Řízení rizik v bankách

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů Řízení rizik v bankách Diplomová práce Autor: Bc. Lucie Hrdinová Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Kalabis Praha duben

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplovou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne Lucie Hrdinová 2

3 Anotace: Jméno a příjmení: Lucie Hrdinová Instituce: Bankovní institut vysoká škola a.s. Název práce: Řízení rizik v bankách Počet stran: 72 Počet příloh: 1 Počet titulů bibliografie: 18 Klíčová slova: banka, riziko, operační riziko Diplomová práce pojednává o rizicích vyskytujících se v bankovním sektoru, zejména je zaměřena na riziko operační a popis metod eliminace, měření a řízení operačního rizika v bankách. Annotation: Name: Lucie Hrdinová Institution: Bankovní institut vysoká škola a.s. Title: Risk management Number of pages: 72 Number of appendixes: 1 Number of used publications: 18 Key words: bank, risk, operational risk This diploma work speaks about risks in banking sector, it is mainly focused on operational risk and risk management in banking. 3

4 Obsah ÚVOD RIZIKA V BANKOVNÍM SEKTORU Tržní riziko Měření a řízení tržních rizik Stresové testování Úvěrové riziko Měření a sledování úvěrového rizika Provádění analýz úvěrového portfolia Riziko likvidity Řízení rizika likvidity v hlavních měnách a řízení přístupu na trh Scénář pro řízení rizika likvidity a pohotovostní plán Dodržování ukazatelů likvidity OPERAČNÍ RIZIKO Procesní riziko Riziko selhání lidského faktoru Systémové riziko Riziko externích událostí Identifikace operačního rizika Řízení rizik Kontrolní činnosti Oddělení neslučitelných funkcí Nové produkty Informační systémy a jejich zabezpečení Zabezpečení informací a komunikačních sítí Provoz informačních systémů Interní audit Plánování interního auditu Informace útvaru interního auditu Bankovní regulace a Basel II Přístupy pro stanovení kapitálového požadavku ELIMINACE OPERAČNÍHO RIZIKA Dělení pravomocí

5 3.2 Maker & Checker funkcionalita (metoda 4 očí) Nezávislá kontrola Daily Control Function Check list (DCFC) Process Control Function Check List (PCFC) Systém pravidelného proškolování zaměstnanců MĚŘENÍ OPERAČNÍHO RIZIKA Sběr událostí (Loss Data Collection) Kontrola vlastních činností (Risk and Control Self-Assessment) Stresové scénáře (Scenario Analysis) Klíčové ukazatele rizikovosti (Key Risk Indicators) ŘÍZENÍ OPERAČNÍHO RIZIKA Preventivní opatření Business continuity management Převedení rizika na pojišťovnu Neřízené riziko VÝSLEDKY ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK SEZNAM PŘÍLOH

6 Úvod Rizika jsou nevyhnutelnou součástí jakéhokoliv odvětví a samomozřejmě i banky se při provádění své činnosti setkávají s řadou rizik, která významnou měrou ovlivňují hospodaření bank, jejich důvěryhodnost a celkové postavení v rámci finančního systému. Činnost bank a dalších finančních institucí je spojena s riziky, která se od jiných podnikatelských subjektů poněkud liší. Už z podstaty finančních činností vyplývá, že struktura rozvahy bank je jiná než u běžných podnikatelských subjektů a potenciální zranitelnost bank je díky tomu značně vysoká. Z tohoto důvodu patří řízení finančních rizik k jedné z nejdůležitějších činností každé banky. Samozřejmě je vždy v zájmu banky riziko zcela pokrýt, ale toto není v běžném procesu vždy možné, protože banka nemůže svým klientům oznámit, že ukončuje poskytování určitého produktu nebo služby a to z důvodu vysoké rizikovosti, ačkoliv je tento produkt či služba klientem vyžadována a je ochoten za ni zaplatit. A vzhledem k vysoké konkurenci na finančním trhu, se banky snaží svým klientům poskytnout nejrozmanitější finanční služby a produkty a co nejvíce je přizpůsobit jejich potřebám, což je spojeno s možným vznikem dalšího rizika, kterému je banka vystavena. Tato diplomová práce pojednává o finačních rizicích, kterým je banka vystavena při své každodenní činnosti a o způsobech jejich identifikace a eliminace. Práce je pak především zaměřena na riziko operační. Ačkoliv je operační riziko nejstarším v bankovním sektoru, nebyla mu až do nedávné doby věnována stejná pozornost jako ostatním finančním rizikům a to jak ze strany jednotlivých bank, tak ze strany regulátora. Zvýšená pozornost byla na operační riziko zaměřena až s příchodem Nové basilejské dohody BASEL II (bude dále popsáno v diplomové práci). BASEL II se přímo zabývá operačním rizikem a inkorporací dohody Basel II do směrnic Evropské unie a následným zpracováním požadavků do pravidel České národní banky, čímž se tyto staly závaznými i pro banky, provozující svou činnost na území České republiky. Díky těmto novým pravidlům je v současné době pro banky závazné také měření a řízení operačního rizika, stejně jako tomu bylo již dříve pro ostatní finanční rizika. Také díky změnám, jimiž bankovní sektor během několika posledních let prošel, se zvyšuje potřeba měření a řízení operačního rizika, hlavně díky nabídce nových produktů a rozšíření využití alternativních distribučních kanálů (bankomaty, internet, telefonické 6

7 bankovnictví), které s sebou však kromě jednoznačných výhod pro zákazníky a rozvoje obchodu, přinášejí i řadu nových, především operačních rizik. Diplomová práce se dále zabývá identifikací operačního rizika, regulatorními požadavky, které jsou na měření a řízení operačního rizika kladeny a zároveň také jednotlivými konkrétními metodami eliminace operačního rizika a metodami měření a řízení operačního rizika. Každá tato metoda je dále popsána, tak jak v praxi funguje a to i na konkrétních případech. 7

8 1. Rizika v bankovním sektoru Rizikem je obecně považováno vše, co ohrožuje uskutečnění našich záměrů a s tím spojená nejistota či neurčitost a je třeba uvést, že s určitou mírou rizika je spojena každá vykonávaná činnost. Činnost finančních institucí je spojena s riziky, která se od jiných podnikatelských subjektů poněkud liší, což vyplývá z podstaty finančních činností. Zranitelnost finančních institucí je díky tomu vysoká a proto patří řízení finančních rizik k nejdůležitějším činnostem každého finančního subjektu. Do poloviny 70. let 20. století neexistovala žádná instituce pro mezinárodní koordinaci, upravující regulaci finančních institucí v jednotlivých státech, týkající se lokálních a mezinárodních bank. V roce 1975 byl guvernéry centrálních bank zemí skupiny G10 1 vytvořen stálý výbor bankovního dohledu (Committee on Banking Regulation and Supervision Practices - CBRSP), který byl později přejmenován na basilejský výbor pro bankovní dohled (Basle Committee on Banking Supervision). Dohody zveřejňované basilejským výborem nejsou právně závazné, jsou určeny pouze jako společný rámec pro bankovní dohled s cílem podpořit konvergenci směrem ke společným metodám a k vytvoření shodných konkurenčních podmínek pro banky působící na mezinárodní úrovni. Dokumenty basilejského výboru mají tedy charakter doporučení členským zemím G10, ale předpokládá se jejich zapracování do zákonných norem i dalších předpisů. Přijetí dokumentů se doporučuje také ostatním zemím. Záměr akcionářů, vedení banky a všech jejích zaměstnanců je totožný a to, zajistit nejvyšší možnou výnosnost investovaného kapitálu. Zájem všech zúčastněných ve finanční instituci, ať již aktivně se podílejících, či pouze s pasívním podílem formou investice, je též identický a to riziko zcela odstranit nebo ho alespoň minimalizovat. Rozdělení jednotlivých skupin rizik není ustálené a v typologii rizik, se kterými banka musí počítat, se uplatňují různé přístupy. S novými finančními nástroji, které banka používá, vznikají také nová rizika, která je třeba monitorovat a řídit. Vliv na strukturu rizik 1 Skupina G10 vznikla v roce 1962 a tvoří ji země, které vytvořili a sestavili Všeobecné dohody o půjčkách (General Arrangements to Borrow - GAB), díky nimž dostal Mezinárodní měnový fond jasná pravidla pro půjčování peněz rozvojovým zemím. Členy skupiny se stala Belgie, Francie, Nizozemí, Itálie, Japonsko, Kanada, Velká Británie a USA. Velmi záhy se připojili ještě Národní banky SRN a Švédska. V roce 1964 přistoupilo k dohodě ještě Švýcarsko, které však odmítlo členství ve skupině G10. Pravidelných jednání G10 se účastní také členové Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise, Banky pro mezinárodní platby (The Bank for International Settlements - BIS) a organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). 8

9 má také globalizace a technický rozvoj v bankovnictví. Skupiny rizik tedy nelze jednoznačně ohraničit a tato se mohou vzájemně překrývat. Banka je nositelem rizik a zároveň také subjektem řízení těchto rizik. Je nositelem především finančního rizika, protože, jak již bylo uvedeno, rozhodující část jejích aktiv tvoří finanční nástroje a finanční riziko je jedním ze základních aspektů ekonomického obsahu každého finančního nástroje. Banka je díky svým investicím vystavena vlivům vnějšího prostředí a tím i rizikům s těmito vlivy souvisejícími. Existuje mnoho různých pohledů na členění rizik a rizika jsou stále častěji rozdělována do menších skupin. Pro účely této práce bude použito pouze základní členění, do čtyř hlavních skupin finančních rizik a to: tržní riziko, úvěrové riziko, riziko likvidity a operační riziko. Česká národní banka stanoví požadavky na vnitřní řídící a kontrolní systém banky, včetně požadavků na interní audit a řízení rizik. V požadavcích na řízení rizik jsou obsaženy již výše uvedené čtyři kategorie rizika, a to řízení tržního rizika, úvěrového rizika, operačního rizika a rizika likvidity. Banka naplňuje opatření ustanovená Českou národní bankou s ohledem na svou velikost a způsob řízení, typ, povahu a složitost činností, které vykonává. Každá banka je povinna upravit požadavky stanovené opatřením České národní banky ve své předpisové základně (toto opatření se přiměřeně vztahuje i na pobočky zahraničních bank vykonávajících svou činnost na území České republiky). 1.1 Tržní riziko Tržním rizikem rozumíme riziko ztráty banky, vyplývající ze změn cen, kurzů a sazeb na finančních trzích. Jedná se o souhrnný pojem pro úrokové, měnové, akciové riziko a jiná rizika spojená s pohybem tržních cen finančních nástojů. Banka musí mít takový systém měření a sledování tržních rizik, který odpovídá rozsahu aktivit, které banka vykováná a který podchytí všechny významné zdroje tržních rizik a vyhodnotí dopad změn v tržních sazbách a kurzech na výnosy a náklady banky. Dále pak je třeba zachytit hodnotu jejích aktiv a pasiv tak, aby byl poskytnut nezkreslený obraz o míře bankou podstupovaných rizik. 9

10 1.1.1 Měření a řízení tržních rizik Měření a řízení tržních rizik musí sledovat zejména následující: včasně, přesně a komplexně zaznamenat všechny transakce tak, aby byly podchyceny veškeré expozice vůči tržním rizikům, správně tyto transakce ocenit. Pro účely oceňování je nezbytné používat ceny stanovené nezávisle na obchodních útvarech. Jsou tedy stanoveny postupy pro oceňování, včetně následujících náležitostí: a) detailní identifikace zdrojů dat pro přecenění, b) způsob stanovení tržní ceny (mid, bid/ask, closing, fixing atd.) včetně použitých aproximačních metod a algoritmů, použitých pro výpočet ceny v případě strukturovaných produktů, podchytit všechny významné zdroje tržních rizik ze všech svých aktivit a vyhodnotit vliv změn v tržních mírách a kurzech způsobem konzistentním s rozsahem svých aktivit, stanovit způsob agregace jednotlivých pozic tak, aby při agregaci nedošlo k výraznějšímu zkreslení podstupovaných rizik (např. při GAP analýze 2 pro stanovení počtu a délky GAPu 3 ) a aby všechny významné pozice a peněžní toky citlivé na tržní riziko byly komplexně a včas systémem podchyceny, měřit tržní rizika souhrnně za všechny obchodní jednotky banky a porovnávat velikost těchto rizik se schválenými limity ve vhodné časové periodě s ohledem na povahu podstupovaného rizika, meřit úrokové riziko samostatně v každé měně, ve které má úrokově citlivé pozice. Pokud je úrokové riziko měřeno ve dvou či více měnách společně, je nutné tento postup zdůvodnit (např. významnou korelací, či tím, že banka má v těchto měnách 2 GAP analýza je metodou měření úrokového rizika, která vyjadřuje vliv změny v úrokových sazbách na čistý úrokový výnos banky. Čistý úrokový výnos je definován jako rozdíl mezi úrokovými výnosy a úrokovými náklady. Princip spočívá v tom, že GAP vyjadřuje nesoulad mezi aktivy a pasivy banky z hlediska citlivosti jejich výnosu na změny v tržních úrokových sazbách: GAP = suma úrokově citlivých aktiv - suma úrokově citlivých pasiv. Za úrokově citlivá aktiva a pasiva se považují veškeré položky balance banky, u kterých se v daném časovém období mění nebo může změnit úroková sazba, resp. které lze přecenit v závislosti na vývoji tržních úrokových sazeb. 3 Pro účely určení GAPu sestavují banky přehledy (GAP report), ve kterých rozdělují jednotlivé položky aktiv a pasiv citlivých na úrokovou míru do jednotlivých časových období - košů (time buckets), ve kterých dochází ke změně jejich úrokové sazby neboli přecenění. Banky vyčíslují i tzv. kumulativní GAP, který je součtem GAPů za jednotlivá období a ukazuje úrokové riziko za celé období, ke kterému se kumulativní GAP vztahuje. 10

11 pouze zanedbatelnou aktivitu) a jasně stanovit podmínky, za kterých je takovýto postup možný. Banka dále musí zabezpečit, že pracovníci útvarů odpovědných za řízení tržních rizik a příslušní členové vrcholového vedení banky rozumí předpokladům, ze kterých systém měření a sledování tržních rizik vychází a že předpoklady, ze kterých systém vychází, jsou dostatečně a správně zdokumentovány. Při řízení tržního rizika banka stanovuje soustavu limitů a postupů pro jejich využívání, které zajišťují, aby nebyla překročena míra tržního rizika stanovená představenstvem banky nebo regulatorním orgánem. Za tímto účelem je třeba zajistit následující skutečnosti: dílčí limity tržních rizik jsou využívány tak, aby nebyla překročena celková bankou akceptovaná míra tržních rizik, soustava limitů musí být v souladu s postupy používanými pro měření a sledování tržních rizik a musí být brána v úvahu ostatní rizika, kterým je banka vystavena (riziko úvěrové, riziko likvidity atd.), dbát na přiměřenost soustavy limitů, a to vzhledem ke své velikosti a způsobu řízení, komplexnosti a kapitálové přiměřenosti. V závislosti na těchto faktorech se stanoví dílčí limity, např. na jednotlivé obchodní jednotky, portfolia či specifické instrumenty, při stanovování limitů je třeba zohlednit jak pozice vyplývající z denního obchodování, tak i pozice vyplývající z celkové struktury aktiv a pasiv (a to jak rozvahových, tak i podrozvahových), limity je nutné konstruovat tak, aby omezily dopad potenciálních změn v tržních rizikových faktorech na výnosy i na hodnotu aktiv a pasiv, přičemž je třeba brát do úvahy rychlost, s jakou je banka schopna své pozice uzavřít. Banka dále musí zajistit, aby byly stanovené limity pravidelně a při významných změnách podmínek na trhu přehodnocovány tak, aby byly v souladu s tržními podmínkami a celkovou strategií banky a zároveň zajistit, aby soustava limitů podléhala schválení a pravidelnému přehodnocování představenstvem, případně výborem, na který představenstvo tuto pravomoc delegovalo. Banka u každého limitu stanoví přiměřené postupy pro případ jeho překročení, včetně přesného nastavení informačních toků, jimiž bude případné překročení limitů eskalováno. 11

12 1.1.2 Stresové testování V případě tržních rizik je v bance nutno provádět stresové testování pro posouzení dopadu extrémně nepříznivých tržních podmínek. Banka bere tyto výsledky do úvahy při stanovování postupů a limitů pro tržní rizika tak, aby případné ztráty, které banka utrpí v důsledku negativních prudkých změn v tržních podmínkách, nezpůsobily její platební neschopnost či nesnížily její kapitálovou přiměřenost pod minimální hranici stanovenou regulatorním orgánem. Stresové testování je prováděno na základě stresových scénářů, kde banka zohledňuje svoji rizikovou charakteristiku, zejména faktory, vůči jejichž změně je nejzranitelnější. Banka zajišťuje pravidelné provádění následujících aktivit: provádění stresového testování, minimálně jednou za tři měsíce, prověřování platnosti předpokladu stresových scénářů s ohledem na měnící se podmínky na trhu nebo uvnitř banky. Změny předpokladů jsou podnětem pro úpravu scénářů a následné provedení stresových testů, předkládání výsledků stresových testů členům vrcholového vedení banky odpovědným za řízení tržních rizik. 1.2 Úvěrové riziko Dalším typem rizika, které se v bankovním sektoru vyskytuje, je riziko úvěrové, kterým rozumíme riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem. Banka vypracovává systém pro provádění obchodů tak, aby byly omezeny ty subjektivní aspekty rozhodovacího procesu, které nepřispívají kvalitě tohoto procesu a zajišťuje, aby obchody s fyzickými nebo právnickými osobami se zvláštním vztahem k bance ( 19 zákona č.21/1992 Sb., o bankách) byly uzavírány pouze na základě podmínek obvyklých na daném trhu. Dále si banka zajišťuje dostatek informací, které jí umožňují zhodnotit bonitu smluvní strany, a to i v případě syndikátních úvěrů a zajišťuje, aby byl každý obchod posouzen s ohledem na jeho konkrétní výši a složitost. V rámci systému pro provádění obchodů musí být v závislosti na druhu produktu a typu smluvního partnera posouzeny především následující aspekty: bonita smluvní strany, účel provedení obchodu, 12

13 zdroje splácení, kvalita a dostatečnost zajištění, situace v ekonomickém odvětví smluvní strany, a navrhované podmínky pro provedení obchodu. Banka při řízení úvěrového rizika používá techniky a nástroje omezující toto riziko (např. zajištění) s tím, že použití těchto technik a nástrojů nemůže nahradit vyhodnocení bonity smluvní strany Měření a sledování úvěrového rizika Banka je povinna mít systém měření a sledování úvěrového rizika, který odpovídá rozsahu jejích aktivit a který podchytí všechny významné zdroje úvěrového rizika a vyhodnotí jejich dopad na výnosy a náklady banky a hodnotu jejích aktiv a pasiv tak, aby poskytl nezkreslený obraz o míře podstupovaného úvěrového rizika. Systém měření a sledování úvěrového rizika musí splňovat následující náležitosti: včasně, přesně a komplexně zaznamenat všechny obchody tak, aby byly podchyceny veškeré expozice banky vůči úvěrovému riziku, vyhodnotit všechny významné zdroje úvěrového rizika, stanovit způsob sledování expozic banky vůči ekonomicky spjatým skupinám, měřit úvěrové riziko souhrnně za všechny obchodní jednotky banky a porovnávat velikost těchto rizik se schválenými limity a toto provádět vždy ve vhodné periodě s ohledem na povahu podstupovaného rizika. U uzavřených obchodů je třeba dále zajistit: sledování finanční a ekonomické situace smluvní strany s ohledem na typ obchodů uzavřených s touto smluvní stranou, sledování plnění podmínek smlouvy smluvní stranou, sledování aktuální hodnoty ocenění zajištění, sledování aktuálních problémů, jež vyžadují okamžitá nápravná opatření, sledování přiměřenosti výše opravných položek a rezerv. Banka dále zabezpečuje, že pracovníci útvarů odpovědných za řízení úvěrového rizika a příslušní členové vrcholového vedení banky rozumí předpokladům, ze kterých systém měření a sledování úvěrového rizika vychází a tyto předpoklady jsou dostatečně zdokumentovány. 13

14 Banka pro řízení úvěrového rizika vytváří a dodržuje soustavu limitů a postupů pro jejich využívání a zajišťuje, aby nebyla překročena míra úvěrového rizika stanovená představenstvem nebo regulatorním orgánem. Pro tyto účely je třeba, aby byly dodrženy následující náležitosti: dílčí limity úvěrového rizika byly využívány tak, aby nebyla překročena celková bankou akceptovaná míra úvěrového rizika, soustava limitů byla v souladu s postupy používanými pro měření a sledování úvěrového rizika a brala v úvahu ostatní rizika, kterým je banka vystavena (riziko tržní, riziko likvidity, atd.), přiměřenost soustavy limitů vzhledem ke své velikosti a způsobu řízení, komplexnosti a kapitálové přiměřenosti. V závislosti na těchto faktorech stanovuje banka dílčí limity, např. pro jednotlivé smluvní strany, jednotlivé státy a zeměpisné oblasti či pro jednotlivé činnosti, při stanovování limitů zohlední pozice vyplývající z celkové struktury aktiv a pasiv, jak rozvahových, tak i podrozvahových. Stanovené limity jsou pravidelně přehodnocovány útvary odpovědnými za řízení rizik tak, aby byly v souladu s celkovou strategií banky a je třeba zajistit, aby soustava limitů podléhala schválení a pravidelnému přehodnocování představenstvem, případně výborem, na který představenstvo tuto pravomoc delegovalo. Dále je pak u každého limitu stanoven postup při jeho překročení, včetně stanovení informačních toků Provádění analýz úvěrového portfolia Je zapotřebí, aby banka prováděla analýzy úvěrového portfolia, včetně odhadu jeho budoucího vývoje. Výsledky těchto analýz bere do úvahy při stanovování a ověřování objektivity postupu a stanoveného limitu pro řízení úvěrového rizika a přizpůsobuje postupy upravující provádění analýz úvěrového portfolia v rozsahu svých úvěrových aktivit. Banka dále zajišťuje následujicí aktivity: pravidelné provádění analýz úvěrového portfolia, pravidelné prověřování platnosti předpokladů, z nichž se při zpracování analýz vycházelo, pravidelné předkládání výsledků analýz úvěrového portfolia členům vrcholového vedení banky, odpovědným za řízení rizik. 14

15 1.3 Riziko likvidity Rizikem likvidity se rozumí riziko, že banka ztratí schopnost dostát svým finančním závazkům v době, kdy se stanou splatnými nebo nebude schopna financovat svá aktiva (což znamená především schopnost kdykoliv vyplatit v požadované formě splatné vklady klientů, neboť v případě i krátkodobého narušení likvidity může toto vyvolat nedůvěru ze strany klientů, kteří začnou své vklady masově vybírat, či převádět jinam, což může v podstatě zlikvidovat jakoukoliv finanční instituci). Pro účely řízení rizika likvidity musí banka aplikovat odpovídající postupy měření a sledování čistých peněžních toků a likvidní pozice, aby bylo možné určit kroky banky potřebné k řízení rizika likvidity. Postupy měření a sledování čistých peněžních toků a likvidní pozice umožňují zejména měření a porovnání přílivu a odlivu peněžních prostředků. Dále pak umožňují sledování čistých peněžních toků na denní bázi, pro období nejméně pěti pracovních dní dopředu a sestavení kalendáře splatností a propočtu likvidní pozice. Pokud banka zařazuje aktiva do pásem s kratší splatností než by odpovídalo skutečným splatnostem těchto aktiv, musí stanovit k těmto aktivům systém diskontů, které budou odrážet tržní riziko související s rychlým odprodejem jednotlivých aktiv. V případě pasiv, pokud banka zařazuje pasiva do pásem s delší splatností než by odpovídalo skutečným splatnostem těchto pasiv, musí být banka schopna prokázat oprávněnost takovýchto přesunů Řízení rizika likvidity v hlavních měnách a řízení přístupu na trh Pro účely řízení rizika likvidity v jednotlivých měnách má banka postupy umožnující měření, sledování a kontrolu likvidity banky v každé z hlavních měn, se kterými pracuje. Financuje-li banka aktiva držená v jedné měně pasivy drženými v jiné měně, musí analyzovat tržní podmínky, které mohou ovlivnit její přístup na devizový trh a možné podmínky směny jedné měny za jinou při různých situacích i další podmínky, jež mohou ovlivnit její přístup ke zdrojům v požadované měně. V závislosti na objemu aktivit v jednotlivých měnách by banka měla stanovit limity pro řízení rizika likvidity, a to jak souhrnně za všechny měny, tak i jednotlivě pro každou hlavní měnu, se kterou banka pracuje. 15

16 Při stanovování limitů banka zohlední dopad možných nestandardních podmínek nebo mimořádných krizových okolností. Limity dále musí zohlednit velikost banky, její finanční situaci a typ a složitost bankou vykonávaných činností. Banka musí také dostatečně stabilizovat a diverzifikovat své finanční zdroje. Za tímto účelem banka provádí následující aktivity: vytváří a udržuje pravidelné kontakty s významnými veřiteli, s korespondenčními bankami a dalšími významnými klienty a obchodními partnery, prověřuje míru spolehlivosti jednotlivých finančních zdrojů, sleduje různé možnosti financování svých aktiv a vývoj těchto možností, sleduje a udržuje možnost přístupu na trh za účelem prodeje svých aktiv Scénář pro řízení rizika likvidity a pohotovostní plán Banka sestavuje scénář pro řízení rizika likvidity a stanoví předpoklady vývoje objemu a struktury aktiv, pasiv, podrozvahových položek a dalších důležitých předpokladů pro scénář řízení rizika likvidity. Předpoklady vývoje objemu a struktury aktiv pro scénář řízení rizika likvidity zahrnují především: odhad objemu splatných aktiv, které banka hodlá a je schopna obnovit, odhad předpokládaného nárůstu objemově nejvýznamnějších aktiv, odhad kategorizace jednotlivých aktiv z hlediska jejich likvidnosti. Předpoklady vývoje objemu a struktury pasiv pro scénář řízení rizika likvidity zahrnují především: odhad vývoje objemu pasiv včetně vymezení obvyklé úrovně obnovení splatných pasiv a obvyklého růstu nových vkladů, odhad průměrné splatnosti vkladů a obdobných nástrojů na viděnou, založený na historické zkušenosti. Předpoklady vývoje objemu a struktury podrozvahových položek pro scénář řízení rizika likvidity zahrnují především prověření odlivu finančních toků prostřednictvím úvěrových příslibů, záruk a akreditivů, pevných termínových kontraktů a opcí. Další důležité faktory, které je třeba zohlednit při ověřování scénáře řízení rizika likvidity, zahrnují především likvidní potřeby spojené s některými obchodními aktivitami banky a 16

17 aktivitami jejích klientů (korespondenční bankovní služby, vypořádání obchodů klientů, apod.). Je třeba, aby banka zajistila pravidelné prověřování správnosti předpokladu scénáře řízení rizika likvidity s ohledem na měnící se podmínky uvnitř banky nebo mimo banku. Změny předpokladu jsou podnětem pro úpravu scénáře řízení rizika likvidity. Pro účely řízení rizika likvidity za mimořádných krizových okolností má banka vytvořen pohotovostní plán, který obsahuje: zajištění přesného a včasného toku informací v rámci banky, jasné vymezení pravomocí a zodpovědností v rámci banky, možné způsoby ovlivnění vývoje aktiv a pasiv, způsob komunikace s významnými věřiteli, obchodními partnery, dalšími klienty a veřejností při realizaci této strategie, specifikaci záložních finančních zdrojů. Dále je třeba zajistit pravidelnou aktualizaci pohotovostního plánu s ohledem na měnící se podmínky uvnitř banky a mimo banku Dodržování ukazatelů likvidity Česká národní banka je v odůvodněných případech oprávněna požadovat po bance dodržování ukazatelů k zabezpečení likvidity stanovených Českou národní bankou (např. poměr rychle likvidních aktiv vůči krátkodobým pasivům). 17

18 2. Operační riziko Operačním rizikem je v bankovním sektoru míněno riziko ze ztráty vlivem procesních nedostatků, selhání vnitřních procesů, lidského faktoru nebo systémů, či riziko finanční ztráty vlivem vnějších událostí, včetně rizika ztráty banky v důsledku porušení či nenaplnění právní normy. Rizikem ztráty je míněno riziko snížení příjmů a/nebo riziko zvýšení nákladů v souvislosti s událotí, která má charakter operačního rizika např. odpisy aktiv, náklady z rozsudků, pokuty, sankce, kompenzace, vypořádání náhrady a případné poplatky. Pro přesný popis operačnícho rizika lze také použít definici, jíž operační riziko popisuje Basel II: Operační riziko je riziko přímých nebo nepřímých ztrát, způsobených neadekvátností či selháním interních procesů, lidí a systémů anebo vlivem externích událostí. Tato definice dále zahrnuje riziko právní, ale vylučuje riziko strategické a reputační, která jsou však také nedílnou součástí operačního rizika. Je tedy na každé bance, aby definici operačního rizika včetně jeho složek, upravila podle svých potřeb. Vhodnost, správnost a úplnost definice operačního rizika je pro finanční instituci klíčová, a to nejen pro pravidla kapitálové přiměřenosti, ale i pro správné, efektivní řízení operačního rizika v praxi. Definice operačního rizika podle Basel II je sice diskutována i v ostatních oblastech ekonomiky, ale počítá se s ní prakticky jako s východiskem pro další vývoj ORM 4 (Operational Risk Management) obecně. V minulosti se problém operačního rizika dlouho podceňoval nebo nebyl někdy dokonce vůbec rozpoznán, a to i přesto, že patří mezi vůbec nejstarší rizika, se kterými se finanční sektor potýká. Výstižným příkladem přehlížení operačního rizika, nedostatečného řízení a špatného vyhodnocení operačního rizika spojeného se spekulací na finančních trzích je případ banky Barings, který šokoval veřejnost i odborníky a stal se varovným signálem pro celý finanční sektor. Barings byla nejstarší komerční bankou Velké Británie. Až do roku 1995, kdy zcela nečekaně vyhlásila bankrot, byla vysoce váženou bankou, ve které měla uložené prostředky i britská královská rodina. Úpadek této silné banky s 233 let dlouhou tradicí 4 ORM (Operational Risk Management) je komplexní process měření a řízení operačního rizika, včetně jeho jednotlivých metod a přístupů k měření, vyhodnocování výsledků a soubor přístupů k řízení operačního rizika. 18

19 zapříčinil jediný zaměstnanec, který díky nedokonalému účetnímu a kontrolnímu systému skupiny Barings léta nepovšimnut ukrýval milionové ztráty ze svých derivátových obchodů na singapurském trhu a ještě vykazoval nadprůměrné zisky, za které byl vedením vysoce oceňován. Navíc pochybila i řada odborníků, která bezprostředně po události analyzovala příčiny pádu a hodnotila ztrátu, jako důsledek tržního rizika, protože vznikla při spekulaci na trzích futures 5. Při objektivním pohledu na celou událost se jednalo o selhání lidského faktoru, pracovníka Nicka Leesona, který prováděl neautorizované operace na trzích a svoje neúspěchy maskoval obelháváním vedení, klientů a účetního systému (využíval účet, určen firmou, pro nezkušené účastníky trhu). Dalším problémem byl samozřejmě také chybný systém řízení rizik s nedostatečným přehledem o slabinách společnosti a nepostačující kontrolou, který toto umožnil. Závažná operační rizika zde nebyla managementem odhalena a celková ztráta ve výši 1,4 miliard liber se stala firmě osudnou. Tento a další příklady poukazují na důležitost i na složitost identifikace a správné formulace operačního rizika. Správné definování operačního rizika navíc komplikuje fakt, že se podoby a možné dopady tohoto rizika v čase transformují a vývoj a rozvoj produktů ve finančním sektoru s sebou přináší další operační rizika. Důležitým časovým mezníkem v souvislosti s vývojem operačních rizik byl pád Bretton Woodského měnového systému 6, který vedl v 70. letech k deregulaci světových trhů a vývoji nových finančních nástrojů. Finanční deriváty, nabízející velký prostor ke spekulaci na finančních trzích, vedly ke vzniku nových forem rizik, které finanční instituce do té doby neuměly rozpoznávat a adekvátně řídit (stejně jako v případě banky Barings). V České republice byl zlomový rok 1989, kdy skončilo období centálně řízeného bankovnictví a začalo formování dvoustupňového bankovního systému založeného na existenci samostatných finančních institucí, kde centrální banka vystupuje jako regulátor. 5 Futures je forma finančního derivatu, která představuje závazek kupujícího koupit určité množství daného aktiva k určitému dni v budoucnu za stanovenou cenu a závazek prodávajícího prodat předem určené množství daného aktiva za stejných podmínek. Futures se obchodují pouze na burzách (opčních a termínovaných). 6 Bretton Woodský měnový systém vznikl za účelem stabilizace měnových kurzů po 2.světové válce došlo k jejich fixaci na zlato (tzv. zlatý standard). Vznikl na základě Bretton Woodské dohody, kdy se 44 států protifašistické koalice na konferenci v Bretton Woodsu v červenci 1944 dohodlo na uspořádání měnových a kurzových vztahů. Základními pilíři Bretton Woodského systému se staly tři mnohostranné mezinárodní ekonomické instituce, a to Mezinárodní měnový fond (IMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a po neúspěšném pokusu vytvořit Mezinárodní obchodní organizaci (ITO) se připojila Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). Bretton Woodský měnový systém zanikl v roce 1971, kdy byl tehdejší prezident USA Richard Nixon přinucen zrušit směnnou povinnost dolaru vůči zlatu. 19

20 Dalším významným faktorem, formujícím operační rizika, je globalizace, která dnes už znamená prakticky celosvětové propojení trhů a finančním institucím se otevírá množství dříve nepředstavitelných možností podnikání. Zároveň se tím ale zvýšil konkurenční boj a finanční instituce musí v současnosti stále pružněji reagovat na změny na trhu. Nelítostné konkurenční prostředí a stále náročnější klientela nutí finanční instituce k častým inovacím nabídky produktů, čímž jsou kladeny vysoké nároky na zaměstnance, informační systémy a riziko pochybení roste. Navíc může komplexnost nabídky snížit přehlednost a ztížit tak odhalování a vyhodnocování rizik. Dalším důsledkem zvýšeného tlaku konkurence je neustálá snaha finančních institucí o minimalizaci nákladů. Nevhodné nebo přílišné procesy racionalizace ale mohou být doprovázené řadou operačních rizik, např. snižování stavů na úkor prodloužení pracovní doby ostatních zaměstnanců může mít za následek menší koncentrovanost a proto větší chybovost pracovníků. Dalším neméně významným faktorem je technický pokrok. Především se začátkem používání internetu jako distribučního kanálu, se ve finanční sféře objevila zcela nová, velmi nebezpečná operační rizika. A nakonec není možné opomenout ani politické, náboženské, ale i ekologické a další faktory, které přináší vážná operační rizika, jakými jsou riziko teroristického útoku a živelných katastrof. Pro potřeby této práce použijeme dále rozdělení operačního rizika do následujících kategorií: procesní riziko, riziko selhání lidského faktoru, systémové riziko a riziko externích událostí. Obrázek 1 Složky operačního rizika Zdroj: [cit ] 20

21 Banka vytváří a udržuje systém řízení operačního rizika. Tento systém musí dle regulatorních nařízení ČNB minimálně obsahovat: vymezení operačního rizika, cíle a zásady řízení operačního rizika, postupy pro řízení operačního rizika, pravomoci, odpovědnosti a informační toky při řízení operačního rizika na všech řídících úrovních, informace o významných událostech a ztrátách vzniklých v důsledku operačního rizika, akceptovanou toleranci banky k operačnímu riziku, způsob případného vyvedení operačního rizika mimo banku. Banka pravidelně vyhodnocuje a případně upravuje systém pro řízení operačního rizika. Nejčastější případy ztrát vyplývajících z bankovních činností a s nimi spojeného operačního rizika, rozdělení dle kategorií se stručným popisem a konkrétními příklady jsou uvedeny v Příloze Procesní riziko Jednou z důležitých složek operačního rizika je nepochybně riziko neefektivních nebo nedostatečně nastavených procesů v bance. Charakterizovat je můžeme jako procesy, které nevedly k dosažení stanovených cílů anebo sice cílů dosáhly, nicméně za vynaložení nadměrného objemu nákladů. Typickým příkladem jsou transakční chyby v celém procesu a to od prodeje, přes stanovení cen, dokumentaci, až po plnění klientovi. Pochybení v tomto řetězci může vést k finančním ztrátám, ztrátě klienta nebo reputace banky (například chybně stanovená cena produktu vede ke ztrátovému výsledku hospodaření). Dalším významným rizikem je nedostatečná nebo chybná dokumentace (například smlouva a její dodatky). V bankách jsou spravovány v jednom okamžiku stovky dokumentů a snadno může dojít k nedorozuměním či sporům mezi zúčastněnými stranami. Proto je nutné nastavení kvalitních kontrolních procesů na každé úrovni celého procesního řetězce v bance a aby tyto kontrolní procesy na sebe vzájemně navazovaly, aby byl plně pokryt celý cyklus procesu. 21

22 Mezi nedostatky či selhání interních procesů a postupů je řazeno také řešení pracovněprávních sporů a nedostatků (např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a diskriminační události jakéhokoliv druhu. 2.2 Riziko selhání lidského faktoru Při rozboru operačních rizik je častým výsledkem zkoumání závěr, že lidský faktor představuje často až 60ti procentní podíl všech rizikových kategorií a často působí jako spouštěcí mechanismus pro řetězovou reakci dalších incidentů. V jisté míře je to jev pro finanční instituci přirozený a z jistého pohledu neodstranitelný. Jedná se pak o chyby z nedostatku koncentrace zaměstnanců, které nelze zcela eliminovat, protože na jednání všech lidí se občas promítnou psychické faktory jako stres, únava a osobní problémy nebo neprofesionální vztahy mezi zaměstnanci (např. diskriminace) a firemní kultura. Dalším typickým zdrojem selhání pracovníků společnosti je jejich přetížení, nedostatečně zřejmá úloha v procesu, nekompetence, nečestné jednání a často i firemní kultura, která nejenže nepřipravuje na možnost rizikových situací, ale často jim mlčky přihlíží. Další možnou příčinou selhání lidského faktoru je nedostatečná kvalifikace zaměstnanců, způsobená špatným proškolením, nedostatečnou kvalifikací, která by odpovídala dané pracovní pozici či malými zkušenostmi. Nelze však opomenout případy, kdy je chyba, způsobená lidským faktorem, zapříčiněna přímo lidskou nedbalostí (například užívání firemního internetu pro soukromé účely znamená 70ti procentní ztrátu produktivity, 20ti procentní riziko ohrožení systémové bezpečnosti a dokonce 10ti procentní ohrožení právní odpovědnosti). Významnou roli při eliminaci tohoto rizika hraje kvalitní systém interních kontrol a aktivní personální práce se zaměstnanci, včetně pravidelného a kvalitního proškolování zaměstnanců, které má za cíl zvyšování profesionality a zodpovědnosti zaměstnanců. Banka se tímto způsobem snaží předcházet aktivitám zaměstnanců, jenž mohou mít za následek obcházení zákona nebo vnitřního předpisu, krádež, zpronevěru či podvod a nebo přípravu na takové jednání, a to jak ze strany vlastních pracovníků, tak v kombinaci s vnějším prostředím. Evidentní je velmi úzká vazba do ostatních druhů operačních rizik. Je zřejmé, že kvalitní práce s lidskými zdroji, v této oblasti, představuje pro každou banku značný potenciál a příležitost růstu a konkurenční výhodu a je na každé bance, jak se s přístupem k tomuto riziku vypořádá. 22

23 2.3 Systémové riziko Možnost rizika ztráty z důvodu selhání nebo nedostatečnosti systémů nabývá v posledních letech na důležitosti, vzhledem k růstu významu technologií, v kterékoliv oblasti činnosti a tím pochopitelně stoupá i význam systémového rizika. Mezi nejvýznamnější oblasti patří správná funkčnost systémů a jejich dostatečná vyspělost tak, aby nebrzdily v rozvoji aktivit banky, jejich dostatečná kapacita, zabezpečení proti neautorizovanému používání a zajištění kontinuity provozu (jako konkrétní případy můžeme uvést chybovost v nastavení funkčnosti nebo neaktuálnost softwarů, nedostatečnou kapacitu hardwarů či problém s telekomunikacemi). Dalším příkladem systémového rizika mohou být ztráty způsobené chybným finančním modelem, kdy instituce použije chybné parametry, metodologii nebo chyby v algoritmech. Toto je možno uvést na příkladu týkajícího se problému a finančních nákladů spojených s Y2K (neboli magickým číslem roku 2000 ve všech možných systémech). Jakékoliv přerušení plynulého chodu systémů, znamená v současné době téměř okamžité přerušení tvorby výnosů a následné finanční ztráty z toho vyplývající (společnost je nedostupná pro své klienty a alternativní řešení v daném okamžiku prakticky neexistuje). Opět není třeba zdůrazňovat, že kvalitně řízený proces rizik přináší další příležitosti a možnosti generování zisku. 2.4 Riziko externích událostí Chod každé společnosti je vedle interních rizik ovlivněn i celou řadou externích faktorů, od dodavatelů až po různé události typu přerušení dodávek energií, teroristické činy, externí podvody, ale i mnohem obvyklejší změny ekonomických podmínek trhu či vstup nového konkurenta. Z možnosti vlivu externích rizik na podnikání banky, ale i ostatních subjektů vyplývá, že každé podnikání musí být založeno na solidní strategii, která přináší dlouhodobý růst a ziskovost. To jsou ale základní manažerské poučky, které není třeba rozvádět, jen však potvrzují, že řízení operačních rizik není ničím novým, nicméně je třeba se těmito otázkami zabývat a posuzovat je ne odděleně a na různých úrovních řízení, ale v kontextu celé banky. 23

24 2.5 Identifikace operačního rizika Banka identifikuje zdroje operačního rizika a pravidelně vyhodnocuje a sleduje možné dopady na provozování bankovní činnosti a potenciální ztráty vyplývající z jejich událostí. Sledování a vyhodnocování operačního rizika banka začleňuje do běžného zpracování operací, které se stávají součástí běžného procesu. Banka také zabezpečuje pravidelné informování príslušných pracovníků o podstupovaném operačním riziku souvisejícím s jejich činností. Ti na základě těchto informací provádí rozhodnutí týkající se postoje banky k podstupovaným rizikům. Banka vytváří a udržuje systém řízení operačního rizika, který obsahuje: vymezení operačního rizika, cíle a zásady řízení operačního rizika, postupy pro řízení operačního rizika, pravomoci, odpovědnosti a informační toky při řízení operačního rizika na všech řídících úrovních, informace o významných událostech a ztrátách vzniklých v důsledku operačního rizika, akceptovanou toleranci banky k operačnímu riziku, způsob případného vyvedení operačního rizika mimo banku. Banka pravidelně vyhodnocuje a případně upravuje svoji expozici vůči operačnímu riziku, uplatněním vhodných postupů omezování výskytu operačního rizika, či negativních dopadů výskytu. Banka posuzuje jak rizika ovlivnitelná, tak rizika stojící mimo její přímý vliv a rozhodne, zda rizika přijme, omezí jejich případné dopady či zda omezí nebo zcela ukončí příslušnou aktivitu. Banka pro omezování výskytu operačního rizika zavádí postupy pro: řízení přístupů pracovníků, klientů a dalších oprávněných osob k hmotnému a nehmotnému majetku banky, řešení odezvy na případný výskyt bezpečnostních incidentů, řešení operačních rizik při zajišťování dodávek zboží a služeb a při outsourcingu. 24

25 2.6 Řízení rizik Banka provádí řízení rizik, jejich identifikaci, měření a vyhodnocování, sledování a případné přijímání opatření, vedoucích k omezení podstupovaných rizik. Při pohledu na komplex operačních rizik je zřejmé, že jejich řízení představuje systematický proces, který rizika identifikuje, měří a posléze řídí. Zjednodušeně se proces řízení operačních rizik skládá z následujících kroků: 1. Metody a organizace řízení operačního rizika. Základním krokem je definování cílů řízení operačního rizika a metod, jak jich dosáhnout (například snížení provozních ztrát o 20%). V první řadě je to stanovení principů řízení operačního rizika, definice a klasifikace rizik, určení procesu a nástrojů řízení, organizační struktura a úlohy a odpovědnosti nejen řídících pracovníků, ale všech zaměstnanců v dané bance. 2. Identifikace a posouzení rizika. Mezi jednotlivé kroky patří vytvoření databáze v minulosti již vzniklých škod. Ta slouží pro sledování trendů a modelování odhadu případného budoucího vývoje operačního rizika. Dále mapování rizik do jednotlivých konkrétních kategorií a jejich hodnocení z pohledu závažnosti a frekvence. 3. Alokace kapitálu a měření výkonnosti. Důležitým prvkem měření výkonu každé společnosti je efektivní alokace kapitálu a hodnocení jeho výkonnosti. Na rozdíl od rizik tržních nebo úvěrových nejsou v této oblasti vyvinuty modely v plném rozsahu a různé metody modelování se poté odrážejí v různé interpretaci operačních rizik. 4. Zmírnění rizik a kontrola. Předchozí kroky řízení operačního rizika jsou důležité, ale bez vlastního zajištění faktické kontroly rizika a přijímání nápravných opatření neúčinné. Mezi postupy zmírňující dopad rizik na společnost patří například změna pracovních postupů, zlepšení automatických procesů, dodatečné lidské zdroje, doplnění interních kontrolních procesů apod. a to v celé šíři organizační struktury. 5. Transfer rizik a jejich financování. Každá společnost se rozhoduje, zda klíčová rizika bude řešit interně anebo provede jejich transfer třetí straně (obvykle pojistiteli). V řadě případů dochází ke kombinaci obou postupů. 25

26 Pro přehlednost při měření operačního rizika a pro jeho lepší řízení a snadný reporting je výhodné metody měření a řízení rozdělovat podle druhu operačního rizika a druhu činnosti, při které operační riziko vzniklo. Pro toto rozdělení můžeme použít termíny, jenž jsou, mimo jiné, použity v dokumentu Basel II a je to rozdělení dle: - druhu operačního rizika (Loss Event Type) a - druhu činnosti (Business Line). Toto dělení je vyžadováno při výpočtu kapitálového požadavku k operačnímu riziku při využití standardizovaného nebo pokročilého přístupu. V případě preventivních opatření je toto dělení užitečné také z důvodu snadného vyhledání směrnic a plánů. Pro řízení operačního rizika mohou být ale výhodná i jiná dělení, například podle produktů banky. Každá banka čelí operačnímu riziku a pokud jej chce dobře řídit, musí mít nejdříve k dispozici dostatečné množství dat, aby získala přehled o typu a míře rizik, kterým je vystavena. S využitím těchto informací pak může vylepšit svá dosavadní opatření pro řízení operačního rizika v podobě již zmíněné prevence, funkčního Business Continuity Managementu a pojištění. Díky kvalitnímu měření operačního rizika se tak mohou zlepšovat řídící mechanismy operačního rizika. Zároveň je však potřeba důsledně kontrolovat správnost a dodržování směrnic, aktualizaci plánů, včetně jejich pravidelného procvičování a adekvátnost pojištění. Banka také provádí sledování a vyhodnocování účinnosti vnitřního řídícího a kontrolního systému a funkčnost a včasnost nápravy nedostatků, včetně sledování činnosti interního auditu. Vnitřní řídící a kontrolní systém banky zajišťuje provádění činnosti v souladu s celkovou strategií banky a vnitřní předpisovou základnou, stejně jako aktuálnost, spolehlivost a ucelenost informací, jenž jsou používány bankou pro rozhodovací procesy a informace poskytované bankou třetím stranám. Banka také samozřejmě zajišťuje soulad činností banky s příslušnými zákony a předpisy. Dále je také zapotřebí, aby veškeré rozhodovací procesy a kontrolní činnosti byly zpětně rekonstruovatelné (vysledovatelné). K naplnění tohoto požadavku banka vytváří odpovídající systém archivace dokumentů a dat. Vnitřní řídící a kontrolní systém banky je nastaven tak, aby umožňoval soustavné řízení rizik podstupovaných bankou. 26

27 Na následujícím obrázku, je přehledně znázorněn proces měření a řízení operačního rizika a souvislosti mezi jednotlivými aktivitami v bance. Obrázek 2 Proces měření a řízení operačního rizika Vysvětlivky: BCM - Business Continuity Management, RCSA Risk and Control Self-Assessment, KRI Key Risk Indicators. Zdroj: [cit ] Kontrolní činnosti Kontrolní činnosti jsou součástí každodenní činnosti banky a zahrnují zejména následující činnosti: kontrolu po linii řízení, přiměřené kontrolní mechanismy pro jednotlivé procesy v bance (např. kontrola dodržování limitů, kontrola schvalování a autorizace transakcí nad stanovené limity, kontrola průběhu transakcí a činností, ověřování detailů transakcí a výstupu modelů řízení rizik používaných bankou nebo pravidelná kontrola souladu údajů - rekonciliace), fyzickou kontrolu, zaměřující se na omezení přístupu k hmotnému majetku, cenným papírům a jiným finančním aktivům a na pravidelné inventury majetku. 27

28 Banka vytváří postupy pro kontrolní činnost na všech organizačních a řídících úrovních a je prováděna pravidelná kontrola dodržování stanovených postupů a jejich dostatečnosti. Banka zajišťuje, aby dozorčí rada, výbor pro audit (pokud je zřízen), představenstvo a příslušní pracovníci a útvary nebo výbory měli pro své rozhodování k dispozici informace, které jsou aktuální, spolehlivé a ucelené. V bance tudíž musí být k dispozici informace o: míře podstupovaných tržních a úvěrových rizik, srovnání míry tržních a úvěrových rizik s interními a regulatorními limity, srovnání předchozích odhadů míry podstupovaného rizika se skutečnými výsledky (zpětné testování), v případě, že banka používá metody založené na odhadu míry tržního rizika, výsledcích stresových testů, výsledcích analýz úvěrového portfolia, výsledcích měření likvidity (na denní bázi, ve stanovených časových pásmech, v jednotlivých hlavních měnách a souhrnně za všechny měny), srovnání reálného vývoje likvidity s příslušným scénářem a limity pro řízení rizika likvidity. Banka pro udržování účinného a efektivního vnitřního řídícího a kontrolního systému zajišťuje, aby orgány banky a její vrcholové vedení splňovaly regulátorem stanovené požadavky. Dozorčí rada dohlíží na účinnost a efektivnost vnitřního řídícího a kontrolního systému banky jako celku a nejméně jednou ročně je vyhodnocuje. Dále se dozorčí rada podílí na směřování, plánování a vyhodnocování činnosti interního auditu. K naplnění těchto požadavků zváží dozorčí rada zřízení výboru pro audit, jehož členové jsou nezávislí na veškerých výkonných činnostech banky a mají odpovídající znalosti a zkušenosti v oblastech vnitřního řídícího a kontrolního systému a interního auditu a vymezí jeho postavení a předmět činnosti. Jmenování a odvolání vedoucího útvaru interního auditu je možné pouze po předchozím souhlasu dozorčí rady banky. Dozorčí rada dále stanovuje zásady odměňování členů představenstva a odměňování vedoucího útvaru interního auditu, pokud toto není v pravomoci valné hromady. Představenstvo zodpovídá za vytvoření, udržování a vyhodnocování účinného a efektivního vnitřního řídícího a kontrolního systému banky. 28