A Joseph Alexander ALTSHELER /džouzif eligzándr óltšelr/ (29. 4. 1862 Three Springs, Kentucky, USA 5. 6. 1919 New York, USA) Americký novinář a prozaik, jeden z nejpopulárnějších autorů dobrodružné literatury pro chlapce konce 19. a počátku 20. století. Náměty čerpal z období válek proti původnímu americkému obyvatelstvu, z doby osidlování Divokého západu, občanské války a 1. světové války, v dílech respektuje historická fakta. Psal povídky a romány, které jsou oslavou přírody, odvahy, schopnosti přežít a přátelství. Napsal několik cyklů příběhů a přes dvacet samostatných knih, například Ukrytý důl, Zlatá duha, Poslední náčelník, Stopaři přední stráže, Strážci pralesa, Za zlatem do země Siouxů a další. Guillaume APOLLINAIRE /gijóm apolinér/ (26. 8. 1880 Řím, Itálie 9. 11. 1918 Paříž, Francie), vlastním jménem Wilhelm Apollinaris de Kostrowitzky Francouzský básník, prozaik, kritik a dramatik. Po studiích na církevních školách střídal zaměstnání, přispíval do literárních časopisů, působil jako domácí učitel, také cestoval. Stal se jednou z vůdčích osobností umělecké avantgardy, je tvůrcem termínu surrealismus. Dobrovolně se přihlásil do války, nakonec podlehl epidemii španělské chřipky. Psal prózu (Zahnívající kouzelník, soubor povídek Kacíř a spol., kde je i povídka Pražský chodec), drama (Prsy Tiresiovy zde poprvé použit termín surrealismus), nejvýznamnější je však jeho básnická tvorba, sbírky Alkoholy, Kaligramy, Básně pro Madeleine. Úvodní básní sbírky Alkoholy je Pásmo (přeložil K. Čapek), což je dialog se sebou samým, založený na asociaci představ. Častými tématy básní jsou oběť, smrt a znovuzrození. Posmrtně byly vydány některé další texty (Jsou, Melancholický hlásný). Apollinaire byl hojně překládán do světových jazyků, do českého jazyka jeho dílo uvedl K. Čapek, V. Holan, J. Hořejší, J. Seifert, M. Kundera, K. Sýs a další. Jakub ARBES (12. 6. 1840 Smíchov u Prahy 8. 4. 1914 Praha) Český spisovatel a novinář, autor sociálních románů a tvůrce specifického prozaického útvaru romaneta, patřil ke generaci májovců. Na reálce ho krátce učil Jan Neruda, stali se přáteli. Studium polytechniky nedokončil, rozhodl se věnovat žurnalistické a literární činnosti. Dlouhá léta byl odpovědným redaktorem Národních listů, byl mnohokrát souzen a odsouzen, byl také vězněn. Spoluzakladatel Spolku českých novinářů. Literární činnost začíná básněmi, přechází od subjektivní lyriky k politickým a satirickým veršům. V Arbesově próze se fantastično prolíná se snahou o věrný obraz skutečnosti. Autor rozsáhlejších sociálních románů Moderní upíři, Anděl míru, Šílený Job. Příznačné jsou pro něj rozsáhlejší novely romaneta, název vymyslel Neruda, základem je nečekaný, zcela původní nápad, zahalený tajemstvím a čímsi nepochopitelným, často až hrozivým, který je postupně rozkrýván až k překvapivému závěru, v ději působí tajemné síly, které se jeví jako nevysvětlitelné, rozuzlení je však vždy reálné a opřené o vědecké poznatky, končí šťastně. Romaneta jsou čtivá a napínavá, jsou v české literatuře ojedinělým jevem, připomínají povídky E. A. Poea. Mezi nejznámější romaneta patří Newtonův mozek, Sivooký démon, Svatý Xaverius, Ďábel na skřipci. Ludvík AŠKENAZY (24. 2. 1921 Český Těšín 18. 3. 1986 Bolzano, Itálie) Český prozaik, publicista, básník, dramatik a scenárista. Zaměstnání otce přivedlo rodinu nejdříve do Polska a pak do Sovětského svazu. V době 2. světové války vstoupil L. Aškenazy do československého armádního sboru L. Svobody, za statečnost v boji byl vyznamenán sovětským i československým vyznamenáním. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968 zůstal na protest v SRN (Spolková republika Německo). Tam vydával německy psané pohádky a příběhy pro děti, dostal Německou státní cenu za dětskou literaturu. V době normalizace bylo jeho jméno oficiálně zapomenuto v 70. a 80. letech nebylo uvedeno v žádném oficiálním slovníku, odborné příručce ani učebnici. Válečná zkušenost se promítla i do řady děl z 50. a 60. let, např. do povídek ze sbírek Májové hvězdy (zfilmováno, režie J. Krejčík) a Vajíčko. Černá bedýnka je kniha básnických textů k fotografiím fotografů 20. století. V povídkovém souboru Psí život je válečné utrpení člověka umělecky představeno prostřednictvím osudů zvířat. Pro děti psal pohádky Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy opravdového trpaslíka (humorně poetický příběh pohádkového trpaslíka v lidském světě), nonsensové Praštěné pohádky, Cestopis s jezevčíkem. Pro děti určil i divadelní hru s prvky sci-fi Šlamastyka s měsícem, zatímco Dětské etudy jsou čtením pro dospělé L. Aškenazy uměl v krátkých povídkách s dětskými hrdiny psát humorně a zábavně o závažných situacích a problémech dospělého světa. Měl smysl pro dramatickou zápletku a pointu napsal řadu scénářů pro film (např. Křik, režie Jaromír Jireš), rozhlasové hry a divácky náročná dramata.
Čítanka 9 Slovníček autorů B Isaak BABEL /izák/ (13. 7. 1894 Oděsa, Ukrajina 17. 3. 1941 ruský koncentrační tábor) Ruský prozaik a dramatik, scenárista. Narodil se v rodině židovského obchodníka, po studiu střední a vysoké školy vystřídal řadu činností byl vojákem, tiskařem, reportérem, od poloviny 20. let se věnoval literární činnosti. Byl zatčen v roce 1939, zahynul v některém koncentračním táboře. Psal expresionisticky laděné povídky. Z autorových osobních prožitků vychází Rudá jízda, sbírka 36 povídek, které se soustředí na chování vojáků ve vypjatých situacích. Do děje autor zařazuje dopis, hlášení, útržky vyprávění, hovorový jazyk střídá s vysokým stylem. Další povídkovou knihou jsou Oděské povídky. Babel je také autorem dramat (Západ, Marie) a filmových scénářů (Bludné hvězdy, Beňa Kryk). Honoré de BALZAC /onoré de balzak/ (20. 5. 1799 Tours, Francie 18. 8. 1850 Paříž, Francie) Francouzský prozaik, představitel kritického realismu, jeden z nejvýznamnějších evropských romanopisců. Vystudoval práva, ale rozhodl se stát spisovatelem. Psaní se neúnavně věnoval, učil se různým románovým technikám. Koupil tiskárnu, ale nedařilo se mu a zadlužil se, dluhy se stále zvyšovaly, nakonec zemřel opuštěn a vyčerpán mimořádným pracovním úsilím a útoky věřitelů. Balzacovým základním projektem je cyklus Lidská komedie. Jedná se o soubor více než 90 románů a povídek s velkým množstvím postav, některé postavy procházejí více romány, zachycuje zde francouzskou společnost a její mezilidské vztahy. Jádrem cyklu je trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Z dalších románů a povídek prosluly například knihy Farář tourský, Venkovský lékař, Evženie Grandetová. Psal také filozofické studie (Šagrenová kůže), články, úvahy, kritiky, vytvořil několik divadelních her. Charles BAUDELAIRE /šarl bodlér/ (9. 4. 1821 Paříž, Francie 31. 8. 1867 Paříž) Francouzský básník, jeden z tzv. prokletých básníků, kritik, esejista, překladatel. Z dětství si s sebou nesl pocity křivdy a opuštění, vedl bohémský život, nevyhýbal se drogám, prohýřil značnou část dědictví po otci, rodina mu proto vnutila právní dohled. Zajímal se o literaturu, studia práv nedokončil, z nouze se věnoval také umělecké kritice, psal kritické stati o pařížském výtvarném Salónu, překládal díla E. A. Poea. Je autorem básnické sbírky Květy zla, která patří k základním dílům francouzské poezie. Autor i vydavatel byli za tyto básně (známá Zdechlina) soudně stíháni pro urážku náboženské morálky, poškozování dobrých mravů, šest básní propadlo cenzuře. Básně jsou psány pravidelným veršem, vychází z lidské přirozenosti a úzkosti, člověka obklopuje bezútěšná realita, nuda, zlo, hledá východiska v kráse, erotismu, rouhání a vzpouře, v nicotě. V souhrnné studii Umělé ráje zachytil útěky z utrpení a z nejistoty do narkotických stavů vyvolaných použitím drog. Psal také eseje Mé obnažené srdce. Petr BEZRUČ (15. 9. 1867 Opava 17. 2. 1958 Olomouc), vlastním jménem Vladimír Vašek Bývá nazýván slezský bard, básník slezského lidu, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury. Synem gymnaziálního profesora a organizátora národního života ve Slezsku Antonína Vaška, studoval v Praze klasickou filologii, studia však nedokončil. Pobyt a práce poštovního asistenta v Místku mu umožnily podrobné poznání krajiny, ze kterého vychází ve svém díle. Roku 1898 onemocněl vážnou chorobou, hrozba smrti ho přiměla k horečné básnické tvorbě. Roku 1915 byl zatčen a obviněn, že napsal protirakouskou báseň, byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Do literatury vstoupil drobnými prózami v časopisech, jako neznámý poštovní úředník poslal část budoucích Slezských písní do Času, kde byly otištěny a vzbudily ohlas a dohady, kdo je autorem. Slezské písně je básnická sbírka, jejíž jádro vzniklo během dvou let nemoci, později byla básníkem dále rozšiřována. Je zásadní událostí v dějinách české literatury, je nezařaditelná, bývá spojována se symbolismem. Žánrově je značně různorodá balady (Maryčka Magdónova), intimní lyrika (Labutinka), básně společenské, revoltní, ohlasové i politické. Spojuje je hluboký vztah ke Slezsku. Dalším jeho dílem je básnická skladba Stužkonoska modrá, od 30. let se vracel k próze. Konstantin BIEBL /bíbl/ (26. 2. 1898 Slavětín u Loun 12. 11. 1951 Praha) Lyrický básník, jeden z předních představitelů proletářské poezie, poetismu a surrealismu. Přítel Wolkerův, Arnošta Ráže, který byl jeho strýcem. Studia na reálce, za první světové války byl na balkánské frontě. Po válce se stal příslušníkem levicově orientované avantgardy, z Literární skupiny přešel do Devětsilu, podepsal ustavující prohlášení
Surrealistické skupiny v ČSR. Hodně cestoval, navštívil několikrát Jugoslávii, dále Cejlon, Sumatru a Jávu, Alžírsko a Tunisko, zahraniční cesty měly význam pro jeho tvorbu. Po 2. světové válce byl poradcem filmového odboru a členem Filmové rady. Život ukončil sebevraždou. Od roku 1919 publikoval v časopisech a denících. Pod vlivem Wolkra psal verše v duchu proletářské poezie sbírka Věrný hlas (básně Milenci, Smrt). Pod vlivem poetismu se Bieblova lyrika stává uvolněnou hrou fantazie, básnické obraznosti, zvukových a optických vjemů sbírky Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy. S lodí, jež dováží čaj a kávu je lyrická sbírka inspirovaná zahraničními cestami (báseň Protinožci). Jedním z vrcholů Bieblovy tvorby je pásmová skladba Nový Ikaros. Mezi surrealistické sbírky patří Nebe peklo ráj. Po tvůrčí krizi vydal sbírku Zrcadlo noci, tvorbu završuje sbírka Bez obav. Básnické dílo doplňují lyrické cestopisné reportáže a lyrizované prózy. Giovanni BOCCACCIO /džovany bokačo/ (1313 Florencie/Certaldo, Itálie 21. 12. 1375 Certaldo) Italský spisovatel, přispěl k ustálení italštiny jako spisovného jazyka, jeho význam pro italskou a evropskou kulturu je značný. Studoval práva na neapolské univerzitě, otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr. Prožil nešťastnou lásku k hraběnce, která vystupuje v jeho díle pod jménem Fiammetta. Přátelil se s Petrarkou, ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu klasiků. Psal italsky a latinsky, vrcholem jeho rozsáhlé tvorby je italsky psaný Dekameron, což je cyklus stovky novel rozdělených po deseti do deseti dnů. Příběhy si vypráví společnost tří mladíků a sedmi urozených mladých žen, skrývají se na venkově před morem. Střídají se milostné příběhy, vyprávění na téma lásky, lidské inteligence i vychytralosti. Boccacciovým záměrem je ukázat na příkladech neřestí a ctností cestu ke šťastnému životu. V italštině psal také romány (Filocolo) a poemy (Dianin lov, Theseis, Milostný sen), aby dokázal použitelnost a krásu jazyka i ve vyšších žánrech. Karel Havlíček BOROVSKÝ (31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi 28. 7. 1856 Praha), vlastním jménem Karel Havlíček, též pseudonym Havel Borovský Básník, publicista, politik, literární kritik, představitel raného realismu a politické satiry v české literatuře 19. století, zakladatel moderní žurnalistiky a obhájce svobody slova. Ideu slovanské vzájemnosti vyznával ve 40. letech jako mladík, do doby strávené ve službě vychovatele v Rusku v Moskvě poznal absolutismus carské monarchie určující styl ruského národního života (o obojím po návratu psal ve svých cestopisných črtách Obrazy z Rus) a přesvědčil se, že české obrozenské úsilí musí směřovat k jinému cíli, k demokratickému státu. Vzdal se poslaneckého mandátu v rakouském říšském sněmu a vytčený cíl sledoval jako žurnalista a literát začal publikovat satirické epigramy (jejich základ pochází už z Ruska), v nichž kritizoval českou politickou loajalitu (tj. oddanost, věrnost, smířlivost) vůči rakouské monarchii a církvi (Havlíček byl člověk věřící, ale nepřijal církevní dogmata a privilegované postavení církve ve společnosti). Pro souborné vydání (Epigramy) je podle tematiky rozdělil do pěti oddílů: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu. Jako překladatel a literární kritik oceňoval především ruskou realistickou literaturu (dílo Gogolovo) a odmítal přežívající sentimentalismus v české tvorbě. V rozsáhlých epických veršovaných skladbách sám dosáhl díky realistické stylizaci (především živým, hovorovým jazykem) životní věrohodnosti obrazu: v Tyrolských elegiích aktuálně vypráví o svém zatčení, policejním odvozu a nuceném pobytu v tyrolském Brixenu, satiricky se vysmívá státnímu i policejnímu aparátu. Do Brixenu, kde vznikly i jeho další brixenské skladby Král Lávra a Křest svatého Vladimíra: legenda z historie ruské byl Havlíček protiprávně (bez soudu a rozsudku) odstraněn z politických důvodů. Jak pohádkový příběh o králi s oslíma ušima (Lávra), tak příběh o vzpouře boha Peruna, který odmítl hřmít o svátku cara Vladimíra, má cizí látku: Lávra irskou, Vladimír ruskou. Aktuální satirický obsah obou se však vztahuje k domácímu, tj. rakouskému (a českému) prostředí a koresponduje s Epigramy Lávra s obsahem oddílu Králi, Vladimír jako skladba proticírkevní s obsahem oddílu Církvi. Havlíčkovo satirické dílo patří své době, ale jeho význam ji přesahuje je stále aktuální, protože společenské nedostatky, které kritizoval, přežívají i v současnosti. Arthur BREISKY /brajski/ (14. 5. 1885 Roudnice nad Labem 10. 7. 1910 New York, USA) Český prozaik a esejista dekadentního a mystifikačního typu. Pracoval jako celní úředník. Vystupoval při návštěvách Prahy a Drážďan jako aristokratický soukromník zabývající se uměním, dostal se do finančních potíží, které vyřešil odjezdem do Ameriky. Přijal tam místo jako nemocniční zřízenec, při obsluze výtahu přišel o život. Jeho smrt byla pokládána za mystifikaci, která mu měla umožnit nový život a možnosti k tvorbě.
Psal především eseje, v Triumfu zla vytvořil portréty historických postav, které představoval v negativním světle. Do překladů i esejů vkládal své vlastní práce a životní postoje (například překlad R. L. Stevensonova Klubu sebevrahů). V roce 1906 vyšly Sebrané spisy, které soustředí i korespondenci a rukopisy. Bedřich BRIDEL (1. 4. 1619 Vysoké Mýto 15. 10. 1680 Kutná Hora) Katolický kněz, misionář, profesor rétoriky a poetiky, básník a překladatel, vrcholný zjev české barokní meditativní literatury. Narozen v nekatolické rodině radního písaře, vstoupil do jezuitského řádu a studoval teologii, vysvěcen na kněze. Věnoval se misionářské a kazatelské činnosti, pro niž připravoval původní i přeložené pastorační spisy. Pečoval o nemocné nakažané morem, jemuž nakonec sám podlehl. Většina jeho prací jsou náboženské a filozofické spisy, sestavil i modlicí knížku. Jediný samostatný soubor duchovních písní vydal pod názvem Jesličky. Věnoval se životům světců-poustevníků Život sv. Ivana. Nejvíce je oceňována meditativní báseň Co Bůh? Člověk?, kde rozebírá pomocí obraznosti a kontrastů vztah člověka k Bohu, využívá zvukových kvalit jazyka. Thomas BRUSSIG (19. 12. 1964 Berlín) Německý spisovatel a scenárista. Studoval sociologii a dramaturgii, studia však nedokončil. Vyzkoušel různá povolání, od roku 1995 se živí jako spisovatel. Nejprve publikoval v denících, první román Vodové barvy vyšel pod pseudonymem Cordt Berneburger. Další dílo, Hrdinové jako my, je bilancí společenských a politických poměrů ve východním Německu v 70. a 80. letech 20. století. Stejně tak román Na kratším konci ulice vychází ze socialistické reality 80. let 20. století. Úspěšná byla i filmová adaptace tohoto románu. Mezi další díla řadíme divadelní hru Navštívení, prózu Život až po chlapy a román Oslnění. Za svoji tvorbu získal Brussig již řadu ocenění. Ivan Alexejevič BUNIN (22. 10. 1870 Voroněž, Rusko 8. 11. 1953 Paříž, Francie) Ruský prozaik a básník, překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1933. Narodil se ve šlechtické rodině, po absolvování gymnázia se zabýval různými činnostmi (novinář, korektor, úředník, knihovník), pak se věnoval literatuře. Hodně cestoval, roku 1920 emigroval do Francie. Nejprve psal básně, vynikl však jako autor povídek a novel. Ve svém díle čerpal především z ruského prostředí. V povídkách se mu podařilo zachytit filozofii a psychologii života na ruském venkově (Vesnice, Dobrý život), psal filozofické alegorie, kde projevil zájem o buddhismus a taoismus (Bratři), ale i milostné povídky (Míťova láska). Buninova Strašná povídka je uvedena ve výboru povídek Lupiči mrtvol. Psal také literárněhistorické monografie, například o Tolstém, Čechovovi a dalších spisovatelích.
C Gregory CORSO /korzo/ (26. března 1930 New York, USA 17. 1. 2001 Minessota, USA) Americký básník, nejmladší z generace beatniků. V dětském věku přišel o rodiče, prošel řadou sirotčinců, část svého dětství prožil jako bezdomovec. Ještě jako nezletilý byl vězněn za krádeže, léta ve věznění trávil četbou. Po propuštění se jako sečtělý začínající básník seznámil s Ginsbergem a odešel s ním do San Franciska, aby se připojili k básnickému hnutí. Hodně cestoval (Mexiko, Evropa), pochován je v Římě. Jeho poezie je ovlivněna antikou a renesancí, využívá velkého množství jazykových prostředků stejně jako různých témat. Z jeho tvorby jsou známy především jednotlivé dlouhé a úderné básně: Moc, Manželství, Armáda, Vlasy, Policie aj. Jeho básně byly vydávány i ve sbírkách: Panenské dámy z Brattlu, Benzin, Šťastné narozeniny smrti a další. Psal také prózu a dramata.
Č Josef ČAPEK (23. 3. 1887 Hronov mezi 5. a 24. 4. 1945 Bergen-Belsen, Německo) Malíř, všestranně činná kulturní osobnost mezi oběma světovými válkami, prozaik a dramatik, autor děl pro děti, básník, žurnalista. Bratr Karla Čapka, otec byl lékař, matka sbírala folklor, sestra Helena byla také spisovatelkou. Je znám jako malíř abstraktních obrazů (kubistických) a vlastenecky pojatých alegorií vytvořených ve 2. polovině 30. let, na nichž žena oblečená do národních barev představuje ohrožovanou vlast. Již v době studií publikoval s bratrem drobné prózy, jejich předválečná próza vycházela například v Přehledu a Lumíru. Koncem 1. světové války se stal redaktorem Národních listů, poté přešel do redakce Lidových novin, kde působil až do roku 1939. 1. 9. 1939 zatčen gestapem a po celou válku vězněn v několika koncentračních táborech, nakonec zemřel při tyfové epidemii v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Autor Povídání o pejskovi a kočičce a poslední pohádky O tlustém pradědečkovi ze souboru Devatera pohádek K. Čapka. Napsal i další povídání o tom, co děti zajímá a co spojuje děti celého světa o kamarádství a hrách, a nazval ho Povídejme si, děti. J. Čapek psal úvahy (eseje) o výtvarném umění (např. Nejskromnější umění) a o životě a jeho smyslu (Kulhavý poutník), spolu s bratrem Karlem napsal řadu povídek a drama Ze života hmyzu. Je autorem divadelní hry Země mnoha jmen a prózy Stín kapradiny. Karel ČAPEK (9. 1. 1890 Malé Svatoňovice 25. 12. 1938 Praha) Český prozaik, dramatik, publicista a překladatel, bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka, jeho tvorba vrcholila ve 20. a 30. letech 20. století. Fejetonista a předseda českého Penklubu. Jako světově uznávaný spisovatel byl v roce 1938 navržen za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Nejdříve psal povídky společně s bratrem Josefem, společnou tvorbou vzniklo i alegorické drama Ze života hmyzu, ve kterém kritizovali odsouzeníhodné lidské vlastnosti, např. poživačnost, agresivnost, touhu po majetku. Zručný a vtipný kreslíř byl také Karel ilustracemi (a fotografiemi) doprovodil další knihu pro děti Dášeňka čili Život štěněte a též své cestopisy Anglické listy, Italské listy, Výlet do Španěl, ve kterých zajímavě informoval o přírodě a kulturních památkách navštívených států. Starším dětem jsou přístupné také detektivní Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Obě knihy se staly vrcholem jeho povídkového mistrovství, z povídek jmenujme například Básník, Zločin v chalupě, Šlépěje. K. Čapek je pokládán za zakladatele sci-fi žánru a utopického románu doma i ve světě se už ve 20. letech proslavil romány R. U. R., Krakatit, v nichž varuje před zneužitím vědy a techniky a před nebezpečím přetechnizovaného světa. Filozofická fantastická hra Věc Makropulos o nápoji nesmrtelnosti podnítila Leoše Janáčka ke složení stejnojmenné opery. Ve 30. letech Čapek píše románovou trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život látkou, postavami hrdinů i dějem tvořící naprosto samostatné romány. Rostoucí politický vliv německého nacismu přiměl Čapka napsat alegorický román Válka s mloky, kde mloci svým zvířecím mechanismem nahradili roboty a stali se hrozivým nebezpečím pro lidstvo. Spisovatel varuje před totalitními systémy všeho druhu. V dramatech Bílá nemoc a Matka varuje před válkou a rozpínavostí fašismu. Alegorické jsou rovněž Bajky a podpovídky, svědčící o Čapkově schopnosti satiricky se vyslovit k soudobé sociální situaci konce 30. let i k trvalým lidským nešvarům. Kniha apokryfů je tvořena vesměs filozoficky pojatými příběhy, v nichž K. Čapek volně přetváří klasické, historické či biblické téma tak, aby vyhovovalo mravním zásadám hrdinů 20. století. Pozoruhodné jsou též eseje o literatuře v souboru Marsyas čili Na okraj literatury (kromě jiných obsahuje Poslední Epos čili Román pro služky). Dalším dílem jsou biografické Hovory s TGM, tj. s prvním československým prezidentem Masarykem o životě, demokracii a politice. Pohřeb Karla Čapka na Vyšehradském hřbitově se zároveň stal manifestací věrnosti ideálům demokracie a lidské svobody. Anton Pavlovič ČECHOV (29. 1. 1860 Taganrog, Rusko 15. 7. 1904 Badenweiler, Německo) Ruský prozaik a dramatik, svojí tvorbou ovlivnil moderní evropskou a americkou prózu. Vystudoval medicínu, ale lékařskou praxi vykonával jen krátce, věnoval se literatuře. Od mládí trpěl tuberkulózou, v posledních letech života se usadil na Krymu. V počátcích tvorby publikoval satirické miniatury v časopisech. Proslul jako mistr krátké humoristické, často lyrizované povídky. Jeho rozsáhlé dílo čítá několik set povídek a novel, které se vyznačují dramatickým spádem a psychologickou kresbou postav. Zobrazoval svět dětí i dospělých, ve městě i na venkově, lidi různých sociálních skupin a profesních vrstev, lékaře, učitele, advokáty, studenty, důstojníky. Z jeho díla vynikají novely a povídky Step, Souboj, Neposeda, Dáma s psíčkem, vydávány jsou ve výborech (například Humoresky). Dramatickou tvorbu zahájil jednoaktovými humoreskami Labutí píseň, Medvěd, Námluvy, Jubileum. Vrcholem Čechovovy dramatické tvorby je cyklus tzv. lyrických komedií Racek, Tři sestry a Višňový sad.
D Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ (11. 11. 1821 Moskva, Rusko 9. 1. 1881 Petrohrad, Rusko) Ruský spisovatel, světově uznávaný autor psychologických románů. Vystudoval vojenskou inženýrskou školu, ale brzy odešel do výslužby a věnoval se literární činnosti. Byl vězněn a odsouzen k zastřelení, nakonec byl poslán na nucené práce na Sibiř, kde strávil devět let. Poté se vrátil k literatuře a byl spoluvydavatelem časopisu Vremja a Epocha. Prozaickou tvorbu zahájil románem v dopisech Chudí lidé a novelami, ve kterých prokázal znalosti hloubkové analýzy rozdvojené psychiky (Dvojník, Bytná, Slabé srdce). Je mistrem v zobrazování duševních hlubin člověka. Dojmy z káznice zaznívají v próze Zápisky z mrtvého domu. Vrcholným dílem je pětice románů světového významu. Román Zločin a trest je příběhem o lidském svědomí. Mezi další romány patří Idiot, Běsi, Výrostek. Za vrcholné dílo je považován nedokončený román Bratři Karamazovi. Irena DOUSKOVÁ (18. 8. 1964 Příbram) Česká prozaička, vystudovala gymnázium a právnickou fakultu. Pracovala jako dramaturgyně, od roku 2005 ve svobodném povolání. Do literárního dění vstoupila jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, kde prezentovala básnické texty. Podle jejího čtenářsky nejvděčnějšího románu Hrdý Budžes vzniklo stejnojmenné divadelní představení. Tato autorčina druhá próza líčí očima osmileté vypravěčky osudy herecké rodiny obtížně přežívající první léta normalizace na malém městě. Volným pokračováním osudů Helenky Součkové a její rodiny je román Oněgin byl Rusák, časově zařazený do 80. let. Autorka píše také povídky Doktor Kott přemítá, O bílých slonech. Jan DRDA (4. 4. 1915 Příbram 28. 11. 1970 Dobříš) Český prozaik, novinář, dramatik a filmový scenárista, autor moderních pohádek. Vliv na něho měla babička, vypravěčka lidových pohádek a příběhů. Vystudoval gymnázium, poté nedokončil filozofickou fakultu. Byl redaktorem Lidových novin, Práce, od roku 1949 předsedou Svazu československých spisovatelů, poslancem. Po roce 1948 přispíval do většiny tehdejších literárních časopisů, psal i filmové scénáře. Jako prozaik vstoupil do literatury románem Městečko na dlani, který lze považovat za jeden z vrcholů jeho tvorby. Drdovo nadání se nejvýrazněji projevilo v epice střední a drobné, v tvorbě dramatické a žurnalistické. Psal fejetony a causerie (tj. vtipná literárně vytříbená úvaha lehkého tónu), reportáže. Po válce Drdu hlavně proslavila povídková kniha Němá barikáda, v níž reaguje na dobu okupace. Povídky jsou kompozičně sevřené, s výraznou kresbou charakterů postav utvářených dějovou situací; autor v nich představuje neokázalé hrdinství českých lidí, např. v postavě gymnazijního profesora v povídce Vyšší princip, který (na rozdíl od všech svých kolegů) dostál svému mravnímu krédu a veřejně odsoudil nacistické zločiny (zfilmováno, režie J. Krejčík, v titulní roli F. Smolík). Nejznámější a nejoblíbenější jsou jeho pohádkové veselohry Hrátky s čertem o vysloužilém vojáku, který zachrání vdavekchtivou princeznu a Káču před peklem (zfilmováno, režie J. Mach, v hlavní roli J. Bek), a Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert o dobráckém čertovi, z něhož se stal vesnický strejc (televizní film, v titulní roli J. Moučka). K nim se druží prozaické České pohádky. Viktor DYK (31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka 14. 5. 1931 Lopud, Jugoslávie) Český básník, prozaik, dramatik a publicista, překladatel, počítán ke generaci tzv. buřičů. Vyrůstal v prostředí vyhrocených nacionálních rozporů, což trvale ovlivnilo jeho uměleckou a politickou činnost. Studoval gymnázium v Praze, byl žákem Aloise Jiráska, navštěvoval právnickou fakultu. Pracoval jako novinář, spisovatel a aktivní politik. V Rakousku-Uhersku krajně nespokojen, vystupoval vlastenecky, byl v neustálých sporech s Vídní, dokonce zatčen a vězněn. Jeho život skončil tragicky byl raněn mrtvicí při koupání v Jaderském moři. Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým ideálem a přízemní realitou. Vstupoval do literatury v době vrcholícího hnutí dekadence a symbolismu první soubory básní (A porta inferi, Síla života) a próz. V básnických sbírkách Marnosti, Satiry a sarkasmy a Pohádky naší vesnice se snaží přiblížit literaturu k reálnému životu. Mezi vrcholná díla řadíme lyrickoepickou báseň Milá sedmi loupežníků, Giuseppe Moro, drama Zmoudření Dona Quijota a novelu Krysař. V této novele interpretuje starší látku (staroněmeckou pověst o krysaři) a
zobrazuje rozpor mezi snem a skutečností. Do válečné tetralogie, kde je ztotožněn osud básníka s osudem národa, řadíme sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok.
E Antoine de SAINT-EXUPÉRY /antuan de sent-egziperi/ (29. 6. 1900 Lyon, Francie 31. 7. 1944) Francouzský prozaik a publicista. Pocházel z aristokratické rodiny, studoval ve Švýcarsku a v Paříži. Zajímal se o letectví, jemuž se věnoval celý život. Byl pilotem, za druhé světové války zahynul při průzkumném letu nad Středozemním mořem. Je autorem příběhů, jejichž náměty čerpal především ze svých zkušeností pilota a ředitele letišť. Jeho příběhy jsou prostoupeny filozofickými úvahami o smyslu lidského života, který vidí v překonávání sebe sama. Román Kurýr na jih vznikl v Africe, kde byl ředitelem letiště, Noční let čerpá z jeho zkušeností ředitele přepravní společnosti. Próza Země lidí je souborem osmi statí, úvah a vzpomínek a má varovat před novou válečnou tragédií. Malý princ je filozoficko-pohádková alegorie o otázkách života a smrti, přátelství a moudrosti.
F Lawrence FERLINGHETTI /lórens férlingety/ (24. 3. 1919 Yonkers, New York, USA) Americký básník píšící beatnickou poezii, překladatel. Řadu let prožil ve Francii, studoval na amerických univerzitách, v Paříži. Po návratu do USA se usadil v San Franciscu, kde založil knihkupectví a vydavatelství věnované produkci beatniků. Psal především beatnickou poezii, která se vyznačuje nepřizpůsobivým postojem ke společnosti, odmítáním tradičních uměleckých forem, inspirací v orientálních filozofiích a intenzivních prožitcích. Vydává sbírky Obrazy zmizelého světa, Lunapark v hlavě, Startuji ze San Franciska. V básních vyjadřuje pesimistické životní pocity, strach, odcizení, chaos. Vrcholnou sbírkou je cyklus Tajný smysl věcí. Poezie je psána formou litanie s různě dlouhými volnými verši, hovorovým jazykem. Psal také experimentální prózy, krátké divadelní hry a scénáře k experimentálním filmům. Gustave FLAUBERT /gistáv flobér/ (12. 12. 1821 Rouen, Francie 8. 5. 1880 Croisset, Francie) Francouzský prozaik. Kvůli epilepsii nedokončil studium práv, věnoval se literatuře. Kromě několika cest žil většinou samotářským životem, udržoval styky s řadou literátů. Po romanticky laděných autobiografických prózách se přiklonil ke kritickému realismu, ve kterém má být román neosobním zobrazením života. Nejznámější próza Flaubertova je román Paní Bovaryová s podtitulem Mravy venkova; popisuje zhroucení světa snů romantické Emy Bovaryové, která nakonec po ztrátě všech iluzí svůj život ukončí sebevraždou. Román Salambo je rozsáhlou historickou freskou. Další známá díla jsou Citová výchova, Pokušení svatého Antonína, nedokončený zůstal satiricky laděný román Bouvard a Pécuchet. Psal také povídky (Tři povídky) a dramata (Kandidát). Alberto Vojtěch FRIČ (8. 9. 1882 Praha 4. 12. 1944 Praha) Český autor dobrodružných próz, politický publicista, etnograf, botanik, cestovatel. Pocházel ze známé pražské rodiny, těsně před maturitou odjel do Brazílie, kde se setkal s indiány. Další jeho cesty vedly do oblasti Paraguaye, do Jižní Ameriky. Za války pobýval v Praze, živil se obchodem s českými výrobky. Do Ameriky se vracel, sbíral kaktusy, jeho sbírky jsou uloženy v Náprstkově muzeu v Praze i v zahraničních muzeích. Psal cestopisné prózy vycházející z vlastních zážitků, příběhy jsou dobrodružně zaměřené, doplňuje je řadou etnografických a botanických poznatků. Hájí práva indiánů, sbíral indiánské pohádky a pověsti (Indiáni Jižní Ameriky). Řada rukopisů zůstává dosud nezpracována. Je také autorem mnoha odborných studií o kaktusech i polemik z politického života nově vzniklé republiky.
G František GELLNER (19. 6. 1881 Mladá Boleslav asi září 1914 válečná fronta Halič) Český básník, autor provokativních básní, prozaik a výtvarník. Studoval v Mnichově a Paříži malířství, již za studií publikoval ve studentských časopisech. Po návratu z ciziny působil v Lidových novinách jako redaktor nedělní přílohy, stal se proslulým svými fejetony, prózami i satirickými kresbami. Jeho poezie je nesmlouvavá, ironická, sarkastická, provokativní, často využíval hovorových i obhroublých výrazů. Básně byly psány často jako písničky či kabaretní popěvky, soustředí se na milostné vztahy. Prvotinou je sbírka s názvem Po nás ať přijde potopa! Hloubka životního zklamání, skepse a ironie, gesto vzdoru, ale i rezignace se prohlubuje ve sbírce Radosti života, strhuje zde masku společenské přetvářce. Napsal také prózy z židovského prostředí Cesta do hor a jiné povídky, svou životní filozofii vyslovil v rozsáhlé veršované skladbě Don Juan. Johann Wolfgang GOETHE /johan volfgang géte/ (28. 8. 1749 Frankfurt nad Mohanem, Německo 22. 3. 1832 Výmar, Německo) Německý spisovatel, přírodovědec, filozof, nejvýznamější představitel německé klasické literatury, hnutí Sturm und Drang. Již za svého života byl uznávanou osobností jako spisovatel, vědec, humanista, politik. Studoval práva v Lipsku a Štrasburku, působil jako právník ve Frankfurtu. Byl ministrem financí, školství, kultury a zastával další významné posty na dvoře Karla Augusta Výmarského. Věnoval se bádání v přírodních vědách, malířství a dalších oborech. Hodně cestoval, přátelil se s F. Schillerem, J. G. Herderem. Sedmnáctkrát navštívil Čechy, jeho dílo bylo do češtiny hojně překládáno. Goethovo dílo je mnohostranné, psal poezii, prózu i drama. V lyrice navazoval na lidovou píseň, na podněty antické (Římské elegie) i orientální poezie, slavné jsou jeho balady. Je tvůrcem dvou eposů (Ferina lišák, Hermann a Dorothea). Zejména v románu v dopisech Utrpení mladého Werthera dokázal vyjádřit pocity generace své doby a silně tak zapůsobil na mladou generaci. Rozsáhlé je Goethovo dílo dramatické historická dramata Götz z Berlichingenu, Egmont, Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso. Nejvýznamnějším dílem je dramatická báseň Faust inspirovaná lidovým vyprávěním o Faustovi, kouzelníkovi spojeném s ďáblem. Dvoudílná filozofická skladba oslavuje tvořivé síly člověka, jeho úsilí poznat smysl života, touhu po poznání. Toto drama se stalo hojnou předlohou řady oper.
H František HALAS (3. 10. 1901 Brno 27. 10. 1949 Praha) Český básník meditativní, existenciálně laděné i společenské poezie, jeden z nejvýraznějších přestavitelů české poezie 30. let a 40. let 20. století. Pocházel z dělnické rodiny, učil se knihkupcem, působil jako úředník, časopisecký a nakladatelský redaktor. Za 2. světové války byl činný v odboji. Poezií se vyjadřoval k tíživým a podstatným otázkám lidského života k významu a smyslu lásky a smrti (např. ve sbírkách Kohout plaší smrt, Dokořán), ale i k tragickým společenským událostem konce 30. let. Sbírkou Kohout plaší smrt se zařadil k meditativní, spirituální poezii, jež v té době ovládla moderní českou poezii (k níž patřili i J. Hora, J. Zahradníček, V. Holan aj.). Ve sbírkách Tvář a Hořec přibývá motiv dítěte a dětství. Sbírka Torzo naděje vyzývá k obraně vlasti, demokracie a kulturních tradic před německým fašismem. Cyklus básní o údělu největší české spisovatelky vydal pod názvem Naše paní Božena Němcová. Prostřednictvím této postavy Halas v době nacistické okupace vyjádřil vnitřní sílu národa a víru v lepší osud. Čerpá též z bohatství lidové poezie. Sbírka básní pro děti Ladění obsahuje osobitou dětskou poezii, lidová říkadla a hádanky, později tyto verše vyšly samostatně s názvem Do usínání. O autorově sepětí s kořeny národní kultury vypovídá antologie Láska a smrt, do níž se spoluautorem Vladimírem Holanem vybral texty českých a moravských lidových písní (folklorní poezie). Poválečná kniha V řadě obsahuje občanskou poezii, kterou psal v době okupace a po ní. Komunistické diktatuře 50. let se ale podařilo na čas umlčet Halasovo dílo poslední sbírka A co? vyšla po básníkově smrti a je torzem. Halasovým vyznáním lásky k rodnému kraji v okolí Kunštátu je rozsáhlá báseň v próze Já se tam vrátím. Vedle básnického díla a překladů psal eseje a úvahy o malířství; jsou vydány v souborech Magická moc poezie, Imagena a Obrazy. Josef HANZLÍK (19. 2. 1938 Neratovice 26. 1. 2012 Praha) Český lyrický básník, scenárista a autor děl pro děti. Vystudoval psychologii, pracoval jako časopisecký redaktor, později jako dramaturg a scenárista ve Filmovém studiu Barrandov. Od 60. let 20. století souběžně s básnickou tvorbou pro dospělé (sbírky Lampa, Bludný kámen, Stříbrné oči, Černý kolotoč, Úzkost, Potlesk pro Herodesa ad.) tvoří i pro děti. Zatímco jako básník vyjadřuje kritický vztah mladého muže k životu a zklamání nad zhroucenými ideály (názvy básnických sbírek dobře vystihují životní pocit), jeho práce pro děti jsou hravé, laskavé, i když nepostrádají kritičnost. Pohádková trilogie Princ a želva, Princ v Zeleném království, Princ ve Velké Cintánii navazuje jak na Nezvalovu prózu Anička skřítek a Slaměný Hubert, tak na Malého prince A. de Saint-Exupéryho. Kritický postoj vůči světu dospělých se objevuje i v televizní pohádkové hře O Terezce a paní Madam. J. Hanzlík počítá se čtenářem a divákem citlivým, ale přemýšlivým, ochotným k poetické hře pro něj napsal fantaskní příběhy Záhada jezera Tanu-Ten a Hodný Fridolín a Zlá Józa, v nichž se prolínají magické a reálné motivy, minulost a současnost. Básnickou nonsensovou tvorbu pro děti shrnul do sbírky Pimpilim pampam, vydané začátkem 80. let. Jaroslav HAŠEK (30. 4. 1883 Praha 3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou) Český prozaik, humorista a satirik povídkář, publicista, autor jediného, světově proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. J. Hašek psal už od svých studijních let ohromným množstvím fejetonů a povídek zásoboval řadu českých časopisů a deníků. Psaní pro noviny pro něj bylo zdrojem obživy zdokonalil žánr časopisecké povídky krátká, ostře pointovaná a vždy založená na komickém nápadu. Souborně knižně tyto humoresky byly poprvé vydány až po autorově smrti v Sebraných spisech J. Haška z 20. let 20. století, později pak ve Spisech J. Haška, které vycházely od 50. do 70. let a v různých čtenářských výborech, např. Utrpení pana Tenkráta, Terciánská vzpoura a jiné povídky, Povídky. V 70. letech vyšel reprezentativní výbor z Haškovy povídkové tvorby ve třech dekameronech Procházka přes hranice, Lidožroutská historie a Reelní podnik každý obsahuje sto autorových povídek. Autor se v nich v nadsázce a parodii satiricky vysmívá snobismu a společenské přetvářce, zobrazuje absurdní situace, v kterých je groteskně znevážena oficialita bezduché moci. Přestože povídky se obrazem doby vztahují k Rakousku-Uhersku, groteskní účinek jejich obsahu je nadčasový. To platí i o politické satiře Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, v níž formou kronikářských zápisů o činnosti strany spisovatel zesměšnil politikaření, samoúčelnost a obsahovou prázdnotu programů politických stran směřující jen k vlastnímu prospěchu politiků. V době 1. světové války se J. Hašek jako frontový voják rakousko-uherské armády dostal do ruského zajetí a odtud do bolševické Rudé armády (literárně k této zkušenosti odkazuje několik povídek i situace v románu o Švejkovi). Čtyřdílný satirický
protimonarchistický a protiválečný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vycházel postupně od začátku 20. let v sešitovém vydání, v německém překladu získal evropskou proslulost ještě dřív, než vyšly další díly. Postava Švejka představuje malého člověka v době 1. světové války, který důsledně dodržuje předpisy a nařízení státního a vojenského aparátu. Tím dokazuje jejich nesmyslnost a také hloupost těch, kteří je vyžadují. Prostřednictvím jeho služební horlivosti jako vojenského sluhy a pak frontového vojáka autor groteskně modeluje postavy rakouských velitelů a ukazuje absurdnost a nelidskost válečné mašinérie. Román je přeložen do všech jazyků civilizovaného světa, nebylo to snadné, neboť jeho jazyk byl ve své době literárně nezvyklý, provokoval obraty a obraznými frazeologismy obecné češtiny a vulgarismy. Řada Haškových povídek je zfilmována, nejznámější filmovou podobou románu je film Poslušně hlásím režiséra Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským st. v roli Švejka. Eberhardt HAUPTBAHNHOF /ebrhart haupbánhóf/ (27. 11. 1949 Kladno), pseudonym Václava Jamka, česky hlavní nádraží Český experimentátorský básník, překladatel a esejista. Studoval francouzštinu, literární komparatistiku a psychologii. Studoval i pobýval ve Francii, pracoval mimo jiné jako kulturní atašé České republiky v Paříži. Bilingvní, první jeho prací jsou francouzsky psané eseje. Jamkova lyrika vyšla v 90. letech pod názvem Surový stav, pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof vydal knihy Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští a Kniha veršů veršovaná. První kniha paroduje jazyk propagandistických textů, novinových klišé i odborných studií, druhá pracuje s absurditou, ironií, nadsázkou i žertem. Další knihou je Krkavčí múza. Vynikl také jako autor článků o jazykovědných otázkách O patřičnosti v jazyce. Jaroslav HAVLÍČEK (3. 2. 1896 Jilemnice 7. 4. 1943 Praha) Český prozaik, romanopisec a povídkář, představitel naturalisticko-psychologické prózy meziválečného období. Vystudoval gymnázium a v 1. světové válce narukoval na ruskou a později i italskou frontu. Po skončení války vystudoval obchodní vědy při vysoké škole technické v Praze a poté působil jako úředník Živnobanky. V roce 1921 se oženil a jeho syn Zbyněk působil jako surrealistický básník. Mezi jeho první knižní práce patří Knihožrout a Smrt bibliomanova. Za pozdní spisovatelský debut je označován soubor 5 povídek Neopatrné panny, v nichž se projevuje vyzrálý vypravěčský talent. Válečné zkušenosti autora se odrazily v povídce Duch soudce Pauknera, která byla knižně vydána v díle Zázrak flamendrů. Mezi nejznámější romány řadíme Helimadoe (příběh pěti sester Helena, Lidmila, Marie, Dora, Ema ovládaných podivínským otcem), první monografický román Neviditelný (popisuje tragédii rodiny postižené dědičným šílenstvím; zfilmován jako Prokletí domu Hajnů), Ta třetí (román končící absolutní prohrou hlavního hrdiny). Jaroslav Havlíček se pokusil napsat i trilogii Ulrychovsko, ale nakonec zůstalo pouze u plánovaného prvního dílu s názvem Vyprahlé touhy, jemuž byl ve druhém vydání vrácen původní autorův název Petrolejové lampy. Mezi jeho poslední díla patří novela o smutku z odchodů ze života Synáček, poznamenaná tušením blížící se smrti, a sbírka psychologických povídek Kalvach, v níž je hlavním hrdinou úředník Kalvach, který v sobě ukrývá autobiografické prvky Jaroslava Havlíčka. Ernest HEMINGWAY /érnyst hemingvej/ (21. 7. 1899 Oak Park, Illinois, USA 2. 7. 1961 Ketchum, Idaho, USA) Americký prozaik, žurnalista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (udělena v roce 1954), patří do ztracené generace, kterou Hemingwayovy vrstevníky nazvala Gertrude Steinová. Od dětství miloval přírodu, lov a dobrodružství, po ukončení střední školy se stal novinovým reportérem, věnoval se sportovním a loveckým zábavám. Ve válce, kde byl jako dobrovolník Červeného kříže, byl raněn na italském bojišti. Po válce pracoval jako žurnalista, jako zahraniční zpravodaj pobýval v Evropě. Druhou světovou válku prožil převážně na Kubě, kde se svou lodí pátral po německých ponorkách, pracoval také jako válečný zpravodaj. Kvůli rostoucím zdravotním potížím a depresím zvolil k ukončení života sebevraždu. Psal převážně povídky a romány, ve kterých jsou hrdiny odvážní muži (vojáci, lovci, rybáři, toreadoři). Představuje je v okamžicích života, kdy se musí rozhodnout, prokázat svoji sílu, odvahu a čest. První knihou byl román Fiesta, další kniha Sbohem, armádo čerpá ze zkušenosti 1. světové války. Nejrozsáhlejší Hemingwayův román Komu zvoní hrana je zasazen do občanské války ve Španělsku. Posledním románem je Přes řeku do stínu stromů, příběh lásky nemocného důstojníka k italské aristokratce. Je mistrem povídek, které jsou založeny na zachycení situace, nálady, atmosféry, i zde je znát jeho zaujetí pro hrdiny. Povídky vydával už od 20. let, například Za našich časů, Muž bez žen, Vítěz nebere nic, vychází i výbory Povídky. Vrcholem jeho povídkové tvorby je novela Stařec a moře, kde jednoduchý příběh přerůstá v metaforu o životě a jeho smyslu; právě za tuto práci obdržel Nobelovu cenu.
Karel HLAVÁČEK (29. 8. 1874 Praha 15. 6. 1898 Praha) Představitel české dekadentní a symbolistní poezie a kresby, tvůrce osobité poetiky, založené na kultivované propracovanosti a nebývalé hudebnosti verše. Studoval na reálce v Praze, poté dva roky na filozofické fakultě, navštěvoval večerní výtvarný kurz, byl cvičitelem, organizátorem a přívržencem Sokolské jednoty (první sbírka Sokolské sonety) Spolupracoval s Moderní revuí. Jeho poezie vyniká náznakovostí, náladovostí, hudebností a monotónností, jíž dosahuje opakováním hlásek, slov i představ. Sbírka Pozdě k ránu již poukazuje k symbolistním a dekadentním polohám, objevují se zde motivy starožitné, umělecké, evokace středověku, aristokratická autostylizace; autor často užívá cizích a neběžných slov, evokovány jsou smyslové prožitky, hudebnost verše. Hlaváčkův básnický vývoj kulminoval ve sbírce Mstivá kantiléna. Pro celou sbírku i některé jiné Hlaváčkovy pozdní básně (např. Hrál kdosi na hoboj) je příznačné napětí mezi motivy bázlivosti, nemoci, nepřirozenosti a motivy životní aktivity, vzpoury a přirozenosti. V Hlaváčkově pozůstalosti zůstalo větší množství nezveřejněných básní, z nichž některé byly vydány ve sbírce Žalmy. Vladimír HOLAN (16. 9. 1905 Praha 31. 3. 1980 Praha) Představitel moderní české poezie, překladatel světové poezie a esejista. Byl úředníkem, ale předčasně odešel do důchodu, aby se mohl věnovat jen psaní poezie. Prvotinou Blouznivý vějíř se hlásí ke spirituální a meditativní poezii (pátrá po otázkách života, smrti, lásky, času). Záměrný odstup od společenského života, osamělost a ponoření se do vlastní duše byly předznamenáním úvahové a meditativní lyriky předválečných sbírek (např. Triumf smrti, Oblouk, Kameni, přicházíš). Sbírky shrnují složitou a introvertní poezii zašifrovanou do metafor a jazykových experimentů. Určitý obrat znamená sbírka Září 1938, kde odsuzuje mnichovskou zradu. V té době vznikají básnické skladby bojové, politické poezie, leckdy i apokalyptické vize nad zradou Československa i celé Evropy (Sen, Zpěv tříkrálový, První testament). V těžké okupační době nalezl spolu s F. Halasem zdroj duchovní posily v lidové slovesnosti texty lidových písní uspořádali a vydali v antologii Láska a smrt. Za války a krátce po ní sílí občanská poezie, např. v básnické skladbě Panychida, Rudoarmějci, Dík Sovětskému svazu, ale i Tobě. Po válce se Holanova tvorba rozvíjí směrem k epice, lyrickoepické básnické povídce, laděné baladicky. Zabývá se motivem matky, lásky k dětem, touhou po lásce, k tomuto okruhu patří například skladba Terezka Planetová. Epické skladby byly shrnuty do souboru Příběhy. Otázky smyslu a poznání života, lásky, bolesti, pomíjivost smrti a lidského bytí se objevují ve sbírkách z 60. a 70. let (např. ve skladbách Noc s Hamletem, Na sotnách a Asklépiovi kohouta). V cyklu Mozartiana (k poctě Wolfganga Amadea Mozarta) staví básník do protikladu pomíjivost, nedokonalost života a trvalost a krásu umění a vidí v nich smysl lidského štěstí. Jediná sbírka básní pro děti, kterou básník napsal pro svou dcerku, nazval pohádkově Bajaja. Ve vztahu ke komunistickému režimu V. Holan tvorbou i životními postoji ztělesňoval ideu pasivní rezistence (tj. skrytého či tichého vzdoru, odporu), proto se jeho pohřeb stal národní demonstrací za svobodu. Patřil k nejvýznamnějším překladatelům světové poezie (až 160 autorů z 16 literatur). Miroslav HOLUB (13. 9. 1923 Plzeň 14. 7. 1992 Praha) Český básník, esejista a překladatel. Celý život pracoval jako vědec mikrobiolog-imunolog a v jistém slova smyslu strohá, myšlenkově a výrazově přesná je i jeho poezie volného verše. Autor jako vědec i básník zpochybňuje věčné pravdy, neboť každodenní, všední život je boří a klade člověku nové otázky. Holubovy první sbírky z 50. a počátku 60. let 20. století patří do tzv. poezie všedního dne např. ve sbírkách Achilles a želva a Slabikář autor hodnotí význačné osobnosti v dějinných událostech jako lidi z masa a kostí, kteří v minulosti prožívali svůj běžný den. A tak válka v učebnici dějepisu přestává být letopočtem se jmény hrdinů a teče v ní znova lidská krev. Naopak všední čin, obyčejný a správný zásah na správném místě (např. záchrana psa v básni Pes v lomu ze sbírky Jdi a otevři dveře), je zobrazen jako událost stejně významná jako objevení Ameriky. Sbírka Ačkoli z r. 1969 (básně v ní jsou doplněny krátkými esejemi o svobodě umělecké tvorby a lidské svobodě vůbec) autorovi přinesla zákaz publikování na víc než deset let. Úvahová lyrika z doby normalizace vyjadřuje básníkovy pochyby o vysoké úrovni morálky v životaběhu všedních dní verše sbírky Naopak jsou plny skepse a ironie. Bohatá je i básníkova prozaická esejistická tvorba. Cestopisným reportážím se blíží autorovy úvahy o americkém stylu života v 50. a 60. letech 20. století v knize Anděl na kolečkách nebo Žít v New Yorku (v USA M. Holub pobýval na vědeckých stážích). V souborech K principu rolničky a Maxwellův démon čili o tvořivosti vyšly v 80. letech Holubovy eseje o vědě, kultuře a jiných nesnázích, z
těch let je také výbor Sagitální řez, který představuje průřez Holubovou tvorbou básnickou. Knížka Ono se letělo z 90. let obsahuje básně, básně v próze a povídky. Josef HORA (8. 7. 1891 Dobříň u Roudnice nad Labem 21. 6. 1945 Praha) Český básník, prozaik, literární kritik a překladatel. Čelný představitel proletářské poezie 20. let a reflexní poezie 30. let. Pocházel ze selské rodiny, vystudoval práva, věnoval se ale žurnalistice. Hned po symbolistně laděné prvotině Básně se přihlásil k vlně proletářské poezie sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa. Silně ho poznamenala zkušenost první světové války, došel k názoru, že lidstvo musí hledat novou, lepší cestu, východisko spatřoval v revoluci. V básních vyzdvihuje elementární lidské hodnoty potřeba něhy, lásky, domova a vztahu k přírodě. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány Socialistická naděje, Hladový rok. V dalších sbírkách Hora opouští proletářskou poezii, ve sbírce Itálie se začíná prosazovat lyrika, od druhé poloviny 20. let sílí směřování k abstraktním, existenciálním tématům. Do tohoto období patří sbírky Struny ve větru, Tvůj hlas. Reflexivní básně obsahuje sbírka Tonoucí stíny, kde se již definitivně prosazuje Horova osobitá poetika. Sbírky druhé poloviny 30. let opouští metaforičnost, Hora hledá v motivech domova, rodu, generační kontinuity a národní příslušnosti naději a víru (sbírky Máchovské variace, Domov). Sbírkou Zahrada Popelčina vrcholí příklon ke spirituální poezii. Básně psané za války vyšly až posmrtně. Hora pravidelně recenzoval soudobou českou literaturu, překládal především ruskou poezii, ale i německou. Otakar HOSTINSKÝ (2. 1. 1847 Martiněves u Roudnice 19. 1. 1910 Praha) Český estetik a teoretik umění, literární kritik. Po maturitě na gymnáziu studoval na univerzitách v Praze a Mnichově, byl docentem a profesorem estetiky na UK, přednášel dějiny hudby a dějiny umění. Přispěl k ustavení estetiky jako samostatné vědní disciplíny, pomáhal rozšiřovat cesty českého umění a tříbit vkus. S Masarykem, Gebauerem a jinými se podílel na kritické analýze Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Zasáhl do sporů o realismus a naturalismus studií O realismu uměleckém, kde odlišil uměleckou pravděpodobnost od pravdy života, obhajuje realismus proti útokům, které snižují jeho společenský a umělecký význam. V hudbě hájil B. Smetanu. Vyučoval kromě jiných například i Zdeňka Nejedlého. Bohumil HRABAL (28. 3. 1914 Brno-Židenice 3. 2. 1997 Praha) Čelný představitel české prózy druhé poloviny 20. století. Adoptivním synem Františka Hrabala, správce a posléze ředitele pivovaru v Nymburku (v jeho díle je inspirace prostředím patrná). Po vystudování právnické fakulty byl krátce úředníkem v Nymburku, vystřídal mnoho zaměstnání, ze kterých pak v tvorbě čerpal: pracoval na dráze, jako telegrafista i výpravčí, pojišťovací agent, obchodní cestující, v kladenských ocelárnách, balič starého papíru, kulisák v divadle, poté spisovatel z povolání. Nesměl oficiálně publikovat, bylo rozmetáno vytištění sbírky, došlo k zastavení výroby povídkové knihy. V 70. a 80. letech vydával většinu svých tehdejších beletristických prací v exilových nakladatelstvích a samizdatových edicích. Hrabalova prozaická tvorba se vyznačovala různorodostí a proměnlivostí. Psal povídky, vzpomínkové prózy (známé a zfilmované Postřižiny), romány (Obsluhoval jsem anglického krále), novely (Příliš hlučná samota), od konce 80. let se zaměřoval na fejetony. Autobiografičnost se nejvíce projevila v trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. V povídkách jeho prvních knih se objevují tzv. pábitelé postavy se specifickým způsobem mluvy; sbírky povídek Perlička na dně (povídka Láska), Pábitelé. Příběhem z protektorátní doby jsou Ostře sledované vlaky, zfilmování J. Menclem bylo oceněno Oskarem v roce 1967.
CH Daniil CHARMS (30. 12. 1905 / 12. 1. 1906 Petrohrad, Rusko 2. 2. 1942 Leningrad, Rusko), vlastnín jménem Daniil Ivanovič Juvačev Ruský experimentální básník, člen skupiny OBERIU navazující na expresionismus a dadaismus. Studoval elektrotechniku, ale byl vyloučen, věnoval se literatuře. Byl několikrát vězněn, poslán do vyhnanství, nakonec zemřel ve vězeňské nemocnici. Charms provokoval nejen svým výstředním chováním, ale i oblékáním. Roku 1956 byl rehabilitován. Roku 1926 vstoupil do Svazu básníků a vydal svoji první báseň, o rok později napsal absurdní drama Jelizaveta Bam. Nejrozsáhlejší dílo je novela Stařena, pro jeho dílo jsou typické krátké povídky o několika odstavcích, které popisují absurdní situace (například Dobytku smíchu netřeba, Čtyřnohá vrána, Mačkin zabil Kočkina aj.). Také psal krátká dramata, rozsáhlé deníky a dětskou literaturu, především verše. Geoffrey CHAUCER /džefri čósr/ (kolem roku 1343 Londýn, Anglie 25. 10. 1400 Londýn) Anglický středověký básník, politik. Od mládí působil ve službě na královském dvoře (páže, voják, dvořan, úředník). V souvislosti s diplomatickými službami pobýval ve Francii a Itálii, kde se seznámil se soudobou italskou literaturou. Byl na svou dobu vzdělaný v literatuře a filozofii. Byl pochován ve Westminsterském opatství. V první fázi literární tvorby přebásnil francouzský veršovaný epos Román o růži. Jako dvorský básník složil alegorickou elegii Kniha o vévodkyni, rozsáhlou báseň Troilus a Kressida, Legendu o dobrých ženách. Vrcholným dílem jsou Canterburské povídky, což je cyklus rozmarných, učených i zbožných příběhů, které si vyprávějí poutníci na cestě z Londýna ke hrobu Tomáše Becketta v Canterbury. Poutníci jsou představeni v prologu, zastoupeny jsou zde všechny hlavní společenské skupiny a profese od příslušníků rytířského a duchovního stavu přes měšťany, řemeslníky, rolníky k dělníkům a chudině. V povídkách se vyskytují téměř všechny tehdy známé žánry, vycházejí ze starých kronikářů, z francouzské literatury, z Petrarky, Boccaccia i z latinských autorů, náměty jsou však zpracovány originálně, se zřetelem k anglickému prostředí. Dílo zůstalo nedokončeno, je napsán Hlavní prolog a 24 povídek. Velemir CHLEBNIKOV (9. 11. 1885 Tundutovo, Rusko 28. 6. 1922 Santalovo, Rusko) vlastním jménem Viktor Vladimirovič Chlebnikov Ruský básník, spolutvůrce ruského futurismu, reformátor básnického jazyka, experimentální poezií ovlivnil řadu ruských básníků. Po studiích matematiky a zoologie studoval slovanskou filologii a poté se věnoval již jen literární práci. Vedl život bezstarostného tuláka, za války povolán do služby, zemřel na následky sněti při zpáteční cestě z Teheránu. Jako básník přešel od symbolismu k futurismu, byl teoretikem kubofuturismu. Zaměřil se na práci s jazykem a veršem, například v básni Zakletí smíchem, kde využil různých předpon, přípon a koncovek ve spojení se slovem smích. Experimentoval s jazykem, využíval i matematiku, fyziku, astronomii. Své teorie o univerzálním světovém jazyku, ovládnutí číselného základního zákona času vyložil v dílech Učitel a žák, Náš základ. Výraznou linií jeho tvorby je utopismus, v poemě Jeřáb zobrazuje zánik dosavadní civilizace, dále sem jsou řazeny Trouba marťanů, Stát času. Protiválečný charakter má Válka v myší pasti. Poemy Modrá pouta, Desky osudu jsou směsí poezie a filozofie. Sebrané spisy, které byly vydávány po jeho smrti, představují jen torzo jeho tvorby, vycházejí výbory z jeho rozsáhlého díla, např. Zakletí smíchem.
I Miroslav IVANOV (10. 4. 1929 Josefov 23. 12. 1999 Praha) Český prozaik, autor literatury faktu o osobnostech českých dějin a české literatury. Jako téma si vybíral dosud historicky nevyjasněné problémy, které představuje jako záhadu a s pomocí dokumentárního materiálu ji řeší detektivním způsobem. Jeho knihy tedy nepodávají obraz známých osobností a událostí vystavěný jen z faktů a vědeckých závěrů, ale autor hledá mezi fakty nové souvislosti a nové poznání. Zaujaly ho např. výjimečné události českého odboje za druhé světové války (Atentát na Reinharda Heydricha; Nejen černé uniformy), okolnosti smrti sv. Václava, knížete Jaromíra a dalších panovníků (Vražda Václava, knížete českého; Český Pitaval aneb Kralovraždy), neznámá podoba a vůbec osud básníka K. H. Máchy v knize Historie skoro detektivní (zde odkrývá tajemství života a tvorby i dalších literátů B. Němcové, P. Bezruče, I. Olbrachta) nebo v knize Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Výjimečným způsobem zasáhl do dalšího zkoumání romantických falzifikátů Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (Tajemství RKZ, Záhada Rukopisu královédvorského).
J Jerome Klapka JEROME /džeroum klapka džeroum/ (2. 5. 1859 Walsall, Anglie 14. 6. 1927 Northampton, Anglie) Anglický humoristický prozaik, novinář a dramatik. Jméno Klapka dostal podle rodinného přítele, maďarského generála. Hlásil se ke svobodomyslnosti jako životní filozofii. Ve svých světově proslulých humorných románech Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) a Tři muži na toulkách užíval situační i jazykové komiky, novátorsky slang. První román Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) nejprve vycházel časopisecky. Pojednává o výpravě třech vodáků po řece Temži. Podkladem pro jeho humorné historky byla právě autorova svatební cesta po řece Temži. Volné pokračování, které bylo vydáno po deseti letech pod názvem Tři muži na toulkách, popisuje cyklistické cestování po Německu, Rakousku, přičemž hrdinové zavítají i do Prahy. Oba tyto romány se staly bestsellerem a zastínily tak další tvorbu. Za zmínku dále stojí jeho autobiografie Čas mého života, novela Malvína z Bretaně, sociálně laděné romány Všechny cesty vedou na Kalvárii a Anthony John. Novelu Malvína z Bretaně (1916) napsal Jerome po otřesných zkušenostech z 1. světové války, kterou strávil přímo na bojišti jako řidič ambulance. Z jeho tvorby se vytratil charakteristický humor. Alois JIRÁSEK (23. 8. 1851 Hronov 12. 3. 1930 Praha) Český prozaik a dramatik, představitel realistické prózy, autor především historických románů. Jeho tvorba je velmi rozsáhlá od mytického pravěku až k době obrozenecké. Jako učitel působil v Litomyšli (zde se také odehrává historická novela Filozofská historie) a poté v Praze. R. 1917 podepsal květnový manifest, v němž se čeští spisovatelé přihlásili k boji za samostatný stát. Shodně s F. Palackým spatřoval vrchol českých dějin v době husitské a úpadek v době pobělohorské, zvláštní zalíbení měl v období národního obrození. Počátky husitského hnutí v době vlády Václava IV. zobrazil v románové trilogii Mezi proudy, husitské války v románu Proti všem. Na obě trilogie volně navazuje nejucelenější historický román Bratrstvo (postupný rozklad a dohasínání husitského hnutí). K této tematice se váže román Husitský král (o králi Jiříku z Poděbrad) a dramatická trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč. Období pobělohorské ztvárnil v románech Temno, Skály, Skaláci, v nichž na osobních tragédiích svých hrdinů zobrazuje násilnou rekatolizaci v Čechách. Do této doby vsadil i děj románu Psohlavci o vzpouře chodských sedláků proti povinnosti robotovat a jejím potlačení (poprava Jana Sladkého Koziny). Dobu národního obrození vykreslil v pětidílném románu F. L. Věk na životním příběhu podkrkonošského chlapce a později kupce Františka Věka ukazuje počátky národního obrození v Praze (spojené s hraním prvních českých divadelních her) a na venkově (kde obrozenské myšlenky šířili vlastenci stejně jako František i prostřednictvím českých knih a časopisů). Na motivy románu natočil režisér František Filip stejnojmenný televizní seriál. Velmi populární se staly dvě Jiráskovy knihy pro mládež: Staré pověsti české, ve kterých zpracoval podle Hájkovy kroniky z 16. století pověsti národní z dob pohanských (např. o Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, o Libuši), pověsti legendární z doby křesťanské (např. o Karlu IV., Václavu IV., o Žižkovi) a některá proroctví (např. Sibylino). Dále převyprávěl cestopis Václava Šaška z Bířkova Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a Blatné z 15. století v povídce Z Čech až na konec světa, v níž líčení diplomatické cesty mírového poselstva krále Jiřího z Poděbrad po západní Evropě stylizoval jako vzpomínkové vyprávění dědy vnoučatům. Pohádkový ráz má hra Lucerna o odbojném mlynáři, zpupném zámeckém správci a moudré ušlechtilé kněžně, v níž jsou nejen postavy vodníků a kouzelná lípa, ale podle zákona pohádky se nakonec prosadí dobro a spravedlnost. Zdeněk JIROTKA (7. 11. 1911 Ostrava 12. 4. 2003 Praha) Český autor humoristických románů a povídek. Sloužil jako důstojník v armádě, psal do Lidových novin, byl redaktorem Svobodných novin, působil v redakci humoristického týdeníku Dikobraz a v Čs. rozhlasu. Nejznámější a nejúspěšnější Jirotkův román Saturnin vznikl z krátké povídky, vypráví příběhy svérázného sluhy Saturnina a jeho pána. Román odhaluje rozpor mezi přetvářkou a skutečností prostřednictvím suchého humoru. Druhý román Muž se psem paroduje detektivní román. Drobné satirické a anekdotické povídky jsou uvedeny v souboru Profesor biologie na žebříku.
K Franz KAFKA (3. 7. 1883 Praha 3. 6. 1924 Kierling u Vídně) Německy píšící židovský spisovatel, jeho dílo se dočkalo světového ohlasu. Narodil se a žil v Praze, kde vystudoval práva na německé univerzitě. Byl zaměstnán jako úředník, ale byl penzionován, trpěl tuberkulózou. Žil osamělým životem, dvakrát zrušil zasnoubení, miloval vdanou Milenu Jesenskou (dílo Dopisy Mileně). V závěti si přál, aby byla zničena všechna jeho nezveřejněná díla, ale přítel M. Brod Kafkovy romány vydal. Kafkova tvorba, za jeho života téměř neznámá, ho proslavila až po smrti. Jeho povídky a romány odrážejí rozpory doby i jeho osobní rozpolcenost. Základními motivy jeho tvorby je pocit vyřazenosti a izolovanosti, v díle jsou autobiografické rysy, jeho hrdinové žijí v odcizeném prostoru i čase. Zachycuje krizi společnosti, která je současně i krizí jedince. Dílo je blízké expresionismu, zahrnuje povídky a romány. Za jeho života vyšlo časopisecky a knižně jen několik povídek Topič, Proměna, Ortel, Venkovský lékař aj. Další povídky (Být indiánem, Z deníku) vyšly česky například ve výboru Sto tváří lásky. Je autorem tří románů: Proces, Nezvěstný a Zámek, všechny zůstaly nedokončené. Významným dokumentem Kafkova života i jeho doby jsou jeho dopisy (Mileně, Felicii, Ottle a rodině) a Deníky 1910 1923. Josef KAINAR (29. 6. 1917 Přerov 16. 11. 1971 Dobříš) Český básník, autor písňových textů, dramatik, publicista, autor básní pro děti (ve sbírkách Říkadla a Nevídáno, neslýcháno). Smysl pro jazykovou komiku a laskavý humor najdeme jen v básních pro děti, tvorba pro dospělé má tragický tón v absurdním obrazu lidského života, dramatická tvorba je satirická. V mládí byl J. Kainar členem Skupiny 42, v které se v době Protektorátu sdružili umělci zobrazující všední městský život, městskou periférii (z básníků např. Jiří Kolář a Ivan Blatný, z výtvarníků např. Kamil Lhoták ad.). Verše z doby německé okupace vyjadřující tragický životní pocit publikoval už za války, po ní vydal sbírku Nové mythy, lyriku s příběhovými prvky, ukazující krutou realitu nelidského světa jednak v tématech válečných, ale i v nemilosrdném tématu dospívání, které člověka nutí do tohoto absurdního světa vstoupit (báseň Stříhali dohola malého chlapečka, text v době normalizace zhudebnil a zpíval Vladimír Mišík). Po válce J. Kainar též spolupracoval s Divadlem satiry a napsal pro ně hru Cirkus plechový a dále po komunistickém převratu společensky aktuální parafrázi absurdního dramatu Alfréda Jarryho, resp. pokračování jeho příběhu pod názvem Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Hra byla jako nežádoucí po několika reprízách stažena a politicky zakázána. V 50. letech psal socialistickou poezii (sbírka Český sen), ale sbírkou lyriky Lazar a píseň se vrátil k výpovědi o těžkém lidském údělu (se svým životem je každý ve světě sám) a k vyprávěcímu modelu lyriky mluvčí je stylizován jako postava a vede monolog (často s tvary a obraty obecné češtiny) o své životní starosti či opuštěnosti. Ještě důsledněji se k existenciálnímu pocitu básník vrátil v poslední sbírce Moje blues. Žánru blues byl věrný i jako textař písní, které shrnul do sbírky Miss Otis lituje. Verše z pozůstalosti, hodnocené jako poklad české existenciální lyriky, jsou ve sbírce Včela na sněhu, výbory z Kainarovy tvorby vyšly pod názvy: Bláznův Kabát, Královský večer, Básně a blues. Jiří KARÁSEK ZE LVOVIC (24. 1. 1871 Praha 5. 3. 1951 Praha), vlastním jménem Josef Karásek Český básník, prozaik, literární a výtvarný kritik, představitel dekadence. Studium bohosloví opustil po dvou letech, působil jako poštovní úředník a následně jako ředitel Poštovního muzea a archivu. Roku 1894 založil s A. Procházkou dekadentní časopis Moderní revue. Celý život sbíral výtvarné umění a shromáždil knihovnu s 50 000 svazky. V dekadentní poezii využívá dobově tabuizované motivy sbírky Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická, Sexus necans. Pozdější básně jsou více meditativní. Karásek je také autorem povídek, novel a románů založených na fantaskním ději s prvky tajemna, magie a nábožensko-mystického prožívání. Psal také dramata a a literaturu pro děti. Pavel KOHOUT (20. 7. 1928 Praha) Český prozaik, dramatik, básník, scenárista a publicista. Po nedokončených studiích na filozofické fakultě působil jako redaktor a hlasatel, pobýval jako kulturní přidělenec na velvyslanectví v Moskvě, pracoval jako reportér a komentátor televize, poté se stal spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil politickými a milostnými verši, později se zaměřil spíše na drama. Do 50. let jeho tvorba přijímána jako vzorový model angažované literatury. Stál u zrodu Charty 77, byl zbaven státního občanství a znemožněn mu návrat do vlasti. Prvky absurdního dramatu rozvinul zejména v tragikomické cirkusové hře August August August,
Čítanka 9 Slovníček autorů k aktuálním tématům se vyjadřoval i adaptací klasických literárních děl, v nichž začal uplatňovat nadhled, ironický náznak a jevištní metaforu Čapkova Válka s mloky, Haškův Josef Švejk. Prózou se Kohout soustavněji zabýval od konce 60. let Kde je zakopán pes, Katyně. Román Hodina tance a lásky přináší v Kohoutově tvorbě nové téma druhou světovou válku. Jiří KOLÁŘ (24. 9. 1914 Protivín 11. 8. 2002 Praha) Světoznámý český výtvarník (tvůrce koláží a výtvarných objektů), básník, prozaik, esejista. Byl zakládajícím členem Skupiny 42 sdružení umělců, kteří dávali přednost tématům všedního městského života, městské periférii (z výtvarníků ještě např. Kamil Lhoták, z básníků např. Ivan Blatný nebo Josef Kainar). První Kolářovy básnické sbírky vyšly ve 40. letech v době okupace, po válce a komunistickém převratu psal básně vyjadřující demokratické postoje, proto cenzura jejich vydání zastavila vyšla jen sbírka básní Dny v roce s kompozicí deníkových zápisů, vyjadřující tragické hodnocení člověka v současném světě. Prozaické autobiografické texty Roky v dnech, opět stylizované jako deníkové zápisy, sbírky básní Očitý svědek a Prométheova játra však byly hned po vydání zničeny (za obsah skladby Rod Genorův byl Kolář zatčen a dlouhodobě vyšetřován), ale básně byly šířeny v opisech (samizdatem). Oficiálně je autor mohl vydat až po r. 1989. Stejný osud měly i Básně ticha sbírka experimentální obrazové poezie. Protestem proti omezujícím politickým doporučením spisovatelům, jak mají psát, byl v 50. letech Kolářův veršovaný esej o tvorbě a hodnotách poezie Mistr Sun o básnickém umění (jde o parafrázi čínského historického spisu o bojovém umění). V 60. letech Kolář spolupracoval s Josefem Hiršalem v tvorbě pro děti a mládež: psali O podivuhodném životě mudrce Ezopa, nově zpracovali pohádkové vyprávění o městečku hloupých Kocourkov, převyprávěli starou německou pověst o středověkém filutovi v knize Enšpígl a české pověsti o moudrém královském rádci Paleček krále Jiřího. O fantastických dobrodružstvích se píše v knize Baron Prášil a Nápady pana Apríla obsahují humorné a nonsensové příhody. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do exilu žil ve Francii, kde tvořil (už výhradně jako výtvarník) až do své smrti, i když po r. 1990 žil střídavě v Paříži a v Praze. Jan Amos KOMENSKÝ (28. 3. 1592 Nivnice u Uherského Brodu 15. 11. 1670 Amsterdam, Nizozemsko) Český pedagog, filozof a náboženský myslitel, básník a teoretik slovesného umění, poslední biskup jednoty bratrské. Pocházel z bratrské rodiny, navštěvoval bratrskou školu, studoval na protestantských školách v Německu. Po návratu působil jako učitel na škole jednoty bratrské v Přerově a Fulneku. Z náboženských důvodů musel po bitvě na Bílé hoře opustit vlast, nejprve se skrýval například v Brandýse nad Orlicí, kde roku 1623 vznikl Labyrint světa a ráj srdce. Odešel do exilu do Polska, žil v Lešně. Pobyt zde patří mezi jeho nejplodnější období. Jako pedagogický pracovník byl zván na četné pracovní pobyty do Anglie, Švédska, Uher a Nizozemí. Lešno opustil až po válečné zkáze roku 1656, kdy požár zničil jeho obsáhlou knihovnu a většinu rukopisů připravovaných prací. Přijal pozvání do Amsterdamu, kde později zemřel, pochován je v Naardenu. Psal převážně latinsky. Vytvořil velké dílo didaktické, ve kterém vyslovil několik podstatných pedagogických zásad (například česky Velká didaktika), vytvořil nové učebnice pro názorné vyučování pomocí obrázků (česky Svět v obrazech). Psal filozofická pojednání i umělecké texty. Nejslavnější české dílo je Labyrint světa a ráj srdce, alegorický román o poznání světa. František KŘELINA (26. 7. 1903 Podhradí u Jičína 25. 10. 1976 Praha) Český básník a romanopisec ruralistického směru, kritik moderní společnosti. Po studiích na učitelském ústavě vyučoval v severovýchodních Čechách, spoluredigoval časopis Sever a východ, který se stal ohniskem tzv. ruralistického hnutí. Roku 1951 zatčen a spolu s dalšími katolickými intelektuály odsouzen na 12 let. Po propuštění pracoval jako dělník. Do literatury vstoupil lyrickou básnickou sbírkou, kde oslavoval vznešenost venkovské krajiny a rolnického života. Od poezie záhy přešel k tvorbě románové, první romány se věnovaly osudům selských rodů (Hlas na poušti, Puklý chrám). Venkov je pro autora prostředím, v němž člověk za pomocí víry snáší lidský úděl a udržuje si svou důstojnost. Psal také historické romány, například Amarú, syn hadí. Věnoval se tvorbě pro děti a mladé. Každý své břímě je novela o vyhlazení Lidic. Milan KUNDERA (1. 4. 1929 Brno) Český povídkář, autor románů, básník a dramatik. Obdržel mnoho významných ocenění.