Centrum pro ekonomiku a politiku

Transkript

1 Centrum pro ekonomiku a politiku

2 Koncept občanské společnosti Nepřítel svobodného občana? Sborník textů Ladislav Jakl, Miroslav Novák, Michal Semín Vladimír Železný, Václav Klaus, Hynek Fajmon Jefim Fištejn, Miroslav Ševčík, Miloslav Bednář Marek Loužek, Petr Mach, Jiří Payne, Miroslav Macek Jan Holzer, Alexandr Tomský, Jan Sokol, Luboš Smrčka Jiří Hanzlíček, Petr Žantovský Marek Loužek (ed.) č. 95/2012

3 Obsah Předmluva Václava Klause... 7 A. Texty ze semináře Koncept občanské společnosti nepřítel svobodného občana? (6. prosince 2011) Ladislav Jakl: Občanská společnost nevinná bestie Miroslav Novák: Na okraj českých sporů o občanskou společnost Michal Semín: Občanská společnost jako protiváha státu Vladimír Železný: Občanská společnost jako zástěrka nelegitimní moci Vydává CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, Praha 1 tel. a fax: cep@cepin.cz Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: prof. ing. Eva Kislingerová, CSc. Sazba: Vladimír Vyskočil KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram Vydání první, únor 2012 ISBN Ekonomika, právo, politika č. 95/2012 MK ČR E ISSN B. Doplňkové texty Václav Klaus: Liberalismus a občanská společnost Hynek Fajmon: Občanská společnost nosný pojem, nebo slepá ulička? Jefim Fištejn: Nekonstruktivní hnutí Okupujte Wall Street Miroslav Ševčík: Občanská společnost v zajetí sociálního inženýrství Miloslav Bednář: Boj o občanskou společnost ve světě a u nás Marek Loužek: Občanská společnost z pohledu pluralisty Petr Mach: Občanská společnost svoboda, nebo donucení? Jiří Payne: Občanská společnost a svobodná soutěž

4 Miroslav Macek: Občanská společnost jako boj o moc a veřejné prostředky Předmluva Jan Holzer: Politologická glosa k pojmu občanská společnost Alexandr Tomský: Občanská společnost jako antipolitika Jan Sokol: Co byla, je a co není občanská společnost Luboš Smrčka: Protesty proti hamižnosti jsou iracionální Jiří Hanzlíček: Nevládní ekologické organizace poškozují ekonomiku Petr Žantovský: Občanská společnost aneb společnost občanů Spor o tzv. občanskou společnost provází českou demokracii již více než dvacet let. Veřejnost, která se příliš nezajímá o politickou filozofii, pod tímto pojmem obvykle rozumí sebe sama. Občanská společnost však není společností občanů a nemá nic společného s klasickým liberálním konceptem občanství. Jedná se o pokus elit získat podíl na vládnutí neliberálním způsobem. Centrum pro ekonomiku a politiku přispívá do naší domácí, velmi vyostřené debaty o občanské společnosti novým sborníkem. V části A přinášíme texty ze semináře Koncept občanské společnosti nepřítel svobodného občana? z 6. prosince Ladislav Jakl argumentuje, že chaos kolem výkladu pojmu občanská společnost je nikoli projevem nedostatečného utřídění pojmů, ale spíše důsledkem dlouhodobé cílevědomé propagandy. Profesor Miroslav Novák z Fakulty sociálních věd UK a CEVROinstitutu vysvětluje, že klást proti sobě občanskou společnost a politické strany je sterilní konflikt. Ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín ukazuje, že koncept občanské společnosti, spočívající v podílení se osob i organizací bez demokratického mandátu na občanské autoritě a řízení státu, je třeba odmítnout. Bývalý senátor a poslanec Evropského parlamentu Vladimír Železný osvětluje, že občanská společnost není doplňkem k demokracii, ale paralelní strukturou, která je tvrdě konkurenční. V části B uveřejňujeme různé doplňkové texty. Václav Klaus zařazuje toto téma do nikoli nové debaty o komunitarismu a liberalismu. Poslanec Evropského parlamentu Hynek Fajmon považuje občanskou společnost za typický evropský levicový pojem. Komentátor Jefim Fištejn kritizuje nekonstruktivní hnutí Okupujte Wall Street. Děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík vysvětluje, že zastánci konceptu občanské společ- 7

5 nosti jsou obětí bludu sociálního inženýrství. Profesor Miloslav Bednář z Filozofického ústavu AV ČR analyzuje boj o občanskou společnost ve světě a u nás. Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku zkoumá občanskou společnost na pozadí sporu mezi korporativismem a pluralismem. Předseda Strany svobodných občanů Petr Mach ukazuje, že pojem občanské společnosti je využíván pro získávání dotací ze státního rozpočtu. Poradce prezidenta republiky Jiří Payne argumentuje, že revoluční model občanské společnosti je překážkou v obnovení normálního fungování demokracie. Bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek vnímá občanskou společnost jako boj o moc a veřejné prostředky. Jan Holzer z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vnímá občanskou společnost jako tuctový levicový koncept. Politolog a nakladatel Alexandr Tomský vykládá občanskou společnost jako antipolitiku. Bývalý děkan Fakulty humanitních studií UK Jan Sokol chápe občanskou společnost jako kulturní produkt osvícenské Evropy. Luboš Smrčka z VŠE osvětluje, proč jsou protesty proti údajné hamižnosti západní civilizace iracionální. Exporadce ministrů průmyslu a obchodu Jiří Hanzlíček dokazuje, že nevládní ekologické organizace poškozují ekonomiku. Novinář Petr Žantovský vnímá občanskou společnost především jako společnost občanů. Tzv. občanská společnost představovaná privilegovanými nevládními organizacemi a klasická zastupitelská demokracie se nedoplňují, ale naopak si tvrdě konkurují. Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Je paradoxní, že moderní demokratický stát v dnešní EU podporuje aktivity, které ho fakticky podkopávají. Přeji inspiraci a pozorné čtení. A. Texty ze semináře Koncept občanské společnosti nepřítel svobodného občana? (6. prosince 2011) Václav Klaus V Praze 23. ledna

6 Občanská společnost nevinná bestie* Ladislav Jakl tajemník prezidenta republiky Václav Klaus se potýká se svými oponenty na několika frontách. Jednou z těch, na níž rozhodně není klid, je trvalá polemika s myšlenkovou koncepcí tzv. občanské společnosti. Přestože tato polemika hoří již léta, kolem málokterého tématu panuje takové zmatení jako u sporu o občanskou společnost. Klausovi kritikové Kdo jsou Klausovi kritici v této polemice? Rozdělím je do dvou skupin. Ta první chápe výhrady Václava Klause k projektu tzv. občanské společnosti jako projev jeho nesnášenlivosti vůči spontánním aktivitám všeho druhu či jako projev etatismu, který nesnese státem nekontrolované aktivity. A ta druhá skupina dobře ví, kam Klausovy výhrady směřují, ale dělá vše pro to, aby první skupina byla co nejpočetnější. Ona druhá skupina chápe model občanské společnosti jako nástroj prosazování svého vlivu a moci mimo demokratické či tržní principy. A protože nechce být ve svém úsilí demaskována, vydává Klausovu kritiku svých praktik za potlačování běžných více či méně bohulibých společenských aktivit. Proto je chaos kolem výkladu pojmu občanská společnost nikoli projevem nedostatečného utřídění pojmů, ale spíše důsledkem dlouhodobé cílevědomé propagandy. Propagandy, jejímž cílem je vyvolat u aktivistů spolků, nadací, veřejně prospěšných společností či občanských sdružení pocit, že Klaus ohrožuje jejich svobodu při rozvíjení všemožných aktivit, a učinit tak z nich své spojence. *) Příspěvek do sborníku Václavu Klausovi. Festschrift k významnému životnímu jubileu : Praha, Fragment 2011, s Přetištěno v Newsletteru CEP č. 7/2011. Mezititulky jsou redakční. 11

7 Model občanské společnosti není jiným pojmem pro spontánní aktivity lidí, pro pestré projevy života společnosti. To by byl základní omyl. Svobodná otevřená živá společnost je přirozeným prostorem pro mnohé neorganizované i organizované aktivity. Ty slouží svým členům k uspokojování potřeb nebo k prosazení cílů, které tito členové považují za priority v rámci společnosti. Tyto iniciativy se zbytečně cítí dotčeny slovy o modelu občanské společnosti jako o hrozbě pro svobodu člověka. Klausova varovná slova o občanské společnosti nemíří na jejich bohulibé či třeba i velmi utilitární aktivity, ale na ideologii, podle které je třeba zastaralou demokracii nahrazovat jinými principy a v níž síť nestátních struktur sehrává roli mocenského nástroje. Veřejný a soukromý zájem Některé z těchto struktur se stávají nátlakovými skupinami, které si plnění svých priorit vynucují i dosti neomaleně. Mají to v demokracii jednoduché, neboť využívají fenoménu koncentrovaného a rozptýleného zájmu. Fenoménu, na němž spočívají všechny lobbismy i efektivita prosazování skupinových zájmů proti zájmům širší veřejnosti. Lze nalézt mnoho rozhodnutí, při kterých je újma rovnoměrně rozprostřena, takže dotčené tolik nepálí a nemotivuje je účinně se bránit, zatímco z výnosu z takového rozhodnutí profituje malá skupina a každý její člen je proto vysoce motivován a skupina bývá dobře organizována. Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Nicméně všechny tyto projevy k životu svobodné společnosti patří a pokoušet se je vymýtit by bylo pošetilé. Ano, občas tyto formy nátlaku dosahují takové míry, že pro ochranu zájmu rozptýleného je třeba jim čelit. To lze ale opět jen konkurenčním vlivem a také rozhodnou a dobrou argumentací. Institucionálně to není možné. Dosud jsme ale mluvili jen o nástrojích vlivu. Krajní projevy tzv. občanské společnosti se ale s vlivem nespokojují. Touží po moci. Příkladem jsou profesní komory s povinným členstvím, na které je ze zákona delegována část výkonu státní správy. Vůči svým členům se chovají jako autoritativní státní orgán, nečlenům mohou zabránit ve vstupu na trh. O občanovi a jeho právech tak rozhoduje zájmová skupina bez univerzálního mandátu. Dalším případem je ustanovení pravidel tzv. kolektivního vyjednávání, podle kterých jsou dohody uzavřené odborovými svazy platné i pro pracoviště, kde odbory nejsou. Lze říci, že pracovně-právní podmínky jednoho zaměstnance určuje nikoli zákon a smlouva, ale rozhodnutí zaměstnanců úplně jiné firmy. Jiným příkladem je situace, kdy profesní sdružení či zájmové skupiny delegují či nominují kandidáty do orgánů, které jsou pověřeny výkonem státní správy (třeba mediální rady). Lze pak říci, že člen takové skupiny rozhoduje i za spoluobčany, kteří členy žádné takové skupiny nejsou. Dalším příkladem jsou správní rozhodnutí, kdy účastníky řízení jsou ze zákona i vyjmenované zájmové skupiny (např. organizace ekologických aktivistů a radikálů), jejichž členové tak mají větší rozhodovací pravomoci než veřejné, občany volené instituce. Na mezinárodní úrovni jde o nátlakové a zájmové organizace, které do značné míry financované penězi rozdělovanými veřejnými institucemi získávají práva podobná mezistátním organizacím s mandátem. Role občana Není třeba nikomu vyčítat, že zájmové skupiny důsledně sledují své zájmy. To je ve svobodné společnosti normální. Problém nevězí v aktivitách zájmových skupin, odborů, komor či neziskových organizací. Tyto subjekty se pouze v mezích daných podmínek snaží maximalizovat svůj profit. Problém vězí v pravidlech, která těmto subjektům svěřují část moci. Tato pravidla jsou produktem postdemokratické ideologie. Osou této ideologie je právě pojem občanská společnost. Na první pohled jde jen o název, u kterého bychom spolu se Shakespearem mohli říci: Co je po jméně, svobodná společnost i pod jiným jménem voněla by stejně. Mohli bychom říkat, že občanskou společností lze rozumět i svobodnou společnost, strukturovanou spontánně vzniklými organizacemi. Ale není tomu tak. Už v samotném termínu občanská společnost je obsaženo jisté nikoli neutrální vidění světa. Každý z nás je nositelem mnoha rolí. Ráno vstaneme a potkáváme se s členy své rodiny jako tatínek, sestra či třeba strýček. Jede

8 me do práce a jsme cestujícími. V práci jsme kolegy svých kolegů. Pak jsme třeba návštěvníkem koncertu či zákazníkem v restauraci. Některé role se překrývají a kombinují, jiné střídají. Být lidskou osobností není role. To je identita. Zato být občanem je role. Občanem jsme, když přicházíme do styku se státem nebo obcí, prostě s erárním soukolím. Občanem je člověk jako volič, daňový poplatník, příjemce dávek jako objekt regulací. Je to role široká, nikoli zastřešující. Není to identita. Občanská společnost je proto primárně společností občanů, vymezených lidských rolí, nikoli lidí se vším všudy. Je společností chápající člověka zúženě jen jako občana. Občanská společnost nemůže být zastřešujícím termínem pro celé lidské společenství, nýbrž pouze pro vymezený typ aktivit a vztahů. Nevyčerpává veškerou lidskou pospolitost. Pokud bychom připustili, že ve všech svých rolích je člověk občanem, pak splňujeme definici totalitní společnosti. V té má stát ambici vstupovat totálně do všech oblastí lidského života, koneckonců odtud také tento systém dostal své jméno. Prosakování státu V jistém smyslu by bylo možné chápat pojem občanská společnost jako společenství žijící v takovém státě, který je důsledně odvozen od vůle a mandátu občanů, a to narozdíl od totalitního režimu, kde je občan jen kolečkem státní mašinerie. Jenže podle tohoto pojetí nejde o společnost ve vlastním slova smyslu, nejde o sociální vzájemné společenství, ale jde o strukturu, o stát, o nástroj kolektivního rozhodování a tím i o (byť tu nejcivilizovanější) formu násilí vůči svobodné individualitě. V takto pojaté občanské společnosti sice údajně existuje stát pro občana, zatímco v totalitním režimu je občan pouze částí celku a jeho identita je podřízena vyšší identitě kolektivu, v obou případech ale mluvíme o státu a o vztahu státu a jednotlivce, nikoli o vztazích jednotlivců či jejich spontánních, svobodně utvářených struktur mezi sebou. Vedle demokratického státu ale paralelně existují různá jiná společenství s vlastními přirozenými vazbami, přirozenými nevnucenými a neformálními autoritami, či dokonce paralelní systémy s autonomními pravidly, rituály i institucionálními mechanismy. Ty tvoří jádro veřejné mimointimní lidské existence. Pokud má někdo na mysli právě tyto paralelní struktury a používá pro ně termín občanská společnost, nedělá pouze sémantickou chybu, ale vypovídá tím i o svém chápání lidské sounáležitosti. Snaží se totiž přenášet modely vztahu občan-stát na všechny ostatní, i spontánní a přirozené aktivity. Na první pohled to vypadá obráceně, že totiž postdemokraté mluví o občanské společnosti jako o jakémsi konkurentu státu, o jeho alternativě, která může stát vytlačovat z jeho domén a přebírat některé jeho funkce. Ve skutečnosti ale jde o cosi jiného. Prostřednictvím zdánlivého tlaku na poobčanštění státu prosakuje naopak sám stát a jeho atributy i do oblastí, kvůli kterým nebyl vytvořen. Toto prosakování je nebezpečnější než samotné rozpínání státu. Je totiž méně patrné a naši svobodu omezuje nenápadněji než státní moc. Při rozpínání státu jsou jeho hranice stále zřetelné, při prosakování už nikoli. Kvazistátní struktury Typického stoupence takto definovaného konceptu občanské společnosti odhalí jednoduché výroky. Na jedné konferenci jsem slyšel, že případné omezení státních dotací pro tzv. neziskové organizace by prý bylo přímým ohrožením občanské společnosti. Jestliže nám někdo tvrdí, že občanská společnost je pouze termínem pro nezávislé spontánní organizované aktivity, jak je možné, že tyto aktivity mají mít nárok na peníze násilím vybrané státem od daňových poplatníků? Jak může tyto údajně nezávislé, spontánní a přirozené aktivity ohrozit absence peněz od státu? Absence peněz od státu může přece ohrozit jen kvazistátní strukturu. Strukturu na stát napojenou, z něj žijící a státem se nechávající používat. Tedy prodlouženou ruku státní moci. Stoupence ideologie občanské společnosti poznáme i podle typických vět typu: Proč to má dělat stát, když to může za něj udělat ta či ona veřejně prospěšná organizace? Nebo třeba: Je nutno zaplnit prázdný prostor mezi státem a jednotlivcem, to jen skrytí etatisté chtějí, aby stát vládl izolovaným individuím, a měl tak moc pevněji v rukou. Tyto už skoro otřepané věty prozrazují na svoje mluvčí, že nechápou, nebo dokonce účelově zamlžují 14 15

9 sám princip státu jako prostoru vzniku a výkonu (a vynucení) kolektivního rozhodování. Slova o prostoru mezi občanem a státem jsou obvyklou frází ideologie občanské společnosti. Její stoupenci vyčítají svým oponentům, že chtějí tento prostor udržet jako vakuum. Demokraté se zase často zbytečně brání tvrzením, že si takové vakuum nepřejí, že ten prostor přece také chtějí mít zaplněný spontánními aktivitami lidí. Tento defenzivní postoj ale přejímá tezi postdemokratů, že takový prostor mezi automaticky existuje, existovat má a že spor je jen o tom, čím a jak má být zaplněn. Prostor mezi občanem a jeho státem však nemá být žádný. A velice je nutno zdůraznit to klíčové slovo jeho. Obhájci fráze o prostoru mezi občanem a státem totiž nevidí stát jako instituci patřící občanům, ale jako monstrum, které je třeba nějak obcházet, nahrazovat, překonávat jiným modelem kolektivního rozhodování. Občanskou společností. Proto necítí potřebu a nutnost, aby se občan svého státu mohl přímo dotýkat. Jejich vidění vychází z představy, že stát (a politika vůbec) byl zřízen jakýmisi výsadkáři z jiných světů. Proto vidí smysl v paralelních strukturách nahrazujících demokracii přebíráním přímého podílu na rozhodování nebo ve vidění nátlakových skupin jako prostředníka mezi občanem a státem. A tyto organizace mají fungovat jako flitr, jako monopolní zprostředkovatel. Jako svého druhu majitel klíčů. Občan, který je od státu oddělen jakýmsi živým prostorem, ztrácí možnost svůj stát přímo pověřovat svým mandátem, tento mandát průběžně aktualizovat a kontrolovat. Stává se závislým na korporativistických strukturách. Stoupenci této ideologie nevidí stát jako instituci stojící a padající s mandátem občanů, ale jako jakéhosi samostatného živočicha. Občan má ale zásadní právo, aby mezi ním a jeho státem nebyla bariéra žádná. Má právo, aby mezi ním a státem nestál žádný překladatel z češtiny do češtiny, žádný zprostředkovatel. Občan má právo svůj stát řídit a kontrolovat přímo. A ne že kdosi svými širokými zády odstaví občana od jeho státu se snahou získat výsostné právo na tlumočení jeho přání a zájmů. Prostor pro spontánní organizované aktivity lidí má existovat a má být nekonečně velký. Jeho poloha ale nijak nesouvisí se spojnicí mezi státem a občanem a je na ní zcela nezávislá. Útok na svobodu Další frází stoupenců modelu občanské společnosti je, že určité struktury mají vykonávat jisté činnosti za stát, místo něj, protože to je prý výhodnější, efektivnější. Má-li ale někdo dělat něco za stát (místo státu), pak se tím především přiznává, že se mluví o doménách primárně náležících státu. Od státu si je různé náhradní struktury jen půjčují v zájmu údajně lepší efektivity. Říkají také, že lépe než státní mašinerie bude plnit tyto funkce nestátní organizace, ale protože to vlastně dělá za stát, chce za to od státu výhody. A stát si zároveň nad těmito propůjčenými aktivitami ponechává svou kontrolu. Protagonisté modelu občanské společnosti tím přiznávají, že jde o činnosti, které z principu nepatří do sféry individuálního rozhodování. Zároveň s tímto přiznáním říkají, že stát není ideálním místem pro výkon kolektivního (a tedy jednotlivcům vnucovaného) rozhodování. Jejich cílem je od státu (a pryč ze sféry demokratické kontroly) přebírat nejen objem jakési péče či okruh činností, ale i právo obhospodařovat veřejné statky, brát si na to od státu prostředky a oprávnění rozhodovat o druhých lidech. A to je nebezpečné. Jestliže stát, byť demokratický, je formou násilí, pak je třeba ostří tohoto násilí držet v pevné pochvě demokratických institucí nadaných mandátem, omezených demokratickými pravidly a kontrolovaných veřejností. Prosakuje-li erár mimo demokratickou kontrolu a zároveň ponechává-li si možnost zasahovat do života lidí, užívat jejich peníze atd., pak je to nejnebezpečnější forma etatismu. Nemáme chtít, aby někdo dělal něco za stát. Máme chtít, aby toho stát dělal co nejméně, ale aby to málo skutečně dělal jen on sám. Za stát může konat pouze stát. Pokud jedná jeho jménem někdo jiný, zůstane tomuto náhradnímu subjektu pravomoc používat proti občanům násilí, ale poztrácí se jeho podřízenost demokratickým a kontrolním mechanismům. Existují-li veřejné statky, jejichž spravování a užívání opravňuje k užití kolektivistického násilí, pak nechť jsou spravovány a užívány pod demokratickou kontrolou demokratického státu, neboť pro jeho existenci jinak není žádné jiné oprávnění

10 Jestliže tisíce spontánně vzniklých společenských aktivit vyvíjejí činnost ve prospěch svůj i svého okolí, pak tak nečiní za stát, ale za sebe, ze své vůle a ze své potřeby. Přece nelze mlčky předpokládat, že stát je původně výhradním legitimním provozovatelem těchto činností a spontánní aktivity jen náhradním (a třeba i někdy lepším), druhotným řešením. Spontánní autentické aktivity musí být iniciovány nezávisle na veřejném sektoru, jinak o spontánnosti a autenticitě nemůže být řeč. Pokud by někdo takovým spontánním aktivitám chtěl bránit v činnosti či tuto činnost chtěl nějak omezovat, dopouštěl by se útoku na svobodu. To však od kritika modelu občanské společnosti, jakým je Václav Klaus, nehrozí a nikdy nehrozilo. Ano, propagátoři občanské společnosti za takový útok považují již snížení či odepření státní dotace či zpochybnění nároku na daňovou výhodu. Dotace je alespoň přímá nedobrovolná účast poplatníků na financování jisté činnosti, ale selektivní daňová úleva je stejnou nedobrovolnou účastí, avšak nepřímou, skrytou, a proto nevyžadující demokratické prosazení v soutěži s jinými prioritami. Na ostatní poplatníky přenáší povinnosti doplácet na veřejné statky i za ty subjekty, kterým bylo selektivně uleveno. Jsou-li autoři podle svých slov syti hašteření politiků čili legitimní soutěže lidí, kteří získali mandát svobodných spoluobčanů ve svobodných volbách, pak nemohou sledovat nic menšího než odstranění systému a zavedení něčeho jiného, než je demokracie. A do té doby se budou pokoušet o by-passování demokratického systému jinými metodami, které nejsou postaveny na mandátu občanů, pocházejícího ze svobodných a rovných voleb. Občanská společnost je prezentována jako nevinný model, proti kterému může protestovat jen člověk vedený zlými motivacemi. Ve skutečnosti je to bestie, po kouskách ukusující naši svobodu. Václav Klaus si toho všiml. Proto je aktivisty modelu občanské společnosti vydáván za ztělesněné zlo. Útok na demokracii Tendence dát organizacím a skupinám moc nad člověkem a fungovat místo státu nebo stát dokonce ovládat je třeba chápat jako formu korporativismu. A korporativismus vznikl z frustrace nad demokracií a z neschopnosti řešit tuto frustraci uvnitř systému. Klasickou ukázkou tohoto myšlení je věta: Jsme syti nevěcného hašteření politiků. Mohla by dobře zapadnout do některého Mussoliniho projevu nebo do Hitlerova Mein Kampfu, pochází však z české klasiky občanské společnosti z ustavujícího prohlášení hnutí Impuls 99. Není ničím menším než přímým útokem na demokracii. Kdyby její autoři chtěli zůstat na půdě demokracie, pak by se obraceli se svou nevolí na konkrétní politiky, konkrétní strany, mohli by je právem či neprávem kritizovat jakkoli brutálně a mohli by tvrdit, že oni by politiku dělali lépe, anebo by pověřili někoho, komu by už věřili. Jenže tato věta odsuzuje politiku jako systém a politiky jako třídu

11 Na okraj českých sporů o občanskou společnost* Miroslav Novák profesor FSV UK a CEVROInstitutu Jedno z posledních děl Ernesta Gellnera, Condition of Liberty. Civil Society and Its Rivals (Harmich Hamilton, London 1996), symptomaticky dokončené v Praze (kde ostatně Gellner také zemřel) a rovněž do češtiny přeložené, začíná konstatováním, že myšlenka občanské společnosti se stala živou pro širší vrstvy teprve před několika desetiletími. Dříve se jí zabývalo jen pár specialistů na dějiny idejí při zkoumání autorů, jako byli Locke nebo Hegel. Oživení zájmu o občanskou společnost Proč byl tedy termín občanská společnost, zejména od 80. let 20. století, znovu oprášen? Podle Gellnera je tomu proto, že situace, na kterou se tento termín váže, se stala politicky žádoucí a dokonce i atraktivní. V mnoha částech světa scházelo nebo bylo potlačováno právě to, co tento termín popisuje. Zejména to pak platí pro země s marxisticko-leninským režimem, které měly silné totalitární tendence. Tyto tendence se naštěstí nepodařilo dovést až do konce, takže někteří specialisté na země střední a východní Evropy, v prvé řadě švýcarský historik maďarského původu Miklós Molnár, autor rozsáhlého spisu Demokracie se zdvihá na Východě. Občanská společnost a komunismus ve východní Evropě: Polsko a Maďarsko (Molnár 1990), vydané ve stejném roce jako moje kniha na podobné téma Od Pražského jara do Moskevského jara (Novák 1990), zdůrazňovali roli občanské společnos- *) Stať vychází z článku Les querelles tchèques à propos de la,société civile : entre Vaclav Havel et Vaclav Klaus (České spory o občanskou společnost : mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem), který vyšel francouzsky v Bruselu v odborném časopise Transition (č. 2/2001). Lze si jej zdarma stáhnout z internetu. V něm tuto problematiku rozvíjím daleko podrobněji než v tomto příležitostném příspěvku. 21

12 ti ve vztahu k politickému státu v komunistických zemích. Podle nich byla občanská společnost komunistickou mocí utlačována, ale přesto se udržovala a projevovala se pokaždé, když se k tomu naskytla příležitost, zvláště pak dělnickými revoltami. Téma občanské společnosti se v komunistických zemích objevuje především po událostech v Polsku začátkem 80. let v souvislosti s autonomní odborovou organizací Solidarita. Existovala v komunistických zemích občanská společnost? Existovala vůbec v Rusku před bolševickým nástupem k moci? Nebyla nenávratně zničena v zemích střední a východní Evropy pod sovětským panstvím? Právě takové otázky si kladl od začátku 80. let výše zmíněný Miklós Molnár. I když třeba pozoruhodné práce Francouze Alaina Besançona nebo Američana Martina Malii, z nichž některé jsou známé teď i v České republice (např. Maliova Sovětská tragédie vyšla v českém překladu až v roce jeho úmrtí 2004, deset let po americkém originálu, ale jeho posmrtné dílo o revolucích Lokomotivy dějin z roku 2007 vyšlo česky už v roce 2009) připisují už větší důležitost občanské společnosti v předkomunistickém Rusku než práce dřívější, otázka přežívání občanské společnosti se přece jen týkala více některých evropských zemí pod sovětskou nadvládou než Sovětského svazu samého. Důvodů je hned několik, např. polská společnost nemohla být natolik poničena komunismem jako společnost ruská. Dále pak faktory jako čas a kolektivní paměť hrály také ve prospěch střední a východní Evropy, kde byl ostatně nejčastěji komunismus vnímán jako něco vnuceného zvnějšku (platí to i Slovensku, nikoli už o českých zemích, které v této věci představují výjimku, přinejmenším do té doby než došlo k bratrské internacionální pomoci v srpnu 1968). Odhlédneme-li od disidentské subkultury, kterou v českých zemích reprezentovala např. Charta 77, pojem občanské společnosti se jako rozšířený fenomén začíná vyskytovat v českém veřejném diskursu teprve po listopadu Užívání termínu občanská společnost ve vztahu ke komunistické moci se dá snadno pochopit: charakterizoval se tím poměr my a oni. Jaký smysl ale může mít občanská společnost po návratu demokracie (a tržního hospodářství)? Přitom je nesporné, že občanská společnost patří k těm termínům, které jsou v české společnosti po pádu komunismu nejčastěji předmětem diskusí, ba i polemik. Polemika mezi Havlem a Klausem Nejznámější je zde dlouholetá polemika Václava Klause s Václavem Havlem, kterou jsem podrobně analyzoval ve své výše uvedené francouzsky psané stati o sporech o občanskou společnost mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Sugestivně srovnává Havla s Klausem Timothy G. Ash ve svém textu Intellectuals and Politicians (viz Ash 2000). Zde se touto polemikou detailně zabývat nechci, především z toho důvodu, že se mi teď těžko píše o Václavu Havlovi krátce po jeho úmrtí. K této mimořádné postavě českého kulturního a politického života bude třeba se vrátit později. Připomenu tady jen, že prezident Havel ve svém slavném projevu před oběma komorami Parlamentu ze 7. prosince 1997 klade hlavní důraz na občanskou společnost. Občanská společnost byla podle něho také největším nepřítelem komunismu. Představitelům menšinové Klausovy vlády, která právě tehdy padla, vytkl v prvé řadě jejich apatický, ba nepřátelský vztah ke všemu, co se k občanské společnosti pojí (Havel 1998). Obecně se přitom zdá, že Havel nepochopil roli zastupitelské demokracie a podcenil roli politických stran. Václav Klaus ve svých reakcích právem zdůrazňuje základní rozdíl mezi standardní parlamentní demokracií a nepolitickou politikou (viz mj. Klaus 2000). Ve svém referátu proneseném ve Vancouveru 30. srpna 1999 (v: Klaus 2000, s , zejm. s ), kde kritizuje třetí cestu, jsou hlavním předmětem jeho polemiky jednak nedůvěra vůči klasické liberální demokracii a politických stranám, jednak naopak silná víra ve vedoucí roli intelektuálních elit. Václavu Havlovi bývá vytýkáno určité elitářství. Ovšem Schumpeterovu koncepci, jak ji vyložil ve své slavné knize z roku 1942 a k níž se hlásí prezident Klaus, lze rovněž vytknout určité elitářství. Potíže klasické demokratické doktríny pocházejí podle Schumpetera z pojetí, že lid si utváří racionální názor na politické problémy a pověřuje pak své zástupce (představitele, reprezentanty), aby vykonali jeho vůli. Jinak řečeno výběr reprezentantů lidu je podřízen řešení politických problémů. Schumpeter naopak soudí, že je třeba obrátit pořadí těchto dvou prvků, tj. podřídit řešení politických problémů volbě zástupců : úlohou lidu je vytvořit vládu nebo nějaký zprostředkující orgán, který se pak 22 23

13 postará o vytvoření moci výkonné. Naše definice zní: demokratická metoda je takové instituční zřízení, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc v konkurenčním zápase o voličův hlas [doslova o hlas lidu the people s vote, pozn. M.N.] (Schumpeter 2004, s. 287). Voliči pak musejí podle Schumpetera respektovat dělbu práce mezi sebou a politiky, které zvolili. Musejí pochopit, že poté, co někoho zvolili, politická činnost se stává jeho věcí, nikoli jejich věcí. V intervalu mezi dvěma volbami by neměli příliš zbrkle odepírat svou důvěru těm, které zvolili (viz Schumpeter 2004, s. 312). Proč? Občané se podle něho v politice nechovají racionálním způsobem, neboť iracionální předsudky a popudy, jež jsou často sexuálního charakteru (Schumpeter 2004, s. 276), mají značný vliv, jak to prý ukázali např. Sigmund Freud, Vilfredo Pareto a Gustave Le Bon. Svědčí o tom podle Schumpetera obchodní reklama a politická propaganda. Důvod, proč je Schumpeterova neklasická teorie demokracie obecně označována za elitářskou, je tedy nasnadě: 1. odpírá řadovým občanům v politice kompetentnost a racionální uvažování, 2. hlásá, že občané poté, co si zvolili své zástupce, by je měli nechat v klidu vládnout a příliš se jim do toho nevměšovat. To, že podobně argumentuje Václav Klaus (a jeho stoupenci) při kritice občanské společnosti a přímé demokracie, je podle mě zjevné. Klasická vs. moderní teorie demokracie Schumpeterovu neklasickou teorii demokracie detailně analyzuji, její elitářskou stránku kritizuji a neklasickou teorii demokracie Karla R. Poppera proti ní stavím ve své stati Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie (Novák 2003). Jak dále ukazuji ve své stati Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie (Novák 2001), už v III. knize Aristotelovy Politiky lze najít dva silné argumenty proti přílišnému elitářství: 1. Každý jednotlivec bude sice horším soudcem než znalci, ale všichni dohromady budou buď lepší, anebo alespoň ne horší (Politika III, 11, 1282a 16 18) a 2. v některých věcech výrobce není ani jediným ani nejlepším soudcem v dílech, jimž rozumějí také ti, kteří tu znalost nemají, např. dům může posoudit nejen stavitel, ale ještě lépe jeho uživatel, a užívá ho hospodář; veslo posoudí lépe kormidelník než tesař, a jídlo lépe host než kuchař. (Politika III, 11, 1282a 19 23, v obou případech uvádím překlad Antonína Kříže). Aristotelés tím od kritéria kompetence, na které klade důraz jeho učitel Platón, přechází vlastně k tomu, co americký politolog Robert A. Dahl označuje jako zásadu postižených zájmů. Stručně shrnuto: podle pojetí, které nastínil už Aristotelés, řadoví občané nejsou sice schopni koncipovat složité politické projekty (např. koncepci zdravotnictví), ale jsou kompetentní posoudit jejich politické aplikace a důsledky (jakožto klienti, resp. pacienti zdravotnických zařízení jsou schopni kompetentně posoudit, zda v praxi koncepce zdravotnictví dobře funguje nebo ne). Retrospektivně mohou tedy posuzovat kompetentně nejen politické reprezentanty a politické strany, ale i politiky (např. zdravotnickou, hospodářskou atd.), které provádějí. Jejich posouzení prováděných politik není nutně iracionální. Schumpeterovu tezi o neracionálním volebním chování řadových voličů kromě toho zpochybňují i některé novější výzkumy a teorie, i když anglosaský behavioralismus 50. a 60. let 20. století se nejprve zdál dávat Schumpeterovu názoru za pravdu. To analyzuji ve své stati Je voličské chování racionální? (Novák 1995, lze ji stejně jako mé předchozí citované stati ze Sociologického časopisu zdarma stáhnout z internetu). O elitářství v neklasické teorii demokracie J.A.Schumpetera viz mj. Bachrach (1967), Held (1987), Papadopoulos (1998), Sartori (1987). Sartori, který se Schumpeterem inspiruje ve své vlastní teorii demokracie, poukazuje na to, že schumpeterovské elitářství není prostým pokračováním linie Vilfredo Pareto Gaetano Mosca. Z literatury přeložené do češtiny lze doporučit Svensson (1995), z původní české literatury pak Hloušek, Kopeček (2003). České diskuse a polemiky České diskuse a polemiky o občanské společnosti nejsou sice zcela originální (viz Cohen, Arato 1992, zvláště s ; či Keane 1988, zejm. úvod, s.1 31), ale zasluhují si pozornosti nejen kvů

14 li důležitosti jejich hlavních protagonistů. Tak či onak se alespoň částečně dotýkají protikladu mezi neokorporatismem a pluralismem v otázce zprostředkování zájmů, mezi elitářskou a participační koncepcí demokracie, mezi libertarianismem a komunitarianismem atd. Pokud Gellner nadřazuje ve své pozdní citované knize pojem občanské společnosti pojmu demokracie, největší žijící německý politolog Klaus von Beyme označil občanskou společnost za poslední ideologii staré inteligence (Beyme 1994, s ). Jak se tedy dnes stavět k pojmu občanské společnosti? Soudím, že bychom se měli vyhnout dvěma úskalím: jedním je ideologické využívání pojetí občanské společnosti jako jakési alternativy k liberální demokracii, jiným neméně odsouzeníhodným podle mého názoru je zatracování samotného pojmu občanské společnosti (z důvodů podobně ideologických). Z českých autorů se podle mého názoru nejlépe podařilo vyhnout oběma úskalím sociologovi a politologovi Lubomíru Broklovi, jehož knihu Hledání občanské společnosti (2002) mohu proto vřele doporučit. Stojí také za to upozornit, jak vykládají vztahy mezi občanskou a politickou společností politologové Juan J. Linz a Alfred Stepan ve významné práci Problémy demokratického přechodu a konsolidace (1996). Podle Linze a Stepana je důležité zdůraznit, že mezi občanskou společností a politickou společností není jen rozdíl, ale i komplementarita, což se ne vždy dostatečně uznává. Jedna z těchto dvou arén se běžně zanedbává ve prospěch druhé. Ještě horší podle nich je, že v demokratických státech hlavní představitelé občanské společnosti nebo politické společnosti hlásají často názory a prosazují praktiky, které implicitně škodí normálnímu rozvoji té druhé společnosti. Ze strany občanské společnosti plyne pro rozvoj politické společnosti nebezpečí, že normativní preference a styly organizace plně odpovídající občanské společnosti se někdy považují za žádoucí (nebo dokonce za jedině legitimní) styl organizace politické společnosti. Např. mnoho předáků občanské společnosti pohlíží na vnitřní konflikt a rozdělení uvnitř demokratických sil s morální antipatií. Demokratická konsolidace však vyžaduje politické strany, které, jak uvádějí Linz a Stepan, mají právě za jeden z primárních úkolů agregovat a reprezentovat rozdíly mezi demokraty. K pochopení, co jsou strany a stranické systémy, mohu doporučit své četné práce, počínaje mou učebnicí Systémy politických stran (Novák 1997, elektronicky ji lze stáhnout zdarma na mé webové stránce a konče mou kapitolou Strany a stranické systémy, v tisku v: Novák, M. et al., Úvod do studia politiky, Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2011 nebo mou statí Politické strany, jejich geneze, současné trendy a výhledy do budoucna (rovněž v tisku, vyjde v roce 2012 v časopise Střední Evropa). Není reprezentativní demokracie bez politických stran. Všechny alternativní projekty demokracie se ukázaly jako utopie, viz příklad samosprávné demokracie, o teledemocracy raději ani nemluvme. A jakmile se autokratické, tj. nedemokratické režimy začínají demokratizovat, objevují se právě politické strany, a to obvykle spontánně, proto velký klasik zkoumání stran a stranických systémů Maurice Duverger vyzdvihuje, že strany nejsou ani v plném slova smyslu instituce, jako je třeba parlament. Stavět proti sobě občanskou společnost a politické strany plyne tedy podle mě z naprostého nepochopení, co jsou v demokratické společnosti politické strany. Bohužel se to zejména v českém prostředí děje z obou stran, tj. uchylují se k tomu nejen stoupenci, ale i odpůrci občanské společnosti. Demokratičtí předáci politické společnosti zejména v době demokratického přechodu někdy argumentují tím, že občanská společnost už sehrála svou historickou roli a nyní by měla být demobilizována, aby umožnila rozvoj normální demokratické politiky. Takový argument je podle Linze a Stepana nejen špatnou demokratickou teorií, ale i špatnou demokratickou politikou. Silná občanská společnost schopná vytvářet politické alternativy a monitorovat vládu může pomoci nastartovat přechody, odporovat zvratům demokratizačního procesu, pomoci dovést přechody ke zdárnému konci a přispět ke konsolidaci a prohloubení demokracie. Proto je ve všech etapách demokratického přechodu a konsolidace živoucí a nezávislá občanská společnost neocenitelná

15 Literatura: Ash, T.G.: History of the Present: London, Penguin Books Bachrach, P.: The Theory of Democratic Elitism: A Critique: Boston, Little, Brown and Cie Beyme, K. von: Systemwechsel in Osteuropa: Frankfurt an Main, Suhrkamp Brokl, L.: Hledání občanské společnosti: Praha, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky 12/2002. Cohen, J., Arato, A.: Civil Society and Political Theory: Cambridge, MIT Press Gellner, E.: Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové: Brno, CDK Havel, V.: 97: Praha, Horáček a Paseka Held, D.: Models of Democracy: Cambridge, Polity Press Hloušek, V., Kopeček. L. a kol.: Demokracie: Brno, Mezinárodní politologický ústav Keane, J. (ed.), Civil Society and the State: New European Perspectives: London, Verso Klaus, V.: Nestrašme se navzájem, pane prezidente, In: Klaus, V.: Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu: Praha, Votobia 2000, s. 53. Linz, J. J. Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe: Baltimore London, The John Hopkins University Press Molnár, M.: La Démocratie se lève a l Est. Société civile et communisme en Europe de l Est: Pologne et Hongrie: Paris, Presses universitaires de France Novák, M.: Du Printemps de Prague au Printemps de Moscou: Geneve, Georg Novák, M.: Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie: Sociologický časopis 37 (2001), č. 4, s Novák, M.: Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie: Sociologický časopis 39 (2003), č. 1, s Novák, M.: Je voličské chování racionální? Politologická revue 1 (1995), č. 2, s Novák, M.: Systémy politických stran: Praha, SLON Papadopoulos, Y.: Démocratie directe: Paris, Economica Sartori, G.: Theory of Democracy Revisited: Chatám, Chatham House Pub lishers 1987, slovenský překlad Teória demokracie (Archa, Bratislava 1993). Schumpeter, J. A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie: Brno, CDK Svensson, P.: Teorie demokracie: Brno, CDK

16 Občanská společnost jako protiváha státu Michal Semín ředitel Institutu sv. Josefa Předpokladem každé racionální rozpravy je nejprve vyjasnění si užívaných pojmů, zvláště pak těch, jež bývají užívány víceznačně. Máme-li hledat odpověď na otázku, zda koncept občanské společnosti ohrožuje lidskou svobodu, musíme si nejprve ujasnit, co myslíme pod pojmem občanská společnost. Co se pojmu svobody týče, pak předpokládám, že se zde myslí politický aspekt svobody, spočívající v podílení se občanů na procesu, jehož cílem je ustavení politické moci. Filozofické základy V české politologické hantýrce, myšlenkově spjaté se Sorosovou koncepcí tzv. otevřené společnosti, se ujal pojem občanské společnosti jako určité protiváhy státu. Občanská společnost je vnímána jako jakási autonomní obec, vůči státu konkurenční či alternativní, jež se má přitom, paradoxně, na řízení státu podílet. O této koncepci občanské společnosti velice podnětně pojednal Ladislav Jakl ve svém příspěvku v knize, věnované životnímu jubileu Václava Klause. Trefně v něm demaskoval úmysl stoupenců tohoto konceptu, jimž ve skutečnosti nejde o vytvoření sféry činorodého společenského života v prostoru mezi jedincem a státem, ale o snahu zmocnit se státu jinou formou než prostřednictvím volebního klání k prosazování svých často vyhraněných představ o společnosti. Abych vás ujistil o tom, že to s tou svou zahleděností do dávné minulosti myslím opravdu vážně, budu se ve své úvaze opírat o myšlenkovou pozici klasického realismu, čerpajícího z antropologických a státovědných stanovisek Aristotela a na něj navazujících myslitelů středověké i pozdější scholastiky. Asi se ptáte, jak nám tito filozofové a teologové mohou argumentačně vypomoci 31

17 v té naší současné diskusi. Pokusím se tuto pochopitelnou pochybnost poněkud rozptýlit. Začněme od Adama: člověk je tvor přirozeně společenský. Ke svému životu, zvláště má-li se jednat o život odpovídající lidské důstojnosti, potřebuje žít s druhými a pro druhé. Život ve společnosti je nám vlastní, přispívá k našemu rozvoji, duševnímu, mravnímu i hmotnému, po všech stránkách nás zdokonaluje. Pospolitý život člověka se přitom odehrává na mnoha rovinách na rovině rodinné, širšího příbuzenství, na rovině sousedské, profesní, zájmové. Nad tím vším se však klene rovina, poukazující k jisté obecnosti, překračující hranice všech zmíněných dílčích společností, do nichž přirozeně či vlastní volbou patříme. Mám na mysli ono trvalé sdružení mnoha rodin pod společnou autoritou, jehož účelem je zajistit ochranu práv, bezpečnost a jiná dobra, jež se dají získat a udržet jen organizovanou, tj. od uznané autority řízenou společnou činností. Tomuto sdružení se v aristotelsko-tomistické filozofii říká stát, latinsky societas civilis tedy, světe div se občanská společnost. Ano, v klasické politické filosofii vyjadřují pojmy stát a občanská společnost totéž, tu samou realitu. Autorita státu Podstatným a tedy konstitutivním prvkem státu je ona společná, všeobecně uznaná autorita, jež jako jediná je oprávněna rozhodovat o věcech, patřících do řádu společného dobra, a tato rozhodnutí také oprávněně vymáhat. Na úrovni občanského života není pro tyto úkoly kompetentní nikdo jiný než právě stát, neboť ten je ze své podstaty společností, na rozdíl od společností nižších, soběstačnou a nezávislou. To znamená, že stát nepotřebuje žádné jiné, vyšší společnosti k tomu, aby dosáhl svého cíle, totiž vytvoření takových společenských podmínek k životu, jaké nejsou schopni vytvořit osamocení jednotlivci ani jednotlivé rodiny či jiná menší společenství. Původ státu a občanské autority je tedy přirozený, vyplývá z přirozenosti člověka. Jen proto lze také stanovit, kde jsou hranice politické moci a v jakých oblastech lidského života již není stát svrchovaný či dokonce kompetentní. Tato jeho moc se vztahuje pouze na to, co je nutné k dosažení jeho cíle a z něj vyplývajících dílčích úkolů. Překračuje-li státní autorita tyto hranice, opouští svůj přirozeně právní základ a její příkazy tu nejsou ani platné ani závazné. Existuje legitimní spor o to, jak má být tato autorita ve státě ustavena a do jaké míry se na tomto procesu mají podílet jeho obyvatelé. Pokud se kloníme k demokratickému modelu, kde je politická moc utvářena na základě delegace zdola, pak je jedním dechem nutno dodat, že veškeré snahy o podíl na politickém rozhodování, jež nejsou výsledkem transparentního pověření, jsou nelegitimní. Chtějí-li mít protagonisté falešně pojaté občanské společnosti podíl na řízení státu jinak, než na základě oprávnění vzešlého z voleb, pak se dopouštějí vůči demokratickému státu neoprávněného násilí. Je to o to nebezpečnější, že stoupenci tohoto nedemokratického modelu politiky a řízení státu jsou mnohdy myšlenkově spjati s ideologií kolektivních práv, reprezentovaných skutečnými či uměle vytvořenými menšinami, sloužícími jako beranidlo pro cílenou rekonstrukci společnosti. Tím se vracím k výše zmíněné koncepci otevřené společnosti, kterou v postkomunistickém světě prosazuje všem jistě dobře známý George Soros a jeho finančními spekulacemi zajištěná nadace, přispívající k demontáži tradičních civilizačních norem a institucí. Role občanského sektoru Pro hořké pobavení zde uvedu nedávný příklad podobného zneužití, když se Strana zelených, pod vedením Ondřeje Lišky, zapojila do kampaně za propuštění někdejšího předsedy Akce D.O.S.T. Ladislava Bátory ze státních služeb. Pořádala za tím účelem demonstraci, na níž zvala plakáty tohoto znění: Zelení pořádají s občanským sektorem manifestaci za odchod Ladislava Bátory a všech, kteří za ním stojí. Proč si nedali práci s tím, aby vyjmenovali, která občanská sdružení či neziskové organizace manifestaci podporují? Myslím, že je to zřejmé pokud existují sdružení a spolky, jimž působení L. Bátory na MŠMT nevadí, pak nejsou součástí občanského sektoru! Občanský sektor a občanská společnost jsou v pojetí Ondřeje Lišky nositeli pokroku, pro něž je stát a jeho aparát pouhým prostředkem k umělé a destruktivní ideologizaci veřejného života, jehož předvojem se bojovníci za občanskou společnost cítí být

18 Koncept občanské společnosti, z něhož dnes vycházejí Liška, Soros, časopis Respekt a jim podobní, má svůj původ již v raném novověku. Jde o dobu, v níž se formuje společný zájem finančních, hospodářských a obchodních kruhů, uplatňujících vliv na osobu panovníka a státní aparát. Usilují o to, aby stát působil v jejich zájmu, byl plně v jejich službách. Vzniká zde sebevědomá společenská struktura, jež hledá cesty, jak se mocensky prosadit. Tím dochází k narušení předchozího rozdělení autority ve společnosti, spočívající na bedrech dvou tzv. dokonalých, neboť ve svém oboru svrchovaných, společnosti státu a církve. Formování občanské společnosti jako protiváhy obou mocí církevní i světské vedlo ve svém důsledku k situaci, jíž čelíme dnes k pokusu o podmanění si církve i státu ideologicky profilovanou občanskou společností, v níž není zřejmé, kdo jí stojí v čele a v čím pověření koná. Vzhledem k tomu, že tématem dnešní diskuse není vztah občanské společnosti a církve, nebudu se této otázce podrobněji věnovat, jen vás chci upozornit na to, že stát i církev čelí témuž nebezpečí. Odmítneme-li však politické ambice občanské společnosti, nevystavíme tím člověka ničím neomezené zvůli státní moci? Nikoli, pokud se budeme řídit zásadou, pregnantně formulovanou papežem Piem XI. v encyklice Quadragesimo anno z roku 1931: To, co mohou jednotliví lidé provést na vlastní odpovědnost a svým vlastním přičiněním, nemá se jim brát z rukou a přenášet na společnost; a právě tak je nespravedlností, když se převádí na větší a vyšší společnost to, co mohou vykonat a dobře provést společnosti menší a nižší; je to současně těžkou škodou a rozvratem správného řádu. Neboť každý společenský zásah svou mocí a svou přirozenou povahou má přinášet posilu údům sociálního těla, nikdy však jich nemá ničit a strhávat jejich funkci na sebe. Tak, jako má stát své přirozené poslání, mají svá nezadatelná poslání a hodnotu i nižší společnosti, jejichž účelem není sledování dobra obecného, ale reálných dober jiného řádu. Stát má pak za povinnost tuto skutečnost respektovat a neměnit přirozené společenské postavení či povahu a určení jiných společností, jejichž svobodná činnost přispívá, byť i jen nepřímo, k dobru všech. To platí jak pro sféru života kultury či hospodářství, tak pro oblast manželství a rodiny a s ní spojenou otázku výchovy a vzdělávání dětí, kde stávající paternalisticko-terapeutický stát zanechává výrazně neblahé stopy. Samotní státní úředníci by se do liberálního džihádu proti tradiční formě rodinného soužití tak výrazně nezapojovali, kdyby nebyli pod tlakem onoho Liškova občanského sektoru, majícího, v alianci s převážně levicovou frontou mediálních kádrováků, faktickou moc rozhodovat o tom, kdo je k působení ve státní správě způsobilý a kdo ne. Rizika globálního vládnutí Pro papežem Piem XI. uvedenou zásadu se vžil termín subsidiarita. Pokud jste již četli poslední knihu Václava Klause Evropská integrace bez iluzí pokud ne, pak vám ji vřele doporučuji asi jste nepřehlédli, že pan prezident tento pojem podrobil poměrně sžíravé kritice. Považuje jej za příliš vágní, konfúzní, postrádající jasné exaktní vymezení. Poukazuje na to, jak pod praporem subsidiarity přesouvají eurokrati pravomoci z úrovně členských států na úroveň europeistických institucí a mocenských orgánů. Kdo se však hlásí k původnímu vymezení pojmu subsidiarity, musí konstatovat, že to, jak mu rozumí eurosémantici, má s tím původním významem velmi málo společného. Zachovávání zásady subsidiarity ve svém původním smyslu je naopak obranou před posilováním moci nadnárodních institucí, jejichž demokratická legitimita je nanejvýš sporná. Jistě stojí za úvahu, proč se právě z řad stoupenců konceptu občanské společnosti rekrutují ti největší propagátoři politické integrace na kontinentální a planetární úrovni. A naopak, proč je většina neziskových organizací a občanských sdružení, působících v duchu levicového liberalismu a komunitarismu, podporována, ideově i finančně, orgány Evropské unie či OSN. Je tomu nejspíš proto, že v jistém smyslu sledují společný zájem rozředění suverenity států a jejich rozplynutí v tzv. světovém společenství, jehož struktura znemožní občanské autoritě na úrovni jednotlivých států autonomní rozhodování a jednání. Tato globokracie, postrádající demokraticky odvozený mandát, by se opírala o údajnou vůli tzv. globální občanské společnosti, programově transcendující všechny myslitelné přirozené či historicky vzniklé hranice

19 Na Světovém ekonomickém fóru, pořádaném v Davosu v roce 2009, prohlásil generální tajemník OSN Pan-Ki-mun toto: Dnešní doba vyžaduje novou definici vládnutí vládu globální. Volá po nové konstelaci na poli mezinárodní spolupráce, kde budou státy spolu s občanskou společností pracovat na vytváření kolektivního globálního blaha. V programových dokumentech OSN se termín globální občanská společnost používá již delší dobu, v posledních letech však stále častěji (na toto téma jsem zde podrobněji hovořil před pěti lety v příspěvku nazvaném Postdemokracie v OSN ). Suma sumárum koncept občanské společnosti, spočívající v podílení se osob či organizací bez demokratického mandátu na občanské autoritě a řízení státu, a to na jakékoli úrovni, je proto třeba v zájmu uchování spravedlivého řádu ve společnosti, zahrnujícího i oprávněné občanské svobody, jakož i zastupitelské formy státního zřízení, jednoznačně odmítnout. Občanská společnost jako zástěrka nelegitimní moci Vladimír Železný bývalý senátor a poslanec Evropského parlamentu Budeme-li postdemokracii charakterizovat jako pokus o okleštění či postupnou erozi klasické zastupitelské demokracie předáním moci nevoleným, byť prý osvíceným, strukturám (což je proces, který dnes probíhá v Evropské unii a jehož důsledky jsou na hranici mocenského převratu), pak občanská společnost a její NGOs jsou součástí tohoto procesu. Dokonce součástí nezbytnou, protože mu mají dodávat chybějící legitimitu. Zatímco demokratické volby vyjadřují vůli konkrétních a registrovaných voličů, občanská společnost prý prostřednictvím NGOs reprezentuje vůli jakési neuchopitelné a tajemné veřejnosti, která je vůči vůli voličů paralelní či alternativní a může tak, podle názoru příznivců občanské společnosti, zastoupit či zcela nahradit mandát, kterým se vykazují volené mocenské struktury v zastupitelské demokracii. Trocha historie Pro nás tyto teze nejsou nijak nové. Pokud vzpomeneme na koncepční spory prvních týdnů a měsíců po listopadu 1989 ve Špalíčku, pak už tam se rýsoval konflikt mezi zastánci klasické zastupitelské demokracie a mezi představiteli elitářských konceptů občanské společnosti. Sotva se nový establishment ocitl na dohled k moci, začal vyjadřovat hlubokou nedůvěru v prozíravost občana, který přistupuje k volební urně. To vedlo k podceňování voleb, k pohrdání volebním bojem. Něco o tom vím, působil jsem ve Špalíčku jako tiskový mluvčí OF a dramaturg první volební kampaně. Apelovali na intelektuální a mravní výjimečnost našeho mocenského převratu, jehož výsledkem přece nemůže být jen mechanické opakování banální a standardní zastupitelské demokra

20 cie západního typu. My přece vytvoříme něco jemnějšího, méně prvoplánového, nějakou třetí nebo čtvrtou či snad pátou cestu, která zapojí do rozhodování aktivní občany, arci tak, abychom vždy zůstali u rozhodování i my. Nad vzrušenými debatami se jako oblak kouře z cigaret vznášel vágně definovaný pojem nepolitické politiky, rozuměj politiky s vyloučením politických stran nebo s jejich výrazně sníženým vlivem, tedy také s poklesem významu voleb. Objevovaly se návrhy na různé hybridní systémy, jak obsazovat parlament, z kolika procent bude volený a z kolika bude nominovaný z reprezentantů občanské společnosti prostřednictvím NGOs, tehdy se tomu říkalo třetí sektor. Málokdo z nich měl odvahu přiznat, že se vlastně snaží vytvořit systém, který by jim za minulé zásluhy a přestáté utrpení disentu, ze kterého odvozovali svoji vyvolenost, automaticky poskytoval participaci na budoucí moci. Chtěli vytvořit jakousi všelidovou agoru, na kterou by oni vydávali vstupenky. Nechápali, proč by se vlastně měli pouštět do nejistého, nákladného a vyčerpávajícího volebního boje, když jim občanská společnost přece poskytne stejnou legitimitu, jako demokratické volby. Nikdy by ovšem nepřiznali, že vlastně jen nemají sílu, odvahu, pracovitost, originalitu nebo charisma, aby podstoupili přímý a vyčerpávající souboj o přízeň voliče. Na štěstí zvítězil koncept standardní demokracie s politickými stranami. Snad také proto, že budovat jiný systém by znamenalo hodně pracovat a organizovat. Jenže situace se za více než dvacet let vlastně nijak podstatně nezměnila a ten vágní kouřový oblak nad námi visí stále. Také proto, že ve stejné situaci je dnes struktura mnohem větší než nějaký Špalíček na rohu Můstku a Václavského náměstí. S nelegitimitou rozhodování dnes zápolí Evropská unie. Také tam vytvářejí koncepty, které mají při mocenském rozhodování dodat nevoleným úředním strukturám zdání legitimity prostřednictvím pomyslného mandátu, který jim poskytne občanská společnost. Aarhuská úmluva jako postdemokratický dokument Ze stejné zvrácené teze vychází i Aarhuská úmluva, mezinárodní smluvní dokument, na který se jako na precedent zastánci občanské společnosti tak rádi odvolávají. Předepisuje povinnou a plnoprávnou účast veřejnosti, zastupované NGOs, na správních úkonech státních orgánů. Úmluva zahrnovala převážně správní akty související s životním prostředím, ale její základní modelový princip byl vzápětí zastánci občanské společnosti posunut i do dalších okruhů. Úmluva vznikla v roce 1998, za naši republiku ji podepsal Martin Bursík v roce 2001, Česká republika ji ratifikovala v roce Úmluva doslova uvádí, že jejím cílem je účast veřejnosti na rozhodování.... Veřejnost sice už jednou rozhodla ve své roli voličů, kdo bude mít mandát kvalifikovaně jednat a rozhodovat třeba o stavbě dálnice, obchvatu nebo mostu. Nyní se ale tatáž veřejnost vynoří jako fantom znovu, podruhé a stane se povinným účastníkem správního řízení společně s orgány, které jsou autorizovány a kontrolovány strukturami, vzešlými z demokratických a svobodných voleb. Je v tom opět tradiční nedůvěra elitářských, levicových či chcete-li pravdoláskových struktur, které mají patent na pravdu a intuitivně chrání zájem veřejnosti lépe než kvalifikovaný a legitimní státní orgán, který je podřízen kontrole demokraticky zvolených struktur. Úmluva se pochopitelně nijak nezabývá reprezentativností nebo odbornou kvalifikací případných představitelů veřejnosti, stačí, že se nějaká NGO za ochránce veřejného zájmu prostě prohlásí. Je pak postavena naroveň státnímu orgánu, voleným představitelům samosprávy, expertům ministerstev, poslancům či odborníkům z Akademie věd. Aarhuská úmluva je rafinovaným právním nástrojem, který vlastně konvertuje legitimní vliv NGO na nelegitimní moc NGO. A je také úžasným nástrojem pro vydírání, pro racketeering! Není divu, že Evropská unie zahrnula Aarhuskou úmluvu mezi povinné mezinárodní smlouvy, které musí kandidátská země přijmout, než je vpuštěna do elitního klubu EU. Snad jen jako připomínku zde zmíním dávný příklad jižního obchvatu Plzně. NGOs a aktivisté ekologických hnutí na počátku 90. let minulého století zablokovali stavbu jižního dálničního obchvatu Plzně, který měl ulevit kriticky přetížené dopravě v centru města, kterým se na západ k Rozvadovu a zpět sunuly nekonečné kolony kamionů. Pokud si dobře pamatuji, pracoval jsem tehdy jako poradce českého premiéra, šlo prý občanským iniciativám také o záchranu jakéhosi vzácného druhu žabiček, které žily zrovna v trase budoucího obchvatu. Prý se nakonec zjistilo, že ža