Univerzita Karlova v Praze. Fakulta sociálních věd. Institut politologických studií. Diplomová práce. Francouzská strana UMP a její vnitřní struktura

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut politologických studií Diplomová práce Francouzská strana UMP a její vnitřní struktura Pohled na vytváření nového stranictví v souvislosti s procesem harmonizace rozdílných stranických tradic Autor: Michaela Vlková Vedoucí práce: Michel Perottino, Ph.D. Akademický rok: 2005/2006

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Francouzská strana UMP a její vnitřní struktura vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. Praha, Michaela Vlková

3 Ráda bych velmi poděkovala za odbornou pomoc, inspiraci a užitečné rady vedoucímu práce panu Michelu Perottinovi, Ph.D. Dále bych chtěla poděkovat také rodičům a všem, kteří mě při vzniku této práce podporovali. Michaela Vlková

4 Obsah Úvod 7 I. Nová formace ve francouzském stranickém systému Vznik UMP: chronologie událostí Volby do Národního shromáždění 2002: UMP a UDF Charakteristika volebního systému a výsledky legislativních voleb UMP ve volbách: zastoupení, výsledek, voliči Marginalizace samostatné UDF Historie a podoba spojenectví francouzské pravice Hlavní aktéři a Rassemblement pour la République b Union pour la Démocratie Française c Démocratie Libérale Menší strany spolupracující s UMP Vývoj kooperace mezi pravicovými stranami od 70. let 20. století a Systém a pravidla volebních koalic b Idea spojenectví vedoucí k UMP Volební výsledky UMP v následujících volbách Regionální a kantonální volby, 21. a 28. března Evropské volby, 13. června II. Vnitrostranická demokracie a organizace nové strany Vývoj a podoba vnitrostranické demokracie: struktura RPR a UDF Rassemblement pour la République Union pour la Démocratie Française a Organizace UDF před vznikem UMP b Nová UDF... 46

5 2.2 Změna tradice - model UMP Stanovy a organizace UMP Modifikace stanov: spor o výběr prezidentského kandidáta Názorové proudy III. UMP v kontextu profesionalizace politických stran Kořeny a prvotní podoba specializace v politice Pohled do dějin teorií profesionalizace a byrokratizace a Stranická oligarchie R. Michelse b Byrokracie podle M. Webera c Teorie demokracie J. Schumpetera Vznik a rozvoj profesionalizace ve francouzském prostředí Vývoj, typologie a následky profesionalizace Profesionalizace v souvislosti s vývojem politických stran a Historické typy stran M. Duvergera b Nový model strany - O. Kirchheimer Typologie byrokracie a profesionálních politických aktérů A. Panebianca Vliv profesionalizace na stranické aktéry a Vnitrostranické vztahy Aspekty profesionalizace ve fungování UMP IV. UMP z pohledu teorií politických stran Vývoj typologie směrem ke kartelové straně Typy stran podle A. Panebianca Teorie kartelové strany Charakteristika UMP z hlediska teorie Cartel Party Finance Kampaň a média

6 4.2.3 Struktura, postavení elity a členů Povaha vzniku a vývojové modely V. Stranický gaullismus: vývoj gaullistických stran ve Francii Ideje, hodnoty a politický styl Charlese de Gaulla Charakteristika a vývoj gaullistických stran Přechod k neogaullismu Základní proudy a generace gaullistů Přístup UMP ke gaullistické tradici Summary. 135 Seznam použitých zkratek. 137 Literatura Seznam tabulek a schémat Tab. 1. Výsledek prezidentských voleb, a Tab. 2. Výsledek voleb do Národního shromáždění, 9. a Tab. 3. Složení voličstva Jacquese Chiraca a UMP v prezidentských a legislativních volbách, Tab. 4. Výsledky voleb do Národního shromáždění - RPR, UDF a jejich koalice...27 Tab. 5. Výsledek regionálních voleb, Tab. 6. Výsledek kantonálních voleb, Tab. 7. Výsledek voleb do Evropského parlamentu - Francie, Schéma 1. Postavení strany kádrů, státu a občanské společnosti..73 Schéma 2. Postavení strany mas, státu a občanské společnosti.73 Schéma 3. Postavení Catch-all Party, státu a občanské společnosti..75

7 Úvod Oblast politologie zabývající se politickými stranami má velmi široký záběr - jak z hlediska témat, tak především přístupů ke studiu politických stran. Možnosti zkoumání jsou natolik různé, že spolu nemusí mít téměř žádné společné prvky. Strany bývají obecně studovány na základě popisu vzniku, velikosti, organizace, síly, ideologického zaměření, relevance, postavení v politickém spektru, ve stranickém systému atd. Tento úhel pohledu je bezpochyby důležitý a zajímavý a nebude úplně opomenut. Nedokáže ale postihnout rozmanitost sociopolitických procesů probíhajících uvnitř a vně strany. Politické strany bývají často redukovány na výraz společenských štěpení a pojímány jako homogenní celky, místo toho, aby na ně bylo pohlíženo jako na kolektivní uskupení ovládaná různými zájmy, vztahy a neustálými změnami. To je důvod, proč se cílem této práce stalo zkoumání konkrétní politické stranu (UMP) z hlediska její struktury, vnitřního života a vývoje, které vyžaduje pohled více zaměřený dovnitř samotné organizace a na vnitrostranické aktéry. Francouzská středopravicová strana UMP, která vznikla ve volebním roce 2002, se zdá být pro zkoumání vnitřní struktury velmi vhodným objektem. Na její strukturu je možné pohlížet v několika rovinách. Zaprvé, v nejobecnější rovině jde o uskupení, které se zrodilo spojením jíž dříve existujících politických stran, proto bylo a stále zůstává vnitřně velmi různorodé. První část práce bude z tohoto důvodu věnována stranám, ze kterých UMP vznikla a poměru sil, jaký vůči sobě mají. Seznámíme se s historií, původním postavením, organizací, vlivem a zájmy těchto formací. Nelze ovšem začít bez objasnění důvodů, proč UMP vlastně vznikla a za jakých okolností. Byla UMP okamžitým řešením situace nastalé při volbách nebo šlo o následek nějakých dlouhodobějších tendencí? Jakého výsledku v prezidentských a legislativních volbách dosáhla? Změnilo se jím postavení a systém spolupráce mezi středovými a pravicovými stranami? Z hlediska dlouhodobějšího vývoje UMP bude zajímavé seznámit se také s výsledky, kterých dosáhla v následujících volbách a faktory, jež tyto výsledky ovlivnily. 7

8 UMP, jako vnitřně heterogenní strana, musí řešit problém řízení vnitřního pluralismu a ideologické různorodosti. Druhá část bude proto věnována otázce struktury a organizace tak, jak ji popisují stranické stanovy a v této souvislosti prvkům vnitrostranické demokracie, které jsou do fungování stran vnášeny. Co je míněno pojmem vnitrostranická demokracie a o které prvky se například jedná? Případně kdo ve straně z jejich zavádění může těžit? Pomáhá vnitrostranická demokracie vyrovnat disproporce a odlišnosti? Jak tento vývoj reflektují stranické stanovy? Nejprve se ale opět obeznámíme s tím, jaký typ struktury a vedení převládal u původních zakládajících stran. Díky tomu budeme moci zjistit, kterou stranou a v jakých konkrétních oblastech je UMP inspirována. Přinesly stanovy UMP oproti původním stranám něco nového? Předchozí spíše deskriptivní a technický pohled na strukturu strany je možné obohatit o problematiku procesů souvisejících s vývojem stran a jejich struktury dlouhodobě. Tento přístup bude inspirován politickou sociologií a zaměří se především na vnitrostranické aktéry. Konkrétně se bude jednat o dva jevy, které se dají objevit při sledování vývoje organizací - profesionalizace a byrokratizace. Ani jeden z těchto pojmů není v politické sociologii nový a jejich význam se postupem času měnil, proto bude objasnění vyžadovat širší pohled do historie a do teorií některých významných badatelů v oblasti společenských věd. Dále se pokusíme definovat pojmy politický profesionál, profesionalizace, byrokrat atd. Vnitřní vývoj politických stran má vliv na postavení a funkci některých druhů stranických aktérů a také na vztahy mezi nimi. Jde především o měnící se postavení vedení a členské základny, funkci členů a vztahy mezi členy a zvolenými funkcionáři. Dají se některé z aspektů profesionalizace a jevů s ní spojených pozorovat v případě UMP? Proces profesionalizace úzce souvisí s problematikou, která bude rozebrána ve čtvrté kapitole. Tato problematika se týká typologie politických stran. Z globálního a dlouhodobého pohledu vznikla francouzská UMP v podmínkách, které napomáhají kartelizaci stran - tj. vzniku kartelu stran nebo kartelových stran. Co to přesně znamená a jaké jsou konkrétní podmínky ke kartelizaci? Naplňuje UMP charakteristiku kartelové strany a může být její vznik považován za jeden ze znaků dlouhodobého vývoje stranického systému ke kartelizaci? Dále se z hlediska typologie zaměříme na povahu vzniku UMP vzhledem k vývojovým modelům stran. 8

9 Nakonec se změříme na speciálně francouzské téma. Kromě kartelizace existovala při vzniku UMP ve společnosti také tendence k upadání a vytrácení stranického gaullismu, což bude ukázáno na historii gaullistických stran a postavách jejich vůdců. UMP by mohla do jisté míry představovat vývojový článek francouzských gaullistických stran. Měla však ještě na co navazovat? Existuje v ní vůle udržovat gaullistickou tradici? Zda UMP odpovídá strukturou a ideologií gaullistickým stranám se pokusí ukázat poslední kapitola. 9

10 I. Nová formace ve francouzském stranickém systému V roce 2002 proběhly ve Francii dvoje důležité a v mnohém přelomové volby. První z nich byla volba prezidenta republiky 1 (konala se 21. dubna a 5. května), ve které obhájil svůj dosavadní mandát kandidát strany RPR Jacques Chirac. Druhé volby - legislativní - se odehrály 9. a 16. června. V těchto volbách přesvědčivě zvítězily spojené pravicové a středopravicové strany a ukončily tím pět let trvající kohabitaci (soužití) prezidenta (Jacques Chirac, RPR) a předsedy vlády (Lionel Jospin, PS) z opačných politických táborů. Prezidentské volby se staly důležitými především ze dvou důvodů. Poprvé od začátku Páté francouzské republiky (1958) se volil prezident na pětileté volební období. Jeho mandát byl zkrácen z původních sedmi let na pět, aby došlo k harmonizaci se stejně dlouhým mandátem Národního shromáždění (dolní komora Parlamentu) a snížila se tak pravděpodobnost kohabitace. Tato změna byla přijata po schválení v celonárodním referendu, které se konalo 24. září Dalším důvodem, který poznamenal průběh prezidentské volby 2002, se stal postup krajně pravicového kandidáta Jean-Marie Le Pena (FN) do druhého kola voleb 3. Přes volební prognózy, které předpovídaly souboj Jacquese Chiraca (RPR) a Lionela Jospina (PS), získal Jean-Marie Le Pen v prvním kole podporu 16,9% hlasů a porazil o 0,7% kandidáta PS Jospina (viz. Tab. 1.), který po tomto neúspěchu odstoupil z funkce předsedy vlády. Druhé kolo se stalo pro Francouze demonstrací demokracie proti pravicovému extremismu. Díky tomu v něm zvítězil s velkým náskokem Jacques Chirac 1 Pro volby 2002 došlo k otočení volebního kalendáře. Původně se jako první měly konat volby legislativní, bylo ale rozhodnuto o tom, že nejdříve proběhne volba prezidenta. Tím se zvýšila pravděpodobnost, že voliči v legislativních volbách podpoří politický tábor nového prezidenta a zamezí kohabitaci. 2 Pro změnu se vyslovilo 73,21% voličů, proti 26,79%. Volební neúčast 69,81% ( 10/12/2005). 3 Francouzský prezident je volen přímo, dvoukolovým většinovým systémem. Pokud žádný z kandidátů v prvním kole nezíská absolutní většinu, postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola do druhého, ve kterém se rozhodne. 10

11 (viz. Tab. 1.), i když mnoho voličů dalo najevo, že jejich hlas není pro něj, ale proti Le Penovi. Výsledek prezidentských voleb ovlivnil také volby do Národního shromáždění, které se konaly v polovině června téhož roku. Podle některých autorů (např. A. Hermel) byl Le Penův úspěch v prvním kole akcelerátorem vzniku nové pravicové strany - Union pour la Majorité Présidentielle (Svaz pro prezidentskou většinu, UMP) - která legislativní volby vyhrála. Tato organizace vznikla 23. dubna 2002 (tj. dva dny po prvním kole prezidentských voleb) spojením několika již existujících stran. Jednalo se o Rassemblement pour la République (Sdružení pro republiku, RPR), část Union pour la Démocratie Française (Svaz pro francouzskou demokracii, UDF) a Démocratie Libérale (Liberální demokracie, DL). Jejím prvním úkolem bylo, jak název napovídá, zvítězit v parlamentních volbách, tím zajistit stabilní a trvalou většinovou podporu prezidentovi a zabránit kohabitaci. V souvislosti se vznikem nové strany se nabízí řada otázek. Například nakolik se toto spojení dalo očekávat z dlouhodobého hlediska a jak změnilo rozložení sil ve středopravicové části politického spektra? Změnila se forma spolupráce mezi stranami? Jaké důvody přispěly k rozhodnutí stran spojit se i přes existující rozdíly mezi nimi a kdo všechno se v UMP objevuje? Dále je třeba se přesvědčit o tom, jak nová formace uspěla v jiných volbách, které se uskutečnily od roku A také jak se na výsledku v těchto volbách podepsaly vnější okolnosti i vnitřní vývoj strany. Tab. 1. Výsledek prezidentských voleb (%), a Kandidát (strana) 1. kolo 2. kolo Jacques Chirac (RPR) 19,9 82,2 Jean-Marie Le Pen (FN) 16,9 17,8 Lionel Jospin (PS) 16,2 - François Bayrou (UDF) 6,8 - Arlette Laguiller (LO) 5,7 - Jean-Pierre Chevènement 5,3 - (PR) Noël Mamère (Zelení) 5,2 - Olivier Besancenot (LCR) 4,2 - Jean Saint-Josse (CPNT) 4,2 - Alain Madelin (DL) 3,9 - Robert Hue (PCF) 3,4 - Bruno Mégret (MNR) 2,3-11

12 Christiane Taubira (PRG) 2,3 - Corinne Lepage (CAP) 1,9 - Christine Boutin (FRS) 1,2 - Daniel Gluckstein (PT) 0,5 - Zdroj: 05/11/2005 Pro zodpovězení těchto otázek bude nejprve objasněn samotný vznik strany a postavení této nové formace ve volbách a po volbách Dále se zaměříme na historii spojenectví francouzské pravice, která předcházela vzniku jednotného uskupení, s ohledem na její hlavní aktéry (politické strany) a také na povahu jejich spolupráce. Nakonec budou zohledněny výsledky následujících voleb v souvislosti s vývojem strany. 1.1 Vznik UMP: chronologie událostí Oficiálně byla UMP (jako Union pour la Majorité Présidentielle) založena 23. dubna dubna se ke členství v ní přihlásily RPR a DL, 25. dubna také větší část UDF (konkrétně strany PRV, PPDF a Ecologie Bleue). Šestého května byl jmenován předsedou vlády - po odstupujícím Lionelu Jospinovi - Jean-Pierre Raffarin (UMP, původně DL). Na sestavování nové vlády dohlížel Chiracův blízký spolupracovník a bývalý premiér Alain Juppé. 11. května UMP zveřejnila svůj první seznam kandidátů pro legislativní volby. Část UDF kolem jejího předsedy Françoise Bayroua se na této kandidátce odmítla spolupodílet. Hlavním důvodem se stal nesouhlas s uniformitou středopravicového pole. Bayrou označil UMP za stranu určenou k eliminaci všech ostatních (středo)pravicových stran, tj. především k vymazání UDF z politické mapy Francie. Dopis v tomto duchu zaslal středovým poslancům, aby je odradil od spolupráce s UMP, která by UDF po volbách připravila o část financí z veřejných fondů. Vedení UMP se v rámci respektu k politické rozmanitosti (diversité) rozhodlo rezervovat 44 obvodů (z celkových 577) UDF, a proto byla 14. května představena nová kandidátka s 533 zástupci. Bayrou reagoval tak, že se nespokojí s drobky, které velká strana laskavě přenechá malému proudu. Toužil po svobodné a samostatné straně a po parlamentním klubu, který nebude protektorátem UMP. 16. května se k UMP připojila FRS pod vedením Christine Boutin, bývalé členky UDF, která rovněž kandidovala v prezidentských volbách. Ve druhém kole 12

13 podpořila Chiraca. Tato strana se v UMP nerozpustila, ale stala se jejím přidruženým členem (membre associé). 18. června byl zakládající radou (Conseil des fondateurs) zvolen předsedou strany jednomyslně Alain Juppé (ex-rpr). Jean-Claude Gaudin (ex-udf) a Philippe Douste-Blazy (ex-udf) se stali místopředsedou a generálním tajemníkem. Třetího září byla přijata první verze budoucích stanov UMP. 21. září se definitivně spojily RPR a DL v jednotnou formaci, čímž byla dokončena fúze zakládajících stran UMP. Na svém zvláštním zasedání ve Villepinte odsouhlasili zástupci RPR většinou 86,5% hlasů (Haegel, 2002/562) rozpuštění této strany uvnitř UMP. Stejně tak DL zvláštním konventem (Convention extraordinaire) ve stejný den rozhodla o zániku strany a vstupu do UMP. K UMP se přidružily (podobně jako FRS) ještě další strany, které ale se vznikem spolupráce s touto novou formací nezanikly. 5. října, po podepsání protokolu o přidružení (protocole d association), se k UMP připojila CNIP dříve patřící k UDF. Ještě před ní, 25. září, tak učinila rovněž DLC Charlese Millona, další z bývalých odnoží UDF. 22. října schválila stana RPF Charlese Pasquy dvojí stranickou příslušnost RPF/UMP. Umožnila tak svým členům připojit se k UMP a zároveň zůstat v RPF. A to i přesto, že ještě v květnu Pasqua prohlašoval, že vytvoření jednotné strany na pravici je hloupost odsouzená dříve nebo později k neúspěchu. Existují tedy strany, které vstupem do UMP zanikly (RPR, DL) a strany, které jí jsou přidružené nebo s ní spolupracují (např. RPF, FRS, PRV, CNIP). 17. listopadu 2002 proběhl zakládající sjezd UMP, na kterém byl, na základě hlasování členů, přijat název strany, její logo, vnitřní řád, listina společných hodnot a stranické stanovy. Jméno bylo změněno z Union pour la Majorité Présidentielle na Union pour un Mouvement Populaire 4 (neboli Svaz pro lidové hnutí). Strany PRV, FRS a CNIP se staly přidruženými členy UMP při zachování vlastní identity. Ústředním tématem konference, jak píše F. Haegel, byla otázka Evropy a europeizace. Jako hosté se jí účastnili tehdejší španělský premiér a předseda strany 4 Tento název zachovávající zkratku UMP zvítězil nad návrhem Union Populaire v poměru 83,72% pro UMP ku 11,48% pro UP (Haegel, 2004/200). 13

14 Partido Popular José-Maria Aznar, předsedkyně německé CDU Angela Merkel a tehdejší portugalský premiér José Manuel Duraro Barroso. Úsilím a vidinou zakladatelů UMP bylo vytvořit velkou konzervativní stranu sdružující většinu pravice po vzoru právě německé CDU-CSU a španělské Partido Popular (Haegel, 2004/ ). 1.2 Volby do Národního shromáždění 2002: UMP a UDF Charakteristika volebního systému a výsledky legislativních voleb 2002 Mandát Národního shromáždění je pětiletý. Volby do tohoto orgánu probíhají na základě dvoukolového, absolutně většinového systému. Francouzské území je rozděleno do 577 jednomandátových volebních obvodů (z toho 555 se jich nachází v metropolitní Francii a 22 v zámořských územích). Základní jednotkou, ve které se rozdělují volební obvody, je département. V závislosti na velikosti populace se v jednom départementu může nacházet 2-24 volebních obvodů. Tab. 2. Výsledek voleb do Národního shromáždění, 9. A Název strany Výsledek (v Počet %) mandátů Union pour la Majorité 33,7 357 Présidentielle (UMP) Parti Socialiste (PS) 24,1 140 Front National (FN) 11,3 - Union pour la Démocratie 4,8 29 Française (UDF) Parti Communiste Français (PCF) 4,8 21 Zelení 4,5 3 Různá pravice 3,7 9 Chasse, Pêche, Nature, Traditions 1,7 - (CPNT) Parti Radical de Gauche (PRG) 1,5 7 Ligue Communiste 1,3 - Révolutionnaire (LCR) Lutte Ouvrière (LO) 1,2 - Pôle Républicain (PR) 1,2 - Různá ekologická hnutí 1,2 - Mouvement National Républicain 1,1 - (MNR) Různá levice 1,1 6 Mouvement pour la France (MPR) 0,8 1 Různí 0,8 1 Rassemblement pour la France 0,4 2 (RPF) Regionalisté 0,3 1 Zdroj: 05/11/

15 Pro zvolení v prvním kole je potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů a to při účasti nejméně jedné čtvrtiny počtu registrovaných voličů. Pokud tuto podmínku nesplní žádný kandidát, koná se týden po prvním kole druhé kolo voleb, do kterého postupují kandidáti, kteří získali v prvním kole alespoň 12,5% hlasů. V tomto kole stačí k vítězství i relativní většina hlasů UMP ve volbách: zastoupení, výsledek, voliči UMP nabídla svého kandidáta v 518 z 555 metropolitních volebních obvodů, tj. na 93% území Francie. Ve 37 obvodech se rozhodla z již zmíněných důvodů kandidáta neprezentovat proto, že se v nich například představil silný kandidát umírněné pravice (UDF). Na rozdíl od roku 1997 se neopakovala situace, díky které ve volbách zvítězila levicová PS. Rozhodující roli ve volbách 1997 hrál fakt, že ve velmi mnoha obvodech (131) postoupila do druhého kola krajně pravicová FN (získala podporu 15,2% hlasů 6 ). Strategií této strany je své kandidáty ve druhém kole voleb nechávat a tím alespoň částečně ovlivnit výsledek, přestože sama kvůli většinovému volebnímu systému nezískává mandáty (nebo velice málo). Tímto postupem se v obvodě může vytvořit trojúhelník (triangulaire) levice-pravice(udf/rpr)-fn. Takováto konfigurace vznikla ve volbách 1997 v 75 obvodech, z nichž 46 nakonec získala levice a pouze 29 pravicové strany. 7 FN dosáhla na jediný mandát, pomohla ale levici značnou měrou k vítězství. Ve volbách 2002 byla přítomnost FN ve druhém kole spíše výjimečná. Toto kolo bylo dobře strukturované, v absolutní většině případů (451) se jednalo o model pravice-levice. Ve 405 obvodech vznikla konfigurace pro druhé kolo UMP-levice, pouze v 8 obvodech se jednalo o trojúhelník UMP-levice-FN 8 (Chiche, Dupoirier, 2003/193) /11/ /03/ Tamt. 8 UMP se rozhodla ponechat své kandidáty pro druhé kolo ve všech trojúhelníkových obvodech. Dokonce i ve dvou případech, kdy se její zástupce umístil až na třetím místě. Deklarovala, že nemá obavy z toho, že by tím mohla pomoci FN k vítězství v obvodě. 15

16 Co se týká úspěšnosti jednotlivých stran tvořících UMP, pak největší počet úspěšných kandidátů vzešlo z bývalé RPR. Z celkového počtu zvolených reprezentantů za UMP jich 55% pochází z RPR, 21% z UDF, 16% z DL a 8% ostatních přidružených stran (tamt., 2003/195). Je nutné dodat, že RPR byl přidělen největší počet volebních obvodů (proporčně odpovídající velikosti a důležitosti původních stran) a také nejvíce těch nakloněných nové prezidentské většině. Podle statistiky týkající se složení elektorátu pravicových stran (vypracované Chiche a Dupoirier, 2003/190, Tableau 12.) nebyl velký rozdíl mezi voliči, kteří podpořili v prezidentských volbách J. Chiraca a těmi, kteří dali v legislativních volbách hlas UMP (viz. Tab. 3). Lze říci, že v obou případech mírně převažují ženy nad muži. Dále mají největší podporu mezi osobami nad 50 let, mezi úředníky a středními profesemi. Naopak rozdíl se dá najít při porovnání voličů pocházejících ze soukromého nebo státního sektoru a také na základě jejich náboženské orientace. Zatímco u Jacquese Chiraca převažují mezi voliči státní zaměstnanci, u UMP to jsou osoby ze soukromého sektoru. V elektorátu J. Chiraca je více praktikujících katolíků než nepraktikujících, u voličů UMP je to naopak. Tab. 3. Složení voličstva Jacquese Chiraca a UMP v prezidentských a legislativních volbách, 2002 (%) Elektorát J. Chiraca Elektorát UMP Pohlaví Muž Žena Věk a více Profesní status Nezávislý Soukromý sektor Státní sektor Nezaměstnaný 3 4 Povolání voliče Zemědělec 3 2 Řemeslník, 6 8 obchodník Vysoké postavení 6 10 a intelektuální profese Učitel 10 7 Střední profese Úředník Dělník Náboženství Praktikující katolík Nepraktikující katolík Jiné náboženství 5 4 Bez vyznání Zdroj: Chiche; Dupoirier, 2003/190, Tableau

17 UMP se podařilo přitáhnout podporu ze široké sociální základny. Tím se posunula na škále levice-pravice více ke středu. Přesto se stále většina jejích voličů považuje za pravicové (61%), oproti 32% těch, kteří se situují ke středu (Chiche, Dupoirier, 2003/189). Pro elektorát zbytku umírněné pravice, která nekandidovala pod hlavičkou UMP, je charakteristická převaha žen, praktikujících katolíků, zaměstnanců ze soukromého sektoru a vysoké procento lidí pracujících na volné noze. Téměř shodné procento těchto voličů se situuje na pravici (43%) a ke středu politického spektra (46%) (tamt., 2003/189). To, co mají oba elektoráty (UMP a samostatné umírněné pravice) společné, jsou tři hlavní oblasti zájmu - boj proti zločinnosti, nezaměstnanosti a nerovnosti ve společnosti Marginalizace samostatné UDF Možnost kandidovat a být zvolen za UMP byla dána pouze těm politických stranám a kandidátům, kteří se zavázali, že se budou prezentovat pod značkou UMP a následně budou příslušet k jednotnému poslaneckému klubu s touto etiketou. Pro UDF a DL to znamenalo se buď vzdát vlastní autonomie nebo se účastnit voleb samostatně, ale riskovat volební neúspěch. Téměř všichni kandidáti DL a většina z UDF přijali možnost spojit se s UMP. Část UDF, přibližně jedna třetina původní strany, v čele s předsedou François Bayrouem se rozhodla kandidovat ve volbách 2002 samostatně (tedy nepřipojit se ke kandidátce UMP na které dominovali členové RPR). Tato část odmítla vytvoření celopravicové unie zabraňující každému proudu mít svůj vlastní program a cíle. François Bayrou si chtěl rovněž ponechat své právo na kritiku a vlastní názory. Mezi UMP a UDF není příliš velký programový rozdíl, ten spočívá spíše v různém druhu politické kultury a politické praxe, kterou každá strana vykonává. Pro UDF bylo hlavním cílem udržet si po volbách svůj parlamentní klub, tedy získat minimálně 20 křesel. Což by jí nadále umožnilo ovlivňovat parlamentní hru. Důležitým faktorem, na který mohla spoléhat, byla případná potřeba podpory vyjádřená ze strany UMP pro vytvoření parlamentní většiny. Tento předpoklad se ale díky 17

18 úspěchu UMP nepotvrdil. Bayrou nakonec prohlásil, že podpoří novou vládu, ale zachová si svobodu názorů a projevu. UDF se ve volbách představila ve 170 metropolitních obvodech, tedy na 35% území Francie (Bréchon, Denni, 2003/ ). Její celkový výsledek činil 4,8% hlasů, tj. 29 parlamentních mandátů 9 (viz. Tab. 2.). Zajímavé je porovnat výsledek této strany v obvodech, kde se střetl její kandidát s kandidátem UMP a tam, kde tato situace nenastala. Ve 170 volebních jednotkách, kde se UDF prezentovala, dosáhla průměrného výsledku 16%. Pouze ve 33 obvodech neměla konkurenta v podobě kandidáta UMP a zde dosáhla výsledku 39,2%. Naopak ve zbývajících 137 obvodech získala pouze 10,4%, UMP dosáhla na 28,7% (tamt., 2003/307). UDF se podařilo zachovat parlamentní klub (k jejím 22 zástupcům se dokonce přidalo 7 zvolených za UMP), ale stala se nepotřebnou z hlediska vytváření parlamentní většiny, což jí velmi oslabilo. UDF zůstala stranou s určitým politickým potenciálem. S jak velikým, to prokázaly volby, které již od roku 2002 proběhly, důležité ale bude především srovnání s příštími legislativními volbami (2007). 1.3 Historie a podoba spojenectví francouzské pravice Vznik UMP může působit čistě jako produkt voleb Tomuto (zatím) definitivnímu spojení hlavních středových a pravicových stran ale předcházel dlouhý vývoj jehož ve skutečnosti logickým vyústěním je UMP. Pro lepší pochopení tohoto vývoje a struktury UMP je třeba se seznámit také s historií a tradicí, organizací, zájmy, vlivem a postavením politických stran, které nové uskupení tvoří Hlavní aktéři 1.3.1a Rassemblement pour la République Tato strana oficiálně vznikla 5. prosince Prvním předsedou se stal její zakladatel Jacques Chirac. Vytvořil ji transformací původní gaullistické strany UDR (založené 1968 a navazující na Rassemblement du Peuple Français vytvořený v roce 1947 generálem de Gaullem). RPR měla sloužit jako nástroj v boji proti sílící konkurenci 9 Samostatná Démocratie Libérale získala pouze 2 mandáty. Zvolen byl její předseda Alain Madelin (v Ille-et-Vilaine) a Joël Sarlot (Vendée 5e; Bréchon, Denni, 2003/309). 18

19 liberální pravice. V prezidentských volbách 1974 zvítězil poprvé od roku 1958 negaullistický kandidát 10 - Valéry Giscard d Estaing. Tato porážka zanechala UDR vnitřně rozdělenou a oslabenou. Jacques Chirac, ustanovený předsedou vlády, potřeboval vytvořit jednotnou sílu, která by za ním stála, umožnila mu prosazovat jeho vlastní cíle proti vůli prezidenta a zachovat ducha gaullismu prosince 1974 se nechal zvolit generálním tajemníkem UDR, ale v červnu 1975 se na žádost prezidenta svých stranických funkcí vzdal. Následně 25. srpna podal jako premiér demisi. Poprvé za Páté republiky nějaký předseda vlády oznámil, že odstupuje z důvodu hlubokých politických neshod (Ysmal, 1989/ ). Proběhla reforma stranických stanov UDR a 5. prosince 1976 se Jacques Chirac stal předsedou již RPR, která mu měla pomoci ke zvolení prezidentem republiky. Došlo také k částečné generační výměně na vedoucích postech strany. Ke slovu se dostali Chiracovi blízcí spolupracovníci, např. Alain Juppé nebo Philippe Séguin. RPR byla konzervativní stranou, která svým způsobem tvořila článek ve vývoji gaullistických formací (stran vycházejících z odkazu zakladatele Páté republiky Charlese de Gaulla a hlásících se k jeho myšlenkám). Byla organizací centralizovanou, přísně hierarchicky uspořádanou a s výraznou osobností v čele. Jejím hlavním cílem bylo vždy získání prezidentského postu (což se jí znovu povedlo až v roce 1995). Podle J. Kunce ve své historii často měnila koncepce. Od labourismu po francouzsku (na konci 70. let), přes liberální konservatismus thatcherovského typu (v 80. letech) k boji proti sociální propasti (1995) (Kunc, 2000/102). Od euroskepticismu se dostala k obhajování evropské integrace (ovšem při existenci odlišných vnitřních názorových proudů). V ekonomických otázkách pro ni bylo důležité postavení státu - jako prvku podněcujícího ekonomiku a zároveň provádějícího dohled (l Etat gendarme). 10 Velkou zásluhu na zvolení Giscard d Estainga prezidentem měl Jacques Chirac (před volbami ministr vnitra), který nesouhlasil s kandidátem vybraným gaullistickou UDR pro nástupnictví po zemřelém Georges Pompidouovi. Tím měl být Jacques Chaban-Delmas, zástupce odlišného proudu v UDR než Chirac, který sám usiloval o kandidaturu. Kroky učiněné Chiracem vedly k porážce gaullistického kandidáta, který nakonec nepostoupil ani do druhého kola volby. 11 Dá se říci, že tak vytvořil určitý druh kohabitace v rámci pravice. 19

20 Strana prošla během své existence několika volebními neúspěchy. Především v 80. letech, kdy dominovala levice a poté v předčasných legislativních volbách 1997, ve kterých nečekaně zvítězila PS a zapříčinila zatím poslední kohabitaci v dějinách Páté republiky. RPR také zažila několik vnitrostranických krizí či rozporů. Například v roce 1992, při schvalování Maastrichtské smlouvy - v referendu o této smlouvě obhajoval J. Chirac její přijetí. Proti němu se postavili Charles Pasqua a Philippe Séguin (významní představitelé RPR, Séguin se později stal jejím předsedou). Dále se od roku 1995 začala zvýrazňovat averze mezi dvěma konkurenčními frakcemi - J. Chiraca a E. Balladura. Edouard Balladur byl od roku 1993 premiérem levicového prezidenta Françoise Mitterranda. Do této funkce ho navrhl sám Chirac. Chtěl, aby mu Balladur připravil podmínky pro vítězství v prezidentských volbách Balladur se ale jako premiér stal oblíbeným a ve straně se vytvořila skupina jeho přívrženců. Nakonec kandidovali v roce 1995 na funkci prezidenta republiky oba - Chirac i Balladur, čímž vzájemně oslabili své šance. Vítězem se stal Jacques Chirac, který postoupil do druhého kola se zástupcem PS Lionelem Jospinem. Prezidentské volby tak vyhrál opět od roku 1974 kandidát prohlašující se za pokračovatele gaullistické tradice. V roce 2002 RPR fakticky zanikla vstoupením do UMP. Před svým zánikem představovala nejvlivnější konzervativní pravicovou sílu ve francouzském politickém spektru prezentující se jako pokračovatelka gaullistických hnutí. Její struktura měla prezidenciální charakter (tj. nejsilnější postavení náleželo předsedovi, kterému byla podřízena celá organizační hierarchie). Prioritu pro ni představovaly prezidentské volby b Union pour la Démocratie Française Oficiální vznik UDF je datován na 1. února Zrodila se jako konfederace existujících malých (středo)pravicových stran. Její historie je procesem spojování, rozpojování a změn názvů jednotlivých komponent a také jejich pokusů o jednotu a kontrolu nad celou stranou. Dále byla UDF vždy poznamenána rivalitou a zároveň spoluprací se silnější RPR, která díky svému dominantnímu postavení zmenšovala vliv této liberální centristické strany. 20

21 Hlavními zakládajícími složkami UDF se staly CDS (Centre des Démocrates Sociaux), PR (Parti Républicain), PRV (Parti Radical Valoisien), MDSF (Mouvement Démocrate Socialiste de France) a CPR (Clubs Perspectives et Réalités). Prvotní cíl UDF bylo sjednotit politický střed, nabídnout středopravicovou liberální alternativu proti RPR pro legislativní volby 1978 a také poskytnout politickou oporu prezidentu Valéry Giscard d Estaingovi (který inicioval vznik strany). Prvním předsedou byl na Sjezdu zvolen Jean Lecanuet (CDS). Model organizační struktury UDF zachoval autonomii jednotlivých vnitřních proudů (liberální, centristický, křesťansko-demokratický, radikální) a podporoval různorodost názorů jejich vůdců. Zastoupení stran v národních orgánech se řídilo principem rovnosti. D. Hanley zmiňuje, že přestože se organizace strany časem změnila z konfederace na federaci (podle vlastních slov UDF), zachovaly si jednotlivé složky svůj název, premisy, zdroje financí, programy, strukturu, vydávaly své vlastní tiskoviny a pořádaly vlastní sjezdy. Pod značkou UDF se sdružovaly především v době voleb, i když nebylo výjimkou, že si jednotlivá strana připojila k UDF i svůj název nebo si vytvořila po volbách vlastní parlamentní klub (např. CDS; Hanley, 1999/172). Původní UDF byla tedy stranou decentralizovanou, s pružnou strukturou, založenou na osobnostech lokálních nebo regionálních vůdců. Podle Duvergerovy typologie se dá mluvit o straně kádrů (Duverger, 1976). Změny uvnitř této strany začaly v roce 1982 vytvořením PSD, která nahradila MDSF se rozhodla CDS pro samostatnou kandidátku ve volbách do evropského parlamentu opustil UDF Philippe de Villiers (PR), zastánce tradičních konzervativních hodnot a odpůrce evropské integrace, a založil Mouvement pour la France (MPR). V červenci 1995 vznikla na základech CPR nová strana - PPDF a hned v listopadu téhož roku se spojily CDS a PSD a vytvořily FD. 24. června 1997 se zrodila z Parti Républicain a části PPDF další strana - DL, která 16. května 1998 UDF opustila a osamostatnila se. Jejím předsedou byl Alain Madelin. Na sjezdu 16. září 1998 si UDF změnila název na Nouvelle UDF (Nová UDF), základem pro ni se staly strany, které 21

22 přijaly její nové stanovy. 12 Předsedou byl zvolen François Bayrou, který na základě předchozích událostí navrhl, aby se strana sjednotila. Tato myšlenka ale nenašla podporu u zástupců jednotlivých vnitřních komponent, kteří si přáli zachovat svou nezávislost. Přesto byl započat proces unifikace. Roku 1998 tak nastal v historii UDF jeden z výraznějších zlomů. Kromě DL ji opustilo také hnutí založené Charlesem Millonem nazvané La Droite, 1999 přejmenované na La Droite Libérale et Chrétienne. V červnu 2001 oznámila členka UDF Christine Boutin kandidaturu pro prezidentské volby 2002, v listopadu tak učinil François Bayrou. 19. prosince téhož roku ale byla Boutin z UDF vyloučena (nejdříve jí bylo pozastaveno členství) a založila si vlastní stranu (FRS), která její kandidaturu podpořila. Kandidátem UDF se stal Bayrou prezentující se jako třetí cesta mezi dvojicí Chirac-Jospin. Podle P. Bréchona a B. Denniho tak vznikly v podstatě tři modifikace UDF. Bayrouova, podporující humanismus vzešlý z tradice křesťanské demokracie a obhajující evropskou konstrukci a integraci. Madelinova DL, založená na rehabilitaci liberálního myšlení a omezování ekonomické role státu a FRS Christine Boutin obhajující tradiční hodnoty vycházející z katolicismu (Bréchon, Denni, 2003/ ). 23. dubna 2002 oznámil předseda parlamentního klubu UDF Philippe Douste- Blazy vznik UMP na podporu Jacquese Chiraca proti Jean-Marie Le Penovi pro druhé kolo voleb. Na základě tohoto podnětu se několik stran tvořících UDF k UMP připojilo (viz. výše). Znovu se tak změnilo složení UDF. Zbyla část vedená François Bayrouem, který stále usiluje o to, aby strana byla - podle jeho vlastních slov - vnímána jako třetí alternativa mezi levicí (nebo spíše PS) a UMP (ovládanou konzervativní RPR). Po parlamentních volbách 2002 UDF ztratila velkou část koaličního potenciálu, kterým disponovala po celou dobu své existence. Její slabostí byla vždy absence vnitřní jednoty a od dob prezidentství Valéry Giscard d Estainga také neschopnost postavit vlastního silného prezidentského kandidáta (například v roce 1995 UDF nepředstavila žádného kandidáta a podporovala E. Balladura proti J. Chiracovi). Oproti minulosti se ale začala označovat za jednotnou sílu (les Statuts de l UDF, Art. 2). 12 Konkrétně FD, PR, PPDF, Pôle Républicain, Indépendant et Libéral (PRIL-UDF) a přímí členové strany (adhérents directs). PRIL-UDF byl založen 17 členy DL, kteří se rozhodli zůstat v UDF. 22

23 UDF dlouhou dobu hájila liberální tradici ve francouzské politice. Sdružovala především strany a osoby, které se hlásily s negaullistické pravici a odmítali vedení chirakovců, tj. RPR (Abrial, 2002/73). Organizačně byla UDF opakem RPR - měla strukturu konfederace, která zachovávala samostatnost a rovnost všech jejích složek. Ve volbách se opírala především o osobnosti a vytvářela koalice s RPR na všech volebních úrovních (kromě voleb prezidentských) c Démocratie Libérale Historie samostatné existence DL je relativně krátká a již byla naznačena v předchozí části. Tato strana vznikla 16. května 1998 odpojením od UDF. Jejím předsedou byl Alain Madelin, člen několika pravicových vlád RPR/UDF a velký zastánce liberalismu v ekonomice. V jiném směru se tato strana od UDF ideologicky příliš neodlišovala. DL byla zpočátku podporována stranou DLC Charlese Millona. V roce 2002 se zúčastnila voleb pod hlavičkou UMP, její předseda Madelin kandidoval samostatně v prezidentských volbách (viz. Tab. 1.). 21. září odhlasovala Démocratie Libérale vstup do UMP, kterým zanikla. Předsedou nově zvolené francouzské vlády se stal Jean-Pierre Raffarin, původem právě z DL. Bylo tak dosaženo jisté optické rovnováhy mezi stranami tvořícími UMP (které jsou z hlediska velikosti a významu značně nevyvážené) Menší strany spolupracující s UMP Kromě uskupení, která se stala základem UMP a jež se jejím vznikem rozpustila, existují i strany určitým způsobem na UMP napojené nebo s ní spolupracující. Tato spolupráce má různý charakter. Některé ze stran fungují uvnitř UMP, jsou jí přidružené nebo jsou samostatné a s UMP kooperují ve volbách. PRV (Parti Radical Valoisien) - její historie sahá až do roku 1901, kdy ji založil Gustave Mesureur se rozdělila na dvě části (druhá z nich dostala název MGRS - Mouvement de la Gauche Radicale Socialiste) se PRV stala jednou ze zakládajících stran UDF podpořila J. Chiraca a se přidala k UMP. Od 17. listopadu 2002 vystupuje jako její přidružený člen (membre associé; o přidružení bylo rozhodnuto na stranickém kongresu, který proběhl října 2002). 23

24 PPDF (Parti Populaire pour la Démocratie Française) - v roce 1995 se stala nástupkyní CPR (zakládajícího uskupení UDF). 25. dubna 2002 s dalšími stranami opustila UDF a přidružila se k UMP. CNIP (Centre National des Indépendants et Paysans) - byla založena 1949 Rogerem Duchetem jako CNI se spojila s Parti des Paysans a přejmenovala se na CNIP. V roce 2002 podporovala prezidentskou kandidaturu J. Chiraca a 5. října podepsala protokol o sdružení s UMP (protocole d association; je také membre associé). FRS (Forum des Républicains Sociaux) - vznikla v březnu 2001 pod vedením bývalé členky UDF Christine Boutin. V legislativních volbách 2002 vystupovala jako součást UMP. V listopadu stejného roku podpořila oficiální vznik této strany, ale odmítla zaniknout v jejím středu. S UMP spolupracuje (membre associé). Protokol o přidružení podepsala 9. října Cap 21 (Citoyenneté Action et Participation pour le XXIe siècle) - tuto stranu založila v roce 1996 Corinne Lepage, řadí se mezi ekologická hnutí. Její zakladatelka kandidovala v prezidentských volbách 2002 (viz. Tab. 1.) a pro parlamentní volby strana utvořila koalici s dalšími dvěma ekologickými uskupeními. V listopadu 2002 se odmítla spojit s UMP, ale ohlásila partnerství s touto stranou. DLC (Droite Libérale et Chrétienne) byla založena jako La Droite dalším bývalým členem UDF Charlesem Millonem. V roce 1999 se přejmenovala na DLC a podporovala samostatnou DL (zejména Alaina Madelina a jeho prezidentskou kandidaturu). 25. září 2002 se DLC stala přidruženou částí UMP a téměř zanikla. RPF (Rassemblement pour la France) - vznikla v roce 1999 pod názvem RPF-IE (Rassemblement pour la France et l Indépendance de l Europe) na pozůstatcích MPF Philippa de Villierse. Předsedou se stal její zakladatel Charles Pasqua, místopředsedou právě de Villiers. Ten ale hned v roce 2000 po neshodách s Pasquou z RPF vystoupil a obnovil MPF. Pasqua oznámil svou kandidaturu na prezidenta pro rok 2002, později se jí ale musel vzdát, protože se mu nepodařilo shromáždit 500 podpisů místních zástupců 24

25 nutných pro její podání. 22. října 2002 zplnomocnil členy RPF, aby se přidali k UMP při zachování jejich příslušnosti k RPF (neboli umožnil jim dvojí členství) 13. Ecologie Bleue - ekologická strana fungující v rámci UMP, dříve byla součástí UDF. Definuje se jako nezelená (écologie non-verte) nebo také jako pravicová ekologická strana. Snaží se o obohacení programu UMP o zelená témata (vytvořila réseau écologiste de l UMP ) a o zvýšení jejich důležitosti pro pravici Vývoj kooperace mezi pravicovými stranami od 70. let 20. století RPR a UDF vznikly původně jako pravicová a středová uskupení, která si měla navzájem konkurovat. Časem byla ale přinucena vytvořit společně systém volební kooperace, který by jim umožnil překonat sílící vliv levice a získat moc. Tato kooperace přerostla v měnících se politických podmínkách až ve vznik jednotné strany. Jak spolupráce probíhala a kdy přišlo rozhodnutí posvětit ji natrvalo? 1.3.3a Systém a pravidla volebních koalic V období mezi lety začala vznikat a usazovat se podoba francouzského stranického systému, která poté fungovala dalších přibližně 20 let a která byla některými autory nazývána bipolární čtverylkou (quadrille bipolaire; název pochází od Maurice Duvergera). Tento termín označuje existenci a spolupráci vždy dvou - různě silných - politických stran na každém pólu politického spektra (PCF a PS na levici, UDF a RPR na pravici). Výsledek prezidentských a legislativních voleb 1981 přinutil poprvé dvě zmíněné strany, aby začaly vážněji přemýšlet nad volební kooperací spíše než nad rivalitou. Tyto volby vyhrála s velkou převahou levice (důvodem byla především touha Francouzů po změně, kterou levice nabízela; společenská situace v 80. letech - po několika ropných krizích; úspěch modelu sociálního státu ve skandinávských zemích). Vítězství levice znamenalo pro UDF nepodařený pokus o prodloužení mandátu Valéry Giscard d Estainga. Pro RPR, respektive pravici jako celek, ztrátu většiny v Národním shromáždění října 2002 založila evropská poslankyně Isabelle Caullery s přibližně dvaceti místními zástupci RPF asociaci Nation et Progrès, která se připojila k UMP. 25

26 Spolupráce mezi UDF a RPR se odehrávala především na úrovni parlamentních voleb. Strany spolu po dlouhou dobu tvořily permanentní předvolební alianci. Jejím úkolem bylo vybrat co největší počet společných kandidátů. Podle F. Haegel byl časem v každé ze stran vytvořen tým lidí, kteří vyjednávali s partnerskou stranou o počtu a konkrétních osobách kandidátů. Při tomto vyjednávání platila obecně dvě pravidla. 1/ Pravidlo prime au sortant (neboli prémie pro odcházejícího ), které znamenalo, že dosavadní zvolený člen měl ve svém obvodě přednostní nárok na opětovnou nominaci. 14 2/ Méně používané bylo pravidlo droit de suite ( právo na následnictví ). Pokud zvolený člen již nechtěl nebo nebyl znovu nominován, měl jeho obvod zůstat straně, ze které pocházel (Haegel, 2004/ ). Dále také platilo pravidlo (pokud nasadily kandidáta obě strany), že ta, která dosáhla v prvním kole ve volebním okrsku horšího výsledku, stáhla svého zástupce z druhého kola (tzv. désistement). Aby se zvýšila šance na zvolení kandidáta koaličního partnera. Jiná forma kooperace platila také na úrovni prezidentských voleb. Zde se ale pouze předpokládalo loajální chování mezi partnery (které nebylo vždy dodržováno). Neexistoval žádný formální systém spolupráce, jednalo se spíše výsledek neformálních jednání nebo osobních vztahů. Strany také tvořily pravidelně alianci ve volbách do Evropského parlamentu a v regionálních volbách. Spolupracovaly rovněž na místní úrovni. V roce 1985 podepsaly RPR s UDF společnou platformu pro parlamentní volby V těchto jediných volbách byl ve Francii Páté republiky použit proporční volební systém, který prosadila levice. Obě strany kandidovaly jak pod společnou hlavičkou, tak samostatně. Pravice ve volbách zvítězila a změnila systém zpátky na většinový. Premiérem se stal Jacques Chirac, čímž vznikla první kohabitace nejvyšších představitelů státu. Tato kohabitace trvala pouze dva roky do předčasných voleb 1988, kdy levice obnovila svoji většinu a obhájila prezidentský mandát Françoise Mitterranda. 14 Toto pravidlo bylo ale nutné v posledních letech začít měnit vzhledem k novým kritériím, která musí kandidátní listina splňovat. Těmito novými kritérii jsou pohlaví a věk, listiny musí být více vyvážené (Haegel, 2004/190). 26

27 Tab. 4. Výsledky voleb do Národního shromáždění - RPR, UDF a jejich koalice Parlamentní volby (výsledek 1. kola) RPR 22,6% 20,8% 11,2% 19,2% 12,9% 15,7% UDF 21,4% 19,2% 8,3% 18,8% 12,2% 14,2% Koalice RPR/UDF 21,4% Zdroj: 18/01/ b Idea spojenectví vedoucí k UMP Po neúspěchu 1988 se pravice začala zabývat tím, jak lépe koordinovat svou činnost, aby se jí znovu podařilo vítězit ve volbách (kromě levice jí sílila konkurence také v extrémní pravici). Přemýšlelo se o dvou možných řešeních. 1/ Uspořádat primárky a určit společného prezidentského kandidáta. 2/ Vytvořit společnou strukturu všech pravicových stran (Haegel, 2004/191). S myšlenkou spojení pravicových uskupení přišel jako první Edouard Balladur již v roce 1988, inspirovaný modelem velkých evropských konzervativních stran (především britské). Průzkumy veřejného mínění provedené mezi voliči l URC (Union du Rassemblement et du Centre, volební koalice RPR a UDF) mezi dvěma koly parlamentních voleb ukázaly, že 77% těchto lidí by bylo nakloněno fúzi pravicových stran (Ysmal, 1989/150). Navíc jejich elektorát prokazoval velkou ideologickou blízkost. 15 Určitou nevýhodou takového spojení by byla vnitřní dominance RPR a celkový posun na pravici. UDF by se musela vzdát své orientace na politický střed, což způsobilo rozpory mezi uskupeními, která ji tvořila a posílilo jejich touhu po osamostatnění (tamt., 1989/151). Druhou myšlenku, primárních voleb prezidentského kandidáta pravice, se pokusil realizovat Charles Pasqua. V roce 1989 předložil návrh na základě kterého vznikla v červnu 1990 skupina pojmenovaná L Association des primaires à la française 15 Podobný průzkum byl proveden i v roce 2002 mezi sympatizanty RPR, DL a UDF. Ti potvrdili svou ideologickou příbuznost a náklonnost myšlence spojení pravicových stran, které by učinilo konec neshodám mezi jejich předsedy (Chiche, Dupoirier, 2003/185). 27

28 (Asociace primárních voleb na francouzský způsob). Ta by vybrala vzorek populace, který by se účastnil výběru kandidáta. Voliči a zvolení zástupci by byli zastoupeni ve vyváženém poměru a tvořili by dohromady volební kolegium (Haegel, 2004/192). Toto řešení ale bylo z několika důvodů zpochybněno. Například se zdálo nevýhodné pro UDF omezenou svou lokální základnou, která by byla podreprezentována. Roku 1990 byla také utvořena UPF (Union pour la France), spojující RPR a UDF. Ta například v roce 1992 získala v regionálních volbách 19 regionů z 22. UPF se ale 1993 rozpadla a strany opět nabyly svou nezávislost. V tomtéž roce vyhrála pravice volby, předsedou vlády se stal Edouard Balladur, dosavadní přítel Jacquese Chiraca.. Rozhodujícím podnětem pro další pokusy o spojení pravice byly fatálně prohrané předčasné parlamentní volby 1997, na základě kterých chtěl slábnoucí prezident J. Chirac (zvolen 1995) získat novou pravicovou podporu v Národním shromáždění. V těchto volbách pomohla levici k úspěchu krajně pravicová FN, která odmítla stahovat svoje kandidáty z druhého kola ve prospěch umírněné pravice. Takovýto neúspěch dostal Chiracovo vedení (autoritu) a celou pravici pod tlak. Bylo potřeba ji zreformovat a zmodernizovat vzhledem k aktuálním podmínkám. V podobě, ve které přetrvávala, už nebyla schopná vyhrávat volby. Pravicové a středové strany byly vnitřně i vnějškově rozdělené, navíc se potýkaly s korupčními skandály. Rozhodly se proto zaměřit svou veškerou činnost a pozornost na vítězství ve volbách 2002 a ukončení kohabitace. Prvním pokusem bylo založení společného parlamentního výboru, po kterém následovalo v květnu 1998 vytvoření konfederativní struktury s názvem L Alliance. Tato struktura se vyznačovala rotací předsednictví a respektem k proporčnímu zastoupení jednotlivých stran ve společných orgánech. Nevydržela ale dlouho. Skončila volbami do Evropského parlamentu 1999, ve kterých se UDF rozhodla sestavit svou vlastní kandidátní listinu, nezávislou na koalici RPR/DL. L Alliance představovala typ spojení vrcholů stran, neboli systém odshora dolů. Další pokusy se už vyznačovaly systémem zdola nahoru (Haegel, 2004/192). Na základě iniciativy poslanců pravicových stran (především Dominique Bussereau - DL, Renaud Dutreil - UDF a Hervé Gaymard - RPR) vzniklo 13. ledna 2001 hnutí Alternance 2002 (podepsalo ji přibližně 160 zástupců RPR, UDF a DL; 28