Fyzická atraktivita mužské postavy v perspektivě evolučních věd

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií Fyzická atraktivita mužské postavy v perspektivě evolučních věd Bakalářská práce Vít Třebický Praha 2010

Autor práce: Vedoucí práce: Vít Třebický doc. Jan Havlíček, Ph.D Datum obhajoby: Září 2010 Str. 1

Bibliografický záznam Třebický, Vít. Fyzická atraktivita mužské postavy v perspektivě evolučních věd. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2010. Vedoucí bakalářské práce doc. Jan Havlíček, Ph.D Anotace Postava o jedinci vypovídá mnohé informace, často se jedná o znaky, které poukazují na mládí, zdraví a především zdatnost jedince. Atraktivita postavy je tak pro jedince poměrně zásadní, protože od fyzické atraktivity postavy se odvíjí jedincova hodnota jako potenciálního partnera. Evoluční psychologové předpokládají, že jedincova fyzická atraktivita je založena na znacích reprodukčního potenciálu. Muži se vyvinuli tak, aby nalezli optimálně atraktivní ženy, ženy s určitým rozsahem BMI, který je dobrou známkou optimálního zdraví a reprodukčního potenciálu. Zdá se ale, že znaky mužské fyzické atraktivity slouží jiné funkci. Zdá se, že u mužů je tvar těla, indikátor fyzické zdatnosti, důležitější než BMI (Dixson, Halliwell et al. 2003). Díky naší evoluční minulosti mohli být fyzicky zdatnější muži lepší v zabezpečování sebe sama a v zabezpečování svých rodin bez nutnosti většího riskování (Mackinnon 2000), mohli být lépe připraveni na intrasexuální kompetici (Keeley 1996) a mohli efektivněji užívat agresivitu k získání zdrojů nebo k obraně partnera a potomků (Smuts 1992). Proto Hönekopp uvádí, že fyzická zdatnost jedince je důležitou složkou spojenou s hodnotou jedince jako potenciálního partnera, a proto fyzická zdatnost pozitivně koreluje s fyzickou atraktivitou (Honekopp et al. 2007). Fyzická zdatnost je tak klíčovou funkcí fyzické atraktivity mužské postavy. Když ženy hodnotí atraktivitu mužů, pravděpodobně reagují na komplexní soubor vizuálních znaků. Dřívější studie ukázaly konzistentní preference žen pro určité prvky mezomorfního somatotypu. Tyto preference se i v mezikulturním srovnání příliš neliší (Dixson, Dixson et al. 2007; Swami et al. 2005; 2007) a proto nejspíš existuje určitá fundamentálnější preference namísto kulturní preference (Dixson, Halliwell et al. 2003). Fyzická atraktivita člověka je tedy důležitým aspektem vizuální percepce sloužící k výběru partnera. Vnímání atraktivity je vyvinutou adaptací, která podporuje preferenční párování s jedinci s vyšší hodnotou jako potenciálních partnerů. Str. 2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. V Praze dne 22. 6. 2010 Vít Třebický Str. 3

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu této bakalářské práce doc. Janu Havlíčkovi, Ph.D za rady, pomoc, připomínky a mnoho času, který mé práci věnoval. Chtěl bych také poděkovat celému týmu Etologie člověka na katedře obecné antropologie FHS UK, protože jejich povzbuzování a zájem o mou práci byly velkou motivací. Velký dík patří mé přítelkyni, bez jejíž důvěry, trpělivosti a podpory při psaní bych tuto práci jen s obtížemi dokončoval. Na závěr bych rád poděkoval svému dědovi za důvěru, kterou do mého studia etologie člověka vkládá. Str. 4

Obsah Bibliografický záznam... 2 Anotace... 2 Prohlášení... 3 Poděkování... 4 Obsah... 5 Úvod... 6 Teoretické zakotvení... 6 Jeden znak nebo všechny?... 13 Výzkum fyzické atraktivity... 14 Konstituce postavy... 14 Symetrie a asymetrie postavy... 30 Výška postavy... 34 Délka nohou a poměr délky nohou k tělu... 41 Atraktivita ochlupení... 46 Velikost penisu... 51 Závěr... 55 Literatura... 59 Str. 5

Úvod Mým zcela původním záměrem bakalářské práce bylo provést výzkum preferencí fyzické atraktivity mužského těla se zaměřením na svalový rozvoj. Ale řada okolností a komplikací provázející design původně zamýšleného výzkumu mne zavedla trochu jiným směrem. Při studiu množství doposud provedených výzkumů jsem začal zjišťovat jak rozsáhlé téma preferencí fyzické atraktivity je, ale jak malé množství z těchto výzkumů se zabývá výlučně fyzickou atraktivitu mužské postavy nebo sekundárními pohlavními znaky mužského těla. Převážná většina provedených výzkumů se věnovala atraktivitě ženské postavy nebo atraktivitě tváře žen a mužů. Těmto tématům se tedy ve své bakalářské práci věnovat nebudu, nejen proto, že mnoho práce na tomto poli již bylo provedeno a obě témata by vystačila rovnou na několik bakalářských prací (krásnou prací zabývající se fyzickou atraktivitou ženského těla je bakalářská práce Danici Babicové (Babicová 2008) a pro zájemce o tvář doporučuji knihu Lidský obličej, která vyšla v loňském roce (Blažek and Trnka 2009)), ale hlavně proto, že mužská postava a její atraktivita se zdála výzkumně téměř nedotčená. Cílem mé práce tedy bylo zrevidovat dosavadní výzkum preferencí fyzické atraktivity mužské postavy v hodnocení žen z perspektivy evolučních věd. Pokusit se zjistit co je považováno za fyzicky atraktivní, jaký to může mít smysl z pohledu evolučního myšlení a zdali tyto preference nesdílí nějaké obecné pravidlo. Teoretické zakotvení Intenzivní zájem o studium fyzické atraktivity člověka můžeme sledovat od roku 1966, kdy Hatfield ve svém výzkumu zjistil, že jediné, co k sobě přitahovalo náhodně vybrané osoby, je právě fyzická atraktivita (Hatfield, Aronson et al. 1966). Mnoho následujících výzkumů poukázalo na fakt, jak silně zasahuje hodnocení fyzické atraktivity do našich životů. Jak z výzkumů vyplívá, atraktivnější lidé mají lepší možnosti při výběru partnera a mohou si i atraktivnějšího partnera vybrat. Atraktivnější lidé dokonce ve společnosti požívají mnohé výhody lepšího zacházení, získávají lepší zaměstnání, mají vyšší platy a dokonce více přátel (Langlois, Kalakanis et al. 2000). Str. 6

Díky práci Busse (Buss 1989) víme, že fyzická atraktivita hraje roli při výběru partnera nejen v naší nejvíce zkoumané západní společnosti, ale všude po celém světě existují standarty toho, co je považováno za atraktivní. Jedny z posledních závěrů dokonce ukazují, že lidé z mnoha různých kultur a populací se obecně shodují na tom, kdo je atraktivní a kdo není (Langlois, Kalakanis et al. 2000). V roce 1979 Symons začal studovat fyzickou atraktivitu jako výsledek přírodního výběru a po řadu dalších let tak udal směr výkladovému rámci fyzické atraktivity, který se ubírá v duchu evolučního myšlení. Na úvod této práce stručně proberu základní pojmy a koncepty, v jejichž rámci výzkum fyzické atraktivity probíhá. Postupně a intenzivněji se těmito koncepty budu zabývat v jednotlivých kapitolách této bakalářské práce, kde budou uvedeny v kontextu jednotlivých výzkumů fyzické atraktivity mužského těla. Jedním z takových pojmů je adaptacionalismus. Je to výzkumná strategie, která hledá adaptace a snaží se objasnit selekční tlaky, které v průběhu evoluce zvýhodňovaly jedince nesoucí tyto adaptace. Tento směr je nyní hlavním směrem výzkumu chování živočichů a také většina zkoumání fyzické atraktivity člověka z evoluční perspektivy je vedena v tomto výkladovém rámci (Gangestad and Scheyd 2005). Adaptace má v evoluční biologii dva významy. Je to proces, kterým přírodní výběr modifikuje fenotyp a tvoří tak znaky, který umožňuje projev určitých genů na místo ostatních a způsobuje tak evoluci. Adaptace ale také odkazují na konečný výsledek tohoto procesu adaptací jsou potom znaky vzniklé fenotypovou modifikací přírodním výběrem. Adaptace je potom ve smyslu evolučního myšlení výhodou. Funkcí adaptace je vliv na daný znak k tomu, aby se vyvinul. Tento efekt zvyšuje reprodukční úspěch nositelů tohoto znaku (Gangestad and Scheyd 2005). Dalším termínem je znak. Biologové užívají termín znak k odkazování na fenotyp organismu. Dle liberálnější definice muže být znak jakýkoliv aspekt fenotypu, který může být určen na základě jakéhokoliv kritéria (Gangestad and Scheyd 2005). Organismy se snaží získávat v prostředí energii, kterou dále alokují buďto do reprodukce nebo do aktivit zvyšujících šanci na přežití. Kdyby organismy mohly Str. 7

investovat nekonečné množství energie bez jakýchkoliv nákladů, mohly by se vyvíjet a růst velice rychle, mohli by se začít rozmnožovat hned po narození, produkovat tak velké množství potomků. Ale v biologické realitě jsou organismy omezeny určitým omezeným množstvím energie, které získají pomocí vynaložené energie a času. Alokování tohoto omezeného množství energie a času s sebou nese nutnost dělat jakési kompromisy, nutí organismy rozhodnout se o relativních hodnotách způsobů, jak tuto energii a čas využít. Dalo by se předpokládat, že se u jedinců vyvinuly adaptace, které vedou k alokování tohoto omezeného pemza energie na zvýšení zdatnosti. Z toho důvodu například selekce ne vždy zvýhodňuje plození velkého množství potomků a spíše zvýhodňuje takové plození a péči o potomky, které maximalizuje celkový reprodukční úspěch potomků skrze optimální poměr mezi množstvím a kvalitou potomků (Gangestad and Scheyd 2005). Zde je dobré zmínit, že klíčovým prvkem zkoumání atraktivity je právě množství úsilí a energie, které jedinec může využít na tvorbu znaků - signálů, které jsou druhým pohlavím považovány za atraktivní. Adaptacionalisté často užívají model kvantitativní optimalizace ve snaze pochopit, jak selekce působí na fenotyp, jak se adaptuje. V tomto modelu účinkuje jeden nebo více jedinců, kteří jsou nositeli fenotypu, jemuž se výzkumníci snaží porozumět a výsledky tohoto modelu jsou vyjádřeny v jednotkách vztažených ke zdatnosti jedince (například jednotky energie). Soubor možných rozhodnutí jedince je sadou fenotypových nebo behaviorálních alternativ, které jsou k dispozici za určitou cenu vynaložené energie a získaných výhod. Adaptace je potom taková optimální fenotypová nebo behaviorální alternativa, která maximalizuje zisky jedince a minimalizuje jeho náklady. Identifikování adaptací ale není zcela jednoduché. Evoluční biologové se snaží adaptace pochopit, jelikož adaptace sami nám svůj účel nemusí prozrazovat. Hlavním kritériem chápání adaptací je zvláštní účel dané adaptace. Určitá vlastnost poukazuje na svůj zvláštní účel, pokud se tato vlastnost prokáže jako účinný nástroj na vykonávání tohoto zvláštního účelu a navíc není možné nebo je příliš komplikované přijít na alternativní evoluční proces, který by vedl ke vzniku této vlastnosti jiným způsobem než selekcí této vlastnosti pro daný účel. Str. 8

Atraktivita je díky všemu výše zmíněnému nahlížena jako výsledek adaptace. Jedinci hodnotí ostatní jedince za atraktivní výsledkem dříve zvýhodňovaných znaků. Hodnocení atraktivity také poukazuje na určité znaky u jedince, který atraktivitu hodnotí. Jedinec hodnotící atraktivitu má určité znaky vedoucí k tomu, že určité vlastnosti u ostatních jedinců hodnotí jako atraktivnější. Adaptacionalisté tak pracují s hypotézou, že i znaky hodnotitele pomáhající mu v hodnocení jsou adaptací, jelikož mít takový znak je pro vybírajícího si jedince výhodou. Obecně jsou tendence hodnotit určité znaky u jedinců opačného pohlaví za atraktivní považovány za výhodné, protože reprodukční úspěch jedince je ovlivněn kvalitami jedince, kterého si k párování vybral. V širším měřítku evoluční biologové používají dva druhy výhod plynoucí z párování, které mohou partneři pro párování poskytovat. Jednou z nich jsou nepřímé genetické výhody pro potomky, jako lepší schopnost přežít. Druhým jsou přímé materiální výhody, jako je shánění potravy, péče o potomky, fyzická obrana sebe, partnera i potomků. Potom ti, kteří se budou párovat s jedinci, kteří zlepší jejich reprodukční úspěch, budou oproti ostatním zvýhodněni. Selekce tak mohla zvýhodnit dispozice k tomu být přitahován k jedincům, kteří signalizují své kvality a potenciální výhody z párování se s nimi. Jakmile jedinci jednoho pohlaví začnou preferovat určité kvality, tyto preference vytvoří selekční tlak preferující znak signalizující tyto kvality. Jedinci, kteří potom jsou nositeli tohoto znaku, mají větší reprodukční úspěch. Tato selekce určitých znaků u jedinců opačného pohlaví je potom pohlavním výběrem. Fyzické znaky, které ostatní jedinci považují za atraktivní, mohou být chápány jako signál určitých kvalit. Koevoluce preferencí a preferovaných znaků potom může být chápána jako evoluce signalizačního systému, kde jedno pohlaví vlastní signál a druhé pohlaví vlastní mechanismus pro rozpoznávání tohoto signálu a adekvátního reagování na tento signál. Signálům kvality nebo stavu jedince se dostává mnoho pozornosti ze strany biologů zabývajících se teoriemi signalizace, protože kvalita nebo stav jedince poukazují na jedincovu schopnost interagovat s prostředím, získávat a efektivně investovat energetické zdroje. Velice dobrý stav jedince je spojován s jeho zdravím. Nejde však pouze o zdraví ve smyslu nepřítomnosti nemoci, zdraví naznačuje lepší Str. 9

fenotypovou zdatnost jedince a schopnost obstarávat zdroje. Jedinci v lepším stavu si tak mohou snáze najít lepšího partnera a to hned z několika důvodů: mají lepší genetickou výbavu, kterou předají potomkům; mají lepší schopnosti poskytovat výhody jako je ochrana nebo potrava; mají lepší schopnost reprodukovat se a mají lepší rezistenci nemocím. Dalo by se říci, že signální systém dosáhne rovnováhy, když ani signalizující a ani přijímající jedinec nemá z této výměny větší výhodu. Aby byl signál spolehlivým ukazatelem kvality, musí zůstat zachovaný vztah mezi kvalitou a sílou tohoto signálu. Zahavi přišel s představou, že vysoké náklady na tvorbu určitého preferovaného znaku potvrzují jeho důvěryhodnost. Podle tohoto předpokladu jedinci mohou signalizovat to, že jsou vysoce kvalitní i s handicapem - vlastností, díky které musí vynakládat mnoho energie na přežití. Hlavní myšlenkou teorie handicapu je, že jedinec, který si může dovolit takový znak, který je pro něj zároveň velkým handicapem, musí být mnohem životaschopnější než jedinci, kteří mají daný handicap jen malý. Handicapující znak je potom čestným signálem životaschopnosti (Zahavi 1975). Jelikož Zahaviho model handicapu byl pouze myšlenkovým konstruktem bez modelových podkladů, tak Grafen vytvořil modely handicapu (Grafen 1990). Předpokládal, že všichni jedinci bez ohledu na jejich kvality, mají z určité úrovně signálu stejné výhody pro svou zdatnost. Signál se v tomto modelu může vyvinout k tomu, aby poukazoval na určité kvality, když jsou náklady na vyšší zdatnost spojeny s vývojem a udržením si určité úrovně signálu nižší pro kvalitnějšího jedince a vyšší pro méně kvalitního. V takovém případě je velikost handicapu, která maximalizuje skutečnou zdatnost jedince větší u kvalitnějších jedinců. Takový signál potom čestně vyjadřuje jedincovu zdatnost jednoduše proto, že méně kvalitní jedinec si nemůže dovolit vytvořit tak prominentní signál. Náklady, které by na takový znak musel vynaložit, by možný zisk z párování se díky velikosti tohoto signálu nevykompenzoval (Gangestad and Scheyd 2005). Další vývoj výzkumů čestných signálů v teorii signalizace nám pomáhá této otázce stále lépe porozumět. Systém volby partnera pomocí signálů poukazujících na stav jedince neznamená, že největší signály jsou vysílány jen nejzdatnějšími jedinci. Str. 10

Modely tohoto systému ukazují, že v rovnovážném stavu mohou mít kvalitnější jedinci s velkými signály stejnou, větší nebo i nižší životaschopnost než jedinci s menšími signály. Tyto rozdíly závisí na parametrech systému, ve kterém se jedinci nachází. Důležitým parametrem v takovém systému je čas, který musí příjemce daného signálu vynaložit k nalezení jeho nositele. U některých živočišných druhů mohou být schopnosti preference atraktivity velice laciné a samci těchto druhů, kteří jsou nositeli nejlepšího signálu atraktivního znaku, se spárují se skoro všemi samicemi, což podpoří intenzitu, s jakou samci vysílají daný signál. Někdy tento stav dosáhne situace, kdy vysoce kvalitní samci vysíláním příliš silného signálu sníží svou životaschopnost na úroveň méně kvalitních rivalů. Ale v situacích, kdy samice ve vztahu k ziskům investují relativně mnoho do svých preferencí, systém nikdy nedojde za mez příliš vyvinutých signálu, jejichž příčinou by se zhoršovala životaschopnost vysoce kvalitních samců na úroveň těch méně kvalitních (Gangestad and Scheyd 2005). Otázkou nám zde však zůstává, zdali je systém čestných signálů všudypřítomný. Model, který nepředpokládá spojení mezi intenzitou a kvalitou signálu se nazývá model smyslového zkreslení (Kirkpatrick and Ryan 1991). V tomto modelu má jedno pohlaví tendence preferovat jedince určitých kvalit, jelikož tato tendence přináší výhody i v jiných oblastech, nežli je pouze párování. Tato tendence může být preferencí pro vedlejší produkt jiné adaptace. Fisher výstižně popsal proces, v němž původní malá preference nakonec vede k extremním znakům a preferenci pomocí náhodné selekce. Pokud je určitý znak u jednoho pohlaví preferován kvůli smyslovému zkreslení u opačného pohlaví, geny zodpovědné za tyto preference se rozšíří a zesílí, protože se propojí s geny pro predispozici preferovaného znaku. Kokko však uvádí, že takovýto model zakládající se na malém původním senzorickém zkreslení je nepravděpodobný (Kokko, Brooks et al. 2003). V jakémkoliv případě se ale dá předpokládat, že signál, který se v průběhu evoluce vyvinul, se stane nákladným a s tím jak bude jeho nákladnost stoupat, budou pouze kvalitnější jedinci schopni tento signál účinně vytvářet. Jak Kokko dále uvádí, nemělo by se na model smyslového zkreslení pohlížet jako na konkurenta modelu čestných signálů (Kokko, Brooks et al. 2003). Kokko si totiž myslí, že smyslové zkreslení mohlo být počátečním bodem vzniku procesu vedoucímu k čestným signálům. Str. 11

Čestné signály poukazující na kvalitu jedince se mohly v průběhu evoluce vyvinout skrze materiální výhody, které přímo ovlivňují míru reprodukčního úspěchu nebo skrze výhody genetické, které se přenesly dále na potomky. V určitých případech mohlo hrát v preferencích roli obojí. V párových systémech, kde samci a samice formují sociálně monogamní páry a hodně investují do potomků, mohou přímé a nepřímé výhody kovariovat negativně. To může být skutečností, pokud samice nejsou monogamní a jejich potomci jsou často výsledkem mimopárové kopulace. V takových případech mohou vysoce kvalitní samci optimalizovat alokování své snahy investováním méně do potomků a více do mimopárové kopulace. Potom tam, kde přímé i nepřímé výhody korelují negativně, mohou samice preferovat samce, kteří buď investují více do přímých, nebo více do nepřímých výhod. Navíc preference samic se mohou lišit v závislosti na tom, zdali si volí partnera pouze pro mimopárovou kopulaci (zde by samice vybírala nepřímé genetické výhody), nebo pro výchovu potomků (zde by samice vybírala přímé materiální výhody). Při volbě partnera využívá mnoho živočišných druhů k ohodnocení kvality partnera více signálů než pouze jeden. Jedním z vysvětlení užívání více signálů je možná chyba v přenosu signálu. Využívání více signálů informujících o kvalitě se tak nejspíš vyvinulo z toho důvodu, že každý další signál přináší informaci, kterou ostatní signály předávat nemusí a potvrzuje tak doposud získané informace o kvalitách potenciálního partnera. Možné také je, že užívání více signálů poskytuje nejen více informací, ale všechny sledované signály mohou podávat informace o různých kvalitách, na jejichž základě se lze lépe rozhodovat. Pohlavní výběr signálů u mnoha živočišných druhů působí mnohem silněji pouze na jedince jednoho pohlaví. U savců jsou samice omezeným zdrojem reprodukce pro samce a samci tak musí nejen svou kvalitu signalizovat, ale musí mezi sebou o přístup k těmto samicím bojovat. Selekční tlak na samičí signály je zde mnohem slabší. Ale u druhů, kde samec i samice hodně investují do potomků, se může vyvinout tzv. vzájemná volba partnera, kde jsou obě pohlaví selekcí tlačena k signalizování svých kvalit. Tato vzájemná volba se pak jeví jako charakteristická pro člověka, kde muži i ženy hodnotí potenciálního partnera a z části tak činí na základě fyziologických kvalit, tedy fyzické atraktivity (Gangestad and Scheyd 2005). Str. 12

Jeden znak nebo všechny? Převážná většina doposud provedených výzkumů zabývajících se fyzickou atraktivitou zkoumá jednotlivé znaky morfologie člověka, nejčastěji je to buď pouze tvář anebo pouze tělo. V této kapitole bych chtěl zjistit, zdali má tento postup nějaké opodstatnění, protože naše preference se v průběhu evoluce musely logicky vyvinout při hodnocení tváře, těla i ostatních morfologických znaků těla současně. Řada studií se věnovala zkoumání percepce atraktivity a to převážně v kontextu výběru partnera (Thornhill and Gangestad 1999; Grammer, Fink et al. 2003). Jelikož atraktivita zvyšuje pravděpodobnost výběru partnera, dá se tak předpokládat, že atraktivní znaky a preference pro tyto znaky budou pohlavním výběrem zvýhodněny, protože mohou ovlivnit reprodukční úspěch (Rhodes, Simmons et al. 2005). Evoluční psychologové se domnívají, že schopnost percepce atraktivity je adaptací sloužící k výběru kvalitních partnerů (Rhodes 2006). Alternativním vysvětlením je, že percepce atraktivity je pouze vedlejším produktem procesu získávání informací (Peters, Rhodes et al. 2007). Otázkou zde tedy je, zda existuje nějaká interakce mezi tváří a tělem v hodnocení atraktivity a jaký z těchto dvou prvků nejvíce ovlivňuje celkové hodnocení atraktivity? Protože pokud existuje nějaká interakce mezi tváří a tělem, potom nemohou být tvář a tělo zkoumány samostatně a výzkumy založené pouze na preferencích tváře, nebo pouze na preferencích těla, jsou od základu špatné. Zjištění, do jaké míry jeden z těchto dvou prvků ovlivňuje celkové hodnocení atraktivity, je velice důležité (Peters, Rhodes et al. 2007). Protože pokud by jeden z těchto prvků ovlivňoval celkové hodnocení atraktivity silně a druhý jen slabě, bylo by potom lepší věnovat úsilí dalšímu zkoumání tohoto prvku. A v současné době toho víme obecně jen velice málo o vztahu tváře a těla na hodnocení atraktivity. U žen se tomuto tématu věnuje pouze několik prací a o vztahu tváře a těla u mužů nevíme doposud prakticky nic. Výsledkem jednoho z těch několika výzkumů bylo, že celkové hodnocení atraktivity bylo výrazně sníženo, pokud byla atraktivní tvář připojena k neatraktivnímu Str. 13

tělu. Podobný efekt se ale při spojení neatraktivní tváře a atraktivního těla neprojevil (Alicke, Smith et al. 1986). Z těchto výsledků by se pak dalo předpokládat, že největší vliv na hodnocení celkové atraktivity má právě tělo. Avšak výsledky dalšího výzkumu (Mueser, Grau et al. 1984) uvádí, že největší vliv na hodnocení celkové atraktivity má tvář. Až práce Hönekoppa (Honekopp, Rudolph et al. 2007) nám ale dává možné rozuzlení těchto dvou protichůdných výsledků, přichází totiž s názorem, že tělo a tvář ovlivňují hodnocení atraktivity nezávisle na sobě, a to proto, že oba signalizují o svém nositeli jiné informace. Takže i když se percepce atraktivity vyvinula při pohledu na celou postavu, včetně tváře, hodnocení celkové atraktivity jsou založena na sobě nezávislých a unikátních příspěvcích těla a tváře (Peters, Rhodes et al. 2007). Výsledky dosavadních výzkumů dále interpretuje Peters (Peters, Rhodes et al. 2007) tak, že lze smysluplně zkoumat preference tváře i těla nezávisle na sobě. Také je ale možné, že celý obraz člověka je hodnocen více holisticky a preference potom nejsou pouze součtem atraktivity jednotlivých prvků (Reed, Bozova et al. 2003). Touto kapitolou jsem se chtěl pokusit ukázat, že i když se percepce atraktivity člověka vyvinuly v průběhu evoluce při pohledu na celou postavu, má smysl se zabývat zkoumáním i jednotlivých morfologických znaků lidského těla nezávisle na sobě, protože tyto jednotlivé znaky nám mohou říkat mnohé informace o tom proč, kým a kdy jsou preferovány. Což se ovšem postupně dozvíme na následujících stránkách. Nutné je ale zdůraznit, že je zapotřebí se otočit jednou za čas podívat zpět a zjistit k jakým výsledkům došla řada dalších výzkumníků na tomto poli a snažit se jejich výsledky propojit. Výzkum fyzické atraktivity Konstituce postavy Mnoho výzkumného úsilí bylo věnováno fyzické atraktivitě konstituce postavy, avšak převážná většina výzkumů se zaměřovala na fyzickou atraktivitu ženského těla a na místo konstituce postavy se zaměřovali na její tvar. Bylo zjištěno, že WHR (z anglického waist-to-hip ratio; poměr obvodu pasu k obvodu boků) je u žen interpretován jako signál zdraví, plodnosti a signifikantně koreluje s hodnocením atraktivity, dále pak hodnocení atraktivity ovlivňuje i hodnota BMI (z anglického body Str. 14

mass index, index tělesné hmotnosti) (Tovee, Reinhardt et al. 1998; Tovee, Hancock et al. 2002; Swami and Tovee 2005; Furnham, Swami et al. 2006). V posledních letech však stále přibývá výzkumů fyzické atraktivity tvaru mužského těla, jelikož zjištění, že BMI a WHR jsou primárním determinantem ženské fyzické atraktivity, spustilo živou diskuzi o povaze hodnocení atraktivity a dohady, že ženské preference pro mužskou postavu nemohou být tak jednoduše vysvětlitelné pomocí fyzických parametrů, jako je BMI. Mnoho výzkumníků podávalo rozličné předpoklady o tom, že ženy jsou při výběru partnera méně zaměřeny na fyzickou atraktivitu a že spíše sledují znaky vypovídající o schopnosti muže získávat zdroje (Gangestad and Scheyd 2005). Nicméně řada nedávných výzkumů nám podává důkazy o tom, že i ženské preference pro potenciálního partnera se řídí vizuálními znaky fyzické atraktivity. Existuje celá řada pohlavně dimorfických znaků a jedním z nejvýraznějších znaků, je tvar těla, který se mezi pohlavími významně liší (Barber 1995). Některé takovéto pohlavně dimorfické znaky mohou být výsledkem pohlavního výběru tím, že zvyšují atraktivitu jedince pro jedince druhého pohlaví a zvyšují také jeho reprodukční úspěch (Dixson, Dixson et al. 2007). Předpokládalo se tak, že muži se znaky odrážejícími dominanci a maskulinitu jsou hodnoceni jako fyzicky nejatraktivnější. Dále, že testosteron a oblasti těla citlivé na tento hormon hrají klíčovou roli, jelikož právě dominantní muži mají vyšší hladinu testosteronu (Ehrenkantz, Bliss et al. 1974). Také se předpokládá, že určité prvky tělesné stavby mužského těla, a to hlavně rozvoj horní poloviny těla, mohou být výsledkem pohlavního výběru, jelikož svalový rozvoj horní poloviny těla (deltové svaly, prsní svaly, bicepsy) je u mužů výrazně vyvinutější než u žen. Muži mají obvykle v průměru o 61% více svalové hmoty než ženy a převážná většina této hmoty se nachází právě na horní polovině těla (Lassek and Gaulin 2009). Rozdíly mezi pohlavími v množství svalové hmoty na horní polovině těla u lidí jsou v podobném rozsahu, jako u goril, které jsou mezi primáty pohlavně nejvíce dimorfické (Zihlman and McFarland 2000). A rozvoj těchto znaků je ovlivněn právě hladinou testosteronu (Swami and Tovee 2005). Před nástupem puberty jsou rozdíly ve tvaru těla po stránce boků a pasu mezi pohlavími poměrně zanedbatelné. Největší rozdíly se objevují v průběhu puberty a v časné fázi reproduktivního věku, postupem času se tento rozdíl opět vyrovnává. Tyto Str. 15

změny ve tvaru postavy zapříčiňuje aktivita pohlavních hormonů v průběhu puberty a po ní, která ovlivňuje distribuci tukových buněk. Testosteron působí na ukládání tukových buněk v abdominální oblasti a zabraňuje ukládání tukových buněk v gluteofemurální oblasti. Tyto tukové buňky nejsou funkčně homogenní a jejich morfologie i fyziologická funkce se mění v závislosti na jejich anatomické pozici (Vague 1956; Bjorntorp 1991; Rebuffescrive 1991; Furnham, Tan et al. 1997). Uvedená specifika ukládání tukových buněk vytvářejí gynoidní a androidní distribuci tukových buněk, která může být změřena pomocí indexu WHR. Po pubertě začne ženské tělo ukládat více tukových buněk do oblasti boků a hodnota WHR je tak u žen signifikantně nižší než u mužů. Zvyšování hodnoty WHR se začíná obvykle objevovat až s nástupem menopauzy. U zdravého muže se hodnota WHR nachází mezi 0,85 a 0,95. (Furnham, Tan et al. 1997). Mnoho výzkumů dokládá, že WHR je, nezávisle na celkové tělesné hmotnosti, dobrým indikátorem androgenicity (produkce mužských pohlavních hormonů) a estrogenicity (produkce ženských pohlavních hormonů), reprodukčního potenciálu a rizika určitých onemocnění. Mnoho klinických a epidemiologických studií dokládá, že riziko vzniku chorob spojených s obezitou, jako je diabetes, hypertenze nebo infarkt, hrozí více v závislosti na distribuci tukové tkáně nežli na jejím celkovém množství (Bjorntorp 1988). Krom schopnosti reprodukce a úrovně zdraví WHR také signalizuje reprodukční věk (Evans, Hoffmann et al. 1983; Bjorntorp 1988; Evans, Barth et al. 1988; Deridder, Bruning et al. 1990). Díky těmto zjištěním se dá předpokládat existence evolučně vyvinutých proximátních mechanizmů sloužících k rozpoznávání a odhadování hodnoty WHR u potenciálního partnera. A pokud je předpoklad, že atraktivita je spojená se zdravím a reprodukčním potenciálem, správný, mohlo by WHR ovlivňovat vnímání jedincova zdraví a schopnosti reprodukce, tedy ovlivňovat výběr partnera. V roce 1995 Singh provedl jeden z prvních výzkumů preferencí WHR, kdy nechal ženy (Američanky) hodnotit obrázky mužských postav lišících v hodnotě WHR. Stimuly byly seřazeny od velmi hubených po velmi obézní a na těchto obrázcích Singh měřil hodnotu WHR (Singh 1995). Jeho záměrem bylo zjistit, jakou roli může hrát WHR Str. 16

v hodnocení žen a zjistit tak, jaké specifické tvary mužského těla ženy hodnotí jako atraktivní na základě předešlých výzkumů, které předkládají V tvar mužské postavy jako nejatraktivnější (Lavrakas 1975; Beck, Ward-Hull et al. 1976; Horvath 1979; Horvath 1981; Singh 1995). Výsledky jeho práce ukazují, že ženy hodnotí muže s typickým mužským WHR mnohem lépe a nejvíce preferované WHR se podle hodnocení pohybuje v oblasti populačního normálu (Singh 1995). Avšak při výběru partnera se ženy nechávají ovlivnit nejen atraktivitou, ale i mužovo schopností obstarávat a poskytovat adekvátní materiální zdroje. Ve svém výzkumu se Singh zabýval i tímto faktorem a výsledky zde ukazují, že vysoký ekonomický statut muže ovlivňuje hodnocení jeho přitažlivosti, ale ne natolik, aby vykompenzoval nízkou hodnotu WHR, tedy femininní tvar postavy, který byl hodnocen jako nejméně atraktivní (Singh 1995). Singhův původní výzkum později zopakoval a rozšířil Henss (Henss 1995) na německé populaci s použitím stejných stimulů. Jeho výsledky byly jiné než výsledky Singha, u Henssova vzorku byly jako nejatraktivnější hodnoceny postavy s nižší než průměrnou hmotností a tedy nižší hodnotou WHR (Henss 1995). Další replikaci tohoto výzkumu za použití Singhových stimulů provedl v roce 1997 Furnham v Británii (Furnham, Tan et al. 1997). Očekával stejné výsledky, jaké vyšly Singhovi, a dosáhl jich. Muži s průměrnou váhou byli hodnoceni jako nejatraktivnější a muži obézní jako nejméně atraktivní. Tedy postavy s typicky mužskými hodnotami WHR byly hodnoceny nejlépe. Jedním z dalších Furnhamových zjištění bylo, že postavy s hodnotu WHR 0,9 (tedy s hodnotou v optimální oblasti) byly hodnoceny jako nejmladší. Dále pak obézní postavy byly hodnoceny jako nezdravé. Celkově hodnocení zdraví pozitivně korelovalo s hodnocením atraktivity a tak postavy s nejvyššími hodnotami WHR byly hodnoceny jako nejzdravější (Furnham, Tan et al. 1997). Tato zjištění Furnham vykládá tak, že míra zdraví je spojena s hodnocením atraktivity a pokud bude muž hodnocen jako atraktivní, bude zároveň hodnocen jako zdravý. Str. 17

Je ale WHR skutečně nejlepším prediktorem fyzické atraktivity u mužů? Singh si myslí, že ano (Singh 1995). Ale domnívat se, že preference tvaru těla se zakládají pouze na preferencích poměru obvodu pasu k obvodu boků, tedy rozvoje spodní poloviny těla, by bylo mylné. WHR není nejlepším prediktorem těchto preferencí, jak uvidíme dále, ale jeho vliv na hodnocení atraktivity nemůže být opomíjen (Furnham, Tan et al. 1997). Furnham téma atraktivity tvaru postavy neopustil a v roce 1998 vyšly výsledky jeho další studie, ve které se zabývá mezikulturním srovnáním preferencí pro tvar postavy (Furnham and Nordling 1998), protože existuje řada předpokladů, že ideální tvar postavy se mezi kulturami liší (Furnham and Nordling 1998). Základem jeho práce bylo zjištění, že preference pro tvar mužské postavy se za poslední roky výrazně nezměnily. Už Lavrakas v roce 1975 zjistil, že jím dotazované ženy preferovaly mužské postavy ve tvaru písmena V, se širokými rameny, průměrným pasem a boky a se štíhlýma nohama (Lavrakas 1975). Postava, která se dotázaným ženám nelíbila vůbec, měla tvar hrušky úzká ramena a široké boky. Stejné výsledky hodnocení mužské postavy získali od žen i mužů Furnham a Radley (Furnham and Radley 1989), všichni dotázaní hodnotili V tvar postavy jako nejatraktivnější. Mnoho výzkumů se věnovalo mezikulturním rozdílům v hodnocení tvaru postavy a bylo zjištěno, že osoby ze zemí a kultur s nižším socioekonomickým statutem hodnotí obéznější postavy jako atraktivnější, spíše než postavy štíhlé, jako je tomu v zemích a kulturách s vyšším socioekonomickým statutem. Zdá se tak, že tato zjištění potvrzují předpoklad o preferencích pro obezitu v chudších zemích a kulturách, kde může být obezita znakem úspěchu a ekonomického postavení (Furnham and Nordling 1998). Ale země s vyšším ekonomickým statutem a vyšší informovaností považují obezitu nejen za neatraktivní, ale také za nezdravou (Furnham and Greaves 1994). Díky výše zmíněným preferencím vytvořil Furnham pro účely svého výzkumu stimuly, kresby siluet mužských postav, které se lišily v obvodu ramen, hrudníků a pasů. Tyto rozměry založil na průměrných hodnotách v populaci, kdy je obvod ramen 48 (120 cm), obvod hrudníku 40 (100 cm) a obvod pasu 33 (82,5 cm). Stimuly pak měly obvod ramen buď S (46 ) neb obvod M (48 ) nebo L (50 ), obvod hrudníku S (38 ), M (40 ), L (42 ), obvod pasu S (31 ), M (33 ), L (35 ) (Furnham and Nordling 1998). Str. 18

Pro mezikulturní srovnání si Furnham vybral Portugalsko a Dánsko. Krom ekonomických rozdílů těchto zemí mají mezi sebou obě populace rozdíly ve výšce a váze, kdy Dánsko je ekonomicky silnější země s vyšší a těžší populací (Furnham and Nordling 1998). Výsledkem tohoto výzkumu bylo, že dánské ženy prokázaly statisticky signifikantně větší preference pro V tvar mužské postavy (kombinace M-S-S), avšak ne už pro postavu L-S-S. Portugalky nejlépe hodnotily tradiční V tvar postavy (kombinaci L-M-S). Celkově byly jako nejatraktivnější hodnoceny postavy kombinací L-M-S, L-S-S, M-S-S a M-S-M. A jako celkově nejméně atraktivní pak byla u obou populací hodnocena postava S-M-L. Dále také hodnocení atraktivity pozitivně korelovalo s hodnocením zdraví, nejvýrazněji se tato hodnocení objevovala u portugalských hodnotitelek (Furnham and Nordling 1998). To, že jako nejméně atraktivní byla hodnocena postava S- M-L nejspíše znamená, že tento tvar postavy odkazuje na velice nízkou úroveň fyzické zdatnosti a zdraví. Důležité je zmínit, že tvar postavy nejlépe hodnocený v tomto výzkumu, tedy L-M- S se značně liší od postavy vycházející z populačního průměru, jejíž kompozice je M-M- M. Výsledky uvedeného Furnhamova mezikulturního výzkumu nijak přesvědčivě nepotvrzují předpoklad o mezikulturním rozdílu v hodnocení fyzické atraktivity založeném na ekonomickém postavení, tedy preference pro obezitu v ekonomicky slabších zemích. Tento výsledek lze připsat výběru portugalské a dánské populace, které obě pochází ze stejného euro-atlantického okruhu a jejichž ekonomický statut se sice liší, ale zjevně ne dostatečně na to, aby významně ovlivnil místní preference tvaru postavy. Všechny dosud uvedené studie ukázaly, že ženy se přiklánějí k preferencím pro mírně vyvinutější horní polovinu mužského těla. Nicméně všechny tyto studie nesledovaly explicitně mužskou fyzickou konstituci, ale zaměřovaly se převážně na postavy lišící se v hodnotách WHR. Do výzkumu zaměřujícího se nejen na WHR se pustil Maisey a nechal řadou žen ohodnotit série barevných fotografií mužů zpředu. Tyto fotografie postihovaly široký Str. 19

rámec distribuce BMI, WCR (z anglického waist-chest ratio, poměr obvodu pasu k obvodu hrudníku) a WHR ve zkoumané populaci. Všechny tyto tři parametry postavy se prokázaly jako signifikantní faktory ovlivňující hodnocení atraktivity, avšak pouze WCR je dle Maiseye principiálním determinantem atraktivity s podílem 56%. I malá změna v hodnotě WCR výrazně ovlivní hodnocení mužské postavy (Maisey, Vale et al. 1999). Ve srovnání s WCR je WHR a BMI v hodnocení atraktivity poměrně nepodstatné (Maisey, Vale et al. 1999). Maiseyovy výsledky ukazují, že i ženské hodnocení mužské atraktivity může být vysvětleno jednoduchými fyzickými charakteristikami postavy, přesněji pomocí WCR. A tedy tvar a ne velikost těla, je důležitý při hodnocení mužské fyzické atraktivity. Ženy v tomto výzkumu preferovaly muže, jejichž trup má tvar písmene V (to je úzký pas, široký hrudník a ramena, což odpovídá i výsledkům Furhama (Furnham and Nordling 1998) a Lavarkase (Lavrakas 1975). Takovýto tvar postavy poukazuje na fyzickou sílu a svalový rozvoj horní poloviny těla (Maisey, Vale et al. 1999). Evoluční psychologové předpokládají, že jedincova atraktivita pro členy druhého pohlaví je založena na znacích reprodukčního potenciálu. A tak se zdá, že u mužů je právě tvar postavy indikující fyzickou sílu důležitější než pouze tělesná hmotnost vyjádřitelná hodnotou BMI nebo WHR (Maisey, Vale et al. 1999). Další výzkum zabývající se fyzickou atraktivitou mužského těla provedený Fanem (Fan, Dai et al. 2005) přinesl do této oblasti výzkumu nové technologie tvorby stimulů a nový prvek ovlivňující hodnocení atraktivity. Fan totiž k výzkumu využil třídimenzionální modely postav, které do metodologie výzkumů atraktivity přináší potenciálně vyšší ekologickou validitu než dříve (a i nadále) používané kreslené siluety postav. Jako výchozí Fanovy posloužily již uvedené výzkumy a výsledky Singha (Singh 1995) a Maiseye (Maisey, Vale et al. 1999) o vlivu WHR, WCR a BMI na hodnocení atraktivity, ale rozšířil je ještě o VHI (z anglického volume height index, poměr mezi tělesným objemem a výškou). Str. 20

Nejprve Fan analyzoval vztah mezi fyzickou atraktivitou muže a třemi parametry těla, které použil Maisey (Maisey, Vale et al. 1999), zde se výsledky shodovaly s výsledky Maiseye a WCR bylo nejvýznamnějším ukazatelem atraktivity (Fan, Dai et al. 2005). Ale díky rozšíření výzkumu o VHI bylo výsledkem Fanovy práce, že právě VHI nejsilněji koreluje s hodnocením fyzické atraktivity mužského těla, následováno WCR, dále WHR a nejméně korelovalo BMI. To znamená, že VHI je důležitější faktor než WCR nebo WHR a že spíše deviace WHR od optimální hodnoty ovlivňuje fyzickou atraktivitu, nežli sama hodnota WHR (Fan, Dai et al. 2005). VHI je tak podle Fana nejdůležitějším vizuálním znakem fyzické atraktivity s podílem 73% (Fan, Dai et al. 2005). Dále Fan zjistil, že existuje optimální hodnota VHI a že vliv VHI na preference atraktivity není lineární, ale spíše opisuje Gaussovu křivku a jakákoliv odchylka od této optimální hodnoty snižuje hodnocení atraktivity (Fan, Dai et al. 2005). Avšak Fan sám uvádí, že i když z jeho výsledků vychází VHI jako nejlepší ukazatel hodnocení atraktivity, ostatní parametry těla nebo určité tělesné partie (jako hrudník, pas, či boky) mají relativně malý, avšak signifikantní vliv na hodnocení fyzické atraktivity (Fan, Dai et al. 2005). Pokud jsou hodnocení atraktivity vrozenými preferencemi, jak se domnívají někteří evoluční psychologové, lze pak přepokládat, že preference se mezi kulturami lišit nebudou (Singh 1995). Ale donedávna ještě nebyl proveden dostatek mezikulturních výzkumů, které by tento předpoklad potvrdily nebo vyvrátily. Proto, se Swami a Tovée rozhodli prozkoumat hodnocení mužské fyzické atraktivity u žen rozdílných socioekonomických a kulturních původů (Swami and Tovee 2005). K hodnocení použili černobílé fotografie s vysokým rozlišením, které zachycovaly muže zpředu v šedivých přiléhavých dresech a legínách. Swami tyto fotografie použil, jelikož je považuje za realističtější stimuly, než jakými jsou kresby siluet, i když si je vědom, že dvourozměrná fotografie nemůže poskytnout všechny vizuální prvky jako trojrozměrný obraz. Tento problém však dle výzkumu Smitha a Tovéeho (Smith, Cornelissen et al. 2005) hodnocení atraktivity neovlivňuje a dvourozměrnou fotografii tak lze považovat za dostatečnou. Výsledky Swamiho a Tovéeho výzkumu opět potvrdily, že WCR s hodnocením atraktivity koreluje nejsilněji a že i malá změna WCR ovlivní hodnocení atraktivity Str. 21

signifikantně (Swami and Tovee 2005). Tento výsledek preferencí pro WCR Swami později potvrdil ještě jednou u dvou vzorků evropské populace (Swami, Smith et al. 2007). Což jasně naznačuje, že tvar horní poloviny mužského těla v hodnocení fyzické atraktivity je důležitější než celková tělesná hmotnost reprezentovaná BMI nebo tvar dolní poloviny těla reprezentovaný WHR. Dále uvádí, že v jejich vzorku byl vztah mezi BMI a atraktivitou nelineární (Swami and Tovee 2005). Spíše opět opisoval Gaussovu křivku a zvýšení nebo snížení BMI od optimální hodnoty (která se může mezi populacemi lišit) snižovalo hodnocení atraktivity. WHR v tomto výzkumu hodnocení atraktivity neovlivňovalo vůbec (Swami and Tovee 2005). Je třeba uvést, že WCR ve smyslu preferencí pro V tvar postavy (kde je hodnota WCR menší než 1,0) bylo primárním ukazatelem atraktivity pouze u urbánních skupin, které se mezi sebou v hodnocení příliš nelišily, což se shoduje i s výsledky předešlých prací (Maisey, Vale et al. 1999; Fan, Dai et al. 2005). Ale u rurální skupiny z Malajsie (oblast Sabah) tomu tak nebylo. U rurální skupiny byly jako atraktivní považovány tubulární tvary postavy (kde se hodnota WCR blíží 1,0). Jako nejlepší ukazatel atraktivity zde byla hodnota BMI, která vysvětlovala variabilitu s podílem 50% (Swami and Tovee 2005). Swami své výsledky interpretuje tak, že hodnocení mužské fyzické atraktivity ženami může být vysvětleno pomocí některých parametrů postavy jako je WCR a BMI. Nicméně existují mezikulturní rozdíly ve způsobu, jakým jsou tyto parametry užívány (Swami and Tovee 2005). V tradičních, neindustriálních společnostech, je tělesný tuk považován za ukazatel bohatství a prosperity (McGarvey 1991) a obezita je symbolem ekonomického úspěchu (Nasser 1988). Zvyšování socioekonomického postavení je často pozitivně spojeno s tělesnou váhou, protože pouze jedinci s vysokým postavením mají možnost přibírat na váze (Brown and Konner 1987). Zároveň by mohlo být velice výhodné umět ukládat nadbytečné jídlo v obdobích hojnosti jako tuk pro pozdější využití. Potom spoléhání se na větší hodnoty BMI a preference pro větší hodnoty BMI u žen rurální skupiny ve Swamiho práci mohou odrážet právě takovéto vztahy. Str. 22

Uvedené studie se zabývaly zkoumáním fyzické atraktivity za použití WCR, WHR a BMI, zkoumaly vliv tvaru postavy za použití různých variací poměrů určitých partií těla. Až práce Swamiho se zaměřovala na skutečná specifika konstituce a tvaru mužské postavy, ale i tak nadále měřil pouze hodnoty WCR, WHR a BMI. Až práce Dixsona zkoumala skutečně maskulinní tělesnou konstituci neboli somatotyp (Sheldon 1940) a její vliv na mužskou fyzickou atraktivitu v hodnocení žen. Tělesnou konstituci mužské postavy lze klasifikovat podle somatotypu (Sheldon 1940). Klasifikace somatotypů je antropologická metoda definování tělesné konstituce ve vztahu k množství svalové hmoty a tělesného tuku využívající třídimenzionálního systému, který měří mesomorfní (svalnatost), endomorfní (tloušťka) a ektomorfní (štíhlost) složku postavy (Sheldon 1954). V úrovni mesomorfní složky postavy je Homo sapiens pohlavně dimorfickým druhem (Dixson, Dixson et al. 2010), úroveň mesomorfní složky u mužů se mezi populacemi liší, ale uvnitř populace jsou muži obvykle více mesomorfní než ženy (Dixson, Dixson et al. 2010). K hodnocení atraktivity proto Dixson použil perokresby siluet mužských postav, lišících se v somatotypech. Využil mesomorfní somatotyp, somatotyp průměrného muže, ektomorfní somatotyp a endomorfní somatotyp (Dixson, Halliwell et al. 2003; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2010). Možný mezikulturní rozdíl v hodnocení atraktivity Dixson řešil sběrem dat z Anglie, Srí Lanky, Kamerunu, Číny a nově z USA a Nového Zélandu (Dixson, Dixson et al. 2005; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2010). Ve vzorku žen z Anglie a Srí Lanky byl jako nejatraktivnější hodnocen mesomorf, následovaný somatotypem průměrného muže, dále ektomorf a jako nejméně atraktivní byl hodnocen endomorf (Dixson, Halliwell et al. 2003). Ke zkoumání preferencí atraktivity v Kameurunu přistoupil Dixson z důvodu, že pokud má být mezikulturní srovnání validní, je nutně zapotřebí rozšířit sběr dat o některou z oblastí Afriky, v jeho případě centrální. Výsledky Kamerunské populace kopírují výsledky získané v Anglii a na Srí Lance a ženy zde nejvíce preferovaly mesomorfní a průměrný somatotyp, nejhůře hodnocen byl endomorf (Dixson, Dixson et Str. 23

al. 2007). I když rozdíl mezi hodnocením mesomorfního somatotypu a somatotypu průměrného muže nebyl nijak výrazný. Ve vzorku z Číny ženy hodnotily jako nejatraktivnější somatotyp průměrného muže, následovaný mesomorfním a ektomorfním somatotypem. I zde byl endomorfní somatotyp hodnocen jako nejméně atraktivní (Dixson, Dixson et al. 2007). Rozdíl v hodnocení mesomorfního somatotypu u vzorku čínské populace může být zapříčiněn užitím stimulů reprezentujících somatotypy americké populace (Sheldon 1954), které nemusí odpovídat variacím konstituce mužské postavy u zkoumané čínské populace, protože jak již bylo uvedeno, úroveň mesomorfní složky postavy se u mužů mezi populacemi liší. Výzkum na vzorku z USA a Nového Zélandu přinesl stejné výsledky jako předchozí Dixsonovo práce, opět byl jako nejatraktivnější hodnocen mesomorf následován průměrným somatotypem, dále ektomorf a endomorf jako nejméně atraktivní. I zde nebyl rozdíl mezi hodnocením mesomorfa a průměrného somatotypu statisticky významný (Dixson, Dixson et al. 2010). Na skupině žen z Anglie provedl Dixson ještě další výzkumy, kdy nechal ženy hodnotit siluety mužských postav zezadu. V jednom z těchto výzkumů nechal tyto postavy počítačově modifikovat tak, aby vytvořil řadu postav přecházejících z endomorfního somatotypu k mesomorfnímu a dále k ektomorfnímu somatotypu. Atraktivita těchto postav rostla s tím, jak se přibližovaly mesomorfnímu somatotypu, což podtrhuje výsledky původní studie (Dixson, Halliwell et al. 2003). V další části svého původního výzkumu Dixson upravoval u endomorfního a mesomorfního somatotypu hodnoty WHR a WSR (z anglického waist-to-shoulder ratio, poměr obvodu pasu k obvodu boků). WHR dosahovalo hodnot od 0,7 do 1,0 a WSR od 0,5 do 0,85 (Dixson, Halliwell et al. 2003). Výsledky pro WHR ukazují, že nejsilnější preference byly pro mesomorfní postavu s WHR 0,8. Vysoké preference získaly také hodnoty 0,9 a 1,0. Všechny tyto tři hodnoty spadají do normálních hodnot WHR u mužů. Jako nejméně atraktivní byl hodnocen mesomorf s WHR 0,7, což je hodnota WHR typická pro ženy. Dále u Str. 24

endomorfního somatotypu se hodnocení atraktivity zlepšilo, když se hodnota WHR pohybovala mezi 0,9 a 1,0, nicméně i tak bylo toto hodnocení mnohem nižší než u mesomorfní postavy (Dixson, Halliwell et al. 2003). I výsledky manipulace WSR ukazují vyšší preference pro mesomorfní postavu, nejvyšší preference byly pro mesomorfa s WSR 0,6. U endomorfů neměla manipulace WSR významný vliv na hodnocení atraktivity (projevil se pouze trend v preferencích pro WSR 0,8) (Dixson, Halliwell et al. 2003). Tyto studie ukazují, že ženy mají preference pro určité prvky maskulinního somatotypu a sekundární pohlavní znaky. Konzistentnost výsledků preferencí žen z tak odlišných kultur indikuje, že pravděpodobně existují fundamentálnější preference pro fyzickou atraktivitu nežli čistě kulturně podmíněné preference (Dixson, Halliwell et al. 2003; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2007; Dixson, Dixson et al. 2010). Somatotypy Dixon také užil proto, že určování somatotypů je užitečné při ohodnocování fyzické zdatnosti jedince, jeho síly, koordinace a vytrvalosti. Mesomorfové jsou celkově úspěšnější v testech fyzické zdatnosti, ekto-mesomorfové vynikají v dálkových bězích a vytrvalostních aktivitách a endo-mesomorfové excelují v silových výkonech (například ve vzpírání). Zatímco Endomorfové vykazují ve všech testech fyzické zdatnosti nejnižší výsledky (Dixson, Halliwell et al. 2003). Dříve v evoluci člověka mohl mesomorfní muž poskytnout ženě lepší ochranu stejně tak jako výhodu při lovu nebo podobných aktivitách (Buss and Schmitt 1993). Mesomorfní somatotyp může také poukazovat na jiné zdatnost zlepšující znaky, jako lepší výkonnost srdce a metabolismu (Dixson, Halliwell et al. 2003). Na rozdíl od tohoto, endomorfní somatotyp je spojován s vyšším rizikem srdečních onemocnění a celkově horším zdravotním stavem (Katzmarzyk, Malina et al. 1998; Katzmarzyk, Malina et al. 1998). Tyto vlastnosti mohly ovlivnit schopnost mužů uspět v lovecko-sběračské společnosti, ze které se moderní člověk vyvinul. Průměrná postava může být lépe adaptovaná na vytrvalostní výkony a svalnatá postava muže signalizovat schopnosti bránit se a vítězit v intrasexuální kompetici (Dixson, Dixson et al. 2010). Na tato zjištění o fyzické zdatnosti somatotypů volně navazuje práce Hönekoppa, která se zabývá vztahem právě fyzické zdatnosti a fyzické atraktivity mužů. Přistupuje Str. 25

k tématu s hypotézou, že pokud byla fyzická zdatnost mužských předků dnešního člověka faktorem ovlivňujícím jejich hodnotu jako potenciálního partnera a pokud atraktivita signalizuje hodnotu tohoto potenciálního partnera, měla by fyzická zdatnost pozitivně korelovat s hodnocením atraktivity (Honekopp, Rudolph et al. 2007). Výsledky výzkumu jeho hypotézu potvrzují a z hodnocení vyplívá, že jsou ženy schopné odhadnout fyzickou zdatnost muže a hodnotí fyzicky zdatnější muže jako fyzicky atraktivnější (Honekopp, Rudolph et al. 2007). Navíc se v tomto vztahu fyzické zdatnosti a fyzické atraktivity projevil i faktor množství svalové hmoty, kterým hodnocený jedinec disponoval. Další zajímavé rozšíření perspektivy vztahu atraktivity a odhadování fyzické zdatnosti nám přináší výzkum Sella z roku 2009, jehož výsledky dokládají, že hodnocení fyzické zdatnosti pozitivně koreluje i s hodnocením schopností daného jedince bojovat (Sell, Cosmides et al. 2009). Přestože ekologické faktory, které ovlivnily selekci těchto maskulinních znaků, již v dnešní industriální společnosti nemusí být tak důležité, může pohlavní výběr stále dobře vysvětlovat hluboko zakořeněné preference žen pro maskulinnější somatotypy. Dle Dixsona ženy při hodnocení fyzické atraktivity nejspíše reagují na složitý soubor vizuálních signálů a jejich preference projevují gradující tendence (Dixson, Halliwell et al. 2003). Dixson také uvádí, že ačkoliv WHR a WSR tvoří části tohoto souboru vizuálních signálů, i další faktory nesmí být opomenuty. Protože i když určité hodnoty WHR i WSR byly ženami preferovány, byly preferovány pouze ve spojení s mesomorfním somatotypem. Svalnatý mesomorfní trup kombinující úzké boky a široká ramena je pro ženy velice atraktivní, ale široká ramena nebo úzké boky mají na preference jiného než mesomorfního somatotypu vliv pouze nepatrný. Jak jsme se tedy nyní dozvěděli, ženy se zajímají o rozvoj horní poloviny mužského těla. Je také pravděpodobné, že povědomí o této preferenci se samo projevuje ve snaze mnoha mužů dosáhnout žádaného tvaru a kompozice postavy posilováním nebo zdůrazňováním těchto partií zdobením se a oblékáním tak, aby zvýšili svou atraktivitu a reprodukční potenciál pro potenciální partnerky (Furnham and Greaves 1994). Muži nejspíš cítí potřebu zvětšit objem svalů svého trupu a paží, aby dosáhli svalnatější postavy se širokými rameny a hrudníkem a stali se tak atraktivnějšími. Str. 26