Environmentální výchova v České republice a v EU, systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty

Transkript

1 Publikace je zpracována v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/ Martina LESKOVCOVÁ, Lada MATOUŠKOVÁ PRYLOVÁ, Alice PALACKÁ Environmentální výchova v České republice a v EU, systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty České Budějovice 2012

2

3 Vzor citace: LESKOVCOVÁ, M., MATOUŠKOVÁ PRYLOVÁ, L., PALACKÁ, A. Environmentální výchova v České republice a v EU, systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, s. ISBN Ediční rada VŠERS: Dr. Milena Berová; doc. JUDr. PhDr. Jiří Bílý, CSc.; Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; RNDr. Růžena Ferebauerová; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; PhDr. Lenka Havelková Ph.D.; doc. Ing. Marie Hesková, CSc.; doc. Dr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D. ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVA V ČESKÉ REPUBLICE A V EU, SYSTÉM ENVIRONMENTÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ, VÝCHOVY A OSVĚTY Ing. Martina Leskovcová, Ing. Lada Matoušková Prylová, Ing. Alice Palacká Recenzenti: doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. doc. Ing. Marie Hesková, CSc. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, České Budějovice, ČR, ISBN

4 POUŽÍVANÉ SYMBOLY Začátek kapitoly Výklad dílčího pojmu Shrnutí kapitoly Nejdůležitější pojmy Informace o problému Studijní literatura Kontrolní otázky a testy

5 OBSAH Úvod 6 1 Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta Historie a směry environmentální výchovy EVVO a udržitelný rozvoj EVVO v otázkách ekonomiky a sociální oblasti Prostředky/formy environmentální výchovy Výchozí dokumenty a legislativní opora pro EVVO Zákony, usnesení a vyhlášky Ostatí dokumenty Standard dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v EVVO Ekonomické a institucionální nástroje Financování aktivit Institucionální zdroje 35 2 Programy environmentálního vzdělávání na školách Environmentální výchova v mateřských školách Lesní mateřské školy Programy a aktivity v mateřských školách Environmentální výchova na základních školách Lesní pedagogika na základních a středních školách Aktivity a programy na základních a středních školách Metodika evaluace programů EVVO 62 3 Environmentální výchova v EU Mezinárodní dokumenty Mezinárodní sítě expertů Mezinárodní aktivity a programy Mezinárodní dny a roky 77 4 Systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty na příkladu Olomouckého kraje 79 Závěr 85 Seznam použitých zkratek 86 Seznam literatury 87 Seznam příloh 93

6 Úvod Dá se říci, že pojem environmentální výchova je v dnešní době hojně používaný a skloňovaný, co přesně si ale lze pod tímto pojmem představit a co všechno se k němu váže, se Vám pokusí představit publikace, kterou držíte ve svých rukách. Předložená publikace je určena nejen pro koordinátory environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO), ale také všem zájemcům o danou problematiku. Tato publikace má snahu pomoci se Vám orientovat jak v obecných informacích environmentální výchovy, tak i v konkrétních příkladech možných aktivit environmentální výuky. V publikaci je uvedeno dostatečné množství webových stránek, což je v dnešní době jednoznačně nejrychlejší způsob jak získat rychle aktuální informace. Samozřejmě nelze uvést všechny aktivity, vedle zde uvedených existuje ještě velké množství programů, zájmových kroužků, soutěží a podobně. Publikaci tedy berte jako pozvánku do světa environmentální výchovy. Daný studijní text vznikl v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/ a je součástí ucelené řady 16 publikací, které se tematicky vhodně doplňují. Projekt je určen pro koordinátory environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Jihočeského, Středočeského, Plzeňského kraje a kraje Vysočina, kteří již tuto činnost vykonávají, či se na ni připravují. Projekt Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků mimo jiné umožňuje zájemcům absolvovat Specializační studium pro školní koordinátory EVVO. Cílem tohoto studia je, aby si pedagog uvědomil roli koordinátora na škole a uplatnil své kompetence mezi žáky, studenty, ale také v pedagogickém sboru a uměl je uplatnit v reálných podmínkách školy. 6

7 1 Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta Studijní cíl Cílem první kapitoly je vysvětlení hlavních pojmů, charakteristika cílů a obsahu environmnentálního vzdělávání, uvedena je stručná historie environmentální výchovy a jednotlivé směry, pozornost je věnována také prostředkům environmentální výchovy a dále je uveden přehled o jednotlivých zákonech a strategických dokumentech, vztahujících se k problematice environmentálního vzdělávání. Zmíněny jsou také způsoby získávání finančních prostředků na realizaci EVVO a institucionální zdroje EVVO. Pro oblast environmentálního vzdělávání je důležitý také pojem trvale udržitelný rozvoj, který je v této kapitole také vysvětlen. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) vede k myšlení a jednání, které je v souladu s životním prostředím tak, aby se udržela jeho kvalita i pro budoucí generace. Cílovou skupinou jsme tedy všichni, bez ohledu na věk nebo vzdělání. (Gošová, 2011). Dle Kvasničkové 1998, musí mít environmentální výchova možnost působit na všechny věkové, profesní i zájmové skupiny obyvatelstva naší republiky tak, aby současné, často neodpovědné a přezíravé přístupy k životnímu prostředí byly postupně měněny v odpovědné aktivní vztahy k prostředí založené na potřebné míře poznání i na žádoucích etických normách a projevující se v celkovém životním stylu alespoň většiny občanů. Důležité z pohledu environmentální výchovy je nejen vytváření pozitivních postojů k životnímu prostředí, k úctě k životu ve všech jeho formách, znalost a péče o prostředí kolem nás, ale i pochopení vzájemné provázanosti oblastí, které jsou na první pohled odlišné a přece k sobě patří. Environmentální výchova je úzce spjata i se sociální, ekonomickou a kulturní oblastí a vede k pochopení zákonitostí, které tato vzájemná vazba vytváří. Jedním z hlavních cílů environmentální výchovy je odpovědné environmentální chování, tj. takové chování, kdy lidé berou při svém rozhodování v potaz dopady možných řešení na životní prostředí a zapojují se do aktivit určených ke zvýšení kvality životního prostředí a kvality života. Environmentální výchova má za úkol vybavit k tomuto cíli žáky odpovídajícími znalostmi, dovednostmi a motivací (Gošová, 2011). 7

8 Dalším z cílů environmentálního vzdělávání je také objektivní informovanost o stavu a vývoji životního prostředí. Lidem, kteří neměli či nemají bližší kontakt s přírodou, je třeba vrátit povědomí o prostředí, ve kterém se pohybují, tak aby se začali chovat šetrně a předvídavě. Takové chování však vyžaduje určité znalosti, dovednosti a hlavně silnou motivaci k pozitivním změnám, které povedou ke zdravému a funkčnímu prostředí kolem nás. EVVO je zároveň i preventivním nástrojem ochrany životního prostředí. Vzhledem k tomu, že neznáme všechny komplikované zákonitosti vztahů organizmů a prostředí, není možné s jistotou určit všechny vlivy lidské činnosti na životní prostředí a důsledky na lidské zdraví. EVVO vede k přijetí plné zodpovědnosti za životní prostředí a vytváří podmínky pro zapojení každého jednotlivce do jeho ochrany. Zejména jde o informovanost v problematice vlivu jednotlivých vzorců chování na životní prostředí, při řešení ekologických problémů v obci a dále o akce přímo se dotýkající životního prostředí, a to vše přístupnou formou, srozumitelnou každému občanovi. Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta rozvíjí kompetence pro environmentálně odpovědné jednání v následujících oblastech: Vztah k přírodě Vztah k místu Ekologické děje a zákonitosti Environmentální problémy a konflikty Připravenost jednat ve prospěch ŽP Pro každou z těchto oblastí je stanoveno několik rámcových cílů, které společně vytvářejí soubor žádoucích znalostí, dovedností, schopností a postojů, kterých by mělo být prostřednictvím environmentální výchovy dosahováno (Broukalová, 2011). Přehled oblastí a rámcových cílů je zobrazen v tabulce číslo 1. (Broukalová, 2011) 8

9 Tab. 1: Kompetence pro environmentálně odpovědné jednání Oblast kompetencí Vztah k přírodě Vztah k místu Ekologické děje a zákonitosti Environmentální problémy a konflikty Připravenost jednat ve prospěch životního prostředí Rámcové cíle Potřeba kontaktu s přírodou Schopnost přímého kontaktu s přírodním prostředím Citlivost k přírodě Reflexe různých pohledů na přírodu, postojů k ní a ujasňování si vlastních hodnot a postojů Znalost místní krajiny, jejích jedinečností a schopnost interpretovat je v souvislostech Vědomí sounáležitosti s místem a regionem a pocit zodpovědnosti za něj Zájem o pochopení ekologických dějů a jejich zkoumání Schopnosti a dovednosti pro zkoumání přírody a životního prostředí Porozumění základním ekologickým dějům a zákonitostem Porozumění významu ekologických dějů a zákonitostí pro život člověka Propojování znalostí ekologických dějů a zákonitostí s každodenním životem Schopnost analýzy environmentálních problémů a konfliktů Schopnost formulovat vlastní názor na problém, posuzovat variantní řešení a navrhovat řešení vlastní Schopnost spolupráce a komunikace při řešení environmentálních konfliktů Znalost základních principů ochrany životního prostředí Znalosti a dovednosti potřebné pro šetrné zacházení s přírodou a přírodními zdroji Znalosti a dovednosti pro spotřebitelské chování Znalosti a dovednosti pro aktivní ovlivňování svého okolí Přesvědčení o vlastním vlivu na předcházení a řešení problémů životního prostředí 9

10 1.1 Historie a směry environmentální výchovy Pojem environmentální výchova se objevil na konferenci Mezinárodní unie ochránců přírody (IUCN) v roce 1947 (Činčera, 2007). Environmentální výchova se začala rozvíjet od 70. let 20. století v severní Americe a v západní Evropě v souvislosti s diskusí o problémech životního prostředí a nutnosti dohodnout se na strategii k jejich řešení. V roce 1977 pak byla na konferenci v Tbilisi přijata základní definice environmentální výchovy, ze které se vychází dodnes (Gošová, 2011). Environmentální výchova má za sebou čtyřicet let vývoje a existuje proto řada názorů na to, jak jí efektivně realizovat. V prvním období se předpokládalo, že klíčem k odpovědnému chování jsou především znalosti o ekologii. V řadě zemí včetně České republiky je toto pojetí dosud silně zakotveno. Výzkumy ale prokázaly, že jednoduchá vazba znalosti postoje chování v environmentální výchově nefunguje a že chování je výsledkem souhry řady vzájemně se ovlivňujících faktorů (Gošová, 2011). Od 80. let se proto zejména v Severní Americe začal prosazovat model environmentální výchovy, který se opíral o výsledky zkoumání faktorů ovlivňujících odpovědné environmentální chování. Podle něj je u malých dětí nejdůležitější rozvíjet vztah k přírodě (environmentální senzitivitu) a porozumění základním ekologickým principům (např. toky energie, cykly). U starších je pak hlavní důraz kladen na analýzu environmentálních problémů a konfliktů (environmentálními konflikty se myslí to, jak je existující problém reflektován různými zájmovými skupinami ve společnosti). Důležitou součástí je také rozvíjení výzkumné dovednosti u dětí, tedy jak mají formulovat výzkumnou otázku, jakým způsobem se sbírají data, následně vyhodnocují a prezentují. Žáci pak samostatně analyzují vybraný environmentální konflikt, vyhodnotí úhly pohledu jednotlivých zainteresovaných stran, možná řešení a vyjádří k němu svoje stanovisko. Na analýzu problémů a konfliktů pak navazuje rozvoj akčních dovedností a znalostí, tj. žáci se na konkrétních příkladech vlastní zkušeností učí, jak mohou k řešení konfliktu sami přispět (Gošová, 2011). Existuje mnoho směrů environmentální výchovy, ještě více prostředků a nesčíselně konkrétních aktivit (Kopp, 2008). Činčera, 2007 rozděluje směry environmentální výchovy na ekologickou výchovu, globální výchovu, výchovu o Zemi, hlubinně ekologickou výchovu a cestu zpět ke kořenům a poslední je výchova k ekogramotnosti. 10

11 Pojem ekologická výchova se v České republice používá synonymně s pojmem environmentální výchova. Jádrem ekologické výchovy je poznávání přírody (nejlépe v přírodě) zpravidla rozumovými protředky. Studenti se učí rozpoznávat jednotlivé druhy i základní ekosystémové principy (potravinový řetězec atd.). Ekologická výchova je primárně přírodovědnou naukou, ve které převažuje důraz na znalosti vedený přesvědčením, že se lidé budou chovat k přírodě lépe, pokud ji budou více znát. Základem této výchovy je přímý kontakt s přírodou formou různých variant naučných výletů do přírody, kde lze provozovat různé aktivity jako je třeba monitoring přírody. Aktivity, které probíhají v přírodě jsou brané jako doplňkové. Globální výchova je označení pro relativně nový směr, který byl navržen v osmdesátých letech při univerzitě v Yorku. Zaměřuje se na porozumění problémům světa i sobě samému. Odráží problematiku životního prostředí, zdraví, médií, technologií, kulturní odlišnosti, budoucnosti, ekonomiky, ale zaměřuje se i na rozvoj kreativity, komunikačních dovedností a dalších důležitých sociálních kompetencí. Výchova o Zemi je specifický reformní proud environmentální výchovy, který je spojen s osobností profesora Steva van Matreho a jím založeným Ústavem pro výchovu o Zemi. Základní principy výchovy o Zemi jsou shrnuty do tří W, Proč (The Whys), Co (The Whats) a Cest (The Ways). Základním metodickým prvkem je několikadenní pobytový program. Programy jsou tvořeny jako komplexní celek, v současné době je nabízeno pět programů, např. Sunship Earth (Sluneční loď Země), Earthkeepers (Ochránci Země) a Winter Treasures (zimní poklady). Hlubinná ekologie je myšlenkovým proudem, který spojuje dohromady filosofii, náboženství a hlubinnou psychologii a pro který je výchova spíše cestou k určitému duchovnímu osvícení. Základním prostředkem hlubinně ekologické výchovy jsou dílny. Dílny jsou tvořeny sestavou aktivit určenou nejčastěji pro dospělé zájemce a pořádanou v působivém přírodním prostředí. Typickými aktivitami hlubinně ekologických dílen jsou rituály, meditace, inspirační čtění či podobné aktivity (Činčera, 2007). Výchova k udržitelnosti a kritický přístup vychází z teorie trvale udržitelného rozvoje. Výchova k udržitelnému rozvoji je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Výchova k udržitelnému rozvoji je rela- 11

12 tivně novou potřebou lidské společnosti, která vznikla v důsledku prohlubující se globální ekologické krize (Jančaříková, K., 2010). K této výchově se používá mnoho metod, jako jsou např. příběhy, filmy, rozhovory s hosty, simulace, nebo projekty, ve kterých studenti analyzují konkrétní problém, zúčastní se diskuze či hry s rolemi a na závěr navrhnou možné řešení (Činčera, 2007). Posledním směrem je výchova k ekogramotnosti, která je spojena s činností Centra pro ekogramotnost založeného v roce 1995 v Berkeley. Centrum podporuje zejména školní projekty, spojené se vztahem k místu a ekologizací školy. Klíčové projekty se soustředily na využití školních zahrad a stravování dětí ve školách. V České republice proběhl podobný projekt Cestička do školy, jehož cílem bylo probudit u žáků aktivní zájem o životní prostředí skrze objevování historických údajů o jeho vývoji. Děti se neučí hrou, ale vlastním pozorováním, prací a průzkumem (Činčera, 2007). Klíčová slova a pojmy: cíle EVVO, kompetence, environmentální chování, globální výchova, výchova k udržitelnému rozvoji, výchova o Zemi, ekogramotnost Shrnutí: Pojetí environmentální výchovy může být různé, jednotlivé směry se v čase vyvíjely a různě se prolínají. Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: [1] Definujte cíle environmentální výchovy. [2] Vysvětlete pojem kompetence ve vztahu k environmentální výchově. [3] Které směry environmentální výchovy považujete za nejpřínosnější a nejdůležitější? [4] Znáte ještě některé směry environmentální výchovy? [5] Zamyslete se nad tím, jakým směrem a jak chápete environmentální výchovu Vy osobně a pomocí jakých metod ji realizujete na svých školách. [6] Jak lze vysvětlit pojem environmentální chování? Literatura: BROUKALOVÁ, L. a NOVÁK, M. Cíle a indikátory pro environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu v České republice. In: Envigogika [online]. [cit ]. ISSN Dostupné z: 12

13 envigogika.cuni.cz/images/evvo_cile%20and%20indikatory_2011.pdf ČINČERA, J. Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido, s. ISBN GOŠOVÁ, V. Environmentální výchova. [online]. [cit ]. Dostupné z: Environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchova JANČAŘÍKOVÁ, K. Důvody realizace výchovy k udržitelnému rozvoji. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: clanek/c/z/8847/duvody-realizace-vychovy-k-udrzitelnemu-rozvoji.html/ KOPP, J, ed. Environmentální výchova jako průřezové téma: [sborník příspěvků studentů a pedagogů Fakulty pedagogické ZČU v Plzni z konference Vyd. 1. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, s. ISBN KVASNIČKOVÁ, D. et al. Environmentální informace a osvěta: manuál k zákonu č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, s. ISBN O environmentálním vzdělávání, výchově a osvětě. [online]. [cit ]. Dostupné z: 2.nsf/$pid/MZPMSFGSJ1VT 1.2 EVVO a udržitelný rozvoj Nejvíce výstižnou a používanou definicí trvale udržitelného rozvoje je definice uvedená ve zprávě Naše společná budoucnost, zpracovaná pod vedením norské předsedkyně vlády Gro Harlem Bruntlandové. Definice zní následovně: (Trvale) udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Z pohledu environmentálního výkladového slovníku je definice Trvale udržitelného rozvoje takováto: Trvale udržitelný rozvoj (sustainable development) je takový rozvoj společnosti, kdy současná generace uspokojuje svoje potřeby tak, aby neomezila uspokojování potřeb budoucích generací. Pojem trvale udržitelný rozvoj definovala Světová komise pro 13

14 životní prostředí a rozvoj v roce 1987 jako odpověď na otázku jak se má lidská společnost dále rozvíjet, aby svým rozvojem sama sebe nepoškozovala. Zákon č.17/1992 Sb., o životním prostředí také definuje pojem trvale udržitelný rozvoj v této podobě: Takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. V současné době se vypouští slovo trvale a používá se jen spojení udržitelný rozvoj. V následujícím textu jsou uvedeny základní principy udržitelného rozvoje. 1. Propojení základních oblastí života ekonomické, sociální a životního prostředí; řešení zohledňující pouze jednu nebo dvě z nich není dlouhodobě efektivní 2. Dlouhodobá perspektiva každé rozhodnutí je třeba zvažovat z hlediska dlouhodobých dopadů, je třeba strategicky plánovat 3. Kapacita životního prostředí je omezená nejenom jako zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu 4. Předběžná opatrnost důsledky některých našich činností nejsou vždy známé, neboť naše poznání zákonitostí fungujících v životním prostředí je stále ještě na nízkém stupni, a proto je na místě být opatrní 5. Prevence je mnohem efektivnější než následné řešení dopadů; na řešení problémů, které již vzniknou, musí být vynakládáno mnohem větší množství zdrojů (časových, finančních i lidských) 6. Kvalita života má rozměr nejen materiální, ale také společenský, etický, estetický, duchovní, kulturní a další, lidé mají přirozené právo na kvalitní život 7. Sociální spravedlnost příležitostí i zodpovědnosti by měly být děleny mezi země, regiony i mezi rozdílné sociální skupiny. Chudoba je ohrožující faktor udržitelného rozvoje; proto je až do jejího odstranění naše odpovědnost společná, ale diferencovaná. Sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje se přikládá stále větší význam a udržitelný rozvoj je čím dál častěji chápán jako Trvalé zlepšování sociálních podmínek v rámci ekologické únosnosti Země. Ekonomika v tomto výkladu hraje roli nástroje k dosažení 14

15 zlepšení sociálních podmínek. 8. Zohlednění vztahu lokální - globální činnosti na místní úrovni ovlivňují problémy na globální úrovni vytvářejí je nebo je mohou pomoci řešit (a naopak) 9. Vnitrogenerační a mezigenerační odpovědnost (či rovnosti práv), tj. zabezpečení národnostní, rasové i jiné rovnosti, respektování práv všech současných i budoucích generací na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost; mluvíme o morální povinnosti k budoucím generacím zajišťujeme jim možnost života ve zdravém prostředí? Nebudou muset spíše řešit problémy, které dnes my vytváříme a nad kterými přivíráme oči? 10. Demokratické procesy zapojením veřejnosti již od počáteční fáze plánování vytváříme nejen objektivnější plány, ale také obecnou podporu pro jejich realizaci (Cenia, 2012). Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (dále VUR) je oblast historicky vycházející z environmentálního/ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty a úzce s ním související. Samostatně se v dokumentech objevuje až po roce Přesto je dnes spíše vnímáno jako svébytná oblast, s poněkud odlišnými důrazy a zaměřením než samotné EVVO. Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj přijatá Evropskou hospodářskou komisí OSN v březnu 2005, k níž se přihlásila i ČR, definuje VUR jako komplexní pojem zahrnující vzájemně propojené environmentální, ekonomické a sociální otázky a vyjadřuje tím jak odlišnost, tak i provázanost EVVO a VUR: V ohnisku EVVO jsou ekologické a environmentální otázky, zatímco VUR je zacílen výhradně na interakci mezi životním prostředím a rozvojem lidské společnosti, resp. mezi životním prostředím, ekonomikou a sociálními otázkami a zdůrazňuje tak mezioborovost. Evropská strategie dále upřesňuje tento vztah takto: VUR rozšiřuje pojem environmentálního vzdělávání, které stále více řeší širokou škálu témat v oblasti rozvoje. Environmentální vzdělávání by se proto mělo rozvíjet a doplňovat o jiné oblasti vzdělávání, a to integrujícím způsobem směřujícím ke vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Další výraznou charakteristikou vzdělávání pro udržitelný rozvoj je zaměření na povzbuzování k aktivní účasti, zapojení, kompetenci jednat. Evropská strategie VUR k tomu říká: Aby bylo VUR účinné, mělo by používat širokou škálu participatorních vzdělávacích metod orientovaných na proces a řešení a šitých na míru vyučovaným. Vedle tradičních metod by tyto metody měly zahrnovat mimo jiné diskuse, pojmové 15

16 a vjemové mapování, filozofické zkoumání, objasňování hodnot, simulace, scénáře, modelování, hraní rolí, hry, informační a komunikační technologie (ICT), šetření, případové studie, exkurze a učení venku, projekty zaměřené na potřeby vyučovaných, analýzy správných postupů, zkušenosti z pracovišť a řešení problémů. (Národní strategie vzdělávání k udržitelnému rozvoji, 2007.) Koncepce udržitelného rozvoje (trvale udržitelného rozvoje) představuje alternativní model vývoje společnosti oproti dominující industriální ekonomice. Odráží přirozené environmentální limity hospodářského růstu; politiky na této koncepci založené prosazují uvedení hospodářského a společenského vývoje do souladu s kapacitami ekosystémů, se zachováním přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro nynější i příští generace. V ČR byla první Strategie udržitelného rozvoje schválena v r. 2004, aktuálně platný dokument byl jako Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky (SRUR ČR) schválen usnesením vlády ČR č. 37 ze dne 11. ledna Tento dokument tvoří dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN, respektující zároveň specifické podmínky ČR. Slouží jako východisko pro zpracování koncepčních materiálů (sektorových politik či akčních programů) a pro strategické rozhodování v rámci státní správy a územní veřejné správy a pro jejich spolupráci se zájmovými skupinami. Přijetím SRUR prokazuje ČR soustavné plnění závazků vyplývajících ze závěrů jednání Světového summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (2002), hlásí se k závěrům konference Země v Riu de Janeiro v r. 1992, k rozvojovým cílům Deklarace tisíciletí OSN, k závěrům jednání Komise OSN pro udržitelný rozvoj z r (zejména Mezinárodní víceletý program činnosti Komise do r. 2017). Na základě výše uvedeného usnesení vlády má být aktualizovaný materiál předložen do konce r V návaznosti na SRUR ČR jsou pod záštitou Rady vlády pro udržitelný rozvoj vypracovávány situační zprávy, jejichž cílem je zmapovat, zda se daří plnit cíle uvedené ve Strategickém rámci, a informovat politiky a veřejnost o stavu a vývoji ČR v oblasti udržitelného rozvoje (MŽP, 2012). Materiálů, které charakterizují udržitelnost, je celá řada. Stejně tak se vyskytují různé názory na to, zda je výchova k udržitelnému životu rozvoji nadřazena EVVO či je její součástí. 16

17 Snad velmi případně se k tomu ve své definici vyjadřuje Ivan Rynda: a ve smyslu všeho, co bylo napsáno, nemůže být trvale udržitelný rozvoj rigidním algoritmem, návodem k použití, jednotným receptem, nivelizující byrokracií, neměnným předpisem, násilným dogmatem. Spíše než o trvale udržitelný rozvoj jde o samu trvalou udržitelnost (sustainability) jako zorný úhel, korektiv, limitující faktor, diktovaný přírodou a životem. Oč je však limit přísnější, o to zůstává volnější, barevnější a bohatší svět pod ním. Trvale. (Rynda, 2012) Klíčová slova a pojmy: cíle EVVO, kompetence, environmentální chování, globální výchova, výchova k udržitelnému rozvoji, výchova o Zemi, ekogramotnost Shrnutí: Udržitelný rozvoj znamená především rovnováhu mezi třemi základními oblastmi našeho života (ekonomika, sociální aspekty a životní prostředí), také rovnováhu mezi zeměmi, různými společenskými skupinami, dneškem a budoucností. Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: [1] Ve kterém zákoně najdeme definici trvale udržitelného rozvoje? [2] Jaké znáte nejdůležitější elementy udržitelného rozvoje v kontextu evropské politiky? [3] Která definice se Vám zdá nejužitečnější? [4] Napište, jak byste ve svém předmětu ilustrovali TUH. [5] Jaký vliv může mít umírněná spotřeba na TUH? Literatura: MOLDAN, B. Sedmnáct (velmi zhuštěných) tezí o udržitelném rozvoji. [online]. [cit ]. Dostupné z: Osoby/Moldan/Publikace/t126.htm Proč vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Ministerstvo životního prostředí. [online]. [cit ]. Dostupné z: RYNDA, I. Trvale udržitelný rozvoj. In: [online]. [cit ]. Dostupné z: MSFHV0HSB/$FILE/tur.pdf 17

18 Udržitelný rozvoj. [online]. [cit ]. Dostupné z: Udržitelný rozvoj: Česká informační agentura životního prostře-dí. [online]. [cit ]. Dostupné z: web/www/web-pub2.nsf/$pid/mzpmsfhv0hsb ZÁKON č. 17/1992 Sb. o životním prostředí ve znění zákona č. 123/ 1998 Sb. a zákona č. 100/2001 Sb. 1.3 EVVO v otázkách ekonomiky a sociální oblasti Pro úspěšnou implementaci EVVO je nezbytné respektování všech tří pilířů ochrany životního prostředí. Jsou to ekonomika, sociální oblast a ekologie. První dva bývají v EVVO na školách často opomíjeny. Vyčíslení hodnoty životní prostředí je komplikované. Jako příklad můžeme užít větu z řečí indiánského náčelníka Seattla Jak může někdo koupit či prodat oblohu, teplo země? Taková představa je nám cizí. Jestliže nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak ji můžete od nás kupovat? (Řeč náčelníka Seattla.) Ekonomické zhodnocení ochrany životního prostředí je značně ovlivněno zvláštní povahou statků životního prostředí. Je to například proto, že byly po dlouhé období považovány za tzv. volné zdroje, které nevyžadují žádné náklady a žádné udržování a jsou využívány bezplatně. Jako příklad můžeme uvést třeba les. Lesní porosty neposkytují pouze dřevní hmotu nebo lesní plody, které jsou relativně snadno peněžně vyčíslitelné, ale plní celou řadu dalších, mimoprodukčních funkcí. Mezi ně patří např. vodohospodářsky pozitivní účinky lesa (zadržování odtoku srážkových vod, vliv na čistotu vod, zvyšování množství vláhy z horizontálních srážek např. prostřednictvím horských lesů (jde např. o tzv. vyčesáváním mlhy, která ve formě námrazy v době tání postupně obohacuje toky v nížinách). Můžeme si to shrnout jako funkce retenční, retardační, akumulační, kondenzační, detenční, infiltrační, desukční. Další jsou např. půdoochranná (protierozní, antideflační, protisesuvná, břehoochranná) a klimatická, rekreační funkce lesů, zdravotně hygienická, kulturně naučná a další. V neposlední řadě má les také opčního hodnotu, a je také domovem celé řady živých organismů. Z těchto pozitivních mimoprodukčních funkcí lesa mají bezpochyby užitek všichni obyvatelé. 18

19 Občané, ale majiteli lesa nic neplatí, i když část pozitivních vlivů lesa využívají. To jsou takzvané pozitivní externality. Naopak příklad negativní externality je situace, když člověk nenese plně všechny náklady své činnosti a část těchto nákladů přenáší na jiné. Může to být například znečišťování ovzduší. Nebo například jízdou na kole, koni nebo sáňkách mimo lesní cesty může snadno vzniknout škoda, kterou majiteli lesa nikdo nehradí. V obou případech dochází k porušení něčího práva. Takováto porušení vznikají tehdy, když na někoho přenesete nějaký náklad a on s tím nesouhlasí, nebo když vám někdo brání v dosažení úplného výnosu vaší činnosti, a vy s tím nesouhlasíte. Je zřejmé, že cílevědomé potlačování prvních náznaků možných konfliktů spojených s ochranou životního prostředí může předejít jejich vzniku. Proto je i na úrovni EVVO velmi důležitým a užitečným nástrojem modelování jednotlivých stadií konfliktů, které pramení z rozličných zájmů subjektů, které do situací na úseku ochrany životního prostředí vstupují. Primární by v těchto případech také mělo být upozornění na existenci platných právních norem souvisejících s aktivitami v přírodě např. činnosti zakázané v lesích dle zákona 289/95 Sb., kam uvedené chování patří. Protichůdné mohou být ale i zájmy ochrany přírody. Např. přirozená sukcese 1 versus management území. Vzájemně neslučitelné mohou být i potřeby jednotlivých živých organismů, které požívají stejný režim ochrany. Ekonomické řešení ochrany životního prostředí předpokládá na mikroekonomické úrovni začlenění negativních vlivů v co největší možné míře do výrobních nákladů jejích původců-znečišťovatelů. V makroekonomickém pohledu je třeba negativní vlivy začlenit do ukazatelů charakterizujících výkonnost ekonomiky. Potom může být negativní vliv kompenzován formou odškodnění, stanovením limitů a standardů, využíváním co nejšetrnější technologie, vybíráním poplatků. Strategie udržitelného rozvoje, která je nyní nejspíše akceptovaným směrem, neklade již důraz na maximalizaci tokových veličin, ale na stabilizaci především přírodního bohatství. 1 Sukcese = vývoj a změny ve složení společenstev v ekosystému od tzv. pionýrských společenstev až do závěrečného vývojového stupně klimaxu. 19

20 Do nákladů na životní prostředí tedy například patří náklady na zachycování produkovaného znečištění a na jeho zneškodňování, náklady na omezení produkce znečištění a náklady na kontrolu znečištění. Jedině snížení škod ze znečištěného životního prostředí je kriteriem efektivnosti nákladů na jeho ochranu. Je třeba najít optimální variantu mezi náklady na snižování znečištění a škodami ze znečištění. Je ovšem samozřejmé, že by nemělo být ohroženo lidské zdraví, případně nevratně poškozeno přírodní prostředí. Náklady na ochranu životního prostředí lze stanovit poměrně přesně. I když i tady můžeme najít komplikované případy, např. když budeme porovnávat z jakých zdrojů jsou tyto náklady hrazeny v územích, která jsou v nějakém režimu ochrany NP, CHKO apod. a třeba v hospodářském lese. Samostatnou kapitolou týkající se této problematiky jsou náhrady vlastníkům pozemkům, které jsou v nějakém režimu ochrany, který brání vlastníkovi plně využívat požitky svého vlastnictví. Oceňování ekologických užitků je ještě komplikovanější. Skládá se ze dvou částí, jednak z vymezení oceňovaných užitků a metod oceňování jednotlivých užitků. Užitné hodnoty mohou být přímé, nepřímé a opční. To znamená takové, které jsou vyjádřené, ochotou jednotlivců za ně platit. Neužitné hodnoty mohou vycházet z morálních či altruistických důvodů. Oceňování ekologických užitků veřejných statků je komplikované a nejednotné, často zatížené subjektivním pohledem, ani toto by ale neměl být důvod, aby bylo opomíjeno. Možnost zapojení EVVO se naskýtá v tomto ohledu také v oblasti spotřebitelských preferencí. Je třeba se ale informovat o jejich důsledcích u renomovaných vědecky podložených zdrojů a nepodléhat reklamní kampaňovitosti. Příklad nedorozumění vzniklé úzkým pohledem na danou problematiku: V některých materiálech o životním prostředí se můžeme setkat s názorem, že nakupováním dřevěného nábytku napomáháme k devastaci lesů. Na druhou stranu je ale pravdou, že hospodářský les, který je udržitelně obhospodařován, dřevo produkuje a svou stálou obnovou stále uchovává určité, i když proměnlivé množství oxidu uhličitého. Ve dřevěných výrobcích se dlouhodobě uchovává oxid uhličitý po celou dobu jejich životnosti. Zdá se tedy, že dlouhodobým užíváním dřevěného výrobku, nebo vybudováním dřevostavby, třeba i přes několik generací, se můžeme naopak úspěšně podílet na snižování množství skleníkových plynů. 20