Teoretické aspekty stínové ceny externalit

Transkript

1 Teoretické aspekty stínové ceny externalit Martina Sieber 1 Abstrakt Při socioekonomickém hodnocení investic e nezbytné zahrnout do ocenění i množství generovaných externalit. Je tedy nezbytné před samotným oceněním nalézt ony hodnoty externalit. Abychom mohli přistoupit k výběru oceňovací metody externalit, e nutné eich teoretické pochopení. Jen tak e možné vybrat správnou metodu ocenění a současně onu metodu aplikovat. Tento text se věnue definici externalit, eich teoretickému členění dle zásadních vlastností. Druhá část textu e věnována rozboru teoretických řešení existence externalit. Klíčová slova Společenská diskontní sazba, stínová cena, externality 1. Co e to stínová cena? Stínová cena (bez ohledu na typ statku, se kterým e spoena) e taková cena statku, které by bylo dosaženo na dokonale konkurenčním trhu. Měří mezní společenský efekt vyvolaný ednotkovou změnou nabídky či poptávky daného statku, a to v celkové společenské výši, tedy celkový vyvolaný efekt dopadaící na stranu původce i na stranu příemce daného efektu. Měří dopad spotřeby statku na blahobyt edince (Boardman, 2001 a Londero, 2003). Stínovou cenu definueme ak u statků tržních, tak u statků netržních. Přičemž stínová cena statku může být shodná s cenou tržní pouze za předpokladu, že se statek vyskytue na dokonale konkurenčním trhu (bez tržních distorzí). U externalit tedy můžeme tedy en komplikovaně očekávat nalezení přímo něaké tržní ceny, kterou bychom přiřadili k externalitám ako eich tzv. stínovou cenu. Nicméně hledání stínové ceny externality e skutečně u části metod aplikovatelné pro ocenění o hledání statku, ehož cena za předpokladu, že by se nacházela na dokonale konkurenčním trhu, by mohla být ztotožňována se stínovou cenou. 2. Externality Externality sou efekty, které ovlivňuí iné subekty než samotného svého původce a příemci externalit nesou nuceni za ně platit, či nesou odškodněni za strpění eich spotřeby. Externality sou doprovodným efektem činnosti subektů na trhu, a ako doprovodné efekty neprocházeí cenovým systémem primární činnosti těchto subektů. Nicméně nelze říci, že neprochází cenovým systémem ako celkem, en nesou zahrnuty do cen statků, s eichž výrobou nebo spotřebou sou spoeny. Na trhu existuí vlivy, které nutí spotřebitele spotřebovávat statky, pro eichž spotřebu se svobodně nerozhodli - a naopak existuí vlivy, které museí ekonomické subekty na trhu strpět, aniž by za tuto úmu byly finančně či inak odškodněny. Tyto externí vlivy způsobuí vychýlení ekonomiky z Paretovsky optimálního stavu (neboli vedou k tomu, že produkce 1 Ing. Martina Sieber, PhD., Vysoká škola ekonomická v Praze, Podnikohospodářská fakulta, katedra podnikové ekonomiky, nám. W. Churchilla 4, Praha 3, , martina.sieber@vse.cz.

2 statku, se kterým sou spoeny, se nachází mimo bod rovnováhy, tedy e ho vyráběno více či méně, než by bylo ekonomicky efektivní); a právě tyto vlivy označueme ako externality. Neprve e nutné upozornit na eich možná členění, která budou ovlivňovat následné stanovení stínové ceny. První členění, které zmíníme, dělí externality dle směru dopadu efektu na pozitivní a negativní. Pozitivní externalita e vyádřením externího efektu, který vytváří subekt x svoí činností, přičemž tento efekt spotřebovává spotřebitel y, aniž by se ke spotřebě rozhodl a platil za ni. Příkladem kladné externality e například úspora emisí z dopravy, vyvolané odklonem komunikace z centra města. Tuto intervenci realizue město, ale pozitivní externí efekty z ní inkasuí třetí strany například obyvatelé města či turisti. Záporná externalita e naopak externí efekt, který e subekt nucen spotřebovávat vlivem činnosti iného subektu, který nenese žádné náklady plynoucí z produkce tohoto statku. Současně spotřebitel tohoto externího efektu není odškodněn něakou formou výhody nebo přínosu. Příkladem záporné externality e hluk plynoucí z kulturní atrakce, původcem e pořadatel a spotřebitelé dané akce a příemci externalit sou obyvatelé žiící v okolí (emitent inkasue cenu vstupenky, příemci pouze záporný efekt bez odškodnění). Kromě tohoto mikroekonomického členění e vhodné zavést i klasifikaci z hlediska frekvence či trvalosti eich působení, na externality působící trvale a externality občasné. Jeich dopad na trh a tržní rozhodování subektů e odlišný. Zatímco externality trvalé existuí a působí na trh dlouhodobě (například emise, znečištění životního prostředí, hluk v okolí dopravních komunikací), externality občasné dopadaí na ekonomické subekty en oediněle; eich frekvenci a intenzitu lze odhadovat pouze řádově (například hluk z technoparty). Druhé členění, které zavedeme do systému e třídění trvalých externalit dle možnosti vyhnout se eich spotřebě na vyhnutelné a nevyhnutelné. Nevyhnutelné sou ty, kterým se nelze vyhnout bez poklesu dosažitelných rozpočtových omezení a poklesu užitku z konzumace ostatních statků. Vyhnutelné externality sou pak ty, kterým se lze vyhnout bez snížení ostatních komponent užitkové funkce a snížení dosažitelného rozpočtového omezení. Příkladem nevyhnutelné externality e stav životního prostředí ve městech, kterému se nelze vyhnout, pokud ekonomický subekt není ochoten akceptovat buď odstěhování se z města (se kterým může být např. spoeno snížení eho disponibilního přímu), nebo pokud by chtěl doíždět za prací do města, zachovat si výši mzdy a současně bydlet v oblasti s nižší koncentrací emisí, by musel strpět vyšší ztráty času a zvýšené náklady na cestování. Zástupcem vyhnutelných externalit e například hluk v okolí silniční komunikace nebo železnice, což e externalita, které se lze vyhnout bez významného zhoršení úrovně ostatních komponent užitkové funkce konstruované z dlouhodobého pohledu (kvalitní okna, protihlukové zátarasy ). Všechna tři možná členění sou podstatná, protože ovlivňuí rozhodovací systém ekonomických subektů a ve výsledku maí vliv na vnímání užitku z dané externality i na konstrukci stínové ceny. Pro uchopení problematiky externalit není možné se vyhnout stručné mikroekonomické analýze, ak externality ovlivňuí efektivitu a ak e možné řešit problém existence externalit. Abychom si popsali trh s existencí externality, předpokládáme, že sme na trhu, kde existue Paretovské optimum, figuruí dva spotřebitelé, kteří maximalizuí svů užitek při daném rozpočtovém omezení, ceně nakupovaných produktů a každý spotřebitel e nucen přimout určité množství negativních externalit ve velikosti. Jelikož naším cílem e maximalizace užitku, platí, že ui ( h ) 0. Pro optimální úroveň produkovaných externalit na základě snahy o Paretovskou optimalizaci platí, že usilueme o maximalizaci vzáemného přebytku přiímaného dvěma spotřebiteli za předpokladu, že spotřebitel externality e odškodněn za eí spotřebu v případě záporné externality a naopak

3 platí za eí spotřebu v případě kladné externality. Optimální množství produkovaných externalit e vyádřeno následuícím výrazem: h = Maxu1( h) + u2( h), estliže h > 0, (1) h 0 kde h označue optimální hladinu produkované externalit, u 1( h) e funkce užitku vyplývaícího z produkce externality (pro producenta), u 2 ( h) e funkce užitku vyplývaícího ze spotřeby externality (pro příemce). Vzhledem ke skutečnosti, že není obvykle možné dosáhnout optima úplnou eliminací negativních externalit, spíše se přistupue k regulaci externalit tak, aby bylo dosaženo stavu, ve kterém se mezní náklady spotřebitele 1 z každé dodatečné ednotky generovaných externalit u 1 ( h ) rovnaly mezním výnosům spotřebitele dva u 2 ( h ) (tento vztah lze využít pro ocenění externalit, pokud bychom hledali užitek, který vyvolává generování či spotřeba externalit). 2.1 Veřené řešení externalit Externality a s nimi souviseící neefektivitu na trhu e možná řešit, pokud přiblížíme soukromé náklady spoené s produkcí statku X, která e spoena s produkcí externích efektů, k společenským nákladům daného souboru a soukromý užitek spoený se spotřebou statku se společenským užitkem, který zahrnue konzumaci externího pozitivního efektu. Tento problém lze řešit pomocí tzv. korekčních daní či dotací (tyto transfery se pomenovávaí ako Pigouovské daně či dotace, budeme e označovat ako t h ), t. nastavením pokut, daní či iné formy plateb za produkci záporných externalit a naopak dotací, subvencí či iné formy finančního zvýhodnění k povzbuzení produkce kladných externalit, případně nastavením emisních limitů. Principy těchto Pigouovských daní můžeme následně použít pro uchopení stínové ceny externalit v dotazování. Za předpokladu plných informací o fungování a dopadu externalit by bylo možné, aby vláda zavadla daně a kvóty pro subekty, které produkuí externality a tím dosáhla optimality na trhu. Kvóty znamenaí stav, kdy vláda nastaví horní hranici produkce externality každou firmou (v případě negativních externalit). Na druhou stranu by daně měly reflektovat celkové mezní náklady či celkový mezní užitek, aby trh byl veden k ustavení rovnováhy. Optimální výše daně pro producenty externalit e na úrovni t = u ( h ) h i za celkové množství produkovaných externalit. Za předpokladu uvalení těchto daní na produkci externalit vládou se rozhodování firem o produkci statku X, s ehož výrobou e spoen i vznik externího efektu, mění. Firmy se v případě existence Pigouovských daní nerozhoduí pouze na principu střetu mezních soukromých nákladů na produkci statku X s mezními výnosy z prodee statku X, ale zahrnuí do svého rozhodování i daňovou zátěž a potom optimalizuí mimo vztahu mezi mezními soukromými výnosy a náklady i funkci Maxπ ( h ) thh, při splnění podmínky π ( h ) th, estliže h 0, kde π ( h ) e výnosová h 0 funkce plynoucí z produkce externality. Nicméně proti řešení problému externalit v podobě Pigouových daní existue mnoho protiargumentů i mnoho podpůrných argumentů. Proti Pigouově transferům mluví skutečnost, že daně dopadaí plošně na všechny ekonomické subekty, tudíž žádný z nich není motivován k omezení produkce záporné externality či zvýšení produkce kladné externality, tedy k hledání optima ze společenského pohledu. Pigouovy daně tudíž nemaí očekávaný dopad ve snížení všeobecné produkce externality všemi producenty (obecně vedou k posunu k optimu, neboli v případě regulace negativních externalit vedou ke snížení produkce statku, který e spoen i s externími efekty).

4 Kromě této plošné podoby uvalených daní, e možné Pigouovskými daněmi postihnout přímo určitou externalitu. Daň by měla odpovídat marginálnímu užitku či nákladu. Problém s uchopením této teze v oblasti stanovení stínových cen e především v situaci, kdy za istých podmínek mohou být marginální náklady či užitek nulové, a to v situaci, kdy stávaící kapacity pokrývaí veškerou poptávku a tudíž byť by byla produkována pozitivní externalita, neměla by tato externalita zvýhodněna dotací, neboť není nikdo, kdyby tuto externalitu konzumoval. Čistě z ekonomického hlediska e podstatné samozřemě hledání optima a to Pigouovské daně sou schopny zaistit. Protiargumenty sou spíše etické, elikož vytýkaí tu skutečnost, že sou zatáženy i ty subekty, které neemitovali negativní externality. Druhým významným argumentem mluvícím v neprospěch využití Pigouových daní na řešení externalit e skutečnost, že daně sou velmi často významným problémem hospodářské politiky státu a tudíž se stávaí problémem politických rozhodnutí a ako takové sou voleny na základě většinové shody. A té e většinou dosaženo až v situaci, kdy určitý stav vnímá ako problém většina společnosti. Pokud si představíme velmi významnou externalitu z hlediska úrovně negativního dopadu na společnost, která ovšem dopadá pouze na velmi malou část obyvatel (např. 0,1 %), nelze očekávat, že společnost bude nakloněna k uvalení plošné daně na takto produkovanou externalitu. A pokud přidáme eště eden předpoklad, a to, že externalita e vedleším efektem výroby statku, který má celoplošnou poptávku, tudíž uvalení daní na externalitu by mělo dopad na cenu statku pro všechny, e téměř vyloučeno, aby volba padla ve prospěch zavedení zdanění takovéto externality. Problém může být eště zkomplikován informační asymetrií, která povede k nedocenění dopadu na malou část populace. Tento argument se velmi silně ozývá při aplikaci principu Pigouovských daní v dotazování, elikož pokud se ptáme na ochotu zaplatit za určitý statek a explicitně tento dotaz spoíme s ochotou platit daně, většinou nesou výsledky zcela relevantní, elikož ve společnosti platí neen všeobecná neochota platit daně, ale především nemalá nedůvěra v efektivitu státu coby výběrčího daní a skepse v oblasti využití daňových přímů (přesněi řečeno neexistue víra v to, že daně vybrané ako cena za negativní působení určitého efektu, budou použity k odstranění či částečnému odstranění dopadů dané externality a současně daně coby restriktivní prvek e společností často negativně vnímán, viz současný problém s poplatkem u lékaře). Dalším možným způsobem, který se používá k dosažení optima na trhu s nevyčerpatelnými externalitami, e nastavení kvót pro produkci externalit, tedy vláda prodává právo produkovat externality v konkrétním množství. Tuto logiku opět můžeme aplikovat v dotazování, případně při efektivním fungování trhu by měla cena dané kvóty vyadřovat hodnotu externality (za předpokladu nulových transferových nákladů). 2.2 Soukromé řešení externalit Typickým příkladem, který už i dnes nalézá praktické uplatnění e Coaseho teorém, který říká, že externality lze řešit, pokud budou asně definována vlastnická práva a současně budou tato práva vymahatelná s nízkými transakčními náklady (za předpokladu plné informovanosti). Coaseho teorém bychom mohli považovat za první nelepší řešení (viz dále). Tento koncept e více než využitelný v dotazníkovém šetření, kdy se ptáme na konkrétní ochotu platit za zvýšení produkce externalit. Obecným problémem e nízká důvěra státu, viz výše. 2.3 Druhé nelepší řešení Než se pustíme do vymezení druhého nelepšího řešení, nelze opomenout první nelepší řešení, kterému se ovšem věnueme okraově, elikož se edná o spíše učebnicový případ. Mikroekonomická politika státu má tři hlavní pilíře, a to odstranění tržních selhání (mezi nimi i ostranění vlivu externalit, nebo v ideálním poetí inkorporování externalit do cenového

5 systému), dále potlačení vlivů těch členů společnosti, kteří vyznávaí extrémní preference a v neposlední řadě distribuce přímů státu, přičemž zatímco teorie prvního nelepšího řešení stoí na všech třech pilířích, tak teorie druhého nelepšího řešení abstrahue od druhého z nich (Gravelle, 2004). Mimo to e významný rozdíl těchto dvou poetí eště ve vztahu k informovanosti. Zatímco první nelepší řešení stoí na předpokladu plné informovanosti, druhé nelepší řešení iž připouští informační asymetrii, která přirozeně vede k nedosažení optimality. První nelepší řešení respektue principy Paretovského optima, kdy není možné zvýšit užitek žádného člena společnosti, aniž bychom při tom poškodili iného člena společnosti. Jako příklad takového řešení bychom mohli považovat situaci, kdy se na trhu vyskytuí dvě firmy (se steným typem produktu), přičemž obě generuí při své produkci externality. Jedna firma e ve vlastnictví státu, druhá e v soukromých rukou. Stát v této situaci má plné informace o způsobu produkce, o množství produkce, o množství produkovaných externalit a má možnost tedy nastavit přesnou politiku na sebe a na druhou firmu na trhu, ať iž daněmi, či subvencemi za neprodukci. Vzhledem k přirozené informační asymetrii v oblasti neen preferencí, ale i technologických náležitostí provozu, není možné ve velkém měřítku aplikovat první nelepší řešení a musíme proto přistoupit ke zemění předpokladů a připustit existenci informační asymetrii a modelovat způsoby snížení negativního vlivu externalit. Druhé nelepší řešení nemusí vést k Paretovskému optimu, elikož při korekčních opatření nikdy není možné obsáhnout všechny subekty trhu. Obecně platí, že korekce externalit probíhá několika způsoby, ať iž e to internalizace externalit, či vydání kvót eich produkce, či daně za produkci a v neposlední řadě subvence za zdržení se externalit. Optikou našeho zámu e ovšem ocenění externality a proto vstupue do primárního zámu právě daň stanovená za produkci externality. Optimální výše daně zobrazue ocenění negativního efektu či pozitivního efektu na eho spotřebitele. Neboli na úrovni užitku, který externalita přináší eímu spotřebiteli. Princip fungování daně uvalené pro výrobce externality ukazue následuící obrázek, který ukazue účinek daně na trhu s produkovanou negativní externalitou. Obr.č. 1: Funkce závislosti ceny na množství spotřebovávaného netržního statku Cena statku X (P x) S x* P x* R 1 t S x P x0 P x R 0 D x x* x0 Množství statku X (P x)

6 Obrázek ukazue trh produkce statku X, který e doprovázen výrobou externality (negativní). Takový trh e za předpokladu neexistence ekologické daně v rovnováze v bodě R 0. Producent nese pouze náklady své produkce hlavního produktu, nikoliv celé náklady své výroby, tedy celkové společenské náklady své produkce se zahrnutím nákladů na eliminaci externalit. Privátní náklady produkce producenta definuí nabídkovou křivku na úrovni Sx. V průsečíku původní nabídkové křivky a křivky poptávky se nachází bod rovnováhy pro privátní subekt. V této situaci stát uvalí na producenta externality ekologickou daň na úrovni, na které spotřebitelé oceňuí ztrátu plynoucí z generované externality. Efektem takovéto uvalené daně e zvýšení nákladů výroby hlavního produktu, což posune křivku nabídky nahoru o velikost oné ekologické daně a ustavení nového rovnovážného bodu R 1 (ztráta mrtvé váhy e v tomto bodě nulová). Výrobce generue menší množství externalit, stát zinkasue cenu externality a má finanční prostředky na případné odstranění negativního efektu externality. 3. Závěr Pochopení samotného fungování externalit v ekonomice e nezbytné pro rozhodnutí o principech ocenění, pro parametry ocenění. Skutečnost, že externality na trhu koexistuí vedle tržních statků, vede ke skutečnosti, že e možné při tržních metodách příp. při dotazování odvozovat stínovou cenu externalit od tržní ceny statků (pokud by bylo možné nalézt takovou cenu na dokonale konkurenčním trhu). Literatura [1] SIEBER, M.: Stínové ceny v České ekonomice (Disertační práce), Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, [2] FRIEDMAN, L. S. The Microeconomics od Public Policy Analysis. New Jersey: Princeton University Press, ISBN [3] GRAVELLE, H., REES, R.: Microeconomics. 3. vyd. UK: Ashord Colour Press. ISBN: [4] MAS-COLELL, A., WHINSTON, M. D., GREEN, J. R. Microeconomic theory: Oxford University Press, Oxford 1995, ISBN Summary When doing socioeconomic valuation of an investment, we need to also include many generated externalities. It is thus neccessary to set the values of these externalities prior to conducting the main valuation itself. So that we can chose the externality valuation method, we need to get a theoretical grasp on them. Only that way it is possible to chose the correct valuation method, and to apply it at the same time. This text deals with definition of externalities and their theoretical classification according to their essential characteristics. Second part of the text analyses theoretical solutions to the existence of externalities.