Prezidentské volby ve Francii

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Prezidentské volby ve Francii Bakalářská práce Václav Toffl Vedoucí práce: Mgr. Michal Pink UČO: Obor: PL MV Imatrikulační ročník: 2005 Kroměříž, 2008

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Prezidentské volby ve Francii vypracoval samostatně, s využitím pramenů, literatury a zdrojů, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury. V Kroměříži dne 20. dubna 2008 Václav Toffl 2

3 Tímto bych chtěl poděkovat Mgr. Michalu Pinkovi za odborné vedení práce, cenné rady, připomínky, náměty, čas a konzultace, které mi při zpracovávání práce poskytnul. 3

4 Obsah 1. Úvod Charakteristika oblasti výzkumu Politický systém francouzské V. republiky Institucionální systém Volební systém Stručně k systému stran Pozice prezidenta ve francouzském institucionálním systému Podmínky kandidatury; financování a průběh kampaně Prezidentské volby Kandidáti, volební programy a kampaň kolo voleb kolo voleb Prezidentské volby Situace v hlavních táborech před volbami Kandidáti, volební programy a kampaň kolo voleb kolo voleb Vývoj po volbách Závěr Použitá literatura a zdroje Seznam příloh Abstrakt Práce obsahuje 38 stran textu, znaků včetně poznámek pod čarou a 15 stran příloh 4

5 1. Úvod V loňském roce proběhly ve Francii prezidentské volby i volby do Národního shromáždění. Pravice v těchto volbách udržela prezidentský úřad a přes mírný pokles počtu poslanců i většinu v dolní komoře parlamentu. Jakkoli by z první věty mohlo vyplynout, že ve Francii nedošlo k významným změnám, nejcharakterističtějším příznakem těchto voleb je právě změna. Prezidentské volby jsou ve Francii díky tamějšímu poloprezidentskému 1 systému hlavními volbami a po nedávných změnách ústavy jejich výsledky do značné míry determinují i výsledky voleb parlamentních. Prezidentské volby ve Francii jsou tématem této bakalářské práce. Cílem práce je zmapování vývoje ve Francii před volbami, deskripce průběhu a výsledků voleb a některých konsekvencí, které volby přinesly s důrazem na srovnání průběhu a výsledků voleb v letech 2002 a Primárním cílem je tedy utvořit stručný, ale ucelený přehled vývoje ve Francii ve sledovaném období a komparace posledních dvou prezidentských voleb. Sekundárním cílem je poukázat na faktory politického pozadí, které vedly k výsledkům voleb. Jakkoli již bylo téma Francie a jejího politického systému námětem mnoha studií a i loňské volby se již dočkaly několikerého zpracování 2, takto pojatá komparace by mohla přinést nejen shrnutí již řečeného, ale i nové pohledy na toto téma. Metodologickým základem první části práce je deskriptivní metoda, umožňující porozumět politickému systému Francie, pro druhou část je užito komparativní metody empiricko-analytického pojetí, jež umožní porovnat tyto volby navzájem. V daném případě půjde o diachronní komparaci analogických historických situací - případovou studii, v níž provedeme analýzu výchozích podmínek, jednotlivých kandidátů, kampaní a průběhu prezidentských voleb a jejich vlivu na volby parlamentní. V několika bodech bude účelné takto daný rámec překročit směrem do minulosti, neboť pro komplexní porozumění tématu je popis podmínek a událostí předcházejících zkoumanému období nezbytný. Proto je informacím, napomáhajícím vytvořit dostatečnou představu o vzniku a povaze politického systému V. republiky 3, institucím a struktuře stranického systému věnována rozsáhlejší část práce. Práce je rozdělena do pěti kapitol členěných na podkapitoly včetně úvodu a závěru. První kapitola se bude věnovat kompaktní deskripci politického a institucionálního systému 1 V této práci se přidržíme terminologie M. Duvergera, který francouzský systém nazývá poloprezidentským. Lze jej definovat jako systém s převahou dvouhlavé exekutivy, kdy přímo volený prezident je vybaven silnými pravomocemi a vláda odpovídá za svou činnost poslanecké sněmovně. Lze se setkat i s označeními poloparlamentarismus, deformovaný parlamentarismus, prezidiální parlamentarismus, exekutivní diarchie aj., více viz (Svatoň 1997: 90) 2 Např. (Pink 2007 a 2007b), (Perottino 2008), (Zbořil 2007), (Kohout 2007), (Müller 2007) aj. 3 K systemizaci republik přehledně viz (Kunc 2005: 69-82) 5

6 Francie, volebnímu systému, bude stručně pojednáno o stranickém systému a objasněna pozice a pravomoci prezidenta z hlediska ústavního a systémového zakotvení jeho funkce. Ve druhé kapitole shrneme průběh a výsledky voleb v roce 2002 a ve třetí přiblížíme hlavní události v období mezi volbami a samotné volby Pro vypracování práce bylo užito několika pramenů a informačních zdrojů, a to jak informací z odborné literatury, článků z odborných periodik i médií české a zahraniční provenience (včetně jejich internetových mutací), tak i materiálů jednotlivých stran a kandidátů. Data byla čerpána z webových stránek agentur IFOP, IPSOS, TNS-Sofres, oficiálních portálů francouzských institucí (Prezidenta, Ústavní rady, Vlády, Ministerstva vnitra, Národního shromáždění atd.) a francouzských (Science-Po) i českých (CEPSR, MPÚ) politologických pracovišť. 6

7 2. Charakteristika oblasti výzkumu Podle čl. 1 ústavy 4 je Francie nedílnou, laickou, demokratickou a sociální republikou. Historický a politicko-kulturní kontext, ve kterém byl politický systém V. republiky formován, vytvářel zvláštnosti jeho fungování a ovlivnil také významně jeho podobu. Situace v Alžírsku 5 a obecná nespokojenost s institucionálním systémem IV. republiky 6 dala vzniknout silné vládě Charlese de Gaulla. Jeho jmenování premiérem a obdržení mandátu k navržení nové ústavy v červnu 1958 znamenalo počátek V. republiky 7. (Kunc 2005: 80) 2.1 Politický systém francouzské V. republiky To, čím se nová republika lišila od staré, byl především přesun moci z legislativního pilíře na exekutivní a preference přímých vztahů mezi exekutivou a občany, potlačující zprostředkování přes parlament a strany. Tuto zásadní změnu přineslo rychlé přijetí nové ústavy, která přes několik dílčích novelizací 8 platí dodnes. Volební systém pro volby do Národního shromáždění byl změněn na dvoukolový většinový 9 a především byla zcela nově definována funkce prezidenta. Francie je parlamentní republikou s poloprezidentským systémem a dualistickou exekutivou (prezident-vláda), která tvoří těžiště politického systému. Každá část exekutivy ale stojí na odlišné legitimační bázi, přičemž silné postavení prezidenta je legitimováno přímo suverénem, kterým je lid. Reálný mechanismus fungování francouzského politického systému však není natolik závislý na znění ústavy, jako na konkrétních politických faktorech. V období vlády prvních dvou prezidentů byly rozhodujícími přímé vztahy mezi prezidentem a veřejností 10, později záleželo zejména na vztazích mezi prezidentem a parlamentní většinou. Pokud je prezident jejím reprezentantem, pak jeho postavení značně sílí; pokud pochází z opačného tábora a dochází tak ke kohabitaci 11, jeho pozice více odpovídá znění ústavy Při práci s ústavou vycházíme z (Klokočka; Wagnerová 1997: ) a ( 5 K tehdejší situaci Francie srov. (Knapp 2004: 234) či (Perottino 2005: 67) 6 Silné pravomoci legislativy vytvářely politickou nestabilitu. Časté bylo vyslovování nedůvěry vládě, v letech jich padlo 23 7 Téhož roku byl de Gaulle zvolen prezidentem. 8 Významnými jsou novely z roku 1962, kdy byla zakotvena přímá volba prezidenta; nebo z roku 2000, která ve snaze zabránit častým kohabitacím zkrátila jeho funkční období na 5 let 9 S výjimkou voleb 1986, v nichž byl použit poměrný systém 10 V období gaullismu, ovlivněném republikánskou a monarchistickou tradicí, nacházel prezident oporu v referendech 11 Ke kohabitaci došlo zatím ve třech případech: v letech , a Viz poselství prezidenta Mitterranda Národnímu shromáždění z dubna 1986 (Perottino 2005: 128) 7

8 (Bankowicz 1997: 223) Existence kohabitací ale jednak neodpovídá duchu ústavy (Slaběňák 2002: 50), jednak při ní dochází k vyprazdňování politiky či ke kompromisům, které nejsou přirozené pro žádnou ze stran, neboť se odkládá řešení problémů a realizace reforem na příznivější dobu synergie prezidenta s parlamentem Institucionální systém Institucionální systém současné Francie determinuje ústava. Klasický triumvirát moci výkonné, zákonodárné a soudní samozřejmě existuje i v systému V. republiky, poměr jejich významu je však oproti dřívějšku diametrálně odlišný. Zvýšením významu moci výkonné na úkor parlamentu přijetím koncepce racionalizovaného parlamentarismu (Kunc 2005: 82) a posílením důležitosti referenda mělo být dosaženo odstranění dřívější lability a nedostatku autority výkonné moci. (Klokočka 1996: 210) Francouzská ústava ve třetím článku přiznává svrchovanost lidu, ten ji pak vykonává prostřednictvím volených zástupců nebo referenda. Mezi přímo volené představitele patří prezident a dolní komora parlamentu (Národní shromáždění) 13. Nepřímo volený je Senát (horní komora). Zákonodárná moc je svěřena dvoukomorovému parlamentu. V Národním shromáždění zasedá 577 poslanců 14, délka jejich mandátu je 5 let a mandát není slučitelný s účastí ve vládě. Legislativní kompetence je ústavou striktně definována a v oblastech zákonodárné působnosti nesvěřené parlamentu tento nesmí přijímat zákony. Proto se na legislativní moci podílí i vláda prostřednictvím reglementačních nařízení, která mají stejnou sílu jako zákon 15. Senát tvoří 321 senátorů s délkou mandátu 9 let, přičemž třetina se obměňuje každé tři roky. Senát je slabší z obou komor 16, je volen nepřímo kolegiem cca 150 tisíc volitelů 17 poměrným i většinovým způsobem (podle počtu mandátů v departmentu). (Kysela 2004: ) Mandát poslanců i senátorů je reprezentativní, zákonodárnou iniciativu má předseda vlády a členové parlamentu. Vláda je odpovědná parlamentu a jejím úkolem je řídit politiku státu 18, připravuje návrhy zákonů a vydává nařízení. Prezident jmenuje ministerského předsedu a na jeho návrh pak také ministry. Vládní legitimita je spojena jednak s prezidentem, který ji jmenuje a zároveň 13 Dalšími přímo volenými orgány se stejně jako mocí soudní vzhledem k tématu práce zabývat nebudeme 14 Z toho 17 ze zámořských departmentů a 5 ze zámořských území 15 Články 34 a 37 ústavy 16 Bikameralismus je nevyvážený, což je dáno i způsobem legitimace; síla Senátu však není marginální 17 Kolegium je tvořeno poslanci, členy regionálních a generálních rad departmentů a zástupci obcí 18 V praxi však mimo případů kohabitace vytyčuje směry politiky prezident 8

9 předsedá Ministerské radě 19, jednak s Národním shromážděním, které jí může vyslovit nedůvěru 20. Vláda disponuje silným postavením vůči parlamentu kvůli složitému votu nedůvěry i díky jejím pravomocem v oblasti legislativy. (Mojžíš 2005: 9) O pozici prezidenta v institucionálním systému pojednáme v samostatné podkapitole. 2.3 Volební systém Národní shromáždění je voleno dvoukolovým většinovým systémem v jednomandátových obvodech; volby jsou platné, pokud účast přesáhne 25% registrovaných voličů. Pokud žádný kandidát nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu, postupují do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti, případně i další se ziskem nejméně 12,5% hlasů voličů registrovaných ve volebním obvodu. Ve druhém kole stačí ke zvolení prostá většina hlasů. Takto nastavený volební systém produkuje svébytné volební chování jak stran a kandidátů, tak i voličů. V prvním kole dochází k multipolární soutěži kandidátů a voliči dávají hlas dle svého přesvědčení, v kole druhém obvykle hlasují tzv. užitečným způsobem, tedy buď si vyberou kandidáta, který pro ně představuje menší zlo či toho, kterého jim doporučil kandidát nepostoupivší. (Sartori 2001: 75) V druhém kole tak často proti sobě stojí kandidáti levice a pravice a uzavírají se ad hoc koalice v rámci hlavních politických bloků. Z výše zmíněných podmínek formování vlády a z volebních pravidel vyplývá, že ve francouzské politice neprobíhají povolební vyjednávání o koalicích, což přispívá k vytváření specificky francouzského modelu bipolárního formátu stranického systému a oslabování extrémistických stran. V deskripci voleb prezidenta zamíříme do vzdálenější historie V. republiky. Její ústava totiž původně předepisovala nepřímou volbu prezidenta kolegiem volitelů 21 na dobu 7 let. V roce 1962 se (mimo jiné v reakci na pokusy o atentát na de Gaulla) začalo uvažovat o jeho případném nástupci. Aby se zvýšila legitimita takového nástupce 22 k obdržení silných prezidentských pravomocí, vyhlásil prezident v říjnu 1962 referendum 23 o změně způsobu volby prezidenta na volbu přímou. Referendum dopadlo pro prezidenta úspěšně a dosud proběhlo osm přímých prezidentských voleb 24, pro které je užíván většinový dvoukolový 19 Pojem vláda může ve Francii nabývat dvou podob. Jednou je právě Ministerská rada, obvykle tvořená ministry vnitra, financí, obrany, zahraničí a druhou tzv. Kabinetní rada, tvořená ostatními ministry 20 Vláda nežádá o důvěru po svém jmenování, ale může žádost o ni spojit s návrhem zákona 21 Kolegium bylo tvořeno cca voliteli z nejrůznějších zastupitelských sborů (tzv. notáblové). Tento způsob volby měl snížit vliv politických stran na hlasování i prezidenta (Perottino 2005: 81) 22 Který by pravděpodobně nedisponoval takovou autoritou a charismatem jako de Gaulle 23 Dle názoru některých autorů, např. (Kysela 2004: 222) či (Perottino 2005: 81-82; 181) bylo provedeno v rozporu s ústavním článkem 89 užitím k tomuto účelu nepříslušného článku Přehled prezidentů V. republiky viz Příloha č.1 9

10 systém. Pokud žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu všech platných hlasů v prvním kole 25, dva nejúspěšnější kandidáti postupují do kola druhého, ve kterém ten s vyšším počtem hlasů získá úřad prezidenta. 2.4 Stručně k systému stran V. republika měla být dle de Gaulla koncipována jako systém, který sníží význam stran jako prvků, které spíše rozdělují, místo aby budovaly národní jednotu. (Kunc 2005: 77) Proto byly ustaveny nové formy participace a koncentrace režimu s použitím společenských a profesních sil, čímž došlo k potlačení úlohy politických stran. Multipartistický rozměr stranického systému se sice udržel, stranický systém se však postupně transformoval do v evropském prostředí doposud nepoznaného formátu a typu. (Pink 2003: 6-10) Duverger jej označil jako bipolární multipartismus s přídomkem čtverylka z důvodu spojenectví dvou nejsilnějších stran na opačných pólech spektra. Pravici v tomto uspořádání tvořilo gaullistické hnutí a strany tradičního liberálně demokratického směru, levici pak socialisté s komunisty. Rozložení stranického spektra sleduje sociální štěpnou linii vlastníci-pracující. Stranický systém lze také popsat jako značně proměnlivý, s častými změnami názvů a forem organizace stran a občasnou fluktuací členů (včetně vysokých představitelů) mezi stranami. Zřetelné důsledky dlouhodobé tradice antistranictví 26 se projevují dodnes. Podle Sartoriho typologie lze francouzský systém stran definovat jako umírněný pluralismus. Přesvědčivé vítězství UMP ve volbách v letech 2002 i 2007 mohlo sice podle Blondelovy typologie zadat podnět k jeho zařazení mezi nedokonalé pluralismy, nebo mezi systémy s predominantní stranou dle Duvergera, ale na takto příkrý soud je třeba ještě počkat, zda se tyto trendy potvrdí alespoň ve třech 27 volbách. Přehled hlavních stran, které profilovaly politické spektrum ve sledovaném období, uvádíme v příloze č. 2. Dvě nejdůležitější strany (UMP a PS) však bude vhodné zmínit podrobněji z hlediska jejich vývoje a postavení v posledních dekádách, a to zejména v případě UMP vzhledem k jejímu relativně nedávnému vzniku. Historicky vzdáleným prologem vzniku UMP byly pravděpodobně prezidentské volby 1974, v nichž zvítězil představitel negaullistické republikánské pravice Valéry Giscard d Estaing. To přispělo k zásadní transformaci gaullistického hnutí, jež vyústila o dva roky později v přeměnu UDR 28 v RPR, kterou vedl Jacques Chirac. (Hloušek, Strmiska 2005: 109) 25 Doposud žádný prezident nebyl zvolen v prvním kole 26 Gaullisté vytvořili několik stran, ale nikdy si do názvu nedali slovo strana. (Kunc 2005: 93) 27 Kritérium viz (Sartori 2001: 214) 28 Unie na obranu Republiky 10

11 Negaullistická pravice, posílena d Estaingovým úspěchem, se zformovala v roce 1978 do UDF. RPR sice v prezidentských volbách 1981 neuspěla 29, ale v parlamentních volbách v roce 1986 získaly UDF s RPR většinu a vytvořily tak první kohabitační vládu. V dalších prezidentských volbách obhájil funkci Mitterrand, tentokrát ve druhém kole proti Chiracovi a vypsal nové volby do Národního shromáždění, v nichž socialisté získali relativní většinu. Podobná situace nastala znovu v letech , kdy vládní socialisté utrpěli drtivou porážku a RPR s UDF získaly celkem 472 mandátů. Tentokrát již Chirac ale vládní pozici odmítl 30 a připravoval se na prezidentské volby 31 v roce 1995, v jejichž druhém kole dosáhl vítězství nad Lionelem Jospinem (PS). Ve funkci prezidenta také absolvoval období kohabitace v letech právě proti vládě svého protikandidáta. V této zkušenosti je možno nalézt počátek plánu na vznik jednotící platformy pravice proti tzv. pluralitní levici 32. Hlavním impulsem pro vznik UMP však byla jednoznačně situace okolo prezidentských voleb v roce UMP 33 vznikla v tomto roce mezi prezidentskými a parlamentními volbami a přímo navazuje na tradici pravicových stran, především pak RPR. Primární úvahou při jejím vzniku bylo sjednocení fragmentované pravice a využití Chiracova vítězství i krize levice pro nadcházející volby do Národního shromáždění s cílem zamezit další kohabitaci. (Mojžíš 2005: 27) UMP, která vznáší nárok na reprezentaci všech hlavních rodin, sektorů i tradic režimní pravice a pravého středu (Hloušek, Strmiska 2005: 113) tak absorbovala RPR i části UDF 34, RPF, DL a dalších pravicových stran a uskupení. Ve volbách v červnu 2002 UMP zvítězila a v listopadu se tak mohl konat zakládající kongres UMP (již pod novým názvem, ale se stejnou zkratkou) v atmosféře dosažených úspěchů. Předsedou strany byl zvolen Alain Juppé. (Hořická 2002) Jakkoli je UMP charakterizována vysokým rozsahem pragmatismu a značnou heterogenitou, lze ji zařadit jako pravicovou formaci konzervativní stranickopolitické roviny jejíž ideologická východiska ji díky neoliberálnímu obratu ke konzervativní rodině přibližují ještě více než tradiční gaullisty. (Baroš 2006) Socialistická strana (PS) pod současným názvem vznikla sloučením s několika dalšími 29 Chirac nepostoupil do druhého kola, zvítězil François Mitterrand 30 Chirac z předchozích zkušeností pochopil, že premiérská funkce není nejlepší startovní pozicí pro prezidentskou kandidaturu (Bacqué: 2002), což posléze v roce 2002 poznal i Jospin 31 Cestu ke zvolení si však tímto rozhodnutím příliš neusnadnil, neboť z funkce premiéra proti němu kandidoval Édouard Balladur, kterého Chirac v prvním kole předstihl o pouhé 2% hlasů. Balladura podpořil i Nikolas Sarkozy, s nímž měl poté Chirac značně napjaté vztahy, jejichž konsekvence dosáhly až k prezidentským volbám Platforma spolupráce socialistů s komunisty a dalšími stranami levého spektra, včetně zelených a radikálních stran 33 Tehdy ještě s názvem Svaz pro prezidentskou většinu 34 Druhá, křesťanskodemokratická část UDF okolo Françoise Bayroua se nenechala pohltit, což vedlo k rozštěpení strany 11

12 skupinami levicového zaměření na bázi bývalé SFIO 35 koncem šedesátých let. Levice v roce 1968 nedokázala využít studentských bouří a volby pro ni skončily velmi slabým výsledkem. V roce 1971 se do čela PS dostal Mitterrand 36 a o tři roky později se přidala frakce Sjednocené socialistické strany (PSU) Michela Rocarda. PS začala spolupracovat s PCF na taktice koalic, což znamenalo v systému V. republiky vznik silného druhého pólu. Spojenectví přineslo úspěchy v podobě Mitterrandova prezidentského vítězství a v letech také levicovou vládu 37. Po 23 letech převahy pravice tak došlo k alternaci moci, úzké spojenectví s PCF však postupně upadalo a mezi oběma stranami nastaly konflikty. (Hloušek 2006: 12) Za vlády levice docházelo k poklesu podpory PS a pravice vítězila v komunálních i evropských volbách, což PS přimělo v roce 1986 k prosazení změny volebního systému na poměrný. Tato změna sice PS k vítězství nepomohla, umožnila však FN vstoupit do sněmovny. (Siaroff 2000: 257) V roce 1993 tři hlavní frakce PS 38 uzavřely dohodu o neútočení a poté se spolupráce s PCF obnovila v rámci pluralitní levice. Na konci 90. let PS pod Jospinovým vedením dosáhla znovu převahy v Národním shromáždění a byla tak v letech opět vládní stranou. Pravou pohromou pro PS bylo vyústění prvního kola prezidentských voleb v roce 2002, kdy se její kandidát neprobojoval ani do druhého kola. V kontextu V. republiky je PS hlavní opoziční stranou, což platí také o její současné pozici. Z ideologického aspektu lze PS označit za umírněnou stranu sociálně-demokratického typu, která sice po svém příchodu k moci v 80. letech prováděla značně radikální zestátňovací politiku, postupem času se však posunula směrem k politickému středu. (Kaniok 2006: 98) FN vznikla v roce 1972 spojením radikálních pravicových uskupení na bázi formace Nový řád (Ordre Nouveau). Až do počátku 80. let se nacházela na okraji zájmu veřejnosti s méně než tisícovkou členů. Postupný nárůst členské základny i volebních úspěchů vedl až k zisku 15% pro jejího předsedu Jean-Marie Le Pena v prezidentských volbách Politický program FN stavěl zejména na xenofobii, negativním postoji k EU a napadání stranického systému, který Le Pen (v kontrapunktu k Duvergerovi a se sarkastickým odkazem na čínské reálie) nazýval Bandou čtyř. (Mojžíš 2005: 52) FN se postupně stávala vážným soupeřem parlamentní pravice a zisk 15% hlasů zopakovala i ve volbách do Národního shromáždění v roce Rok poté ale ve straně vypukly rozpory mezi křídly Le Pena a Bruno Mégreta a v lednu 1999 druhý z nich odvedl své příznivce do nově založeného MNR. (Kunc 2005: 99) FN má nulový koaliční potenciál, díky pevnému postoji ostatních stran a nastavení volebního systému nezískala kromě voleb 1986 křeslo v Národním shromáždění. (Mareš 2002: 15-17) 35 Francouzská sekce dělnické internacionály 36 Protikandidát de Gaulla z roku PS je od té doby dominantní stranou na levici 38 Vedli je Rocard, Jospin a Laurent Fabius 12

13 2.5 Pozice prezidenta ve francouzském institucionálním systému Prezidentský úřad je centrální institucí francouzského státu. Prezident střeží respektování ústavy a dle jejího čl. 5 zaručuje fungování veřejných institucí a správy, jakož i kontinuitu státu. Garantuje státní nezávislost, územní celistvost a respekt k mezinárodním smlouvám. Z toho plyne i prezidentova výsostná pozice v oblasti zahraniční politiky, obrany a vztahů se zámořskými departementy a územími. Pravomoci prezidenta se dělí na dva typy, s kontrasignací a bez ní. Vlastními pravomocemi jsou jmenování premiéra 39, rozpuštění Národního shromáždění 40, vypsání referenda 41, žádost o nové projednání zákona v Parlamentu, možnost obrátit se na Ústavní radu 42, udílení milostí, poselství sněmovnám, předsedání Ministerské radě a především mimořádné pravomoci v případě ohrožení státu nebo institucí republiky dle čl. 16 ústavy. Mezi pravomoci prezidenta s povinností kontrasignace patří jmenování členů vlády, podepisování nařízení 43, vyhlašování zákonů, jmenování vysokých držitelů úřadů a velvyslanců, podepisování a ratifikace mezinárodních smluv a velení ozbrojeným silám. Prezident není trestně odpovědný a nemůže být sesazen s výjimkou obžaloby z velezrady. V případě, kdy jsou premiér a prezident z opačných politických táborů se mohou dostat premiérovy vlastní pravomoci (podpořené majoritou v Národním shromáždění) do kolize s prezidentovými. 2.6 Podmínky kandidatury; financování a průběh kampaně Zákonnou podmínkou pro zapsání na kandidátní listinu 44 je mimo jiné dosažení věku 23 let, francouzské občanství, získání podpory 500 volených představitelů z alespoň 30 departmentů (z jednoho departmentu maximálně 10%) 45, právní způsobilost, volitelnost ve smyslu nezbavení tohoto práva, odevzdání majetkového přiznání a evidence v seznamu voličů. (Perottino 2008: 144) Povinnost shromáždit 500 podpisů slouží k dosažení vyšší reprezentativnosti a odfiltrování různých uchazečů nedisponujících dostatečným voličským potenciálem, přičemž i někteří ze silnějších kandidátů v minulosti nedosáhli splnění této 39 Nemůže jej ale odvolat 40 Po konzultaci s premiérem a předsedy obou komor, nelze provést do roka od voleb. Dosud došlo k rozpuštění pětkrát, viz (Perottino 2008: 138) 41 Iniciativu ústava nesvěřuje prezidentovi, v praxi však od něj většina referend ideově pocházela 42 Obdoba ústavního soudu, viz (Schain 2004: 214) 43 Panují rozporné názory na povinnost prezidenta podepisovat vládní nařízení, např. Mitterrand odmítl podepsat privatizační nařízení Chiracovy vlády, srov. (Perottino 2005: 101 a 128) 44 Splnění podmínek kontroluje Ústavní rada 45 Od roku 1976, dříve postačovalo 100 podpisů z 10 departmentů 13

14 podmínky 46. Prezidentských voleb využívají pravidelně k vlastnímu zviditelnění mnohé menší politické strany 47. I když mají malou šanci dostat se do druhého kola, mohou podporou některého z postoupivších kandidátů získat na důležitosti či prosadit, aby takový kandidát přejal do svého programu některé prvky z jejich agendy. O výsledku druhého kola tak může rozhodnout i kandidát na nepostupové pozici, lépe řečeno jeho voliči. I přes zpřísnění podmínek počet kandidátů zpravidla osciluje okolo deseti 48. Problematika postavení stran a jejich financování byla v minulosti řešena velmi volně. Zákonem o sdružování z roku 1901 se řídilo zakládání a financování stran až do roku 1988, kdy byly poprvé vymezeny podmínky financování stran státem podle počtu poslanců 49. Po několika změnách 50 současný stav nedovoluje přijímat finanční dary od firem a dary občanů jsou limitovány. (Perottino 2005: 182 a 229) V roce 2001 byly provedeny poslední změny zákona ohledně financování prezidentské volební kampaně. V té nesmí celkové náklady kandidáta přesáhnout pro první a pro druhé kolo 51. Pokud kandidát obdrží alespoň 5% odevzdaných hlasů, stát mu proplácí paušálně polovinu maximálně povolených výdajů, pokud však hranice 5% nedosáhne, obdrží pouze dvacetinu takové částky. (Perottino 2008: 144) Zákon zakazuje i politickou reklamu tři měsíce před volbami (mimo oficiální kampaň). Určená instituce 52 dbá v tomto ohledu na rovnost kandidátů, každý má přiděleno 45 minut televizního vysílání. Velkou váhu mají průzkumy veřejného mínění, jejich zveřejňování je zakázáno dva dny před datem voleb. 46 Např. v roce 2002 Charles Pasqua nebo v roce 1981 Le Pen 47 Tento jev pochází původně z voleb parlamentních (Chytilek 2007:103) 48 Počet kandidátů: 1965: 6; 1969: 7; 1974: 12; 1981: 10; 1988: 9; 1995: 9; 2002: 16; 2007: Legislativa se zaměřila na zajištění financí z veřejných rozpočtů, zvýšení transparentnosti financování stran, zákaz darů od právnických osob a omezení výdajů volebních kampaní (Žličař 2007: 23) 50 Iniciovaných skandály ve financování stran 51 Tyto částky se ještě upravují koeficientem inflace 52 Conseil superieur de l'audiovisuel (CSA) 14

15 3. Prezidentské volby 2002 Prezidentské volby se měly v roce 2002 konat v řádném termínu ve dnech 21. dubna a 5. května, v souladu s čl. 7 ústavy 53 před ukončením sedmiletého mandátu prezidenta Chiraca. Jeho funkční období bylo poznamenáno nejdelší kohabitací. K jejímu vzniku paradoxně přispěl sám Chirac, když v roce 1997 rozpustil Národní shromáždění a tím vyvolal předčasné volby ve chvíli, kdy se tehdejší pravicová vláda stávala stále nepopulárnější 54. Výsledkem však bylo vítězství pluralitní levice v čele s PS a jmenování Jospinovy vlády. Prezident měl být poprvé volen na pět let 55 a termín parlamentních voleb byl přesunut na červen 2002, tedy až po volbách prezidentských. (Perottino 2008: 139) 3.1 Kandidáti, volební programy a kampaň Volební kampaň měla několik hlavních témat. Mezi nejdůležitější patřily vnitřní bezpečnost, sociálně ekonomická stratifikace společnosti a ekonomická situace Francie 56. I přes množství problémů se získáváním podpisů pro kandidaturu se k volbám kvalifikoval rekordní počet 16 kandidátů. Vysoký počet kandidátů na levici způsobila pravděpodobně podoba vlády pluralitní levice. Levice nebyla ochotná se sjednotit a každý její proud šel do voleb samostatně s cílem zviditelnit se a zvýšit svoji důležitost. (Perottino 2002) Krajní levici reprezentovali Arlette Laguillerová 57 (LO), Olivier Besancenot (LCR) a Daniel Gluckstein (PT). Za levici kandidovali úřadující předseda vlády Jospin (PS), dále Robert Hue (PCF), Christianne Taubiraová (PRG 58 ) a Jean-Pierre Chevènement 59 (PR). Za zelené strany kandidoval Noel Mamère (Verts 60 ) a Corine Lepageová 61 (CAP21). Pravici představovali mezi kandidáty prezident Chirac (RPR), Bayrou (UDF), Alain Madelin (LD), Jean Saint-Josse (jehož CPNT je konzervativně - rurální stranou, vymezující se především vůči 53 Volby se konají dle tohoto článku v rozmezí 35 až 20 dní před uplynutím mandátu úřadujícího prezidenta 54 Juppého vláda vyvolala dlouhou vlnu demonstrací svým programem rozpočtových škrtů a privatizace 55 Ústavním zákonem č byla srovnána délka mandátů prezidenta a Národního shromáždění ve snaze vyhnout se napříště kohabitacím. Zákon byl předmětem referenda, pro jeho přijetí se vyslovilo téměř 73% hlasujících při neúčasti 70% voličů (Referendum 2000) 56 Srov. Tab. 2.1 in (Mayer, Tiberj 2004: 35) 57 Kandidovala již popáté 58 PRG je levostředovou formací, její kandidátka ale reprezentovala především obyvatele zámořských území a departementů (Eichler 2002: 14) 59 Od 60. let vystřídal množství stran (PS, MDC, PR) a funkcí, mj. byl ministrem obrany v Jospinově vládě 60 Tato strana byla zastoupena v Jospinově vládě, proto ji řadíme k pluralitní levici 61 Bývalá ministryně životního prostředí Juppého vlády; CAP21 byla založena těsně před volbami a jejím cílem bylo získat část zelených voličů pro pravici (Pachta 2002) 15

16 Zeleným) a Christine Boutinová (poslankyně, dříve členka UDF). Za krajní pravici se o prezidentský úřad ucházeli Le Pen 62 (FN) a Mégret (MNR). Kandidáti považovaní za nejslibnější z hlediska postupu do druhého kola, tedy Chirac a Jospin, oznámili svou kandidaturu jako poslední 63. Vysoký počet pretendentů se však nepromítl do plurality skutečně možných adeptů prezidentské funkce. Podle předvolebních průzkumů (viz tab. č. 1) překonávali hranici 10% podpory do přelomu ledna a února pouze Chirac s Jospinem. Poté se nad ni těsně dostal i Le Pen (viz tab. č 2). Z tohoto důvodu zmíníme hlavní prvky volebních programů pouze těchto tří kandidátů. Tabulka č. 1: Vývoj preferencí kandidátů před volbami 2002 Rok Datum Laguillerová , , ,5 Gluckstein ,5 0,5 0,5 Besancenot ,5 0 0,5 1 0,5 0,5 1 0, ,5 0,5 2,5 2,5 4 Hue ,5 6, , ,5 5,5 5,5 5, Chevènement 6 9 8, ,5 7 6,5 7, ,5 Taubiraová ,5 0,5 0,5 0,5 0,5 0, ,5 1 1,5 Jospin ,5 21, , Mamère 3 2 5, , , ,5 5 6 Saint-Josse , ,5 4 Lepageová ,5 0,5 0, ,5 1 0,5 1 1,5 1,5 1 Bayrou , , Boutinová 1 0, , ,5 1,5 0,5 1,5 1,5 Chirac , ,5 Madelin , Le Pen , ,5 Mégret - 1,5-1 1, ,5 1 0,5 1 1, , ,5 1,5 Zdroj: zpracováno dle výzkumů TNS Sofres < > 62 Kandidoval již počtvrté, předchozí kandidatury v letech 1974, 1988, Tento postup se vyplatil Mitterrandovi v roce 1988 a od té doby je s úspěchem používán (Pachta 2002) 16

17 Tabulka č. 2: Vývoj preferencí hlavních kandidátů v období % Chirac Jospin Le Pen Zdroj: zpracováno dle tabulky č. 1 U stávajícího prezidenta bylo hlavním tématem programu s názvem Moje závazky vůči Francii zlepšení vnitřní bezpečnostní situace. Poté, co se v poslední době značně zvýšil počet zločinů 64 a kriminalita byla charakterizována narůstající agresivitou, sliboval Chirac navýšení rozpočtu silových ministerstev, zvýšení počtu příslušníků bezpečnostních sil, nulovou toleranci vůči zločincům a návrat řádu a práva. Silně byl voliči vnímán jeho slib snížení daní až o jednu třetinu během pěti let, celkové oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti. Jospinovu vládu kritizoval za odložení penzijní reformy a zvýšení nezaměstnanosti v posledním roce. Dalším bodem jeho programu byla decentralizace a posílení pravomocí regionů. Chirac byl obviňován, že kandiduje také proto, aby se vyhnul vyšetřování fiktivních zaměstnávání členů RPR a vytváření černých fondů z doby jeho působení ve funkci starosty Paříže, na které už doplatil 65 Juppé. (Ďuríček 2002) Jospin ve svém volebním programu Zavazuji se prezentoval deset hlavních závazků, mezi nimiž lze nalézt např. slib snížení počtu nezaměstnaných do roku 2007 o 900 tisíc, vymýcení problému bezdomovectví a snížení daní (pro mladé do 25 let až o polovinu). Jospin se také vyslovil za ukončení praxe beztrestnosti mladistvých delikventů a předložil voličům návrhy na tvrdší postup vůči zločinnosti, ale také na zlepšení prevence. V ekonomické oblasti musel Jospin čelit přes nesporné úspěchy své vlády v jejích prvních letech poklesu HDP v roce 64 Především na předměstích metropole a větších měst. Obecně byl tento vývoj dáván za vinu imigrantům, jejichž počet v těchto oblastech převládá 65 Odsouzením k nevolitelnosti (Brož 2004) 17

18 2001, kdy se Francie propadla na dvanácté místo v eurozóně 66, čehož Chirac také využil ve své kampani. Volební program Le Pena byl charakteristický ostrou xenofobní a protiimigrantskou rétorikou. Přistěhovalce prohlásil za hrozbu pro Francii a požadoval zavedení co nejpřísnější imigrační politiky. Dále požadoval posílení justice, zvýšení kapacity věznic, referendum 67 o zavedení trestu smrti, preferenci rodilých Francouzů na pracovním trhu, návrat Francie k franku a její vystoupení z EU. Volební programy Chiraca i Jospina byly voliči i médii často hodnoceny jako téměř totožné. Oba kandidáti slibovali bezpečnost, zdravější ekonomiku, snížení nezaměstnanosti, nižší daně a silnější Francii na mezinárodní scéně. Zatímco se ale Chirac emotivně obracel na všechny Francouze, Jospin používal racionální argumenty a oslovil tím pouze část socialistických voličů orientovaných více ke středu. (Perottino 2002) Zájem voličů o kampaň bez střetu rozdílných programů byl slabý. Tabulka č. 3: Zájem o předvolební kampaň mezi voliči před volbami 2002 Otázka: Zaujala Vás osobně volební kampaň? Odpovědi v % březen duben duben duben Velmi Dost Málo Vůbec Zdroj: < Předvolební průzkumy dlouho nenaznačovaly, snad kromě předpovědí nízké volební účasti, nic mimořádného. Na prvních dvou místech v nich figurovali Chirac s Jospinem a nejzajímavějším soubojem se zdál ten o třetí místo, o nějž do první poloviny února bojovali Chevènement s Le Penem. Kandidát FN pak tuto pozici udržel až do voleb. Oficiální začátek kampaně 5. dubna sice přinesl možnost televizních a rozhlasových spotů kandidátům, kteří se v médiích dosud objevovali sporadicky a tím i vzestup jejich preferencí 68, na pořadí favoritů to ale nemělo vliv. Zdání jistého postupu dvou hlavních kandidátů (Perottino 2008: 148) a podobnost jejich programů, spolu s patrným znechucením kohabitační politikou měly vliv na očekávanou nízkou volební účast Srov. (Leparmentier 2002) 67 Institut referenda hrál v jeho kampani značnou roli, požadoval pod heslem Vrátit slovo lidu nahrazení zastupitelské demokracie demokracií přímou (Matějová 2003: 9) 68 Především patrné u Besancenota 69 Srov. tabulku 10.1 in (Jérôme 2004: ) 18

19 kolo voleb V prvním kole se potvrdily odhady o slabé účasti, když neúčast dosáhla 28,4%. Výsledky pak vyvolaly značné překvapení, neboť do druhého kola postoupili Chirac a Le Pen. Z výsledků vyplývá také několik zajímavostí: Jospin zůstal za Le Penem o 0,68% ( hlasů), žádný z kandidátů neobdržel ani 20% hlasů 70 a kandidáti krajní levice získali dohromady přes 10%. Registrované voliče tak lze rozdělit do tří zhruba stejně velkých skupin: první hlasovala pro tradiční strany, druhá pro extrémisty z obou stran spektra a třetí k volbám nepřišla. (Rupnik 2002) Tabulka č. 3: Výsledky 1. kola prezidentských voleb 2002 Registrovaných voličů Volilo Neúčast 28,40% Platných hlasů Kandidát % hlasů hlasů Laguillerová 5, Gluckstein 0, Besancenot 4, Taubiraová 2, Hue 3, Chevènement 5, Jospin 16, Mamère 5, Lepageová 1, Bayrou 6, Boutinová 1, Chirac 19, Madelin 3, Saint-Josse 4, Le Pen 16, Mégret 2, Zdroj: < Strany krajní levice (LO, LCR a PT) získaly oproti roku 1995 navíc hlasů, pluralitní levice (PS, PCF, PRG, PR a Verts) naopak hlasů ztratila. Přesun tedy v absolutních číslech proběhl v rámci levého bloku, celková ztráta levice pak činila hlasů. Rozštěpenost pluralitní levice byla důsledkem snahy každé ze stran zvýšit svoji váhu 70 Chirac postoupil se ziskem 19,88%, což je nejmenší zisk obhájce úřadu vůbec 19

20 před volbami do Národního shromáždění a první kolo prezidentské volby se zdálo vhodnou možností, jak tehdejší nastavení rovnováhy znovu seřídit. Celkově pak celá levice získala 43% hlasů, což je oproti roku 1995 dokonce o 2,5% více. Přesto postoupili dva kandidáti pravice, i když kandidát FN pouze o málo překonal výsledek, kterého dosáhl v minulých volbách. Tabulka č. 4: Srovnání počtu hlasů pro vybrané kandidáty v 1. kole voleb 1995 a (%) hlasů (%) hlasů 2002 rozdíl % rozdíl hlasů Jospin 23, , , Chirac 20, , , Le Pen , , Zdroj: data z < >; vlastní výpočet Při tak těsném rozdílu mezi druhým a třetím v pořadí by i pouhá třetina hlasů pro druhou nejslabší z kandidátek levice (Taubiraová) stačila Jospinovi k postupu. (Matějová 2003: 17) Z ostatních je zaznamenáníhodný především výsledek kandidáta PCF. Ten se ziskem 3,5% propadl na méně než polovinu z roku 1995 a především pod dva ze svých konkurentů zleva (LCR a LO). Jediným členem pluralitní levice, kterému se podařilo zlepšit volební výsledek oproti roku 1997 byli Zelení (Verts). Naproti tomu parlamentní pravice ztratila hlasů, zatímco pravice krajní hlasů získala. Souhrnná ztráta celé pravice tedy činila voličů. Na straně parlamentní pravice nevedl vysoký počet kandidátů k takové roztříštěnosti. Zatímco v roce 1995 získali její kandidáti 44%, v roce 2002 pouze necelých 38%. I tak to bylo jen o málo méně, než zisk celé levice a více než polovinu z toho získal sám Chirac. Krajní pravice dosáhla v roce 2002 ve srovnání s předchozími volbami více hlasů i přes problémy s fragmentací ve vlastním táboře. Rozdíly ve volební podpoře jednotlivých táborů jsou dobře patrné v tabulkách č. 5 a 6. Příčiny tak překvapivého vývoje je možno hledat v nezájmu voličů o volby, ve vysokém počtu kandidátů na levici a především v rozštěpenosti levice. Další příčinou mohly být chybné výstupy předvolebních průzkumů, které Chiracovi s Jospinem předpovídaly bezproblémový postup a prvnímu kolu tak přiřkly punc jakési rozcvičky před kolem druhým, kde se teprve bude opravdu volit 71. Na tomto místě je třeba nastínit možnou příčinu rozdílů mezi těmito průzkumy a skutečným výsledkem prvního kola, zvláště u Le Pena. Důvodem můře být neochota respondentů - voličů stran z okraje spektra uvádět svou preferenci pravdivě Na obranu předvolebních průzkumů je možno uvést, že ještě 18. dubna bylo 25% voličů nerozhodnuto 72 Téma je přehledně zpracováno in (Jérôme 2004) 20

21 Tabulka č. 5: Přesun volební podpory v letech 1995 a * 2002** % hlasů % hlasů rozdíl Krajní levice 5, , Pluralitní levice 35, , Režimní pravice 44, , Krajní pravice , Platných hlasů Zdroj: data z < pro rok 2002 a < > pro rok 1995; vlastní výpočet * V kolonce Platných hlasů jsou pro rok 1995 započítány i hlasy pro Jacquese Cheminada (Solidarité et progrès), nejsou však zahrnuty do kolonek pro jednotlivé bloky z důvodu jeho obtížné zařaditelnosti. ** Taubiraová (PRG) a Mamère (Verts) jsou zahrnuti do pluralitní levice; Lepageová (CAP21) a Saint-Josse (CPNT) do parlamentní pravice. Tabulka č. 6: Grafické znázornění zisku hlasů pro jednotlivé tábory v 1. kole voleb , , % 20 19, , Krajní levice Pluralitní levice Parlamentní pravice Krajní pravice Zdroj: vlastní výpočet dle tabulky č. 3 Segmentaci voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání, zaměstnání, věku a pohlaví ilustrují přílohy č Signifikantní byl zejména nárůst hlasů pro Le Pena ve všech kategoriích kromě vzdělanějších a lépe situovaných voličů 73. Mapy rozložení volební podpory prvních čtyř 73 Pro vývoj Le Penova elektorátu srov. (Mayer 2002 a 2003) 21

22 v pořadí (v přílohách č. 7-10) ukazují, že podpora Chiraca se koncentrovala ve střední a severozápadní Francii, Le Pen získával hlavně ve východní části, Bayrou na západě a Jospin na jihozápadě. Neúčast v prvním kole byla v roce 2002 nejvyšší 74 od roku 1965 (Parodi 2002: 492) a způsobily ji pravděpodobně výše zmíněné nedostatky volební kampaně a dlouhá doba kohabitace, jejíž dva hlavní aktéři se stali favority voleb. Politické elity se existenci kohabitací částečně přizpůsobily, neboť počet úřadů a funkcí se nesnížil, ovšem politická odpovědnost byla méně adresná. Voliči mohli cítit volební klání jako zbavené obsahu a protestovat proti tomu svou neúčastí ve volbách. První kolo tak rozhodli především nevoliči, protestní hlasy části elektorátu a disciplinovanost voličů krajní pravice. Následný Jospinův odchod z politiky, demonstrace proti FN a její xenofobii a populismu, nebo návrhy profesora Reynié 75 na postupu Le Pena již nemohly nic změnit kolo voleb V nastalé situaci šlo již jen o to, jak z ní budoucí prezident vyjde oslaben či posílen. Druhé kolo totiž nepředstavovalo soutěž kandidátů v pravém slova smyslu, ale spíše plebiscit proti Le Penovi. I přes značnou hysterii médií si téměř nebylo možno představit, že by Le Pen zvítězil. Vzhledem k volební neúčasti v 1. kole, kdy tvořily hlasy pro Chiraca pouhou sedminu registrovaných voličů, potřeboval budoucí prezident potvrdit své vítězství co nejvyšším rozdílem. Deklarace podpory Chiracovi (či alespoň nepodpory Le Penovi) od ostatních stran a kandidátů 76 však Chiracův volební tým odmítal, neboť právě takové chování mohlo mandát budoucího prezidenta oslabit. (Perottino 2008: 149) Jakkoli se Chirac okamžitě stylizoval do role spasitele Francie 77, bylo zřejmé, že vyhraje pouze díky nedostatku jiné, lepší alternativy. Ve druhém kole porazil Chirac Le Pena v poměru hlasů 82,2% ku 17,8%. Zvítězil ve všech departmentech v kontinentální Francii i v zámoří a obdržel celkem hlasů, což při celkovém počtu obyvatel cca 60 milionů a skutečnosti, že v dějinách V. republiky takového rozdílu 78 doposud nikdo nedosáhl, dávalo alespoň z numerického hlediska 79 staronovému prezidentovi silný mandát. Účast byla vyšší než v prvním kole, voleb se zúčastnilo téměř 80% 74 Viz Příloha č Dominique Reynié ze Sciences Po prosazoval moratorium na zveřejňování výsledků volebních průzkumů před druhým kolem (Levíček 2002) 76 S výjimkou Megreta a Laguillerové 77 Viz Chiracův projev 23. dubna 2002 (Chirac 2002) 78 Nejméně výrazného vítězství dosáhl v departmentu Vaucluse - 70,36% 79 Někteří voliči v druhém kole hlasovali pro Chiraca s ostentativním kolíčkem na nose, v roušce či rukavicích 22

23 zapsaných voličů. Geografické rozložení volební podpory prvních čtyř kandidátů v pořadí je patrné z příloh č V tomto okamžiku bylo nejdůležitější soustředit se na co nejlepší výsledek v blížících se parlamentních volbách a nedopustit další kohabitaci. Sjednocení parlamentní pravice před těmito volbami se jevilo jako ideální východisko. Jedním z prvních kroků k tomuto cíli bylo jmenování člena relativně marginálních Liberálů (DL) Jean-Pierre Raffarina premiérem. (Mojžíš 2005: 27) Tabulka č. 7: Výsledky 2. kola prezidentských voleb 2002 Registrovaných voličů Volilo Neúčast 20,29% Platných hlasů Kandidát % hlasů hlasů Chirac 82, Le Pen 17, Zdroj: < Volby do Národního shromáždění se konaly 9. a 16. června. V prvním kole bylo obsazeno 59 křesel 80 (pravicí 56 a levicí 3). Již po prvním kole tak bylo zřejmé, že voliči si nepřejí další kohabitaci, což potvrdilo i kolo druhé. Celkově nově ustavená UMP dosáhla přesvědčivého vítězství ziskem 355 mandátů 81 oproti 177 mandátům celé levice. Parlamentních voleb se zúčastnilo 64,4 % a 60,3 % zapsaných voličů. Naplno se tak projevily vlastnosti volebního systému, když FN získala v prvním kole téměř třikrát více hlasů než PCF a přesto se do sněmovny (na rozdíl od PCF) nedostala. Hrozba další kohabitace tak byla minimálně na pět let zažehnána a pravice zvítězila v obou volbách roku Zřejmou se stala skutečnost, že parlamentní levice se neobejde bez reformy a že cestou k úspěchu by mohlo být napodobení postupu pravice. Nakolik by byl takový postup možný však nebylo jisté. Nastavení volebního systému opět přineslo své ovoce a nedovolilo rozkolísání Francie přeměnit v pád V. republiky 82. Chirac měl před sebou druhé volební období, tentokrát s většinou ve sněmovně a bylo otázkou, jak jej využije. 80 Výsledky viz Příloha č Samostatná část UDF získala dalších 29 křesel, pravice celkem disponovala 395 mandáty 82 Pokusy o odstranění kohabitací prostřednictvím změny ústavy se objevily již v dřívějším období (Slaběňák 2002: 52) 23

24 4. Prezidentské volby května 2007 měl skončit Chiracův druhý prezidentský mandát. Bilance jeho druhého volebního období byla přinejmenším nejednoznačná 83. Nepodařilo se prosadit některé ekonomické reformy a reformu pracovního trhu, nezaměstnanost klesla jen málo, slibované snížení daní zůstalo pouze slíbeným a bezpečnostní situace se přes úspěchy například v bezpečnosti dopravy nejevila být lepší. Patrně nejvýraznější neúspěch ale představovalo prohrané referendum o ústavní smlouvě EU. Také v jednotlivých volbách v Chiracově druhém období nedosahovala pravice významnějších úspěchů. Důležité události v tomto mezidobí shrneme dříve, než přistoupíme k pojednání o tématu této kapitoly. První rok Chiraca a pravicové vlády byl v podstatě úspěšný, podařilo se udržet sociální smír a podporu veřejnosti. Zásadnější problémy nastaly až s předložením důchodové a školské reformy. Tyto obtíže vláda ještě ustála pomocí zmírnění jejich dopadů, větší starosti ale měly přijít v souvislosti s regionálními volbami v roce V těch se poprvé volilo podle nového volebního systému a pravice se udržela pouze v jediném regionu 84, což vedlo k rekonstrukci Raffarinovy vlády. Další varování přišlo ve formě propadu v eurovolbách 2004, v nichž si socialisté polepšili o 9 mandátů 85 a potvrdili úspěch z regionálních voleb, zatímco UMP získala jen 17 křesel 86. (Sokol 2004) Posledního varování se vládě od voličů dostalo v senátních volbách 2004, i když propad UMP v nich nebyl tak výrazný. Nejsilnějším politickým nezdarem prezidenta a vlády se stalo v květnu 2005 odmítnutí euroústavy v referendu. Chirac mohl ponechat rozhodování o jejím schválení na Parlamentu 87, ale rozhodl se pro vypsání referenda 88. Za přijetí euroústavy se stavěl prezident, Raffarinova vláda i strany parlamentní pravice. Složitější situace byla na levici; PS sice ve vnitrostranickém referendu rozhodla o její podpoře (Řiháčková 2004), ale Fabiusova frakce s tímto rozhodnutím nesouhlasila a sám její šéf se postavil do čela tábora odpůrců jejího přijetí. Tento tábor byl dále tvořen členy MCR (dřívější PR), PCF, FN, MPF a především krajní levicí (LCR, LO, PT), která euroústavě vytýkala její příliš liberální zaměření. Žádný z příznivců euroústavy navíc nebyl schopen srozumitelně formulovat důvody pro její přijetí. (Votruba 2005) Zdálo se, že víc než racionální argumenty o jejím schválení rozhodne postoj veřejnosti k vládě, která v té době 83 Tato část textu se může jevit jako poněkud normativní, nicméně vychází z hodnocení situace v průzkumech veřejného mínění a médiích 84 Myšleno ve vnitřní Francii, druhým byla Korsika (Pink 2004) 85 Viz Příloha č K této problematice více viz. (Prudíková 2005) nebo (Pink: 2005) 87 Který by v tehdejším složení návrh pravděpodobně schválil 88 Motivem mohlo být ohlášené britské referendum nebo potřeba posílit v té době slabší pozici prezidenta tradičním gaullistickým způsobem 24

25 byla velmi nepopulární 89. V referendu se proti přijetí euroústavy vyslovilo 54,67% hlasujících 90. Voliči proměnili referendum částečně na sankční hlasování o domácí politice a odmítnutím euroústavy potrestali prezidenta a vládu 91. Reakcí Raffarina byla rezignace na funkci a na jeho místo byl jmenován Dominique de Villepin. Dalším významným předělem v tomto období byly nepokoje 92 na předměstích velkých měst koncem října Jejich aktéry byli především potomci imigrantů. Jakkoli primární příčiny transformace předměstí v ghetta přistěhovalců leží v imigrační politice 70. let 93, řešení akutních problémů připadlo de Villepinově vládě. Poté, co se nepokoje přenesly do více měst, ministr vnitra Sarkozy, v rozhořčení nad chováním násilníků, kteří zapálili tisíce automobilů a těžce zranili několik policistů, nazval obyvatele předměstí chátrou. Situace vyvolala i značnou kritiku na adresu prezidenta a premiéra 94. Vláda nařízením o výjimečném stavu umožnila místním správám vyhlašovat zákazy nočního vycházení 95 a Sarkozy nařídil vyhoštění imigrantů, kteří byli kvůli nepokojům odsouzeni. Nepokoje vyprofilovaly i Sarkozyho stanovisko k problematice imigrace a jeho jednání během nepokojů (byl kritizován za tvrdý policejní postup proti rebelujícím) mu bylo připomínáno i před prezidentskými volbami. K silným několikatýdenním protestům a stávkám vedlo na jaře 2006 přijetí de Villepinova návrhu zákona o zaměstnávání mladých lidí (Contract Premiére Embouche - CPE) bez jeho projednání s odbory. Zákon stanovoval dvouletou zkušební dobu, během níž by zaměstnavatel mohl zaměstnance ve věku do 26 let bez udání důvodu propustit. Vláda tak chtěla snížit obavy firem z najímání nových pracovníků, což by vedlo k redukci nezaměstnanosti, která mezi mladými dosahovala téměř 23%. Protesty přerostly v rozsáhlou politickou krizi, zhoršovanou rozpory ve vládě. (Komárek 2006) 4.1 Situace v hlavních táborech před volbami Základním úkolem nové strany je udržet jednotu, vnitřní disciplínu, hledat společné průsečíky preferencí a obrušovat hroty názorové diverzity vnitrostranických proudů a frakcí. V případě UMP přibyly navíc úkoly zformovat vládní program a najít vhodného kandidáta na 89 Objevila se dokonce populární přesmyčka, která plebiscit označila za Raffarindum ; popularita vlády se pohybovala okolo 28 % (Nekvapil 2005) 90 Viz Příloha č Odmítnutí mělo samozřejmě mnohem více důvodů, více viz (Baroš 2006b) 92 Ty vypukly po smrti dvou mladíků, kteří uhořeli v trafostanici na okraji Paříže při útěku před policií 93 Především v zákoně o slučování rodin, srov. (Danielová 2004) nebo (Sitek 2007) 94 Chirac s de Villepinem déle než týden nechávali nepokoje na předměstích řešit pouze Sarkozyho, patrně ve snaze využít potíží ke snížení jeho popularity (Kytka 2005) 95 Takové opatření bylo naposledy užito v roce 1962 v souvislosti s válkou v Alžírsku 25

26 prezidenta 96. Vzhledem k její značné vnitřní heterogenitě bylo prvním krokem upuštění od striktně gaullistického modelu, svou orientací UMP musela hledat podstatně širší konsensus, zachovávala však významnou pozici vůdce. Juppé zůstal předsedou jen po dohodnutou dobu dvou let a kromě funkce stranické nebyl pověřen žádnými exekutivními úkoly. (Szajkowski 2005: 232) UMP se přes názorovou nestejnorodost brzy konsolidovala a z vnějšku se jevila jako jednotná. Ve straně však zůstaly zachovány singulární názorové proudy, které se nelišily v otázkách nezbytnosti reformních postupů, ale v názorech na rychlost jejich aplikace. Liberálnější křídlo kolem Sarkozyho bylo pro rychlý postup, umírněnější skupina okolo Raffarina, de Villepina a Juppého upřednostňovala postupné kroky. Střety mezi těmito křídly se odehrávaly především ve vládě, kde Sarkozy svým razantním postupem v oblastech řešení problémů předměstí a zkvalitněním práce policie získal u části veřejnosti značnou popularitu. Z výše zmíněných pretendentů prezidentské kandidatury se stával největším favoritem právě Sarkozy. I bez Chiracovy podpory 97 se svými úspěchy na ministerstvech vnitra a financí, které převzal při rekonstrukci vlády po regionálních volbách 2004, dostal na špici v seznamu kandidátů na uvolněný post předsedy UMP. Chirac ale vyhlásil neslučitelnost funkce předsedy hnutí s vládním postem 98. Sarkozy z vlády odstoupil a začal se plně věnovat práci pro stranu a tímto krokem dal také najevo svůj zájem o nominaci do prezidentských voleb. Na kongresu UMP v listopadu 2004 s přehledem získal předsednickou funkci, když mu svůj hlas dalo 85% delegátů. (Ysmal 2005: 1017) Po zamítavém referendu o euroústavě Chirac znovu rekonstruoval vládu a premiérský post tentokrát nabídl Sarkozymu, ten však odmítl a nastoupil znovu na ministerstvo vnitra 99. Zatím si ve straně připravoval pozici pro prezidentské volby a získával přívržence i v Chiracově frakci, čímž nabýval ve straně neotřesitelnou pozici. Svoje šance výrazně posílil, když se podařilo změnit způsob nominace kandidátů z rozhodování stranických špiček na volbu kongresem. Raffarinovy nominační naděje byly po neúspěchu referenda a odvolání z postu premiéra nízké, Juppé si trest nevolitelnosti sice již odpykal, k možnosti kandidatury se ale nevyjadřoval a jediným soupeřem ve straně (kromě Chiraca, jehož kandidatura se ale neočekávala) tak zůstával premiér de Villepin. Jeho postup v prosazování zákona CPE mu však značně snížil oblibu u veřejnosti, neboť dlouho odmítal ustoupit tlaku demonstrujících a deklaroval v této otázce jednotu vlády. Sarkozy ale naznačil ochotu 96 Potenciálních kandidátů bylo hned několik: Chirac, Juppé, Sarkozy, Raffarin, de Villepin a další 97 Už po Chiracově druhém zvolení se předpokládalo, že se Sarkozy stane premiérem, neočekávaně byl ale jmenován Raffarin (Pachta 2005) 98 I když naznačil, že v případě Raffarina by tak striktní nebyl 99 Nařízení o neslučitelnosti stranického předsednictví s vládní funkcí už Chirac v této situaci neuplatňoval 26

27 ke kompromisu 100 a vláda posléze zákon stáhla, čímž de Villepin utrpěl porážku a nechal se slyšet, že prezidentské ambice nikdy neměl. (Komárek 2006b) Sarkozy, který se nikdy nestal aktérem nějakého skandálu 101 a byl známý svými úspěchy v komunální 102 i vysoké politice měl nyní cestu k prezidentské kandidatuře volnou. Z krize po porážce v posledních prezidentských volbách se PS do konce roku 2006 zcela nevzpamatovala. Stále se nacházela v hluboké ideové krizi, nemohla nalézt novou identitu, témata ani silného předsedu. Po odchodu Jospina se této funkce ujal François Hollande, který sice rozkolísanou stranu dokázal částečně konsolidovat, ale rozhodně se nestal charismatickým lídrem ve stylu Mitterranda, kterého PS tolik potřebovala. Od doby Jospinovy volební kampaně nedokázala PS kromě obligátní kritiky kroků vlády 103 najít společnou řeč, ani vypracovat alternativní projekt řešení problémů společnosti. Kromě tradičních koncepcí sociální solidarity či zaopatřovací role státu neměla PS mnoho jednotících idejí. Výraznou zůstávala její odtrženost od reality, jistý elitarismus, vnitřní rozbroje a vymezování se vůči liberalismu 104. Sama strana a především její čelní představitelé 105 však nebyli tak sociální a blízko lidu, jak by se dalo předpokládat 106. (Glucksmann 2007) Platformy v PS vznikaly již dříve, strana se ale vždy dokázala sjednotit v důležitých okamžicích. Na kongresu v Dijonu v roce 2003 však k žádné syntéze nedošlo a jeho výstupem bylo pouze potvrzení Hollanda ve vedoucí funkci a mírný úkrok strany doleva ve snaze vymezit se vůči vládnoucí pravici a následovat tradiční elektorát. V roce 2004 PS dokázala zvítězit v regionálních, kantonálních i evropských volbách, ale tento úspěch bylo možno spíše než kvalitě jejího programu a kandidátů přičítat protestu voličů proti tehdejší vládě. (Ysmal 2005: 1018) Rozkol ve straně se naplno projevil v kampani před referendem o euroústavě. Až závěrečné dokumenty z kongresu v Le Mans z listopadu 2005 přinesly znovu určité sjednocení, stranu však začaly polarizovat nové vnitřní tenze, související s nominací kandidátů do prezidentských voleb. Okruh zájemců o nominaci byl původně značně široký. V úvahu 100 Připustil zkušební dobu zákona 101 Jsou známy pokusy Sarkozyho do nějakého skandálu namočit. Nejznámějším je asi Clearstream, viz (Sládek 2006) nebo (Nekvapil 2006) 102 Politickou kariéru začal jako zastupitel a později starosta Neuilly-sur-Seine 103 PS využila vlny protestů a stávek souvisejících s důchodovou a školskou reformou na jaře 2003 i přesto, že se o podobné reformy pokoušela i bývalá Jospinova vláda a PS je měla ve volebním programu 104 Samotný pojem liberál je ve Francii chápán jinak, než např. ve Velké Británii, kde označuje stoupence svobod. Být liberální ve Francii znamená ocitnout se až extrémně napravo. Srov. (Kotrba 2006) 105 Často označovaní za slony ; toho využila v primárkách Ségolène Royalová, která se přirovnala ke gazele (Berlins 2006) 106 Pro širší rozbor srov. (Doležalová 2005) 27

28 přicházeli Hollande, Fabius, Dominique Strauss-Kahn 107, Bertrand Delanoë 108, Jospin, Royalová 109 či Jack Lang 110. Přihlášku ke stranickým primárkám, plánovaným na 16. listopadu 2006, ale podali jen Fabius, Strauss-Kahn a Royalová. Fabius využíval své silné pozice ve straně a varoval před napodobováním postupů britské levice, které by dle něho nominace Royalové přinesla. Ve svém programu zmínil zvýšení minimální mzdy, znovu připomněl hodnotu laicité ve francouzské společnosti 111 a otázky přistěhovalectví. Tato témata však voliče spíše rozdělovala. Royalová svou kandidaturou zaskočila pohlaváry strany. Od počátku chytře využívala svého charismatu v médiích a snažila se oslovit mladé, dosud nevyhraněné voliče. Prosazovala nové pojetí participativní demokracie, nezaložené jen na zastupitelském principu, ale přímo na možnosti voličů podílet se na rozhodování. Praktickou ukázkou tohoto přístupu bylo dokonalé využití internetu v její kampani. Na svých stránkách obsáhle diskutovala s voliči a podle jejich návrhů dotvářela (pokud ne přímo utvářela) svůj volební program. Byla podporována novými členy strany, kterých v roce 2006 přibylo skoro Brzy vedla v průzkumech popularity a na konferenci PS v Nantes varovala před znechucením voličů pseudointelektuálskými debatami, zkostnatělostí a neschopností naslouchat občanům, čímž se dostatečně vymezila vůči svým protikandidátům, kteří byli typickým případem slonů v PS. (Ysmal 2007: 956) Strauss-Kahn, na rozdíl od Fabiuse, postavil svůj návrat do aktivní politiky na podpoře euroústavy. Před primárkami se snažil vysvětlovat ekonomické principy svého programu, svým technokratickým vystupováním však nezískal takovou podporu jako Royalová. V průzkumech preferencí byl řazen na druhé místo (Bennhold 2006) a mohl počítal s možností, že Fabius vypadne ze soutěže po prvním kole primárek. Ve druhém kole, plánovaném na 23. listopadu, by se Strauss-Kahn mohl opřít o Jospinovu podporu. První kolo primárek při účasti 82% členů strany jasně vyhrála Royalová se ziskem 60,6% hlasů, Strauss-Kahn obdržel 20,8% a Fabius 18,5%. Úvahy o druhém kole vzaly za své. Mimořádný kongres Royalovou 26. listopadu nominoval kandidátkou PS pro prezidentské volby. (Gas 2006) 107 Význačný ekonom a exministr 108 Starosta Paříže 109 Exministryně životního prostředí a rodiny, prezidentka regionu Poitou-Charentes (kde ve volbách v roce 2004 porazila tehdejšího premiéra Raffarina) a životní partnerka F. Hollanda 110 Bývalý ministr kultury a školství 111 V odkazu na tzv. šátkový zákon z roku 2004, více viz (Nekvapil 2004) nebo (Jiráček 2004: 22-27) 28

29 4.2 Kandidáti, volební programy a kampaň Poté, co jsme nastínili cestu dvou hlavních favoritů k nominaci, je nutno zmínit i ostatní. Oficiální seznam kandidátů byl zveřejněn 19. března. Od minulých voleb došlo k poklesu počtu uchazečů na 12, polovina z nich kandidovala poprvé a poprvé v historii také nekandidoval premiér či prezident. Krajní levici zastupovali kandidáti LO, LCR a PT. Hlavními tématy Laguillerové (LO) byly nezaměstnanost, nedostatek bytů a nízké mzdy. Zdroje pro jejich řešení chtěla zajistit zvýšením daní pro velké podniky. Besancenot (LCR) se voleb účastnil podruhé a heslem Kapitalismus není to, co hledáme se snažil oslovit příznivce levice a antiglobalisty. (Mackenzie 2007) Sliboval zvýšení minimální mzdy o 50% na 1500, zkrácení pracovního týdne na 32 hodin a dopravu zdarma, zdroje pro svoje návrhy ale neupřesnil. Gérard Schivardi (PT) v kampani používal výraznou protievropskou rétoriku, brojil proti všem projevům plnění směrnic Bruselu ; rušení nemocnic a škol. Profiloval se jako rozhodný zastánce principu laicité. Za umírněnou levici v těchto volbách postavily své kandidátky pouze PS a PCF. Úkolem Marie-George Buffetové bylo obnovit důvěru voličů a napravit porážku PCF z voleb Patrně i proto se v kampani vymezovala nejen proti pravici, ale vyloučila i koalici se socialisty po volbách. Zelení nominovali Dominique Voynetovou, bývalou ministryni územního plánování a životního prostředí Jospinovy vlády a předsedkyni Rady EU pro životní prostředí. Na pravici se kromě UMP účastnili voleb kandidáti CPNT Frédéric Nihous 112 a MPF Philippe de Villiers 113. Krajní pravici jako obvykle reprezentoval Le Pen. V kampani kromě svých tradičních témat použil slib nižších daní (ale jen pro Francouze) a vystoupení z NATO. Nezávislý kandidát José Bové 114, mediálně známý odpůrce globalizace, nemohl počítat s postupem, ale stejně jako výše zmínění s podobnými šancemi, získal i on kandidaturou tribunu k šíření svých názorů. (Rocard 2006) Ostrá kritika vlády a program, který hlásal ochranu francouzského trhu a životního prostředí, udržitelný rozvoj, biozemědělství a především odpor k nadnárodním korporacím jej řadí ke krajní levici. Zajímavý byl věkový průměr kandidátů, který činil 54 let, což je v případě Francie nezvyklé 115. Třemi kandidáty, jejichž šance byly podle předvolebních průzkumů nevyšší, byli Sarkozy, Royalová a Bayrou. Posledně jmenovaný předseda pravostředové UDF se na volby připravoval celých pět let. Bývalý europoslanec a ministr ve vládách Balladura i Juppého se 112 Šéf kampaně Saint-Josseho v minulých volbách 113 Euroskeptik a poslanec Evropského parlamentu, v prezidentských volbách 1995 získal necelých 5% hlasů 114 O možnost registrovat se k volbám bojoval u kasačního soudu, neboť byl odsouzen za jednu ze svých protestních akcí 115 Nejmladším prezidentem byl Giscard d'estaing, kterému při nástupu do úřadu bylo 48 let 29

30 v kampani projevoval jako představitel středu a do svého programu vybral ta nejzajímavější témata svých konkurentů, ale v každé oblasti nabízel vlastní řešení. Některá z nich byla značně neortodoxní, jako např. prohlášení, že pokud zvítězí, sestaví vládu ze členů všech politických stran 116 či návrh změn volebního systému a přechod k VI. republice. (Pink 2007b) Sarkozyho kritizoval za řešení problémů předměstí, ale souhlasil s ním v otázkách odmítání Turecka v EU; byl zastáncem euroústavy, ale její nový text chtěl schvalovat v referendu. Vyzdvihoval výhody 35-hodinového pracovního týdne 117, ale požadoval rozvolnění jeho režimu, nižší daně pro firmy chtěl skloubit se zákazem deficitních rozpočtů atd. S takto vytříbeným programem a s jistotou, že voličů, chtějících hlasovat užitečně a přitom odmítajících kandidáty UMP i PS bude dostatek, stoupal v žebříčcích popularity pod heslem "Francie tvořená všemi našimi silami". (Bláha 2007) "Společně je vše možné" bylo heslo Sarkozyho, který kandidaturu oznámil až 14. ledna. Ve své kampani se zavazoval vyvést Francii z ekonomické i politické krize. Navrhoval zjednodušení administrativy ve státě 118 i podnikání a 35-hodinový pracovní týden označil za chybu, ale místo jeho zrušení prosazoval možnost nezdaněných přesčasů. Velkou pozornost věnoval otázkám bezpečnosti, imigrace a zahraniční politiky Francie. K vítězství potřeboval získat hlasy voličů, kteří v minulosti volili krajní pravici, ale přitom si udržet dostatečný odstup od samotné FN; prohlásil proto, že Le Penovy názory rozhodně nesdílí, ale stojí o každého z jeho voličů. Plánoval zřízení ministerstva pro imigraci a opuštění zásady ius soli 119 ; snížení nezaměstnanosti pod 5%; snížení veřejného dluhu pod 60% a reformu školství. (Pink 2007) V oblasti zahraniční politiky prosazoval zastavení rozšiřování EU, schválení redukované euroústavy Parlamentem, zlepšení vztahů s USA, vytvoření Středomořské unie 120 a zabránění Íránu v získání jaderných zbraní. V otázkách vnitřní bezpečnosti navrhoval přísnější tresty pro mladistvé delikventy a zavedení zákona o minimální službě, který by nařizoval zachování určitého minima veřejných služeb během stávek 121. Prezidentský mandát chtěl omezit na maximálně dvě volební období. Poté, co Chirac oznámil, že již nebude kandidovat, dostalo se Sarkozymu podpory i od něj. Heslem "Spravedlivější Francie bude silnější Roayalová odkazovala na tradiční témata 116 Nevelká síla UDF mu ale jinou alternativu nenabízela. Jako premiéra si vybral Strauss-Kahna, jehož ale předem nekonzultoval. Člen volebního týmu PS návrh samozřejmě odmítl. (Bláha 2007) Na druhou stranu socialisté Rocard (a později i Bernard Kouchner) navrhovali spolupráci UDF s PS ještě před prvním kolem voleb (Mortkowitz 2007) 117 Zavedeného za Jospinovy vlády 118 Navrhl snížit počet státních zaměstnanců (za dva odcházející jen jeden příchozí) a počet ministerstev 119 Tento princip v praxi znamená, že si přistěhovalec po pětiletém legálním pobytu může požádat o udělení občanství, jeho potomci jej však získávají narozením ve Francii 120 Srov. (Balabán; Rašek 2007) 121 Viz návrh zákona č z 21. srpna

31 PS jako sociální spravedlnost, solidaritu a silné postavení státu. Její program 100 námětů 122 obsahoval teze smíření ekonomické efektivity se sociální spravedlností; odmítnutí kumulace politických mandátů, návrhy zvýšení penzí, budování sociálních bytů, bezplatnou zdravotní péči do 16 let, výhodné půjčky pro mladé, vytvoření agentury pro reindustrializaci, úpravy daní firem podle míry reinvestic a zvýšení minimální mzdy. Úpravu délky pracovního týdne označila za kladnou zkušenost, pouze navrhla možnost jeho přizpůsobení některým specifickým profesím. Mezi méně standardní patřil projekt lidových výborů pro kontrolu činnosti politiků, antikoncepce zdarma či převýchovné tábory pro mladistvé delikventy. S blížícím se termínem voleb a pod tlakem předvolebních průzkumů se začala více přibližovat středu, pochvalně se zmínila o T. Blairovi a následně byla kritizována levým křídlem PS, že se vzdává socialistického programu 123. V oblasti mezinárodní politiky chtěla novou euroústavu schvalovat referendem, doplnit ji články o ochraně práv zaměstnanců, zvýšit kooperaci zemí EU v enviromentální oblasti, energetice a výzkumu, přijmout Turecko do EU a zavést tzv. Tobinovu daň 124. Vzhledem ke svým slabým mezinárodním zkušenostem se dopustila několika přehmatů, např. označila soudnictví Číny za inspiraci pro Francii, bez námitek vyslechla přirovnání Izraele (po jeho vpádu do Libanonu) k fašistickému Německu a podpořila možnou nezávislost Québecu. Chtěla také změnit některé prvky institucionálního systému a rozšířit používání referenda. V kampani, v níž všichni kandidáti hojně využívali možností internetu, převažoval zájem o témata bezpečnosti, nezaměstnanosti a imigrace a často zaznívalo slovo změna. Oba hlavní favorité zdůrazňovali její nutnost, ale zároveň voliče příliš neznepokojovali její konkretizací či náklady reforem. Jistou výhodu měla Royalová, protože pro voliče představovala, i díky způsobu, jakým prosadila svou nominaci, novou tvář. Sarkozy se naopak musel hodně snažit, aby jako člen pravicové vlády dostatečně vyznačil svůj odstup od Chiraca 125. Výsledkům předvolebních průzkumů 126 po celou dobu dominovali kandidáti UMP a PS, od března je doháněl i Bayrou; ještě týden před prvním kolem však přibližně 40% voličů nevědělo, komu dá svůj hlas. (Mortkowitz 2007) Po předchozích zkušenostech s předvolebními průzkumy navíc analytici téměř každé oznámení výsledků šetření ukončili větou stát se ale může všechno. 122 Reminiscence Mitterrandova programu 110 propositions. (Perottino 2008: 136) Za klad byl socialisty označován původ programu rozhovorů s občany. Royalová díky jeho obsáhlosti mohla v kampani téměř obden měnit téma 123 V projevech na mítincích však byla levicová dostatečně, viz její výroky o bláznivém kapitalismu, divokém liberalismu, hrabivém, snadném a chamtivém zisku (Ryska 2007) 124 Zdanění spekulativních operací na devizových trzích mělo zajistit zdroje pro pomoc třetímu světu 125 I když problémy jeho vztahů s dosluhujícím prezidentem byly veřejným tajemstvím 126 Viz tabulky č. 7 a 8 31

32 Tabulka č. 7: Vývoj preferencí kandidátů před volbami 2007 Rok Datum Laguillerová 3, ,5 3, , ,5 1,5 1,5 Besancenot 6 4 3, ,5 3 2,5 3, ,5 3, ,5 5 Schivardi ,5 0,5 0,5 0,5 0,5 0,5 0,5 Bové ,5 2 2,5 2, ,5 Buffetová ,5 2,5 3,5 1,5 2,5 2 2,5 3 2,5 2,5 2,5 Royalová ,5 25, Voynetová 2 1,5 1,5 2 1, , ,5 1,5 1 Bayrou , ,5 Sarkozy ,5 28 Nihous ,5 0,5 0,5 0,5 0,5 0,5 0, ,5 1,5 1,5 1,5 Villiers ,5 1 1,5 0, ,5 1 1,5 1,5 Le Pen 12,5 11,5 10 9, , , Zdroj: < Tabulka č. 8: Vývoj preferencí hlavních kandidátů před volbami 2007 v předvolebních průzkumech v období % Sarkozy Royalová Bayrou Le Pen Zdroj: vlastní výpočet podle tabulky č. 7 Pokud srovnáme témata kampaně a způsob jejich prezentace, na rozdíl od minulých voleb otázky imigrace téměř dostihly co do významu ty bezpečnostní a ekonomické; navíc přibylo téma nové euroústavy a objevily se i otázky institucionálních změn V. republiky. 32

33 Kampaň byla zpočátku vedena značně odstředivě a každý z kandidátů se snažil profilovat jako transparentní zástupce svého politického tábora, aby ve voličích vzbudil zájem o volební zápas a přiměl je jít k volbám. Zájem voličů o kampaň byl díky tomu dosti velký. Tabulka č. 9: Srovnání zájmu o kampaň v letech 2002 a 2007 Otázka: Považujete tuto kampaň za zajímavější nebo méně zajímavou ve srovnání s rokem 2002? % Zajímavější 52 Méně zajímavá 19 Stejná 22 Neumím posoudit 7 Zdroj: < Ke konci kampaně pak kandidáti vystupovali dostředivěji 127, aby oslovili i jiné, než už rozhodnuté voliče. Takovou taktiku nepoužil Bayrou, který jako představitel politiky "obnovy středu" (Kotrba 2006) sliboval zacelení propasti mezi levicí a pravicí. Sarkozy nabídl voličům reformistický program liberálního střihu, Royalová se zavazovala uskutečnit změny spíše sociální povahy a Le Pen předložil svůj obvyklý šovinistický, protievropský a xenofobní program. Kampaň byla vedena velice slušně a osobních invektiv či pokusů o vyvolání skandálů se kandidáti prakticky vystříhali kolo voleb Prvního kola voleb se 22. dubna zúčastnilo 83,77% zapsaných voličů a žádný z kandidátů v něm nezískal nadpoloviční většinu. Do druhého kola postoupili Sarkozy (31,18%) a Royalová (25,87% hlasů). Rekordní voličskou účast bylo možno přičíst atraktivitě předvolební kampaně i obavám z důsledků, které v roce 2002 vyvolala vysoká neúčast. Hlasovalo se velmi užitečně. Všem kandidátům krajní levice se podařilo dohromady získat pouze 7% hlasů 129, což byl proti volbám 2002 pokles o více než 3% a celkem obdržela v těchto volbách o 1,2 milionu méně hlasů než krajní pravice. 127 Na takové prozření či smířlivost nerozhodnutí voliči slyší; kandidáti si ale dávali pozor, aby to se sbližováním nepřehnali a pro několik hlasů nerozhodných voličů nepřišli o ty již rozhodnuté 128 Výjimkou byl samozřejmě Le Pen s jeho narážkami mj. na Sarkozyho maďarský původ. Média se bez větší odezvy zmínila o Sarkozyho slevách při koupi bytu a bratrovi Royalové, který byl účastníkem atentátu proti lodi Greenpeace Rainbow Warrior v roce Besancenot získal o téměř hlasů více, Laguillerová skoro o 1,2 milionu hlasů méně než minule a Buffetová o méně než Hue 33

34 Tabulka č. 10: Výsledky 1. kola prezidentských voleb 2007 Registrovaných voličů Volilo Neúčast 16,23% Platných hlasů Kandidát % hlasů hlasů Besancenot 4, Schivardi 0, Laguillerová 1, Bové 1, Buffetová 1, Royalová 25, Voynetová 1, Bayrou 18, Sarkozy 31, Villiers 2, Nihous 1, Le Pen 10, Zdroj: < > Tabulka č. 11: Přesun volební podpory v letech 2002 a % hlasů % hlasů rozdíl Krajní levice 10, , Parlamentní levice 32, ,4 * Parlamentní pravice 37, ,10 ** Krajní pravice 19, , Platných hlasů Zdroj: pro rok 2002 data z tabulky č. 3; pro rok 2007 data z tabulky č. 10; vlastní výpočet * K parlamentní levici řadíme i Voynetovou (Verts) jako následnici Mamèra z roku 2002 ** K parlamentní pravici pro tento výpočet (stejně jako v roce 2002) řadíme i Bayroua Umírněná levice získala o 0,5% více než minule, ale vrátili se k ní voliči, kteří v roce 2002 volili levici krajní. Postup Royalové do druhého kola symbolicky uzavřel události z roku 2002, poznamenané postupem Le Pena. Kandidáti parlamentní pravice získali o 3,5% méně, ale Sarkozy získal téměř třetinu odevzdaných hlasů. Podpora FN klesla o 9% a její bývalí voliči podpořili většinou právě kandidáta UMP. Největší přírůstek zaznamenal Bayrou, který procentní zisk oproti roku 2002 ztrojnásobil. 34

35 Tabulka č. 12: Grafické znázornění zisku hlasů pro jednotlivé tábory v 1. kole voleb , % 30 29, ,07 10, Krajní levice Parlamentní levice Parlamentní pravice Krajní pravice Zdroj: vlastní výpočet dle tabulky č. 11 Tabulka č. 13: Srovnání počtu hlasů pro vybrané kandidáty v 1. kole voleb 2002 a (%) hlasů (%) hlasů 2007 rozdíl % rozdíl hlasů Jospin / Royalová 16, , , Bayrou 6, , , Chirac / Sarkozy 19, , , Le Pen 16, , , Zdroj: vlastní výpočet dle tabulek č. 3 a 10 Parlamentní bloky získaly více hlasů, oba krajní póly naopak v zisku poklesly. Díky nárůstu volební účasti však v absolutních číslech celky pravice, levice i středu dosáhly zisku. Kandidáty tradičních či umírněných stran tak volily dvě třetiny zapsaných voličů, obě krajní křídla politického spektra méně než šestina a další více než šestina buď volit nepřišla, nebo odevzdala neplatný lístek. Kandidáti, kteří postoupili do druhého kola, reprezentovali více než 57% hlasů. Ve srovnání s rokem 2002, kdy bylo třeba sečíst zisky prvních tří v pořadí, abychom dostali 53% jde o značný nárůst. Přibližně 1,5 milionu lidí volilo pomocí elektronického hlasování Použití hlasovacích strojů bylo novinkou těchto voleb 35

36 Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání, zaměstnání, věku, a pohlaví je znázorněna v přílohách č Z první z nich vyplývá vyrovnané rozložení elektorátu z hlediska vzdělání u Sarkozyho a Royalové, zatímco Le Pena volili méně a Bayroua více vzdělaní voliči. Ve druhé je patrný vysoký podíl důchodců a naopak minimální podíl nezaměstnaných voličů u Sarkozyho, což se odráží i v příloze věkového složení skupin. Vyšší podíl mužů měli Bayrou a Le Pen. Tabulka č. 14 ukazuje, jak elektoráty čtyř hlavních kandidátů hlasovaly v roce 2002 a je z ní patrné, že kandidáti PS, UMP i FN si udrželi většinu svých voličů z minula a Bayrou svůj výrazný nárůst podpory čerpal rovnoměrně ze všech táborů soupeřů. Tabulka č. 14: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska jejich volby v 1. kole prezidentských voleb v roce 2002 (koho; %)* 100% 90% 80% Nevolili; 26 Nevolili; 21 Nevolili; 7 Jiného kandidáta; 6 Le Pena; 11 Nevolili; 15 Jiného kandidáta; 2 Jiného kandidáta; 8 70% Jiného kandidáta; 12 Le Pena; 5 60% 50% Chiraca; 4 Chiraca; 25 Le Pena; 56 40% Chiraca; 67 30% Jospina; 46 Bayroua; 18 20% Chiraca; 13 10% 0% Jospina; 18 Bayroua; 2 Bayroua; 3 Jospina; 6 Krajní levici; 11 Krajní levici; 5 Jospina; 5 Krajní levici; 6 Royalová Bayrou Sarkozy Le Pen Zdroj: < vlastní výpočet * Podíl hlasů bývalých voličů Bayroua pro Royalovou byl menší než 1% Z map volební podpory v přílohách č vyplývá, že kandidát UMP nenavázal zcela na tradiční místa podpory pravice, zato dokázal získat mnoho nových, především na jihu Francie. Royalová tradiční regiony PS udržela s výjimkou některých na severu a západě, stejně jako Bayrou, který přes výrazně vyšší celkový zisk hlasů ztratil pět regionů. Le Penovi se pak podařilo udržet severovýchod, ale výrazně ztratil na jihu ve prospěch Sarkozyho. (Pink 2007) 36

37 V obou postupujících se jakoby zhmotnila všechna přání voličů: nové tváře, generační výměna, jasný (a vzájemně odlišitelný) program a dynamika. První kolo voleb tedy ukázalo, že Francouzi si změnu přejí, jsou však rozděleni přibližně na poloviny v otázce, jakým způsobem ji provést. O tom mělo rozhodnout kolo druhé. Po oznámení výsledků bylo zřejmé, že o vítězi voleb může rozhodnout to, na čí stranu se přikloní Bayrouovi voliči. Bayrou totiž získal více hlasů, než oba krajní póly dohromady. Průzkumy však naznačily, že se o tyto hlasy ve druhém kole pravděpodobně Sarkozy a Royalová rovnoměrně rozdělí. Sám Bayrou 25. dubna oznámil, že žádný z nich nemůže počítat s jeho podporou a voliči se musí rozhodnout sami 131. Souboj kandidátů před druhým kolem se tak nesl ve znamení snahy získat nové voliče od nepostoupivších kandidátů 132 a zároveň neztratit vlastní. Portfolio voličů Bayroua tvořili lidé, kterým se nelíbila pravicová radikálnost Sarkozyho, ani neurčitost politických záměrů Royalové. Namísto propagace svých vlastních programů, které již voliči dobře znali, se proto soustředili oba kandidáti na hledání slabých míst v argumentaci a programu svého protivníka. Zvláště Royalová a její volební štáb chtěli z druhého kola udělat plebiscit proti Sarkozymu. Pravicový kandidát měl lepší výchozí pozici jednak proto, že první kolo vyhrál, tak i proto, že UDF byla tradičně spíše pravicovou stranou. Voliči UDF přes posun Bayroua do středu své smýšlení pravděpodobně nezměnili, zvláště poté, co Royalová před prvním kolem označovala vytrvale Bayroua za kandidáta pravice. Tabulka č. 15: Průzkum přesunu volební podpory pro 2. kolo Úmysl volit v 1. kole Úmysl volit v 2. kole Royalovou Úmysl volit v 2. kole Sarkozyho Úmysl v 2. kole nevolit; prázdný lístek; neví Besancenota Royalovou Bayroua Sarkozyho Le Pena Zdroj: < Nejvýznamnějším bodem kampaně před druhým kolem se měla stát debata, která přilákala 20 milionů televizních diváků. Sarkozy se v ní projevoval uměřeně 133 a útočila více 131 Zároveň oznámil založení Demokratického hnutí (MoDem), s nímž chtěl uspět v červnových volbách (Šmíd, Matúšů 2007) 132 Royalovou podpořily Voynetová, Buffetová i Laguillerová (ta poprvé v historii svých šesti kandidatur). Sarkozy prohlásil, že na podporu kandidátů nečeká, protože se obrací přímo na voliče a ne na ty, kteří jen chtějí mluvit jejich jménem. Le Pen vyzval k neúčasti, de Villiers Sarkozyho podpořil 133 Při přípravě Sarkozymu pomáhal i Eric Besson, bývalý ekonomický poradce Royalové, který v průběhu kampaně PS opustil (Rokos 2007) 37

38 Royalová, přesto se jí nepodařilo protivníka vyprovokovat. V debatě nezaznělo nic převratného 134, co by již nebylo řečeno v předchozí kampani a podle průzkumů v ní nikdo výrazně nezvítězil, ani po debatě se totiž preference nezměnily 135. Poslední pokus Royalové zvrátit nepříznivý vývoj (výroky o možném chaosu a násilí, které Francii hrozí, pokud bude zvolen Sarkozy) byl hodnocen jako známka určité bezradnosti. Tabulka č. 16: Vliv televizní debaty na voliče Úmysl volit Otázka: Televizní debata Vás...? Celkem % Royalovou Sarkozyho Posílila ve vaší volbě Přiměla váhat nad vaší volbou Přiměla ke změně stanoviska Neměla žádný vliv na vaše rozhodnutí Bez názoru Zdroj: < kolo voleb Ve druhém kole 6. května 2007 zvítězil Sarkozy ziskem 53,06%. Naplnily se předpovědi o rovnoměrném rozložení podpory voličů Bayroua mezi oba kandidáty a rozdíl mezi nimi zůstal podobný, jako v kole prvním. Účast téměř 84% zapsaných voličů byla dokonce ještě o něco vyšší než v prvním kole 136. Přes zdánlivě malý procentuální rozdíl 137 jsou Sarkozyho mandát i legitimita díky vysoké volební účasti dosti silné. Geografické rozložení podpory je patrné z příloh Royalová porážku 138 uznala již krátce po uzavření volebních místností. Ve svém překvapivě smířlivém projevu poděkovala voličům a popřála Francii, aby její nový prezident naplnil svůj mandát službou všem občanům. Její projev také vyzval k širšímu sjednocení na levici. 134 Viz (Přepis TV debaty) 135 Viz tabulka č Značně ovšem narostl podíl neplatných hlasovacích lístků 137 Kvůli malému rozdílu mezi kandidáty v průzkumech byla obava, aby (třeba i kvůli chybám hlasovacích strojů) nedošlo k tzv. floridskému scénáři 138 V pořadí třetí prohra prezidentského kandidáta PS 38

39 Tabulka č. 42: Výsledky 2. kola prezidentských voleb 2007 Registrovaných voličů Volilo Neúčast 16,03% Platných hlasů Kandidát % hlasů hlasů Sarkozy 53, Royalová 46, Zdroj: < > Sarkozyho povolební projev přinesl náznaky jeho příštích kroků. Prohlásil, že jeho vítězství není vítězstvím jedné Francie nad druhou, že bude usilovat o jednotu a o to, aby nikdo nezůstal na kraji cesty. Vzkázal protikandidátce, že respektuje ji i její představy, se kterými se identifikovaly miliony Francouzů. Příslib politiky otevřenosti mohl v té chvíli asi jen zasvěceným připadat jako nejdůležitější z jeho výroků. Levice i MoDem doufaly, že v parlamentních volbách zúročí vysokou oblibu svých prezidentských kandidátů, ale právě zmíněná otevřenost jim měla zkřížit plány. Sarkozy se ujal funkce 16. května a následně jmenoval vládu, jejíž složení překvapilo jak levici, tak i pravici. 4.5 Vývoj po volbách Kabinet z 18. května v překvapivém složení a redukované podobě 139 řídil François Fillon 140, post ministra zahraničí obsadil Kouchner a ve vládě zasedli i další bývalí významní socialisté 141. Neočekávaným bylo i jmenování Hervé Mourina (UDF) ministrem obrany, Fadely Amaraové a Ramy Yadeové na funkce tajemnic ministerstev bydlení a zahraničí a Rachidy Datiové ministryní spravedlnosti. 142 Tímto postupem dodržel slib politiky otevřenosti jiným názorům a především před parlamentními volbami oslabil jak centristy, tak socialisty 143. Návratem Juppého do politiky bylo jeho jmenování ministrem životního prostředí 144. V červnových volbách do Národního shromáždění dosáhla pravice očekávaného 139 Má pouze 15 členů oproti Villepinovým 32 nebo Raffarinovým 41 a je v něm 7 žen 140 Bývalý ministr, Sarkozyho poradce a autor významné části volebního programu 141 Viz Příloha č Všechny tyto političky vzešly z imigrace 143 Tím však překvapivá jmenování nekončila, později byl na post výkonného ředitele MMF nominován Strauss-Kahn a šéfem svého think-tanku Sarkozy ustanovil J. Attaliho (blízkého spolupracovníka Mitterranda a ředitele EBRD) (Zlámalová 2007) 144 Ve volbách do Národního shromáždění však neuspěl a rezignoval na funkci (Perotttino 2008: 157) 39

40 úspěchu pouze v prvním kole 145, když získala 109 ze 110 rozdělených mandátů, v kole druhém však zaznamenala citelný propad o 44 křesel oproti dosavadnímu zastoupení 146. Voliči tak pravděpodobně reagovali na levicovou kampaň, založenou na zdůrazňování nebezpečí modré vlny 147. Socialisté zužitkovali podporu své kandidátky z prezidentských voleb 148 alespoň na snížení převahy pravice. Prohloubila se krize PCF, která získala jen 15 mandátů a nemohla ustavit ani vlastní poslanecký klub 149. Největší porážku v parlamentních volbách utrpěl MoDem. I když skončil třetí se ziskem 7,6%; obsadil pouhá 3 křesla, zatímco Nový střed (NC), vzniklý ze zbytku UDF, který se přidal na Sarkozyho stranu, získal sice jen 2,4% hlasů, ale 22 křesel. 145 Viz Příloha č Většinu však udržela 147 Ve smyslu naprosté převahy UMP v legislativě i exekutivě 148 Royalová v parlamentních volbách nekandidovala. V prezidentské kampani napadala kumulování funkcí a sama už je prezidentkou kraje Poitou-Charentes 149 K tomu je třeba aspoň 20 poslanců 40

41 5. Závěr Cílem této práce bylo pojednat o prezidentských volbách ve Francii se zaměřením na poslední volby v roce 2007, přičemž jako referenční vzor sloužily předcházející volby v roce Nezasvěcenému pozorovateli by se po obou zkoumaných volbách mohla jevit situace francouzské exekutivy jako téměř identická. Prezidentský úřad pokaždé získal kandidát pravicové UMP a v Národním shromáždění měla pravice většinu (v roce 2002 dokonce dvoutřetinovou), zatímco na opačné straně spektra bylo možno vidět opoziční levici trpící fragmentací a vnitřními rozpory. Ve skutečnosti se však poměry značně proměnily. To, čím se výsledky obou volebních klání lišily, byla cesta, kterou jich bylo dosaženo, naděje, s jakou je voliči spojovali a především způsob, jakým zkušenost z voleb 2002, kdy do druhého kola postoupil populistický kandidát krajně pravicové FN, ovlivnila volby Na základě faktů předložených v předchozím textu tak můžeme shrnout zásadní odlišnosti a shody, které poslední dvoje volby charakterizovaly. Skutečnost, která nejvíce odlišuje poslední volby od voleb 2002 je postup dvou kandidátů nejsilnějších politických stran 150 do druhého kola. Generační výměna, vítězství kandidáta parlamentní a vládní většiny po více než 30 letech, primárky v obou nejsilnějších stranách, ale také vysoký poměr neplatných hlasů ve druhém kole a masivní využití internetu v kampani jsou novinkami posledních voleb. Jako návrat k tradicím voleb (přerušeným právě volbami 2002) lze hodnotit způsob vedení volební kampaně, obnovení pravolevé politické bipolarity spojené se soutěží, ve které nakonec rozhodují středoví voliči, eliminaci krajních pólů v prvním kole, vysokou volební účast a užitečný způsob hlasování koncentrovaný na kandidáty s největšími šancemi na postup. Opuštění těchto tradic z minulých voleb se tak zatím nezopakovalo, i když některé příčiny tehdejšího vývoje dosud odstraněny nebyly. Sarkozy a UMP tak měli před sebou pět let na to, aby dokázali uvést svůj program do praxe. Podstatného úspěchu však transformovaný gaullistický tábor v podobě UMP již dosáhl. Vznik a dosavadní působení této strany znamenaly ukončení období paralyzujících kohabitací. Výsledky prezidentských i parlamentních voleb 2002 a 2007 nás pak přivádějí k otázce, zda se stále pohybujeme ve stejné oblasti, jak jsme ji charakterizovali v úvodu. Nejmarkantnější změny nastaly ve stranickém systému, který i přes obnovení bipolarity již nelze pravděpodobně popsat jako čtverylku. Spíše než klasický bipartismus s velkými bloky na obou stranách se současný stav jeví jako blízký systému predominantní strany. Dvoukolový systém francouzských voleb však pravděpodobně nepřipustí další rozvoj tohoto fenoménu, neboť v druhých kolech dochází ke spolupráci stran ze stejné části spektra a k vyrovnávání výsledků, 41

42 jak jsme toho byli svědky v posledních parlamentních volbách. Přes rozkolísání V. republiky kohabitacemi a výsledkem voleb z roku 2002 se nakonec prokázalo, že politický systém je i v současnosti 151 schopen generovat exekutivu, které nechybí legitimita ani akceschopnost. Nedá se však říci, že by systém V. republiky dnes zcela odpovídal původním de Gaullovým představám; především úloha stran je v současnosti nezastupitelná 152. (Perottino 2008: 146) Se Sarkozyho nástupem do úřadu vstupuje Francie opět do prezidentštějšího údobí, které může přinést jak pozitiva v podobě větší akceschopnosti a dynamiky exekutivy 153, tolik potřebné po určité nehybnosti Chiracova druhého období; tak negativa ve smyslu jakési monarchizace 154 úřadu prezidenta s vládou v roli jeho servisní organizace. Taková nebezpečí umocňuje reálná absence silné opozice a novým prezidentem zaváděný způsob komunikace s občany prostřednictvím médií. (Moisi 2008) Francouzský prezident je vybaven značnými pravomocemi, ale také vystaven velkým očekáváním ze strany společnosti. Před novým prezidentem stojí úkol vyřešit problémy imigrace, bezpečnosti, stagnujícího ekonomického růstu, klesajícího mezinárodního vlivu a také krize identity Francie. Francie mi dala vše a já chci vše dát jí, prohlásil Sarkozy poté, co získal nejvyšší post v zemi. Přejme tedy Francii, aby jí tuto přízeň oplatil co možná nejlepším způsobem. 150 Z hlediska počtu poslanců v Národním shromáždění 151 Po téměř 50 letech jeho existence 152 U velkých stran dochází od roku 2002 k prezidencializaci jejich agendy 153 Vzhledem k existující synergii Národního shromáždění a prezidenta 154 S tím může korespondovat na vnitrostranické rovině i nahrazení funkce předsedy UMP kolegiálním vedením, což na jedné straně můžeme chápat jako demokratizaci řízení strany, na straně druhé ale také jako snahu Sarkozyho omezit jeho potenciální vyzyvatele z vlastních řad (Perottino 2008: 158-9) 42

43 Použitá literatura a zdroje Literatura: Bacqué, R. (2002): Jacques Chirac une ambition au sommet. Le Monde Horizons, Bankowicz, M. (1997): Typy současné demokracie. Parlamentní zpravodaj č. 6/1997 Bennhold, K. (2006): 3 French Socialists hold final debate, International Herald Tribune, Duverger, M. (1995): A New Political System Model: Semi-Presidential Government, in: Lijphart, A. (ed.) (1995): Parliamentary Versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press. Eichler, J. (2002): Francie po prezidentských volbách, Mezinárodní politika 6/2002, pp Glucksmann, A. (2007): Pourquoi je choisis Nicolas Sarkozy, Le Monde, Hloušek, V. - Chytilek, R. - Strmiska, M. (2005): Francie a Monako, in: Hloušek, V. - Chytilek, R. - Kopeček, L. - Strmiska, M.: Politické strany moderní Evropy, Praha, Portál Hloušek, V. (2006): Vztahy socialistických a komunistických stran v zemích západní Evropy, Brno, IIPS Chytilek, R. (2007): Zkoumání většinových volebních systémů, disertační práce, Brno, FSS MU Jérôme, B.- Jérôme-Speziari, V. (2004): Forecasting the 2002 Elections: Lessons from a Political Economy model, in: Lewis-Beck, M. S.: The French Voter, New York, Palgrave, pp Jiráček, M. (2004): Republika jako náboženství aneb o francouzské zásadě laicité, Revue církevního práva 27, 1/2004, Praha, Společnost pro církevní právo Kaniok, P. (2006): Evropeanisté, eurogovernmentalisté a euroskeptici: reflexe euroskepticismu a jeho stranických projevů, disertační práce, Brno, FSS MU Klokočka, V. (1996): Ústavní systémy evropských států, Praha, Linde Klokočka, V. Wagnerová, E. (1997): Ústavy států EU, Praha, Linde Knapp, A. (2004): Parties and the party system in France: a disconnected democracy? Basingstoke, Palgrave Kohout, P. (2007): Politická ekonomie francouzských voleb, Mezinárodní politika č. 6/2007, pp Komárek, M. (2006): Revoluce v Sarkolandu. Reflex 12/2006 Komárek, M. (2006 b): Ulice opět zvítězila, Reflex 16/

44 Kunc, J. (2005): Francouzská republika (République française), in: Dvořáková, V. a kol., Komparace politických systémů I., 4. přepracované vydání, Praha, Oeconomica Kysela, J. (2004): Dvoukomorové systémy. Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha, Eurolex Bohemia Leparmentier, A. (2002): Un palmarès de la richesse met la France en queue de peloton, Le Monde, Mareš, M. (2002): Extrémní Francie, Revue Proglas: měsíčník pro kulturu a politiku, roč. XIII, č. 5, pp Matějová, V. (2003): Francouzské prezidentské volby 2002, oborová práce, Brno, FSS MU Mayer, N. (2002): Les hauts et les bas du vote Le Pen Revue française de science politique, Année 2002, Volume 52, Numéro 5-6, pp Mayer, N. (2003): Le Pen's comeback: the 2002 French presidential election. International Journal of Urban and Regional Research 27 (2), pp Mayer, N. - Tiberj, V. (2004): Do issues matter? Law and order in the 2002 French presidential election, in: Lewis-Beck, M. S.: The French Voter, New York, Palgrave, pp Mojžíš, M. (2005): Aktuální problémy francouzské politiky po prezidentských a parlamentních volbách 2002, diplomová práce, Brno, PrF MU Müller, Z. (2007): Prezidentské volby ve Francii: sázka na reformu, Mezinárodní politika č. 6/2007, pp. 4-7 Nekvapil, V. (2004): Sbohem a šáteček. Respekt 6/2004 Nekvapil, V. (2006): Mezi vizionářem a populistou, Ekonom č. 50/2006 Parodi, J-L. (2002): L'énigme de la cohabitation, ou les effets pervers d'une pré-sélection annoncée, Revue française de science politique, Volume 52, Numéro 5, pp Perottino, M. (2005): Francouzský politický systém, Praha, Slon Perottino, M. (2008): Prezident republiky ve Francii, in: Novák, M. Brunclík, M (eds.): Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě, Praha, Dokořán Pink, M. (2003): Vývoj francouzské pravice v letech , diplomová práce, Brno, FSS MU Pink, M. (2004): Regionální volby ve Francii. Politologický časopis 4/2004, pp Pink, M. (2005): Francouzské referendum v květnu 2005, Politologický časopis 4/2005, pp Pink, M. (2007b): Francouzské prezidentské volby, Revue Politika 4/2007, pp

45 Ryska, P. (2007): Program Royalové? Boj s "chamtivými", Hospodářské noviny, Szajkowski, B. (ed.) (2005): Political Parties of the World, London, John Harper Publishing Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Praha, Slon Siaroff, A. (2000): Comparative European Party Systems: An Analysis of Parliamentary Elections Since New York, Garland Publishing Inc. Schain, M. A. (2004): Politics in France, in: Almond, G. A. - Bingham Powell, Jr., G. - Stroem, K. - Dalton, R. J.: Comparative Politics Today. A World View, New York, Longman Slaběňák, M. (2002): Vývoj francouzského politického systému v období první a druhé kohabitace, bakalářská práce, Brno, FSS MU Sitek, P. (2007): Imigrace jako politický argument a francouzské prezidentské volby, Mezinárodní politika č. 6/2007, pp Svatoň, J. (1997): Vládní orgán moderního státu : jeho původ, vývoj a charakter v některých evropských státec, Brno, Doplněk Ysmal, C. (2005): France, European Journal of Political Research, Volume 44, Issue 7-8, Page Ysmal, C. (2007): France, European Journal of Political Research, Volume 46, Issue 7-8, Page Zbořil, Z. (2007): Francie po volbách mezi triumfem a svorností, Mezinárodní politika č. 6/2007, pp. 3 Žličař, J. (2007): Financování politických stran a hnutí z veřejných rozpočtů - komparace tří vybraných zemí, bakalářská práce, Brno, ESF MU Internetové zdroje: (všechny zdroje ověřeny k ) Balabán, M. - Rašek, A. (2007): Na co myslí Nicolas Sarkozy, on-line text < Baroš, J. (2006): Kam zařadit Unii pro lidové hnutí (UMP)?, on-line text < Baroš, J. (2006b): Postoj francouzských politických stran k evropské integraci on-line text < Berlins, M. (2006): Ségolène Royal is the left's best bet to be the next leader of Franc, but the socialist elephants are out to stop her, on-line text < 45

46 Bláha, M (2007): Kandidáti přizpůsobují své kampaně současné Francii, on-line text < Brož, J. (2004): Alain Juppé odsouzen ke 14 měsícům vězení a 1 roku nevolitelnosti, on-line text < Doležalová, L. (2005) Francouzští socialisté vyšli ze sjezdu sjednoceně, ale, on-line text < Danielová, K. (2004): Imigrační politika Francie se zaměřením na současnou situaci, on-line text < Ďuríček, A. (2002): Chirac a Jospin sa pripravujú na boj o Elyzejský palác. on-line text < Gas, V. (2006): Ségolène Royal en piste pour la présidentielle, on-line text < Hořická, O. (2002): Francouzská vládní většina o víkendu založila novou stranu -UMP, on-line text < Chirac, J. (2002): C'est le combat de toute ma vie, un combat moral on-line text < 02/avril/discours_de_m_jacques_chirac_a_rennescampagne_electorale_pour_l_election_presidentielle.3215.html> Kytka I. (2005): Daň za nepokoje, on-line text < Kotrba, Š. (2006): Bayrou: Jsem ten, kdo šlechtí dostihové koně francouzské politiky, on-line text < Levíček, M. (2002): Nedorozumění po francouzsku, on-line text < Mackenzie, J. (2007): Prezidentem Francie chce být i komunista - Rudý pošťák, on-line text < Moisi, D. (2008): Sauver le Sarkozy public, on-line text < Mortkowitz, S. (2007): Konec partajní loajality, on-line text < partajni-loajality-0h1- /ln_noviny.asp?c=a070421_000108_ln_noviny_sko&klic=218941&mes=070421_0> 46

47 Nekvapil, V. (2005): Až galský kohout zakokrhá, on-line text < Pachta, L. (2002): Francie před volbami : zmatek a napětí, on-line text < Pachta, L. (2005): Fenomén Sarkozy: skutečné reformy, nebo jen stará politika v atraktivním balení?, on-line text < Perottino, M. (2002): Šok a zemětřesení ve Francii po prvním kole voleb, on-line text Pink, M. (2007): Francouzské prezidentské volby 2007 z pohledu volební geografie, Středoevropské politické studie roč. IX, č. 2-3, s , on-line verze < Přepis TV debaty: < 2007/debat-sarkozy-royal-tv-2-mai-2007.htm> Prudíková, D. (2005): Francouzské politické strany a evropská integrace, on line text, Středoevropské politické studie č. 2-3 / 2005, < Referendum (2000): < Rocard, M. (2006): Le cirque médiatique de l élection présidentielle française, on-line text < > Rokos, M.: (2007), Kdo povede Francii? Mezi Ségo a Sarko to vře, on-line text < /ln_noviny.asp?c=a070505_000008_ln_noviny_sko&klic=219158&mes=070505_0> Rupnik, J. (2002): Mezi únavou z demokracie a politikou strachu, on-line text < Sládek, J. (2006): Aféra Clearstream. Francouzský premiér odmítl odstoupit, on-line text < Šmíd, J. Matůšů, M. (2007): Bayrou nepodpoří ani jednoho z kandidátů na post francouzského prezidenta, on-line text < Sokol, P. (2004): EPP-ED a volby do Evropského parlamentu 2004, in: Revue politika 11/2004, on-line text < Řiháčková, V. (2004): Chirac chce posunout termín referenda, on-line text < 47

48 Votruba, M. (2005): Francouzi rozhodli, on-line text < Zlámalová, L.(2007): Jak Sarkozy probudil Francii, on line text < Cizojazyčné portály: Agentura Ifop: < Agentura Ipsos: < Agentura TNS-Sofres: < Informace o francouzské politice: < Le Figaro: < Le Monde: < Oficiální stránky ministerstva vnitra Francouzské republiky: < Oficiální stránky veřejné služby: < Oficiální stránky Národního shromáždění: < Oficiální stránky Úřadu prezidenta: < Oficiální stránky předsedy vlády: < Oficiální stránky Komise pro transparentní financování politických stran: < Oficiální stránky Nejvyšší rady pro audiovizi (rozhlasové a televizní vysílání): < Oficiální stránky Ústavní rady: < Oficiální stránky francouzského Senátu: < Portál Centra politických výzkumů Sciences-Po: < Rozcestník informací a dokumentů Francie: < Veřejná služba pro šíření práva: < Stránky politických stran a kandidátů na prezidenta: Socialistická strana: < UMP: < Stránky N. Sarkozyho: < Stránky S. Royalové: < Stránky F. Bayroua a MoDem: < Stránky J-M. Le Pena a Front National: < Rozcestník institucí a politických stran: < Rozcestník na všechny kandidáty voleb 2007: < 48

49 Seznam příloh Příloha č. 1: Přehled prezidentů V. republiky Příloha č. 2: Přehled francouzských politických stran Příloha č. 3: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání Příloha č. 4: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska zaměstnání Příloha č. 5: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska věku Příloha č. 6: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska pohlaví Příloha č. 7: Rozložení volební podpory J. Chiraca v prvním kole Příloha č. 8: Rozložení volební podpory J-M. Le Pena v prvním kole Příloha č. 9: Rozložení volební podpory L. Jospina v prvním kole Příloha č. 10: Rozložení volební podpory F. Bayroua v prvním kole Příloha č. 11: Vývoj volební neúčasti v 1. a 2. kole prezidentských voleb ( ) Příloha č. 12: Rozložení volební podpory J. Chiraca ve druhém kole Příloha č. 13: Rozložení volební podpory J. M. Le Pena v druhém kole Příloha č. 14: Výsledky parlamentních voleb Příloha č. 15: Výsledky voleb do Evropského parlamentu Příloha č. 16: Výsledky referenda Příloha č. 17: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání Příloha č. 18: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska zaměstnání Příloha č. 19: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska věku Příloha č. 20: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska pohlaví Příloha č. 21: Rozložení volební podpory Sarkozyho v prvním kole Příloha č. 22: Rozložení volební podpory Royalové v prvním kole Příloha č. 23: Rozložení volební podpory Bayroua v prvním kole Příloha č. 24: Rozložení volební podpory Le Pena v prvním kole Příloha č. 25: Rozložení volební podpory Sarkozyho ve druhém kole Příloha č. 26: Rozložení volební podpory Royalové ve druhém kole Příloha č. 27: Rozložení vítězných obvodů Sarkozyho a Royalové v 2. kole Příloha č. 28: Výsledky parlamentních voleb Příloha č. 29: Složení vlády premiéra Françoise Fillona z

50 Přílohy: Příloha č. 1: Přehled prezidentů V. republiky Jméno Rok nástupu Rok ukončení Charles de Gaulle Georges Pompidou Valery Giscard d Estaing Francois Mitterrand Jacques Chirac Nicolas Sarkozy Zdroj: (Perottino 2005: ) Příloha č. 2: Přehled francouzských politických stran Francouzský název Český název Zkratka Union pour un mouvement populaire Svaz pro lidové hnutí UMP Union pour la Démokratie Française Svaz pro francouzskou demokracii UDF Rassemblement pour la république Sdružení pro Republiku RPR Mouvement pour la France Hnutí za Francii MPF Front National Národní fronta FN Mouvement National Républicain Národní republikánské hnutí MNR Pôle Républicain Republikánský pól PR Chasse, Pêche, Nature, Traditions Lov, rybolov, příroda, tradice CPNT Démokratie Libérale Liberální demokracie DL Parti Communiste Français Komunistická strana PCF Parti Socialiste Socialistická strana PS Lutte Ouvrière Dělnický boj LO Parti Radical de Gauche Radikální strana levice PRG Lique Communiste Révoltionnaire Revoluční komunistická liga LCR Parti des travailleurs Strana pracujících PT Les Verts Strana zelených Verts Rassemblement pour la France Sdružení za Francii RPF Nouveau Centre Nový střed NC Citoyenneté Action Participation pour le Akce občanské participace pro 21. CAP21 21ème siècle století Mouvement Républicain et Citoyen Občanské republikánské hnutí MCR Zdroj: (Hloušek, Strmiska 2005: 116); webové prezentace stran 50

51 Příloha č. 3: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání (kategorie; %)* 100 Magisterské; 6 90 Magisterské; 16 Bakalářské; 9 Magisterské; Bakalářské; 10 Maturita; 14 Bakalářské; Maturita; Maturita; 16 % 50 Střední; Střední; 37 Střední; Základní; 23 Základní; 27 Základní; 22 0 Chirac Le Pen Jospin Zdroj: < vlastní výpočet * Vzhledem k odlišné struktuře školství Francie jsou kategorie pro lepší srozumitelnost upraveny dle zvyklostí v ČR Příloha č. 4: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska zaměstnání (kategorie; %) Jiné; 10 Jiné; 7 Nezaměstnaný; 3 Nezaměstnaný; 7 Jiné; 11 Nezaměstnaný; Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 27 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 24 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; Zaměstnanec v soukromém sektoru ; 45 Zaměstnanec v soukromém sektoru ; 49 Zaměstnanec v soukromém sektoru ; Živnostník; 15 Živnostník; 13 Živnostník; 6 Chirac Le Pen Jospin Zdroj: < vlastní výpočet 51

52 Příloha č. 5: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska věku (kategorie; %) a víc; a víc; a víc; ; ; 25 % ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; 7 Chirac Le Pen Jospin Zdroj: < vlastní výpočet Příloha č. 6: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska pohlaví (kategorie; %) % Ženy; 43 Ženy; 58 Ženy; 51 Muži; 57 Muži; 42 Muži; 49 Chirac Le Pen Jospin Zdroj: < vlastní výpočet 52

53 Příloha č. 7: Rozložení volební podpory J. Chiraca v prvním kole 2002 Zdroj: < > Příloha č. 8: Rozložení volební podpory J-M. Le Pena v prvním kole 2002 Zdroj: < 53

54 Příloha č. 9: Rozložení volební podpory L. Jospina v prvním kole 2002 Zdroj: < Příloha č. 10: Rozložení volební podpory F. Bayroua v prvním kole 2002 Zdroj: < 54

55 Příloha č. 11: Vývoj volební neúčasti v 1. a 2. kole prezidentských voleb ( ) 35 31, ,6 % volební neúčasti ,4 15,8 12,7 18,9 14,1 18,1 15,9 21,6 20,3 20,3 16,23 16, Zdroj: < (Parodi 2002); vlastní výpočet Příloha č. 12: Rozložení volební podpory J. Chiraca ve druhém kole 2002 Zdroj: < > 55

56 Příloha č. 13: Rozložení volební podpory J. M. Le Pena v druhém kole 2002 Zdroj:< Příloha č. 14: Výsledky parlamentních voleb kolo (9. června 2002 ) 2. kolo (16. června 2002) Registrovaných voličů Hlasovalo % % Platné hlasy % % Strana Hlasů % Křesel Hlasů % Křesel Celkem křesel PRG PS PCF PR Ostatní levice , Verts UMP UDF RPF DL MPF CPNT Ostatní pravice , FN MNR Jiné Zdroj: < vlastní výpočet 56

57 Příloha č. 15: Výsledky voleb do Evropského parlamentu 2004 Strana % hlasů křesel PS 28,9 31 UMP 16,6 17 UDF FN 9,8 7 Verts 7,4 6 MPF 6,7 3 PC 5,3 2 PCR 0,6 1 Zdroj: < > Příloha č. 16: Výsledky referenda 2005 Registrovaných voličů Neúčast ,63% Hlasovalo ,37% Neplatné hlasy ,52% Platné hlasy ,37% Ano ,33% Ne ,67% Zdroj:< > 57

58 Příloha č. 17: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska vzdělání (kategorie; %)* 100% 80% Magisterské; 23,5 Magisterské; 33 Magisterské; 21 Magisterské; 11,7 Maturita; 19,6 Maturita; 22,5 Maturita; 26,8 60% Maturita; 28 Střední; 25,5 40% Střední; 25,4 Střední; 26 20% Střední; 25 Základní; 43 Základní; 28,6 Základní; 26 Základní; 12 0% Royalová Bayrou Sarkozy Le Pen Zdroj: < >; vlastní výpočet * Vzhledem k odlišné struktuře školství Francie jsou kategorie pro lepší srozumitelnost upraveny dle zvyklostí v ČR Příloha č. 18: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska zaměstnání (kategorie; %)* 100% 90% Důchodci; 23 Důchodci; 21 Důchodci; 22 80% 70% 60% 50% 40% Jiné; 18 Nezaměstnaný; 3 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 22 Jiné; 12 Nezaměstnaný; 6 Nezaměstnaný; 8 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 19 Důchodci; 38 Jiné; 12 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 12 Jiné; 11 Zaměstnanec ve veřejném sektoru; 16 30% 20% Zaměstnanec v soukromém sektoru; 28 Zaměstnanec v soukromém sektoru; 33 Zaměstnanec v soukromém sektoru; 33 Zaměstnanec v soukromém sektoru; 33 10% 0% Živnostník; 6 Živnostník; 9 Živnostník; 5 Živnostník; 10 Royalová Bayrou Sarkozy Le Pen Zdroj: < vlastní výpočet * Podíl hlasů nezaměstnaných pro Sarkozyho byl menší než 1% 58

59 Příloha č. 19: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska věku (kategorie; %) 100% 90% 65 a víc; a víc; a víc; a víc; 16 80% 70% ; ; ; 25 60% ; 25 50% ; ; ; 25 40% 30% 20% 10% 0% ; ; ; ; ; ; ; ; ; 9 Royalová Bayrou Sarkozy Le Pen Zdroj: < >; vlastní výpočet Příloha č. 20: Segmentace voličů hlavních kandidátů z hlediska pohlaví (kategorie; %) Ženy; 52 Ženy; 42 Ženy; 55 Ženy; Muži; 48 Muži; 58 Muži; 45 Muži; Royalová Bayrou Sarkozy Le Pen Zdroj: < >; vlastní výpočet 59

60 Příloha č. 21: Rozložení volební podpory Sarkozyho v prvním kole 2007 Zdroj: < > Příloha č. 22: Rozložení volební podpory Royalové v prvním kole 2007 Zdroj: < > 60

61 Příloha č. 23: rozložení volební podpory Bayroua v prvním kole 2007 Zdroj: < Příloha č. 24: rozložení volební podpory Le Pena v prvním kole 2007 Zdroj: < > 61

62 Příloha č. 25: Rozložení volební podpory Sarkozyho ve druhém kole % a víc 55% - 60% 50% - 55% 45% - 50% 40% - 45% 35% - 40% 30% - 35% Zdroj: < Příloha č. 26: Rozložení volební podpory Royalové ve druhém kole % a víc 55% - 60% 50% - 55% 45% - 50% 40% - 45% 35% - 40% 30% - 35% Zdroj: < 62

63 Příloha č. 27: Rozložení vítězných obvodů Sarkozyho a Royalové v 2. kole Sarkozy Royalová Zdroj: < > Příloha č. 28: Výsledky parlamentních voleb kolo (10. června 2007 ) 2. kolo (17. června 2007) Registrovaných voličů Hlasovalo ,40% % Platné hlasy ,10% ,60% Strana Hlasů % Křesel Hlasů % Křesel Celkem křesel PRG , ,6 7 7 PS , , PCF , , Ostatní levice , Verts , ,4 4 4 UMP , , MoDem , ,5 3 3 NC , , MPF , CPNT , Ostatní pravice , ,2 7 9 FN , ,1 0 0 Jiné , ,7 2 2 Zdroj: < vlastní výpočet 63