Karel Sabina: HROBNÍK

Karel Sabina: HROBNÍK

I Byl to krásný den letní; uprostøed oblohy skvìlo se slunce polední, oudolí a hory støíbrnou záøí svou posívajíc; i tøpytily se kraje vùkolní, jako by po luzích èeských zlaté bylo se rozvalilo moøe. Bezechmurné klenutí blankytové v obzoru na vzdálené hory dùvìrnì se podepíralo a zemì i nebe v èistém plamenu se leskly. Zralé obilí výšku èlovìèí pøesahovalo, zelenými hájemi a luèinami prožloutajíc.ve stínu stromù kaštanových nìkolik sousedù vesnièky K. sešlo se, jako obyèejnì v nedìlní den, uèitele svého oèekávajíce, by jim nìco z týdennì pøicházejících novin pražských vypravoval nebo pøedèítal. Bohudíky, pravil konšel, že dnes den sváteèní jest; pochybuji, že by kdo byl parnem v poli obstáti mohl. Ba ovšem, odpovìdìl ponocný; jest se obávati, že vyschnou potokové okolní, nepøitáhne-li brzo vlažící déš. Záveský rybník také již ukazuje dno. Ten beztoho již dávno mìl býti vypuštìn, øekl šedivý rychtáø, a nebyla by ho vìru žádná škoda. Ryby se v nìm nerodí a mlýnùm též hrubì neprospívá; i zdá se, jako by staré povìry, proti všemu namítání nových mudrcù, pøec nìco pravdivého do sebe mìly, an se tam každoroènì, dokud pamì moje sahá, z naší obce nìkdo utopil. Nech tedy vyschne. Nejsem povìreèný, promluvil konšel, a leccos sobì umím pøirozenì vysvìtlit, an jsem se v potulkách vojenských mnohé vìci pøiuèil, na kterou bych doma nikdy byl nepomyslil; co se ale záveského rybníka týká, pochopiti nemohu, proè, buï jak buï, každoroènì z nìho mrtvola vytáhnouti se musí, jako by obec naše kletbou zavázána byla žravému bahnu obì tu podávati. Již co chlapec jsem o tom slýchával a matka má mnì pøísnì zapovídala pøiblížiti se k nìmu. Dvacet let jsem zatím na vojnì strávil a dávno

již jsem byl zapomenul na povìru. Navrátiv se opìt domù pozoruji, že povìst a bohužel i uskuteèòování jí se ještì zachovalo. Proè se asi ten moèál již dávno vypustit neb aspoò ohradit nedal k odvrácení nového neštìstí? O vypuštìní rybníka nebývala øeè, odpovìdìl rychtáø; teprve nyní, co mladý pan hrabì nastoupil statek svùj, ustanovilo se na poruèení jeho hned po žních kalužiny vyèistit a rybník vypustit, kdežto prý se napotom panská zahrada založí. Ohražen však byl již pøed šestnácti lety, za nebožtíka pana hrabìte Vìnceslava, a pøece... Jen dopovìzte! zvolal jeden z mladších sousedù. Já právì tehdáž byl v cizinì a až po dnešní den jsem se náležitì nedovìdìl, jak se dìlo s otcem našeho pána. Inu, kdož to ví? pravil rychtáø. Posaváde se to nevysvìtlilo a zùstane to nepochybnì navždy tajemstvím. Což neznáte celou tu pøíhodu? Tedy poslechnìte; co vím, milerád vám sdìlím. - Právì se byl utopil mlynáøùv pacholík, když nebožtík pan hrabì o povìsti obecné se dovìdìl. Rozhorlen nad povìrou selskou kázal celý rybník kolkolem ohraditi a pøísným slovem celé obci, zvláš ale školním dítkám, blízký pøístup ke hrázi zapovìdìl. I zachovával se pøíkaz dle vùle jeho, aniž se více jaké neštìstí pøihodilo. V roce nato však, právì asi v této letní dobì, nalezla se bezhlavá mrtvola hrabìte, nedaleko bøehu pokraj meze ležící.hadové a ještìrky otevøeným chøtánem v tìlo jeho se zažírali a krvavý potok kolem nìho baøiništì zaèervenil. Byltì v nejskvostnìjší odìv svùj vojenský obleèen. Žádný nevìdìl, kterak tam byl pøišel. U veèer pøedtím, po stole, již svléknut odešel do komnaty své, nebo míval v obyèeji dlouho do noci èísti.hrabìnka nevìdìla, že by ještì nìkam jíti zamýšlel. Zámek byl uzavøen, žádný pána z domu vycházeti nevidìl, a on pøece odešel navždy! Všecko pátrání bylo marné a smrt hrabìte Vìnceslava až po tu dobu zùstala nevyzkou-

matelným tajemstvím. V krátkém èase nato padly náramné deštì. Potokové se nadmuli a vystouplí rybníci okolní pøetrhali hráze své, u kteréžto pøíležitosti také plot záveského rybníka odplaval. Paní hrabìnka odjela a od té doby se na venkovì neukázala. Nato pak opìt rok co rok nìkdo v záveském rybníku vlnám za obì padl. Bohudíky, pravil konšel, že nás letos posud podobná nehoda minula. Vbrzce uèiní se všemu konec: mladý pán bude zde obývati a mnohých zmìn a oprav oèekávati máme. Co se týká zmìn, namítnul ponocný, nepochybuji; ale opravy - vìru nevím, zdaž i všechny k našemu prospìchu budou. Tak dlouho jsme již vytrvali pøi starém - nechí radìji vše i budoucnì tak potrvá, jak nyní jest.nynìjší svìt jako posedlý po samém novotìní a opravování baží, jako by z toho cos dobrého vykvétalo. Co se dìlo, stalo se vùlí boží a mocnost lidská toho nepøekoná. Co se státi musí, proti tomu náš pan hrabì nezmùže nièeho; dùkaz máme na smrti otce jeho. Posaváde ale aniž co udìláno, aniž co odstranìno jest; nežli rybníka zde nebude, ještì mnoho nepøíjemného pøihoditi se mùže. - Neposmívejte se; vím já nejlépe, proè právì takto soudím. U ponocování svém leccos jsem vidìl, o èem se vám ani nezdává. Pamatuje-li pak z vás kdo, sousedé, že již tenkráte, když pøed šestnácti lety pan hrabì Vìnceslav rybník ohraditi kázal, jsem vám vypravoval, jak dvì noci pøed úmrtím jeho v pláš zahalenou osobu jsem spatøil, od rybníka ke høbitovu se beroucí, kdežto se oku mému ztratila? Ještì nìco chtìl ponocný vypravovati, an oèekávaný uèitel pøiblíživ se hovoru konec uèinil. Všickni vstavše pøíchozího vlídnì uvítali. Byl tento muž vzdìlanìjší a osvícenìjší, nežli páni stejného s ním povolání zvláštì na venku obyèejnì bývají, proèež i u všech obyvatelù velké vážnosti požíval. Jen pokraèujte dále, o èem jste mluvili,

nabádal uèitel; beztoho vám dnes žádných novin nepøináším. Klášterní panna Alžbìta již leží v posledních mrákotách, každého okamžiku povolání z tohoto svìta oèekávajíc; mnì svìøeny jsou pohøební záležitosti, proèež Ii dnes u vás dlouho zdržeti se nelze. Pokraèujtež tedy v prvnìjší rozprávce. Konšel, jsa zcela jiných náhledù nežli ponocný, vypravoval uèiteli krátce, o èem bylo mluveno, dokládaje, že mínìní jeho stranu opravování a obnovování s ponocným se neshoduje. Nebyl bych myslil, dí uèitel, že i v naší obci zastaralé povìry tak pevnì se usadily, a mám za to, že jest brzké opravy duševního života našeho zapotøebí. Takovéto obecné pøedsudky, milí sousedé, jsou nejen smìšné, nýbrž i celé dìdinì škodlivé. Ve zkoumání pravdy a odstraòování bludných povìr uèinilo nynìjší pokolení znamenitý pokrok. Nevšímavost souvìké vzdìlanosti a patrného postupování èlovìèenstva v osvícenosti není nám pøirozena, nýbrž jen uvyklá, ano se pohodlnìji zdá staré, èasto i škodlivé zpùsoby zachovávati než namísto zavržených nové pøijímati. Zdali nepoznáváte z týdenních novin, jak vysoký stupeò vzdìlanosti již jiní národové dosáhli, jak úsilnì veškeré pøekážky a obtížnosti pøemáhají; u nás pak lid, nových nálezù si ménì všímaje, k osvícení a oslavení vlasti nemnoho pøispívá! Co však onìch nepatrných povìr vesních se týká, ty nás u vzdìlaných lidí v posmìch uvádìjí a bylo by pøáti, aby se co nejdøíve z koøene vyvrátily Zamlèel se, a pohlížeje vùkol na sousedy, odpovìï oèekával. Bylo však patrno, že všickni stejného jsouce mínìní jemu pøisvìdèovali, jediného ponocného vyjma. Vím, dal tento za odpovìï, že vám o takových záležitostech dùvtipnìji souditi lze nežli mnì, nevzdìlanému venkovanu, ale naprosto nepochopuji, proè bychom zavrhovati mìli drahná pøesvìdèení otcù našich. Èili posmìch nováèkù dostateèným jest dùkazem nepravdivosti

dìjù povìstných? Jesti dùkazem nevìry a lehkomyslnosti mladých, ne však povìreènosti starých èasù. Nechci se honositi zkušeností svou, ale vìøte, že by mnohý jináèe smejšlel i mluvil, kdyby se mnou ponocoval. Nechí ale myslí a mluví, jak se komu líbí: já potrvám na svém, že povìsti o záveském rybníku nejsou povìrami. Vidìl jste nìco? Máte nìjaké pøesvìdèení? tázali se všickni, zvìdavì mluvícího obklopujíce. Dosti vìru na tom, co již každému z nás povìdomo, dí ponocný; nicménì opìt nových mám dùkazù. Již po nìkolik nocí vycházívám na hájovou stráò, odkud si celou krajinu, zvláštì za ouplòku mìsíce, snadno pøehlídnouti lze; tu vždycky, právì o pùlnoci, vidívám postavu, od høbitova k rybníku kráèející, kdež se mezi chrastím zraku mému ztrácí. Bùh raèiž chrániti obec naši! Právì takové vidìní míval jsem pøed šestnácti lety a proroctví mé tehdejší, že nìkdo z obce v rybníku pochován bude, ukrutnì se vyplnilo na panu hrabìti. Tu máte pøesvìdèení, pravil uèitel, jak èlovìk zcela pøirozenou vìc povìreènì sobì vysvìtluje. Osoba, kterouž v noci vidíváte, jest náš mladý pan hrabì Vilím. Znáte všickni podivné zpùsoby jeho a víte, že s nižádným spolku ani pøátelství nehledí. Miluje pouze samotu, celý témìø den ètením rozlièných knih se baví a žádný z nás honositi se nemùže, že by s ním byl kdy promluvil; toliko hrobníku, podobajícímu se v jednání pánovi, nìkdy s ním hovoøiti lze. Teprv po západu slunce hrabì Vilém procházkou vycházívá a nikam jinam nežli na høbitov, odkudž se málokdy pøed pùlnocí vrací. Kdož ví, co se mu tam zalíbilo!to však jisto, že jej ani záveský rybník, ani povìra o nìm tam neláká, nebo aèkoliv velmi mladý, jest nadobyèejnì osvícený, a dozvìdìv se o povìøe naší obce, nemálo se durdil, ano, pøísný rozkaz písemní stranu vyvrácení této pošetilosti mnì zaslal. Možno že i nebožtík pan

hrabì v noèních procházkách sobì liboval, a protož se nedivím, že ponocný vídal postavu. Mimoto se pamatuji, že pøi oumrtí hvìzdy a køíže, na prsou jeho pøipnuté, byly mu odòaty, z èehož uzavøíti se dá, že ho nikoli zlí duchové, nýbrž zlí lidé pøepadli. Kam se ale podìla jeho hlava, že ji nebylo nalezti? tázal se rychtáø. Nežli však uèitel odpovìdíti mohl, zaznìl zvonek klášterní umíráèkem. Všickni umlknuvše hledìli, odkud pøicházely zvuky. Již je v pánu! pravil uèitel; dejž jí Bùh lehké odpoèinutí! Byla dobrá a milostivá; nezdá se však, že na tomto svìtì mnohých radostí požívala. Pan hrabì Vìnceslav, aèkoliv jinak vlídnì jednával, pøece prý ji pøísným bratrem býval a povídá se, že nevolnì vstoupila v øád klášterní, donucena jsouc hrdou matkou a pøísným bratrem svým. - Nyní však musím obstarati pøíkrov a zpìváky ku pohøbu. Mìjte se dobøe, sousedé! V pøíští nedìli se opìt sejdeme, snad že do té doby leccos nového vám ku sdìlení se nahodí. Takto øka podával na rozlouèenou sousedùm rukou svých a odcházeje ponocnému kynul, by jej vyprovodil. Posavád ani obláèek nezastínil jasnou oblohu a v sluneèní záøi planul záveský rybník a krajina v nìm vyobrazená. Pokraj háje tøpytil se pozlacený køíž klášterní vížky, odkud zádumèivé zvuky umrlèího zvonku, žalostivì a tesknì zaznívajíce, skvìlým bloudily krajem, jako by odletìlou duši zcmøelé osoby bolestnì zpìt svolávaly a soucitné srdce i slzy lidské vzbuzovaly, by želely s nimi, že pod kvìtnou, záøí objasnìnou zemí kyne temný hrob a za jasnou viditelnou oblohou že neviditelný, nejistý kryje se svìt. Právì dozníval umíráèek, když uèitel s ponocným po bøehu rybníka ubírali se ku klášteru, nìkolik set krokù ode vsi vzdálenému.uèitel poèal po krátkém mlèení: Zdaližpak jste ubezpeèen, sousede, že vidìní vaše, o nìmžto jste mi již pøed nìkolika dny vypravoval, nebylo pou-

hým bludným omylem anebo docela lichým snem? Pane uèiteli, devaterou mohu na to složit pøísahu, že jsem ani se nezmejlil v osobì, ani nespal. Dobøe pamatuji každé pohnutí. Právì jedna hodina s pùlnoci odbila, mìsíc stál v ouplòku a jasno bylo jako ve dne. Vidìl jsem zdálky hrobníka a slyšel jsem jej kopati. Pøišed blíže spatøil jsem, že sestoupil ve vykopaný hrob, v kterémžto musel již nìkdo ležeti, nebo hlasitì praskaly prkna rakve a namáhání hrobníkovo u otvírání jí Zapøíti se nedalo. Co však dále se dìlo, nemohu øíci, an mìsíc ukryl se ve chmury a já nièeho více nezoèil. Podivná vìc! Dávno-li tomu asi, co se to pøihodilo? Stalo se to právì tu noc po pohøbu jeptišky Anny; i zpozoroval jsem druhý den, že to byl hrob její, neb aèkoliv zase dobøe urovnán byl, pøece jsem na nìm zmìno poznal, i dubový køíž byl obrácen k jiné stranì, než jsme jej byli postavili. Neroznášejte toho po vsi, radil uèitel ponocnému, neopomiòte však èastìji tam dohlížeti, a spatøíte-li opìt nìco podobného, tedy to mnì soukromì sdìlte. Hrobník je zde cizincem, žádný neví, odkud pøišel a takových zvláštností do sebe má, že za tak mnohá léta jeho tu pøebývání nikdo jej nevyzkoumal.takovému èlovìku nelze dùvìøovati, nebo kdož prohlíží tajemné ouèely jeho? Ano, máte pravdu. Budu jej pilnì pozorovati, neb vìru nevím, co v tom èlovìku vìzí.chladnì pozdravovává, chladnì na pozdravení dìkovává, na žádného nepromluví, a ptá-li se ho kdo na nìco, co nejstruènìji odpovídá. Sešli se to dva nemluvní lidé, on s naším panem hrabìtem; to jen bych rád vìdìl, který z nich na druhého døíve promluvil a co as pan hrabì vábného u hrobníka nachází. Nedivil bych se, pøejal uèitel øeè, kdyby byl hrobník pøíliš sprostým èlovìkem, jenž by svou hloupost pøed lidmi ukrývati chtì jich se stranil; nebo obyèejnì bývá, že lidé zákonù vzdìlanìjšího spoleèenství ne-

znající spoleènostem se vyhýbají, kde jen mohou; o nìm však mám pøesvìdèení, že není ani sprostý, ani hloupý, nebo pøed nìkolika lety, maje pøíležitost v bytu jeho navštíviti jej, nad vybranou knihovnou jeho nemálo jsem se podivil.prohlížeje ponìkud jeho knihy, veškerá dùmyslná a zádumèivá místa olùvkem zvláš poznamenána jsem shledal. I kdo zná zpùsob jeho u vychování dcery, pøestává pochybovati o vzdìlanosti hrobníkovì. Vidíte jej, tamhle pøichází! pravil ponocný; oba se mimovolnì zastavili, zdaleka na hrobníka hledíce, až se napotom též k rybníku pøiblížil a onino hovoøíce o nìm ku klášteru odcházeli. Z druhé strany vesnice, tam kde mezi ovocným stromovím rozložitého borku nevysoký strmìl zámek hrabìcí, pøicházel hrobník. Byltì muž nevelké, však mocné postavy; popelavý odìv dodával zpùsobùm jeho zvláštní ráznosti.pod èernou soukennou èepièkou mnohý vlas již se mìnil, svìdectví dávaje, že se hrobník již blíží ke stáøí, ve kterém vášeò dobouøívá a plamen èinného zápalu chladne. Zasmušilý oblièej jevil nejasnou mysl, nebylo však lze rozhodnouti, zdali mocnost èasu èi nestøídmá starostlivost brázdy mu na èele utvoøila, nebo pod hustým oboèím blýskaly se èerné oèi, v neumdleném plamenu co žhoucí hvìzdy uprostøed tmavého mraèna; kdykoli èelo mrzutì se stáhnulo, tu vždy jasnìji se tøpytil zrak, i ousmìch ústy pohrával, že každý pozorující živost jeho duševní na první pohled uhodnouti musel. Ani modrý nebes oblouk, ani kvìty a stromy v objasnìné prostoøe nevábily jej. Pevnì pøed sebe hledìl v chladnou zemi, jako by se v ni chovala tajná ztráta, jejíž objevení se jedinì bylo by s to veškerou pozornost jeho vzbuditi. Èasto se mu pohybovala ústa a sám se sebou mluviti se zdál; èasto zamyšlen státi zùstana slzy z oèí sobì stíral. - Divno že kdy blaho ozáøené zemì v radostných zpìvích hájù a v kvìtuplných luzích

se ozývá, èlovìku jedinému tento utìšený pohled slzu vynucuje.èi jest to slza radosti?. - Ach nikoli! Jest to výraz želu nevyslovitelného nad krátkou a poèasnou skvìlostí touto, kteréžto myšlénce žádné jiné stvoøeni podrobeno není.to snad byl i hrobníkùv stesk. Zhlídnul-li ale nìkoho zdaleka jej pozorujícího, zrychliv kroky postranní pìšinkou k domovu se ubíral. I I. Vesnice K... položením i pùvabným vùkolím svým náleží mezi pìkné vesnice. Hrabì Vìnceslav nepoøádné a staré chaloupky byl z vìtšího dílu na vlastní outraty dal zboøiti a nové, vkusnìjší vystavìti. V celé blízké krajinì nenalézaly se tak èisté a oupravné silnice i pìšinky jako v K... Nastoupiv nyní syn jeho, hrabì Vilím, panství, jakožto hodný nástupce otce svého stejnou mìrou o zvelebení a okrášlení místa tohoto peèoval.aèkoliv se Vilím každého stranil, pokud nevyhnutelná potøeba jej nedonutila osobnì B nìkým jednati: pøece hned u nastoupení dìdictví svého všem poddaným ouøadníkùm písemními rozkazy oznámil, že Iu na zdokonalování statku jeho nemálo záleží.pùvabnou dolinu, v nížto pøívìtivá vesnice ležela, u východu obmezoval háj, tiché stíny své daleko rozprostíraje a teplé údolí chladným dechem provívaje, jako za soumraku vání veèerní ochlazuje luhy. V stínu hájovém vystoupá starožitný klášter, jehožto vybudování hluboko do støedního vìku sahá. Za dávných èasù tam býval mnišský øád, èehož mimo tamìjšího archívu i vysoké, na hrobkách kostelních v mramoru vytesané postavy dosvìdèovaly, jakož i veliké obrazy, ve dlouhých, u vìèném soumraku dlících chodbách vyvìšené, podobizny to zemøelých tam mnichù.pozdìji na místì mnichù jeptišky se usadily, až po tuto dobu tam obývají-

cí.vìž klášterní nehrubì byla vysoká, tím vyšší však se zdál chrám s klenutím vzhùru se vypínajícím a obrovskými sloupy dle gotického vkusu z kamene vytesanými. Vysoké okna mnohobarevným sklem pro zastiòování sloupù jen mdlé svìtlo rozsívaly a kamenné sochy, dávnovìké pozùstatky minulých èasù, z obou stran zdì krášlíce, smutnì hledìly ze stanoviš svých na šerý chrám, do jiných, dávno uplynulých vìkù mysl pozorujícího zavádìjíce. Nad hlavním oltáøem nevelké okénko silným žlutým sklem pablesky sluneèní do osamotnìlého chrámu pouštìlo a slabé prožloutlé paprsky míhaly se po šedých stìnách. Jakkoli však zasmušilý uvnitø se jevil kostel, zevnitø, spojen s klášterem, ráz vznešenosti do sebe mìl. Mezi hustými stromy, s vysokými železnými vraty a èernou, ouzkými okénkami mnišských bytù posetou zdí, stál tu klášter co starobylý náhrobek pochovaných vìkù, z nìhožto zpìv a znìní varhan co žalující zvuky sborù podzemních ve kraj se zanášely. Z jedné strany ke kostelu družil se høbitov, kterýžto nízkou zdí ohražen, mír a pokoj nerušený v sobì ukrýval. Døevìné i železné køížky v sluneèní záøi zdaleka se skvìly a lilie, rùže i kvìty amarantové po náhrobkách zachvívaly se v políbení hravých vìtérkù, v šumot háje mísíce tajný šepot svùj. Zde onde k mladému stromku vinul se jilm a veškeré hroby byly tak pravidelnì uspoøádány a kvítky tak èerstvy zachovány, že bylo patrno, jak starostlivá péèe se zvláštní opatrností na nì dohlížela. Naproti klášteru stála chyše hrobníkova mezi novì vysázenými ovocnými stromky; kolem ní rozkvétala malá zahrádka. U vchodu se klenulo loubí z akácií, takže ratolesti po zdi se proudily a úponky až do ouzkých oken zasahovaly, z nichž jedno ke høbitovu, druhé v šírou krajinu hledìlo. Odtud se dal pøehlídnouti záveský rybník a èástka vesnice K..., takže každého bylo vidìti, kdokoliv ku klášteru neb na høbitov pøichá-

zel.mezi høbitovem a vesnicí rozložen byl onen povìstný záveský rybník, stálým suchým povìtøím a trvalým parnem tak vyschlý, že se více baøiništi nežli rybníku podobal. - Smutnì naò pohlídnul hrobník okolojdoucí a hluboce vzdychna zaslzené oèi vzhùru obrátil k èistému podnebí. Bylo tak ticho a obloha nad zemí tak velebnì se klenula, jako by i veškerá pøíroda svìtila den nedìlní.jen èíže se ozývalo v stromoví a tisícero skøivánkù nad veselým polem odpovídalo štìbetáním svým, když hrobník k domovu se blížil, ke Kláøe, oèekávající otce svého.možno-li slovy vìrnì vypodobniti dívku ušlechtilou, jak se jevila v ouplné spanilosti a milostnosti své? V oèích jejích planul neumdlený cit a líce se rdìly na snìhobílém oblièeji co jarní rùže mezi skvìlými liliemi. Nemám barev van Dyckových, abych vìrnì vyobrazil krásu její, aniž génius Beethovenùv neroznìcuje slova má, bych mohl nápìvem vyøknouti, co šeptala ústa kleèící dívky na matèinu hrobì. Byla velmi nábožná; v samotì dlíc, záležitostem svìtským odcizena, tím více k vyšším pøedmìtùm spanilou duši svou obracovala. Kdy~ mezi hroby kleèela, blíže zemøelé matky své, milostiplné oko pozvedujíc k jasné oponì nebeské, zdálo se, jako by ochraòující andìl ve skvìlém odìvu nadzemském dolù se byl snesl na chudobnou zem opatrovat byty odpoèívajících a oplakávat zemøelých. Spatøíc ale dívka oèekávaného otce, vycházela mu vstøíc. Tak dlouho jsi se zdržel v zámku? pravila k nìmu a slzy zalily oèi její. Víš, že Alžbìta již nežije? Již nežije? zvolal rychle hrobník. Tedy jí se zvonilo umíráèkem? - Rci, jest jistì umrlá, aniž se probudí více? Ach, bohužel nikdy více! odpovìdìla Klára, uvádìjíc otce do komnaty, kdež obìd pøipraven byl. Hrobník se usadil za stùl a nedotknuv se jídla smutnì pøed sebe hledìl. I oèi truchlící Kláry lesknuly se slzami a nebylo pochyb-

nosti, že v èistém srdci jejím hluboká bolest se kryla. Svila jsem jí vìnec rozmarýnový, pravila po chvíli dívka, a to jest jedinký dík za všecko dobrodiní mnì od ní proukázané. Hrobník neodpovìdìl.,,ó milý otèe, kdybys vìdìl, jak byla ke mnì pøívìtiva a milostiva, jak bolestnì se mnou se louèila! -,Pøidržuj se pevnì ctnosti!, napomínala mne;,prvním krokem nepravým blížíš se k bezdnu vìènému!, Hrobník vstav od stolu pøecházel po svìtnici se založenýma rukama. Jiného ti nic neøekla? tázal se po chvíli, ku Kláøe obrácen. Nic, otèe; jenom - Jenom? Že by s tebou ještì jednou byla ráda mluvila, ale nesmí a nemùže. Ó arci, se mnou nesmí ani ona, ani žádný, žádný jiný tak mluvit, jako by ona se mnou mluvila! Takto øka pohnutý hrobník hlavu o zeï podepøel a z okna pohlížel. Co jest ti, otèe? zvolala Klára pøikroèivši k nìmu; ty bledneš! Že blednu? - Ó, cítím, že již brzo doblednu! - Oblièej jeho se zasmušil. Rychle se obrátil k dívce a pevnì na ni hledì pozoroval každé hnutí její. Kláro, pravil, pøiznej se, co ještì o mnì mluvila - nezapírej! Rci, èím umírajíc tobì se svìøila? Nièím víc, než jsem ti již byla sdìlila, odvece uleknutá dívka; ani se nezmínila o tobì od té doby, an jsem ti vypravovala, co šeptala ve snu. Mlè! vzkøikl zuøivì hrobník. Nikdy se neopovažuj ona slova zemøelé opakovati, sice mrtvoly hnìv a kletba. Tá bude tebe pronásledovat!,,otèe! odtušila Klára bolestnì, pojmouc ruku jeho, èím jsem tebe rozhnìvala? Co jsem zavinila, že již po nìjaký èas tak nemilostnì se mnou jednáš? Ó, jen rci, vždy já všecko chci napraviti, cokoliv nedobøe jsem uèinila! Ó moje dítì! dí umírnìný hrobník; tys nevinná, ale odpus, nebo to vada pøirozená, že èlovìk bolesti a hoøe své do všech okolièností vkládá, takže kamkoliv pohlídne, všudy jenom své city nalezá. Klára nevìdouc, co ze slov tìch vyrozumìti, upokojila se, jsouc podobnému

jednání otce svého uvyklá.již po nìkolik dní obyèejné zasmušilé chování se hrobníkovo promìnilo se v nestálou vášnivost, jejížto pøíèinu nebylo lze Kláøe vyzkoumati. Nyní popocházeje svìtnici o nìèem dùležitém, Kláry se týkajícím pøemýšleti se zdál, nebo èasto na ni pohlížeje pozastavoval se, jako by nìco promluviti chtìl. Tys bývala žádostiva dosáhnouti pøístupu do kláštera, pravil po dlouhém mlèení, i èasto jsi mnì pøání vyjevila stráviti tam život svùj.posud nebylo pøíležitosti, nyní však oumrtím Alžbìtiným otevøela se ti cesta. Doufám, že ji nastoupíc, mnì v stáøí upokojení a sobì bezpeèného místa zaopatøíš. Slova otcova pøekvapila Kláru tak, že leknutím odpovìdíti nemohla. Smutnì jen pohlídnula k zemi a na tváøi její tøpytila se slza co krùpìj rosná na kvìtu liliovém. Ty neodpovídáš? - Domýšlel jsem se, že vdìènì a ochotnì pøijmež navržení mé. Proè bysi pominula pøíležitosti této? Vždy vidíš, že vlasy mé již šedivìjí, že den mùj k západu se blíží! Co bys poèala, kdybych záhy zemøel?nezkušená a opuštìná snad bys klesla v boji se životem a jednou kleslá neokøeješ více! V stáøí bych tì mìla opustit, otèe? Cizinci bych mìla pøepustiti tu službu, která vlastnì mnì náleží? Kdo by tì tak vìrnì obsluhovati mohl jako já a s tebou cítì bolest rozumìl každému kynutí tvému? Ó vìø mi - žádný! - A nyní bych mìla na sebe se ohlížeti, ana se bìlá hlava a množí starost tvá? Nikoli, drahý otèe, já zùstanu u tebe a cizí ruka nesmí zavøíti oèi tvé! A pak? - Kláro, pak - když se oèi zavrou? Vždy Bùh na žádného nezapomene! odpovìdìla dívka. Jindy jsi tak nesmejšlívala, dokud veškeré žádosti tvé v jedinké se pojily myšlénce, totiž v odìvu øeholním. Jsem já pøíèinou promìny této, èili kdo jiný? Rci, Kláro, zdali se jen pro mne obìtovati chceš? Pøitom jí pevnì hledìl do oèí; i zardìlo se líce a chvìlo se srdce dívèino, neb zraky otcovy draly se co dvì

dýky do nìžných prsou, tajné, hluboko ukryté city tam pøekvapujíce.,,otèe! zvolala Klára a obejmula hrobníka; on však ji od sebe odmrštiv a zuøivì na ni hledì pravil: Chraò tì Bùh, dcero, pravé-li jest podezøení mé! Jesti-liž tomu pøece tak, jak jsem se domníval, že ne pro mne, nýbrž pro Vilíma celou budoucnost svou i upokojení moje obìtovati chceš? - Ó jen oplaè, oplaè zaslepenost a marnomyslnost svou, která tì jistì uvede v náruè nešlechetnosti! Jdi a obìtuj se mu, by tobì odmìnil zlatem a støíbrem, když slova otcovská v neúrodnou zemi padla!jdi, já tì zavrhuji, jestliže smejšlení tvé se nezmìní! Ty mì odmrš uješ, drahý otèe? Ach, vždy jsem bývala v každý èas poslušnou dcerou tvojí! Ale zdalipak i možno znièiti cit, od pøirozenosti do srdce vštípený cit, opanující vùli mou? Zdaliž možno udusiti plamen, jenž se zmocnil mysli mé? K jakému však ouèeli? tázal se hnìvivì hrobník. Vìz, že on hrabì Vilím jest, a ty jen dcera sprostého hrobníka!,,ouèeli?,. odvece Klára; což není láska sama sobì ouèelem? Já jej miluji a v citu tom se skrývá blaženost má. A on, pravil hrobník, on tebe k sobì vábí, slibuje odplatu nesmírnou za oddanost tvoji a v nevinném srdci vzbuzuje marnomyslnost! - Hle, opìt poznávám kmen, z kterého pochází - opìt onu neš astnou pøevahu bohatství a stavu jeho, kterýmžto sprostý lid tak otrocky se klaní. Zde se staví, jako by srdce jeho prosto bylo vší náruživosti; dokazuje mi, že láska slabostí jest a citlivost pùvodem nesmyslného jednání lidského, a on sám je svùdcem nevinné dívky! Ó, znám tì, synu Vìnceslava! - Ale zde nesmí zvítìzit, pokud plane pozorující oko mé! Jak to myslíš, otèe? tázala se Klára bolestnì. Jakákoli vina srdce mé obtìžuje, Vilíma se netýká. Vìz, že on se mi nikdy ani slo-

vem nepøiblížil, ani jedním milostivým pohlédnutím neprojevil, že mu na mnì nìco záleží. Jak? - Ty sama jsi se opovážila k nìmu...? Ó lùkoli; já jej miluji vroucnì, však soukromì. Když tichý veèer se blíží, hvìzdy milostivì kynou hledu mému a on smutnì ke høbitovu pøichází, tu - nevím, proè mi srdce bolestnì se chvìje - proè hoøí líce mé; ale vím, že bych mu k nohoum sklesla a projevením nevyslovitelného citu svého zajíti chtìla. Jeho chladnost však mì žalostnì dojímá a tvùj hnìv, drahý otèe, množí bolesti srdce mého. Dítì, neš astné dítì mé! zvolal hrobník. Èeho jsem se od prvního vkroèení Vilímova na høbitov obával, co mì pronásledovalo a znepokojovalo již v pouhém pomyšlení, to se blíží v úvalu hrozícím k mé i tvé zkáze! - Ještì však možno vyhnouti se nebezpeèenství. I zamlèel se hluboce rozmejšleje, jakým zpùsobem by myšlénka na vstoupení do kláštera u Kláry opìt pøevahy nabyla. Dívka však u vìdomí nevinnosti své vášnivosti otcovy se obávala, pochopiti nemohouc, proè láska její k Vilímovi jemu tak protivna jest. Kláro! dí hrobník po chvíli, rci upøímnì, co bys uèinila, kdyby i on tebe tak miloval jako ty jeho? Jednala bys proti mé vùli?,,on - mne? tázala se Klára, pøeslechnouc poslední slova otcova; ó slasti ráje nevyrovnají se blaženosti té! Trýzeò pekla! vykøikl zuøivì hrobník. Ty jej nesmíš milovati, a kdyby i on tobì lásku svou vìnoval; kdyby tobì pøi obejmutí jeho království nebeské se otvíralo, pøece musíte vìènì od sebe vzdáleni zùstati! Vùle má však musí býti ujištìna, bych pokojnì usnul, až duch mùj zemdlelé tìlo zemi navracovati bude. Blíží se èas odchodu mého, vím, že mi jen málo dnù života ještì zbývá; protož meškati nelze. Ledva to vyøknuv pøikroèil k oknu, kdežto na ouzkém prkýnku dvì lebky stály. Vzav jed-

nu z nich pøedstavil ji Kláøe. Hleï, pravil k ní, tato holá lebka bývala krásnou hlavou. V tìchto prázdných dìrách tøpytívaly se dvì oèi co jasné hvìzdy, a kteréhokoliv srdce kdy dosáhly, ranily je pokaždé bleskem svým. Tento neouhledný otvor býval nìkdy ústama, v jejichžto políbení i mnì blaho nebes i zemì splývalo. V této lebce obývala duše, èistá jako myšlénka boží, a mluva její dojala každého kouzelnou mocí, kdokoli hovoru jejího ouèasten byl. Ejhle - èarokrásná hlava ona ve hnusnou promìnila se lebku, an zatím tìlo nadzemské krásy v hrobì uhnilo.kam se podìla spanilost, kde jest plamen oka jejího? Zhynula smyslná krása a v holé kostøe nikdo ji nepozná více. Jen vzpomenutí nezajde a ctnost, jakož i vina nezemøe! - Hle, toto jest lebka zemøelé matky tvé! - Zdaliž neposlušností svou odpoèinutí její znepokojiti a høíšnou láskou svojí z tichého spánku ji vytrhnouti chceš? Nikoli, Kláro, toho neuèiníš;nebo vìz, že i její srdce nespravedlivou láskou naplnìno bylo, a budiž ona tobì pøíkladem, že vina nezajde smrtí vinného. Protož mi nyní, u lebky dávno zpráchnivìlé matky své, svatou složiž pøísahu, že s Vilímem nikdy, v žádné pøípadnosti svého života ve spolek nevstoupíš, a kdyby i on tebe zamiloval, kdyby ti sliboval veškeré bohatství svoje, ba i za manželku tì pojmouti chtìl - nikdy se mu smyslnou láskou nepøiblížíš, nikdy jej za manžela nepojmeš! Pøisahej, sice se dvojnásobná hanba na tebe uvalí, matku tvou v hrobì obtìžující; její stín bude tì pronásledovati a kletba má aniv hrobì neustane! Pøisahej! Klára slovy otcovými náramnì ustrašena nevìdìla, co èiniti; strašlivé myšlénky køížily se v mysli její. Tu hrobník pojav ruku dívèinu položil ji na lebku a dceru opìt ku pøísaze nutil. Chladná byla lebka a ruka dívèina se chvìla, an se jí dotknula. Kostlivé èelo zdálo se na ni mraèiti a hnusná brada zdála se oušklebnì pohybovati. Boj srd-

ce dívèina hrozil ji znièiti; zde kletba otcova, tam ztráta nenahraditelná - zavržení nejsladší myšlénky bdìní i snìní jejího. Otec jí však nedopøál èasu k rozmejšlení. Pøisahej! zuøivì zvolal a pøisahám! zašeptala Klára, citem pøekonána klesnouc a slzami chladíc bolest svou. Upokoj se, Kláro! pravil nyní mírným hlasem hrobník. Nepøicházelo by ti tak za tìžké obìtovati lásku svou, kdybys vìdìla, proè jsem to od tebe žádal. Zapomeò na dnešní hovor náš, ale slib svùj vìènì na pamìti mìj.pøesvìdèen jsa o dobrém srdci a šlechetné mysli tvé neobávám se, že bysi se kdy opovážila složenou pøísahu zrušiti. Zemøelá matka tvá je svìdkyní daného slova tvého a zajisté se tìší z poslušenství tvého. - Hodláš-li pak ale ještì odìv øeholnický obléci? Vìz, že mi zde již dlouho prodlévati nelze. Pøetrhlo se pásmo na tomto místì mne zdržující - na dalekou pou, pryè odtud odebrati se musím, kamž ty mne doprovoditi nemùžeš. Protož vstoupení tvé do kláštera ještì dnes tam oznámiti hodlám. Co myslíš, Kláro7«, dívka po této otázce jako z tvrdého snu se vytrhla. Minulé okamžení opìt v mysli jí procitlo, a když oko její na lebku zaletìlo,s bolestným vzdychnutím ruce k srdci pøitiskla. - Vždy jsem odcizena svìtu - což mi ještì zbývá? Jsem chudá - ale budiž tomu, za služku mì pøece pøijmou! Nikoliv! dal hrobník za odpovìï; nesmìjí poznati sestry, že pøijmuly dceru hrobníkovu do øádu svého, aniž ty od milosti jejich záviseti smíš. Zachoval jsem tobì poklad, jehožto cena bohatství všech tamìjších panen bezpochyby daleko pøevyšuje. Více však nežli klenoty zdobí tì ušlechtilé srdce, zlato celého svìta zastiòující. Tak domluviv pøikroèil ke skøíni, kdežto z tajného ouložku skrovnou železnou truhlici vytáhnul. Vyhledav patøièný klíè otevøel pokladnici, z nížto se paprskové adamantù a zlata v záøi slunce, skrze stromový kvìt oknem ve svìtnici se prodírajícího,

jasnì zaskvívali. Hrobník vysypal veškeren poklad na stùl - a aj, tu se mezi tìžkými zlatými øetízky, køížky a prsteny vinuly perlami poseté diamanty. Paprskové planoucích agátù a ametystù jiskøili se v blesku odpoledního slunce; a jako tøesoucí se vlnky na jezeru noèním pohybují hvìzdami, jenžto se jako ve chvìjícím se zrcadle vyobrazeny hladinou tøpytí: tak se chvìly kameny a klenoty zlaté i støíbrné, na vše strany jiskry pohazujíce.s podivením hledìla uleknutá Klára na poklad; když se ho ale dotknouti chtìla, pojala ji hrùza nepochopitelná a bylo jí, jako by tajemná mocnost ruku její zadržovala. Blesk posud neznámý oèi její mámil, takže ani nepozorovala, jak pohled tento na otce jejího pùsobil. Køeèovitì probírala se jedna ruka hrobníkova ve zlatì, ana druhá zasmušilé èelo zakrývala. Oko jeho planulo v ohni neobyèejném a ústa k ousmìchu se stahovala, kdykuliv na poklad pohlédnul.navrchu ležel veliký zlatý øetìz, na nìmžto skrovná podobizna pøipnutá visela. Štít a jméno hrabìte Vìnceslava, v zlatì vyryté, viditelnì se lesknulo. Rychle vyòal hrobník øetìz tento a zavìšuje ho KIáøe na krk pravil: Tento øetìz si nech na památku, tobì pøede všemi náleží, aniž do cizích rukou pøijíti smí; chraò se však, aby ho lidské oko u tebe nespatøilo! Ne - ne, oždvece Klára, øetìz opìt na stùl ukládajíc ; nemohu jej snésti, obtìžuje mne, ouží mi prsa a naplòuje mysl mou strastí.co mi platno zlato v klášteøe? Nechci se tam upamatovati, že jsem náležela svìtu! A nevím ani, èí to vše jest - Èí to jest? - Tvoje, drahý bloudku! Na tebe pamatuje shromáždil jsem poklady a ukrýval je, abysi volnou zùstala na zemi, abysi nikdy pøinucena nebyla marnému svìtu v obì klesnouti. Ty však v tichosti zasvìcených stìn tráviti budeš dny života svého; tím lépe!protož vezmi jen tuto památku. Jestliže by však obtìžoval øetìz hrdlo tvé, ukrej ho, ale nikdy

ho nedávej od sebe. Vìø, že èlovìka èastokráte doba pøepadne, kde bolestným srdcem touží po vìci, kterouž nìkdy lehkomyslnì zavrhnul. Pomni na tu dobu a nezavrhuj daru tohoto. Takto øka vložil øetìz opìt do rukou Kláøiných, a pohlídna k oknu, spatøil ponocného, an se po høbitovì blíží. Tu klenoty rychle shrnuv a do železné truhlice uloživ, pøicházejícímu vstøíc kráèel.jako u vidìní stála tu osamotnìlá dívka, jejížto první láska již tak ukrutnì zrušena byla.znièené vidìla veškeré sny své o krásné budoucnosti. Ach, ani v myšlénkách jej milovati nesmìla! Øetìz v ruce držíc pozorovala podobiznu hrabìte Vìnceslava. I bylo jí, jako by tyto tahy byla již nìkde vidìla, jako by z cizího oblièeje toho známá osoba se na ni usmívala. Vždy jest to Vilímùv otec! pravila sama k sobì a políbila obraz. Ze stolu však se na ni šklebila kostlivá hlava a hrùza pojala dívku tak, že z ouzké komnaty ven vybìhla, ven u volnou prostoru, mezi hroby, kde tichost a pokoj vìèný pøebývá, kde tisícero mdlých srdcí odpoèívá, kteréžto žádná bolest, žádné toužení více netrápí. Na náhrobku matky své kleèíc žalovala stínu jejímu bolest svou a hoøeplné srdce její pøekýpìlo v slzách, nebo slzy jsou jedinká útìcha èlovìka neš astného, hluboký žal v sobì chovajícího. - Jsou v životì bolesti - a takové byly i Kláøiny - které se žádnému svìøiti nedají, pro kteréžto v srdcích jiných žádného soucitu není. Tu èlovìk èlovìka se straní, ku pøírodì se utíkaje, a háje, kvítka i obloha bývají svìdky citu jeho. Tu hledá zøíceniny a hroby a pustými krajinami zanáší se žal jeho. neb divoká krajina a zpráchnivìlý, život hrobù podobají se znièenému srdci, v jehožto hlubokosti se kryje svìt, k vìènému toužení, boji a bolesti odsouzený.