Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK)

Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK) reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/05.00015 Charita Olomouc

Charita Olomouc, 2012 ISBN 978-80-905260-0-6

DVACET LET VÝVOJE BEZDOMOVECTVÍ V NAŠÍ SPOLEČNOSTI ROZŠÍŘENÝ SBORNÍK Z KONFERENCE CHARITY OLOMOUC KONANÉ U PŘÍLEŽITOSTI 10. ROČNÍKU DNŮ O BEZDOMOVECTVÍ A V RÁMCI OSLAV 20. VÝROČÍ VZNIKU STŘEDISKA SAMARITÁN PRO LIDI BEZ DOMOVA pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa, a primátora statutárního města Olomouce Martina Novotného

Úvodní slovo ke sborníku Ludmila Gottwaldová, ředitelka Charity Olomouc Vážení čtenáři, konference pořádané k různým aspektům problematiky bezdomovectví se staly pro Charitu Olomouc již tradiční akcí na začátku zimy. Jejich zaměření ukazuje, že je mnoho témat, která v této souvislosti můžeme otevírat. Je samozřejmě klíčové, abychom dobře poskytovali naše služby, ale současně je důležité, abychom se uměli s nadhledem nad naší každodenní praxí zamyslet. Kultivace odborné diskuse proto není bez významu a zpětně se praxe znovu dotýká. Tato konference nám připomíná, že je za námi již dvacet let činnosti služeb pro lidi bez domova, které Charita v Olomouci provozuje. Překotný vývoj ve společnosti, který se nezastavuje ani dnes, má své pozitivní i negativní dopady. S překvapením sledujeme, že otevření naší společnosti přineslo svobodu a rozvoj, ale jiným i ztrátu jistot a propad na společenské dno. Za zmíněnou dobu se rozvíjely prospěšné občanské iniciativy, ovšem nejenom ony. V některých oblastech vysvítá stále více nemorální zneužívání druhých tam, kde to umožňuje právní vakuum. Konference Dvacet let vývoje bezdomovectví v naší společnosti je příležitostí k ohlédnutí. Všechny příspěvky se nepodařilo zpracovat písemně. Sborník jsme však rozšířili o dva (poslední) příspěvky kolegů z praxe. Děkuji všem, kdo se problematice bezdomovectví věnují a kterým není vývoj naší společnosti lhostejný. 3

Člověk na ulici před dvaceti lety a dnes Antonín Plachý, Armáda spásy ČR o.s. Přeji dobrý den a prosím vyslechněte zprávu z tisku: Uplynulo 22 let od událostí, které vedly k překotnému přerodu socialistické společnosti v tak zvaně kapitalistickou. A událo se toho mnoho. Například oproti roku 1989 klesla návštěva kin z 51,4 mil. návštěvníků na 12,9. Sňatků ubylo takřka o polovinu z 81,2 tisíce na 46,7. Snad pro naše potěšení se zvedl průměrný věk ženichů z 25 let na 32 let a nevěst z 22 let na 29 let. Je to jistě radostné zjištění, že lidé dozrávají aspoň v této oblasti, ovšem pokud se vůbec svatby slaví. Ani s alkoholem na tom nejsme špatně, tedy s výjimkou spotřeby piva, tam jsme klesli o jednu desetinu, ale doháníme to ve zvýšené spotřebě vína o více než 5% a lihovin o 2 %. To pivo snad nějak doženeme. Dále se zvýšilo například množství ponožek. Kdysi nám stačilo deset párů na rok, nyní sedmnáct. Také zajímavé číslo. Ale to není všechno. Byť rapidně klesla spotřeba mléka na osobu o 33,5 litrů, naopak kapitalistické krávy zvýšily dojivost z 3 982 litrů na 6 800. A ještě jedna důležitá zpráva, která nás jistě povzbudí, v roce 1989 bylo odstřeleno 47 817 divočáků, tedy divokých prasat a v uplynulém roce už plných 144 184. Inu statistik má určitě radost a počty odstřelených prasat určitě něco vypovídají o stavu společnosti 1. Přátelé, promiňte mi ten úvod, nechtěl jsem mně nabídnuté téma zlehčit, jen mne zaujalo to, co se zkoumá. Dobrý sociolog je možná schopen z těchto čísel vytvořit solidní obraz růstu naší společnosti. Petr Prinz pro mne vymyslel velice zajímavé téma. Člověk na ulici před dvaceti lety a dnes. Není mi sice zřejmý motiv, proč zrovna já mám hovořit na toto téma a narušit tak kvalitní sdělení mých předřečníků, praktického badatele v sociální oblasti Libora Musila a člověka s laskavou moudrosti Ilji Hradeckého, ale život nás staví před veliké úkoly, tak pojďme do toho. Ne, nebojte se, nebude se jednat o řadu vzpomínek, které zůstávají člověku mého věku jen 1 Zdroj Mladá fronta DNES z 16. 11. 2011. 4

jako útržky paměti. Pokusím se opravdu zamyslet nad jakýmsi posunem společnosti a obzvláště posunem lidí bez přístřeší. Začnu citátem nebo spíše volně pronesenou poznámkou národního velitele Armády spásy Mike Stannetta, který po příchodu do tehdejší Československé federativní republiky někdy v roce 1991 pronesl s mírným údivem větu: Čeští bezdomovci jsou nějak tak pokorní, nemají zdravé sebevědomí, nedovedou bojovat za svá práva. Zapomněl jsem se ho zeptat, jak vidí tuto situaci dnes, ale už je to asi jiné. Snad jsme se posunuli a to nejen v negativní rovině. Určitě se tedy neočekává povídání pamětníka, který se zaplete a dojímá vlastními vzpomínkami, byť úplně bez těchto vzpomínek nelze hovořit. Dovolil jsem si téma rozdělit na několik skupin, takže poslouchejte nebo neposlouchejte, záleží jen na vás: 1. My jako poskytovatelé. Péče o bezdomovce byla po roce 1989 úplně nová věc, snad trochu s nadsázkou mohu říci, že jsme dělali pionýrskou práci. Svým způsobem jsme se všichni tak trochu zapsali do dějin, byť to ještě asi tato doba neodhalila, ale snad další generace badatelů, kterým Libor Musil jednou předá žezlo, si to uvědomí. To byla nadsázka. Fakt, že jsme vstupovali na neznámou půdu s nadšením, s minimálními zkušenostmi, ale s vědomím, že je potřeba těmto lidem, lidem na ulici, nějakým způsobem pomoci. Určité zahraniční zkušenosti měl Ilja Hradecký se svou manželkou a pak Armáda spásy, která nově vstoupila do této země. Vzpomínám s vděčností, jak začaly obzvláště v křesťanských organizacích vznikat služby pro bezdomovce. Jak už jsem říkal, vznikaly možná mnohdy naivně, ale s plným nasazením a s jasným motivem - pomáhat těm nejpotřebnějším, kterým nikdo nepomáhá. Vše ještě urychlila tolik kritizovaná amnestie prezidenta Václava Havla, která prověřila naše schopnosti. Možná bych lehkovážným kritikům tohoto skutku vzkázal, aby se na věc podívali s určitým nadhledem dané doby. Pokud by amnestie byla po částech, jak by to dopadlo v tehdy velice napjaté atmosféře ve 5

věznicích? A vzpomeňme si, jak se k amnestii postavily mnohé státní úřady a obce, které svým postojem a bojkotováním celé akce chtěly dokázat, jak nová garnitura dělá vše špatně. Bezdomovci vždy v této zemi byli, jen se to řešilo tím, že podniky museli zaměstnávat i ty, kteří o práci neměli zájem, čímž tehdy ušetřili na mzdovém fondu. Bylo zde plno ubytoven, různých stavebních buněk, maringotek a podobně. Těm, kteří si nic nenašli, například Okresní národní výbor v Opavě platil ubytování v jednom hotelu asi třetí třídy. A záleželo na osvícenosti tehdejších sociálních kurátorů, jak k této problematice přistupovali. Když jsem s nimi později hovořil, tak velice pozitivně přijali vznik azylových domů. Bylo charakteristické, že prvními poskytovateli byly církevní organizace. Zajisté to nebylo náhodou. Vždyť Písmo svaté hovoří o bezdomovcích. Křesťanská povinnost vyplývající ze živé víry velí pomáhat těm odstrkovaným, podceňovaným a nepřijímaným. Jak už jsem řekl, vstupovali jsme na neznámou půdu, často i dost naivně. Když jsme budovali koncepci opavského Samaritánu, tak jsme nazývali naše budoucí uživatele titulem hosté. Jistě udělalo se mnoho chyb, ale ne zásadních. Naopak, vzniklo zde důležité podhoubí, na kterém můžeme stavět i dnes, a pevně věřím, že stavíme. Je to přece přirozený vývoj, že se věci mění, zdokonalují a někdy jdou trochu jiným směrem, než jsme si původně mysleli. Díky za všechny otce a matky zakladatele, za podporu představitelů církví, křesťanských společenství a všech dobrých lidí, kteří se zapojovali, pracovali a přinášeli i své oběti, a to nejen finanční. Čas šel dále a poskytovatelé služeb se měnili, a to vzhledem k postupnému vývoji. Začalo nám být jasné, že nevystačíme jen s nadšením, jen s nasazením, ale musíme se naučit pracovat odborně. Sociální práce přece není jen nadšení, ale i veliká odpovědnost. Pracujeme s lidskou bolestí, s osamocením, možná jsme někdy pro mnohé naše uživatele již ta poslední instance. A oni potřebují nejen milosrdenství, což je hodně důležité, ale také hledání cesty jak dále, jak se 6

pokusit život znovu naplnit, možná i zachránit. A tady už nevystačíme jen s tím mám tě rád. 2. Bezdomovci, bezdomovkyně a bezdomovčata. Tady asi došlo k hodně zásadní změně. V počátcích to byli lidé zklamaní, lidé, kteří buď již navazovali na bývalý způsob života (těch bylo méně) anebo lidé, kteří se dostali najednou do nové situace (těch bylo více.) Zrušili jim ubytovny, přišli o práci, zůstali najednou sami. A z doby, kdy jim někdo dával nějakou podporu, někdo je vedl, dával jistoty, se bez jakéhokoliv varování dostali do situace, kdy se měli rozhodovat sami, neměli žádné zkušenosti, nedovedli se orientovat. A samozřejmě zde byli ti, kteří jejich situace rádi ve svůj prospěch využili. Vstupoval do toho i vliv tehdejších pohrobků komunistů, kteří razili (a ještě razí) heslo čím hůře, tím lépe. Tehdejší bezdomovci tedy neměli žádné zkušenosti, často prožívali veliké zklamání typu, "celý život jsem pro ně pracoval, teď mne vyrazili a já nemám ani na činži." A víme, že pocit hořkosti a sebelítosti je prvním krokem a hodně důležitým k pádu člověka. To byl ten typ lidí, ke kterým se vázal již výše citovaný výrok Mika Stannetta. Byli to lidé, kteří se za svůj stav styděli, bylo jim trapně, raději někde zalezli, neměli odvahu přijmout nabízenou ruku pomoci. Postupně se typy bezdomovců samozřejmě měnili a mění. Určitě jsou zde stále ti, kteří se za svůj stav stydí, neumí se s tím vyrovnat, určitě je zde také velká skupina těch, kteří svůj života na ulici už nějakým způsobem přijali a samozřejmě jsou zde i ti, kteří v tom zkrátka dovedou chodit, mají již své vyšlapané chodníčky. Moc bych se bál charakterizovat změny u našich uživatelů, jen snad mohu říci, že i tato skupina našich spoluobčanů, bližních, je jakýmsi odrazem této doby, atmosféry ve společnosti. I mezi bezdomovci jsou silní a slabí, ale snad se mohu odvážit říci, že většina z nich jsou ti slabí. 7

3. Společnost V době před dvaceti lety byla vnímavá. Možná to byla i daň doby, kdy vše nové nahrávalo pozitivnímu veřejnému mínění. Samozřejmě svou roli zde hrála i již zmiňována amnestie a možná také příchod běženců z různých rozvojových zemí. Byli vnímání jako potřební, ale také jako jakési ohrožení naší společnosti, mne samotného. A určitě si nedělejme iluze o tom, že péče o bezdomovce byla záležitost, která byla pro společnost prioritní a zabývala se jí každý den. Už v této době byla práce s bezdomovci méně poutavá a zajímavá než sociální práce s jinými cílovými skupinami. Děláte to za trest? Postoj společnost se ale změnil. Jako by, snad si to mohu dovolit vyjádřit, z mírného zájmu, až nezájmu se pohled na lidi bez domova stal pohledem opovrhujícím až nepřátelským. Samozřejmě k tomu přispěla politická reprezentace. Jen si namátkou vzpomeňme na politiku vyhoštění bezdomovců radního Janečka z ODS v Praze, na hlídky Věci veřejných, které si mohli lidé zavolat, když viděli bezdomovce nebo na billboardy sociální demokracie. Nakonec ani nynější postup ministra práce a sociálních věcí, který buduje svou kariéru na odejmutí dávek nepřidává tomuto pohledu nic pozitivního. Lidé chtějí slyšet o zneužití dávek, nakonec se tím dají dobře maskovat jiné finančně jistě zajímavější ztráty a podvody. Jen na okraj, bylo zjištěno, že v Evropě je zneužíváno asi 10% dávek, my jsme národ koumavý, dá se to tedy odhadnout asi na 15%. Díky za to, jsou zde lidé, kteří problém bezdomovství cítí, snaží se jej podchytit, snaží se pomáhat. V praxi to bohužel znamená jen ojedinělou dobrovolnici poslankyni z českého parlamentu, která pomáhá jako dobrovolník v Naději v Praze. Závěrečné ohlédnutí Určitě bychom neměli sklouznout v naříkání a žehrání nad nepřízní osudu a nad tím, jací jsme chudáci. Na druhou stranu je potřeba dost nahlas říci, že zde problematika bezdomovství existuje a je akutní. Dá se předpokládat, že bude narůstat a že je 8

potřeba budovat kvalitní koncepce, které by měly sloužit v praxi. A nebát se o této problematice hovořit nahlas. Vždyť bezdomovec není jen ten, který chodí kolem pražského nádraží nebo jezdí v tramvaji a smrdí. Bezdomovci jsou také ostatní muži, ženy, maminky s dětmi a všichni ti chudí, kterých i přes silné řeči finančníků bude přibývat. Co bych měl říci závěrem? Asi nějaké povzbuzení, což rád udělám. Práce s lidmi bez domova je potřebná, byť není populární, ale co populární je? Díky této práci jsem za osmnáct let mohl poznat plno lidských životních cest. Cest, které často vedly mimo rodinu, mimo přátele, mimo domov, do osamocení. Mohl jsem s mnoha lidmi na okraji, s lidmi nešťastnými hovořit, být jim nablízku, některé ve chvíli nejtěžší, tedy umírání, doprovázet nebo dokonce držet za ruku. Dospěl jsem také k názoru, že zde není čas ani místo na odsuzování nebo dokonce na souzení, na to je nakonec jiná instituce, která to má v popisu práce. Sídlí někde mimo lidské vnímání, nedá se ovlivnit a naštěstí my lidé do toho nemůžeme vůbec mluvit, byť bychom ten poslední soud přece jen rádi aspoň trochu ovlivnili. Protože se jedná o specifickou oblast, získal jsem z prostředí lidí, kteří se snaží pomáhat potřebným, dost dobrých přátel a poznal jsem plno vzácných lidí. Závěrem si tedy kladu otázky. Změnili jsme se nějak? Změnilo se prostředí? Změnil nás profesionalismus k horšímu? Jeden můj přítel pořád rád vzpomíná na dobu šťastného amatérismu. Vzala nám nová pravidla prostor pro pomáhání? Tím, že naplňujeme standardy, nemáme už čas na to být s lidmi? Nevím, odpověď na každou z těchto otázek by potřebovala hlubší analýzu, větší rozhovor. Osobně jsem ale přesvědčen, že to, s tím čím jsme kdysi do této služby šli a znovu vstupujeme, to je pomoc všem potřebným na základě opravdového lidství, chceteli i na základě křesťanského poslání, nám nic nebrání. Jen jsme snad méně naivní a známe prostředky, jak opravdu pomoci. Zakončím citátem zakladatele Armády spásy Williama Bootha, který celý svůj život zasvětil právě těm nejubožejším a nejpotřebnějším: Dokud budou ženy plakat, nepřestanu 9

bojovat. Dokud budou děti hladovět, nepřestanu bojovat. Dokud se budou muži vracet do vězení, nepřestanu bojovat. Dokud tady budou opilci a prostitutky, dokud tady bude jediná duše bez Božího světla, nepřestanu bojovat. Budu bojovat až do úplného konce. 10

Bezdomovci a sociální služby Ilja Hradecký, Naděje o.s. Úvod Příspěvek přednesený v listopadu 2011 na olomoucké konferenci o bezdomovství je zavzpomínáním nad dvacetiletou historií bezdomovství a sociálních služeb lidem bez domova. Je také osobním zamyšlením nad naší společností, nad jejím vztahem k lidem snad nejpohrdanějším. Ano, je to subjektivní pohled, který se nechce tvářit odborně ani vědecky. Ale přece: Udělali jsme společně hodně dobré práce. Mnoha lidem jsme pomohli. Možná jsme zachránili některé lidské životy. Ale nejen to, pokračujeme, máme před sebou celou řadu příležitostí! Začátky po roce 1989 Novodobá historie bezdomovství začíná bezprostředně po politických a společenských proměnách v roce 1989, předchází dokonce i ekonomickou transformaci. Před těmito změnami byla v Československu přímo ústavou uzákoněna povinnost pracovat 2. Nebyla viditelná nezaměstnanost, státní podniky byly povinny zaměstnávat plánované počty pracovníků, zřizovaly své ubytovny. Lidé, kteří se neuměli nebo nechtěli do pracovního procesu zařadit, tedy ti, kteří nebyli uměle zaměstnaní, bývali často hospitalizováni v psychiatrických léčebnách nebo bývali odsouzeni do vězení za trestný čin příživnictví. Česká právní úprava platná do konce roku 2006 byla ve vztahu k lidem bez domova velmi vágní. Zahrnovala je do kategorie občanů společensky nepřizpůsobených nebo 2 Zákon č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky, Čl. 19, odst. 2: Proto je práce ve prospěch celku přední povinností a právo na práci předním právem každého občana. 11

dokonce nepřizpůsobivých 3. Tyto pojmy v českých zákonech dosud přetrvávají. První významnou skupinou bezdomovců v Československu se už na začátku roku 1990 stali lidé propuštění z vězení po presidentské amnestii Václava Havla. Tehdy vyšlo z vězení v krátkém časovém období patnáct tisíc osob, převážně mužů, a tisíce z nich zůstaly bez domova. Přežívali zejména ve větších městech na nádražích a kolem nich. Toto pak bylo prvním setkáním naší veřejnosti s viditelnými bezdomovci a s jejich problémem. Nikdo tehdy nebyl připraven na to, že na nádražích přebývají dnem i nocí stovky lidí bez domova. Všechny jejich přirozené potřeby a tělesné projevy se tam odehrávaly před očima veřejnosti, včetně dětí. Pomoc tehdy lidé nabízeli sporadicky, a to jen jednotlivci. Nevládní organizace neexistovaly, veřejná správa byla bezradná. Bezdomovství bylo jevem neznámým, který vzbuzoval v obyvatelstvu odpor a strach, nutno přiznat, že mnohdy oprávněný. Tento stav trval několik měsíců, někteří z amnestovaných se po oteplení rozptýlili po celém území státu, mnozí se do vězení vrátili. Dalším překvapením byli uprchlíci a migranti, když pomineme krátkou epizodu exodu z Německé demokratické republiky v roce 1988. V první polovině roku 1990 projížděly ve vlacích přes území Československa početné skupiny Rumunů, kteří mířili do Německa. Když se uprostřed léta pro ně uzavřely hranice, bezradně setrvávali na našem území. Na velkých nádražích po celé trase, zejména v Praze a v severních Čechách, zůstávaly 3 Např. zákon č. 100/1988 Sb. o sociální péči nebo NV č. 104/2005 Sb. katalog činností v bezpečnostních sborech. Nutno dodat, že stigmatizující výraz nepřizpůsobivý byl naposledy použit v roce 2002. Nález Ústavního soudu č. 221/1997 Sb. konstatuje o jedné městské vyhlášce, že její aplikaci jen na určitou skupinu osob, kterou zcela nekonkrétně označuje jako "sociálně nepřizpůsobivé obyvatele", je svou podstatou diskriminační a tedy rozporná s čl. 1 Ústavy, jakož i s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 Listiny. 12

skupiny uprchlíků. Veřejná správa byla v přerodu a na takovou situaci nebyla připravena. V té době se již začaly formovat první nevládní organizace, které se snažily lidem na nádražích pomáhat. Česká ekonomika prošla v devadesátých letech šokovou terapií s překotnou privatizací průmyslu a obchodu a značnou liberalizací trhu. Zvláštností českého prostředí byla oficiálně uváděná velmi nízká míra nezaměstnanosti, která několik let oscilovala kolem hodnoty 3 % (v Praze a jejím okolí dokonce pod 1 %) a patřila k nejnižším v Evropě. A to i přesto, že probíhala transformace ekonomiky. Byl to ojedinělý jev. Při nízké míře nezaměstnanosti byli mezi registrovanými lidmi bez práce hlavně ti, kteří byli z hlediska zaměstnavatele málo zajímaví: lidé propuštění z vězení, lidé se zdravotním postižením, matky s malými dětmi, absolventi středních škol bez praxe, osoby romského původu, lidé s problematickým chováním, ale zejména lidé, u kterých se kumuluje více různých handicapů. Tento postoj se od té doby do dneška nijak nezlepšil. Významný negativní sociální dopad mělo hromadné rušení podnikových dělnických ubytoven v důsledku privatizace. Většina z nich se proměnila v komerční hotely a skrytá fáze bezdomovství se projevila viditelně. Jiné příčiny bezdomovství se výrazně neodlišovaly od členských států Evropské unie na západ a na sever od nás. V devadesátých letech pak začali přicházet za prací ekonomičtí migranti, zejména z balkánských zemí a z bývalého Sovětského svazu. Samostatnou kapitolou by bylo pojednání o českých Vietnamcích. Nutno připomenout, že mnozí migranti, zejména ti, kteří jsou zaměstnaní ilegálně, žili a dosud žijí způsobem velmi podobným životu bezdomovců. Nadstandardní vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem umožňovaly už před vstupem do Evropské unie vzájemné zaměstnávání občanů druhého státu bez nutnosti pracovního 13

povolení. Když koncem devadesátých let na Slovensku kulminovaly sociální reformy, vláda snížila sociální dávky a tehdy se současně zvýšila nezaměstnanost. To přineslo zájem Slováků o práci v České republice. Mnozí slovenští nezaměstnaní hledali v České republice práci, často nekvalifikovanou. Když ji nenalezli nebo ztratili, pak se zpravidla připojovali k českým bezdomovcům. Jejich podíl ve velkých českých městech osciluje kolem 10 %. První sociální služby a nevládní organizace Změna politického klimatu dala možnost občanům svobodně se sdružovat a rozvíjet veřejně prospěšné iniciativy. Spolky a sdružení různého zaměření mohou vznikat a vyvíjet svou činnost podle zákona přijatého již v březnu 1990 4. Církevní organizace, zejména katolická Charita a evangelické Diakonie, mohly svobodně rozvinout svou činnost na církevních strukturách sice omezených, ale existujících. Pozitivní vliv měl návrat Armády spásy do Československa. Při zřizování služeb pro bezdomovce se projevila překvapivě velká aktivita církví a jejich členů. Přes nízký podíl religiozity v České republice mají církevní a další křesťanské organizace na práci s bezdomovci dosud významný podíl. Pro porovnání na Slovensku je podíl křesťanských organizací ještě výraznější. Od roku 1990 se začaly spontánně utvářet nejprve ve velkých městech první sociální služby pro bezdomovce. Zpočátku dobrovolnické organizace se časem přeměnily v profesionální poskytovatele sociálních služeb. Během krátkých pěti let se vytvořila funkční celostátní síť sociálních služeb včetně střešní organizace. České nevládní organizace formálně i neformálně spolupracují na společných projektech. 4 Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. 14

Zejména v začátcích bylo vidět velké osobní nasazení zakladatelů a jejich blízkých spolupracovníků a silný vliv aktivních jednotlivců. Na různých místech se našli lidé, kterým záleželo na pomoci lidem bez domova. Aktivita v České republice byla velmi výrazná, ve své době bylo možno hovořit o českém fenomenu. Mám za to, že v devadesátých letech veřejná správa nevyužila tento obrovský lidský potenciál. Je to škoda, je to promarněná šance státu. Problémem bylo od počátku financování nestátních sociálních služeb, protože předlistopadové zákony státu neumožňovaly poskytovat dotace 5. Zákon neznal pojem sociální služby. Pro jejich poskytování nevládními subjekty vytvořila možnost novela 6 účinná od dubna 1990. Už od roku 1991 stát začal podporovat nevládní organizace. Přesto způsob financování nevládních poskytovatelů sociálních služeb zůstává značně proměnlivý a přináší každoroční nejistoty. Rozvoj však po celá léta provází morální síla nevládních organizací překonávat existenční nejistoty, včetně výrazně podprůměrných mezd zaměstnanců. Projevuje se u nich až na výjimky snaha být před veřejností důvěryhodnými. Modely práce nevládních organizací V činnosti nevládních organizací byly v devadesátých letech patrné obě očekávané tendence, importované cizí modely i původní vlastní koncepce. V době, kdy všechny nevládní organizace hledaly svůj přístup a formulovaly vlastní metody práce nebo aplikovaly importované, byly služby dosti rozmanité. To přinášelo pestrou nabídku služeb, ale současně rozdíly 5 6 Zákon č. 100/1988 Sb. o sociální péči. Zákon č. 100/1988 Sb., novela 73a: Sociální služby mohou poskytovat též organizace a občané. Stát může organizacím a občanům, poskytujícím sociální služby, poskytovat příspěvky na úhradu nákladů za tyto služby 15

v rozsahu a kvalitě. Oba koncepty se vzájemně ovlivňují a dnes již v praxi nelze rozeznat, který převládá. Z hlediska vzniku a řízení organizací pracujících s lidmi bez domova také vedle sebe koexistují organizace původně domácí, které vznikly z místních iniciativ, a organizace, které podléhají mezinárodnímu řízení nebo jsou součástí mezinárodních sítí. Pro vývoj sociálních služeb lidem bez domova je typickým jevem, že mnohé nevládní organizace, vzniklé zejména v raných devadesátých letech, vyrůstají z křesťanského prostředí nebo jsou to přímo organizace založené jako církevní právnické osoby. Díky tomuto jevu nabízí většina z nich vedle sociálních služeb také spirituální péči a pastoraci. Česká katolická charita Od roku 1990 se znovu zřizují diecézní charity. Kolem farností spontánně vznikají farní a městské charity různého zaměření, některé jsou dobrovolnické, jiné poskytují profesionální sociální služby. Dnes existuje více než tři sta padesát farních, oblastních a městských charit, které realizují přes pět set projektů. Armáda spásy Začátkem dubna 1990 přijeli do Prahy na oficiální návštěvu dva nejvyšší představitelé z Nizozemska. Mezi tím se v Praze scházeli někdejší členové, kteří tehdy byli ve věku okolo 90 let, se skupinkou mladších lidí, aby připravili podmínky. Začátkem činnosti Armády spásy v Československu byla příprava zázemí pro církevní sbory. Svou sociální práci začala pak o rok později, první azylový dům otevřela v Ostravě. Slezská diakonie Je církevní organizace Slezské evangelické církve. Jejím posláním je poskytování kvalitních sociálních a sociálně zdravotních služeb potřebným lidem na základě křesťanských hodnot. Slezská 16

diakonie působí především na území Moravskoslezského kraje, kde navázala na dřívější charitativní činnost Slezské církve evangelické augsburského vyznání započatou v prvních letech 20. století. Naděje Vznikla spontánně, bez předchozího plánování. Začátky v srpnu 1990 byly příznačné pro svou dobu: dobrovolná práce bez peněz na provoz, podávání jídla na nádražích rumunským uprchlíkům. Několik prvních měsíců se vyznačovalo dobrovolnou prací v uprchlických táborech. Nový Prostor Byl založen v roce 1999 v Praze jako občanské sdružení. Jeho posláním je rozvoj sociálního podnikání, destigmatizace bezdomovců, medializace sociální problematiky v časopise typu street-paper. Vydává časopis Nový prostor. Místní a regionální organizace Už brzy na začátku devadesátých let začaly vznikat nevládní organizace, většinou jako občanská sdružení, která se snažila pomáhat lidem bez domova na místní nebo regionální úrovni. Mnohé z těchto organizací jsou dnes registrovanými poskytovateli sociálních služeb. Teprve od roku 1995 jsou zakládány obecně prospěšné společnosti 7, jednak transformací z jiných právnických osob, jednak jako nové subjekty. Vězeňská duchovenská péče Duchovní služba se dostala do věznic v Československu již v roce 1990. Bylo však nutno změnit zákon, aby se církve mohly podílet na dění ve společnosti. Díky pochopení nového vedení Vězeňské 7 Zákon č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech. 17

služby mohli duchovní absolvovat intenzivní kurs a začít vstupovat do věznic. V roce 1994 vznikla nevládní organizace, ve které se spojily všechny církve participující na této službě. Ta se stala počátkem profesionální kaplanské služby ve věznicích. Jedním z dobrých předpokladů pro prevenci bezdomovství je vystihnout problematiku osob ve vězení. Jak jsme začínali v Naději Obr. 1. Role denního centra u hlavního nádraží v Praze v principu Integračního programu 18

V Československu, ve společnosti dosud značně uzavřené, v té době nebyly zkušenosti s pomocí bezdomovcům. Proto jsme v roce 1990 podnikli krátké cesty do Německa, Rakouska, Itálie, Švýcarska a Nizozemí, abychom získali informace, poznali praxi, a hlavně abychom se inspirovali cizími vzory. Již v roce 1994 se Naděje stala členem FEANTSA a tím získala přístup k informacím z dalších států. Poznatky jsme pak aplikovali se znalostí místních podmínek do domácího prostředí. Tak Naděje definovala první integrační program koncipovaný jako stavebnice, kterou časem modifikujeme a doplňujeme o nové moduly podle potřeby a vývoje ve společnosti. Začátky byly hodně intuitivní, program se průběžně korigoval a stále se koriguje podle nových poznatků. Obr. 2. Princip Integračního programu: komerční ubytovna a nájemní bydlení jsou externí součástí (realizace je mimo kompetence Naděje), sociální bydlení s podporou se ověřuje pilotně na několika bytech. Základním stupněm integračního programu je denní centrum s nabídkou uspokojení základních fyziologických potřeb (hygieny, nasycení, ošacení), s umožněním rozhovoru se sociálním pracovníkem a psychologem, s poradenstvím a pomocí při 19

jednání s úřady. Od počátku pociťovaná potřeba zdravotní péče se začala naplňovat nejprve na dobrovolné bázi, od roku 1994 jako specializovaná ordinace praktického lékaře. Velkou inspirací byla Wytham Hall v Londýně a povzbuzením návštěva jejího zakladatele doktora Davida el Kabira v Praze. Princip činnosti denního centra a jeho role v Integračním programu znázorňuje obr. 1. Na denní centrum navazují noclehárny a azylové domy různého typu, podpora sociálního pracovníka je samozřejmostí. Na toto základní schéma se postupně připojovaly další specifické služby, např. streetwork v ulicích, squatech a improvizovaných obydlích, služby zaměřené na pomoc mladým lidem, seniorům a lidem bez domova se zdravotním postižením. Domysleli jsme i poslední místo, kterým je hrob pro osamělé lidi na jednom pražském hřbitově. Nový modul integračního programu bývá aplikován v případě, že se ukáže nová potřeba doprovázená finančním zajištěním provozu. Princip Integračního programu znázorňuje obr. 2. Typy sociálních služeb Je patrné, že již první služby zřizované nevládními organizacemi nesly znaky toho, co dnes definuje zákon o sociálních službách. Organizace poskytující služby sociálně vyloučeným osobám, zejména lidem bez domova, soustředily své rané aktivity v devadesátých letech nejprve na zmírnění následků krizových situací klientů. Později navázaly integrační a resocializační programy, které mají za cíl podporu při začlenění klientů do běžného života. Nevládní organizace se musely hodně učit, hledat vzory, přenášet a vyměňovat si zkušenosti a často zkoušet nové způsoby metodou pokusu a omylu. A přitom byly nuceny, a jsou nuceny stále, vyjednávat s veřejnou správou nejen o financování, ale také o potřebnosti služeb, často ji musí k tomu motivovat. 20

Nejprve začaly vznikat ubytovny s dostupnou sociální službou a možností delšího pobytu a krátkodobé nebo jednorázové noclehárny jen se základní službou. O něco později se začala otevírat denní centra s nabídkou krizové pomoci, sociálního a právního poradenství, s pomocí při vyřizování osobních dokladů, asistencí při jednání s úřady aj. Denní centra začala poskytovat klientům stravu, nabízet možnost osobní hygieny, rozdávat ošacení a pořádat pro klienty kulturní a vzdělávací programy. Velmi špatný zdravotní stav mnohých klientů denního centra, lidí přežívajících venku, vedl k hledání možností základního zdravotního ošetření přímo v denním centru a následně systematické zdravotní péče. Na několik let se stala vyjímečnou ordinace praktického lékaře v Praze v roce 1994. Potřeba zdravotní péče je pociťována i v dalších městech, následovala podobná ordinace v Olomouci v roce 2007 a vloni, v roce 2010, v Plzni. Již brzy v devadesátých letech se začalo pracovat na zásadách zákona o sociálních službách. Od roku 1999 se začaly vytvářet první teze pro standardy kvality sociálních služeb. Přední pracovníci ze služeb pro lidi bez domova se aktivně na jejich tvorbě účastnili, mohli v nich uplatnit své zkušenosti, a také se snažili ovlivnit jejich podobu. Někteří poskytovatelé tyto standardy začali zavádět a uplatňovat dlouho před jejich uzákoněním. Závaznost standardů od roku 2007 na jednu stranu přináší měřítka jako záruku kvality, ale současně potírá onu pestrou rozmanitost typickou pro občanskou společnost. Zákon zavádí typologii sociálních služeb s taxativním výčtem jejich druhů, pro pomoc lidem bez domova je důležitých pět nebo šest druhů terénních, ambulantních i pobytových služeb. Typologie služeb dává přehlednější systém, ale je také překážkou pro vznik nových druhů služeb. Příkladem je praktická absence služby pro skupinu 7 podle ETHOS, tj. pobytová služba pro starší 21