William Shakespeare MNOHO POVYKU PRO NIC

William Shakespeare MNOHO POVYKU PRO NIC

Jakub Kabeš Václav Helšus Jan Jedlinský

Tomáš Impseil Martin Polách William Shakespeare MNOHO POVYKU PRO NIC překlad Jiří Josek režie dramaturgie scéna kostýmy hudba zvukový design fonetická spolupráce pohybová spolupráce Kateřina Dušková Martin Urban Pavel Kocych Tomáš Kypta Darek Král Štěpán Škoch Regina Szymiková Adéla Laštovková Stodolová Štěpánka Prýmková PREMIÉRY DNE 16. A 17. ČERVNA 2017 V ŠALDOVĚ DIVADLE

OSOBY OBSAZENÍ Don Pedro, aragonský princ Don Juan, jeho nevlastní bratr Claudio, Florenťan Benedik, Padovan Leonato, messinský vladař Antonio, jeho bratr Boracio Konrád Otec Francisco Dagobert, strážník Virgil, strážník Héra, Leonatova dcera Beatricie, Leonatova neteř Margareta Uršula Tony Šukal, strážník Hugo Rex, strážník Martin Polách Tomáš Impseil Tomáš Váhala Zdeněk Kupka Václav Helšus Ladislav Dušek Přemysl Houška Petr Hanák Jaromír Tlalka Jan Jedlinský Jakub Kabeš Karolína Baranová Veronika Korytářová Michaela Foitová Štěpánka Prýmková Michal Maršík Lukáš Trojan Inspice Nápověda Michal Maršík Eva Rázková Michaela Foitová Přemysl Houška

Veronika Korytářová Karolína Baranová

O HŘE Much Ado About Nothing (česky Mnoho povyku pro nic) je komedie napsaná s největší pravděpodobností v roce 1598. Napsal ji tehdy již zkušený autor, herec a spolupodílník herecké společnosti na podkladě mnohokrát do té doby literárně zpracovaného příběhu o dívce, kterou její nápadník vinou zlé pomluvy zavrhne, ale nakonec si ji přeci jen šťastně vezme. Ten příběh byl známý již od antiky. Renesance ho znovuobjevila a ještě před Shakespearovým zpracováním přetvořila údajně až do sedmnácti nových poetických, prozaických i dramatických verzí v několika evropských jazycích. Shakespeare sám čerpal pravděpodobně z italské básně Lodovika Ariosta Zuřivý Roland (Orlando Furioso), přeložené v roce 1516 do angličtiny. Snad nejvíc však Shakespeara ovlivnila novela Mattea Bandella z roku 1554, kterou do svých Tragických příběhů (Histoires tragiques, 1574) z italštiny do francouzštiny přeložil, upravil a vtělil François de Belleforest. Klasické i soudobé, ve své době známé a často populární příběhy, novely, básně, kroniky, náměty a jejich zpracování v mnoha podobách i jazycích byly v alžbětinské Anglii podkladem zřejmě každé Shakespearovy hry. A nejen Shakespearovy. Nicméně nejslavnější alžbětinský autor je vždy pojal naprosto svébytně, volně a zcela jinak než jeho současníci. Nejinak tomu bylo i s příběhem mladistvého vzplanutí lásky Claudia a Héry, převzatého ze starých pramenů. Shakespeare ho doplnil, zrcadlil komicky laděným příběhem vztahu Benedika a Beatricie, dvojice, která se stále štěká, dvojice solitérů, která se nesnáší, ale (Jistě vás v této souvislosti napadne vzdálená podobnost se starším slavným autorovým párem, Kateřinou a Petrucciem. A máte pravdu, protože i svá témata během života Shakespeare variuje a proměňuje, zjemňuje a komplikuje.) Dodal ještě neuvěřitelně burleskní komické pásmo strážníků, kteří celou zápletku vyřeší, aniž tuší, že to dělají. Poprvé zasadil starý příběh Claudia a Héry do žánru komedie. Tragicky rozvíjený příběh nechal přejít v komedii. Ale možnou tragédii vzešlou z pomluvy a intriky, jakož i zlobu z ponížení a ne úplně pojmenovaný vztek autora intriky, dona Juana, stále v komedii cítíme jako neznámou hrozbu. Vždyť na začátku hry se do maloměstské Messiny vrací vysoké panstvo z války. A don Juan je šťastně omilostněný nepřítel plný vzteku a ponížení. Kdo zná tragédii Othela, nutně si s donem Juanem vzpomene na Jaga. V našem případě nejde o žárlivost. Ale v Jagově případě také

nejde pouze o žárlivost. U obou je patrná frustrace a chuť škodit jako taková. Z nudy, válečné únavy i čehosi neznámého vyroste přání spáchat něco zlého. Trochu si pohrát se šťastnějšími lidmi. Shakespeare nikdy a nikde nedoříkává motivace jednání, popudy k činům, charakterové vlastnosti, důvody intrik až k doslovnosti. Jenom sleduje a komponuje jejich vlastní jakoby přirozený vývoj. A přivede na jeviště vedle dvou zcela rozdílných párů, arogantního panstva, zmíněného dona Juana, ctihodných messinských tatíků a drzých služek i drobné lumpy, kteří si chtějí drobně vydělat a ještě navrch se bavit, a k tomu přidá postavy strážníků, kteří ničemu, ale vůbec ničemu nerozumějí, nicméně jsou důležití a chtějí se vytáhnout, vypadat před vším tím vznešeným i méně vznešeným panstvem důležitě. Vzniká tak pestrá, mnohovrstevnatá komedie. Vlastně je jasná a optimistická. Ale právě válečné a temné pozadí, hrozby, stálé vymýšlení toho jak na někoho něco zahrát, jak někoho intrikou k něčemu přivést (ať dobrému, či špatnému), jak někoho nějak manipulovat, jak dobře vypadat, vytváří z této komedie komedii nezaměnitelnou a autentickou i dnes. Končí svatbami. Ale skutečně je nechá autor proběhnout? Uvidíte sami. A co je to vlastně šťastný konec? Neznamená to otevřený konec? K této komedii, k její metaforice patří hudba, tanec, karnevalové masky, oblečení měnící se s módou, ale i řeč. A právě jazyk a slovo se stává do značné míry hrdinou této komedie. Vždyť slovo proměněné v pomluvu dokáže změnit lidský život, slovem se vyjevuje i zakrývá pravda, vyjevují i zakrývají city. Zatímco ve hrách, které Shakespeare napsal dříve než Mnoho povyku pro nic, neslo slovo často citový, lyrický náboj, v této převážně prózou psané komedii se stále více stává tlumočníkem rozumu. Odklonem od lyrismu a jiskřivým, nelítostným soubojem rozumu a citu předznamenává Mnoho povyku pro nic cestu ke komediím příštího, restauračního období, napsal překladatel Jiří Josek v předmluvě ke hře, kterou dvojjazyčně vydal ve svém nakladatelství Romeo. Míněny jsou pozdější komedie, kterým se někdy říká hořké, smutné, někdy ani nejsou vnímány jako komedie, přestože jsou autorem tak označeny. Mnoho povyku pro nic může být právě počátkem této cesty, jakkoliv je tato komedie ještě opravdovou a úspěšnou komedií. Hraje se po celém světě dodnes a byla od roku 1967 celkem pětkrát zfilmována pro televizi i film kromě jiných i takovými režiséry, jako jsou Franco Zeffirelli nebo Kenneth Branagh. Jen v Liberci se nehrála, což tímto napravujeme.

Veronika Korytářová Karolína Baranová

KRÁTKÉ VYZPOVÍDÁNÍ PŘEKLADATELE Jiří Josek se narodil v roce 1950. Vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zpočátku pracoval jako tlumočník a v roce 1975 se stal redaktorem nakladatelství Odeon, v němž pracoval až do roku 1990. Od roku 1990 až do roku 2010 působil jako pedagog na Ústavu translatologie FFUK. V roce 1998 založil nakladatelství Romeo, v němž vydává dvojjazyčně své překlady Shakespeara, ale i díla jiných autorů. Z angličtiny přeložil kromě dosud 31 Shakespearových her i hry jiných autorů, klasických i současných (John Gay: Žebrácká opera, John Ford: Škoda, že byla děvka, E. Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Tracy Letts: Zabiják Joe aj.). Přeložil také řadu próz (například Jack Kerouac: Na cestě, William Saroyan: Tracyho tygr, E. L. Doctorow: Ragtime aj.). Soustavně se věnuje překladu muzikálů (West Side Story, Vlasy, Za zvuku hudby, Oliver!, Čarodějky z Eastwicku, Marry Poppins, Duch aj.). Divadlo F. X. Šaldy hrálo v jeho překladech například Hamleta, Romea a Julii, Ayckburnovu Postelovou frašku, Albeeho Kozu i Pobřeží a jiné. V současné době uvádíme Podivný případ se psem (činohra) a Funny Girl (opera). Kdy tě poprvé napadlo překládat beletrii a co byl tvůj první vydaný překlad? Koncem 60. let jsem hltal beatnickou literaturu. V roce 1969 jsem odjel na brigádu do Anglie a pořídil si tam originál Kerouacovy On the Road a po návratu si ji pro sebe začal překládat. Kniha Na cestě pak vyšla v Odeonu v roce 1978. Kdy sis začal s divadlem? První hru jsem přeložil do publikace Alžbětinské divadlo III, Králem být nebo nebýt, která vyšla v Odeonu v roce 1985. Doporučil mě Alois Bejblík, který trojsvazkový výbor her a dokumentů alžbětinské doby s bohatým obrazovým materiálem a zasvěcenými studiemi společně s dalšími odborníky připravoval.

Který tvůj překlad se poprvé objevil na jevišti? Byl to Shakespeare? Ano, Romeo a Julie. I za to taky vděčím Aloisu Bejblíkovi. Dostal nabídku na nový překlad z divadla v Chebu a velkoryse mi tuto příležitost přenechal. Řekl, že je to hra pro mladé, což jsem tehdy ještě byl. K Shakespearovi mě takhle přivedl člověk, který o něm a celé té době věděl strašně moc. Vždycky mě fascinovalo, když o tom vyprávěl. Přišlo mi, že u toho sám byl a se všemi těmi dramatiky a divadelníky se osobně znal. Rozhodl ses přeložit a vydat v nakladatelství Romeo celé Shakespearovo dílo? Kolik her ti vlastně ještě chybí? Myslet na to, že bych docela rád překlad Shakespearova díla dokončil a vydal, začínám až nyní, kdy mám přeloženo třicet jedna her a Sonety, takže schází přeložit ještě sedm her a básně. To je ale ještě spousta práce a nevím, jestli to dokážu. Dokud mě to ale bude bavit a budu mít pocit, že to má smysl, rád bych u toho vytrval. Ještě v devadesátých letech se hrály kromě tvých a Hilského i překlady Milana Lukeše, Aloise Bejblíka, Josefa Topola a myslím i Václava Renče. V posledních dvou dekádách se Shakespeare hraje téměř pouze ve tvých a Hilského překladech. Jak vlastně překlady stárnou? A víš o někom, kdo ještě Shakespeara překládá? Někdo mladý? Překlady stárnou mnohem rychleji než původní tvorba a je pravda, že jak se střídají generace, tak se objevují vždy noví překladatelé Shakespeara, ale i jiných autorů. Stárne jazyk, ale mění se i zčásti interpretace. Každý překladatel asi podvědomě nachází a akcentuje v Shakespearovi to, čím žije jeho doba a on sám. A protože překlad není jen převod slov, ale, s prominutím, i tvůrčí proces, každý překlad by měl být do značné míry jedinečný. Režisér či dramaturg si pak může vybrat, který překlad nejvíc odpovídá jeho pojetí. Stává se proto, že se někdy dávají i překlady starší (např. Macbeth v Divadle na Vinohradech v r. 2004 byl v překladu O. F. Bablera z roku 1947). Zatím, pokud vím, existuje pouze jeden mladý překladatel,

tedy nyní už čtyřicátník, můj bývalý student Stanislav Rubáš. Ten už několik let překládá Shakespearovy sonety a přeložil hru Něco za něco, která se před pár lety hrála v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Na co při překladech Shakespeara kladeš vlastně důraz? V čem své překlady odlišuješ od jiných? Co je pro tebe hlavní a proč? Snažím se být co nejvěrnější originálu co do stylu, obsahu i formy, a přitom srozumitelný dnešnímu divákovi. Snažím se používat současný jazyk, ale bráním se módním výrazům a slovům nesoucím významy, které v autorově době neexistovaly. Snažím se řešit časté narážky v textu na tehdejší kontext tak, aby fungovaly i dneska, takže například nám neznámé odkazy na antiku nahradím odkazem, který je obecně známější. Prostě někdy se musím v zájmu věrnosti originálu liteře originálu vzdálit a překládat jinými slovy tak, aby to odpovídalo dramatické situaci, dikci postavy, myšlence, obrazu apod. Jsi jediný překladatel, který Shakespearovy hry i režíroval. Poprvé tuším Hamleta v Ostravě, kde jsi pro divadlo doslova objevil Richarda Krajča obsazením do titulní role. Co všechno jsi režíroval? A poskytuje ti režie zpětnou vazbu? Nestojíš jako režisér tak trochu sám proti sobě? Zatím jsem režíroval pět Shakespearových her pro různá divadla. Kromě Hamleta to bylo ještě Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsorské, Antonius a Kleopatra a Komedie omylů. A pro rozhlas Julia Caesara. Už při překládání hry si musím velice detailně představovat, jaké jsou postavy, jak se na jevišti chovají a o čem to celé je. Možnost dát své překladatelské koncepci jevištní podobu je velice lákavá. A že bych stál jako režisér proti sobě, mi nepřipadá. Naopak mě dost baví, když škrty a menšími úpravami můžu dát textu podobu, jakou si představuji, a společně pak s herci dotvářet charaktery a situace. Zpětná vazba od nich mi zase moc pomáhá jako překladateli.

Nevyhneš se porovnání s Martinem Hilským. V čem se podle tebe zásadně lišíte? To asi není na mně to hodnotit. Myslím si ale, že každý máme odlišné vidění a používáme dost odlišné výrazové prostředky. Což je určitě dobře. Netěšilo by mě překládat stejně jako Martin Hilský a jeho by jistě netěšilo překládat stejně jako já. Překládáš prózu, poezii, muzikály, současná dramata i komedie. Máš za sebou překlady i jiných alžbětinců. Je nějaký vzájemný vztah, ovlivnění, jestliže překládáš vedle Shakespeara i současné texty? Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl vyzkoušet překládat všechny žánry, které jsem měl a mám rád. Shakespeara jsem objevil díky Otomarovi Krejčovi v 60. letech, kdy jsem viděl v Praze Ginsberga, četl hodně románů, chodil do Činoherního klubu a do Semaforu, poslouchal Beatles a fascinovaně koukal na West Side Story a jiné filmy v televizi nebo ve Filmovém klubu. A tak mě teď baví nečekané souvislosti, když třeba v Kerouacovi čtu o Saroyanovi a v Hair se cituje z Romea a Julie. Připadá mi pak, že ty věci jsou nějak propojené, mají svou logiku, takže to snad není jen nesmyslné přeskakování sem tam. Na čem teď pracuješ a co chystáš v nakladatelství Romeo? V současné době připravuju do tisku další dvojjazyčnou publikaci v edici Shakespearových her Oko za oko. Do zimy bych rád vydal ještě jednu Shakespearovu hru, kterou už mám přeloženou, a sice Zimní pohádku. Díky za rozhovor a čtenáři se omlouvám za tykání zpovídanému. Znám ho od narození, protože jsem o půl roku starší. Vykat mu nedokážu. Martin Urban

Zdeněk Kupka Tomáš Váhala Technická spolupráce light designer Pavel Hejret osvětlovači Pavel Košek, Michal Zeman štychy Jarka Müllerová, Slávka Maršíková, Ladislav Brejcha, Lucie Fukárková vedoucí zvukař Miloš Vondráček zvukař Jaroslav Němec jevištní mistr Petr Ottl rekvizity Danuše Klosová vlásenky Lucie Bradáčová vedoucí výprav Luděk Hora vedoucí výroby scénických kostýmů Taťána Hrustinczová scénu vyrobily dílny DFXŠ ředitelka Ing. Jarmila Levko šéf činohry Šimon Dominik text programu Martin Urban grafika Martin Taller fotografie ze zkoušek Patrik Borecký fotografie na titulní straně Pavel Dušek Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. 2017 I cena 23 Kč I náklad: 1000 ks I www.evstupenka.cz Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL Štěpá Ladis

Štěpánka Prýnková Ladislav Dušek

www.saldovo-divadlo.cz