KŘINECKÉ PAMÁTKY. Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Leopold Nejl

Transkript

1 KŘINECKÉ PAMÁTKY Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Leopold Nejl

2 Křinecké památky Poznej, co vykonali tví předkové, a jdi dál. Leopold Nejl

3 Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou publikace, navazující na sérii předcházejících publikací, vydaných pod společnou hlavičkou svazků obcí Svatojiřský les, Chotuc a Mladá. Financována je dílem z prostředků obce Křinec a dílem z dotačních prostředků Středočeského kraje, SROP a EU. Záměrem autora je seznámit čtenáře, ať už občany našeho regionu nebo návštěvníky, s historií a zajímavostmi krajiny na severovýchodní výspě Středočeského kraje, kraje Polabské nížiny. Poznání dějin má pro člověka dnešní doby širší význam. Poznáváme souvislost mezi minulostí, současností a budoucností, a máme tedy možnost důkladněji promýšlet své zásahy do tvářnosti krajiny a chovat se citlivěji ke svému domovu. Člověk lépe chápe současnost a její problémy, učí se vztahům mezi sebou a světem a hledá a nachází smysl života. Dnes ve zrychleném tempu života a vývoje se vynořují určitá rizika a problémy ohrožující lidstvo. Před námi je období hledání východisek, které nebude jednoduché ani bezbolestné. Síla dějinného povědomí je jedním z prostředků záchrany lidstva. Činí člověka svobodnějším a nezávislejším v myšlení, ve vytváření životních názorů a postojů. Poznávání dějin v jejich složitosti a mnohotvárnosti učí toleranci a řadí hodnoty. Že se může stát i potěšením a radostí, to nám dokazuje práce Ing. Leopolda Nejla, který se dlouhodobě, možno říci celoživotně zabývá dějinami své obce, jejího širšího okolí a také studiem přírody. Za každou památkou, místem či událostí vidí osudy lidí, jejich bolesti, trápení, práci, radost i prohry. Tato knížka je určena přemýšlivému a vnímavému čtenáři, který chápe význam domova pro každého z nás. Pro někoho je domovem oranžový kotouč slunce, který pomalu zapadá za starobylý vrch, pro jiného rozkvetlý šípkový keř vedle polní cesty za bažantnicí. Každý z nás si otloukal kolínka na jiné cestě, ale většina z nás chápe, že domov je především láska, usilovná práce a obětavá péče. A za tuto štafetu lásky, práce a péče je třeba autorovi vyslovit uznání a poděkování. Milan Moc, starosta

4 Městečko Křinec Křinec je zemědělská obec ve středních Čechách s necelými 1500 obyvateli a bohatou historií. Přestože první písemná zpráva o její existenci pochází z roku 1352, musíme nejstarší stopy osídlení hledat už v období pravěku. Společnost, bez ohledu na ideologie, které vyznává, stále hledá správný postoj ke kulturním památkám, k zachování kulturního dědictví. Neustále se zrychlující ekonomické přeměny tlačí lidstvo stále kupředu a nedovolí žádné zastavení, natož prodlení. Za ubíhajícími událostmi zanechávají staré a nepotřebné věci jejich osudu. Neusilují o zachování jejich svědectví o lidech a době, kdy vznikaly. Žádný zákon zatím toto dědictví nechrání dost účinně, stále dochází k jeho přezíravému ob- cházení. Lidé přistupují k památkám na uplynulou dobu chladně, bez emocí. Jsou nepotřebné, přestaly sloužit, tak je zlikvidujeme. Odborníci zoufají, lidé bourají Mnohý turista, tedy osoba obdivující kulturní dědictví, otupil od stereotypu jeho prezentace. Je to stále stejné: hrady, zámky, tvrze, kostely, kaple, interiéry, nábytek, obrazy, bílá paní, sochy, porcelán.. Dost! Kdo to má vydržet! Situace se změní, když za každou památkou budeme vidět i její osud. Především lidský osud jejich tvůrců, ale také jak se jejich pokračovatelé k objektu chovali, jak rozvíjeli jeho tradici, jak ho opustili a znovu hledali cestu k jeho pochopení a využití. Kolem většiny památek je také hodně příběhů - právě toto Panorama městečka Křince kolem roku Fotografoval Antonín Stifter. Soukromá sbírka. 6

5 je jejich kulturní zázemí. A nemusí to být jenom pověsti. Zdá se výhodné upřednostnit individuální přístup k objektům. Pokud turista bude navštěvovat památky patřičně poučen, pak už nebudou všechny stejně, nebudou to stavby, výzdoby, či jiné náležitosti. Bude za památkou cítit přítomnost generací, které jí budovaly a užívaly. Pak také jako přemýšlející návštěvník bude zasažen určitým geniem loci, kterým ho navštívený objekt ovlivní a prohloubí tak jeho vlastní zážitky. Neodnese si s sebou jen zmatečný zrakový vjem, ale celou škálu emotivních zážitků, které mu nedovolí na návštěvu rychle zapomenout. Pak bude na svůj výlet vzpomínat a možná se i na některá místa vrátí. Tato knížka má napomoci tvůrčímu přístupu k vybraným památkám v našem regionu. Stopy historie v Křinci najdete téměř na každém kroku. Celému kraji vévodí svědecký vrch Chotuc. Není to jen památné místo s bohatým kulturním zázemím v podobě bájí a pověstí, ale také dlouhodobou tradicí poutního místa. Zatím je přítomnost svatostánku prokázána v době před husitskými válkami. Stavební prvky kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci pocházejí z doby kolem roku Do nynější podoby byla přestavěna po požáru roku Zalesněné návrší Kuncberk severně od obce je místem se zajímavou historií. Podle písemných dokladů v polovině 15. století tady Jan z Ronova vystavěl hrad. Zbyly z něho mohutné náspy, příkopy a torza tří sklepů. Vlivem stálé stavební činnosti jsou stopy po nejstarších dějinách vrchu zničeny. Pohled na Křinec od severu. Foto autor rok Polabská rovina kolem Chotuce. Pohled z dymokurské Kalvárie. Foto autor

6 Od nádraží do Křince se jde přes kamenný most kolem rozcestníku Svazku obcí Svatojiřský les. Foto autor rok Roku 1659 si nechali na tomto místě postavit hrabata Morzini patrový zámeček v raně barokním slohu a s překrásným parkem. I ten byl však opuštěn a v roce 1891 zbořen. Ve třicetileté válce byl Křinec a jeho okolí vypáleno a lidé utekli. Panství koupil Pavel hrabě z Morzína a stal se obnovitelem městečka Křince. Postavil tu nové chaloupky, kolonizoval je lidmi z jiných oblastí a začal tu hospodařit. Zámek v raně barokním slohu pochází z roku Tvrdí se, že je dílem Carla Luraga. Během doby se dočkal několika přestaveb, poslední kolem roku 1807, když se novým majitelem panství stala zámožná bankéřská rodina Bethmannů. V současné době probíhá obchodní řízení, kterým se budova zámku převádí na nového soukromého majitele. K dalším významným památkám patří raně barokní kostel sv. Jiljí založený v první polovině 17. století jako panská kaple a přestavený v letech Křinecké náměstí s orientační tabulí. Foto autor rok a 1861 do dnešní podoby. Fara pochází z roku Pozornost si zaslouží i most přes Mrlinu se sochami Živlů. Čtyři barokní plastiky vznikly roku 1707 a představují Vodu, Zemi, Oheň a Vzduch. Při silnici vedoucí k mostu je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 a na náměstí v Křinci socha sv. Jiljí, datovaná roku Jejím autorem je Kofránek z Vojic. Kaple sv. Jana Nepomuckého na hřbitově byla postavena v roce 1712 podle návrhu Karla Luraga. Naproti ní stojí zděná barokní kaplička sv. Václava s pískovcovou sochou světce. Ale dost stručného výčtu památek a dat. Bohatství a zajímavost historie spočívá v jejich vzájemném prolínání a zajímavých vazbách. Na Křinecku žili obyvatelé-zemědělci v těsném sepětí s přírodou, s přeměnou ročních období, proměnami počasí a při vší té nejistotě a úsilí o přežití 8

7 hledali také i spásu pro svou duši. Jejich život byl zdánlivě jednoduchý a jednotvárný. Přírodní podmínky jim však připravily hodně starostí. Často hledali pomoc spíše duchovní, protože s prací si dovedli poradit. Z počátku jim byla nejblíže církev. Často její působení zklamalo, ale jiná pomoc v okolí nebyla. Až v relativně nedávné době pronikla na venkov kulturní obroda, ideály občanské společnosti. Snad proto jsou v okolí nejvíce zastoupeny sakrální památky. Bez povšimnutí však nesmí zůstat ani vliv uměnímilovné vrchnosti, který byl však brzo utlumen a přestal s odchodem Morzínů z regionu. Pak se už společnost postavila k památkám zády. Naopak začalo na Křinecko pronikat všeobecné vzdělání a začalo se měnit myšlení lidí i pohled na dílo předků. Žádný životní příběh, žádné dějiny nejsou jednoduché. Pojďte s námi objevovat jejich tajemství. Chotuc - pohled od jihu. Foto autor rok

8 Stručná historie městečka Křince Nejstarší osídlení Krajina polabské nížiny byla osídlena už od dávných dob. Za zvěří, obživou sem přicházeli první lovci asi před roky. O jejich přítomnosti však existují jen řídké doklady. Více archeologických nálezů nám přibližuje způsob života v dalších obdobích pravěku (neolitu), kdy se kočovné skupinky začaly usazovat a od lovu a sběru přešly Výtah z mapy Křince, datovaný 1. ledna 1804, zhotovený na příkaz majitele panství svobodného pána a c.k. plukovníka Jakuba z Wimmerů. Mapa zaznamenává zádušní půdu patřící ke křinecké faře a zachycuje vzhled městečka a nejbližšího okolí na konci 18. století. Archiv autora. k pěstování různých plodin a chovu domestikovaných zvířat. Na Křinecku, ale i v okolí Jíkve a Rožďalovic působila především kultura šňůrové keramiky a kultura zvoncovitých pohárů. S užíváním prvních bronzových předmětů, jež tu byly rovněž objeveny, je spojována unětická kultura. Svědectví hrobů Od nejstarších dob odmítal člověk uznat smrt jako konec. Proto své mrtvé pohřbíval. Lovci z pozdní doby ledové občas pokládali do hrobů i ozdoby a zbraně pro život po smrti a potřísnili je červeným okrem, který mohl představovat krev nového narození. Po období pohřbívání zemřelých převážně ve skrčené poloze přišel do naší oblasti od severu lužický lid, který pohřbíval žehem. Svědčí o tom objevené zbytky po pohřební hranici uložené v keramických nádobách - popelnicích. Významnou lokalitou s popelnicovými poli je území mezi Bošínem a Sovenicemi. Vrch Chotuc je archeology (J. Filip) považován za lužické hradiště. Nové záchranné archeologické výzkumy, prováděné v letech 2004 a 2005, existenci hradiště lidu popelnicových polí na Chotuci potvrdily. Doba laténská Zvláštní postavení v přehledu osídlení našeho regionu v pravěku zaujímá doba laténská (300 až 50 př. n. l.) Do našeho kraje se s ní vrací opět kostrové hroby. 10

9 V lokalitě severně od křineckého nádraží, v místech, kde se říká Zábrdovské nádavky, bylo v letech 1881 až 1906 odkryto keltské pohřebiště s více jak třiceti hroby. Mezi nimi i hrob ženy s bohatou výbavou ozdob a šperků, včetně nákrčníku s pečetítkovými konci ozdobenými rytinami obličejů. V roce 1957 byl pod vrchem Kuncberkem při stavbě porodny vepřů odkryt mimo jiné hrob keltského bojovníka s mečem, oštěpem a náramkem plasticky vyzdobeným podobami rybek (delfínů). Nález byl vyzvednut a v únoru 1958 umístěn na výstavě Pravěk Československa. Pak se stal trvale vystavovaným exponátem v Národním muzeu v Praze. V zimě byla na poli jižně od Křince odkryta chata tkalce z laténského období. Nejvzácnější nález předal jeden z dělníků pracujících na stavbě bytových domů v Křinci (čp. 281 až 284) v roce Dvě postranice udidla od té doby vzbuzují velký zájem mezi archeology. Předpokládají, že v místě nálezu udidel zůstal zbytek hrobu náčelníka z halštatského období. Zatím však nenastala vhodná situace, která by umožnila další průzkum místa tohoto nálezu. Germáni a Římané Keltové z našeho regionu odešli a jejich místo zaujali příslušníci jiných kultur, mezi nimi malá skupina Germánů. Stopy jejich přítomnosti se nacházejí na úpatí Chotuce. Okrajově sem zasáhl i římský vliv. U brodu přes řeku Mrlinu byla nalezena mince z období Constantiuse (337 až 361 n. l.). Pak nastalo stěhování národů Výtah z mapy politického okresu poděbradského z roku Mapa zachytila počátek velkých změn z konce 19. století. Provedena je zatím jen stavba železniční tratě a nádraží. Původní je tok říčky Mrliny (regulována ), tok Blatnice a mlýnský náhon nazvaný Trnava (obě vodoteče upraveny před druhou světovou válkou). Zůstává také zbytek Velké Bažantnice na jih od silnice k Chotuci. Z rybníka Nepokoje zůstala už jen západní hráz u osady Mutínsko (zrušen v polovině 19. století). Archiv autora. První Slované Přítomnost Slovanů v naší krajině prokazují archeologické nálezy už od dob první kolonizační vlny v 6. století n. l. a nasvědčují ji také místní názvy, které mají staroslovanský i všeslovanský původ. Písemný doklad o Křinci První písemná zpráva o Křinci se vztahuje k roku 1352, kdy je osada uvedena v seznamu farních vsí v Čechách, který nechal sestavit první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Pro pražskou diecési se zachoval původní rejstřík papežského desátku placeného v první lhůtě o Všech Svatých L. P Historik V. V. Tomek určil dobu jeho vzniku na druhou polovinu roku 1352 a zachycena je tu polovina hodnoty ročního desátku. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jako hlavní výběrčí 11

10 papežského desátku, ustanovil k vlastnímu vybírání své podvýběrčí, ale také se sám staral, aby byl desátek řádně odváděn. Karel IV. se patrně příliš neměl k tomu, aby slíbenou třetinu desátku odvedl papeži. V červenci byl proto papež Inocenc VI. už netrpělivý. Zvláštním listem požádal krále, aby vzhledem k velkým potřebám kurie buď odevzdal třetinu první roční splátky papežskému kolektoru Janovi Paduánskému, nebo aby dovolit vybrat celý desátek za druhý rok pro papežskou komoru. Vybídl zároveň listem Jana Paduánského, aby pohnul panovníka k naplnění této žádosti. Necháme je jejich problémům a podíváme se na vlastní obsah dokumentu. Papežské desátky Podle knihy emer. faráře Josefa Kurky Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecése Litomyšlská (Praha 1914) jsou hodnoty půlročního desátku vybírané za rok 1352: Křinec 18 gr. Dymokury 30 gr. Libice 54 gr. Bošín 12 gr. Veleliby 30 gr. Poděbrady 51 gr. Mcely 12 gr. Činěves 30 gr. Nymburk 1 sexg. Loučeň 15 gr. Výkleky 21 gr. Kostomlaty 30 gr. Žitovlice 9 gr. Rožďalovice 24 gr. Úmyslovice 12 gr. Jeseník 21 gr. Budiměřice 4,6 gr. Všejany 18 gr. Oškobrh 15 gr. Papežské desátky byly nepříjemnou záležitostí, zvláště jejich vymáhání. Provázely je časté upomínky zaplacení, hrozby i církevní tresty. Desátek byl vybírán nepravidelně, došlo k němu snad jen v letech 1352, 1367, 1369, 1384, 1399, 1403 a možná i v roce Doklady nejsou úplné a odborníci pouze předpokládají, že se vybíral vícekrát. Výpočet desátku z beneficií a ročních příjmů far nebyl přesný. Někteří duchovní totiž část příjmů zamlčovali. Jinak by křinecká fara patřila mezi středně movitá místa. Arcibiskup musel občas odpovídat na žádosti papeže o doložení hodnoty desátků. Zpravidla se vymlouval na objektivní potíže. Z výkazů však lze sledovat hodnotu desátku i psaní názvu osady: 1352 Krzinicz 18 gr Krzinicz 18 gr Krzincz 18 gr Krzynycz 18 gr Krzynycz 18 gr Krzynycz 36 gr Krzynycz 18 gr. Křinecký farář platil v roce 1399 výjimečně hodnotu celoročního desátku. Ve výběru desátku nastaly občas i nečekané zvraty. Když jel v roce 1384 král Václav IV. na korunovační cestu do Říma, odváděly se desátky - se souhlasem papeže - jemu. Mimo uvedení jmen farních vsí nám však celý dokument podává jen chatrné informace. Rod Valečovských Ve druhé polovině 14. století patřila osada Křinec zemanskému rodu Valečovských. Je doloženo, 12

11 Roubená rolnická usedlost s původní podsíní, zápražím a doškovou střechou. Chalupa u Najmanů čp. 54 v Chmelařově ulici. Domek byl zbourán v letech Foto anonym. Archiv autora. Poslední roubený dům na křineckém náměstí - zbourán v roce Obchod s uhlím a dřívím Václava Radechovského. Foto Antonín Stifter. Zelené náměstí v Křinci. Rolnické usedlosti z poloviny 19. století. Foto autor rok První křinecká radnice čp. 32 s původním vjezdem do dvora. Foto autor rok Zelené náměstí s mariánskou sochou a stoletými lípami. Foto autor rok

12 že Jan z Valečova seděním na Křinci sem v roce 1378 dosazoval faráře. Po něm dědil jeho syn Bernard a v další generaci spravoval majetek jeho potomek Jan z Křince. Před husitskými válkami Jan zemřel a v roce 1418 sem dosazoval faráře za nezletilého dědice rytíř Bohuš Vrabec z Valečova. Zpráva o dalším hospodáři Janovi z Křince a Valečova se pak objevuje až v roce Valečovští byli stoupenci víry podobojí a po skončení válek o svůj majetek přišli. V roce 1432 se tu připomíná Hanuš z Polenska, hejman v Křinci, který byl katolíkem a vojákem. Pro koho křineckou tvrz opatroval, však není známo. Páni z Ronova Další zprávy o osadě pocházejí z roku 1463, kdy jejím držitelem byl Jan z Ronova, zakladatel nové rodové větve Ronovců - rodu Křineckých z Ronova. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad a využil toho k získání základního hospodářského zázemí rodiny. Na blízkém vrchu postavil hrad Kuncberk. Majetek dále rozmnožili jeho synové Jiřík a Viktorin. Když v roce 1510 oba zemřeli, zanechali zaokrouhlený feudální velkostatek sahající od Činěvse až po Dětenice a Osenice. Početní potomci obou bratrů se však v roce 1519 o pozůstalost podělili, a tak došlo k rozdělení na menší statky. Jejich vlastníci pak měli v ostré ekonomické konkurenci potíže s přežitím. Základní rodový majetek - Křinec s hradem Kuncberkem - držel Jiříkův syn Jindřich Křinecký z Ronova. Byl to jen malý podíl celého dědictví po otci, navíc byl Jindřich nepevného zdraví a nemohl se plně věnovat hospodaření. Brzo se zadlužil. Když zemřel, dědila majetek jeho dcera Kateřina, která se provdala za Jana purkrabího z Donína. Oba manželé brzy zemřeli a majetkové vyrovnání po nich prováděl Janův bratr Bedřich, purkrabí z Donína a na Benátkách. Aby mohl zaplatit dluhy, prodal v roce 1568 pozůstalost Janovi Kostomlatskému z Vřesovic. Valdštejnové Po krátkou dobu byl držitelem Křince Jakub Kostomlatský z Vřesovic. Když zemřel, prodala jeho manželka Anna Kaplířová ze Sulevic a na Skalce kuncberský statek Jindřichovi z Valdštejna a na Dobrovici. V kupní smlouvě z roku 1568 je Křinec poprvé v písemných pramenech nazýván městečkem (městysem). V držení jeho rodu byl až do roku Posledním z této větve rodu Valdštejnů byl Heník z Valdštejna a na Dobrovici. Patřil k evangelíkům a účastnil se českého stavovského povstání. Nakonec byl nucen odejít do emigrace. Konfiskovaný majetek koupil proslulý Václav Albrecht Eusebius z Valdštejna a za několik měsíců vyměnil kuncberský statek se svým příbuzným Adamem mladším z Valdštejna za jiný majetek na severu Čech. Když v roce 1638 Adam zemřel, připadla kuncberská část pozůstalosti jeho nejmladšímu synovi Janu Viktorinovi z Valdštejna na Hrádku a Štěpanicích. Morzinové V době třicetileté války ( ) nechalo panstvo svůj polabský majetek osudu. Tažením vojsk byl celý kraj zničen a ani Křinec nebyl ušetřen. 14

13 Obnovitel panství po třicetileté válce Pavel hrabě z Morzina. Fotografoval Antonín Stifter. Soukromá sbírka. Po skončení války pak Jan Viktorin z Valdštejna prodal zbytek kuncberského statku Pavlu hraběti z Morzina a na Vrchlabí. Jeho rod pocházel z Furlánska. Prvním činem nového majitele byla důkladná obnova celého panství, provedená formou kolonizace lidmi z Vrchlabí a z Lomnice nad Popelkou. Stal se zakladatelem dnešní podoby městečka Křince. Postavil zde zámek ( ), lovecký zámeček na Kuncberku (kolem roku 1670), kostel sv. Jiljí (po roce 1680) a zároveň chaloupky pro nové osadníky. Několik dalších generací Morzinů se zasloužilo o obnovu celého okolí. Jejich rozumné a osvícenecké jednání pomohlo obyvatelstvu přežít mnohá svízelná období. Za jejich vlády se Křinec několikanásobně rozšířil. Rodina Bethmannů V roce 1796 prodali Morzinové křinecké panství vojenskému zbohatlíkovi, pražskému měšťanovi, plukovníkovi Jakubovi Wimmerovi. Ten tu hospodařil do roku Tehdy prodal panství frankfurskému bankéři svobodnému pánu Šimonu Moricovi z Bethmannů. První dvě generace nových majitelů ještě o svůj matek pečovaly a často tu pobývaly. Jejich následovníci už přijížděli do Čech jen zřídka a podstatnou část majetku pronajímali. Vlastní panské sídlo spravovali ředitelé velkostatku. Obojí nepřispívalo k prosperitě panství ani městečka. V roce 1945 byl majetek rodiny Bethmannů znárodněn. 15

14 Původ místních jmen V době trvalého osídlování začali lidé pojmenovávat okolní přírodní útvary a později i osady a místa, která vytvořili. Z rozborů jednotlivých jazykových výrazů můžeme soudit na období, kdy tato pojmenování vznikla. CHOTUC Název našeho polabského opukového kopce Chotuc musel vzniknout jako jeden z prvních. Vždyť jeho dominantní poloha v krajině byla základním orientačním bodem a jistě k němu byl přiřazován každý další objekt v okolí. S výkladem jména Chotuc zápolila řada autorů. Jejich názory předkládáme pokud možno podle doby jejich vzniku, aby bylo patrné, kdo přejímal názor předchůdců. Pohled na Chotuc od jihu. Foto autor rok Stifter říká O první výklad se v roce 1880 pokusil ve své knížce Křinec, historickotopografický náčrtek místní lékárník Antonín Stifter a ještě počátkem 90. let u něho setrvával, jak naznačuje ve svém rukopise Památky archeologické a místopisné pro Křinec a vůkolí. Z jeho stručného vyjádření je patrná snaha o serióznost: Jméno vrchu má původ svůj beze vší pochybnosti od jakéhosi jména osobního a nalézáme v Čechách mnoho tomu podobných jmen, jako kupříkladu Chotěšovice, Chotusice, Chotiv, Chotiš, Choteč a jiná. Pánův vrch Poněkud jiný názor k výkladu jména Chotuc zveřejnil v roce 1912 v souborném díle Poděbradsko F. J. Čečetka: Chotut znamenalo původně pán. Chotucký vrch odtud Pánův vrch. Tento názor později cituje také Zdeněk Háza ve své disertační práci Lidé na panství Nový Kunstberk Výklad je to velice přitažlivý a umožňuje i další rozvinutí myšlenky třeba v duchu křesťanské ideologie. Vrchol kopce dostává nový význam převzetím představy, že odtud je nejblíže k Bohu, k Tvůrci, k Pánu všeho tvorstva. To však nevkládejme do pera učiteli Čečetkovi, protože jeho věta není takto rozvinuta. Názory R. J. Vonky Dva názory přináší křinecký rodák a učitel R. J. Vonka, protože výklady místních a pomístních 16

15 jmen patřily k jeho oblíbeným činnostem. Vlastně přinesl názory tři. Výkladem pomístních jmen z okolí se zabýval už v roce 1894 jako žák pražského učitelského ústavu ve školní úloze. Tehdy si ještě nevěděl se jménem kopce rady a uvádí, že jeho původ je neznámý, nevyjasněný. První jeho věcný výklad zaznamenal v 50. letech 20. století neznámý posluchač na jedné z jeho četných přednášek v Křinci. Řekl prý: Slovo Chotuc je odvozeno od jména Chotut. Je to jméno pohanského boha. Ochraňoval manželství a také úrodu. Na Chotuci byly konány a uzavírány sňatky z ochoty. Ze svobodné vůle, z ochoty - sňatky podle chuti. Ve stejné době v Pamětní knize městečka Křince vypočítává 82 tvarů jmen odvozených od jména Chotut a zároveň uvádí druhý výklad: Staří neznali výraz vůle k moci, mluvívali o lidech divných a divých, velikých a divokých choutek. Zvlášť takovými panovačnými choutkami vynikajícím dali jména Chotut, Chotul, Chocen, Choteč, Chotiš Vyjmenovává celkem 34 jmen. Jinde pohanského boha Chotuta přirovnává k jeho údajnému moravskému rezortnímu kolegovi Miličovi a maďarskému Sobášovi. Pojmenování kopce rovněž dává do souvislostí s poutěmi konanými o velikonočním pondělí na Chotuc a spojenými v dávných dobách s hromadnými svatbami. Nelze se ubránit dojmu, že uvedené konstrukce zavání romantismem či literaturou obrozeneckého období. Chotut Výklady, kalkulující s pojmenováním kopce podle pohanského boha Chotuta, mají jeden zásadní nedostatek. Neznáme totiž jména pohanských bohů z počátku slovanského osídlení na našem území. Jména uváděná v literatuře jsou přebírána od jiných slovanských národů (Lužice, Jihoslované a podobně), nebo jsou literární fikcí. Takže z boha Chotuta máme spíše sňatkového podvodníka. Antonín Profous Výkladem místních jmen na vědeckém podkladě se zabýval dr. Antonín Profous a svoje poznatky shrnul v knize Místní jména v Čechách. V případě názvu Chotuc je velmi stručný: Jméno Chotuc vzniklo přivlastňovací příponou -j z osobního jména Chotut a znamená Chotutův vrch (viz Chotutice - ves lidí Chotutových). Na rozdíl od Vonky odvodil dr. Profous od základního tvaru osobního jména Chotut jen tři místní jména - Chotuc, Chotutice (ssv. od Kouřimi) a Chotusice (městys s. od Čáslavi). Je-li tento výčet skutečně z hlediska jazykového rozboru úplný, pak je pozoruhodné, že se všechna místa nacházejí v původním zlickém knížectví, nebo alespoň v oblasti jejich předpokládaného vlivu. Může to něco znamenat? Slovník Nahlédneme-li do etymologického slovníku, najdeme k našemu problému se jménem Chotuc následující stručné poučení: Choť - staročesky chot - manžel, ženich, milenec, obdobně fem. chot. Novočesky jen: choť - manžel, fem. manželka. Souvisí nějak s německým Gatte - manžel, ale poměr není jasný. 17

16 Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené názory, vyhrává jednoznačně představa o vzniku názvu Chotuce od osobního jména Chotut. Odborník-jazykovědec tvrdí totéž. Škoda jen, že tento výklad není možné časově zpřesnit. Nevíme, kdy osobní jméno Chotut bylo užíváno, a je jen jisté, že se nepoužívá dodnes. Nebylo v době užívání asi ani často uváděno ve staročeské literatuře. Z toho pak mohou plynout dva závěry. Za prvé - osobní jméno Chotut prakticky vymizelo ještě před rozšířením písemných záznamů. Pak pojmenování kopce Chotuc odpovídá našim předpokladům, že byl pokřtěn prvními Slovany usídlenými v povodí Mrliny. Za druhé - slovo Chotut není a nikdy nebylo osobním jménem, a proto se nedochovalo. Předchozí výklad vzniku názvu je tedy nesprávný. V tomto případě musíme hledat vysvětlení jiné, snad ve výkladu slova chot. Ze slovníku víme staročeský význam, ale přímá spojitost chot = pán z toho neplyne. Podívejme se na tento problém z jiné stránky. Vývoj významu slova chot do současnosti spočíval spíše v omezování původního obsahu. Snad již ve staroslovanštině či všeslovanštině mohl znamenat i obecný výraz pro pána. Ostatně také dnes se tvary choť nahrazují rodově rozlišenými pán a paní. I v tomto případě, pokud by byla úvaha správná, svědčila by o značném stáří pojmenování kopce Chotuc. Nakonec ještě jedna zvláštnost. Jméno Chotuc se jeví jako dvoupohlavní. Používá se výraz ten Chotuc i ta Chotuc. MRLINA Lidská sídla byla nejdříve zakládána v úrodných údolích řek. V případě hledání kořenů názvu řeky Mrliny máme úlohu podstatně usnadněnu. První listina Listiny z 12. století dokládají, že název Mrlina je opravdu velmi starý. Podívejme se na některé nejstarší písemné zprávy s ohledem na způsob psaní jména řeky. V roce 1183 Bedřich, vládce Čechů, podaroval špitál sv. Jana Jeruzalémského v Praze a v listině mimo jiné uvádí: Confirmo etiam villam Trebic, que iacet super fluvium, qui dicitur Mrilina, quam eandem uxor mea ipsi contulit. Tedy potvrzuje na místě vesnici Trebic, ležící nad řekou, která se nazývá Mrlina, jak Další text pro nás není důležitý, ale zajímavé jsou poznámky novodobého vydavatele listin. Pokud jde o vesnici Trebic, neví editor Zbytek starého koryta Mrliny pod zahradami v Křinci. Foto autor rok

17 vydání Gustav Friedrich, kde tato osada leží. O Mrilině však kategoricky prohlašuje: Mrilina fluvius, qui apud Nymburk in Albiam influit. Tedy Mrlina řeka, která vtéká u Nymburka do Labe. Když zalistujeme dále v Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae vydaných v redakci básníka a archiváře Karla Jaromíra Erbena (Praha 1855), podaří se nám určit i vesnici a potvrdit, že se jedná o náš kraj. V roce 1186 Eliška, česká královna a manželka zmíněného Bedřicha, věnovala hospitali ordnis S. Joannis Jerosolimitani k jejich kostelu v Praze na Bojišti další vesnice. Mezi nimi potvrzuje: et aliam villam, quae vocatur Ledci in provincia, quae vocatur Netribiz, et quaedam terra in villam, quae Takže vesnici Trebic lze ztotožnit s nedalekými Netřebicemi ležícími u Mrliny. Pokud by přece jen vznikly pochybnosti, tak ještě v roce 1199 český král Přemysl kostelu na Bojišti uvedený dar potvrdil. Upřesňuje, že v provincii Ledce se jedná o tři vesnice a v Netřebicích vše zůstává u jakýchsi polí či dvora ve vesnici. Zároveň si tím připomínáme jednu z nejstarších písemných zpráv o obci v našem regionu. Tím však ověření případu nekončí. Původní neregulované řečiště Mrliny u Nových Zámků (regulováno v letech 1972 až Foto autor rok Podle Jana Hellicha Další podklady k názvu Mrlina shromáždil Jan Hellich v článku Zkomolená jména řek na Poděbradsku. Připomíná dar krále Přemysla II. Otakara z roku 1257 kazatelským bratřím žebravého řádu sv. Domika v Nymburce. Vedle místa pro stavbu kostela a kláštera dostali také ostrov v Labi a konečně rybolov na řece Morlině. 19

18 Dále Hellich cituje z jedné základní nymburské listiny: Jinou listinou prodává král Václav II. dne 28. června r za 300 hřiven stříbra Ortlibovi z Rožmitálu dědičné rychtářství v Nymburce s malým mlýnem na Labi a s dvěma lány rolí u vsi Ústí (Uzk, nyní zaniklá osada) a rybolovem v Merline (et piseatisnibus in aqua Merlina, Erb. Reg. II., 696). Pak obrací pozornost k mladším pramenům: V urbářích zachovaných panství Poděbradského z r. 1553, 1590 a 1651, pak rozličných zprávách a knihách až do roku 1745 a 1780, jmenuje se řeka tato vždy správně Mrlinou. I ve starých mapách království Českého jest název Mrlina a v hořejším toku Drnava. Teprve v Schallerově topografii uvedena jest novota do spisu názvem Mrdlina. Dále Jan Hellich připojuje ještě průzkum starých map, i když jsou pro náš problém asi příliš mladým pramenem: Chovám ve své sbírce as 50 originálů starých map království Českého od XVI. až do XIX. století. Na větší části jest řeka Mrlina sice zakreslena, avšak zřídka jménem označena. Na mapách z roku 1696 a 1704 jest vytištěno řeka Milina, na mapě cisterciáka Vogta z roku 1712, tištěné v Norimberce, dokonce Mulina. Obé jest patrně omyl vzniklý chybným čtením rytce a jest samozřejmé, že má býti Mrlina. Na rozsáhlé mapě Müllerově z roku 1720 a na základě této zhotovených mapách Wielandově a Eberově stojí jenom jméno Drnava. Schaller v topografii své užívá Merlina a poprvé Mrdlina. Na Kreybichově mapě z roku 1826 jest Mrlina, a tolikéž i na historické mapě království Českého, vydané Maticí musejní roku 1850 od Josefa Jirečka. Stifter kontra Hellich S výkladem významu jména Mrlina i posouzením jeho původu se zabývá řada autorů. Antonín Stifter se tentokrát schovává za výklad v Jordánově slovníku, který vztahuje význam jména k pojmu mrtvé těleso. Soudí z něho, že je říčka obdržela snad pro svůj pomalý tok. Opačného názoru je Jan Hellich. Je přesvědčen, že pomalost toku Mrliny je způsobena technickými úpravami toku - vzedmutím hladiny jezem v Nymburce a budováním podobných zařízení u mlýnů na toku - a je novodobým jevem. Ve starých dobách byla prý řeka prudší a jako důkazu se dovolává širokého a vybrázděného koryta. K výkladu jména pak dodává: V názvu Mrlina jest skryt kořen staroslovanský mor, který i ve jménech jiných řek slovanských se vyskytuje, kupříkladu u řeky Moravy v sesterské zemi Moravě, u Dolní Moravy v Bulharsku, u řek v Rusku a v mnohých jménech krajů, osad a míst. Svědčí to jenom o dlouhém stáří názvu této řeky. S názorem J. Hellicha na chování toku Mrliny se nechá s úspěchem polemizovat. Vybrázděné koryto zanechávají zpravidla povodně, prudké i u jinak líných řek. Navíc rychlost toku je v zásadě dána tvarem terénu, tedy spádem koryta. Původně mohl být terén sice spádnější, ale ne příliš, jak o tom svědčí řada meandrů, kterými se v minulosti Mrlina prodírala ke svému ústí do řeky Labe. Vonka o Mrlině K názvu řeky se vyjádřil i R. J. Vonka. V roce 1920 ve své knížce Poděbradské hejtmanství soudí, že slovo Mrlina upomíná mor, umrlý. V dávných 20

19 Regulované řečiště Mrliny při březnové povodni v roce Foto autor rok dobách byla krajina podél řeky bahnitá a vlhká, a tudíž velmi nezdravá. Slovo mu také připomíná řeku Moravu. V roce 1950 v Pamětní knize městečka Křince přináší jiný výklad, opět vonkovsky rafinovaný. Považuje za původní tvar Mrdlina a odvolává se na bulharštinu a srbštinu, kde uvedené slovo znamená klikatý, vrtivý. Také etymologický slovník potvrzuje stejnou významovou charakteristiku i ve staročeštině. Vychází ze současného výrazu mrcati ocasem - vrtěti ocasem - a podporuje jeho původ odborným výkladem: Intensivum starého pravděpodobného útvaru mrdati, jež staročesky a dosud v moravskoslovenském nářečí a slovensky znamenalo totéž, novočesky jen v obcesním smyslu. Podle slovníku do dnešních dnů zůstala odvozenina výrazu mrdati ve smyslu šmrdolit se okolo někoho. Slovník také potvrzuje obdobný výraz v bulharštině, polštině, slovinštině, slovenštině a dokonce litevštině. Vonkův výraz názvu řeky je nejen logický (meandrovitý, vrtivý tok řeky), ale má i zdánlivě jazykový základ, zázemí. Jeho návrhu však chybí historický, faktický doklad, jak vzápětí uvidíme. 21

20 Provedeme stručné shrnutí názvů řeky podle toho, jak se vyskytují v nejstarších listinách: rok 1183 MRILINA listina Bedřichova rok 1257 MORLINA listina Otakarova rok 1293 MERLINA listina Václava II. léta MRLINA poděbradské urbáře léta MILINA mapy rok 1712 MULINA Vogtova mapa MERLINA Schallerova topografie MRDLINA rok 1826 MRLINA Kreybichova mapa Z přehledu je patrné, že pro Vonkův druhý výklad hovoří pouze novotvary užívané od Schallervy doby. Správný výklad jména Mrlina má zřejmě jiný původ. Již citovaný etymologický slovník při výkladu hesla mříti, mru uvádí různé příklady tvaru a významu odvozenin ve slovanských jazycích. Nás z toho zajímá vztah ke staročeštině: mrtvol(a), umrlý, nedomrlý, mrlina. K tomuto poslednímu výrazu autor slovníku dodává: hanácky -ena pěna u úst umírajícího. Líná řeka Ostatně etymologická problematika hesla mříti, mru není jednoduchá. Autor jednak upozorňuje na tvary všeslovanské a zároveň na skutečnost, že od kořenů tvaru mr, mer a mor vzniklo mnoho odvozenin. Z nich ale jen některé mají starobylý typ. Jméno Mrliny odvozené od kořenu mr (v mru) je obsaženo prokazatelně v staročeštině a také staré písemné zprávy zajišťují jeho starobylost. Blíže pravdy při výkladu pojmenování naší řeky jsou tedy ti badatelé, kteří odvozovali původ jména od líné, nepohyblivé až mrtvé řeky. Ostatně i mor- má vztah ke slovům mříti, mru (staročesky přímoří, zámora, úmora, mořiti). Původ po jazykové linii odvozuje od praslovanského a staroslovanského mor. Takže i tato varianta výkladu jména Mrliny může mít svůj podíl na pojmenování a na základním výkladu nic nemění. KŘINEC I při zkoumání možností vzniku a původu jména naší osady Křinec začněme stručným přehledem dosavadních názorů regionálních badatelů. Jedná se jen o několik případů. V Poděbradsku byl v roce 1912 vysloven nepříliš komentovaný názor, že název Křinec vznikl podle krýně - koryto. V nejstarších zápisech je ves nazývána jako Krzyn, Krzynovec, později i Skřinec. Jako keř nebo skříňka? R. J. Vonka patrně při formování předchozího výkladu nebyl, i když je spoluautorem části uvedeného díla. Sám říká, že se původně domníval, že Křinec vznikl od slova keř. Někdy za okupace převzala tento jeho názor i tehdejší křinecká lékárnice Amálie Kutinová, která jej ve vyprávění zapsala do své knížky Naši pacienti (Praha 1946): A víte, že Křinec byl původně ostrov? Rostly tu hojně křoviny, odtud prý byl název původní Keřinec, později Křinec. Ale už v roce 1935, když Vonka pronikl do bulharštiny, přišel prý věci na kloub a vlastně se ztotožnil s výkladem v Poděbradsku. Tuto myšlen- 22

21 ku pak různě měnil a doplňoval, aby časem dospěl k jiné představě: Jméno Křinec je odvozeno od slova krýti. Podle koncovky slova Křinci soudím, že v naší obci vyráběli dřevěné nádoby - okříny na skrývání vzácnějších věcí. Bulhaři dodnes užívají slova malinké krinče - malá skříňka. Často vypočítává slova s významem skříňka z jiných, především slovanských jazyků, ale i z latiny. Později se pokusil v Pamětní knize městečka Křince o následující zobecnění: Krin- označení věcí vypuklých, vydutých jako okřín. V krajině snad místo, prohlubeň, shromažďující vodu, tj. mokřinu. Zároveň upozornil na fakt, že v okolí existuje ještě jedno podobné jméno - pomístní název polí V okřínku, kde dříve byl rybník Okřínek (Vokřínek). A co koryto? Varianta regionálních badatelů, že název Křinec souvisí s výrazem koryto, krýti, má přece jen některá slabá místa. Koryt, prohlubní či vypuklin a mokřin je všude hodně, a je proto podivné, že jmen vzniklých od tohoto základu je tak málo. Uvědomíme-li si situaci na počátku středověku, kdy lidé v každé vsi museli být při obstarávání základních životních potřeb soběstační, pak i výroba nádob - ať již z keramiky či dřevěných hrnců - byla hodně rozšířena. I počátkem feudalismu, při nepříliš rozvinuté dělbě práce, základní denní potřeby z dostupného materiálu (mezi něž ve velké míře patřila hlína a dřevo) vyrábělo hodně vsí. Výrobců okřínů bylo asi mnoho, ale názvů vsí je naopak málo. Co nám k tomu řekne etymolog? Pohled na křinecké náměstí. Foto autor rok Okřín - již staročesky, dosud v nářečích zvláště okrajových, na Vysočině též vokřín, lašsky okřin i ogřin (zde dřez): dřevěná mísa na kynutí těsta, vysekaná, vydlabaná, ne vysoustruhovaná, z jednoho kusu. Polsky krzynov mísa, ukrajinsky krýnovka pánev, hornolužicky křina koryto, dolnolužicky kok sin koryto, slovinsky krinja nádoba na mouku, krnica na těsto, srbochorvatsky okrinú, krinica, slovensky okrín. Praslovansky krinú je patrně od ker- krájeti, řezati, útvar jako klinú, je-li od kolu, kláti. Či patří spíše k řeckému Z výčtu významu slova okřín v různých slovanských jazycích plyne, že má spíše význam nádoby, ať již na těsto, obilí či cokoliv jiného, než jiný výraz pro prohlubeň, koryto. Tato skutečnost průkaznosti Vonkova názoru nenapomáhá. 23

22 Ani jako skříň Podobně pokulhává i Vonkův návrh hledat původ názvu Křinec ve slovech příbuzných skříni. Většina lidí v šerém dávnověku neměla tolik majetku či cenností, aby ho byla nucena skrývat. Mezi vzácné předměty patřila skromná úspora peněz a možná několik šperků, jen obchodníci na tom byli v tomto směru lépe. Většina nalezených pokladů nebyla uložena ve skříňkách, ale v hrncích. Jen předáci družin, úředníci a podobně měli příležitost shromažďovat majetek a používali po dlouhou dobu především truhel. Pro ně však rozhodně nedováželi skříňky až z Křince. Každý si nechal tu svoji truhlu vyrobit některým místním řemeslníkem. Etymolog nám vysvětluje: Skříň - staročeské škříně, kdysi nábytek truhlového druhu (dnešní skříň se zvala almara). Lašsky přískřinek, přitruhlík. Slovensky skriňa, staroslovensky skrinjica, hornolužicky křinja, rusky skrínja i skrína, nářeční skryn, ukrajinsky skrýnja, polsky skrzynia, slovinsky krínja, srbochorvatsky skrinja i š-. Přejato ze starohornoněmeckého scrini, ta pak z latinského scrinium. Změna kmene a rodu asi vlivem slov jako bedna, truhla. Vzhledem k poslovanštění původního výrazu scrini, také i ve všech slovanských jazycích začíná slovo skrin-. Později z přehledu historických pramenů uvidíme, že jméno osady se původně psalo Krzinicz, tedy naprosto odlišně a varianta Skřinec se do listin dostala až mnohem později. Shrneme-li dosavadní poznatky, má tato Vonkova teorie původu jména Křinec malou naději na přijetí. Kronikář Roštejnský Celou záležitost s původem jména Křinec uzavřel v 50. letech 20. století kronikář Lubomír Roštejnský, který v Pamětní knize městečka Křinec upozornil na odborný výklad: Název obce Křinec - nejstarší tvary jména, jenž se v pramenech vyskytují Krzincz, 1398 Krzinecz, 1406 Krzincze, později i Chřinec a Skřineč - Skrzinecz. Vznik místního jména Křinec nejspíše můžeme porovnat s podobnými slovanskými názvy a jejich významem. Ruské krinica značí pramen vody, studnu, podobně jako polské krzynica, krynica, slovinské slovo krnica označuje ve vodě hluboké místo, vrtivou vodu, vodní vír. Tento zcela nový výklad čerpal od odborníka na jazykové záležitosti. Dr. Antonín Profous Dr. Antonín Profous v knize Místní jména v Čechách vychází z jazykového rozboru a výčtu tvarů jmen Křinec v historických pramenech. Z nich jen stručný výpis: 1352 KRZINICZ 1406 KRZINCZE 1357 KRZYNICZ 1407 KRZINECZ 1369 KRZINCZ 1418 KRZYNECZ 1385 KRZYNYCZ 1430 CHŘINCE 1489 KRZINCZ 1454 KŘINCI 1390 KRNICZ 1569 KRZINECZ 1398 KRZINECZ 1638 SKRZINECZ 1405 KRZYNYCZ 1748 SKRŽINCŽE, KRŽINCŽJ 1790 KRŽINETZ 1834 KŘINETZ 24

23 Z uvedeného přehledu je patrný původní tvar jména Krzinicz, vzápětí zkrácený na Krzincz a také Krzinecz. Potíže se zápisem začínají v době zavádění česky psaných listin místo původních v latině (Chřince, Křinci). Naznačuje to zároveň, že v této době už pravděpodobně nebyl původní význam slova v širším povědomí. Novou podobu dostává jméno v době germanizace úředních zápisů s nástupem německy psaných dokumentů (od Skřincže až po Křinetz). Profous vychází z podobného stručnějšího seznamu. Prvotní tvar Křinice vznikl ze stejného appell. (rus. Krinica - pramen, studně, pol. staré krzynica, dnes krynica, slovin. krnica - hluboké místo ve vodě, vodní vír. Bern. SIEW. 617). V nepřízvučné slabice -ni- (v Křinici, z Křinice) splynulo -i- s -ň-, srovnej v Čechách pšence, kaňčka (Geb. HM I., 228, Trávn. HMČ 158). A jako k výrazům v Týnci, z Týnce jest nom. Týnec, tak k výrazům v Křinci, z Křince utvořen zvratnou analogií nom. Křinec. A konečně jako jména Budeč, Hřebeč, Radeč mají k sobě adj. budecký, hřebecký, radecký, tak utvořeno k adj. křinecký zvratnou analogií jméno Křinec. Od stejného základu je podle dr. Profouse odvozen jen jeden místní název, navíc v poněkud kombinované podobě: říčka Křinice a městečko Křinice. Podává i následující vysvětlení čerpané opět z historických faktů. Křinice, německy Weckersdorf, je ves dlouhá přes čtyři kilometry a leží podle malého potůčku prakticky od jeho pramene až téměř k jeho ústí do Dtenavy pod Broumovem. První písemná zpráva je z roku 1255 a místo je jmenováno Crinice. Pak se po dlouhou dobu používal název německý Weckensdorf (jeho výklad je ves Weckerova). Až v roce 1854 byl zaznamenán návrat k českému jménu ve formě Skřinice. V tomto případě dostala ves název podle potoka, který jí protéká. K tomu Profous suše konstatuje: Jméno potoka Křinice vzniklo ze stejného appellativa jako jméno Křinec. Neobvyklé jméno Porozhlédneme-li se po naší vlasti, zjistíme, že slova odvozená od základu krzyn-, křin- se často nevyskytují. Bude asi vhodné se na celou záležitost podívat i z této stránky. Snad takový rozbor alespoň nepřímo pomůže přiklonit se k některému výkladu vzniku jména, i když Profousův způsob opřený o jazykový rozbor a doklady z jiných slovanských jazyků, je více jak přijatelný. Při listování etymologickým slovníkem by bylo také vhodné podívat se na variantu nabízenou dr. Profousem. Narazíme na dvě podobná slova: Křinice - staročesky pramen, jen v místním jméně Křinec. Rusky krinica, bělorusky krynica, ukrajinsky krynýcja, staropolsky krzynica. Příbuzné jsou nejspíše jen předpokládané řecké útvary U dalšího výrazu nezastírám rozpaky, ale snad patří mezi příbuzná slova: Křínek - ryba Blicca bjoerkna (cejnek, skalák). Nejasné. Trochu se mu podobá srbochorvatsky kerekrinja. O nic příznivější výsledek nepřináší ani prolistování starých listin a slovníků. V této oblasti si nelze dělat nárok na úplnost pohledu, ale i tak skromnost výsledku mnohé naznačuje. V současné době se v severní části české kotliny mimo Křinec vyskytuje podobné jméno jen zřídka. Vedle již uvedené říčky a městyse Křinice na východě 25

24 v broumovském výběžku jsem nalezl jen tři místa. Osamělá chalupa a dnes kemp na břehu Komárovského rybníka u Branžeže v Českém ráji se jmenuje Křineč. V zalesněné krajině protkané rybníčky a potoky nedaleko Duchcova je také osamělé místo a to se nazývá Křinec. Ve starších turistických průvodcích jsou tu uvedeny lázně. Nakonec skončíme na západní hranici české kotliny. V národním parku Českosaské Švýcarsko nalezneme říčku Křinici, která dokonce protéká na německou stranu a ponechává si přitom původní jméno (v německém přepisu). V seznamu obcí z roku 1964 se v tachovském okrese vyskytuje obec Křínov, u něhož však o stejném původu vzniku jména nemůžeme jednoznačně mluvit. Křinec u Duchcova Vrátíme se ještě ke Křinci u Duchcova. Karel Sklenář tu popisuje následující případ: Na straně k Teplicům býval za městem odedávna hájek Křinec, kde před polovinou minulého století objevili pohřebiště. A odtud je to už jen kousek cesty do sousední vsi Lahoště. V lahošťském minerálním pramenu byl nalezen poklad keltských bronzových spon, náramků a prstenů v bronzovém kotlíku Zásadní otázka zněla - jak se neobyčejný nález ocitl v minerálním prameni? Dnešní názor je totožný s tím, který se objevil hned v první obšírnější zprávě o nálezu uveřejněné v německém Duchcovském Týdeníku v polovině února Její autor, horní správce Tobiš, soudí, že je to poklad votivní povahy, který sem kdysi spustili Keltové jako oběť nějakému božstvu či prameni samotnému. Starověcí spisovatelé i archeologové moderní doby přinášejí celou řadu dokladů o tom, že staří Keltové uctívali vody - prameny, řeky, bažiny a přinášeli jim různé oběti. Keltský svatostánek Význačné keltské nálezy z Křince a okolí (a téměř s jistotou očekávané další objevy) potvrzují, že tady měli Keltové regionální správní centrum. Názor na původ a stáří názvu obce to dovoluje posunout ještě do staršího období. Když sem staří Slované přišli, nalezli tu možná zbytky keltského svatostánku uctívajícího původně vodní živel. A protože sami také vyznávali přírodní božstva, mohl být pro ně nález božiště snadno rozpoznatelný a neměli potíže mu porozumět. Vedlo to k pojmenování místa podle této zvláštnosti. Tato hypotéza by vysvětlovala malý výskyt míst s názvem Křinec. Jen podobný archeologický nález jako u Duchcova by mohl uvedenou myšlenku potvrdit. Patrně nástup křesťanství se postaral o likvidaci posledních zbytků památky na pohanské Kelty i Slovany. Jméno od vodního živlu Nezbývá, než se přiklonit k názoru odborníků, že jméno Křinec skutečně vzniklo od staročeského slova křinice a jeho původ musíme hledat ve vodním živlu, kterým ostatně náš region oplýval. Z rekonstrukce krajiny ve starých dobách v místě Křince plyne, že tu o prameny, studny, hluboká místa ve vodě, či víry na hladině a vířivou, vrtivou vodu nebyla nouze. Tím je splněn základní hmotný předpoklad pro vznik takového jména. Přesto zůstane navždy neobjasněno, jaké přesné přírodní uspořádání krajiny dalo podnět k tomuto názvu právě v místě naší osady. Zároveň také zůstane záhadou, proč se toto označení vyskytuje tak zřídka. 26

25 Hřbitovní kostelík na Chotuci Kostel-kaple Nejsvětější Trojice na Chotuci patří mezi nejstarší stavby v okolí Křince. Když budeme zkoumat historii dnešní stavby, seznámíme se s jejím vývojem od jejích pozdně gotických začátků až do dnešních dnů. Není to však celá sakrální historie vrcholové plošiny na Chotuci. Starší dějiny jsou tajemné a jen zvolna se vynořují z mlhavých dálek raného středověku. Jejich základnou je už slábnoucí ústní tradice podepřená jedním sporným historickým pramenem a záhadným nápisem na zvonu. Hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice na Chotuci před rokem Převzato z knížky P. Antonína Černovického: Vyobrazení starobylé kaplice Nejsv. Trojice Boží na Chotuci u Křince. - Brno Kresba Jan Rektorys z Rožďalovic. Nejstarší památka - zvon Není pochyb o tom, že nejstarší památkou na chotucký kostelík je zvon. Převezmeme údaje od odborníka, znalce českých zvonů, historika Mgr. Petra Váchy. Jde spíše o zvonek - má v průměru 37 cm, ale jinak jeho vzhled odpovídá starému původu. Po konzultacích s odborníky podle typů písma byl datován do let Petr Vácha provádí dokumentaci českých zvonů a porovná-li vzhled chotuckého zvonku s jinými vhodnými případy, pak konstatuje, že datování odpovídá dokumentaci dalších zvonů. S nápisy je občas potíž. Zvonař nebo jeho pomocník nerozuměli latině, a tak je nápis částečně zkomolený. Možná že oba řemeslníci byli i negramotní. Potíž tedy vzniká už při samotném čtení nápisu - nebo snad lépe luštění nápisu. Není nijak udivující, že se při provedení tohoto úkonu občas badatelé rozchází. Musíme 27

26 převzít znění nápisu podle Petra Váchy, který v u píše: Na horním okraji mezi dvojicemi linek: S.A.LVE+KEGIn+A O?LK+IEVEDATKI*, na čepici nad K ve 2/3 nápisu písmeno D, pod začátkem KAE a konvice (některá písmena převrácená, A v prvním řádku majuskulní). Na rozhraní věnce obloun. Původní oltář v kapli na Chotuci před rokem Podle náčrtku Jana Rektoryse z Rožďalovic kreslil Antonín Stifter - rok Petr Vácha nakonec konstatuje, že se mu podařilo přečíst nápis jenom částečně. Píše: Začátek nápisu lze číst Salve Regina... [K=R], zbytek je nečitelný. Pokud zvon existoval už v předhusitské době, musel viset ve věži nějakého svatostánku. Pokud to bylo na Chotuci, šlo o stavbu dřevěnou, po které nezůstaly žádné stopy, nebo také můžeme spojit jeho existenci s některými nedatovanými archeologickými objevy. Vyjasnit zbytek nápisu na zvonu a jeho začlenění do historického prostředí čeká na další badatele. Kdesi v prachu archivů nebo staré literatuře čeká na vyjasnění ještě jedna okolnost. Podle nepřesných a neúplných údajů má podle církevního pramenu být zmínka o kapli nebo o farářích z Chotuce v nějakém encyklopedickém přehledu kostelů. Není znám jeho autor ani název díla. Údaj se má vztahovat k druhé polovině 13. století, snad k době kolem roku Má tu být patrně zmínka o Ronovci Čeňku Častolovovi. Zatím ověření této zprávy uniká v šeru archivních místností jako přízrak. Trochu jiný pohled na problém neznámého údaje přinesl Petr Vácha: Není zcela jasné, byla- -li k druhé polovině 13. století zmiňována kaple na Chotuci nebo přímo v Křinci. Nejstarší fyzicky doložená stavba kaple na Chotuci je z období pozdní gotiky - tj. loď a presbytář kaple, která pak byla obnovena jako hřbitovní, což dokládá dvojice protilehlých dveří na bocích, kterými se vynášela rakev podle potřeby na tu či onu stranu. Sakristie, bohužel zbořená, byla podle mých zjištění z opravy v r

27 Původní zvonek z kostelíku na Chotuci. Celkový pohled. Foto autor roku Nejstarší dějiny kostelíka na Chotuci se dotýkají ještě jednoho regionálního problému, na který naráží i úvaha Petra Váchy. Nevíme totiž, kde stál nejstarší (první a původní) křinecký kostel a s ním asi spojený hřbitov. Zvažování možnosti přemísťování svatostánků mezi osadou a Chotucem nelze přehlížet a nebo dokonce vyřazovat z úvah. Dějiny zděné stavby kostela Novodobé dějiny stavby, která se dochovala do dnešních dnů, začneme dvěma dokumenty. Detail gotického nápisu na zvonku z kostelíku na Chotuci. Detail nápisu s konvici. Foto autor roku Tvoří jejich základ. Především se jedná o archeologický výzkum kaple a zároveň se v dalším současném dokumentu přesvědčíme o tom, že odborníky starší záležitosti kolem tohoto objektu nezajímají. V roce 1973 zapsal kronikář Lubomír Roštejnský do Pamětní knihy městečka Křince : V listopadu provedli pracovníci výkop - sondu středem lodi do hloubky 140 cm. Byly odkryty tři kostry v lodi a jedna v kněžišti. Pod dnešní dlažbou cihlovou ve 40 cm byly zbytky původní dlažby opukové. 29