PŘÍNOSY A RIZIKA EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNIE

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika PŘÍNOSY A RIZIKA EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNIE Benefits and Risks of the European Monetary Union Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Franc Autor: Eva Martinásková Brno, duben 2006

2 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra ekonomie Akademický rok 2004/2005 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro: Obor: Název tématu: Název tématu v angličtině: Evu Martináskovou Hospodářská politika Přínosy a rizika Evropské měnové unie Benefits and Risks of the European Monetary Union Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í : Osnova diplomové práce: 1. Myšlenka evropské měnové integrace 2. Etapy měnové unie 3. Přínosy měnové unie 4. Rizika měnové unie

3

4 Jméno a příjmení autora: Eva Martinásková Název diplomové práce: Přínosy a rizika Evropské měnové unie Název v angličtině: Benefits and Risks of the European Monetary Union Katedra: Ekonomie Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Franc Rok obhajoby: 2006 Anotace v češtině V diplomové práci na téma: Přínosy a rizika Evropské měnové unie se věnuji teorii optimální měnové oblasti s aplikací na Evropskou měnovou unii. Zaměřuji se na klasický i moderní přístup k teorii optimální měnové oblasti. V souvislosti s teorií optimální měnové oblasti se zabývám přínosy a riziky měnové integrace zejména s ohledem na asymetrické šoky a hospodářské cykly. Anotace v angličtině In the thesis on the theme: Benefits and Risks of the European Monetary Union I analyze the theory of optimal currency area with application on the European Monetary Union. I focus on the classical contribution and modern treatment of the theory of optimal currency area. With respect to the theory of optimal currency area I explore the benefits and risks of monetary integration, particularly with respect to asymmetry shocks a business cycles. Klíčová slova v češtině Evropská měnová unie, měnová integrace, přínosy měnové unie, rizika měnové unie, optimální měnová oblast, asymetrický šok, hospodářský cyklus. Klíčová slova v angličtině European Monetary Union, monetary integration, benefits of monetary union, risks of monetary union, optimal currency area, asymmetric shock, business cycle.

5 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Přínosy a rizika Evropské měnové unie vypracovala samostatně pod vedením Ing. Aleše France a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 30. dubna 2006 vlastnoruční podpis autora

6 Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Aleši Francovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

7 OBSAH Obsah...7 Úvod Myšlenka evropské měnové integrace Formování evropské měnové spolupráce Evropský měnový systém Evropská měnová jednotka ECU Kurzový mechanismus Úvěrový mechanismus Zhodnocení Evropského měnového systému Etapy vzniku Evropské měnové unie První etapa formování měnové unie Druhá etapa formování měnové unie Třetí etapa formování měnové unie Teorie optimální měnové oblasti Raný přístup Přínos Roberta Mundella Ostatní kritéria optimální měnové oblasti Moderní přístupy Nový pohled Roberta Mundella Hypotéza endogenity optimální měnové oblasti Hypotéza specializace Hypotéza endogenity versus hypotéza specializace Rizika a přínosy měnové unie Rizika měnové unie Asymetrické šoky Měnový kurz Mobilita pracovní síly Flexibilita mezd a cen Fiskální integrace

8 Finanční integrace Ztráta autonomní monetární politiky Fungování trhu práce Ražebné Přínosy měnové unie Vliv ekonomické integrace na obchod Konvergence inflace Pokles úrokových sazeb Transakční náklady EMU versus teorie OCA Hospodářské výsledky zemí EMU...82 Závěr...88 Seznam grafů, tabulek a rovnic...91 Seznam použité literatury

9 ÚVOD Postupné odbourávání obchodních překážek a rostoucí mezinárodní dělbu práce ve spojení se stabilními měnovými kurzy lze označit za faktory, které přispívají k hospodářskému rozvoji. V prostředí, ve kterém jsou jednotlivé ekonomiky stále více propojené a roste vliv vnějšího ekonomického prostředí, má stále více ekonomických subjektů zájem na stabilních podmínkách ve styku se zahraničím. Země v postavení dovozce jsou závislé na cenách očekávaných dodávek. Země v postavení vývozce jsou pod vlivem celosvětové poptávky. Rozhodující veličinou se v těchto relacích stává směnný kurz. Pokud klesá, rostou ceny dováženého zboží, ceny vyváženého zboží naproti tomu klesají. Zdražení dovážených produktů je zdrojem inflace. Pokud se země chce vyhnout vyšší inflaci, než má konkurenční země, musí dbát na stabilitu směnného kurzu. Projevuje se tendence ke vzniku měnové oblasti. Měnovou oblast můžeme definovat jako oblast, ve které se státy zavazují k přijetí pevných směnných kurzů bez možnosti devalvace či revalvace, vzdávají se své národní měny a odpovědnosti za provádění měnové politiky. Zavazují se k vzájemné koordinaci hospodářské politiky v jejím rámci. Přijetí jednotné měny znamená pro exportující podniky, především pro banky a jiné finanční společnosti, možnost využít výhody spojené s existencí jednotného trhu. Ekonomické subjekty mohou vykonávat své aktivity na území celé měnové oblasti bez omezení. Pokud jsou splněny určité podmínky, jako všeobecná integrace ekonomik a dokonalá mobilita výrobních faktorů, je měnová integrace považována za nejlepší možné řešení. Jestli je ale nově nastolený měnový systém opravdu dobrý, souvisí s tím, jak dobrou měnu produkuje. Od samého počátku integračních procesů v Evropě usilovaly členské státy Evropského společenství o vytvoření oblasti svázané systémem pevných směnných kurzů. Snaha stabilizovat směnný kurz mezi členskými státy Evropského společenství vyvrcholila vznikem Evropského měnového systému, potažmo vznikem Evropské měnové unie. Národní měny členských států Evropské měnové unie byly nahrazeny společnou uměle vytvořenou měnou euro. Na jedné straně 9

10 ke vzniku měnové unie v Evropě vedly tržní podněty, na straně druhé je patrný i vliv podnětů politických. 1 Na evropskou integraci se lze dívat ze dvou různých proti sobě stojících pohledů. První vnímá evropskou integraci jako proces slaďování ekonomických a měnových politik, druhý přístup staví na konkurenci. Neboť stejně jako konkurence mezi jednotlivci, je nezbytná i konkurence v produkci peněz. Právě konkurence umožňuje přizpůsobení skutečným potřebám občanů. V mé diplomové práci budu vycházet z prvně jmenovaného přístupu, neboť právě z něj vychází evropská integrace. Za otce myšlenky společné evropské měny v Evropě je označován Robert Mundell, který ve svém článku The Case for A European Currency navrhl existenci společné evropské měny. Ohlasem na tento článek bylo pozvání Evropské komise ke spolupráci na přípravě společné měny. V roce 1970 působil jako konzultant Měnového výboru a v letech 1972 až 1973 jako člen pracovní skupiny pro Hospodářskou a měnovou unii v Evropě. Teorie optimálních měnových oblastí vychází z diskusí o režimu směnných kurzů a vyrovnávání nerovnováhy platební bilance. Mundell ve své prvotní práci z roku 1961 zpochybňuje Friedmanův pohled na režim plovoucích měnových kurzů jako prostředku vyrovnávání nerovnováh platební bilance v důsledku exogenních šoků. V modelu asymetrického posunu poptávky dvou zemí zdůrazňuje, že optimální měnová oblast může být odlišná od skutečné měnové oblasti. Tato odlišnost může zapříčinit neschopnost plovoucího měnového kurzu ztlumit šok a obnovit rovnováhu. Měnový kurz nahrazuje pracovní mobilitou, nominální flexibilitou mezd a cen a fiskálními transfery. Prvotní Mundellův model z šedesátých let rozšířili McKinnon (1963), Kenen (1969), Ingram (1969) s ohledem na otevřenost ekonomik, diverzifikaci produkce a finanční integraci. Dnes, téměř po čtyřiceti letech, zůstává teorie optimálních měnových oblastí stále aktuální. Je užívána jako nástroj analýzy Evropské měnové unie ke zjištění, zda je Evropská měnová unie optimální měnovou oblastí. Cílem mé diplomové práce je nastínit vývoj teorie optimální měnové 1 Vzhledem k tomu, že Bundesbanka sledovala nižší inflační cíl než ostatní centrální banky, usilovala řada zahraničních vlád pod vlivem zájmových skupin o možnost ovlivňovat její rozhodování. Naopak politicky vlivné skupiny v Německu měly zájem na stabilních evropských vztazích, například na prosazení jednotných výrobních podmínek v automobilovém průmyslu. 10

11 oblasti od jejího vzniku v 60. letech 20. století po současnost a upozornit na případná rizika a možné přínosy, které jsou spojené s přijetím společné evropské měny. Práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se věnuji formování Evropské měnové unie. Je zde nastíněn integrační proces od konce 50. let až po vznik Evropské měnové unie v roce Vzhledem k tomu, že Evropská měnová unie ve své podstatě vychází z Evropského měnového systému, je mu v rámci této kapitoly věnován určitý prostor. Závěrečná část této kapitoly popisuje jednotlivé etapy vzniku Evropské měnové unie. Druhá kapitola se zabývá teorií optimální měnové oblasti. V první části se věnuji tradičním kritériím, která by měla mít optimální měnová oblast. Je zde vymezena optimální měnová oblast tak, jak ji definovali Mundell, McKinnon, Kenen a Ingram. Ve druhé části se zabývám novým postojem Mundella k teorii optimální měnové oblasti, Frankel a Roseho hypotézou endogenity a Krugmanovou hypotézou specializace. Třetí a nejrozsáhlejší kapitola vymezuje případná rizika a přínosy měnové unie. Rozhodne-li se země vstoupit do měnové unie, musí zvážit, co jí měnová unie přinese a co ji bude stát. Teorie optimální měnové oblasti nabízí celou řadu kritérií, která by měla země vstupující do měnové unie vzít v úvahu. Jsou zde specifikována rizika a přínosy měnové unie s aplikací na Evropskou měnovou unii. Závěrečná část této kapitoly je věnovaná posouzení optimality Evropské měnové unie na základě indexu optimální měnové oblasti a hospodářských výsledků dosažených členskými zeměmi. Při zpracování diplomové práce jsem vycházela z aplikace obecných ekonomických princů na vývoj teorie optimální měnové oblasti a z analyzování faktorů, které mají vliv na utváření této oblasti. Srovnáním různých pojetí a kritérií teorie optimální měnové oblasti jsem se snažila vytvořit ucelený pohled na problematiku optimality Evropské měnové unie a analogicky na základě zjištěné shody daných kritérií zjistit, zda je Evropská měnová unie optimální měnovou oblastí. 11

12 1 MYŠLENKA EVROPSKÉ MĚNOVÉ INTEGRACE 1.1 Formování evropské měnové spolupráce Od počátku 60. let dochází k prohlubování evropské integrace. V roce 1957 na základě Římských dohod vzniká Evropské hospodářské společenství. Postupně jsou odstraňovány překážky bránící volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a vzniká celní unie. 2 Vznik celní unie vyvolal nutnost stabilizovat kurzové výkyvy mezi členskými státy. Jakákoliv devalvace měny totiž vede ke stejným důsledkům jako zavedení celních poplatků při dovozu a subvencí při vývozu. Zboží dovážené do země se v důsledku devalvace domácí měny stává dražší, zboží vyrobené doma se v zahraničí stává levnější. Postupný rozpad mezinárodního měnového systému koncem šedesátých let ukázal, že mechanismus koordinace měnových politik, založený pouze na vzájemných konzultacích je nedostačující. Začínají se objevovat návrhy na vytvoření nového mechanismu spolupráce v hospodářské a měnové oblasti. Marková (2002) vymezuje koncepci spolupráce v měnové oblasti z hlediska tří pojetí. Podle jednoho pojetí mělo být zavedení měnové unie vázáno na úplnou a neodvolatelnou směnitelnost národních měn jednotlivých členských zemí a na fixované měnové kurzy. Jiné pojetí předpokládalo možnost užívání národních měn jednotlivých členských zemí jako zákonného platidla ve všech zemích unie. Další pojetí definovalo měnovou unií pouze tu oblast, v níž jsou národní měny nahrazeny společnou měnou. Proti sobě zde vystupovaly dva názorové proudy. První proud byl reprezentovaný německými ekonomy, kteří preferovali koordinaci a postupné sjednocování hospodářských politik. Zastávali myšlenku, že měnová unie bude vyvrcholením hospodářské integrace. Zastáncem druhého proudu byli francouzští a belgičtí ekonomové, kteří kladli důraz na společnou měnovou politiku, která by byla hnacím motorem pro hospodářskou integraci. 2 V roce 1957 došlo mezi členskými zeměmi Evropského hospodářského společenství a Euratomu (Francie, Německo, Itálie a Benelux) k vytvoření pásma volného obchodu. V roce 1968 vzniká celní unie. 12

13 V březnu 1971 byl schválen Radou ministrů dokument O hospodářské a měnové unii nazývaný podle předsedy pracovní skupiny, lucemburském premiérovi Pierru Wernerovi. Wernerova zpráva se stala základem pro vytvoření Evropské měnové unie. 3 Zpráva obsahovala plán vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech etapách do deseti let. Cílem bylo vytvoření oblasti, kde se volně pohybují osoby, zboží, kapitál a služby, aniž by docházelo k narušení hospodářské soutěže. Návrh předpokládal vytvoření jednotného měnového celku, který bude charakterizován úplnou a nezrušitelnou směnitelností měn. Odstraněním oscilačního pásma měnových kurzů a fixováním měnových parit by došlo k nahrazení jednotlivých národních měn členských zemí měnou společnou. Mělo dojít k vytvoření rozhodovacího centra pro hospodářskou politiku, systému centrálních bank a Evropského fondu měnové spolupráce. Plnění plánu bylo narušeno vypuknutím mezinárodní měnové krize v polovině roku Příliv spekulativního kapitálu do Evropy vedl ke zrušení směnitelnosti amerického dolaru za zlato a k opuštění systému pevných měnových kurzů. Za první pokus o vytvoření měnové oblasti lze považovat Dohodu o evropském společném kolísání měn, která byla uzavřena původními šesti členy Evropského společenství (ES) v březnu Centrální banky členských zemí se zavázaly intervenovat na devizových trzích tak, aby udržely kurz své měny v daném intervalu. Interval kolísání měnových kurzů mezi zúčastněnými zeměmi byl stanoven v rozmezí + / - 1,125 %, vůči dolaru se mohly měnové kurzy zúčastněných zemí pohybovat v rozpětí + / - 2,25 %. Z důvodu neustálého znehodnocování amerického dolaru byla v březnu 1973 zrušena povinnost centrálních bank intervenovat ve prospěch dolaru. 5 V roce 1973, v důsledku rostoucího počtu intervencí na devizových trzích, vznikl Evropský fond měnové spolupráce. Jeho cílem bylo koordinovat devizové intervence centrálních bank a zúčtovávat vzájemné pohledávky a závazky vyplývající z intervencí. V roce 1993 ukončil Evropský fond měnové spolupráce svou činnost. 3 Wernerova zpráva byla kompromisem mezi německými ekonomy na jedné straně a francouzskými a belgickými ekonomy na straně druhé. Kompromis spočíval v přijetí zásady souběžné realizace konvergence hospodářských politik a měnové integrace srpna 1971 zrušil prezident Nixon v důsledku odlivu zlata z americké státní pokladny směnitelnost dolaru za zlato, což vedlo k zániku Bretton-Woodského systému. 5 Přestal platit systém pevných směnných kurzů stanovený v Bretton Woods. Šest zemí ES zavedlo volné měnové kurzy vůči dolaru. 13

14 Události 70. let (zánik Bretton-Woodských měnových principů, ropná krize, surovinová krize, druhá ropná krize) přispívaly k prohlubování měnové nestability. Měnové kurzy reagovaly opožděně na narůstající rozdíly v tempech růstu inflace, docházelo ke spekulativním tokům kapitálu do oblastí s očekávaným zhodnocením měny, vznikaly značné nerovnováhy platebních bilancí v důsledku vysoké ceny ropy. Výkyvy ve směnných kurzech byly těžko předvídatelné, poškozovaly mezinárodní obchod a mezinárodní pohyb kapitálu. Přetrvávající nestabilita měnového systému se stala překážkou integračních procesů v rámci ES. Přechod na systém volně pohyblivých měnových kurzů 6 v důsledku měnové nestability 7 měl negativní vliv na fungování již existujících integračních mechanismů v rámci ES. Objevily se nové tendence usilující o návrat k systému pevných směnných kurzů. Snahy o eliminaci negativních vlivů mezinárodního měnového systému na integrační procesy ES vedly v roce 1979 k vytvoření Evropského měnového systému. 1.2 Evropský měnový systém Vznik Evropského měnového systému (EMS) lze považovat za druhý pokus o vytvoření zóny měnové stability v rámci ES. Hlavním cílem EMS bylo obnovit stabilní kurzové vztahy mezi měnami členských zemí, zamezit negativnímu působení amerického dolaru na členské země ES a prohloubit ekonomickou integraci. Zúčastněné země se dohodly, že budou usilovat o stabilizaci směnných kurzů v rámci určitých pásem. Té mělo být dosaženo nejen devizovými intervencemi, ale i koordinací hospodářské a měnové politiky. Při tendenci ke znehodnocení domácí měny měly centrální banky daného státu měnu posilovat jejím nákupem za měnu cizí a naopak. Centrální banky zamezovaly propadu měny jejím nákupem z vlastních prostředků nebo z prostředků získaných v rámci úvěrového mechanismu na devizových trzích. K vyjádření vzájemných kurzů měn členských států byla využívána evropská měnová jednotka ECU. 6 Legalizování systému volně pohyblivých měnových kurzů v roce 1976 bylo výsledkem jednání na konferenci Mezinárodního měnového fondu v Kingstonu na Jamajce. 7 Ta byla důvodem vyšší inflace a nerovnováhy platebních bilancí v důsledku prvního a druhého ropného šoku, znehodnocení a opětovné zhodnocení amerického dolaru koncem sedmdesátých let. 14

15 Evropský měnový systém se opíral o tři vzájemně propojené prvky: evropská měnová jednotka (European Currency Unit ECU); mechanismus kurzový (Exchange Rate Mechanismus ERM); mechanismus úvěrový Evropská měnová jednotka ECU Evropská měnová jednotka byla základním prvkem Evropského měnového systému. Její hodnota byla odvozována z koše měn členských zemí. Váhové zastoupení jednotlivých měn v koši záviselo na podílu země na HDP Evropského společenství, podílu země na vzájemném obchodě a podílu centrálních bank na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Nominální podíl jednotlivých měn v koši se neměnil, proti tomu relativní význam měny se vyvíjel v závislosti na tom, jak byla měna hodnocena vůči ostatním měnám na devizovém trhu. Jestliže byla měna hodnocena lépe oproti ostatním měnám, rostl její relativní význam a naopak. V souvislosti se zapojením nových členů do Evropského měnového systému došlo v roce 1984 a 1989 ke změně vah. Od nebyly prováděny periodické revize měnového koše a jeho složení bylo zafixováno. ECU vykonávalo v rámci EMS čtyři základní funkce: platební prostředek mezi centrálními bankami členských zemí ES v souvislosti s intervenčními operacemi a mezivládními úvěry poskytovanými na tyto účely; zúčtovací jednotka v rámci intervenčního a úvěrového mechanismu; měnová jednotka institucí ES (Evropská investiční banka a Evropský rozpočet); stanovení hodnoty středních kurzů měn členských zemí a pásma, v jakém se mohly běžné tržní kurzy od bilaterálních středních kurzů odchylovat. 15

16 ECU byla emitována Evropským fondem měnové spolupráce, do kterého vkládala každá členská země 20 % svých zlatých a dolarových rezerv. Vedle těchto ECU existovaly ještě ECU vydávané národními bankami jednotlivých zemí. Podle toho se rozlišovaly ECU na oficiální a soukromé Kurzový mechanismus Kurzový mechanismus (ERM) byl založen na intervencích centrálních bank. Cílem byla stabilita měnových kurzů národních měn vůči sobě a vůči ECU. V letech 1979 až 1993 udržovaly centrální banky devizovými intervencemi tržní kurzy měn v předem vymezeném oscilačním pásmu tzv. horním a dolním intervenčním bodě ve výši + / - 2,25 %. U zemí, které prožívaly měnové turbulence, existovala možnost přechodného rozšíření oscilačního pásma na + / - 6 %. Této možnosti využila Itálie 9 a poté nově přistupující země: Španělsko, Velká Británie a Portugalsko. V důsledku výkyvů EMS byl v roce 1993 přijat tzv. Bruselský kompromis, který rozšiřoval oscilační pásmo na + / - 15 %. Výjimkou bylo Německo a Nizozemí, které na základě bilaterální dohody zachovávaly původní rozpětí + / - 2,25 %. V závislosti na váhovém zastoupení měny v měnovém koši měly všechny země stanovený střední kurz k ECU. Ze středních kurzů měn k ECU byly odvozeny bilaterální střední kurzy národních měn. Soustava bilaterálních středních kurzů národních měn byla základem tzv. paritní mřížky. Centrální banky měly povinnost provádět intervence na devizových trzích, jestliže jejich měnový kurz dosáhl horního či dolního intervenčního bodu. 10 Obvykle ale intervenovaly dříve. 11 Nebyloli možné ani po provedení intervencí udržet kurz měny v rámci stanovené sítě parit, prováděly centrální banky devalvaci či revalvaci své měny. Na jejím provedení se centrální banky musely dohodnout s Radou ministrů financí a hospodářství, která ji provedla formou nového propojení sítě kurzů. 8 Úvěry poskytované bankami v ECU, bankovní konta vedená v ECU, cenné papíry znějící na ECU, využívání ECU jako fakturační měny v mezinárodním obchodě, využívání ECU na burzách k vyjadřování cen různých komodit apod. 9 Míra inflace v Itálii byla přes 10 %, proti tomu míra inflace v Německu dosahovala hodnoty 4,5 %. 10 Jestliže například byla německá marka na horním okraji a francouzský frank na dolním okraji povoleného pásma, musela německá centrální banka nakoupit na devizovém trhu franky a prodávat marky tak, aby zabránila dalšímu pohybu marky směrem nahoru. Francouzská centrální banka musela kupovat franky a prodávat marky tak, aby čelila dalšímu poklesu francouzského franku. 11 Intervenuje-li banka v případě dosažení příslušného intervenčního bodu, jedná se o marginální intervenci. Jestliže intervenuje před dosažením intervenčních bodů, jde o mezimarginální intervenci. 16

17 1.2.3 Úvěrový mechanismus Úvěrový mechanismus představoval doplnění kurzového mechanismu. Měl umožnit zemi se slabou měnou vypůjčit si potřebné prostředky na stahování své měny na trhu výměnou za jiné devizy. Centrální banky, které měly povinnost intervenovat na devizových trzích, využívaly tedy kromě vlastních měn také vypůjčené prostředky v rámci EMS. Úvěrové mechanismy na podporu kurzové stability v rámci EMS byly realizovány prostřednictvím Evropského fondu měnové spolupráce formou velmi krátkodobého, krátkodobého a střednědobého mechanismu finanční pomoci Zhodnocení Evropského měnového systému Evropský měnový systém vznikl v době, kdy mezi členskými zeměmi Evropského společenství existovaly značné rozdíly v míře inflace, prohlubovaly se diference v úrokových mírách, nezaměstnanosti, produktivitě práce, míře deficitu státních rozpočtů k HDP a přetrvávaly deficity platebních bilancí. Roky 1979 až 1992 v historii EMS lze hodnotit jako úspěšné. V tomto období byly poměrně malé změny měnových kurzů a obešly se bez vážnějších krizí. Docházelo ke sbližování měr inflace 12 a prohlubování vzájemné spolupráce v kurzové oblasti. V létě 1992 dochází k první krizi, 13 jejímž vyústěním bylo vystoupení Velké Británie a Itálie z ERM. Druhá krize vypukla v létě 1993, kdy Francie, Belgie, Dánsko a Portugalsko čelily masivnímu odlivu spekulativního kapitálu, což vedlo k přijetí tzv. Bruselského kompromisu. V rámci činnosti Evropského měnového systému neexistovala společná měnová politika, členské země následovaly měnovou politiku německé centrální banky. Navíc nebyly do kurzového 12 Blíže viz Graf 3.6 Konvergence indexů HICP zemí Evropské měnové unie. 13 Jednou z možných příčin krize bylo Německo, které realizovalo restriktivní měnovou politiku jako reakci na inflaci vzniklou sjednocením Německa. Vzhledem k tomu, že Německo nebylo ochotné upravit svůj měnový kurz, nutilo tak ostatní země ERM uplatňovat taktéž restriktivní politiku a to v době stagnace, růstu nezaměstnanosti a vysoké míry inflace. 17

18 mechanismu zapojeny všechny členské země. 14 Jednotlivé členské země měly možnost ze systému kurzového mechanismu volně odcházet a opět do něj vstupovat. 15 I přesto přispěl Evropský měnový systém k vnitřní a vnější měnové stabilitě Evropského společenství a stal se základním impulsem pro další prohlubování vzájemné spolupráce členských zemí. 1.3 Etapy vzniku Evropské měnové unie Základní pravidla pro vytváření hospodářské a měnové unie v Evropě byla stanovena roku 1989 v Delorsově zprávě. 16 V roce 1991 odsouhlasili nejvyšší představitelé států ES strategii společného postupu formování hospodářské a měnové unie postupně ve třech etapách: (první etapa); (druhá etapa); (třetí etapa) První etapa formování měnové unie První etapa probíhala na základě politické vůle členských států. Postupně se mezi nimi odbourávaly měnové a devizové bariéry. Členské země (Velká Británie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko a Finsko) se postupně zapojovaly do kurzového mechanismu Evropského měnového systému. Řecko se do systému v důsledku přetrvávajících ekonomických problémů zapojilo až v roce 1998 a naopak Itálie a Velká Británie v důsledku měnové krize systém v roce 1992 opustily. Předpokládalo se, že do konce první etapy dojde k ratifikaci nové Smlouvy o Evropské unii, neboť Delorsova zpráva byla jen politickým dokumentem. Formálně byly podmínky měnové 14 V roce 1979 se členy ERM staly Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí. V roce 1989 vstoupilo Španělsko, 1990 Velká Británie, 1992 Portugalsko, 1995 Rakousko, 1996 Finsko a 1998 Švédsko a Řecko. 15 Této možnosti využily Itálie, která ERM opustila v září 1992 a znovu vstoupila v roce 1996 a Velká Británie, která ERM opustila v září 1992 a znovu vstoupila v roce Delorsova zpráva navazuje na Wernerovu zprávu. 18

19 unie definovány při podpisu Smlouvy o Evropské unii, 17 která byla ratifikována 1. listopadu Ve smlouvě byly formulovány určité limity, tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, jejichž splnění by mělo zajistit monetární a fiskální stabilitu měnové oblasti. Hlavní aspekty ekonomické a měnové unie se týkají stability měny, koordinace a kontroly hospodářské politiky, koordinace státních rozpočtů a nezávislosti Evropské centrální banky. Box 1.1 Maastrichtská konvergenční kritéria 1. Míra inflace nesmí překročit průměrnou úroveň inflace tří zemí s nejnižší inflací o více než 1,5 % (cenová stabilita). 2. Průměrná dlouhodobá nominální úroková míra nesmí překročit průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší inflací o více než 2,5 % (stabilita na finančních trzích). 3. Velikost veřejného dluhu nesmí dosáhnout 60 % HDP (rozpočtová stabilita). 4. Deficit státního rozpočtu nesmí překročit 3 % HDP (rozpočtová stabilita). 5. Měnový kurz je zapojen do ERM a po dobu posledních dvou let setrvá uvnitř fluktuačního pásma bez devalvací (kursová stabilita). Jako dodatečné kritérium byl stanoven institucionální požadavek na nezávislost centrální banky, její schopnost udržovat cenovou stabilitu, zákaz financování rozpočtových deficitů a efektivní tržní nástroje monetární politiky. Zdroj: Turnovec (2000, s. 349) Druhá etapa formování měnové unie Ratifikací Maastrichtské smlouvy se členské státy zavázaly k zavedení jednotné měny jako jediného zákonného platebního prostředku zemí Evropské unie (EU) a k jednotné měnové politice prováděné Evropskou centrální bankou. 1. ledna 1994 zahájil svoji činnost Evropský měnový institut, který nahradil Evropský fond měnové spolupráce a 1. června 1998 byl nahrazen Evropskou centrální bankou (ECB). Evropský měnový institut sledoval plnění konvergenčních kritérií. 17 Z textu Maastrichtské smlouvy jednoznačně nevyplývá, zda nová evropská měnová jednotka nahradí měny národní, nebo zda budou souběžně v oběhu národní měny a ECU. 19

20 Další postup přechodu k jednotné měně byl blíže specifikován v tzv. Zelené knize z června Podle tohoto dokumentu měla být třetí etapa realizována ve třech fázích. Proti bylo Německo, které považovalo celý proces za příliš zdlouhavý. V prosinci 1995 byl v Madridu schválen rámcový plán na zavedení jednotné evropské měny s názvem euro. Bylo rozhodnuto, že euro bude zavedeno nejprve v podobě bezhotovostních peněz a následně pak jako peníze hotovostní. V červnu 1997 bylo v Amsterodamu schváleno revidované znění Smlouvy o Evropské unii a na návrh Německa 18 byl přijat tzv. Pakt stability a růstu, jehož cílem je zabezpečení trvalého souladu fiskálních politik s požadavky rozpočtové obezřetnosti a sledování fiskálního vývoje v členských zemích se záměrem získat včasné signály o případném zhoršení rozpočtového hospodaření. 18 Německo prosazovalo federální uspořádání Evropy, vznik nového nadnárodního subjektu v podobě evropského státu. Proti byla Velká Británie, která se stavěla za zachování maximální suverenity jednotlivých členských států. 20

21 Box 1.2 Pakt stability a růstu 1. Pakt zavazuje členské státy, aby udržovaly střednědobé rozpočtové cíle v rovnováze, případně v přebytku. Pak mají dostatečný prostor pro zvládnutí cyklických poklesů rozpočtovým schodkem v rámci limitu. 2. Pakt zabrání vzniku nadměrných schodků. Deficity vyšší než 3 % HDP a schodek veřejného dluhu nad 60 % HDP se považují za nadměrné a mohou následovat sankce. 3. Sankce nebudou uloženy v případě, kdy se prokáže, že je země vystavena vlivu mimořádných událostí (např. náhodná událost mimo kontroly členských států nebo hluboká recese definovaná ročním poklesem reálného HDP minimálně o 2 %), jedná se o mimořádný schodek. 4. Pohybuje-li se reálný HDP v rozmezí od 0,75 % do 2 % ročně (např. v důsledku náhlé recese nebo akumulovaného poklesu výroby, který byl podmíněný minulými trendy), rozhoduje Rada o povaze schodku. Může přijmout rozhodnutí o tom, že se deficit nebude považovat za nadměrný a nebude spuštěný mechanismus sankcí, ani další monitorování dospěli ministři financí Evropské unie k politické dohodě o reformě Paktu stability a růstu. Základní limity rozpočtového schodku 3 % HDP a schodek veřejného dluhu 60 % HDP zůstaly nezměněny. Sankce nebudou uvaleny v případě, že porušení daných pravidel bude malé a dočasné. Změny Paktu stability a růstu: Země EMU a země ERM II, které čekají na vstup do EMU by měly snižovat deficity svých rozpočtů o 0,5 % HDP ročně. Země zavádějící strukturální změny (např. penzijní reformu) se bez hrozby sankcí mohou vyhnout plnění svých střednědobých cílů. Definice negativního vývoje ekonomiky, která umožňuje schodkové hospodaření, byla místo dosavadního propadu 2 % HDP rozšířena na jakýkoliv pokles HDP nebo ztrátu výkonu ekonomiky v době, kdy růst HDP je blízko nulovým hodnotám. Země, která se proviní, bude mít šest místo čtyř měsíců k sjednání "rozpočtové nápravy" poté, co obdrží varování od Evropské komise. Země mohou získat více času k dosažení rozpočtové rovnováhy v případě, že zavádějí reformy, jejichž pozitivní vliv na výsledek se projeví až v delším časovém horizontu. Zdroj: 21

22 2. května 1998 rozhodla Evropská rada na základě vyhodnocení plnění konvergenčních kritérií o tom, které státy se mohou stát členy Evropské měnové unie. Členy Evropské měnové unie se stalo 11 zemí 19 z 15 členských států EU. Zbývající 4 státy buď nesplnily požadovaná kritéria nebo neprojevily o účast v ERM zájem. Řecko nesplnilo konvergenční kritéria, Švédsko a Velká Británie 20 nebyly zapojeny do ERM a Dánsko odmítlo účast v Evropské měnové unii v referendu Třetí etapa formování měnové unie Na základě rozhodnutí členských států EU, které splnily podmínky pro vstup do měnové unie, byly k 1. lednu 1999 zafixovány kurzy národních měn na euro dle pevně stanovených přepočítacích koeficientů. 21 Mezi měnami zemí, které vstoupily do měnové unie, přestal existovat devizový trh. Národní centrální banky se staly pouhými nástroji pro výkon jednotné měnové politiky prováděné Evropskou centrální bankou. S Evropskou centrální bankou je spojen Evropský systém centrálních bank (ESCB), který byl zřízen ke koordinaci měnové politiky EU. Je složen z Evropské centrální banky a z národních centrálních bank všech členských států EU. Uvnitř ESCB jsou tedy dvě skupiny centrálních bank. Centrální banky členů měnové unie s ECB a centrální banky zemí, které se dosud měnové unie neúčastní. Členové měnové unie a ECB provádějí jednotnou měnovou politiku, nečlenové měnové unie provádějí každý vlastní měnovou politiku. Měnová politika obou skupin je výrazně koordinována. 19 Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, SRN, Španělsko. 20 Velká Británie se odmítala ztotožnit s myšlenkou jednotné měny a jednotné měnové politiky. Na základě koncepce o měnové unii, kterou navrhovala Velká Británie, mělo dojít k postupnému zužování oscilačního pásma a k emisi tvrdého ECU, které mělo obíhat spolu s ostatními měnami jako paralelní měna. Centrální parita ECU nesměla být nikdy devalvována ani revalvována vůči národní měně. ECU mělo postupně převažovat nad ostatními měnami, až by se z něj stala jednotná měna. 21 Přepočítací koeficienty byly uváděny vždy jako jedno euro vyjádřené příslušnou hodnotou národní měny. Koeficienty se nesměly zaokrouhlovat, nesměly se používat převrácené hodnoty koeficientů a přepočty mezi dvěma měnami Evropské měnové unie (např. mezi německou markou a francouzským frankem) se musely provádět přes euro. Částky převedené z národní měny do eura se zaokrouhlovaly na nejbližší centy. Při převádění z eura do národní měny se zaokrouhlovalo na nejbližší nižší jednotku zákonného platidla. 22

23 Původní kurzový mechanismus ERM byl nahrazen novým kurzovým mechanismem ERM II, ve kterém jsou měny členských států EU mimo EMU vázány na euro se standardním fluktuačním pásmem + / - 15 %. Vyvrcholením integračního procesu, jehož cílem bylo vytvoření jednotné měny a jednotné měnové politiky, bylo zavedení eura jako jediného zákonného platebního prostředku na území členských států měnové unie. K tomu došlo 1. ledna 2002, kdy se euro začalo používat v hotovostním peněžním oběhu. Od tohoto data se začaly realizovat veškeré ekonomické transakce v eurech, veškeré platební prostředky byly konvertovány na euro. 23

24 2 TEORIE OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ OBLASTI Teorie optimální měnové oblasti (Optimal Currency Area - OCA) se dostává do popředí v rámci diskusí o integraci západní Evropy. V souvislosti s integrační debatou se objevuje otázka, zda je západní Evropa optimální měnovou oblastí. Základy teorie OCA položil v roce 1961 prof. Robert Alexander Mundell. Jeho přístup je založen na analýze poptávkových šoků postihujících měnové oblasti. Na Mundella navazují Ronald I. McKinnon (1963), Peter Kenen (1969) a řada jiných ekonomů. Teorie optimálních měnových oblastí se snaží odpovědět na otázky: Jaká je optimální velikost oblasti užívající jednotnou měnu? Je určitá země z definice optimální měnovou oblastí? Má být měna dané země používána na celém jejím území, nebo mají mít jednotlivé regiony svou vlastní měnu? Je zemi, která je součástí většího měnového celku, lépe bez národní měny? Graf 2.1 Logika teorie OCA Mezní náklady a výnosy Uskutečnitelnost Užitečnost Optimální velikost Zdroj: Baldwin, Wyplosz (1997, s. 332) Velikost oblasti Graf 2.1 zachycuje základní ideu teorie OCA. Z grafu vyplývá, že míra výhodnosti vstupu země do měnové unie souvisí s tím, jaký je vztah výnosů a nákladů spojených se členstvím v měnové unii. Při zvažování vstupu do měnové unie je důležitá jejich rovnováha. Za optimální hranici měnové unie je považovaná taková hranice, která odpovídá bodu rovnováhy výnosů a nákladů. 24

25 Novým impulsem při zkoumání otázky, jaká je optimální měnová oblast, byl vznik Evropské měnové unie. Hledání odpovědi na otázku, která oblast je optimální, přineslo řadu různých pohledů. McKinnon (1963) píše, že optimální je ta měnová oblast, jejímž cílem je plná zaměstnanost, stabilní cenová hladina a vnější rovnováha. Grubel (1970) užívá pojem optimální k popisu spojení mezi regiony nebo zeměmi, které se snaží zvýšit blahobyt svých občanů nad úroveň blahobytu dosahovanou za předpokladu užívání vlastní měny. Ricci (1997) tvrdí, že podstatou problému odpovědi na otázku co je optimální, je nemožnost najít empirické pravidlo, které by optimální měnovou oblast identifikovalo, tedy nemožnost definovat čistý užitek, který zemi plyne z členství v měnové oblasti. Podle Vaubela (1990) neexistuje vědecká metoda, která umožňuje změřit a porovnat náklady a výhody měnové unie. Ani pohled Mundella na tuto problematiku není neměnný. Původní příspěvek se zabývá optimalitou z pohledu udržitelnosti vnější a vnitřní makroekonomické rovnováhy. V novějších příspěvcích pak věnuje pozornost prohlubující se integraci kapitálových a finančních trhů, vzniku silných měn čelících měnovým krizím. Vzhledem k tomu, že v pracích zabývajících se teorií OCA se lze setkat s pojmy měnová oblast a měnová unie, je vhodné tyto pojmy vymezit. Mundell (1997) nazývá měnovou oblastí režim fixního měnového kurzu, kdy na daném území obíhají dvě či více měn fixovaných k sobě navzájem. Za měnovou unii považuje režim fixního měnového kurzu, který obsahuje závazek členských zemí sdílet jedinou společnou měnu. Většina autorů užívá pojmy měnová oblast a měnová unie jako synonyma. S tímto pojetím budu pracovat i já. Ve vývoji teorie OCA lze vymezit raný (tradiční) a současný (alternativní) pohled. Raný přístup, který vzniká v 60. letech 20. století, analyzuje absorpci šoků. Můžeme jej označit za čistě makroekonomický. Je pro něj charakteristické, že vychází z keynesiánských předpokladů krátkodobě strnulých mezd a cen, zaměnitelnosti inflace a nezaměstnanosti na základě Phillipsovy křivky a možnosti stimulace výkonu hospodářskou politikou. V rámci tohoto přístupu byla definována řada kritérií, která by se měla sledovat pro určení optimální měnové oblasti. Významnou roli hrají mobilita pracovních sil, otevřenost ekonomik, diverzifikace produkce, vývoj měr inflace v jednotlivých ekonomikách, stupeň cenové a mzdové flexibility, fiskální a politická integrace. 25

26 Od 70. let 20. století se formuje druhý přístup, který předpokládá, že žádná země nesplňuje všechny aspekty optimální měnové oblasti. Jeho snahou je kritéria více zkoumat a analyzovat. Zaměřuje se na analýzu přínosů a nákladů, které vznikají při ustanovování měnové unie. Bere v potaz mikroekonomické aspekty a neefektivnost nominálních měnových kurzů při absorpci šoků. Do popředí zájmu se dostává kritérium symetrie šoků. Koncem 20. století je nastolena otázka, jaký vliv má měnová integrace na ekonomiky zemí měnové unie? Odpověď se snaží dát Krugmanova hypotéza specializace a Frankel-Roseho hypotéza endogenity kritérií OCA. Kritéria OCA lze hodnotit z mikroekonomického a makroekonomického pohledu. Modely vyplývající z mikroekonomie dávají klasické teorii OCA mikroekonomické základy. Autoři těchto modelů se snaží zapracovat do OCA modelů tržní nedokonalosti a strnulosti jako: nominální rigidity (strnulost mezd či cen); špatně fungující finanční trhy; existenci očekávání a jejich následné naplnění či nenaplnění; veřejné finance a inflační daně. Makroekonomický přístup se vyvíjí ve dvou směrech. První analyzuje vývoj reálných či nominálních kurzů měn na bází historických dat. Analýza reálných kurzů vychází z předpokladu, že změny reálného kurzu vedou ke změnám relativních cen v ekonomice, a proto země s volatilními měnovými kurzy nejsou vhodnými kandidáty pro vstup do měnové unie. Nedostatkem tohoto přístupu je, že na základě minulých dat (z doby, kdy země měla vlastí měnu) formuje závěry týkající se budoucnosti. Analýzu nominálních měnových kurzů provedli Bayoumi a Eichengreen (1996), zkonstruovali tzv. OCA index. Hodnota výsledného indexu vypovídá o vhodnosti země stát se členem měnové unie. Čím je hodnota indexu nižší, tím nižší je volatilita nominálního kurzu v dané ekonomice, a tím vhodnější je pro tuto zemi přijetí společné měny. Vůči analýze historických dat se vymezuje Frankel a Rose (1998), kteří tvrdí, že kritéria OCA jsou endogenní. Druhý makroekonomický směr se pokouší prokázat existenci ekonomických šoků a odhadovat jejich vzájemné korelace. Bayoumi a Eichengreen (1992) provedli analýzu šoků a jejich symetrie či asymetrie v zemích Evropského společenství a Spojených státech. 26

27 Z hlediska teorie OCA lze přínosy a rizika, které vznikají vstupem země do měnové unie, ztotožnit se zkoumáním podmínek, za nichž je možné v systému pevných či volně pohyblivých měnových kurzů dosáhnout základních cílů hospodářské politiky (cenové stability, plné zaměstnanosti, rovnováhy platební bilance a ekonomického růstu). Teorie OCA změnila diskusi o výběru režimu směnných kurzů, umožnila analýzu vyrovnávacího procesu při zvýšených nákladech vyvolaných exogenními vlivy. 22 V neposlední řadě přispěla k teorii monetární integrace a formování Evropské měnové unie. 2.1 Raný přístup Za klíčové příspěvky v teorii OCA lze považovat články autorů Mundella (1961), McKinnona (1963) a Kenena (1969), kteří vymezili základní pojmy týkající se problematiky OCA. Výsledky jejich studie jsou využívány v pozdějších výzkumných pracích Přínos Roberta Mundella Prvotní Mundellův příspěvek vychází z polemiky ohledně fixních a flexibilních směnných kurzů v období narůstající vnější nerovnováhy. Zabývá se otázkou, za jakých podmínek může být pro několik regionů výhodné vzdát se své monetární suverenity a přijmout společnou měnu, či naopak vzdát se společné měny a přijmout vlastní měnu. Zamýšlí se nad tím, zda je optimální měnová oblast určena hranicemi země, či zda mohou flexibilní směnné kurzy snížit náklady vyvolané negativním poptávkovým šokem. Za optimální měnovou oblast označil takovou skupinu regionů, mezi nimiž je vnitřní mobilita práce dost vysoká na to, aby zajistila plnou zaměstnanost i v situaci, kdy by byl jeden z regionů vystaven asymetrickému šoku. Asymetrický šok ovlivňuje negativně či pozitivně více zemí nestejným, resp. opačným způsobem. Podstatou asymetrického šoku je vznik nerovnováhy, která nepostihuje celou měnovou oblast, nevzniká ve stejné době, má různou intenzitu a dobu trvání. 22 V případě exogenních vlivů omezuje zavedení společné měny používání tržních nástrojů v podobě měnového kurzu a úrokové míry, což může zesílit nestabilitu cyklického vývoje ekonomiky a tím zvýšit úroveň cyklické nezaměstnanosti. 27

28 Za předpokladu existence samostatné měny by centrální banka reagovala například změnou měnových kurzů. V případě měnové unie to ale není možné. Mundell (1961) se zabývá procesem přizpůsobení v případě vzniku vnější nerovnováhy. Analyzuje možnost využití měnového kurzu jako nástroje, který umožňuje vyrovnání nákladů působených přesunem agregátní poptávky z jednoho regionu do druhého v rámci jedné země. Analýzu provádí na příkladě dvou zemí, USA a Kanady. Každá z těchto zemí má svou vlastní měnu a existuje mezi nimi plovoucí kurz. Zeměmi prochází napříč východní a západní regiony, jejichž hranice nejsou shodné s národními státy. Oba regiony vyrábějí zboží pro ně specifická. Východní region se zaměřuje na výrobu automobilů (x) a západní region na výrobu stavebního materiálu (y). Oba druhy zboží jsou spotřebovávány v obou regionech, mezi regiony se směňují a obchod je vyrovnaný. Výchozím předpokladem je plná zaměstnanost a vyrovnaná obchodní bilance obou zemí. Graf 2.2 Negativní poptávkový šok P AD 1 AD AS AS 1 P AD * AD * 1 AS * 1 AS * Q 0 Q 1 Q 2 Q * 2 Q * 1 Q * 0 Q Q Východní region Západní region Zdroj: Marková (2002, s. 233) Graf 2.2 ukazuje, jak se změní tržní rovnováha Q 0 a Q * 0, jestliže je východní region zasažen náhlým negativním poptávkovým šokem, např. trvalým přesunem spotřebitelských preferencí ke zboží y. Východní region je zasažen nezaměstnaností a poklesem výroby. Agregátní poptávka klesá z AD na AD 1 a nová rovnováha se utváří v bodě Q 1. Aby došlo k vyrovnání obchodu mezi východním a západním regionem, musí klesnout relativní cena zboží x nebo musí být snížena 28

29 nadbytečná nabídka zboží x. Opačná situace nastává v západním regionu, kde v důsledku rostoucí poptávky po zboží y stoupá produkce. Západní region je vystaven inflačním tlakům, poptávková křivka se posouvá doprava z AD * na AD * 1 a nová rovnováha nastává v bodě Q * 1. Jestliže se pokles spotřeby východního regionu nerovná poklesu produkce, vzniká deficit obchodní bilance. A naopak, jestliže se spotřeba západního regionu nezvýší ve stejném rozsahu jako produkce, vzniká přebytek obchodní bilance. K poklesu relativní ceny zboží x může vést znehodnocení reálného měnového kurzu. Vzhledem k tomu, že regiony prochází napříč zeměmi a nemají vlastí měnu, není jasné, která ze zemí by měla devalvovat, či revalvovat svou měnu. Nezaměstnanost v obou zemích může být potlačena jen na úkor inflace a inflace může být eliminována jen zvýšením nezaměstnanosti v obou zemích. Nezaměstnanost ani inflace nemohou být odstraněny současně. Flexibilní směnné kurzy tak nemohou vést k obnovení rovnováhy. Kdyby se nezaměstnaná pracovní síla z východu mohla volně přesouvat nebo by docházelo k pružnému vyrovnávání mezd, došlo by ve východním regionu ke snížení tlaků na trhu práce, resp. ke snížení mzdových, potažmo celkových nákladů a relativní cena zboží x by klesla i při daném nominálním měnovém kurzu. Křivka agregátní nabídky se posune doprava z AS na AS 1. Produkce regionu roste a ceny klesají. To přispívá k růstu cenové konkurenceschopnosti východního regionu vůči západnímu. Mobilita práce představuje vedle flexibilních cen a mezd jeden z faktorů, který může přispět k utvoření rovnováhy na trzích měnové unie. Pokles poptávky po práci může být eliminován za předpokladu, že trh práce je otevřený a pracovní síla je geograficky mobilní. Část nadbytečné nabídky práce jednoho regionu se automaticky přesouvá do regionu, kde je nadměrná poptávka po pracovní síle. Pohyb pracovní síly tak eliminuje tlaky na snížení, resp. zvýšení mezd v daných regionech. Lokální nezaměstnanost tak vzroste méně než v případě, kdy je trh práce uzavřený a nepružný. Vývoj ve východním regionu vytváří tlak na trhu západního regionu. Rostoucí cenová konkurenceschopnost východu tlačí na západě na pokles výroby a růst cen zboží y, nabídková křivka se posouvá z AS * na AS * 1. Konkurenceschopnost západního regionu klesá. Nová rovnováha na trhu se ustálí v bodě Q 2 a Q * 2. Saldo obchodní bilance východního regionu se 29

30 snižuje, přebytek obchodní bilance západního regionu se redukuje. U obou zemí postupně nastává vnější rovnováha. Na tomto příkladě Mundell ukazuje, že ne vždy jsou národní hranice shodné s regionem. Dopady asymetrického šoku prochází napříč hranicemi, ale režim flexibilních směnných kurzů je efektivní jen tehdy, jsou-li regiony totožné s národními státy. Při definici regionu vychází z předpokladu větší mobility výrobních faktorů uvnitř než vně. Na základě tohoto předpokladu usuzuje, že optimální měnová oblast je ta, uvnitř které jsou výrobní faktory mobilní. Kdyby se svět dal rozdělit na regiony, uvnitř kterých mobilita výrobních faktorů existuje, zatímco mezi nimi navzájem mobilita neexistuje, pak by měl každý takový region mít svoji vlastní měnu, která by měla být volně pohyblivá vůči všem ostatním měnám. Je zřejmé, že regiony tvoří optimální měnovou oblast za předpokladu, že pravděpodobnost výskytu asymetrického šoku je malá, produkce zboží je rovnoměrně rozdělena mezi regiony, nebo v případě, je-li ekonomika schopna přizpůsobit se případnému asymetrickému šoku migrací pracovních sil nebo pružností cen a mezd. Analogii dvou regionů jedné země bez vlastní měny zasažených asymetrickým šokem, a to jak na straně poptávky tak na straně nabídky, lze uplatnit i v případě zemí měnové unie s jednotnou měnou. Členské země měnové unie jsou identické s regiony jedné země bez vlastní měny. Asymetrický šok lze znázornit užitím modelu dvou zemí. Graf 2.3 zachycuje pokles agregátní poptávky v zemi A a růst agregátní poptávky v zemi B. Graf 2.3 Asymetrický šok P AD AS AD 1 Q Q 1 P AD AD 1 AS Q Q 1 země A Q země B Q Zdroj: Marková (2002, s. 233) 30

31 Přesun poptávky ze země A do země B vede k poklesu výroby a růstu nezaměstnanosti v A, k inflačním tlakům v B. Pokud v daných ekonomikách nedojde k přizpůsobení spotřeby nastolenému trendu výroby, země A má pasivní saldo obchodní bilance a země B aktivní saldo obchodní bilance. Vycházíme-li z předpokladu, že země A i B jsou součástí měnové unie, ani jedna z nich nemůže svůj hospodářský výkon ovlivnit autonomním rozhodnutím monetární politiky. Nerovnovážný vývoj v zemi A i B je možné podle Mundella ovlivnit, pokud jsou mzdy a ceny flexibilní, existuje-li volný pohyb pracovní síly mezi zeměmi, či využitím fiskální politiky. Je-li mezi zeměmi volný pohyb pracovní síly, bude se pracovní síla přesouvat z jedné země do druhé. Pokud jsou mzdy flexibilní, budou mzdové nároky v zemi zasažené negativním šokem sníženy. Za předpokladu existence určitého stupně centralizace národních rozpočtů, sociálního a daňového systému lze rovnováhy dosáhnout užitím systému automatických transferových plateb mezi zeměmi. Zasáhne-li jednu zemi měnové unie negativní šok, bude centralizovaný rozpočet působit jako tlumič šoku, neboť automaticky redistribuuje příjem ze zemí, které nebyly šokem zasaženy do postižených zemí. Kromě případu měnové oblasti, která je optimální za předpokladu volného pohybu pracovních sil, zkoumá Mundell také situaci, kdy pracovní síla není mobilní a mzdy jsou nepružné směrem dolů. Problém mobility pracovních sil je spojen především se zažitým uspořádáním národních států a národní hrdostí. V důsledku usedlosti občanů daného regionu nemusí být tudíž mobilita pracovních sil plně využita. Proti flexibilitě mezd a cen hovoří existence dlouhodobých mzdových dohod, kolektivního vyjednávání, teorie efektivních mezd, 23 monopolních či oligopolních tržních struktur a nákladů na přecenění 24 (menu costs). Za těchto předpokladů dochází k vyrovnávacímu procesu růstem mezd a růstem inflace v zahraničí (cenové vyrovnání platební bilance). Ke snížení inflace může ekonomika použít restriktivní monetární a fiskální politiku. Restriktivní monetární či fiskální politika ale vede k ještě většímu přebytku obchodní bilance. Cenou za snížení inflace je tak přebytek obchodní bilance. Přebytek obchodní bilance i 23 I přes všeobecný tlak na pokles mezd si chtějí firmy udržet stávající kvalitní zaměstnance, a proto drží mzdy na nezměněné úrovni. 24 Firmy zvažují, zda mají přecenit svou produkci. Poměřují náklady na přecenění s výnosy, které by jim přecenění přineslo. Pokud jsou náklady přecenění stejné nebo vyšší než výnosy, které by firma přeceněním získala, svou produkci nepřecení. 31