1. Úvod do teologického myšlení Sám pojem teologie působí napohled velice prostě: teologie je řeč/mluvení o Bohu 1, najdeme v každé druhé encyklopedii i základní teologické příručce. Když začneme uvažovat, co vše tento pojem zahrnuje už jen to, že výraz sám o sobě (theo + logia) skrývá dvojí smysl: Boží tu může mít význam jak předmětu/objektu, tak subjektu tohoto mluvení či pojednávání. 2 Oba poukazují jednak na to, že specifický předmět teologického poznání je zřejmě Bůh, ale také, že Bůh je i subjektem teologického diskursu. Bůh je tedy Ten, který promlouvá 3 skrze jazyk teologie, nebo jak je řečeno jinde: v teologii se ujímá slova Bůh. 4 Co to však znamená, že se Bůh ujímá slova? Jak je vůbec možné, aby člověk mluvil o Bohu a co má na mysli, když říká Bůh? 5 Lze vůbec uchopit tyto otázky systematicky a racionálně? Toto téma představí hned první kapitola této přednášky (TEOLOGIE jako INTELLECTUS FIDEI). I tato nejstručnější definice nás tedy odkazuje na jeden ze základních rysů teologie, jímž je její zřejmý dialogický charakter: Boží oslovení člověka zakládá lidskou odpověď víry. Tomuto specifickému dialogu mezi Bohem a člověkem v horizontu víry se teologie snaží porozumět (viz kpt. o ÚKOLU TEOLOGIE). Metafora/obraz řeči dovoluje uvědomit si, že jako každá řeč i teologická výpověď má svou gramatiku (pojmosloví), která se neobejde bez užití výraziva a jazyka té které doby, území, určité kultury, v praxi se pak setkáváme s různými teologiemi (jazyk teologie církevních otců, Tomáše Akvinského, teologie doby osvícenství, moderní, současné doby viz kapitola o PLURALITĚ v teologii). Součástí našeho úvodu a vůbec celého kurzu fundamentální teologie bude naučit se mj. registrovat významový posun v chápání některých pojmů, které přechází z jedné kultury do druhé a rozlišit, do jaké míry zůstávají nositeli základního teologického sdělení. 6 Teologická výpověď se nezastavuje jednoduše u Boha o sobě samém, jednak sám předmět jejího bádání bývá formulován různě (jako zjevení, nebo akt a obsah víry, náboženská zkušenost, viz kpt. o PŘEDMĚTU), jednak zahrnuje sdělení o jisté celkové Weltanschaaung (celkovému pohledu na skutečnost Boha, člověka, světa a jejich vzájemného vztahu) spojené s vírou. Kromě sdělení je i v teologii důležitý také mluvčí a adresát (podrobněji bude jistě pojednán např. v rámci úvodu do biblistiky mimo rámec tohoto předmětu, zde alespoň zmínka o problematice, viz analýza studie L. Karfíkové 7 ) a jejich zasazení do určitého dobového kontextu přitom mnohé otázky, které si ohledně naší víry dnes klademe, jsou jistě v mnohém obdobné s uvažováním o víře staletí nazpátek až do dob prvotních křesťanských společenství či církevních otců, ale formulace otázek, důrazy a následně i způsob (ne zásadní obsahy) odpovědí pro člověka prvního, dvanáctého nebo dvacátého prvního století, se však budou lišit (viz poslední část kapitoly: DĚJINY teologie). 1 Srov. např. WALDENFELS 37-49, nebo Giampiero Bof in Teologia, 1602. Podrobnější bibliografické údaje viz seznam literatury ke zkoušce. 2 Teologii chápanou jako systematické, záměrné a metodické pomýšlení skutečnosti víry, vědecké integrování k nám zaměřeného slova Božího najdeme také u současného holandského teologa Schoofa. Srov. Ted SCHOOF, Aggiornamento na prahu třetího tisíciletí. Praha, Vyšehrad 2004, 31. 3 Srov. P. CODA, Teo-logia, 67 4 H. WALDENFELS, 37. 5 Ponecháme zatím zcela stranou otázku po křesťanské teologii jako křesťanské řeči o Bohu. Toto rozlišení připomíná právě Waldenfels, opírá ho o postupné a zprvu velmi váhavé přejímání tohoto původně pohanského pojmu mezi křesťany, protože nejde o pojem, který by vycházel z Písma či apoštolských otců. Rozhodujícím faktorem pro vznik křesťanské teologie bylo šíření křesťanství v Římské říši a jeho univerzalistický nárok: chtělo-li své poselství skutečně sdělit přes hranice kultur, muselo hledat také obecně srozumitelnou formu sdělení základních obsahů. Srov. WALDENFELS 40-41. 6 Jazykem lingvistiky řečeno: lze mluvit o denotátech a konotátech (přesných slovníkových významech a významech doplňujících nebo dalších přiřazených, které dále objasňují smysl): tak základní význam výrazů jako Bůh, Trojice, osoba, zůstává stejný, přesto jim individuálně přiřazujeme pro náš duchovní život další významy, někdy subjektivně podbarvené. Viz např. M. RYŠKOVÁ: Exegeze, její cíle a předpoklady in M. RYŠKOVÁ, Stručný úvod do písem Starého zákona. Praha, Skriptum 1991, 5-36. Jeden z příkladů nejvýraznějšího významového posunu, k němuž v dějinách dochází: viz středověké kontroverze o mystickém/skutečném těle Kristově. 7 viz také K. RAHNER, Základy křesťanské víry, 30-32.
Začneme však současnou tváří teologie, představením tří typů otázek, které klademe teologii dnes: 1.1 TEOLOGIE JAKO POROZUMĚNÍ VÍŘE, INTELECTUS FIDEI 8 Teologie bývá již od dob sv. Augustina prezentována jako intellectus fidei = porozumění víře. 9 Je však třeba víře rozumět? Lze víru pochopit? Není víra čímsi vyšším, darem milosti navíc, tudíž pokoušet se ji uchopit racionálně vlastně znamená zkreslovat její význam a její nejdůležitější obsahy? Augustinovo credo ut intelligam et intelligo ut credam, 10 (další syntetizující formulace) nám k tomu říká, že výchozím bodem teologie je víra, právě ona je předpokladem křesťanské porozumění Božímu tajemství ve světle jeho zjevení v Ježíši Kristu a že toto hlubší poznání nás má zároveň vést i k větší hloubce naší víry. Jiným příkladem je Anselmův výrok fides quaerens intellectum čím víc náš rozum vstupuje do hloubky Božího tajemství, tím více se blížíme blaženému patření na Boha, po kterém toužíme. 11 Porozumění víře má být reflektované, kritické a metodické, má vycházet ze zkušenosti víry a snažit se ji korektně a plodně rozvíjet i za pomoci rozumu. 12 Vždyť jak tvrdí už Tomáš Akvinský cum enim gratis non tollat naturam, sed perficiat, oportet quod naturalis ratio subserviat fidei milost neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji, proto je zapotřebí, aby (i) náš rozum byl ve službách víry, 13 dovolíme si zde velmi volně přeložit. Úsilí o porozumění víře, které na sebe bere podobu studia teologie, souvisí i s cestou k vlastní křesťanské identitě: za pomoci teologické reflexe si můžeme znovu a lépe uvědomit, kdo jako křesťané jsme a kým se máme stále více stávat, tj. jak dále utvářet svůj život tak, aby vypovídal a svědčil o tom, v co věříme. 14 Teologické studium je i dalším způsobem, jak si uvědomit a případně korigovat vlastní (někdy ne zcela korektní) náboženské představy: o Bohu, člověku, světě na základě hlubší znalosti specifické křesťanské katolické tradice, s níž činíme osobní zkušenost a racionálně reflektujeme. Kritičnost a realismus vlastní vědě, jíž je i teologie (viz dále), platí pro studium teologie i pro náš duchovní život: nevíme dosud vše o tajemství Boha a jeho spásném záměru s námi, potřebujeme v té či oné oblasti dále doplnit své vědomosti. I když dorůstáme k Božímu obrazu a vrůstáme do jeho života a společenství, ač jsme k tomu Bohem uschopněni, 15 teprve se stáváme plně lidmi podle vzoru Kristova. Proto má teologickou reflexi ideálně doprovázet postoj pokory a otevřenosti: až do konce života nahlédáme do nevyčerpatelné hlubiny Božího tajemství. Bůh člověku dal svůj dar spásy v plnosti, zjevil mu své tajemství a nepotřeboval si nechat cosi pro sebe naše uvažování a snaha porozumět mu je tedy jedním způsobem, jak se uschopnit tento dar plněji přijmout. Abychom byli sami sebou, potřebujeme tříbit svou identitu také setkáním s druhými (lidmi, kulturami, pohledy na svět), než však budeme srovnávat, čím se lišíme, musíme důkladně poznat sami sebe, jaké jsou naše názory, hodnoty, stanoviska, co považujeme za zásadní, o čem jsme ochotni se nechat poučit a kde s námi nikdo nehne. Co platí na rovině indiciálního rozvoje osobnosti, platí i pro oblast našeho náboženského přesvědčení, i zde jsme vždy nezbytně vystaveni 8 Teologie jako intellectus fidei předpokládá auditus fidei, naslouchání pramenům, o kterém bude řeč v další přednášce. 9 Srov. P. CODA, Teo-logia, 32., 84nn. 10 Srov. AUGUSTIN, Sermones, 43,7, 9 in PL 38,258. 11 Srov. Coda, 85n. Je třeba mít na paměti, že jde o otázku, která úzce souvisí se starším problémem separace mezi rozumem a vírou, k níž došlo a již se církev na úrovni magisteria vážně zabývala už v dobách prvního vatikánského koncilu (viz další přednáška). Srov. např. CODA, Teo-logia, 34n. 12 Srov. CODA, Teo-logia, 38. 13 S.Th., I., q.1, a.8, ad 2um, cit. in CODA, Teo-logia, 35, pozn. 26 14 Tj. jestliže věřím, že Bůh miluje člověka a přeje si, aby i člověk - v praxi, nejen hlásat slovy: postoje smíření, odpuštění, lásky až do krajnosti jinak sotva věrohodné svědectví (nežijeme v plnosti, proto i postoj pokory vždy stále namístě) 15 Jeho milostí, duchem synovství který nám byl dán při křtu, srov. např. 1Kor 2,6-15.
konfrontaci s lidmi jiných kultur a náboženských vyznání. Než se však pustíme do dialogu, s tím, co je odlišné, co je nám cizí, ať je to jiná kultura, víra, církev, názor skupiny či jednotlivého člověka, je třeba znát základy, na kterých stavíme my sami. V teologii to bude znamenat, že především pojednáme o základech, na kterých staví víra katolické tradice, a otázky, čím se lišíme od jiných církevních společenství, náboženství nebo lidí bez vyznání nebudou v našem kurzu prvořadé. 16 Analogicky, před promýšlením teologických látek, je dobré vnímat, uvědomit si na osobní rovině (než dospějeme k hodnocení), 17 co všechno aktuálně utváří naši identitu. Ignaciánské schéma duchovní cesty ke zkušenosti Boha jako základu lidského života nám tu může připomenout, co by naší reflexi mělo předcházet: VNÍMAT, co je PROMÝŠLET JEDNAT tj. vnímat, co dnes tvoří či problematizuje zkušenost víry, 18 teprve pak je co reflektovat a srovnávat. Někteří jezuitští teologové upozorňují na to, že často nejenže zapomínáme propojovat tyto roviny, ale že je pro člověka dnešní doby víc než kdy jindy charakteristické, že je u něj narušena harmonie těchto tří složek a u moderního člověka převažuje rovina přemýšlení a jednání, které z něj vychází na úkor vnímání reálného okolního světa, proto snadno vyvozuje unáhlené závěry nebo přechází k impulzivnímu jednání, které je mnohem méně efektivní, než kdyby si uchovalo původní vnímavost. 19 Ještě jedno ignaciánské téma, důležité pro porozumění teologii (a vposledku zvláště fundamentální teologii jako teologii základů ): fundament, čili základ odkazuje k potřebě rozlišit, co je jádrem našeho přesvědčení, kterého se nemůžeme zříci, aniž bychom přišli o svou identitu a co tímto jádrem není. 20 Ignaciánský fundament však poukazuje také k existenci nějakého celkového obrazu Boha, člověka, světa a jejich vzájemnému vztahu, tento obraz je pak více či méně uvědomovaný. Ideálem jak v duchovním životě tak v teologické reflexi je dospět k tomu, abychom ho sami měli pokud možno korektně nastavený, tj. tak, aby odpovídal jádru křesťanské zvěsti, protože tento celkový pohled ovlivňuje naše další uvažování o věcech víry. 21 Mnoho našich současníků se dávno rozloučilo s myšlenkou, že tu vůbec je nějaký Bůh, který má náš osud ve svých rukou - ale také uvnitř církve si mnozí kladou otázku, zda naše představa o Bohu není mylná jestliže jsme byli schopni v Božím jménu žehnat zbraním a každá z válčících stran si myslela, že Bůh je na její straně. 22 Existují tedy různé cesty, jak tento základ uchopit, žít: je tu nepochybně žitá víra (živá zkušenost církve i osobního vztahu k Bohu), která má reflexi předcházet, ale také teologická reflexe jako 16 Většina textů, na které odkazujeme v seznamu doporučené literatury, tuto problematiku uchopuje jiným způsobem, nejbližší koncepci, kterou představíme v tomto kurzu bude zřejmě čtyřsvazkový manuál Teologie Fondamentale I.-IV. vydaný italským nakladatelstvím Cittá Nuova v r. 2004-2005. 17 Případně než svou identitu začneme hájit (apologetika): hájení vlastní identity nemusí nutně mít podobu výrazně polemického snižování hodnoty druhých (náboženství, kultur, společnosti, jiných církevních společenstvích, skupin uvnitř vlastní církve ). V dějinách teologie vždy existovaly i další cesty, jak posílit a upevnit vlastní náboženskou identitu: návrat k pramenům víry (zejména k Písmu a dalším důležitým pramenům víry - typický pro první polovinu 20. století); důraz na Boží sebesdělení (kde, v čem a jak se mi sděluje Bůh? ptá se teologie po Druhém vatikánském koncilu). Důležitý je i následující krok: co z toho, co jsem poznal vyplývá pro můj život, tak aby byl utvářen skutečně křesťansky? V této souvislosti můžeme připomenout i definici katolicismu/katolíka z pera velkého francouzského teologa Henriho de Lubac: katolicismus nemá být protipól, součást kontroverze a obrácený protestantismus, ale především schopnost pojmout, být objímající jako rozevřená náruč, široký jako Boží dílo. Katolicismus má připomínat pravověrnost, ale i rozvinuté křesťanství a plnost křesťanského ducha, ne rezervovanost, zúžení, nedůvěřivý partikularismus, srov. H. DE LUBAC, Katolicismus 170n. 18 Patří sem také vnímání negativních skutečností, svého vlastního začlenění do určité doby, kulturního kontextu, toho, co se jeví problematické, ale také co tu od počátku vždy bylo jako pevné body, které vytvářely identitu prvních křesťanských generací K tomuto komplexnímu tématu se budeme vracet v příštích kapitolách. 19 Srov. např. F. Jalics, Kontemplative Exerzitien. 20 V kapitole o základu pojednáme také o hierarchii pravd, ve smyslu, jak o ni mluví poslední katechismus katolické církve. 21 Deformacemi tohoto obrazu v oblasti duchovního života se zabývá např. K. Frielingsdorf, Falešné představy o Bohu. V oblasti teologie v případě, že jde o závažné deformace, neslučitelné s naukou církve, mluvíme o herezích, bludech. 22 PESCH, Existuje? Poznání Boha dnes. Vyšehrad 1998, 8n
navazující cesta, která má poskytnout další prostředky, jak tuto zkušenost víry dále prohloubit a nasměřovat ke službě společenství. Jde tedy o mnohem víc, než abychom obhájili svou víru: 23 rozum, který korektně promýšlí zkušenost víry, bude umět nejen vlastní zkušenost víry interpretovat, ale také napomůže zvládnout obtížné momenty cesty a případné pochyby a otázky a bude otevírat nové horizonty našemu poznání Boha. 24 K tomu však bude zapotřebí vyvinout úsilí porozumět i odbornějším teologickým textům, tak aby i ony mohly živit náš křesťanský život. Cílem zůstává, abychom dospěli k víře, která je v nejlepším slova smyslu prostá, ale právě proto se nelze spokojit s polovičatým poznáním, které se zastaví u složitosti problémů, jež se postupně objevují před našima očima, sotva se začteme do prvních stránek teologických textů. Prostá víra problémy a jejich složitostí nepohrdá ani je neobchází, ale také z nich nedělá střed světa. 25 Viz příklad, který v úvodu své knihy Základní otázky katolické víry k tématu prostá vírasložitá teologie, cituje německý teolog Otto Hermann Pesch: 26 Proč jsem tedy tak dlouho studoval? ptá se student poté, co spolužáci zkritizovali jeho zkušební kázání v semináři. Abyste to dokázal říci jednoduše, zněla odpověď docenta. Prostá víra jistě neznamená víru bezmyšlenkovitou, cílem je dospět k tomu, abychom po důkladném studiu byli schopni čelit i před složité problémy (tj. nezjednodušovat je), snažit se jako i křesťané prvních dob rozumět alespoň do jisté míry tomu, co vyznáváme. Co pak znamená, že Bůh stvořil nebe a zemi, když víme, že země a vesmír jsou výsledkem vývoje (evoluce), která trvala miliardy let? Co znamená, že Bůh ve světě jedná, když tu máme Osvětim ad. jak tam byl Bůh člověku blízko? Jak to, že stále ještě trvá pluralita náboženských tradic? 27 1.2 TEOLOGIE JAKO VĚDA Jak dále ukážeme v kapitole věnované dějinám pojmu, teologie nebyla vždy chápána jako věda, teologie jak o řeč o Bohu u církevních otců znamenala prožitek liturgie nebo určitý životní styl křesťanů. Zatím však přistupme na toto vymezení a pokusme se ukázat, nakolik a čím je teologie vědou. Že vědeckost teologie je vědeckostí svého druhu, nesrovnatelnou s vědami přírodními a v plné míře ani s humanitními vědami, tvrdí česká teoložka Ivana Noble ve své studii Teologie jako věda ve východní a západní tradici. 28 Vědeckost teologie podle ní může být jen z části hodnocena kritérii, jaká se uplatňují jinde, protože tato kritéria postihnou jen jednu stranu vědeckosti teologie, totiž její snahu o adekvátní vztah k ostatním akademickým disciplinám, ke zdrojům lidského poznání, které se přímo neodkazují k víře v Boha. Teologie ale musí usilovat také o to, aby se nezpronevěřila svým kořenům, musí kultivovat vztah k víře, která je ni také zdrojem poznání, dokonce prvořadým, a umožňuje teologii ještě jiný vhled než jakého dojde za pomoci 23 viz kapitolu z dějin fundamentální teologie věnovanou apologetickému přístupu 24 Srov. I. NOBLE, Po Božích stopách, 8. 25 Vše nějak souvisí se základem a středem, kterým je Boží sebesdělení člověku v Ježíši Kristu. 26 PESCH O. H., Základní otázky katolické víry, Vyšehrad 1997, 7. Text pochází z r. 1974, ale do češtiny byl přeložen z 13. německého vydání v 1991. Víra se však bez teologie neobejde, aby se mohla vyjádřit, musí být formulována, k tomu třeba volit určitá slova a jiná, nepřiměřená, nechat být, srov. tamtéž 9n. 27 PESCH, Existuje 9. 28 I. NOBLE, Teologie jako věda ve východní a západní tradici. In http://www.iespraha.cz/?q=node/52
akademického bádání. Bez něj ovšem by i jako akademická disciplína ztratila svůj charakter, a bylo by ji možno redukovat na filosofii, historii, sociologii, psychologii nebo politologii. 29 Teologie jistě využívá poznatků zmíněných oborů, ale jako každá věda i teologie musí představit jaký je její specifický cíl, jak definuje předmět svého bádání a jaké postupy volí, aby dospěla k řešení stanovených úkolů. 1.2.1 Úkol teologie Začneme představením úkolu teologie, tak jak ho ve své přednášce z r. 1969 popsal český františkánský teolog Jan Evangelista Urban (1901-1991). 30 Tvrdí, že především se nemá pěstovat jakási dvojí (jedna pro experty, jiná pro lid), ale spíše podporovat dvojí pohyb: ze strany profesionálních teologů se snažit co nejvíce zpřístupnit výsledky teologického bádání, 31 a tomu má ze strany posluchačů odpovídat snaha uschopnit se k porozumění. Urban podle této ochoty vyjít vstříc adresátovi rozlišuje teologii na živou a neživou. 32 Ve středu živé teologie je Ježíš Kristu a nikoliv boj s cizími názory, také pneumatologický prvek této teologii není cizí: Duch Kristův totiž vede církev v jejím bádání o víře od spekulace zpátky k pramenům, tj. předpokládá se mnohem větší využití Písma v teologické reflexi než jak tomu bylo např. do poloviny 20. století a obdobně i větší obeznámenost s patristickou literaturou. Živá, otevřená teologie je podle Urbana i přirozeně ekumenická usiluje totiž o jednotu, ke které je možno kráčet jen s postoji, které nejsou tolik zatížené předsudky a dávnými spory a teologií, která se prezentuje jako odmítavě vševědoucí a autoritativní, nýbrž naopak jako učenlivá: uznávající, že Duch svatý může působit i v jiných náboženských skupinách. 33 Taková teologie zásadně spojená se životem dnešního člověka: naslouchá Božímu lidu, protože podle Urbana již neplatí dělení na církev učící a církev slyšící, neboť celá církev a její teologie je také naslouchající a má dbát i na působení Ducha svatého v prostých věřících a i tyto projevy Ducha zkoumat. 34 Starší teologové si mohou říci, že česká teologie byla do první poloviny dvacátých let převážně neživá. Zásadně neživá, protože to tehdy mělo být její ctí a kritériem její vědeckosti, protože stejně smýšlely i jiné vědy, přírodní i historické, dbaly přesně na dodržování svých mezí, přestupy do jiného vědního okruhu byly znakem neodbornosti a diletantství. Dnes, kdy hraniční vědy jsou někdy důležitější než vědy základní, vidíme změnu aspektu i v teologii, hranice se ztrácejí a hledá se organická interakce mezi dřívějšími obory, jedna základní věda pomáhá druhé nějakou mezivědou. V tom se projevuje život, který vyžaduje celistvost. Tehdy byla teologická fakulta vychovatelem badatelů; dnes požadují teologové pro kněžskou teologickou formaci dvojí linii. Jednu pro teologické studium, výzkum a bádání, tedy pro výchovu profesorů nebo badatelů, druhou pro vzdělání pastorálních praktiků. Tato druhá linie nebude nevědecká, ale bude stát na jiné vědecké metodě. Teologie se dříve přednášela tak suše, tak knižně, že staří duchovní si pamatují, jak říkali: Pro kázání a pastoraci nemáme z teologického studia nic. Také 29 Adekvátní vztah ke křesťanské víře tedy podle Noble může mít jen ten, kdo věří a praktikuje svou víru ve společenství usilujícím o ortodoxii. Teologie se zabývá i tím, co je obsahem takového vztahu a zda potřebuje ke svému zdravému růstu ostatní zdroje lidského poznání a moudrosti, srov. tamtéž. 30 J. E. URBAN, katolický kněz a františkán, zakladatel řeholního institutu sester Apoštolátu sv. Františka (tzv. sestry urbanky), v procesu s představiteli katolických řádů v březnu 1950 odsouzený ke 14 letům vězení, dnes zkoumána možnost jeho svatořečení. K jeho postavě a dílu viz V. VENTURA, Jan Evangelista Urban. Život a dílo. Sonda do dějin české a moravské spirituality. Brno, CDK 2001. 31 Rysy takové teologie pak podle Urbana jsou: má být služebná a pokorná (přijímá otázky svého prostředí jako oslovení, na které má odpovědět), sloužit (nemluvit přes hlavy, nebýt jen oficiální a školská, ale mít i také prorocký charakter), být srozumitelná (tj. vyjadřovat se současnou češtinou, současným jazykem), srov. J. E. URBAN, Dnešní přístup k teologii, 17. 32 tamtéž, 3. 33 Srov. URBAN 7 34 Podle Urbana je toto pojetí, tj. že Duch svatý může promlouvat nejen skrze učitelský úřad církev, ale i skrze lid Boží, vlastně nové. Úkolem úřadu je pak rozlišování tohoto působení. Srov. URBAN 7
tehdejší literatura byla převážně a pokud jde o odbornou, uloženou např. v Dědictví sv. Prokopa pouze teoretická. 35 Jak je z Urbanova textu zřejmo, klade důraz na pozitivní vztah teologie k současné společnosti: 36 na její přijetí a službu, což neznamená nevnímat existující negativní rysy soudobého sociálního života a jeho kultury, ale pokud je apriori odmítneme, domnívá se Urban, nemůžeme lidem své doby porozumět, 37 a tudíž křesťansky sloužit. Úkolem teologie v širším slova smyslu tedy podle Urbana je 38 hledat, otvírat a rozvíjet svědectví Ježíše Krista o Bohu překládat slovo svědectví do jazyka dnešního člověka naslouchat vanutí Ducha a zkoušet je, připravovat svědectví pro zvěstování stanovit meze přílišnému spekulování o Bohu budit v myslích zájem o božské věci a porozumění pro ně, vykládat nauku církve podle jejího učitelského poslání nebo pro učitelský úřad Podobné důrazy najdeme i v textu německého teologa Waltera Kaspera K současné situaci situaci a současným úkolům systematické theologie, 39 v němž se připomíná důležitost kontextu, ve kterém dnes uvažujeme o naší víře, a že ke kritice je vždy nutno připojit pokus o nalezení pozitivních východisek. Jde totiž o problémy, které se nás jako křesťanů týkají a které máme reflektovat ve světle křesťanského tajemství a odtud hledat východiska, řešení a vyložit všem lidem křesťanskou naději, 40 jak zní požadavek známého úryvku z prvního listu Petrova. 41 Také Urban ve výše zmíněném textu píše o vnějších požadavcích na teologickou práci jako je podstatnost (tj. postup od základů, od jádra než od okrajových složek), soudobost (nalézat přesné a srozumitelné teologické výrazy), ozvučnost (formulace má podnítit k souzvuku a vnímavosti, ne odpudit už jen způsobem jak je cosi řečeno), kultivovaná inteligence teologa a otevřenost jeho charakteru, ideová a mravní statečnost (teologie není jen opakováním nebo opatrným výkladem hotových nauk, je třeba být připraven na napětí mezi různými pozicemi: pravd může být na obou stranách, ale ne vždy ve stejné poloze nebo předmětu) a kritičnost. Teolog má odborně vnášet jasno do otázek, směrů, stran, krizí. Má nalézat vady v myšlení, v hodnocení a důrazu, rozlišovat mezi větami dogmatickými, disciplinárními, mezi dogmatem a teorií, mezi příkazem a radou, mezi charismatem a institucí, mezi dogmatem a jeho prováděním. 42 Vědecký charakter teologie předpokládá, že má svůj specifický předmět, výchozí princip a částečně i metody bádání ve srovnání s ostatními profánními vědami. 43 Přesto právě ony jsou pro teologii dnes nezbytné: teologie vždy byla historicky poznamenána svou dobou a tvořila své systémy a školy, které byly podmíněny dobovým milieu. Teologie se tedy nemůže vyhnout této konfrontaci /poselství evangelia s názorem na svět. 44 Na rozdíl od jiných věd teologie nemá zůstat vědou čistě teoretickou vědou, ale mít existenciální dopad. Podle německého teologa Karla Rahnera je pro svůj vztah k víře teologie vlastně 35 tamtéž 36 Urban ve své přednášce vyzývá k přijetí současného stavu společnosti, její kultury i vědy: při vědomí, že sice stojíme mezi dvěma etapami, ale přijmout to jako éru vývoje. Uznat možnost pluralismu teologických úvah, nutnost pevnosti v základech ale poctivosti v experimentech teolog má rozpoznat, co je trvalou a neměnnost skutečností a co skutečností dějinnou. Právě toto rozlišení totiž je podle Urbana odpovědí na mnoho aktuálních otázek. Srov. tamtéž, 10. 37 Také poznámky o teologii pro české prostředí (reálnost, ne umělé syntézy, soudobost teologického výraziva) 38 Urban se přitom opírá o Welteho text z r. 1964: Gott in der Welt 1, Herder 1964 276, cit. in URBAN 3. 39 In W. KASPER: Theologie součást naší doby. Praha ČKA 1994. 40 Srov. též KASPER, Autonomie a theonomie, tamtéž. Ke stanovení pozice křesťanství v moderním světě viz předchozí Kaperův text, 36. 41 Srov. 1Pt 3,15 42 URBAN 12 43 Srov. K. RAHNER, Teologie in RAHNER - VORGRIMLER 350. 44 Srov. tamtéž, 351.
praktickou vědou, neboť počítá s nadějí a láskou, v nichž se poznání dává a bez nichž není možné. Či jak formuluje americký teolog F. S. Fiorenza: Teologie je křehká disciplína, neboť je to akademický obor, a zároveň má vztah k víře. Jako akademická disciplína sdílí všechny vědecké cíle ostatních akademických oborů: snaží se o historickou přesnost, pojmovou přísnost, systematickou jednotu a interpretační jasnost. Ve vztahu k víře sdílí teologie veškerou křehkost víry samé. Je více nadějí nežli vědou. 45 Jako každý jiný vědecký obor také teologie se setkává s fakty, událostmi, jevy, které následně srovnává a interpretuje, zobecňuje a vytváří z nich ucelené koncepce a dochází k hodnocení těchto událostí, fakt či jevů: deskripce faktů/jevů komparace interpretace zobecnění vytváření koncepcí + hodnocení Jako ostatní vědy také teologie pracuje s fakty, jejichž zvažováním vznikají hypotézy a následně celková filozoficko-náboženská koncepce, která zpětně ovlivňuje setkání s dalšími fakty a jejich promýšlení: fakta hypotézy filozofické/náboženské koncepce (důležité, že tato obousměrnost vzájemného působení) Teologie se musí zabývat i narůstající distancí, která přirozeně vzniká mezi událostí, která stojí na počátku (náboženskou zkušeností/zkušeností víry/boha/skutečnosti) na počátku a jejím dopadem na náš život, naše jednání: událost svědectví myšlenky(reflexe) slova jednání (etické, liturgické, život společenství církve i duchovní život jednotlivce) Naše jednání je tedy jistým způsobem závislé i na celkovém myšlenkovém uchopení zkušenosti víry, která čerpá ze svědectví o základu/události Božího zjevení. Jestliže tato reflexe zkušenosti (a z něj vzniklý křesťanský obraz Boha, člověka, světa) obsahuje závažné nedostatky či zkreslení, pak i celý náš život víry bude deformovaný. 46 Nemusí jít přitom vždy přímo o upadnutí do některé známé hereze, přestože když důkladnou reflexí bychom zřejmě odkryli, že často se zabýváme jinými variantami starších teologických problémů. Při hledání jejich řešení se v teologii jakožto vědě doporučuje postupovat kriticky, metodicky a systematicky. 47 1.2.2 Předmět teologie Přes jakousi velmi obecnou shodu o předmětu teologického bádání (teologie je vědou o Bohu ), upřesnění se u jednotlivých autorů či teologických škol vyskytují odlišnosti v jeho bližším vymezení a následně i odlišná metodika, již ten který dílčí výzkum používá. Uvedeme alespoň několik významnějších příkladů různých formulací předmětu teologické reflexe, začneme dvěma klasickými definicemi předmětu teologie: Tomáš Akvinský: V posvátné nauce se o všem pojednává se vztahem k Bohu, protože buď se jedná o Boha samotného, nebo o to, co je zaměřeno k Bohu jako k svému počátku a cíli. Kongregace pro nauku víry: Donum veritatis - o církevním povolání teologa: předmětem teologie je Pravda, živý Bůh, a jeho plán spásy, zjevený v Ježíši Kristu. 48 45 Srov. F. S. FIORENZA: Systematická teologie: úkol a metody in FIORENZA GALVIN, 15. 46 Více viz koncept teologie jako zkušenosti víry u I. Noble. 47 Tj. s rozlišováním, s určitým pořádkem spět k celkovému porozumění, jehož jednotlivé části na sebe vzájemně navazují a toto poznání je ucelené i otevřené zároveň Srov. P. CODA, Teo-logia, 115. 48 Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Instrukce Donum veritatis o církevním povolání teologa. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999.
a) Zjevení Předmět teologie bývá vyjádřen jako zjevení, i ono má své dějiny a vrchol, který jako křesťané spatřujeme ve zjevení/sebesdělení Boha v Ježíši Kristu. Tento dějinný charakter z teologie činí vědu historickou, se vztahem k budoucnosti, protože dějiny v pohledu teologie tíhnou k dovršení a naplnění zaslíbení (K. Rahner). 49 Theologia pak znamená naslouchání věřícího člověka dějinnému zjevení Božího slova, s ním spojená vědecká metodická snaha o jeho poznání a rozvíjení reflexe o tomto předmětu tj. úsilí spojené s nasloucháním Božímu slovu, které je zjevením Boha a které je trvale přítomno a uchováváno v církvi. K adekvátnímu uchovávání slouží živý učitelský úřad církve (tradice), která toto slovo vykládá se stálým zřetelem na Písmo svaté. 50 Také jedna ze základních italských příruček pro studium fundamentální teologie, vydaných v poslední době okruhem badatelů působících při Papežské univerzitě v Lateránu (Řím) v úvodním svazku věnovaném obecně teologické epistemologii definuje jako materiální a formální předmět teologie zjevení Boha v Ježíši Kristu. Toto zjevení má specifický obsah neodlučitelný od christologie a trinitárního dogmatu a je uchopeno specificky teologickou formou reflexe. 51 b) akt + obsah křesťanské víry Předmětem teologie může být i akt + obsah křesťanské víry (čili fides qua + fides quae 52 ), zkoumaný metodickou reflexí. 53 Víra jako zaujetí v tomto zkoumání není překážkou, naopak: její zkušenost je tu výhodou. Úkolem teologie v rámci církve pak je jistá kritická úloha vůči církvi a životu z víry. Teologie je v rámci církve službou darem (charisma), proto nemusí být nutně vázáno na nositele úřadu a může vyskytovat i mimo úřad. 54 Z víry jako předmětu teologie vychází např. autoři jako Seckler a Coda. 55 Druhý z nich zdůrazňuje pluralitu teologií, která z teologie jako inteligence víry vyplývá: některé školy se budou zabývat porozumět víře ve smyslu onoho původního theologhein, tj. narativní biblické zvěsti o Bohu a současně normy každé křesťanské teologie. Protože sama víra podněcuje touhu poznávat, teologii náleží také kritická kontrola této oblasti a spekulativní přístup k řeči víry o Bohu (to je podle něj úkolem spekulativní či kriticko-vědecké teologie), ale je tu i tzv. mystická teologie, jež podle Cody člověku nabízí poznání, které se stává poznáním samotného Boha v nás. 56 c) náboženská zkušenost/zkušenost víry Definice předmětu teologické reflexe, které se zaměřují na náboženskou zkušenost, případně zkušenost víry mají společný důraz na složitou prostředkující a hermeneutickou roli 49 Srov. RAHNER - VORGRIMLER 349-351. 50 Srov. RAHNER-VORGRIMLER, 350. 51 Srov. ŽÁK Lubomír in LORIZIO G., Teologia fondamentale, I, 13. 52 fides qua = akt víry se vztahuje k víře jako úkonu lidské svobody a rozumu (opakovaný návrat či stále hlubší odevzdanost Bohu), fides quae k obsahům, které věříme, tj. ke zjevení Boha v Kristu. 53 Srov. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, O interpretaci dogmat in Pospíšil C.V., Hermeneutika mystéria, 173-179. 54 Srov. RAHNER - VORGRIMLER 350, připomeňme obvyklá hlediska, která má splňovat vědecká práce: ideálnost, komunikativnost, normativnost, viz tamtéž 362 55 Srov. např. CODA, Teo-logia, 38n. 56 patří sem podle Cody poznání, o kterém mluví mystikové jako Jan od Kříže (srov. jeho Živý plamen lásky, B, 2,34). Nejde o jiný typ poznání ve srovnání s poznáním víry, ale o cosi jako radikální explicitaci, nezištný plod specifické Boží milosti. Srov. CODA, tamtéž 39.
teologie: teologie jako porozumění náboženské zkušenosti (I. Noble) 57 nebo jako interpretace posvátných pramenů na půdě víry (L. Karfíková). Spojuje je vědomí množství faktorů, které vstupují do procesu komunikace určitého poznání druhé osobě a oné narůstající distance od původní události, k níž dochází při jakékoliv reflexi zkušenosti Boha (či víry a jejích výrazů), která byla typická např. pro apofatickou teologii otců a kterou dnes teologii paradoxně připomínají jiné vědy, např. filozofická hermeneutika či moderní lingvistika. Při teologické reflexi totiž probíhá komplexní proces, v němž platí podobné zákonitosti jako pro zacházení s jakýmkoliv sdělením: než k posluchači/čtenáři dospěje, prochází procesem dekodifikace, v jehož závěru k druhému dospívá zlomek původní reality. V následujícím schématu ponecháváme toto schéma v jeho obecné podobě, bez aplikace na teologické kategorie: 58 skutečnost prožitek zkušenost její ústní formulace písemné zachycení zkušenosti čtenář/posluchač 100% 10% 2% 1% 0,1% Česká teoložka Ivana Noble zdůrazňuje, že teologie jako interpretace zkušenosti zahrnuje mimo jiné práci s postoji víry, naděje, lásky, které ho otvírají budoucnosti a důvěře, že Bůh, který je s námi dnes, bude s námi i zítra 59. Právě se zkušeností těchto tří postojů máme kriticky pracovat, v nich je zkušenost víry uložena. Teologie se také neobejde bez tradice: reflexe této zkušenosti/dialogu s Bohem v rámci křesťanských tradic, které o Bohu vydávají svědectví. Náboženská zkušenost totiž otvírá poznání Boha, které je nejen subjektivní, ale i zprostředkované tradicí, právě z ní přejímáme slova, obrazy a způsoby, jak vnitřnímu životu a vztahům s druhými lidmi připisovat smysl. Komu tato tradice chybí, často má pouze hluboký zážitek bez odpovídající hloubky porozumění, domnívá se Noble: zbytky symbolů, s nimiž pracují, mají hubený význam, protože nejsou živeny předivem vztahů, v jehož rámci tyto symboly žijí. 60 Jiná česká teoložka a filozofka, Lenka Karfíková představuje teologii jako hermeneutiku 61 víry, 62 která promýšlí víru interpretací jejích výrazů, konkrétně interpretací posvátných křesťanských textů a jiných důležitých, příp. závazných výrazů víry (v dějinách i v současnosti). Mezi vírou a jejími výrazy existuje úzká souvislost: víra se děje právě ve svém vyjádření = ve slově a vyznání, v symbolu, gestu, uměleckém díle a především v jednání a ve způsobu života jednotlivců a křesťanských společenství. Právě tam se víra děje, artikuluje, nachází a zároveň je tímto vyjádřením zpětně ovlivňována a formována. 63 Teologie jako nauka o interpretaci s sebou nese i reflexi o pravidlech a specifické povaze teologické interpretace. 64 Platí tedy, že výrazy víry lze teologicky interpretovat a že se snažíme porozumět věroučným formulacím a teologickým textům, křesťanským symbolům, liturgickým gestům, uměleckým dílům i životu křesťanských obcí - v teologii právě prostřednictvím řeči, slova, neboť existují i jiné typy interpretace křesťanského poselství (např. liturgické jednání, životní styl věřících, umělecká díla ). Zásadní však je uvědomit si probíhající proces prostředkování, k němuž dochází mezi interpretovaným textem a adresátem výkladu text adresát interpretace prostředkování Text/dílo je relativně samostatný na svém autorovi, interaguje s posluchačem/čtenářem, právě to ale zakládá jeho schopnost oslovit: aby to bylo možné, vyžaduje společnou zkušenost adresátů nebo sdílený pohled na skutečnosti, který je v díle obsažený - pak je možné, aby dílo 57 Srov. Ivana NOBLE, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno, CDK 2004. 58 In S. De GUIDI, Ecclesiologia sistematica 2002. Viz též dále schéma Communicazione e teologia 59 NOBLE 16. Souvisí s teologií jako úsilím o setkání ortodoxie (správného způsobu věření) a ortopraxe (správného způsobu života). Srov. tamtéž 45. Propojení teologie s vírou, nadějí, láskou najdeme také u Cody, srov. CODA, 122-130. 60 NOBLE, 7n. 61 hermeneutika: z řec. výklad, tlumočení, dnes obvykle buď praktické umění interpretace nebo nauka o interpretaci. 62 srov. např. L. Karfíková: Teologie jako hermeneutika víry in Teologický sborník 1/2001 63 Platí, že víra není beze zbytku totožná se svým výrazem, tamtéž. 64 článek L.K. se dál soustředí především na pravidla teologické interpretace.
oslovovalo i různé kultury a doby. Velikost určitého díla poměřujeme právě tím, jak je schopno ustát tuto pouť časem a různými kulturami. Jestliže ale máme prostředkovat, je třeba ony struktury chápání skutečnosti tak, jak jsou přítomny v díle, co nejvíce přiblížit strukturám porozumění adresáta a být si vědomi, že jde o pouhé přiblížení: že horizont autora a horizont adresáta se zřejmě nikdy zcela nepřekryjí. Při interpretaci jsme vždy vedeni nějakým zájmem, sledujeme určitý cíl, který naši interpretaci ovlivňuje, 65 tento zájem může být vědomý a plně reflektovaný, anebo neuvědomovaný, přesto tu bude přítomen a s ním i kontext, ve kterém se jako vykladači pohybujeme i určitá tradice výkladu díla. Konkrétně při interpretaci posvátného textu, jímž je pro nás jako křesťany Písmo Starého i Nového zákona, nás zaujatost víry povede k tomu, že toto dílo budeme vnímat jako výraz/písemné zachycení víry Izraele a víry rané církve. Písmo je pro nás božsky inspirované: tj. je také písemným zachycením toho, jak se Bůh těmto společenstvím v jejich dějinách zjevil, 66 jak Bůh jedná v dějinách svého národa jako Boží jednání však může být pochopeno jen ve víře. Tyto texty jsou zároveň normativní pro sebeporozumění daného společenství: své chápání textů vyjadřujeme teologickou porozuměním a životem ve věřícím společenství. Úkolem teologické hermeneutiky a základním pravidlem, na kterém její bádání staví, je interpretace posvátných pramenů na půdě víry, má přitom brát zřetel na víru adresáta, jíž chce pomoci ke zrodu, reflexi a artikulaci. 67 Jinak řečeno: teologie slouží křesťanskému společenství v jeho víře a je jednou z podob interpretace. Je pro ni specifické, že její výklad má slovní podobu a jeho účelem je prostředkovat mezi porozuměním zakládajícímu příběhu víry zachycenému v Písmech a adresátem v jeho dobovém a kulturním kontextu. 68 Na závěr a k celkovému doplnění schéma, které aplikuje poznatky moderní lingvistiky na teologii a jež se soustředí na otázku původce a adresáta určitého jazykového projevu či poselství (stručnější verze): 69 původce/mluvčí/autor poselství (jazykový projev) adresát/posluchač/čtenář nepřímý: ekonomická Trojice přímý: 1. apoštolové a jejich následníci (papež a biskupové) 2. každý dospělý křesťan (laici, řeholníci, kněží, jáhni ) vliv prostředí v němž probíhá komunikační akt i prostředí textu: tj. zda projev ústní či písemný, jaký obsah, jaký žánr komunikace v případě Písma: 1. židé od kněží, zákoníků, farizejů po chudé, po Ježíšovy učedníky a Ježíše samotného 2. po Velikonocích: všichni, kdo chtějí naslouchat 3. ten, kdo nese odpovědnost za církev = magisterium (tj. slouží Slovu, není nad ním, ale je adresátem a interpretem 65 V případě teologické interpretace nás ovlivňuje horizont víry. 66 KARFÍKOVÁ, tamtéž 67 tamtéž 68 pro katolickou tradici je důležité i to, že se výklad opírá nejen o posvátné texty Písma, ale považuje za směrodatný také život prvních křesťanských obcí, zachycený v tradicích církve, srov. KARFÍKOVÁ, tamtéž. K dnešnímu pojetí vztahu Písmo-tradice viz mj. dokument Dei verbum 7-12 69 Srov. heslo Communicazione e teologia in BARBAGLIO-BOF-DIANICH:Teologia, srov. též R. Jakobson, jeho šest základních složek komunikačního procesu = 6 funkcí textu
1.3 PLURALISMUS V TEOLOGII aneb JAK SE VYZNAT V MNOŽSTVÍ TEOLOGICKÝCH PROUDŮ A ŠKOL? Nejde samozřejmě o problém současné teologie, pluralita teologických škol je trvalý jev dějin křesťanství, proto nás nemusí nadmíru zneklidňovat. 70 Už na úrovni NZ zaznamenáváme různé teologie pavlovskou, janovskou, teologii listu Židům atd., v patristice viz např. antiochijská či alexandrijská škola a vůbec východní a západní teologické proudy. 71 Mnohost teologických škol, proudů, disciplín apod. je podmíněna různými faktory, často odlišnými kulturními nebo dobovými kontexty, v nichž teologie vzniká a ve kterých se snaží hledat adekvátní řešení stanovených úkolů. Některá původně lokální témata přitom nabývají na obecném významu nebo na aktuálnosti: pro současnou teologii se proto dnes zdá důležitý např. vliv ekumenického hnutí, dialog s jinými náboženskými tradicemi a se soudobou filozofií ad. 72 a) pluralita teologických disciplín a jejich metod 73 Nebude problém se shodnout na faktické existenci různých teologických disciplín a jejich metod, v jejich členění (zejména co se týče současných tendencí) však zdaleka nepanuje shoda, s odlišným teologie na jednotlivé disciplíny i jejich pojmenováním se setkáme už při prostém srovnání studijních plánů několika katolických teologických fakult. Pro italského systematického teologa Piera Codu základní rozlišení teologických oborů probíhá především na úrovní dvou základních kategorií, do nichž sdruženy na jedné straně disciplíny, které zaměřeny na dějinnou dimenzi teologie, a na druhé ty, které se věnují především systematickému promýšlení teologických problematik. 74 Vedle toho spatřuje v teologii další základní napětí mezi ortodoxií a ortopraxí, tj. mezi dogmatickým a etickým/praktickým aspektem teologie. 75 Jiné dělení teologie nabízí např. K. Rahner: v Teologickém slovníku nalezneme rozčlenění na historické a systematické obory. Historické se zabývají dějinami zjevení, systematické se zabývají zachraňujícím Bohem a jeho dílem, člověkem v setkání s Bohem a člověkem ve společenství církve. Celá teologie stojí na jakémsi předpokladu úvah o důvodech a způsobech, proč a jak existuje čili na fundamentální teologii. 76 Jednotlivé disciplíny pochopitelně volí odlišné metody (tj. adekvátní postupy, které umožní dosáhnout cíle, který jsme si vytyčili), případně si je vzájemně vypůjčují i přes hranice teologických oborů teologie se nemůže obejít bez využití poznatků a metod jiných věd, srov. např. studium Písma, pro něž je nezbytná filologická a historicko-kritická metoda (jinak vlastní především filologům a historikům) - samozřejmě s vědomím, že v kontextu teologického bádání mí Písmo jiný normativní význam pro víru než pro badatele jiného oboru, tj. je také písemně zachyceným Božím slovem, které svědčí a vyjadřuje Boží sebezjevení člověku. 77 Podobně pojmosloví, které užíváme v teologii, je jen obtížně nadčasové, vždy bude zakotveno v určité filozofii a kultuře - proto teologie musí promýšlet i svůj vztah k filozofii a jiným oborům, jejichž poznatků využívá. 78 70 Srov. zejm. G. PELLAND, Le phénoméne des écoles en théologie, in Gregorianum, 75 (1994), 431-467. 71 Srov. CODA 50, podle Cody antiochijská byla orientována spíše aristotelsky, zatímco alexandrijská pro komunikaci křesťanské zvěsti ve svém kulturním prostředí využívala více o platónskou filozofii. 72 K otázce jednoty a plurality v teologii viz též MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Jednota víry a teologický pluralismus, in POSPÍŠIL C.V., Hermeneutika mystéria, 164-166. Viz též K. RAHNER, Základy 32-34. 73 K metodám se podrobněji vrátíme v navazující kapitole. 74 Příp. jako převážně synchronní nebo diachronní postup zkoumání, tj. zaměřený na systematizaci reflexe podle témat, nebo se zdůrazněním časového rozvoje té které tematiky. 75 Srov. CODA, Teo-logia, 41-45. 76 RAHNER - VORGRIMLER, 351. 77 Srov. CODA, 47. 78 Ke vztahu teologie, filozofie a religionistiky viz např. C.V. POSPÍŠIL, Náboženství ve světle teologie, religionistiky a filosofie in Salve 4 (2007) 25-36. K pluralismu v teologii v tomtéž čísle viz též Š.M. FILIP, Teologický pluralismus.
Každá disciplína přitom pracuje s třemi nezbytnými prvky, z nich je možno vyvodit další základní členění teologických disciplín: údaje - významy - hodnoty Podle toho, který prvek je v určitém oboru výraznější, může patřit do skupiny oborů tzv. pozitivních či historických teologických disciplín, nebo systematických či praktických. 79 pozitivní teologie zahrnuje obory jako úvod do Písma a jeho exegeze, dějiny církve, dějiny dogmatu, patrologie, tj. všechny teologické disciplíny, které se zabývají historickými údaji a jejich bezprostředním uchopením, tato dějinná fakta (v širším slova smyslu, neboť sem patří obory zabývající se Písmem, dějinami, osobnostmi a jejich myšlením) jsou prvním prvkem každého poznání, je třeba jim věnovat pozornost a pracovat s nimi korektně a exaktně systematická teologie zahrnuje systematickou christologii, eklesiologii, teologickou antropologii, sakramentální teologii, trinitologii apod., čili obory, které se zaměřují na významy údajů: význam určitého gesta, dějin spásy, nejde o sestavování systémů, ale o hledání významu, vyžaduje nejen pozornost vůči základním údajům, ale soustředí se na jejich porozumění v rámci celkového poselství praktická teologie soustředí obory jako pastorální teologie nebo církevní právo, katechetika, tj. ty, které se zaměřují na hodnotu určitého významného údaje a jeho praktický dopad 80 Všechny teologické obory pochopitelně musí pracovat se všemi třemi zmíněnými prvky teologie aby byla pravdivá, musí zůstat věrná všem třem základním kritériím: udržuje-li v harmonii věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která ho chápe, a životu (životní zkušenost). I systematická teologie proto musí být historicko-praktická. 81 b) pluralita různých forem teologie S jinou pluralitou se setkáváme při rozlišení teologií podle jejich základní otázky, která se může zdát orientovaná více zdůrazňují vztah člověka k Bohu (antropocentrická, antropologicky orientovaná teologie) nebo se zdají zásadně vycházet od úvah o Bohu (teologie teocentrické). Přestože s tímto vymezením nemusíme souhlasit, za příklad první bývá dávám K. Rahner, za příklad druhé orientace H. Urs von Balthasara. 82 Český teolog, dlouholetý přednášející na Papežské univerzitě v Lateránu, Karel Skalický podle této základní orientace (zaměřené spíše na Boha-na člověka) rozlišuje tři proudy v teologii a následně (v závorce uvedené) tři definice teologie: teocentrická (věda o Bohu), antropocentrická (věda o víře člověka), teo-antropická (věda o zjevení Boha člověku) 83 Různost však nacházíme také na úrovni jednotlivých teologických škol. Co se týče tradice, nejvlivnějšími teologickými modely minulosti se zdají být (např. podle amerického teologa 79 nemohu např. stanovit hodnotu a z ní vyplývající normu jednání pro člověka určitého dobového a kulturního kontextu, aniž bych bral na vědomí pole významů a dat, které jí mohou bránit v přijetí této normy 80 G. GIRARDI, ale též DE GUIDI, Ecclesiologia sistematica 2002. De Guidi tu mj. cituje Heideggera: fenomenologia e teologia. Che cosa significa obiettiva, pensare, parlare? s. 21, který říká, že teologie je pravdivá, udržuje-li v harmonii tři základní kritéria: věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která je chápe a životu (životní zkušenosti). I systematická teologie podle něj proto musí být historicko-praktická. 81 Tamtéž. De Guidi zde cituje Heideggera (Fenomenologia e teologia, v it. vyd. 21) 82 Námitky proti tomuto vymezení vznáší např. severoitalský teolog Giacomo Canobbio, srov. jeho text in I. SANNA, K. Rahner. Toto dělení, spolu s odkazem na další dva typy, které vidí v dialektické teologii K. Bartha a v teologii korelace P. Tillicha, viz CODA, 49. 83 v tomto třetím významu budeme pracovat s teologií také v rámci našeho kurzu fundamentální teologie, tj. předmětem našeho studia zůstává Bůh, výchozí perspektivou našeho pohledu je jeho sebe-zjevení člověku, ani pól lidského adresáta zjevení by neměl být druhořadý.
Fiorenzy) 84 teologie sv. Augustina, Tomáše Akvinského a novoscholastika, které jsou jakými klasickými teologickými paradigmaty západní církve, jež nejvíce ovlivnily teologickou reflexi západní římskokatolické teologie nejen své doby. Máme-li se pokusit o vystižení teologických proudů a škol v současné teologii, dovolíme si odkázat na zmíněnou studii F. S. Fiorenzy v prvním díle sborníku Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. 85 Kromě analýzy pěti současných teologických přístupů (transcendentální teologie, hermeneutická teologie, analytické teologické přístupy, metoda korelace, teologie osvobození) s jejich silnými i slabými stránkami, v ní autor připomíná, že uprostřed různorodosti škol, metod a přístupů lze možno najít některé konstanty. Jedním z těchto pevných bodů je podle něj Písmo, a jeho význam, který je však dán jeho interpretací, 86 přičemž je důležitá metoda této interpretace, ale také metoda užitá pro interpretaci tradice a zkušenosti. 87 Další teologové 88 připomínají tři základní kategorie teologického bádání, které nabízí trojí základní pohled na základ teologie: tři základní kategorie: Bůh zjevení = pramen víry, iniciativa náleží Bohu člověk víra = není tu zjevení bez odpovědi znamení svědectví = vše, co komunikuje/vyjadřuje zjevení: církev, liturgie, Písmo Celé dějiny tedy mohu číst jako dějiny Boží nabídky adresované člověku, nebo jako odpověď člověka na Boží iniciativu, nebo se zabývat dějinami a znameními jako místem tohoto setkání. Na závěr této kapitoly tedy připojme ještě jedno resumé dosavadních vstupních úvah. Začneme pracovní definice teologie, která nás bude provázet během tohoto kurzu: Budeme chápat teologii jako kritické promýšlení/reflexe svědectví o Bohu, o jeho sebesdělení v Ježíši Kristu, které přijímáme vírou. Teologie tedy představuje reflexi vlastní víry, uvažování a zdůvodnění pojetí Boha, člověka a světa, které nám naše víra nabízí. Pro sebesdělení Boha člověku budeme používat pojem zjevení. Teologii budeme přiznávat status vědy: jde o typ poznání Boha i stvořených věcí, které má svou obecnou platnost, prochází reflexí a má svůj specifický předmět, úkol a metodu, pro kterou je důležitý fakt zjevení Boha v Ježíši Kristu. Budeme brát v potaz, že každá doba hledá toto zdůvodnění vzhledem k otázkám, které si klade, a ke způsobu, jakým jsou kladeny, což s sebou nese ohled na jazyk a kulturní horizont současného člověka tak, aby základní křesťanské poselství o Bohu, člověku, světě a o jejich vzájemném vztahu, tak jak jsme ho zdědili v římskokatolické křesťanské tradici zůstávalo i nadále živé. 84 Srov. FIORENZA F. S. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. FIORENZA, John P. GALVIN (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996. 85 FIORENZA F. S.. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. FIORENZA, John P. GALVIN (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996, 15-102. Americká učebnice systematické teologie (pův. vyd. 1991), která nabízí systematický výzkum zcela základním otázek teologie. Editoři v předmluvě zmiňují, že si kladli za cíl představit nauku katolické církve a probrat významnou soudobou katolickou reflexi tohoto učení, vymezit co je v daném tématu specificky katolické a poukázat na nejvýznamnější soudobé návrhy řešení. Chtěli ovšem také vzít v úvahu současné hermeneutické teorie a filozofickou reflexi, stejně jako historické bádání a ekumenický rozměr teologie (tj. např. podat katolické učení způsobem, který by byl citlivý vůči ostatním křesťanům) a věnovali pozornost i současnému důrazu na praxi, který dnes není typický jen pro teologii osvobození. 86 tak u Augustina nacházíme interpretaci písma, která se opírá hlavně o dobovou novoplatónskou hermeneutiku, zatímco od 19. století se začínají užívat historicko-kritické metody atd. Srov. Fiorenza, 17 87 Ohledně cesty k metodě: musí uvážit pluralismus a jednotu, racionalitu a její kritiku, dvojznačnost moci (které typickými rysy moderní situace 87, jež podmiňují i recepci teologické reflexe), navrhuje čtyři prvky teologické metody (nekonstruktivní hermeneutika: integrita tradice ). Srov. FIORENZA 72-85. Fiorenza se zabývá i tzv. background theories, základními teoriemi a jinými principy platnými pro současnou teorii vědy, v jeho studii aplikovanými na teologii. Srov. tamtéž, 18. 88 G. GIRARDI, Teologia fondamentale, STSZ 2001.