Povstání 1863 v Litvě z pohledu litevské historiografie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav Povstání 1863 v Litvě z pohledu litevské historiografie Magisterská diplomová práce Kateřina Pohanková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. 2013

2 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D., že mi umožnil zpracovat toto téma a že mou práci vedl. Dále chci poděkovat své rodině a přátelům za jejich stálou podporu a pomoc se sháněním potřebné literatury.

3 OBSAH Úvod... 5 Vývoj litevské historiografie zabývající se 19. stoletím... 7 Počátky litevské historické vědy... 7 Sovětská historiografie... 8 Emigrační historiografie Historiografie obnovené nezávislé Litvy Stručný průběh povstání Ohlas povstání v polské a české kultuře Litevská reflexe povstání v 19. století Litevská meziválečná republika Hodnocení Muravjovova období V Sovětském svazu Zrušení nevolnictví Charakter povstání Důsledky povstání Mimo paradigma Litevská emigrace Moderní historiografie Závěr Použitá literatura

4 ÚVOD Těžko bychom našli jinou historickou událost, jejíž interpretace se v litevském historickém narativu tak proměňovala, jako tomu bylo u povstání Rok 2013 je rokem 150. výročí povstání, ke kterému došlo v roce 1863 v ruské říši. Ačkoli bylo toto povstání odedávna nazýváno povstáním polským, účastnil se ho kromě Poláků i litevský a běloruský národ. Pokud tedy v této době, v polovině 19. století, můžeme už mluvit o národech. V průběhu devatenáctého století prošla Evropa řadou dalekosáhlých změn, které položily myšlenkové i politické základy dnešní společnosti. O nic méně významné tyto změny nebyly ani v Litvě - a to přesto, že v tomto období žádná politická jednotka jménem Litva neexistovala. Litva do svého dlouhého devatenáctého století vstoupila jako součást polské šlechtické republiky. Někdejší středověká velmoc, Litevské velkoknížectví, se v roce 1569 spojilo podpisem Lublinské unie se svým polským sousedem, a tím se ve velké historii tak trochu ztratila jeho stopa. Ačkoli tato unie se oficiálně nazývala Republikou obou národů, tedy národa polského a litevského2, nejen v českém prostředí se pro tento státní útvar běžně užívá názvu Polsko. Není ani divu. Litva sice měla v unii původně stejné postavení jako Polsko, ale její vládnoucí vrstvy se brzy zcela polonizovaly a označení Litva se užívalo především ve smyslu geografickém a politickém. Dělením polsko-litevského státu na konci 18. století se většina litevského území dostala do ruského područí. Po více než sto letech ale z popela povstala zcela nová Litva jako demokratický národní stát. Někde uprostřed mezi těmito dvěma událostmi došlo k povstání Bylo to třetí z velkých povstání, které v ruském záboru Polska proběhlo3, a pro litevské dějiny bylo v mnohém ohledu zlomové. Za dobu, která od povstání uplynula, bylo už o něm napsáno nespočet textů. Již před polovinou 60. let zaznamenala bibliografie prací, které se jím zabývají, vice než položek v 15 jazycích - pramenných edicí, dobové literatury, pamětí, vědeckých prací a jiných příspěvků od kratičkých textů až po mnohasvazková díla.4 Tato práce si klade 1 ( ) sunku būtų rasti kitą tokį istorinį įvykį kaip m sukilimas, kurio interpretacija lietuvių istoriniame naratyve būtų taip pasikeitusi. STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?: m. sukilimas kaip lietuvių atminties vieta. Vilnius: Mintis, 2008, s V 16. století však neslo slovo národ poněkud jiný význam než dnes. Nešlo o národ z etnického nebo jazykového hlediska, ale národem se tu rozuměla vlastně historická státnost. Etnolingvistických národů se na území polsko-litevského státu nacházelo mnohem více. 3 První bylo Kościuszkovo povstání v roce 1794, ještě před úplným rozdělením státu, a další povstání proběhlo v letech ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu: století polských povstání ( ). Praha: Argo, 2006, s

5 za cíl analyzovat, jakým způsobem se na povstání dívala a dívá litevská historiografie. Povstání, jehož se účastnily nejrůznější společenské a politické skupiny s různými touhami a cíli, odráží složitost společenských vztahů, které v 19. století na litevském území existovaly. Historie na něj zase nahlíží skrze vztahy, které panují ve společnosti v době jejího utváření. Interpretace povstání v litevských dějinách se proto v průběhu uplynulých 100 let pozoruhodně měnila. Zhodnocení těchto interpretací nám umožní nejen uchopit povstání z mnoha různých úhlů, ale také nahlédnout do dějin litevské historiografie a sledovat, jaké okolnosti měly a mají vliv na způsob vyprávění historie. Z mnoha způsobů, kterými bylo možno tuto práci uspořádat, volíme postup chronologický podle období vzniku prací, které se povstáním zabývaly. V tomto způsobu totiž nejlépe vynikne, jaký vliv měla na vnímání povstání společenská a politická situace, ve které historická věda pracovala. Pro lepší orientaci seznamujeme čtenáře v úvodu stručně s vývojem litevského dějepisectví ve 20. století a s průběhem samotného povstání. Různé aspekty události, které si získaly větší pozornost historiků v různých obdobích, pak více přibližujeme v jednotlivých kapitolách. Protože se tato práce zabývá litevskými dějinami z litevského pohledu, částečně se držíme tohoto určení i při přepisu jmen. U polsko-litevských osobností 19. století můžeme jen stěží určit jejich národnost a řídit se jí při výběru správné jazykové varianty jména. Budeme proto uvádět jména všech hlavních postav litevského povstání v litevštině, protože jde o osoby významné v tomto jazykovém prostředí a z litevské literatury také čerpáme. Pokud se český čtenář s některými jmény již setkal, pravděpodobně se tak stalo v jejich polské variantě. Proto pro lepší orientaci uvádíme při prvním výskytu jména i jeho polský přepis. V litevském pravopisu budeme uvádět i geografické názvy - tedy např. Žemaitsko, vilniuský, místo z polštiny přejatého Žmuď, vilenský. 6

6 VÝVOJ LITEVSKÉ HISTORIOGRAFIE ZABÝVAJÍCÍ SE 19. STOLETÍM POČÁTKY LITEVSKÉ HISTORICKÉ VĚDY Historie jako akademická věda se v Litvě rozvíjet po roce Největší podíl na tom měla v roce 1907 ve Vilniusu založená Litevská vědecká společnost (Lietuvių mokslo draugija). Intelektuálové, které tato společnost sdružovala, sice většinou nebyli profesionálními historiky, ale své nedostatky ve vzdělání kompenzovali pečlivou prací. Devatenácté století však logicky nepatřilo mezi období litevských dějin, které by vzbuzovalo velký zájem historiků a veřejnosti. V době probuzeného litevského nacionalismu bylo třeba poukázat na slavnou historii národa ve středověku a ne na období, ve kterém Litva de facto neexistovala. Vznikaly však četné paměti, rozvíjelo se archivnictví a vydávaly se staré tisky. Jedním z prvních, kdo se pokusil sestavit vědecky podloženou učebnici litevských dějin, byl kněz Antanas Alekna ( ). Alekna se aktivně účastnil litevského národního hnutí a zabýval se dějinami církve. Byl jedním z otců vědeckého litevského dějepisectví, které pomáhal aktivně rozvíjet po založení univerzity. Teprve když po 1. světové válce vznikl samostatný litevský stát, mohla se historická práce stát profesionální. V Kaunasu, který se stal po zabrání Vilniusu Polskem meziválečným hlavním městem, byla v roce 1922 založena Litevská univerzita (později přejmenovaná na Univerzitu Vytautase Velikého) a začalo se tu formovat historické pracoviště. Většina historiků se zpočátku zabývala spíše obecnými dějinami, ale postupně docházelo k zaměření na užší témata. V roce 1925 tak vyšla první práce věnovaná přímo povstání 1863, jejímž autorem byl Augustinas Janulaitis ( )5. Ten byl aktivním účastníkem boje za nezávislou Litvu, vystudoval právo na Moskevské univerzitě a po 1. světové válce se stal soudcem litevského Nejvyššího soudu. Působil na Litevské univerzitě jako vedoucí katedry historie na Právnické fakultě. Napsal mnoho článků a studií věnovaných politickým otázkám a litevské společnosti v 19. století. Právnické vzdělání měl také Petras Klimas ( ). V meziválečném období pracoval na litevském ministerstvu zahraničí, zabýval se nejnovějšími litevskými dějinami a etnografickými hranicemi litevského území. Sepsal také dějiny správy půdy v litevských zemích v 19. století. Tuto svou publikaci rozdělil na dvě části před povstáním 1863 a po něm.6 Neúspěch povstání totiž znamenal pro litevské území řadu hospodářských i společenských změn. Tyto změny se staly předmětem jedné z prvních 5 JANULAITIS, Augustinas m. sukilimas Lietuvoje. Fotografuotinis leidinys. Vilnius: Lietuvos knygų rūmai, Reprint originálu vydaného v Kaunasu KLIMAS, Petras. Lietuvos žemės valdymo istorija (iki lenkmečių). Vilnius: Švyturys, 1919; Idem. Muravjovo laikmetis Lietuvos žemės ir žemininkų istorijoje: Lietuvos žemės valdymo istorija po lenkmečio. Vilnius: Švyturys,

7 vědeckých polemik, umožněné řadou periodik zabývajících se litevskou historií, společností a kulturou. Objevily se v nich rozdílné pohledy na rusifikační politiku litevského generálního gubernátora Michaila Muravjova a její vliv na dějiny litevského národa. Autorem snad nejkontroverznějších názorů byl mladý historik Paulius Šležas ( )7. Ten patřil do nové generace historiků, která studovala už v nezávislé Litvě. Podílel se na první vědecké syntéze litevských dějin redigované jeho vrstevníkem Adolfasem Šapokou ( ). Právě Šležasovi zde připadl úkol popsat 19. století v Litvě. Přes svůj obrovský význam a popularitu se publikace Dějiny Litvy8 vydaná v roce 1936 dočkala také velké kritiky faktografických i koncepčních chyb především ze strany starší generace historiků. Rozvinula se poměrně plodná diskuze o smyslu litevských dějin a náhledu na ně. Bohužel na ni autoři syntézy už nestihli reagovat vydáním plánované přepracované verze, protože přišla druhá světová válka a s ní sovětská okupační správa. Pro tu byla dřívější koncepce dějin nepřijatelná a většině uznávaných historiků nebylo povoleno dále působit na akademické půdě.9 Šapokovy Dějiny Litvy jsou kritizovány i dnes. Promítla se do nich totiž tehdejší politická situace. V roce 1926 provedl v Litvě tehdejší prezident Antanas Smetona nekrvavý politický převrat, nastolil autoritativní režim a zavedl cenzuru. I když to, na rozdíl od pozdějšího sovětského režimu, neuvrhlo litevskou vědeckou práci do mezinárodní izolace, Šapokovy Dějiny představovaly oficiální výklad nacionalistické vládnoucí strany. Ten byl, už vzhledem k výše zmíněné polské okupaci Vilniusu, zaměřen velmi protipolsky.10 SOVĚTSKÁ HISTORIOGRAFIE Po druhé světové válce a přičlenění Litvy k SSSR jako Litevské svazové republiky nastalo v litevské historiografii dlouhé období diktované marxistickou ideologií. Většina historiků, kteří chtěli pokračovat v v práci v duchu nezávislé Litvy, emigrovala do zahraničí. Ti, kteří zůstali, se museli držet pevně daného schématu. 7 ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovas ir mūsų tautinis atgimimas. Rytas. Kaunas, 1929, č. 239, 240, 241. Dostupné z elektronické databáze E-paveldas: Idem. Muravjovo veikimas Lietuvoj Athenaeum. 1933, č. 4, s Pozn. Šležasovo křestí jméno je také často uváděno jako Povilas. 8 ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija. Fotografuotinis leidinys. Vilnius: Mokslas, Reprint originálu vydaného v Kaunasu LASINSKAS, Povilas. A. Šapokos redaguota "Lietuvos istorija": parengimas ir koncepcija. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2003, č. 58, s Dostupné z elektronické databéze Lituanistika: 10 SAMOŠKAITĖ, Eglė. A.Bumblauskas: A. Šapokos ir tautininkų pastangomis buvo kurta antilenkiška Lietuvos istorija. DELFI [online] [cit ]. Dostupné z: 8

8 Dějiny Litvy musely být chápány jako dávný boj lidových mas za svobodu, které bylo dosaženo až za pomoci ruského národa v říjnové socialistické revoluci. Vytvoření marxistických dějin Litvy se ujal prorežimní historik Juozas Žiugžda ( ). O jeho výsadním postavení svědčí fakt, že v letech zastával funkci ředitele Ústavu litevských dějin 11. Ve své práci zcela nekriticky oslavoval sovětský režim a neštítil se ani překrucování faktů. Logicky to byl také on, kdo vedl zpracování nové syntézy litevských dějin. Čtyřsvazkové dílo Dějiny litevské SSR 12 vycházelo v letech Autorem části o dějinách 19. století byl sám Žiugžda. Pojal toto období především jako cestu k socialismu a obrození litevského národa prakticky ignoroval. Obě velká povstání podal jako samostatná povstání litevského rolnictva proti feudálům. Podobně tomu bylo i v Žiugždově monografii věnované Antanasu Mackievičiusovi, jednomu z vůdců povstání 1863, a významu povstání v dějinách litevského národa 13. Marxistického schématu se držel i Leonas Bičkauskas-Gentvila ( ) v první podrobnější studii o povstání Povstání roku 1863 v Litvě 14. Autor, který působil na historickém ústavu Vilniuského pedagogického institutu, pro svou práci prozkoumal velké množství archivních pramenů - jeho interpretace jsou však zcela poplatné době. Pozornost historiků se v tomto období povinně soustředila na témata, jako bylo založení komunistické strany v Litvě, hrdinný boj partyzánů ve druhé světové válce a pomoc Sovětského svazu. Postupně se však začínala formovat nová generace historiků, kteří nemohli otevřeně vystupovat proti Žiugždově koncepci, a proto se vyhýbali interpretacím dějin a zabývali se spíše faktografií. Zkoumali konkrétní, úzce vymezená témata, která jim dovolovala dělat závěry na základě pramenných faktů. 15 Takový přístup zvolila i Ona Maksimaitienė ( ), která se zasloužila o vydání mnoha pramenů k dějinám povstání 1863 včetně dopisů a výpovědí Antanase Mackevičiuse. Na základě své dizertační práce také vydala knihu Boje litevských 11 Ústav litevských dějin vznikl v roce 1939 jsou součást Ústavu lituanistiky. O rok později byl převeden pod Litevskou akademii věd. V době druhé světové války byla vědecká činnost přerušena, po válce pak obnovena, ale pod kontrolou sovětské vlády. 12 ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2. Nuo 1861 iki 1917 metų. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje. Vilnius: Mintis, BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas metų sukilimas Lietuvoje. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, ALEKSANDRAVIČIUS, Egidijus a Antanas KULAKAUSKAS. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva. Vilnius: Baltos lankos, 1996, s

9 povstalců V ní detailně popisuje organizaci povstání, jeho průběh a hlavní osobnosti. Na faktografickém základě vzniklo také několik významných monografií věnovaných společnosti v 19. století. Snad nejproduktivnějším a nejvšestrannějším historikem tohoto období byl Vytautas Merkys ( ). Ten už od 50. let působil na Ústavu litevských dějin a napsal množství článků a studií, týkajících se osobností 19. století a jeho politických, hospodářských i kulturních dějin. V roce 1987 se stal ředitelem Ústavu. Ve stejném roce vyšla také práce Litevské národně-osvobozenecké hnutí (do roku 1904) 17, ve kterém se Merkys spolu s Leonasem Mulevičiusem ( ), Rimantasem Vėbrou ( ) a Edvardasem Vidmantasem (1929) poprvé v sovětském období více zabývají tímto fenoménem litevského 19. století. Významný podíl měl Merkys také na vydání nové syntézy litevských dějin18. Ta vyšla v roce 1985 pod vedením tehdejšího ředitele Ústavu litevských dějin Bronislovase Vaitkevičiuse a Merkys v ní měl na starost dějiny 19. století. I když v té době ještě bylo nutné zachovávat určitá marxistická schémata a rétoriku, z metodologického hlediska je toto dílo na mnohem lepší úrovni než Žiugždovy dějiny. Více se tu pracuje s faktografií než s ideologií a obě ozbrojená povstání už nejsou popisována jako rolnická hnutí, ale jako šlechtou vedený pokus o osvobození z ruské nadvlády. EMIGRAČNÍ HISTORIOGRAFIE Historici, kteří po druhé světové válce emigrovali na západ, se tam pokusili navázat na litevskou meziválečnou historiografickou tradici. Nejvíce se kulturní a historická práce rozvíjela ve Spojených státech amerických. Tam začala vznikat tzv. bostonská Litevská encyklopedie. Obsáhlou litevskou encyklopedii začal vydávat už v meziválečné Litvě kulturní historik a právník Vaclovas Biržiška. Po druhé světové válce emigroval do USA a spolu s dalšími v Bostonu na tuto práci navázal. V letech zde tak vzniklo monumentální 37 svazkové dílo o Litvě, její historii a osobnostech. Přes těžkosti zahraniční práce bez přístupu k mnohým pramenům nemá dodnes encyklopedie takového rozsahu v Litvě obdoby MAKSIMAITIENĖ, Ona: Lietuvos sukilėlių kovos: m. Vilnius O práci této historičky viz ASTRAMKAS, Arūnas. Onos Maksimaitienės indėlis tiriant Panevėžio praeitį. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2004, č. 61, s Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: 17 MERKYS, Vytautas, Leonas MULEVIČIUS, Rimantas VĖBRA a Edvardas VIDMANTAS. Lietuvių nacionalinio išsivadavimo judėjimas /ligi 1904 m./. Vilnius: Mokslas, Vaitkevičius, Bronius et al. Lietuvos TSR istorija. t. 1. Nuo seniausių laikų iki 1917 metų. Vilnius: Mokslas, TARAILIENĖ, Dalia. "Lietuvių enciklopedijos" dokumentai Jono Puzino archyve. Knygotyra. 2001, č. 37, s Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: 10

10 V Bostonu vzniklo také vydavatelství Lietuvių enciklopedijos leidykla, které vydávalo poezii, prózu a historické práce amerických Litevců. V roce 1970 zde vyšla obsáhlá monografie Konstantinase Rudaminase Jurgėly ( ) o povstání Dějinám 19. století se věnovali také Mykolas Biržiška ( )21, Pranas Čepėnas ( )22 a Vincas Trumpa ( ). Především poslední jmenovaný, historik a novinář, se pokusil o kritický náhled na dosavadní litevskou historiografii. Ve svých pronikavých esejích, které byly později vydány v knize Litva v 19. století 23, ukázal mnohá témata 19. století v novém světle. V roce 1963 při příležitosti stého výročí povstání 1863 v Litvě vyšel v emigračním časopise Lituanus jeho článek věnovaný přímo tomuto tématu.24 HISTORIOGRAFIE OBNOVENÉ NEZÁVISLÉ LITVY Na konci 80. let 20. století podpořila většina litevské společnosti obnovení nezávislého litevského státu, který existoval v období mezi dvěma světovými válkami. Většina historiků se tak přihlásila k základním koncepčním pravidlům historické práce, které byly v tomto období vytvořeny. Vyjít z dlouholeté mezinárodní izolace bylo pro litevské historiky nesnadné. Postupně se však především v oboru dějin 19. a 20. století prosadila silná generace mladých historiků, která odmítla jak marxistickou, tak Šapokovu nacionalistickou koncepci litevských dějin a pokusila se o vlastní interpretaci historie.25 Jedním z nejvýznamnějších počinů pro zkoumání procesů, probíhajících v litevské společnosti v 19. století, byla iniciativa k vydávání studií, věnujících se nejrůznějším aspektům litevského národního obrození, v rámci cyklu Studie dějin litevského obrození (Lietuvių atgimimo istorijos studijos). V rámci tohoto cyklu vycházejí jak tematické monografie, tak sborníky článků. Od roku 1990 vyšlo již 17 svazků této publikace. Podařilo se naplnit přinejmenším jeden z jejích záměrů pojmout litevské národní obrození z širšího hlediska než jen jako hnutí etnických Litevců. Mezi zakladatele tohoto projektu patří i Egidijus Aleksandravičius (1956) a Antanas Kulakauskas (1952), autoři práce shrnující dějiny 19. století v knize Pod carskou vládou: Litva 19. století, která vyšla v roce JURGĖLA, Kostas R. Lietuvos sukilimas metais. Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla, BIRŽIŠKA, Mykolas. Lietuvių tautos kelias į naująjį gyvenimą. Los Angeles: Lietuvių Dienos, ČEPĖNAS, Pranas. Naujųjų laikų Lietuvos istorija, I tomas. Fotografuotinis leidimas. Vilnius: Lituanus, Reprint originálu vydaného v Chicagu TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje. Chicago: A. Mackaus knygų leidimo fondas, TRUMPA, Vincas. The 1863 revolt in Lithuania. Lituanus [online]. 1963, roč. 9, č. 4 [cit ]. Dostupné z: 25 ŠVEC, Luboš. Návrat historie: institucionální a ideová transformace litevské historiografie během devadesátých let. Acta Universitatis Carolinae. Studia Territorialia. 2006, roč. 6, č. 8. Dostupné z: 11

11 Ve stejném roce bylo také na Ústavu litevských dějin založeno oddělení dějin 19. století. V jeho rámci vzniklo již mnoho prací věnovaných nejrůznějším dílčím problémům tohoto období hospodářským dějinám, proměnám šlechtického stavu, postavením katolického duchovenstva či židovské otázce. Hlavními představiteli oddělení, kteří se věnují i různým aspektům povstání 1863, jsou Zita Medišauskienė (1959) a Darius Staliūnas (1970). V roce 2001 začala na Ústavu litevských dějin vycházet dvanáctisvazková syntéza litevských dějin. Svazek, věnovaný devatenáctému století, je rozdělen na tři díly, z nichž zatím vyšel pouze první věnovaný litevské společnosti a vládě. 26 Projekt si klade za cíl popsat komplexně litevské dějiny od prvního obyvatelstva na litevském území až po obnovení litevské státnosti v roce 1990 v kontextu dějin Evropy. 26 BAIRAŠAUSKAITĖ, Tamara, MEDIŠAUSKIENĖ, Zita a MIKNYS, Rimantas. Lietuvos istorija VIII tomas, I dalis, Devynioliktas amžius: visuomene ir valdžia. Vilnius: Baltos lankos,

12 STRUČNÝ PRŮBĚH POVSTÁNÍ27 Propuknutí povstání, obecně nazývaného lednové, předcházela změna v ruské politické i sociální situaci. Po neúspěšné krymské válce a nástupu Alexandra II. na trůn byl na začátku roku 1861 vyhlášen manifest zrušení nevolnictví, který však nenaplnil požadavky lidu. Vyprofilovalo se několik skupin naladěných proti petrohradské vládě, každá ovšem s jinými cíli i prostředky. Konzervativní šlechta se chtěla především osvobodit od ruské nadvlády a teprve potom se zabývat vnitřní reformou. Revolučně naladění demokraté mínili, že boj za osvobození musí být spojen s počátkem sociální revoluce, aby se hnutí mohlo stát masovým. Radikální demokratické síly spolupracovaly také s demokratickým hnutím vlastního Ruska, které v tomto období velmi zesílilo, a generace revolucionářů Černyševského ( ) a Gercena ( ) vyjadřovala otevřeně podporu polskému a litevskému proticarskému hnutí. Organizace radikálních červených se v Litvě začaly tvořit už v létě O rok později se jejich představitelé spojili do Výboru hnutí (lt. Judėjimo komitetas), který byl posléze přetvořen na Litevský provinční výbor (lt. Lietuvos provincijos komitetas) spadající pod Ústřední národní výbor (pl. Komitet Centralny Narodowy) ve Varšavě. Tam Litvu zastupoval šlechtic Nestor Du Laurens. V čele litevského hnutí červených stáli žemaitský28 kněz Antanas Mackevičius (Antoni Mackiewicz), běloruský právník Konstantinas Kalinauskas (Konstanty Kalinowski) a vojenský důstojník Liudvikas Zvieždovskis (Ludwik Zwierzdowski). Byli přesvědčení, že je nutné vyvolat ozbrojené povstání. K agitaci mezi lidem začali vydávat dvě periodika polsky psaný Chorągiew swobody (Prapor svobody, lt. Laisvės vėliava) a díky úsilí Kalinauskase také běloruský plátek Mužyckaja prauda (Rolnická pravda, lt. Valstiečių tiesa). Skutečně se jim poprvé v dějinách podařilo podnítit ke společnému povstání početné masy rolníků. V Litvě se rolníci zapojili více než v Polsku i ostatních západoruských guberniích, bojovali však výhradně za zlepšení svého sociálního postavení, ostatní cíle povstání jim byly cizí. Šlechtická strana bílých věřila spíš v organickou práci 29 než v ozbrojený boj. Bílí měli v rukou různé oficiální veřejné instituce, o které se mohli opřít, a zakládali na mnoha místech hospodářské a úvěrové spolky. Chtěli posílit šlechtickou samosprávu, 27 Pokud není uvedeno jinak, vychází tento text z následujících publikací: ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva; ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu. 28 Žemaitsko, často též nazýváno pod vlivem polštiny Žmuď, je litevský etnografický region, který si vždy uchovával v rámci Litvy určitý svéráz. Mezi šlechtou a rolnictvem tu panovaly bližší vztahy než jinde, proto se tu nejvíce zachovala litevská kultura a jazyk (žemaitské nářečí). Viz např. TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje. 29 Termínem organická práce, který polští pozitivisté převzali od britského sociologa a filozofa Herberta Spencera, se mínilo vynaložení úsilí každého jedince na osobní ekonomický rozvoj kulturní vzdělávání v protikladu s plýtváním silami na beznadějná ozbrojené povstání. 13

13 obnovit Vilniuskou univerzitu 30, vydávat a šířit vlastní literaturu a vzdělání. Chtěli také změnit vztahy poddaných k pánům, zásadně se však rozcházeli s červenými v pojetí této změny. Mělo k ní dojít velmi opatrně a postupně a tak, aby velkostatkářům pokud možno zůstala všechna jejich půda a z nevolníků se stala levná pracovní síla. Bílá strana disponovala velkými finančními prostředky a také nemalou politickou zkušeností a tradičním vlivem nad drobnou zchudlou šlechtou. V jejich čele stáli Jokūbas Geištoras (Jakob Gieysztor), Aleksandras Oskerka (Aleksander Oskierka), Antanas Jelenskis (Anton Jelenski) a Aleksandras Domeika (Aleksander Domejko). Litevští bílí úzce spolupracovali s podobně naladěnou šlechtou v Polsku a jejich politickým cílem bylo obnovení polského státu v hranicích z roku 1772, tedy před jeho prvním dělením. V letech začaly v Polsku probíhat pokojné vlastenecké demonstrace, které se přenesly i na Litvu. Měly formu například lidových průvodů, setkání k výročí významných historických událostí a zpěvu vlasteneckých písní v kostele. Červení připravovali ozbrojené povstání na jaro Ruská vláda se o tom však dozvěděla, a proto vyhlásila na začátek roku mimořádné odvody do armády. Mělo být odvedeno okolo Poláků. Červení se proto rozhodli začátek povstání uspíšit. Polský Ústřední národní výbor se prohlásil za Prozatímní národní vládu (pl. Tymczasowy Rząd Narodowy, lt. Laikinoji tautinė vyriausybė) a vydal manifest, ve kterém vyhlásil cíle povstání. Manifest prohlásil všechny lidi za sobě rovné nehledě na jejich sociální postavení šlechta, rolnictvo, židé, všichni si měli být bratry a bojovat za stejnou věc. Uspíšení povstání bylo pro Litevský provinční výbor nemilým překvapením. Byl však nucen na situaci reagovat tím, že se ujal vlády a vyhlásil povstalecký manifest a dekrety odpovídající těm vydaným polskou Prozatímní vládou. Hned v počátku se ukázalo, že litevští červení nejsou dostatečně připraveni vést celé hnutí, a bílé křídlo se v obavách ze sociální revoluce pokusilo chopit kormidla. Prozatímní vláda pověřila svého komisaře Du Laurense a vůdce bílých Geištorase, aby vytvořili nový řídící orgán litevského povstání nazvaný Řídící oddělení litevských provincií (lt. Lietuvos provincijų valdymo skyrius). Varšava tím dala najevo, že by ráda měla celé povstání pod kontrolou. V červnu 1863 pak bylo toto oddělení přetvořeno v pouhé Výkonné oddělení litevských provincií (lt. Lietuvos provincijų vykdomasis skyrius), kde měl zvláštní pravomoci Varšavou vybraný komisař. Litevští radikálové však často nebrali na autoritu Prozatímní vlády ohled a jednali na vlastní pěst. Oproti předchozím polským povstáním nespoléhali povstalci na pravidelnou polskou armádu, ale na dobrovolnické bojůvky. Strategickým úkolem litevských povstalců mělo být především narušení komunikace ruského vojska podél železnice Petrohrad Varšava, aby se armáda nemohla rychle přemístit z Ruska do Polského království. 30 Univerzita, která byla založena v roce 1579 a na počátku 19. století se stala hlavním centrem polské vzdělanosti, byla uzavřena carským dekretem v roce 1832 po masové účasti studentů v protiruském povstání. 14

14 Bránila mu v tom však početná ruská vojenská posádka v Litvě, jejíž řady byly od počátku povstání do června 1863 více než dvojnásobně navýšeny. Rusko tak reagovalo na hrozbu západních zemí, které mu v dubnu zaslaly protestní nótu s požadavkem vyřešit polskou otázku. Pokud by Anglie a Francie vojensky zasáhly, vylodily by se pravděpodobně na pobřeží mezi Klaipėdou a Rigou. Na litevském pobřeží se měla vylodit také loď vyslaná z Londýna s nákladem zbraní a dobrovolníků na pomoc povstalcům. 31 S touto námořní výpravou je spojené největší střetnutí povstalecké armády s ruským vojskem. Litevcům velel Zigmantas Sierakauskas (Zygmunt Sierakowski), vojenský důstojník, který až do vypuknutí povstání sloužil u ruského generálního štábu a získal zde hodnost kapitána. Ten se pokusil spojit litevské povstalecké skupinky do jediného rozsáhlého útvaru. Sierakauskas byl o šancích povstání natolik přesvědčen, že jej dokonce plánoval rozšířit i do lotyšského Kuronska. Jeho spojené síly se na začátku května 1863 vydaly směrem k pobřeží naproti námořní výpravě a po cestě se k nim přidaly i jednotky Antanase Mackevičiuse a Boleslovase Kolyšky (Bolesław Kolyszko). U vesnice Medeikiai se však Rusům podařilo povstalcům přetnout cestu a přinutit je k otevřenému střetnutí. Ve dvoudenní vytrvalé bitvě se nakonec projevila ruská převaha ve zbrojení. Kolyška a Sierakauskas se dostali do zajetí a později byli popraveni, se zbytky povstalců se podařilo utéct pouze Mackevičiusovi. Po této bitvě se litevské vojenské velitelství zřeklo dalších podobných velkých operací a povstalecké akce omezilo na partyzánskou činnost malých pohyblivých skupinek. Londýnskou námořní výpravu na cestě provázelo neštěstí. O jejích plánech se dozvěděla carská vláda, najatá posádka dezertovala, bylo nutno nalodit se na jinou loď. Když se výprava konečně přiblížila k litevským břehům, kvůli bouři se při pokusu o vylodění několik námořníků utopilo a expedice se nakonec stočila k břehům Gotlandu, kde byla internována švédskou vládou. Bez dostatečného vyzbrojení nemělo litevské povstání šanci. Snad jedinou jednotkou, která prolévala v ruských řadách hodně krve, byla četa Boleslovase Dluskise (Bolesław Dłuski), která měla střežit pohraniční transporty a byla za tímto účelem poměrně dobře ozbrojena. V červnové bitvě u Papilė dovolil Dluskis Rusům pocítit, jak by asi povstání probíhalo, kdyby se podařilo do Litvy dopravit zásilky nejnovějších belgických pušek. Na rozdíl od Sierakauskase si však Dluskis uvědomoval beznadějnost celé akce a tak ještě v průběhu povstání odjel do Paříže pomáhat povstalcům zvenčí. Jako jeden z mála vůdců povstání tak unikl hrdelnímu trestu. 31 Tato námořní výprava byla výsledkem dohod mezi varšavským Ústředním národním výborem a ruskými revolučními organizacemi v Londýně a Petrohradu, které proběhly už před povstáním. Na její přípravě se v Londýně aktivně podílel i ruský anarchistický filozof Michail Bakunin. 15

15 V květnu 1863 byl odvolán dosavadní vilniuský generální gubernátor 32 Vladimír Nazimov a na jeho místo byl dosazen se zvláštními pravomocemi hrabě Michail Muravjov. Muravjov už měl zkušenosti s povstáním v roce 1830 a byl přesvědčen, že hlavní zodpovědnost za něj nesli polští studenti a katolická církev. I teď se proto jeho politika obrátila proti polské vzdělanosti a duchovenstvu. Hned po svém příjezdu nechal nahradit místní úředníky a učitele pravoslavnými Rusy ze středoruských gubernií. Obratně také využil sporů mezi pány a poddanými, pokusil se obrátit rolníky proti šlechtě a přesvědčit je ústupky v agrární oblasti o dobrých úmyslech ruské vlády. Především však zavedl tvrdé represe proti povstalcům, bez váhání zatýkal a popravoval i šlechtice a kněze, za což si vysloužil přezdívku Věšitel (lt. Korikas). Proti partyzánským akcím povstalců použil Muravjov novou taktiku místo velké armády vytvořil množství menších pohyblivých jednotek, které byly ve zneškodňování povstaleckých skupinek mnohem efektivnější. Na rozdíl od svého kolegy Fjodora Berga, který měl podobnou úlohu potlačitele povstání v Polském království, se Muravjov v západoruských guberniích nemusel ohlížet na ohlas v zahraničí, takže represe a rusifikace tu byly mnohem tvrdší, po povstání docházelo i k masovým deportacím obyvatelstva do hlubin Ruska. Když šlechta viděla, že se povstání hroutí, začala se pomalu stahovat a dávat od něj ruce pryč. Pod Muravjovovým nátlakem začala řada šlechticů podepisovat prohlášení loajality k carovi. Na konci srpna 1863 vydal car manifest, který sliboval odpuštění trestu těm, kdo složí zbraně a vrátí se domů. Ke složení zbraní vyzýval i žemaitský biskup Motiejus Valančius (Maciej Wołonczewski), jedna z nejvýznamnějších postav rané fáze litevského národního obrození. Napětí mezi panstvem a lidem sílilo a neustávaly také spory v povstaleckém vedení. Nespokojen se snahou bílých povstání co nejdéle udržet, jen aby mohla přijít pomoc ze zahraničí, převzal vedení do svých rukou Kalinauskas. Po pokusu o atentát na guberniálního maršálka Ignacyho Domejku, který byl hlavním iniciátorem vyjádření loajality šlechty k carovi, bylo i polské vedení nuceno uznat Kalinauskasovu pozici. Žádných významnějších úspěchů už však nebylo dosaženo. Povstalecké akce pomalu skomíraly, v prosinci 1863 byli zatčeni Mackevičius a Kalinauskas a poslední povstalecké skupinky se udržely do jara Michail Muravjov zůstal generálním gubernátorem se zvláštními pravomocemi ještě dva roky. Hlavním cílem politiky, kterou v litevských guberniích po celou dobu uplatňoval, byla rusifikace. K té docházelo v kraji i dříve, ale teprve Muravjov začal aktivně nejen potlačovat projevy polské kultury, ale také zvyšovat podíl a vliv ruského prvku v kraji. Proti těm, kdo povstání podporovali, byly zavedeny peněžní pokuty a konfiskace půdy. Na zabavené statky bylo potom stěhováno ruské obyvatelstvo. 32 Litevské území v ruském záboru zhruba odpovídalo Vilniuské generální gubernii, pod kterou v roce 1863 spadala gubernie vilniuská, kaunaská, grodenská, minská, vitebská, mogiliovská a část augustavské. 16

16 Poláci 33, za které byla pokládána všechna šlechta katolického vyznání, byli také různými způsoby ekonomicky omezováni. Například povinná kontribuce státu, odváděná z výnosu statků, byla pro polské pány výrazně vyšší než pro ostatní, později jim bylo také zakázáno rozšiřovat své pozemky a zastavovat půdu. Ve školách a úředním styku bylo zakázáno používat polštinu, všude byla zavedena ruština. Školy v Žemaitsku měly však zpočátku výjimku, mladší děti mohly být vyučovány místním nářečím. S Muravjovovým obdobím je také spojena dodnes nejodsuzovanější kulturní perzekuce v dějinách Litvy. V roce 1864 bylo totiž zakázáno v celé ruské říši tisknout litevskou literaturu latinkou. Později byla k tištěnému zápisu litevštiny povolena pouze ruská graždanka 34. Podobná opatření byla přijata i pro ukrajinský, běloruský a moldavský tisk. V Litvě však zákon nevedl ke kýženému výsledku. Jednak byl v ruském impériu mimo Litvu povolen polský tisk, takže obzvlášť náboženské texty se často vydávaly v polštině, jednak Litevci reagovali vytvořením ilegální organizace knihonošů, kteří litevské knihy pašovali z pruské Malé Litvy, a paradoxně tak došlo k mnohem většímu rozvoji litevského tisku než dříve Muravjov pravděpodobně nedokázal rozlišit etnokulturní ani etnopolitické společenství. Jeho základním kritériem pro rozlišení Poláků, které pokládal za nedůvěryhodné, byla příslušnost ke společenské elitě a katolické náboženství. Srov. STALIŪNAS, Darius. Kai kurie Michailo Muravjovo etnopolitinės programos bruožai. In: Praeities baruose: skiriama akademikui Vytautui Merkiui 70-ies metų jubiliejaus proga. Vilnius: Žara, 1999, s Graždanka je varianta ruské cyrilice. Michail Muravjov ji původně pouze zavedl jako písmo vyučované v litevskýh školách. Autorem samotného zákazu tisku latinkou byl až jeho nástupce Konstantin von Kaufmann. 35 Knihonoši, pašeráci litevských knih (lt. knygnešiai) mají zvláštní místo v litevské národní paměti. Jsou symbolem semknutí malého národa proti útlaku. Organizátorem sítě pašeráků byla katolická církev v čele s biskupem Valančiusem. V letech bylo ve Východním Prusku vydáno 4100 titulů litevských knih, zatímco v oficiální graždance vyšlo za toto období jen 55 tiskovin. Více např. MERKYS, Vytautas: Knygnešių laikai, Vilnius: Valstybinis leidybos centras,

17 OHLAS POVSTÁNÍ V POLSKÉ A ČESKÉ KULTUŘE V Polsku samotném převládlo v druhé polovině 19. století negativní poučení z ozbrojeného boje za svobodu - po sérii neúspěšných povstáních většina společnosti tuto strategii zavrhla a cestu ke svobodě hledala v legálních metodách a organické práci. Tento pohled se změnil po vzniku polského státu. Povstání byla zpětně glorifikována a nová politická reprezentace z nich udělala takřka součást státní ideologie. Boj Poláků za národní svobodu v 19. století totiž legitimizoval polský stát. Vyvyšování povstání pokračovalo i po 2. světové válce. Marxistickou historiografií byli povstalci chváleni jako hrdinové třídního a sociálního boje. I když byla později marxistická východiska formálně opouštěna, zůstalo historickým pracím vlastní 36 ztotožňování se s radikálními křídly polské politiky a polských povstání. Polští historici si zvykli brát litevské dějiny jako součást těch svých. Pokud si některý z nich všiml, že se mezi Polskem a Ruskem zrodil litevský národ, málokdy se dokázal vymanit z nacionalistického pohledu na tuto skutečnost. V meziválečné republice našly prostor myšlenky o polské povaze Litvy v 19. století. Ty byly sice později otupeny a zmírněny, ale nezapomenuty. Obecně bylo přijímáno tvrzení, že litevské národní hnutí bylo podníceno intrikami Rusů a Němců namířenými proti Polsku. Přitom na druhé straně bariéry, v ruské historiografii, byl zase vzestup litevského národního vědomí vysvětlován protiruskou činností Poláků a katolické církve. Až ve druhé polovině 20. století se objevilo nemnoho polských historiků, jejichž práce o litevských dějinách v 19. století byly přijatelné i z litevské pozice. Můžeme mezi nimi jmenovat např. Jerzyho Ochmanského, Henryka Wisnera či Juliusze Bardacha.37 Lednové povstání vzbudilo velký ohlas i v českém prostředí. Češi většinou sympatizovali s polskou snahou o osamostatnění, na druhé straně se však museli vyrovnat s faktem, že jejich boj byl namířen proti Rusku, největší slovanské říši, ve kterou mnoho slavofilů skládalo své naděje. Východisko bylo většinou nalezeno v rozlišování mezi ruským národem a carskou vládou převládl názor, že vítězství Polska by znamenalo i pád carismu a záchranu ruského lidu. I když se v českém prostředí rozhořela diskuze o tom, jestli by Polsko v případě vítězství mělo nárok na západoruské gubernie, někdejší součást polsko-litevského státu, ve skutečnosti Češi vůbec nerozlišili, že obyvatelé těchto území se povstání sami aktivně účastnili. V jejich názorové přestřelce tak šlo vlastně jen o spor mezi polonofily (J. V. Frič) a rusofily (F. Palacký, L. Rieger).38 Přitom zájem o Litvu a její obyvatelstvo byl mezi českými vlastenci rozvíjen už v 1. polovině 19. století. Za zakladatele české baltistiky je považován F. L. Čelakovský, 36 ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu, s ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s ŽÁČEK, Václav. Češi a Poláci v minulosti II: Období kapitalismu a imperialismu. Praha: Academia, 1967, s

18 velký sběratel a překladatel litevských lidových písni (tzv. dain). Vzhledem k určitému zpoždění litevského národního hnutí oproti českému ovšem docházelo k tomu, že Litva byla pod vlivem děl polského romantismu vnímána jen jako specifická část Polska. O tomto pohledu svědčí třeba vlastivědné práce polonofila Edvarda Jelínka, kde autor přes detailní informace o minulosti a současnosti Litvy ani nezaznamenal litevské národní hnutí. Pravděpodobně první, kdo o něm u nás referoval, byl Josef Zubatý v hesle Litvané Ottova slovníku naučného. 39 Sympatie Čechů k pobaltským národům, které byly původně motivovány myšlenkami slovanské vzájemnosti a příbuznosti Baltů k Slovanům, postupně přerůstaly ve vyjádření sympatií malým etnikům, která podobně jako Češi procházela národně-emancipačním procesem a byla vystavena obdobnému národnostnímu útlaku. 39 ŠVEC, Luboš. České národní hnutí a baltská etnika: motivace zájmu a styčné plochy. In: Pocta Čelakovskému: příspěvky ze sympozia k 200. výročí narození zakladatele české baltistiky Františka Ladislava Čelakovského. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2004, s

19 LITEVSKÁ REFLEXE POVSTÁNÍ V 19. STOLETÍ Hned po povstání se vítězná ruská strana pokusila vytvořit a rozšířit jeho oficiální interpretaci. Ta se držela ruské státní ideologie, kterou formuloval v roce 1833 ruský ministr školství Sergej Uvarov: samoděržaví, pravoslaví, národnost 40. Tato formule objektivně znamenala diskriminaci neruských menšin v říši. Více ji na konci 19. století rozvinul historik Nikolaj Ustrjalov, když napsal své Ruské dějiny. Podle něj bylo území bývalého Litevského velkoknížectví původně etnicky ruské a spojením s polským státem značně utrpělo. Místní ruská šlechta podlehla polskému vlivu a popolštila se.41 Ruské pojetí tedy neuznávalo vůbec existenci litevského národa. Povstání pro něj bylo povstáním polským, do kterého se kromě polské šlechty zapojila i popolštěná šlechta ruská. Za další viníky byla označena katolická církev a revolučně-demokratické skupiny. Povstání bylo nazýváno vzpourou a jeho účastníci rebely. V roce 1898 byla ve Vilniusu před palácem generálního gubernátora slavnostně odhalena socha Michaila Muravjova, slavného vítěze nad povstáním. Tento akt neměl jen oslavit jeho osobu, ale také znovu potvrdit ruskou povahu tohoto kraje.42 Oproti ruskému negativnímu pohledu na povstání se v pracích polských historiků a literátů objevovalo romantizující vyzdvihování hrdinství povstalců. Litevská tradice si našla cestu někde mezi těmito dvěma pojetími. Ačkoli v době krátce po povstání ještě nemůžeme mluvit o samostatné litevské kultuře a historiografii, zachovala se z tohoto období četná lidová slovesnost a vzpomínky zaznamenané v literatuře. Vyjadřují ambivalentní postoje k povstání - na jednu stranu lid většinou jeho cílům moc nerozuměl, mezi jeho účastníky a vůdci viděl své největší nepřátele, vrchnost. Na druhou stranu však s povstalci soucítil a chválil jejich hrdinství.43 Jak se postupně formoval litevský národ, utvářela se i koncepce jeho historie. Nejdůležitějším kritériem národnosti se pro Litevce stal jazyk to, jestli někdo mluvil litevsky, bylo určujícím znakem pro to, aby bylo možno v přítomnosti i minulosti určit, zda je možné ho považovat za Litevce. Podle tohoto kritéria se však Litevci museli vzdát popolštěné šlechtické vrstvy, která hrála v povstání hlavní roli. Pro utváření litevské národní identity bylo velmi důležité vymezit se vůči Polsku a také vůči Rusku, ale ruská kultura nebyla s litevskou tak těsně spojena jako polská. 40 Ruský pojem народносtь je do češtiny těžko přeložitelný, překládá se také jako lidovost. 41 Podobné teorie se držela i Kateřina II., když při záboru východních území polsko-litevského státu prohlašovala, že nejde o žádnou anexi, ale pouze o návrat ruských území tam, kam patří. V průběhu dějin se tato myšlenka objevila ještě několikrát, například v souvislosti s ruským panslavistickým hnutím. Srov. např. STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 11. ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s Ibid., s

20 Pro povstání, které bylo i ve zbytku Evropy nazýváno polským, se v litevštině vžil název lenkmetis (polské období) a zpočátku bylo vnímáno jako čistě polská záležitost, zabývající se jen polskými národními a šlechtickými zájmy. Litevci, kteří se do povstání zapojili, nebyli oslavováni, ale naopak odsuzováni jako zaprodanci či blouznivci. Pocit křivdy ale v litevských vlastencích zanechal fakt, že přesto, že povstání bylo polské, po něm nastolená rusifikační politika se obrátila hlavně proti západoruským guberniím. Litvy se obzvlášť dotkl zákaz psát litevsky latinkou. Tak Antanas Alekna ve své učebnici dějin Litvy věnuje samotnému povstání jen kratičký odstaveček, ale podrobně vysvětluje dopady, které měly následující represe na život a rozvoj litevského národa. Byly zakázány polské nápisy, veřejné používání polského jazyka, omezeno vydávání a prodej polských spisů. Ale stejná omezení byla ještě silněji namířena proti litevskému jazyku, ačkoli Litevci se povstání téměř vůbec neúčastnili. 44 V katolických novinách se v roce 1900 objevilo tvrzení, že Litevci se vzpoury nezúčastnili, neboť byli věrní vládě a Rusku, a byli tedy potrestáni za cizí provinění. Samo povstání zde bylo hodnoceno jako hloupé, protože jeho cíle byly nemožné. 45 Na začátku 20. století se ve Vilniusu zformovalo hnutí krajovců (pl. krajowcy). Tato skupina polsky mluvících intelektuálů šlechtického původu odmítala etnické rozdělení bývalého polsko-litevského státu. Nedokázali přijmout ani polskou ani litevskou národní identitu, ztotožňovali se s pojmem gente lituanus, natione polonus 46. Navrhovali proto vytvořit na území bývalého Litevského velkoknížectví stát na občanském místo na národnostním základě. Ačkoli jejich hnutí nedosáhlo většího významu v praxi, v jejich tradici vznikly práce velmi významné pro ranou fázi litevské historiografie. Hlavní představitel tohoto hnutí Mykolas Romeris (Michał Römer, ) byl prvním, kdo se na počátku 20. století zabýval litevským národním obrozením. Spisovatel Juozapas Herbačiauskas (Józef Herbaczewski, ) vyjádřil zajímavý názor na události let Podle něj se Litevci povstání neúčastnili, protože se šlechta nezabývala obyčejnými lidmi a ruská vláda přitáhla litevský lid na svou stranu. Takové chyby by se v budoucnu neměly opakovat. Toto varování nebylo bezdůvodné, protože ruská vláda používala i na začátku 20. století podobné metody Buvo užginta lenkiški parašai, lenku kalbos viešas vartojimas, suvaržyta lenkišku raštu leidimasir pardavinejimas. Bet tas pats suvaržymas dar smarkiau buvo taikinimas ir prie lietuviu kalbos, nors lietuviai visai beveik nedalyvavo sukilime. ALEKNA, Antanas. Lietuvos istorija. Kaunas: Šviesos, 1919, s STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s Rodem Litevec, národem Polák toto označení se po uzavření Lublinské unie vžilo mezi litevskou šlechtou. 47 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s

21 LITEVSKÁ MEZIVÁLEČNÁ REPUBLIKA Vztah litevského národa k polskému se ještě mnohem více zhoršil po první světové válce kvůli sporu o Vilnius. Meziválečným hlavním městem Litvy se stal Kaunas, kde byla na univerzitě rozvíjena historická věda se zřetelným protipolským nastavením. Povstání bylo obecně odsuzováno a snaha vyhranit se vůči Polákům došla dokonce tak daleko, že litevští historici byli ve smyslu hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel nakloněni hodnotit kladně ruskou vládu. Jeden z účastníků povstání, Juozas Miliauskas Miglovara ( ), ve svých vzpomínkách napsal, že v té době nebyli Poláci ani Litevci pod ruským útlakem, neboť jejich řád pro nás nebyl těžký a k žádnému útisku nedocházelo. Těžkosti útisku nám byly jen namlouvány. 48 Poláci byli kritizováni za to, že si hleděli jen svých vlastních zájmů a nestarali se o Litvu ani o prostý lid, jen čekali na pomoc ze zahraničí a schválně povstání prodlužovali. Také perzekvovali ty, kdo se do povstání nechtěli zapojit. Například litevský vlastenecký publicista Petras Ruseckas ( ) tvrdil, že povstání byla velká chyba, která Litvě uškodila a nejméně na 40 let zabrzdila národní život. Poláky vyobrazil jako šlechtu, která se snaží využívat utlačované litevské rolníky. Poláci se podle něj starali jen o své vlastní zájmy, a když bylo jasné, že povstání prohraje, už nebojovali a jen čekali na pomoc ze zahraničí, ale podněcovali litevské rolníky, aby pokračovali v boji. 49 Petras Klimas ve svých dvoudílných dějinách litevské půdní správy povstání téměř ignoroval. Od popisu agrární reformy v roce 1861 přešel prakticky rovnou k období Muravjovovy vlády. Litevská šlechta se od něj sice dočkala pochvaly za to, že jako první v ruské říši vyzývala k osvobození rolnictva, ale tím její zásluhy o moderní litevský národ končí. Podle Klimase, když šlechta viděla, že se reforma ubírá jiným směrem, než bylo jejím záměrem (tedy dát rolníkům osobní svobodu, ale ne půdu), bojovala naopak mnohem urputněji než ruská šlechta za to, aby jí byla zachována všechna privilegia i majetek. To, že se litevská šlechta tak aktivně zapojila do povstání po boku Poláků, pramenilo podle Klimase do velké míry z nespokojenosti s reformou. Litevská vrchnost totiž se svými agresivními tendencemi v posledním půlstoletí až dodnes vždy hledala pomoc v Polsku. Od povstání si slibovala odtržení od Ruska a spojení s Polskem, kde hrála šlechtická vrstva významnější roli než v carském Rusku, neboť měla všechna práva na půdu a vládu nad farnostmi. Přes tyto své záměry našla šlechta navíc odvahu podněcovat své utlačované rolníky, aby povstali proti moskalům. Povstání 1863 prohlašuje autor za poslední vyjádření polské kultury v Litvě. Po něm přišla do Litvy Muravjovova epocha. Způsobila hodně škody 48 Tuo metu nei lenkams, nei lietuviams rusų priespaudos nebuvo, nes jų tvarka buvo mums nesunki ir jokio jungo neturėjoe. Jungo sunkenybės mums buvo tik ikalbėtos. Ibid., s Ibid., s

22 litevskému národu, ale taky toho hodně napravila v nečestně prováděné reformě Mlčení o povstání prolomil v roce 1925 Augustinas Janulaitis. Prohlásil, že už bylo dost polských a ruských pohledů na povstání je třeba se na něj podívat také z hlediska litevského národa. V úvodu ke svému spisku Povstání v Litvě píše: Povstání proti Rusům popisovali doteď polští historici, kteří se na vše dívali očima šlechty; neuměla se od toho oddělit ani jejich levice, což se samozřejmě naší demokracii, která neměla ráda zpátečnické (konzervativní) šlechtice, líbit nemohlo. Ruští historici byli všichni zastánci vlády, viděli ve všem jen práci té vlády a vyzdvihovali ji do výše, a ať úmyslně či neúmyslně, pravdu neřekli. Lepší pohled neměl dokonce ani pokrokový a levicový ruský tisk, nebo se psaní vyhýbal. A tak zůstal dojem, že litevské povstání je výmysl pánů šlechticů, reakční výmysl, který demokracii nemůže zajímat. To všechno jsou předsudky a už by bylo na čase je v Litvě rozptýlit. A i kdyby to i byla pravda, stejně je potřeba znát události své země z ne tak dávné minulosti, i kdyby je začala šlechta. 51 Janulaitis tedy přijímá povstání za litevské a to aniž by nacházel sympatie k polskolitevské šlechtické vrstvě. Souhlasí s tím, že povstání bylo iniciováno Poláky a byly jím sledovány polské zájmy. V čele povstání stála zpočátku varšavská organizace červených. Ta sice hlásala rovnost, ale když přišlo na otázku Litvy, začali si všichni hledět svých šlechtických záležitostí. 52 Změna přišla, když bylo vyhlášeno zlepšení sociálních podmínek pro rolníky. Díky tomu se v Litvě začal do povstání zapojovat lid, nositel litevské národní identity. Janulaitis jako první přikládá velký význam účasti litevského rolnictva v povstání. Zásluhu na tom připisuje hlavně církvi, která se už v letech před povstáním věnovala více lidu než vrchnosti, a také litevské organizaci červených. Ta pod vedením Konstantina Kalinauskase bojovala opravdu za zájmy Litvy. Nenacházela však společnou řeč s varšavskými červenými, odmítala se podřídit jejich vedení a být pouze polským poskokem. Polská povstalecká vláda se tak snáze dohodla s litevskými bílými, kteří, ačkoli měli rozdílné sociální a ekonomické názory, 50 Po jo parėjo Lietuvoj Muraviev o gadynė. Ji daug padarė pragaišties lietuvių tautai, betgi, šiaip ar taip kalbėsime, ji taip pat daug ką pataisė nelemtai vedamojoj 1861 m. žemės reformoje. KLIMAS, Petras. Lietuvos žemės valdymo istorija (iki lenkmečių), s Sukilimus prieš rusus aprašinėjo iki šiol lenkų istorikai, žiūrėdami į viską bajorų akimis; negalėjo atsikratyti nuo to ir jų kairieji, kas, žinoma, musų demokratijai, nemėgstančiai bajorų atgaleivių, patikti negalėjo. Rusų gi istorikai visi valdžios šalininkai, matė visame tik jos vienos valdžios darbus ir kėlė aukštyn, ir tyčia ar netyčia teisybės nepasakė. Ne geresnėmis akimis žiūrėjo net pažangioji ir kairioji rusų spauda ar vengė rašyti. Ir pasilikdavo įspūdis, jog Lietuvoj sukilimas ponų bajorų išmislas, reakcinis sumanymas, kuris demokratijai negali rupėti. Vis tai yra prietaras, ir jau laikas būtų Lietuvoj jį išblaškyti. O jeigu ir taip būtų, vistiek reiketų pažinti savo šalies įvykius iš ne taip senos praeities, kad ir bajorų pradėtus. JANULAITIS, Augustinas m. sukilimas Lietuvoje, s Ibid., s