World of Plants Sources for Botanical Courses

Transkript

1 Botanika 8 Pletiva

2 Rostlinné tělo (cormus) je složeno z buněk v těle se vyskytují skupiny buněk určitých funkčních a strukturních charakteristik označovaných jako pletiva = soubor spolu spojených (přes střední vrstvu buněčné stěny střední lamelu) a vzájemně integrujících buněk, které mají společný původ a vytváří strukturní a funkční celky vývoj a diferenciace pletiv souvisí s přechodem rostlin na souš muselo dojít k vývoji kotvícího a absorpčního aparátu podzemní část kauloidu s rhizoidy nahrazena kořeny vývoji systému na vedeni vody (xylém) a vedení asimilátů (floém) zajištění ochrany před vyschnutím (kutikula Embryophyta) zabezpečení výměny plynů (průduchy Stamatophyta) vývoji specializovaného fotosyntetizujícího pletiva produkci spor chráněných před vyschnutím (impregnované sporopoleninem)

3 Klasifikace pletiv podle typu buněk které je tvoří (nebo také podle ztloustnutí buněčné stěny) jednoduchá/základní (= parenchym, kolenchym, sklerenchym) složená podle uchování si schopnosti dělení buněk dělivá (= meristémy) trvalá podle původu nepravá (nahloučení původně volných buněk např. plodnice hub) pravá (vznikají dělením buněk za vzniku dceřiných buněk, které zůstávají trvale spojeny)

4 Klasifikace pletiv dokončení podle topografie pletiv pokožková vodivá základní podle funkce dělivá krycí provětrávací nasávací vyměšovací vodivá mechanická asimilační zásobní

5 Meristémy (dělivá pletiva) růst rostlin je lokalizován do malé ohraničené oblasti (meristématická oblast), je neomezený (neukončený) rostou po celou dobu své existence a mohou se tím pádem přizpůsobovat změnám v prostředí na rozdíl od živočichů se jedinci obvykle nepohybují z místa na místo meristém = soubor buněk skládající se z odlišně se chovajících buněk, které jsou specializovány k tomu, aby se organizovaně dělily způsobem, který dává vznik určitému pravidelnému vzoru (na rozdíl od hojení ran, které je dáno neorganizovaným dělením buněk)

6 Meristémy (dělivá pletiva) iniciála = buňky v meristémech, které se opakovaně dělí vzniknou buňky dvě z jedné se stane další iniciála a druhá = derivát (odvozená buňka) ta si uchovává dělivou schopnost po určitou dobu (dochází k její specializaci) a pak se stane trvalým pletivem

7 Dělení meristémů podle lokalizace v organismu apikální (na vrcholu prýtu a kořene) laterální (na periferii orgánů) na stranách s osou orgánů např. v kořeni a stonu (kambium, felogen) interkalární meristémy vmezeřeny mezi již trvalá pletiva (neobsahují iniciály)

8 Apikální meristémy ve špičkách všech kořenů a stonků u výtrusných rostlin jediná iniciála, u semenných rostlin (a Lycopodiaceae a Isoetaceae) mnoho iniciál jsou tvořeny skupinou iniciál a za ní skupinou dělících se buněk které se postupně specializují na primární pletiva protoderm (produkuje pokožku) základní meristém (produkuje hypodermis a základní pletivo) prokambium (diferencuje se na vodivé pletivo) prokambium apikální meristém Obrázek Jon Houseman, CC BY-SA 4.0

9 Laterální meristémy meristémy sekundárního růstu (= druhotné tloustnutí rostlinných orgánů) vyskytují se pouze u rostlin, které jsou schopny druhotného tloustnutí produkují sekundární pletiva kambium (produkuje sekundární vodívá pletiva, směrem do středu odděluje elementy sekundárního dřeva a směrem k obvodu sekundárního lýka), je v kořenech a stoncích felogen (produkuje sekundární krycí pletivo, do středu produkuje felodermu = zelenou kůru a k obvodu felem = korek), nahrazuje pokožku, která se nestačí přizpůsobovat druhotně tloustnoucím orgánům

10 Laterální meristémy sekundární lýko sekundární dřevo Obrázek JN;

11 Laterální meristémy feloderm felogen felem Obrázek JN;

12 Interkalární meristémy jsou derivátem apikálního meristému, který se od nich oddělil zónami buněk trvalých příkladem mohou být meristémy na bázi stokových internodií ve stéblech trav (pletiva uzlin dřív diferencují než pletiva článků)

13 Základní pletiva parenchym kolenchym sklerenchym

14 Parenchym pletivo tvořené buňkami různých funkcí a tvarů (zpravidla mnohostranné, ale ± kulaté buňky) buňky jsou obvykle živé a mají tenkou primární buněčnou stěnu existují výjimky zásobního parenchymu se ztloustlou b. stěnou parenchymatické buňky si zachovávají schopnost potenciálního dělení díky němu probíhá např. hojení ran, vznikají postranní a adventivní kořeny a druhotné meristémy Obrázek JN;

15 Parenchym cvičení 4, vzorek 1 dřeň Sambucus nigra Obrázek JN;

16 Parenchym chlorenchym = parenchymatické buňky s chloroplasty hlavně v listech zelených částech stonku, někdy v květech chloroplasty v buňkách parenchymatického pletiva Obrázek JN;

17 Parenchym zásobní parenchym specializované orgány (hlízy, semena, plody i pletiva stonku a kořene) zásobárna škrobu (jsou uvnitř škrobová zrna) zásobárna tuku zásobárna vody (buňky bez chlorofylu s velkou vakuolou) časté u sukulentů zásobní parenchym v hlíze bramboru Obrázek JN;

18 Parenchym transferové buňky speciální typ parenchymatických buněk s výrůstky buněčné stěny, které zvětšují povrch plazmatické membrány slouží k transportu látek na malé vzdálenosti mezi apoplastem (propojené prostory mimo vlastní buňky) a symplastem (buňky propojené plasmodesmaty)

19 Parenchym aerenchym parenchym s velkými intercelulárami (větší než je objem samotného pletiva) častý u vodních a mokřadních rostlin slouží k transportu kyslíku a nadlehčování orgánů plovoucích na vodě Nymphaea Menyanthes trifoliata Obrázek JN;

20 Parenchym cvičení 4, vzorek 2 list Juncus effusus aerenchym Obrázek JN;

21 Parenchym cvičení 4, vzorek 3 oddenek Menyanthes trifoliata aerenchym Obrázek JN;

22 Kolenchym plní mechanickou funkci vznikl jako adaptace rostlin k terestrickému způsobu života živé pletivo, tvořené protáhlými buňkami s nerovnoměrně ztloustlou b. stěnou (ta je plastická a schopná růstu alespoň u mladých orgánů) vyskytuje se většinou u dvouděložných rostlin ve stoncích, řapících listů a v různých částech květů Obrázek JN;

23 Kolenchym rohový kolenchym žebra stonků dvouděložných rostlin Obrázek JN;

24 Kolenchym deskový kolenchym ztloustlá pouze stěna buňky, která je rovnoběžná s povrchem orgánu, takže ztloustlé stěny vytvářejí souvislý útvar připomínající desku Obrázek JN;

25 Sklerenchym sklerenchymatické buňky mohou tvořit souvislé masy jako sklerenchymatická pletiva vyskytovat se v malých skupinách vyskytovat se jednotlivě mezi jinými buňkami v základních nebo ve vodivých pletivech rovnoměrně ztloustlé sekundární buněčné stěny sekundární stěna může být masivní a zatlačit původní objem buňky (protoplast často odumírá) často lignifikuje sekundární stěna se neukládá v místech plazmodezmů ( ztenčeniny = tečky) funguje jako mechanická opora, po lignifikaci i obrana vůči býložravcům, snižuje riziko průniku patogenů

26 Sklerenchym sklereidy = krátké buňky se ztloustlou sekundární b. stěnou, která je silně lignifikovaná a opatřena jednoduchými tečkami (buňky mohou zůstat živé) souvislé ochranné vrstvy na povrchu semen (Cocos nucifera, kokosovník ořechoplodý) jednotlivě v listech (Olea, olivovník; Allium stativum, česnek kuchyňský), stoncích (Hoya, voskovka; Podocarpus, nohoplod) a plodech (Pyrus, hrušeň; Cydonia, kdouloň) Obrázek JN;

27 Sklerenchym cvičení 4, vzorek 4 plod hrušky (mezodermis) sklereidy protoplast buněčná stěna plasmodesmata Obrázek JN;

28 Sklerenchym sklerenchymatická vlákna = dlouhé vřetenovité buňky se silnou b. stěnou (pružná pokud nelignifikuje), které se obvykle vyskytují ve vláknech, mají mechanickou funkci Obrázek JN;

29 Sklerenchym průmyslové využití sklerenchymatických vláken v textilním průmyslu měkká vlákna = nelignifikovaná konopí: Cannabis sativa konopí seté (vlákna dlouhá 5-55 mm) juta: Corchorus capsularis jutovník tobolkový (vlákna 0,8-6 mm), lněné vlákno: Linum usitatissimum len setý (vlákna 9-70 mm) ramiová vlákna: Boehmeria nivea ramie bílá ( mm)

30 Sklerenchym tvrdá vlákna = vlákna jednoděložných rostlin se silně lignifikovanou b. stěnou jsou pevná a tuhá manilské konopí: Musa textilis banánovník textilní tětivové konopí: Sansevieria trifasciata tenura (tchýnin jazyk) sisal: Agave sisalana novozélandské konopí: Phormium tenax (Asphodelaceae/Xanthorrhoeoideae) formie ananasové hedvábí: Ananas comosus sušení sisalu Obrázek WRI Staff, CC BY 2.0

31 Sklerenchym tvrdá vlákna + xylém výroba papíru Zea mays (kukuřice setá) Saccharum officinarum (cukrová třtina) Stipa tenacissima (halfa, esparto)

32 Vodivá pletiva vývoj postupně s přechodem rostlin na souš transport látek na dlouhé vzdálenosti jsou tvořena cévními svazky, které prostupují všechny části rostliny část dřevní (xylém) část lýková (floém) sklerenchymatická vlákna Obrázek JN;

33 Primární stavba stonku* z vývojového hlediska je významné postavení typů primárního xylému ve stélé protoxylém diferencuje se z prokambia jako první část xylému protoxylém může být endarchní (směrem dovnitř stonku/kořene od metaxylému) nebo exarchní (opačně) u Lypopodiophytaje exarchní ve stonku a endarchní v kořenech, u Euphyllophyta je tomu opačně metaxylém diferencuje se po protoxylému, až v závěru prodlužovacího růstu endarchní protoxylém metaxylém Obrázek JN;

34 Xylém (dřevní část vodivých pletiv) rozvod vody a v ní rozpuštěných minerálních látek z kořenů do místa spotřeby (vzestupný proud), mohou být transportovány i organické látky (např. na jaře u opadavých dřevin z rezervních pletiv do nových listů a květů) mechanická a zásobní funkce především protoxylém má tendenci lignifikovat ve spirálách, obklopen je parenchymem* Obrázek JN;

35 Xylém (dřevní část vodivých pletiv) základní vodivé buňky xylému jsou tracheidy (cévice) a tracheje (cévy) jsou to mrtvé buňky, ze kterých se zachovali pouze b. stěny nerovnoměrně sekundárně ztloustlé a lignifikované jednotlivé články cév které sousedí se částečně nebo úplně rozpouštějí dále je přítomen parenchym a sklerenchymatická vlákna

36 Xylém (dřevní část vodivých pletiv) tracheidy (cévice) fylogeneticky původnější (jako jediné cévní elementy se vyskytují u nahosemenných a většiny kapraďorostů) jsou méně výkonné než tracheje, protože jsou úzké (10um), voda s rozpuštěnými minerál. látkami musí překovávat bariéru b. stěny tracheje (cévy) širší (10-200um) zlepšená vodivost v závislosti na větší šířce a proděravění koncových b. stěn céva se skládá z většího počtu tracheálních článků (podle jejich počtu je pak dlouhá např. u Fraxinus americana byly naměřeny tracheje dlouhé až 18 m) Obrázek JN;

37 Floém (lýková část vodivých pletiv) transportuje asimiláty (nejčastěji sacharóza s vodou) z místa vzniku (především listů) do podzemních orgánů ale transport může probíhat i opačně (např. k apikálním meristémům prýtu, květům, plodům a semenům) symplastický transport (přes živé buňky, v dospělosti jsou bez jádra) jejich životnost je omezená většinou nefungují déle než jednu vegetační sezónu vodivé elementy floému jsou sítkové elementy (název od četných perforací b. stěn, které propojují sousední sítkovice jsou sdruženy v políčka připomínající sítka) sítkové elementy fungují v těsném spojení s parenchymatickými buňkami průvodním buňkami (metabolicky aktivní) sklerenchymatická vlákna + sklereidy

38 Floém (lýková část vodivých pletiv) kapraďorosty a jehličnany mají sítkové buňky značně dlouhé, úzké, na koncích zašpičatělé u krytosemenných rostlin jsou vodivými elementy články sítkovic jsou kratší, širší, na koncích s trubicovitými útvary zvanými sítkovice, sítkový políčka jsou orientovaná ve směru transportu (jejich vodivé schopnosti jsou podstatně lepší než u sítkových buněk nahosemenných) Obrázek dole Science and Plants for Schools, CC BY-NC-SA 2.0

39 Cévní svazky soustava cévních svazků spolu se základním a zásobním pletivem ve stonku, kořeni a listové žilnatině tvoří tzv. střední válec (stélé) dělení cévních svazků podle přítomnosti kambia: cévní svazek otevřený přítomno kambium, je u sekundárně tloustnoucích rostlin cévní svazek uzavřený bez kambia, rostliny bez sekundárního růstu dělení podle obsahu vodivých pletiv úplný (obsahuje floém i xylém) neúplný (jedna část chybí)

40 Cévní svazky typy cévních svazků podle uspořádání xylému a floému koncentrický (soustředivý) vývojově nejprimitivnější, např. u vranečků nebo v oddencích jednoděložných kolaterální (bočný) nejčastější cévní svazek stonků bikolaterální (dvojbočný) radiální (paprsčitý) střídání shluků xylému a floému, typický pro kořeny Obrázek JN;

41 Řez stonkem cvičení 4, vzorek 5 řez stonkem Lamiaum purpureum dřeňový parenchym chlorenchym deskový kolenchym pokožka cévní svazek (dále detail) kolenchym rohový (dále detail) Obrázek JN;

42 Řez stonkem cvičení 4, vzorek 5 řez stonkem Lamiaum purpureum rohový kolenchym Obrázek JN;

43 Řez stonkem cvičení 4, vzorek 5 řez stonkem Lamiaum purpureum kolaterální cévní svazek Obrázek JN;

44 Vývoj stélé* zjednodušený přehled vývoje stélé protostélé sifonostélé plektostélé aktinostélé artrostélé diktyostélé eustélé ataktostélé

45 Cévní svazky stélé (střední válec) protostélé střední válec s dřevostředným cévním svazkem vývojově nejprimitivnější, např. u kapradin Eustélé Obrázek JN;

46 Cévní svazky stélé (střední válec) plektostélé střední válec s dřevostředným cév. svazkem xylém ale prostoupen floémem, u Lycopodiophyta (plavuní) Obrázek Chernova & Ageeva, CC BY-SA um_plectostele.jpg/800px-lycopodium_complanatum_plectostele.jpg

47 Cévní svazky aktinostélé s radiálním typem cévního svazku, v kořenech nahosemenných a krytosemenných Obrázek JN;

48 Cévní svazky* stélé (střední válec) sifonostélé odvozeno od protostélé spojené se vznikem vnitřníno dřeňovéo pletiva, klíčové pro další vývoj stélé, recentně jen Osmunda (podezřeň) avole/foto/ix_b.jpg

49 Cévní svazky* stélé (střední válec) artrostélé střední válec s kolaterálními cévními svazky a s centrální dutinou, u Equisetopsida (přesliček) Obrázek JN;

50 Cévní svazky* stélé (střední válec) diktyostélé odvozeno od sifonostélé jeho segmentací, Pteridium a Polypodium Obrázek Chernova & Ageeva, CC BY-SA Dictyostele.jpg/800px-Pteridium_aquilinum_Dictyostele.jpg

51 Cévní svazky eustélé s cévními svazky kolaterálními uspořádanými do kruhu, stonky nahosemenných a dvouděložných Obrázek JN;

52 Cévní svazky ataktostélé volně roztroušené kolaterální cévní svazky ve stonku jednoděložných rostlin Obrázek JN;

53 Krycí pletiva primární krycí pletiva epidermis (epiderm = pokožka prýtu) rhizodermis (rizoderm = pokožka kořene) sekundární krycí pletivo u druhotně tloustnoucích rostlin peridermis (periderm) funkce krycích pletiv ochrana před škodlivými vlivy z vnějšího prostředí zabránění výparu vody výměna látek mezi rostlinou a prostředím

54 Epidermis tvořena většinou jednou vrstvou dlaždicovitých buněk bez mezibuněčných prostor buňky jsou živé, většinou bez chloroplastů (x kapradiny a submerzní rostliny) velké vakuoly často s bezbarvými flavonoidy chránícími rostlinu před UV zářením Obrázek JN;

55 Epidermis kutikula vrstva kutinu produkovaná pokožkovými buňkami na povrch vnější b. stěny; odolná, téměř nepropustná pro plyny včetně vodní páry na vnějším povrchu kutikuly se může ukládat samostatná vrstva vosků snižují propustnost pro vodu (ojíněný vzhled), např. plody švestky, révy vinné nebo listy cibule kutikula na povrchu pokožkových buněk Obrázek Simon A. Eugster, CC BY-SA m.jpg/800px-cut_through_stolon_of_chlorophytum_comosum.jpg

56 Epidermis vodní a mokřadní rostliny často mají jen velmi slabou kutikulu nebo u nich chybí úplně silná kutikula i vosková vrstva je u rostlin adaptovaných na suché klima (Copernicia cerifera, vosková palma z níž se získává karnaubský vosk) Obrázek Simon A. Eugster, CC BY-SA ax.jpg/591px-carnauba_wax.jpg Obrázek JN;

57 Rhizodermis jednovrstevná pokožka kořenů, nemá kutikulu propustná pro vodu a v ní rozpuštěné látky, většinou bez průduchů Obrázek BlueRidgeKitties, CC BY-NC-SA 3.0

58 Rhizodermis velamen = vícevrstevná pokožka kořenů rostlin u epifytů často obsahuje chloroplasty a asimiluje (tvořena z mrtvých buněk které za vlhka nasávají vodu a za sucha naopak brání nadměrnému vypařování), např. u Ficus, Peperomia, orchideje, palmy Obrázek JN;

59 Epidermis stomata (průduchy) zprostředkovávají regulovatelnou výměnu plynů skládají se ze 2 svěracích buněk (obvykle ledvinitého tvaru s nerovnoměrně ztloustlou b. stěnou), mezi nimiž je průduchová štěrbina; velikost štěrbiny je regulována pohybem svěracích buněk (příjem a výdej vody rostlinou se děje osmózou na základě změny osmotického potenciálu svěracích buněk) na všech vzdušných částech rostlinného těla, nejvíce na listech některé parazitické rostliny průduchy nemají u xeromorfních listů je více průduchů než u mezomorfních Helianthus Obrázek JN;

60 Epidermis cvičení 4, vzorek 6 epidemis Triticum aestivum (nebo jiné obilniny) stomata (průduchy) pokožková buňka průduch trichom Obrázek JN;

61 Epidermis cvičení 4, vzorek 7 epidemis Rumex obtusifolius stomata (průduchy) Obrázek JN;

62 Epidermis trichomy (chlupy) vznikají z buněk epidermis jednobuněčné vícebuněčné emergence (vícebuněčné složitější útvary) vznikají z buněk epidermis i podpokožkových buněk (např. trny růže) soubor trichomů a emergencí na rostlině = odění (indumentum)

63 Epidermis dělení trichomů podle anatomie papily (bradavky) drobné vychlípeniny pokožky např. způsobují sametový vzhled korunních lístků macešek (Viola x wittrockiana)

64 Epidermis jednoduché jednobuněčné trichomy časté u velkého množství rostlin, rovné jsou např. na semenech bavlníku (Gossypium, bavlník) (dlouhé až 65 mm = bavlna), háčkovité u chmelu (Humulus, chmel) nebo konopí (Cannabis, konopí) rozvětvené jednobuněčné trichomy hvězdicovité nebo vidličnaté vícebuněčné trichomy Helianthus Verbascum Obrázek JN;

65 Epidermis dělení trichomů podle funkce krycí trichomy ochranná funkce (před účinky UV záření, před náhlými tepelnými změnami, před živočichy ostnité chlupy), zabraňují nadměrnému výparu vody (často v suchých oblastech), nebo mají funkci při rozšiřování semen a plodů (zoochorie háčky,...) a působí jako létací zařízení Salvia officinalis, list Obrázek JN;

66 Epidermis žláznaté trichomy vylučují silice, éterické oleje, atd. mají odpuzovat býložravce, lákat opylovače, atd. tentakule zvláštní emergence masožravých rostlin pomáhají rostlinám získávat dusík z rozkladu chycených živočichů Obrázek JN;

67 Epidermis cvičení 4, vzorek 8 žlaznaté trichomy Solanum lycopersicum Obrázek JN;

68 Epidermis žahavé trichomy zpravidla jednobuněčné a nevětvené lahvicovité emergence obranná funkce proti býložravcům výskyt u rostlin čeledi Urticaceae (kopřivovité), Euphorbiaceae (pryšcovité), atd. Urtica pilulifera Obrázek JN;

69 Epidermis cvičení 4, vzorek 9 žahavé trichomy Urtica dioica Obrázek JN;

70 Epidermis, Rhizodermis absorpční trichomy šupinovité (na listech např. tilandsií), nebo vláskovité na pokožce kořenů = kořenové vlásky (rhiziny); většinou jsou jednobuněčné, tenkostěnné, bez kutikuly na povrchu zrosolovatělé, slouží k příjmu vody a minerálních látek a pomáhají upevňovat kořeny v půdě Tillandsia usneoides Obrázek Macroscopic Solutions, CC BY-NC 2.0

71 Periderm (= druhotná kůra) sekundární krycí pletivo složení felogen (sekundární laterální meristém, který produkuje sekundární krycí pletivo viz výše) felem (korek) pletivo s buňkami se suberinizovanou b. stěnou nepropustná pro vodu a plyny, v dospělosti mrtvé; odstředivě produkováno felogenem, navíc funguje jako tepelný izolátor, mechanická ochrana, zamezuje infekci. feloderm (zelená kůra) parenchymatické pletivo produkované felogenem dostředivě Obrázek JN;

72 Periderm (druhotná kůra) lenticely (čočinky) plní funkci průduchů v pridermu (transport plynů) bradavčité útvary tvořené mrtvými parenchymatickými buňkami s četnými intercelulárami (tvoří se obvykle nad původním průduchem), primitivnější jsou stále otevřené, dokonalejší se překrývají suberinizovanými buňkami Obrázek JN;

73 Periderm (druhotná kůra) rhytidoma (borka) = komplex mrtvých pletiv vně od felogenu (= kůra stromů ) může být různého charakteru podle způsobu jakým je felogenem produkována v malém procentu případů felogen zůstává aktivní trvale nebo mnoho let v tomto případě je pak borka hladká a odlupuje se v tenkých plátech odpovídajících jednotlivým vrstvám buněk (například Fagus, buk) Obrázek JN;

74 Periderm (druhotná kůra) častěji felogen zastavuje svou činnost a hlouběji se pak zakládá felogen nový a vše vně od něho odumírá a mění se v borku pokud se felogen zakládá jako další souvislý válec vzniká prstencovitá borka (např. Cupressaceae, Clematis, Lonicera, Vitis) nejčastěji se nové felogeny zakládají jako různě se překrývající vrstvy miskovitého tvaru a vzniká šupinovitá borka (Pinus, Pyrus, Quercus, Tilia, Platanus ) Pinus Quercus Lonicera kamcatica Obrázek JN;

75 Vylučovací (vyměšovací) pletiva skupiny buněk s tenkou b. stěnou, kde se hromadí a eventuálně vyměšují do vnějšího prostředí, například silice, vosky, pryskyřice, třísloviny, alkaloidy, kutin, kaučuk, latex, nektar, šťavelan vápenatý,. hydrofilní látky např. v hydatodách, slizových žlázkách, solných žlázách, nektáriích hydrofobní látky např. v tukových žlázách, pryskyřičných a siličných žlázkách, Drosera cuneifolia Obrázek JN;

76 Vnější vylučovací pletiva solné žlázky jsou typické pro halofyty různě složité u různých rostlin nejjednodušší u Poaceae, lipnicovité solné trichomy (Atriplex, lebeda) vícebuněčné (Tamarix aphylla; Avicenia) Chenopodium Obrázek Adam Peterson, CC BY-SA 3.0

77 Vnější vylučovací pletiva hydatody vylučování kapiček vody gutací, většinou jsou umístěny na vrcholu či okrajích listů epitemické hydatody jsou napojeny na vodivý systém rostliny vodní skulina (pór na povrchu listu) pod ní je epitém = parenchymatické b. s velkými intercelulárami napojené na terminální tracheidy epidermální hydatody (nejsou napojeny na vodivý systém) časté u Poaceae, lipnicovité v gutační tekutině bývají rozpuštěny soli ukládání na povrchu rostliny (Saxifraga, lomikámen) některé xerofytní druhy mohou naopak hydatodami vodu v podobě rosy nebo mlhy přijímat (Crassula, tlustice)

78 Vnější vylučovací pletiva nektária (nectaria, medníky) vylučují cukernaté roztoky = nektar florální nektária nektar je potravou pro opylovače Obrázek JN;

79 Vnější vylučovací pletiva extraflorální nektária lákají hmyz (hlavně mravence), kteří loví drobné býložravce např. řapík u Passiflora, mučenka na vnějších květních stopkách u Fabaceae, bobovité Vicia faba

80 Vnější vylučovací pletiva slizové žlázky (collareria, kolatery) běžné na šupinkách pupenů a mladých listech produkují ochranný sliz Quercus robur Obrázek JN;

81 Vnější vylučovací pletiva vonné žlázky (osmophoro, osmofóry) (tvarem připomínají laloky, kartáčky, řasinky ) u některých rostlin produkují vůně lákající opylovače Iris pseudacorus Obrázek JN;

82 Vnější vylučovací pletiva žlázky masožravých rostlin džbánkovité láčky (Nepenthes, láčkovka; Sarracenia, špirlice) lapací měchýřky (Utricularia, bublinatka) tentakule (Pinguicula, tučnice; Drosera, rosnatka) lapací pasti (Dionaea, mucholapka) Obrázek JN;

83 Vnitřní vylučovací pletiva časté hromadění látek v jednotlivých buňkách = idioblastech (vylučovací buňky) stěna idioblastů je tenká, hladká idioblasty s enzymem myrosináza (např. u Brassicaceae, brukvovité) olejové idioblasty (Lauraceae, vavřínovité; Calycanthaceae, sazaníkovité; Magnoliaceae, šácholanovité) např. Persea americana, avokádo má idioblasty v listech, semenech, kořenech i plodech slizové idioblasty (Cactaceae, Lauraceae, Tiliaceae) nejvíce v blízkosti meristémů tříslovinové idioblasty hlavně v listech, dřeni a floému stonků u Crassulaceae, kaktusovité; Ericaceae, vřesovcovité; Fabaceae, bobovité; Rosaceae, růžovité Obrázek JN;

84 Vnitřní vylučovací pletiva vylučovací nádržky (kulovité) a kanálky (protáhlé) vylučují na rozdíl od idioblastů látky do mezibuněčných prostor nádržky najdeme např. v listech citrusů nebo třezalky (= průsvitné pouhým okem viditelné tečky) kanálky jsou hlavně ve stoncích a kořenech kanálky s pryskyřicí jsou charakteristické pro jehličnany v jehlicích siličné kanálky Asteraceae, hvězdnicovité; Apiaceae, miříkovité slizové kanálky Hedera, břečťan; Cycas, cykas; Urticaceae, kopřivovité Hypericum perforatum Pinus sp. Obrázek JN;

85 Vnitřní vylučovací pletiva mléčnice buňky nebo skupiny buněk, které mají v centrální vakuole místo čiré b. šťávy latex (mléčná šťáva) obsahuje sacharidy, organické kyseliny, soli, tuky, slizy,, u jednotlivých rostlin např. alkaloidy, třísloviny. článkované mléčnice vznikají splýváním sousedních buněk a rozpouštěním jejich přehrádek mnohojaderná trubice prostupující celu rostlinu nečlánkované mléčnice jednotlivé samostatné buňky (slepé zakončení) prostupují celou rostlinu např. u stromových pryšců mohou být několik metrů dlouhé Taraxacum sp. Obrázek Harry Rose from South West Rocks, Australia, CC SA %29.jpg/800px-Taraxacum_officinale_latex3_% %29.jpg

86 Vnitřní vylučovací pletiva mléčnice významné pro člověka jsou rostliny z nichž se získává přírodní kaučuk Hevea, kaučukovník Manihot glaziovii, maniok kaučukový Obrázek, Irvin calicut, public domain 800px-Tapped_rubber_tree.jpg

87 Vnitřní vylučovací pletiva mléčnice Papaver somniferum, mák setý získávání latexu s farmaceuticky využívanými alkaloidy (morfin, kodein, papaverin) význam pro rostlinu obrana před býložravci, možná i další funkce Obrázek, KGM007, public domain extraction1.jpg/800px-opium_pod_cut_to_demonstrate_fluid_extraction1.jpg

88 Pletiva asimilační těsně pod epidermis, tenkostěnné parenchymatické buňky s chloroplasty = chlorenchym; asimilační pletiva v listech = mezofyl

89 Pletiva zásobní zásobní pletiva s plastickými látkami v oddencích, hlízách, dřevu, semenech, plodech (pokud se ukládají živné roztoky nebo pevné látky jsou to tenkostěnné parenchymatické buňky, pokud se látky ukládají v buněčných stěnách pak jsou to většinou pletiva sklerenchymatická) vodní pletiva hlavně u sukulentů (zásobárna vody na dobu nedostatku) tenkostěnné živé parenchymatické buňky

90 Pletiva provětrávací provětrávací pletiva interceluláry (mezibuněčné prostory) stomata (průduchy) lenticely

91 Použité zdroje Texty Novák, J. & Skalický, M. (2009). Botanika - cytologie, histologie, organologie, systematika. Praha, Powerprint. Simpson, M. G. (2010). Plant Systematics. Burlington, Elsevier. Obrázky JN; obrázky z ostatních zdrojů jsou vždy označeny místem svého původu