EVROPSKÝ PARLAMENT 2009-2014 Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci 17. 3. 2014 PRACOVNÍ DOKUMENT o posílení některých aspektů presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Navrhovatelka: Renate Weber DT\1023400.doc PE530.088v01-00 Jednotná v rozmanitosti
I. Presumpce neviny a úroveň ochrany základních práv, jak jsou zakotveny v Listině základních práv Evropské unie Presumpce neviny je jedním ze základních principů moderních a demokratických trestních řízení, která jsou založena na dodržování základních práv. Tento princip se vyvinul na základě zkušeností získaných v minulosti v rámci inkvizičních procesů a totalitních režimů 20. století, jež byly založeny na presumpci viny a v nichž bylo povoleno proti podezřelým osobám využívat nátlaku. V dnešní době tuto koncepci bohužel ohrožují např. nástroje tzv. preventivního státu, který k boji proti vzniku trestné činnosti využívá preventivních opatření (hromadný sběr údajů a získávání informací o obyvatelstvu), nebo skutečnost, že občanskoprávní/správní řízení, v nichž se presumpce neviny neuplatňuje, mohou probíhat souběžně s řízeními trestními. Princip presumpce neviny má přímý vliv na práva podezřelé osoby v trestním řízení ve třech oblastech: a) právo nevypovídat; b) důkazní břemeno spočívá na obžalobě; a c) in dubio pro reo (při pochybnostech ve prospěch obviněného). Vzhledem k tomu, že je presumpce neviny tak důležitým principem, navrhovatelka společný nástroj pro harmonizaci na úrovni EU vítá. Takový nástroj ale musí zavést vyšší společné normy a nesmí odrážet pouze nejnižší společné jmenovatele vycházející z Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen EÚLP ). Navrhovatelka proto poukazuje na znění čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie, který objasňuje vztah mezi touto listinou a EÚLP: Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu. Proto v porovnání s EÚLP umožňuje Listina základních práv zavedení mnohem vyšších norem v oblasti základních práv. V této souvislosti navrhovatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudního dvora (C-399/11) ve věci Melloni, kdy soud rozhodl, že článek 53 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že přijetí společných norem EU pro trestní řízení je důvodem k nepřihlížení k vyšším vnitrostátním ústavním normám při vzájemném uznávání rozhodnutí. Práva vycházející z Listiny základních práv by měla být považována za nejzákladnější a v rámci harmonizace společných norem EU by měl být zaveden vysoký stupeň ochrany, aby se zabránilo rozporům mezi vnitrostátními ústavními normami v oblasti trestního práva procesního, které jsou vyšší než minimální práva obsažená v EÚLP, a harmonizačními pravidly Listiny základních práv a EU (s cílem zabránit opakování případu Solange, v němž se právní předpisy EU v oblasti základních práv dostaly do rozporu s vnitrostátním ústavním právem). Tak vysoká úroveň ochrany v rámci nástrojů EU určených k harmonizaci procesních práv je v souladu se zásadou subsidiarity nezbytná k odůvodnění pravomocí EU v oblasti trestního práva. II. Prvotní hodnocení návrhu Komise Současný návrh Komise splňuje výše stanovený cíl pouze částečně. K pozitivním stránkám lze zařadit to, že Komise v návrhu jasně stanovuje zákaz veřejného označování osoby za vinnou, dokud není odsouzena orgány veřejné moci (článek 4); toto pravidlo bylo jasně stanoveno rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) ve věci Allenet de Ribemont v. Francie (1995). V návrhu se také jasně odkazuje na to, že výkon práva nevypovídat a práva neobviňovat sám sebe nesmí být použit proti podezřelé či obviněné PE530.088v01-00 2/6 DT\1023400.doc
osobě v pozdější fázi řízení a nesmí být chápán jako potvrzení skutečností (čl. 6 odst. 3 a čl. 7 odst. 3). Komise v tomto případě vzala v úvahu připomínky týkající se její zelené knihy o presumpci neviny z roku 2006, v níž se na základě rozhodnutí ESLP ve věci John Murray v. Spojené království (1996) tolerovalo vyvozování negativních důsledků při použití práva nevypovídat. Navrhovatelka tento posun úrovně ochrany práva nevypovídat na úroveň absolutního práva podezřelé či obviněné osoby v souladu s dalšími nástroji k harmonizaci právních předpisů EU, např. směrnice 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení, vítá. Navrhovaná směrnice obsahuje tzv. evropskou Mirandu, tedy systém předběžné výstrahy, na jehož základě musí příslušné orgány v rámci preventivního opatření na ochranu práva nevypovídat každou podezřelou osobu předem upozornit, že mimo jiná práva disponuje např. i právem nevypovídat (viz také odůvodnění Nejvyššího soudu USA ve věci Miranda v. Arizona, 1966). Toto vylepšení také zohledňuje nesouhlasné stanovisko ESLP ve věci John Murray, v němž se mimo jiné uvádí: Právo nevypovídat je jedním ze základních principů. Jakékoli omezení, které způsobí, že výkon tohoto práva bude penalizován a pro podezřelou osobu z něj vyplynou negativní důsledky, je porušením tohoto principu. Tak vysoká úroveň ochrany bohužel není v plném rozsahu dodržena v dalších částech návrhu Komise, např. pokud jde o otázku nátlaku (bod odůvodnění 17), domněnky týkající se přenesení důkazního břemene (článek 5) a nízkou úroveň přípustnosti důkazů (čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 4 a čl. 10). a) Jednoznačný zákaz využití nátlaku Komise navrhla následující znění bodu odůvodnění 17: Jakýkoliv nátlak vyvíjený s cílem přinutit podezřelou nebo obviněnou osobu k tomu, aby poskytla informace, by měl být omezený. Pro určení, zda nátlak neporušil tato práva, by se měly s přihlédnutím ke všem okolnostem věci zohlednit: povaha a míra nátlaku k získání důkazních prostředků, váha veřejného zájmu na vyšetření a potrestání předmětného trestného činu, existence případných relevantních záruk v řízení a účel, k jakému je získaný materiál použit. Míra nátlaku, který je na podezřelou nebo obviněnou osobu vyvíjen, s cílem přinutit ji poskytnout informace o obvinění proti ní, by však, ani z důvodů bezpečnosti nebo veřejného pořádku, neměla eliminovat samotnou podstatu jejího práva neobviňovat sám sebe a nevypovídat. Takováto formulace je nejasná, takže by mohlo dojít k jejímu zneužití. Proto by měla být vypuštěna. Z textu by mělo být jasné, že mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo použití fyzického či psychického násilí nebo hrozeb proti obviněné osobě je zakázáno, protože nerespektuje lidskou důstojnost a právo na spravedlivý proces. Bohužel se při boji proti terorismu a závažné trestné činnosti ukazuje, že i moderní demokratické státy se někdy uchylují k metodám z dob minulých (viz případy projednávané ESLP, např. Irsko v. Spojené království, stížnost č. 5310/71, týkající se používání zvláštních metod výslechu; Gäfgen v. Německo, 2005, týkající se vyhrožování fyzickým násilím ze strany policie; El-Masri v. Makedonie, 2012, týkající se mimořádného vydávání osob; El-Haski v. Belgie, 2012, týkající se neplatnosti důkazního materiálu získaného mučením). Navrhovatelka by proto ráda zdůraznila, že článek 3 EÚLP týkající se zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení je absolutním právem, které podle článku 15 EÚLP nelze derogovat, protože článek 3, který stanovuje absolutní zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení DT\1023400.doc 3/6 PE530.088v01-00
a nelidských či ponižujících trestů, zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratické společnosti. Tento článek nestanovuje žádná omezení, čímž stojí v protikladu k většině normativních ustanovení úmluvy a protokolů č. 1 a 4, a podle čl. 15 odst. 2 se od něj nelze nijak odchýlit, i kdyby existovalo veřejné nebezpečí ohrožující existenci národa (ESLP, Saadi v. Itálie, 2008, odst. 127). Ze znění textu by mělo být patrné také to, že důkazy získané takovýmto zacházením nejsou přípustné, protože zkušenosti nabyté v minulosti v oblasti trestního práva jasně prokazují, že disciplinární řízení proti důstojníkům nejsou účinným nápravným prostředkem, protože nemohou adekvátně nahradit účinný systém vyloučení nezákonně získaného důkazu, jak bude vysvětleno níže. Stejně tak ze znění textu Komise jasně vyplývá (viz bod odůvodnění 18), že je důkazy nesouvisející se svědectvím (vzorky krve a moči, DNA, otisky prstů, fotografie, písemné či ústní výpovědi za účelem identifikace atd.) možné shromažďovat a používat. Jejich shromažďování a použití totiž neporušuje právo neobviňovat sám sebe, a to v souladu s rozsudkem ESLP ve věci Saunders v. Spojené království, 1996, podle nějž se toto právo nevztahuje na použití materiálů v trestním řízení, které mohou být získány od obviněné osoby donucovacími prostředky, avšak které existují nezávisle na vůli podezřelého, jako jsou například dokumenty získané na základě povolení k prohlídce, dechové zkoušky, vzorků krve či moči a tkáně pro účely zkoušek DNA. Takové metody by ale byly nezákonné například v případě, že by byly použity vysoce invazivní a neuznávané lékařské postupy nebo pokud by testy byly zaměřeny na zjištění výpovědí, které by ze své podstaty byly svědecké. V této souvislosti již například Nejvyšší soud USA ve věci Schmerber v. Kalifornie (384 U.S. 757) z roku 1966 jasně stanovil, že pokud je osobu nucena k podstoupení testů, jejichž cílem je stanovit její vinnu nebo nevinnu na základě samovolných či nedobrovolných fyziologických reakcí, je nutné brát v úvahu ducha a historii pátého dodatku, a jako příklad uvedl povinné používání detektorů lži. ESLP v této souvislosti uvedl, že při získání důkazů z těla podezřelé osoby za použití silných dávidel nelze řízení považovat za spravedlivé (Jalloh v. Německo, 2006). b) Obrácení důkazního břemene Čl. 5 odst. 2 znění návrhu Komise povoluje domněnky, které přesouvají důkazní břemeno. Toto postoupení břemene vychází z rozhodnutí ESLP ve věcech Salabiaku, 1988, Telfner, 2001 a O'Halloran a Francis v. Spojené království, 2007. Navrhovatelka se však domnívá, že začlenění čl. 5 odst. 2 nezohledňuje charakteristické zvláštnosti výše zmíněných případů držba zakázaného zboží (Salabiaku), postoupení k volnému uvážení soudů a přímé důkazy (Telfner; bylo shledáno porušení) nebo zvláštní režim pro dopravní přestupek, který povoloval domněnku, že majitelem auta je jeho řidič (O'Halloran a Francis). Tento způsob začlenění do legislativního textu dostatečně nezohledňuje zvláštnosti výše uvedené judikatury ESLP ani nebere v úvahu rizika spojená se zahrnutím ustanovení o domněnkách, které obracejí důkazní břemeno v normativní části legislativního textu. Navrhovatelka podotýká, že by měla být v této souvislosti zohledněna i nedávno přijatá směrnice 2013/48/EU o právu na přístup k obhájci, pokud jde o zahrnutí široce pojatých obecných výjimek z práva na přístup k obhájci (čl. 3 odst. 6 uvedené směrnice) 1 vycházejících 1 6. Ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování práv stanovených v odstavci 2a v rozsahu, v němž je to s ohledem na zvláštní okolnosti případu opodstatněno jedním či několika z těchto přesvědčivých důvodů: PE530.088v01-00 4/6 DT\1023400.doc
z konkrétních judikátů ESLP. Namítalo se, že takováto široce pojatá legislativní výjimka nezohledňuje specifika judikátů ESLP, a že dokonce hrozí, že nezohlední budoucí změny judikatury ESLP, čímž způsobí nesoulad právních předpisů EU a judikatury ESLP, při němž by předpisy EU mohly mít nižší váhu než minimální ustanovení EÚLP. Stejně tak existuje nebezpečí, že převedení specifických judikátů (např. Salabiaku) na obecné legislativní domněnky bude mít negativní vliv v členských státech s vyššími normami (i přes ustanovení o zachování úrovně ochrany) a zároveň způsobí, že kandidátské státy EU a budoucí kandidátské státy budou tato práva ve svých právních předpisech zohledňovat jen minimálně. Proto by měl být čl. 5 odst. 2 vypuštěn nebo zcela přeformulován. c) Přípustnost důkazů Některé části návrhu Komise obsahují pravidlo týkající se přípustnosti důkazů (čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 4 a článek 10). Obecně vzato jsou společná pravidla EU týkající se přípustnosti důkazů vítána a jsou přímým důsledkem harmonizace procesních práv. Pokud se harmonizace procesních práv nezabývá následky jejich porušení, lze ji považovat za lex imperfecta. Proto jsou společná pravidla EU týkající se přípustnosti důkazů již zavedena v čl. 12. odst. 2 směrnice 2013/48/EU o právu na přístup k obhájci. Použité normy by však opět měly mít vyšší úroveň, přičemž by se jako minimum měla dodržovat alespoň judikatura ESLP. Komise ve svém návrhu považuje nepřípustnost důkazů za důsledek porušení práva nevypovídat a práva neobviňovat sám sebe, ledaže by jejich použitím nebyl dotčen spravedlivý průběh řízení. Tato definice však nebere v úvahu jednoznačnou judikaturu ESLP týkající se důkazů získaných na základě porušení článku 3 EÚLP (mučení a nelidské a ponižující zacházení). ESLP se například ve věci Gäfgen v. Německo (a to dokonce v rámci velkého senátu) jasně vyslovil ve smyslu absolutní nepřípustnosti důkazů a vyloučení nezákonně získaných důkazů v případech, kdy je na základě porušení článku 3 EÚLP získána přímá výpověď, a absolutní nepřípustnosti nepřímých důkazů získaných mučením. Tato hypotéza byla v nedávné době opět shrnuta v rozsudku ve věci El-Haski v. Belgie, kde je v odstavci 85 uvedeno, že při použití výpovědí získaných v trestním řízení na základě porušení článku 3 (nezávisle na tom, zda je zacházení kvalifikováno jako mučení nebo nelidské či ponižující zacházení) je celé řízení automaticky považováno za nespravedlivé a je v rozporu s článkem 6 a že tato hypotéza je platná také pro skutečné důkazy získané jako přímý důsledek mučení (tamtéž, odstavec 173); přípustnost důkazu, který byl získán prostřednictvím aktu kvalifikovaného jako nelidské zacházení (jež je v rozporu s článkem 3), jejž však nelze kvalifikovat jako mučení, bude v rozporu pouze s článkem 6, ale jen pokud se ukáže, že porušení článku 3 ovlivnilo výsledek řízení proti obviněnému, tj. mělo vliv na jeho odsouzení či trest. Pokud tedy bylo právo nevypovídat a právo neobviňovat sám sebe porušeno nedodržením článku 3 EÚLP, nelze podle návrhu Komise (ledaže by jejich použitím nebyl dotčen spravedlivý průběh řízení) důkazům přikládat žádnou váhu a musí dojít k jejich naprostému vyloučení (srovnání nezákonnosti a jejich vlivu na spravedlivý průběh řízení). V tomto ohledu a) pokud existuje naléhavá potřeba zamezit závažným nepříznivým důsledkům pro život, svobodu nebo tělesnou nedotknutelnost určité osoby; b) pokud vyšetřovací orgány musí nezbytně přijmout okamžitá opatření umožňující zabránit závažnému ohrožení trestního řízení. DT\1023400.doc 5/6 PE530.088v01-00
tedy návrh Komise není v souladu s minimálními požadavky ESLP. Avšak vzhledem k tomu, že by pravidla EU měly mít vysokou úroveň, bylo by lepší zavést ještě vyšší normy, než je výše popsané současné minimum ESLP. V této souvislosti by navrhovatelka chtěla poukázat na částečně nesouhlasné stanovisko několika soudců ESLP ve věci Gäfgen, v němž je uvedeno, že porušení článku 3 EÚLP je ve všech případech důvodem k přímému vyloučení všech důkazů (přímých i nepřímých, bez rozlišování mezi mučením na straně jedné a nelidským a ponižujícím zacházením na straně druhé, pokud jde o důkazy nepřímé). Stejný postup také navrhla menšina soudců i v jiných případech porušení EÚLP, např. porušení čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) viz nesouhlasné stanovisko soudce Loucaidese ve věci Khan v. Spojené království, 1999. Tento přístup již funguje v některých členských státech. Shrnutí Navrhovaná směrnice týkající se presumpce neviny představuje jeden z milníků moderního procesního trestního práva EU, které je založeno na vysoké míře dodržování základních práv. Vzhledem k výše uvedeným faktům je podle navrhovatelky nutné v současném návrhu Komise provést podstatné změny. PE530.088v01-00 6/6 DT\1023400.doc