Autorka (*1975), která vystudovala psychologii a věnuje se pedagogice, pochází z Klatov; je však dnes víc spojena s plzeňským i západočeským (ne-li vůbec českým) literárním životem. Zrovna tak ovšem i výslovně s Plzeňským literárním životem jako časopisem, i převzala dík tomu letos v Polanově síni (Městské knihovny Plzeň) Cenu tohoto měsíčníku z rukou jeho šéfredaktora, bohemisty Vladimíra Novotného. Tento vavřín jí připadl nepochybně po právu, a to nikoli jen za práce, v kterých (lehce) koketuje s Milanem Kunderou. Karolinino Evangelium podle Mesiáše duchaplnosti bylo v Plži (viz obrázek nahoře) uveřejněno v pětadvaceti pokračováních již v první třetině loňského roku a ještě pod jejím jménem Karolína Pláničková (s čárkou nad i) a její pozoruhodná Teorie přirozeného výběru se objevila v prosincovém čísle. Položili jsme Karolině Tetzeli více otázek, ale fakticky jen šest. Asi jako počet následujících hvězd *****. 1 / 5
Co vás, Karolino, přivedlo k psaní v dětství? K psaní v dětství mě zcela jistě přivedl fakt, že jsem se naučila psát. Konečně jsem tak získala technickou možnost, jak zaznamenat a uchovat své živelné verbální projevy. Protože předtím... Ve dvou letech, kdy jsem svým blízkým začala vyprávět pohádky, jsem si o tom mohla nechat jen zdát. Později se přidaly příhody z mateřské a základní školy, a tak jsem konečně našla ten pravý způsob, jak své příběhy uložit v těch případech, kdy zrovna nebyla možnost ústního předání. Po období předškolního vypravěčství pro publikum následovaly ovšem hodiny a hodiny introvertního vysedávání u stolku, sepisování básní i drobných próz a také maminčiny opětovné rady, že bych měla chodit více ven a ve třiceti nehnu se zády Nesmysl, řekl bych. Měla pravdu. Rehabilitacím jsem se těsně kolem třicítky opravdu nevyhnula. To ovšem už nejsme v říši dětí. I ptejme se konečně, co vás přivedlo k psaní v dospělosti. Psaní v dospělosti také vzniklo z potřeby vyprávět, vyjádřit své niterné pocity. Na rozdíl od dětského psaní se však začaly dostavovat pochybnosti, zda má smysl psát, zda už nebylo vše řečeno a jestli je vůbec možné přijít s něčím novým. 2 / 5
S novými pohledy jistě. S lítostí však musím konstatovat, že onen potřebný literární sicflajš jsem patrně vyčerpala právě v dětství, a teď spíše než na pravidelnost sázím na nevyzpytatelnou inspiraci. Nápady obvykle vznikají náhle a rychle; při jejich dokončování a cizelování se však svému neoblíbenému vysedávání nevyhnu Od psaní přeleťme ke čtenářství, ale právě skrz čtenářství (uvidíme) snad se vrátíme i k vašemu psaní. Otázka třetí: Jak se vyvíjel váš vztah k Milanu Kunderovi? Můj vztah k Milanu Kunderovi se vyvíjel od obdivu přes posedlost zpět k obdivu. Stala se z něj má inspirační konstanta: jako prozaik mě před více než dvaceti lety ohromil hned první knihou, kterou jsem od něj přečetla, Směšné lásky. Že to je setkání s géniem, o tom nebylo pochyb. A pak? Obdiv kontinuálně provází moji četbu Kundery až k jeho poslední česky vydané knize, kterou jsem přečetla v loňském roce. Avšak knihou mého srdce nadále zůstává Nesmrtelnost, s jejíž existencí se vyrovnávám nejen ve svém Evangeliu podle Mesiáše duchaplnosti. Nejste sama, mám pocit; vždyť mnohý autor mívá nějaký podobný vzor. Ten pak i představuje... Milan Kundera je pro mě postmoderní filozof, génius absurdity, mistr sarkasmu; a onen Mesiáš duchaplnosti, který do hloubky analyzuje a neúprosně glosuje tento svět. Literární svět Milana Kundery přitom hluboce rezonuje s tím mým, jeho témata a způsoby nazírání na ně jsou mi bytostně blízké; je pro mě jakýmsi literárním otcem, vůči jehož autoritě revoltuji jen zřídka; častěji jsem jím inspirována k přemýšlení. Píšu však raději sama než s ním. 3 / 5
Věřím tomu. Kunderova kontroverzní osobnost, zejména jeho český antipatriotismus, zřeknutí se češtiny jako autorského jazyka a pochyby o jeho minulosti v socialistickém Československu, nic ovšem nemění na jeho genialitě jako autora. Nechci však glorifikovat pouze Milana Kunderu. Jistěže. Kterých dalších spisovatelů si vážíte? S láskou a nostalgií vzpomínám na období, kdy jsem poprvé četla knihy Karla Čapka, Franze Kafky, Arnošta Lustiga, Vladimíra Körnera, F. M. Dostojevského, Charlese Dickense či Liona Feuchtwangera. Prvotní údiv nad jejich texty už se nikdy nemůže opakovat. To jsou autoři, kterých si vážím a ke kterým se ráda vracím. Co pro vás, Karolino, znamená psaní jako takové a jak vnímáte jeho meze? Psaní v určitých fázích mé existence - znamenalo a stále znamená moji hlavní formu sebevyjádření. Někdy ovšem tato literární touha ustupuje touze hudební; to se pak více věnuji zpěvu a hraní na kytaru. Múzy (obě) se ve mně tak trochu perou od dětství. Už od dětství však mám také ráda lidi a zajímá mě, co prožívají a proč se určitým způsobem chovají; snažím se pochopit jejich jednání. I z toho důvodu jsem studovala psychologii. Zároveň jsem však už jako dítě ráda vyhledávala samotu a bytostně bližší je mi psaní, o tom není pochyb. 4 / 5
A co byste řekla: Umí psaní i škodit a lze při této práci i zábavě dojít až na podobnou hranici? Kde jsou meze psaní? Každá doba i každý autor je zřejmě určí odlišným způsobem. Můžeme se bavit o společenských, morálních či osobních mezích, ale pak by bylo téma značně obsáhlé. Zkusím se za sebe vyjádřit alespoň k těm osobním mezím. - Autor by měl být limitován pouze svými morálními hodnotami, životními zkušenostmi a samozřejmě vlastním talentem. Zároveň by měl být ve svém psaní co nejvíc svobodný, ačkoli tomu společnost v různých režimech bránila, brání a vždy bránit bude. V souvislosti s tím mě napadá, že právě tehdy může psaní škodit životu autora, když v totalitním režimu upozorňuje na jeho hrůzy a bezpráví. Škodit životu autora však může i psaní v demokratickém režimu, když spisovateli náhle chybí inspirace a hledá například útěchu v alkoholu, pokouší se o sebevraždu Možná to bude znít příliš idealisticky, ale literatura by měla být pro život inspirací; nikoli destrukcí. 5 / 5