MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Transkript

1 ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA ENVIROS, s. r. o. PROSINEC 2005 VÝZKUM A VÝVOJ NÁRODNÍ PROGRAM VÝZKUMU PROJEKT 1C/4/25/4 VÝZKUM PODPORY UDRŽITELNÉ VÝROBY A SPOTŘEBY

2 OBSAH Název publikace Referenční číslo Závěrečná zpráva k projektu Výzkum podpory udržitelné výroby a spotřeby ECZ4107 Číslo svazku Svazek 1 z 8 Datum Vedení projektu: Ing. Vladimíra Henelová vedoucí projektu Ing. Vladimír Dobeš - odborný garant projektu Schváleno: Ing. Jaroslav Vích výkonný ředitel Řešitelský tým: ENVIROS, s. r. o.: Ing. Vladimíra Henelová Ing. Jaroslav Vích Ing. Miroslav Malý, CSc. Ing. Pavel Sitný Spolupříjemci: Ing. Květoslava Remtová Ing. Vladimír Dobeš Jako subdodavatelé se na řešení projektu podíleli: Ing. Josef Zbořil Ing. Milan Ščasný Ing. Josef Slezinger Ondřej Bačík Adresa klienta: Ministerstvo životního prostředí Odbor dobrovolných nástrojů Oddělení dobrovolných nástrojů Vršovická Praha 10 Kontaktní osoba: Ing. Pavel Růžička Tel.: pavel_ruzicka@env.cz

3 OBSAH OBSAH 1. ÚVOD 1 2. ZÁKLADNÍ INFORMACE O PROJEKTU Zadání a cíle projektu Řešení projektu a jeho výstupy Harmonogram prací Vazba jednotlivých výstupů na cíle formulované zadáním 5 3. DEFINICE A POPIS VNĚJŠÍHO RÁMCE PRO ŘEŠENÍ ÚKOLU Definice a popis udržitelné spotřeby a výroby Programové dokumenty v oblasti USV Programování v oblasti USV v ČR Indikátory USV Základní trendy v oblasti USV Oddělení ekonomického růstu a dopadů na životní prostředí Efekt odrazu Systémové podmínky Přístup životního cyklu Zdroje a trendy v jejich využívání Specifické politiky a strategie METODICKÁ FÁZE Použitá metodika Model podpory USV Slovník odborných termínů USV Katalog nástrojů INFORMAČNÍ FÁZE Použitá metodika Situace v zahraničí Strategie EU Strategické cíle Řízení procesů Řízení životního cyklu Závěrečné poznámky Situace v ČR Základní charakteristika Situace v podnicích Podklady pro analýzu SYNTETICKÁ FÁZE Použitá metodika a přehled výstupů Optimalizace stávajících programů EMAS, EŠV a NPCP Podklady pro desetiletý rámec programů USV Spolupráce zájmových skupin Metodika pro kvalitativní hodnocení nástrojů APLIKAČNÍ PROGRAM 38

4 OBSAH 7.1 Analýza východisek pro zavedení dobrovolných dohod v průmyslových odvětvích Analýza vnějšího rámce pro podporu USV na úrovni podniků Analýza prostředí pro zavedení dobrovolných dohod Přínosy dobrovolných dohod Návrh programu Cíle programu Priority programu Implementace programu Kritéria pro hodnocení programu a opatření PREZENTAČNÍ FÁZE Použitá metodika Přehled výstupů Prezentace a diskuse Internetová prezentace Manuál pro podnikatelskou sféru ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Obecná doporučení Přínosy dobrovolných aktivit Směry zaměření dobrovolných aktivit Podpora na operační a systémové úrovni podniku Podpora na úrovni strategií podniku Podpora na úrovni cílů Oblasti podpory dobrovolných aktivit a klíčová doporučení Závěr Náměty na další výzkum PŘEHLED KLÍČOVÉ LITERATURY 60

5 1. ÚVOD Tato zpráva obsahuje informace o realizaci projektu Výzkum podpory udržitelné výroby a spotřeby. Projekt byl realizován v rámci Národního programu výzkumu I, programu 1C Krajina a sídla budoucnosti, oblasti výzkumu 4 Ekonomické a sociální souvislosti udržitelného rozvoje, a to na základě smlouvy mezi Ministerstvem životního prostředí jako zadavatelem a společností ENVIROS, s. r. o. jako řešitelem projektu. Předložená zpráva obsahuje souhrnnou zprávu k projektu, která je členěna podle jednotlivých fází řešení. Pro každou fázi obsahuje vedle stručné informace o jejích cílech také informaci o průběhu řešení projektu a o dosažených výstupech. Úplné výstupy řešení projektu jsou připojeny k této zprávě jako samostatné přílohy. Závěr zprávy obsahuje hlavní závěry z řešení projektu a klíčová doporučení. 1 1

6 2. ZÁKLADNÍ INFORMACE O PROJEKTU 2.1 Zadání a cíle projektu Základním cílem projektu bylo vytvořit návrh efektivní podpory dobrovolných aktivit v podnikatelské sféře zaměřených na podporu udržitelné výroby a spotřeby (UVS) v rámci naplňování strategie udržitelného rozvoje ČR. Pro efektivní podporu UVS je potřeba získat jednak aktuální přehled o efektech nástrojů a politik používaných v ČR v této oblasti a o jejich dopadech na podnikatelskou sféru, a jednak mít aktuální přehled o rychle se vyvíjejících strategiích a nástrojích na podporu UVS v EU. To umožní navrhnout systémovou podporu UVS v ČR tak, aby byla akceptována podnikatelskou sférou a dalšími aktéry a přinesla žádoucí efekty. Pro tuto podporu je nutno získat důležité zájmové skupiny. Specifické cíle projektu proto jsou: Stanovit směry vhodného zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v ČR a určit oblasti, ve kterých mohou tyto aktivity přinést největší efekty z ekonomického, environmentálního a sociálního hlediska. Podat návrhy na optimalizaci stávajících programů na podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby a na ustanovení nových programů v ČR. Pro vybrané průmyslově spotřební systémy vypracovat konkrétní strategii podporující udržitelnost daných celků a navrhnout vhodné programy se zaměřením na zvyšování efektivnosti využívání energie. Navrhnout způsoby zapojení všech významných aktérů do podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti UVS v ČR a vybrané aktéry zapojit do projektu. Formy dosažení cílů byly odsouhlaseny následovně: vytvoření modelu pro využívání dobrovolných nástrojů udržitelné v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v podmínkách podnikatelské sféry ČR a vypracování metodiky pro stanovování efektů jejich používání; analýza překážek a příležitostí pro uplatňování dobrovolných nástrojů včetně analýzy účinnosti již existujících nástrojů používaných v této oblasti; návrh účinných programů a mechanismů podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v této oblasti pro vybrané systémy výroby a spotřeby; zapojení zástupců významných aktérů ovlivňujících využívání dobrovolných nástrojů do tvorby výstupů. Způsob řešení úkolu vychází z předpokladu, že v České republice v oblasti USV existují významné příležitosti pro současné dosahování trojího efektu: zlepšování stavu životního prostředí při současném zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a při současném zlepšování ukazatelů sociálního rozvoje společnosti. Výzkum byl koncipován tak, aby účinně podpořil systémové využívání tohoto potenciálu pomocí programů a nástrojů podporujících udržitelné vzorce výroby a spotřeby. V rámci upřesňování zadání bylo rozhodnuto, že se výzkum zaměří na podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV z pohledu výrobců. 2 2

7 2.2 Řešení projektu a jeho výstupy Řešení celého projektu bylo rozděleno do pěti základních fází, které zahrnovaly následující hlavní aktivity a výstupy: Tabulka 1: Fáze řešení, specifikace aktivit a výstupy jednotlivých fází Plánovaný výstup Specifikace aktivit Umístění v Závěrečné zprávě Metodická fáze Model podpory USV Výkladový slovník Katalog dobrovolných nástrojů (aktivit) Analýza zahraničních a domácích zkušenosti Poskytnutí podkladů pro desetiletý rámec programů udržitelné spotřeby a výroby (USV). Hodnocení účinnosti nástrojů Příležitosti pro podporu USV v ČR a prioritní směry zaměření dobrovolných aktivit v oblasti USV Model je zaměřen na výrobce a jejich rozhodování a byl využit pro hodnocení stimulů pro dobrovolné aktivity. Obsahuje vysvětlení důležitých pojmů v oblasti dobrovolných aktivit s uvedením odpovídajícího termínu v anglickém jazyce. Katalog dobrovolných nástrojů (aktivit) obsahuje dvě části: Přehled dobrovolných nástrojů v oblasti USV a Analýzu a hodnocení vybraných nástrojů včetně SWOT analýzy. Informační fáze Podle modelu strukturovaný přehled aktivit, programů a nástrojů používaných ve světě s důrazem na EU. Obdobný přehled byl vytvořen pro analýzu domácích zkušeností (pro ČR). Syntetická fáze Řešitelé projektu spolupracovali s pracovní skupinou pro desetiletý rámec programů USV a poskytli jí podklady získané v řešení úkolu. Kvalitativní hodnocení nástrojů z hlediska výrobce podle metodiky vyvinuté v metodické fázi. Byl připraven strukturovaný přehled příležitostí pro podporu dobrovolných aktivit v oblasti USV v ČR z hlediska výrobce. Byly navrženy a zdůvodněny prioritní směry zaměření dobrovolných aktivit; byl navržen rozvoj stávajících programů k podpoře dobrovolných aktivit (EMAS, EŠV a NPCP). Popis modelu je Přílohou č. 2 Závěrečné zprávy. Výkladový slovník je umístěn na následující internetové adrese: Je v tištěné podobě součástí Závěrečné zprávy jako Příloha č. 3. Katalog je Přílohou č. 4 Závěrečné zprávy Přehled zkušeností a podklady pro analýzu jsou v Příloze č. 5 Podklady pro desetiletý rámec programů USV byly předány pracovní skupině pro USV. Dokument Rámec programů USV byl schválen RVUR a publikován MŽP v roce Metodika hodnocení dobrovolných aktivit / nástrojů je součástí Závěrečné zprávy jako Příloha č. 6. Přehled příležitostí podpory USV v ČR je uveden v tabulce Přehled politik a nástrojů USV v Příloze č. 5. Prioritní směry dobrovolných aktivit a jejich zdůvodnění je uvedeno v Závěrech a doporučeních. Návrhy rozvoje stávajících programů jsou Přílohou č. 7 Závěrečné zprávy. 3 3

8 Zadání aplikační fáze. Návrh aplikačního programu USV. Internetová stránka Konference Podklady pro Manuál pro podnikatelskou sféru. Aplikační fáze Návrh programu byl ve spolupráci s externími poradci zaměřen na výrobní odvětví a zabývá se návrhem podpory dobrovolných dohod k energetické účinnosti. Program byl vytvářen v souladu s programovacími principy EU. Prezentační fáze Informace na internetové stránce obsahují informace o projektu, jeho zveřejnitelné výstupy, výkladový slovník, katalog nástrojů včetně jejich podrobné analýzy, Manuál pro výrobce. Závěrečný dvoudenní workshop byl zaměřen na eco-design. Výzkum byl prezentována diskutován na dalších konferencích seminářích. Vznikla příručka zaměřená na výrobce. Zápis z kontrolního dne, na kterém bylo schváleno zaměření aplikačního programu v oblasti energetické účinnosti a Aplikační program na podporu dobrovolných dohod k energetické účinnosti je Přílohou č. 8 Závěrečné zprávy. Internetová stránka ukázka této aplikace - je obsažena v Příloze č. 9. Program, prezenční listina a výstupy diskuzí jsou obsahem Přílohy č. 10. Návrh příručky je v Příloze č Harmonogram prací V Tabulce 2 je uveden upravený časový harmonogram řešení projektu. Tabulka 2: Časový harmonogram aktivit Aktivita Analytická 1.1 Model X X X X X 1.2. Slovník X X X X 2. Informační 2.1 Sit. EU X X X X X X X X X X X X 2.2 Sit. ČR X X X X X X X X X X X X 3. Syntetická 3.1 Priority X X X X 4. Aplikační 4.1 Progr. X X X X X X X X X X X 5. Prezent. 5.1 Podklady X X X X X X X X X X X 5.2 Prezent X X X X X X Kontr. dny X X X X X X Zprávy X X X X X 4 4

9 2.4 Vazba jednotlivých výstupů na cíle formulované zadáním Tabulka 3: Vazba výstupů a cílů výzkumu Příloha závěr. zprávy Výstup Cíl 1 směry vhodného zaměření dobrovolných aktivit 2 Model podpory USV 3 Slovník pojmů v USV 4 Katalog nástrojů 5 Přehled zkušeností 6 Hodnocení nástrojů 7 Příležitosti a prioritní směry, návrh programů 8 Aplikační program podpory USV 9 Internetová prezentace 10 Konference 11 Příručka pro podniky Cíl 2 optimalizaci stávajících programů Cíl 3 Program v oblasti energetické účinnosti Cíl 4 zapojení významných aktérů do podpory USV 5 5

10 3. DEFINICE A POPIS VNĚJŠÍHO RÁMCE PRO ŘEŠENÍ ÚKOLU 3.1 Definice a popis udržitelné spotřeby a výroby Udržitelná spotřeba je definována jako používání služeb a příslušných výrobků, jež odpovídá základním potřebám a zlepšuje kvalitu života, zároveň však minimalizuje spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadů a škodlivin v průběhu celého životního cyklu výrobku tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací 1. Udržitelná výroba je definována analogicky k pojmu udržitelná spotřeba jako výroba produktů, které odpovídají základním lidským potřebám a zlepšují kvalitu života, přičemž zároveň minimalizují spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadů a škodlivin v průběhu jejich celého životního cyklu tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací. Téma změny vzorců spotřeby a výroby je skloňované po léta v dokumentech UNEP, OECD a mnoha dalších organizací. UNEP navrhl užitečné rozčlenění spotřeb na: Dematerializace - efektivní spotřeba (strategie jak z méně vyrobit více ), Optimalizaci - změněnou spotřebu (které změny možnosti volby a infrastruktury uspokojí poptávku spotřebitelů efektivněji), Optimalizaci - odpovědnou spotřebu (jak mohou spotřebitelé zvýšit kvalitu svého života prostřednictvím uvážlivějšího výběru a používání souvisí s programy podpory zdraví, programy podpory šetrných výrobků a služeb), Optimalizaci přiměřenou spotřebu (je výše spotřeby dobrá pro kvalitu života, nelze kvalitu života v daném případě lépe naplnit jinak než spotřebou). 2 Udržitelnost spotřeby a výroby lze sledovat přes dílčí, sektorové i integrované indikátory efektivnosti a kvality života. Udržitelná spotřeba a výroba (USV) je v souladu se zadáním výzkumného projektu někdy zkracována také jako UVS (udržitelná výroba a spotřeba). 3.2 Programové dokumenty v oblasti USV Udržitelná výroba (čistší produkce) a udržitelná spotřeba byly prioritou Agendy 21 přijatou na mezinárodní konferenci v Riu (Summit Země) v roce Světový summit o udržitelném rozvoji, který se návazně konal v Johannesburgu v září 2002, přijal implementační plán, který tyto dvě priority vyzdvihl v integrovaném konceptu udržitelné spotřeby a výroby. Implementační plán členským zemím ukládá vytvoření desetiletého rámce programů udržitelné spotřeby a výroby. V roce 2003 se v Marrakéši v Maroku uskutečnilo první mezinárodní expertní jednání k desetiletému rámci programů udržitelné spotřeby a výroby, čímž byl zahájen tzv. Marrakéšský proces, který představuje pravidelná globální a regionální setkání, pracovní a kulaté stoly za účelem výměny informací, příkladů správné praxe apod. Vedoucí úlohu v tomto procesu na globální a regionální úrovní hraje UNEP a divize pro udržitelný rozvoj UN DESA. Problematice udržitelné spotřeby a výroby se věnuje i Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která v této oblasti zpracovala řadu studií a analýz. V roce 2003 se poprvé sešla i expertní pracovní skupina EK pro USV. EU chce USV integrovat do realizace svých politik. Jedná se především o Strategii udržitelného rozvoje v EU, Lisabonskou strategii a Cardiffský proces. USV je reflektována i v tématických strategiích, především strategii udržitelného využívání přírodních 1 Citace je použita z dokumentu OECD: Report of the OECD workshop on information and consumer decisionmaking for sustainable consumption, Citace z publikace UNEP Příležitosti udržitelné spotřeby, Planeta 2/2003, MŽP,

11 zdrojů. Problematice USV se EU věnuje v rámci několika různých procesů vytvářením Integrované výrobkové politiky (IPP), podporou environmentálních systémů řízení (ISO/EMAS), ecolabelingu, aj. Dosahování cílů USV má napomáhat i integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC). Procesy probíhající na úrovni EU jsou podrobněji popsány v návazné sekci. 3.3 Programování v oblasti USV v ČR Procesy probíhající na globální a evropské úrovni se promítají i do politik v České republice. Usnesením vlády č. 778 byla v červnu 2003 zřízena Rada vlády pro udržitelný rozvoj 3 (dále jen RVUR) jako stálý poradní, iniciativní a koordinační orgán vlády České republiky pro oblast udržitelného rozvoje a strategického řízení. Ve struktuře RVUR jsou výbory pro strategii a pro komunikaci a osm pracovních skupin. Jedním z úkolů RVUR bylo řídit přípravu Strategie udržitelného rozvoje ČR. Vláda ČR přijala tuto strategii dne S ohledem na skutečnost, že udržitelná spotřeba a výroba je jednou z podmínek udržitelného rozvoje, byla v říjnu 2003 jako jedna z pracovních skupin RVUR ustanovena Pracovní skupina pro udržitelnou spotřebu a výrobu s cílem připravit v návaznosti na Strategii udržitelného rozvoje desetiletý Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby. V roce 2005 Rada vlády pro udržitelný rozvoj schválila desetiletý Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby (10year Framework of Programes on Sustainable Consumption and Production) připravený touto pracovní skupinou. Rámec vysvětluje východiska, nástroje a priority budoucích akčních plánů s konkrétními programy USV. 3.4 Indikátory USV Indikátory USV jsou vytvářeny na globální, regionální i místní úrovni. Komise OSN pro udržitelný rozvoj ve svých počátečních pokusech vytvořit mezinárodně přijatelnou sadu indikátorů udržitelného rozvoje navrhla celkem 134 indikátorů (Blue book, 1996). Vedle této rozsáhlé sady, v níž byly indikátory děleny do čtyř pilířů udržitelnosti (sociální, ekonomické, environmentální, institucionální), bylo v rámci testovacího procesu indikátorů navrženo 17 indikátorů vhodných pro makro úroveň (národní ekonomiky). Tyto indikátory uvádíme jako ilustraci parametrů, které mohou být v rámci zavádění udržitelnějších vzorců spotřeby a výroby sledovány: Roční spotřeba energie na osobu Intenzita spotřeby energie (udává spotřebu energie na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory (vybrané sektory jsou zemědělství, výroba potravin, doprava, některá odvětví zpracovatelského průmyslu a služeb) Podíl obnovitelné energie v celkové spotřebě energie Ceny energie Celková potřeba materiálů (započítány by měly být jak čisté toky, tak skryté) Intenzita spotřeby surovin (udává spotřebu materiálů na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory Intenzita spotřeby vody (udává spotřebu vody na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory) Využití území Cestovní vzdálenost na osobu dle dopravního prostředku dopravy (užití rozdílných dopravních prostředků v km na osobu) Počet vozidel 3 ( 7 7

12 Maloobchodní prodej vybraných výrobků na osobu (monitoruje prodej elektroniky, spotřebičů pro domácnosti a oděvů. Může být vyjádřen jako celkové výdaje nebo ve fyzických jednotkách podle kategorie výrobku na osobu) Podíl výrobků a služeb na trhu produkovaných udržitelným způsobem (indikátor ve vývoji, měl by obsáhnout podíl ekologicky šetrných výrobků, recyklovaných a opakovaně používaných výrobků, služby nahrazující výrobky. Spotřeba energie a vody na domácnost pro bydlení (celková spotřeba vody a energie v domácnostech vyjádřená v litrech a v ropných ekvivalentech) Průměrná velikost domácnosti (počet osob v domácnosti) Podíl potravin na trhu produkovaných udržitelným způsobem (indikátor ve vývoji, měl by zahrnovat organicky produkované zemědělské produkty a další šetrnější produkty) Výdaje na rekreaci jako podíl z disponibilního důchodu Čas strávený jako volný, strávený placenou, neplacenou prací a cestováním (v hodinách na osobu a den). 3.5 Základní trendy v oblasti USV Oddělení ekonomického růstu a dopadů na životní prostředí Strategie snižování environmentální náročnosti při zvyšování ekonomického růstu a s tím spojených materiálních nároků je často nazývána jako tzv. decoupling, tj. žádoucí oddělení ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Toto oddělení (decoupling) může být: relativní ekonomika roste rychlejším tempem než dopady na životní prostředí absolutní ekonomika roste, dopady na životní prostředí se snižují Z pohledu průmyslu je potřeba zdůraznit, že konkurenční výhodu získávají ti výrobci, kteří jsou schopni uspokojit stejnou potřebu s nižší environmentální náročností při využití eko-efektivních řešení (tedy řešení, která přinášejí jak environmentální tak ekonomické efekty). Někteří odborníci argumentují, že lze již dnes snížit materiálovou a energetickou náročnost našich činností faktorem 4 (tedy např. poloviční spotřeba zdrojů při dvojnásobném nárůstu produkce) a z hlediska dosažení udržitelného rozvoje je potřeba dosáhnout faktoru 10 během nejbližších dekád (například politika životního prostředí v Rakousku uvádí faktor 10 jako svůj dlouhodobý cíl). Jiní autoři hovoří o faktoru 20 i více, a proto se začal používat termín "faktor X" (důležitá není jeho absolutní hodnota, ale trend snižování materiálové a energetické náročnosti). Pro dosažení faktoru X bude nezbytné optimalizovat nejen výrobní technologie, ale i systém výroby a spotřeby jako takový. Tento trend se někdy označuje také jako dematerializace ekonomického růstu. Tlaky na zvyšování energetické a materiálové účinnosti mají minimálně trojí důvod ekonomický, strategický a environmentální. Zatímco ekonomické tlaky souvisejí s cílem maximalizace přidané hodnoty, strategické jsou dány snahou o omezování závislosti na dovozech energetických a surovinových zdrojů především z rizikových oblastí, pak environmentální cíle souvisejí s následujícími hlavními problémy: nadměrným čerpáním přírodních zdrojů; negativními změnami složek životního prostředí; ztrátou biologické rozmanitosti. 8 8

13 Tyto problémy jsou dány celkovým vlivem lidské činnosti na životní prostředí Země, který se někdy nazývá globální zátěž prostředí. Tato zátěž je dána součinem tří činitelů: celkového počtu lidí na Zemi, materiálních nároků lidí, environmentální náročností, se kterou jsou tyto materiální nároky uspokojovány (stejné materiální nároky můžeme uspokojit různými způsoby, které mají různou efektivnost z hlediska využití přírodních zdrojů a dalších dopadů na životní prostředí). Snížení environmentální náročnosti lze dosáhnout dvěmi základními strategiemi: dematerializací snížením energetické a materiálové náročnosti (faktorem X) popsaným výše; substitucí náhradou materiálů anebo výrobků, které představují riziko pro životní prostředí Efekt odrazu Řada politik pro dosažení udržitelného rozvoje vychází z předpokladu, že stačí dosáhnout dostatečného oddělení ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Pozitivní efekty v oblasti zvyšování účinnosti ale mohou být sníženy anebo eliminovány tzv. efektem odrazu (rebound efect). Efektem odrazu se rozumí odezva, která vyvolá činnosti vedoucí k negaci předpokládaného výsledku akce (například zvýšení účinnosti motorů aut vede sice ke snížení relativního dopadu na životní prostředí, absolutní dopad se ale může zvyšovat v důsledku nárůstu dané aktivity, který je mj. umožněn právě zvýšením účinnosti a tím snížením jednotkových nákladů). V této souvislosti se diskutuje i otázka, zda je možné dosáhnout udržitelného rozvoje při zachování ekonomického růstu. Životní prostředí ale není znehodnocováno růstem samotným, ale povahou tohoto růstu. Poslední představy o dosažení udržitelného rozvoje se shodují v tom, že jej bude možno dosáhnout pouze podstatným snížením environmentální náročnosti našich aktivit, změnou vzorců výroby a spotřeby (tj. zaběhnutých mechanismů uspokojování potřeb). Odborníci srovnávají potřebnou změnu se změnami, které proběhly během zemědělské anebo průmyslové revoluce. Jedním ze základních přístupů pro dosažení USV je právě zvýšení účinnosti využívání přírodních zdrojů u ekonomických aktivit a procesů, tzn. vytváření většího prospěchu s nižším užitím přírodních zdrojů (snižování environmentální náročnosti). Význam této problematiky je vyzdvižen v požadavku z Johannesburgu vypracovat desetiletý rámcový program pro urychlení přechodu směrem k udržitelné spotřebě a výrobě na podporu sociálního a ekonomického rozvoje za únosného zatížení ekosystémů, a kde je to vhodné, oddělit ekonomický růst od degradace životního prostředí, a to zlepšením účinnosti a udržitelnosti užití přírodních zdrojů a výrobních procesů, a snížení degradace přírodních zdrojů, znečištění a odpadu Systémové podmínky Systém výroby a spotřeby, které spojuje trh, reprezentuje tzv. ekonomický koloběh. Z pohledu vstupů a výstupů ekonomického koloběhu lze tlaky na zvyšování energetické a materiálové účinnosti shrnout do dvou systémových podmínek: Užití přírodních zdrojů nesmí vyčerpat či ztenčit fyzické zásoby tak, aby to ohrozilo rozvoj (uspokojování potřeb současné i budoucích generací). 9 9

14 Užití přírodních zdrojů nesmí snižovat kvalitu životního prostředí nad únosnou mez ohrozit živočišné druhy, ekosystémy a zdraví člověka. Základní odezvy na narušování těchto dvou systémových podmínek jsou: Řídit dostupnost zdrojů (zamezit, aby nenastal nedostatek zdroje, zajistit bezpečnost dodávek anebo včasnou náhradu zdroje). Řídit užití zdrojů s ohledem na dopad na životní prostředí (snižování environmentální náročnosti v rámci ekonomického koloběhu i jeho jednotlivých částí vedoucí mj. k menší míře užívání zdrojů, náhradě některých materiálů apod.) Přístup životního cyklu Užití přírodních zdrojů a životní prostředí na sebe vzájemně působí v celém ekonomickém koloběhu, který lze rozdělit na jednotlivé fáze tzv. životního cyklu (design výrobků a služeb, získávání surovin a materiálů, výroba, trh, spotřeba, likvidace/recyklace). Přístup životního cyklu je založen na porozumění vzájemnému působení životního prostředí a užití přírodních zdrojů v různých fázích životního cyklu a určení výskytu největších dopadů na životní prostředí v životním cyklu. Systémová podpora USV musí vycházet z celostního pohledu na systém výroby a spotřeby, které spojuje trh, na kterém se výrobky a služby uplatňují. Hlavní fáze životního cyklu lze systému výroby a spotřeby přiřadit tak, jak je znázorněno v následující tabulce: Tabulka 4: Vztah systému výroby a spotřeby k jednotlivým fázím životního cyklu Systém výroby a spotřeby Výroba Trh Spotřeba Fáze životního cyklu Design Materiály Výroba Prodej Užití Konec živ. cyklu Politiky ochrany životního prostředí se tradičně zaměřovaly především na fázi výroby a její dopady. Největší dopady na životní prostředí se přitom přesunuly do ostatních fází životního cyklu. Politiky reagují na tuto novou situaci pomalu. Moderní politiky řízení materiálových a energetických zdrojů prosazují celostní a systémový přístup a podporují identifikaci a využívání potenciálu především pro eko-efektivní opatření v rámci celého životního cyklu Zdroje a trendy v jejich využívání Nerostné zdroje Současné zásoby většiny surovinových zdrojů se na přelomu století nezdály být limitujícími pro rozvoj, odhady využitelných zásob se stále zvyšují. Světové zásoby ropy a kovů jsou udržovány na úrovni několika dekád spotřeby. Pokračující technologická zlepšení dovolují těžit větší část zdrojů a rostoucí míra recyklace zpomaluje použití některých primárních přírodních zdrojů

15 Obavy z možnosti změny tohoto trendu vyvolává především rychlý růst některých ekonomik v Asii, který zvyšuje poptávku po zdrojích a mj. působí na zvyšování průmyslových cen. Tento trend se již projevuje i v ČR: podle údajů ČSÚ byly průmyslové ceny v ČR v září 2004 o 8% vyšší než před rokem. Ještě významnější je celosvětový trend zvyšování cen energií. V roce 2006 vzrostou ve srovnání s cenami roku 2005 náklady na energie v některých podnicích v ČR až o 25%. Lze předpokládat, že řada materiálově a surovinově náročných výrob se bude i nadále přesouvat do rozvojových zemí vzhledem k levnější pracovní síle a ke snadnějšímu přístupu k surovinám. Hlavní dopady na životní prostředí spojené s čerpáním přírodních zdrojů jsou v oblasti těžby, dopravy a využívání surovin. Obnovitelné zdroje Řada obnovitelných zdrojů je využívána rychleji, než se stačí obnovovat (např. rybolov, těžba dřeva, sladká voda). Použití ekonomických nástrojů v této oblasti není vždy úspěšné. Spotřebovávání/úplné vyčerpání obnovitelných zdrojů a jejich nalezišť je dopadem na životní prostředí samo o sobě a může vést k vážným škodám na ekosystému Země Specifické politiky a strategie Nakládání s přírodními zdroji je ovlivněno mnoha dalšími politikami, např. ekonomickou, fiskální, zemědělskou, energetickou, dopravní, výzkumu a vývoje, mezinárodními konvencemi apod. Řada z těchto politik má rozdílné cíle, které nejsou uplatňovány integrovaně s ohledem na užívání přírodních zdrojů. Pro rozhodování je potřeba optimalizovat volbu politiky a jejích nástrojů ve vztahu k celkovému cíli v rámci oddělování ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Na úrovni EU byla z tohoto důvodu zahájena příprava následujících vzájemně souvisejících iniciativ: Tematická strategie k udržitelnému využívání přírodních zdrojů, ve které jde především o porozumění vazeb mezi využíváním přírodních zdrojů a jeho dopadem na životní prostředí a ke stanovení případných oblastí k akci. Strategie integrované výrobkové politiky (IPP), která zahrnuje sadu nástrojů ke snížení dopadů na životní prostředí v rámci celého životního cyklu výrobků. EK se chce postupně zaměřovat na výrobkové kategorie s největším potenciálem zlepšení (hrozí však situace, že tento proces bude limitovaný a ještě pomalejší než například tvorba BREF v rámci IPPC). Strategie prevence vzniku odpadů a recyklace, která je integrovanou částí řízení užití přírodních zdrojů. S těmito strategiemi souvisí již dříve kodifikovaná Integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC) (viz příloha č. 3). Priority stanovené v těchto dokumentech by měl sledovat například i akční plán pro podporu environmentálních technologií (ETAP) a další dokumenty EK

16 4. METODICKÁ FÁZE 4.1 Použitá metodika Podstatou metodické fáze byl rozbor systému spotřeby a výroby (skládajícího se z výroby, spotřeby a trhu čili tzv. ekonomického koloběhu). Rozbor se zaměřil na nástroje a faktory, které podstatným způsobem ovlivňují anebo by mohly ovlivňovat udržitelnost ekonomického koloběhu z pohledu výrobců. Pokud jde o analyzované faktory, zaměřil se rozbor jak na hnací síly (pozitivní faktory), tak i na překážky (negativní faktory). V obou případech byly posuzovány hlavní oblasti vlivu faktorů, synergie a antagonismus. Na podkladě vzájemných vztahů mezi nástroji a faktory pak byl jako jeden z dílčích výstupů navržen model podpory UVS, který byl dále ověřován z hlediska funkčnosti, vstupních podmínek a možnosti jeho aplikace v ČR. Model poskytl podklad pro metodiku hodnocení dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV. Součástí práce řešitelského týmu na metodické fázi bylo vyjasnění používané odborné terminologie v dynamicky se vyvíjejícím oboru USV. Metodika řešení se v této fázi opírala především o průzkum literatury a expertní diskuse týmu. 4.2 Model podpory USV Hlavním úkolem metodické fáze bylo vytvoření nástroje pro kvalitativní analýzu možností podpory USV. Především s využitím organizační teorie a teorie učení tak vznikl model, který se zaměřuje na výrobce a na jejich rozhodování a je použitelný pro hodnocení stimulů pro dobrovolné aktivity. Východiskem pro tvorbu modelu byla zkušenost, že pro efektivní podporu dobrovolných aktivit je nezbytný široký nástrojový mix, který vytvoří konzistentní prostředí, které umožní podnikatelským subjektům získávat realizací dobrovolných aktivit konkurenční výhodu a zvyšovat svoji hodnotu. Následně proběhla teoretická a praktická validace modelu. Teoretické ověření se opíralo o modely používané v zahraničí (především Boons, 2000 a Corral, 2002). Praktické ověření proběhlo na domácích i zahraničních zkušenostech již jako součást aplikace modelu při tvorbě dalších výstupů výzkumu. Vytvořený model podpory USV je podrobně popsán v příloze 2. Model se skládá ze tří základních oblastí: oblast vnitropodnikových procesů (popsaná pyramidou řízení); oblast zájmových skupin a jejich hodnot, na kterých stojí pyramida řízení podniku; oblast vnějších podmínek, které vyrůstají z environmentální i sociální oblasti (přes sociální oblast jsou opět propojeny se zájmovými skupinami, které tvoří základnu modelu). Vnější podmínky jsou pro účely výzkumu rozděleny na rámcové podmínky a na oblast podpory dobrovolných přístupů (více viz popis modelu v příloze 2). Součástí modelu je i metodika hodnocení vhodnosti nástrojů UVS. Ta spočívá ve vizualizaci působení hlavních faktorů ovlivňujících efektivnost politik a nástrojů USV z pohledu podniku (faktory jsou vztaženy k jednotlivým úrovním pyramidy 12 12

17 řízení, více viz příloha 5). Model zahrnuje všechny oblasti udržitelného rozvoje: sociální oblast se nachází v oblasti zájmových skupin, ekonomická oblast je reprezentována pyramidou řízení a jejím propojením s ekonomickými zájmy zájmových skupin, environmentální oblast a její hodnocení se odráží jednak v rámcových podmínkách a jednak v hodnotách zájmových skupin. Pro ekonomické hodnocení je z pohledu podniku důležité, aby podpora USV dlouhodobě umožňovala zvyšování hodnoty podniku. Splnění této podmínky lze v modelu sledovat na úrovni strategie podniku. Základní podmínky pro efektivní podporu USV a pro její hodnocení lze na základě modelu shrnout následovně: Intervence musí vždy směřovat k dlouhodobému zvyšování hodnoty podniku a jeho konkurenceschopnosti (musí vždy směřovat k dosažení některé konkurenční výhody na úrovni strategie). Vnější podmínky musí poskytovat silnou motivaci ke změně. Rámcové podmínky a dobrovolné přístupy přitom musí působit pokud možno zároveň a musí být v synergii. Žádoucí změna musí být konzistentní v rámci celé pyramidy řízení a to nejen horizontálně ale především i vertikálně. V oblasti vertikálního působení je nejdůležitější propojení cílů USV s podnikatelskými cíli a s hodnotami zájmových skupin. Efektivnost změny musí být hodnocena v rámci celého životního cyklu. To umožňuje identifikovat oblasti pro nejefektivnější intervenci. Intervencí v jedné části životního cyklu nesmí docházet k suboptimalizaci celého systému. Tabulka 5: Hodnocení efektivnosti dobrovolných nástrojů s využitím modelu USV 13 13

18 Na základě výsledků informační a syntetické fáze, které byly postaveny na využití modelu, lze konstatovat, že model je dobře využitelný při hodnocení politik a nástrojů i pro stanovování prioritních směrů zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v ČR. Model ale především výsledky jeho použití, byly prezentovány na seminářích v roce 2005 a využity v řízených rozhovorech. I tato empirická část výzkumu potvrdila vstupní teoretické předpoklady vtělené do modelu. Použití modelu pro hodnocení dobrovolných aktivit je nejlépe vidět v grafické části přílohy Slovník odborných termínů USV Součástí metodické fáze bylo vyjasnění používané odborné terminologie v tomto dynamicky se vyvíjejícím oboru. Výstupem je výkladový slovník důležitých pojmů, který je prezentován v příloze 3. Při tvorbě slovníku bylo potřeba nejprve vyřešit formální otázky jako je povaha a rozsah hesel, pořádek slov u více slovných hesel, citace, odkazy, psaní anglických výrazů, překlad některých výrazů, které jsou zatím požívány pouze v angličtině apod. Podle zkušeností z odborných diskusí lze předpokládat, že slovník splní svůj trojí účel: lepší komunikace řešitelů; příspěvek k facilitaci odborné diskuse na téma USV v ČR; popularizace USV. Během řešení projektu se objevovaly stále nové termíny a některé již popsané termíny byly v širší odborné diskusi dále upřesněny. Slovník bude i nadále k dispozici na internetu na adrese a zhotovitel bude zajišťovat jeho aktualizaci. Obrázek 1: Ukázka internetové aplikace 14 14

19 4.4 Katalog nástrojů Společně s přípravou slovníku vznikl i katalog nástrojů UVS. Do katalogu jsou zahrnuty jak nástroje podporující dobrovolné aktivity podnikatelské sféry přímo, tak i některé další politiky a nástroje, které jsou podle modelu pro tuto oblast důležité ale působí na ni spíše nepřímo. Při tvorbě katalogu byl zahájen zároveň i sběr informací o zahraničních a domácích zkušenostech s dobrovolnými aktivitami. Příprava katalogu tak probíhala paralelně s aktivitami realizovanými v rámci informační fáze. Přípravné analýzy pro strukturování katalogu ukázaly, že instrumentárium používané pro podporu USV je velice široké a pro jeho hodnocení bude vhodnější dvoustupňový přístup. V prvním kroku byly shromažďovány informace o co nejširším okruhu nástrojů, a to v rozsahu omezeném následujícími základními otázkami: Jaké je základní zařazení nástroje a jeho účel? Jaké je hlavní působení nástroje z hlediska modelu USV (jednak na kterou úroveň pyramidy řízení primárně působí a jaké podporuje strategie pro udržování anebo zvyšování hodnoty podniku)? Jaký je rozsah použití nástroje? Jaké jsou informační zdroje? Přehled politik a nástrojů, které by mohly být použitelné pro podporu USV byl uveden v dokumentu Přehled nástrojů, který byl součástí závěrečné zprávy z řešení projektu v roce Tyto politiky a nástroje byly analyzovány s využitím modelu(obrázek znázorňuje různé oblasti působení dobrovolných aktivit v podniku). Následně byly některé nástroje pro další hodnocení sloučeny jako podobné anebo byly z dalšího hodnocení vyřazeny. Pro vybrané nástroje byl proveden podrobnější popis a hodnocení a to podle následujících bodů: Definice; Původ; Účel; Rozšířenost; Působení v rámci modelu; Vazba na jiné nástroje; Ovlivňované skupiny; Přijatelnost pro podniky; Podpora eko-efektivnosti; Účinnost; Předpokládaný další vývoj; Informační zdroje. Podrobný popis nástrojů se stal podkladem pro analýzu nástrojů pomocí modelu USV. Výsledky této analýzy jsou uvedeny jednak ve SWOT analýze přímo v katalogu nástrojů v příloze 4 a jednak v hodnocení nástrojů prezentovaném v příloze

20 5. INFORMAČNÍ FÁZE 5.1 Použitá metodika Úkolem informační fáze bylo s využitím modelu připraveného v metodické fázi zmapovat podporu USV v zahraničí s důrazem na zkušenosti z Evropské unie a dále zmapovat situaci v oblasti podpory USV v ČR. Potřebné informace byly získávány z podkladů a dřívější zkušenosti řešitelů, z literatury, diskusemi s odborníky, na konferencích a pracovních seminářích i pomocí řízených rozhovorů s aktéry i s experty. Vzhledem k dynamickým změnám v oblasti podpory USV v jednotlivých zemích bylo kromě využití literatury nutné získávat informace co nejvíce přímým způsobem. Důležitou hnací silou ekonomického koloběhu jsou rámcové podmínky, které ovlivňují rozhraní mezi systémy výroby a systémy spotřeby. Zvláštní pozornost byla proto věnována hnacím silám ovlivňujícím zavádění UVS v oblasti trhu. Významným zdrojem informací pro analýzu situace v ČR byla pracovní skupina pro desetiletý rámec programů USV při Radě vlády pro udržitelný rozvoj, která sdružuje zástupce různých zájmových skupin a jejímž členem je i zástupce řešitelského týmu. V rámci pracovní skupiny pro USV zpracoval řešitelský tým hodnocení existujících politik a programů v ČR z pohledu USV. Tyto podklady byly součástí zprávy ze závěrečného kontrolního dne projektu v roce Jako další zdroj informací o situaci v ČR sloužily řízené rozhovory s experty a diskuse na různých seminářích v ČR. Jako zdroj informací o situaci ve světě sloužily řízené rozhovory se zahraničními experty a diskuse na mezinárodních fórech. Rozhovory a diskuse, během kterých byl prováděn sběr informací o situaci zahraničí, se uskutečnily především v rámci následujících akcí: Studijní cesta do Velké Británie v říjnu 2004 (zaměřeno na UK) Seminář na vysoké úrovni k udržitelné spotřebě a výrobě pořádaný UNEP v listopadu 2004 (celosvětová působnost) Setkání Core Group PREPARE v dubnu a v říjnu 2005 (zaměření na EU) TENVORS konference v dubnu 2005 (zaměření na Evropu) Evropský kulatý stůl pro udržitelnou spotřebu a výrobu (ERSCP) pořádaný v říjnu 2005 (zaměření na Evropu) Původním záměrem informační fáze bylo především zmapovat existující politiky a nástroje v různých zemích. Vytvoření modelu ale umožnilo podívat se na zavádění dobrovolných aktivit především jako na dynamický proces. Během zjišťování údajů o situaci v zahraničí i v ČR tak bylo možno identifikovat základní trendy při zavádění dobrovolných aktivit a interpretovat je pomocí modelu. Pochopení těchto trendů je důležité pro programování v oblasti podpory dobrovolných aktivit a zaměřuje se na ně i tato zpráva. Podpůrné informace včetně přehledu podpory dobrovolných aktivit v zahraničí jsou uvedeny v příloze č

21 5.2 Situace v zahraničí Strategie EU EU má dvě základní strategie související s USV a chce dosáhnout: udržitelného ekonomického růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržnosti. (Lisabon, 2000) oddělení environmentálních tlaků a ekonomického růstu a obnovy a rozvoje působení přírodních systémů. (6. EAP, 2002). 6. EAP - Šestý environmentální akční plán EU určil udržitelné užití a řízení přírodních zdrojů a odpadů za jednu ze svých prioritních oblastí (Článek 2 a 8). S ohledem na toky materiálu a přírodních zdrojů program vyžaduje zaměřit se na vyšší efektivnost nakládání se zdroji a na řízení nakládání s odpady, a dát tak podnět k vytvoření schématu udržitelnější výroby a spotřeby, oddělení užití zdrojů a tvorby odpadu od míry ekonomického růstu a zaměření úsilí na zajištění toho, že spotřeba obnovitelných a neobnovitelných zdrojů nepřekročí únosné zatížení životního prostředí (Článek 2.2). Zvyšování účinnosti využívání přírodních zdrojů přispívá k naplňování obou strategií a stává se proto klíčovou strategií pro dosažení USV v Evropě Strategické cíle Kromě možného rozšíření současného zaměření Strategie přírodních zdrojů o dematerializační cíle se v evropské politice související s podporou USV v podnikatelské sféře, která souvisí především s efektivním využíváním zdrojů, mohou prohloubit anebo objevit následující trendy: Větší důraz na stanovování kvantitativních cílů a tržně orientované nástroje (to by mělo napomoci sladění ekonomických, environmentálních a sociálních zájmů). Podpora eko-efektivnosti a souvisejících inovací. Lze očekávat například rozšiřování ekonomických pobídek na podporu eko-efektivnějšího užívání materiálů, které by zdůraznily vazby mezi materiály, odpadem a dopady na životní prostředí. Například komisař EK pro životní prostředí Stavros Dimas zdůraznil zvýšení eko-efektivnosti jako důležitou prioritu. O jejím prosazování hovoří jako o eko-inovaci, pro kterou vidí prostor především v oblastech jako efektivnost využívání zdrojů, minimalizace odpadů a energetická účinnost. Při rozšiřování ekonomických pobídek pro zvyšování materiálové a energetické účinnosti, např. prostřednictvím tarifů a při zvyšování míry recyklace by mohl sehrát důležitou úlohu mezinárodní obchod a jeho pravidla. Pokračující diskuse o potřebnosti snižování emisí skleníkových plynů. Například zpráva připravená pro EK nizozemským institutem RIVM doporučuje, aby rozšířená EU zvážila dosažení cíle snížení emisí skleníkových plynů o % pod úroveň roku 1990 do roku K dosažení tohoto ambiciózního cíle by bylo nutno podpořit především účinnější využívání energie. Pro realizaci všech strategických cílů v této oblasti bude zapotřebí lepší sledování energetických i materiálových toků a s nimi spojených finančních toků na makro i mikroúrovni. Pro podporu další základní strategie USV, kterou je náhrada nebezpečných látek, je možnost využití dobrovolných přístupů pouze omezená (v rámci výzkumu byly identifikovány jako relevantní v této oblasti například systémy výrobek-služba pro chemické hospodářství)

22 EU připravuje v této oblasti strategická legislativní opatření pod názvem REACH. Dosavadní návrhy REACH byly kritizovány průmyslem především z pohledu rentabilnosti nákladů nutných na hodnocení a monitoring nebezpečných látek. Pro vyhodnocení souvisejících rizik jak na straně průmyslu, tak na straně veřejnosti, by mohla být využita kritéria kvality života Řízení procesů Zavádění USV ve výrobních procesech se soustředí na řízení materiálových a energetických toků, které jsou nositeli dopadů na životní prostředí a to jak na straně vstupů výrobních procesů (využívání přírodních zdrojů), tak i na straně jejich výstupů (odpad a znečištění). Změny, které probíhaly v rámci průmyslového environmentálního managementu v oblasti řízení materiálových a energetických toků ve výrobních procesech podniků v jednotlivých vyspělých zemích, byly sledovány s využitím modelu vytvořeného v rámci výzkumu. Příklad aplikace modelu na vývoj průmyslového environmentálního managementu a podporu dobrovolných aktivit v Nizozemí je uveden v obrázcích 1-4. Obrázek 2: Strategie kontroly a řízení 18 18

23 Obrázek 3: Podpora EMS Obrázek 4: Dobrovolné dohody 19 19

24 Obrázek 5: Podpora čistší produkce V oblasti průmyslového environmentálního managementu lze takto vysledovat charakteristické fáze. Tyto fáze se v praxi většinou překrývají a nemusí také probíhat v naznačené posloupnosti. Záleží na konkrétní situaci, která se v tomto ohledu jednotlivých zemích ale i podnicích liší. Jejich identifikace je ale důležitá pro pochopení změn, které se v oblasti podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry odehrávají. Fáze 1) Snižování viditelných toků odpadu a znečištění produkovaných ve výrobních procesech (pomocí tradiční environmentální legislativy zaměřené na ochranu ovzduší, vod a půdy a následně i podporou recyklace) z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na viditelné toky způsobující akutní problémy a vznikající na operační úrovni podniků, tyto problémy ale řeší pomocí strategie kontroly a řízení až ex-post poté, co odpady a znečištění vznikly; Fáze 2) Zpřístupnění informací o environmentálním profilu podniků veřejnosti (například pomocí integrovaného registru znečišťování) z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na vtažení zájmových skupin do motivování podniků ke zlepšování environmentálního profilu prostřednictvím přenosu informací o dopadech podniků na zájmy zájmových skupin v oblasti ochrany zdraví apod.; Fáze 3) Zavádění systému environmentálního managementu (pomocí dobrovolných aktivit realizovaných především v rámci ISO ) z pohledu modelu se těžiště změny posouvá do oblasti systémů řízení, které se zaměřují na řízení environmentálních aspektů činnosti podniku; v rámci jejich zavádění mají podniky formulovat i příslušné politiky na úrovni cílů a strategií podniku, bez další motivace je ale změna na zdrojových úrovních pyramidy řízení podniku často jen formální; 20 20

25 Fáze 4) Fáze 5) Fáze 6) Fáze 7) Fáze 8) Přenos dobré praxe v oblasti řízení materiálových a energetických toků (například v rámci auditů anebo v rámci integrované prevence a omezování znečištění) z pohledu modelu se jedná o snahu formulovat cíle pro zlepšování přenosem informací o dobré praxi existující mimo podnik, jedná se tedy o konzervativní strategii, která ale může významně napomoci zavádění udržitelné výroby (má potenciál pro šíření ekoefektivních opatření); Zavádění nástrojů pro optimalizaci materiálových a energetických toků ve výrobě (například hodnocení možností čistší produkce, environmentálního manažerského účetnictví anebo monitoringu a targetingu) z pohledu modelu se jedná o propojení stávajících strategií podniku (především strategie snižování nákladů) s optimalizací jeho operační úrovně; Otevření se podniku veřejnosti (prostřednictvím reportingu, v Evropě je to především pomocí ověřovaného prohlášení v rámci EMAS) z pohledu modelu se jedná o propojení podnikových úrovní pyramidy řízení se zájmy zájmových skupin, reporting je výzvou k dialogu a k zapojení zájmových skupin do tvorby cílů a strategií ale také do poskytování pozitivní zpětné vazby úspěšným podnikům; Přijetí cílů pro zlepšování environmentálního profilu podniku nad požadavky legislativy (jedná se o zlepšení v oblasti řízení materiálových a energetických toků a snižování dopadů výroby na životní prostředí například v rámci dobrovolné dohody) z pohledu modelu se změny odehrávají na úrovni strategií a cílů a to na základě komunikace se zájmovými skupinami a spolupráce při tvorbě konkrétních cílů; Proaktivní integrace zájmů zájmových skupin do řízení podnikání (na základě intenzivní komunikace se zájmovými skupinami například v rámci společenské odpovědnosti organizací apod.) z pohledu modelu se jedná o úzkou spolupráci se zájmovými skupinami a o integraci principů USV do cílů a strategií podniku a jejich využívání pro zvyšování hodnoty podniku; tato fáze se projevuje například zapojením nevládních organizací do tvorby strategie podniku apod Řízení životního cyklu V oblasti výrobků a služeb a řízení celého životního cyklu je zastřešujícím konceptem EU integrovaná výrobková politika (IPP). Některé země zavádějí její jednotlivé prvky, např. rozšířenou odpovědnost výrobců. Plnohodnotná IPP vzniká postupně integrací zkušeností jednotlivých států a zatím nelze říci, že by byla IPP v některém z nich zavedena plně. Nejdále je v této oblasti asi Švédsko, odkud pochází koncept rozšířené odpovědnosti výrobců 4. Na úrovni praktických změn je nejrozšířenější koncept ekodesignu, pro jehož realizaci se používá řada různých nástrojů (od postupných změn až po radikální inovace, více viz Katalog nástrojů). Země EU se nyní snaží integrovat jednotlivé samostatné prvky IPP tak, aby vytvořily plnohodnotnou integrovanou výrobkovou politiku. V nejpokročilejších z nich je koncepčně zvažována náhrada výrobků službami (systémy výrobek služba) a další progresivní přístupy pro radikální inovace v oblasti IPP. Vůdčími státy v Evropě v otázce ekologické politiky orientované na výrobek jsou Švédsko, Nizozemí, Dánsko, Rakousko a Německo. Další skupina zemí již odstartovala, ale stále zůstává vůči vedoucím státům pozadu: Belgie, Francie, Itálie, Španělsko 4 Koncept rozšířené odpovědnosti výrobců vytvořil Prof. Thomas Lindhqvist ze švédského institutu IIIEE, který byl jedním z respondentů řízených rozhovorů. Švédská vláda pak tento koncept začala aplikovat jako první v Evropě

26 (zejména Baskicko a Katalánsko), Velká Británie, Norsko a Finsko. V některých zemích není zatím environmentální politika orientovaná na výrobek považována za důležitou (například v Irsku, Řecku, Portugalsku a Lucembursku). Změny, které v oblasti IPP probíhaly v jednotlivých zemích, byly sledovány s využitím modelu vytvořeného v rámci výzkumu. V procesu zavádění IPP lze takto vysledovat následující fáze: Fáze 1) Snižování viditelných toků odpadu spojených s výrobky (například pomocí legislativy o obalech anebo bateriích) z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na viditelné problémy spojené s toky na operační úrovni; Fáze 2) Zpřístupnění informací o environmentálním profilu výrobku (například pomocí eko-štítků, dokumentace k výrobku a zavedení informačních míst) z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na vtažení zájmových skupin prostřednictvím přenosu informací o dopadech jejich volby při nakupování výrobků; Fáze 3) Stimulování inovací výrobků a podpora trhu zelených výrobků stanovením cílů pro environmentální profil výrobků a služeb (například programy označování ekologicky šetrných výrobků, zeleného nakupování apod.) z pohledu modelu se tyto programy od programů ve fázi 2) odlišují tím, že jsou stanovovány konkrétní cíle pro získání značky anebo pro zelené nakupování; tyto cíle stimulují inovace a stálé zlepšování v oblasti IPP; Fáze 4) Podpora holistického (celostního) přístupu zaměřeného na inovace v celém životním cyklu výrobků a služeb (například integrace konceptu ekodesignu do návrhu výrobků a služeb, společenské ocenění přijetí integrované výrobkové politiky a rozšířené odpovědnosti výrobců v rámci společenské odpovědnosti organizací apod.) z pohledu modelu se jedná o integraci IPP do cílů a strategií podniku na základě komunikace se zájmovými skupinami (proaktivní podniky přestávají vidět ekodesign jako hrozbu a využívají jej jako příležitost pro zvyšování konkurenceschopnosti (např. Philips a jeho program ozeleňování podnikání)); takováto politika poskytuje zastřešení a nasměrování využití nástrojů, které byly zavedeny již v předešlých fázích zavádění IPP; od fáze 3) se tato fáze odlišuje především holistickým přístupem a proaktivní tvorbou cílů na úrovni odvětví anebo jednotlivých podniků. Země, které procházejí čtvrtou etapou zavádění IPP zjišťují, že pouhá kombinace několika nástrojů integrované výrobkové politiky nemusí být dostatečně účinná pro oddělení ekonomického růstu od zátěže životního prostředí. V současné době se proto v Evropě provádí řada výzkumných projektů v oblasti IPP se zadáním jak dosáhnout žádoucí míry dematerializace systémy spotřeby a výroby a snížení jeho environmentálních dopadů v celém životním cyklu. Z pohledu udržitelné spotřeby a výroby se například dochází k tomu, že je potřeba zaměřit se na výrobkové kategorie, které mají největší environmentální dopady na 1 EUR jejich ceny na trhu (celkové dopady výrobků určuje také jejich dostupnost a největší problémy způsobují výrobky s vysokou environmentální zátěží, které jsou dobře dostupné na trhu - příkladem takového výrobku na trhu v ČR je levné uhlí využívané jako palivo v domácích topeništích). Lze předpokládat, že IPP se bude zaměřovat na tyto výrobkové kategorie (zatím jsou hlavním kritériem environmentální dopady a rozšíření výrobku anebo služby). Z hlediska trendů v oblasti IPP, které lze v Evropě teprve očekávat, je potřeba podívat se do Japonska, které je v celosvětovém měřítku průkopníkem nových přístupů v oblasti výrobkové politiky. V Japonsku se při podpoře ekologicky 22 22

27 šetrných výrobků velice osvědčil program Top Runner ( nejlepší běžec ). Podstatou japonského přístupu je stanovování cílů podle nejlepší dostupné praxe u procesů a stanovování cílů podle žádoucí (budoucí nejlepší) praxe u výrobků. V rámci programu Top Runner vytváří japonská vláda konkurenční prostředí pro inovace v oblasti zvyšování energetické účinnosti. Pokud výrobce dosáhne cíle stanoveného vládou v programu Top Runner, zákazníci, kteří si koupí jeho ekologicky šetrnější výrobky, dostanou při nákupu slevu. To vytváří velice silnou pozitivní zpětnou vazbu pro inovace v oblasti výrobků a tento program je velice efektivní v dosahování svých cílů. I v Evropě lze během cca 5ti let očekávat podobný vývoj, který je zde naznačen jako fáze 5): Fáze 5) Stimulování inovací výrobků a podpora trhu zelených výrobků stanovením cílů pro environmentální profil výrobků a služeb a vytvoření silné tržně orientované pozitivní zpětné vazby, která stimuluje výrobce pro dosahování těchto cílů z pohledu modelu je tato fáze kvalitativně vyšším stupněm fáze 3) a liší se od něj silnou pozitivní zpětnou vazbou; dochází zde k lepšímu propojení zájmů zájmových skupin nejen s cíli ale i s nastavením rámcových podmínek. V prosazování IPP je hlavním problémem právě oblast rámcových podmínek, jejichž nastavení dostatečně neintegruje externality spojené s výrobou a spotřebou výrobků a služeb v jejich životním cyklu. Politiky podporující IPP lze v tomto smyslu chápat jako snahu o nápravu rámcových podmínek. Japonský přístup je v tomto ohledu velice inspirativní: zatímco v evropském modelu podpory ekologicky šetrných výrobků je rámcovými podmínkami stále často odměňován spotřebitel, který si koupí sice neekologický ale levnější výrobek, v japonském systému je odměňován spotřebitel, který si koupí ekologicky šetrný výrobek právě tím, že je tento výrobek i levnější. Rámcové podmínky mu dávají konzistentní signál na rozdíl od evropského modelu, kde je šetrnější výrobek většinou zároveň i dražší. Rozpor mezi signálem ceny a signálem šetrnosti k životnímu prostředí je mj. i překážkou pro efektivní využívání nástroje zeleného nakupování. Japonský přístup vede k významné motivaci podniků zlepšovat parametry svých výrobků a k jejich soutěžení v této oblasti a slaďuje signály rámcových podmínek vysílané zákazníkům Závěrečné poznámky Nástup konzervativních vlád v některých zemích EU znamenal upřednostnění plošného snížení daní před specifickými dotacemi, což se projevilo ukončením řady dotovaných programů na podporu dobrovolných přístupů např. v Dánsku anebo v Nizozemí. I v těchto zemích se dnes ale konzervativní vlády vrací k podpůrným programům, které jsou zaměřeny především na podporu inovací v oblasti environmentálně šetrných technologií. Některé státy využívají finanční podporu dobrovolných přístupů jako formu podpory průmyslu. 5.3 Situace v ČR Podklady pro analýzu situace v ČR jsou stejně jako u situace v zahraničí prezentovány v příloze č. 5. Další podrobné informace jsou u jednotlivých programových návrhů v příloze 7. Zde uvádíme pouze souhrn hlavních výstupů informační fáze. Česká republika trpí ve srovnání s průměrem EU především vyšší materiálovou, energetickou a tedy i environmentální náročností

28 5.3.1 Základní charakteristika Situace v oblasti podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV byla ČR byla nejprve mapována na úrovni politik. Výzkum provedený formou dotazníků v rámci pracovní skupiny pro USV při RVUR mj. ukázal, že stávající politiky a programy mají často velice kvalitní cíle ale slabým místem je obecně jejich propojení s praxí (integrace těchto cílů do rozhodování zájmových skupin). Slabá anebo zcela chybějící je také zpětná vazba na jejich plnění a dále meziresortní integrace cílů politik. Tento nález koresponduje s výstupy návazného výzkumu na úrovni jednotlivých dobrovolných nástrojů používaných v ČR. Základním příkladem v oblasti procesů je zavádění nejlepších dostupných technik v rámci IPPC, které je v rámci existujících politik uváděno jako jeden ze základních nástrojů pro zavádění USV v podnikatelské sféře. Nejlepší dostupné techniky jsou na pomezí dobrovolných aktivit protože mají podnikům umožnit splnění lepších parametrů ochrany životního prostředí jako celku než jaké požaduje legislativa. Nejlepší dostupné techniky zahrnují i prevenční techniky, které podnikům přinášejí úspory výrobních nákladů. Legislativa formálně podporuje zavádění nejlepších dostupných technik v rámci vyjednávání podmínek integrovaného povolení. Průmysl ale nechce ve svých integrovaných povoleních akceptovat přísnější limity. Jako hlavní důvod se udává to, že v případě porušení byť i přísnějších a dobrovolně přijatých limitů musí podnik podle zákona dostat pokutu. Vedle těchto legislativních důvodů existují ale závažnější institucionální překážky pro správné fungování nejlepších dostupných technik, které jsou dány především přístupem jednotlivých zájmových skupin k IPPC a také nedostatkem odborných kapacit především v oblasti preventivních technik. Srovnání podpory nejlepších dostupných technik (BAT) v ČR a v UK je na obrázcích 5 a 6. Obrázek 6: Schéma podpory BAT ve Spojeném Království 24 24

29 Obrázek 7: Schéma podpory BAT v České republice Příkladem v oblasti podpory dobrovolných aktivit zaměřených na výrobky a služby je zavádění zeleného nakupování do praxe. Pro využívání zeleného nakupování byly vytvořeny legislativní podmínky 5, jeho uplatnění v praxi je ale omezené 6. Podobně je na tom například i podpora metody EPC při zavádění úsporných opatření a jejich financování z úspor. Podle odborníků, kteří tuto metodu v ČR aplikují, existující právní předpisy její využití umožňují i ve veřejné správě. Přes více než desetiletou praxi a existenci přesvědčivých demonstračních projektů se ale nedaří tuto metodu, která představuje významnou podporu pro dobrovolné aktivity v oblasti USV jak ve veřejné správě, tak i v soukromém sektoru, více prosadit do praxe. Výzkum došel k závěru, že existující politiky (cíle a strategie) v oblasti podpory dobrovolných aktivit se neopírají o širší konsensus zájmových skupin a o dostatečně silnou politickou podporu jejich realizace. Tento problém byl identifikován jako hlavní překážka pro účinnou podporu dobrovolných aktivit. Tato překážka se pak projevuje ve slabé podpoře USV obecně a dobrovolných aktivit konkrétně. Z pohledu fází zavádění postupů USV v podnicích specifikovaných v kapitole 5.2 prošla ČR v oblasti procesů plně teprve fázemi 1) 3) (a částečně fází 4)) a z hlediska řízení životního cyklu prošla ČR fází 1) a pouze částečně fázemi 2) a 3). 5 Především v rámci zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, usnesení vlády ČR č. 720/2000 k návrhu podpory rozvoje prodeje a užívání ekologicky šetrných výrobků, nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství ČR a zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. 6 Zelené nakupování uplatňují ve veřejné správě pouze některé organizace, které mají ochranu životního prostředí jako součást svého poslání, především MŽP

30 Je potřeba zdůraznit, že nedostatečná podpora USV obecně a dobrovolných přístupů konkrétně je společná všem novým členům EU a v porovnání s těmito státy je ČR v mnoha oblastech progresivní. Větší pokrok v této oblasti je z hlediska zlepšování kvality života v zájmu všech zájmových skupin a bez jejich aktivní účasti se jej nepodaří dosáhnout Situace v podnicích V této sekci je uvedena charakteristika zavádění USV v podnicích v ČR. Systémy řízení Systémy řízení a jejich nástroje zaměřené na environmentální management anebo na snižování nákladů, řízení jakosti a zdraví a bezpečnost práce jsou nejrozšířenějšími nástroji, které mohou podporovat zavádění USV. Potenciál pro systémové uplatňování integrální preventivní strategie ochrany životního prostředí ale není v praxi těchto nástrojů využíván (pokud nejsou podpořeny některými dalšími nástroji uvedenými v kategoriích b c). Toto tvrzení se opírá o analýzu zahraničních i domácích zkušeností pomocí následující metodiky: Praxi systémového uplatňování preventivní strategie ochrany životního prostředí lze hodnotit podle praxe řízení environmentálních aspektů. Pro uplatňování USV je u významných environmentálních aspektů nezbytné průběžně analyzovat příčiny vzniku znečištění: to vyžaduje mít přehled o významných materiálových a energetických tocích, účinnosti jejich využívání a uplatňovat procedury pro aplikaci preventivních technik pro předcházení vzniku znečištění. Nestačí tedy deklarovat uplatňování strategie USV v podnikové politice a v jejích cílech ale je potřeba hodnotit praktické řízení environmentálních aspektů. Jako příklad využití této metodiky lze uvést zavádění systémů energetického řízení. Následující tabulka ukazuje hlavní prvky systému řízení a porovnání obvyklé situace v podnicích v ČR a žádoucí situace, kdy podniky dlouhodobě využívají přístupy USV, které zde pracovně nazýváme strategií USV. Tabulka 6: Porovnání charakteristik jednotlivých prvků systému řízení v obvyklé situaci v podnicích a při integraci strategie USV a realizaci dobrovolných aktivit Prvek systému řízení Politika Obvyklý stav Pokud jsou uvedeny cíle v oblasti stálého zlepšování environmentálního profilu anebo použití strategie USV, zůstávají často formálním prohlášením a chybí povědomí jak jich dosáhnout i nezbytná motivace. Integrace USV Jsou uvedeny cíle v oblasti stálého zlepšování environmentálního profilu anebo použití strategie USV a existuje vědomí jejich důležitosti, které je udržováno vedením podniku společně s povědomím o způsobech, jak těchto cílů dosáhnout

31 Prvek systému řízení Obvyklý stav Integrace USV Organizace Pracovníci, kteří přímo ovlivňují environmentální aspekty výroby, nejsou často odpovědní za řízení relevantních materiálových a energetických toků. Například za energetické toky odpovídá energetik a za odpadní ekolog podniku. Chybí lidské zdroje pro řízení materiálových a energetických toků (odpovědní pracovníci mají relevantní řízení pouze jako okrajový úkol v rámci kumulovaných funkcí). Pracovníci podniku neznají nástroje USV anebo je neumí použít. Pracovníci, kteří přímo ovlivňují environmentální aspekty výroby, jsou odpovědní také za řízení relevantních materiálových a energetických toků. Pro jejich řízení jsou vybaveni odpovídajícími znalostmi a dovednostmi (umí aplikovat relevantní nástroje USV). Komunikace Externí: Podnik navenek komunikuje pouze povinné informace. Interní: Komunikace a reporting je reaktivní (reaguje především na legislativní požadavky anebo na havarijní stavy). Externí: Existuje pravidelná vzájemná výměna informací a dialog se zájmovými skupinami. Interní: Existují potřebné komunikační kanály a reporting, které podporují inovace a stálé zlepšování. Informace Plánování Audit Dokumentací o energetických a materiálových tocích jsou především data sledovaná na vstupu a na výstupu z podniku z účetních anebo legislativních důvodů (například odečet měsíčních spotřeb na fakturačních měřidlech anebo evidence odvezeného odpadu). Podrobné sledování materiálových a energetických toků je součástí některých technologických zařízení a měření a regulace, která s nimi byla dodána. Nastavení parametrů není často optimalizováno z hlediska USV. Zájmy ochrany životního prostředí jsou vnímány jako protikladné k obchodním cílům podniku. Investice do ochrany životního prostředí jsou plánovány pod tlakem legislativy. Chybí informace o možnostech uplatnění strategie USV a jejích potenciálních přínosech. Podnik se snaží přecházet od koncových technologií k čistším technologiím integrovaným do výrobních procesů ale investice do čistších technologií nejsou optimalizovány systémovou analýzou všech možností snižování znečištění a nákladů. Audit odpovídá požadavkům platných standardů ale s jeho výstupy se často nakládá pouze formálně. Existuje dynamický informační systém, který sbírá a vyhodnocuje data potřebná pro stanovení reálné účinnosti využívání materiálových a energetických toků u všech významných míst jejich spotřeby. Ve většině případů je k tomu potřeba sledovat také data o faktorech, které jednotlivé spotřeby ovlivňují. To umožňuje řízení účinnosti a nákladů pomocí dalších prvků systému řízení. Získané informace jsou využíváno pro benchmarking a pro targeting (nastavování a vyhodnocování cílů). Proaktivní přístup při zohledňování zájmů ochrany životního prostředí je vnímám jako příležitost pro zvyšování konkurenceschopnosti. Strategie USV, která přináší ekonomické i environmentální efekty zároveň, je východiskem plánování. Plánování vychází z hodnocení možností uplatnění strategie USV a jejích potenciálních přínosů. Koncové technologie jsou používány pouze v minimalizovaném rozsahu poté, co je využit eko-efektivní potenciál lepšího řízení a čistších technologií. Řízení environmentálních aspektů se nezaměřuje pouze na výrobu ale pokud je to schůdné na významné aspekty v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci. Strategie USV se uplatňuje při strategickém plánování a designu výrobků. Výstupy auditu jsou integrovány do systému stálého zlepšování

32 Výroba Jednotlivé nástroje USV používané v oblasti výroby jsou podrobně popsány v katalogu, zde je uveden pouze orientační přehled současní situace jejich zavádění. Z podnikových nástrojů USV zaměřených na výrobu je v ČR nejrozšířenější energetický audit, jehož realizace je vyžadována ze zákona. Mandatorní charakter a nejasně definované požadavky tohoto nástroje vedly ve většině případů průmyslové praxe pouze k jeho formálnímu uplatnění (řada auditů se zaměřila pouze na budovy a energetická spotřeba technologií, která spotřebu budov převyšovala, zůstala nepovšimnuta). Z podnikových nástrojů USV zaměřených na výrobu se v ČR používá také hodnocení možností čistší produkce (HMCP) a jeho modifikace. HMCP vzniklo z postupů pro řízení jakosti a někdy je obtížné odlišit nástroje, které podporují strategii čistší produkce (CP) a nástroje, které se soustředí výhradně na snižování nákladů anebo na řízení jakosti. Příkladem může být nástroj Six Sigma, který se v ČR rozšířil především díky novým zahraničním vlastníkům. Tento nástroj využívá velice podobných postupů jako HMCP, chybí mu ale zaměření na hledání příčin vzniku znečištění (Six Sigma se v praxi zaměřuje na příčiny neshody v oblasti jakosti anebo na snižování nákladů výroby). Vodítkem při hodnocení, zda se jedná o HMCP, může být tabulka 1. Pilotní aplikace HMCP realizovaná v devadesátých létech v desítkách českých podniků ukázala jak je možné najít a využít rozsáhlý potenciál pro eko-efektivní opatření ve výrobě. Většina podniků ale realizovala pouze jednorázová zlepšení a neintegrovala CP do svého fungování (mj. právě proto, že HMCP bylo ve většině případů realizováno jako izolovaný nástroj bez informačního systému (který je potřebný především ve větších podnicích) a bez další systémové podpory). Dalším nástrojem, který se šíří díky iniciativě MŽP, je environmentální manažerské účetnictví (EMA). Šíření tohoto nástroje podporuje pracovní skupina při MŽP, MŽP vydalo i metodický pokyn pro zavádění EMA. Objevila se iniciativa, která spojovala požadavek na zavedení EMA se zaváděním EMAS. Tento krok lze hodnotit velice kladně

33 Obrázek 8: Působení integrovaného zavádění EMAS a EMA EMA vyplňuje informační mezeru, která ve většině podniků existuje ohledně alokace skutečných nákladů jednotlivým výrobkům anebo výrobním operacím. Systémově zaměřenému EMAS poskytuje EMA nástroj pro analýzu a efektivnější řízení environmentálních aspektů (vertikální propojení v pyramidě řízení). Zmíněný požadavek ale naráží na závazné podmínky evropského programu EMAS (požadavek na zavedení EMA se musel změnit na doporučení) a na limitace dané programem EMAS jako takovým (viz samostatná analýza). Na pilotní úrovni se v ČR šíří také monitoring a targeting (M&T), v rámci programu EMPRESS je jeho zavádění spojováno s financováním z úspor metodou EPC. Dosavadní podpora státu byla směrována především na zavádění energetických auditů. Je to dáno jejich příznivým poměrem nároky na realizaci/efekty a možností uplatnit tento nástroj výhradně pomocí externí technické asistence. Tato jednoduchost se negativně odráží v relativně malém praktickém využití potenciálu čistší produkce/udržitelné výroby. Tři účinnější nástroje (HMCP, EMA a M&T) jsou i komplexnější a vyžadují plnou integraci do systému řízení a zapojení pracovníků podniku. Tyto nástroje jsou zatím stále uplatňovány pouze v rámci pilotních projektů. Výjimkou je centrum čistší produkce v Brně, které realizuje projekty čistší produkce s využitím metodiky HMCP především v menších podnicích. Výsledky projektů čistší produkce ukazují na vysoký potenciál úspor a environmentálních efektů, který není využit pro nedostatečnou podporu dobrovolných přístupů v této oblasti. Jejich příklady jsou uvedeny v návrhu Národního programu čistší produkce. Výrobky a služby Ekodesign se jako koncept uplatňuje především na základě existující legislativy, do které jsou přenášeny výstupy výzkumu (např. standardy energetické účinnosti, design pro recyklaci, redukce obalů, vyloučení toxických látek). Podobně jako u 29 29