Charakteristika doby Bohaté, plodné, ale nikoliv neproblematické soužití Čechů a Němců v našich zemích sice trvalo od vrcholného středověku, ale v 19. století se jeho charakter výrazně změnil začalo být totiž vědomě reflektováno. Oba národy se od sebe nijak nelišily, jejich hospodářská i kulturní vyspělost měla zhruba stejnou úroveň. Postupem doby ale rostlo mezi oběma národy odcizení, které se měnilo až v nepřátelství, což se projevovalo hlavně neustálými spory ve školství v roce 1882 byla pražská Karlovo-Ferdinandova univerzita rozdělena na samostatné školy podle vyučovacích jazyků (na pražskou a německou). Největší vědeckou osobností tohoto období se stal Tomáš Garrigue Masaryk (1850 1937), který přišel na nově se organizující českou univerzitu jako profesor sociologie a filozofie. Poprvé na sebe upozornil v roce 1886, kdy společně se svými druhy (jazykovědci Jan Gebauer a Josef Zubatý a literární historik Jaroslav Vlček) zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek Rukopisů zelenohorského a královédvorského. V bouřlivé polemice, kdy se proti nim postavila takřka celá česká společnost, která právě prožívala proces dotváření emancipovaného národního vědomí, však Masaryk a jeho přátelé neustoupili. Trvali na právu svobodné vědecké kritiky i na zásadě, že pro národ musí mít vyšší cenu pravda, byť jakkoli nepříjemná, než prospěch, plynoucí z vědomého klamu. Svou neohroženost Masaryk dokázal i v době hilsneriády, procesu s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy křesťanské dívky. Masaryk opět proti mínění většiny bránil právo obžalovaného na spravedlivý soud a bojoval proti tomu, aby byl tento tragický případ využíván k šíření antisemitských nálad. Jako světově uznávaný filozof založil vědeckou revue Athenaeum a inicioval vydání Ottova slovníku naučného první díl encyklopedie byl publikován roku 1888 a do roku 1909 vyšly postupně všechny další díly (celkem 27 svazků, jeden svazek doplňkový, 186 000 hesel). V březnu 1900 založil Masaryk politickou stranu Českou stranu lidovou, později známou jako realistickou. Masaryk svými pracemi a názory předznamenal další vývoj společnosti. V habilitační práci, v níž se věnoval fenoménu sebevraždy, správně uvedl, že krize, kterou společnost prochází, je způsobena ztrátou smyslu života. Jeho tvrzení se začala naplňovat už na přelomu 19. a 20. století, kdy se měnilo duchovní klima společnosti představa, že rozvoj vědy a techniky vyřeší všechny problémy, se nenaplňovala a původní optimismus slábl. Místo něj se šířila nejistota a pesimismus. Literatura Od 80. let 19. století se v české literatuře začíná prosazovat literární směr realismus spisovatelé se snaží navázat na realismus čtyřicátých let, tedy na B. Němcovou nebo K. H. Borovského. Později se realismus začíná prolínat s naturalismem. Nové výrazné osobnosti se věnují hlavně historické, venkovské či městské próze. Z žánrů se rozvíjí hlavně povídky, romány a drama. Znaky realismu: realisté chtějí přesně zobrazit skutečnost, zbavit ji příkras a iluzí; realisté se zajímají o současnost a tu popisují reálně, kriticky; odhalují křivdy a zlo ve společnosti; hrdina je průměrný člověk, jeho vývoj v konkrétních životních podmínkách; autor není v díle přítomen, neztotožňuje se s hlavním hrdinou. 1
Dělení české realistické literatury historická próza V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter venkovská próza K. V. Rais, A. Stašek, T. Nováková, J. Holeček, J. Herben městská próza I. Hermann realismus s naturalistickými motivy - próza V. Mrštík, J. K. Šlejhar, K. M. Čapek Chod drama Alois a Vilém Mrštíkovi, G. Preissová PRÓZA S HISTORICKOU TEMATIKOU Próza s historickou tematikou se objevuje po více než třiceti letech nezájmu. Cílem této prózy je vzbudit u čtenářů vlastenecké cítění a hrdost na národní minulost. Václav Beneš Třebízský (1849 1884, přídomek podle rodiště Třebíze u Slaného) Prozaik, autor historických povídek a románů z našich dějin líčí nejčastěji husitství, selské vzpoury nebo dobu Rudolfa II. Známé jsou jeho povídkové cykly V červáncích kalicha, kde nalezneme povídky zpracovávající historickou tematiku z doby Karla IV. a Václava IV., a V záři kalicha, které jsou věnovány období husitství. Nejzdařilejší je ale Třebízského román Bludné duše (1879), v němž se vypráví o vzpouře sedláků na Slánsku v době josefínské. Alois Jirásek (1851 1930) Přední představitel české historické prózy, byl tvůrcem českého realistického románu, v němž navazoval na dějiny Františka Palackého. Narodil se v Hronově. Po gymnaziálních studiích odešel na filozofickou fakultu do Prahy a studoval historii. Po jejím ukončení pracoval jako středoškolský profesor nejprve v Litomyšli, pak v Praze. Zde se soustředil na literární práci a podílel se i na organizaci veřejného kulturního a politického života. Přátelil se s Alšem, s Raisem, Wintrem, Sládkem i s mladým básníkem Macharem. Jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, což bylo významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem. V této funkci setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. Zemřel v Praze, ale pohřben byl v rodném Hronově. Jirásek byl vynikajícím prozaikem i dramatikem. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé v próze s historickou tematikou se soustředil hlavně na významné epochy dějin naší země. Jeho dílo můžeme rozdělit podle toho, v jakém dějinném období se děj knihy odehrává. Vznik, vrchol a konec husitství u nás je zobrazen v trilogii Mezi proudy (1891), Proti všem (1894) a Bratrstvo (1900 1909). V době pobělohorské se odehrávají romány Skaláci (1875), Psohlavci (1886) a Temno (1915). Psohlavci román ze 17. století vypráví příběh Chodů pod vedením Jana Koziny. Chodové byla skupina obyvatel, kteří měli za úkol střežit hranici mezi Čechy a Bavorskem a kteří byli přímými poddanými krále a za své služby se těšili mnohým privilegiím a výsadám. Po třicetileté válce Chodové o svá práva přišli a jejich pozemky byly prodány Lomikarovi. Chodové nechtěli přijít o svá privilegia, ale jejich stížnosti ve Vídni a v Praze nebyly vyslyšeny. Proto začali organizovat povstání proti vrchnosti. Povstání však bylo potlačeno a Kozina, vůdce povstání, byl odsouzen k popravě oběšením. Kozina před popravou zvolal: "Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě, Lomikare, na Boží súd." A Lomikar skutečně po roce zemřel na mrtvici, zrovna ve chvíli, kdy se na hostině vysmíval Kozinovým prorockým slovům. 2
Román Temno zobrazuje dobu pobělohorskou a jeho název se stal přímo označením doby barokní. Děj se odehrává v 1. třetině 18. století, kdy sílí germanizační snahy a jako jediné možné náboženství je povoleno katolické (jinověrci jsou pronásledováni a trestáni, dochází k pálení zakázaných knih páterem Koniášem) a kdy jezuité ovládají školství (řádové školy). Příběh je zasazen na venkově, kde ještě žijí tajní čeští bratři (členové Jednoty bratrské). Mezi ně patří myslivec Machovec, který musí před prozrazením utéci do ciziny, protože přechovával zakázané české knihy. Jeho dcera Helenka má být převychována v domě pražského sládka Březiny na pravověrnou katoličku. Tam se zamiluje do jejich syna Jiřího, jeho katolická rodina však této lásce nepřeje. Pro Helenku si do Prahy přijíždí otec a odváží ji s sebou do ciziny, pryč z temných Čech. Dobu národního obrození zachytil Jirásek v románu F. L. Věk (1888 1906) a ve čtyřdílné kronice U nás (1896 1903). Hlavní postavou 5dílného románu F. L. Věk je nejmladší syn kupce Věka, František Věk, který se díky svému hudebnímu nadání dostane do pražského benediktinského kláštera, kde zpívá ve sboru a studuje. Páter Matyáš, knihovník, mu umožní navštěvovat kdykoliv klášterní knihovnu a František tam nachází i knihy označené Libri prohibiti (knihy zakázané a zabavené). Mezi nimi nachází také Bibli kralickou, která dříve patřila jejich sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef II. zrušil klášter a s ním i knihovnu, odkoupil František všechny knihy a tím je zachránil (Bibli kralickou vrátil Žalmanovi, a tak se stal jeho dobrým přítelem). Po skončení střední školy se dal František zapsat na filozofii. Seznámil se s hereckou rodinou Butteanových, kde dává jejich němé dceři, Paule, lekce na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty, seznámil se také s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava, kterého si později vezme. Věk vypomáhá v divadle, spolupracuje na Mozartově premiéře opery Don Giovanni, která se stala velkou kulturní událostí. Když se dozví jeho otec, že jeho syn hraje v divadle, okamžitě opouští Dobrušku a jede za ním do Prahy. Přestože se František domů vrátit nechce, nakonec, když se dozví o onemocnění matky, odjíždí. Otec chce, aby se František stal řádným kupcem, on ale touží vrátit se do Prahy. Když jede na služební cestu, plánuje útěk, setká se však se zchudlým Thámem a Paulou (ta porodila dítě a začala sama mluvit). Ten varuje Františka před životem kočovného umělce. František dá na jeho radu, vrací se do Dobrušky a stává se kupcem. Postava F. L. Věka je inspirována životem národního vlastence Františka Vladislava Heka. Román také zobrazuje skutečné historické postavy, obrozeneckého herce a spisovatele Václava Tháma a vydavatele Václava Matěje Kraméria. Zvláštní pozornost věnoval Jirásek literatuře pro mládež vydal historický cestopis Z Čech až na konec světa (1890), kde popisuje cestu poselstva Jiřího z Poděbrad do západní Evropy. Kniha je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova. Staré pověsti české (1894) jsou působivým vyprávěním o nejstarších obdobích českých dějin. Z historických dramat vyniká trilogie Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903), Jan Roháč (1918). Vlastenecký charakter má pohádková hra Lucerna (1905). Populární byla také realistická hra Vojnarka (1890). Hlavní postavou hry je Madlenka Vojnarová, která byla v mládí velice chudá a měla ráda Toníka. O Madlenku měl ale zájem bohatý sedlák Vojnar. Její milý Toník byl donucen odejít na vojnu. Madlenka si nakonec bohatého sedláka Vojnara vzala a měla s ním i dítě, brzy ale ovdověla. Toník se po mnoha letech vrátil, byl z něj ale mrzák. I když se s Madlenkou zasnoubili, začal pít, hrát karty a zadlužovat se. Zpočátku Madlenka jeho dluhy platila, později ale plánovaný sňatek zrušila. Hra pak končí tragicky Toník spáchá sebevraždu, zastřelí se. 3
Zikmund Winter (1846 1912) Byl mistrem krátkých próz. Věnoval se užšímu tematickému okruhu než Jirásek. Pokoušel se literární obraz života v období od 14. do 17. století, a to na základě vlastních archivních studií. Winter se narodil na Starém Městě pražském. Po studiích na gymnáziu a na filozofické fakultě působil jako středoškolský profesor v Pardubicích, Rakovníku a v Praze. Významný byl pro jeho literární dráhu desetiletý rakovnický pobyt, během něhož prostudoval tamní archiv a vytěžil z něho jednak látku k odborným studiím, jednak náměty k pracím beletristickým. Známé jsou knihy Život církevní v Čechách (1895) nebo Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století (1906). Jako beletrista proslul povídkou Rozina sebranec (1903). Životním dílem Wintra je obsáhlý román Mistr Kampanus (1906 1907), v němž jsou zobrazeny poměry na pražské univerzitě kolem roku 1620. Jeho hrdinou je rektor Jan Kampanus Vodňanský, vynikající učitel, ale nešťastný člověk. Po smrti ženy se věnuje záchraně univerzity před jezuity jeho snahy však ztroskotávají. Je to vina jeho konkurenta, bezcharakterního a neschopného kolegy Molleruse, který ho svým pronásledováním přivede až k sebevraždě. PRÓZA S VENKOVSKOU TEMATIKOU Spisovatelé, věnující se venkovské próze, navazují na práce Boženy Němcové, Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé. Vesnice se ale na konci 19. století mění už není zobrazována jako ideální prostředí, ve kterém lidé žijí v souladu s přírodou, naopak se na ni nazírá jako na místo plné sociálních problémů a konfliktů. Karel Václav Rais (1859 1926) Český spisovatel s regionálním zaměřením na Podkrkonoší, hlavní představitel realismu a venkovské prózy. Pocházel z chudé rodiny. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně, poté se věnoval učitelskému povolání, později (1894) se stal ředitelem měšťanských škol v Praze na Vinohradech. Přátelil se s Jiráskem i Wintrem. V povídkách si Rais všímá generačních konfliktů a zachycuje utrpení starých lidí, odstrkovaných nevděčnými dětmi. Známé jsou povídkové soubory Rodiče a děti (1893) a Výminkáři (1891), v nichž najdeme pět povídek (Matka a děti, V boudě, konec života, Do Prahy na pouť, Po letech doma), které nejdříve vycházely časopisecky. Povídka Matka a děti je inspirovaná skutečným příběhem, který Rais prožil v Hlinsku na Vysočině, kde byl učitelem. Vypráví, jak za ním jednoho večera přišel jeho domácí, krejčí Strnádek, a žádal ho o laskavost pro svou známou Pařízkovou aby jí napsal 3 dopisy. Panímáma Pařízková měla celkem 4 syny. Jeden dostal chalupu, kde nyní Pařízkovi dožívali na výminku, a ostatní 3 synové museli do světa. (Toník žil se ženou a dětmi ve Vídni, Václav v Olomouci a zatím svobodný Vojtíšek byl na vojně v Praze.) Na dopisy, které synům ze stesku poslala, dostala po čase odpovědi dva starší synové si stěžovali, že dostali od rodičů málo peněz, a záviděli bratrovi, jenž dostal hospodářství, třetí syn psal, že si našel děvče a že se chce ženit, navíc žádal o peníze, aby měl po svatbě z čeho žít. Matka žádné peníze neměla, byla ráda, když měli s mužem co jíst, ale přesto z lásky k synovi uspořila 3 zlatky, a ty mu poslala. Poděkování se už ale nedočkala, krátce poté zemřela žalem a vyčerpáním na její pohřeb děti nepřijely. Uplynulo pár let a zemřel i starý Pařízek na jeho pohřeb už všichni synové přijeli, ale to jen proto, aby si pak mohli rozebrat majetek po rodičích. Jen nejmladší syn si uvědomil, jak moc rodičům ublížil. 4
Rais se proslavil i svými romány. Kniha Zapadlí vlastenci (1894) je napsána podle zápisků obrozeneckého učitele Věnceslava Metelky. Autor zde zobrazil obětavou práci vesnické inteligence, zvláště učitelů, v podhorském kraji na sklonku národního obrození. V románu Západ (1896) je hlavní postavou stařičký farář Kalous, který službě lidem v jedné zapadlé vesnici zasvětil téměř celý život. Umírá při odchodu do penze, když opouští svou faru. V humorně laděném románu Pantáta Bezoušek (1897) je vylíčen dočasný pobyt venkovského staříka v pražském prostředí. Kalibův zločin (1895) je román, v němž Rais vesnici a život manželského páru zobrazil až naturalisticky. Smutným hrdinou je naivní mládenec Vojta Kaliba, oběť ženských intrik své manželky a tchyně, jež ho zneužily k zastření následků ženina milostného poměru. Sedlák Kaliba se oženil s Karlou, která měla před svatbou ráda jiného. Zlá a intrikánská tchyně Kalibu neustále popichuje, což vede k tomu, že Vojta svou ženu napadne. Za ublížení na zdraví se dostane do vězení, odkud je kvůli smrti otce předčasně propuštěn. Karlu najde doma s milencem a zároveň si uvědomí hořkou pravdu o jeho otcovství. V náhlém zmatení smyslů svou ženu zabije, sám upadne do bezvědomí a zemře. Tragický příběh, inspirovaný skutečnou událostí, byl srovnáván s knihami Dostojevského. Antal Stašek (1843 1931) Vlastním jménem Antonín Zeman. Prozaik a básník, otec Ivana Olbrachta. Ve svém díle zobrazil Podkrkonoší, kraj, který důvěrně znal. Trojdílný cyklus novel Blouznivci našich hor (1895) vypráví o těžkém životě na venkově, kdy lidé hledající únik před strádáním se dávají na cestu spiritismu (víra v duchy a příchod nového mesiáše). Známé jsou také Staškovy romány O ševci Matoušovi a jeho přátelích (1927) a V temných vírech (1900). Teréza Nováková (1853 1912) Prozaička s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle, představitelka realismu a venkovské prózy. Jejím vzorem byla Karolina Světlá. V mládí navštěvovala soukromou školu, kde se naučila cizím jazykům, což ji umožnilo číst světové autory v originále (Byron, Swift, Dickens). Byla členkou Amerického klubu českých dam, kam ji uvedla sama Karolina Světlá. Nováková horlivě pracovala i v ženském emancipačním hnutí, založila a redigovala časopis Ženský svět. Usilovala o rovnoprávnost žen, volební právo a právo na vzdělání. Byla manželkou středoškolského profesora Josefa Nováka, jehož kolegou byl Jirásek, a matkou pozdějšího literárního historika Arna Nováka. I když pocházela z Prahy, žila téměř dvacet let i s rodinou v Litomyšli, kde pečlivě studovala zvyky a tradice východočeského lidu tyto znalosti pak využila ve většině povídek a románů. V osobním životě se musela vyrovnat se ztrátami nejbližších, po smrti manžela se odstěhovala do Proseče u Skutče, kde pracovala na svém vrcholném díle, pěti románech Jan Jílek (1904), Jiří Šmatlán (1906), Na Librově gruntě (1907), Děti čistého živého (1907) a Drašar (1914). Josef Holeček (1853 1929) Spisovatel, novinář a překladatel, který je svým životem i dílem spojen s jihočeským regionem. Pracoval více než dvacet let na desetidílné románové kronice z jižních Čech Naši (1898 1929), v níž se snažil podat harmonický obraz venkova a selské moudrosti. Cenné jsou v knize hlavně obrazy venkovského života a folklorní materiál (písně, pověsti, zvyky). 5
Jan Herben (1857 1936) Žurnalista a prozaik, který ve svém díle zachytil moravské prostředí, zejména Slovácko. Narodil se v Brumovicích u Hustopečí. Vystudoval Slovanské gymnázium v Brně. V Praze Herben absolvoval historii a češtinu, vydával časopis Čas a věnoval se literatuře. Zprvu se zaměřil na prózy z rodného kraje, seznamoval Prahu se slováckým folklorem v souborech Moravské obrázky (1889), Slovácké děti (1890) nebo Na dědině (1893). Životním dílem Herbena je ale generační románová kronika Do třetího a čtvrtého pokolení (1889 1892). Dvoudílná kronika rodné obce vypráví o životě tří generací rodiny Hrabcovy, jež ovládla celou vesnici. Teprve ve čtvrté generaci se najde potomek Hrabců, Jiří Beneš, který chce viny předků odčinit prací pro své krajany. Také on však ztroskotává na rodinném prokletí, daném biblickým výrokem o vinách otců, jež trestá Bůh do třetího a čtvrtého pokolení. Román je ale torzem, obraz čtvrtého pokolení není dokončen. PRÓZA S MĚSTSKOU TEMATIKOU Nejznámější autor, který se zabýval prózou s městskou tematikou, Ignát Hermann navázal na Povídky malostranské Jana Nerudy, v nichž se inspiroval skvělou nerudovskou kresbou postav. Ignát Hermann (1854 1934) Publicista a spisovatel. Narodil se v Horním Mlýně u Chotěboře. Nedokončil gymnaziální studia, proto začal pracovat jako kupecký učeň. V Praze se podařilo Hermannovi proniknout mezi literáty a žurnalisty. Prosadil se jako redaktor, v roce 1882 založil časopis Švanda dudák. Přispíval do řady časopisů, do Národních listů psal fejetony a soudničky. Byl aktivním členem Umělecké besedy a Světozoru. V Pražských figurkách (1884), v povídkách z pražského prostředí, Hermann zdařile popsal figurky žijící maloměstským stylem života. Známý je humoristický román Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) a jeho pokračování Tchán Kondelík a zeť Vejvara (1906), vyprávějící o pražském úspěšném živnostníkovi a jeho rodině. Román U snědeného krámu (1890) podává realistický, místy až naturalistický obraz osobní tragédie a obchodního ztroskotání kupce Martina Žemly. Příčinou tragického konce hrdiny je jeho bezohledná a chamtivá žena. REALISTICKO-NATURALISTICKÁ LITERATURA Vilém Mrštík (1863 1912) Spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. Bratr Aloise Mrštíka. Byl velkým obdivovatelem ruské literatury, kterou překládal, a propagátorem naturalismu u nás. Silně na něj zapůsobilo dílo Francouze Émile Zoly. Pocházel z Jimramova. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze. Po maturitě se pokusil o studia práv, ale kvůli uměleckým zájmům je nedokončil. Poslední období svého života prožil v moravské obci Diváky, kde byl jeho bratr Alois učitelem. Vilém se už tehdy necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, cítil se málo uznávaným, především v pražských literárních kruzích. Trpěl záchvaty melancholie, později těžkou duševní krizí, která přispěla i k jeho tragickému konci Vilém spáchal sebevraždu. 6
Vilémův první román Santa Lucia (1893) je obžalobou velkoměsta, město se jeví jako necitelné a lhostejné k osudu člověka, stejní jsou i lidé, kteří v něm žijí. Hlavním hrdinou příběhu je chudý vysokoškolský student, který v důsledku bídy zcela osamocen v Praze umírá. V impresionistickém románu Pohádka máje (1897) je vylíčen milostný vztah mezi mladičkou Helenkou, naivní a láskyplnou dívkou, a protřelým studentem Ríšou, který se v Ostrovačicích připravuje na zkoušky. Spolu s bratrem Aloisem vytvořil devítidílnou kroniku moravské dědiny Rok na vsi (1903 1904) a proslulou tragédii Maryša (1894). Josef Karel Šlejhar (1864 1914) Narodil se ve Staré Pace. Studoval na reálce v Pardubicích, ale studií chemie na pražské technice musel pro nemoc zanechat. Pracoval zejména jako chemik v cukrovaru a rok jako správce keramické továrny. Poté hospodařil na zděděném statku v Dolní Kalné v Podkrkonoší. Od roku 1907 až do konce života učil na obchodní škole v Praze. Šlejhar byl signatářem manifestu České moderny z roku 1895. Přispíval do řady novin a časopisů (Lumír, Rozhledy, Národní listy). V Šlejharově díle se projevuje novost literárního projevu skutečnosti. Expresivní jazyk, naturalistické ztvárnění vesnického života i drastický pohled na mezilidské vztahy bylo výrazem odklonu od popisného realismu. Svou literární tvorbou Šlejhar protestoval proti moderní civilizaci, kterou viní za zlo, jež všemu panuje. K významným dílům české literatury patří Kuře melancholik (1889) Šlejhar nově ztvárňuje český venkov a vesnický živor jako prostor pro krutost, které se dopouštějí silnější jedinci na všech, kdo se jí nemohou bránit (děti, zvířata). Surovost vesnického společenství je hlavním námět také románu Vraždění (1910). Karel Matěj Čapek Chod (1860 1927) Spisovatel a novinář, představitel realismu a naturalismu. Vlastním jménem Matěj Čapek, přídomek Chod přijal, aby se odlišil od Karla Čapka; druhé jméno Karel přijal po setkání s J. V. Sládkem, jenž mu vytknul, že jméno Matěj je málo literární. Narodil se v Domažlicích. Nedokončil studia práv a stal se žurnalistou. Působil v Olomouci a v Praze v Národních listech. Zde se seznámil s bratry Čapky. Ve svých dílech si Čapek-Chod volí atraktivní náměty, příběhy fyzicky a duševně poznamenaných jednotlivců. Různá prostředí, ve kterých se jeho hrdinové pohybují, charakterizuje i jazykem (užívá archaismy, novotvary, slang i obecnou češtinu). Jeho mistrovským románem je Kašpar Lén mstitel (1908), v němž je vylíčen příběh dělníka, který se pomstí bohatému kupci za svedení své milé. Další známé romány jsou Turbína (1916) a Antonín Vondrejc (1917 1918). Gabriela Preissová (1862 1946) Byla spisovatelkou, představitelkou českého realismu a dramaturgyní Národního divadla. Narodila se v Kutné Hoře, ale dětství a první školní léta prožila u nevlastního otce Josefa Váni Plaňanech. Později navštěvovala dívčí školu v Praze, kde bydlela u svého strýčka, profesora a spisovatele, Františka Dvorského. Díky němu se seznámila s řadou českých spisovatelů a s vlasteneckým děním. Když se Preissová v osmnácti letech provdala za Jana Preisse, pokladníka hodonínského cukrovaru, poznala moravské Slovácko. Pak žila v Oslavanech, od roku 1898 opět v Praze. Poté, co ovdověla, provdala se za plukovníka 7
rakouské armády Adolfa Halbaerta, kterého následovala do Puly v Istrii. Ráda cestovala a tak navštívila například Rusko, Halič, Francii a Itálii. Na konci 19. století si Preissová nechala postavit secesní vilu v Jevanech, kde žila až do své smrti (podlehla rakovině). Soubor povídek Obrázky ze Slovácka (1886) vzbudil kladný ohlas uznávaných kritiků, neboť právě Preissová literárně objevila zapomínaný a pro Čechy až trochu exotický kraj Slovácko. Slávu a uznání ji však přinesla dvě dramata Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890). Původně Gazdina roba (roba je lidové označení pro mravně zpustlou ženu, většinou takovou, která opustí svého manžela, a gazdina je výraz označující hospodyni) vyšla ve formě novely v časopise Osvěta. Do dramatické podoby dílo přepracovala sama Preissová. Premiéra hry se konala v Národním divadle v roce 1889, Josef Bohuslav Foerster hru zhudebnil a opera dostala název Eva. Hlavní hrdinkou je švadlena Eva, která opustí muže a odejde s milencem za prací do Rakouska, v okamžiku, kdy pochopí, že se kvůli ní milenec nerozvede, tak se utopí v Dunaji. Novelu Její pastorkyňa (pastorkyňa = nevlastní dcera, schovanka) do dramatické podoby přepracovala sama autorka. Premiéra hry se v Národním divadle konala v roce 1890, hru zhudebnil Leoš Janáček, opera je známá pod původním názvem. Příběh se odehrává na sklonku 19. století na moravské vesnici, která není vykreslena jako malebné prostředí plné milých, rázovitých lidí, ale jako místo, kde vřou lidské vášně, pýcha, závist a předsudky. Hlavními hrdinkami jsou kostelnička Buryjovka, mravní autorita obce, a její schovanka Jenůfa, jež se zamiluje do lehkomyslného Števy, se kterým čeká nemanželské dítě. Kostelnička se to snaží ve vesnici utajit, Jenůfu schovává doma v komoře a lidem vypráví, že odjela do Vídně. Když se dítě narodí, snaží se kostelnička přemluvit Štefa, aby si Jenůfku vzal. Ten však odmítne. Protože si kostelnička přeje, aby byla Jenůfka v životě šťastná a provdala se za Lacu, vezme chlapečka a hodí ho v lese pod led. Jenůfce sdělí, že dítě zemřelo. Když se chystá svatba Jenůfy a Laca, lidé objeví v ledu zamrzlé dítě, a tak je hrůzný čin odhalen. Kostelnička poté, co si odpyká tříletý trest ve vězení, spolu s mladými manželi odjíždí z vesnice pryč, aby začali nový život. Ukázka ŠTEVA Protože já za to nemohu protože se jí bojím. Ona bývala prve taková milá, veselá, a najednou už ve mlýně mně před očima počala se měnit, byla cosi na vás podobná prudká žalostná. Takové smutné oči mívala, co já nemohu snést, a když jsem ji tehdy po tom odvodě ráno uhlídal, jak měla to líco rozťaté a s těma smutnýma očima zprotivila se mi, chudera všechna láska k ní mně odešla. Nemohu za to, nemohu, jak je Bůh nade mnou. A vás, tetko nehněvejte se za mou upřímnosť také se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala. Potom jsem už znova zaslíben s tou rychtářovou Karolkou už je všemu konec. KOSTELNIČKA (vzkřikne hrůzyplně) Števo! JENŮFA (v komoře ze spaní) Mamičko, kámen na mě padá! ŠTEVA (Sebou trhne a polekaně utíká ze dveří jizby, ven.) KOSTELNIČKA Obudila se? To se jen ze spaní nazvedla na lůžku a Števa to viděl Znovu spí. (Zavírá zase dveře u komory na klíč.) Utekl, duša bídná! K dítěti se ani nepřiblížil a vlastní to jeho krev! (V nejvyšším rozčilení.) Oh, byla bych v stavu toho červíka uničit a hodit mu ho k nohoum. Na, ty to máš na svědomí! (Klidně rozvažuje.) Ale co včil? Kdo ji zachrání? Oh, já to předvídala!... 8
Alois (1861 1925) a Vilém (1863 1912) Mrštíkové Bratři se narodili v Jimramově na Českomoravské vrchovině. V roce 1869 se rodina přestěhovala do Ostrovačic, pak do Brna. Bratři zde studovali Alois učitelský ústav a Vilém gymnázium. Po ukončení studia Alois působil jako učitel na různých místech jižní Moravy. Později byl jmenován správcem školy v obci Diváky u Hustopečí, kde zůstal až do své smrti. Roku 1892 se za ním přistěhoval Vilém. Díky aktivitě obou bratrů se tato obec stala jedním z center moravské kultury. Roku 1893 tu oba bratři založili knihovnu a v následujících letech sem Alois Mrštík přijížděli četní moravští i čeští umělci. Vývoj realistického dramatu dovršili bratři hrou Maryša. Tragédie, v níž se Maryša podrobí vůli svého otce, vzdá se chudého Francka a stane se ženou ovdovělého mlynáře Vávry, má pět dějství a odehrává se na moravském venkově (postavy mluví moravským nářečím) na konci 19. století. Drama vrcholí Franckovým návratem z vojny a Vávrovým pokusem zabít ho. Zoufalá Maryša, která hrdě nese úděl nešťastného manželství, nemilovaného manžela otráví a zděšena vlastním činem se dovolává Božího slitování. Ukázka: VÁVRA (Ohlédne se po ní a mlčí.) Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a poroučí.) Snídaní mně přichysté! Pojedu pro dříví. VÁVROVÁ (Stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíží). VÁVRA (Odejde.) Vávrová sama. VÁVROVÁ Jdi ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve IV. jednání. Vrátí se, strhne hmoždíř z police, hodí obsah papírku do něho a tluče otrušík.) Jako potkana tě zadávím a potom řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. (Dotluče. S ještě větším chvatem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou.) ( ) VÁVROVÁ (Se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou): Chceš bílý nebo černý? Nesu ti černý. VÁVRA Černý mně dej. (Vávrová staví na stůl před něho hrnek.) VÁVRA (Mlčky sedne a položí čepici na stůl, ochotně): Sladilas to? VÁVROVÁ (Sejme cukr s police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu.): Zapomněla sem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb.) VÁVRA (Míchá lžičkou a srkne kávy.): Od koho je káva? VÁVROVÁ: Od žida. VÁVRA: A proč ne ze spolku? VÁVROVÁ: Měli zavříno. VÁVRA: Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.) 9