Alice Prajzentová KOTRMELÍNA

Transkript

1 Alice Prajzentová KOTRMELÍNA 1

2 Alice Prajzentová je ze severu, ale z jejích veršů probleskuje jižanská horkokrevnost: špičkou jazyka ohmatávám tvůj ušní boltec... a v mé podbřišní krajině začíná zurčet malý pramínek / potajmu vplétám ti do myšlenek neznámé mikroorganismy. To ale není jediná její poloha místo zde má i ironický úsměv, nebo spíše škleb, rukavice hozená do tváře nepřátelské a cizí realitě, i zoufání si nad ní. A mnoho dalšího ve sbírce nalezneme: okouzlení řečí například tou, jíž mluví ti ostatní, i tou, kterou používá básnířka sama: Skřepot hlasu otíral se do zavařenin / Ať Jaruna vysmejčí i gánek. Okouzlení tím, co se děje se slovy, když námi procházejí, když přizpůsobují svá těla básni a tomu, co má být řečeno, když se odkudsi rodí slova dosud neznámá. To vše vyjádřeno hodně přímočaře bez zbytečných okras a kudrlinek. Úvody chybí a konce jsou prostě konce a tečka - žádné hry se čtenářem. Ve své prvotině vyhlásila Alice Prajzentová vší falešnosti válku. A to sluší nejen prvotinám. Tomáš Míka literárně kulturní časopis H _ ALUZE 2 1

3 Alice Prajzentová Kotrmelína Občanské sdružení H_aluze, 2010 Text Alice Prajzentová, 2010 Ilustrace Eva Žižkovská ISBN

4 variace na rozhovory 4 5

5 seděla za stolem v čerstvě vymalované kuchyni hřbetem dlaně metla drobty večeře na miniaturní hromádku snad nemyslela na nic, jen posmutněle vzdychla za zdí se dva milenci divoce proplétali prudce vstala zasunula židli oblékla si kabát s konečněnalezenou vzpomínkou vyšla z domu špičkou jazyka ohmatávám tvůj ušní boltec je měkký a teplý a v mé podbřišní krajině začíná zurčet malý pramínek potajmu vplétám ti do myšlenek neznámé mikroorganismy při každičkém pohledu do zrcadla nabobtnají až jednoho dne: hlava ne nepodobna balonu, či naopak, to podle úhlu pohledu uletí 6 7

6 po tolika letech teď je tehdy nebo naopak já v tobě třepe se hlas tak raději nemluvit vpíjet se do sebe každým polibkem blíž líbal bys jí kolena kdyby chtěla kdyby nebyla daleko líbal bys jí kolena přes jizvy dětství ranní opar halí domy, obrysy v peřinách sklenice vody usazená v prachu vedle postele kreslí s ní po zemi čáry 8 9

7 vysvlečená donaha sbírám odvahu říct dost! svítá zlehka, jen měkce oblékám tvá slova, ale nenašla jsem správnou velikost jsou příliš krátká příliš tenká příliš ošoupaná svítá alespoň někdy trhám knoflíky na košili z prázdných vět svítá nad lahví červeného vína 10 11

8 starostlivě kolem dokola opiluje cudnost její mlčky dlaněmi popíná bílá ňadra tříští svůj dech v pihatých kupách malé dětské zkoumavě mezi prsty mnou její ušní boltce jako v agónii otočí hlavu kde tuší maličké ruce není však dítěte není nikoho 12 13

9 uzavírá se pod štiplavou nostalgií jako pod těžkými pancíři osamělý začal skončil nostalgicky nahý 14 15

10 jeho hlas moduloval pozvolna se podobal nechtěným projevům epilace vypravování se slévalo v barevných tůních slov jen pozlátko chybělo ještě chvíli okouněl zvědav vydupával do kočičích hlav tóny očekávání krátce si odkašlal, aby skryl svou nervozitu a znovu se rozhovořil spíše sám k sobě 16 17

11 nutkání vnořit špičku nosu do zátylku očichat každičký obratel laskat svými tvářemi nakousávat kůži i slova jež zaniknou v obsedantním sténání a když ruka laskala obrovitý zadek téměř jakoby porostlý růžovou vrstvou špinavých tepláků uvědomila si tu absurditu situace co na tom že věkový rozdíl si nezadá se vzdáleností z města Ú do města L? lístek však nikdo neprocvakl pokud kdy nějaký existoval stejně by procvaknut za stávající situace nebyl a ona svými tyčkovitými prsty posunula brýle přesně do drážek vytlačených na nose dost možná že už se s načervenalými obtisky krátkozrakosti narodila 18 19

12 pondělí ráno zvoní budík realita a lákavá vůně kávy na chvíli zalepí bolavé rány noci tikot hodin zesiluje nervozitu nový den, týden, rok mě nepřevezete! já přeci pravidelně jezdím k lékaři postel je studená dnes v noci v ní nikdo nespal zaklíněn v popruhy po cestách táhne vozejk svůj pln balvanitých slov drnčí dřou se odlamují mezi nimi schouleny po skrovnu žilnaté úspěchy jak nohy stařeny lopotící se u plotny z huby jí páchne žluč zaklíněn v popruhy do kopců táhne vozejk svůj zakopat pod stromy svrhnout se strže 20 21

13 ranní dotek štiplavého větru šediv sebe sama navlhlé oči vnořeny do kapesníku a tlumený vzlykot přítelkyně v ranních omámeních vyslovené ódy na budoucnost ztrácejí punc tajemna semtam trousil se v rukou svíraje okousaná a slinami navlhlá torza rohlenců pak dlaně tlačil proti zdi a z hrdla prýštěl řev člověka který se nedokáže pohnout z místa ten pocit ten pocit dokázal udusat veškeré doutnající záchvěvy radosti 22 23

14 hoc hoc ke kamnům 24 25

15 Ať umeje posudinku křikla stará ze sklepa skřepot hlasu otíral se do zavařenin Ať Jaruna vysmejčí i gánek lomozila jedová odplivla si do myšinců zkornatělými patami zaplula do galoší Eště koupit chlieb a můžou přijít na mecheche starost stáří vyměkne ostrý pohled i úderný krok a ty se začínáš bát že nedoneseš hrnek ke rtům je ti líto promrhaných okamžiků i pradávných odžitých chvil které vypadaly z paměti jako jablka z koše stejně dunivě prásk o beton starost stáří a moc tuhé maso které nepřekousneš Jaruna v gánku tiskla zlostně v ňadra koště 26 27

16 v béžových kalhotách zašlých kapec černej pulóvr přes když je vedro přijímá z kalicha pivo kafe vysejpá natlakovaný popeláky je už taková Božena 28 29

17 roztančené boky obzoru 30 31

18 rodné město po kmenech staletých tisů děčínské tryzny za bonvivány podmokelské třikrát víno a jednu taškařici a v půl čtvrté ráno, okružák na cestu do hajan ve svých úvahách klop klop klop jako dítě s dřeváky bosky na asfaltu klop klop nakopává kamínky až to pod podrážkami křupne jak kůstky v krvavé tlačence mezizuby vy-lu-zu-jí stejně absolutní klop klop dítě s dřeváky na podrážkách z tlačenky 32 33

19 rozevírá svá asfaltová stehna jako když kurva lačně rozhodí nohy černé hrudkovité strie každý podzim stromy se zbarví asfalt pukne Majestátně, se tam tyčíš, ty vyprahlá, napůl zbořená, vykradená, znásilněná, počmáraná, trusem a chcankami páchnoucí, obdivovaná, staletími trýzněná, zarostlá a zas pokosená, znamenitá zámku! 34 35

20 nedorozumění prst dotknul se prsu vyprskl smíchy a zalezl zpět do bavlněné nory s otvory pro jiné prsty prs se urazil, chtěl být mačkán! prst a prs spolu nemluví vymazci osnabrücké mosty, tam na temeni hlavy to duje co se spojí ve sledu záblesků jako porcování lososů co se spojí v Osnabrücku všude blyštivé hlavy s rukama v kapsách a holým temenem 36 37

21 osteoporóza na Masarykově nádraží v Praze, zádumčivý listopad dvě neutěšené postavy hovoříce mezi sebou chvilkami dloubou své myšlenky zásadními povely Žena: Hledá ty peníze v kufru! Ty si myslíš, že ho máma měla takhle srovnanej?! Muž: Já jí věřím, ale ty ne! Žena: No jasně, ty seš naivní, ty seš tak naivní, to vím! Muž: Proč by to dělala? Žena: Protože je to můra chamtivá! noční lup až vylomí poslední plaňku bude už hluboká noc lezavá zima ztuhne ve zpocených vlasech droboulinké jehle mrazu ve tvářích pak v teple rozlijí skvrny lišeje až vylomí poslední plaňku bude moc unavený ztěžklé tělo se sesune po kmeni stromu k zemi v úmorném tichu jen přerývavý dech dvě hlavy nakloněny dvě hlavy ševelíce mezi stromy, u kterých se nesmí stavět a Praha se chystá na pochod neonacistů židovským městem 38 39

22 snivo z každého prstu prýští další ruka koruny rukou vztyčené k nebesům nohy ovíjí ostnatý drát zahryzává se lačnými zubisky do rosolnatých lýtek laská se s koleny hladí stehna snivo hmožděnky místo prsou zpívají unisono hymnu koruny rukou, větve prstů šumí do ticha jako opuštěná kafilerka 40 41

23 vedlejší kupé na divnožluté slupině vlaku promítán stín sedící hlava křeče vagonu opisuje mizí v tunelech probleskuje průrvami tetelí se na výslunní skoro načechrává o chvíli později pohlcena v lůně nástupišť odpolední siesta submisivní ženštiny v ultra lehkých burkách pochodují se samopaly po poušti jedna druhá třetí odpočítávají sekundy postaví se v dvojstup obličeji k sobě sukub hlásá odpolední čaj je sobota a lidé odpočívají submisivní ženštiny svlékají burky jsou nahé, na tělech mají bodné rány bodné rány a stigmata Alláhův černý humor je legrační je z dáli pozorovat ženštiny střílí samy sebe a pouštní písek se zbarvuje doruda odpolední siesta končí a lidé se rozcházejí 42 43

24 kreuzbergská esence na lavičce muži s černými boa popíjejí plechovky naproti v domě páté patro s roztlemeným oknem dívá se ven bělavá tvář vosková pozoruje muže, kterak vrůstají do vět dívá se ve voskovinatých tvářích jako uzoulinkatá koryta řek památky šťastných dní a muži se líbají a šimrají chmýřím boa v mezičasí desková hra skořápky pistácií jako figurky v koutku oka nezbedně zašimrá malý Gnom úzkostlivě sebou trhneš další sklenka, vlahý polibek tady se není čeho bát tady ne! vůně kari a česneku vyzývavě obnažuje své půvaby slinná slova kolorované vjemy smích odevšad tady se není čeho bát 44 45

25 po Alexu rovně pak zahnou doprava jako v betonovém kotci s betonovými miskami na vodu a než se ohlédneš není tu ani spadnuvší pouzdro na foťák nasedneš do tramvaje směr Ostberlin bitte lahváč vtisklý do dlaně zdánlivě a chvilkově přebije tepání žes někde něco ztratil 46 47

26 kotrmelína 48 49

27 jen aspoň jednou bezejmenná nehláskovat své jméno do telefonu necedit skrz zuby na poště téměř nešeptat v bance N-E-J-M-E-N-O-V-A-T-S-E bezejmenná fronta na důstojnost dlouhý týden kolmo krouhám krouhám a križmo plachtím ve světlech účtenek tančím lemuji pokoj ode zdi k oknu od okna ke stropu a výš krouhám do zblbnutí cáry faktur N-E-B-E-R-E-T-O-K-O-N-C-E jen alespoň jednou bezejmenný anonym co důstojně zdraví kolemjdoucí s vypálenými jmény na čelech 50 51

28 ta mohutná skalistá hora Mariina zabalena v teskný znělcový háv v klopách hnízdící žlutá hejna úpolínů ta mohutná hora Mariina shlíží na město ústecké laská ve svých kamenných tlapách ta mohutná hora Mariina výstražně vztyčená jako nedůtklivý ukazovák kartony, krabice, plata emocí zatloukla jsem jimi okna do svědomí není čisté, ale nekapalní neproteče skrz membránu úsměvu ta mohutná hora Mariina louhovaná v mlíce 52 53

29 a k Vánocům si přeju aby Ježíšek umřel pani učitelko učit imigranty by bylo o moc lepší nerozumět posměškům co znamená drsná? asi že má malý prsa já chci aby Ježíšek umřel! 54 55

30 kormidlo zavěsil na rám obrazu sviští to jako po másle zamne si ruce a polyká tuny rybího tuku bude líp, už to dávno ví každý to ví jen mokro svrbí (tátovi) 56 57

31 58 59

32 obsah: variace na rozhovory seděla za stolem 6 špičkou jazyka ohmatávám tvůj ušní boltec 7 po tolika letech 8 líbal bys jí kolena 9 vysvlečená donaha 11 starostlivě 12 malé dětské 13 uzavírá se 15 jeho hlas 17 nutkání 18 a když ruka laskala 19 pondělí ráno 20 zaklíněn v popruhy 21 ranní dotek štiplavého větru 22 semtam 23 hoc hoc ke kamnům Ať umeje posudinku 26 starost stáří 27 v béžových kalhotách zašlých kapec 28 roztančené boky obzoru rodné město 32 ve svých úvahách 33 rozevírá svá asfaltová stehna 34 Majestátně, se tam tyčíš, ty vyprahlá, napůl zbořená 35 nedorozumění 36 vymazci 37 osteoporóza 38 noční lup 39 snivo 41 vedlejší kupé 42 odpolední siesta 43 kreuzbergská esence 44 v mezičasí 45 po Alexu rovně 46 kotrmelína jen aspoň jednou bezejmenná 50 dlouhý týden 51 ta mohutná skalistá hora Mariina 52 kartony, krabice, plata 53 a k Vánocům si přeju aby Ježíšek umřel, pani učitelko 54 kormidlo zavěsil na rám obrazu

33 edice H_aluze řídí Tomáš Suk Alice Prajzentová KOTRMELÍNA Ilustrace Eva Žižkovská Obálka a sazba Miloš Makovský Odpovědný redaktor Tomáš Suk Jazyková redakce Tomáš Suk Tisk a knihařské zpracování PRINTIA, s. r. o. Počet stran 64 Samostatně neprodejná příloha Literárně-kulturního časopisu H_aluze č. 11 Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Vydání první Občanské sdružení H_aluze,

34 autorka fotografie: Anica Jenski Alice Prajzentová (*1982, Děčín) Studuje bohemistiku na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Živí se učitelskou řeholí a příležitostným lektorováním. Spoluzaložila literárněkulturní časopis H_aluze, ve kterém působí jako redaktorka. Publikovala v časopise Psí víno, ve Sborníku literární ceny Vladimíra Vokolka (2007) a v revue Sever, západ, východ severní Čechy (2009). Organizuje autorská čtení a festival Antropotyátr

35 literárně kulturní časopis 66 H _ ALUZE