Tafonomie a paleoekologie fosilních nálezů lokality Obora (perm, boskovická brázda)

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD Tafonomie a paleoekologie fosilních nálezů lokality Obora (perm, boskovická brázda) Rešerše k diplomové práci Bc. Jiří Kemsa Vedoucí práce: RNDr. Nela Doláková, CSc. Brno 2014

2 OBSAH 1. Úvod Boskovická brázda Vznik a vývoj boskovické brázdy Sedimentace boskovické brázdy Tektonika boskovické brázdy Stručný přehled výzkumu boskovické brázdy Letovická deprese Spodní letovické souvrství Střední letovické souvrství Obora Historie paleontologicko stratigrafického výzkumu Poslední výzkumy Geologie Současný stav Seznam pouţité literatury

3 1. Úvod Boskovická brázda je jednou z mála kontinentálních pánví, kde probíhala kontinuální sedimentace od karbonu po perm (Šimůnek, Martínek 2009). V severní části boskovické brázdy tzv. letovické depresi se nachází paleontologicky významná lokalita Obora (obr. 1), která získala světový význam nálezy spodnopermské fauny. Lokalita Obora je typovou oblastí pro více jak 110 druhů entofauny a jeden druh konchostrak, je také bohatým nalezištěm obojţivelníků a ryb (Ivanov, 2003). Flóra je zde hojně zastoupena především jehličnany a kapraďosemennými rostlinami (Šimůnek, Martínek 2009). Výzkumy na této lokalitě probíhaly s přestávkami od padesátých let minulého století po současnost. Cílem diplomové práce je detailní paleontologický výzkum dvou prachovcojílovcových vrstev šedé barvy, ve kterých se nachází fragmenty hmyzu, konchostrak a rostlin. Vrstvy leţí na bázi lůmku pod dolomitovou deskou a patří do bačovského horizontu. Výzkum probíhal na ploše 1 m x 0,6 m a měl by přinést na základě fosilních nálezů a sedimentologických procesů interpretaci paleobiocenózy na dané lokalitě. Obr. 1 (A) Geografická poloha lokality Obora. (B) Stratigrafická pozice lokality Obora na základě biozonace Schneider et al. (2003) a Zajíc (2004) a další světově významné lokality permského hmyzu. Upraveno podle Dostála a Prokopa (2009). 8

4 2. Boskovická brázda 2.1. Vznik a vývoj boskovické brázdy Boskovická brázda patří mezi permokarbonské limnické pánve na území České republiky (obr. 2). Pánve vznikaly většinou ve svrchním karbonu aţ po hlavní fázi variského vrásnění v depresích mezi vyvrásněným horstvem Českého masívu. Sedimenty pánví nebyly výrazněji tektonicky porušeny. (Kalvoda et al., 1998). Svrchní karbon tvoří výplň nejniţší polohy brázd (Chlupáč et al., 2002). Podle Peška et al. (2001) se jedná o mocnost 300 m. Větší část sedimentů náleţí aţ spodnímu permu (Chlupáč et al., 2002). Brázdy jsou definovány jako dlouhé a úzké, jednostranně aţ oboustranně orientované příkopové propadliny protaţené ve směru SSV JJZ. Na východní straně příkopu je omezující zlom zaloţený presedimentárně, velmi aktivní synsedimentárně i postsedimentárně. Na západní straně je omezení transgresivní nebo zlomové (Mísař et al., 1983). Boskovická brázda je asymetrická příkopová sníţenina SSV-JJZ směru, na východě výrazně tektonicky omezená. Je asi 100 km dlouhá a 3-10 km široká o rozloze cca 500 km 2 (Pešek et al., 2001). Táhne se od Jevíčka na severu aţ k Moravskému Krumlovu na jihu (Dopita et al., 1985). Boskovická brázda leţí na jihu moravskoslezské oblasti. Na jihovýchodě je ohraničena brněnským masivem a na severozápadě horninami moravika (Müller, Novák 2000). Podloţí je tvořeno stykem geologických jednotek moldanubika, moravika s nesouvislým pokryvem devonu, na kterém jsou pravděpodobně tektonicky nasunuty horniny moldanubika a letovického, případně zábřeţského krystalinika a brněnského plutonu s pláštěm kulmských drob (Melichar, 1995). Vůdčí strukturou brázdy, která zásadně ovlivnila její pozici a vývoj, je východní, resp. hlavní zlom boskovické brázdy. Jde o mladovariský zlom naloţený na starovariskou stavbu moravskoslezské oblasti, který nemá charakter hlubinného zlomu (Jaroš, Mísař 1967). Vlivem tahových a střihových pohybů, které byly odrazem rozpadu variského orogenu, vznikla asymetrická příkopová struktura boskovické brázdy. Východní hranici tvoří vertikální aţ překocený zlom a západní hranice je tvořena méně nápadnými zlomy poklesového charakteru (Chlupáč et al., 2002). Boskovická brázda je rozdělena tišnovsko - kuřimským prahem na severní část letovickou depresi a na jiţní část rosicko oslavanskou depresi. Malvínská elevace tvoří na S hranici mezi letovickou depresí a svrchnopaleozickou výplní orlické pánve (Pešek et al., 2001). Výplň brázdy je široká průměrně 5 km maximální šíře dosahuje u Letovic 9

5 aţ 12 km (Havlena, 1964). Sedimentace v boskovické brázdě začala v stephanu C po hiatu a patrně trvala aţ po větší část spodního autunu. Mocnost permokarbonských sedimentů je značná, odhaduje se od jihu k severu na m (Pešek et al., 2001). Obora. Obr. 2 Svrchnopaleozoické pánve ČM. 1. Pánve sudetské oblasti, 2. pánve středočeské oblasti, 3. pánve české části krušnohorské oblasti, 4. boskovická brázda. Upraveno podle Štamberga a Zajíce (2008) Sedimentace boskovické brázdy Podle Havleny (1960) původní rozsah permokarbonských usazenin sahal dále za pruh dnešních výchozů. Předsvrchnokřídová denudace byla příčinou zmenšení rozlohy boskovické brázdy do dnešní rozlohy. Sedimenty ze svrchní křídy překryly permokarbonskou jednotku boskovické brázdy takovou, jaká je dnes. Nalezený paleontologický materiál ukazuje, ţe sedimentace v boskovické brázdě nezačala současně v celé její ploše. Podle Petránka a Pouby (1953) byla boskovická brázda výraznou depresí jiţ na počátku sedimentace. Jiţní část pánve byla v úvodu sedimentace 10

6 bezodtokou a aţ po jejím naplnění došlo k transportu materiálu a odtoku vod směrem k severu. Podle Havleny (1960) pánev byla zpočátku krátkou dobu intermitentně zaplňována materiálem snášeným přívalovými vodami, které se brzy vsákly a netvořily souvislou hladinu. Brekcie se usazovaly jako naplavované kuţely na bázi permokarbonu. Na východním břehu tvoří souvislý pruh a na západním břehu izolovaná místa. V nadloţí přechází do slepenců uloţených jiţ pod souvislou vodní hladinou. Podle Petránka a Pouby (1952) slepence nejsou uloţeny pouze podél okrajů pánve, ale jejich materiál byl částečně přepravován toky uvnitř pánve. Jiţ od počátku sedimentace v jiţní části boskovické brázdy se projevila rozdílná dynamika reliéfu obou břehů. Východní břeh byl prudký, členitý, během sedimentace pravděpodobně neustále stoupal a po celou dobu sedimentace byl dodavatelem hrubého klastického materiálu. Západní břeh byl mírnější, méně členitý a dodával převáţně jemnější klastický materiál (Jaroš, 1961). Na základě tohoto vývoje můţeme vyčlenit východní a západní křídlo. Východní křídlo tvoří tzv. rokytenské slepence a západní křídlo tzv. balinské slepence, které jsou do nadloţí postupně nahrazovány jemnozrnnějšími sedimenty (Jelínek et al., 2003). Podle Jelínka et al. (2003) petrologicky monotóní rokytenské slepence představují rychlou a nevytříděnou sedimentaci aluviálních kuţelů. Jejich charakteristickým znakem je červenohnědá aţ ţlutohnědá barva, místy jsou rozpadavé, středně aţ hrubozrnné (Müller, Novák 2000). Horninově mnohem pestřejší sedimentaci na západě představují balínské slepence (Jelínek et al., 2003). Podle Malého (1993) vyrovnávají výškové rozdíly podmíněné příčnou tektonikou. Je pro ně charakteristický klastický materiál červených okatých rul s růţovými ţivcovými zrny. Báze obou křídel je tvořená valounovým materiálem z daných lokalit. Ve stratigraficky vyšších stupních se vyskytují klasty typické pro rokytenské slepence, coţ značí přínos materiálu z východní provinience (Jelínek et al., 2003). Počátkem stefanu C nejdříve začalo usazování v rosicko oslavanské části a rychle postupovalo aţ k linii Tišnov Kuřim. Dále se sedimentace rozšířila k severovýchodu, kde v okolí Letovic dno rychle klesalo a v průběhu červené spodní jaloviny zde vzniklo nejhlubší místo celé pánve. Uprostřed souvrství zde často vznikají šedé, případně zelenošedě zbarvené polohy vápenců a bituminozních slínovců. Slínovce se nacházejí ve fosiliferních šedozelených písčitojílovitých polohách, pro které je typická paleontologická facie walchiových břidlic. Slínovce vycházejí na povrch jako čočky, které na sebe směrně nenavazují. Horniny jsou výsledkem klidné sedimentace za slabého 11

7 přínosu klastického materiálu do vnitřních částí pánve. Faciální vývoj sedimentů spodní červené jaloviny zvláště v severní části boskovické brázdy nasvědčuje tomu, ţe velké výškové rozdíly mezi oblastí odnosu a usazování, byly částečně vyrovnány jiţ svrchnostefanskou denudací a sedimentací. Reliéf v okolí pánve byl jiţ méně dynamický (Havlena, 1960). Koncem spodní červené jaloviny je ukončena sedimentace u Moravského Krumlova. Na rozhraní spodní a střední červené jaloviny končí sedimentace v celé pánvi, kromě severovýchodního cípu, kde sedimentace pokračuje a přesunuje se k severozápadu do pánve poorlického permu (Havlena, 1960) (obr. 3). Obr. 3 Litologické facie boskovické brázdy. Upraveno podle Havleny (1960) a Ivanova (2003) 12

8 Boskovická brázda patří k malým pánvím a pravděpodobně se v ní vytvářela relativně malá jezera, která se zvětšovala a prohlubovala, dokud tento vývoj nezastavila progradace deltového systému a zvyšující se rychlost akumulace sedimentu. Trvání jezerní sedimentace nám ukazuje mocnost bituminózních břidlic, pro které je typická klidná, monotónní akumulace nepřerušená tektonickými pohyby (Nehyba, Mastalerz 1997). Litostratigrafické jednotky Kromě okrajů brázdy převládají v její výplni cyklicky uspořádané sedimenty. Vzhledem k rozdílnosti sedimentů a jejich cyklické stavby se dělí na rosicko-oslavanské, padochovské, veverskobitýšské a letovické souvrství (Pešek et al., 2001) Tektonika boskovické brázdy Podle Čepka (1946) se jedná o příkopovou propadlinu mezi dvěma strukturními liniemi, které vznikly v důsledku horizontálního hercynského tlaku. Podélné zlomy probíhají rovnoběţně s okraji brázdy a společně s okrajovými zlomy jsou přerušeny zlomy příčnými. Podle podélných zlomů a později moţná i příčných zlomů došlo ke klesání středních ker brázdy a k vytvoření depresí, které byly následně vyplňovány permokarbonskými sedimenty. Při alpinském vrásnění byla brázda vystavena od východu a jihovýchodu horizontálnímu tlaku, který měl za následek stlačení příkopu, vznik přesmyků, podsmyků, vrás a přerušení poklesové tektoniky. Podle Jaroše (1961) se pravděpodobně v boskovické brázdě projevovaly tektonické pohyby jiţ během sedimentace svrchního stefanu a spodní červené jaloviny, ale nedosahovaly větší intenzity. Pouze se rýsuje synsedimentární výstup východního bloku brněnské vyvřeliny s jejím devonským a kulmským sedimentárním obalem, za současného klesání permokarbonské pánve. Na rozhraní spodní a střední červené jaloviny proběhly snad první slabé horotvorné pohyby salské fáze, které způsobily přerušení sedimentace v největší části brázdy a naznačily její budoucí tektonickou stavbu. Tato stavba vznikla v hlavním náporu sálské fáze mezi střední a svrchní červenou jalovinou. Dosud není známo, zda se oblast brázdy stala opět sedimentační pánví v době svrchní červené jaloviny. Ve svrchním karbonu a permu vznikly v návaznosti na vertikální pohyby podél hlavního zlomu boskovické brázdy úzké a protáhle intermontánní deprese. Vývoj ve vlastní boskovické brázdě určovaly tektonické pohyby především na východním okrajovém zlomu. Výzdvihem aţ strmým přesunem brněnské kry přes východní okraj 13

9 brázdy byla sedimentární výplň pánve deformována. Pro vývoj boskovické brázdy je typické stěhování sedimentace z rosicko oslavanské oblasti směrem k severu a patrně i k jihu, do oblasti denudačních zbytků permu u Miroslavi a Zöbingu. Poklesové pohyby vedoucí ke vzniku příkopu, synsedimentární pohyby ker i aktivní stlačování sedimentární výplně brněnskou krou nebyly zřejmě v celé délce brázdy současné, ale stěhovaly se z rosicko oslavanské oblasti směrem k severu a jihu. Na povrchovém pásmu boskovické brázdy je zřejmá inverze tektonických pohybů. V průběhu starovariského období klesala kra brněnská a aktivní tlak vyvíjela kra západní. Naopak během mladovariského období klesala západní kra a stlačení sedimentačního prostoru způsobila východní kra brněnská (Jaroš, Mísař 1967). Podle Melichara (1995) je příčinou vzniku brázdy extenzní reţim a výrazná asymetrie je dána predispozicí na starším tektonickém rozhraní. Podle Peška et al. (2001) hlavní zlom boskovické brázdy pravděpodobně vznikl v závěru příkrovových přesunů západomoravských krystalických jednotek a brunovistulika na hranici devonu se spodním karbonem nebo aţ ve spodním karbonu. Na severu zlom pokračuje do části Drahanské vrchoviny a na jihu do okolí Melku v Rakousku o celkové délce 200 km (Jaroš, Mísař 1967) Stručný přehled výzkumů boskovické brázdy Počátky výzkumu boskovické brázdy sahají aţ do poloviny 19. století, coţ úzce souvisí s nálezy a těţbou černého uhlí v rosicko-oslavanské pánvi. Těţba černého uhlí je v této oblasti datována od roku 1760 (Ivanov, 2003). Výzkumy souvisely s určením stratigrafické pozice uhlonosných vrstev, která byla interpretována rozdílně. Stur (1873) potvrdil dřívější názor na svrchnokarbonské stáří uhlonosných vrstev na základě prvního výskytu rodu Callipteris. Později se však ukázalo, ţe hranice mezi karbonem a permem nemůţeme být vyčleněna na základě nálezů tohoto rodu (Pešek et al., 2001). Podle Šimůnka (2003) přechod z karbonu do permu je postupný, hranice by měla být umístěna do stropu Helmhackerova obzoru. Označení boskovická brázda poprvé pouţil Tietze (1902), který ji popsal jako úzký pruh permokarbonských sedimentů táhnoucí se od Potštejna k Moravskému Krumlovu. Suess (1905, 1907) jako první poukázal na tektonickou podstatu vzniku brázdy a rozlišil na východní straně brázdy rokytenské slepence a v západní části balinské slepence. Podle Čepka (1946) je boskovická brázda asymetrický příkop ohraničený zlomy. 14

10 Havlena (1960) na základě mapování tektonického styku permokarbonu s brněnským masivem zařadil tektonickou stavbu boskovické brázdy do sálské fáze variské orogeneze. Malý v letech (Malý, 1993) prováděl podrobný výzkum geologické stavby podloţních jednotek boskovické brázdy. Jaroš a Mísař (1967) řešili problematiku hlubinného zlomu boskovické brázdy. Melichar (1995) doplnil informace o tektonickém významu brázdy. Havíř (1997) se zabýval deformací permokarbonských sedimentů v jiţní části boskovické brázdy. Jelínek et al. (2001) provedli podrobný výzkum profilu v údolí Jihlavy u Oslavan. 3. Letovická deprese Podle současného členění boskovické brázdy se severní deprese, která zhruba geograficky leţí mezi Černou Horou a Letovicemi, řadí do letovického souvrství (Pešek et al., 2001). Z hlediska surovinových zdrojů je letovická deprese nevýznamná, neúspěšně se zde zkoušely těţit u Malé Lhoty bituminózní slínovce k výrobě svítiplynu a u Skaličky a Zboňku uhelné jílovce (Havlena, 1964). Podle Havleny (1964) sedimentace v letovické depresi začala v hlubokém autunu. V mělko jezerní aţ jezerně deltové bezuhelné výplni je několik vůdčích šedých obzorů, jejichţ směr je vlivem pánevní asymetrie kosý k okrajům brázdy. Avšak Pešek et al. (2001) řadí počátek sedimentace v letovickém souvrství do období svrchního autunu aţ saxonu. Souvrství je tvořeno maximálně 3000 m mocnými cyklicky uspořádanými červenými a šedými klastiky. Na jihozápadě ho nahrazuje těleso arkóz, severozápadně balínské slepence a na východě rokytenské slepence. V severní části boskovické brázdy se spojují obě okrajové facie slepenců tak, ţe rokytenské slepence vyplňují celou severní část a přecházejí do jejího západního křídla. V okolí Letovic se západní okraj zanořuje pod souvislou svrchní křídu. Podle vrtů perm pokračuje pod ní na vzdálenost 10 km k línii Letovice Chlum Ţelívsko Svitavy Slatina u Chocně (Havlena, 1964). V letovickém souvrství se nachází devět šedých pelokarbonátových obzorů (obr. 4). Místy se v nich vyskytují polohy se zvýšenou bitumenní příměsí, slínovce, slídnaté pískovce s fuzitizovanou rostlinou drtí. Šedé obzory lze nalézt jako vloţky uvnitř balinských a rokytenských slepenců (Pešek et al., 2001). 15

11 Obr. 4 Statigrafická tabulka boskovické brázdy. Upraveno podle Štamberga a Zajíce (2008) Spodní letovické souvrství Spodní letovické souvrství se vyznačuje hojným výskytem druhu Acanthodes gracilis. Rovněţ byl objeven vzácně se vyskytující nový druh rodu Acanthodes. Stejná stratigrafická úroveň podle fauny byla ověřena na lokalitách Zbraslavec, Letovice Jindřichov a Kladoruby Dolní Pepřík. Vyšší část biozóny Acanthodes gracilis je také potvrzena nálezy hmyzích druhů Sysciophlebia alligans, Opsimylacris svitaviensis a Moravamylacris sp., zbytky akantodů jsou zde vzácnější neţ ve spodní části biozóny (Zajíc, Štamberg 2004). Zbraslavecký obzor Tvořen tmavošedými místy červenohnědě ţíhanými bituminózními pelokarbonáty, které se nacházejí na bázi facie balínských slepenců (Ivanov, 2003). Lokalitu Zbraslavec poprvé zmínil Augusta (1945), který popsal v silně vápnitých lupcích zbytky obojţivelníků a akantoda. Zbraslavec označil za třetí naleziště stegocephalů v jiţní části boskovické brázdy. Nález stegocephalů ukazuje na spodnopermské stáří lupků. Podle Augusty (1947) mají obojţivelníci z lokality Zbraslavec podobné znaky s obojţivelníky zbýšovskými. Zajíc a Štamberg (2004) uvedli ze zbraslavského obzoru nepublikované nálezy akantodů druhu Acanthodes gracilis a nedeterminovaný nález tetrapoda, který byl objeven Havlatou a jeho kolegy v roce

12 Obzor Zboněk Svitávka Výchozy na vrchu Hradisko u Svitávky jsou tvořeny vrstvami světlých aţ šedých jílovců a prachovců bohatých na organický materiál. Vlhkomilné rostliny jsou vzácné, uchované v lakustrinních sedimentech. V rostlinném společenstvu převaţují mezofilní prvky (Šimůnek, Martínek 2009). Augusta (1955) zde nalezl výborně zachované zbytky rostlin druhu Calipteris conferta, Odontopteris subcrenulata, Pecopteris arborescens, vzácně trny akantodů a křídla švábů. Schneider (1980, 1982, 1983, 1984) determinoval nálezy hmyzu. Ve spodní části dominují jezerní nearshore facie, které přechází do offshore facii s vloţkami nearshore facii ve vyšší části. Horní část profilu tvoří jemně laminované offshore černé písčité břidlice. Nahoru rostoucí trend offshore facii ukazuje na zvyšování hladiny jezera (Šimůnek, Martínek 2009). Lubský obzor Podle Ivanova (2003) se jedná o souvrství šedozelených písčitých slabě bituminózních jílovců, chudých na organické zbytky. Uvnitř souvrství je vyvinut asi 50 cm mocný jemně písčitý bituminózní slínovec. Podle Jaroše (1963) tento obzor patří k tzv. lubskému pelokarbonátovému obzoru, ale je bohatší na rostlinný materiál. Avšak Ivanovem (2003) nalezené zbytky rostlin tvořily převáţně neidentifikovatelnou rostlinou drť. Podle Šimůnka (2004) dominuje ve floristickém společenství druh Autunia conferta. Nálezy kordaitů a walchií jsou časté, kapradin a přesliček vzácné. Podle Šimůnka a Martínka (2009) má rostlinné společenstvo mezofilní charakter a na základě diverzity rostlin je podobný horizontu Zboněk Svitávka Střední letovické souvrství Střední letovické souvrství zahrnuje lokality v severní části boskovické brázdy v okolí města Letovice. Na základě podrobného rozboru faunistických údajů nález ţraloka Xenacanthus decheni a biostratigrafie, byly horizonty bačovský, míchovský, a kochovský sloučeny do jediného obzoru. Příslušnost k biozóně Xenacanthus decheni potvrzuje i přítomnost nominálního taxonu a doprovodný výskyt obojţivelníka rodu Discosauriscus. Hmyzí druh Sysciophlebia alligans přechazí z vyšší části boizóny Acanthodes gracilis do spodní části biozóny Xenacanthus decheni (Zajíc, Štamberg 2004). 17

13 Kochovský obzor Tvořen tence vrstevnatými tmavými jílovci silně bituminózními, jílovitými a bez trhlinek, které se vyznačují velkým mnoţstvím ryb Paaleoniscus sp. (Augusta, 1926). Havlena a Špinar (1956) nalezli 500 m západně od Kochova ve výchozu pelokarbonátových břidlic krytolebce. Zajíc, Štamberg (2004) provedli výzkum na lokalitách Drválovice, Kochov Horka, Kochov V lese a Kochov V potocích. V kochovském obzoru uvedli velké mnoţství obojţivelníků čeledi Discosauriscidae a paprskoploutvých ryb čeledi Amblypteridae a Aeduellidae. Ve svrchních částech některých vrstev nalezli občas velké mnoţství zástupců konchostraky. Podle Zajíce a Štamberga (2004) sezónní eutrofizace jezerní vody měla pravděpodobně za následek hromadný úhyn obratlovců následkem intoxikace. Míchovský obzor První zmínky o paleontologických výzkumech v okolí Míchova jsou známy z roku Augusta (1926) v míchovských lupcích určil hojné zbytky rostlin a velmi špatně zachovalé a poměrně vzácné stegocephaly a ryby. Fytopaleontologický materiál byl determinován z břidlic a vápenců bohatých na organický materiál. Nicméně, tyto fosilie představují poměrně diverzifikovaná rostlinná společenstva (Šimůnek, Martínek 2009). Vlhkomilné druhy jsou hojnější neţ v lubském obzoru. Jehličnany jsou diverzifikované, Autunia conferta je vzácná. Sběry materiálu pocházejí z několika sond na Míchovském kopci (Šimůnek, 2004). Bačovský obzor Zahrnuje dvě od sebe vzdálené lokality Obora, Bačov lomy I-III. V jílovcích typu walchiových lupků na obou lokalitách převaţovaly druhy Otovicia hypnoides a Culmitzschia parvifolia. V bitumenních vápencích a jílovcích na obou lokalitách převaţovaly walchie. Bitumenní jílovce a vápence co do počtu exemplářů jsou chudší, ale obsahují více vlhkomilných prvků, přesličkovitých a kapraďovitých rostlin (Šimůnek, 2004). Ivanov (2003) uvedl hojné nálezy diskosauriscidních obojţivelníků a paprskoploutvých ryb z lomů I-III. Bačovský obzor společně s míchovským patří k nejmladším v boskovické brázdě jejich stáří se odhaduje na artinskian. Klima v těchto obzorech bylo v průběhu sedimentace sezónní s horkými a suchými obdobími (Šimůnek, Martínek 2009). Nálezy rostlin od svrchního stephanu C aţ spodního permu z osmi lokalit boskovické brázdy jsou dokladem postupné ariditizace prostředí. V rosicko oslavanské depresi převaţují hydrofilní typy rostlin a v letovické depresi mezofilní typy. Floristické a 18

14 sedimentologické ukazatele naznačují změnu kolísání klimatických podmínek od stephanu C do spodního permu (aţ artinskian) (Šimůnek, Martínek 2009). V diplomové práci jsem pouţil stratigrafické zařazení obzorů boskovické brázdy podle Štamberga a Zajíce (2008). Šimůnek a Martínek (2009) však ve své práci mají rozdílný pohled na stratigrafické zařazení jednotlivých obzorů. 4. OBORA Studovaná lokalita leţí v malém lůmku mezi obcemi Jabloňany a Obora zhruba 5 km JZ od obce Boskovice a necelý 1 km od obce Obora (obr. 5). Poloha GPS N 49 27'33'', E 16 36'08'', 397 m n. m. Území je součástí Boskovické brázdy jejího podcelku Malá Haná v části označované Krhovský hřbet (Demek et al., 1987). Výrazný geografický útvar v blízkosti lokality je stolová hora Malý Chlum, který s Velkým Chlumem tvoří dominantu krajiny. lokalita Obora 1 Obr. 5 Geologické mapa zájmové oblasti. Upraveno podle ČGS (2013) Historie paleontologicko stratigrafického výzkumu Lokalita Obora někdy také označovaná jako Jabloňany zahrnuje tři odlišná od sebe nepříliš vzdálená místa Obora I, II a III. První stratigraficko paleontologické 19

15 zpracování lokality prováděli od poloviny 50 let minulého století V. Havlena a Z. Špinar (Havlena, Špinar 1961). Naleziště Obora bylo objeveno v roce 1954, kdy byl v okolí Lysic (obr. 6) proveden posluchači geologicko - geografické fakulty UK mapovací kurs pod vedením akademika R. Kettnera (Dvořák, Havlena 1957), při kterém východně od silnice Jabloňany Obora byly objeveny výchozy šedých fosiliferních vrstev s nálezy zbytků hmyzu (Havlena, Špinar 1961). Podle Dvořáka a Havleny (1957) nejvýchodnější pruh šedozelených hornin, který byl zjištěn východně od obou křídových Chlumů mezi Oborou a Jabloňany je bezpečně řazen k svitávským vrstvám, nejen na základě průběhu vrstev a jejich litologické povahy, ale i podle nálezů fosilního hmyzu. Havlata při výzkumu v roce 1957 objevil v rokli západně od silnice Jabloňany Obora úlomky bituminózního slínovce se zbytky krytolebců bačovského typy. Při dalším výzkumu v roce 1959 byly objeveny výchozy těchto bituminózních slínovců se zbytky krytolebců a flóry. Tyto nálezy umoţnili zařazení šedých vrstev od Jabloňan k vrstvám bačovským (Havlena, Špinar 1961). Havlena a Špinar (1961) stratigraficky rozdělili výchozy šedých vrstev mezi Jabloňany a Oborou do několika částí: 1. Západně od Jabloňany Obora na konci rokle výcházejí střední bačovské vrstvy s horizontem bituminózního slínovce s krytolebci, které Z. Špinar určil jako druhy Discosauricsus potamites (Steen, 1938), Letoverpeton austriacum (Makowsky, 1876) a Discosauricsus pulcherrimus (Fritsch, 1879). Asi 7 m hlouběji vychází 2 dm mocná lavice okrově šedého dolomitu. V podloţí dolomitu se nachází šedý aţ zelenošedý tabulkovitě rozpadavý jílovec s četnými škeblovkami, hmyzem a se zbytky rostlin. 2. V podloţí vrstev v rokli vychází červenohnědé sedimenty středních bačovských vrstev červených. 3. U silnice Jabloňany Obora vycházejí v opuštěném lůmku asi 10 m mocné spodní bačovské vrstvy šedé, ve kterých výskyt hmyzu není tak hojný jako ve středních bačovských vrstvách šedých. 4. Východně od silnice vycházejí červenohnědé vrstvy s několika 5 10 m mocnými polohami šedých aţ zelenavých hornin. Pravděpodobně se jedná o šedé vrstvy hlubší neţ spodní bačovské vrstvy šedé, patřící k cyklu bačovských vrstev z nich jedna obsahuje zbytky hmyzu. 20

16 Jaroš (1963) potvrdil stratigrafii sensu Dvořák, Havlena (1957). Předpokládal, ţe obzory nejsou tektonicky opakovány na směrných dislokacích, ale ţe se jedná o původní sedimentární sled. Pozici obzorů zpřesnil přiřazením do letovického souvrství. Obr. 6 Geologické mapování v okolí Lysic na Moravě. Upraveno podle Dvořáka a Havleny (1957). První paleontologické výzkumy z okolí obcí Obory a Jabloňany jsou známy z konce 19. a počátku 20. století. L. v. Tausch v roce 1895 uvedl ve své práci nová naleziště spodnopermské květeny Lysice, Ţerůtky, Býkovice a Jabloňany, kde zmínil pouze nálezy druhu Walchia piniformis (Stb.) (Augusta, 1926, 1931, 1938, 1949). Augusta (1954) pouţil pro nález novější názvosloví Lebachia piniformis (Schloth. pars) Florin. V průběhu první poloviny dvacátého století výzkum lokality probíhal sporadicky. Pod vedením J. Kukalové započal intenzivní paleoentomologický výzkum, který přinesl v průběhu šedesátých let jedinečné nálezy diverzifikovaných společenstev hmyzu. Díky těmto nálezům se tato lokalita stala světově proslulou. Byly zde popsány desítky nových druhů a rodů hmyzu Kukalová (1955, 1958, 1959a, 1959b, 1963a, 1963b, 1964a, 1964b, 1965, 1969), Kukalová Peck (1972, 1974), Kukalová-Peck, Willmann (1990). Zídek 21

17 (1966, 1968) popsal artikulované nálezy druhu ţraloka Xenacanthus decheni (Goldfuss, 1874), které byly objeveny 70 m západně od silnice Jabloňany Obora. Stejný druh byl nalezen u Kochova (Zídek, 1966), společně tvoří první jasně určitelné fragmenty této skupiny v boskovické brázdě. K oţivení paleoentomologickému výzkumu došlo na počátku osmdesátých let, při kterém byly popsány ve 4 článcích fosilní nálezy řádu Blattodea (švábi) (Schneider, 1980, 1982, 1983, 1984). Holub, Kozur (1981a,b) popsali nový druh konchostraky Lioestheria oboraensis (Holub a Kozur, 1981) a uvedli také nález ichnofosilie Hardakichnium microdactylum (Pabst, 1896). Martens (1982) popsal z lokality Obora druh konchostraky Lioestheria lallyensis (Depéret a Mazeran, 1912). V 90. letech se na lokalitě neprováděly ţádné výzkumy, pouze Zajíc (1995) uvedl z lokality Obora dva fytopaleontologické nálezy Autunia conferta a Walchia sp. determinované Šimůnkem a lokalitu přiřadil do registru zajímavých a důleţitých míst ČGÚ. Zajíc (1997) zmínil tuto lokalitu v historickém kontextu Poslední výzkumy Nejnovější výzkumy na lokalitě Obora a jejím okolí pocházejí z počátku 21. století. Pod vedením Štamberga a Šimůnka mezi roky probíhaly výzkumy boskovické brázdy v rámci grantů, které zahrnuly i tuto oblast. Nejkomplexnější přehled paleontologických a paleontologicko - stratigrafických výzkumů boskovické brázdy z období od 19. do 20. století včetně jednotlivých nalezišť podal Ivanov (2003). Ivanov (2003) provedl na lokalitě Obora I orientační sběry flóry (determinoval Z. Šimůnek) Culmitzschia hirmeri, Otovicia hypnoides, Walchia sp. a fauny, které představovaly nálezy konchostrak Lioestheria oboraensis. Zajíc, Štamberg (2004) a Štamberg, Zajíc (2008) podali přehled nálezů fosilií boskovické brázdy. Zajíc a Štamberg (2004) korelovali významné fosiliferní horizonty a podali přehled jednotlivých studovaných lokalit. Lokalitu Obora rozdělili na dva fosiliferní horizonty, na spodní horizont tvořený jílovci, který obsahuje hmyz a konchostraky a vrchní horizont tvořený světle šedými karbonáty obsahující paprskoploutvé ryby rodu Paramblypterus a obojţivelníky rodu Discosauriscus. Mikuláš a Martínek (2006) ve své práci popsali a interpretovali fosilní stopy z jednotlivých lokalit boskovické brázdy. Z lokality Obora zkoumali dva nálezy po pohybu obojţivelníka a několik vzorků, které bylo těţké systematicky zařadit, nejspíše jako Palaeophycus. Podle Mikuláše a Martínka (2006) lokality severní části boskovické brázdy Bačovské lomy a Míchovský kopec (tzv. bačovského a míchovského horizontu) mají podobnou bioturbaci coţ ukazuje, ţe bituminózní karbonáty obou lokalit mohou být 22

18 ekvivalentní. Lokalita Obora však vykazuje rozdílnou bioturbaci bituminózního karbonátu. Pod bituminózními karbonáty od 2 do 15 m převaţují jílovité prachovce s nenarušenou laminací, které mají jen špatně znatelnou bioturbaci. Pouze několik decimetrů pod fosiliferním horizontem se vyskytuje vrstva se stopami po pohybu obojţivelníků. Šimůnek a Martínek (2009) provedli rozsáhlý výzkum rostlinných společenstev z osmi lokalit boskovické brázdy. Interpretovali na základě kvantitavních dat vývoj rostlinných společenstev, paleoklimatické a paleoekologické změny prostředí. Jejich výzkum potvrdil hypotézu o rozdílnosti stáří jiţní a severní části boskovické brázdy a potvrdil superpozici fosiliferních horizontů. Na lokalitě Obora vyčlenili dvě hlavní fosiliferní vrstvy. Spodní tvořená jílovitými prachovci walchiové břidlice s hmyzem a svrchní vrstvu bituminózního karbonátu. V bazální části dominují jehličnany Otovicia hypnoides, Culmitzschia parvifolia, Ernestiodendron filiciforme a Walchia piniformis ostatní rostlinné zbytky jsou vzácné, Odontopteris lingulata je jednou z mála pteridosperm. Ve svrchní části profilu je flóra špatně zachovalá, vyskytují se pouze jehličnany Otovicia hypnoides, Walchia piniformis. Dominace jehličnanů a pteridosperm pravděpodobně naznačuje semi-humi nebo semi-aridní prostředí. Rostlinné zbytky menší neţ 5mm, které se nacházely na lokalitě Obora se hromadí převáţně ve fluviálních nebo jezerních sedimentech. Dostál (2003a) ve své diplomové práci provedl detailní paleontologické zpracování lokality Obora. Výzkum prováděl na všech třech nalezištích Obora I - III. Jeho nálezy potvrdily příslušnost studované oblasti k lokalitám patřícím k severnímu křídlu boskovické brázdy. Nepodařilo se mu však potvrdit bohaté nálezy hmyzu z šedesátých let prováděné Kukalovou. Nalezl pouze jeden fragment křídla druhu Moravia convergens (Kukalová, 1964). Podrobněji se zabýval obratlovci zejména obojţivelníky čeledi Discosaurscidea, která mu poskytla nejbohatší nálezy fosilií. Zástupci diskosauriscidů a aktinopterygií mu také slouţili k tafonomickému výzkumu. Za unikátní povaţuje nález temnospondylního obojţivelníka. Z fauny ještě zmiňuje hojný výskyt konchostrak druhu Lioestheria lallyensis. Rostlinné společenstvo je velmi diverzifikované převládají konifery a kalipteridy. Mezi jednotlivými skupinami sestavil potravní vztahy. Na základě nalezených fosilií a litologických poměrů na lokalitě se pokusil interpretovat paleoekologický charakter prostředí, jako posun sedimentačního prostoru z rozsáhlé oblasti, kterou protékaly efemérní toky dotované z okolních horstev aţ do sedimentů baţinatého jezírka. 23

19 Dostál (2003b) determinoval a analyzoval ontogenní stadia zástupců čeledi Discosauriscidae ve vrstvě bitumenního pelokarbonátu z lokality Obora. Uvedl, ţe nejčastějším obojţivelníkem je druh Discosauricsus austriacus (Makowsky, 1876). V nalezených vzorcích převaţují mladá vývojová stádia, adultní a senilní formy chybí. Podle tafonomických znaků jedinci nevykazují známky predace či kanibalismu, decimaci pravděpodobně způsobily vnější podmínky. Nelezené zbytky obojţivelníků nebyly transportovány na delší vzdálenost a byly velmi brzy překryty sedimentem. Dostál a Prokop (2009) z nového a revidovaného materiálu z lokality Obora určili a popsali dva nové taxony Boskovicia celtai (Dostál a Prokop, 2009) a Moravoptera hladilovae (Dostál a Prokop, 2009) z čeledi Martynoviidae. Dostál (2010) ve své disertační práci prokázal výskyt permského hmyzu na lokalitách Zboňek a Obora, dále provedl revizi řadu Miomoptera, jehoţ zástupci jsou na lokalitě Obora velmi diverzifikováni, popsal a určil nové nálezy Geologie Z geologické pozice je lokalita řazena do severního křídla boskovické brázdy, které je vyplněno sedimenty spodního permu. Podle litostratigrafického začlenění je Obora přiřazena do letovického souvrství oblasti letovické, k bačovskému pelokarbonátovému obzor (Pešek et al., 2001). Jedná se asi o 16 m profil (obr. 7). Na bázi profilu se nachází laminované jílovité prachovce s flórou a faunou. Vrstvy přecházejí do šedých aţ zelenošedých jílovitých prachovců s vrstvami karbonátových konkrecí a několika vloţkami prachovce aţ jemnozrnného pískovce, tyto vrstvy jsou chudé na zkameněliny a bioturbaci. Překrývají je naţloutlé jílovce, nad kterými jsou laminované ţluto-hnědé jílovité prachovce s fosilními stopami na povrchu sedimentu. Nejsvrchnější část profilu tvoří asi 180 cm mocná vrstva jemně laminovaných bituminózních karbonátů, kde se nachází největší mnoţství fosilií. V nadloţí je vrstva jílovitého prachovce. V profilu jde o sled jezerních offshore neashore facií (Šimůnek, Martínek 2009). Na permské sedimenty diskordantně nasedají sedimenty křídového útvaru, které patří faciálně do jiţní části orlicko ţďárské oblasti České křídové tabule a jsou tvořeny vrstvami sladkovodního a i mořského cenomanu a vrstvami spodního turonu. V sladkovodním cenomanu je nejdůleţitější souvrství tvořené málo pevnými pískovci nebo písky, ve kterých se vyskytují loţiska ţáruvzdorných jílů a jílovců. Jíly a lupky se dříve těţily v okolí Obory a Klemova, na rozpadlých haldách u Obory se vzácně nacházejí 24

20 úlomky valchovitu. Mořský Cerman je tvořen zelenými glaukonitickými pískovci nebo písky. Odkryvy v píscích nalezneme na Velkém a Malém Chlumu u Obory. Obr. 7 Geologický profil lokalitou Obora. Upraveno podle Mikuláše a Martínka (2006). 25

21 Spodní turon, určen na základě nálezů druhu Inoceramus labiatus (Schloth), je tvořen opukami, které se také těţily v lomech Velký a Malý Chlum. Vyšší souvrství českého křídového útvaru nebyla v daném území nikde zjištěna. Sedimenty tercierního stáří nebyly v blízkém okolí lokality doloţeny. Tégly nalezneme východně od Býkovic a v menších výchozech u Drnovic. Kvartérní pokryv je tvořen eluviálními a svahovými hlínami, spraší a svahovou sutí (Dvořák, Havlena 1957). Na studované lokalitě se z holocéních sedimentů nacházejí svahoviny a sedimenty antropogenního původu Současný stav Díky četným nálezům obratlovců a zejména hmyzu patří lokalita mezi světově významná naleziště permské fauny. Coţ přineslo v nedávných letech rozsáhlé paleontologické výzkumy odborné veřejnosti, ale i zájem amatérských sběratelů. Lokalita byla neodbornými zásahy amatérských sběratelů často ničena. Aby se zamezilo komerčnímu vyuţívání, byla lokalita zakoupena pro vědecké účely Masarykovy univerzity v roce 2010 ředitelem Mendelova muzea Dr. O. Dostálem. Za tímto účelem byla v minulém roce na místo dopravena tramvaj, která má obnovit genius loci. Původně zde stávala dřevěná tramvaj, která slouţila jako zázemí pro badatele. Na počátku osmdesátých let však vyhořela. Nová tramvaj bohuţel byla vandaly záhy poškozena, a proto se přistoupilo k oplocení celé lokality. V období jaro podzim 2013 byly na lokalitě provedeny pozemní úpravy. Vybudovány cestičky, odvezená zvětralá suť a odstraněny náletové dřeviny. Těmito zásahy je výzkum na lokalitě usnadněn. Obora I - lůmek v rokli je vyčištěn od zvětralé suti a v celé jeho délce odhalena dolomitová deska. Obora II - leţí jz. nad Oborou I ve vzdálenosti několika metrů je zasypána, ale patří do oplocené části naleziště. Obora III se nachází přímo na poli asi 100 m od lůmku Obory a je v součastnosti zaorána. Veškeré práce vedoucí k záchraně lokality Obora byly provedeny díky Dr. Dostálovi, který se také zaslouţil v roce 2013 o vybudování nedaleké naučné stezky Malý a Velký Chlum. 26

22 5. Seznam použité literatury Augusta, J. (1926): Příspěvek k poznání povahy střední části boskovické brázdy. Sbor. St. geol. Úst. Čs. Republ., 6, Praha. Augusta, J. (1931): Flóra z permu a karbonu boskovické brázdy na Moravě. Čas. Vlasten. mus. Spol v Olomouci, 44, Olomouc. Augusta, J. (1938): Z dějin fytopaleontologického bádání v permokarbonu boskovické brázdy. Čas. Vlasten. mus. Spol v Olomouci, 51, Olomouc. Augusta, J. (1945): Nový nález stegocephalů ve spodním permu jiţní části Boskovické brázdy. Příroda, 38, 1, 30. Brno. Augusta, J. (1947): Spodnopermská zvířena a květena z nového naleziště za pilou dolu»antonín«u Zbýšova na Moravě. Věst. Stát. geol. Úst., 22, 4, Praha Augusta, J. (1949): Dnešní stav znalostí o květeně spodního permu v okolí Černé Hory, Boskovic a Letovic. Zvláštní otisk z Čas. Vlast. mus. Spol v Olomouci, 58 (1949), Olomouc. Augusta, J. (1954): Druhý příspěvek k poznání walchií moravského spodního permu. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje, 15, Ostrava. Augusta, J. (1955): Zpráva o paleontologicko-stratigrafickém výzkumu spodního permu v okolí Boskovic a Letovic na Moravě. Zpr. geol. Výzk. v Roce 1954, 5-6. Praha.. Čepek, L. (1946): Tektonika boskovické brázdy. Věst. St. geol. Úst. Republ. Čs., 20 (1945), Praha. Demek, J., Balatka, B., Buček, A., Czudek, T., Hrádek, M., Ivan, A., Lacina, J., Loučková, J., Rauser, J., Stehlík, O., Sládek, J., Veněčková, L. & Vašátko, J. (1987): Hory a níţiny. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a níţiny. Academia, 584s. Praha. Dopita, M. Havlena, V. & Pešek, J. (1985): Loţiska fosilních paliv. Nakladatelství technické literatury, 263s. Praha. Dostál, O. (2003a): Paleontologie lokality Obora. MS, diplomová práce, Masarykova Univerzita, Brno. Dostál, O. (2003b): Zástupci čeledi Discosauriscidae (ROMER 1947) na lokalitě Obora Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 2002, 10, Brno. Dostál, O. (2010): Paleoentomologie vybraných lokalit severní části boskovické brázdy se zaměřením na řád Miomoptera. MS, disertační práce, Masarykova Univerzita, Brno. Dostal, O. & Prokop, J. (2009): New fossil insects (Diaphanopterodea: Martynoviidae from the Lower Permian of the Boskovic Basin, southern Moravia. Geobios, 42, Dvořák, J. & Havlena, V. (1957): Geologické mapování v okolí Lysic na Moravě. Přírodovědecký sborník ostravského kraje, 18, Havíř, J. (1997): Příspěvek k poznání deformace permokarbonských sedimentů jiţní části boskovické brázdy. Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1996, Brno. Havlena, V. (1960): Nové poznatky z geologie Boskovické brázdy. Geol. Průzk., 3, Praha. Havlena, V. (1964): Geologie uhelných loţisek 2. NČSAV, Praha. Havlena, V. & Špinar, Z. (1956): Statigraficko-paleontologické výzkumy v okolí Zbýšova a Letovic na Moravě. Zpr. geol. Výzk. v Roce 1955, Praha. Havlena, V. & Špinar, Z. (1961): Zpráva o paleontologicko-stratigrafickém výzkumu okolí Jabloňan u Skalice n. Svitavou. Zpr. geol. Výzk. v Roce 1959, 70. Praha 27

23 Holub, V. & Kozur, H. (1981a): Revision einiger Conchostracen-Faunen des Rotliegenden und biostratigraphische Auswertung der Conchostracen der Rotliegenden. Geol. Paläont. Mitt. (Innsbruck), 11, 2, Innsbruck. Holub, V. & Kozur, H. (1981b): Revision einiger Tetrapodenfährten des Rotliegenden und biostratigraphische Auswertung der Tetrapodenfährtendes obersten Karbon und Perm. Geol. Paläont. Mitt. (Innsbruck), 11, 4, Innsbruck. Chlupáč, I. Brzobohatý, R. Kovanda, J. & Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, 436s. Praha. Ivanov, M. (2003): Přehled historie paleontologického bádání v permokarbonu boskovické brázdy na Moravě. Acta Musei Moraviae, Scientiae geologicae, 88, 1, Brno. Jaroš, J. (1961): Geologický vývoj jiţní části Boskovické brázdy Práce brněn. zákl. ČSAV, 33, seš. 12, spis 425. Brno. Jaroš, J. (1963): Litostratigrafie permokarbonu Boskovické brázdy. Věst. Ústř. Úst. geol., 38, 2, Praha Jaroš, J. & Mísař, Z. (1967): Problém hlubinného zlomu boskovické brázdy. Sbor. geol. Věd., Geol., 12, Praha. Jelínek, F. Nehyba, S. & Leichmann, J. (2001): Sedimentárně-petrologický profil boskovickou brázdou v údolí Jihlavy u Oslavan. Moravskoslezské paleozoikum s. 10. Univerzita Palackého, Olomouc. Jelínek, F. Nehyba, S. & Leichmann, J. (2003): Bazální sedimentace boskovické brázdy balinské vs. rokytenské slepence. Moravskoslezské paleozoikum Univerzita Palackého, Olomouc. Kalvoda, J. Bábek, O. & Brzobohatý, R. (1998): Historická geologie. Univerzita Palackého, 199s. Olomouc. Kukalová, J. (1955): Permoedischia n. g. (Protorthoptera) a Moraviptera n. g. (Paleodictyoptera) z moravského permu. Sbor. Ústř. Úst. geol., Odd. paleont., 21 (1954), Praha. Kukalová, J. (1958): Remarks to the Family Blattinopsidae Bolton, 1925 (Insecta- Protorthoptera). Věst. Ústř. Úst. geol., 33, Praha. Kukalová, J. (1959a): On the Family Blattinopsidae Bolton, 1925 (Insecta- Protorthoptera). Rozpr. Čs. Akad. Věd, Ř. mat. přír. Věd, 69,1, Praha. Kukalová, J. (1959b): New Paleodictyoptera (Insecta) of Czechoslovakian Carboniferous and Permian. Sbor. Ústř. Úst. geol., Odd. paleont., 25 (1958), Praha. Kukalová, J. (1963a): Permian Insects of Moravia. Part I - Miomoptera. Sbor. geol. Věd, Paleont., 1, Praha. Kukalová, J. (1963b): To the taxony of Paleodictyoptera (Insecta). Věst. Ústř. Úst. geol., 38, Praha. Kukalová J.(1964a): Permian Insects of Moravia. Part II - Liomopteridea. Sbor. geol. Věd, Paleont., 2, Praha. Kukalová J.(1964b): Review of the Calvertiellidae, with Description of a New Genus from Permian Strata of Moravia (Paleodictyoptera). Psyche, 71, 4, Cambridge. Kukalová J.(1965): Permian Protelytroptera, Coleoptera and Protorthoptera (Insecta) of Moravia. Sbor. geol. Věd, Paleont., 6, Praha. Kukalová J.(1969): On the systematic position of the supposed Permian beatles Tschecardocoleidae, with a description of a new collection from Moravia. Sbor. geol. Věd, Paleont., 11, Praha. 28

24 Kukalová-Peck J. (1972): Unusual Structures in the Paleozoic Insect Orders Megasecoptera and Palaeodictyoptera, with a Description of a New Family. Psyche, 79, 3, Cambridge. Kukalová-Peck J. (1974): Wing-folding in the Paleozoic Insect Order Diaphanopterodea (Paleoptera), with a Description of New Representatives of the Family Elmoidae. Psyche, 81, 2, Cambridge. Kukalová-Peck, J. & Willmann, R. (1990): Lower Permian 'Mecopteroid-Like' Insects from Central Europe (Insecta, Endopterygota). Can. J. Earth Sci. 27, Ottawa. Malý, L. (1993): Formování sedimentační pánve permokarbonu boskovické brázdy a vývoj svrchnostefanské sedimentace v rosicko-oslavanské pánvi. In.: Přichystal, A. Obstová, V. Suk, M. (eds.): Geologie Moravy a Slezska Brno. Mapový portál ČGS: Geologická mapa 1: [online]. [cit ]. Dostupné na: &scale=25000&center= , &scale=25000 Martens, T. (1982): Zur Taxonomie und Biostratigraphie neur Conchostraken-Funde (Phyllopoda) aus dem Permokarbon und der Trias von Mitteleuropa. Freiberger Forschungshefte. H., R. C., 375, Leipzig. Melichar, R. (1995): Tektonický význam boskovické brázdy. Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1994, Brno. Mikuláš, R. & Martínek, K. (2006): Ichnology of the non-marine deposits of the Boskovice Basin (Carboniferous-Permian, Czech republic). Bull. Geosci., 81 (1), Czech Geological Survey, Prague. Mísař, Z. Dudek, A. Havlena, V. & Weiss, J. (1983): Geologie ČSSR I Český masív. Státní pedagogické nakladatelství, n. p. Praha, 333s. Praha. Müller P. & Novák Z., et al., (2000): Geologie Brna a okolí. Český geologický ústav, 90s. Praha. Nehyba, S. & Mastalerz, K. (1997): Příspěvek k poznání jezerní sedimentace v boskovické brázdě. Geol. výzk. Mor. Slez. v r , Brno. Pešek, J. Holub, V. Jaroš, J. Malý, L. Martínek, K. Prouza, V. Spudil, J. & Tásler, R. (2001): Geologie a loţiska svrchnopaleozoických limnických pánví České republiky. Český geologický ústav. Praha, 243s. Praha Petránek, J. & Pouba, Z. (1952): Zpráva o výzkumu permokarbonských slepenců v severní části boskovické brázdy. Věst. Ústř. Úst. geol., 28, Praha Petránek, J. & Pouba, Z. (1953): Zpráva o výzkumu permokarbonských slepenců v jiţní části boskovické brázdy. Věst. Ústř. Úst. geol., 28, Praha. Schneider, J. (1980): Zur Entomofauna des Jungpaläozoikums der Boskovicer Furche (CSSR). 1. Mylacridae (Insecta, Blattodea). Freiberger Forschungshefte, 357, Leipzig. Schneider, J. (1982): Entwurf einer biostratigraphischen Zonengliederung mittels der Spiloblattinidae (Blattodea, Insecta) für das kontinentale euramerische Permokarbon. Freiberger Forschungshefte, 375, Leipzig. Schneider, J. (1983): Die Blattodea (Insecta) des Paläozoikums. Teil I: Systematik, Ökologie und Biostratigraphie. Freiberger Forschungshefte, 382, Leipzig. Schneider, J. (1984): Zur Entomofauna des Jungpalaozoikums der Boskovicer Furche(ČSSR), Teil II. Phyloblattidae (Insecta, Blattodea). Freiberger Forschungshefte, 395, Leipzig. Stur, D., Hugo Rittler's Skizzen über das Rothliegenden in der Umgebung von Rossitz. Verh. K.-kön. geol. Reichsanst., 2, Wien. 29

25 Suess, F. E. (1905): Die Tektonik des südlichen Teiles der Boskowitzer Furche. Verh. K.-Kön. geol. Reichsanst., 1905, 4, Wien. Suess, F. E. (1907): Die Tektonik des Steikohlengebietes von Rossitz und der Ostrand des böhmischen Grundgebirges. Jb. K.-Kön. geol. Reichsanst., 57, 4, Wien. Šimůnek, Z. (2003): Fytopaleontologické výzkumy v boskovické brázdě. Zpr. geol. Výzk. v Roce 2002, Praha. Šimůnek, Z. (2004): Paleobotanický výzkum permských obzorů boskovické brázdy. Zpr. geol. Výzk. v Roce 2003, Praha. Šimůnek, Z. & Martínek, K. (2009): A study of Late Carboniferous and Early Permian plant assemblages from the Boskovice Basin, Czech Republic. In: Review of Palaeobotany and Palynology 155, Prague. Štamberg, S. & Zajíc, J. (2008): Carboniferous and Permian faunas and their occurences in the limnic basins of the Czech Republic. Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 213s. Hradec Králové. Tietze, E. (1902): Die geognostischen Verhältnisse der Gegend von Landskron und Gewitsch. Jb. K.- Kön. geol. Reichsanst. 51, Wien. Zajíc, J. (1995): Registr chráněných geologických lokalit. MS, Český geologický ústav, Praha. Zajíc, J. (1997): Zoopaleontologie limnického permokarbonu boskovické brázdy Geol. výzk. Mor. Slez. v r , Brno. Zajíc, J. & Štamberg, S. (2004): Selected important fossiliferous horizont of the Boskovice Basin in the light of the new zoopaleontological data. Acta musei reginaehradecensis S. A., 30, Hradec Králové. Zídek, J. (1966): Nové nálezy ţralokovitých ryb skupiny Xenacanthodii ve spodním permu boskovické brázdy na Moravě. Čas. Nár. Muz. Odd. Přírodověd., 135, 2, Praha. Zídek, J. (1968): Výsledky studia strunohřbetých ze spodního permu boskovické brázdy. Zpr. geol. Výzk. v Roce 1966, Praha. 30