Křesťanské církve v občanské společnosti

Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl 3.1 3 POSLÁNÍ CÍRKVÍ V SOUČASNÉM SVĚTĚ Doposud jsme hovořili o postavení křesťanských církví v rámci naší společnosti a o tom, jak chápou církve samy sebe a jak jsou organizovány. Nyní se dostáváme k jejich aktivitám. Budeme se jim věnovat ve zbývajících částech této publikace. Třetí část bude spíše teoretická a bude se zabývat tím, jak církve samy své poslání chápou a definují. Zastavíme se u současné plurality v pojetí církevního poslání a popíšeme si jednotlivé pastorační koncepce. Naše perspektiva bude opět teologická, dílčím oborem, z nějž budeme vycházet, bude praktická teologie. 3.1 Odborný nástroj: praktická teologie O činnosti církví lze mluvit v zásadě ze dvou pohledů: sociologického a teologického. Sociologický pohled je spíše popisný: zjišťuje, jakým aktivitám se jednotlivé církve věnují, ukazuje specifika těchto činností a zařazuje je do širšího společenského kontextu. Teologický pohled je spíše vysvětlující a projektující: zkoumá, v čem spočívá poslání církví podle základního křesťanského pramene Bible, toto poznání systematicky reflektuje a zasazuje do kontextu dějinného vývoje i současného světa, a následně navrhuje, v čem by měla spočívat nejlepší praxe dnes. Aby však nezůstal jen v oblasti nereálných ideálů, musí i tento teologický pohled brát v úvahu současnou skutečnou činnost církví, tedy výsledky sociologického zkoumání. Obor teologických věd, který se touto oblastí zabývá, se označuje jako praktická teologie. V tomto oddílu se budeme zabývat její definicí a metodou (3.1.1), historií (3.1.3), srovnáním různých pojetí v ekumenickém kontextu (3.1.3) a nakonec si v přehledu ukážeme, čím se tento obor konkrétně zabývá, tedy jeho obsah (3.1.4). 3.1.1 Definice a metoda praktické teologie Praktická teologie navazuje na ostatní teologické disciplíny (biblická teologie, systematická teologie, teologická etika) a promýšlí, jak lze jejich výsledky využít v praktickém životě a činnosti církve. Uveďme několik možných definic tohoto oboru: 1

Praktická teologie zkoumá činnost církve jako instituce, podrobuje tuto činnost kritické analýze a navrhuje, jak by měla probíhat lépe. Praktická teologie je teologická reflexe činnosti církve, jejímž cílem je změna církevní praxe, aby lépe odpovídala současné úrovni teologického poznání a potřebám člověka a společnosti. Praktická teologie je kritická teorie církevní praxe ve společnosti. Můžeme tedy říci, že předmětem praktické teologie jsou všechny druhy činností křesťanských církví jako institucí; jejím východiskem je sebepojetí církví (viz předchozí část); jejím nástrojem je kritická reflexe církevních aktivit ve světle současné úrovně pochopení křesťanského poselství; jejím cílem je zlepšení církevní praxe, aby byla více v souladu s tímto poselstvím a zároveň s potřebami člověka a společnosti. Praktická teologie si však k dosažení svých cílů nevystačí sama: Praktická teologie je tak díky své úzké vazbě na praxi odkázána na spolupráci s ostatními společenskými vědami. Zajímá-li se o člověka v jeho situaci, pak jistě potřebuje například pro pochopení jeho společenského začlenění a s tím souvisejících vazeb sociologii, neboť člověk žije ve společnosti, která určuje částečně jeho jednání a kterou on sám spoluvytváří; psychologii pro chápání toho, jak se člověk vyvíjí a co při tom prožívá; filozofii pro pochopení toho, jak člověk v dané době přemýšlí. Jsou-li předmětem zájmu praktické teologie lidé naší doby, kteří jsou nějak potřební, pak jistě potřebuje i kontakt se sociální prací. Je tedy patrné, že v současném pojetí je vztah mezi pastorální teologií a společenskými vědami velmi úzký. Zůstává ovšem teologií, to znamená, že člověka a jeho situaci vidí ve světle Krista s jeho poselstvím, činy a zmrtvýchvstáním (Křišťan 2008: 18-19). Ve vývoji metody praktické teologie lze rozlišit několik fází. Původně šlo o prostou aplikaci nauky (lineární pojetí), tedy o hledání účinných nástrojů k tomu, aby dogmatické a etické principy církve byly realizovány v praktickém životě církve a jejích členů. Tato metoda mohla být účinná v prostředí vyrovnané a ustálené (homogenní) praxe, když tyto naukové principy spontánně odpovídaly životním potřebám a byly dlouhodobě interiorizovány v povědomí společnosti a kultury. Dnes, v době pluralismu a sekularizace, se tato metoda jeví jako stále méně účinná. Další model představuje tzv. metoda tří kroků, která byla vyvinuta v Itálii v období 2. vatikánského koncilu (1962 1965) a je používána i v jiných oborech: spočívá v popisu a analýze současných církevních aktivit (1. krok vidět ), ve stanovení kritérií pro jejich 2

zlepšení (2. krok posoudit ) a v návrhu obnovené praxe (3. krok jednat ). Tato metoda nezpochybňuje východisko (nauku víry), ale oproti lineární metodě počítá se stále se měnícími podmínkami přijímajícího subjektu a jeho prostředí (kultury), a proto k aplikační metodě přidává kritiku současné praxe z hlediska potřeb subjektu. Nejnovější metoda bývá označována jako empiricko-kritická. Vznikla v německém a anglickém prostředí za využití obecné vědy o racionálním jednání (praxeologie) a jde o propracovanější verzi předchozí metody. Její postup spočívá ve čtyřech krocích: 1. Popis pastorační skutečnosti (fáze konstatování), který čerpá především ze sociologických výzkumů. Všímá si zejména těchto faktorů: instituce konající pastoraci (organizační struktura, ideologické zaměření, vedoucí osobnosti, vnitřní dynamika ); subjekt konající pastoraci (lidské kvality, forma života, typ víry, komunikační schopnosti, odborné znalosti a dovednosti ); objekt, k němuž směřuje pastorace (věk, životní stav, zdravotní a psychická situace, prostředí, typ víry ); typ pastorační činnosti (svědectví, služba, slavení, společenství); dimenze pastoračního vztahu (komunikativní, autoritativní, výchovná, povzbuzující, služebná ). 2. Kritická interpretace popsané skutečnosti ve světle víry a humanitních věd (fáze otázek). Při ní je třeba brát v úvahu náboženský, církevní a teologický kontext (jak se do této praxe promítá současné pochopení víry, spirituality a nauky církve), psychologický, společenský a kulturní kontext (jak tato praxe reaguje na subjektivní myšlenkový a emocionální stav člověka, evropskou kulturu, modernu, postmodernu, globalizaci, národní specifika apod.). 3. Hledání kritérií, která se stanou vodítkem pro zlepšení praxe (fáze hledání): pro změnu pastorační praxe je třeba využít všech dostupných výsledků teologických i humanitních věd. V současnosti je mnoho koncepcí pastorační činnosti, které nemusí být navzájem v rozporu; některé z nich si popíšeme v oddílu 3.2. 3

4. Návrh obnovy současné praxe (fáze odpovědí): aplikuje zvolený obecný model do tvorby konkrétního pastoračního projektu. Praktická teologie je souborem relativně samostatných podoborů, mezi něž počítáme církevní právo, liturgiku, misiologii, katechetiku, homiletiku, spirituální teologii a další. Podrobněji o nich budeme mluvit ve 4. části. 3.1.2 Historie praktické teologie Přestože křesťanská církev byla od svého počátku vždy aktivní, systematickou reflexí své praxe se začala zabývat až zhruba od 17. století. V roce 1659 poprvé použil nizozemský protestantský teolog Gisbert Voetius pojem praktická teologie a rozlišil její základní obory. S praktickou teologií jako akademickou disciplínou se však setkáváme až o sto let později, a to na půdě teologické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1774 tam působil benediktinský mnich Štěpán Rautenstrauch, opat břevnovského kláštera, rodák z Českolipska, který se snažil systematicky uvádět budoucí kněze do aktivit, které budou tvořit náplň jejich práce. Jelikož kněz byl považován za pastýře (lat. pastor ) svěřených duší, byla jeho činnost označována jako pastorace a nově vznikající teologický obor byl nazván pastorální teologie. Rautenstracuh se později stal rektorem teologické fakulty ve Vídni a v roce 1777 navrhl pastorální teologii jako součást univerzitních studií teologie v celém Rakousku- Uhersku. Odpovídalo to tehdejší církevně politické situaci, kdy byl farář pedagogickým, osvětovým a administrativním nástrojem státu i církve zároveň. Pastorální teologie byla tehdy výhradně pomůckou pro činnost faráře poskytovala mu podrobný soupis všech jeho povinností a úkolů. Kněz byl jediným subjektem pastoračního jednání. Tato představa o pastoraci přetrvávala v některých církevních kruzích až do 2. vatikánského koncilu a leckde je živá dodnes. Vyjadřují ji pojmy duchovní správa, pastorace, pastorální teologie. Pojem praktické teologie jako vědy, která reflektuje veškerou činnost církve (a do jisté míry v sobě zahrnuje původní pastorální teologii) je spojen se jménem německého protestantského teologa Friedricha Schleiermachera, který v roce 1850 publikoval knihu Die Praktische Theologie nach den Grundsätzen der Evangelischen Kirchen. Stavěl v ní na zásadě souřadnosti myšlení a zkušenosti a snažil se dát praxi církve cíl a pravidla. Od něj pochází základní trvalá témata praktické teologie: napětí mezi teorií a praxí křesťanství, kritická snaha o objasňování skutečného poslání církve a jejích aktuálních možností, úsilí o porozumění člověku (a to nejen křesťanovi, ale i tomu, kdo se víře a církvi vzdaluje). 4

V katolické církvi zůstala praktická teologie až do 20. stol. spíše vědou aplikační: zkoumala, jak dosáhnout toho, aby lidé mysleli a žili podle představ a požadavků církve. Obrat k větší snaze pochopit potřeby člověka a reagovat na ně nastal až v období 2. vatikánského koncilu. Pro současné pojetí praktické teologie má velký význam konstituce Radost a naděje z roku 1965, jejíž první věta zní: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu (GS 1). V tomto duchu se nesou pokoncilní pastorační reflexe v katolické církvi, které shrnuje příručka Handbuch der Pastoraltheologie (1969 1972, hlavní redaktor Karl Rahner). V evangelickém prostředí následovala brzy poté příručka Handbuch der Praktischen Theologie (1974 1978). Všechny tyto materiály už počítají s tím, že subjektem pastoračního jednání je celé společenství věřících, (tedy ne pouze ordinovaní služebníci kněží, faráři); předmětem zájmu pastoračního přemýšlení je každý člověk s jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi (tedy ne pouze členové dané církevní obce či církve); cílem pastoračního jednání je pomoc člověku k jeho plnému rozvoji ve všech dimenzích (tedy ne pouze vedení k tomu, aby uznával pravdy křesťanské víry a žil podle nich). Přestože se praktická teologie v tomto pojetí přibližuje odborné reflexi o jakýchkoliv pomáhajících profesích, je třeba zdůraznit, že si stále zachovává své specifické teologické rysy: Pokud říkáme, že praktická teologie se zabývá člověkem v jeho celistvosti a situaci, pak neztrácíme ze zřetele, že stále zůstává teologií, vidí tedy člověka jako Bohem stvořeného, Bohem osloveného a stále oslovovaného, člověka, který jedná svobodně, této svobody využívá i zneužívá. Situace, do kterých se tak člověk dostává, pastorální teologie promýšlí na rozdíl od jiných věd o člověku i teologicky, to znamená z hlediska toho, co poznáváme k dané věci z promýšlení našeho poznání o vztahu Boha k nám. To, co poznáváme o vztahu Boha k nám, reflektujeme a systematicky utřiďujeme v jiných vědních teologických disciplínách (systematická teologie, liturgická teologie, teologická etika, biblická teologie atd.). Praktická teologie pak těchto poznatků využívá do té míry, do jaké mohou osvětlit danou situaci člověka. (Křišťan 2008: 18). 3.1.3 Praktická teologie v různých církvích Pojem praktická teologie tak, jak jsme jej popsali, je v současné době společný katolické církvi a většině evangelických církví. O nich v této příručce především mluvíme, neboť právě s nimi se setkáváme v naší církevní i společenské realitě. Z tohoto prostředí také vychází v češtině dostupná literatura. 5

Východní církve praktickou teologii v tomto smyslu neznají soustředí se na liturgii, homiletiku, katechetiku a právo jako samostatné obory, pastorace je chápána spíše jako osobní pracovní náplň a zároveň poslání kněze. Katolická a protestantská praktická teologie je postavena na činnostech a hledá, jak je dělat co nejlépe; ortodoxní pastorální teologie je postavena na osobě kněze a hledá, jak má kněz žít a co má dělat. Pojem praktická teologie považují ortodoxní křesťané za protestantský, sami užívají název pastorologie (ve slovenských materiálech, které jsou nám přístupné, dušpastierstvo). Veškerá pastorace je v těchto církvích totožná s prací kněze, nikdo jiný se na ní ze zásady nepodílí východní církve neznají odpovědnost laiků v církvi ani teologii laiků. Pastorologie vychází z biblického obrazu pastýře a z textů církevních otců, nezajímá se však ani o současné pastorálněteologické výzkumy z katolického a protestantského prostředí ani nepočítá s pomocí sociologie k výzkumu pastorační reality. 3.1.4 Realizační funkce církve Křesťanství se nikdy nezaměřovalo pouze na spirituální stránku člověka, ale vždy nabízelo aktivity směřující k jeho všestrannému rozvoji. Křesťanské církve považují za cíl svých aktivit zároveň slávu Boží a spásu člověka. Oba pojmy tvoří jednotu: podle církevních otců štěstí člověka je slávou Boží. Současné humanitní vědy se shodují v názoru, že k rozvoji člověka dochází souběžně na úrovni fyziologické, sociální, psychické a spirituální. Teologie k tomu dodává, že spirituální dimenze je jistým způsobem výjimečná, neboť jedině ona přesahuje materiální časoprostor a dává člověku perspektivu věčnosti. V tomto rámci budeme nyní sledovat, jak se v moderní době vyvíjelo pojetí církevních aktivit. Už jsme uvedli, že až do 20. století byla praxe církve chápána především jako činnost nositelů kněžského svěcení, tedy kněží a biskupů. Jejich úkol byl rozdělen do tří oblastí, označovaných jako úřady, které vycházely z citátu v závěru Matoušova evangelia: Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28, 18-20). Z těchto Ježíšových slov byly vyvozovány následující úřady církve: úřad kněžský, tedy slavit bohoslužby (odvozen od Ježíšovy výzvy k tomu, aby byli ti, kdo v něho uvěří, pokřtěni) úřad královský, tedy pečovat o svěřený lid (odvozen od výzvy k zachovávání Ježíšovy nauky) úřad prorocký, tedy učit svěřený lid (odvozen od výzvy získávat učedníky). 6

Později se praktická teologie přiklonila k jinému členění církevních aktivit, které více zohledňuje aktivitu křesťanských laiků, jejichž odpovědnost za poslání církve byla v posledních staletích opomíjena. Podle tohoto členění, které také vychází z křesťanské tradice, sestává církevní praxe ze čtyř oblastí, které se považují za základní realizační funkce církve. Někdy jsou také označovány jako konstitutivní prvky církve, neboť bez uskutečňování kteréhokoliv z nich by církev neplnila poslání dané Kristem a nemohla by tedy být považována za církev Kristovu. Jde o tyto prvky: 1) Bohoslužba (liturgie): pomocí symbolů a rituálů vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří do ní slavení večeře Páně (mše), křest a další svátosti, modlitba apod. 2) Svědectví o Kristu (martyria): jednání, jímž křesťané ostatním lidem dosvědčují, že věří v Ježíše Krista a považují ho za svého spasitele a Božího syna. Patří sem jak svědectví slovem (evangelizace, misie, katechizace, kázání), tak i svědectví života (dosvědčování své víry odpovídající životní praxí). 3) Společenství (koinónia): praktické vyjádření víry, že život a učení Ježíše Krista vede ke sjednocení lidí, k podpoře jejich vzájemných vztahů a společenského života. Patří sem zejména organizace života v křesťanských farnostech a sborech, ale také např. snaha o sblížení a sjednocení křesťanů různých církví. 4) Služba potřebným (diakonia): pomoc lidem, kteří jsou jakkoli znevýhodněni (v biblické terminologii chudí ). Patří sem jak pastorační péče o různé sociální skupiny, tak i křesťanská sociální nebo zdravotnická práce. Podrobný popis realizačních funkcí církve přinášíme ve čtvrté části této učebnice. Souhrn 1. Praktická teologie je teologická reflexe činnosti církve, jejímž cílem je změna církevní praxe, aby lépe odpovídala současné úrovni teologického poznání a potřebám člověka a společnosti. 2. Církevní praxe sestává ze čtyř oblastí, které se považují za základní realizační funkce církve. Někdy jsou také označovány jako konstitutivní prvky církve, neboť bez uskutečňování kteréhokoliv z nich by církev neplnila poslání dané Kristem a nemohla by tedy být považována za církev Kristovu. Jde o bohoslužbu (liturgia), svědectví (martyria), společenství (koinonia) a službu (diakonia). 7

Literatura AMBROS, Pavel. Fundamentální pastorální teologie. Pastorální teologie I. Olomouc: Vydavatelství UP, 2002, ISBN 80-244-0419-2. AMBROS, Pavel. Okruhy pastorace, její dimenze a nástroje. Pastorální teologie III. Olomouc: CMTF UP (skriptum). KŘIŠŤAN, Alois. Počátky pastorální teologie v českých zemích. Praha: Triton, 2004, ISBN 80-7254-605-8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, Pastorální péče. Studijní texty evangelikálního teologického semináře, svazek 4, Oliva, Praha, 2000, 1. vydání, 180 s., ISBN 80-85942-42-9 OPATRNÝ, Aleš. Pastorace v postmoderní společnosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-557-8. OPATRNÝ Aleš, Pastorační situace u nás, analýzy a výhledy. KN Kostelní Vydří 1996, ISBN 80-7192-092-4 Praktická teologie pro sociální pracovníky. Praha, Jabok, 2008. SZENTMÁRTONI, Mihály. Úvod do pastorálnej teologie. Trnava: Dobrá kniha, 1999, ISBN 80-7141-259-7. 8