REVIZE OSTEOLOGICKÉ SBÍRKY DR. JINDŘICHA WANKELA ULOŽENÉ VE VLASTIVĚDNÉM MUZEU V OLOMOUCI

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOLOGIE REVIZE OSTEOLOGICKÉ SBÍRKY DR. JINDŘICHA WANKELA ULOŽENÉ VE VLASTIVĚDNÉM MUZEU V OLOMOUCI bakalářská práce Jan Palán Biologie Geologie a ochrana životního prostředí (B1501) prezenční studium vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. Olomouc 2010

2 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně. Veškeré literární prameny a informace, které jsem v práci využil, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. V Olomouci dne podpis

3 Děkuji Mgr. Tomáši Lehotskému, Ph.D. za odborné rady a připomínky při zpracování bakalářské práce.

4 Bibliografická identifikace: Jméno a příjmení autora: Jan Palán Název práce: Revize osteologické sbírky Dr. Jindřicha Wankela uložené ve Vlastivědném muzeu v Olomouci Typ práce: bakalářská Pracoviště: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geologie Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. Rok obhajoby práce: 2010 Abstrakt: Bakalářská práce hodnotí význam paleontologických lokalit (Předmostí a Sloup na Moravě) a informuje o historii výzkumů v těchto lokalitách. Práce je zaměřena především na celkovou revizi osteologické sbírky zakladatele Vlastivědného muzea v Olomouci MUDr. Jindřicha Wankla. Sbírka byla evidována v tzv. prvním stupni evidence, kdy se z dostupných pramenů dala zjistit pouze lokalita, sběratel a přibližné určení sbírkového předmětu. Bakalářská práce spočívala v určování osteologického materiálu, jeho evidenci (program DEMUS) a vytvoření příslušných fototabulí. Cílem revize sbírky bylo přesné určení a zařazení každého sbírkového předmětu s vytvořením fotodokumentace. Určování probíhalo klasickými paleontologickými metodami. Wanklova sbírka skýtá velké množství osteologického materiálu živočichů Alopex lagopus, Canis lupus, Coelodonta antiquitatis, Equus germanicus, Gulo gulo, Mammuthus primigenius, Ovibos moschatus, Panthera spelaea, Ursus arctos a Ursus spelaeus. Klíčová slova: Pleistocén, Dr. Jindřich Wankel, Předmostí u Přerova, Sloup na Moravě, osteologie Počet stran: 47 Počet příloh: 3 Jazyk: čeština

5 Bibliographical identification: Autor s first name and surname: Jan Palán Title: The Revison of the Dr. Jindřich Wankel's Osteological Collection housed in Regional Museum in Olomouc Type of thesis: bachelor Institution: Palacký University in Olomouc, Faculty of Science, Department of Geology Supervisor: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. The year of presentation: 2010 Abstract: The bachelor thesis evaluates the significance of paleontological localities Předmostí and Sloup na Moravě. It informs about history of paleontological research in these areas. In the first place, the thesis aim is an overall revision of the osteology collection gathered up by MUDr. Jindřich Wankel, the founder of the Museum of National History in Olomouc. The collection was originally conducted in the first level of registration. Datas offered information only about a locality, a collector and an aproximate description of each object. The core of the thesis was a creation of more elaborated determination of components of the collection, their registration (by Demus software) and their visual recording. The determining of the articles traced classical paleontological methods. The Wankel s wide paleontological collection consists of remains of animals; Alopex lagopus, Canis lupus, Coelodonta antiquitatis, Equus germanicus, Gulo gulo, Mammuthus primigenius, Ovibos moschatus, Panthera spelaea, Ursus arctos and Ursus spelaeus. Keywords: Pleistocene, Dr. Jindřich Wankel, Předmostí u Přerova, Sloup na Moravě, osteology Number of pages: 47 Number of appendices: 3 Language: Czech

6 OBSAH 1. Úvod Cíle práce Metodika MUDr. Jindřich Wankel Lokalita Předmostí u Přerova Lokalita Skalka Lokalita Hradisko Lokalita Sloupsko-šošůvské jeskyně Revize Wanklovy sbírky Vlk obecný Canis lupus Mamut srstnatý Mammuthus primigenius Medvěd jeskynní Ursus spelaeus Kůň sprašový Equus germanicus Rosomák sibiřský Gulo gulo Medvěd hnědý Ursus arctos Lev jeskynní Panthera spelaea Nosorožec srstnatý Coelodonta antiquitatis Pižmoň severní Ovibos moschatus Liška polární Alopex lagopus Závěr Seznam použité literatury

7 1. Úvod Velkou vědeckou autoritou v oblasti paleontologie a speleologie byl koncem 18. století hutní lékař knížete Salma Jindřich Wankel, který jako jeden z prvních položil základ k systematickému průzkumu pleistocénu Moravského krasu a velmi se také zasloužil o probádání řady jeskyní tohoto území. Z nálezů v Moravském krasu sestavil jako jeden z prvních úplnou kostru medvěda jeskynního. Převážná část Wanklem nalezeného osteologického materiálu se nachází v depozitáři Naturhistorisches Museum ve Vídni. V České republice se část sbírky vyskytuje ve Vlastivědném muzeu v Olomouci a pochází z lokalit Předmostí u Přerova, která je jedním z největších a nejbohatších paleontologických nalezišť v Evropě vůbec a z jeskyní v okolí Sloupu na Moravě. Ve sbírce se nachází kosti a zuby pleistocénních živočichů. Předložená práce má přinést nové poznatky o sběrech, které provedl Jindřich Wankel na zmíněných lokalitách a představuje vůbec první ucelenou systematickou zprávu o části osteologické sbírky, která je spojena s činností spoluzakladatele olomouckého muzea. 7

8 2. Cíle práce Cílem bakalářské práce je zpracování historie výzkumů na paleontologických nalezištích, ze kterých pochází Wanklem získané předměty. Jedná se o lokality: Předmostí u Přerova a Sloupské jeskyně. Další stěžejní částí je provedení vlastní revize sbírky, která spočívá v zjištění jejího stavu, determinace osteologického materiálu, jeho zkatalogizování, uložení do depozitáře Vlastivědného muzea v Olomouci (dále VMO), informování o postupu prací na odborné konferenci (Kvartér Brno) a ve Zprávách VMO. Součástí revize je také vytvoření fotografií sbírkových předmětů a jejich přiřazení do muzejního programu DEMUS. Revize sbírky zahrnuje též její převedení do tzv. druhého stupně evidence. Přiřazení nových inventárních čísel umožňuje jakýkoliv předmět ihned vyhledat, případně zjistit potřebné informace z kartotéčních lístků, které obsahují přiloženou fotografii s měřítkem. 8

9 3. Metodika Před vlastní revizí byla Wanklova sbírka evidována pouze v tzv. I. stupni evidence, kdy se z dostupných materiálů dal zjistit pouze nálezce, lokalita a velmi předběžné určení předmětu. Nejprve jsem v depozitáři Vlastivědného muzea v Olomouci (VMO) dohledal všechny předměty sbírky, které se většinou nacházely v nevyhovujících podmínkách (viz obr. 3 v příloze 3). Po zjištění stavu jednotlivých kostí bylo provedeno primární roztřídění do dřevěných beden příprava na další část revize. Po očištění kostí a zubů následovala determinace s využitím anatomických a osteologických atlasů (Musil, 1968; Schmid, 1972; Hillson, 2005) dle klasických paleontologických metod. Na základě požadavku muzea bylo všem předmětům přiřazeno inventární číslo a tím byla sbírka převedena do tzv. II. stupně evidence. Na každém předmětu sbírky je umístěno nové inventární číslo s názvem lokality. Drobné kosti a zuby byly uloženy do samostatných krabiček, větší kosti byly umístěny do dřevěných beden s uvedením místa sběru a příslušným číslem bedny. Další stěžejní částí revize bylo zaevidování a popsání osteologického materiálu do programu DEMUS (viz obr. 1 v příloze 3), což je počítačový systém pro dokumentaci muzejních sbírek. Je to kvalitativně vyšší alternativa ke kartotékám inventárních (katalogizačních) karet a k přírůstkové knize. Spolu s textovou dokumentací zahrnuje i dokumentaci multimediální, zejména obrazovou. Řeší i přípravu zápůjček, výstav a publikací, konzervátorskou dokumentaci a další specificky muzejní agendy. Tento program umožňuje ke každé položce přiřadit přesnou fotografii s měřítkem daného předmětu. Lze pak vytisknout kartotéční lístek (viz obr. 2 v příloze 3). Do programu Demus jsem kromě nového inventárního čísla zadal také popis předmětu, lokalitu, stratigrafii, region, litostratigrafii, jméno sběratele, datum určení a odkaz na uložení v depozitáři VMO. Celkově bylo do aplikace Demus zapsáno 358 kusů Wanklovy sbírky, což představuje 100% ze všech dohledaných předmětů. Přehled veškerého fosilního materiálu s přiřazeným novým inventárním číslem a lokalitou přináší tabulky v příloze č. 1. Dále jsem vyfotografoval všechen osteologický materiál Wanklovy sbírky. Fotografování probíhalo v prostorách VMO na digitálním fotoaparátu Sony DSC W110 s rozlišením 7,2 Mpx. Fotografie byly pořizovány v rozlišení 2560 x 1920 pix s použitím stativu. Úprava do finální podoby probíhala v grafických programech Zoner Photo Studio 10 a Corel DRAW 9. Výběr fotografií sbírkových předmětů je součástí přílohy číslo 2. Pro zhotovení mapek lokalit byl rovněž použit program Corel DRAW 9. 9

10 4. MUDr. Jindřich Wankel Obr. 1. MUDr. Jindřich Wankel (Archiv ústavu Anthropos, MZM). Doktor Jindřich Wankel se narodil v Praze 15. července 1821 jako syn Damiána Wankela a Magdaleny Schwarzové. Během studia gymnázia Wanklův otec zemřel. V roce 1839 nastoupil společně s K. H. Borovským do filozofického učení. O dva roky později zahájil studia medicíny, kterou si podle vlastních deníkových záznamů zvolil pro její společenskou užitečnost. Z profesorů si velmi oblíbil profesora anatomie Josefa Hyrtla. 18. prosince 1847 úspěšně odpromoval. Na fakultě zůstal ještě další rok, aby získal doktorát chirurgie. Následujícího roku se za pomoci svého přítele z dětství Ludvíka Waltera stal lékařem v Salmových hutích na Blanensku a přestěhoval se z Prahy do Jedovnic. V roce 1849 archeologicky prozkoumal Sloupské jeskyně, kde objevil během osmi výprav 772 kusů kostí z jeskynních medvědů, hyen, rosomáků, vlků aj. V průzkumu Sloupských jeskyní pokračoval i v dalším roce. Roku 1850 se seznámil se svou budoucí manželkou, dcerou správce kuřimského panství Eliškou Šímovou. Svatba se konala 17. srpna Po svatbě se Wanklovi přestěhovali na blanenský zámek, kde se jim narodilo první dítě, dcera 10

11 Aurelka, která však brzy zemřela. Dále se přestěhovali do nově vystavěného domu v předdvoří blanenského zámku, kde si Wankel zařídil ordinaci s lékárnou. Své sbírky shromáždil ve dvou místnostech v přízemí. Roku 1852 prozkoumal zříceninu na Holštejnu, kde v prostoru zvaném hladomorna objevil části lidských kostí s množstvím hrotů šípů, přezek, ostruh a dalších nádob. V roce 1853 se narodila dcera Lucie. Počet sbírkových předmětů i nadále velmi prudce vzrůstal, proto byla část materiálu přesunuta do suterénních prostor. V září 1854 pak byly sbírky zpřístupněny zájemcům o jejich studium. Obr. 2. Dcery Wanklovy, zleva: Lucie, Karla, Madlenka, Vlasta (Archiv VMO). Svou první zahraniční studijní cestu podnikl Jindřich Wankel roku Navštívil Lublaň, Bolzano, Terst, Benátky, Merano, Innsbruck a Salzburg. Po návratu ze studijní cesty pokračoval ve výzkumu v Moravském krasu. V roce 1855 Eliška porodila další dceru, Karlu. V té době se Wankel zabýval především speleologií, zoologií a věnoval se také svému povolání lékařskému. Dcera Madlena Leopoldina se narodila roku Mezníkem ve Wanklových archeologických výzkumech byly výsledky jeho výzkumů v jeskyni Býčí skála ve Křtinském údolí v letech , kde nalezl Wankel hojný osteologický materiál, množství štípaných kamenných a kostěných nástrojů (asi 395 předmětů). Vrstvu s nástroji provázely kosti mamuta, medvěda jeskynního, koně, soba, tura, lišky polární, rosomáka, vlka, nosorožce a mnoho fosilních ptáků. V lokalitě Býčí skála prováděl geologicko-paleontologický i materiálně-kulturní rozbor osmi různých vrstev v souvrství mocném 4 m. V témže období zkoumal Wankel další jeskyně, Ovčí díru u Holštejna, Balcarovu skálu u Ostrova, Kravskou díru u Vilémovic a Kateřinskou jeskyni v Suchém žlebu. V roce 1869 byl nalezen jeden z nejznámějších předmětů moravského pravěku, bronzová soška býčka z Býčí skály. Sošku nalezli bratranci Felklové. Později ji věnovali Wanklovi do sbírky. Také díky této sošce se Wankel rozhodl pro opětovný výzkum v předsíni Býčí skály. Průzkum pokračoval dál až do roku

12 Svou sbírku představil Wankel na světové výstavě ve Vídni v roce V dalších dvou letech především cestoval, roku 1874 se zúčastnil archeologického kongresu v Kyjevě, kde měl přednášku o knížecím pohřbu v Býčí skále. V tomto období byl již známou vědeckou osobností a za své dosavadní zásluhy byl jmenován členem Carské archeologické společnosti v Moskvě. V roce 1875 se zúčastnil shromáždění přírodovědců ve Štýrském Hradci. Postupně navštívil Kostnici, Mnichov a Stockholm. Další výzkum prováděl v Bořitově, kde ve farské zahradě roku 1878 prozkoumal hrob, v jehož kamenné skříni bylo uloženo 5 lidských lebek a malý železný nožík s bronzovou rukojetí. V roce 1979 zahajuje Wankel výzkumy na tábořišti lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Wankel byl nesporně prvním badatelem, který v Předmostí odborně pracoval. Rozsáhlejší výzkumy prováděl v letech 1880 a 1881, tedy ještě za svého pobytu v Blansku a pokračoval v nich dále v letech 1883, 1884 a 1886 v rámci Vlasteneckého muzea v Olomouci. Do Olomouce se přestěhoval v roce Obr. 3. Jan Havelka (Archiv VMO). Veškerá svá zjištění a poznatky z výzkumů v Moravském krasu shrnul v knize Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, která vyšla roku Kniha byla psána německy, Wankel totiž neuměl psát česky. Překlady jeho prací do češtiny pořizoval především jeho zeť Jan Havelka (obr. 3). V češtině vyšla kniha až po téměř sto letech od vydání, v době, kdy již byla řada autorových závěrů překonána. Koncem srpna 1884 byl jediným zástupcem Rakouska-Uherska na kongresu v Oděsse, kde byl zvolen čestným předsedou. Ve dnech srpna 1886 pořádala Německá společnost pro antropologii, etnologii a pravěk sjezd ve Štětíně, kde Wankel přednášel o tábořišti lovců mamutů v Předmostí a svých tamních výzkumech. Na sjezdu přítomným ukázal mimo jiné také fragment lidské čelisti, kterou objevil v Předmostí. O rok později (1887) se zúčastnil archeologického kongresu v Norimberku. Od roku 1888 většinu jeho korespondenci vyřizovala manželka Eliška. Když ho roku 1892 zasáhla mozková příhoda, ochrnul na pravou polovinu těla. Ochrnutí mu znemožnilo psát, a tak byl nucen své práce diktovat. Zlomenina krčku stehenní kosti z 28. září 1893 pak Wankla trvale upoutala na lůžko. Nepřestával se však zajímat o společenské dění, 12

13 i když už do něj nemohl zasahovat tak aktivně, jako dříve. Byl spoluzakladatelem olomouckého muzea a od roku 1886 redigoval Časopis Vlastivědného spolku muzejního v Olomouci. J. Wankel zemřel dne 5. dubna 1897 v nedožitých 76 letech. Na jeho dílo navázali další členové rodiny. Všechny dcery byly etnografky, Lucie Bakešová spolu se synem Jaroslavem za podpory prezidenta T. G. Masaryka založila Dům útěchy v Brně, ze kterého se vyvinulo onkologické pracoviště (Česká onkologická společnost). Na Wankla navázal i jeho vnuk Karel Absolon, který se zabýval archeologií a výzkumem krasu (Absolonová, 1970; Grolich, 1971; Jeřábek, 2007; Kladivo, 1936; Sklenář, 2005). Obr. 4. Wankel při výzkumu (Archiv VMO). 13

14 5. Lokalita Předmostí u Přerova Předmostí u Přerova je archeologicky datováno jako středopaleolitická a mladopaleolitická lokalita, jedno z největších a nejkomplexnějších loveckých sídlišť v Evropě. Nachází se severně od města Přerova v jižním ústí Moravské brány. Naleziště se rozkládá na sprašovém návrší, navátém na konci poslední doby ledové. Velmi výstižně popsal situaci J. Knies (1927a): Kostru návrší původně tvořil hřebenovitý, sedlovitě prohnutý skalní výběžek devonského vápence, z něhož vysoko nad úroveň čněly dva skalní útesy, z nichž severnější zval se Hradiskem, jižní Skalkou. V okolí Skalky a Hradiska dodnes nalezneme četná archeologická naleziště (Svoboda, 2006). Obr. 5. Plán Předmostí s vyznačenou polohou vápencových útvarů Hradisko a Skalka Jan Palán. Jádra obou skal se dříve těžila na vápenec, spraš zásobovala několik nedalekých cihelen. Jižnější Skalka se již do dnešních dob nedochovala (původně dosahovala výšky cca 240 m. n. m.), severnější Hradisko (původně 247,8 m. n. m.) dodnes tvoří zalesněný pahorek s reliktem vápencového jádra, obklopeným zbytkem sprašového pokryvu (Svoboda, 2006). První záznam o lokalitě pochází z roku 1571, kdy Jan Blahoslav (narozen 1523 v Přerově) podává zprávu o nálezech fosilních kostí v Předmostí. Jedná se o jednu 14

15 z nejstarších zpráv tohoto druhu ve střední Evropě. Ve svém díle s názvem Gramatika česká se zmiňuje o nálezech welikých kostí obrůw. Fosilní kosti tehdy objevili lidé při dobývání vápence na Skalce. Záznam můžeme najít v přerovském urbáři z roku 1564 ve kterém stojí, že z vápencového lomu mohl kámen bráti každý, kdo vrchnosti řádně zaplatil. Rozsáhlé paleontologické výzkumy se v Předmostí prováděly až o 300 let později (Svoboda, 2006; Zapletal, 1941). Obr. 6. Schematizovaný řez návrším v Předmostí (podle J. Kniese 1882). 5.1 Lokalita Skalka Nejvýznamnější předmostecká lokalita Skalka se nachází v jižní části rozsáhlého sprašového návrší. Z této lokality jsou známy nálezy především z období mladého paleolitu, kultury gravettienu ( ), které byly nalézány v postupně těžených sprašových souvrstvích, obklopujících dnes již odtěženou vápencovou homoli. Vrchol skalky byl údajně vyšší než věž kostela v Předmostí. Kosti, které se zde nacházely, byly dříve využívány místními cukrovary k výrobě spodia (uhlí z kostí, pálené za nepřístupu vzduchu). Ve druhé polovině 19. století vzbuzují fosilní kosti zájem u odborné veřejnosti. Jako první na lokalitě bádal MUDr. Jindřich Wankel, který započal výzkum v roce Prozkoumal rozsáhlé akumulace mamutích kostí, někdy jakoby roztříděné podle druhů (kly, stoličky, lopatky). Kosti byly často doprovázené štípanými kamennými nástroji, někdy byly k nalezení též kostěné artefakty s rytou geometrickou výzdobou. Pod jedním femurem Wankel objevil první část lidské čelisti. Nález publikoval v roce 1884 (Svoboda, 2006). Antropologicky byla čelist zpracována Matiegkou a publikována v jeho slavném díle Homo předmostensis. Fosilní 15

16 člověk z Předmostí na Moravě (Matiegka, 1934). Zde se Matiegka o čelisti zmiňuje v souvislosti s atypickým obrusem první pravé dolní stoličky. Rozměry ani detailní popis nálezu však neuvádí. V roce 2000 se podařilo čelist ve Vlastivědném muzeu v Olomouci znovu objevit a provést její detailní přezkoumání. Ze závěru zprávy pojednávající o Zhodnocení znovuobjevení fragmentu lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova bylo zjištěno, že se jedná o fragment kosti, která patřila ženě ve věku mezi 40 a 50 lety. Drozdová (2001) vysvětluje, že ze srovnání rozměrů korunky zubů s dalšími paleolitickými nálezy z našeho území vyplynulo, že zuby této ženy byly gracilnější než zuby většiny porovnávaných jedinců a svými rozměry se blížily spíše srovnávaným ženám. Obr. 7. Současný vzhled lokality Skalka na fotografii je patrný pozůstatek devonského vápence J. Palán Dále následovaly výzkumy K. J. Mašky, kterému se v roce 1894 podařilo odkrýt akumulaci lidských koster, interpretovanou tehdy jako hromadný hrob. Okolnosti nálezu byly Maškou (1895) popsány následovně: objevené zbytky přináležejí alespoň 20 osobám, z nichž 15 osob se více méně úplnými kostrami reprezentuje, kdežto ze zbývajících 5 koster toliko jednotlivé části jsou zachovány. Z těchto 20 osob je 8 dospělých a 12 16

17 mladých, ponejvíce dětí, z nichž to nejmenší sotva půl roku staré bylo. Kostry nalezeny zpravidla ve skrčené poloze vedle sebe, někdy přes sebe ležíce ihned u člověčích kostí nalezeny byly zbytky následujících diluviálních zvířat: mamuta, lední lišky, vlka, rosomáka, zajíce běláka, bobra a soba Požárem v mikulovském zámku byl shromážděný cenný antropologický materiál bohužel na konci druhé světové války téměř všechen zničen. Začátkem 20. století se v Předmostí velmi rozšířila těžba spraše. V jižní části lokalitu chránil v té době rozšířený předmostecký hřbitov. V letech 1924 až 1935 na lokalitě pokračoval v záchranných výzkumech kustod paleolitických sbírek Moravského muzea v Brně Karel Absolon, který v roce 1926 prozkoumal mezi zmizelou Skalkou a hřbitovem mamutí skládku a poblíž pak koncentraci artefaktů z radiolaritu. V roce 1928 objevil další lidskou kostru. Ve válečných letech na lokalitě pracuje H. Schwabedissen a poté B. Klíma, oba s cílem prozkoumat profil kulturními vrstvami nacházející se pod obvodovou zdí hřbitova (Svoboda, 2006). Od roku 2002 byla v těchto místech připravována otevřená terénní expozice, která měla část naleziště chránit pevnou stavbou. Proběhly různé ověřovací sondáže a v létě 2006 došlo k vybudování hrubé stavby. Obr. 8. Památník lovců mamutů situovaný pod hřbitovní zdí J. Palán

18 Následoval vlastní archeologický odkryv, jenž poprvé v České republice umožnil dlouhodobě konzervovat na místě a zpřístupnit veřejnosti nálezové vrstvy ze starší doby kamenné. Na mírném svahu jsou kosti rozmístěny v několika vrstvách. Na některých kostech můžeme pozorovat poničení zřejmě kamennými nástroji tak, jak jej tehdejší člověk na místě zpracovával a zužitkoval. Na místě pracoval též tým z Univerzity v Cambridge. Jejich úkolem bylo pátrání po zbytcích rostlin, měkkýšů či drobných zvířat. (Svoboda, 2006; Zapletal, 1941). Dnes je již možnost na této lokalitě navštívit Památník lovců mamutů (obr. 8), kde lze vidět výsledky nejnovějších archeologických výzkumů. 5.2 Lokalita Hradisko Hradisko leží severně od Předmostí asi 150 metrů od panelového sídliště. Jedná se o lokalitu situovanou do období převážně středního paleolitu spojenou s pobytem neandrtálců Homo neanderthalensis. Na rozdíl od Skalky dnes na lokalitě Hradisko můžeme vidět prostor sprašového návrší s reliktem vápencového jádra (viz obr. 9). Obr. 9. Současná podoba lokality Hradisko J. Palán

19 Na této lokalitě byla nalezena v hloubce 6 m tzv. uhlíkatá čočka s mamutími kostmi a dvěma artefakty připomínajícími pěstní klíny. Archeologické metody koncem 19. století nebyly ještě na dostatečné výši, takže během vykopávek nebyla např. náležitě prozkoumána statigrafie vrstev. To musely učinit, již ale s menší nadějí na úspěch, výzkumy novější (Svoboda, 2006). Kříž (1896) si ve své práci uvědomuje, že je třeba bližšího zkoumání lokality, doslova píše: Ku prozkoumání chlumu tohoto nestačí, abychom jen na povrchu seznali jeho tvar a hmotu, z níž se skládá; musíme nahlédnouti do jeho vnitra. To stalo se hloubením mnoha šachet na určitých místech Z jeho prací se dovídáme, že prováděl velké množství různých sond (na Hradisku přes 80), kterými zkoumal stavbu Hradiska a současnost člověka s pleistocénními živočichy. Nálezy fosilních kostí rozděluje ve své zprávě (1896) do následujících kategorií (latinské i české názvy uvádím v původním znění, jak je uvádí Dr. Kříž): 1. Zvířata nyní již vymřelá: - Mamut (Elephas primigenius) Kříž popisuje, že se k nám dostal ze Sibiře a byl chráněn dlouhou srstí. - Nosorožec (Rhinoceros tichorhinus) dle něj k nám přišel společně s mamutem a také byl chráněn hustou srstí. - Medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) jeho původ uvádí jako asijský. 2. Zvířata severní čili arktická: - Lední liška (Canis lagopus) podle Kříže žije pouze v tundrách. - Lumík páskovaný (Myodes torquastus) žije tam, kde liška. - Pižmoň (Ovibos moschatus) nyní (myslel rok 1896) obývá dle něj pusté studené krajiny v severní Americe. - Sněžný kur (Lagopus alpinus) žije v severních krajinách Evropy, Asie a Ameriky, dále v Alpách a Pyrenejích. - Sob (Cervus tarandus) je dle Kříže nejdůležitější zvíře pro pravěkého člověka, které mu poskytovalo potravu, kůže na obydlí a oděv, žije v severních krajinách. - Zajíc sněžný (Lepus variabilis) má bílou srst, zdržuje se ve studených krajinách severních. - Rosomák (Gulo borealis) šelma malá, ale sobům nebezpečná. Žije v severních krajinách. 19

20 Dle Kříže tato zvířata na naše území přišla v pleistocénu z arktických krajin. Kvůli nedostatku potravy a postupujícím ledovcům byla vypuzena. 3. Zvířata jižní: - Lev jeskynní (Leo spelaeus) uvádí, že se k nám dostal kvůli lovu či přezimování. - Hyena jeskynní (Hyaena spelaea) poukazuje na podobnost s hyenou skrvnitou, žijící dnes v jižní a střední Africe. 4. Zvířata alpská: - Kozorožec (Capra ibex) jeho výskyt uvádí do oblastí Alp a Pyrenejí. 5. Zvířata, která žila současně s předešlými druhy, z nichž velká část dosud (1896) u nás žije: - Kůň (Equus caballus) na naše území přišel z Asie. - Tur divoký (Bos primigenius) přišel k nám z Asie a žil tu ještě za doby Slovanů. - Zubr (Bos bison) přišel společně s turem. - Los (Cervus alces) přišel z Asie, vyhuben byl našimi předky. - Vlk (Canis lupus) původ z Asie. - Liška obecná (Vulpes vulgaris) přišla společně s vlkem. - Sup bělohlavý (Vultur fulvus) dle Kříže jde o ptáka pochutnávajícího si na mršinách. Kříž v práci také vysvětluje geometrii nálezů mamutů a jiných fosilních živočichů na Hradisku:...tu ležela lebka, oba kly a všechny kosti až na některé obratle, jež scházely; tyto mamuty nemohl sem člověk zavléci, tyto mamuty také i velcí masožravci sem nezanesli, tito mamuti musili zde zahynouti nějakou živelní pohromou (hladem, žízní, vichřicemi sněhovými, morem atp.)... Dále předkládá další dvě možnosti výskytu mamutů v Předmostí: Mamuti zajisté v jeskyních nežili, člověk jich tam tenkráte nezanesl. Musily tudíž zbytky mamutí tam býti zavlečeny velkými šelmami; to také dosvědčovaly rýhy a důlky na kostech vytisknuté. Jako poslední možnost vidí v možném lovu mamuta člověkem. Dánský archeolog Johan Japetus Streenstrup, který naleziště navštívil v roce 1888 se domníval, že mamuti a lidé nežili ve stejné době. Prohlásil, že předmostecký člověk prý pouze našel stádo zmrzlé při nějaké katastrofě, nebyl tedy lovcem mamutů. S postupujícími archeologickými poznatky ale byla hypotéza opuštěna. Svoboda (2006) uvádí, že v současné době se opíráme o doklady spíše nepřímé. Drobná zvířata ani rostliny by evidentně nestačily tak úspěšný a komplexní společenský systém zásobit potravou. Díky poloze gravettských sídlišť můžeme soudit, že v ohnisku zájmu byla stáda zvířat 20

21 vyskytující se v blízkosti řeky. Stačilo oddělit oběť od hlavního stáda a zahnat ji do pasti v podobě bahnitého, rozbředlého svahu v závěru kotliny. Tam pak pravěký lovec přesně namířenou ránou zvíře usmrtil. Martin Kříž (1896) dále archeologickým i geologickým průzkumem odhalil, že spraše okolo vápencových skalisek nebyly naplaveny, jak se dosud soudilo, ale že byly naváty. Křížovo vysvětlení bylo potvrzeno geologickými a paleontologickými studiemi (1955) K. Zapletala, K. Žebery, R. Musila, J. Macouna, O. Fejfara, V. Ložka a J. Kovandy, kteří navíc upřesnili, že nešlo o jediný sprašový pokryv, ale o několik cyklů odpovídajících několika glaciálům. Roku 1943 bylo v jižní hnědavé sprašové stěně Hradiska nalezeno geologem Josefem Pelíškem několik středopaleolitických artefaktů. O deset let později získala skupina dalších geologů (Žebera, Ložek, Fejfar a další, 1955) na severovýchodním okraji Hradiska první ucelené soubory nástrojů středního paleolitu. Artefakty tvořily dva horizonty v přemístěných půdních sedimentech. V letech proběhly výzkumy přilehlého kulturního souvrství, kde se ukázalo, že tyto půdní sedimenty pocházejí z poslední doby meziledové (Svoboda, 2006). Obr. 10. Stratigrafické srovnání profilů pod hřbitovem (A, výzkum 1992) a v severovýchodní části Hradiska (B, výzkum 1989, C, výzkum 1992). Bázi všech profilů tvoří spraš předposledního (risského) zalednění, včetně písčitých a soliflukčních poloh; je překryta narezlým půdním horizontem poslední (eemské) doby meziledové. V profilech B-C se nachází industrie středního paleolitu. V profilu A leží nad půdním sedimentem kulturní vrstva gravettienu ( ). Následuje spraš, v profilu A zvrstvená, s glejovým horizontem, v profilech B-C redeponovaná. Profily uzavírá vrstva poslední würmské spraše a recentní půda (Svoboda, 2006). 21

22 Další průzkum vytypovaného prostoru o rozměrech 10 x 5 m byl proveden v roce Svoboda (2006) uvádí: Opět se objevila nápadná, načervenalá interglaciální půda probíhající ve spraši a v jejím nadloží čočky tmavých, humózních půdních sedimentů, rozvlečených po velmi mírném svahu spolu s vápencovou sutí. Středopaleolitické artefakty ležely v obou půdách. Proběhlo datování pomocí termoluminiscence, které potvrdilo, že toto souvrství vznikalo někdy před cca lety. Radiometrickou metodou se podařilo datovat také nalezené fosilní kosti z nadložní spraše na let před současností (Svoboda, 2006). 22

23 6. Lokalita: Sloupsko-šosůvské jeskyně Sloup jest nepatrné, idylicky položené, od světa odloučené městečko a přece cíl tisíců a tisíců (Absolon, 1910). Sloupsko-šosůvské jeskyně se nachází na severním okraji Moravského krasu u města Sloup. Obr. 11. Plán s vyznačením Sloupských jeskyní J. Palán. První zprávy o jeskyních v okolí Sloupu jsou známy z 16. století. Jedná se spíše o menší zmínky, ještě nelze hovořit o nějakém záměrném průzkumu. První obsahově důkladnější písemné zprávy začínají spisem mikulovského rodáka Johanna Ferdinanda Hertodta z Todfenfeldu. Latinsky psaná publikace, která vyšla ve Vídni, pochází z roku 1669 (Musil a kol., 1999). Dle Musila (2002) je z Hertodtovy práce patrné, že Sloupské jeskyně byly již dávno známé. Ještě nelze hovořit o nějakém záměrném odborném průzkumu, jednalo se spíše o jeho zvědavé výpravy do jeskynních chodeb spolu s místními obyvateli. Zprávy o velkém množství kostí nalézaných v tzv. Starých skalách, které ležely mnohdy na povrchu, se dostaly i do odborných lékařských kruhů, ve kterých vznikl dojem, že by se v nich mohly nacházet také kosti obrů a rohy jednorožce, bájný unicornu fossile lék pomalu na všechny choroby, především na epilepsii, srdeční choroby, a proto i velmi drahý. 23

24 Z lékařských kruhů pochází tedy první písemná zpráva o Sloupských jeskyních. Brněnský lékař Johann Ferdinand Hertodt se vypravil do Sloupských jeskyní, o kterých se dozvěděl od svého přítele, který je navštívil. Hertodt byl literárně velmi nadaný, jeho zprávy o návštěvě jeskyní se velmi rychle rozšířily. První popis chodeb ve Starých skálách vyšel tiskem v roce 1669 (Musil, 2002). Dobře popisuje tehdejší názory Wankel (1884): Všem kostem, zvláště pak rohu báječného toho zvířete připisována jest odedávna tajemná moc a ještě na začátku našeho století musil každý lékárník míti roh jednorožčí (vlastně kel mamutí) tak zvané unicornu čili ebur fossile, poněvadž tenkráte léku toho od mnohých nemocí užíváno u nás všeobecně. Hertodt upozorňuje také na Hřebenáč, který ho uchvátil svou zvláštností. Popisuje též Staré skály, vyzvedá jejich krásu a krápníkové útvary. Podle Musila (2002) z Hertodtovy knihy vyplývá, že místní obyvatelé znali chodby ve Starých skalách, že se všude ještě nacházela bohatá krápníková výzdoba, která nebyla dosud poničena a na povrchu jeskynních hlín se nacházelo velké množství kostí. Hertodt byl jediný, kdo v této době o Starých skalách psal publikaci (Musil, 2002). Z 18. století pochází zpráva od Vogta (1729), který zjevně píše o Starých skalách. Po téměř sto letech od Hertodtovy první písemné zmínce vydal císař František I. příkaz popsat všechny přírodní zvláštnosti v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho příkaz měl splnit Johanes Anton Nagel, jenž je považován za autora první speleologicky zaměřené publikace o Starých skalách. Období Obr. 12. Plánek Sloupsko šošůvských jeskyní (archiv Správy jeskyní ČR) představuje první a v některých místech i podstatný negativní zásah do výzdoby chodeb Starých skal. Jeho výzkum Starých skal vycházel z detailního studia 24

25 Hertodtovy práce a zřejmě i z poznatků místního obyvatelstva. Byl proveden první podrobný popis horního a částečně i spodního patra, poprvé byly zhotoveny první mapy a kreslené obrázky některých zajímavých míst. Jedná se o první vyobrazení podzemí Moravského krasu. Výzkum Nagelův skončil v roce 1748 vypracováním zprávy pro vídeňský dvůr. Po roce 1748 se průzkumem jeskyní zabývali Salmové. Opět ještě nešlo o výzkumy systematické, spíše lze hovořit o výzkumech náhodných. Salmové podporovali finančně výzkum a také se jich často sami účastnili. Mohou být tedy považováni za první organizátory amatérské speleologie (Musil, 2002). Dlouhou dobu nebyly žádné nové zprávy o objevech ze Starých skal. Až s příchodem Dr. Jindřicha Wankla do Blanska (1849) začaly větší komplexní výzkumy jeskyní. Všechny jeho práce v Moravském krasu byly od samého počátku finančně podporovány hrabětem Hugo Salmem a mnoha dalšími. U jeho prvních prací můžeme najít v názvech jeskyní chyby, které byly zapříčiněny nejspíše zkomolením místními obyvateli. V roce 1850 publikuje Wankel první zprávy o Sloupských jeskyních, kde popisuje jejich svrchní patro s udáním všech rozměrů. Jednotlivým chodbám většinou nedává pojmenování, jen pokud mají starší název, tak jej užívá. Ve své práci publikované 1852 se domnívá, že lze Moravský kras rozčlenit na dvě části. Do západní patří např. Sloupská jeskyně, dále Macocha a Býčí skála, do východní pak Holštejn, Výpustek a Císařská jeskyně. Toto nesprávné rozdělení opustil v roce Dle Musila (2002) je zajímavostí, že Wankel ve svém díle Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit (1882), psané německy, k pojmenování jeskyní používá vždy české názvy (Nicová skála, Nicová jeskyně, Kolna). Některé názvy jsou psané ovšem německy zřejmě proto, že v této době nebyly názvy ještě ustáleny a jasně stanoveny. V jeskyních prováděl výzkum speleologický, paleontologický, sedimentárně geologický, archeologický a zoologický. V období jsou jeskyně již značně špinavé od kouře z loučí, někdy zcela bez krápníkové výzdoby, což Wankel připisuje vandalizmu a hlavně záměrnému vylamování krápníků lichtenštejnskými kameníky kvůli výstavbě umělé jeskyně v Lednici. Vstup do Sloupských jeskyní byl v roce 1880 ještě poměrně nízký, ovšem velmi široký. Wankel zastává názor, že se kdysi jednalo o jeskyni pravidelně protékanou vodou. Všímá si také Hřebenáče, který označuje jako pozůstatek dávno zřícené klenby jeskyně. Popisuje také velmi detailně všechny chodby i s udáním jejích délek. Dle puklin podobného směru předpokládal (1867), že chodby budou pokračovat i na druhé straně údolí. Popisuje též Nicovou skálu, jejíž název pochází od místních obyvatel, kteří pojmenovali čistě bílý 25

26 houbovitý povlak na jejích stěnách termínem nic. Zkoumá také Eliščinu jeskyni, která byla objevena až v roce 1879 a o rok později již uveřejňuje její popis délka 60 m, šířka 50 m a výška kolem metrů. Zabývá se podrobněji též výzkumem ostatních jeskyní: Kůlna, Poustevna ad. Wankel podrobně studoval také vznik krápníkové výzdoby v jeskyních. Velmi podrobně popisuje vznik krápníků a sintrových desek. Do odborné literatury uvádí jako první termíny: nickamínek a nic. Popisuje i brčka, která uvádí jako druh stalaktitů. Pro tenké duté krápníky visící ze stropu jeskyně užívá termín brko. Je nesporně prvním badatelem, který řešil původ jeskynních sedimentů na základě sond prováděných Wondráčkem (pověřeným hrabětem Salmem). V letech prováděl Wankel sondáž ve Starých skalách. Rozlišoval 3 typy jeskynních sedimentů: vápencovou suť, rozloženou horninu a mocnou polohu oblázků z droby (Musil, 2002). Sloupské jeskyně jsou považovány za jednu z nejbohatších lokalit jeskyních medvědů (Ursus spelaeus). Kosti medvědů se často nacházely až neuvěřitelně pohromadě v původní anatomické poloze. První kostra, kterou objevil patřila malému jedinci, další byla větších rozměrů. Dle Wankla (1884) ze všech okolností vyplývá, že zvířata byla uložena v hlíně ještě vcelku, v kůži a pokryta sedimentem. Na fosilní materiál je nejbohatší první a třetí fosiliferní vrstva souvrství. Druhá je středně bohatá a samo podloží má nejméně nálezů. Jedna z koster nalezena ve druhé vrstvě byla později darována do Vídně. Podle Wankla (1867) jeskynní medvědi, kteří v jeskyních žili, zemřeli kvůli častým povodním. Usuzuje tak z bližšího zkoumání kostí. Fosilní kosti nebyly omleté, byly zachovány i velmi gracilní kosti a nacházely se až nápadně pohromadě. Jako poslední důvod uvádí nálezy mladých jedinců a dokonce i plodů (Musil, 2002). Ve sloupských jeskyních se dle Wanklových publikací (1867, 1884) našlo kromě medvědů jeskynních (Ursus spelaeus) také velké množství kostí hyeny jeskynní (Crocuta spelaea), jeskynního lva (Panthera spelaea), vlka obecného (Canis lupus), rosomáka sibiřského (Gulo gulo), mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius), nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis), koně (Equus sp.), pratura (Bos primigenius), soba polárního (Rangifer tarandus), losa evropského (Alces alces) a pižmoně severního (Ovibos moschatus). Musil (2002) se zmiňuje, že Wankel fosilní kosti také podrobně zkoumal. Velké množství patologických kostí vzbudilo jeho velký zájem je dále podrobně zkoumat spolu s jeho přítelem prof. Hyrtlem. Na kostech nalezli mnoho různých onemocnění. Jako příčinu patologických změn na kostech uvádí nemoc nebo zranění zvířete. Nejvíce 26

27 poranění popisuje u druhu Ursus spelaeus, především na předních tlapách. Vysvětluje jej častými boji mezi medvědy. Asi nejzajímavějším nálezem je lebka medvěda jeskynního, která měla ukousnut skoro celý týlní hřeben. Jednotlivé úlomky kostí byly přemístěny, transportem zaobleny a spojeny vzniklým kalusem. Vzniklé poranění se tedy zhojilo, což ukazuje na fakt, že poranění nebylo smrtelné. Medvěd musel být napaden zvířetem, které mělo velmi silný stisk. Dle Wankla (1892) se mohlo jednat o lva nebo hyenu. Podle Musila (2002) přichází v úvahu spíše hyena, která má chrup přizpůsoben tak, že je schopna prokousnout i takto tvrdou kost. Dle zranění je patrné, že útok musel přijít z pravé strany tak, že pravý horní špičák hyeny pronikl do levé části temenní kosti, levý špičák zasáhl týlní hřeben (Musil, 2002). Z nejsvrchnější vrstvy Kostní chodby blízko Řezaného kamene (viz obr. 12) pochází doklad současnosti pleistocénního člověka s medvědem jeskynním. Wankel našel poraněnou lebku medvěda jeskynního, jejíž defekt nebyl zcela jasně zapříčiněn jiným zvířetem či například jeho pádem apod. Poranění bylo způsobeno kamenným hrotem, který se nacházel nedaleko. Jaspisový hrot, opracovaný člověkem, dokonale zapadal do rány na lebce. Tím Wankel bezpečně doložil současnost člověka s medvědem jeskynním, který byl také jeho lovným zvířetem. Pravěký lovec v pleistocénu byl na lovu a chtěl kopím s kamenným hrotem medvěda zabít, hrot se ale při nárazu ulomil, zůstal dále v lebeční kosti, medvěd žil však ještě dlouho, protože dle Wankla (1892) byla rána zahojená. Nález podrobně prozkoumali tehdejší odborníci: R. Virchow, J. Quatrefages, P. Topinard, H. Schaffhausen, F. Boas, kteří se ztotožnili s Wanklovým stanoviskem (Grolich, 1971). Wanklovi se podařil mimo jiné ještě jeden významný nález. V sedimentech nalezl pánev medvědí samice, ve které byla ještě patrna hlava plodu před jeho narozením. Samice asi zemřela těsně před vrhem či při něm. Wankel značné množství vlastních pozorování, hlavně speleologických, nikdy nepublikoval. Této skutečnosti si povšimnul hlavně Karel Absolon, když si v roce 1898 prohlížel jeho rukopisy a viděl, kolik je v nich zachováno cenných informací (Musil, 2002). Další významnou osobou, která pracovala od roku 1864 ve Sloupských jeskyních byl Martin Kříž. Podobně jako Wankel přistupuje ke své práci komplexně, nešlo mu pouze o objevování nových chodeb, ale řešil spíše vysvětlení vzniku jeskyní, závrtů, žlebů apod. Stejně jako jiní badatelé velmi razantně odsuzoval (1867) vylamování krápníkové výzdoby v jeskyních a vykopávání fosilních kostí pro prodej. Dle Musila (2002) těžiště Křížových prací charakterizují dvě pracovní metody. Jako první uveďme, že preferoval znalost 27

28 nadmořských výšek v celém Moravském krasu i v jednotlivých jeskyních. Další jeho metodou bylo provádění velkého množství sond ve všech jeskynních chodbách se studiem jejich sedimentů. Byl první, kdo dal hloubit sondy až na skalní dno. V roce 1880 Kříž provádí velmi nákladné a rozsáhlé jeskynní sondy. Na základě profilů sedimentů se pak snaží interpretovat genezi a faunu jednotlivých jeskyní. V letech soustřeďuje pozornost na profily jeskynních sedimentů a po značné části Moravského krasu provádí výkopové práce, na jejichž základě pak řeší geologické, paleontologické a archeologické problémy. Nejprve zmiňuje charakteristiku sedimentů, člení je do několika celků. Již tehdy rozpoznal zcela správně sedimenty naplavené vodou a sedimenty s paleontologickými nálezy (1882). Zabývá se též tvorbou krápníků a dobou potřebnou k jejich vzniku. Prováděl pokus s měřením kapek na vybraném stalaktitu. Měřil počet kapek za jednu vteřinu, za jeden den a za pět roků ( ). Za jeden den naměřil kapek. Díky tomuto měření zjistil, že za rok proteklo stalaktitem neuvěřitelné množství vody (6 318 litrů). Z tohoto množství pak vypočítal hmotnost z vody vyloučeného CaCO 3. V jeskyních měřil také teplotu vody a vzduchu (Musil, 2002). Pro určování jednotlivých nálezů kostí zvířat si Kříž opatřil velkou srovnávací sbírku. Většinou měl ve své sbírce celé kostry živočichů či jen jejich lebky. Sbírka obsahovala kosti z více než 123 druhů savců, ptáků, obojživelníků a ryb. Studoval také historii jednotlivých zvířat. Z moravských nalezišť měl ve své sbírce více než 7000 kusů kostí koní. Kříž zastává názor, že mamuti, nosorožci a jeskynní medvědi žili ve stejnou dobu. Všímá si také rozdílu hmotnosti kostí v průběhu fosilizace. Čím více je kost fosilizována, tím větší má měrnou váhu. Ve Sloupských jeskyních pracoval také Jan Knies ( ). Svou pozornost soustředil především na archeologické výzkumy. Dále se zabýval také mineralogií, paleontologií, geologickou a tektonickou stavbou, krasovými jevy, sedimenty atp. Pracoval na sestavení velké mapy Moravy, do které zaznamenal všechny archeologické lokality, které byly v té době známé. Podobně jako jeho předchůdci popisuje nálezy fosilních kostí. Největší množství pochází opět z kostí Ursus spelaeus. Dle Kniese prostory Hlavní chodby sloužily po určitou dobu jeskynním hyenám jako doupě. Našlo se tam po nich mnoho ohryzaných kostí končetin jeskynních medvědů, srstnatých nosorožců, turů, koní, vlka a soba. Ve své práci z roku 1895 uvádí všechny paleontologické nálezy s udáním jejich rozměrů a místa výskytů. Z jeskynního medvěda pocházejí tři lebky, 15 spodních čelistí, fragmenty maxil, přes 270 obratlů a skoro všechny dlouhé kosti končetin. 28

29 Knies (1902) ve svých pracích uvádí, že do roku 1902 bylo nalezeno v Moravském krasu celkem 79 druhů savců, 36 druhů ptáků, 4 druhy obojživelníků, 2 druhy ryb a 4 druhy plžů. Zvířata dělí podle následujících kritérií na: 1. úplně vyhynulá, 2. severní druhy, 3. druhy žijící dnes v jižních oblastech, 4. vysokohorská, 5. stepní, 6. dosud u nás žijící. Kniesova sbírka pleistocénních živočichů obsahovala přes kusů. Značnou část sbírky zaujímala hlavně drobná fauna. Některé patologické fosilní kosti z Kniesovy sbírky zkoumal i profesor R. Virchow. Objevil mimo jiné, že jako četné onemocnění kostí medvědů jeskynních se objevuje arthritis deformans, která je známa i u lidí. V letech 1890 a 1891 zkoumal faunu Šošůvské jeskyně Karel Jaroslav Maška. Již v této době uvádí, že Šošůvská jeskyně tvoří jednotný komplex s jeskyněmi Sloupskými. Maškova studie vycházela především z již nalezených kostí a ze sběru, který mu připravil Knies. Jednotlivé nalezené druhy velmi detailně popisuje s uvedením všech důležitých rozměrů (Musil, 2002). Od roku 1897 do roku 1912 působí ve Sloupě také Karel Absolon, jehož celý život je Moravským krasem úzce svázán. Ve své publikaci z roku 1910 uvádí velmi obsáhlou charakteristiku jeskyní v Moravském krasu: Sloupské jeskyně tvoří dnes ohromný labyrinth prostor, šířavin, síní, dómů, kobek, chodeb horizontálních i vertikálních, propastí, komínů a stupňů roztroušených v celkové délce několika kilometrů, ve dvou hlavních a několika vedlejších patrech nad sebou položených. Jeskynní bludiště Sloupskošosůvské patří k nejrozsáhlejším jeskyním v Evropě vůbec. Dle Absolona (1910) panuje v názvech jeskyní značný chaos. Některé jeskyně mají dvojí či dokonce trojí označení. U tehdejšího Klubu českých turistů se snaží prosadit myšlenku zřízení jeskynní sekce, jejíž členové by se krasem systematicky zabývali. Kvůli finanční náročnosti je nakonec jeho návrh zamítnut, a tak je nucen založit spolek vlastními silami při tehdejším Přírodovědeckém klubu v Brně a stává se jeho předsedou. Při své práci používá Wanklovy rukopisy. Musil (2002) uvádí, že na rozdíl od Wankla ale Absolon zaměřuje svou pozornost hlavně na výzkumy speleologické. V roce 1904 obhájil disertační práci, ve které řeší problém podzemního toku Punkvy. V letech

30 díky jeho usilovnému studiu Sloupských jeskyní narostla znalost jejich chodeb na bezmála 5 km. Obr. 13. Fotografie zachycující pohled na Sloupské jeskyně lze vidět Hřebenáč a vstup do Kůlny (Absolon, 1910). Sloupské jeskyně (Absolon 1910 ještě nepoužívá název Sloupsko-šosůvské) se dle něj skládají z dvanácti částí, které spolu souvisí. Poprvé je použit souhrnný název pro jeskynní bludiště, a to jeskyně Sloupské. Absolon (1910) uvádí, že průběh jeskyní je závislý na geologické stavbě, že mezi ní a orientací jeskynních chodeb je úzký vztah. V začátcích své práce v krasových oblastech se Absolon také zajímal o jeskynní bezobratlé živočichy (Musil, 2002). Po Absolonovi pak v systému Sloupsko-šošůvských jeskyní působila řada profesionálních i amatérských speleologů, archeologů, paleontologů a dalších vědců, kteří přispěli svými objevy a výsledky výzkumů mnoha vědních oborů k dalšímu poznání. Dle Musila (2002) mezi nejvýznamnější další badatele patří (v závorce je uveden časový úsek jejich prací): Florian Koudelka ( ); Vladimír Josef Procházka ( ) 30

31 prováděl především geologický a geomorfologický výzkum; Richard Trampler ( ) výzkumy v Šošůvské jeskyni; A. Král (1907), A. Boček (1909). V roce 1922 byla založena akciová společnost Moravský kras, která převzala do své péče všechny jeskyně. Uvažovalo se také o propojení všech izolovaných jeskyní. O rok později se propojení zrealizovalo (dokonce také s elektrickým osvětlením). Propojení systému jeskyní s Kůlnou bylo realizováno až v roce

32 7. Revize Wanklovy osteologické sbírky uložené ve Vlastivědném muzeu v Olomouci Wanklova sbírka fosilních kostí se před započetím revize nacházela ve velmi nevyhovujícím a nedůstojném stavu. Pleistocénní kosti byly uloženy v lepenkových krabicích, systematicky nebyly uspořádány, existovaly pouze přibližné rukopisné záznamy s udáním místa lokality a s předběžným určením. Přesná data sběru nebyla do dnešních dob bohužel zachována, lze tedy jen nepřímo stanovit, ve kterém období Wankel daný osteologický materiál nalezl. Na základě dostupných literárních pramenů (Absolonová, 1970; Grolich, 1971) bylo zjištěno, že velká část Wanklovy sbírky byla odprodána do vídeňského Naturhistorisches Museum. Wankel se zprvu snažil zachovat sbírku jako celek Moravě, původně o jiném řešení ani neuvažoval a přicházející nabídky na odprodání do zahraničí odmítal. Když se chystal opustit Blansko, nabídl svou sbírku tehdejšímu Františkovu muzeu v Brně (dnes Moravské zemské muzeum), které však sbírku odmítlo. Ani pokus o odprodání do Národního muzea v Praze kvůli nedostatku místa a nezájmu o moravské památky nevyšel. Tou dobou projevil zájem o Wanklovu sbírku opat kláštera v Rajhradě G. Kalivoda. Jednání o předání sbírky do Rajhradu nebylo nakonec bohužel realizováno, protože Kalivoda zemřel. Wankel musel do měsíce vyklidit byt, a tak uvítal nabídku vídeňských badatelů, kteří sbírky zakoupili za zlatých (Wankel původně požadoval zlatých) pro Dvorské muzeum (dnes Naturhistorisches Museum). Tam jsou uloženy dodnes. Materiál vykopaný v Předmostí po roce 1883 byl ukládán do sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci. Lze tedy předpokládat, že předměty Wanklovy olomoucké sbírky byly nalezeny v rozmezí let Druhové složení sbírky vyjadřuje následující tabulka: Živočich Lokalita Počet Canis lupus vlk obecný Předmostí u Přerova 118 ks Mammuthus primigenius mamut srstnatý Předmostí u Přerova 105 ks Ursus spelaeus medvěd jeskynní Sloup na Moravě 73 ks Equus germanicus kůň sprašový Předmostí u Přerova 34 ks Gulo gulo rosomák sibiřský Předmostí u Přerova 15 ks Ursus arctos medvěd hnědý Sloup na Moravě 5 ks Panthera spelaea lev jeskynní Předmostí u Přerova 3 ks Coelodonta antiquitatis nosorožec srstnatý Předmostí u Přerova 2 ks Ovibos moschatus pižmoň severní Předmostí u Přerova 2 ks Alopex lagopus liška polární Předmostí u Přerova 1 ks celkem 358 ks Tab. 1. Druhové složení sbírky Dr. Jindřicha Wankla uložené ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. 32

33 Z tabulky 1 je patrné, že nejvíce (118 kusů) fosilních kostí pochází z vlka (Canis lupus), dalším nejpočetnějším živočichem je mamut (Mammuthus primigenius). Z medvěda jeskynního (Ursus spelaeus) bylo Wanklem nalezeno 73 kusů fosilních kostí, z koně (Equus germanicus) 34 kusů kostí. Rosomák (Gulo gulo) je ve Wanklově sbírce zastoupen 15 kusy; medvěd hnědý (Ursus arctos) 5 kusy. Lev (Panthera spelaea), nosorožec (Coelodonta antiquitatis), pižmoň (Ovibos moschatus) a liška polární (Alopex lagopus) jsou zastoupeny méně než pěti kostmi. Sbírku lze charakterizovat také podle zastoupení osteologického materiálu dle nálezových lokalit. Z lokality Předmostí u Přerova pochází celkem 280 kusů. Z jeskyní v okolí Sloupu (nejvíce ze Sloupsko-šošůvských jeskyní) se ve sbírce nachází 78 kusů. 33

34 7.1 Vlk obecný - Canis lupus Počet (ks) Canis lupus Vertebra Ossa metacarpi Mandibula Dens caninus Maxilla Phalanx Fibula Humerus Osteologický materiál - celkem 118 kusů Tibia Ulna Costa 1 1 Radius Obr. 14. Přehled Wanklem nalezených částí druhu Canis lupus ve sbírce VMO. Na základě grafu (obr. 14) lze říci, že z vlka se ve sbírce vyskytuje nejvíce obratlů (vertebrae), kostí záprstních (ossa metacarpi) a fragmenty dolní čelisti (mandibula). Většina obratlů je velmi dobře zachovaná, stejně tak záprstní kosti. Z čelistí jsou zastoupeny fragmenty maxil a mandibul, často se zachovalou typickou sekodontní denticí (Hillson, 2005), kdy jednotlivé zuby tvoří jeden či více ostrohranných hrotů zřetelné při bočním pohledu. Velikost okluzní plochy je spíše malá, bez drtící funkce (obr. 16). Obr. 15. Vyznačení nalezených částí kostí a zubů z vlka ve Wanklově sbírce ve VMO. 34

35 a. b. c. d. Obr. 16. Špičáky vlka, a-b z maxily, c-d z mandibuly (Schmid, 1972). a. b. Obr. 17. Obratle vlka a. krční, b. bederní (Schmid, 1972). Vlk byl u nás běžným zvířetem až do konce 17. století. Intenzivněji se začal lovit asi od poloviny 17. století a jeho početnost výrazně klesala asi od začátku 18. století. Živí se především kopytníky a mršinami. Má velký lovný okrsek, ve kterém obstojí jen zdravá a fyzicky zdatná zvěř. Podílí se na udržování stavu kopytníků. Tam, kde se vyskytují vlci, jsou stavy kopytníků úměrné potravním možnostem vegetačního porostu a zvěř nezpůsobuje škody na lesních porostech (Korbel Krejča, 2001). Dnes se na našem území vyskytuje bez mála kolem deseti jedinců, obývajících hlavně okrajové části našeho území (zaznamenán v CHKO Beskydy). 35

36 7.2 Mamut srstnatý Mammuthus primigenius Mammuthus primigenius Počet (ks) Molar Kloubní plochy Kloubní hlavice Kel Astragalus Calcaneus Femur Vertebra caudalis Fibula Mandibula Pelvis Phalanx Scapula Ulna Celkem 105 kusů Úlomek kosti Vertebra lumbalis Obr. 18. Přehled osteologického materiálu druhu Mammuthus primigenius ve sbírce VMO. Z mamuta se v olomoucké Wanklově sbírce nachází celkem 105 kusů. Prvenství (52 kusů) co do počtu zaujímají moláry s typickou lamelovou strukturou. Některé moláry jsou velmi dobře zachovalé, u jiných lze pozorovat značný obrus či chybějící části. Ve sbírce jsou dále zastoupeny počtem 19 kusů kloubní plochy, 9 kusů kloubních hlavic a 8 kusů fragmentů klů. Ostatní kosti se vyskytují většinou v počtu do 2 kusů (viz obr. 18). Mamut je snad nejznámějším vyhynulým druhem ze všech slonovitých. Žil do konce pleistocénu, a to jak v Eurasii, tak i v Severní Americe (Musil, 1987). Oproti recentním slonům, kteří žijí v teplých oblastech, byl mamut přizpůsoben životu ve studené stepi. Toto přizpůsobení představovalo zmenšení ušních boltců, dlouhou (20 50 cm) srst a vznik tukového hrbu nad lopatkami (Beneš, 1992). Jeho kly dosahovaly délky 4 5 metrů. U slonovitých je také zajímavá jejich výměna zubů. Na rozdíl od většiny savců neprobíhá jejich výměna ve vertikálním směru, ale nové stoličky vytlačují staré ze zadu dopředu (horizontálně). Během tohoto vývoje nedochází pouze ke zvětšování délky stoliček, ale i ke zvětšování jejich výšky. Tak vznikají velmi velké zuby s výkonnou skusnou plochou (Musil, 1987). Mamuti byli často součástí jeskynních maleb. Dle Jelínka (1972) tak již pravěcí lovci zachytili rozdíl mezi mamutem a slonem: Mamuti na obrazech mají obvykle dlouhou srst, v profilu zřetelný zádový hrbol a kulovité temeno hlavy. Silné kly mají hroty stočené nazad a ven. Těmito znaky se liší od vlastních slonů. 36

37 Mamuti nebyli jediným druhem slonovitých v evropském pleistocénu. Druh Palaeoloxodon antiquus s rovnými kly byl patrně příbuzný s dnešním slonem asijským. Žil většinou v teplejších oblastech než mamut, ale někdy se setkávali na stepích (Lister Bahn, 2008). O zániku mamutů panuje několik názorů. Jako nejčastější příčina je uváděn lov. Postupem času ale odborníci dospěli k názoru, že zánik mamutů souvisel s náhlými ekologickými změnami, které způsobily úbytek jejich hlavní potravy tzv. mamutové stepi (Fejfar, 2005). Obr. 19. Vyznačení nalezených částí kostí a zubů z mamuta ve sbírce VMO (použit obrázek kostry druhu Palaeoloxodon antiquus). 37

38 7.3 Medvěd jeskynní Ursus spelaeus Ursus spelaeus Počet (ks) Dens caninus Dens molaris Mandibula Vertebra Ossa metacarpi Phalanx Celkem 73 kusů Obr. 20. Přehled kostí a zubů nalezených u druhu Ursus spelaeus ve sbírce VMO. Medvěd jeskynní je ve sbírce zastoupen počtem 73 kostí a zubů. Nejpočetnější jsou špičáky, které se zachovaly v množství 29 kusů. Lze pozorovat typickou sekodontní dentici s malou okluzní plochou (obr. 20). Medvědí moláry se vyskytují v počtu 20 kusů. Dále se ve sbírce nachází mandibuly (17 kusů) mnohdy se zachovalou denticí. Počty ostatních kostí uvádí graf na obr. 20. b. a. Obr. 21. Špičáky medvěda, a. z maxily, b. z mandibuly (Schmid, 1972). 38

39 Obr. 22. Vyznačení kostí a zubů nalezených z medvěda jeskynního ve Wanklově sbírce VMO. Medvěda jeskynního řadíme do řádu šelem. V období středního a mladšího pleistocénu byl běžnou evropskou šelmou. Oproti medvědu hnědému (Ursus arctos) byl poměrně většího vzrůstu, živil se převážně rostlinnou potravou (Musil, 2002). Medvědi byli jedním z nejsilnějších, nejnebezpečnějších a zároveň nejhojnějších současníků pravěkého člověka na Moravě. Velmi dobře se mu dařilo v území Moravského krasu, kde četné jeskyně poskytovaly medvědům jeskynním úkryt (Knies, 1929). 39

40 7.4 Kůň sprašový Equus germanicus Equus germanicus 13 Počet (ks) Phalanx Dens molaris Dens incisivus Maxilla Ossa metatarsi Calcaneus Humerus Mandibula Radius Celkem 34 kusů Obr. 23. Přehled osteologického materiálu druhu Equus germanicus ve Wanklově sbírce VMO. Graf na obr. 23 dokládá, že články prstů (phalanges), zastoupeny převážně kostmi kopytními, jsou ve sbírce nejpočetnějšími. Dále se vyskytují (7 kusů) stoličky - molares a řezáky - dentes incisivi (6 kusů). Z maxil se zachovaly pouze fragmenty. a. b. Obr. 24. Stoličky koně s okluzní plochou, a. z maxily, b. z mandibuly (Schmid, 1972). 40

41 Společným znakem všech koňovitých savců jsou zvláštním způsobem utvářené končetiny: první prstní článek tvoří tzv. kost spěnkovou, druhý kost korunkovou a třetí kost kopytní. K zadní stěně kopytní kosti nasedá ještě kost střelková. Dolní část kosti korunkové a celá kost kopytní je kryta silným rohovitým pouzdrem kopytem. Lebka je protáhlá s posunutými očnicemi značně dozadu (Volf, 1977). Kůň sprašový se v Evropě rozšířil v mladším pleistocénu, adaptovaný na život ve studené (sprašové) stepi. Žili ve velkých stádech podobně jako recentní zebry. Koncem doby ledové sprašoví koně mizejí (Beneš, 1992). Obr. 25. Vyznačení kostí a zubů nalezených z koně ve Wanklově sbírce VMO. 41

42 7.5 Rosomák Gulo gulo Ve sbírce se vyskytuje z rosomáka 15 kostí. Lze nalézt typická žebra (9 kusů), obratle (4 kusy) a dva fragmenty dolní čelisti. Obr. 26. Vyznačení kostí a zubů nalezených z rosomáka ve Wanklově sbírce VMO. Rosomák je největší lasicovitou šelmou. V Evropě, Asii a Severní Americe se objevuje až v pleistocénu (Musil, 1987). První zprávu o nálezu lebky podává roku 1850 Haidinger, který popisuje nálezy knížete Salma, který prováděl ve Sloupě vykopávky (Knies, 1927b). Dosahuje i s ocasem délky přes jeden metr a váží až 30 kg. Má poměrně dlouhou srst šedohnědé barvy se světlými skvrnami na hlavě a na bocích a krátký huňatý ocas. Poměrně lehce se pohybuje i na sněhu. V současné době jsou rosomáci pokládáni za ohrožený živočišný druh, protože jejich přirozená teritoria jsou postupně ničena. Hlavní potravou rosomáka jsou drobní obratlovci, zvlášť hlodavci a králíci ad. (Brehm, 1999). 42

43 7.6 Medvěd hnědý Ursus arctos Medvěd hnědý je zastoupen celkem pěti kusy kostí (3 moláry a dále 2 fragmenty mandibul). Rozšíření medvěda v Evropě je pouze ostrůvkovité. Byl na většině našeho území vyhuben v průběhu 17. a 18. století. Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou (Pelikán, 1979). Živí se lesními plody, hmyzem, larvami mravenců, hlízami rostlin a mršinami. Masožravý je jen výjimečně. V různých částech areálu vede odlišný způsob života (Korbel - Krejča, 2001). 7.7 Lev jeskynní Panthera spelaea Lva charakterizují ve sbírce 3 kosti dvě zápěstní kosti a fragment kosti pažní. Lev jeskynní je největší a nejznámější kočkovitá šelma evropského pleistocénu. Podle maleb a rytin paleolitického člověka, který jeskynního lva dobře znal, neměli samci hřívu. Naproti tomu měli hustý a dlouhý zimní kožich. Jejich hlavní lovnou zvěří byli koně. Koncem nejmladší (würmské) doby ledové vymírají (Beneš, 1992). Druhové jméno jeskynní dostala tato šelma podle nálezů kostí v jeskyních. Na rozdíl od medvěda jeskynního ale toto druhové jméno není zcela přesné. Lev jeskyně vyhledával jen na krátký čas, snad jen v době, kdy se mu rodila mláďata (Fejfar, 2005). 7.8 Nosorožec srstnatý Coelodonta antiquitatis Z nosorožce jsou ve sbírce uloženy dvě zachovalé kloubní hlavice. Nosorožec srstnatý patří mezi specializované stepní nosorožce (Beneš, 1992). Na většině nalezišť nacházíme nosorožce společně s mamutem. Oba byli častou kořistí člověka. Nosorožec měl dle jeskynních kreseb dva dlouhé a bočně zploštělé rohy (Fejfar, 2005). Charakteristickým znakem adaptace na chladné klima byla rudohnědá srst, která na šíji tvořila delší hřívu. V oblasti lopatek měl podobně jako mamut nevelký tukový hrb. Byl typickým býložravcem (Beneš, 1992). 43

44 7.9 Pižmoň Ovibos moschatus Z tohoto živočicha jsou ve sbírce dva předměty: lebka (obr. 27) a levá mandibula (viz tabule č. XV. v příloze). Obr. 27. Lebka pižmoně z Wanklovy sbírky Prešer. Jedná se o velké zavalité zvíře se zakulacenou hlavou a celý je porostlý černohnědou srstí sahající až na zem. Dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, jeho tělo je dlouhé cm a dosahuje hmotnosti 180 až 400 kg, proto působí mohutným dojmem. Změna klimatu byla nejpravděpodobnější důvod vyhynutí těchto savců v Evropě (četné nálezy a fosílie dokládají, že žili i u nás) a v Asii (Volf, 1987) Liška polární Alopex lagopus Z lišky se ve sbírce nachází pouze mandibula. Liška polární na Moravě sdílela životní prostor s liškou obecnou (Vulpes vulpes) avšak oproti ní je liška polární nižší a menší. V dnešní době se vyskytuje v Arktidě, Skandinávii, Kanadě a na Sibiři (Knies, 1927a). 44

45 8. Závěr Ze zpracování historie výzkumů na lokalitách, ze kterých pochází sbírkové předměty, je patrné, že Dr. Jindřich Wankel položil základy moderní české archeologie a přiblížil tuto oblast evropské veřejnosti. Revizí sbírky bylo zjištěno, že se v ní nachází celkem 358 kusů sbírkových předmětů, což je o 88 kusů méně proti původnímu předpokladu (Palán - Lehotský, 2007). V současné době je sbírka uložena v depozitáři číslo 11 Vlastivědného muzea v Olomouci. Sbírka obsahuje osteologický materiál z živočichů: vlk obecný - Canis lupus (118 kusů, nejvíce obratlů), mamut srstnatý - Mammuthus primigenius (105 kusů, z toho nejvíce stoliček), medvěd jeskynní - Ursus spelaeus (73 kusů, nejvíce špičáky), kůň sprašový - Equus germanicus (34 kusů, převažují články prstů), rosomák sibiřský - Gulo gulo (15 kusů, nejvíce obratle), medvěd hnědý - Ursus arctos (5 kusů), lev jeskynní - Panthera spelaea (3 kusy), nosorožec srstnatý - Coelodonta antiquitatis (2 kusy), pižmoň severní - Ovibos moschatus (2 kusy) a liška polární - Alopex lagopus (1 kus). V rámci revize byl každý sbírkový předmět determinován, přeměřen, vyfotografován, popsán, zaevidován v programu DEMUS a uložen do depozitáře VMO. Díky zkatalogizování sbírky je nyní možné jakýkoliv předmět ihned dohledat či si prohlédnout jeho fotografii na kartotéční kartě. To bylo před provedením revize nemožné. O Wanklově sbírce bylo informováno na odborné konferenci Kvartér v Brně (Palán Lehotský, 2007). Výsledky revize byly prezentovány na konferenci Kvartér v Brně konané v roce 2009 (Palán Lehotský, 2009). S výsledky revize sbírky dále seznamuje odbornou veřejnost článek v přírodovědné řadě Zpráv Vlastivědného muzea v Olomouci (Palán Lehotský, 2010 in print). 45

46 9. Použitá literatura Absolon, K. (1910): Kras moravský a jeho podzemní svět. Praha. 218 s. Absolonová, V. Bednářová, V. (1970): Jindřich Wankel v dopisech. Adamov. Beneš, J. (1992): Pravěká zvířata. Praha. 319 s. Brehm, A. (1999): Život zvířat savci. Fontana Olomouc. 164 s. Drozdová, E. (2001): Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova. Archeologické rozhledy, 53, s Fejfar, O. Major, P. (2005): Zaniklá sláva savců. Academia Praha. 278 s. Grolich, V. (1971): Jindřich Wankel Otec moravské archeologie Sborník prací Okresního vlastivědného muzea v Blansku. Blansko. Hillson, S. (2005): Teeth. Cambridge. 388 s. Jelínek, J. (1972): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha. 557 s. Jeřábek, M. (2007): Jindřich Wankel. Reflex, 13, s Kladivo, B. (1936): Zlatá rodina. Blansko. s Knies, J. (1902): Vlastivěda moravská II. Blanský okres. Brno. 210 s. Knies, J. (1927a): Přehled moravského paleolitu. Obzor prehistorický, 4, s Knies, J. (1927b): Rosomák v diluviu na Mor. Mor. nov. č. 178, s Knies, J. (1929): Medvědi v pravěku na Moravě. Mor. nov. č. 10, s Korbel, L. Krejča, J. (2001): Velká kniha živočichů. Bratislava. 344 s. Kříž, M. (1896): Mé výzkumné práce u Předmostí a jejich hlavní výsledky. Čas. vlasten. muz. spol. olomuc., 13, s Kříž, M. Koudelka, Fl. (1902): Průvodce do Moravských jeskyň, díl II. Ždánice Vyškov. 476 s. Lister, A. Bahn, P. (2008): Mamuti: obři doby ledové. Mladá Fronta Praha. 193 s. Matiegka, J. (1934, 1938): Homo předmostensis, fosilní člověk z Předmostí na Moravě 1, 2. Praha. Maška, K. (1895): Diluviální člověk v Předmostí. Čas. vlasten. muz. spol. olomuc, 12,

47 Musil, R. (1968): Die Mammutmolaren von Předmostí (ČSSR). Paläontologische Abhandlungen. Berlin. Musil, R. (1987): Vznik, vývoj a vymírání savců. Praha. 292 s. Musil, R. Karásek, J. Valoch, K. (1999): Pleistocén. Historie výzkumů na území bývalého Československa. Folia Historica, 69, MU Brno. 175 s. Musil, R. (2002): Sloupsko-šošůvské jeskyně. Rosice u Brna. 178 s. Palán, J. Lehotský, T. (2007): Zpracování osteologické sbírky Dr. Jindřicha Wankla deponované ve Vlastivědném muzeu v Olomouci předběžná zpráva. 13. Kvartér, sborník abstraktů, MU Brno. Palán, J. Lehotský, T. (2009): Osteologická sbírka Dr. Jindřicha Wankla deponovaná ve Vlastivědném muzeu v Olomouci revidována. 15. Kvartér, sborník abstraktů, MU Brno. Palán, J. Lehotský, T. (2010 in print): Výsledky revize osteologické sbírky Dr. Jindřicha Wankla deponované ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Zpr. vlastivěd. Muz. (Olomouc). Olomouc. Pelikán, J. Gaisler, J. Rödl, P. (1979): Naši savci. Academia Praha. 164 s. Schmid, E. (1972): Atlas of Animal Bones - For Prehistorians, Archaeolgists and Quaternary Geologists. Elsevier Publishing Company Amsterdam-London-New York. 155 s. Sklenář, K. (2005): Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Libri Praha. 726 s. Svoboda, J. (2006): Archeologické památky střední Moravy Předmostí. Olomouc. 55 s. Volf, J. (1977): Zvířata celého světa Koně, osli a zebry. Praha. 139 s. Volf, J. (1987): Zvířata celého světa Tuři. Praha. 141 s. Wankel, J. (1884): První stopy lidské na Moravě. Čas. muz. Spol. olomuc. 3, s Wankel, J. (1890): Ložiska mamutí v Předmostí. Čas. vlasten. muz. Spol. olomuc., 7, Olomouc. Wankel, J. (1867): Sloupská jeskyně a její doba pravěká. Blansko s. Zapletal, F. (1941): Skalka aneb Hradisko v Předmostí u Přerova. Přerov. 20 s. Žebera, K. Ložek, V. Kneblová, V. Fejfar, O. Mazálek, M. (1955): Zpráva o II. Etapě geologického výzkumu kvartéru v Předmostí u Přerova na Moravě. Antropozoikum, 4, s

48 PŘÍLOHY

49 SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA 1. TABULKY - seznam předmětů sbírky Dr. Wankla stav po revizi Tabulka č. I Mammuthus primigenius Tabulka č. II Mammuthus primigenius Tabulka č. III Mammuthus primigenius, Ovibos moschatus, Equus germanicus Tabulka č. IV Ursus spelaeus Tabulka č. V Ursus spelaeus, Ursus arctos, Gulo gulo Tabulka č. VI Canis lupus Tabulka č. VII Canis lupus Tabulka č. VIII Canis lupus, Coelodonta antiquitatis, Panthera sp., Alopex lagopus PŘÍLOHA 2. TABULE fotografie sbírkových předmětů (Foto J. Palán) Tabule. č. I Mammuthus primigenius dentes molares, okluzní plochy Tabule. č. II Mammuthus primigenius dentes molares Tabule. č. III Mammuthus primigenius dens molaris Tabule. č. IV Mammuthus primigenius dentes molares Tabule. č. V Mammuthus primigenius dentes molares Tabule. č. VI Mammuthus primigenius dentes molares Tabule. č. VII Mammuthus primigenius dentes molares Tabule. č. VIII Mammuthus primigenius fragmenty klů Tabule. č. IX Mammuthus primigenius fibula + ulna mláděte Tabule. č. X Ursus spelaeus mandibuly Tabule. č. XI Ursus spelaeus mandibuly - fragmenty Tabule. č. XII Ursus spelaeus vertebrae Tabule. č. XIII Ursus spelaeus dentes canini Tabule. č. XIV Ursus spelaeus dentes canini Tabule. č. XV Ovibos moschatus mandibula Tabule. č. XVI Equus germanicus phalanges PŘÍLOHA 3. Obrázky (Foto J. Palán)

50 PŘÍLOHA č.1

51 Tabulka č. I Mammuthus primigenius Nové Staré i.č. i.č. Název sbírkového předmětu Lokalita Femur Předmostí u Přerova Fragment klu Předmostí u Přerova Vertebra lumbalis fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Vertebra caudalis fragment Předmostí u Přerova Dens molaris s uhlíky Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Pelvis mláděte - fragment Předmostí u Přerova Ulna Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Oddělené kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Oddělené kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha tibie Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Stěna meziobratlová Předmostí u Přerova Stěna meziobratlová Předmostí u Přerova Astragalus Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Dens molaris - fragment Předmostí u Přerova Fragment kosti Předmostí u Přerova Dens molaris v alveole Předmostí u Přerova Dens molaris - fragment Předmostí u Přerova

52 Tabulka č. II Mammuthus primigenius Nové Staré Název sbírkového předmětu Lokalita i.č. i.č Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Scapula - fragment Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Dens molaris s uhlíky Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Kel - fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Fibula Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris fragment Předmostí u Přerova Kel fragment Předmostí u Přerova Kel fragment Předmostí u Přerova Kel fragment Předmostí u Přerova Kel fragment Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Dens molaris v alveole Předmostí u Přerova Astragalus Předmostí u Přerova Kel fragment Předmostí u Přerova Dens molaris v alveole Předmostí u Přerova Dens molaris v alveole Předmostí u Přerova

53 Tabulka č. III Mammuthus primigenius Nové Staré i.č. i.č. Název sbírkového předmětu Lokalita Astragalus Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Oddělená kloubní plocha Předmostí u Přerova Fragment kosti Předmostí u Přerova Calcaneus Předmostí u Přerova Calcaneus Předmostí u Přerova Femur Předmostí u Přerova Mandibula - fragment Předmostí u Přerova Kel - fragment Předmostí u Přerova Ovibos moschatus Cranium Předmostí u Přerova Mandibula levá Předmostí u Přerova Equus germanicus Phalanx distalis kost kopytní fragment Předmostí u Přerova Phalanx distalis kost kopytní Předmostí u Přerova Mandibula fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Radius fragment Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens molaris Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Dens icisivus Předmostí u Přerova Metatarsus Předmostí u Přerova Phalanx distalis kost kopytní Předmostí u Přerova Phalanx distalis kost kopytní Předmostí u Přerova Phalanx distalis kost kopytní Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Humerus fragment Předmostí u Přerova Calcaneus Předmostí u Přerova Metatarsus fragment Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx distalis kost kopytní Předmostí u Přerova

54 Tabulka č. IV Ursus spelaeus Nové Staré Název sbírkového předmětu Lokalita i.č. i.č Ossa metacarpi Sloup u Brna Ossa metacarpi Sloup u Brna Mandibula pravá Sloup u Brna Phalanx Sloup u Brna Vertebra lumbalis Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna

55 Tabulka č. V Ursus spelaeus Nové Staré Název sbírkového předmětu Lokalita i.č. i.č Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula pravá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Mandibula pravá fragment Sloup u Brna Mandibula levá Sloup u Brna Vertebra lumbalis Sloup u Brna Vertebra lumbalis Sloup u Brna Vertebra lumbalis Sloup u Brna Dens caninus Sloup u Brna Mandibula pravá Sloup u Brna Mandibula pravá Sloup u Brna Mandibula pravá Sloup u Brna Mandibula levá fragment Sloup u Brna Mandibula levá fragment Sloup u Brna Mandibula levá fragment Sloup u Brna Ursus arctos Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Dens molaris Sloup u Brna Mandibula pravá - fragment Sloup u Brna Mandibula levá - fragment Sloup u Brna Gulo gulo Mandibula fragment Předmostí u Přerova Mandibula fragment Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova

56 Tabulka č. VI Canis lupus Nové Staré i.č. i.č. Název sbírkového předmětu Lokalita Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Vertebra lumbalis Předmostí u Přerova Vertebra lumbalis Předmostí u Přerova Vertebra cervicalis Předmostí u Přerova Vertebra cervicalis Předmostí u Přerova Vertebra cervicalis Předmostí u Přerova Vertebra lumbalis Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Mandibula fragment Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova

57 Tabulka č. VII Canis lupus Nové Staré Název sbírkového předmětu Lokalita i.č. i.č Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Dens caninus Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Axis Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Costa Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Maxilla fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Mandibula Předmostí u Přerova Tibia levá Předmostí u Přerova Radius Předmostí u Přerova Tibia pravá Předmostí u Přerova Humerus Předmostí u Přerova Ulna fragment Předmostí u Přerova Ulna fragment Předmostí u Přerova Humerus fragment Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Fibula fragment Předmostí u Přerova Fibula fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova

58 Tabulka č. VIII Canis lupus Nové Staré Název sbírkového předmětu Lokalita i.č. i.č Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi fragment Předmostí u Přerova Ossa metacarpi fragment Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Phalanx Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Atlas Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Vertebra Předmostí u Přerova Coelodonta antiquitatis Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Kloubní hlavice Předmostí u Přerova Panthera spelaea Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Ossa metacarpi Předmostí u Přerova Humerus fragment Předmostí u Přerova Alopex lagopus Mandibula Předmostí u Přerova

59 PŘÍLOHA č. 2