Bankovní institut vysoká škola Praha. Směnka jako prostředek zajištění dluhů z podnikání. Bakalářská práce

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Směnka jako prostředek zajištění dluhů z podnikání Bakalářská práce Šárka Kolaříková 2016

2 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Směnka jako prostředek zajištění dluhů z podnikání Bakalářská práce Autor: Šárka Kolaříková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ing. Marek Andrášek Praha 2016

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích, dne

4 Poděkování Na tomto místě bych velice ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Ing. Markovi Andráškovi za poskytnutí odborných rad, věcné připomínky, ochotu a vstřícný přístup během zpracování této práce.

5 Anotace Obsahem této práce je směnka a její využití jako zajišťovacího nástroje dluhu. Práce prezentuje praktické využití směnky, při využití směnečného práva v podnikání. Směnka představuje frekventovaný nástroj financování, ovšem odborné znalosti uživatelů mohou být nedostatečné či mylné. Tato práce se tedy snaží představit uplatnění směnky i její náležitosti. Snahou práce je poskytnout přehled tak, aby obě strany předešly možným problémům, které mohou plynout z nepochopení aspektů praktické implementace směnky. Práce je členěna na jednotlivé kapitoly, které identifikují směnku jako obecný i specifický instrument. Dále je v práci řešena podstata struktury směnky, z hlediska její požadované platnosti a samotný vývoj směnky i příslušné legislativy. Dále již práce představuje praktické využití směnky a výhody a nevýhody využití směnky z pohledu remitenta i dlužníka. Závěr práce se zabývá zhodnocením cílů a komplexních zjištěných dat a skutečností. Klíčová slova: Směnka, zajišťovací instrument, legislativa, pohledávka Annotation The content of this work is the bill of exchange, and its use as a hedging instrument of debt. The work presents practical use of bills of exchange, of exchange in the use of law in business. The promissory note is a frequent tool of financing, but the expertise of users may be inadequate or misguided. This paper will attempt to introduce the application of the bill of exchange, and its requirements. The effort is to provide an overview of work so that both sides avoid potential problems that may arise from a misunderstanding of the practical aspects of the implementation of the bill of exchange. The work is divided into chapters that identify the bill of exchange as a general and a specific instrument. The study also dealt with the essence of the structure of the bill in terms of the desired and the actual development of the relevant bills of exchange legislation. Furthermore already work presents practical use of promissory notes and advantages and disadvantages of the use of bills of exchange in terms of money remitters and borrower. Finally, the work deals with the evaluation objectives and the complex of data and facts. Key words: Bill of exchange, reinsurance instrument, legislation, claim

6 Obsah Obsah... 6 Úvod Literární rešerše Základní terminologie směnky Obecně i konkrétně o směnce Směnka jako cenina Klasifikace směnek Blankosměnka Zajišťovací instrument Abstrakt pohledávek Pohled do historie směnky Vznik a vývoj směnky Vývoj legislativy a mezinárodní unifikace směnečného práva Aktuální pohled a funkce na směnku Podstata náležitostí směnky Klíčová struktura a obsah směnky Doložky směnky Pluralita dat směnky Metodika a cíle práce Metodika práce a zdroje dat Cíle práce Vlastní práce Praktické využití směnky v podnikání Využití směnky v podnikání jako platebního instrumentu Využití směnka jako zajišťovací prostředek dluhů z podnikání Využití tzv. depozitní směnka Využití směnky v mezinárodním podnikání Využití směnky jako zdroj financování Finanční směnka... 42

7 Směnečné úvěrové směnky Prodejnost směnek Výhody a nevýhody směnky jako zajišťovacího nástroje Výhody a nevýhody využití směnky pro věřitele Výhody a nevýhody přijetí směnky pro směnečného dlužníka Diskuze a shrnutí Závěr Seznam literatury Seznam použitých zkratek Seznam příloh... 56

8 Úvod Směnka, nejdrsnější a nejvyužívanější nástroj k zajištění pohledávky. Představuje závazek uhradit abstraktní finanční částku a současně představuje dokonalý cenný papír. I takto lze krátce shrnout aktuální vnímání směnky. Možnost využitelnosti směnky je značně rozmanitá. Jak se vyvíjela historie České republiky, vyvíjela se i historie jejich finančních instrumentů. Směnku poněkud upozadil původní komunistický režim, ovšem nastolením demokracie se využívání směnky na českém finančním trhu opět vrátilo a těší se stále větší implementaci a medializaci. Aktuálně se primárně využívá jako ověřený a praktický nástroj k zajištění platebního, úvěrového a zajišťovacího vztahu. Ovšem nejedná se o nástroj, který je všemocný a který přináší pouze výhody zúčastněným stranám, což potvrzují různé polemiky a premisy např., že nekalé úvěrové praktiky končí Bianco směnky jsou zrušeny. Směnky tedy představují i přes svou prvotní jasnost a poměrnou jednoduchost i nástroj, který je zahalen řadou otázek a úskalí. Směnky a jejich využívání se doposud řídí legislativou č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů. Směnečné právo je dílčí odvětví práva závazkového. Obecná úprava je tedy ovlivněna i ostatními oblastmi závazkového práva. Poměrně značná medializace směnky a její využívání, ale i výše uvedené aspekty a především kompletace celé problematiky z hlediska směnky jako zajišťovacího nástroje byly prvotními impulsy při výběru zaměření mé bakalářské práce. Obsahem této práce je tedy směnka ze všeobecného pohledu, ale i konkrétního aspektu využití. Práce se zabývá instrumentem směnky jako prostředku zajištění dluhů z podnikatelských vztahů. Pojednává o výhodách a nevýhodách směnky, a to jak pro osoby směnečně zavázané, tak i oprávněné. Primárním cílem této práce je prezentovat komplexní pohled na problematiku využití směnek jako zajišťovacího prostředku dluhů z podnikání. Splnění uvedeného primárního cíle této práce, je podmíněno splněním dílčího cíle, který je stanoven v následujícím znění: Stanovení výhod a nevýhod při využití směnky jako zajišťovacího nástroje. Celá práce je rozdělena na dílčí kapitoly. Prvotně bude identifikována směnka z hlediska její základní terminologie, dále z hlediska směnky jako cenného papíru, a v neposlední řadě i jako zajišťovacího instrumentu. Obsahem následné teoretické kapitoly bude deskripce historie směnky, což v rámci objasnění komplexní 8

9 problematiky, představuje nezbytnou substanci. Další kapitola představuje náležitosti směnky, které lze uvést jako obecné, fakultativní doložky a zpozornění nad pluralitními údaji směnky. Následná kapitola se již zabývá praktickou stránkou celé problematiky. V této kapitole bude nastíněno praktické využití směnky jako zajištění dluhu z podnikání. Součástí této kapitoly je i zhodnocení výhod nevýhod využití směnky jako zajišťovacího nástroje. Závěrečná část kriticky shrnuje zjištěná data a skutečnosti, dále zhodnocuje vlastní postup při zpracování obsahu práce a stupně dosažení primárního i dílčího cíle této práce. 9

10 1. Literární rešerše Snahou níže uvedených kapitol literární rešerše této práce je prezentovat kritický a vlastní přehled aktuálních premis, východisek a znalostí o směnce jako zajišťovacího instrumentu. Obsah je koncipován systematicky a tvoří podklad pro následující vlastní praktickou práci. Jednotlivé kapitoly představují základní termíny směnky tak, aby byla identifikována základní terminologie, která se směnkou koresponduje. Součástí je představení rozdělení směnek, funkce směnek a abstraktní poměr směnek. Dále je představena historie a geneze směnek. Poslední kapitola představuje klíčové i dílčí náležitosti směnky Základní terminologie směnky V rámci objasnění komplexní problematiky směnky, je prvotně nutné identifikovat směnku z obecného pohledu, ze kterého bude následně vycházeno u pojednání směnky jako zajišťovacího instrumentu Obecně i konkrétně o směnce Směnky spadají do instrumentů práva, které lze považovat za tradiční součást právního rámce České republiky, a jsou neodmyslitelně spjaty s tržní ekonomikou. Lze předpokládat, že primární identifikace směnky má vycházet z právního řádu, což je ovšem nemožné, protože definice směnky v legislativě chybí. Konkrétně zákon směnečný i šekový definici instrumentů směnečného práva neposkytuje. Směnku tedy definuje pouze příslušná odborná literatura. Dle zahraniční literatury je směnka vnímána jako listinný cenný papír, bezpodmínečný závazek s pevně stanovenou určitou sumou peněz stvrzenou písemně dlužníkem vůči věřiteli zaplatit na požádání v budoucím čase. (Tulsian, 2007) Tuzemská literatura definuje směnku jako cenný papír, splňující zákonem předepsané závazné náležitosti, na kterém se výstavce bezpodmínečně buď u směnky vlastní sám zavazuje, nebo u směnky cizí přikazuje určité osobě směnečníkovi zaplatit ve stanoveném termínu právoplatnému majiteli směnky na směnce uvedenou peněžitou částku. V případě cizí směnky vzniká závazek ze směnky směnečníkovi až akceptací (přijetím) směnky, která spočívá v připojení akceptační doložky a podpisu směnky směnečníkem. (Radová a kol., 2013) 10

11 Obecně je směnka definována jako listinný cenný papír, do něhož je vtělena abstraktní peněžitá pohledávka. Emisí směnky se zakládá právní vztah, v jehož rámci existuje směnečná pohledávka, které odpovídá jeden nebo více směnečných závazků. (Chalupa, 2008) Poměrně výstižná definice směnky je stanovena ve znění, že se jedná o dlužnický cenný papír, vystavený ve formě zákonem stanovené, kterým se určité osoby zavazují majiteli směnky zaplatit v určitém místě a určitém čase jistou peněžní sumu s tím, že jde o závazky přímé, bezpodmínečné, nesporné a abstraktní. (Kovařík, 2011a) Z výše uvedených definic poměrně shodně vyplývá, že směnka musí být vystavena písemně, nelze tedy akceptovat ústní či konkludentní projev vůle. Podoba směnky může být v jakémkoliv substrátu, který umožňuje zachytit projev vůle, který následně směřuje k vystavení směnky. Ovšem je nutné respektovat trvalost uvedeného podkladu a možnost či nutnost následné prezentace. Jak již bylo výše uvedeno, aktuálně je identifikace směnky z právního hlediska zcela opomíjena. Do roku 2013 byl účinný zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a v tomto zákoně byla směnka dle ust. 1 odst. 1 identifikována jako jeden z druhů cenných papírů. Od je platný nový občanský zákoník, ve kterém byla tato identifikace vyjmuta. Povaha směnky, jako cenného papíru, vyplývá tedy pouze z její povahy. Směnka není pouze důkazním instrumentem o směnečném vztahu, ale je substrátem, s nímž koresponduje předmětné právo a určité povinnosti. Bez reálné směnky tedy neexistuje žádný vztah, který nelze ani realizovat. Vlivem tohoto aspektu se tedy směnka označuje jako dokonalý cenný papír. Ovšem případným znehodnocením či ztrátou směnky, daný vztah nezaniká. V případě jako je u směnky, že se spojí směnečné právo a daná listina, např. v podobě směnky, nelze jej pak chápat jako absolutní. Za stanovených podmínek lze transformovat určitá práva z jedné listiny na jinou, což se označuje jako umoření. Platná směnka má své povinné náležitosti, které budou představeny v níže uvedené kapitole 1.3, ovšem primárně by mělo být označeno samotné vyjádření či titul, že se jedná o směnku, a to v jazyce, ve kterém je následně směnka sepsána Směnka jako cenina Směnka je prioritně bez vlivu její funkce cenným papírem. Je tedy nutné uvést definici i dle práva cenných papírů. Jak již bylo uvedeno, do roku 2014 byl z hlediska 11

12 směnek platný zákon o cenných papírech č. 591/1992 Sb. Tento zákon byl od komplexně derogován účinností nového občanského zákoníku. Původní zákon se zaměřoval hlavně na smlouvy o cenných papírech. Směnku identifikoval pouze z hlediska výčtu cenných papírů. Rekodifikovaný občanský zákoník zahrnuje právní modifikaci cenných papírů, která je v rozšířenější verzi než původní. Nový občanský zákoník zrušil dualismus právní úpravy smluv, které se zaměřovaly na cenné papíry prostřednictvím podřízení dané problematiky jednotnému unifikovanému rámci závazkových právních vztahů. Do vzniku nového zákoníku neexistovala zákonná deskripce cenného papíru, což pouze přidávalo na významu doktrinálnímu výkladu. Dle odborné literatury je cenný papír hmotný substrát obsahující údaje, do nichž je vtěleno soukromoprávní oprávnění majetkové povahy, a bez níž tedy nelze takové oprávnění uplatnit nebo s ním disponovat (v českém právu se jedná o kupony, akcie, poukázky na akcie, zatímní listy, opční listy, náložné listy, skladištní listy, cestovní šeky, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupony, směnky, šeky, zemědělské skladištní listy. (Pauldura a kol., 2014) Kromě jiného nový občanský zákoník stanovil definici cenného papíru. Definice vychází z identifikace, která byla vytvořena doktrínou. Dle 514 zákona č. 89/2012 Sb., je cenný papír listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést. (Zákony pro lidi, 2012, online) Podstata směnky, jako cenného papíru, tkví v situaci, kdy se konkrétní osoba z vlastní vůle a v rámci právního vztahu zaváže poskytnout jiné konkrétní osobě (subjektu) plnění ze směny. Tento závazek je inkorporován do směnky při jejím vystavení. Směnka nabývá pouze dvou forem. Jedná se o cenný papír na jméno nebo na řad. Existence směnky jako cenného papíru na doručitele je prakticky pojmově nemožná. Lze konstatovat, že každá směnka, která neobsahuje doložku, která by modifikovala formu směnky je cenným papírem na řad, která je převoditelná indosamentem. Běžně se ovšem lze setkat s doložkou, která převod směnky prostřednictvím indosamentu neboli rubopisu znemožňuje. Jedná se o znění nikoli na řad nebo obdobnou doložku v textu směnky, která následně udá, že směnku lze převést pouze ve formě obyčejného postupu. Zda je směnka převoditelná indosamentem či není, nemá žádný dopad na postup 12

13 převodu směnky, ale má dopad na případnou námitkovou situaci dlužníka u soudního uplatnění směnky. V případě, že účastníci směnečného vztahu chtějí mít vlastnosti směnky na doručitele, pak nevyplní rubopis na majitele. V úvodu bylo uvedeno, že směnka je cenný papír v listinné podobě. Ovšem listinná podoba není jediná podoba směnek. Lze využít i jiný hmotný substrát, který bude schopen směnečný vztah zobrazit po dobu trvání tohoto vztahu Klasifikace směnek Směnka je cenný papír, to již bylo uvedeno. Existuje široká škála rozdělení cenných papírů, která vychází z různých kritérií. Vlivem této premisy lze i směnku klasifikovat z různých úhlů pohledu. Primárně představuje obligační cenný papír nebo také cenný papír závazkově právní, čímž se klasifikuje proti věcně právním a účastnickým cenným papírům. Obligační cenný papír představuje určitý závazek, kdy z hlediska směnky se jedná o konkrétně závazek uhrazení stanovené částky, ve stanoveném čase, místě a stanovené osobě. Obligační cenné papíry ztělesňují subjektivní závazkové právo a můžeme je dále dělit na cenné papíry na peněžité plnění, z nichž vyplývá právo na zaplacení peněžité pohledávky (např. směnka), cenné papíry na zboží, na jejichž základě je povinný zavázán vydat příslušné věci (např. skladištní listy) a cenné papíry proměnitelné, které obsahují právo na výměnu za jiný cenný papír (např. investiční kupony). (Eliáš a kol., 1999) Původně se cenné papíry dělily primárně dle podoby cenných papírů na listinné a zaknihované. Ovšem dle nové výše uvedené identifikace vyplývá, že cenný papír má výlučně listinou podobu, což představuje jistou polemiku, zda zaknihované cenné papíry jsou stále cennými papíry. Odpověď lze nalézt v 525 občanského zákoníku, část 1, hlava IV, díl 4 kde je stanoveno, že zaknihovaný cenný papír není cenným papírem v právním smyslu, ale jakousi náhražkou listinného cenného papíru. Dle výše uvedeného paragrafu se o zaknihovaný cenný papír jedná v případě, Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li jej převést jinak než změnou zápisu v této evidenci, jedná se o zaknihovaný cenný papír. Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné, pokud byly vydány týmž emitentem a pokud z nich vznikají stejná práva. (Zákony pro lidi, 2012) 13

14 S tímto koresponduje i ustanovení I. 38, zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový dle kterého je identifikovaný subjekt povinen při uplatňování směnky předložit originál směnky směnečnému dlužníkovi. (Zákony pro lidi, 2002, online) Tuto povinnost nelze substituovat jiným důkazním materiálem. Se vznikem směnky v podobě listiny koresponduje i tzv. amortizace. Ve směnce je sice inkorporováno právo na dané plnění, ovšem jedná se o cenný papír, který je umořitelný, což znamená, že souvislost inkorporovaného práva na listinu, není absolutní. V případě ztráty či poškození směnky, lze pak nahradit tuto znehodnocenou či chybějící směnku prostřednictvím usnesení soudu o umoření směnky. Směnka, která byla tímto způsobem amortizována, zůstává i dále cenným papírem, ovšem již nezahrnuje původně, do ní inkorporovanou pohledávku. Tento závazek je nahrazen novou pohledávkou, která koresponduje s rozhodnutím soudu. (Chalupa, 2008, s. 230) Z hlediska nezastupitelnosti je směnka stanovena v protikladu k zastupitelným cenným papírům. Tyto cenné papíry jsou definovány v občanském zákoníku zákon č. 89/2012 Sb., díl 4 cenné papíry, 516 jako Cenné papíry téhož druhu vydané týmž emitentem v téže formě, z nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné. Podpis emitenta na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen jeho otiskem, pokud jsou na listině současně použity ochranné prvky proti jejímu padělání nebo pozměnění. (Zákony pro lidi, 2012, online) Zastupitelnost cenných papírů souvisí s klasifikací cenných papírů dle toho, zda vznikají individuálně či hromadně. Za individuálně vydávané cenné papíry jsou považovány cenné papíry v podobě směnek, které jsou nezastupitelné, a jejich obsah vždy odpovídá hospodářského důvodu jejich vzniku. Za hromadně vydávané cenné papíry jsou považovány cenné papíry vydávané současně, které mají shodný obsah. Z hlediska klasifikace směnek, ovšem nelze opomenout rozdělení dle zákona směnečného a šekového, který směnky člení na vlastní a cizí. Hlavní diference tohoto členění vychází především z počtu účastníků směnečného vztahu a vlastní podstaty projevu vůle věřitele. Výše uvedený zákon ovšem neprezentuje definici těchto druhů směnek. Zákon pouze udává povinné náležitosti obou směnek, které musí splňovat, aby byla daná směnka platná. Ovšem literatura tyto směnky definuje, proto jsou níže uvedeny definice dle odborných autorů. 14

15 Směnka vlastní, kde dlužník (emitent, výstavce směnky) se zavazuje zaplatit věřiteli (remitentovi) stanovenou sumu. Směnka cizí, kdy výstavce přikazuje třetí osobě (směnečník), aby zaplatila věřiteli uvedenou částku. Směnečník musí ovšem danou směnku akceptovat. Pokud směnečník není schopen zaplatit, majitel směnky má právo požadovat na výstavci její proplacení. (Duchoň, 2007, s. 172) Vzor směnky vlastní je zobrazen v příloze č. 1, této práce. Směnka vlastní je oproti směnce cizí podstatně jednodušší díky nižšímu počtu účastníků a neexistenci nutnosti akceptace směnky. Lze tedy shrnout, že výstavce směnky je vždy odpovědný za akceptaci a uhrazení směnky. Výstavce je dlužníkem v obou případech, ovšem jeho postavení není shodné. U vlastní směnky je výstavce jako přímý dlužník, protože substancí je slib výstavce, že majiteli směnky uhradí na daném místě a v daný čas předmětnou sumu. U cizí směnky je výstavce jako nepřímý neboli regresní dlužník. Vedle cizí směnky existuje často i dlužnický vztah výstavce a účastníka, kterému se přikazuje směnku uhradit. Výstavce je tedy současně remitentovým dlužníkem a směnečníkovým věřitelem. Směnka tak zjednodušuje vypořádání jiného dlužnického poměru mezi výstavcem a směnečníkem. Ovšem pokud je emitována směnka cizí se zajišťovací funkcí lze predikovat, že se jedná o směnku cizí v redukované formě, což představuje směnku emitovanou na vlastní řad výstavce či se jedná o tzv. zastřenou vlastní směnku. Zastřená vlastní směnka je stav kdy stejná osoba figuruje na směnce jako výstavce i směnečník. V případě zajišťování pohledávky prostřednictvím směnky, emituje směnku dlužník kauzální pohledávky, kdy kauzální pohledávka představuje pohledávku zajišťovanou směnkou. (Epravo, 2014, online) Tato směnka je pak vystavena ve prospěch věřitele a směnečník pak směnku přijímá. Zajišťovací směnku lze využít i v podobě úplné cizí směnky. Tato směnka se využívá v případě, že existuje pluralita směnečných dlužníků. Směnka se v tomto případě vystavuje ve prospěch věřitele ze zajišťované pohledávky jedním či více dlužníky a jako směnečník je stanoven jeden z nich. Ovšem tato koncepce je poměrně komplikovaná, protože na směnce figurují přímí i nepřímí dlužníci, což je značně nepraktické. Směnku cizí na vlastní řad výstavce pak vydává věřitel na svůj řad k zajištění obecné pohledávky. Zde je dlužník ze zajišťované pohledávky na směnce v podobě 15

16 směnečníka. Zajištění samotné pohledávky vzniká tehdy, když směnečník přijme směnku. Vzor směnky cizí je zobrazen v příloze č. 2 této práce Blankosměnka Blankosměnka (tedy tzv. směnka neúplná) je směnka, která v okamžiku své emise záměrně a dočasně postrádá minimálně jednu svoji podstatnou náležitost, případně směnečnou doložku. Jedná se tak o směnku (ať již vlastní nebo cizí) s neúplným obsahem, která je emitována s vědomím, že ji její držitel na základě dohody o vyplňovacím právu následně doplní na směnku úplnou. (Epravo, 2007, online) Tedy, zákon stanoví, že i v případě formulované listiny jako směnky, která nemá některou z výše uvedených stanovených náležitostí směnky, není pak platnou směnkou v pravém slova smyslu. U této premisy existují možné výjimky. Primárně se jedná o legislativně stanovené fikce, které nahrazují chybějící náležitosti, kdy jejich absence by měla dopad na právní efektivitu směnky. Dále lze uplatnit výjimku, kdy lze vydat listinu, která nemá stanovené náležitosti, tudíž směnkou není, ovšem má dispozice, aby se platnou směnkou stala, což představuje právě výše identifikovaná směnka. Aby byla tato směnka použitelná, musí být splněno, že při jejím vydání existuje jistý předpoklad, že budou vyplněna chybějící data majitelem této listiny. V případě, že by neexistoval budoucí úmysl směnku doplnit pak by se jednalo o neplatnou směnku, která ani doplněním chybějících dat nezíská právní účinky jinak platné směnky. U směnky úplné je inkorporován závazek. V blankosměnce je tento závazek pouze eventuální. Ten, kdo se podepíše na ještě nehotovou listinu, není sice zatím dlužníkem ze směnky, a nebude-li listina doplněna, nikdy se jím ani nestane, ale pokud bude listina následně doplněna, zpětně se jím stane, jako by se byl podepsal až pod text úplný. (Kovařík, 2009, s. 75) K výše uvedenému je nutné doplnit, že blankosměnka není směnka, ale musí z ní být zřejmé, že se směnkou má stát. Zákon nedefinuje její přesné náležitosti, ovšem pokud z ní má být patrné, že se stane směnkou, musí obsahovat směnečné torzo a podpis vydavatele tzv. blankopodpisatelem. Vydavatelem je zpravidla výstavce budoucí směnky. Lze také, aby výstavcem byl akceptant, pak se označuje jako blankoakcept. Blankosměnka se i přes značnou kusost právní úpravy používá v praxi poměrně často, zpravidla jako zajišťovací prostředek. V takovém případě má totiž její držitel možnost 16

17 doplnit obsah blankosměnky takovým způsobem, aby přesně odpovídal obsahu zajištěného závazku (tedy např. aby výše směnečné pohledávky odpovídala výši dluhu, jehož úhradu má směnka zajišťovat). (Epravo, 2007, online) Její použití jako zajišťovací instrumentu je podmíněno vyššími požadavky oproti úplné směnce. I drobné zaváhání či opomenutí daných postupů vytváří prostor k námitkám směnečných dlužníků. Její využití představuje riziko v případě, že dojde prvotně k podpisu a k následnému doplnění textu účastníkem, který má protichůdné ekonomické zájmy. Vydavatel blankosměnky, včetně všech podepsaných účastníků, musí být seznámeni s aspektem, že se jedná o nedokončenou listinu, kterou může ještě směnečný věřitel pozměnit doplněním chybějících údajů na řádný směnečný závazek, ve kterém budou následně zainteresováni a zavázáni. Z jejího obsahu musí být také patrné, že jde o rekta či ordre směnku, tedy formu jejího převedení. Eventuální závazek lze převádět i na další osoby prostřednictvím tzv. rubopisu či jiným postoupením pohledávky Zajišťovací instrument Zajišťovací směnka má předmět v podobě příčinné pohledávky. Příčinná či kauzální pohledávka představuje jednosměrný závazek, který zahrnuje výslovné vyjádření určité kauzy. Může se jednat např. o smlouvu o půjčce, ale i o nájemní smlouvu, což potvrzuje soudní rozsudek ze dne 25. září 2014 č. j. VSOL 52/ (Kvasnica, 2014, online) Impulsem pro vznik zajišťovací směnky byla pohledávka z obligačního vztahu. Prostřednictvím zajišťovací směnky lze zajistit jak kauzální pohledávku, tak také existující, ale i budoucí pohledávku. Směnka je zde konvertována do své povahy od uhrazovací funkce k funkci zajišťovací. Svým použitím pro zajištění určité předmětné pohledávky získává kauzu, ovšem není modifikována aspektem, že daný kauzální obligační vztah nevznikl. Účastníci vztahu musí být seznámeni s tím, že daný závazek představovat příčinný vztah. Budoucí příčinná pohledávka může vzniknout až po vydání zajišťovací směnky, ale je i možné, aby vznikla poté, co byla směnka použita jako zajišťovaný instrument k zajištění jiné příčinné pohledávce. Opačný postup, tedy vzniku zajišťované pohledávky předchází emisi směnky zajišťovací, lze také využít. Dále lze, aby již vzniklou předmětnou pohledávku věřitel pomocí zajišťovací směnky zajistil i v delším časovém období poté, co příčinný vztah mezi účastníky. 17

18 V případě, kdy se zajišťuje již vzniklá pohledávka, ovlivňuje stav této pohledávky aspekt, zda již dosáhla dospělosti. Předmět zajištění směnky zajišťovací může být více příčinných pohledávek. Legislativa tento předpoklad neomezuje a v praxi se jedná o poměrně častý jev. Ze zajišťovací směnky vyplývá určitá povinnost, která je charakteristická tím, že je konkrétní. Dle legislativy není možné modifikovat tuto povinnost na jinou. Ovšem možná záměna pohledávky je možná v případě, že došlo k ujednání směnečného dlužníka a směnečného věřitele. Zde je pak nepodstatné, pokud zanikne původní pohledávka. V případě, že není možná modifikace předmětu zajištění dohodou, pak by se jednalo o rozpor se zásadou smluvní autonomie. Tuto autonomii lze nalézt v komplexním soukromém právu, a novou rekodifikací občanského zákoníku byla ještě podpořena. Změna zajišťovacích povinností představuje modifikaci původně uzavřené směnečné smlouvy. Díky tomu je klíčové, aby modifikaci akceptovaly všechny strany. Tedy konkrétní povinnost, která je následně zajišťována prostřednictvím zajišťovací směnky a je stanovena mimosměnečným ujednáním, může být modifikována jiným mimosměnečným ujednáním účastníků. Nelze nezmínit, že výhodou písemného ujednání účastníků o zajišťovacím charakteru směnky, i její případné změny předmětu zajištění, se zpravidla nijak nezúží. Případná neformální ujednání umožňují zneužít tuto směnku, a to v podobě zapření zajišťovacího účelu vydané směnky nekale zamýšlející osobou. Zajištění pohledávky zajišťovací směnkou obsahuje, mimo jistiny pohledávky, také příslušenství k této pohledávce. Samotný rozsah zajištění lze také měnit smluvním ujednáním účastníků vztahu prostřednictvím zúžení či rozšířením rozsahu Abstrakt pohledávek Pohledávky spadají do závazkového právního vztahu. Z hlediska soukromého práva se tyto vztahy klasifikují dle charakteru určitého právního jednání, na vztahy abstraktní a kauzální. Rozhodovacím kritériem u této klasifikace je potřeba prokazovat kauzu právního jednání, což představuje prokázání hospodářského důvodu daného jednání. Abstraktní právní vztahy představují poměry, kde tato povinnost věřitele chybí. Jak již bylo uvedeno, kauzální právní vztahy představují poměry, ve kterých je daný věřitel povinen prokazovat na jakém základě daný závazek k plnění vznikl. Lze tedy shrnout, že z každé platné směnky vzniká určitý abstraktně právní vztah, v případě, že směnečný a šekový zákon neudává vznik směnečných závazků na jiné skutečnosti než 18

19 na splnění předepsaných formálních náležitostí. (Kovařík, 2011 b, s. 54). Dále lze shrnout, že pokud existuje cenný papír, který je charakteristickým příkladem cenného papíru jedná se právě o směnku. Pro abstraktní cenný papír není tedy důvod jeho vzniku závazkově právní vztah. Právní vztah není klíčový ani pro přiznání určitých povinností a práv z dané směnky. Snahou tohoto konceptu bylo primárně usnadnění a urychlení případného vymáhání směnečných peněz. Jak již bylo naznačeno výše, touto abstraktností rozumíme skutečnost, že pro existenci směnečného závazku není podstatné, dle jakého věcného důvodu vznikl. V případě, že je tedy směnka využívána, z hlediska právního vztahu jako zajišťovací instrument, je dále třeba respektovat rovinu zajišťovacích prostředků, kde se směnka s tímto účelovým využitím řadí. Abstraktnost směnky, jako zajišťovacího nástroje v textovém pojetí vyžaduje akceptaci smluvních ujednání stran, které se týkají účelu a samotného důvodu vzniku směnky, případně i další směnečná ujednání, která mohou daný legislativní režim použití směnky, v korespondenci se zásadami smluvní autonomie měnit. Závazek, který vzniká spolu se vznikem směnky, je tedy možné smluvně vázat i dále, na další legislativní skutečnosti. Abstrakce směnky se projevuje i z hlediska formálně právního. Pro věřitele je tento rys směnky poměrně výhodným, kdy v případě předložení tohoto cenného papíru nemusí prokazovat žádné další skutečnosti pouze její platnost. Směnka je tedy závazek, který nelze nijak sporovat. Směnka zobrazuje důkaz vzniku a existenci určitého peněžního závazku, ale i nárok požadovat plnění z tohoto závazku. S tímto aspektem souvisí i premisa, že povinnost důkazního břemene je z hlediska směnečných sporů v postavení opačném, oproti standardním závazkovým sporům. Tedy určité role žalobce a žalovaného se v tomto případě paralelně obrací. Dlužník se musí proti uvedenému nároku bránit a v případě, že neunese důkazní břemeno, bude muset dle směnky hradit své povinnosti. Směnka je také abstraktním cenným papírem v materiálně právním pojetí. Což pro dlužníka znamená, že z hlediska pozdějšího nabyvatele směnky nebude moci využít případné námitky. Z uvedeného vyplývá, že břemeno je vždy na straně směnečného dlužníka. Ovšem tato koncepce byla narušena díky rozdílnosti rozhodovací praxe jednotlivých soudů, kdy bylo narušeno zvýhodnění směnečného věřitele. Tato rozhodnutí vyplývala z řízení proti 19

20 vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, že podpis výstavce na směnce není pravým podpisem směnečného dlužníka. Soud k této námitce primárně přistupoval z pohledu, kdy je na žalovaném, aby prokázal, že spornou směnku za výstavce nepodepsal. V následném odvolacím řízení se ovšem soud ztotožnil se žalovaným z hlediska jeho závěrů, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Následně ve svém rozhodnutí akcentoval specifické procesní úpravy směnečného řízení, z níž vyplývá, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, vydá soud na jeho návrh směnečný platební rozkaz. Žalobce dle tohoto rozhodnutí následně takto učinil, unesl tímto způsobem důkazní břemeno, které jej tíží v řízení. Dále bylo na žalovaném, aby vznesl případné námitky proti platebnímu rozkazu a svá tvrzení prokázal. (Epravo, 2016, online) Výše uvedené charakteristiky směnky jsou substancí tzv. směnečné přísnosti. Materiální stránka směnky zobrazuje určitý soubor hmotně právních pravidel, a tyto pravidla dále modifikují směnku jako čistě formalizovaný a kvalifikovaný závazkový vztah. Směnečná přísnost má dopad i do oblasti procesního práva, především v podobě zkrácení celého směnečného řízení. 20

21 1.2. Pohled do historie směnky V první kapitole této práce bylo uvedeno, že směnka je neodmyslitelně spjata s tržní ekonomikou. Dalo by se tedy předpokládat, že vývoj směnky kopíruje vývoj tržní ekonomiky. Ovšem určitou podobu směnky, resp. listiny, která byla využívána v obdobné funkci, lze nalézt již ve středověku. Směnka je tedy nástroj, který se využívá řadu staletí a má svou rozmanitou genezi. V níže uvedené kapitole bude tato geneze představena Vznik a vývoj směnky Ve vrcholném středověku, zhruba v 11. století v severní Itálii, docházelo k rozmachu obchodu, a s tím korespondovala potřeba vzniku určitého instrumentu, který by transformoval pohledávky z jednoho obchodníka na druhého. Znatelně se tato potřeba projevila, když v křížových výpravách docházelo k ovládnutí Blízkého Východu. V tomto období nebylo možné vozit větší obnosy hotovosti v podobě drahých kovů. Důvodem byla nejen reálná obtížnost převozu, ale také bezpečnost. S rozvojem obchodu docházelo i k rozvoji bankovnictví. Zaměstnanci banky se označovali jako capsores a realizovali i směnné transakce, což bylo z hlediska obchodních vztahů klíčové. Díky této činnosti a potřeba vznikla listina, která svým obsahem a svými prvky napodobuje dnešní směnku. Tato listina se označovala jako tzv. cambium. Výhodou této obdoby směnky bylo, že daný obchodník nemusel vlastnit různé cizí měny, stačilo pouze předložit obnos u tzv. kapsora, který mu následně vydal listinu, která zahrnovala závazek, že daný obnos bude vyplacen kapsorem, příp. jinou, pověřenou osobou. Tato listina měla určité prvky směnky a lze ji považovat za určitý původ. Pokud obnos vyplatil kapsor jednalo se o směnku vlastní, pokud plnila pověřená osoba, jednalo se o původ směnky cizí. (Kolektiv autorů, 1905, s. 489) Zhruba ve 14. století byl výše uvedený proces ještě rozšířen, kdy snahou bylo zvýšit bezproblémový průběh placení směnky. Kapsor s listinou vydával osvědčující příkaz, který byl zahrnut ve směnce. Tento příkaz mnohdy závazek vyjadřovala efektivněji než samotná směnka. Z této doby pochází starší označení pro cizí směnku tzv. tratu, kdy tato listina se označovala jako litterae tractae, neboli směnka tažená. Nedílnou součástí této smlouvy bylo také prohlášení osoby, které byl příkaz určen výstavcem, že příkaz akceptuje. Tímto krokem byla zakotvena akceptace cizí směnky. V genezi směnky lze nalézt i indosament, který umožňoval převod práv ze směnky. Původně byl tento převod 21

22 limitován z hlediska počtu indosamentů i převoditelných práv. Tento krok či proces nastal v 17. století a je považován za uzavřený vývoj primárních prvků. Ovšem vývoj směnky tímto neustal. Jak se vyvíjí společnost, vyvíjí se i její potřeby a nástroje. Dle Hubačové-Svobodové (2005) byl v České republice v 18. století zaveden Směnečný řád, který zahrnoval i náležitosti směnky. Tento řád byl následně modifikován císařským parlamentem v 19. století ustanovením č. 51/1850, který byl posléze vícekrát novelizován. První tuzemská legislativní úprava byla v zákoně. 1/1928 Sb., následovalo ustanovení č. 111/1941 Sb. o vydání Jednotného směnečného řádu. Tento řád převzal výstupy Úmluv o sjednocení směnečného práva. Z internacionálního aspektu bylo sjednocení rozděleno do tří článků, a to do směnky, šeku a společná ustanovení, což komplikuje celkovou orientaci v tomto předpise Vývoj legislativy a mezinárodní unifikace směnečného práva Výše byla představena geneze směnky. Se vznikem směnky nastala potřeba stanovit základní pravidla fungování směnečného vztahu. Obdobně jako jiné legislativní instituty i regulace směnek byla původně realizována prostřednictvím zvykového práva. Ovšem toto vedlo k roztříštěnosti legislativní úpravy a ke snaze o písemné zakotvení těchto norem. První snahy o zakotvení směnky lze nalézt v tržních řádech měst. Tato města měla sice individuální tržní řády, ale byly v podstatě obdobné, což se následně projevilo i v podobnosti úpravy směnky. Podobná úprava směnek se v průběhu jejího vývoje ukázala jako nepříliš efektivní. Docházelo tedy k systematickým úpravám. Z mezinárodního hlediska lze za první systematickou úpravu směnečného práva považovat francouzský Ordonance de commerce (1673), který byl rekodifikován zákoníkem Code de commerce v roce (Caenenegem, 1992, p. 5, 92) Toto je považováno za vznik francouzského směnečného práva. Ovšem samotný vývoj legislativy směnečného práva nelze limitovat pouze na Francii. Z hlediska vývoje je dále důležitá i rakousko-německá a anglosaská legislativa. Český vývoj kopíroval vývoj v ostatních zemích Evropy. Snahou tedy bylo zakotvit obyčejové normy. V roce 1717 byl vydán směnečný řád nejprve pro Dolní Rakousy, roku 1738 pro Slezsko, a pak obecného v roce 1763, který byl novelizován roku Celá řada dalších a důležitějších norem spadá do 19. století. (Malý a kol., 2006, s. 691) 22

23 Snahou tohoto období byla unifikace směnečného práva, kdy výstupem byla v roce 1847 konference v Lipsku, kde byl stanoven a přijat Směnečný řád. Tento řád byl poté danými účastníky modifikován do tuzemské podoby. Výše bylo uvedeno, že v roce 1850 byl novelizován směnečný řád, který zůstal v této podobě až do roku 1918, kdy byl zakotven recepční normou do zákona č. 11/1918 Sb. Následně byl v roce 1927 nahrazen směnečným zákonem č. 1/1928 Sb. Pravděpodobně klíčovým mezníkem a středovým bodem, z hlediska směnečného práva, lze považovat konferenci v Ženevě z roku Výstupem z této konference byla Úmluva o jednotném zákonu směnečném, Úmluva o směnečných poplatcích a Úmluva o střetech zájmů. Výstupem této konference bylo především následné rozdělení komplexního směnečného práva na právo anglosaské a ženevské. Tehdejší ČSR se této konference také zúčastnila, ovšem ratifikace daných úmluv nebyla realizována. K ratifikaci došlo až během 2. světové války prostřednictvím nařízení č. č. 111/1941 Sb. byl použit Jednotný směnečný řád, který měl substanci v německých směnečných normách. Dále byl klíčový i rok 1950, kdy byl vydán zákon 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Tento zákon představoval základní legislativní předpis, který upravoval směnečné právo. Směnečné právo ženevské a anglosaské má určité diference. Tyto diference by mohly mít negativní dopad na chod mezinárodního obchodu, proto se OSN snažila eliminovat a upravit rozdílnou kontroverzní problematiku těchto legislativ. V roce 1988 byl koncept označovaný jako Úmluva OSN o mezinárodních směnkách a dluhopisech, která ovšem zůstala pouze v podobě konceptu a nedovršila své platnosti. Snahou Úmluvy nebylo nahradit směnečnou legislativu, ale umožnit její využití v situaci, kdy se směnka Úmluvy dovolá, ale musí být tento dovolací aspekt uveden v titulu i obsahu dané směnky. (Nový, 2012, s ) Aktuální pohled a funkce na směnku Aktuálně je směnka a její funkce spojována s uhrazováním závazků z různých legislativních vztahů. Primárně je charakteristická svou platební funkcí. Úhradu závazku prostřednictvím směnky lze stanovit již při sepisování směnky, ale i v jejím průběhu dodatečně. Směnka může být i určitým instrumentem úhrady, kdy se v podstatě nejedná o směnku vystavenou s tímto cílem, ale prostřednictvím tohoto instrumentu je zajištěno, že daná pohledávka má obecně legislativní povahu. V neposlední řadě je 23

24 směnka vnímána, kromě platebního instrumentu, i jako zajišťovací instrument. Tzv. zajišťovací směnka je vystavena a následně předána se zajišťovacím cílem. Tato směnka umožňuje věřiteli v případě potřeby legislativně vymáhat svá práva, která ovšem nemusí vždy vycházet z platební povahy. V případě nenaplnění povahy může následně věřitel prostřednictvím směnky uplatnit svá práva. 24

25 1.3. Podstata náležitostí směnky Jak již bylo v této práci uvedeno, zákon směnečný a šekový nezahrnuje jednotnou identifikaci směnky. Ovšem díky nejednotnosti obsahu směnek a značným soudním rozporům byly v zákoně ustanoveny povinné náležitosti, bez kterých nenaplňuje daný dokument status směnka. Směnka je poměrně často využívaným instrumentem v soukromoprávním i veřejnoprávním sektoru. Její častá využitelnost je dána především díky její rychlosti řízení a snadná vynutitelnost práva. Lze konstatovat, že směnka v podstatě substituuje peněžní prostředky v klasické podobě a je i v peníze poměrně snadno přeměnitelná. Ovšem jako má mince dvě strany, avers a revers, má tyto strany i směnka. Bez ohledu na to jakou funkci aktuální směnka plní a o jaký druh směnky se jedná, musí vždy splňovat povinné náležitosti, což nemusí být věřiteli známo či může dojít k chybnému stanovení obsahu směnky, která tímto pochybením následně ztrácí status směnky. Zákon náležitosti ustanovuje dle druhu směnky. Ve čl. I. 1 zákona směnečného a šekového jsou ustanoveny náležitosti pro směnku cizí. Čl. I. 75 ZSŠ pak stanovuje náležitosti pro směnku vlastní. Tyto články jsou klíčové především v korespondenci se čl. I. 2 odst. téhož zákona. Tento článek konkrétně stanovuje, že v případě, listina, v které chybí některá náležitost uvedená v 1, není platná jako cizí směnka, s výhradou následujících případů. O směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že jest splatná na viděnou. Není-li zvláštního údaje, platí, že místo uvedené u jména směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště. Není-li ve směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce. (Zákony pro lidi, 2002, online) V případě, že tato listina bude následně dle ustanovení 41 a odst. 1 dle nového občanského zákoníku splňovat rysy jiného legislativního úkonu, dle zásad konverze legislativních úkonů ji lze chápat jako jiný legislativní úkon Klíčová struktura a obsah směnky Jak již bylo uvedeno v úvodu této kapitoly, náležitosti směnky se rozlišují dle toho, zda se jedná o směnku cizí či o směnku vlastní. Z určitého pohledu lze stanovení náležitostí považovat za substitucí absentující legislativní definici směnky. Výše bylo i naznačeno, že při nesplnění všech povinností je tato listina vnímána jako jiný právní úkon. V podstatě se jedná o aspekt, že legislativa operovala i s myšlenkou neznalosti zákona a v případě, že tedy chybí určitý povinný obsah, pak legislativa poskytuje 25

26 prostor pro určité legislativní fikce, prostřednictvím kterých jsou tyto náležitosti nahrazeny, ale již se nejedná o směnku v legislativním slova smyslu. U konstrukce směnečné proklamace je tedy nutné respektovat a zohledňovat přesnou formulaci. S tímto aspektem by měl operovat především věřitel, protože věřitel bude v případě nutnosti obhajovat obsah a formulaci směnky před soudem. Z klíčové a jednotné struktury vychází, že primárně každá směnka musí v textu obsahovat slovo směnka, a to v jazyce v jakém je sepsána. Označení směnka nelze nahradit jiným výrazem, ani pokud se jedná o obsahově stejný pojem (např. směnka nebude platná, pokud se v textu místo slova směnka objeví pojem trata, nebo označení směnečná listina, směnečný úpis či směnečný závazek). Zároveň nepostačuje uvést slovo směnka v nadpise listiny, ale musí být obsaženo v jejím textu. (Doleček, 2015, online) Dále musí být ve směnce uveden slib či příkaz k uhrazení směnečných peněz. Příkaz daný směnkou cizí nebo slib obsažený ve směnce vlastní nesmí být vázán na splnění žádné podmínky. Výše částky, která má být zaplacena (směnečná suma), musí být stanovena jednoznačným způsobem. Ačkoli zákon nevyžaduje, aby byla směnečná suma vyjádřena číslem i slovy, v praxi se stalo zvykem uvádět směnečnou sumu jak číslem, tak slovy. Slovy vyjádřená směnečná suma zpravidla navazuje na směnečný příkaz a je jeho součástí jako souvislého textu. Vedle toho uvádí se zpravidla směnečný peníz na směnce také ciferně, a to většinou v pravém horním rohu. Je-li směnečná suma udána jak slovy, tak čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Je-li směnečná suma udána několikrát slovy nebo několikrát čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma nejmenší. Směnečná suma může být vyjádřena v české nebo v cizí platné měně. (Doleček, 2015, online) U cizí směnky je uvedena povinná náležitost uvedení jména směnečníka, či trasáta. Směnečníkem může být kdokoli mimo remitenta. Přijetí směnky musí být v písemné podobě a mnohdy se toto přijetí označuje slovem přijato či jeho synonymem na směnce a podpisem směnky na líci, ale není to podmínkou, stačí podpis směnečníka na líci. Přijetím se směnečník zavazuje uhradit předmětnou směnku při splatnosti. Přijetí směnky již nelze odvolat. Z hlediska data splatnosti směnky nemusí být toto datum v konkrétně uvedeném datu, ale musí být dostatečně konkrétní. Splatnost lze stanovit následujícími způsoby: na viděnou (vistasměnka), 26

27 na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka), na určitý čas po datu vystavení směnky (datosměnka), na určitý konkrétní den (fixní směnka). (Doleček, 2015, online) Náležitosti směnky cizí Dle čl. I, oddíl 1, 1 zákona směnečného a šekového cizí směnka obsahuje následující údaje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4. údaj splatnosti; 5. údaj místa, kde má být placeno; 6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7. datum a místo vystavení směnky; 8. podpis výstavce. (Zákony pro lidi, 2002, online) Dle čl. I, oddíl 2, 75 zákona směnečného a šekového vlastní směnka obsahuje následující údaje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce. (Zákony pro lidi, 2002, online) Doložky směnky Kromě výše uvedené může směnka obsahovat i další ustanovení neboli tzv. doložky. Tyto doložky umožňují konkrétně modifikovat určité aspekty daného směnečného vztahu. Řada doložek je ZSŠ predikována a označuje je jako fakultativní. Doložky, které lze ve směnce stanovit, nejsou zahrnuty v ZSŠ, ale nejsou zakázány, jsou 27

28 pak označovány jako tzv. vedlejší doložky. Není ovšem povinnost existence doložek na dané směnce, ovšem jako není podmíněna jejich existence je i naopak povolena jejich existence ve větším počtu v rámci jedné směnky. Vepsání doložek do směnky musí být v souladu s obsahem směnky. Text vepsaných doložek nesmí tedy být v rozporu s textem směnky, jinak by to mohlo způsobit neplatnost směnky. Doložky jsou v podstatě prostředky, kterými lze upravit určité aspekty směnečného vztahu. Může se jednat např. o převoditelnost směnky nebo měnu, ve které má být směnečný peníz uhrazen atd. Jak již bylo uvedeno, absence doložek není příčinou neplatnosti směnky, protože se jedná pouze o fakultativní náležitosti. Legislativa s některými doložkami ve svém stanovení ohledně směnečného vztahu operuje. Možných doložek existuje celá řada a výčet by byl značně rozsáhlý, což ovšem není ani cílem ani snahou této práce, tudíž pro příklad budou níže uvedeny pouze vybrané doložky směnek, ovšem nejedná se o kompletní výčet. Zajišťovací doložka U této doložky účastníci směnečného vztahu do textu směnky vpisují zajišťovací podstatu emitované směnky. Díky této doložce pak směnka obsahuje informaci Účelovosti vystavené směnky s cílem zajištění konkrétní pohledávky. Doložka o efektivním hrazení závazku v cizí měně Tuto doložku stanovuje legislativa ve čl. I 41 odst. 3 ZSŠ. Cílem této doložky je, aby bylo zajištěno, aby daný dlužník daný směnečný závazek uhradil v měně, na kterou směnka (doložka) zní. Tato doložka se uskutečňuje především u zahraničních kooperací, ale i v rámci zahraničních obchodních transakcí. Doložka se stanovuje např. ve snění: zaplaťte výlučně v USD. Doložka čísla účtu Tato doložka nemá žádnou směnečnou legislativní hodnotu, ale díky snaze ulehčit úhrady směnky využít i bezhotovostní úhradu, což může být v průběhu trvání směnečného vztahu upraveno právě touto doložkou. Doložka obsahuje formu úhrad a čísla bankovních spojení. 28

29 Pořadová doložka Tato doložka dle ustanovení čl. I. 64 ZSŠ umožňuje, aby směnka cizí byla emitována ve dvou a více stejnopisech, kdy stejnopisy musí být v textu listiny očíslovány. Pokud by toto číslování chybělo, byl by stejnopis chápán jako samostatná směnka. 29

30 1.4. Pluralita dat směnky Pokud daná směnka obsahuje pluralitní údaje, které jsou navzájem rozporující pak je daná směnka neplatná. Ovšem je zde tedy podmínkou, aby se dané data vzájemně rozporovala. Pokud směnka zahrnuje četnější opakování shodného či obdobného pojmu není to důvod pro její zneplatnění. Směnka nebude ani zneplatněna v případě vícenásobného podpisu jednoho shodného věřitele směnky. Pokud je ve směnce uvedeno více remitentů, pak je důležité, zda jsou tito remitenti kumulováni, tedy zda je jedná o výčet remitentů alternativní či zda má vícenásobné uvedení remitentů sukcesivní identitu. Ovšem z hlediska platnosti oba uvedené výčty směnku zneplatní. Veškeré plurální data z hlediska časového údaje či místního údaje striktně směnku učiní neplatnou. Směnka se dále stává neplatnou, pokud je v textu obsažena pluralita v údajích splatnosti závazku. Vystavení směnky představuje vystavení jediného platebního příkazu, což je v podstatě, jeden právní akt. Díky této premisy pak jednotný právní akt striktně vylučuje pluralitu místních či časových dat, protože jednotný úkon vystavení směnky je tedy jen úkon, který pak nelze realizovat v různých místech či různých časech. 30

31 2. Metodika a cíle práce Níže bude představena koncepce při zpracování celé této bakalářské práce a bude identifikován primární i dílčí cíl Metodika práce a zdroje dat V celé práci byly využity standardní vědecko-výzkumné metody. Primárně byla využita deskriptivní metoda. Dále byly využity metody analýzy v podobě rozboru a syntézy v podobě indukce a dedukce. Následovalo zhodnocení a zpětná vazba. Pro zpracování této práce byly využity primární i sekundární data, která byla čerpána především z příslušné odborné literatury, internetových zdrojů a i z vlastních znalostí, získaných při studiu VŠ. Seznam veškeré citované i parafrázované literatury je uveden v seznamu literatury, který je nedílnou součástí této práce. Pro zjednodušení textu v práci byly využity i různé zkratky, které jsou uvedeny v seznamu zkratek této práce, a taktéž se jedná o nedílnou součást celé práce. Bakalářská práce je složena z dílčích částí, které se spojují v jeden komplex. Teoretická část zobrazuje úvod do bakalářské práce. Konkrétně: jakým tématem se práce zabývá, krátké historické i aktuální dění, důvod výběru tématu a co je hlavním cílem této práce a v neposlední řadě i základní metodika, která reflektuje postup v práci. Následná literární rešerše prezentuje teoretickou substanci směnky. Obsahuje základní terminologii směnek a provádí dílčí postup v oblasti směnky jako cenného papíry až po zajišťovací prostředek. Literární rešerše dále představuje postupný vývoj směnek a příslušnou legislativu. V neposlední řadě je představen povinný i nepovinný obsah směnek, který dává dané listině status směnka. Jsou uvedeni i odborní autoři a jejich deskripce řešené problematiky. Obsah této části práce byl konstruován tak, aby tvořil částečný podklad pro zpracování vlastní části práce. Následná, vlastní část této práce plní dílčí a primární cíl této práce. V jednotlivých podkapitolách je představeno využití směnky u dluhů z podnikání a představení pozitiv i negativ tohoto zajišťovacího instrumentu pro zainteresované strany. Poslední část práce polemizuje a shrnuje všechna zjištěná data a skutečnosti. Závěr práce kriticky hodnotí celou problematiku směnek a jejich používání. 31

32 2.2. Cíle práce Substancí této práce je prozkoumání problematiky směnky a směnečného vztahu. Primárním cílem této práce je prezentovat komplexní pohled na problematiku využití směnek jako zajišťovacího prostředku dluhů z podnikání. Aby byl primární cíl splněn, je nutné splnit i dílčí cíl, který je v následujícím znění: Stanovení výhod a nevýhod při využití směnky jako zajišťovacího nástroje. 32

33 3. Vlastní práce V níže uvedené části bude provedena analýza praktického využití směnky v podnikání a využití zajišťovací směnky z hlediska evidovaného peněžního závazku z podnikatelské aktivity Praktické využití směnky v podnikání Směnka může sloužit jako poměrně jednoduchý instrument pro zabezpečení závazků, ale i pomoci při financování jednotlivých podnikatelských aktivit. Díky své jednoduchosti a rychlosti poskytuje řadu výhody, kterých může využít téměř každý. Okruh subjektů, které mohou být účastníky směnečného vztahu, je neomezený. Obecně směnka v podobě abstraktní povinnosti má více způsobů, jak již lze v podnikání následně využít. Kromě původně hojně využívané zajišťovací směnky se aktuálně využívá i při hospodářských operacích v podobě platební směnky u odběratelů. Tato dvě základní využití či funkce směnky budou z pohledu podnikání blíže přiblížena v následujících kapitolách Využití směnky v podnikání jako platebního instrumentu Směnku lze primárně využít jako platebního instrumentu při hospodářských transakcích. Funkcí této směnky je pak situace, aby byla daná pohledávka v den splatnosti uhrazena. Dále tato směnka může představovat i formu úvěru, kdy daný dlužník získá požadovaný odklad od uhrazení daného předmětu placení až do dne splatnosti dané směnky. Tedy využívá se v případě, např. kdy se podnikatel dostane do zpravidla krátkodobé platební neschopnosti a potřebuje prodloužit splatnost za např. objednané zboží, které již využil pro chod svého podnikání. Tyto směnky se pak označují jako obchodní a zpravidla zahrnují i příslušnou hodnotovou doložku. U této obchodní směnky lze pak k uhrazení např. zboží, využít buď právě směnku tzv. směnku pro soluto nebo pro solvendo Platba směnkou neboli směnka pro soluto Substancí této úhrady je aspekt, že při uhrazení daného závazku dochází v podstatě ke směnné transakci, kdy dojde ke směně směnky oproti stanovenému plnění ze sjednané smlouvy. Toto plnění může představovat např. dodávka objednaného zboží, které bylo zaplaceno směnkou pro soluto. Při předání této směnky danému dodavateli (věřiteli) 33

34 příslušný kauzální závazek zanikne a již existuje pouze příslušný směnečně-právní vztah. Z praktického hlediska se ovšem více implementuje níže uvedená směnka pro solvendo, protože u směnky pro soluto není pro daného dodavatele (věřitele) efektivní využití tohoto nástroje, protože se daný věřitel využitím vzdá obecně-právního závazku Platba prostřednictvím směnky neboli směnka pro solvendo Tato směnka se vystavuje a následně předává dodavateli (věřiteli) kauzálního závazku s cílem jejího následného případného uplatnění. Směnka pro solvendo tedy představuje platební nástroj, jehož prostřednictvím má být uspokojena věřitelova pohledávka. (Chalupa, 2008, s 240) Při případném vymáhání příslušného smluvního závazku, který vznikl ze směnky, existují dva možné způsoby, i když se jedná o jednu hospodářskou operaci. Tento aspekt představuje riziko pro dlužníka, kterému může vzniknout povinnost dvojí úhrady. S případnou ochranou dlužníka operuje i příslušná legislativa, kdy v Obchodním zákonu, část 3, hlava I, díl 7, dle 334 je otevření akreditivu, jakož i vystavení směnky nebo šeku, prostřednictvím kterých má být podle smlouvy splněn peněžitý závazek, nemají vliv na trvání tohoto závazku. Věřitel je však oprávněn požadovat splnění peněžitého závazku na dlužníku podle smlouvy, jen když nemůže dosáhnout jeho splnění z akreditivu, směnky nebo šeku. (Zákony pro lidi, 2002b, online) Zákon tedy předpokládá, že vznik dvojího plnění pro dlužníka je podmíněn určitou neznalost či nedbalost dlužníka, což zákon neakceptuje. Tato směnka má určitou výhodu díky své oběžné funkci, která věřiteli umožňuje i před úhradou závazku a před dnem splatností směnky možnost získat úvěr. Z hlediska podnikání je tato směnka již poměrně běžně využívána v podobě tzv. obchodního úvěru, z hlediska objednaných dodávek zboží. Diference mezi směnkou pro soluto a směnkou pro solvendo lze nalézt v aspektu, že daný příčinný vztah směnky pro solvendo nezaniká, ale i nadále existuje vedle směnečného vztahu. K zániku kauzálního vztahu dochází až v případě uhrazení dané směnky Využití směnka jako zajišťovací prostředek dluhů z podnikání Podnikání s sebou nese řadu rizik, se kterými musí daný podnikatel operovat. Může se jednat nejen o regresi či stagnaci zisků, ale i o platební riziko, kdy daný 34

35 dodavatel či jiný stakeholder neplní své platební závazky, což může mít výrazný negativní dopad na podnikatele a jeho podnikatelskou aktivitu. Podnikatel může pro zajišťování kauzálních pohledávek z hlediska jeho podnikatelských aktivit využívat směnku. I ČR je prostředím, kde se tento způsob implementace směnky využívá poměrně hojně. Využití zajišťovací směnky z hlediska podnikání lze rozdělit na obvyklé využití či specifické Obvyklé využití zajišťovací směnky Zajišťovací směnka má svou substanci ve smlouvě, kde je daná zajišťovací směnka akceptována, podepsána a avalována. Cílem této směnky ovšem není zajistit úhradu závazků ve stanovený den splatnosti. Tato zajišťovací směnka se také označuje jako směnka depotní, kauční či úložná. Nejedná se o instrument platební či úvěrový, ale pouze zajišťovací. Vystavuje ji příjemce úvěru ve prospěch banky, a sice zpravidla jako bianko směnku tzn., že není vyplněna směnečná suma. Depotní směnky nebývají uváděny do oběhu, ale zůstávají deponovány u banky. V případě, že dlužník nesplní vůči bance své závazky, je banka oprávněna doplnit na směnku dosud nesplacenou dlužnou částku, včetně úroků a předložit ji k proplacení. V případě řádného splacení úvěru (i úroků) banka vrací směnku zpět dlužníkovi. (Ceed, 2003, online) Vztah směnečný i kauzální sice existuje ve vzájemném působení, ovšem věřitel nemá možnost uplatnit směnku kdykoliv. Výkon práva může věřitel uplatnit až v případě, že závazek není řádně hrazen či uhrazen a není tedy řádně splněn kauzální vztah. Jako zajišťovací prostředek se poměrně často využívá blankosměnka. Zajišťovací směnka umožňuje věřiteli získat efektivnější hmotně i procesněprávní pozici, kdy případné uplatňování práv ze směnek je jednoduší a rychlejší oproti příčinnému závazku. Zajišťovací směnka ovšem věřiteli nezajistí bezpodmínečné uhrazení závazku, v případě, že dlužník nedisponuje žádným majetkem, který lze exekučně opatřit. Z výše uvedeného by mohl vycházet aspekt, že směnka je konkrétní zajišťovací instrument, ovšem zajišťovací směnka je povahy abstraktní, samostatný a výluční závazek. Mezi zajišťovací směnkou a daným závazkem není akcesorický vztah. Pokud tedy dojde k zániku kauzálního vztahu, neovlivní tuto skutečnost splatnost dané směnky. Směnečný dlužník se může proti případné dvojí úhradě jedné kauze chránit prostřednictvím námitek v zániku příčinného vztahu, což musí být nejen vyřčeno, ale i prokázáno. Vlivem samostatnosti směnečného vztahu může existovat i situace, kdy se 35

36 zajišťovací směnka osamostatní od dané pohledávky a novým majitelem směnky (věřitelem) se stane jiný účastník od původního kauzálního vztahu. Tento proces je pro dlužníka poměrně rizikový, kdy případné uplatnění relativních námitek nemusí znamenat zabránění uplatňování práv ze směnečného závazku. Vyjma výše uvedené námitky při zániku příčinného vztahu např. dohodou, splněním závazku atd., lze mezi námitky zařadit i předčasné uplatnění směnky. Daný podnikatel (dlužník) musí tedy operovat z hlediska své ochrany již před uzavřením případné zajišťovací smlouvy a následně i při akceptaci směnky. Z hlediska této ochrany může dlužník využít řadu ochranných prvků. Tyto ochranné prvky mohou být následující: Oběhu směnky nelze zabránit, ovšem dlužník se s věřitelem může smluvně dohodnout na zákazu převodu směnky. Dlužník může požadovat tzv. rektadoložku, která ho staví do shodného postavení, ve kterém je věřitel. Užití deklarace zajištění na dané směnce, kdy sice doložka nemění substanci dané směnky, ale zlehčuje dlužníkovi důkazní prokazování případných námitek proti excesivnímu uplatnění této směnky. Ochranný prvek může být i v podobě smlouvy o zajištění směnkou, kdy tato smlouva může být následně využita jako důkazní materiál při prokazování případného odchýlení od daného ujednání Specifické využití zajišťovací směnky Jak již bylo uvedeno v předchozí podkapitole, směnka nemá akcesorický vztah vzhledem ke kauzálnímu závazku. Tedy směneční účastníci se mohou dohodnout na uplatnění zajišťovací směnky i ve specifickém způsobu. Použití zajišťovací směnky, až na výjimky, představuje téměř vždy jeden shodný prvek, a to ujednání mezi věřitelem a dlužníkem. Mezi specifické využití zajišťovací směnky lze zařadit následující: Využití směnky k zajištění odlišného předkládaného závazku Tento typ využití zajišťovací směnky vychází z premisy, že daný předkládaný závazek doposud nevznikl a původní zajišťovací směnka se následně využije k zajištění odlišného, ještě neexistujícího závazku. Uplatnění směnky k zajišťování odlišného závazku, než který byl původní, představuje první využití směnky. 36

37 Opakované využití směnky V případě, že dojde k zániku zajišťovaného závazku pak je standardně dlužníkovi zajišťovací směnka vrácena. U opakovaného využití směnky se tento proces navrácení nerealizuje a věřitel po dohodě s dlužníkem směnku dále využije pro zajištění nového kauzálního závazku, který již mezi věřitelem a dlužníkem může již existovat. Opakované využití může nastat pouze po zaniknutí původního závazku. Zajištění směnkou za jiného dlužníka či za pohledávku jiného věřitele Poměrně standardnější situací je, kdy jsou účastníci zajišťovacího vztahu totožní s účastníky zajišťovací směnky. Ovšem v praxi se lze setkat i se situací, kdy se dlužník kauzálního závazku liší od dlužníka směnečného vztahu. Dále se lze setkat i se situací, kde je věřitel směnečného vztahu odlišný od věřitele nesměnečného závazku. Zajištění více závazků Legislativa stanovuje, že počet závazků, které jsou zajišťovány směnkou, není nijak omezen, tudíž jedna směnka může zajistit více pohledávek. Ovšem není ani stanovena premisa, že všechny zajišťované závazky musí vzniknout najednou či nikoliv. Existuje i situace, či věřitel může využít i proces, kdy jedna zajišťovací směnka je využita pro zajištění závazků více dlužníků. Ovšem toto specifické využití zajištění více závazků musí být předem stanoveno v příslušné smlouvě o zajištění směnkou. Pokud daný věřitel uplatňuje své právo ze zajišťovací směnky, pak v tomto případě, může uplatnit právo jen na jednu pohledávku Zajišťování následného závazku Toto využití směnky lze využít ve dvou případech, a to v případě, že se směnečný věřitel dohodne s dlužníkem, za existence původního zajištění směnkou, na rozšíření předmětu zajištění o další závazek. Dále lze toto specifické využití směnky použít v případě, že směnka zajišťuje kauzální vztah, ve kterém ovšem není směnečný dlužník. V tomto případě, každý zajištěný závazek má pak jiného věřitele a jiného dlužníka. Literatura přesněji toto specifické využití směnky identifikuje tak, že 37

38 Zajištění další pohledávky se uskutečňuje tak, že nejdříve směnečný věřitel A získá k zajištění nesměnečné pohledávky A směnku. Věřitel A se pak stane dlužníkem nesměnečné pohledávky B, k zajištění nesměnečné pohledávky B směnku převede nebo zastaví na nového směnečného věřitele B. Jeli směnka na věřitele B indosována, může se výše popsané rozšíření předmětu zajištění o další pohledávku uskutečnit bez dohody se směnečnými dlužníky. (Chalupa, 2009, s. 149) Využití tzv. depozitní směnka Podnikatelé mohou využít i tzv. depozitní směnku, která mnohdy koresponduje s bankovními produkty. Podnikatelé se snaží zhodnocovat své volné finanční prostředky tak, aby byla tvořena rezerva pro podnikání, ale aby byla zvyšována hodnota podniku. Výhodou této směnky je její zpravidla vyšší výnos oproti jiným depozitním bankovním produktům. Dále je pro věřitele i výhoda v podobě, kdy může s danou směnkou disponovat např. v podobě platebního instrumentu, kdy může tento instrument v případě potřeby prodat. Značnou nevýhodou je, že tento vklad není pojištěn. Substancí depozitní směnky je, že naproti uloženým směnečným částkám či i její diskontované výše zpravidla banka následně vystaví ve prospěch daného podnikatele vlastní směnku, díky které se pak zaváže hodnotu směnky uhradit podnikateli (věřiteli). Splatnost této směnky bývá spíše krátkodobá od jednoho či dvou týdnů po jeden kalendářní rok, ale záleží na ujednání. Díky tomuto aspektu depozitní směnka v podstatě představuje opak standardního bankovního úvěru, kdy v podstatě klient banky půjčuje bankovní instituce své volné finanční prostředky oproti určitému zhodnocení. Pro věřitele (klienta) je tedy primárním cílem získat určitý výnos a pro dlužníka (banku) je pak snahou získat další finanční prostředky, se kterými může volně disponovat. Požadovaný výnos pro věřitele může být buď v podobě úrokového výnosu, který je stanoven v úrokové doložce ve směnce v podobě příslušné sazby nebo v podobě tzv. diskontu, kdy se diskont využívá především u směnek s pevnou lhůtou splatnosti. Zde emitovaná směnka představuje příslušný peněžní obnos ve výši diskontované směnečné hodnoty. Výnos pro daného věřitele pak představuje rozdíl mezi směnečnou sumou v den splatnosti oproti její nižší diskontované hodnotě Využití směnky v mezinárodním podnikání Dnešní doba je charakteristická svou globalizací, unifikací, internacionalizací a otevřeností trhu. Pro podnikatele tyto aspekty přinášejí řadu nových otevřených 38

39 možností, jak působit i za hranicemi dané země. Ovšem nové možnosti s sebou přinášejí i nová rizika. K těmto rizikům lze zařadit např. platební a měnové riziko. Vlivem nutnosti dodávky daného zboží na větší vzdálenosti a s vyšší nákladovostí jsou pak příslušné obchodní transakce zpravidla ve vyšších hodnotách, což představuje další možné riziko v podobě vyšších ztrát pro podnikatele. Účastníci této obchodní transakce pak volí raději platební nástroje, které mohou určitá rizika eliminovat či minimalizovat. Využití směnky u zahraničních transakcí vyžaduje operování s tzv. rozhodnou legislativou, kdy otázkou je, jak bude daný zahraniční stát implementovat směnku a příslušné úkony. Úhrady mezinárodních transakcí prostřednictvím směnek nelze označit za maximálně bezpečné, ale jedná se o určitou možnou alternativu úhrad. K poměrně častým úhradám mezinárodních transakcí jsou využívány různé dokumentární platby. Může se jednat např. o poměrně bezpečný způsob dokumentárního akreditivu. Dokumentární akreditiv je způsob úhrady, kdy zahraniční (ale možno i tuzemský) dodavatel zboží i odběratel eliminují případná rizika při nesplnění závazků dané protistrany. Ovšem jedná se o platební prostředek poměrně nákladný. Dokumentární akreditiv Tento instrument představuje určitý kompromis, který nabízí výhody pro oba účastníky obchodní transakce. V podstatě představuje určitý závazek bankovní instituce v podobě zavázání poskytnutí dovozci plnění, které je sjednané v daném akreditivu, pokud ovšem tento dodavatel doloží příslušné dokumenty a splní podmínky dané akreditivem. Daný akreditiv tedy vystavuje daný bankovní ústav ovšem na pokyn objednavatele. Obchodní zákoník v 682 identifikuje akreditiv jako způsob platby, při němž se banka prostřednictvím smlouvy o otevření akreditivu zavazuje, že na základě žádosti příkazce poskytne určité osobě (oprávněnému, beneficientovi) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky. Příkazci plyne povinnost zaplatit za to bance úplatu. Příkazcem je obvykle kupující a oprávněným prodávající. K otevření akreditivu dojde na základě písemné smlouvy mezi bankou a příkazcem. (Epravo, 2001, online) 39

40 Uplatnění akreditivu se zpravidla řídí nejen výše uvedeným ustanovením, ale i mezinárodními pravidly o akreditivu. Následující tabulka zobrazuje souhrn jednotlivých účastníků dokumentárního akreditiva a příslušné akreditivní operace. Tabulka Účastníci akreditiva a příslušné transakce Zdroj: Andrle, 2008, s. 23 Směnka z hlediska dokumentárního akreditivu se vyskytuje v následujících případech: Akreditiv použitelný zaplacením směnky splatné na viděnou = Jedná se o akreditiv, který se používá pro platbu na viděnou, kdy dodavatel zboží musí doložit vistasměnku, která bude vystavena na příslušnou banku. Tato banka je poté zavázána plnit dané akreditivum. akreditiv použitelný akceptací směnky = Jedná se o další alternativu použitelnosti akreditiva, kdy zpravidla příslušná akreditivní operace probíhá tak, že se daná závazná banka po shledání předložené dokumentace jako sladěnou s akreditivními podmínkami, musí akceptovat směnku a uhradit ji při její splatnosti. akreditiv použitelný negociací směnky = Za negociaci směnky se považuje převod směnky. Tento výraz se využívá především v anglo-americkém směnečném právu. Daná banka odkoupí směnku či příslušné dokumenty, pokud korespondují s akreditivními podmínkami. Poté se daná banka stává majitelem směnky a dokumentů místo dodavatele. Díky tomuto procesu má poté banka nárok na uplatnění práv z příslušné směnky. Za prodej směnky dodavatel obdrží směnečnou částku, za kterou ovšem uhradí příslušný negociační úrok. (Andrle, 2008, s ) 40

41 Výše uvedené případy mají jeden společný prvek, a to, že v těchto případech směnka plní platební funkci. Dále ze směnky dodavatel může čerpat akretidiv, čímž může získat finanční prostředky dle stanovených akreditivních podmínek. Uplatnění akreditivu je stanovena v akreditivní smlouvě, která udává způsob vypořádání nároku dodavatele. 41

42 3.2. Využití směnky jako zdroj financování Směnka může pro podnikatele sloužit i jako efektivní zdroj financování. Níže budou přiblíženy jednotlivé druhy tohoto využití směnky Finanční směnka Tato směnka se od uvedené obchodní směnky odlišuje především v aspektu, že není podmíněna daným pohybem zboží/služby. Tato směnka představuje finanční operaci, kdy dlužník získá oproti emitaci směnky od daného věřitele potřebné peněžní prostředky v podobě úvěru. Tedy směnku lze využít i jako úvěrový nástroj, kdy bude následně v den splatnosti úvěr dlužníkem doplacen. Tento proces může existovat jak mezi fyzickou a právnickou osobou tak i mezi dvěma podnikateli. Zpravidla se jedná o krátkodobý úvěr. Finanční směnku ovšem poskytují i bankovní instituce, které nabízejí poskytnutí transakce mezi dlužníkem a věřitelem. Tato služba spočívá v tom, že daná banka pro potenciálního dlužníka nalezne vhodného věřitele a zajistí mu tak potřebné finanční prostředky. Směnka je pak vystavena bankovní institucí jménem dlužníka (emitenta směnky) na řad věřitele (investora). Investor za poskytnutí finančních prostředků získá odpovídající výnos v podobě výnosového úroku a dále je pro něj směnka volně obchodovatelná. Dlužníkovi je pak stanoven fixní úrok a výhodou je, že daný dlužník má možnost odkoupit danou směnku uhrazením závazku před stanoveným dnem splatnosti směnky Směnečné úvěrové směnky Jedná se o bankovní produkty komerčních bank, kdy se jedná o služby klientům této banky, kdy při úvěrové transakci jsou využívány příslušné směnky. Klasifikace těchto směnečných úvěrů vychází dle podstaty plnění, zda se směnka zavazuje na peněžní a závazkové plnění. Literatura se v klasifikaci rozchází, ale z hlavních druhů lze uvést následující: Peněžní plnění, kdy se dále dělí na: negociační úvěr, který představuje změnu eskontního úvěru z hlediska potřeb mezinárodních transakcí. eskontní úvěr 42

43 Závazkové plnění, se dále dělí na: Remboursní úvěr, který je také změnou akceptačního úvěru z hlediska potřeb mezinárodních transakcí. akceptační úvěr, avalový úvěr 43

44 3.3. Prodejnost směnek V případě, že daný podnikatel vlastní směnku, může tuto směnku kdykoli prodat jinému věřiteli a získat tak potřebné finanční prostředky. Tento proces je umožněn díky abstraktnosti směnky, směnečným závazkem a snadnou převoditelností směnky na jiného věřitele. Samotný prodej směnky představuje transformaci cenného papíru a je nutné se řídit příslušnou legislativou, tedy novým občanským zákoníkem 89/2012. Prodej směnky může být uskutečněn jakémukoliv novému věřiteli, který bude akceptovat všechny podmínky včetně uzavření příslušné smlouvy. 44

45 3.4. Výhody a nevýhody směnky jako zajišťovacího nástroje Jak již bylo v práci uvedeno, nic není jen černé či bílé a i směnka má své výhody a své nevýhody, a to jak pro věřitele, tak i pro dlužníka. Směnka je aktuálně poměrně široce a často využívána k zajištění různých pohledávek, ale i k zajištění dluhů z podnikání. Tedy lze uvést, že směnka byla a je poměrně široce využívána k zajišťování různých pohledávek. Toto použití v sobě skrývá řadu pozitiv i negativ pro směnečně zavázané osoby, tedy jak pro příslušné směnečné dlužníky, tak pro věřitele. Dlužník, který se směnkou uváže k plnění daných směnečných povinností mnohdy ani netuší, jaké pro něj směnečné povinnosti skrývají záludnosti. V níže uvedených kapitolách budou představeny a shrnuty možné výhody a nevýhody využití směnky jako zajišťovacího instrumentu v podnikání. Konstrukce byla stanovena dle jednotlivých subjektů vztahu. 45

46 3.5. Výhody a nevýhody využití směnky pro věřitele I přes řady výhod pro směnečného dlužníka lze již nyní konstatovat, že z mého pohledu a výše uvedeného obsahu jsou výhody pro věřitele významnější oproti nevýhodám. Toto konstatování lze potvrdit premisou, že je to vždy věřitel, který zajišťuje svou pohledávku a je to vždy věřitel, který stanovuje způsob zajištění této pohledávky, což je poměrně významnou a primární výhodou. Další významnou výhodu pro věřitele lze spatřovat v aspektu, že pokud je vlastníkem platné směnky pak má v ruce k dispozici efektivní nástroj pro zajištění splnění kauzálního závazku, který vznikl podepsáním daného zajišťovacího instrumentu. Díky separaci závazku kauzálního a směnečného může poměrně snadno nastat tzv. osamostatnění závazku směnečného, což může být poměrně nevýhodou pro dlužníka. Dlužník z kauzálního závazkového vztahu poskytující směnečné zajištění, pak nemůže uplatnit námitky proti existujícímu směnečnému vztahu, protože mají účinky inter partes. Osamostatnění může nastat buď prostřednictvím indosací směnky na nového věřitele, vůči kterému nemůže dlužník uplatňovat námitky týkající se zajišťovacího závazku a dále nemůže uplatnit závazky ani z hlediska účelů emitace směnky, který vyplývá ze smlouvy o zajištění. S těmito aspekty koresponduje i další výhoda pro věřitele, která tkví v poměrně rychlém zpeněžení směnky, v jejím prodeji. Výhody lze dále spatři z hlediska procesního hlediska, kdy směnka umožňuje věřiteli v rámci zkráceného soudního řízení rychle dosáhnout vykonatelného rozhodnutí i exekučního titulu. Dle 175 občanského soudního řádu soud vydá na návrh žalobce směnečný a šekový platební rozkaz, ve kterém je příslušnému žalovanému udělena povinnost, do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu uhradit požadovanou dlužnou částku a náklady řízení. Nevýhod, které vyplývají z využití směnek pro věřitele, je podstatně méně než výhod. Za jistou komplikaci lze uvést premisu směnečné přísnosti, která se především materiálně v požadavku na náležitosti směnky, kdy v případě, že některá chybí pak je směnka neplatná a tudíž i soudně nevymahatelná. Dlužník může této absence využít a uplatnit proti majiteli námitku neplatnosti. Ovšem tato nevýhoda je poměrně nepatrná z hlediska aspektu, že všechna důkazní břemena jsou na bedrech dlužníka. Dále je nutné uvést, že jistá nevýhoda je v možnosti trestněprávního postihu za padělání směnečné listiny. (Prchal, 2012, online) 46

47 Tedy, zajišťovací směnka je nastavena spíše ve prospěch věřitele, v případě, že nedojde k ujednání. Celkově lze shrnout, že směnka je samostatným závazkem a díky vystavení směnky vzniká nový závazek, kdy daný věřitel má v rukou další nástroj, kterým může danou dlužnou částku vymáhat po dlužníkovi. Dále lze celkově shrnout, že výrazná výhoda pro věřitele, je při vydání směnky, která zajišťuje kauzální pohledávku, a to ve výhodnějším postavení při hmotně i procesněprávním vymáhání dané pohledávky. Věřitel nenese důkazní břemeno, které nese směnečný dlužník. Daný věřitel má celý proces vymáhání zjednodušený, kdy mu postačuje pouze předložit platnou směnku, ze které jasně vyplývá, že se jedná o směnku, která je platná, a že předkladatel je oprávněným vlastníkem směnky. Pro věřitele jsou i další výhody, které vyházejí z legislativy. Jedná se např. o výhodu, která spočívá v abstraktnosti směnečné pohledávky, kdy v případě neplatné smlouvy, která stanovuje vazby mezi kauzální pohledávkou a zajišťovací směnkou, není to důvodem zneplatnění směnky, která ovšem musí splňovat podstatné náležitosti. Jako je směnka snadno vymahatelná pro věřitele, je i snadno prodejná věřitelem. Směnka je cenný papír, to bylo uvedeno již v úvodu práce. Substance tkví v její obchodovatelnosti, kdy pro věřitele je výhodou případné rychlé a jednoduché prodejnosti na jiného věřitele. Dlužník může proti směnce a vyplývající směnečné povinnosti, v určitých případech, vznést námitky, ovšem stanovené lhůty pro vznesení námitek zvýhodňují spíše věřitele. Dlužník v námitkovém řízení musí vylíčit veškeré klíčové skutečnosti, kdy k pozdějšímu uvedení skutečností není již soudem přihlíženo. Dlužník je znevýhodněn i z pohledu možného okruhu přípustných a akceptovatelných námitek, což opět poměrně zvýhodňuje věřitele. Určitou výhodu lze spatřit v případném zainteresování dalších účastníků do příslušného směnečného vztahu, na které může následně věřitel uplatňovat práva, což mu zvětšuje okruh osob, na kterých následně může vymáhat povinnost směnečné pohledávky. Další ovšem neméně významnější výhodou pro věřitele je i proces vystavení směnky, které je oproti jiným zajišťovacím nástrojům podstatně jednodušší, kdy není potřeba např. notářského zápisu atd. Směnka má i své podstatné náležitosti, kdy ovšem tento okruh není nijak náročný či pro věřitele, tedy emitenta směnky, komplikovaný. 47

48 3.6. Výhody a nevýhody přijetí směnky pro směnečného dlužníka Aktuální globalizované tržní prostředí poskytuje téměř neomezené podnikatelské možnosti, ale i řadu nástrah a vysokých daní za případnou chybu či podnikatelské selhání. Stagnující či klesající zisku ovšem nereflektují nutné a povinné platby za nájemné, za zaměstnance, za povinné odvody atd. Podnikatelé se tak často uchylují ke krátkodobému řešení problémové situace, kdy využijí nabídky typu: Poskytneme Vám půjčky na směnu, bez nutnosti ručitelů, bez zajišťování nemovitostí, bez nutnosti prokazovat aktuální daňové přiznání atd., vše rychle a diskrétně. Lákavá nabídka, ovšem co tato nabídka pro případného zavazujícího se podnikatele představuje? Určitým lákadlem je neúčelovost směnky, kdy poskytnuté prostředky může podnikatel využít na jakoukoliv podnikatelskou i osobní potřebu, což představuje pro daného dlužníka poměrnou výhodu, kterou nelze nezmínit. Mezi další výhodu lze zařadit i celkovou dostupnost, rychlost a jednoduchost celého procesu. Půjčka na směnku je velmi jednoduchá z hlediska komplexní administrativy, což samozřejmě celý proces zrychluje a zatraktivňuje. Pro případného podnikatele, který řeší aktuální potřebu, je toto zajisté další přidaná hodnota. Lze konstatovat, že podnikatelé se díky snaze snižování daňového základu snaží minimalizovat své daňové přiznání, čímž se pro mnohé poskytovatele půjček stanou nebonitními. Půjčky na směnku zpravidla nevyžadují dokazování výše daňového základu, či výše pravidelného výdělku, což představuje pro podnikatele, potažmo dlužníky další výhodu. Bankovní instituce, ale i věřitelé poskytující standardní půjčky bez směnky často k ověření platební historie, ale i aktuální zadluženosti a zjištění bonity potenciálních dlužníků využívají tzv. registry dlužníků. Tyto registry čelí mnoho kritiky z hlediska jejich dopadu, aktuálnosti dat atd., i přesto závisí schválení půjčky i na absenci záznamu v daném registru dlužníků. Věřitelé poskytující půjčku na směnku mnohdy do registrů dlužníků nenahlížejí, což může být pro podnikatele, kteří mají mnoho plateb a mnohdy i pouhou nedbalostí díky opožděné platbě mohou mít zápis v registru i pět let, a tudíž i zavřené dveře u standardních bankovních úvěrů. Nelze také nezmínit aspekt, že půjčky na směnku se potýkají s poměrně negativní zpětnou vazbou, kdy toto negativní hodnocení z hlediska případného nedodržení směnečných povinností měla za následek i výrazný nárůst dluhu, tvrdý přístup při vymáhání atd., což bylo impulsem pro řady obav ze strany možných potencionálních dlužníků. Nejde o výhodu či nevýhodu pro dlužníka, ale spíše 48

49 o konstatování. Půjčka na směnku, jak již bylo uvedeno, je poměrně snadný a rychlý proces, kdy jsou peníze oproti podpisu směnky poskytnuty pouze při předložení platného občanského průkazu, není to standardem, ale zpravidla u nižších finančních prostředků je to již běžná praxe, což je výhodou pro dlužníka. Jak již bylo také v práci uvedeno, výhody jedné strany bývají vykompenzovány nevýhodami na straně druhé. Výše uvedené výhody v podobě rychlosti, nízkým požadavků na bonitu, absence ručitele a zástav atd., jsou vykoupeny vyššími úroky za půjčenou hotovost, oproti např. bankovním úvěrům, kde podnikatel musí předkládat zpravidla dvě po sobě jdoucí daňová přiznání a musí mít v daném ústavu zpravidla i dobrou platební historii, včetně určitého obratu na podnikatelském účtu. Dlužník může být znevýhodněn či i ohrožen případným zneužitím směnky, které vyplývá z jejího osamostatnění. Samozřejmě, efektivní obranou je, aby k osamostatnění vůbec nedošlo, což ovšem není v rozhodovací pravomoci dlužníka a k tomuto procesu může dojít, i v případě, že je transformace smluvně zakázána. Dlužník pak může být vystaven dvojí úhradě. Dlužník je z komplexního pohledu celkově znevýhodněn díky podepsání směnky, a to zejména v horším postavení v příslušném směnečném řízení, z hlediska námitek i z hlediska důkazního břemene. Směnka představuje určitou cestu, jak může podnikatel získat rychle a snadno potřebnou hotovost na jakýkoliv účel, bez zbytečné administrativy. Směnka podnikatele neomezuje ani jeho vlastnická práva, ovšem za cenu vyšší úroků a vyšších postihů. Je tedy na značném zvážení, zda daný podnikatel přijme snadné řešení, ale za cenu možných výrazných negativních dopadů 49

50 4. Diskuze a shrnutí Výhoda směnky je bezesporu v jejím nesporném stanovení určitého závazku, což představuje nástroj, který má daný věřitel k dispozici, při případném prokazování povinnosti uhrazení daného závazku. Dlužník může proti závazku ze směnky následně podat námitky, které ovšem musí nejen podat, ale i prokázat. Směnka musí mít legislativně stanovené náležitosti, kdy v případě absence některé povinné náležitosti je směnka neplatná. Značným negativem směnek je aspekt, že v případě falešné směnky, kdy již byl soudem vydán platební rozkaz dlužníkovi, i přes aspekt zfalšování předmětu sporu musí dlužník závazek uhradit, což je poměrně alarmující a značně nevýhodné pro dlužníka. Věřiteli smluvní úprava využití zajišťovací směnky dává jistotu, jak se zajišťovací směnkou může nakládat, dlužníkovi taková smlouva poskytuje jistotu v tom, co je v rámci směnečného vztahu založeného emisí zajišťovací směnky zakázáno. (Chalupa, 2009, s. 67) Toto smluvní stanovení je pro dlužníka významnější než pro věřitele a díky tomu je předmětem tohoto stanovení zejména omezení a výslovná deklarace omezujících pravidel pro větší význam pro dlužníka. (Chalupa, 2009, s. 67) Zajišťovací směnka je v podstatně rychlá, jednoduchá a pohodlná cesta k majetku daného dlužníka, který se zavázal v příčinném vztahu. Dlužník nese břemeno, které vyplývá z důkazního břemene, které má v dispozici věřitel a spočívá pouze v tvrzení, je se jedná o daného věřitele s předložením originální směnky. V případě, že věřitel nabyl směnečného práva z transformace směnky, prokazuje tento převod postupní smlouvou. Naopak důkazní břemeno, které má dlužník spočívá v tvrzení a prokázání neexistence směnečného závazku. Ovšem směnku v podobě zajišťovacího instrumentu nelze přeceňovat i zajišťovací směnka má své hranice moci. Pokud dlužník nemá ve vlastnictví žádný movitý či nemovitý majetek, které lze exekučně zastavit tak v tomto případě je věřiteli směnka v podstatě pouze na prokázání závazku, ovšem bez okamžitého uhrazení, což je mnohdy prostor pro spekulace dlužníků v podobě převodů majetku. Při shrnutí, ale i zdůraznění klíčových aspektů směnky nelze nezmínit ani problematiku osamostatnění, což představuje hrozbu především pro daného dlužníka. V případě, že nebudou dostatečně zajištěna rizika při osamostatnění směnky, může toto opomenutí představovat pro dlužníka značné majetkové ztráty. Díky samotné podstatě zajišťovací 50

51 směnky, kdy jejím vystavením vzniká nový závazek a tudíž i nový prostředek pro věřitele, jak podpořit úhradu své pohledávky. Mnohdy lze nalézt až kritiku výrazného využívání zajišťovacích směnek. Lze v tomto případě doporučit, že míra rizika, by měla odpovídat míře zisku. Ovšem riziko je zde velkým apelem na zhodnocení dané situace, kdy negativa pro dlužníka mohou být krátkodobého, ale i dlouhodobého výrazného charakteru. Směnku je možno vnímat dvojím pohledem. Z věřitelova postavení jako možná zbraň a nástroj proti dlužníkovi, který je poměrně efektivní a manipulativní. A z dlužníkova pohledu, kdy akceptací a následným podpisem směnky se okamžitě dlužník stává slabším hráčem v celém směnečném procesu a nesmí podcenit jakékoliv své i věřitelovo jednání. 51

52 Závěr Primárním cílem této práce bylo prezentovat komplexní pohled na problematiku využití směnek jako zajišťovacího prostředku dluhů z podnikání. Dále byl stanoven i dílčí cíl, ve znění: Stanovení výhod a nevýhod při využití směnky jako zajišťovacího nástroje. Dle mého názoru byly oba cíle práce splněny. ZSŠ č. 191/1950 prošel novelizací, což je v pořádku, protože jak se vyvíjí společnost, trh, preference, technologie atd., musí se přímou úměrou vyvíjet i pravidla a normy tak, aby reflektovaly aktuální jednání společnosti. Na tyto aspekty byla provedena reakce v podobě zmíněné novelizace ZSŠ, ale i dle rekodifikovaného občanského zákoníku. Tento nový zákoník, jak bylo v práci uvedeno např. u náležitostí směnek, je dispozitivní a může tvořit prostor pro podporu závazkově legislativních vztahů. S rozmachem obligačních vztahů lze predikovat i častější využití různých legislativních instrumentů k zajištění těchto vztahů. Díky tomu se i častěji využívá právě zajišťovací směnka, a to především v podnikatelském sektoru. Čím více se něco využívá, tím více se hledají cesty jak něco obejít, jak něco zlehčit, či jak něco zneužít, což platí i u směnky. Směnka je proti zneužití znevýhodněna aspektem, že není legislativně identifikována. Je identifikována pouze z hlediska směnečného, ovšem bez aspektu zajišťovací funkce. Problematiku směnky lze analyzovat na mnoho stran textu, ovšem toto nebylo snahou práce. Snahou bylo, alespoň v základu představit podstatu statusu směnky a její specifické používání. Jak již bylo uvedeno, směnka není zákonem konkrétně identifikována. Lze pouze polemizovat, zda se tento stav změní s nastolením harmonie a unifikace predikované jednotné evropské legislativy. Již téměř nelze nenalézt zprávu: Soudy jsou přetížené. Věřitel přišel o peníze atd. Možná malý krok, ale o to významnější by mohl být ve smysluplnější legislativě z hlediska praktické implementaci, i když z hlediska vývoje, lze jisté náznaky již nalézt. Soudy by nemusel řešit i sebemenší pochybení a mohlo by dojít k regresi zneužívání a obcházení legislativy. Směnka z pohledu podnikání představuje řadu možností jak buď zhodnotit své volné finanční prostředky prostřednictvím poměrně bezpečného poskytnutí těchto prostředků bance či vybranému dlužníkovi, nebo představuje poměrně jednoduchý a rychlý způsob, jak spíše krátkodobě získat potřebné chybějící finanční prostředky. Ovšem směnka

53 představuje i formu platebního instrumentu, kdy prostřednictvím dané směnky se dlužník danému věřiteli (zpravidla dodavateli) zaručí k pozdější úhradě objednaného zboží/služeb. Z představení dané problematiky lze shrnout, že z určitého pohledu, směnky poskytují spíše výhody pro věřitele, který zhodnocuje své poskytnuté prostředky, ale má i poměrně efektivní nástroj pro případné vymáhání. Existují i situaci, kdy dochází k výraznému poškození dlužníka v podobě povinného dvojího plnění jedné transakce. Nelze také nezmínit aspekt, který lze označit až za alarmující, a který byl ve výše uvedeném textu uveden. Značnou nevýhodou pro dlužníka v podobě uplatnění směnky představuje aspekt, že v případě prokázání z falšování směnky, ale až po následném vydání platebního rozkazu musí daný dlužník svou soudně stanovou povinnost i přes falešnou směnku uhradit. Doporučit lze pouze vždy zajistit maximální ochranu v podobě zařazení uvedených ochranných prostředků a dále v podobě zvážení, zda je cesta získání finančních prostředků oproti směnce efektivní. V případě úhrady zboží prostřednictvím směnky ovšem existují také rizika, která byla uvedena a je nutné pouze zopakovat předchozí premisu, tedy zhodnotit efektivitu a potřebu využití směnky a dále zajistit si maximální ochranu. Využití směnky v podnikání bylo prezentováno z pohledu dílčích kauz tedy příčinnými vztahy, které zpravidla představují primární impuls pro existenci směnky. Směnka byla prezentována především jako platební a hlavně zajišťující prostředek. Směnka jako platební instrument představuje určitou záruku uhrazení daného předmětu v den splatnosti směnky. Zajišťovací směnka se pak využívá v případě, že není tento závazek ze strany dlužníka řádně splněn. Směnku lze také využít jako instrument k získání finančních prostředků v podobě emitaci směnky proti poskytnutým finančním prostředkům, neboli tzv. finanční směnka. Dále lze finanční prostředky prostřednictvím směnky získat i jejím prodejem či ve formě bankovního úvěru. Směnka představuje platební instrument i pro mezinárodní obchodní transakce kde plní platební funkci. A co říci závěrem? Poměrně široká škála využití směnky v podnikání zpravidla koresponduje s bankovními produkty. Směnka představuje abstraktní cenný papír, který díky neustálé modifikaci podnikatelského prostředí, ale i z hlediska měnících se potřeb podnikatelů lze predikovat, že směnka bude využívána i v jiných hospodářských operacích.

54 Seznam literatury Bibliografie ANDRLE, Pavel, Dokumentární akreditiv v praxi. Vyd. 4. Praha: Grada Publishing, a. s., 151 s. ISBN CAENENEGEM. R. C. van, An Historical Introduction to Private Law. New York: Cambridge University Press, 224 p. ISBN DUCHOŇ, Bedřich, Inženýrská ekonomika. Vyd. 1. Praha: C. H. BECK, 288 s. ISBN ELIÁŠ, Karel a kol., Kurs obchodního práva: obchodní závazky, cenné papíry. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 542 s. ISBN HUBÁČKOVÁ-SVOBODOVÁ, Věra, Směnka podruhé aneb: Slasti a strasti uživatele směnky po deseti letech. Vyd. 1. Brno: ECON publishing, 243 s. ISBN CHALUPA, Radim, Zajišťovací směnka. Vyd. 1. Praha: Linde, 189 s. ISBN CHALUPA, Radim, Základy směnečného práva. Vyd. 2. Praha: Linde, 719 s. ISBN KOVAŘÍK, Zdeněk, Cenné papíry, směnky, šeky, akreditiv: aktuality finančního trhu. Upr. vyd. Praha: Sekurkon, 1993, 61 s. KOVAŘÍK, Zdeněk, 2009 Směnka jako zajištění. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 139 s. ISBN KOVAŘÍK, Zdeněk, 2011a. Zákon směnečný a šekový. Vyd. 5. Praha: C. H. Beck, 480 s. ISBN KOVAŘÍK, Zdeněk, 2011b. Směnka a šek v České republice. Vyd. 6. Praha: C. H. Beck, 642 s. ISBN MALÝ, Karel a Ladislav SOUKUP, Vývoj české ústavnosti v letech Praha: Karolinum, 1001 s. ISBN NOVÝ, Zdeněk, Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. Vyd. 1. Praha: C. H. BECK, 212 s. ISBN NEJEPÍNSKÝ, Karel, Směnka v obchodě a podnikání. Vyd. 1. Praha: Profess, 78 s. ISBN

55 KOLEKTIV AUTORŮ, Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, Díl 23. Praha: J. Otto, 1064 s. PAULDURA, Lukáš a kol., Slovník právních pojmů: Občanský zákoník. Praha: Wolters Kluwer, 232 s. ISBN RADOVÁ, Jarmila, DVOŘÁK, Petr a Jiří MÁLEK, Finanční matematika pro každého. Vyd. 8. Praha: Grada Publishing, a. s., 304 s. ISBN TULSIAN, P. C., Vyd. 7. CBSE Accountancy 11. India: Ratna Sagar P. Ltd., 750 p. ISBN Internetové zdroje CEED. Depotní směnka. [online]. Ceed 2003 [cit ]. Dostupné z: DOLEČEK, Marek. Směnky. [online]. Business Info [cit ]. Dostupné z: html#!&chapter=3. EPRAVO. K důkaznímu břemenu ohledně pravosti podpisu na směnce. [online]. EPravo [cit ]. Dostupné z: EPRAVO. Kauzální námitky proti platební směnce. [online]. EPravo [cit ]. Dostupné z: EPRAVO. Blankosměnka. [online]. EPravo [cit ]. Dostupné z: EPRAVO. Akreditiv ( 682 Obch.Z) výklad pojmu. [online]. EPravo [cit ]. Dostupné z: KVASNICA, Milan. VSOL 52/ [online]. Milan Kvasnica 2016 [cit ]. Dostupné z: PRCHAL, Petr. Výhody a nevýhody využití zajišťovacích směnek. [online]. Wolters Kluwer 2016 [cit ]. Dostupné z:

56 D795&&docno=2. ZAKONY PRO LIDI. Předpis č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád. [online]. AION CS [cit ]. Dostupné z: ZAKONY PRO LIDI. Předpis č. 89/2012 Sb. Zákon občanský zákoník. [online]. AION CS [cit ]. Dostupné z: ZAKONY PRO LIDI. Předpis č. 191/1950 Sb. Zákon směnečný šekový. [online]. AION CS [cit ]. Dostupné z: ZAKONY PRO LIDI [online]. AION CS [cit. 2002b-02-01]. Dostupné z: paragraf-334. Seznam použitých zkratek ČR EU atp. atd. dle. Kč např. příp. Sb. tzn. tzv. - Česká republika - Evropská unie - a tak podobně - a tak dále - podle - Koruna česká - například - případně - Sbírka - to znamená - takzvaný Seznam příloh Příloha č. 1- Vzor směnky vlastní Příloha č. 2- Vzor směnky cizí

57 Vzor směnky vlastní Příloha č. 1