MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra kinantropologie. Freeride lyžování a jeho aspekty v ČR, Rakousku a na Slovensku

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra kinantropologie Freeride lyžování a jeho aspekty v ČR, Rakousku a na Slovensku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Radek Lienerth Vypracoval: Bronislav Dufek 4. ročník,sebs Brno 2006

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil pouze literaturu, která je uvedena v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. Bronislav Dufek

3 Děkuji Mgr. Radku Lienerthovi za věnovaný čas a cenné rady, které mi poskytl při vypracování bakalářské práce

4 Obsah Úvod 6 1. Historie lyžování Dělení a popis jednotlivých skupin lyžování Skialpinismus Heliskiing Freestyle Freeride lyžování Freeride lyžování Základní charakteristika freeride lyžování Nejznámější střediska freeridingu Freeride jako sportovní disciplína Jezdci Postup při rozhodování o výsledku závodu Materiální vybavení pro freeride lyžování Lyže Vázání Boty Hole Stoupací pásy Technika jízdy Základní znaky a funkce techniky sjezdu Technika sjezdu v různých podmínkách Bezpečnost při freeridingu...29

5 4. 1. Materiální vybavení Pohyb v horském terénu a laviny Druhy lavin Faktory v lavinovém terénu Jednotlivé stupně lavinového nebezpečí Základní pravidla pro pohyb v horském terénu Freeridové kursy Možnost freeride lyžování v jednotlivých zemích Freeriding v České republice Freeriding na Slovensku Freeriding v Rakousku..42 ZÁVĚR.44 LITERATURA 46

6 Úvod Sjezdové lyžování dnes spatří v České republice, stejně jako v řadě zemí, k nerozšířenějším zimním sportům a nejrozšířenějším aktivitám volného času vůbec. Obrovská popularita lyžařského sportu nemá v dnešním světě obdoby. V posledních několika letech nastal velký rozvoj terénního, volného a kreativního lyžování, neboli moderně řečeno freeride lyžování - lyžování ve volném terénu. Každou zimní sezónu se rozšiřují řady vyznavačů lyžování mimo upravené sjezdovky. Začíná to sjezdem v lesíku, který tvoří hranici klasické sjezdovky a končí na svazích plných panenského sněhu, které takovému lyžaři říkají pane. Ve své práci bych se chtěl věnovat právě lyžování mimo vyznačené sjezdovky (ve volném terénu), vžité spíše pod pojmem freeride lyžování nebo freeriding a srovnat jeho podmínky a možnosti v České republice, na Slovensku a v Rakousku. K tomuto tématu bylo zatím vydáno velmi málo literatury. Kusé informace lze čerpat téměř výhradně z internetu. Svou prací bych chtěl učinit pokus tyto informace sjednotit a shrnout. Podat tak freeridovým začátečníkům možnost získat o tomto sportu základní informace. Nejprve charakterizuji freeride lyžování a zařadím jej mezi sportovní disciplíny. Dále uvedu základní materiální vybavení potřebné pro lyžování ve volném terénu, základní metodický návod k technice jízdy, upozorním na možná nebezpečí. Na závěr se pokusím vystihnout rozdíly ve freeridovém lyžování u nás, na Slovensku a v Rakousku. Informace pro tuto práci jsem čerpal převážně z internetu, protože, jak jsem již uvedl, literatury k tomuto tématu je velmi málo. Z dostupných titulů jsem nejvíce využíval publikaci Freeskiing od autorů Karolíny Šedové a Jana Schauera a knihu Stefana Wintera Skialpinismus.

7 1. Historie lyžování Ve vývoji lyžařských disciplín a lyžování vůbec docházelo a stále dochází k objevování nových lyžařských technik a způsobů lyžování. K silným faktorům tohoto vývoje patří vznik nových technologií, využití nových materiálů ve výrobě lyží, bot a vázání, změny ve tvaru a konstrukci lyží apod. V lyžařské historii se vyčleňují dvě zcela odlišné etapy: předsportovní začíná objevem lyží ve střední době kamenné a končí v polovině devatenáctého století, kdy byly v roce 1843 uspořádány v norském Trösmo první lyžařské závody. Lyže tehdy sloužili především k nezbytným lidským činnostem jako byl lov, překonávání vzdáleností, doprava i válečné boje. Lyžování bylo rozšířeno pouze v klimaticky chladných oblastech, jakými jsou arktické a subarktické severní okraje kontinentů Ameriky, Evropy a Asie. sportovní začíná v polovině devatenáctého století a trvá dodnes. Lyže jsou používány k rekreaci a sportu. Moderní lyžování bylo zpočátku omezeno pouze na Skandinávii, kde nejznámější oblastí byla provincie Telemark, jejíž obyvatelé mají zásluhu na rozvoji lyžařské techniky, která zaznamenala revoluční zvrat od primitivního způsobu lyžování k jeho moderním formám. Zhruba za posledních sto let se lyžování rozšířilo do všech světadílů (Příbramský, 1999). Vývoj lyžování byl charakterizován jednotlivými technikami sjíždění. Jako základní techniky můžeme uvést tyto: rotační, protirotační, zatížení lyže a v posledních deseti letech stále oblíbenější carving. Za zakladatele alpského lyžování je považován moravský rodák Mathias Zdarsky. Zkrátil dlouhé norské lyže, kladl důraz na správný postoj. Vystihl důležitost předsouvání odlehčené lyže, zdůrazňoval jízdu v terénu a nácvik přejezdu přes muldy a boule. Jeho jízda byla návodem, jak bezpečně zvládnout strmé alpské svahy.

8 2. Dělení a popis jednotlivých skupin lyžování Dnešní lyžování můžeme rozdělit do těchto skupin: alpské, klasické, extrémní, akrobatické a travní. Extrémní lyžování je lyžování v extrémním terénu a extrémních podmínkách, kde lyžař kalkuluje každý oblouk, každý pohyb a kde jde především o zdolání daného velmi obtížného svahu. Do extrémního lyžování zařazujeme také freeride lyžování (freeriding), neboli jízda ve volném terénu, která se řadí v povědomí široké veřejnosti mezi adrenalinové sporty. Mezi extrémní lyžování můžeme dále zařadit sportovní disciplíny nebo lyžařské styly, které jsou nějakým způsobem více či méně společné s freeridingem. Jedná se především o skialpinismus, heliskiing a freestyle Skialpinismus Pojem skialpinismus se dnes používá pro označení výstupu s lyžemi (mnohdy spojeným s horolezeckým výstupem za pomocí veškerého horolezeckého vybavení) a následného sjezdu na lyžích v neupraveném terénu (Winter, 2002). Už z definice je patrný hlavní společný znak s freeride lyžováním, tzn. sjezd volným terénem. Méně náročnější forma skialpinismu se nazývá skitouring. Jedná se o přechody neledovcových pohoří na jedno, či vícedenních túrách, při nichž pro výstup i sjezd není nezbytné užití doplňujícího horolezeckého vybavení. Naproti tomu vysokohorský skialpinismus jsou všechny skialpinistické túry, které vedou ledovcovým terénem (Winter, 2002). Např. v Západních Alpách mohou tyto túry překročit nadmořskou výšku 4000 m. Za vrchol současných možností dnešního skialpinismu se považuje sjezd Davo Karničara z vrcholu Everestu m až do základního tábora v roce 2000 (Winter, 2000) Heliskiing Jedná se o freeriding, kdy lyžaře na vrchol dopraví vrtulník a pak už se před nimi otevře nepřeberné množství volných terénů. Heliskiing nabízí mnohdy i kilometry dlouhé sjezdy v nejvzdálenějších a nejopuštěnějších horách pokrytých panenským sněhem (obr. 1).

9 Heliskiing je však dostupný pouze pro malou skupinu sportovců, protože se jedná o finančně velice nákladný sport. Na evropském kontinentě je navíc na většině míst zakázaný. V Evropě lze proto heliskiing vyzkoušet jen na několika málo místech v Alpách. Asi nejlepší podmínky skýtá lokalita druhé nejvyšší evropské hory Monte Rosy (4638 m) na pomezí Itálie, Francie a Švýcarska. Pravým rájem tohoto sportu jsou ovšem hory v USA a především pak v Kanadě, v provincii Britská Kolumbie. V poslední době začíná být stále populárnější, vzhledem k menším finančním nákladům, heliskiing na Kavkaze a Pamíru. Odvrácenou tváří heliskiingu je ovšem jeho diskutabilní dopad na divokou přírodu. Právě na nedostupných místech jsou nejčastěji ty nejlepší lokality pro vyznavače tohoto druhu lyžování. Jenže tahle místa leží dost často na hranicích národních parků. Zákonitě tedy dochází ke střetům s ochránci přírody. Někde vítězí ekologové (Evropa), jinde vyznavači heliskiingu (americký kontinent). Obr. 1 Typický terén pro heliskiing Freestyle Jedná se o lyžování, lépe řečeno o skoky na lyžích na U-rampě a ve snowparcích, odírání lyží o zábradlí a létání ve všech možných i nemožných rotacích, kdy se lyžař odráží i dopadá dopředu i dozadu (Šeďová, Schauer, 2003). Freestyle uvádím z důvodu, že mnozí

10 milovníci freeridingu používají při svých jízdách ve volném terénu různé skoky přes sklaní převisy a nerovnosti. Skáče se mnohdy z výšek přes dvacet metrů Freeride lyžování Tomuto tématu věnuji následující kapitoly.

11 3. Freeride lyžování Základní charakteristika freeride lyžování Freeride lyžování nebo-li freeriding. Jak jsem již uvedl výše, jedná se o lyžování ve volném terénu, mimo vyznačené a upravené sjezdovky (obr. 2). Toto je již patrno ze samotného názvu, z anglického free volný, ride jízda. Dalo by se říct, že freeriding provozují lyžaři, kteří jsou pohodlnější než skialpinisté. Na místo, kde začínají sjezdy, se člověk dostane vlekem nebo lanovkou. Někdy je třeba připojit ještě kratší výstup a pak se před námi otevře netušená varianta jízdy mimo zajištěné sjezdovky. Na druhou stranu čím dál více lidí jezdí na hory a většina freeridových terénů v blízkosti lanovek a vleků bývá rozježděna krátce po sněžení, takže pokud chceme opravdu panenský prašan, nezbývá nám než vyrazit po svých dál od civilizace. V Alpách nebo v Americe se jedná o sjezdy v hlubokém prašanu na širokých pláních, v Česku se kličkuje lesem nebo v úzkých průsecích. Vžitým pojmem pro oblast, kde se jezdí freeriding je tzv. backcountry. Backcountry je obecně místo kdekoliv mimo patrolované oblasti zimních středisek a tudíž se nachází převážně v lavinovém terénu. Freeriding je maximální požitek. Nic se nevyrovná pocitu, který vás pohltí při sjíždění panenských svahů na měkkém, hlubokém, a absolutně neporušeném prašanu na širokých otevřených pláních. Jezdci, kteří se nehnou ze sjezdovek a nikdy nepodniknou nic mimo dosah fronty na vlek, nikdy nemohou zažít to, o čem freeride lyžování skutečně je. Backcountry terén a přístup k němu se liší všude na světě. Hodně skvělých míst bude mít přístupové cesty přímo díky vlekům, kdežto k jiným se dostanete až po dlouhém pochodu, kilometry od nejbližšího střediska. Díky lanovkám ostřílení borci zvládnou sjet za jeden den až výškových metrů. Při jízdě freerideři milují především rozmanitý terén a mezi táhlé zatáčky zařazují při vysokých rychlostech také rozmanité skoky přes hrany, skalní převisy a terénní nerovnosti. Pro mnohé freeridery je freeriding nejen lyžování ale i životní styl, výzva, maximální uspokojení, pocit svobody, nezávislosti, sportovní výkon či souznění duše s horami. Dle mého názoru se nejedná o lidi, kteří jsou často vykreslováni jako hazardéři s nedostatečnou úctou k životu, kteří by nerespektovali okolí, přírodu svůj život nebo životy jiných. Naopak v drtivé většině případů milují hory, vnímají je, mají k horám a přírodě velký respekt a musí přijmout určitá pravidla, které k tomuto sportu patří.

12 Obr. 2 Chopok - Jasnadrenalin 2005 S freeride lyžováním může začít každý, kdo zvládá základní techniku lyžování trochu lépe, než průměrný lyžař. Musí umět stoprocentně řídit rychlost na pohodlných červených sjezdovkách s musí být schopen sjet bez pádu libovolnou černou. Po té může vyzkoušet jízdu neupraveným terénem v těsné blízkosti sjezdovek a pak už nic nebrání tomu, aby vyrazil, za dodržení určitých bezpečnostních opatření, na široké pláně plné prašanu. I když ve většině případů odpadá náročný skialpinistický výstup, lyžování ve volném terénu vyžaduje mít dobrou fyzickou kondici a postřeh. Některé svahy skrývají takové lahůdky, jako kráterové průrvy, sněhové převisy či náhlý konec svahu, způsobený přechodem do jiného pásu horské struktury. Největším rizikem však pro freeride lyžování představuje nebezpečí lavin. S tímto souvisí i další velké negativum freeridingu. Sjezd zahajujeme z vrcholu, bez předchozího výstupu terénem plánovaného sjezdu, tudíž je výrazně obtížnější posuzování lavinového nebezpečí.

13 3. 2. Nejznámější střediska freeridingu I jedním z důvodů, proč má každá zima vzrůstající tendenci v počtu lyžařů, kteří volí svahy mimo střediska a dosah sněžných roleb, je stále širší nabídka v katalozích jednotlivých cestovních kanceláří, které čím dál více nabízí lyžování ve volném terénu ať již s průvodcem nebo bez něj. Jedná se o Evropu, ale i Ameriku nebo Asii. V Evropě je supervelmocí freeridingu Francie. Jsou to zejména svahy ve středisku La Grave je to nejvýznamnější centrum evropského freeride lyžování, Chamonix sjezdy v Argentiere a z Aiguille du Midi údolím Valle Blance, Les Arcs a Sainte Foy blízko střediska Tignes. Dále je to Rakousko se svým střediskem Arlberg, přezdívaným Evropská Aljaška, švýcarské freeridové středisko Zinal na konci údolí Sierre-Anniviers a nejblíže naší vlasti Chopok na Slovensku. Pravé freeridové Mekky nebo alespoň se tak o nich hovoří, jsou v severní Americe, Aljaška a Kanada Britská Kolumbie. Zde se převážně provozuje heliskiing a je to maximum, co může freerider mít. V posledních letech se začínají do popředí drát pohoří Kavkazu a Pamíru, kde heliskiing levnějšího ražení láká stále více jezdců Freeride jako sportovní disciplína Ve freeride se pořádají stejně jako ve všech sportech závody. Závodníky sdružuje asociace IFSA International Free Skiing Association. Pod křídly této organizace se každým rokem pořádá několik závodů World Tour, což je v podstatě freeridový světový pohár, z nichž je při posledním finálovém závodě určen celkový šampión sezóny. Ti nejlepší jezdci jsou pak vybráni a pozváni na mistrovství světa, které probíhá během posledních let převážně ve Valdezu na Aljašce. Určitě nejznámějším závodem, který se koná v Evropě, je Red Bull Snowthrill of Chamomix. Tato akce má pověst nejextrémnějšího závodu celé tour. V České republice se oficiální závody ve freeride nepořádají. Pokud se chceme při soutěžích domluvit rodnou řečí, musíme zavítat na Slovensko, kde se každoročně od roku 2003 pořádá na Chopku Jasnadrenalin. Trůnu Jasnadrenalinu už několik let vévodí náš freerider Robin Kaleta (obr. 3).

14 Obr. 3 Robin Kaleta - Chopok 2005 V současné době jsou stále populárnější akce, kde se ve spojení s freeride lyžováním soutěží o nejlepší fotky nebo filmy, pořízené při freeridových sjezdech. Soutěží se zpravidla ve dvoučlenných týmech. Ve dnech února 2006 se ve švýcarských Alpách uskutečnila mezinárodní akce Red Bull Hike Ride, kdy dvoučlenné týmy měli 72 hodin na vytvoření svého vlastního čtyř minutového filmu. Přesněji řečeno měli 48 hodin k natočení vlastního filmu v terénu. Po té se všichni účastníci přesunuli do střihačského studia a zde měli dalších 24 hodin k dokončení celého filmu. O přesné lokalitě, kde se bude točit, se účastníci dozvěděli až 24 hodin před zahájením. Akce se zúčastnili i naši nejlepší freerideři Robin Kaleta a Jiří Lausecker.

15 Jezdci I v tomto sportovním odvětví existují profesionální jezdci. Jak se vlastně takový jezdec uživí? Dělá firmě reklamu tím, že se umisťuje dobře na závodech, dělá dobré fotky a točí videa, má rozhovory v časopisech a prostě je vidět, přičemž je třeba ještě profesionálním horským vůdcem (Šeďová, Schauer, 2003). Ti nejlepší jezdci světa vlastně ani nejezdí závody a jen točí videa a fotí extrémní fotky. Světovému freeridu dominují hlavně Američané, pak Francouzi, Švédové a Noři, občas se objeví i nějaký Švýcar a Rakušan. Je to samozřejmě dáno podmínkami, které dané země pro lyžování mají, ale ve velké míře je to dáno i tradicemi země. Například Švýcarsko nebo Rakousko mají fantastické podmínky pro lyžování, ale moc známých freeride jezdců zde není. Určitě na to má velký vliv tradice alpského lyžování v obou zemích, kdy se začínající mladí lyžaři ubírají právě tímto směrem. Mezi nejznámější freeride jezdce patří: Shane Mc Conkey (USA) spoluzakladatel IFSA Seth Morrison (USA) na svém videu předvedl zatím nejextrémnější skok ze skály vysoké 27 metrů Guerlain Chicherit (FRA) roku 1999 ve Valdezu na Aljašce vyhrál mistrovství světa, v r mistrovský titul získal znovu Hugo Harrisson (CAN) trojnásobný šampión IFSA World Chris Davenport (USA) dvojnásobný mistr světa Z evropských jezdců jsou to: Kaj Zachrisson a Sverre Liliequist (SWE), Stian Hagen (NOR), Enak Gavaggio a Bruno Compagnet a Arno Adam (FRA). Mezi freeridovou špičku se probojovaly i ženy: Wendy Fischer a Jamie Burge (USA), Francine Morellion a Anne Cattelin (FRA), Jen Ashton (CAN). V našich zemí mezi nejznámější freeride jezdce patří: Robin Kaleta a Jiří Lausecker (již výše zmiňovaní), dále Tomáš Guzuir, Jan Schauer, Sabina Kaletová, Michaela Žítková Tohle je pouze výčet jezdců, kteří více jsou či méně známý svými umístěními v závodech, fotkami a videi.

16 Postup při rozhodování o výsledku závodu Při pořádání freeridových soutěží je rozhodování někdy tvrdší jako samotný závod. Rozhodčí musí být po celou dobu, při jízdě každého účastníka, v každém kole, naprosto pozorný, což je někdy skutečně zmáhající. V současné době jsou dva použitelné formáty, jak posuzovat závody: 1. Pět rozhodčích posuzuje pět kategorií. Skóre jsou sčítána a průměrována. Každá kategorie má maximálně deset bodů, celkem je tedy maximum padesát bodů. Výhoda je, že když je trať velmi dlouhá, mohou být rozhodčí rozmístěni jednotlivě na trati. 2. Pět rozhodčích soudí každý jednu kategorii. Skóre je sčítáno a jezdec dostane souhrn výsledků. Maximum je opět deset bodů na kategorii, tedy padesát bodů celkem. Nevýhoda je, že nelze rozhodčí rozdělit a rozmístit je na různých místech trati, protože aby bylo rozhodování objektivní, musí každá z kategorií být posuzována na stejném úseku tratě pro všechny závodníky. Jestliže jeden z rozhodčích nedává pozor, kategorie může být narušena. IFSA se po dlouhém řešení rozhodla pro první verzi. Je to těžší pro rozhodčí, kteří musejí více dávat pozor na všechny aspekty jízdy, ale zdá se, že tento systém produkuje spravedlivější skóre. Kategorie, ve kterých se rozhoduje jsou: 1. LINE obtížnost trasy 2. CONTROL kontrola 3. FLUIDITY plynulost 4. FORM a TECHNIG styl a technika 5. AGGRESSIVENESS agresivita ad1) LINE obtížnost trasy. Každý lyžař si vybere svou trasu. Obtížnost je dána výběrem konkurenta. Tato kategorie závisí na aktuálních podmínkách (sníh, počasí, riziko..). Line se zaznamenává jako první. Line je nejdůležitější kategorie, všechny ostatní kategorie mají maximální skóre přímo závislé na line skóre. Např. závodník nemůže skórovat 9 za control a za line 8. ad2) CONTROL kontrola. Jakákoliv ztráta kontroly nad jízdou skončí snížením skóre. Pád je konečná ztráta kontroly. Nicméně, pokud následuje dovedné zotavení, tzn. po pádu okamžitý přechod do sjíždění, tak to sníží trest.

17 ad3) FLUIDITY plynulost. Tato kategorie zahrnuje plynulost, rychlost a hladké přechody. Zastavující se a padající závodník skončí s nižším skóre. ad4) FROM TECHNIK. Posouzení stylu závodníka a jeho technické schopnosti. Nejsou zde žádné standardy. Je to kategorie, kdy freerider zapůsobí na rozhodčí svou lyžařskou krásou a technikou. ad5) AGGRESSIVENESS agresivita. Kategorie, kde se posuzuje energie, se kterou závodník sjíždí svou trasu, jestliže je jezdec plachý a nejistý nebo je soustředěný a jistý, lyžující líně, rychle a agresivně vznikla v České republice Česká asociace freeskiingu (ČAF), která podporuje i freeride lyžování. Je to registrované sdružení, které má vlastní stanovy a jehož cílem je rozvoj a podpora new style disciplín v ČR, mezi ně patří i freeriding.

18 3. 4. Materiální vybavení pro freeride lyžování Lyže Rozhodě nejdůležitější součástí výbavy každého freeridera jsou lyže. Jako při výběru jakýchkoliv jiných lyží, je nejdůležitějším kritériem, jakému určitému lyžařskému stylu a druhu ježdění se budeme věnovat. Pokud chceme jezdit v neupraveném terénu, ale i na upravené sjezdovce, pořídíme si lyže s označením allmountain (obr. 4). Tyto univerzální lyže jsou vhodné pro všechny druhy sněhu. Cítí se dobře jak na sjezdovce, tak v hlubokém sněhu a volném terénu. Obvykle je poměr mezi upravenou sjezdovkou a volným terénem 50 : 50. Šířka špičky se pohybuje kolem mm, střed mm a pata mm. Mnozí skialpinisté, kteří kladou důraz zejména na dobré vlastnosti ve sjezdu, používají allmountain lyže jako skialpinistické. Se stabilním skialpovým vázáním tvoří dobrý kompromis. Pravé skialpinistické lyže jsou samozřejmě výrazně lehčí a pro dlouhé túry vhodnější. Obr. 4 Allmountain lyže FISCHER AMC 70, při délce 170 cm rádius 14 m, rozměry špička 117 mm, střed 70 mm, pata 104 mm Skialpinistické lyže (obr. 5) si pořídíme, pokud se chceme za freeridem vydávat do vzdálenějších míst bez civilizace. Jedním ze základních požadavků na skialpinistickou lyži je co nejnižší hmotnost. Je na ní kladen daleko větší důraz než na torzní tuhost lyže. Na druhé straně co nejlehčí lyže nám nezaručí klidný sjezd a jisté vedení lyže při obtížných sněhových podmínkách, jako např. v krustě. Obr. 5 Skialpinistická lyže HAGAN Expert TX-C, při délce 177 cm rádius 24 m, rozměry špička 100 mm, střed 72 mm, pata 90 mm Klasické freeridové lyže (obr. 6) se vyznačují nejlepšími jízdními vlastnostmi v hlubokém sněhu. Mají robustní konstrukci a mírné vykrojení, což vychází z toho, že freeride

19 je o rychlých táhlých obloucích. Rozměry špičky se pohybují od 115 do 130 mm. Střed se pohybuje okolo 85 až 95 mm, prašanové speciálky (obr. 7) mohou mít střed až 100 a více. Patka potom okolo 105 až 120 mm. Špička a přední část lyže až po vázání jsou velmi pružné a mají relativně nízkou torzní tuhost, aby mohly měkce vyklouznout nad sníh a méně agresivně zabrat. Konec lyže disponuje spíše stabilnější flexí, aby mohl lyži dodat potřebný rebound ( Ski magazín, 2005). Vykrojení není příliš výrazné, aby se zvýšila stabilita v oblouku v měkkém sněhu. Vykrojení neboli rádius lyže, je určující pro poloměr oblouku při postavení lyže na hranu. U freeridových lyží se rádius pohybuje od 20 do 27 metrů. Speciálky samozřejmě fungují a jsou použitelné i na tvrdé trati, neboť neupravený terén není vždy jen měkoučký prašan. Jejich jízdní vlastnosti jsou samozřejmě horší než u lyží užších. Hranice možností freeridových lyží leží až na malé výjimky u malých oblouků, nízké rychlosti a na tvrdé sjezdovce. Tam vyžadují více síly, reagují kvůli své šířce setrvačně a z důvodu většího rádiusu dávají přednost spíše dlouhým obloukům. Délka lyže se u freeridových speciálek doporučuje jako tělesná výška. Pro rychlé a těžké lyžaře s velkou dynamikou jízdy o 5 až 10 cm více. Kdo se často vyskytuje v úzkých kuloárech nebo lesních průsecích, ten to s kratšími modely bude mít snazší. Pro široké pláně s hlubokým sněhem je delší varianta lepší. Všechny renomované značky výrobců lyží už v dnešní době mezi svými výrobky nabízejí jeden nebo více modelů pro freeridové lyžování. Na trhu působí i výrobci, kteří se specializují pouze na výrobu freeridových lyží. Obr. 6 Freeridová lyže ZAG Freeride 75, při délce 187 cm rádius 15,5 m, rozměry špička 125 mm, střed 75 mm, pata 103 mm Obr. 7 Freeridová speciálka ZAG Gold, při délce 201 cm rádius 19 m, rozměry špička 140 mm, střed 93 mm, pata 118 mm

20 Vázání Při výběru vázání si opět musíme uvědomit, čemu se budeme věnovat. Zda budeme provozovat freeride blízko lyžařských středisek a k cestě na vrchol budeme využívat jenom vleků a lanovek nebo se pustíme za pravým freeridovým prašanem dále od civilizace. V prvním případě nám postačí klasické sjezdové vázání, kterých je na trhu celá řada. Důležitým kritériem při výběru je rozsah vypínacích sil. Při extrémním lyžování dochází k působení větších sil na vázání, a proto nečekané nežádoucí vypnutí při jízdě v hlubokém sněhu a prudším sklonu svahu vlivem nastavení příliš malých vypínacích sil, může být příčinou nekontrolovatelného pádu a zranění (Šeďová, Schauer, 2003). Základní řady sjezdových vázání mají rozsah od 3 do 9, což není postačující pro jezdce s velkou dynamikou jízdy. Proto vybíráme vázání s horní hodnotou vypínacích sil 12 až 14. Jestliže však chceme zažít pravé freeridové opojení, musíme na lyžích urazit nějaký kus cesty po svých, bez lanovek. V tomto případě se musíme poohlédnout po skialpinistickém vázání. Toto vázání oproti sjezdovému musí umožňovat režim chůze, tzn. mít volnou patu, ale současně mít dostatečnou torzní tuhost jak při výstupu tak při sjezdu. Na trhu dnes vládnou čtyři značky skialpinistického vázání Dynamit, Fritschi, Silvretta a Naxo. První jmenovaná nabízí nejlehčí skialpinistické vázání na trhu (obr. 8), pro freeride však nevhodné. Ostatní značky nabízí vedle skialpinistického vázání i modely vhodné především pro freeride lyžování (obr. 9). Obr. 8 Závodní skialpinistické vázání DYNAFIT Tour

21 Obr. 9 Skialpinistické vázání NAXO NX 21, model vytvořený pro freerdie lyžování Boty U výběru bot opět záleží na tom zda zůstaneme u lanovek nebo půjdeme za prašanem dále. Je řada modelů ideálních spíše pro chůzi, což jsou skialpinistické boty (obr. 10), které jsou měkčí, pohodlnější a lehčí. Vykazují však menší stabilitu při sjezdu. Na druhé straně jsou ryze freeridové modely, které jsou tužší, mají vyšší tvrdý skelet a většinou čtyři přezky (obr. 11). V těchto botách však delší chůze může znamenat problém. V obchodech se dnes objevují skialpinistické boty značek Dynafit, Nordica, Garmont, Lowa, Scarpa a Crispi. Každá ze značek má své modely vhodné i pro freeride. Obr. 10 SCARPA Matrix, skialpinistický model Obr. 11 SCARPA Tornado freeride model

22 Hole Používají se témě výhradně teleskopické hole. Variabilita délky je důležitá. Při výstupu nám dlouhé hůlky výrazně usnadní výstup, při sjezdu je naopak žádoucí délka kratší. Jsou charakteristické speciálními talířky s velkou plochou, které zabraňují boření holí do hlubokého sněhu. Používají se trojdílné hole. V poslední době se více prosazují tenké hůlky, které se skládají ze dvou dílů. Některé tenké hole lze po spojení a za určitých podmínek použít i jako lavinovou sondu Stoupací pásy Jestliže dáme přednost volnému terénu dále od civilizace, je nutné k přechodům a výstupům použít na lyže tzv. stoupací pásy. Stoupací pásy byly původně vyráběny z tulení kůže jejíž struktura umožňovala skluz vpřed a zabraňovala proklouznutí vzad. Dnes jsou pásy vyráběny z mohérových, nebo syntetických vláken. Poměr mohéru a syntetiky určuje poměr skluzu a stoupavosti. Z hlediska upínání se dříve používalo řemínků, dnes je celý pás pokryt permanentně lepící vrstvou a pro uchycení se používá kotvících systému na špičce a patce. Správná funkce je zajištěna pravidelnou výměnou lepicí vrstvy (cca jednou za sezonu), impregnací pásu a zejména kontrolou funkčnosti vypnutí a nastavení upínací špičky a patky pásu. Pás by měl pokrývat co největší plochu lyže, po stranách by měl mít k hranám volnou plochu cca 2-5 mm. Pro carvingové lyže je proto vhodné užívat pásy, které jsou přímo upravené na konkrétní typ lyže.

23 3. 5. Technika jízdy Freeride lyžování je hlavně o sjezdu. Ať už se na vrchol dostaneme lanovkou, vlekem a nebo za pomoci svých vlastních sil, je sjezd vrchol touhy každého freeridera. Technika freeride jízdy vyžaduje velkou stylovou flexibilitu. Při sjezdu lyžař musí reagovat na různé sklony svahu, různé druhy sněhu, který se mění podle orientace svahu a denní doby, dále na omezení na trati, většinou ve formě kamenů, skalek, strží a podobně. Základním pravidlem při sjezdu je nejezdit se stoprocentním nasazením. V neznámém terénu je dobré nechat si vždy ještě trochu sil na zvládnutí nepříjemných překvapení. Opravdový požitek z jízdy budeme mít však pouze tehdy, máme-li pořádné vybavení a ovládáme-li odpovídající sjezdové techniky. Za daných podmínek můžeme zkušeně zvládnout všechny záludnosti, které na nás při sjezdu mimo hladce upravenou sjezdovku číhají. Techniky sjezdu jsou různé podle podmínek a dovedností lyžaře. Všechny techniky však mají několik základních funkcí a prvků Základní znaky a funkce techniky sjezdu Zatížení lyží Zatížení lyže je tlak, který je na lyži vyvíjen hmotností našeho těla (Winter, 2002). Za normálních sjezdových podmínek je v průběhu vedení oblouku více zatěžovaná vnější lyže. Uvedené zatížení má význam především na tvrdém sněhovém povrchu a ve strmém terénu. U měkčího povrchu a hlavně v prašanu je možné zatěžovat více lyži vnitřní. Poloha těžiště Při posouvání těžiště těla vpřed, na střed nebo vzad, zatěžujeme lyže vpředu nebo vzadu. Za normálních okolností dochází při zahájení oblouku k zatěžování přední části lyže a následném vedení oblouku dochází k přechodu k zatěžování střední části lyže. Při jízdě v hlubokém sněhu dochází k posouvání těžiště mírně vzad už při zahájení oblouku, aby špičky lyží mohly vyplavat nad povrch sněhu. Hranění Hranění znamená, že lyži postavíme ze skluznice na boční hranu tak, aby došlo k cílenému přenosu síly na podklad. Hranění používáme, jestliže máme v úmyslu změnit

24 směr jízdy provést oblouk. Plynulým hranění při jízdě můžeme zvýšit rychlost sjezdu, na druhé straně náhlé zahranění lyží a jejich otočení napříč směru jízdy nám umožní brzdění oblouky s přibrzděním. Pohyb těla při jízdě do oblouků Při zahájení oblouku dochází k pohybu nohou a těla. Abychom mohli účinně zatočit lyže do oblouku, musíme při zahájení oblouku tlačit kolena směrem dopředu dovnitř oblouku, tím se lyže natočí, naklápí se na vnitřní hranu, dochází ke hranění a k účinnému vedení oblouku. Tělo by mělo být zpevněné. Při delším oblouku je tělo kolmé na vedení lyží, při kratších obloucích je tělo kolmé na směr jízdy. Postavení lyží Tímto se rozumí vzdálenost lyží do sebe a úhel, který svírají. Širší paralelní postavení lyží nám poskytuje větší volnost pohybu, můžeme v průběhu oblouku nohama vykonávat různé pohyby nezávisle na sobě a zmenšuje se nebezpečí překřížení lyží. Na druhou stranu postavení lyží u sebe nám umožňuje ekonomickou a estetickou jízdu, lyže se v hlubokém sněhu stejně boří a můžeme je díky stejnosměrného pohybu lépe kontrolovat. Jestliže lyže postavíme do přívratu, můžeme tak snižovat tempo jízdy a snáze, rychleji a bezpečněji se dostat přes spádnici. Vertikální pohyb Jedná se o pohyb celého těla směrem nahoru a dolů. Snižováním a zvyšováním těžiště dochází k zatížení a odlehčení lyží a tím navazujeme plynule oblouky. Přitom přenášíme zatížení na hranu a tělo zaujme novou polohu do oblouku. Sílu a tempo pohybu měníme podle sněhových podmínek. Náročnější terény vyžadují dynamičtější změny, na druhé straně na ideálním povrchu menší dynamikou docílíme ekonomickou jízdu a dobré zahájení i vedení oblouku. Práce paží a hůlek Paže jsou ohnuty v lokti do pravého úhlu a doprovodný odraz hůlkami slouží k zachování rovnováhy a pomáhá k udržení rytmu jízdy. Při jízdě ve strmém terénu můžeme použít odraz holemi k celkovému odlehčení. Odražením holemi však nesmíme přenést pohyb na ramena a trup, které by mohlo mít rušivý následek na celou jízdu.

25 Vyrovnávací pohyb horní poloviny těla Při jízdě můžeme pohybem horní poloviny těla a paží regulovat stabilitu a správné rozložení zatížení na vnitřní a vnější lyži. Část těla od kolen nahoru zůstává přímá. V hlubokém sněhu při delších obloucích a při carvingu horní část těla zaujímá neutrální pozici, ke svahu nakláníme celé tělo, tím dochází k přenosu zatížení i na vnitřní lyži. V ideálních podmínkách, na tvrdé a souvislé sněhové pokrývce, můžeme zcela využít carvigovou techniku jízdy, kdy tělo pokládáme směrem do oblouku. Ve strmém terénu a při krátkých obloucích tělo nakláníme nad vnější lyži a směrem z kopce. To nám pomůže udržet stabilitu při vedení oblouku a zabrání poloze, která by byla příliš uvnitř oblouku, zejména při krátkých obloucích, kdy dochází ve zvýšené míře k točení nohou Technika sjezdu v různých podmínkách Pro každého freeridera je vrcholným zážitkem jízda v hlubokém prachovém sněhu. To jsou ovšem ideální podmínky, které nám hory můžou připravit. Při jízdě ve volném terénu se musíme technicky dobře připravit na sjíždění a zatáčení ve ztížených podmínkách, ať už je to sjíždění strmých svahů, jízda na zledovatělém povrchu a jízda v krustě. Hluboký sníh však zůstává nejvíce vyhledávaným terénem pro freeriding. Jízda v hlubokém sněhu Při jízdě se těžiště těla posunuje mírně vzad. To má za následek odlehčení špiček lyží, které tímto mohou vyplavat nad sníh. Zabořené špičky velmi znesnadní zahájení a vedení oblouku. Hmotnost je rovnoměrně rozdělena na obě lyže, v opačném případě dochází k propadnutí více zatížené lyže a následuje zpomalení popřípadě pád. Držení paží je širší, stopa je naopak užší. Příliš široká stopa vede právě k rozdílnému zatížení lyží. Při jízdě v hlubokém sněhu musíme dodržet stejný celkový rytmus pohybu a určitou rychlost jízdy, což znamená, že oblouky na sebe navazují plynule v rytmickém sledu. Rytmus a rychlost jízdy se přizpůsobuje sklonu svahu a výšce sněhové pokrývky. Je žádoucí určit optimální tempo i rychlost a udržet je po celou dobu jízdy, pokud se sjíždí po konstantním sklonu svahu. Nerozhodný, váhavý a pomalý styl jízdy má za následek technické obtíže a stojí nás zbytečně moc sil. Chybou při jízdě v hlubokém sněhu je přílišné vyjíždění oblouků

26 k vrstevnici. To pak velmi ztěžuje uvedení lyží do následujícího oblouku pro značný odpor sněhu. Rádius oblouků by měl být přizpůsoben podmínkám terénu. V podstatě jsou v hlubokém sněhu běžné krátké až středně dlouhé oblouky. Při odpovídajícím rychlosti jízdy a při dostatečně širokém svahu lze zařadit také oblouky delší. Sjíždění strmých svahů Základem při sjíždění strmých svahů je důsledně zatěžovat vnější lyži. Šířka stopy je v závislosti na terénu širší. Čím strmější svah, tím širší stopa. Pro sjíždění můžeme použít oblouky s přibrzděním nebo oblouky s přeskokem. Oblouky s přibrzděním jsou v podstatě paralelní oblouky s výrazným vysunutím patek lyží do brzdivého smyku na konci oblouku a s výrazným odrazem z hran lyží (Štumbauer, Vobr, 2005). Oblouk zahajujeme odrazem z hran lyží a výraznou oporou o hůl. Po odrazu následuje vertikální pohyb těla směrem nahoru, což nám usnadní točení lyží. Zahájíme aktivní pohyb dolních končetin a pánve směrem dovnitř a dopředu oblouku. Snižujeme těžiště těla a přeneseme většinu hmotnosti těla na vnější lyži. Tlakem do patek lyží vyvoláme řízený smyk lyží. Pánev vkláníme dovnitř oblouku, trup naopak máme směrem ven z oblouku. V závislosti na strmosti udržujeme řízený smyk a kontrolujeme rychlosti sjezdu. Oblouky s přeskokem vycházejí z oblouků s přibrzděním, ale rozsah a intenzita pohybu je v maximální možné dimenzi (Štumbauer, Vobr, 2005). Při ukončení oblouku, kdy je těžiště těla nejníže, přikloníme kolena a pánev ke svahu, trup od svahu odkloníme. Zapíchneme vnější hůl a intenzivně se odrazíme z hran lyží. Opora o hůl je mnohem výraznější než u oblouků s přibrzděním. V extrémních případech můžeme použít současnou oporu o obě hole. Po odražení následuje rychlý a intenzivní zdvih těla. Když je těžiště nejvýše skrčíme dolní končetiny, tím přitáhneme lyže k tělu a provedeme rychlý přenos lyží vzduchem přes spádnici. Pánev vkloníme dovnitř oblouku, trup směrem ven. Při doskoku dopadáme na obě lyže, zatěžujeme vnější lyži, trup provádí protirotační pohyb. Na extrémně prudkých svazích s už nejedná o oblouky, ale o přeskoky, z jednoho postavení lyží do druhého. Na strmý svah nejprve jedeme pomalu a jízdu kontrolujeme. Velkou chybou na strmém svahu je zaklánění, v tomto případě by nám lyže mohli podklouznout. Jízda na zledovatělém povrchu Jízda na zledovatělém povrchu je charakteristická agresivním hraněním především vnější lyže. Vnitřní lyží můžeme také hranit, abychom dosáhli většího účinku. To je

27 samozřejmě možné jenom tehdy, pokud máme dobře ošetřené lyže s nabroušenými hranami. Postavení lyží je širší, abychom měli při hranění dostatečnou volnost pohybu. Jízda v krustě Jízda ve sněhu, který má na povrchu zmrzlou, prolamující se kůru, patří mezi nejobtížnější. Abychom mohli bezpečně sjíždět v krustě, musíme používat oblouky s přeskokem, kdy k točení lyží dochází nad sněhem. Rychlost jízdy udržujeme spíše vyšší, abychom měli lepší stabilitu. Postavení lyží je užší, důležitá je rytmika pohybu. Jízda v krustě je velice náročná na fyzickou kondici, proto při větší únavě sjíždíme svah šikmo v traverzu.

28 4. Bezpečnost při freeridingu Freeriding nám přináší požitek z jízdy ve volném terénu. Adrenalinový zážitek je intenzivnější, čím prudší je svah, čím více je prašanu, čím dál jsme od civilizace. Na druhé straně se při freeride lyžování vystavujeme nebezpečí, ať už se jedná o pády při sjezdu, počasí, ale hlavně nebezpečí lavin. Riziko při freeridingu nikdy nebude nulové, ale můžeme ho za pomocí správného vybavení a hlavně s určitými znalostmi a zkušenostmi minimalizovat. Nejdůležitějším vybavením pro jízdu ve volném terénu je náš mozek. Je důležité především znát a vědět, kam jdeme nebo jedeme, umět rozpoznat měnící se podmínky a mít schopnost měnit své plány, případně se do ničeho nepouštět, pokud si nejsme úplně jisti, že není všechno v pořádku. Je třeba si uvědomit, že účelem je zůstat zdraví a hlavně naživu, a tak mít možnost jít jezdit další den Materiální vybavení Materiální vybavení je základ k bezpečnému zvládnutí rizikové situace. Je jasné, že i to nejlepší vybavení člověka neochrání před veškerým nebezpečím, může nám však zvýšit naše šance na přežití. Existuje základní vybavení, které by měl mít každý freerider u sebe, ale hlavně je nutné s tímto vybavením umět dobře zacházet. Helma Helma by měla být povinnou výbavou každého lyžaře, nejen ve volném terénu. Při výběru helmy je třeba se zaměřit na kvalitu a kupovat osvědčené výrobky, který mají příslušný atest. Praktické u helmy je dobré odvětrávání. Samozřejmě je třeba se vyhnout těžkým výrobkům.

29 Chránič páteře Dříve výjimečná věc, v dnešní době se chrániče páteře (obr. 12) pomalu rozšiřují i mezi lyžařskou veřejnost. U špičkového freeridera by měl chránič páteře být rozšířen i o chránič ramen a loktů, případně hrudníku (obr. 13). Obr. 12 Chránič páteře Obr. 13 Kompletní chránič horní poloviny těla Lyžařské brýle U freeride lyžování by měly být uzavřené lyžařské brýle. V žádném případě nepřipadají v úvahu brýle sluneční či dioptrické, pod které může vlétnout sníh do očí. Batoh Batoh je pro freeridera absolutní nutností. Musí se do něj dobře vejít základní výbava, musí dobře sedět na svém místě, nehýbat se ani v extrémních případech. Batoh by měl mít vypolstrované ramenní popruhy a hrudní popruh. Pro přesun pěšky by měl být batoh vybaven upínacími poutky pro uchycení lyží. Nejlepším materiálem je nylon, který je odolný vůči otěru a poškození a je vodoodpudivý. Horolezecký sedák Sedák není nezbytný, ale doporučený při jízdách v extrémním terénu, např. skalnatém, kde nám může usnadnit při krizové situaci možnost vytažení helikoptérou. Na většině světových freeridových akcí a závodech je často povinnou výbavou. Oblečení

30 Důležitým vybavením bezpečného přežití v extrémních horských podmínkách a při jízdě v hlubokém sněhu je samotné oblečení. Bunda by měla být z robustního prodyšného materiálu s velmi dobrou odolností proti promoknutí. Nutný je bederní pás proti proniknutí sněhu pod bundu. Dále je vhodné mít dobré zavírací větrání. Pro kalhoty platí totéž co pro bundu co se týče materiálu. Dobré je mít kalhoty vyšší, tím se opět zabrání proniknutí sněhu pod oblečení. Rukavice jsou vhodné vysoké, které mají možnost přetáhnou a současně stáhnout pod bundu. Samozřejmostí je kvalitní, odolný a nepromokavý materiál, který je však na úkor téměř žádné prodyšnosti zevnitř ven. Lavinový vyhledávací přístroj Lavinový vyhledávací přístroj (dále jen LVS) slouží k co nejrychlejší určení polohy zasypaného. LVS musíme mít připevněný pod bundou na těle, není možné jej uložit v batohu. LVS má funkci vysílače i přijímače. Při sjezdu máme LVS přepnutý od polohy vysílače. V případě zavalení lavinou si osoba, která vyhledává, přepne LVS do polohy přijímače. Pomocí signálu vysílaného z LVS zasypaného, pak tento signál přijímá a vyhodnocuje směr a konečné místo zasypání. Máme dva druhy LVS - analogový a digitální. Analogové jsou založené na akustickém principu vyhledávání. V dnešní době jsou vytlačovány modernějšími digitálními. Digitální LVS jsou vybaveny více anténami. Na rozdíl od analogových umí určit směr zasypaného a vzdálenost v metrech. Digitální LVS potřebuje asi jednu třetinu času analogového LVS k tomu, aby lokalizoval zasypaného. Avšak i nejmodernější digitální LVS je nám k ničemu, pokud jej nemají ostatní členové skupiny a pokud s ním neumíme pracovat. Proto je nutné před použitím projít speciálním lavinovým kurzem. Lavinová sonda a lopata LVS nám určí přibližnou polohu zasypaného. K zjištění přesné polohy nám slouží lavinová sonda (obr. 14), kterou zjistíme i hloubku zasypaného, lopata pak k následnému rychlému vykopání. Manipulaci se sondou bychom neměli podceňovat a opět projít lavinovým kurzem. Lavinová sonda by měla mít tloušťku jako malíček. Tenčí sonda se může ohnout nebo je zmrzlé vrstvy sněhu mohou vyosit ze směru vpichu. Lavinové sondy jsou skládací a lehce se vejdou do batohu. Konstrukce lavinové lopaty je speciálně upravena na sníh (obr. 15). Je robustní konstrukce ale zároveň lehká. Koupě lopaty bychom neměli podceňovat. Spodní vrstvy laviny

31 jsou často tvrdé a nějaká náhražka lopaty nebo vlastní ruce nám příliš nepomůžou. Lopatu dále můžeme spolu s lyžemi využít při stavbě provizorních saních. Obr. 14 Lavinová sonda Obr. 15 Lavinová lopata Inklometr S pomocí inklometru se měří sklon svahu, který je jeden z klíčových faktorů v identifikaci lavinového terénu. Většina deskových lavin se uvolňuje při sklonech stupňů. Změřením sklonu svahu můžeme zlepšit schopnost rozpoznat rizikový terén. Další vybavení Ve výbavě každého freeridera by měl být balíček první pomoci s potřebným zdravotnickým materiálem pro poskytnutí první pomoci. Dále je vhodné mít termobag nouzový byvakovací pytel, který nám zajistí nepromoknutí a neprofouknutí větrem a udržení tělesné teploty, než přijde pomoc. Velice dobrým pomocníkem je lepící páska DUCK TAPE. Jde o pásku z odolné hmoty, vyztuženou textilií s kvalitním lepidlem. S její pomocí můžeme zafixovat zraněného nebo provizorně opravit poškozený materiál (Šeďová, Schauer, 2003). Jestliže chceme sestrojit provizorní sáně, je užitečné mít u sebe několik kratších, tenkých horolezeckých lan o průměru 5 6 mm, tzv. prusíků.

32 4. 2. Pohyb v horském terénu a laviny Mluvíme-li o freeridingu, je nutné si uvědomit, že největším rizikem a nebezpečím, které při provozování této aktivity hrozí, je riziko lavin. Můžeme si položit otázku, zda je možné se tohoto nebezpečí vůbec vyvarovat. Riziko, že se něco stane, může být minimalizováno znalostmi a zkušenostmi, které dokážeme v dané situaci správně využít. V této části se budu věnovat právě lavinovému nebezpečí a sním spojenému pohybu v horském terénu. Já sám praktické zkušenosti s lavinovým nebezpečím nemám, takže bych chtěl uvést pouze základní informace o lavinách a bezpečném pohybu na horách při freeride lyžování. Prošel jsem pouze základním lavinovým kursem v rámci lyžařského výcviku na FSPS MU Brno, takže následující informace pocházejí z teoretických zdrojů Druhy lavin Typický freeridový terén je na svahu o sklonu mezi 25 a 40. V tomto rozsahu se umí vytvořit jakákoliv varianta sněhové laviny. Za sněhovou lavinu označujeme náhlé uvolnění a následný rychlý sesuv sněhové hmoty po dráze delší než 50 m. (De Quervain,1965, Kňazovský, 1967). Sesuv sněhové hmoty po dráze kratší než je 50 m, se nazývá splaz. Laviny dělíme podle několika kritérií: 1. Podle tvaru dráhy plošná, žlabová 2. Podle formy odtrhu - s čárovým odtrhem (desková), s bodovým odtrhem 3. Podle polohy kluzného horizontu povrchová, základová 4. Podle vlhkosti sněhu v odtahové zóně suchý sníh, mokrý sníh 5. Podle příčiny vzniku samovolná, uměle vyvolaná 6. Podle rozsahu splaz sklouznutí menšího množství sněhu, kdy dojde k částečnému zasypání těla nebo ztržení člověka, délka je do 50 m, objem do 100 m³ malá lavina zastaví se zpravidla ještě na svahu, může člověka celého zasypat, tzn. může dojít k usmrcení člověka, délka je do 100 m, objem do 1000 m³. střední lavina dráha laviny končí ve spodní zmírněné části svahu, je schopna zasypat automobil, menší skupinu stromů, malou budovu, délka je do 1000 m, objem do m³.

33 velká lavina zasahuje celou plochu svahu, sklon svahu je často menší než 30 stupňů, je možné zasažení velkých údolních partií, ničí rozsáhlé zalesněné plochy, budovy, délka je přes 1000 m, objem přes m³. (Kořízek, 2004) Faktory v lavinovém terénu V lavinovém terénu je nutné pozorovat okolí a soustředit se na několik faktorů: Úhel svahu Laviny obvykle začínají padat na svazích se sklonem 35º, málokdy padají na svazích se sklonem 25º. Slunce Slunce zahřívá sníh, to znamená že v zimě jsou jižní svahy stabilnější mnohem dříve než severní, na jaře jsou naopak jižní svahy kvůli teplu mnohem nebezpečnější. Návětrné a závětrné svahy Sníh se skoro vůbec neukládá na místech, kde fouká silný vítr, hromadí se tam, kde je závětří. Proto jsou návětrné strany většinou bezpečnější než závětrné. Tam se ukládá více sněhu. Někdy se na vrcholu udělá převěj. Nahromaděný sníh Vítr vytváří zóny nahromaděného sněhu, převisy a na strmějších svazích břicha, které se mohou i pod svojí vlastní vahou utrhnout. Konvexní body Jsou to části svahu, které jsou vyduté nahoru (břicha), vzniká tam napětí materiálu směrem od sebe a jsou velmi citlivé na odtrhnutí. Stopy po minulých lavinách Představují nahromaděné starší hroudy sněhu, kamení a sutina, zlámané stromy, vymleté žlaby, přírodní U-rampy. Je dobré si uvědomit, že jestliže dojde na některém svahu k lavině, ostatní svahy se stejným směrem jsou obvykle nestabilní.

34 Dojezdové zóny Jedná se o místa na kterých se laviny zastavují a materiál se hromadí. Jsou to hlavně plochá místa pod svahy a žlaby Jednotlivé stupně lavinového nebezpečí Nejlepší prevence proti lavinovému nebezpečí je dodržovat doporučené postupy při jednotlivých stupních lavinového nebezpečí. Dnes je na celém světě využívaná předpověď lavinového nebezpečí podle mezinárodní pětidílné stupnice, která nás informuje o stavu a vývoji lavinové situace. Stupeň lavinového nebezpečí vyhlašuje horská služba v daném teritoriu. Vyhlášený stupeň platí pro relativně velkou oblast stejný a podmínky se mohou lišit svah od svahu, třeba jen natočením svahu ke slunci. Stupně lavinového nebezpečí a další informace jsou ve většině lyžařských střediscích vyvěšeny v dolních terminálech lanovek nebo je možné tyto informace zjistit přímo u horské služby. Užitečné informace o aktuálním lavinovém nebezpečí najdeme také na internetových stránkách. Tabulka 1 nám ukazuje jednotlivé stupně lavinového nebezpečí, jejich charakteristické znaky a doporučený postup. Tab. 1 Stupeň lavinového nebezpečí Stav sněhové pokrývky a její charakteristické znaky 1. Malý -stabilní sněhová pokrývka -několik po sobě následujících oteplení a ochlazení, později dlouhodobější mírné mrazy 2. Mírný cm nového sněhu za bezvětří, při větru 5 10 cm - středně dobře zpevněná pokrývka - k uvolnění laviny dochází pod značným zatížením na strmých svazích - laviny padají zřídka a malých rozměrů 3. Značný cm nového sněhu za bezvětří, při větru cm - sněhová pokrývka na exponovaných strmých svazích je velmi málo stabilní - uvolnění laviny je možné při mírném zatížení (skoky lyžaře) - padají laviny středních rozměrů Doporučený postup - bezpečné podmínky pro pohyb ve volném terénu - zvýšit opatrnost při procházení závětrných svahů, sedel a terénních depresí (žlaby) - pohyb ve volném terénu vyžaduje zkušenosti s hodnocením situace - turistické možnosti jsou omezené, pohyb v terénu mimo ohrožená místa - věnovat výjimečnou

35 pozornost svahům s navátým sněhem pohybovat se mimo strmé a závětrné svahy a deprese (žlaby) 4. Velký cm nového sněhu za bezvětří, při větru cm - sněhová pokrývka na všech svazích je nestabilní - možnost samovolného uvolnění laviny pod nevelkým zatížením (jízda lyžaře) - padají laviny velkých rozměrů 5. Velmi velký cm nového sněhu za bezvětří, při větru cm - sněhová pokrývka na všech svazích je nestabilní - samovolně padají laviny velkých až obřích rozměrů - omezit pohyb v terénu - pohybovat se pouze po bezpečných trasách, při zachování všech pravidel bezpečnosti - vstup na exponované svahy pouze v krajních případech - zákaz pohybu ve volném terénu - v ojedinělých případech evakuace ohrožených míst Základní pravidla pro pohyb v horském terénu Pád laviny je ovlivněn třemi faktory. Samotným člověkem, terénem a jeho orientací a počasím a sněhovými podmínkami. Statistika uvádí, že z 95 % lavin, kdy byl někdo zasypán, si tuto lavinu uvolnil člověk sám. Z toho vyplývá, že každý člověk, který se pohybuje ve volném horském terénu, by měl respektovat určitá základní pravidla. Ta zní: - nikdy nelyžujeme sami - je nutné projít lavinovým kurzem - vyhýbáme se místům s hlubokým sněhem, alespoň tři nejbližší dny po velkém sněžení - vždy mít u sebe lavinový vyhledavač, který musí být připnutý pevně na těle (ne v batohu), lavinovou sondu a lopatu (komplet by měl mít každý člen skupiny u sebe) - měli bychom být konzervativní, tzn. nejezdit, když si nejsme čímkoliv jisti, při jakýchkoliv pochybnostech túru nezačínat - nenechat se zmást existujícími stopami, ty nejsou garancí bezpečnosti svahu - zkontrolovat lokální lavinové informace a předpověď počasí, je třeba vědět, co znamenají (u dolních stanovišť lanovek jsou většinou k dispozici informační tabule s aktuální situací) - plánovat výlet pouze s lidmi, kterým důvěřujeme - ujistit se, že má každý správné vybavení. - zjistit si rizika oblasti, ve které se budeme pohybovat

36 - sdělit někomu, nejlépe horské službě, kam jdeme a kdy předpokládáme návrat Základním pravidlem pro skupinu pohybující se v lavinovém terénu je nechávat si větší rozestupy a nepohybovat se v těsné blízkosti. Při sjezdu musí být nebezpečí vystaven vždy jen jeden člověk. Když dojde k neštěstí, je šance že zbylá skupina zasypaného zachrání. V žádném případě bychom neměli vyrážet samostatně. To nám pokládá otázku, kolik členů by měla mít skupina, která vyrazí na freeridový sjezd. Optimální počet jsou tři až čtyři lidé. Při menším počtu dochází sice k menší zátěži svahu, ale i při malém problému je zde omezená možnost vzájemného jištění a pomoci. Naopak při větším počtu lidí dochází k velkému zatížení svahu a nastává zde problém příliš různé výkonnosti jednotlivých členů skupiny. Při sjezdu bychom neměli traverzovat z jednoho okraje svahu na druhý. Pokud jedeme v lavinovém terénu, nepoužíváme bezpečnostní řemínky na lyžích, lyžařské hole držíme volně v ruce, bez navlečených řemínků. To je pouze výčet základních pravidel, které bychom měli dodržet Freeridové kursy Teoretické znalosti jsou nutné, a proto bychom je neměli podceňovat, ale člověk se nejlépe učí v praxi. Proto se všem, kteří se chtějí freeridingu věnovat, doporučuje projít některým z lavinových kurzů. Těchto se u nás, hlavně v Krkonoších, pořádá každou sezónu několik. Kurzy se pořádají také např. na Slovensku, v Rakousku a v dalších alpských zemích. V současné době jsou stále populárnější speciální freeridové kursy, neboli kempy - Backcountry camp. V Rakousku je pořádá nezisková organizace SAAC (Snow & Avalanche Avareness Camp). Tyto kempy jsou zdarma a může se jich zúčastnit každý, komu je více jak 14 let. Letošní rok se poprvé pořádal první český freeridový kemp v Alpách, který se konal března ve Švýcarské oblasti Obralp. Kemp byl organizován aktivními freeridovými jezdci a profesionálními horskými vůdci a setkal se s velkým ohlasem. Nakonec bych chtěl uvést, že je na každém z nás, jestli podstoupí riziko nebezpečí při freeride lyžování, ať už se jedná o lavinové nebezpečí, nebezpečí zranění z důvodu podcenění svých schopností nebo nedostatečného materiálního vybavení. Musíme si však uvědomit, že

37 v případě našeho ohrožení nám přijdou na pomoc lidé (záchranáři), kteří budou riskovat svoje zdraví a svůj život a těmto se určitě umírat nechce. S tímto souvisí citát: V pohybu v horách používejte hlavně svou hlavu. Vždy srovnejte, co chcete udělat s tím, na co opravdu máte. Pohyb v horách je především otázkou svědomitosti Gaston Rebufflat, francouzský horolezec, člen expedice na Annapurnu v roce 1950.

38 5. Možnosti freeride lyžování v jednotlivých zemích Freeriding v České republice Freeride lyžování v České republice je charakterizováno dvěma základními znaky: České hory nemohou zdaleka konkurovat Alpám ani horám na Slovensku. Je to dáno jak jejich výškou, tak stavbou, kdy převážné území našich hor je porostlé lesy. Zatímco v Alpách se jedná o sjezdy v hlubokém prašanu na širokých pláních, v Česku se kličkuje lesem nebo v úzkých průsecích. Kolem lyžařských středisek se dá za pomocí lanovek a vleků jezdit pouze s velkou sněhovou pokrývkou, což za posledních letech nebyl problém. V případě nedostatečné sněhové pokrývky, kdy trasy vedou po lesích, pasekách s pařezy a mladou vegetací, bychom mohli nadělat mnoho škody. Lyžemi uřezané vršky mladých stromků zabraňují jejich zdravému vývoji a ničit přírodu tímto způsobem žádný milovník hor samozřejmě nechce. Na druhé straně poslední dvě tři sezóny byly velmi bohaté na sněhové srážky, kdy nakumulovaný sníh vytváří nespočet různých terénních variací a zároveň dostatečně chrání vegetaci pod ním. Druhým znakem freeridingu je, že všechny naše hory, kde by se dalo provozovat freeride lyžování, leží na území chráněných oblastí a rezervací. V těchto místech je zakázáno se pohybovat mimo vyznačené trasy. V opačném případě se vystavujeme nebezpečí postihu za přestupek pokutou na místě ve výši 1000 Kč, ve správním řízení pokutou ve výši až Kč. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že věnovat se legálně freeridingu v České republice není snadné a přináší řadu překážek. I přes tato omezení se u nás freeride lyžování v několika lokalitách provozuje. V Krkonoších jsou to Kotelní jámy a Studniční hora, Labský důl, Modrý důl, Horní mísečky, sjezdy jsou i na polskou stranu. V Jeseníkách se jezdí hlavně v Kotli na Pradědu, na Šumavě jsou to Mísečky. Dalšími místy jsou Kralický Sněžník, Ještěd, v Beskydech Pustevny, Ropice a Lysá Hora. To je pouze výčet těch nejznámějších lokalit.

39 5. 2. Freeriding na Slovensku Mnohem lepší podmínky pro freeriding nabízí slovenské hory. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce, je hranice lesa relativně níže jako u nás a prostor pro freeride lyžování je zde rozsáhlejší. Slovenská pohoří tak nabízejí mnoho kvalitních lokalit pro lyžování ve volném terénu. Nejlepší a nejvyhlášenější jsou Nízké Tatry se svým střediskem Chopok. S výškou 2023 m.n.m. není sice Chopok nejvyšší horou Nízkých Tater, je však nepoměrně známější, než o dvacet metrů vyšší Ďumbier. Lanovky nevedou až na vrchol Chopoku (stará lanovka, která vedla až na vrchol, je v současné době mimo provoz), takže za pravým freeridem musíme vyrazit po svých, což by se mohlo zdát jako nevýhoda, ale opak je pravdou čím více lidí, tím méně freeridového terénu. Chopok má jeden velmi odlišný znak od našich hor a ten, že freeride lyžování je zde, samozřejmě za určitých bezpečnostních opatření, povoleno. Freeridové zóny jsou v dnešní době už zřetelně vyznačené na mapách střediska (obr. 16). Nejvyhledávanější lokalitou, především pokročilými jezdci, je oblast Derešských Žlebů. Další lokality jsou Dívčí žleb, Luková dolina a Široká dolina. I díky těmto všem podmínkám se v březnu 2003 uskutečnil první oficiální freeridový závod na Slovensku Jasnadrenalin, který se od té doby pořádá každým rokem. Těchto závodů se účastní i naši freeridový jezdci, kteří na našem území bohužel nemají možnost změřit své síly, ale hlavně vůbec oficiálně pořádat setkání freeride lyžování podobného druhu. I ostatní pohoří na Slovensku, ať už jsou to Malá Fatra se svým střediskem Vrátná dolina či Západní a Vysoké Tatry, nabízí velké množství freeridových sjezdů, ale díky nedostačujícím technickým podmínkám síti lanovek, jsou terény dostupné většinou pouze po vlastních.

40 Obr. 16 Freeridové zóny v oblasti Chopoku