Welfare v ekologickém zemědělství Šance pro lepší život hospodářských zvířat

Ing. Romana Šonková Welfare v ekologickém zemědělství Šance pro lepší život hospodářských zvířat

Romana Šonková, 2006

Obsah Úvod................................................................................. 5 Welfare hospodářských zvířat............................................................... 6 Definice welfare zvířat................................................................... 8 Utrpení u zvířat........................................................................ 8 Mají zvířata vědomí?.................................................................... 8 Nejvážnější příčiny utrpení v chovech hospodářských zvířat................................... 9 Realita konvenčních chovů............................................................. 11 Nové technologie, nová dilemata......................................................... 14 Co dále?..............................................................................15 Ekologické zemědělství................................................................... 16 Cíle ekologického zemědělství........................................................... 16 Kontrola ekologického zemědělství....................................................... 17 Ekologické zásady a chovy hospodářských zvířat.............................................. 17 Veterinární péče v ekologických chovech zvířat............................................ 19 Ekologické chovy zvířat z pohledu 5 a 1 svobody........................................... 21 Welfare zvířat v Akčním plánu ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010........... 21 Právní předpisy k ochraně a péči o pohodu zvířat............................................. 22 Přehled právních předpisů ČR upravujících oblast ochrany zvířat............................. 22 Welfare zvířat a spotřebitel................................................................ 25 Závěr.................................................................................. 27 Použitá a doporučená literatura............................................................ 28 Další zdroje informací................................................................. 28 Vysvětlivky........................................................................... 29

Úvod Touto stručnou publikací se obracíme jak na odbornou, tak na laickou veřejnost především na současné a budoucí chovatele hospodářských zvířat a na spotřebitele potravin pocházejících z těchto zvířat. Věříme, že užitečné informace zde naleznou i pracovníci státní správy či kontrolních organizací. Anglické slovo welfare vystihuje asi nejlépe české sousloví životní pohoda. Naší snahou je napomoci správnému chápání pojmu welfare hospodářských zvířat se zaměřením na prostředí ekologického zemědělství, dosud nejetičtějšího a nejšetrnějšího způsobu hospodaření, a dostatečnému ocenění všech přínosů zachovávání welfare pro zvířata samotná, pro jejich chovatele i konzumenty živočišných biopotravin. Doufáme, že následující stránky pomohou přesvědčit alespoň některé farmáře, aby přešli od konvenčních způsobů hospodaření na ekologické či aby rovnou založili nový ekologický chov a to především těch druhů a kategorií zvířat, které se u nás ekologicky buď téměř, nebo vůbec nechovají. Jsou to kuřata na maso (brojleři), nosnice, prasata a ryby. Absence produktů z těchto zvířat v bio kvalitě na našem trhu bohužel znamená, že český spotřebitel je ochuzen o možnost výběru a je nucen kupovat maso, vejce a další potraviny z nešetrných chovů. Jsme přesvědčeni, že s příchodem nového tisíciletí nastal čas změny k lepšímu. Ekologické zemědělství a produkce biopotravin jsou pevně zakotveny v dokumentech na úrovni EU o společné zemědělské politice a strategii trvale udržitelného rozvoje, z nichž vycházejí i rozpracované strategie a programy národní. Tyto dokumenty by měly také zajistit dostatečnou podporu zlepšení chovů a pohody hospodářských zvířat vyčleňováním odpovídajících finančních prostředků z unijních i národních zdrojů. Takový vývoj je především důsledkem toho, že stále více lidí se aktivně zajímá o životní prostředí, o to co dýchají, pijí a jedí, o to, odkud pocházejí potraviny, které se jim dostanou na stůl a také o to, v jakých podmínkách a jaký život prožilo zvíře, jehož maso, mléko či vejce konzumují. Důvodem je samozřejmě zájem o vlastní zdraví a zdraví našich dětí, ale narůstá i zájem a soucit se živými tvory, které jsme k sobě natrvalo připoutali a určili jim nelehký úkol poskytovat nám potravu. I. Stěhulová 5

Welfare hospodářských zvířat Na začátek jakéhokoli pojednání o problematice welfare hospodářských zvířat je třeba si uvědomit celkový rozměr komerčního zemědělství v oblasti chovů zvířat. Množství zvířat porážených pro lidskou spotřebu je obrovité a těžko představitelné. Světová organizace pro výživu a zemědělství (FAO) udává, že každoročně je poraženo více než 50 miliard zvířat, aby masem nasytilo 6ti miliardovou populaci lidí. Z tohoto počtu je nejvíce kuřat (44 miliard) a prasat (více než 1 miliarda). K tomuto závratně vysokému číslu musíme ještě připočíst 5 miliard nosnic chovaných pro snášku vajec. Za posledních 40 let vzrostla výrazně průměrná spotřeba masa téměř na všech kontinentech. V USA z 89 na 124 kg na osobu a rok, v Brazílii z 28 na 79, v Evropě z 56 na 89, v Číně ze 4 na 54 a v Japonsku z 8 na 42. FAO uvádí, že při současném trendu celková spotřeba masa vzroste do roku 2020 na 327 milionů tun. Chovu hospodářských zvířat se běžně říká živočišná výroba. Na zvířata poskytující potraviny se stále díváme jako na zboží. Z tohoto přístupu bohužel vyplývá, že welfare - životní pohoda těchto zvířat není rozhodujícím měřítkem při jejich hodnocení a péči o ně. Jedním ze základních textů, který otevřel novodobou veřejnou diskusi o welfare neboli pohodě hospodářských zvířat se stala kniha Ruth Harrisonové Animal Machines (Zvířecí stroje), kritika tzv. továrních chovů zvířat vydaná ve Velké Británii v roce 1964. Ta vzbudila ohromný zájem veřejnosti a přiměla britskou vládu k sestavení odborného výboru, který se měl zabývat výzkumem welfare zvířat chovaných v intenzivních chovech. Tato komise proslula podle jména svého předsedy jako Brambellova komise. Komise byla silně ovlivněna nejnovějším výzkumem, který předpokládá, že zvířata se chovají převážně tak, jak jim přikazují jejich geny. Když je zvířatům bráněno v přirozeném chování, reagují nenormálními projevy. Kromě jiného došla Brambellova komise k závěru, že zvířata chovaná v holých prostorách, jako jsou bateriové klece pro nosnice, projevují vzorce chování, které jsou známkou frustrace. Krátce řečeno, jejich welfare je narušen. Zpráva Brambellovy komise se pak stala podkladem pro tvorbu britského Zemědělského zákona z roku 1968. Myšlenka konstatující, že hospodářská zvířata mají etologické nároky (etologie nauka o chování zvířat) byla později vtělena do Evropské dohody o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely z roku 1976. K této dohodě přistoupila Česká republika v roce 1998, s platností od 24. 3. 1999. Dohoda stanovuje, že s hospodářskými zvířaty se musí zacházet s respektem k jejich fyziologickým a etologickým potřebám. Definovat fyziologické požadavky je vcelku jednoduché. Jestliže zvíře nemá dostatek krmiva či vody, jeho fyziologické potřeby prostě nejsou naplněny. Farmář, který toto zvířeti neposkytne, tudíž jednoznačně poruší zákon. Avšak definovat etologické potřeby je mnohem obtížnější. Vezměme si například takovou slepici nebo prase. Slepice jsou geneticky naprogramované popelit se a mávat křídly. Podobně prasnice jsou naprogramované si před porodem stavět hnízda. Tyto činnosti jsou však v intenzivních systémech chovů zvířatům úplně odepřeny. Jelikož tyto systémy jsou stále legální, znamená to, že zákonodárci mají bohužel velmi omezený pohled na to, co je podstatou etologické potřeby. Brambellova komise byla znepokojena zejména nedostatkem prostoru poskytovaného intenzivně chovaným zvířatům a ve své zprávě uvedla: Zvíře by mělo mít alespoň možnost svobodného pohybu tak, aby se bez obtíží mohlo otočit, pečovat o čistotu těla, vstát, lehnout si a natáhnout končetiny. Tento požadavek vešel ve známost jako Brambellových pět svobod. Myšlenka pěti svobod získala širší pojetí, když je předefinovala britská Rada pro welfare hospodářských zvířat (Farm Animal Welfare Council, FAWC), která byla zřízena jako poradní orgán vlády pro otázky welfare zvířat v roce 1979. Z pohledu FAWC welfare zvířat zahrnuje jak fyzickou zdatnost, tak i pocit spokojenosti. Krátce řečeno, welfare zvířat znamená mnohem víc než pouhé vyloučení utrpení. Pět svobod Svoboda od hladu a žízně nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu zaručujícímu plné zdraví a tělesnou zdatnost Svoboda od nepohodlí poskytnutím odpovídajícího prostředí včetně úkrytu a pohodlného místa k odpočinku 6

Svoboda od bolesti, zranění a onemocnění prevencí anebo rychlou diagnózou a léčením Svoboda od strachu a stresu zajištěním takového prostředí a zacházení, při kterém bude vyloučeno psychické strádání Svoboda projevit přirozené chování poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného prostředí a společnosti zvířat téhož druhu (Pozn. Jsme si vědomi, že výraz svoboda od... není jazykově korektní, ale je v této souvislosti zažitý a zatím se nepodařilo nalézt lepší český ekvivalent k anglickému výrazu freedom from... ) FAWC zdůraznila, že absolutní a trvalé dosažení všech pěti svobod je nerealistické, nicméně představují inspirativní ideál a zároveň velmi praktickou pomůcku při vyhodnocování welfare zvířat v země- dělských provozech, a nejenom tam. Může sloužit skvěle při srovnání jednotlivých systémů chovů, jak znázorňuje následující tabulka. I. Stěhulová Srovnání pohody nosnic v konvenční bateriové kleci, obohacené kleci a ve volném chovu za použití koncepce pěti svobod (Webster 2005) Systém Konvenční klec Obohacená klec Volný chov Hlad a žízeň přiměřený přiměřený přiměřený Tepelný komfort dobrý dobrý proměnlivý Tělesný komfort špatný přiměřený přiměřený Tělesná kondice, nemoc nízké riziko nízké riziko zvýšené riziko Bolest vysoké riziko (nohy) mírné riziko proměnlivé riziko (klování peří) Stres frustrace méně frustrace proměnlivý (agrese) Strach nízké riziko nízké riziko proměnlivý (agorafóbie) Přirozené chování vysoce omezené omezené neomezené Pro životní pohodu zvířete není ve skutečnosti nutné, aby bylo úplně a trvale osvobozeno od hladu, zimy, bolesti, strachu atd. Je však třeba, aby se zvíře mohlo s těmito problémy vypořádat vlastní aktivitou, a vyhnulo se tak utrpení. V této souvislosti prof. John Webster, přední odborník na welfare zvířat z Bristolské univerzity, navrhl přidat ještě šestou svobodu vykonávat svobodně a osobně kontrolu nad vlastní životní pohodou, a tím se vyhnout nejen utrpení, ale i stavu umrtvující nečinnosti. Při posuzování problémů životní pohody je užitečné mít na paměti i tento významný princip, i když není tak určitý, pragmatický a praktický jako prvních pět svobod. V průběhu posledních zhruba 15 let veřejnost vedená organizacemi pro ochranu zvířat přiměla vlády některých evropských zemí a posléze instituce EU k zavedení legislativy, která zakazuje způsoby chovu, které působí zvířatům největší utrpení zákaz chovu telat na bílé telecí v úzkých kotcích bez možnosti pohybu, živených dietou bez železa a vlákniny (od r. 2007), zákaz chovu prasnic v úzkých kotcích na betonové podlaze, kde se ani neotočí, natož aby si před porodem postavily hnízdo (od r. 2013). Donedávna evropské právo definovalo hospodářská zvířata jako zemědělské produkty. Nyní, na základě Protokolu o welfare zvířat k Amsterdamské smlouvě, platného od 1. 5. 1999, jsou tato zvířata uznána za citlivé tvory schopné cítit bolest a utrpení. Česká republika patří v oblasti právní ochrany zvířat obecně k nejvyspělejším zemím světa (nikoli ve všech otázkách), horší je to však s vymahatelností práva, a tak realita neodpovídá nastavené laťce. Legislativou se podrobněji zabývá samostatná kapitola. 7

Definice welfare zvířat Jakákoli diskuze o životní pohodě vyžaduje analýzu založenou na skutečných pocitech a vnímání zvířat samotných. Pohoda zvířete je určována tím, jak se cítí v dané chvíli, ale to není všechno. Kůň, který pronikne do stodoly a přežere se kukuřicí, zaplatí za tento požitek nejspíš bolestivou kolikou, která ho může ohrozit i na životě. Životní pohoda zvířete tedy musí být definována nejen tím, jak se cítí ve škále pocitů sahajících od utrpení ke slasti, ale také v dlouhodobém horizontu s ohledem na přežití jeho genů. Vyjádřit pojem životní pohoda jednou větou je tedy velmi složité a vede ke zjednodušení. Jedna z definic poměrně výstižně říká: Welfare v obecné rovině je stav dokonalého mentálního a fyzického zdraví, kdy zvíře žije v souladu se svým prostředím. Spíše než zapamatovat si definici životní pohody je třeba chápat, co je obsahem tohoto pojmu. Velmi dobře vystihuje jeho podstatu prof. J. Webster ve své knize z r. 1994 Welfare, životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji: Pohoda zvířete je určena jeho schopností vyhnout se strádání a zachovat si zdatnost. I když diskuse o nejvýstižnější definici welfare stále pokračuje, naprostá většina lidí nyní souhlasí, že skutečná životní pohoda zvířat závisí na více faktorech, než je pouhé vyloučení utrpení. Ostatně mnozí považují nekonečné debaty o definici welfare zvířat za zbytečné, tak jako známá britská etoložka Marian Dawkins, která říká: Je potřeba vědět jen dvě věci. Jsou ta zvířata zdravá? A mají všechno, co chtějí? Utrpení u zvířat Obecně platí skutečnost, že schopnost trpět vyžaduje určitý stupeň vědomí. To znamená, že schopnost trpět je spojována s určitými mentálními schopnostmi, jako je schopnost učit se, pamatovat si, cítit bolest či strach. Zmíněných pět a jedna svobod nám poskytuje užitečný soubor pravidel pro vymezení a analýzu životní pohody zvířat, není přitom však zodpovězena otázka, zda určité zvíře trpí, když některá z těchto potřeb není uspokojena, a jak velká je míra tohoto utrpení. Zkoumáme-li povahu a míru utrpení, měli bychom začít od třech zdánlivě jednoduchých otázek: 1. Co chtějí zvířata od života? 2. Jsou si vědoma utrpení? 3. Jak to my můžeme poznat? Prvním problémem je, že utrpení je subjektivní pocit. Porozumění pocitům zvířat je pro člověka velmi obtížné, nicméně je nutné si uvědomit, že životní pohoda není určena tím, co zvíře dělá, ale jak se cítí. Když nerozpoznáme u některého zvířete známku utrpení, nesmíme si to proto vykládat tak, že zvíře skutečně netrpí. Je to jen jedna z možností. Můžeme být přesvědčeni, že držet tygra v kleci nebo prasnici nakrátko uvázanou je kruté. Pokud ale budeme bez předsudků sledovat chování tygra v kleci nebo uvázané prasnice a zjistíme při tom, že jsou obě zvířata fyzicky zdravá a většinu času tráví příjímáním potravy a spánkem, pak máme před sebou tři možnosti: 1. tato zvířata netrpí; 2. trpí odlišným způsobem než my; 3. nemohou nám sdělit, jakým způsobem trpí. Z této úvahy vyplývá, že pozorování chování zvířat v daných podmínkách nám sice může říci hodně o jejich fyziologických potřebách a nárocích na prostředí, ale jen málo pokud vůbec něco o tom, jak se cítí. To vyžaduje zcela jiný přístup, který vychází z ekonomické teorie pro měření ceny. V podstatě jde o základní otázku: Záleží tomuto zvířeti na tom či onom, a jak moc? Z takto koncipovaného etologického výzkumu dojdeme k závěru, že pokud zvíře vytrvale usiluje, aby něčeho dosáhlo nebo se tomu naopak vyhnulo, pak nám touto aktivitou říká, že si cení této věci, anebo naopak, že mu záleží na její nepřítomnosti. Např. nosnice chovaná celý život v malé kleci je ochotna projít opakovaně složitým bludištěm a splnit několik nesnadných úkolů, aby se dostala do hnízda, které si sama upraví z připraveného steliva, aby pak nerušeně snesla vejce. Smysl pro hodnoty a schopnost trpět nejsou sice totéž, ale obojí je známkou inteligentního uvědomování si sebe sama, tedy určité stránky vědomí. Mají zvířata vědomí? Výchozí předpoklad, že schopnost vnímání je jedinečná vlastnost druhu Homo sapiens, je již příliš chatrný, zvláště proto, že se zatím málokdo pokoušel hledat skutečnosti, které by ho vyvrátily. Většina filozofů a vědců se vyhýbala této otázce v obavě, k čemu bychom mohli dojít. I když je jistě pravda, že mysl člověka je nesrovnatelně složitější než mysl zvířat, je to jenom otázka míry, podobně jako říkáme, že žirafa má nesrovnatelně delší krk než ostatní býložravci. Nesmíme si myslet, že schopnost vnímání a myšlení vznikla najednou u jednoho druhu Homo sapiens, stejně jako si nemyslíme, že lidské oko vzniklo najednou v celé své dokonalosti. Lidské schopnosti vnímání, vědomí a myšlení vznikly, protože byly zásadně důležité pro náš vývoj, který 8

byl zase základem našeho přežití. A protože nutnost vyvinout myšlení byla poháněna tak prvotním cílem, jakým je přežití, nemůžeme vyloučit možnost, že myšlení bylo součástí evoluční strategie i u jiných druhů než u našeho vlastního. Mnoho zvířat, včetně druhů, jejichž život do detailů kontrolujeme, vykazuje schopnosti vnímání a myšlení, které jsou sice mnohem méně složité než ty naše, ale dost pokročilé na to, aby zvíře mohlo pociťovat utrpení a radost. Pocit je však subjektivní požitek, který může být sdělen jen nepřímo. Existují metody na měření důležitosti (hodnoty), kterou zvířata přisuzují svým různým potřebám (nutným a luxusním), jež mohou určovat kvalitu jejich života a mají rozdílné důsledky, když jsou jim odepřeny. Zvířata jsou motivována především přísně utilitaristickými principy určenými k dosažení libosti a omezení strádání. Utrpení bychom neměli ztotožňovat se zátěží. Utrpení nastává, když míra či složitost zátěží přesáhne nebo vyčerpá schopnosti zvířete je zvládat, nebo když je zvířeti znemožněno konstruktivně jednat. Utrpení může také nastat u zvířete nezatíženého žádným stresem z prostředí, které ale nemá příležitost jakkoli konstruktivně přispět ke kvalitě své existence. Dlouhodobé vystavení zdrojům strádání může vyvolat abnormální vzorce chování jako stereotypie či závažné změny v náladách, například když se u zvířete vyvine pocit beznaděje. Zvířata dávají přednost tomu, aby se mohla sama postarat o svou životní pohodu. Jsou nejspokojenější v prostředí, kde mohou přiměřeně tvrdě pracovat pro získání adekvátní odměny, a tím se vyhnout jak utrpení, tak umrtvující nečinnosti. Nejvážnější příčiny utrpení v chovech hospodářských zvířat Z výše uvedených závěrů vyplývá, že životní pohoda kteréhokoli zvířete je dána stavem jeho mysli a těla; tím, jak se cítí ve škále sahající od utrpení k požitku a tím, zda je schopno udržovat se mentálně i fyzicky v dobré kondici. Má-li zvíře dosáhnout pocitu mentální pohody, fyzické a sociální prostředí mu musí dovolit jednat tak, aby se vyhnulo hladu, žízni, horku, zimě, bolesti, nemoci, strachu, frustraci, vyčerpání atd. dřív, než intenzita těchto potenciálních zdrojů utrpení příliš naroste. Má-li si udržet fyzickou zdatnost, nesmí metody šlechtění, krmení, ustájení ani žádné umělé manipulace narušovat jeho schopnost prožít život bez utrpení, způsobeného fyzickými problémy, jako je chronická bolest, hlad nebo vyčerpání. Jaký výkon zvířata podávají? Základní zákony komerční výroby určující efektivnost chovu zvířat nutí chovatele vyžadovat od zvířat vysoký výkon. Je třeba se tedy ptát, zda existují situace, kdy ve snaze po dosažení co nejvyšší biologické a ekonomické produktivity překračujeme hranice rozumně stanovené lidskosti. Ze srovnávacího výzkumu vyplývá, že nejextrémnější výkon podává dojnice, která nadojí 35 a více litrů mléka denně. Její výkon je asi dvakrát vyšší, než by bylo třeba na prostou záchovu, a musí přitom zpracovat čtyřikrát více potravy. Její výkon by se dal přirovnat k výkonům závodních cyklistů. Nejnepřirozenější na tomto výkonu ale není sama intenzita metabolické zátěže, ale dlouhá doba, po kterou ji musí udržet. Navíc hlavní problémy nemusí být spojeny přímo s užitkovostí, ale s formami výživy, ustájení a zacházení, které neodpovídají požadavkům zvířat vyšlechtěných k tak vysokému výkonu. I. Stěhulová Přijatelné hranice užitkovosti Obecně platí teze: Čím je systém chovu zvířat intenzivnější, tj. nutí zvíře k vyšším výkonům, tím se životní pohoda s velkou pravděpodobností zhoršuje. Například geneticky špičková dojnice velkého tělesného rámce, která je krmena hlavně senáží a ustájena v kravíně s lehacími boxy, může trpět hladem, bolestí i trvalým nepohodlím. Je to jednak tím, že kvalita krmení neodpovídá nutričním požadavkům na laktaci, čímž trpí její kondice, dále tím, že velmi vlhká siláž přispívá k nízké hygieně a zvyšuje pravděpodobnost bolestivého onemocnění paznehtů spojeného s kulháním, a konečně trpí i díky vyšlechtěnému formátu těla, protože kráva je na lehací box příliš velká. Podobně kuřecí brojleři těžkých linií často trpí bolestí v poslední třetině svého krátkého života především proto, že byli 9

vyšlechtěni na velmi rychlý růst. Uvedené příklady jsou důkazem toho, že v samotné struktuře intenzivních chovů zvířat jsou zabudovány příčiny tak vážných problémů pro zvířata, že bychom neměli dovolit jejich pokračování a že je naprosto nezbytná jejich zásadní změna s využitím koncepce pěti a jedné svobody. I když se žádný problém životní pohody nedá řešit izolovaně, je užitečné poukázat jednotlivě na ty nejzávažnější: Bolest CIWF Bolesti u zvířat ani u člověka ještě plně nerozumíme, ale to, co víme, ukazuje, že hospodářská zvířata jsou na bolest zrovna tak citlivá jako člověk. Nejenže je bolest pro zvířata averzivní, to znamená, že se jí snaží napříště vyhnout, ale projevují také známky úzkosti, když očekávají, že se bolesti nebudou moci vyhnout a kontrolovat její intenzitu. Stane-li se bolest chronickou, její intenzita spíš s časem narůstá, než se zmírňuje. Všechny tyto skutečnosti ukazují na to, že zvířata nadaná vědomím, bolest nejen pociťují, ale také jí trpí. Musíme být ale opatrní při posuzování intenzity bolesti podle příznaků strádání, které zvíře projevuje. Mnohé z těch druhů zvířat, která se při bolesti projevují hodně hlasitě (např. prase, pes, králík) se rodí v početných vrzích. Svým křikem může mládě ochromit dravce nebo upozornit sourozence na nebezpečí. Naopak mláďata kopytníků se rodí většinou jako jedináčci. Pokud by ukazovala svoje strádání navenek, stala by se snadnou kořistí dravců. Je proto pravděpodobné, že domácí kráva či ovce se snaží neukazovat, jak moc ji něco bolí. To slepice, kterým se preventivně zkracuje zobák kvůli nežádoucímu vyklovávání peří, se chovají přesvědčivě. Slepice normálně používá zobák nejen k příjmu potravy, ale také k aktivnímu zkoumání okolí. Ta se zkráceným zobákem má však výraznou nechuť používat zobák k čemukoli jinému než k přijímání potravy. Tato trvalá averze k dotekům je způsobena rozvojem neuropatií v amputovaném pahýlu, podobně jako u člověka s amputovanou končetinou. To zřetelně vypovídá o tom, že i když slepice se zkráceným zobákem nemusí trvale trpět bolestí, zobák se stává tak přecitlivělým, že to, co by normálně slepice vnímala jako dotyk, je pro ni bolestivé. Bolestí způsobenou chronickým zchromnutím končetin trpí asi 25% kuřecích brojlerů po celou třetinu svého života v intenzivních chovech, stejně trpí také chovné samice dojnice, bahnice, prasnice a nosnice. Ve všech těchto případech může chronická bolest působit jednotlivému zvířeti utrpení, aniž by tím byl vážně narušen výkon hejna nebo stáda. Problém bolestivých poruch končetin je jak u brojlerů, tak u chovných samic nejzřejmějším a nejvážnějším důkazem, vyvracejícím tvrzení mnoha konvenčních chovatelů, že optimální užitkovost je totožná s optimální životní pohodou zvířat. Hlad, žízeň, podvýživa Každé zvíře nadané vědomím trpí, je-li vystaveno žízni, hladu nebo podvýživě. Chovatelé zvířata podvýživě běžně nevystavují, protože by to z ekonomického hlediska nebylo moudré. Podvýživa se paradoxně objevuje častěji ve stádech skotu chovaných extenzivně nebo dokonce ekologicky. Příčinou je špatná ekonomická situace chovatele nebo jeho naprostá neznalost nutričních potřeb chovaných zvířat, a tak se někdy stává, že stáda jsou na pastvě ponechána po celý rok svému osudu. Hlad a podvýživa bývá také důsledkem výše zmíněného zchromnutí končetin u kuřecích brojlerů, kteří nejsou schopni se udržet na bolavých nohou dostatečně dlouho, aby se dostali ke krmítkům a napáječkám. Hladem po většinu svého života trpí masné linie drůbeže v rozmnožovacích chovech (chovných hejnech), u nichž se snížením krmné dávky předchází problémům s plodností. Je však velmi sporné, zda za takových podmínek nedochází k porušování Zákona na ochranu zvířat proti týrání, který považuje za týrání omezování výživy zvířete z jiných než zdravotních důvodů. Měli bychom si být také vědomi toho, že potrava i možnost zasloužit se o potravu jsou pro zvířata zdrojem požitků a pomáhají jim vyrovnat se se životem. Strach a úzkost Strach je jednou z nejužitečnějších schopností vědomé mysli. Napomáhá totiž přežít. Lidská 10

povinnost tedy není zbavit zvíře vždy veškerého strachu, ale: 1. dovolit, aby se vědomí mladého zvířete normálně vyvinulo v bohatém prostředí, kde se může naučit rozlišovat mezi skutečným a zdánlivým nebezpečím tak, aby se jeho zvědavost neproměnila v úzkost; 2. vystavovat zvířata co nejméně takovým nepříjemným podnětům (obzvláště opakovaně), kterým se nedokážou vyhnout, anebo očekávají, že se jim nedokážou vyhnout. V prvním bodě chovatel selhává například, když drží vykrmované tele uvázané v individuálním kotci, v druhém při nešetrné manipulaci při opakovaných zákrocích např. při vakcinaci, ošetřování paznehtů apod. a samozřejmě při přepravě a na jatkách. V takových případech zvíře ví, že přichází nepříjemná zkušenost a že s tím nemůže nic dělat. To může způsobit zvířeti intenzivní úzkostné stavy. Namísto svobody od strachu by tedy bylo možná výstižnější mluvit o svobodě od úzkosti. Stres, nemoc, vyčerpání Slovo stres postrádá určitost. Je vždy třeba doplnit, zda se jedná o stres tělesný (např. tepelný) nebo psychický. Stres se definuje jako stav prožívaný zvířetem, které má potíže se vyrovnat s potenciálními zdroji utrpení nebo fyzického poškození, působícími jednotlivě nebo v kombinaci. V této definici je skryt předpoklad, že většina zvířat se dokáže vyrovnat s většinou akutních fyzických a mentálních stresů, ale chronický stres zvíře nakonec vyčerpá a to trpí, protože se cítí čím dál hůř. Nejsilnější obavy v tomto směru se týkají zvířat v nejintenzivnějších systémech chovů, jako jsou halové chovy kuřecích brojlerů. Za stejně kruté musíme pokládat intenzivní chovy dojnic, prasnic a nosnic, kde jsou zvířata nucena k produkci mléka, selat nebo vajec, když je pro ně stále těžší takovou zátěž zvládat kvůli chronickým bolestem nebo vyčerpání. Většina dojnic, prasnic a nosnic jsou produkcí zcela vyčerpány dávno předtím, než by skončila jejich normální, geneticky naprogramovaná délka reprodukčního života. Utrpení způsobené špatným zdravotním stavem nebo akutní nemocí může nastat v extenzivních chovech, když chovatelé neposkytují nemocným zvířatům veterinární péči a argumentují přirozeností chovu a odmítají konvenční veterinární léky. Každý chovatel, i v ekologickém chovu, má však povinnost podloženou zákony poskytnout zvířeti včas odpovídající veterinární péči. Vyšší city Konečně se také musíme zabývat otázkou, zda zvířata mohou trpět či naopak mít požitek z vyšších citů, jako jsou přátelství a osamělost, radost a smutek. Poznatky v této oblasti nejsou většinou dostatečné. Ví se ale, že vazba rodičů a mláďat je velmi rozšířený cit, což znamená, že široké spektrum zvířecích rodičů je schopno pociťovat žal, když jsou předčasně odděleni od svých mláďat. Hloubka tohoto žalu bude záviset na tom, do jaké míry byla instinktivní vazba posílena zkušeností, takže kráva, které bylo tele odebráno ve věku dvou týdnů, bude pociťovat smutek déle, než kdyby jí bylo odebráno hned po narození, i když to samozřejmě neznamená, že bychom to tak měli dělat. Velmi ožehavou otázkou stále zůstává, zda zvířata trpí, když je situace (nuda nebo frustrace) vede k umrtvující nečinnosti. Víme, že mnohá zvířata v situaci, kdy nemají možnost nic konstruktivního dělat, nedělají skutečně vůbec nic. To může být výrazem klidu nebo naučené bezmocnosti. Jiná zvířata si vypracují bezcílné vzorce chování, kterým říkáme stereotypie (např. okusování zábran, přecházení sem tam, polykání vzduchu u koní). Nevíme zatím přesně, jestli stereotypie znamenají, že zvíře trpí frustrací, jisté však je, že dopřejeme-li zvířeti, aby se projevovalo přirozeně, stereotypie se nevyvinou. Můžeme je tedy oprávněně pokládat za něco nezdravého. Schopnosti zvířat pociťovat vyšší city jako empatii, nudu a smutek jsou námětem, který by věda měla po právu studovat, protože mohou mít velký význam pro jejich životní pohodu, a také protože my lidé máme jakousi povinnost poznávat vědomí zvířat, která jsme se rozhodli využívat. V každém případě je třeba se přidržet pravidla Jeremyho Benthama: Otázkou není, zda zvířata dovedou myslet nebo mluvit, ale zda jsou schopna trpět. Realita konvenčních chovů V posledních desetiletích jsou zemědělci pod stále větším ekonomickým tlakem, aby produkovali stále levnější potraviny. Vytváří se tak nadprodukce, která ničí zemědělství v méně rozvinutých zemích, zhoršuje se kvalita potravin i životní podmínky hospodářských zvířat. Bohužel právě ty druhy a kategorie hospodářských zvířat, jejichž produkty jsou na pultech obchodů nejlevnější, mají nejméně radostný život, prožitý doslova v továrnách na maso či vejce. Americký spisovatel a novinář Matthew Scully ve své knize Panování: moc člověka, utrpení 11

zvířat a prosba o slitování naprosto nekompromisně tvrdí: Moderní farmářství není pouze zabíjení. Je to negace, úplné popření zvířat coby živých bytostí. Není to největší zlo, kterého jsme schopni, je to však největší zlo, které můžeme způsobit jim. Richard Levins, zemědělský ekonom z Univerzity Minnessota, zase zastává názor, že se farmaření ve stále větší míře podobá linkám na rychlé občerstvení. Brzy se nedostane ven ani hovězí dobytek, varuje. Podle Williama Heffernana z Univerzity Missouri více než 90% krocanů chovaných na celém světě pochází ze tří chovů. Systém je zralý pro vznik nového typu ptačího viru, proti němuž tito ptáci nemají žádnou obranu. Podobné obavy existují i u vepřů, slepic a dojnic. Tuto domněnku Heffernan vyslovil několik let před vypuknutím poslední epidemie ptačí chřipky. pro-bio Vzhledem k tomu, že velká část spotřebitelů má jen částečné nebo žádné informace o tom, jak naprostá většina hospodářských zvířat žije, považujeme za nezbytné podat stručný popis jednotlivých převládajících systémů intenzivních chovů u nejčastěji chovaných druhů. Tyto systémy jsou velmi podobné po celém světě. Kuřata na maso brojleři Kuřata se běžně vykrmují v intenzivních specializovaných velkochovech bez vazby na zemědělskou půdu. Používáním vysoce koncentrovaných krmiv, vakcín, kokcidiostatik a vitaminů dokáží vykrmovaná zvířata doslova pouze přežít, natlačena v uměle osvětlených halách, aniž během svého krátkého neradostného života kdy poznala slunce, čerstvý vzduch či čerstvé krmení. Genetickou selekcí byli vyšlechtěni rychlerostoucí hybridi (brojleři) s dobrou zmasilostí, kteří by však v přirozených podmínkách selského dvora již ani žít nedokázali. Dnešní hybridi musí dosáhnout svou porážkovou hmotnost kolem 2 kg za 38 42 dní, což je poloviční čas, než tomu bylo před třiceti lety. Přirozený věk kura domácího je přitom sedm let. Brojleři musí být krmeni pouze speciálními krmnými směsmi s přídavkem krmných doplňků a léčiv. Růst těchto kuřat a přírůstky jejich hmotnosti jsou natolik urychlené, že vývoj kostí výrazně zaostává za růstem svaloviny. Výsledkem jsou miliony kuřat (v ČR se při spotřebě kolem 21 kg drůbežího masa na osobu a rok, odchovalo v roce 2004 přes 120 milionů brojlerů) trpící deformacemi končetin. Takováto zvířata nejsou schopna pohybu a často uhynou jen kvůli neschopnosti dostat se k vodě a krmení. Plíce a srdce kuřat také nestačí udržet krok s vývojem jejich těl a ta předčasně hynou na selhání těchto důležitých orgánů. Je skandál, že jsme vyšlechtili ptáky, kteří se nedožijí ani věku šesti týdnů bez toho, aby nebyli zmrzačení nebo neumírali na infarkt, tvrdí profesor John Webster z Bristolské veterinární univerzity. Nosnice Nepřirozené chovy hospodářských zvířat dosáhly právě v bateriových klecových chovech nosnic své nejhorší podoby. Kromě toho, že jsou nosnice cho- 12

vány v neúnosných koncentracích, nejsou při jejich chovu respektovány jejich základní etologické potřeby. Slepice v bateriových klecích nemohou za celý život plně roztáhnout či protřepat křídla nebo si pročistit peří. Svůj asi roční život stráví vestoje na nakloněné drátěné podlážce bez jakékoli podestýlky, tedy bez možnosti hrabat, klovat, popelit se. Jejich prsty trpí chronickými poraněními, drápy jim přerůstají, kroutí se a lámou. V klecích nejsou ani hřady na noční odpočinek ani oddělená hnízda, kde by mohly v klidu snést vejce. Podle současných evropských zákonů smí být až pět slepic, každá s rozpětím křídel okolo 80 cm, natěsnáno do klece o ploše 550 cm 2 (platí do r. 2012). To znamená, že na každého ptáka připadá životní prostor velikosti jedné strany telefonního seznamu. Je to podobné, jako kdybychom tři lidi odsoudili k životu v jedné telefonní budce. Nucený nedostatek pohybu vede u nosnic k extrémní křehkosti dlouhých kostí, takže když jsou nosnice nakonec vyskladňovány a převáženy na porážku, až 30% z nich při tom utrpí těžké zlomeniny. Prasata Prasata jsou inteligentní, hravá zvířata, která v přirozených podmínkách vytvářejí stabilní sociální skupiny a budují si společná místa k odpočinku. Kálí co nejdále od těchto míst a jsou mimořádně aktivní, až 75 % času tráví zkoumáním okolí, rytím a vyhledáváním potravy. Prasnice si před porodem díky svému silnému mateřskému pudu budují porodní hnízda. Toto vše je odborníkům známé, intenzivní průmyslové zemědělství však tyto přirozené potřeby prasat nebere v úvahu. Velkovýkrmny jsou nejčastěji vybaveny pouze uzavřenými železobetonovými kotci s roštovou podlahou bez podestýlky. Prasata nemohou vykonávat ani jednu z výše uvedených aktivit, o přirozené plemenitbě ani nemluvě. I. Stěhulová Z frustrace, nudy a hlavně díky špatnému, nepřirozenému systému krmení dochází například ke kanibalismu, který začíná vzájemným ohryzáváním ocásků. Chovatelé, aby těmto projevům zamezili, preventivně kupírují všem prasatům ocasy místo toho, aby odstranili příčinu těchto projevů. Rutinně se provádí i další bolestivé zákroky, jako je uštipování špičáků u selat a kastrace kanečků, vše bez znecitlivění. Březí prasnice jsou ve velkochovech zavírány do úzkých kotců, které jim znemožňují otočit se nebo popojít více než dva kroky dopředu či dozadu po celé čtyři měsíce březosti. Klece byly zavedeny kvůli snadné obsluze stájí a jako prevence bojů mezi prasnicemi, toho však bylo dosaženo za cenu drasticky narušeného welfare prasnic. Zvířata jsou v klecích vážně stresována a často se u nich rozvíjí bezduché opakování stereotypních pohybů. Skot Skot je jedním z pilířů zemědělství v rozsáhlých oblastech celého světa. Poskytuje mléko, maso, kůži a v některých zemích také tažnou sílu a palivo, a tím podstatně přispívá k lidskému blahobytu. Trávicí soustava skotu jako přežvýkavce rozšířila potravní základnu člověka svou schopností přeměnit nestravitelnou vláknitou potravu na bílkoviny určené k lidské spotřebě. Chov skotu na mléko a maso je těsně propojen. Aby dojnice produkovala mléko, musí každý rok porodit tele, ale jenom asi každé čtvrté tele je potřeba jako náhrada za krávu vyřazenou z chovu. Většina ostatních telat je vykrmována na maso a porážena ve věku jednoho až tří let, určitá část je poražena do šesti měsíců věku kvůli produkci telecího masa. I když se u nás chovům skotu na výkrm vyhnuly nejhorší výstřelky intenzifikace, tlak na zvyšování produktivity i tak způsobil některé vážné problémy ve welfare. Obrázek mírumilovně se pasoucí dojnice zakrývá skutečnost, že právě dojené krávy musí mezi hospodářskými zvířaty pracovat snad nejtvrdším způsobem. Dojnice musí unést dvojí zátěž: produkci velkého množství mléka, a zároveň růst dalšího telete v jejím těle. Aby normálně uživila sající tele, stačilo by jí vyprodukovat tři litry mléka denně, ale dojnice špičkových plemen dnes vytvářejí mléka desetkrát více. Tak jako u jiných hospodářských zvířat tedy selektivní šlechtění na vyšší produktivitu spojené s lepšími vědomostmi o krmení a managementu nutném k zabezpečení této produktivity vedlo ke zvýšené zátěži, které jsou dnes dojnice vystaveny. Nepříznivé důsledky intenzivní produkce se odrážejí ve zvyšujícím se výskytu chorob souvise- 13

jících s metabolismem, jako jsou kulhání a mastitidy, tj. bolestivé záněty vemene. Jiným dokladem nepříznivých důsledků vysoké mléčné produkce je skutečnost, že mnoho dojnic je vyřazeno ze stáda v poměrně mladém věku. Normálně by se dojnice mohly dožívat až dvaceti let, ale dnes jsou v průměru vyřazovány po čtyřech ročních laktacích, někdy i dříve. Důvodem je buď nízká užitkovost nebo plodnost, anebo chronické zdravotní problémy. Mnozí veterináři a vědci uznávají, že produktivita dojnic byla vyhnána nad přijatelnou hranici, a jejich welfare je tím vážně narušen. Na konci svého produkčního života jsou téměř všechna hospodářská zvířata převezena k porážce na jatka. Transport Pro většinu hospodářských zvířat je přeprava nová a stresující zkušenost. Hluk, neznámé pachy, cizí zvířata a pohyb vozidla, to vše může vyděsit zvíře, které strávilo celý život na jedné farmě. Je proto nezbytné omezit trvání přepravy na minimum tím, že zvířata budou porážena blízko místa chovu. Jedním z nejrozsáhlejších problémů welfare hospodářských zvířat jsou zbytečné transporty zvířat na dlouhé vzdálenosti přes celou Evropu i mimo ni. Většina tohoto obchodu se týká zvířat určených k bezprostřední porážce. Díky rozdílným cenám zvířat v různých zemích přinášejí tyto převozy nemalý zisk. I když se legislativa upravující podmínky zvířat při přepravě zpřísnila, stále jsou běžnou záležitostí dlouhé cesty bez krmení, odpočinku a vody. Zvířata se dostávají na místo určení poraněná, vyčerpaná a někdy už mrtvá, a to v důsledku obchodu, který by mohl být snadno nahrazen přepravou zvířat už poražených. Porážka Proces porážky má dvě stádia: omráčení a vykrvení. Podle zákona musí být zvíře okamžitým způsobem omráčeno (zbaveno vědomí) a musí v tomto stavu zůstat až do smrti. Při vykrvení jsou otevřeny velké cévy v krku zvířete, aby byla zajištěna rychlá ztráta krve vedoucí ke smrti. Vykrvení musí následovat rychle po omráčení, aby se zvíře vůbec neprobralo k vědomí. Jedinou výjimkou z tohoto zákona je porážka zvířat určených pro některá náboženská společenství, kterým je dovolenou porážet zvířata podle svých náboženských předpisů bez omračování. Dvěma základními způsoby omračování jsou jateční pistole, kdy je pomocí náboje do mozku zvířete vystřelen kovový váleček, a omračování elektrickým proudem vedeným přes mozek. Zaváděno je rovněž omračování plyny, které má určité potenciální výhody z hlediska welfare prasat a drůbeže, zvlášť pokud plyn zvíře rovnou usmrtí, nikoli jen omráčí. Jateční pistole se užívá u skotu a někdy u ovcí, elektrické omračování u prasat, ovcí a drůbeže. U ovcí a prasat elektrický proud probíhá mezi dvěma velkými elektrodami přiloženými k oběma stranám hlavy anebo na hlavu a hřbet. Porážka drůbeže je automatizována kvůli velkému počtu porážených zvířat. Ptáci jsou pouty zavěšováni za nohy hlavou dolů na přepravníkový pás. Zavěšení hlavou dolů u zvířat vyvolává strach a navíc u těžkých brojlerů znásobuje bolest jejich deformovaných končetin. Jakmile se hlava ptáka dotkne vodní lázně s elektrickým napětím, proud proběhne hlavou a tělem ptáka. Existují však důkazy, že některá zvířata nejsou řádně omráčena a mohou nabýt vědomí dřív, než jsou vykrvena. Jateční pistole nejsou vždy přiloženy na správné místo, elektrický proud procházející mozkem nemusí být dostatečně silný, anebo je interval mezi omráčením a vykrvením příliš dlouhý a dovolí tak zvířeti probrat se z bezvědomí. Utrpení zvířat při porážce a těsně před ní má příčinu v systému porážek jako takovém, ale velkou měrou zde záleží na pracovnících jatek, jejich kvalifikaci a zručnosti. Nové technologie, nová dilemata Lidé od počátku dějin měnili vlastnosti domácích a hospodářských zvířat konvenčními metodami šlechtění. Ty využívají základního biologického principu, podle kterého potomci dědí vlastnosti svých rodičů. Lidé obecně šlechtili zvířata k dosažení určitých příznivých vlastností, i když se to vždycky neshodovalo se zájmy zvířat samotných. V posledních letech poskytl rozvoj vědy a techniky lidem možnost odpoutat se od konvenčních metod šlechtění. Nyní je možné měnit vlastnosti zvířat pomocí manipulace jejich genů, tj. genetickým inženýrstvím. Několik jedinců hospodářských zvířat, včetně ovcí a skotu, už bylo naklonováno z buněk dospělých zvířat. Jedním z prvních takových klonů byla ovce Dolly. Genetické inženýrství je používáno nejen u zvířat, ale také u virů, bakterií a rostlin. Geny jedinců určitého druhu mohou být pozměněny anebo je genetický materiál přenášen mezi druhy. Je dokonce možné geny vyměňovat mezi rostlinami a zvířaty. Pokud je genetický materiál přenesen mezi druhy, vzniká transgenní organismus. 14

Techniky genetického inženýrství se už široce používají v zemědělství a průmyslu. Jejich zastánci slibují nové léčebné metody, zvýšené výnosy zemědělských plodin, zvířata odolná k chorobám a rostliny odolné ke škůdcům, které nebudou potřebovat chemické pesticidy. Odpůrci genetického inženýrství se obávají, že tato nová moc vytvářet kombinace genů, které se nikdy nevyskytly v přírodě, bude zneužita nebo se vymkne kontrole a poškodí zdraví lidí a zvířat nebo naruší životní prostředí. Tyto složité argumenty přesahují rámec této publikace, nicméně považujeme za důležité upozornit, jaké důsledky může mít genetické inženýrství na hospodářská zvířata a jejich welfare. Hospodářská zvířata se mohou stát objekty genetického inženýrství s cílem vylepšit produkci, tj. zvýšit rychlost růstu, zvýšit množství produkovaného mléka a změnit jeho složení, anebo ovlivnit vlastnosti, jako je podíl tělesného tuku. Zvýšená produktivita První pokusy o vytvoření rychle rostoucího prasete pomocí přidaného lidského genu pro růstový hormon, uskutečněné v USA, vedly ke vzniku těžce deformovaného zvířete. Tento účinek nikdo nepředvídal a to ukazuje, že o potenciálních škodlivých účincích zvyšování produktivity zvířat téměř nic nevíme. Už konvenční metody šlechtění vyvolaly vážné potíže, jako jsou patologická poškození nohou u kuřecích brojlerů. Pravděpodobnost, že genetické inženýrství bude mít podobné škodlivé účinky, je neméně vysoká. Jinými navrhovanými cíli genetického inženýrství jsou vyšší odolnost proti chorobám a zvýšená schopnost zvířat přizpůsobit se vysokým a nízkým teplotám. Z takového vývoje mohou mít zvířata prospěch, ale lze toho také využít k přizpůsobování zvířat naprosto špatným systémům chovu, a tím poškozovat jejich welfare. Výroba léčiv Hospodářská zvířata jsou také pomocí genetického inženýrství pozměňována k výrobě produktů pro diagnózu a léčení lidských chorob. Například ovce byly geneticky pozměněny tak, aby vylučovaly různá farmaka v mléce, mimo jiné lidskou bílkovinu podporující srážení krve (faktor IX) používanou při léčbě hemofilie anebo alfa-1 antitrypsin na léčení rozedmy plic. Z hlediska welfare těchto zvířat nebyly zaznamenány žádné problémy. Jsou zdravá, vitální, je o ně dobře pečováno a vnějším vzhledem se ničím neliší od ostatních zvířat svého plemene. Je však také důležité si uvědomit, že mnoho zvířat muselo být použito ve vědeckých pokusech, než bylo dosaženo tohoto výsledku. V současnosti jsou genetické manipulace uskutečňovány jen na univerzitách a ve výzkumných ústavech. Oprávněné obavy se ovšem týkají problémů ve welfare hospodářských zvířat, které mohou nastat, až bude použití geneticky manipulovaných zvířat uvolněno pro široké komerční využití. Produkty genetického inženýrství (např. z bakterií a virů) jsou také používány u zvířat, a to jako geneticky modifikované vakcíny a léčiva určená k ochraně zdraví nebo jako přípravky určené na zvýšení užitkovosti. V druhém případě může dojít k vážným problémům, jak lze ukázat na případě bovinního růstového hormonu. Bovinní somatotropin (BST) je růstový hormon produkovaný přirozeně u krav ve velmi malém množství hypofýzou, malou žlázou nalézající se na spodině mozku. Genetickým inženýrstvím byly vytvořeny bakterie produkující syntetickou variantu tohoto hormonu, tzv. rekombinantní BST, který může při injekčním podávání zvýšit mléčnou produkci krav až o 15 %. S velmi vysokou produkcí mléka jsou ale spojeny vážné problémy ve welfare zvířat. Rozsáhlý souhrn výsledků komerčních pokusů s BST ukázal, že jeho využití je spojeno s 15 45 % nárůstem výskytu klinických mastitid. Problémem je i kulhání a bolestivé otoky způsobované pravidelnými injekcemi hormonu. V současnosti v Evropě platí všeobecné moratorium na BST, i když tento hormon je v prodeji v mnoha zemích včetně USA a smí být pokusně používán i v Evropě. Vyrábí se také ekvivalent tohoto hormonu pro prasata (prasečí somatotropin, PST). Je injekčně podáván po dobu 35 dnů před dokončením výkrmu, aby se dosáhlo rychlého růstu svalů na úkor tuku. Ani PST se zatím v Evropské unii komerčně nepoužívá. Ekologové, ochránci zvířat a chovatelé, kterým nejde za každou cenu o maximalizaci zisku na úkor zvířat, jsou v zásadě proti genetickým manipulacím u zvířat, protože jim mohou způsobit velkou míru utrpení. Jsou také přesvědčení, že využití genetického inženýrství ve všech jeho souvislostech, včetně etických aspektů, musí být mnohem důkladněji diskutováno. Co dále? Vědecký výzkum a poznatky čerpající z etologie jednoznačně dokazují, že je potřebné změnit současné průmyslové podmínky chovu hospodářských zvířat k lepšímu. Je zastaralé a nemorální hodno- 15

tit životní podmínky zvířat pouze z pohledu jejich užitkovosti a okamžitého ekonomického zisku. Přirozenější a šetrnější způsoby chovu hospodářských zvířat se lidem do budoucna vyplatí, a to nejenom z morálního hlediska. Intenzivní průmyslové chovy neohrožují pouze chovaná zvířata, ale i jejich konzumenty lidi. V poslední době jsme byli svědky mnoha skandálů vyvolaných rezidui léčiv či jiných nebezpečných látek v potravinách (např. dioxiny), kalamitních nákaz přenosných na člověka (např. nemoc šílených krav, ptačí chřipka), které mají příčinu v umělém udržování nepřirozených průmyslových chovů. Přelom tisíciletí je však zlomem k lepšímu. Kritický bod byl překonán. Na aktivity ochránců zvířat a praktické zkušenosti ekologických zemědělců navazuje etologický výzkum a hlavně nová legislativa EU v oblasti welfare. Naději vzbuzují i návrhy nových opatření pro podporu zlepšení chovů hospodářských zvířat z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na období let 2007 2013. Zdá se, že vztah člověka k hospodářským zvířatům se začíná konečně velmi zvolna měnit k lepšímu. Změny se ovšem zatím dějí převážně v teoretické rovině. Český trh stále zaostává za trhy zemí v severní a západní Evropě, kde existuje už řada potravin pocházejících z tzv. welfarových chovů (např. podlahové, nebo voliérové chovy nosnic, chovy pomaleji rostoucích brojlerů na hluboké podestýlce, případně s výběhy, venkovní chovy prasat, volné chovy dojnic), které tvoří běžně dostupnou alternativu k výrobkům pocházejícím z nejintenzivnějších forem živočišné výroby. Tyto alternativní systémy již mají zavedenu důvěryhodnou certifikaci (např. Freedom Food ve Velké Británii, Label Rouge ve Francii). V České republice jsou však welfarové chovy v konvenčním zemědělství naprostou výjimkou a hlavně chybí systém jejich kontroly, certifikace a přehledného značení. Proto jsou pro spotřebitelé u nás zatím nejlepší a nejjistější alternativou živočišné produkty z kontrolovaného ekologického zemědělství, tzv. biopotraviny. Ekologické zemědělství Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, jehož cílem je výroba kvalitních potravin s vysokou nutriční hodnotou, využívající trvale udržitelné metody bez používání agrochemických přípravků, minimalizující poškozování životního prostředí a přírody a optimalizující zdraví rostlin, zvířat i lidí. Jde o velmi pokrokový způsob hospodaření, které vychází z tisíciletých zkušeností našich předků a bere ohled na přirozené koloběhy a závislosti. Rozvíjí se již několik desetiletí a od r. 1994 je součástí zemědělské politiky EU. Ekologické zemědělství je rovněž nedílnou součástí koncepce trvale udržitelného rozvoje a v poslední době se propojuje s projekty a iniciativami v rámci této koncepce, jako je Fair Trade, např. v programu Hand in Hand, kde dominuje také sociální aspekt (viz Vysvětlivky). Cíle ekologického zemědělství udržet a zlepšit dlouhodobou úrodnost půdy a její ekologickou funkci (zvyšovat obsah organické hmoty a humusu v půdě, zlepšovat její fyzikální vlastnosti a umožnit bohatý rozvoj společenstva půdních organismů) vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského podnikání (využívání všech odpadů pro výrobu organických hnojiv) pracovat v co nejvíce uzavřeném systému, využívat místní zdroje, minimalizovat ztráty produkovat potraviny a hnojiva o vysoké nutriční hodnotě a v dostatečném množství (kvalita potravin není dána jen přítomností nutričně hodnotných látek, ale znamená také praktickou absenci 16

cizorodých látek, dobrý vzhled, jakostní chuť a vhodnost pro skladování a další zpracování) minimalizovat používání neobnovitelných zdrojů energie (odmítnutí syntetických minerálních hnojiv a přípravků na ochranu rostlin) hospodářským zvířatům vytvořit podmínky, které odpovídají jejich fyziologickým a etologickým potřebám a humánním a etickým zásadám (způsob chovu musí zvířatům umožnit přirozené chování včetně pohybu venku, jejich zdravý růst, vývoj a reprodukci) umožnit zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce (ekologický způsob hospodaření vyžaduje hluboký zájem a zodpovědnost) udržet osídlení venkova a tradiční ráz kulturní zemědělské krajiny Nejdůležitějším právním předpisem v České republice, který definuje ekologické zemědělství a stanovuje kriteria pro označení produktů jako produkt ekologického zemědělství s logem BIO, je jednak Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídající mezinárodnímu standardu IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements). Od 1. 5. 2004 platí zároveň Nařízení Rady 2092/91 o ekologickém zemědělství, které je závazné pro všechny členské země EU. Kontrola ekologického zemědělství Ekologičtí zemědělci podléhají nezávislé kontrole, která se zaměřuje na dodržování specifických předpisů o ekologickém hospodaření. Tyto předpisy se stávají pro farmáře závazné, jakmile se do systému kontrolovaného ekologického zemědělství přihlásí. Všichni chovatelé zvířat musí samozřejmě také dodržovat obecné předpisy o veterinární péči a o ochraně zvířat (viz dále). Pouze kontrolované a certifikované farmy mohou označovat své produkty bio. Logo certifikovaných biopotravin Ekologické zásady a chovy hospodářských zvířat Chov hospodářských zvířat hraje v ekologickém zemědělství nezastupitelnou roli. Nelze totiž opomenout významnou úlohu hospodářských zvířat pro půdní úrodnost jako producenta organického hnojení se schopností využít velké množství biomasy, kterou by člověk sám pro svoji výživu využít nemohl. Jde zejména o býložravce, mezi nimiž má pro rozvoj zemědělství největší význam skot. Koncept životní pohody zvířat v ekologickém zemědělství vychází ze tří klíčových hodnot, a to z holistického (celostního) pohledu, udržitelnosti a z úcty k přírodě (ekocentrismu). Zejména třetí hodnota je v této souvislosti velmi důležitá, neboť jak člověk, tak zvířata jsou neoddělitelnou součástí přírody s řadou vztahů navzájem i směrem k prostředí. Ideální smíšený ekologicky hospodařící podnik s rostlinnou produkcí (tržní plodiny i pícniny na orné půdě) a trvalými travními porosty (TTP), s návazným chovem býložravců a doplňkovým chovem prasat a drůbeže (zejména pro zhodnocení odpadů) ukazuje následující schéma. 17

Ekocentrický přístup preferuje systémový přístup a priority bývají kladeny více na zdraví celého systému než na individuální životní pohodu zvířat. Zdůrazňování zdraví celku na druhé straně vedlo ke kritice související například s rutinním preventivním používáním antibiotik a dalších léčebných prostředků. V ekologickém hnutí bývá životní pohoda zvířat široce interpretována v termínu přirozeného chování. Důležitost přirozeného života je dále zdůrazňována z toho pohledu, že sama příroda je dobrým modelem pro chov. Je však vždy třeba nalézt správnou rovnováhu mezi přirozeným a kontrolovaným prostředím. Obecně platí, že ekologické chovy zvířat mají největší potenciál pro nejlepší welfare. To znamená mnohem více než vyvarování se špatného zacházení se zvířaty. Vyžaduje to chovat zvířata těšící se výtečnému zdraví, jejichž potřeby fyzické i etologické jsou plně uspokojovány. Ekologičtí farmáři se snaží vyhnout propuknutí a rozšíření nemocí a parazitů bez použití konvenčních veterinárních léčiv, i když onemocní-li zvíře, je nutné ho okamžitě léčit. Hlavní principy v ekologických chovech výběr vhodného plemene umožnění zvířatům chovat se přirozeně převážně v podmínkách volných chovů s venkovními výběhy udržování dobrých hygienických podmínek poskytování vhodného ustájení a zdravého, výživného krmiva. Tyto zásady platí stejně pro malá hospodářství s pár slepicemi a prasaty, jako pro ta s velkými stády skotu nebo ovcí. Ekologičtí farmáři by měli vybírat plemena, která jsou přizpůsobena místním podmínkám a jsou odolná proti chorobám. Neměli by nakupovat plemena a linie vyšlechtěné k vysoké užitkovosti, které jsou náchylné ke specifickým zdravotním problémům. Týká se to např. linií prasat náchylných ke stresovému syndromu a plemen skotu, jejichž telata se musí rodit císařským řezem. Chovatelé skotu a ovcí v horských oblastech by měli využívat tradiční plemena zvyklá na dlouhé zimy a chladné počasí. Přednost by měli dávat místním plemenům a liniím, i když musí samozřejmě brát také v úvahu požadavky trhu. Hospodářská zvířata musí mít přístup do výběhů, kdykoli to okolnosti dovolují. Volný pohyb zvířat venku má naprosto zásadní důležitost jak pro welfare, tak pro zdraví zvířete. Venkovní prostor dovoluje zvířeti chovat se přirozeně a poskytuje mu mentální stimulaci. Ekofarmáři také tvrdí, že zvířata jsou venku vystavena patogenům, ale i užitečným mikroorganizmům a to jim pomáhá vybudovat si přirozenou imunitu k chorobám. I při dodržování všech zásad prevence mohou být zvířata napadena parazity. Vnitřní cizopasníci jsou většinou druhově specifičtí. Aby se zabránilo jejich rozšíření, je vhodné provádět smíšenou pastvu. Např. jeden rok může pastvinu spásat skot, další rok ovce. To pomůže přerušit životní cyklus parazita. PRO-BIO Kolik času přesně zvířata stráví venku, samozřejmě závisí na řadě faktorů. Např. v místech, kde se půda špatně odvodňuje, budou muset nejspíš zvířata zůstat přes zimu ve stájích. Obecně platí, že zvířata v ekologických chovech by měla mít možnost projevovat stejné vzorce chování jako jejich volně žijící předkové. Krocani a slepice by měli mít přístup na pastvinu i do lesa, prasatům by mělo být dopřáno se v létě válet v bahně. Tam, kde je to možné, by ekofarmáři měli mít uzavřená stáda a hejna jinými slovy stáda a hejna chovaná pouze na dané farmě a to jak z důvodů welfare, tak ze zdravotních důvodů. Pokud je potřeba zvířata nakoupit, bohužel se nevyhnou značnému stresu při přepravě. V každém případě by měla všechna nakoupená zvířata pocházet z jiné ekologické farmy. Ustajovací prostory musí splňovat biologické a etologické potřeby zvířat. Musí být dostatečně prostorné, aby se zvířata mohla volně pohybovat a měla dobrý přístup ke krmivu a čisté vodě. Budovy musí být dobře větrané a prašnost, teplota a vlhkost se musí udržovat v rozmezí hodnot neškodných pro zvířata. Hustota zvířat je v ekochovech vždy nižší než v intenzivních chovech a zvířata musí navíc v místech, kde odpočívají, dostávat podestýlku přednostně ekologickou slámu a tyto plochy mají pevnou podlahu nikoli roštovou, která často způsobuje problémy s končetinami. 18

Zdraví a vitalita zvířat v ekochovech je založena na správné výživě. Výživa je určena k zajištění spíše kvalitní produkce než k maximalizaci užitkovosti s tím, že se dodržují potřeby správné výživy zvířat v různých stádiích jejich vývoje. Výkrm je povolen, pokud je v jakémkoli stádiu možno s ním přestat. Násilné krmení je zakázáno. Zvířata musí být krmena krmivy pocházejícími z ekologického zemědělství a to přednostně z farmy, kde zvířata žijí. Z tohoto pravidla existuje v současné době výjimka stanovená Nařízením Rady EHS č. 2092/91 takto: Maximální procento konvenčních krmiv povolených na období 12 měsíců činí: a) u býložravců: 5% během období od 25. srpna 2005 do 31. prosince 2007; b) u ostatních druhů: 15 % během období od 25. srpna 2005 do 31. prosince 2007, 10 % během období od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2009, 5 % během období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2011. Tyto hodnoty se každoročně počítají jako procentuální podíl sušiny v krmivech zemědělského původu. Maximální povolené procento konvenčních krmiv v denní krmné dávce, s výjimkou období sezónního přesunu zvířat, činí 25 % vypočítaných jako procentuální podíl sušiny. Výživa mláďat savců musí být založena na přirozeném mléce, přednostně mateřském a to po dobu nejméně tří měsíců u skotu a koní, čtyřicet pět dní u ovcí a koz a čtyřicet dní u prasat. Systém chovu býložravců musí spočívat na maximálním využití pastvin podle toho, zda je k dispozici v různých ročních obdobích ekologická pastva a to opět přednostně na farmě, kde zvířata žijí. Nejméně 60 % sušiny v denní krmné dávce musí pocházet z čerstvých nebo suchých pícnin nebo siláže. Do denní krmné dávky prasat a drůbeže musí být přidáno objemné krmivo ve formě čerstvé či sušené pícniny nebo siláže. Aby byly uspokojeny potřeby správné výživy zvířat, smí být používány do krmiv pouze složky uvedené v přílohách k Nařízení Rady EHS č. 2092/91 o ekologickém zemědělství a k němu se vztahujícímu označování zemědělských produktů a potravin. Antibiotika, kokcidiostatika, léčebné přípravky, stimulátory růstu nebo veškeré ostatní látky určené ke stimulaci růstu nebo zvyšování užitkovosti nesmí být používány k výživě zvířat. Veterinární péče v ekologických chovech zvířat Péče o zvířata z hlediska veterinárního se vyznačuje velkým důrazem na prevenci. Na rozdíl od konvenčních chovů, kde se horší zdravotní stav a welfare dá zastírat profylaktickým používáním antibiotik a dalších léků, zvířata na ekofarmách jsou potenciálně více vystavena nemocem. To znamená, že ekofarmář musí opravdu spoléhat na preventivní opatření, kterými jsou především výběr správného plemene nebo linie, dobrá výživa, nízká hustota ustájení, dobře zkonstruované stavby a dobře obhospodařované pastviny a výběhy to vše vytváří podmínky, které podporují dobrý zdravotní stav. Základní zásadou ekologických chovů je tedy aktivní tvorba zdraví zvířat ve vzájemné interakci mezi prostředím, v němž zvíře žije, a samotným zvířetem. Využívají se postupy posilňující mechanizmy nespecifické imunity. Prevence je zaměřena na vybudování vysoké obranyschopnosti zvířat. Léčení nemocných zvířat musí vést k záchraně jejich života, odstranění utrpení, rychlému uzdravení a zamezení případného šíření nákazy. I. Stěhulová Terapeutické postupy v ekologických chovech Přes zajištění dobrých podmínek pro prevenci se může zvíře zranit nebo může onemocnět. Je nutné zabránit utrpení zvířete co možno nejúčinněji a nejrychleji. Je nepřípustné, aby byl vývoj onemocnění nepříznivý, tj. aby se stupňovaly příznaky onemocnění, aby zvíře ztrácelo hmotnost, aby se nemocí vyčerpávalo a ztrácelo životní energii a obranyschopnost. Tomu se musí podřídit výběr vhodného terapeutického zákroku. V každém případě však platí zásada, že se neléčí nemoc, ale zvíře jako celek, co možno nejkomplexněji. 19

Přírodní (alternativní) léčebné postupy V terapii se dává přednost přírodním léčebným postupům, např. fytoterapii, dietoterapii, fyzikálním léčebným metodám, ajurvédským principům, akupunktuře i homeopatickým postupům pokud to připouští indikace a pokud jsou tyto postupy dostatečně ověřeny a mají prokazatelně pozitivní vliv na zlepšeni zdravotního stavu. Těchto indikací je větší počet a mnohé použitelné léčebné postupy mají téměř shodný, někdy i lepší terapeutický efekt než konvenční postup. Platí to zvláště pro onemocnění, které se podchytí na začátku procesu, a dobrých výsledků se dosahuje i při chronických formách onemocnění, případně u lehčích forem, kdy se v podstatě použije jenom pomocná léčebná kúra, jejíž úlohou je podpora přirozených obranných sil organizmu. Pokud tomu tak není a hrozí nebezpečí z prodlení, je nutné z odborného i etického hlediska volit konvenční terapeutický postup i s použitím alopatických léčiv. Konvenční léčebné postupy Pro konvenční terapeutické zákroky je třeba se rozhodout v případech, u nichž jejich použití umožní rychlý a účinný proces obnovy původního zdravotního stavu. O terapeutických zákrocích se vede evidence, včetně evidence o produktech získaných od zvířat v době léčení a v ochranné lhůtě po ukončení léčby. Zaznamenává se zjištěná diagnóza léčeného zvířete, druh použitého přípravku, jeho účinné složky, zaznamená se i použitá dávka léčiva s uvedením začátku a konce její aplikace. Po ukončení léčení se v ekologickém chovu zvířat dodržuje dvojnásobná zákonná ochranná doba na produkty léčených zvířat. V případě, že ochranná doba není stanovena úředně, použije se všeobecně osmačtyřicetihodinový interval. Jestliže se ekologicky řízený subjekt nachází v regionu, v němž se vyskytuje nemoc, vůči níž jsou podle národní veterinární služby nebo podle předpisů EU přijata léčebná nebo preventivní opatření, včetně použití imunoprofylaktických preparátů a jiných organizačních postupů (např. povinné ozdravovací programy, plány tlumení nákaz apod.), pak se musí povolit i v provozu ekologické farmy. Nepřipouští se použití více než jednoho terapeutického cyklu s podáváním alopatických léčiv za rok jednomu zvířeti. V případě, že bylo nutné použit dva nebo tři terapeutické cykly (nepočítá se vakcinace, antiparazitární zákrok, povinné ošetření vyplývající z eradikačních a ozdravovacích plánů příslušného státu), pak léčené zvíře a produkty z něho nemohou být prodány jako bioprodukty získané z ekologického zemědělství (Nařízení Rady EHS č. 2092/91). Tato zvířata nebo produkty z nich projdou přechodným obdobím. Postup nakládání se zvířetem a s jeho produkty musí odsouhlasit kontrolní organizace. Nepřípustné způsoby léčení V ekologických chovech zvířat jsou nepřípustné následující způsoby léčení, podávání léků a uvedené chovatelsko-veterinární zákroky: a) podávání léků a rutinní podávání profylaktických přípravků zdravým zvířatům, k čemuž patří i tzv. stimulátory růstu nebo trankvilizéry (antistresorika) před transportem, b) využívání hormonální synchronizace říje, c) přenášení embryí, d) zákroky na embryích, e) používání hormonálních preparátů na stimulaci ovulace a říje, f) používání metod genových manipulací ve šlechtění a plemenitbě zvířat, g) zkracování ocasů, odstraňování zubů, odrohování a zkracování zobáků. Tyto zákroky však mohou být povoleny kontrolní organizací při prokázání relevantního důvodu (zlepšení hygieny, zdraví, bezpečnosti či pohody zvířat), přičemž je musí vykonat odborný personál při dodržení zásad minimalizace utrpení zvířat, h) chovat zvířata v podmínkách vedoucích ke vzniku chudokrevnosti (anémie) a poskytovat jim výživu, která vede ke vzniku této nemoci. Povolené zákroky na zvířatech V ekologickém zemědělství se všeobecně podporují přirozené způsoby chovu, které mají při rozhodování přednost. Je však možno použít následující: a) umělou inseminaci v klasické podobě, tj. přenos spermií (nikoliv však transfer embryí), b) kastraci s cílem zachovat tradiční chovatelské postupy, zlepšit kvalitu výsledného produktu a zvýšit bezpečnost chovaných zvířat i personálu. Za tradiční jsou považovány chovy vepřů, volků a kapounů. Přednost se dává těm způsobům kastrace, při nichž je minimalizováno utrpení zvířat. Zákrok musí být proveden odborně způsobilým personálem. 20