Kúkai (774-835) Posmrtné jméno Kóbó daiši (velký učitel rozšiřující zákon). Pocházel z provinční šlechty, v r. 791 složil státní přijímací zkoušku na konfuciánskou univerzitu v Heiankjó (Kjóto). Studoval velmi úspěšně, náhle ale opustil školu a odebral se do hor, kde se oddal buddhistické praxi. Ve spise Sangó šiiki (O poslání trojího učení) Kúkai zmiňuje buddhistického kněze, který ho zasvětil do rituálu Kokúzó gumondži-hó. Roku 804 získal první svěcení a stal se novicem, ve stejném roce získal i plné svěcení v chrámu Tódaidži, na konci roku pak odjel se státním poselstvem do Číny. V Číně se setkal s Chuej-kuem, který jej zasvětil do nejvýznamnějších esoterických nauk školy Šingon; obdržel titul denbó adžarii (mistr esoterického buddhismu). Kromě studia esoterických spisů školy Mi-cung se věnoval i sanskrtu a hinduismu. V roce 806 se vrátil do Japonska a přivezl s sebou 142 esoterických děl v 247 svazcích, 42 sbírek sanskrtských manter, 32 sbírek pojednání a komentářů, deset malovaných ikon a další posvátné předměty. Po nástupu císaře Sagy (vládl 809-823) dosáhl Kúkai větší obliby než Saičó, díky blízkému vztahu s císařem získal řadu dalších přátel na císařském dvoře a usadit se v klášteře Takaosandži. V díle Daiši gogjódžó šúki (Záznamy o Kúkaiových aktivitách, 1089) a dalších pozdních dokumentech nacházíme zmínky o vyhlášení císaře Heizeie z roku 807, jímž doporučoval šíření učení školy Šingon, a proto škola považuje tento rok za datum svého oficiálního vzniku. Podle jiného názoru lze ale založení školy datovat až do roku 830, kdy se Kúkaiovo dílo Himicu mandara džúdžúšinron (Desatero stavů ducha v esoterické mandale) objevilo ve sbírce Rokuhonšúšo (Díla šesti nejvýznamnějších škol), která vznikla pod patronací císaře Džunny (vládl 823-833). Existuje ovšem i názor, že škola vznikla až roku 835, protože tehdy jí bylo přiznáno právo vysvěcovat nové mnichy. V letech 810-812 Kúkai provedl první veřejné esoterické rituály a obřady; r. 824 získal Takaosandži oficiální status a finanční podporu vlády a jeho jméno bylo změněno na Džingo kokuso Šingondži (Chrám Šingon svaté ochrany národního blaha); obvykle bylo zkracováno na Džingodži; roku 829 získal Kúkai tento chrám natrvalo. Roku 816 předložil císaři žádost o udělení půdy na hoře Kója v provincii Kii a císař mu vyhověl; na hoře Kója potom Kúkai zbudoval chrám Kongóbudži. Roku 822 byla v chrámu Tódaidži vystavena hala určená pro esoterické iniciační rituály, v r. 823 jmenoval císař Saga Kúkaie opatem kláštera Tódži v Kjótu, pozdějším dekretem císaře Džunny (823-833) byl chrám Tódži určen výhradně mnichům školy Šingon; tím vznikl v japonském buddhismu nový element chrám určený výlučně doktríně jediné školy. Esoterická praxe provozovaná v Tódži vešla ve známost jako tómicu, esoterické učení chrámu Tódži. Správu centra na hoře Kója svěřil Kúkai svým následovníkům a sám se do něho uchýlil až r. 832, pobýval tam potom do své smrti v roce 835. Kúkai založil umělecké a vědecké učiliště, které bylo přístupné posluchačům ze všech sociálních vrstev, proslavil se také jako malíř, řezbář a stavitel. Jako první do japonského buddhismu uvedl šintoistická božstva ve formě bódhisattvů. Legendy a tradice obklopující Kúkaiovu osobnost jej spojují s mnoha chrámy, pro samotnou školu Šingon jsou ovšem nejvýznamnější chrámy Džingodži a Tódži a hora Kója. Po mistrově smrti moc kolísala mezi chrámem Tódži a horou Kója, které soupeřily o to, který z klášterů bude hlavním centrem školy, během 9. a 10. století tak došlo k mnoha konfliktům, z nichž většinou vyšel vítězně chrám Tódži. Pozice Tódži během 10. století stále sílila, nakonec se stal správním střediskem školy Šingon. 1
Kult Kóbó daišiho Po Kúkaiově smrti bylo jeho tělo spáleno a ostatky pohřbeny na hoře Kója. Ve spisu Daiši gogjódžó šúki (Záznamy o Kúkaiových aktivitách) je zmiňován incident z roku 921, kdy představený kláštera Tódži našel mistrovo tělo v hrobce neporušené. Tento příběh dokládá, že se již v 10. století začala šířit víra, že se Kúkai ponořil do hluboké meditace, z níž se probere při příchodu Maitréji. Tato tradice je patrná i ze spisu Kongóbudži konrjú šugjó engi (Krátký životopis Kúkaie a popis Kongóbudži, 968), podle něhož samotný Kúkai prohlásil, že nezemře, ale vstoupí do stavu hluboké meditace. Postupně se vyvinul kult Kóbó daišiho, který se rychle šířil mezi prostými lidmi, později začal být Kúkai považován za inkarnaci Maitréji a hora Kója za součást nebes Tušita, Maitréjovu říši. S kultem Kóbó daišiho souvisí zvyk pohřbívat zesnulé na hoře Kója. Sokušinbucu 3 období po 1000 dnech: 1) Adept se živil ořechy a zrny, které bylo možné najít v okolí kláštera, a vyvíjel velkou tělesnou aktivitu, aby eliminoval množství tělesného tuku. 2) Mnich pojídal kůru a kořeny stromů, ke konci této fáze pil výluh ze stromu uruši, který odvodnil jeho tělo a kontaminoval tělesné tkáně, jež tak po smrti byly odolné vůči hmyzu a parazitům. Po celé toto období se mnich věnoval intenzivně meditaci a připravoval se duševně na závěrečnou fázi. 3) Na počátku poslední fáze vstoupil mnich do hrobky a ponořil se do meditace. Po jeho smrti byla odstraněná trubice, která do hrobky přiváděla vzduch. Na konci tohoto období byla hrobka otevřena, a pokud bylo tělo zachováno, byl mnich prohlášen za živoucího buddhu. Buddhismus Čisté země Buddhismus Čisté země je založen na Původním slibu (hongan) buddhy Amitábhy (Amida). Víra se opírá o myšlenku znovuzrození v Amidově ráji, Čisté zemi dokonalého blaha, která se nachází na západě; učení se zakládá na sútrách: Murjódžukjó (Větší Sukhávatívjúha, Pojednání o zemi blaženosti), Amidakjó (Amitábhasútra či menší Sukhávatívjúha, Sútra buddhy Amitábhy) a Kanmurjódžukjó (Amitájurdhjánasútra, Sútra rozjímání o buddhovi Amitájovi). Uctívání Amidy se zřejmě do Japonska dostalo na počátku 7. stol. Brzy se uchytil i koncept tří období buddhistického zákona: šóbó (spravedlivý zákon), zóbó (padělaný zákon) a mappó (úpadek zákona). Lidová náboženství v době Heian Miroku Víra v bódhisattvu Maitréju (Mirokua) má svůj původ v Číně; Maitréja je považován za bódhisattvu, ale vystupuje také jako buddha budoucnosti; žije v nebesích Tušita. Podle Nihon šoki byla Mirokuova socha přivezena do Japonska poprvé r. 584, první sútra s ním spojená byla zkopírována r. 730. V době Nara byl Mirokuův kult velmi populární, od začátku 12. století začali věřící usilovat především o to, aby se zrodili v době, kdy Miroku přijde na zem, setkali se s ním a dosáhli probuzení. S tímto hnutím souvisí zvyk pohřbívání súter, který z počátku šířili především 2
hidžiri. Víra se vyvíjela společně s učením Čisté země, podstatná pro obě formy byla skutečnost, že se věřící spoléhali na spasení, které obdrží z rukou určitého buddhy či bódhisattvy (tzv. tariki). Kannon Populárním se stal také kult bódhisattvy Kannon, což dosvědčují četné sochy i příběhy v Nihon rjóki, v nichž je Kannon ústřední postavou. Podle lidové víry další z Čistých zemí vládne právě bódhisattva Kannon; od 10. století se víra v bódhisattvu Kannon šířila mezi vyšší vrstvy, které hledali jak pozemské výhody, tak zrození v Čisté zemi. Důležitou variantou uctívání bódhisattvy Kannon bylo uctívání jednoho ze šesti projevů božstva. Poprvé se zobrazení šesti manifestací bódhisattvy Kannon objevuje v roce 910 ve škole Tendai, kult poté od 10. století získával na popularitě, v 11. století se šířil i v aristokratických kruzích. Džizó Bódhisattva Džizó (Kšitigarbha) měl zachránit bytosti žijící v době úpadku zákona. Kdy se kult Džizóa objevil v Japonsku, není přesně známo, v Číně začal být uctíván až v 7. století. V 10. století byl v Japonsku znám jako jeden z bódhisattvů doprovázejících Amidu, ke konci období Heian dosáhl značné samostatnosti; prosadila se víra, že Džizó může zachránit bytosti i z pekla. Pravděpodobně v 11. století se vyvinula víra v šest manifestací tohoto bódhisattvy. Na rozdíl od víry v šest manifestací bódhisattvy Kannon, která hrála důležitou úlohu i v čínském buddhismu, víra v manifestace Džizóa je typicky japonská a nemá oporu ve spisech buddhistických patriarchů. Aktivity následovníků Lotosové sútry Lidovou víru podporovali potulní kněží či svatí muži (hidžiri), kteří byli obzvláště aktivní od poloviny období Heian; často odcházeli z náboženských řádů, aby kázali, učili a zakládali společenství laických věřících (kó). Mnozí hidžiri byli oddáni Lotosové sútře, byli známí jako její vyznavači (džikjóša). Mnozí z kněží i laických následovníků sútry věřili, že mohou dosáhnout znovuzrození v jedné z Čistých zemí, pokud budou recitovat na smrtelném loži některý z významných veršů z Lotosové sútry; věřící se soustředili na stále kratší a kratší části textu, na konci období Heian někteří následovníci recitovali pouze svaté jméno Amitábhy nebo daimoku, posvátný název Lotosové sútry (Namu mjóhó rengekjó). Náboženský život na vesnicích Kněží, kteří kázali prostým lidem, byli označováni různými názvy jako hidžiri hóši (svatí učitelé), šónin (svatí muži) a šami (dosl. novic). Mezi nejznámější z nich patří Kúja (903-972) a Kjóšin (zemřel 866). Kúja opustil horu Hiei, aby učil o znovuzrození v Čisté zemi, kterého lze dosáhnout recitováním jména Amidy. Kjóšin (šami z Kako) se stal vzorem pro ty, kdo chtěli dosáhnout zrození v Čisté zemi (inspiroval např. i Šinrana a Ippena). Mezi lidmi se ale pohybovalo mnoho kazatelů pochybné pověsti, i mezi těmi, kdo brali své poslání vážně, bylo málo vzdělaných lidí, proto většina z nich nebyla schopna podávat zasvěcené výklady doktríny a logická vysvětlení. 3
Buddhismus v době Kamakura Téměř všichni nejvýznamnější představitelé kamakurského buddhismu Hónen (1133-1212), Šinran (1173-1262), Eisai (1141-1215), Dógen (1200-1253) a Ničiren (1222-1282) studovali buddhismus v chrámu Enrjakudži. Ippen (1239-1289) nikdy nestudoval v žádném z tradičních buddhistických center, ale byl velmi ovlivněn myšlenkami Hónena. Těchto šest náboženských vůdců se stalo patriarchy nových forem buddhismu, které se rozvíjely v období Kamakura (1185-1336). Zakladatelé nových náboženských škol nabízeli různé metody dosažení spásy, vždy se ale jednalo o jednu poměrně jednoduchou formu náboženské praxe. Na rozdíl do předchozích škol lze nová učení považovat v určitém směru za monoteistická každá z nových škol se soustředila na jediného buddhu, sútru či praxi. Pro nové školy nebyly kritériem dosažení spásy tradiční ctnosti čestnost, soucit a laskavost, které velmi zdůrazňoval dřívější populární buddhismus. Noví vůdci také opustili představu, že masy nejsou schopné přijímat logická vysvětlení a potřebují příklady. Tradiční buddhistické školy v období Kamakura Ve škole Tendai se ve 12. století objevily nové myšlenky: idea původního probuzení (hongaku), důraz na meditaci a velká úcta k ústnímu předávání nauky (kuden). Původní probuzení se používalo jako protiklad k postupnému probuzení (šikaku), tento koncept tvrdil, že všechny vnímavé bytosti mají vrozenou dispozici dosáhnout probuzení. V rámci školy Tendai se ale dále rozvíjel i hluboce tradiční přístup založený na důkladném studiu písem. Škola se tak postupně rozdělovala do řady sekt, z nichž každá zdůrazňovala jiné aspekty učení. Ve škole Šingon probíhaly během období Heian spory o to, který z klášterů bude uznán za hlavní centrum školy. Po mnoha kontroverzích zvítězil chrám Tódži a význam hory Kója upadal, ve 12. stol. ale mnich Kakuban (1095-1143) přispěl k obnovení prestiže hory Kója. Během období Kamakura pokračovaly spory mezi žáky Kakubana, kteří sídlili v chrámu Daidenbóin, a mnichy z kláštera Kongóbudži, nakonec roku 1288 byl Daidenbóin i se svými vedlejšími chrámy přestěhován do Negora a došlo tak k rozštěpení školy. S přesunem politické moci do Kamakury se začaly šířit i aktivity školy Šingon, nové chrámy vznikaly nejenom v novém správním centru země, ale později také na Šikoku a Kjúšú. Na popularitě postupně nabírala také pouť ke Kúkaiovu hrobu; hidžiri z hory Kója putovali po celém Japonsku a šířili víru v živoucího Kúkaie. Obě školy měly v sklon propojovat svá učení se šintó, které interpretovaly z hlediska esoterického buddhismu. Učení, které se rozvinulo z propojení šintoismu s naukami školy Šingon, vešlo ve známost jako tzv. Rjóbu šintó, v případě školy Tendai se vytvořila nauka Sannó šintó. Ke změnám došlo i v narských školách, z nichž řada utrpěla ve válkách ke konci období Heian. Šíření nových buddhistických směrů vyžadovalo od tradičního kléru nějakou reakci. Nepřátelský postoj zaujímali především k šíření praxe nembucu, které považovali za znak úpadku buddhismu. Na druhé straně však i v těchto tradičních školách byly vytvářeny schůdnější a praktičtější cesty, které souvisely s vypůjčováním si prvků z esoterického buddhismu, silný byl ale také vliv učení Čisté země a víry v Mirokua. 4
Škola Džódo Hónen (1133-1212) pocházel z vlivné provinční rodiny, dvacet let prožil v klášteře Enrjakudži, kde se uchýlil do ústraní a věnoval se studiu. Postupně dospěl k názoru, že náboženská praxe musí vyhovovat podmínkám a době, ale také schopnostem jednotlivce. V době úpadku zákona je vhodná cesta Čisté země, recitování Amidova jména je dostatečné pro znovuzrození v Čisté zemi. Hónen se obrátil na praxi nembucu a opustil horu Hiei; jeden či dva roky pobýval u mnicha Enšóa (1139-1177), který žil jako hidžiri praktikující nembucu. Hónen získal řadu žáků, byl obklopen i velkým množstvím laických věřících. Mnoho času a energie také věnoval psaní epištol, v nichž odpovídal na řadu otázek (argumenty byly založené na zdravém rozumu a hlubokém porozumění buddhistickým principům). Své žáky učil přímo, když ale na začátku roku 1198 onemocněl, jeho žáci začali učení systematicky zaznamenávat. Hónenovým hlavním přínosem byla exklusivní praxe nembucu, víra v Amidův slib a spoléhání se na Amidovu sílu. Roku 1204 se v rámci školy Tendai zformovala proti Hónenovu učení opozice, mniši z Enrjakudži požadovali, aby exklusivní praxe nembucu byla zakázána. Vrchní představený školy o těchto stížnostech informoval Hónena, který zaujal smířlivé stanovisko a vydal spis Šičikadžó kišómon (Sedm článku, 1204), v němž varoval své stoupence, aby nepřekrucovali jeho učení. I představený školy chtěl celou záležitost vyřešit smírně, narští kněží ale začali velmi silně proti Hónenovi vystupovat, stížnosti adresovali i excísařovi Gotobovi (1183-1198), který nakonec jejich požadavkům ustoupil. Nechal popravit Džunsaie (1207) a Hónena s několika žáky poslal do vyhnanství. Hónen se směl do Kjóta vrátit až v roce 1211, několik měsíců po návratu ale zemřel. Škola Džódo šin Šinran (1173-1262) vstoupil v roce 1181 do kláštera Enrjakudži, ve škole Tendai žil dvacet let, pak ale došel k názoru, že zrození v Čisté zemi je jisté v okamžiku, kdy člověk plně uvěří v Amidu a jeho Původní slib. Pod vedením Hónena se přesvědčil, že pravou cestou je praxe nembucu, jejíž pomocí mohou všechny bytosti dosáhnout Čisté země. Základem Šinranova učení jsou dva předpoklady: 1) hříšník je hlavním objektem Amidova soucitu (tzv. akunin šóki); 2) nauka o vnější síle (tariki), kterou v sobě má nembucu. Šinran ale nevyžaduje recitaci nembucu jako podmínku zrození v Čisté zemi; to je již zajištěno Amidovým slibem. Šinran se oženil a tuto skutečnost se nijak nesnažil skrýt. I přes opozici, která se proti škole Čisté země pozdvihla, pokračoval Šinran v šíření své víry a rozvíjel nauku o vykoupení. Velmi známým se stal Šinranův výrok z Tannišó: Dokonce i dobrý člověk může dosáhnout znovuzrození, o co více jej může dosáhnout špatný! Spolu s Hónenem odešel roku 1207 do vyhnanství; protivenství popsal později ve spise Kjógjó šinšó (Kendžódo šindžicu kjógjó šómonrui Pravé učení, praxe a uskutečnění cesty Čisté země, 1247). Šinran odešel do provincie Ečigo, když byl po 3,5 letech zákaz odvolán, zůstal v této provincii, kde horlivě začal šířit učení školy. Během následujících 3-4 let se mu podařilo získat řadu věřících, ve vesnicích vznikaly skupiny, v jejichž čele stáli přímí následovníci Šinrana. Šinranova škola začala být nazývána Džódo šin, neboli pravá škola Čisté země. Roku 1214 se přestěhoval do oblasti Kantó, kde strávil následujících dvacet let, ve věku 61 let se vrátil do Kjóta. 5
Šinranova nauka byla různě dezinterpretována už během jeho života a po jeho smrti se vytvářely sekty, které prosazovaly odlišné nauky. Centrum uctívání Šinrana se rozvinulo kolem jeho hrobky, která se byla zbudována roku 1272 v Ótani v Kjótu. Strážkyní hrobky se stala jeho mladší dcera Kakušin (1224-1283), po její smrti došlo k rodinným sporům, dědičné předávání funkce bylo nakonec zrušeno. I přes toto rozhodnutí nakonec získal místo strážce hrobky vnuk Kakušin Kakunjo (1270-1351), který přestavěl hrobku na chrám Hongandži, okolo něhož se soustředili ortodoxní následovníci Šinrana. V rámci školy se vytvořila řada sekt, které tvořily opozici k Hongandži, např. v sektě formující se kolem kláštera Bukkódži vzniklo učení, že kněží a kazatelé jsou inkarnacemi samotného Amidy, který získává v tomto světě různé podoby, aby mohl zachránit lidstvo. 6