři letadlové lodi jsou vše, co stojí mezi nepřítelem a pobřežím Spojených států." Stalo se však něco, v co se málokdo odvážil doufat. V nelítostné bitvě, která se ve dnech 4. a 5. června 1942 odehrála u atolu Midway, potopili nesmírně statečně bojující američtí piloti čtyři velké japonské letadlové lodi a jeden těžký křižnik. Američané přišli o Yorktown a jeden torpédoborec, ztratili 109 palubních letounů, ale na japonské straně to bylo 332 letounů. I když císařskému námořnictvu stále zůstávala řada výkonných bojových plavidel včetně několika

18 letadlových lodi, z pohromy utrpěné u Midwaye se už nikdy nevzpamatovalo. Na čtyřech potopených letadlových lodích sloužila většina nejlépe vycvičených a nejzkušenějších japonských námořních pilotů, specialistů, příslušníků technického personálu a prvotřídních námořníků. Zatímco Američané v následujících měsících připravovali k boji statisíce mužů a jejich loděnice a továrny odesílaly do Tichomoří stovky lodí a letounů, Japonci takové zázemí neměli a ztráty utrpěné u Midwaye nedokázali nahradit. Bitva u atolu Midway zlomila páteř japonskému námořnímu letectvu, byla jedním z rozhodujících okamžiků války v Tichomoří a vždy bude řazena k nejvýznamnějším námořním bitvám v dějinách. Když admirál Jamamoto plánoval midwayskou operaci, vyčlenil ze Spojeného loďstva operační svaz složený ze dvou lehkých letadlových lodí, pěti křižníků, třinácti torpédoborců a několika transportních a zásobovacích plavidel. Odeslal jej pod velením viceadmirála Boširó Hosogaji do severní části Tichého oceánu k souostroví Aleu-ty, táhnoucímu se od americké Aljašky k ruské Kamčatce. Svaz měl v Aleutách napadnout americkou základnu Dutch Harbor a na třech ostrovech v západní části souostroví vylodit den před útokem na Midway japonská vojska. Jamamoto chtěl touto akcí jednak Američanům ztížit odhad svých záměrů, jednak ochránit Japonsko před eventuálními leteckými útoky. Attu, nejzápadněji položený ostrov aleutského řetězce, ležel pouhých 650 kilometrů od Paramušira, významné japonské letecké a námořní základny na K-urilských ostrovech. Objektivně vzato se ale japonský admirál dopustil vážné chyby. I když jeho hlavni síly určené pro midwayskou část operace byly impozantní, přece jen se neměl pro bitvu, od které očekával, že bude mít pro další vývoj války v Tichomoří zásadní význam, zbavovat části svého loďstva, byť šlo jen o dvě lehké letadlové lodi s doprovodem. Obranou Aleut admirálové King a Nimitz pověřili 8. operační svaz v čele s kontradmirálem Robertem A. Theobaldem, aktivovaný 21. května Plavidla určená pro svaz ale bylo napřed nutno shromáždit z různých míst v Tichomoří. Jedním z nich byl i těžký křižnik Indianapolis, který po provedené modernizaci a opravách měl původně doprovázet konvoj mířící ze Spojených států do Austrálie. Posléze ale dostal rozkaz odplout na sever a připojit se ke svazu kontrad-mirála Theobalda. Hlavni součástí Theobaldova svazu se měla stát operační skupina 8.6 tvořená pěti těžkými křižniky a čtyřmi torpédo-borci. Její plavidla však byla pohromadě až ráno 3. června, několik hodin poté, co japonské palubní letouny startující ze dvou letadlových lodí provedly první útok na Dutch Harbor. Následující den, v době, kdy Japonci nálet na Dutch Harbor opakovali, přišel od admirála Jamamota rozkaz operace na severu dočasně přerušit a urychleně odplout na jih. Viceadmirálu Hosogajovi bylo okamžitě jasné, že u Midwaye se věci nevyvíjí dobře a velitel Spojeného loďstva potřebuje posily. Po čtyřech hodinách ale přišla další Jamamotova depeše nařizující provést plánované obsazení západoaleutských ostrovů. V tu dobu totiž Jamamoto už pochopil, že dvě lehké letadlové lodi nemohou na pohromě, která jeho loďstvo u Midwaye postihla, nic změnit, ale z taktických důvodů bude dobře, když alespoň menší akce na severu bude úspěšná. Z původně zvolených tří ostrovů bylo nakonec rozhodnuto o obsazení jen dvou, Attu a Kisky. Dopravní lodi chráněné torpédoborci vylodily ráno 7. června

19 l 200 japonských vojáků na Attu, kde vůbec americká posádka nebyla, a tentýž den, opět bez odporu, obsadila druhá japonská invazní skupina ostrov Kisku. Ve dnech 3. a 4. června, v době, kdy japonské palubní letouny napadaly Duích Harbor, byla americká operační skupina 8.6 s pěti těžkými křižníky včetně Indianapolisu od bombardované základny vzdálena asi 500 mil jihovýchodnim směrem. Kontradmirál Theobald se domníval, že jde o přípravu k vyloděni a obsazení Dutch Harboru, a hnal se proto plnou rychlostí na sever. Japonci ale v útocích na přístav nepokračovali a v následujících dnech, nikým neobtěžováni, obsadili na druhém konci Aleut Attu a Kisku. Zkušení námořnici tvrdí, že je jen málo míst na světě, kde je po celý rok tak nevlídné počasí jako v Aleutách. Den může začít jasnou oblohou, klidným mořem, nad kterým přelétají pokřikující ptáci, a všude vládne pohoda. Než ale stačí pomocníci v kuchyni umýt po snídani nádobí, z moře se přiženou chuchvalce mlhy, vítr začne zesilovat a zakrátko se změní v bouři, vzduch naplní vířící sníh a po hladině se valí vysoké vlny. A v těchto podmínkách strávil těžký křižník Indianapolis, kterému od července 1942 velel nový velitel kapitán Morton L. Deyo, několik měsíců. Je pravda, že operace prováděné na nehostinném severu průběh války v Tichomoří nijak výrazněji neovlivnily. Brzy bylo zřejmé, že Američané nehodlají Japonsko napadnout přes Aleutské ostrovy, a stejně tak Japonci neměli v úmyslu odtud zaútočit na Aljašku. Situaci v oblasti Aleut proto na delší dobu charakterizovala nevýrazná aktivita obou stran. Snahou Japonců bylo obsazené ostrovy Attu a Kiska udržet, což měl i nadále na starosti viceadmirál Hosogaja se vznešeně znějícím titulem vrchní velitel severní oblasti. Na druhé straně se Američané v čele s kontradmirálem Theobaldem především snažili narušovat spojení mezi japonskými základnami na Kurilských ostrovech a posádkami na Attu a Kisce a bránit jejich posilováni a zásobování do doby, než je bude možno z obou ostrovů vyhnat. Dne 18. července 1942 se Indianapolis s kontradmirálem Theobaldem na palubě v čele skupiny zahrnující čtyři další křižníky, pět tor-pédoborců a čtyři velké minolovky vydal ostřelovat japonská postavení na Kisce. Mimořádně špatné počasí však Američany přinutilo akci přerušit. Po několik následujících týdnů se pravidelné hlídkování a znepokojování japonských posádek na Attu a Kisce s občasným vypálením několika dělostřeleckých granátů stalo únavnou a monotónní náplní činnosti 8. operačního svazu. Další větší výpad proti Kisce provedla plavidla 8. svazu až 7. září. Kontradmirál Theobald tentokrát zůstal na svém velitelství na ostrově Kodiak u západního pobřeží Aljašky a akci velel kontradmirál William W. Smith. První informace o situaci v oblasti Kisky podaly létající čluny typu Consoli-dated PBY-5 (bojové jméno Catalina), startující z pozemních základen, a po přiblíženi úderné skupiny k cíli vyslal každý křižník k průzkumu dva své palubní letouny. Po většinu doby ale zahalovala jak Smithovy lodi, tak Kisku hustá mlha a až kolem večer se nad ostrovem na chvíli zvedla natolik, že piloti mohli lodním dělostřel-cům oznámit údaje potřebné k vedeni palby. Torpédoborce začaly japonská postaveni ostřelovat ze vzdálenosti asi 14 kilometrů, křižníky ze vzdálenosti 19 kilometrů. Pokud by průzkumné letouny mohly palbu po celou dobu korigovat, mohla být velmi účinná, zakrátko je ale napadly japonské stíhačky, které vzlétly z

20 ostrovního letiště. Průzkumné letouny nemohly podstupovat nerovné souboje a byly přinuceny rychle hledat úkryt v mracích. Ve dal Smith palbu vedenou teď už naslepo zastavit. Úderná skupina se začala stahovat na jih a křižníky vyzvedávaly ty letouny, které přistály na hladině. Některé z nich byly protiletadlovou palbou a palbou palubních zbrani tak proděravěny, že přežily doslova zázrakem: u jednoho mechanici napočítali celkem 167 zásahů včetně střely, která urazila podpatek pilotovy boty. Ztraceno bylo jediné letadlo - z Indianapolisu. Ke konci měsíce října 1942 dostal 8. operační svaz rozkaz odeslat těžký křižnik Louisville a lehké křižníky Honolulu a St. Louis do oblasti Šalomounova souostroví v jihozápadním Tichomoří. O Guadalcanal, jeden z tamních ostrovů, byla již po řadu týdnů sváděna bitva, která, jak se zakrátko ukázalo, měla pro průběh války v Tichomoří stejný význam jako námořní bitva u Midwaye. Dne 7. srpna 1942 se na tomto bažinatém a džungli porostlém tropickém ostrově vylodili američtí námořní pěšáci, aby Japoncům zabránili přeměnit jej v leteckou základnu ohrožující celé jižní Tichomoří. Bojů o ovládnutí do té doby téměř neznámého ostrova se na obou stranách účastnily desetitisíce vojáků a stovky letounů a v okolních vodách bylo vybojováno šest velkých námořních bitev. Průliv oddělující severní pobřeží Guadalcanalu od ostatních ostrovů byl nazván Průlivem se železným dnem", tak velký byl počet lodi, které se v něm potopily. Po šesti měsících urputného a krvavého zápolení sváděného na pevnině, ve vzduchu i na moři byli Japonci nuceni Guadalcanal vyklidit, jejich dosud vítězící pozemní vojska utrpěla naprostou porážku. Zásadní strategický zlom ve válce v Tichomoří započatý americkým vítězstvím u Midwaye se stal bitvou o Guadalcanal definitivním. Vleklá bitva o Guadalcanal odčerpávala Američanům sily z celého Tichomoří; bojová, transportní a zásobovací plavidla byla odesílána k jižním Šalomounům odevšad, kde je bylo jen trochu možné postrádat. Poté co k tomu přispěl i 8. operační svaz kontradmirála Theobal-da, tvořily na začátku prosince 1942 celou jeho údernou sílu kromě Indianapolisu dva lehké křižniky, čtyři torpédoborce a pár motorových torpédových člunů. Na Guadalcanalu ale už začínalo být jasné, že je otázkou několika týdnů, než Japonci zápas o ostrov prohrají. Washington i Nimitzovo velitelství proto rozhodly, že jakmile se na jaře roku 1943 počasí na severu zlepši natolik, aby bylo možné zahájit výsadkové operace, budou Japonci z Aleut vyhnáni. Kontradmirál Theobald navrhl, aby se základnou invaznich sil, jejich shromaždištěm a nástupním prostorem stala Amchitka, velký ostrov ležící pouhých 60 mil východně od Kisky. Admirál Nimitz souhlasil, proti obsazeni neobydlené Amchitky a její přeměně v odrazový můstek vylo-ďovaci operace proti Attu a Kisce však měli vážné výhrady zástupci pozemních vojsk. Spojený výbor náčelníků štábů, nejvyšší orgán určující válečnou strategii amerických ozbrojených sil a rozhodující spolu s prezidentem v nejzávažnějších záležitostech, ale nakonec Theobaldův návrh podpořil. Nicméně vztahy mezi velením námořních a pozemnich sil, které se měly na operaci podílet, zůstávaly natolik napjaté, že admirálu Nimitzovi nezbylo než 4.