Svatební rituály dnes (z pohledu vysokoškoláků)

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie Bakalářská diplomová práce (obor psychologie) Svatební rituály dnes (z pohledu vysokoškoláků) Vypracovala: Vilma Kodytková Vedoucí práce: doc.phdr. Ivo Plaňava Brno 2006

2 Prohlašuji,že jsem práci vypracovala samostatně, a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

3 Děkuji doc.phdr.ivo Plaňavovi za laskavý přístup a cenné rády a připomínky při psaní diplomové práce.

4 Obsah 1. Úvod Teoretická část 2.1 Rituály a rituály přechodu Koncepce rituálů a rituálů přechodu Rituály a náboženství Rituály a jejich funkce z pohledu sociálních věd Schéma přechodových rituálů Typy přechodových rituálů Svatba jako přechodový rituál Proměny svatebních rituálů v dějinách Staré Řecko a Řím Křesťanský středověk Novověk Staročeská vesnická svatba Moderní společnost Postavení přechodových rituálů v dnešní společnosti Rodina a tranzitní body jejího vývoje Rodina a její funkce Charakteristické rysy současné rodiny Životní cyklus rodiny Etapy životního cyklu rodiny Nultá životní etapa S-V-R teorie dle B. I. Mursteina První životní etapa Sňatek Představy mladých lidí o sňatku a manželství Dosavadní empirická zjištění Shrnutí teoretické části Vymezení výzkumného problému Empirická část 3.1. Cíl výzkumu a formulace hypotéz Základní a vedlejší výzkumné otázky Formulace hypotéz Výzkumný soubor Použité metody Sběr dat a způsob zpracování Výsledky výzkumu Předpokládané jednání v budoucnosti Hypotézy předpokládané jednání v budoucnosti (č.1-4) Důležitost sňatku v životě Hypotézy důležitost sňatku v životě (č. 5 6) Svatební rituály a ceremoniály

5 Hypotézy svatební rituály a ceremoniály ( č.8-10) Interpretace a diskuse výsledků Shrnutí diskuse Závěr Seznam použité literatury Přílohy

6 1. Úvod Naše současná společnost bývá označována různými přívlastky moderní, demokratická, postmoderní, konzumní, individualistická. Oproti dobám dřívějším, kdy byly osobní zájmy více podřízeny zájmům kolektivním, je v ní kladen důraz na autonomii jedince, jeho vlastní zájem a osobní štěstí. Přesto má s přírodními společenstvími a tradičními společnostmi něco společného: základní jednotku tvoří člověk. Život jedince je pevně ohraničen dnem narození a dnem úmrtí. Na své životní cestě se setkává s různými možnostmi, krizemi a příležitostmi, které si může do určité míry zvolit a využít ke svému prospěchu a osobnímu zrání a nebo se jim vyhnout. Člověk se může svobodně rozhodnout, jestli bude studovat vysokou školu, zda se ožení, jestli bude mít děti a kolik. Jedině narození a částečně i smrt jsou mimo jeho kontrolu. Někdy může být velmi nesnadné vyrovnat se s těmito novými situacemi, které jsou pro existenci jedince tak zásadní. Život člověka lze rozčlenit do etap, které po sobě následují a mají svůj počátek a konec. Mezi tyto etapy můžeme zařadit narození, dospívání, sňatek, těhotenství, narození dítěte, postup v práci nebo smrt. V minulosti byl člověk při přechodu z jedné životní etapy do druhé doprovázen rituály, které mu umožňovaly orientovat se v nové situaci. Tam, kde obřady chybějí, může snadno dojít ke ztrátě identity. Proto je velmi důležité, aby se rituály v našem životě objevovaly i dnes a pomáhaly nám usnadnit proces změny. Rituály zaujímají významné místo v současné rodině. Patří mezi ně svatba, narození dítěte, křtiny, nástup dítěte do školy či odchod do důchodu. Rituály pozitivně ovlivňují rodinnou soudržnost, pocit sounáležitosti a zároveň pocit stability a bezpečí. Jejich funkce je nezpochybnitelná a proto je nutné jim věnovat patřičnou pozornost. Někteří psychologové tvrdí, že funkci ritualizovaných přechodů mohou plnit také body přechodu v životním cyklu a vývojové úkoly, které se k nim vztahují. Jedinec který postupuje z jedné životní fáze do druhé, vnímá svoje jednání jako opakování posloupnosti dané přirozenosti věci. Vývojové normy se stávají přechody, které má člověk absolvovat. Podobně můžeme nahlížet na rodinu z hlediska vývojových etap soužití. Každá vývojová etapa je charakterizována úkoly, které by rodina měla splnit, aby nebylo ohroženo její další fungování. Vývojové etapy v rodině bývají často ohraničeny událostmi, které dodnes provází rituály. Nejvíce ritualizovaného chování je spojeno se svatbou, která je jedním z nejvýznamnějších mezníků v životě člověka. V současné době, která se vyznačuje snížením 1

7 sňatečnosti, oddalováním sňatků a nárůstem alternativních způsobů soužití, je užitečné zjistit postoje a názory mladých lidí ke svatbě a svatebním obřadům. Proto jsem si pro svůj empirický výzkum zvolila ze všech významných přechodových rituálů právě svatbu. Práce je rozdělena do tří samostatných kapitol, které na sebe logicky navazují. První kapitolu tvoří Úvod. Druhá část obsahuje dvě podkapitoly. První z nich, nazvaná Rituály a rituály přechodu, se zabývá vysvětlením pojmu rituál, objasňuje jeho funkce z pohledu sociálních věd a věnuje se problematice přechodových rituálů. Důraz je kladen na svatbu jako rituál přechodu a na proměny svatby v historickém kontextu. Druhá podkapitola nese název Rodina a tranzitní body jejího vývoje. Zde jsem se zaměřila na definování rodiny z hlediska jejich funkcí a na životní cyklus rodiny včetně vývojových etap soužití. Pozornost je věnována především nulté a první životní etapě, které se sňatku přímo dotýkají. Dnešní představy mladých lidí o sňatku a manželství ukazují na změnu chování mladé generace nejen z teoretického hlediska, ale také na základě dosavadních empirických zjištění a propojují teoretickou část s třetí empirickou částí bakalářské práce, kterou tvoří kvantitativní výzkum. Jeho cílem je zjistit, jaké postoje a jaké názory zaujímají dnešní vysokoškoláci ke svatbě a rituálům, které jsou s ní spojené. 2. Teoretická část 2.1 Rituály a rituály přechodu Koncepce rituálů a rituálů přechodu Původ pojmu rituál bychom nalezli v latině, kde ritus znamená náboženský, duchovní obřad, ale i zvyk nebo obyčej. Vyjadřuje nějaký úkon, který se opakuje, čímž získává a vytváří tradici. Často se používá v náboženském kontextu. Říčan chápe rituál jako velmi složité činnosti, jejichž smysl není vždycky jasný ani těm, kteří je vykonávají: tak je tomu u četných náboženských rituálů (Říčan, 2004, s.32). Ve všech známých kulturách od počátku lidstva se vyskytují rituály, které plní stejnou funkci. Člověk při nich uplatňuje specifický způsob chování, který bychom mohli označit ve smyslu hlubinné psychologie C.G. Junga jako archetypické. Rituální chování lze pozorovat u všech lidí v individuálních či vývojových krizích stejně jako v dobových krizích celého národa. Za rituál jsou zpravidla považovány náboženské nebo i světské ceremonie, jejichž 2

8 průběh vykazuje přesně stanovené schéma. Může jít o mše, přísahu představitele státu, korunovaci krále, povýšení do vyšší vojenské hodnosti nebo o přijetí do určitého povolání. (Kaufmannová-Huberová, 1998) V zahraniční i naší literatuře jsou často termíny obřad, ceremonie, obyčej, zvyk označovány synonymem rituál. Plaňava (2005) však shledává jistý rozdíl mezi rituálem a ceremoniálem. O společenských rituálech mluvíme tehdy, pokud má konvenční chování několik poměrně pevně stanovených kroků. Jestliže jsou však tyto kroky zabaleny do slavnostního výjimečného prostředí, je na místě hovořit o ceremoniálech: slovní obraty i chování, někdy i ošacení jsou předepsány, variabilita malá až nulová, což opět, jako všechny konvence usnadňuje život, stvrzuje současný stav, někdy v dobrém, jindy ve všelijakém smyslu (Plaňava, 2005,s. 53). Z antropologického hlediska označuje rituál individuální nebo kolektivní způsob chování, který je standardizován, což znamená, že je založený na vnucených nebo tradičních pravidlech. Společnost pomocí něho udržuje a upevňuje své normativní uspořádání a organizaci. Vzniká jako reakce jednajících osob na situace rozhodování nebo strachu, přičemž pro svou identickou opakovatelnost funguje jako stabilizátor chování (Vodáková, 1994, s.145). Psychologickou funkcí náboženského rituálu je stimulovat a vystupňovat náboženské cítění nebo navodit náboženskou exaltaci. Rituály doprovázely člověka na jeho pouti životem od nejstarších dob. Vznikaly institucionalizací prastarých kmenových obyčejů a byly svázány s událostmi, které se života kmene bezprostředně dotýkaly. Jsou to určité archaické soubory pravidel, kterými se řídil život primitivní společnosti při různých příležitostech, jako je zejména narození dítěte, přechod od dětství do dospělosti, svatební obřady a pochovávání mrtvých (Černý, Holeš, 2004, s.295). Šlo tedy většinou o události, které byly pro život kmene důležité. Právě tyto významné příležitosti v životě kmene i člověka samotného nazýváme přechodovými (tranzitními) rituály. Pouhá existence člověka, jeho bytí, vyžaduje přechod z jedné zvláštní společnosti do druhé a od jednoho společenského postavení k druhému (Gennep, 1997, s.13). Etapy života jedince, které po sobě následují mají svůj začátek a konec, ať už se jedná o narození, dospívání, sňatek, třídní postup nebo smrt. Cílem obřadu, který je doprovází, je usnadnit přejití od jedné determinované situace k jiné, rovněž determinované situaci. Obřady doprovázející tyto konce a začátky se navzájem podobají napříč kulturami, neboť jejich účel je shodný. 3

9 2.1.2 Rituály a náboženství Durkheim vnesl do náboženství rozdělení na posvátné a profánní. Posvátné zahrnuje všechno, co je oddělené od světských jevů a u věřících vyvolává pocity úcty a údivu, zatímco profánní sféra je spjata s každodenním životem člověka. Ke každému náboženství patří ceremonie a rituály, při kterých dochází k setkávání věřících. Jedná se o kolektivní rituály, které vyjadřují a upevňují pocit vzájemné solidarity a zároveň snižují riziko anomie. Kolektivní obřady potvrzují skupinovou solidaritu také v době, kdy jsou lidé konfrontováni se zásadními změnami ve svém životě. Tyto klíčové životní situace jsou charakteristické přechodem z jedné kategorie do druhé a vyskytují se při narození, sňatku a smrti. Jak náboženská vysvětlení ustupují vědeckým, vliv náboženství se zmenšuje a rituální aktivity přestávají hrát v životě člověka podstatnou roli. Přesto je dle Durkheima nezbytné, aby i moderní společnosti upevňovaly svoji soudržnost v rituálech (Giddens, 1997). Historik náboženství Mircea Eliade (1993) zdůrazňuje, že každý rituál má svůj božský vzor, archetyp. Obřady vychází z mystické předlohy a jsou opakováním činnosti bohů, hrdinů nebo mýtických předků. V nejstarších civilizacích jsou činnosti, z dnešního pohledu zcela všední, úzce spjaty s posvátnem a vztahují se k nim příslušné obřady. Každý důležitý úkon se ve světě archaického člověka nějakým způsobem podílí na posvátném, ať už se jedná o lov, zemědělství, hry, konflikty nebo sexuální jednání. Profánní činnosti jsou pouze ty, kterým chybí mýtický smysl a proto nemají vzorový model. Mýtus má velmi úzkou souvislost s rituálem. Velká skupina rituálů vznikla jako dramatické vyobrazení mýtického děje a naopak některé mýty jsou převyprávěnými rituály. Mýty vnitřně podporují rituály a rituály zvenčí uzákoňují mýty (Campbell, 1998, s. 57). Za pomoci rituálu může člověk přerušit trvání profánního času, vstoupit do času posvátného a stát se tak současníkem bohů. Eliade (1994 ) zkoumal vliv rituálů přechodu na náboženského člověka. Z přechodových období, mezi které zahrnuje okamžik narození, iniciaci dospívajících, svatbu a smrt, považuje za nejdůležitější iniciaci dospívajících, vyznačující se přechodem z jedné věkové třídy do druhé. Iniciace pro něj znamená nadpřirozenou zkušenost smrti a zmrtvýchvstání. Smrt a druhé narození byly založeny bohy, hrdiny nebo mytickými předky a jejich prostřednictvím se člověk otevírá vyšším, duchovním hodnotám. Proto mají rity doprovázející iniciaci nadlidský původ a člověk, který je provádí, napodobuje božské chování. 4

10 Gennep (1997) rovněž rozlišuje v moderní společnosti svět profánní, zastoupený laickou společností a svět posvátný, který reprezentuje společnost náboženská.tyto dva světy jsou navzájem neslučitelné a přechod mezi nimi není možný bez nějaké přechodné doby. Gennep nevnímá rituály jako absolutní, ale vidí je jako sociální události, což do jisté míry narušuje zavedené schéma vysvětlující rituál jako opakování jednání božské bytosti Rituály a jejich funkce z pohledu sociálních věd Rituály se napříč kulturami navzájem podobají nebo jsou shodné, protože jejich účel je stejný. Z pohledu sociologie rituály stmelují celé skupiny. Všichni zúčastnění mají společné duševní rozpoložení, neboť sdílí stejné obsahy a pocity. Rituály hrají podstatnou úlohu také z hlediska sociální kontroly. Kontrola společnosti úzce souvisí s kontrolou průběhu sociálních rituálů. Účast na nich je závazná a člověk, který se obřadu nezúčastní, je vyřazen z jeho vlastní kultury. Odmítnutí jakékoli účasti na rituálech osvobozuje člověka od společnosti v tom smyslu, že ho odsuzuje do naprosté sociální izolace (Keller, 1997, s.187). Dle Durkheima (in Vodáková, 1994) rituály snižují riziko anomie tím, že soustřeďují členy skupiny kolem uznávaných skupinových hodnot. Uznávaný mytolog Campbell (1998) vyzdvihuje strukturující funkci rituálů. Struktura je dle něho synonymem pro život. U zvířat jsou základní strukturální vzorce chování biologicky dědičné, zatímco u člověka jsou z velké míry definovány sociálně v období dětství a dospívání a jsou aktivovány především rituály. Dítě vstřebává mýty své sociální skupiny, účastní se jejích rituálů a tím se stává součástí svého sociálního prostředí. Při přechodu od závislosti k odpovědnosti pomáhají rituály dospívání v primitivních společnostech, podobně jako vzdělávací systémy všech kultur, tento krok realizovat. Zvyky a rituály jsou formy strukturující chod celé civilizace, a proto by byly destrukce formy katastrofou pro člověka i živočichy (Campbell, 1998, s.62). Dle Vodákové (1994) představují sociální rituály krajní stereotypizaci činností, která je spojena s přesahem do oblasti posvátného. Tato kombinace pomáhá překlenout oblasti nejistoty v rizikových situacích a posiluje pocit ontologického bezpečí. Z psychologického hlediska jsou rituály a rituální chování spojeny se situacemi, ve kterých se cítíme bezradní, nedokážeme se vzdát toho, co je staré a překonané a nebo se něčeho bojíme. Rituály nám napomáhají zvládat nelehké okamžiky spojené s krizemi, ať už se jedná o krize individuální, vývojové nebo dobové krize celého národa. Krizové rituály 5

11 vznikají často spontánně, někdy musí být vymyšleny a někdy je jejich obsah převzat z tradičních obřadů. Jejich úkolem je dodat člověku sílu, aby dokázal krizi překonat, napomáhají zvládnutí strachu a připravují jedince na novou situaci. (Kaufmannová- Huberová, 1998) Rituály přispívají k uchování duševního zdraví a duševní rovnováhy. Umožňují člověku, aby se aktivně adaptoval na své životní prostředí a osobní životní změny. Někteří psychologové upozorňují na význam rituálů při přechodu člověka z jedné etapy života do druhé, které byly běžnou součástí života v kulturách se silnou tradicí, u přírodních národů i v naší minulosti. Jejich absolvování znamenalo podstatnou změnu společenského postavení a předepsaného způsobu života. Říčan (2004) poukazuje na význam těchto obřadů z hlediska biodromálního vývoje a připomíná, že jejich chybění může být nedostatkem našeho způsobu života. Vyzdvihuje úlohu iniciačních rituálů v tradičních společnostech, kde rituály pomáhaly člověku absolvovat nezbytnou vývojovou proměnu tím, že ji pochopil a aktivně se jí zúčastnil. Zároveň vyjadřuje naději, že se budeme v budoucnu snažit ritualizovat ukončení vzdělání až znovu doceníme význam rituálů pro vývoj společnosti, pro duševní zdraví a pro pevnost společenského řádu (Říčan, 2004, s.228). Plaňava (2005) je zastáncem především ceremoniálů rodinných, které posilují stabilitu soužití a zároveň upevňují vztahy v rodině Schéma přechodových rituálů Gennep (1997) upozornil na skutečnost, že přechod od jedné situace ke druhé doprovází obřadní sekvence, které po sobě následují. Tak můžeme u jednotlivých přechodových rituálů rozlišit rituály odluky (preliminární), rituály pomezní (prahové) a rituály sloučení (postliminární). Etapa odloučení je charakteristická odpoutáním od známého společenského prostředí a vyjadřuje symbolickou smrt. Etapa pomezí je neutrální zónou, územím nikoho mezi starým a novým způsobem bytí. V etapě sloučení či přijetí je jedinec nebo skupina znovu začleněn do společnosti. Tyto tři fáze nebývají ve všech obřadech zastoupeny rovnoměrně a nejsou stejně rozvinuté. Větší výskyt odlučovacích rituálů je spojený s obřady pohřebními, pomezní rituály se více vyskytují při těhotenství nebo zásnubách a rituály sloučení jsou nejvíce obsaženy v obřadech svatebních. Pod Gennepovým vlivem rozčlenil Bridges (2004) proces životních změn, se kterými se musíme vyrovnávat, na tři stupně. Nejdříve přichází konec něčeho starého, následuje období hledání, zmatku a úzkosti, které bychom neměli vytěsnit, protože jeho vědomé prožití připraví podmínky pro nový začátek, 6

12 který nasměruje život zcela novým způsobem. Pokud bychom tento pevně daný pořádek převrátili, došlo by k chaosu a životní změny by se staly nesrozumitelnými. Jak již sám název jednotlivých etap napovídá, souvisí rituály předprahové, prahové a poprahové s překročením prahu, který může být pomyslný, ale často mu odpovídá nějaká hmotná rekvizita obřadu: mosty, prahy, dveře. Tyto materiální přechody se týkají prostoru, který je rituály vymezován. Práh domu nebo hlavní dveře domu jsou místem vstupních a výstupních rituálů, které obsahují prvky odloučení a přijetí. Na Gennepa, který rozpoznal strukturální podobnosti přechodových rituálů, navázal Turner (1969). Dle něho je pravou funkcí tohoto systému vyjadřovat průběh života, tak jak ho prožívá ten který národ. Za nejdůležitější pokládá liminární fázi, pomocí níž se snaží vysvětlit široký okruh sociálních jevů. Společnost s ní spojenou nazývá latinským slovem comunitas, aby ji odlišil od společností se společenskými vztahy běžného života. Lidé, nacházející se v liminaritě, se vyznačují podobnými rysy. Stejný nebo naopak žádný oděv znázorňuje anonymitu a poukazuje na skutečnost, že liminární bytosti nemají žádný majetek ani postavení. Musí se mlčky podřizovat autoritě, která zastupuje celé společenství a přijmout jakýkoliv trest. Novicové bývají často vystaveni náročným zkouškám a ponížení, aby staré postavení bylo zničeno a aby se připravili na převzetí nových povinností. Účelem přechodného ponížení je mírnit pýchu a zabránit zneužití nových výsad. V rituálech na celém světě jsou síly, které formují novice v liminaritě, považovány za nadpozemské, přestože jsou způsobeny a řízeny představiteli společenství. Liminární charakter má nejen přechod jedince z jednoho stavu do druhého, ale také přechod celé společnosti v době radikálních přeměn. (Turner, 1969) Typy přechodových rituálů Gennep (1997) dělí rituály související s přechodem člověka od jedné životní etapy ke druhé do pěti skupin. - Těhotenství a porod - těhotná žena je izolována od společnosti, často i od rodiny, prochází obdobím pomezí a při svém návratu do společnosti získává nový status ženy matky. Přechodové rituály se komplikují pokud dojde k něčemu neobvyklému, například k porodu dvojčat. Existují populace, kde se stává sňatek právoplatný teprve po narození dítěte. Rituály,které se vztahují k těhotenství a porodu pak tvoří poslední dějství svatebních obřadů. 7

13 - Narození a dětství - dítě je odloučeno od matky, zdržuje se na pomezí, aby se následně prostřednictvím přijímacích rituálů, kterými může být třeba pojmenování, křest nebo obřízka, stalo právoplatným členem společenství. Dítě je často považováno za cizince, neboť přichází ze světa nenarozených. - Iniciační rituály týkají se většinou dospívání. Celé skupiny mladých lidí odchází z bezpohlavního světa, aby byli po vykonání rozličných úkolů přijati do světa plodného. S kolektivním odlišením souvisí akt obřízky a rituální mrzačení,dočasné odlišení se projevuje nošením masek nebo pomalováním těla. Gennep (1997) upozorňuje na rozdíl mezi fyziologickým a společenským dospíváním, na rozdíl mezi fyzickou a sociální dospělostí. Poukazuje na skutečnost, že se jen málokdy shodují. Ve vyspělejších společnostech je kladen větší důraz na společenskou dospělost. Iniciační obřady doprovázejí i takové události, jako je vstup do náboženské společnosti, do kasty, do určitého povolání. - Zásnuby a svatba těmito rituály se budeme zabývat v samostatné kapitole Pohřební obřady patří k nejstarším kulturním projevům. Říká se, že člověk se stal člověkem tím, že začal pohřbívat své mrtvé. U pohřebních obřadů převládají pomezní rituály, přestože by se mohlo zdát, že budou dominovat ty odlučovací. Truchlící jsou vyčleněni z běžného života a po různě dlouhém období smutku přichází jejich opětovná integrace. V době smutku a truchlení se příbuzní nachází mezi světem živých a světem mrtvých. Tato doba je tím delší, čím byl vztah k zemřelému užší nebo čím bylo společenské postavení zesnulého vyšší. Hostiny po pohřbu jsou přijímacími rituály, přičemž jejich úkolem je navázat mezi pozůstalými a někdy i nebožtíkem pouto, které bylo smrtí rozbito Svatba jako přechodový rituál Svatba tvoří nejbohatěji rozvinutou skupinu obyčejového obřadního cyklu. Slučuje obřadní úkony a obyčejová jednání, náboženské představy, právní normy s projevy tradičního folklóru a jinými projevy hmotné kultury (Frolec, 1985). Schéma přechodových rituálů, které se uplatňuje při sňatku a zásnubách je o něco složitější než při jiných obřadech. Zákonnou podmínkou pro uzavření sňatku bývá většinou fyziologická dospělost. Zásnuby jsou pomezním obdobím a u mnoha národů tvoří nezávislou část svatebních obřadů. Délka zásnub je často odvozena od zaplacení věna a může se protáhnout na mnoho let. V některých 8

14 populacích je striktně vyžadována pohlavní zdrženlivost snoubenců, u jiných je sexuální styk mezi nimi povolen. Posvěcený svazek dvou příslušníků různých sociálních skupin se dotýká velkého počtu lidí, a proto je mezní období tak důležité. Přesto jsou někdy zásnubní rituály omezeny na maličkosti jako společné jídlo, darování železné perly nebo prstenu. Zasnoubení zahrnuje také obřady odluky a končí úvodním přijetím do nového prostředí. Následují svatební rituály, které obsahují především rituály definitivního přijetí, přičemž jejich součástí jsou do určité míry také obřady individuálního spojení. Gennep (1997) zdůrazňuje kolektivní ráz slučovacích rituálů a vidí svatbu jako čistě sociální akt. Přestože je svatební obřad podvědomě spojován s reprodukcí života a jeho součástí jsou rituály ochranné a oplodňující, bylo by chybou zaměřit se jenom na jejich funkci. Zásadní význam mají rituály odloučení a přijetí. Svazek dvou jedinců je záležitostí širších společenství, kterými mohou být obě společnosti podle pohlaví, skupiny rodičů a prarodičů z otcovy nebo matčiny strany, skupiny rodičů a prarodičů z obou stran někdy včetně všech příbuzných. Nemalou úlohu zde pak hrají místní společenství (osada, vesnice, část města) a zvláštní společnosti, kterými může být například totemický klan, společenství věřících nebo kasta a jejichž členy mohou být ženich či nevěsta nebo jejich rodiče či příbuzní. (Gennep, 1997) Každý sňatek má různě silný ekonomický dopad a jednání ekonomické povahy se s rituály prolínají. Společenství mají zájem na určitém materiálním vypořádání, neboť přicházejí o pracovní sílu a vykupování ve formě šperků, šatů a jiných výhod je pro ně kompenzací za její ztrátu. Důležitým rituálem je vykoupení volného průchodu do nového bydliště, což může být do určité míry považováno za odlučovací rituál. Oženit se nebo vdát znamená nejen vyměnit společnost dětí za společnost zralých lidí, ale také přechod od jedné rodiny ke druhé, z jednoho klanu k jinému, což může být spojeno se změnou místa pobytu. Proto je u sňatku kladen důraz na odlučovací rituály, které mohou mít různou podobu převléknutí šatů, oholení vousů a vlasů, obětování svých dětských hraček apod. Složitější skupinu odlučovacích rituálů tvoří přechod novomanželů nebo svatebního průvodu přes nějakou překážku. Pokud překračuje překážku dívka, může jít o rituál zajišťující oplodnění, přeskočení pak může symbolizovat skok z jednoho světa do druhého, z jedné rodiny do jiné. Někdy se překážky musí člověk dotknout, jindy je to zakázáno. Svatební hostina je přijímacím rituálem patrně největšího dosahu, který veškeré vyjednávání ukončuje. Touto závěrečnou fází může být také kolektivní účast na nějakém náboženském obřadu. Do přijímacích rituálů můžeme začlenit rovněž obřady individuálního významu, které mají za úkol spojit oba mladé lidi. Jejich podoba může být 9

15 různá - od darování nebo výměny prstenů nebo náramků, společného jídla, jídla z jednoho talíře až po pomazávání, vzájemné mytí nebo vstup do nového domu. Jejich funkce je čistě spojovací, kdežto přijímací rituály mají dopad kolektivní, spočívající v přijímání jedince do nových společenství nebo v propojení několika společenství navzájem. Jelikož při svatbě přijímá nějaká skupina mezi sebe cizince, podobají se svatební obřady adopci. V souvislosti se svatebními obřady je třeba zmínit kategorii rituálů, které Gennep (1997) označil názvem Poprvé. Ve své úplné formě se přechodové rituály provádějí pouze při prvním přechodu z jedné společenské kategorie do druhé nebo z jedné situace do jiné a při dalších přechodech se vyskytují ve zjednodušené formě nebo se nevyskytují vůbec. Přestože se v našich podmínkách můžeme setkat se svatebními obřady rozvedených či ovdovělých jedinců, které si svou honosností nijak nezadají s těmi, které se konají poprvé, jedná se spíše o výjimky. Druhé a další sňatky v pořadí se většinou vyznačují menším počtem prováděných rituálů a celkově bychom je mohli hodnotit jako méně okázalé. Protikladem svatebního obřadu je rozvod či ovdovění. Zatímco rituály rozvodu u většiny národů neexistují vůbec nebo jsou jednoduché (přírodní národy), smuteční obřady v případě smrti jednoho z partnerů zahrnují mnoho rituálů a v krajním případě mohou končit i rituální sebevraždou. Aby došlo k rozvodu, stačí u některých společenství, aby se žena vrátila do domu rodičů nebo byla vyhnána ze společného domu. Naopak v katolické církvi není rozvod povolen vůbec a zrušení manželství lze dosáhnout pouze na základě přešetření (Gennep, 1997) Proměny svatebních obřadů v dějinách Svatební ceremoniál, podobně jako celá společnost, prošel za období svého trvání vývojem a prodělal řadu důležitých i méně důležitých změn Staré Řecko a Řím Ve starém Řecku nebyla svatba součástí státního náboženství, ale doprovázely ji četné domácí náboženské obřady. Svatba probíhala ve třech etapách. První etapa se týkala přípravy nevěsty v domě jejího otce, poté následoval noční odchod do manželova domu, a završením bylo odevzdání darů den po svatbě. V Řecku věřili, že na každé první věci a bytosti ulpívá kletba, kterou je možno zrušit obětí. Rituály měly za úkol neutralizovat 10

16 nepříznivé síly a tak například posvátná prostituce řešila strach z prvního sexuálního styku. Mezi snoubenci byl často velký věkový rozdíl ženy se vdávaly na konci puberty, muži okolo třiceti let. Řecká společnost nutila muže ke sňatku a těm, kteří se odmítali oženit, hrozil trest, vysoké daně nebo byli vystaveni veřejnému opovržení. Důvodem pro sňatek nebyla láska, ale udržení rodinného kultu skrze mužského následníka. Pokud muž neměl svého následníka, nemohl dojít spokojenosti na onom světě. Ve starém Římě bylo manželství upraveno pomocí několika zákonů. V praxi se uplatňovaly dva druhy sňatků. Přísný sňatek byl uzavírán formou obřadu nebo ročním soužitím ženicha nevěsty. Pro nevěstu znamenal výměnu otcovy péče za péči manžela. Při volném sňatku byla nevěsta ponechána v opatrování otce se všemi majetkovými, dědickými a právními důsledky (Matoušek, 1997). Římská svatba se odehrávala ve třech po sobě jdoucích krocích. Nejdříve došlo k zasnoubení, potom probíhaly vlastní svatební obřady a na závěr se odebral večerní svatební průvod, provázený zpěvy a voláním, do ženichova domu. Hlavní obřad spočíval ve výměně souhlasu v domě snoubenky. Protože písemné smlouvy se dostaly do Říma až na konci 1.století, vznikalo manželství spojením pravých rukou. Oddávající byla pronuba, žena těšící se dobré pověsti, která představila snoubence. Pravá ruka nevěsty byla vložena do pravé ruky ženicha a oba vyslovili svůj souhlas se sňatkem. Obřad zakončovalo obětování bohu Jupiterovi a hostina. V případě, že byl souhlas snoubenců zaručen, nebylo třeba žádného formálního obřadu, ani spojení rukou. S římskou svatbou bylo spojováno mnoho rituálů a pověr. Nevěsta opouštěla svou rodinu obřadem podobným únosu, kdy byla v slzách vyrvána z náručí matky. K manželovi ji nesli na rukou, aby se nedotkla prahu. Nejdůležitějšími rituálními svatebními předměty ve starověkém Římě byl prsten, závoj a věnec, které jako symboly sňatku převzaly také ostatní západní civilizace a jejich význam přetrvává do určité míry dodnes. Hladký železný prsten byl v Římě součástí zásnubního obřadu a sloužil především jako poznávací znamení. Sloužil jako průkaz totožnosti, symbolizoval osobu stejně jako manželství. (Bologne, 1995) Postupem času se prsten posílal nevěstě jako symbol domova, k němuž bude připoutána. Nevěstin závoj měl v Římě růžovooranžovou plamennou barvu, nazýval se flammeum a nevěsta ho nosila od rána svatebního dne Křesťanský středověk Období středověku je úzce spjato s křesťanstvím, s jeho kulturou a filozofií. Základním rysem středověké společnosti je založení jednotného společenství křesťanů a s tím související 11

17 existence dvojí moci světské a církevní. Církev dlouhou dobu nepovažovala aktivní účast kněze na svatbě za žádoucí. V církevní historii se manželství považovalo za těžko slučitelné s křesťanskými požadavky. Jako nejstarší jsou doložena požehnání, která se neodbývala v kostele, ale v ložnici. Požehnání ložnici, loži a novomanželům se udrželo až do konce středověku. Požehnání v kostele, spojené se zahalením ženicha a nevěsty závojem podle římského rituálu bylo poměrně vzácné. Spojení rukou, předání prstenu a svatební listiny se nadále odehrávalo mimo kostel pod vedením nevěstina otce. Teprve od 12.století začal převažovat církevní sňatek, což bylo důsledkem zahrnutí manželství do seznamu svátostí. Teorie manželství jako svátosti obsahovala tři hlavní body: výlučnou zodpovědnost církve, konsensualismus a zásnuby. Výraznější kontrolu nad sňatky však církev mohla uplatnit až na základě závěrů tridentského koncilu ve 2.polovině 16.století, který zavedl jako podmínku platného sňatku přítomnost kněze. (Bologne, 1995) Až do 16.století se církevní obřad odehrával v kostelním zádveří. Významnou úlohu v době zásnub plnily ohlášky, při nichž kazatel třikrát vyhlašoval úmysl obou partnerů vstoupit do manželství. Kdokoli mohl upozornit na překážky bránící uzavření sňatku a vznést námitku proti jeho legalitě. Pokud půl roku po ohláškách nebyl sňatek uskutečněn, musely se znovu opakovat. V rozvinuté, křesťanské, středověké společnosti rozhodovaly o sňatku v šlechtických rodinách dynastické a územní zájmy rodiny, přičemž rozhodující slovo měl ten, kdo byl v rodině nejmocnější. Nevěsta a ženich se mnohdy viděli poprvé až po projednání věna a dohodnutí sňatku. Dívka, jejíž rodina neměla dostatek prostředků na vyplacení věna, musela nejednou strávit zbytek života v klášteře. Také pro měšťanské svatby byly majetkové zájmy široké rodiny nejdůležitější. U poddaných musela souhlas se sňatkem udělit vrchnost Novověk V období ranného novověku se svatební obřad a s ním spojené obyčeje oproti pozdnímu středověku nijak výrazně neměnily. Později se začínala rozpadat patriarchální rodina, v níž citové potřeby členů rodiny byly dosud plně podřízeny hospodářským zájmům. Postupně, jak se společnost industrializovala, začal se pomalu stírat rozdíl mezi vrstvami a třídami. Souhlas rodičů se sňatky se stal formálním a rozšířilo se uzavírání sňatku na základě vzájemné náklonnosti partnerů. Muž však musel mít bezúhonnou pověst a stabilní postavení, aby mohl svou budoucí rodinu uživit. Od ženy se nadále požadovala podřízenost, poddajnost 12

18 a schopnost zvládat domácí práce. Mezi snoubenci býval obvykle velký věkový rozdíl: muž se ženil kolem třicítky, dívky se vdávaly kolem dvaceti. Při výběru partnera zůstávalo stále na prvním místě přání a potřeby rodiny. Povinností rodičů bylo zajistit svým potomkům co nejlepší budoucnost. Láska se měla dostavit až během manželství nebo v období zásnub. Teprve na počátku 19.století se začínají pozvolna prosazovat manželství z lásky. Jednalo se ovšem o lásku trvalou, klidnou a cudnou, o lásku oproštěnou od vášně. Důležitou roli při sňatku hrála manželská smlouva, jejíž sepsání předcházelo vlastnímu obřadu. Smlouva obsahovala nevěstin přínos do manželství, který byl nazýván věnem a ženichovo protivěno. Součástí svatební smlouvy bylo uspořádání a vypořádání majetku v případě úmrtí manžela. Smlouva se stávala platnou až po svatebním obřadu, který se obvykle konal ve farnosti, odkud pocházela nevěsta. V našich zemích byl církevní sňatek jedinou možnou formou uzavření manželství až do druhé poloviny 19.století. Manželský zákoník z r.1868 uváděl možnost rozvodu, stále však platil církevní princip nerozlučitelnosti manželství a proto ani jeden z partnerů nemohl uzavřít nový sňatek Staročeská vesnická svatba Starobylé zvyky se objevují ve svatebních obřadech až do konce 19.století, na vesnicích podstatně déle. Krajově se odlišují, přesto jejich základní schéma zůstává většinou stejné. Svatební obřad tvoří souhrn úkonů obyčejových, zvykových, zvyklostních, obřadních a zábavních. S těmito úkony se pojí světonázorové představy, etické, sociální, ekonomické, právní názory a normy; zřetelně vystupují také estetické, dramatické a jiné prvky (Frolec, 1983). Každé svatbě předcházely zásnuby. Na námluvy se většinou chodilo ve sváteční den, obvykle v neděli odpoledne. Do nevěstina domu přicházel ženich se svým otcem, družbou, rychtářem a obecním písařem. Družba plnil funkci hlavního organizátora a ohlašoval důvod návštěvy. Hospodář pozval všechny dál, posadili se ke stolu a začali projednávat nevěstino věno a majetek, který do manželství přinese ženich. Po úspěšném vyjednávání požádali rodiče nevěstu, aby se vyjádřila, zda se chce provdat. Nevěsta přikývla a následovalo sepsání svatební smlouvy. Pokud rodiče připsali snoubencům hospodářství, byla její součástí také dohoda mezi novomanželi a rodiči týkající se výměnku. Na námluvách se dohodl přesný 13

19 termín svatby a povinností ženicha bylo vyjednat na faře ohlášky, které musely zaznít z kazatelny zpravidla tři neděle po sobě. V období svatebních příprav, které mohlo trvat i čtyři týdny se pekly v domě ženicha i nevěsty malé svatební koláčky, ale také velké koláče, které nahrazovaly svatební dort. Na chystání svatby se podíleli lidé z příbuzenstva, ale také lidé ze sousedství. Ženich a nevěsta se navzájem obdarovávali. Nevěsta dostala od ženicha střevíčky, svatební kytici a krajově také peníze na nové šaty. Nevěsta věnovala svému nastávajícímu ručně vyšívanou košili, hedvábný šátek nebo kapesníček. V předvečer svatebního obřadu se konaly oslavy loučení se svobodou, které byly samostatné pro ženicha i nevěstu a zúčastňovali se jich pouze svobodní. Ženich se loučil s mládenci, zatímco nevěsta s družičkami a kamarádkami připravovaly věnečky a pírka s červenou stuhou pro všechny svatebčany. Povinností mládenců bylo postavit v domech ženicha a nevěsty slavobrány, které družičky ozdobily květinami a myrtou. Vlastní svatební den začínal příchodem ženicha do nevěstina domu. Aby ženich nevěstu dostal, musel často splnit nějaké úkoly nasekat dřevo nebo správně odpovědět na otázky týkající se jeho vyvolené. Někdy mu bylo předvedeno několik nepravých nevěst, které musel pro jejich nedostatky odmítat až do té doby, než přišla pravá nevěsta. Velmi důležitým obyčejem se stal akt poděkování rodičů, který byl závazný až do konce druhé světové války. Oba snoubenci poklekli na stoličku ozdobenou bílým vyšívaným šátkem před rodiče a políbili jim ruce. Ženich poprosil za odpuštění hříchů a poté rodiče snoubencům požehnali křížkem na čelo. Ještě v domě nevěsty se všichni svatebčané, včetně ženicha a nevěsty, ozdobili myrtovými pírky na znamení toho, že tvoří uzavřené společenství lidí. Svatební průvod chodil obvykle do kostela pěšky, pouze v případě, když byl kostel daleko, využívalo se ozdobených koňských povozů nebo kočárů. Svatebčané rozdávali nebo rozhazovali z vozů koláčky, cukroví, občas i peníze. Svatební průvod se většinou nevyhnul zatahování. Maskovaní sousedé a známí zatarasili cestu provázky ozdobenými různými předměty nebo položili přes cestu kládu. Výkupným v podobě koláčů, peněz nebo kořalky se snoubenci vypláceli z hříchů mládí. Nevěsta měla celou cestu vzlykat a naříkat, aby v manželství neplakala. Samotný církevní obřad doprovázela řada pověr. Věřilo se, že novomanžel, který si dříve klekne, bude v manželství poslouchat. Nevěsta se snažila při obřadu šlápnout ženichovi na nohu, aby byl v manželství pod pantoflem. Ještě v kostele měla nevěsta požádat ženicha o peníze, aby v manželství netrpěla nouzí. 14

20 Na svatební hostině se podávalo mnoho chodů. Čím více jich bylo, tím větší blahobyt čekal novomanžele v budoucnosti. Ženich seděl v čele stolu a nevěsta vedle něho v rohu tak, že seděla na dvou lavicích. Jedli z jednoho talíře lžícemi, které byly svázány stužkou. Na hostinách se popíjela kořalka, víno, ale především pivo. Když svatebčané dojedli, byli na hostinu přineseny velké buchty ve tvaru věnců ozdobených jablky, sušeným ovocem, věnečky a cukrovinkami. Na vrcholu byl umístěn rozmarýnový věneček nevěsty. Jako první musela ujíst z koláče nevěsta se ženichem, zbytek se rozdělil mezi všechny svatebčany.( Sluková, 2001) Důležitým okamžikem bylo čepení nevěsty, které se někde provádělo až druhý den. Při čepení ženy rozpletly nevěstě vlasy, sundaly jí věnec a nasadily na hlavu čepec, který symbolizoval přechod mezi vdané ženy. Celý obřad probíhal za zpěvu písní, které vyjadřovaly ztrátu dívčího vínku a rozloučení se svobodou. (Frolec, 1983) Moderní společnost Moderní individualizovaná společnost se vyznačuje nárůstem odlišnosti mezi jedinci a prosazováním osobních zájmů na úkor zájmů společnosti. Předem dané normy a sociální role nahradily svobodná rozhodnutí, což s sebou nutně přináší tíhu zodpovědnosti a z ní pramenící pocit nejistoty. Člověk se vymaňuje ze skupin a komunit, které ho pevně určovaly a ztrácí své pevné zakotvení ve společnosti. Život člověka je svobodnější, ale zároveň v mnohém složitější, než tomu bylo v minulosti.(beck, Beck-Gernsheim, 1995) Současná doba je charakteristická tím, že mladí lidé odkládají sňatky a rození dětí na dobu co nejpozdější a zároveň ve větší míře zakládají rodinu neformálně, bez legálního sňatku. Přestože se mnohdy nesezdaná soužití jeví jako spokojenější, oproti manželství jsou méně stabilní a dříve se rozpadají. (Matoušek,1997) Sňatek a rodina stále zůstávají významnou životní hodnotou. Výběr partnera pro manželství je záležitostí svobodné volby jedince. Mohlo by se zdát, že v dnešním světě není pro tradice místo, ale je tomu skutečně tak? Svatební obřad a zvyky s ním spojené doznal spoustu změn, přesto se z něho tradiční zvyky a obyčeje nevytratily úplně. Můžeme dokonce pozorovat tendenci návratu zpět ke kořenům - mnohé svatby se konají v tradičním duchu včetně rituálů, které je doprovázely po staletí. Frolec (1983) srovnává slovanskou svatbu se svatbou moderní a zaznamenává proměny jednotlivých svatebních obyčejů. Některé výsledky jeho analýzy je možné beze zbytku 15

21 vztáhnout na dnešní transformovanou společnost, jiné jsou platné jen pro tehdejší socialistické zřízení. Dohoda o uzavření sňatku, která měla dříve podobu námluv, je dnes spojena s přátelskou návštěvou rodičů, při které se domlouvá průběh svatby. V minulosti se zajišťovala účast na svatbě a sociální kontrola ohláškami a osobním zvaním, při kterém nevěsta obcházela své příbuzné a známé s prosbou o výpomoc. Nyní se na svatbu zve tištěnými pozvánkami, telefonem, eventuálně osobním pozváním. Loučení se svobodou se realizuje dodnes, není však rozděleno podle pohlaví a účastní se ho také ti, co jsou ženatí a vdaní. Původní rozloučení s rodiči se odehrávalo formou odprošení rodičů a jejich požehnáním. To se změnilo v poděkování rodičům, někde se tradice požehnání rodičů stále udržuje. Sňatek se uzavíral v kostele, Frolec (1983) uvádí jako současnou invariantu oddavky na Národním výboru. Po transformaci společnosti byly Národní výbory zrušeny a sňatek se odehrává na radnici nebo v kostele. V pořádání svatební hostiny došlo ke změnám v počtu a složení jídel. Častěji než dříve se uskutečňuje mimo domov, v restauraci nebo hostinci. Kulminačním bodem tradiční svatby bylo čepení nevěsty a pozdější oddavky v kostele, zatímco u moderní svatby je tímto vrcholem obřad na radnici nebo v kostele (Frolec, 1985). Doba trvání sňatku se ve většině případů zredukovala na jeden den a obřady se odehrávají po celý rok. Dodnes se udržela pověra o nevhodnosti svatby v měsíci květnu. Tradiční svatby na vesnici se konaly tak, aby nenarušily průběh zemědělských prací. Lidé se vyhýbali sňatku v období adventu a velikonočním týdnu. Dříve se oddávalo během týdne a za nejšťastnější den se považovalo úterý; v dnešní době se lidé berou převážně v sobotu. Frolec (1983) na základě provedených výzkumů uvádí, že se zvyšuje podíl zábavných prvků, které přispívají k udržení tradičních jevů v současné svatbě, přestože jejich původní smysl se vytratil. Mezi ně řadí zamykání dveří svatebního domu, štípání dřeva, zametání střepů, zatahování svatby spojené s výkupným a přenášení nevěsty přes práh. Svatební obřady se oproti minulosti zjednodušily, přesto si překvapivě uchovaly velké množství starých zvyků a obyčejů. Důvod bychom mohli hledat ve výjimečnosti svatebního aktu, který dodnes symbolizuje důležitý životní předěl v životě jednotlivce a současně první krok k založení tak významné instituce, jakou je rodina Postavení přechodových rituálů v dnešní společnosti Přechodové rituály se nevyskytují pouze v průběhu života jednotlivce nebo rodiny, ale také v průběhu života celé společnosti. 16

22 Každá společnost se potřebuje obnovovat a každý člověk se obnovuje společně s ní. V dnešní společnosti stále doznívá rozpad totalitního řádu a to zvláště v oblasti vztahů, hodnot, sebeúcty a mravnosti. U přírodních národů se společnost obnovovala a zároveň ztotožňovala s proměnou prostřednictvím soustavy rituálů. Rituály přeměnily protispolečenský pud agrese v přátelství a vzájemnou solidaritu. Přirozená obnova společnosti byla u nás v období reálného socialismu pozastavena. To vedlo k nahromadění mnoha emocí a hněvu, které vyústily v dění, které uspokojilo naše politické a rituální potřeby. Nasycení potřeby rituálu však vedlo u většiny lidí k odvrácení se od veřejného života, který byl ponechán těm, jejichž předsevzetí byla chladná a trvalá. Důsledkem takové nedůslednosti je potom narůstání pocitu nejistoty a nedostatku bezpečí ve společnosti. (Klímová, 2001 Ve společnosti je možné pozorovat kontinuitu proměny obřadů v návaznosti na ideologii, která v ní převládá. Křesťanská společnost přetransformovala některé pohanské rituály v rituály křesťanské a jiné nahradila. Základními transformačními body v životě jedince se staly křest, biřmování, církevní svatba a církevní pohřeb. V souvislosti s procesem sekularizace byly křesťanské obřady postupně odstraňovány a vystřídaly je obřady občanské. Narození člověka doprovází obřad vítání občánků, iniciační přechod symbolizuje do určité míry předávání občanských průkazů nebo maturita. Církevní svatební a pohřební obřady byly nahrazeny z velké části obřady civilními. Moderní člověk se nevzdal své potřeby rituálů, jen jejich provádění poněkud zjednodušil. Můžeme tak konstatovat, že rituály se z dnešní společnosti nevytratily, jen získaly novou podobu. Přechodové rituály jsou součástí lidské zkušenosti a napomáhají snižovat úzkost člověka v obtížných životních situacích. Usnadňují změnu v životě jedince, protože přesným způsobem předepisují její průběh. Na obřadu se účastní velké množství blízkých lidí, kteří se stávají poskytovateli sociální opory. Také komunikace bývá často předepsána, což mnohdy přispívá k hladkému průběhu celého obřadu. Propojení změny s rituálem zabraňuje ztrátě orientace. V případě, že změnu nedoprovází žádný obřad, může snadno dojít ke krizi identity. Někdy je třeba si rituál vymyslet. Rituál se jako nástroj často využívá v psychoterapii, při krizových intervencích a v pedagogice. Psychologové poukazují na nedostatek rituálů doprovázejících některé závažné změny v životě, což může jejich prožívání v konečném důsledku činit ještě obtížnější. Patří sem mimo jiné rozvod, konec partnerského vztahu, odchod dítěte z domova nebo například těhotenské ztráty. Zároveň se objevují námitky, že v dnešní společnosti nejsou dostatečně zastoupeny rituály iniciační. Maturita či promoce se netýká celé populace, a proto se mladí 17

23 lidé rádi utíkají k četbě fantasy literatury a hraní fantasy her, kde se stávají účastníky příběhů, které iniciaci obsahují (Klímová, 2001). Soudobé obřady, doprovázející přechod člověka z jednoho životního období do druhého, dodnes vytrhují člověka z všednosti každodenního života. Otázkou zůstává, zda dávají životu člověka smysl a řád, jak tomu bylo u našich předků. Původní rituály charakterizoval silný citový prožitek, který se ze současných obřadů pomalu vytrácí. Čím byl obřad sugestivnější, tím silnější byla následná katarze.(eliade, 1993) Právě v důsledku silného emocionálního náboje, který obřad obsahuje, může být snadno zneužit různými ideologiemi k manipulaci s lidmi. Jako příklad z nedávné historie můžeme uvést nacismus nebo komunismus Rodina a tranzitní body jejího vývoje Rodina a její funkce Definovat jednoznačně rodinu je poměrně obtížné, ne-li nemožné. Definice rodiny se v různých vědních oborech odlišují v závislosti na metodologii a oblasti výzkumu. Rodina se stala předmětem zkoumání nejen v psychologii, ale také v sociologii, gender studies, právu, demografii, pedagogice a ekonomii. Pojetí rodiny se odlišuje i v jednotlivých oblastech téže vědy; v rámci psychologie jinak pohlíží na rodinu klinická psychologie, jinak psychologie sociální. Také u různých systémových přístupů, například u behavioristů nebo psychoanalytiků, je pohled na rodinu specifický. Vnímáme-li rodinu jako jednotku, která se v průběhu svého trvání neustále vyvíjí a proměňuje, je užitečné ji vymezit na základě jejich funkcí. Rodina je institucionalizovaná biosociální skupina, vytvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto, a z jejich dětí (Langmaier, Kňourová in Výrost,Slaměník, 1998). Postavení rodiny ve společnosti a vztahy uvnitř rodiny ovlivňují společenské změny a proměny kulturních faktorů. V souvislosti s těmito transformacemi se konstruují funkce rodiny. Výrost, Slaměník (1998) uvádí čtyři základní funkce moderní rodiny. První, nejzákladnější funkcí rodiny, je reprodukce jako nejobvyklejší a nejpřijatelnější důvod pro její existenci. Následuje materiální funkce, která v současnosti slábne, neboť slabší členové rodiny se díky fungujícímu systému sociálních podpor vymaňují ze závislosti na silnějších 18

24 členech rodiny. Důležité postavení zaujímá funkce výchovná. Rodina pomáhá dítěti orientovat se v okolním světě, zařadit se do společnosti a zároveň usměrňuje jeho nežádoucí činnost. Jedinečná a nezastupitelná emocionální funkce spočívá ve vzájemném uspokojování potřeb, ať už se jedná o potřebu zázemí, podpory, pomoci a přijetí nebo o potřebu společných zážitků, rituálů či společných plánů. Matoušek (1997) uvádí, že rodina existuje odedávna především proto, aby lidé mohli pečovat o své děti. Rodina je základní jednotkou každé lidské společnosti a je biologicky významná pro zachování lidstva. Reprodukuje člověka jako živočicha a umožňuje mu začlenění do jeho kultury a společnosti. Rodina propojuje generace tím, že mezi svými členy vytváří kontinuitu a pouta solidarity. Typ rodiny reprezentovaný rodiči, jejich dětmi, popřípadě prarodiči se vyznačuje neobvyklou stabilitou ve všech obdobích vývoje lidstva a ve všech známých současných společnostech. Podstatnými hodnotami života, tvořící smysluplnost lidské existence, je potřeba stálého partnera a dětí. Z tohoto důvodu je rodina dodnes nepostradatelnou institucí pro dospělého člověka. Funkční rodina poskytuje zázemí a podporu všem svým členům bez toho, aby si kladla nějaké podmínky. Na druhé straně je rodina zdrojem stresu. Příslušníci rodiny se musí naučit vzájemnému přizpůsobení a kompromisům. V některých situacích se musí jedinec zcela podřídit zájmu rodiny. Mít děti a partnera nepřináší jen radost, ale zároveň starosti a úzkost. Rodina je nejdůležitější sociální skupinou, ve které jedinec žije. Plní velké množství biologických, sociálních, psychologických a ekonomických funkcí. Vágnerová (2002) hovoří o rodině orientační, do které se člověk rodí a rodině prokreační, kterou vytváří a jejímž hlavním smyslem je reprodukce. Orientační rodina dává dítěti prvotní sociální zkušenosti a pomáhá mu získat pocit základní důvěry. Prožitky získané v původní rodině slouží jako základ pro formování nové rodiny a mohou se projevit dvěma způsoby. Buď opakujeme totéž, co dělali naši rodiče včetně jejich chyb a nebo se snažíme o naprostý opak. V obou případech se však zkušenosti získané v dětství podepisují na konečné podobě prokreační rodiny Charakteristické rysy současné rodiny Moderní rodina je ovlivňována jednak společností, ale také znaky typickými pro jednotlivé její členy. Ve větší míře než tomu bylo minulosti se objevuje zaměřenost na zájem jednotlivce. Člověk se orientuje na uspokojení svého pocitu štěstí a nalezení smyslu života, 19