Kulturně-historický význam Mocné hrstky a její odkaz

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, sluţeb a cestovního ruchu Daniela Jeţíková Kulturně-historický význam Mocné hrstky a její odkaz Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Petr Kalina, Ph.D. 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce

3 Ráda bych poděkovala PhDr. Petru Kalinovi, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady a připomínky. Dále bych také chtěla poděkovat své rodině a příteli za podporu.

4 Obsah Úvod Počátky církevní a světské hudby (do 18. století) Hudba za Petra Velikého pod vlivem západoevropské hudby Počátky obrození společenské změny v Ruském impériu Předchůdci Mocné hrstky národní škola M. I. Glinka A. S. Dargomyţskij Mocná hrstka Milij Alexejevič Balakirev Alexandr Porfirjevič Borodin César Antonovič Kjuj Modest Petrovič Musorgskij Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov Odkaz Mocné hrstky Závěr Резюме Seznam pouţité literatury

5 Úvod Klasická ruská hudba má bohatou historii. Jiţ ve svých počátcích se vyznačovala charakteristickou melodikou a prošla odlišným vývojem na rozdíl od klasické hudby západní Evropy. V období vlády cara Petra Velikého však začalo docházet k prolínání západoevropské a ruské hudebnosti, přičemţ západoevropská měla navrch. Rusko a některé země střední a severní Evropy byly v té době ovlivněny velice módní západoevropskou hudbou, důsledkem čehoţ ztrácela klasická hudba mnoha států svůj národní charakter. Do Ruska a dalších zemí byli zváni hudebníci z oblastí západní Evropy, kteří učili svému umění další hudebníky. Národní hudební prvky byly postupně vytlačovány a zapomínány. Zlom tohoto procesu nastal v 19. století, kdy národy začaly usilovat o svou kulturní nezávislost, zachování lidových tradic a národního určení. Proto je toto období charakteristické masovým vznikem národních škol, které měly za úkol obrodit kulturu daného národa. Hlavní roli v tomto procesu hráli umělci všeho druhu, v oblasti hudby to byli především hudební skladatelé a kritici. K nejvýraznějším umělcům Ruského impéria snaţícím se o rozvoj národní hudby patřil Michail Ivanovič Glinka, Alexandr Sergejevič Dargomyţskij, Vladimír Vasilijevič Stasov, Pjotr Iljič Čajkovskij a členové uskupení Mocná hrstka (také známého pod názvem balakirevský krouţek, Hlouček, Novoruská škola nebo pouţívaným fonetickým přepisem Mogučaja kučka). Mezi členy této skupiny patřili Milij Alexejevič Balakirev, Alexandr Porfirijevič Borodin, Cesar Antonovič Kjuj, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Modest Petrovič Musorgskij. Ve své práci se chystám zaobírat právě touto skupinou. Zaměřím se na problematiku vzniku a významu tohoto spolku. Objasním, na jaké hudební tendence navazoval a jakých inovací Mocná hrstka dosáhla. Budu se soustředit na podíl jednotlivých členů Mocné hrstky na inovacích. V závěru své práce se také zamyslím nad moţnostmi pokračovatelů Mocné hrstky, co bylo moţno od Mocné hrstky pochytit a jakým způsobem se díky tomu mohla ruská hudba dále vyvíjet. Zodpovězení těchto otázek provedu na základě analýzy příslušné literatury. Mám v úmyslu určit úlohu Mocné hrstky ve vývoji ruské váţné hudby, a to na základě porovnání její tvorby s povahou tvorby předcházejícího období. Dále se chystám srovnat přístupy a přínosy 5

6 jednotlivých členů Mocné hrstky. To vše budu sledovat s ohledem na změny ve společnosti v Ruském impériu a ostatních zemí Evropy 19. století. Základní literaturou, která se zabývá tímto tématem, jsou nejčastěji různé shrnující dějiny hudby nebo dějiny ruské hudby. Některé tyto publikace jsou novějšího data a na období působení Mocné hrstky mají moţnost nahlíţet s větším časovým odstupem a nadhledem a také moţná s větší mírou objektivity. Jedná se například o knihu Miloše Navrátila Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby, která čtenáři umoţňuje pozorovat vývoj hudby v závislosti na dějinných událostech a společenském uspořádání. Tato kniha mi bude slouţit k pozorování role, kterou sehrála západoevropská hudba do 19. století, vzniku a vývoje národních škol v různých oblastech a zmapování tvorby jednotlivých představitelů Mocné hrstky. O několik let starší publikace Ivana Petrţelky Ruská a sovětská hudba rozděluje ruskou hudbu do čtyř etap a vypovídá o vzniku ruské národní školy, novoruské školy a jejích představitelích a pojednává o jejím vlivu na další vývoj ruské hudby. Kniha Jana Racka Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci bude pro mou práci dalším zdrojem informací o historickém vývoji ruské hudby včetně období, ve kterém působila i Mocná hrstka. O něco stručnějším přehledem ruské hudby neţ publikace Jana Racka je Ruská hudba: Profily skladatelů Ivana Ivanoviče Lapšina. Detailněji se však zaměřuje na skladatele, na jejichţ tvorbu přímo navazovali autoři Mocné hrstky, dále obsahuje biografii samotných členů Mocné hrstky a v závěru i jejich pokračovatelů. Spis Ludvíka Kuby, S. Orlova a Ivana Ivanoviče Lapšina Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie pojednávající o autorech komponujících ruskou národní hudbu obsahuje spoustu zajímavých tezí o vývoji ruské hudby a přispění autorů k jejímu rozvoji. Komplexním pojednáním o Mocné hrstce je publikace «Могучая кучка» Страницы истории Петербургского кружка музыкантов Andreje Nikolajeviče Krjukova. Sebrané statě O ruské hudební klasice ruského hudebního kritika Vladimíra Vasiljeviče Stasova, současníka skladatelů Mocné hrstky, který jiţ ve své době dokázal ocenit význam umělců národní školy, mi pomůţe obeznámit se s názory soudobého kritika. Jedno z čísel cyklu časopisů Mistři klasické hudby je věnováno Rimskému-Korsakovovi, pojednává o době, ve které Rimskij-Korsakov ţil, o jeho ţivotě a díle. Odtud také budu čerpat 6

7 další informace o Mocné hrstce a proměnách ve společnosti 19. století. Rimskému- Korsakovovi je také věnována publikace Karla Vladimíra Buriana N. A. Rimskij-Korsakov, kromě biografie Rimského-Korsakova zpracoval Burian i biografii Musorgského ve spisu Modest Petrovič Musorgskij: [ţivot a dílo]. Informace o Musorgském budu také čerpat z publikace M. P. Musorgskij Ivana Martynova. Zajímavým zdrojem je i kniha Svědectví paměti Dmitrije Šostakoviče, kterou napsal Solomon Volkov. Nahlíţí na určité problémy z jiného úhlu neţ výše zmiňovaní muzikologové a umoţňuje zamýšlet se nad nimi z odlišných hledisek. 7

8 1. Počátky církevní a světské hudby (do 18. století) Dějiny ruské hudby jsou jiţ od svého prvopočátku spjaty s vlivy jiných vyspělých civilizací. A paradoxně neměly společné směřování s dalšími slovanskými národy. Východní Slované dlouho ţili ve zcela odlišných podmínkách hospodářsko-společenských a politických, neţ jak tomu bylo u Slovanů západních. ( ) Tato isolace měla své kladné vývojové hodnoty, poněvadţ pomáhala vytvářet zcela svébytnou kulturu, rostoucí jednak z hmotné a duchovní kultury staroslovanské, jednak z vyspělé civilisace byzantské, čímţ se dostal na území tehdejšího Ruska vliv orientální kultury, která je v dalším vývoji tak charakteristická pro ruskou hudbu. 1 Rozdíly mezi hudbou západní a východní byly znatelné především v církevní hudbě. Církev východní totiţ nepěstuje ve svém chrámu jiné hudby neţ zpěv, kdeţto do církve západní a do jejích svatyň vnikla záhy hudba nástrojová. 2 Tyto odlišnosti také významně dopomohly k opačnému směřování východní a západní hudby. V důsledku absence nástrojů se zpěv na východě mohl nezávisle rozvíjet a zdokonalovat, kdeţto na západě se soustředili spíše na koordinaci zpěvu a nástrojů. Hudba nástrojová, zejména obveselující, pokud na Rusi vznikla nebo tam vnikla, byla od pokřestění co nejkrutěji pronásledována jakoţto dílo doby pohanské. 3 Pravděpodobným důsledkem tohoto počínání je, ţe pozdější nástrojovou hudbu v Ruském impériu bylo moţno relativně lehce ovlivnit západními hudebními prvky. Hudba nástrojová na východě neměla hlubokou tradici. Je tedy zřejmé, ţe v době, kdy se začala konečně prosazovat, bylo pro ni nasnadě navázat na vývoj západní nástrojové hudby. Absence nástrojů měla na vývoj východní hudby negativní i pozitivní dopady. Je však nesporné, ţe se tato nepřítomnost zaslouţila o specifickou a unikátní podobu ruské hudby. Tak ruský lid při pěstění hudby jednak byl odkázán na jediný akustický prostředek, na své hrdlo, jednak měl jen jediný skoro hudební vzor: sborové církevní pění. 4 Proto musel zpěv podstoupit různé změny, aby byl, jakoţto jediný prostředek provozování chrámové hudby, vhodně pouţitelný. ( ) naučil se vytvářeti mohutné, široké legatové a bohatě členěné melodie, v čemţ obojím mu náleţí prvé místo nejen ve Slovanstvu, ale v Evropě (a snad 1 RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, s. 10. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 2 KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Praha: Nakladatelství J. Otto, s. 5. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 3 Ibid. s Ibid. s. 7. 8

9 na světě) vůbec. 5 Zpěv hraje ve východní hudbě důleţitou roli a není se co divit, ţe právě i pozdější ruská hudba nástrojová se jím nechávala značně inspirovat. Ruský lid i v chrámu zpíval po svém, vytvořil si ryze národní ruskou pravoslavnou církevní hudbu, která podobně jako ruská lidová píseň měla velmi značný vliv na celý potomní vývoj ruské umělé hudební kultury. 6 Takovýto vývoj jednoznačně odlišil rázovitou podobu hudby východu oproti západu. Mezi charakteristické prvky ruské chrámové hudby, kterými se význačně odlišovala od hudby západoevropské, se řadila její mnohohlasost, sloţitost a moţnost improvizace. 7 Zapovězení nástrojů se nevyhnulo ani lidové světské hudbě. A tak se i v hudbě národní rozmáhal především zpěv. Menší význam měla lidová hudba nástrojová, která byla zatlačena zcela do pozadí sólovým mondiálním a sborovým zpěvem. ( ) Dokonce ještě v polovině 17. století byl publikován carský ukaz, jímţ bylo nařízeno, zničit všechny hudební nástroje jako dílo ďáblovo. 8 Tento postoj k nástrojům zapříčinil rozmach lidového zpěvu, formování jeho pevné tradice a vzniku svébytné podoby, která byla západoevropské hudbě cizí. Ruská lidová hudba tvoří protipól západní hudbě. Jsou jí vlastní zvláštnosti, odlišující ji od západoevropských písní s jejich tóninami dur i moll. 9 Je tak lehce rozpoznatelná. Oproti západoevropské hudbě je plná prvků, které vytvářejí pocit orientálnosti a o své přináleţitosti k východu nenechá pochybovat ať jiţ svými náměty či pro západ nezvyklými hudebními formami. Na starobylost ruské lidové písně poukazují vedle tematických námětů textových předloh především její hudební prvky. Nejstarší ruské lidové písně se vyznačují přísnou diatonikou, heterorytmií i vlivy jiných národů, jmenovitě Finů a Mongolů. 10 Skutečnost, ţe vývoj ruské hudby lze pozorovat na pozadí kulturních, politických a ekonomických vazeb Ruska s dalšími zeměmi, je pozoruhodná. Rané období ruské hudby je charakteristické pevnější vazbou země na východní státy. Byzanc, jako významné centrum, svého času určovala směřování mnoha zemí a především směřování Kyjevské Rusi, která pod jejím vlivem přijala křesťanství a byla s Byzancí ve velmi těsném spojení. Tato invase byzantskoorientální kultury a s ní spojený nebývalý rozkvět hospodářsko-společenský se zcela 5 Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan Ivanovič. Ruská hudba: Profily skladatelů. 1. vyd. Praha: Vydavatelství za svobodu, s. 16. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 10 RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s

10 nepochybně projevily také v ruské hudební tvořivosti, a to zejména ve světské lidové hudbě. 11 Tyto vlivy přeţily do dnešní doby. A nyní jsou takovéto prvky povaţovány za typicky ruské. 11 Ibid. s

11 2. Hudba za Petra Velikého pod vlivem západoevropské hudby Ruský car Petr Veliký ( ) je znám svým kladným přístupem k západní Evropě, které se snaţil svou zemi přiblíţit. Za jeho vlády se prohloubily kulturně-politické vztahy Ruska a západních zemí. V hudební oblasti je jedním z hlavních přínosů tohoto panovníka zpopularizování hudebních nástrojů, které začaly důrazněji ovlivňovat další rozvoj ruské hudby. 12 Nástrojová hudba však neměla v Rusku hlubokou tradici, proto je její rozvoj v tomto období ovlivněn západoevropskými hudebníky a jejich tvorbou. Petr Veliký otevřel Rusko západní Evropě, a důsledkem tohoto otevření bylo postupné sbliţování kultur a částečné přejímání. Na počátku 17. století se počíná stále intensivněji uplatňovat působnost západoevropské vzdělanosti. Ruský národ se rozštěpil ve dvě antagonistické společenské třídy: odbojný lid a feudálně městskou šlechtickou třídu, která nekriticky přejímala západoevropskou hudbu a civilisaci. 13 Takovýto přístup šlechty měl jistě značný vliv na podobu ruské kultury po dobu dalších dvou století. Největší rozmach samozřejmě zaznamenala ta hudba, která byla ţádaná. A ţivnou půdou pro infiltraci západoevropské hudby byl především proevropský přístup cara. Za jeho vlády byli povoláni cizozemští hudebníci, aby vyučovali Rusy hudbě. 14 Takto dochází k poevropšťování ruské hudby a postupnému vytlačování prvků ruské lidové písně, které byly dříve hojně vyuţívány. Dějiny ruské hudby tedy představují sebou jakýsi stálý zápas mezi západní Evropou a Ruskem. 15 A právě v době vlády Petra Velikého se tento souboj projevuje nejsilněji, jelikoţ se jedná o období, ve kterém bylo Rusko ve svých dějinách západní Evropě snad nejvíce otevřené. Ruská hudba v této době ustrnula, co se týče hudby lidové. Na druhou stranu se v této době nejvíce přiblíţila hudbě západní a tento trend se určitou dobu udrţoval a pokračoval i po smrti Petra Velikého. Jednou z významných příčin pomalého rozvoje typicky ruské hudby byla absence jednotného značení not. Nebyl unifikován systém, který by umoţnil přesný zápis melodií. Aţ do druhé poloviny 16. století se totiţ na Rusi vyskytovaly značky, které neoznačovaly jednotlivé tóny, 12 KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Op.cit. s

12 ale skupinu not, popěvek nebo melisma. 16 Notový zápis byl spíše jen nápomocný. Nebylo mnoho lidí, kteří by jej byli schopni rozluštit. Není se tedy čemu divit, ţe do Ruska vnikaly západoevropské notace, které zajistily obecnou srozumitelnost. Teď Rusové jiţ mohli skládati hudbu (resp. zpěv) podle pravidel, ovšem pravidel západoevropské hudby, coţ konečně horlivě prováděli. 17 Ruská melodika odešla do ústraní a byla nahrazena italskými hudebními modely. Brzy po okouzlení italskými vzory v dějinách ruského církevního zpěvu, nastává však nové vleklé pásmo okouzlení německou duchovní hudbou (trvající asi od roku 1835 do roku 1883), jemuţ podléhal ředitel dvorního chrámového sboru Alexej Lvov ( ), který do církevního sboru zavedl pojetí německé hudební školy, dovoluje chromatismus, disonance, nesprávné posloupnosti atd. 18 Prvky jednotlivých hudebních západoevropských škol tak postupně vytlačovaly ruské národní prvky. Cizorodé formy se na sebe postupně nabalovaly a přetvářely tak podobu východní hudby. 16 LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s

13 3. Počátky obrození společenské změny v Ruském impériu V období, kdy Lvov vládl dvornímu chrámovému sboru, se pomalu začala měnit atmosféra na území Ruského impéria. Politické dění burcovalo lid a napomáhalo růstu pociťování národního určení. Napoleonské války ještě více vzpruţily národní cítění. Přední ruští lidé rádi obraceli se ke svému domácímu. 19 Takovéto prostředí nebylo nejvhodnější pro Lvovovo působení, které lid spíš ještě více rozněcovalo. O Lvovu povídalo se, ţe poškodil všecky ruské nápěvy. Stávalo se, ţe věřící odcházeli z kostela, jakmile byla zapívána nějaká píseň ode Lvova. Lvova to neodpuzovalo, naopak, jsa přesvědčen, ţe stojí na správné cestě a jsa k tomu muţem povahy panovačné, nařídil, aby tyto jeho zpěvy zpívaly se všude. 20 Tento přístup mu jistě vyslouţil ještě větší antipatie lidu a vygradoval jeho touhu po navrácení lidových prvků v hudbě. Nelze však opomínat ráz doby, o které je řeč. Nebylo jednoduché pro lid ani pro hudební skladatele nalézt čas a příleţitost věnovat se obrodě ruských prvků v hudbě. V jaké poddansko-feudální sluţebnosti ţili mnozí z těchto skladatelů, vysvitne nejlépe z příkladů, jeţ nalézáme v insertních částech tehdejšího ruského tisku. Tak například se nabízí ke koupi houslista zároveň s domácím zvířectvem. 21 Z toho plyne, ţe obyčejný ruský člověk měl naprosto jiné starosti a nebylo v jeho moci zásadním způsobem přispět ke změně směřování ruské kultury, i kdyby o to jevil sebevětší zájem. Proto kulturu ovlivňovaly především poţadavky vládnoucí vrstvy. Atmosféra v Ruském impériu byla tvořena především společenským uspořádáním a politickým zřízením. Systém samoděrţaví zaloţený na despotické vládě a na prosazování polovičatých západních reforem cestou shora slavil v 17. a 18. století úspěch, kdyţ z Ruska učinil evropskou velmoc aktivně zasahující do celoevropského dění. 22 Byl to však systém, který zakládal svoji sílu na nesvobodě obyvatel. Mezitím se v Evropě pomalu měnil starý pořádek, sociální postavení obyvatel a byl nastolen nový řád. Po staletích poroby se dostalo svobody a rovnosti rolníkům a neurozeným měšťanům, univerzity se otevřely svobodné vědě, 19 KUBA, Ludvík, S. ORLOV a Ivan Ivanovič LAPŠIN. Ruská hudba a její tvůrcové: tři studie. Op.cit. s Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s VELEK, Luboš. Mistři klasické hudby: ţivot a dílo velkých skladatelů. Praha: WillMark, roč. 2. č. 25. s Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 13

14 politika všem majetným bez rozdílu původu. Evropu zachvátila vlna industrializace a všudypřítomné modernizace, technika slavila triumfy. Existovala snad jediná výjimka, které se tyto změny nedotkly, a tou bylo Rusko ( ). 23 V době, kdy se okolní státy hlásí ke svobodě a mění základní principy rozdělení společnosti a ustavení moci, si Ruské impérium stále ještě tvrdošíjně stálo za svým dosavadním reţimem, tato situace však nebyla dlouhodobě udrţitelná. Aktuální poměry a podmínky, ve kterých občané ţili, byly neuspokojivé. Desetimilióny muţických rodin ţily v podmínkách blízkých otroctví, univerzity byly vším, jen ne stánky svobodné vědy, cenzura svazovala kaţdý objev, průmysl neexistoval. 24 Takováto situace byla ţivnou půdou pro šíření vlny nespokojenosti, lid touţil po svobodě a změně reţimu, která by vylepšila jejich situaci. S nastolením svobody v Evropě se začínalo mezi jednotlivými státy rozmáhat národní uvědomování. Kaţdý národ usiloval o své vlastní určení, ale ne vţdy si ho vybojoval. Dokladem tohoto mnohdy potlačovaného úsilí byl boj o národní jazyk a národní umění. 25 Za tímto cílem se ve státech střední a severní Evropy začaly uskupovat národní školy, které si za svůj úkol vzaly obrození národní kultury. Po mnoha letech proteţování západní kultury se i v Rusku začínala zvedat vlna odporu proti tomuto trendu. Napoleonské války rozvířily odpor ke všemu západoevropskému. Revoluční události 19. století (hlavně 1830 a 1848) pomohly mnohým národům plněji uskutečnit touhu po vlastním, nezaměnitelně národním umění. 26 Impulsem zlomu v procesu prolínání a postupném zaměňování ruské kultury za západoevropskou se tedy stal konec napoleonských válek, povstání děkabristů v roce 1825 a revoluční léta 1830 a V Rusku se ze začátku nejednalo o tak značný posun jako v zemích severní a střední Evropy, ale byla jiţ postupně zaseta semínka naděje na svébytně ruskou kulturu. V prvních letech se však postupovalo jen velice pomalu. Evropské národní školy mohly většinou stavět na zásobách lidové kultury, která se dlouhou dobu utvářela, ovšem na jistou dobu byla zasunuta do pozadí. Jednotlivé národy vyvíjely velkou snahu, aby vzkřísily svou národní kulturu. Hlubokým inspiračním základem tohoto procesu bylo především národní lidové umění (písně, tance), ve kterém nacházeli umělci 23 Ibid. s Ibid. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Ostrava: Montanex, s Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 26 Ibid. s

15 hlubokou podporu a zázemí pro vlastní tvorbu. 27 Takový postup byl uplatňován i v Ruském impériu. Na Rusi však bylo lidové umění po určitou dobu potlačováno silněji. Navíc politická a společenská proměna, ke které docházelo v ostatních zemích Evropy docela bouřlivě, byla v Rusku spíše váhavá. Mimo jiné přestalo být velmocí, jejíţ slovo by mělo v Evropě velkou váhu. 28 Příčinou byla nejen despocie, ale především děsivá hospodářská zaostalost, nerozvinutá infrastruktura, negramotnost, imperiální zápletky, které zemi zatahovaly do dluhů a vnitřních zmatků. 29 Je tedy zřejmé, ţe lid bytostně touţil po změnách. Více se přiblíţit revolučním trendům ve střední a severní Evropě, následovat jednotlivé státy ve společenských a politických proměnách, s čímţ se pojí i obroda národní kultury. Takovýto vývoj však brzdily konflikty Ruska s okolními zeměmi. Jednalo se především o krymskou válku, která se odehrávala v 50. letech 19. století. Ta pro carské Rusko znamenala velké ztráty, které jistě nepřispěly ke zlepšení situace v zemi. Relativně pozitivním krokem však bylo zrušení nevolnictví na počátku 60. let 19. století. Opoţděné a polovičaté reformy však přinášely jen dílčí úspěchy, osvobození rolníci upadali do dluhů, politické uvolnění povzbudilo činnost řady tajných spolků. Anarchismus a nihilismus rozšířené v kruzích ruské inteligence utěšeně bujely. 30 Není překvapivé, ţe po dlouhých letech útlaku a nesvobody se rusové odmítali podřizovat autoritám, které si nedovedly poradit s nastalou situací. Lidé, kteří získali svobodu, si často ještě nevěděli rady, jak s ní nejlépe naloţit. Přesto je právě toto obdobím, kdy začaly znatelně klíčit projevy národního obrození. Přece jenom Ruské impérium prošlo velkým mnoţstvím proměn, a to napomohlo i ke zvýšenému zájmu o hledání národního určení. 27 Ibid. s VELEK, Luboš. Mistři klasické hudby: ţivot a dílo velkých skladatelů. Op.cit. s Ibid. s Ibid. s

16 4. Předchůdci Mocné hrstky národní škola Jednou z událostí, která ovlivnila tvorbu autorů věnujících se obnově ruské národní hudby, bylo děkabristické povstání (1825). Povstání děkabristů přispělo také nemálo k demokratizaci ruského umění. Tuto demokratizaci můţeme postřehnout nejen v literatuře (jazyk Puškinův), ale i v hudební řeči. Především se tento demokratizační zásah projevil v hudbě Verstovského a Glinkově. 31 Ačkoliv bylo děkabristické povstání nakonec neúspěšné, stalo se výrazným motivačním faktorem. Snaha těchto povstalců byla jasným znamením toho, ţe lidé nejen touţí po změně, ale jsou ochotni pro to i něco udělat. Byl to signál i pro umělce, aby také přispěli a pomocí své tvorby připomněli původní ruské lidové prvky, které byly vytlačovány z přání mocnějších autorit. Umělci se tedy pomalu začali věnovat obnově uměleckých elementů charakteristických pro ruský národ. Autoři se sdruţovali a vznikaly ruské národní školy jednotlivých uměleckých oblastí, za zakladatele té hudební je povaţován Michail Ivanovič Glinka ( ). K dalším skladatelům, kteří přispěli k počátečnímu rozvoji ruské hudební národní školy, se řadí především Alexander Sergejevič Dargomyţskij ( ). 4.1 M. I. Glinka Začátek Glinkovy tvorby spadá do období po napoleonských válkách, kdy se ve střední a severní Evropě začínají rozmáhat národní školy. I v Rusku se pomalu začíná měnit společenská atmosféra. Je to doba, kdy vzniká na Rusi velké národní a vlastenecké hnutí a sebevědomí revoluční povahy, jeţ je především namířeno proti hospodářsko-společenskému útlaku rozkládajícího se carského reţimu. Rusové po vítězném skončení napoleonských válek jsou přesvědčeni o velkém kulturním poslání Ruska pro lidstvo. Toto hrdé vědomí se také mohutným způsobem odrazilo v umění. Touha po vlastenecké literatuře a hudbě, jeţ by realistickým způsobem zobrazovaly ruskou skutečnost, se rozrostla do velkých rozměrů. 32 Pro obdobným způsobem smýšlejícího autora je toto období poţehnáním. Snahy o realistické zobrazování Ruska a ruské společnosti vysloveně vedou skladatele k tomu, aby čerpali ze starých ruských témat a lidových forem. Tematicky bylo moţno čerpat 31 RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s Ibid. s

17 především z ruských bylin, coţ je patrné v tvorbě mnoha ruských autorů tohoto období. 33 To samozřejmě platí především pro tvorbu oper. Po dlouhém údobí nadvlády západoevropské hudby přišlo osvěţení v podobě Glinkovy tvorby. Sotva se mohl inspirovat svými současníky. Vţdyť teprve v této chvíli čas dozrával k tomu, aby se mohly začít dít změny v oblasti ruské hudební tvorby. Zjev Glinkův na pozadí primitivního snaţení v ruské operní tvorbě lze přirovnat k onomu biologickému zjevu, kdy nový druh zvířete nebo rostliny nevzniká neustálými, stěţí patrnými změnami, nýbrţ jako nenadálá skoková mutace. 34 Glinka, jenţ svůj talent rozvíjel hudebním vzděláváním v Evropě, představoval přechod mezi ruskými autory, kteří tvořili na základě schémat západoevropské hudby, a autory Mocné hrstky, jejichţ tvorba byla od těchto schémat osvobozena a vyznačovala se typicky ruskými prvky. Mohl vyniknout také proto, ţe ruská operní tvorba stagnovala. Posluchači byli přehlceni západoevropským stylem hudby. Poţadovali návrat k národním lidovým prvkům, ale přece jen byli uvyklí modernější podobě hudby, neţ která byla provozována před panováním Petra Velikého. Glinka svou tvorbou na tyto poţadavky odpověděl. Jeho dílo, výrazně ovlivněno italskou operou, bylo komponováno západoevropským způsobem, ale začínaly se v něm objevovat i ruské hudební prvky. Vznikala tak odlišná podoba klasické hudby, která dodrţovala pravidla modernosti, ale byly do ní také zdárně zakomponovány tradiční lidové prvky, aniţ by se sniţovala její kvalita. Jeho díla byla natolik odlišná od tehdejší tvorby, ţe měla moţnost vyniknout a oslovit velké mnoţství posluchačů. Exotický charakter díla dával moţnost pouţití nových zvukových barev, smělé instrumentace a harmonie vycházející ze starobylých tónin, prvků orientálních i celotónové stupnice. 35 Tyto pro západní hudbu neobvyklé prvky nenechaly nikoho na pochybách, ţe se Glinkovo dílo nejen tematicky ale i hudebně navrací k staroruské hudebnosti, ke které se hrdě hlásí a se zaujetím pracuje na její obrodě. Základem úspěchu Glinkovy tvorby bylo tedy propojení starých ruských námětů s lidovou hudební sloţkou. Od mládí byl nadšen ruskou lidovou kulturou, která prostoupila jeho melodické myšlení a spolu s vyhraněnou národní ideou námětů, např. operních, vytvořil základy ruské národní hudby. Těţiště Glinkova tvůrčího odkazu je v operách Ivan Susanin 33 ŠÁLEK, Cyril. Mistři klasické hudby: ţivot a dílo velkých skladatelů. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s

18 (násilně přejmenován carskou cenzurou na Ţivot za cara) a Ruslan a Ludmila. 36 Glinka pouţil pro své opery dvě témata, která byla ruskému národu velice blízká. Ivan Susanin je populární ruský národní hrdina a starý lidový příběh o Ruslanovi a Ludmile, který před Glinkou přivedl opět k ţivotu Alexandr Sergejevič Puškin ve své poémě, byl mezi obyvateli neméně oblíbený. Ačkoli první reakce diváků na operu Ruslan a Ludmila nebyla příznivá, úspěch se posléze dostavil. Zvolení těchto postav a jejich příběhů operám zajistilo dobré přijetí posluchačů, kteří byli ţádostivi národních témat. Legendární příběh o Ivanu Susaninovi poslouţil jako téma Glinkově opeře výborně. Ivan Susanin je typ ruského člověka, který dovede za svůj národ obětovat ţivot bez hrdinských gest a velkých slov. 37 Představuje ideálního národního hrdinu, kterého mohlo obdivovat velké mnoţství ruských obyvatel. Stal se prototypem hrdiny za boj o národní identitu. Glinka vytvořil v postavě Ivana Susanina typ ruského člověka hrdiny se vší mnohostranností a nevšedností jeho ţivota jako výrazný protiklad k ideově bezduchému světu ruské feudální šlechty a carského dvora. 38 To v současné atmosféře přispívalo k vytváření negativního postoje ke kolabujícímu carskému reţimu, a naopak prospívalo reformním snahám a rozvoji národního uvědomování. Tato vlastenecká naivní legenda se shodovala s tehdejším probuzením národního ducha v Evropě ( ). 39 V porovnání s ostatními evropskými současníky nebyl tedy Glinka nijak pozadu. Ve snaze pomoci svou tvorbou obrodit ruskou kulturu pouţíval podobné prostředky jako obrozenci v severní a střední Evropě. Zvolenými tématy se jeho snaţení shodovalo s jinými národními školami, které se také navracely k národním příběhům, lidovým hrdinům a jejich patriotickým činům. Hudebně vycházel Glinka z geniálně přetvořené ruské nápěvnosti a na některých místech pouţívá i citací lidové písně. 40 Takovýto postup také odpovídal práci skladatelů středoevropských a severoevropských národních škol, kteří se také snaţili v hudebních sloţkách svých děl čerpat z lidových melodií. Ruský lidový zpěv se však liší od západoevropských zpěvů tak znatelně, ţe hudební sloţka v tvorbě ruských skladatelů národní školy má ohromný význam pro obrodu ruské hudby. 36 PETRŢELKA, Ivan. Ruská a sovětská hudba. Brno: Městské kulturní středisko S.K.Neumanna, s. 10. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 37 NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s

19 Ruská operní tvorba před Glinkou nepůsobila tak mocným dojmem a nevyuţívala tak zdárně lidové prvky. Glinka se opery chopil novým způsobem, a díky tomu silně zapůsobil na vlastenecké cítění diváků. Další opera, Ruslan a Ludmila ( ) na Puškinovu látku, je barvitým obrazem Kyjevské Rusi v její pohádkové podobě. 41 Tímto tématem Glinka posluchačům připomínal zašlou slávu z dějin Kyjevské Rusi, jejíţ kouzelnou atmosféru zčásti dokreslil vhodně zvolenými hudebními prvky. Na jeho pohádkovost o něco později navázali i další ruští autoři, především členové Mocné hrstky. Glinka byl pravým zakladatelem ruské hudby hudebně i ideově. Jeho zásluhou mohly vzniknout opery M. P. Musorgského, Rimského-Korsakova i symfonie P. I. Čajkovského. Kde nevyznačil cestu definitivně, tam ji aspoň naznačil. 42 Tím, ţe se sám vydal neprobádaným směrem a navrátil se k ruské lidové hudebnosti a tématům, usnadnil práci dalších autorů, kteří se vydali po jeho stopách s jiţ větší odezvou recipientů. 4.2 A. S. Dargomyžskij Autorem, který byl s Mocnou hrstkou ještě více propojen a měl na ni i větší vliv neţ Glinka, byl Alexandr Sergejevič Dargomyţskij. Stejně jako Glinka se hudebně vzdělával v Evropě, coţ silně ovlivnilo jeho ranou tvorbu. Patrný byl především vliv francouzské opery, ale postupem času se stále více dostával k vlastnímu hudebnímu vyjádření. 43 Objevovaly se v něm prvky národního charakteru. Tematicky čerpal především z národní kultury. K vrcholnému hudebně dramatickému projevu se vzepjal ve své Rusalce podle stejnojmenné dramatické pohádky Puškinovy. 44 Inspirace ruským historickým a kulturním bohatstvím byla charakteristická snad pro všechny skladatele Mocné hrstky a jejich předchůdce. Ruská tematika v jeho tvorbě nebyla jediným znakem, kterým by Dargomyţskij vybočoval z řady ruských skladatelů. Hudebně se v určitých pasáţích navracel k lidové písni. 45 Té také později hojně vyuţívali členové Mocné hrstky. Dargomyţskij dovedl mistrným způsobem zpodobnit charakteristické ţivotní obrazy své doby. 46 Propojením vyuţití témat z ruské literatury a historie, lidové písně a zobrazováním současných událostí ruského ţivota se jeho 41 Ibid. s Ibid. s Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s Ibid. s Ibid. s

20 hudba stala velkou inspirací pro novoruskou školu, jejíţ členové se určitou dobu scházeli v jeho domě. Opera Rusalka byla tedy jedním ze dvou nejvýznamnějších děl Dargomyţského, která ovlivnila další směřování ruské národní hudby. Ještě větší význam měla poslední Dargomyţského opera (nedokončená) Kamenný host, která byla napsána na Puškinův text Dona Juana. 47 Opět zde byla pouţita tematika z ruské literatury. Vyuţití tvorby Puškina, velice oblíbeného ruského básníka, bylo mnohdy příslibem vzniku díla atraktivního pro posluchače. Kamenným hostem se po smrti Dargomyţského dále zabývali Cesar Kjuj a Rimskij-Korsakov, kteří jej dokončili. Obě opery svou stylistikou, jmenovitě pravdivostí výrazu, působily na celý pozdější vývoj ruské opery. 48 Za přímějšího předchůdce Mocné hrstky lze tedy povaţovat spíše Dargomyţského neţ Glinku. Glinkova díla byla stále ještě ve velkém měřítku poplatná západoevropským skladatelským principům a pozdější podobě ruské národní hudby se přibliţovala méně. Srovnáváme-li Darogmyţského s Glinkou, pak dojdeme k úsudku, ţe Dargomyţskij projevil větší a pronikavější smysl pro dramatičnost neţ Glinka, od něhoţ se také liší pečlivou a jemnou psychologickou charakteristikou a sklonem ke zdravému hudebnímu humoru. Odtud lze říci, ţe Dargomyţskij šel v demokratizaci ruského hudebního jazyka ještě mnohem dále neţ Glinka. 49 Právě proto se členové novoruské školy začali setkávat s Dargomyţským, jehoţ práce byla jejich představám o obrodě ruské hudby mnohem bliţší. 47 NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s

21 5. Mocná hrstka Ačkoli se za Glinkova a Dargomyţského působení kulturní a politické prostředí v carském Rusku výrazně změnilo, tyto přeměny se nemohly rovnat výsledkům dosaţeným úsilím mnoha středoevropských a severoevropských národních škol. V zemích střední a severní Evropy jiţ nějakou dobu bylo zrušeno nevolnictví a lidé se učili s touto nabytou svobodou ţít. Zbývalo jim více volného času, který mohli věnovat i kulturním aktivitám. Alespoň z části mohli podporovat vlastenecké snahy umělců o obrození kultury a národního určení. Umění přestávalo být určeno výhradně šlechtě. Takovýto posun zaţilo Rusko aţ roku 1861, kdy car konečně následoval příkladu ostatních zemí Evropy a zrušil nevolnictví i v Ruském impériu. Nastal obrovský rozmach ve všech oblastech umění, hlavně ovšem v literatuře a hudbě. Umělci byli často podporování ruskou národní burţoazií, která ze svého stále vzrůstajícího kapitálu věnovala určitou část k posílení domácí kultury. 50 Zrušením nevolnictví se Rusko posunulo také blíţe k celkové demokratizaci. A jedině v demokratičtějších podmínkách se mohlo dařit rozvoji národní hudby, která byla dříve spíše potlačována. To, co tedy Glinkovi a Dargomyţskému chybělo k plnému vzkříšení národní hudby, přišlo o několik let později a bylo správně uchopeno novou generací ruských hudebních skladatelů. K jedněm z nejvýraznějších osobností 60. let 19. století patřili tito ruští skladatelé: Milij Alexejevič Balakirev, Alexandr Profirjevič Borodin, Cesar Antonovič Kjuj, Modest Petrovič Musorgskij a Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov. Všichni přijali Glinkův a Dargomyţského odkaz boje za navrácení se k původně ruským prvkům v hudbě. Jejich velikým příznivcem a rádcem byl přední ruský kritik Vladimír Vasiljevič Stasov ( ), který dal spolku název Mocná hrstka. 51 Vyjádřil tak nesmírný význam, který tato nepočetná skupina skladatelů měla pro ruskou hudbu. 52 Záštita Stasova, který se těšil jako kritik velice dobré pověsti, můţe jiţ sama o sobě naznačovat míru dosahu působení členů Mocné hrstky a vlivu jejich tvorby na utváření národní ruské hudby. Stasov byl navíc pro Mocnou hrstkou významnou devízou, jelikoţ se je snaţil formovat tak, jak uznával za vhodné, aby jejich činnost navázala tím nejlepším moţným způsobem na základy jiţ vytvořené ruskou národní školou. Bojoval za novou ruskou školu, za nového hudebního 50 NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s КРЮКОВ, Андрей Николаевич. Могучая кучка: Страницы истории Петербургского кружка музыкантов. Ленинград: Лениздат, 1977, s. 3. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 52 VELEK, Luboš. Mistři klasické hudby: ţivot a dílo velkých skladatelů. Op.cit. s

22 posluchače, za nový typ koncertů, za takové výkonné umění a za takovou reprodukci, která by odpovídala realistickým tendencím ruských skladatelů. 53 S touhou bojovat právě za tyto ideály byl Stasov, jakoţto myšlenkový vůdce Mocné hrstky, člověkem na pravém místě. Nebyl to však jen Stasov, kdo se zaslouţil o formování postojů této skupiny. Za příklad, na který mohli navázat, jim slouţila především tvorba Glinky a Dargomyţského. 54 Dargomyţskij jim navíc ze začátku poskytoval i místo k setkávání. 55 Jiţ jeho samotná spolupráce s Mocnou hrstkou slibovala od tohoto uskupení velké věci. Také je však jasné, ţe skladatelé, kteří chtěli dále rozvíjet národní hudbu, neměli mnoho moţností, na co navazovat a s kým se ztotoţňovat. Problém vyspělé hudební stylisace nacházeli v předchozí ruské skladatelské generaci, a proto se v tomto směru přiklonili k tradici, kterou tu vytvořili Glinka a Dargomyţskij, a ze západní hudby přejali jen to, co opravdu mohlo stupňovat technicky a výrazově typické projevy ruské hudebnosti. 56 Ze západoevropské hudby převzali tedy jen to nejnutnější a rozhodli se vycházet především z lidové hudby Kyjevské Rusi a tvorby svých předchůdců prvních členů ruské národní školy. Protoţe toto hnutí nově navázalo na Glinkův odkaz, bývá označováno za novoruskou školu. 57 Mocná hrstka byla svým způsobem nesourodá skupinka výrazných osobností. Svými původními profesemi si byli také vzdálení. Přesto je však sjednocovala jejich touha po změně stavu současné ruské hudby. Ačkoli se svým zázemím lišili, spojoval je stejný cíl, kterého se pokoušeli dosáhnout společnými silami. Bojovnými hesly Mocné hrstky byly realismus, ideovost a národnost. 58 Tyto body plnilo i Glinkovo dílo a tvorba Dargomyţského, Mocná hrstka se však snaţila tyto podmínky dodrţovat ještě usilovněji a vehementněji. V tehdejší společenské a politické situaci, kdy to všude vřelo, byla zjevná snaha umělců zobrazovat ve své tvorbě vše co nejrealističtěji, aby se vytvořil obraz společnosti, který by vedl k zamyšlení. V tomto se vzájemně podporovali. Mocná hrstka nebyla nikdy skladatelskou školou. Její členové se scházeli k debatám o umění, vzájemně si přehrávali své nové kompozice a vyměňovali si své názory na ně. Všichni si přitom ponechali naprostou tvůrčí svobodu, kaţdý zůstal skladatelskou individualitou. 59 Takto si vzájemně pomáhali ve formování svých 53 RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s VELEK, Luboš. Mistři klasické hudby: ţivot a dílo velkých skladatelů. Op.cit. s

23 představ o tom, jakým směrem by se jejich tvorba měla ubírat, jak nejlépe přispět k rozvoji národní hudby. Díky tomu, ţe tímto způsobem spolupracovali, mohla být plně vyuţita jejich zkušenost a znalost folklórních prvků, lidové kultury, nahlíţení na typicky ruské lidové umění. Mogučaja kučka dovedla geniálním způsobem spojit vše to, co bylo v dosavadním vývoji ruské hudby hodnotné, především domácí hudební tradici, opřenou o lidový ţivel a lidově tvořivé folkloristické projevy, se snahou po moderním, pokrokovém umění světového dosahu. Mocné hrstce šlo především a opětovně o realistickou pravdivost, která se tak podivuhodným způsobem uplatňuje v ruské lidové tvořivosti. 60 Vzhledem k tomu, ţe se propojilo několik velice výrazných ruských skladatelských individualit, které na sebe vzájemně působily, mohla na základě této spolupráce vznikat velice hodnotná díla. Členové Mocné hrstky se při svých setkáních mohli radit o svých vznikajících dílech, navzájem se motivovat a směrovat. Stavěli na postupech současné hudební praxe, kterou obohacovali o tradiční ruské hudební prostředky. Současné hudební postupy brali v potaz, někdy s nimi však byli v konfliktu a spíše se proti nim vymezovali. V této době bylo v Evropě na vzestupu hudební myšlení, které se soustředilo spíše na formu díla neţ na jeho obsah, s tímto trendem se však Mocná hrstka neztotoţňovala a razila protikladný proud, zaměřila se na obsah, který byl pro potřebu vyjádření jejich hudebního sdělení vhodnější. Nové estetické principy se nesetkaly s nadšením ve feudálně šlechtické společnosti, bylo nutno je probojovat. 61 Po velice dlouhé době nebyly upřednostňovány zájmy mocenské skupiny, která byla sice početně menší, zato však měla rozhodující hlas. I toto je moţno přičíst na vrub zrušení nevolnictví. S postupnou přeměnou společnosti, která ve svých počátcích jistě nebyla ve vyšších kruzích zcela vítána, však nakonec ruská národní hudba pronikla do všech společenských vrstev a stala se jedním z pojidel mezi niţší a vyšší třídou. Poté, co se hudba Mocné hrstky prosadila na domácí půdě, měla moţnost se prosazovat i na světové úrovni. 5.1 Milij Alexejevič Balakirev Balakirev, stejně jako zbylí členové Mocné hrstky (které se také říkalo balakirevský krouţek s odkazem na svého zakladatele), nebyl speciálně školen v kompozičním umění. Jeho otec 60 RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s

24 byl úředníkem v ministerstvu financí (v oddělení pro solnou dávku), matka byla hudebně nadána a právě ona byla jeho první učitelkou hry na klavír. 62 Rodinné zázemí by tedy spíš napovídalo, ţe se Balakirev v dospělosti uplatní například ve státní správě a v umělecké oblasti bude jen příleţitostným recipientem. Kontakt s hudbou však neskončil jen výukou hry na klavír. Jiţ v mládí se setkával s rodinou statkáře Ulybyševa, velikého ctitele umění a hudby především, který Balakireva seznámil s významnými osobnostmi z hudební oblasti, díky němu poznal mnoho dirigentů, skladatelů, kritiků a hráčů na různé hudební nástroje. 63 Jeho nesporný talent ho nakonec zavedl ke komponování, i kdyţ k tomu na základě svého studia nesměřoval. Nyní se však začal pohybovat v kruhu umělců a především se seznámil s několika osobnostmi, které stejně jako on byly hudebními samouky a skladatelskými novici. Tak došlo k tomu, ţe se tito dnes jiţ velikáni ruské hudby začali pravidelně scházet a utvořili uskupení s názvem Mocná hrstka. Milij Alexejevič Balakirev ( ) byl organizačním vůdcem skupiny a většině z nich poskytl základní pomoc při osvojení skladatelských disciplín. 64 Vycházel ze svých zkušeností z matčiny výuky hry na klavír a dirigování komorního orchestru. Pro svou věc byl velice zanícen a nebyl tedy zakladatelem pouze tohoto spolku, ale byl také u vzniku instituce, která měla velký význam pro snaţení těch, kteří pracovali na obrodě ruského umění. M. A. Balakirev zaloţil roku 1862 v Petrohradu bezplatnou hudební školu, která názorovou průbojností se odlišovala od tradičně orientované petrohradské konzervatoře. 65 Z pozice zakladatele školy měl moţnost ovlivnit její směřování a dávat svým studentům za příklad smělejší a nekonvenční tvorbu současných skladatelů, na rozdíl od konkurenční konzervativně zaloţené carské konzervatoře. Tato škola uskutečňovala pokrokové zásady balakirevského krouţku, systematicky provozovala na svých koncertních večerech především díla příslušníků novoruské školy, zvláště členů Mocné hrstky a západních revolučních romantiků, jejichţ díla byla v ideovém souladu s tendencemi novoruské školy. 66 Dalo by se také říci, ţe i toto byl způsob, jak zajistit, aby se tvorba Mocné hrstky více dostávala k lidem. Ţáci školy se svou tvorbou a její prezentací vymezovali proti stále prozápadnímu způsobu komponování svých současníků. Koncerty její svými programy pokrokového směru (Schumann, Berlioz, Liszt, ruská škola) byly protiváhou koncertů Ruské 62 LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s КРЮКОВ, Андрей Николаевич. Могучая кучка: Страницы истории Петербургского кружка музыкантов. Op.cit. s NAVRÁTIL, Miloš. Dějiny hudby: přehled evropských dějin hudby. Op.cit. s PETRŢELKA, Ivan. Ruská a sovětská hudba. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s

25 imperátorské hudební společnosti konservativnějšího směru. 67 osvěţením veřejných hudebních programů pro ruskou společnost. Jejich koncerty se staly Balakirev byl ve svém postoji k hudbě pevný. Se zbytkem členů Mocné hrstky byl zajedno v otázce, jakou podobu by měla mít národní ruská hudba a kam by měla v dalších letech mířit. Takovýmto postojem se ocitl v přímé opozici se svým současníkem Antonem Rubinštejnem, který vedl prozápadním stylem Petrohradskou konzervatoř. Vystupoval proti Rubinštejnovu západnickému kosmopolitismu a usiloval o typicky ruský hudební projev, vybudovaný na ruských lidových nápěvných prvcích. 68 Touto myšlenkou se jednoznačně hlásil k pokračovatelům Glinky a především Dargomyţského. Svou tvorbou naznačoval následovníkům, které prvky by v národní hudbě měly být obsaţeny a naopak, které z dosavadně pouţívaných prvků západoevropské hudby by se měly vymýtit. Jeho umělecký projev je nesen uvědomělým příklonem k prvkům ruské lidové hudby a hudby orientální, čímţ se snaţil zcela záměrně očišťovat ruskou hudbu od cizích a rušivých západnických vlivů. 69 Obrození ruské hudby mu bylo ţivotním posláním. Z jeho děl čišela úporná snaha dosáhnout naplnění svého cíle. Tvořil výhradně v tomto duchu, nebo netvořil vůbec. Balakirev chtěl vydávat jen taková díla, o kterých se domníval, ţe mají vysoké hodnoty, a proto skládal málo, netuše, ţe jen za neustálého cvičení v komposici lze v sobě vypracovat schopnost chronické inspirace. 70 Z tohoto důvodu se Balakirev řadí k méně plodným autorům balakirevského krouţku, coţ však neznamená, ţe by jeho dílo bylo méně významné. Naopak. Na svých dílech začal pracovat ve chvíli nejvyšší míry inspirace, a jelikoţ prahl po vysoké umělecké hodnotě tvorby, často se jí zabýval ještě dlouhou dobu, avšak s většími pauzami, a snaţil se ji upravovat do dokonalosti. Navzdory tomu, ţe dílo Balakireva je svým rozsahem malé, dosáhl jím velkých úspěchů. Do dějin ruské hudby se nesmazatelně zapsal symfonickou básní Tamara. Inspirační podnět k této podmanivé a zvukově neobyčejně barvité skladbě dala stejnojmenná báseň Lermontovova o kruté a smyslné čerkeské královně Tamaře. Prvky ruského lidového ţivlu se tu mísí s úchvatnou orientální barvitostí, jeţ má podivuhodnou dramatickou přesvědčivost a pravdivou údernost. 71 Balakirevovo přiklánění se k východní hudbě připomíná období 67 LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s Ibid. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s

26 Kyjevské Rusi a její propojení s Byzancí, kdy se do ruské hudby dostávaly orientální prvky právě na základě spojení s touto mocností. Lermontovova poéma Démon, kterou si Balakirev zvolil jako tematický základ svého díla, byla velice dobře zvolena. Bylo tak moţné vyuţít její velké obliby u čtenářů. Orientální hudební prvky realisticky vykreslují oblast, ve které se příběh odehrává, tím se poémě dostává větší pádnosti a můţe na posluchače působit o to mocněji. Pro jednu z dalších významných ouvertur si Balakirev zvolil příznačný název vzhledem k jejímu určení. Roku 1862 napsal Balakirev druhou ouverturu na ruské náměty nazvanou 1000 let ( Rus ) k jubileu pokřtění Rusi. 72 Vyjádřil tím náklonnost k vlasti a přispěl svou tvorbou k důstojné oslavě jejího výročí. Připomněl tak i význam, který Kyjevská Rus nesla v době přijetí křesťanství. Symfonický obraz Rus obsahuje momenty, charakterisující dávné doby, kozáctvo a rozkvět mladého Ruska. 73 Bylo příhodné, ţe právě v době, kdy Rusko slavilo tak významné výročí, na jeho poctu vzniklo dílo, které popisovalo významné momenty z dějin. Vysoce ceněna je také Balakirevova klavírní skladba Islamey, ve které byly opět příhodně vyuţity orientální prvky. Je tu napověděno jiţ mnoho z toho, co tvoří výrazovou podstatu jeho proslulé, velkolepé orientální klavírní fantasie Islamey ( ), jeţ zaujímá význačné místo ve vývoji nejen ruské, ale i světové klavírní tvorby. Je zaloţena na dvou kontrastních, variačně zpracovaných thematech na ohnivě vášnivé melodii kabardinského původu a na lyricky vroucí melodii tatarské. 74 Netradičně zvolené téma z této skladby dělá ojedinělé dílo, které zaujalo jak na domácí půdě, tak i ve světě. Jak jiţ bylo na začátku této kapitoly řečeno, Balakirev působil v Mocné hrstce především jako poradce pro kompoziční záleţitosti. S těmito věcmi pomáhal ostatním kolegům a také je v nich dále vzdělával. Cit pro hudební formu byl mu také velkou měrou vlastní a skladatel dával po této stránce cenné pokyny svým ţákům, například Rimskému-Korsakovu při komponování jeho první symfonie, Borodinovi při skladbě druhé symfonie (začátek scherza, septakord pátého stupně a modulace jsou vymyšleny Balakirevem), Musorgskému při tvoření Noci na Lysé hoře. 75 Z tohoto je patrné, jakou roli hrála setkávání členů Mocné 72 LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s Ibid. s RACEK, Jan. Ruská hudba: od nejstarších dob aţ po Velkou říjnovou revoluci. Op.cit. s LAPŠIN, Ivan. Ruská hudba: Profily skladatelů. Op.cit. s