DIAGNOSTIKA VE SPORTU VÁCLAV BUNC LSM UK FTVS Praha ÚVOD Řízení sportovního tréninku je vysoce kreativní činnost, která musí vycházet z objektivizovaných údajů o řízeném sportovci. Čím více těchto relevantních informací máme k dispozici, tím kvalitnější může být tréninková instrukce i vlastní tréninkový proces. Informace o současném stavu i o příčinách, které tento stav vyvolaly, nám může poskytnout diagnostika. Součástí jsou nejenom informace nebo postupy, které hodnotí aktuální zdravotní stav i absolvovaný trénink, což vše je třeba zahrnout do zdravotní a pohybové anamnézy, ale i návody jak pokračovat v dalším tréninku. TEORETICKÁ VÝCHODISKA Efektivní řízení sportovního tréninku vychází vždy z individuálního stavu rozvoje sportovce (zdravotního stavu a aktuální úrovně trénovanosti) a musí respektovat individuální odezvu organismu na aplikované tréninkové zatížení. Řízení tréninku ve své podstatě se využívá principu zpětné vazby. Schema zpětnovazebního řízení tréninku je uvedeno na obr. 1. Obr. 1 Schematické znázornění diagnostiky trénovanosti Aplikovaný tréninkový podnět vyvolá změnu stavu intervenovaného sportovce. Tato změna je vyhodnocená, zpracována v tréninkovou instrukci a zařazena zpět do tréninkového procesu měla by být podkladem pro tréninkové instrukce. Instrukce by měla být nejen kvantitativní (intenzita, doba trvání, frekvence), ale i kvalitativní (pro ovlivnění techniky pohybu) (Bunc, 2009).
Úspěch tohoto procesu je podmíněn dostatečnou citlivostí hodnotících metod; vždy je třeba hodnotit změny vyvolané tréninkem a schopností sestavit tréninkovou instrukci vzhledem k danému cíli tréninku na základě kvalitativních a kvantitativních změn stavu sportovce. Objektivizované informace o aktuálním stavu jedince nám poskytuje diagnostika (Bunc, 1989). Diagnostika stavu trénovanosti pak na základě hodnocení vybraných parametrů v klidovém nebo dynamickém režimu, poskytuje podklady pro vlastní řízení. Základním cíle diagnostiky ve sportu lze shrnout následovně (Wilmore & Costill, 1994; Bunc, 2009): Hodnocení efektu tréninku. Individualizace a objektivizace tréninkového zatížení. Zkvalitnění tréninkového procesu. Výběr talentů. Předcházení úrazům a zdravotním problémům. Je žádoucí, aby diagnostika byla součástí jak krátkodobých, tak dlouhodobých tréninkových cyklů. Základním problémem diagnostiky je relevantnost použitých diagnostických metod na straně jedné a na straně druhé srozumitelnost a pochopení výsledků jak sportovcem, tak realizátorem šetření na straně druhé. Podstatná je rovněž víra v použití výsledků ve prospěch hodnoceného jedince. Zásadním se pak stává způsob převedení začlenění výsledků diagnostiky do tréninkového procesu. Diagnostika je realizována ve dvou rovinách (Culver, Gilbert & Trudel, 2003; Bunc, 2009): Kvantitativní je měřitelná ve fyzikálních jednotkách zpravidla kondice. Kvalitativní často škálovaná zpravidla technika. Obě složky diagnostiky - kvantitativní i kvalitativní jsou geneticky determinované. Základním krokem každé diagnostiky je podrobná analýza aktuálního stavu sportovce (obr. 2), hlavně pak příčin, které jsou za tento stav zodpovědné.
Obr. 2 Schematické znázornění dílčích kroků v rámci diagnostiky trénovanosti Vedle určení rozhodných parametrů je třeba stanovit i míru jejich vlivu na sportovní výkon, která se často mění nejen v průběhu tréninkového roku, ale i v závislosti na úrovni trénovanosti (obr. 3). Je třeba si uvědomit, že tyto proměnné mohou mít jak přímý vztah ke sportovnímu výkonu, ale také mohou výkon ovlivňovat zprostředkovaně nebo nepřímo. Je proto žádoucí stanovit jejich váhu (Bunc, 1989). Obr. 3 Princip stanovení parametrů ovlivňujících aktuální úroveň trénovanosti Pro úspěšnou diagnostiku je třeba stanovit dle Bunce (2009): Nedostatky slabá místa a z nich pak cíl nápravné intervence. Pohybovou způsobilost vždy vzhledem k potenciálnímu cíli intervence. Parametry nebo postupy, které mohou přispět k odstranění nedostatků. Možnosti a rozsah jejich ovlivnění. Dobu potřebnou k jejich odstranění. Kritéria hodnocení intervence. Pohybovou způsobilost charakterizuje Bunc (2008a, 2009): 1. Dovednostní předpoklady zvládnutí techniky konkrétního pohybového úkolu, který je pro hodnocení použit. 2. Stav svalového aparátu zajišťujícího výše zmíněný pohybový úkol.
Současná diagnostika trénovanosti se soustřeďuje na nalezení minimální úrovně předpokladů, které jsou nezbytné pro zajištění potřebné sportovní výkonnosti. Vycházíme z principu nejslabšího článku řetězu, tedy o výsledku rozhoduje ten parametr, který nedosahuje potřebné úrovně. Cílem tedy není hledání proměnných, ve kterých je hodnocený jedinec vynikající, ale naopak hledání slabin a nedostatků (Bunc, 1989). Základem všech laboratorních, ale i terénních diagnostik je hledání odezvy organismu na zatížení. Toto zatížení musí vycházet z formy, která se co možná nejvíce blížící závodnímu, musí mít potřebnou intenzitu a dobu trvání (Dick, 2002; Bunc, 2009). V podstatě jsou možné tři zátěžové protokoly (Bunc, 1989): Konstantní zatížení. Intermitentní přerušované zatížení. Stupňované zatížení intenzita zatížení se stupňuje až do okamžiku dosažení subjektivního vyčerpání. Z pohledu intenzity zatížení lze podle Bunce (2009) hovořit o: Submaximálním. Maximálním. Supramaximálním. Při vlastní diagnostice je třeba si uvědomit, že čím vyšší je intenzita zatížení, tím vyšší musí být motivace hodnoceného sportovce. Každému diagnostickému šetření musí předcházet detailní zdravotní a pohybová anamnéza. Vedle kvantitativních parametrů (doba, intenzita, frekvence a forma pohybových zatížení) je třeba posoudit i parametry kvalitativní - techniku pohybu. Vlastní hodnocení trénovanosti se realizuje vesměs pomocí testů, které musí obsahovat následující kroky (Bunc, 1989): Stanovení formy nebo způsobu zatížení, které vyplývají z cíle diagnostiky. Stanovení standardů. Interpretace přeložení kvantifikovaných parametrů do tréninkových instrukcí. Kvantitativní diagnostika individuálního herního výkonu je v našich podmínkách dlouhodobě úspěšně realizována. Méně zkušeností a hlavně podstatně méně často je realizována diagnostika kvalitativní, která je nezbytná hlavně u mladých hráčů, ale své nenahraditelné místo má i v diagnostice trénovanosti dospělých. Proto cílem této studie je shrnutí současných poznatků o kvantitativní a kvalitativní diagnostice trénovanosti ve sportu.
Kvantitativní diagnostika Kvantitativní diagnostika je hodnocení aktuální trénovanosti na základě posouzení výsledků kvantifikovatelných testů. Výsledky testů jsou ve fyzikálních jednotkách m, s, počet cviků a pod. Kvantitativní diagnostika se přednostně uplatňuje při hodnocení kondičních předpokladů. Kondiční předpoklady tvoří vesměs nutnou, ale nikoliv postačující podmínku pohybového výkonu. To znamená, že pro dosažení maximální výkonnosti je třeba dosáhnout určité úrovně kondičních předpokladů, ale vysoká úroveň kondičních předpokladů, neznamená ještě automaticky vysokou sportovní výkonnost (Bunc, 1989). Kvantitativní diagnostika je ve většině případů orientována na stanovení předpokladů co možná nejvyššího výkonu jak v laboratorních tak terénních podmínkách. V laboratorních podmínkách hodnotíme parametry vztažené k maximální spotřebě kyslíku na straně jedné a na straně druhé parametry, které charakterizují realizovaný pohybový výkon. Zvládnutý maximální výkon je komplexním parametrem, který v sobě zahrnuje prakticky všechny dílčí parametry a lze jej tudíž považovat za parametr rozhodující. Problémem jsou hodnotící standardy, hlavně pak jejich vztah ke konkrétnímu sportovnímu výkonu. Standardy lze konstruovat z hodnot získaných u vrcholných sportovců nebo je lze počítat vzhledem k požadované sportovní výkonnosti. V laboratoři se nejčastěji jako zatěžující prostředek používá šlapací (kolo) nebo běhací (běhátko) ergometr. Hodnoty získané na těchto trenažérech jsou ovlivněné množstvím svalové hmoty, která je potřebná pro zajištění testovací pohybové činnosti. Pro činnosti, kde převažuje jako základ chůze nebo běh, je vhodné používat běhátko. U činností kde převažuje pohybová činnost jízda na kole nebo strukturálně podobná pohybová činnost (např. bruslení) je vhodné využívat šlapací ergometr (Bunc, 2008a). Protože běhátko je podstatně dražší než šlapací ergometr, sekáváme se v zátěžových laboratořích častěji se šlapacím ergometrem. Proto je třeba zmínit rozdíly mezi oběma ergometry, hlavně rozdíly ve výsledcích šetření, které jsou důsledkem odlišného pohybového stereotypu. Obecně jsou hodnoty odvozené ze spotřeby kyslíku na kole cca o 10-12% nižší než na běhátku a tuto skutečnost je pak třeba respektovat při srovnávání výsledků z různých laboratoří i při využití výsledků z kola do terénu, kde převládá chůze nebo běh (Bunc, 2009). Pro všechny sporty je množství tělesného tuku (BF) nebo lépe celková tělesná hmotnost jedním z limitujících faktorů. Tedy není žádoucí ani příliš nízké nebo naopak ani příliš vysoké
hodnoty tělesného tuku. U většiny sportů se pohybuje množství tělesného tuku vyjádřené v procentech celkové hmotnosti od 6 do 14% u mužů. U žen pak nacházíme hodnoty cca o 3 až 5% vyšší. Toto je důsledkem nižšího množství svalové hmoty žen a vyššího množství BF v jejich těle. Při posuzování změn hmotnosti v průběhu ročního tréninkového cyklu je třeba mít na paměti, že přírůstky hmotnosti mohou být důsledkem hypertrofie svalové hmoty, jako následku pohybového tréninku, proto při interpretaci jakýchkoliv změn hmotnosti je třeba vždy sledovat další parametry tělesného složení. Stanovení %BF je velmi důležité v případech, kdy upravujeme hmotnost sportovců, kdy samotné změny hmotnosti nejsou schopny podat relevantní informaci, zda došlo k odbourání přebytečné tukové tkáně. Vedle množství BF je třeba rovněž sledovat množství tělesné vody, aby předešli problémům s dehydratací, která je často odpovědná za rychlé nebo velké změny hmotnosti. Platí, že u zdravých jedinců je obsah vody v těle u mužů v rozmezí 55-65% (TBW/hmotnost*100) a u žen 50-60%. Přesnost stanovení funkčních parametrů je dána přesností použitých měřících metod. U spotřeby kyslíku se pohybuje okolo 5-7%, u SF okolo 1-2 tepů/min, u rychlosti běhu okolo 0,5 km/h. Kvalitativní diagnostika Pohybové dovednosti mají kvalitativní charakter. Vztah kvantitativních a kvalitativních předpokladů pohybových činností má pravděpodobnostní charakter (Culver, Gilbert & Trudel 2003; Williams & Kendall, 2007). Tedy z aktuální úrovně kvantitativních předpokladů lze usuzovat na úroveň kvalitativních pouze s jistou pravděpodobností. Kvantitativní - kondiční předpoklady jsou nutnou nikoliv postačující podmínkou dobrých kvalitativních předpokladů úrovně pohybových dovedností. Jinými slovy pro dosažení nezbytné úrovně pohybových dovedností je třeba dosáhnout jisté minimální úrovně kondičních předpokladů (Bunc, 2009). Často diskutovaným problémem současnosti je právě stanovení oné potřebné úrovně kondičních předpokladů a hlavně stanovení vztahu mezi touto úrovní a úrovní pohybových dovedností. Setkáváme se zde s pojmem transferu (Dick, 2002). Zásadním problémem kvalitativní diagnostiky je jako v případě kvantitativní diagnostiky způsob hodnocení a standardy, které jsou nezbytným předpokladem interpretace výsledků.
Nejčastěji používanou metodou kvalitativní diagnostiky je expertní hodnocení nebo hodnocení průběhu pohybu na záznamových zařízeních (video nebo film). Prvním krokem je stanovení uzlových bodů. K hodnocení kvalitativní stránky pohybu lze s úspěchem využívat kinematickou analýzu jak 2D tak i 3D (Janura & Zahálka, 2004). Neobejdeme se bez stanovení uzlových bodů nebo segmentů, které jsou rozhodující pro potřebné provedení pohybu a bez kalibrace prostoru, ve kterém je pohybová činnost realizována. Určení standardů pro kvalitativní diagnostiku je vždy podmíněno dobrou znalostí konkrétní pohybové činnosti a hlavně prioritou nebo četností výskytu dané činnosti v konkrétním herním výkonu. Zásadní roli hraje intenzita zatížení, často pak rychlost pohybu jedince na straně jedné a na straně druhé podmínky, za kterých je činnost realizována. Vedle těchto skutečností je stále třeba mít na paměti vliv únavy, hlavně pak únavy v důsledku anaerobních zatížení, kdy vzrůstající koncentrace vodíkových iontů vede k blokování přestupu Ca, K a Mg přes buněčnou membránu a v důsledku toho dochází k porušení jemné koordinace sportovce a k porušení časování dané pohybové činnosti (Bunc, 1989). Jedním z podstatných parametrů, který ovlivňuje kvalitu pohybové činnosti, je pohyblivost rozhodujících segmentů zajišťujících konkrétní pohybovou činnost. Při této příležitosti je třeba pečlivě posuzovat případné svalové dysbalance, které zásadním způsobem ovlivňují pohyblivost v příslušných kloubních spojeních. V laboratorních podmínkách lze hodnotit pohybové dovednosti na základě posouzení koeficientu energetické náročnosti pohybu (množství energie nutné k přenosu hmotnosti po dráze 1 m) nebo pomocí mechanické účinnosti (Bunc, 1989). Obecně platí, že čím nižší je hodnota koeficientu energetické náročnosti nebo naopak čím vyšší je hodnota mechanické účinnosti, tím lepší pohybová dovednost a tím lepší je kvalitativní provedení pohybu. Průměrné hodnoty mechanické účinnosti stanovené na běhacím koberci u mladých a dospělých sportovců i u netrénovaných osob jsou uvedeny v tab. 3. V praxi lze pro tyto účely využít hodnocení reakce sportovce na submaximální zatížení, kdy intenzita zatížení je konstantní. Pro tato hodnocení je možné využít jak hodnot spotřeby kyslíku, tak hodnot srdeční frekvence SF. Princip spočívá v hodnocení změn reakce organismu na stejnou intenzitu zatížení rychlost pohybu. Hodnocení sklonu spojnice dvou lišících se intenzit zatížení lze využít pro hodnocení techniky pohybu. Princip je uveden na obr. 4. Platí, že čím menší je tento úhel sklonu, tím vyšší je mechanická účinnost pohybu a tím lepší je technika pohybu (Bunc, 1989).
Závislost SF na intenzitě zatížení 180 170 SF (tepy.min -1 ) 160 150 140 α 130 120 0 1 2 3 Intenzita zatižení Obr. 4 Princip hodnocení mechanické účinnosti pohybové činnosti na základě kinetiky srdeční frekvence využití sklonu spojnice α dvou hodnot SF při různých submaximálních intenzitách zatížení Kvalitativní diagnostika by měla být vždy součástí každého hodnocení, které má za cíl posouzení efektu aplikovaného pohybového zatížení na trénovanost jedince. Nezastupitelnou roli má i v případě výběru talentů, kdy vedle běžně posuzovaných funkčních a motorických předpokladů je třeba hodnotit i úroveň pohybových dovedností. Není-li dostatek kvalitativních údajů, lze si v prvém přiblížení vystačit s údaji o délce absolvovaného cíleného sportovního tréninku. Při návrhu diagnostiky je třeba vedle analýzy stavu, stanovit možná rizika, která mohou vzniknout v případě realizace diagnostického procesu. Zásady diagnostiky Diagnostika musí poskytnout objektivizované informace o stavu hodnoceného jedince jak z pohledu morfologických tak funkčních předpokladů a zároveň musí poskytnout podklady pro řízení tréninku. Co by mělo každé diagnostické šetření obsahovat: 1. Hodnocení antropometrických parametrů (tělesné složení, FFM, ECM, BCM, aj.). 2. Posouzení kapacity předpokladů pohybového výkonu (např. maximální funkční parametry, rychlostní a silové předpoklady, atd.). 3. Stanovení individuálních tréninkových doporučení (tréninkové intenzity, doby trvání, atd.). Intenzita a doba trvání zatížení je rozhodující pro hodnocení daného předpokladu. Vycházíme-li ze skutečnosti, že v případě diagnostiky předpokladů sportovního výkonu se
jedná zpravidla o maximální intenzity zatížení, pak je třeba definovat doby, po kterou bude toto zatížení realizováno. Doby zatížení pro hodnocení základních kondičních předpokladů lze stanovit následovně (Bunc, 1989): vytrvalost doba trvání zatížení 6-10 min, maximální rychlost lokomoce maximální doba trvání zatížení do 12s, rychlostní vytrvalost doba trvání od 60 do 120s. Každé diagnostické šetření je vhodné ještě doplnit o následující okruhy: realizaci daného pohybového úkolu je nutné posoudit kvalitu provedení. tělesné složení, držení těla a svalové dysbalance. Vlastní diagnostika se realizuje vesměs pomocí motorických testů. Existuje celá řada obecných standardizovaných testů (Unifittest 6-60, Eurofittest, atd. i speciálních). V řadě případů tyto testy z různých důvodů nevyhovují. Je tedy třeba navrhnout testy nové. Návrh pak obsahuje následující kroky: Stanovení formy nebo způsobu zatížení, které vyplývají z cíle diagnostiky. Stanovení standardů Interpretace přeložení kvantifikovaných parametrů do tréninkových instrukcí. Základem diagnostiky jak v terénu nebo v laboratoři je hledání odezvy organismu na modelové zatížení. Pro hodnocení lze využít některé funkční nebo fyzikální parametry. Při interpretaci je vždy třeba uvažovat, že jak kvantitativní tak kvalitativní předpoklady výkonu jsou geneticky determinovány a v důsledku aplikovaného tréninku jsou jejich změny omezené. Vytrvalostní předpoklady hodnocené pomocí VO 2max.kg -1 se mohou v důsledku vhodně voleného tréninku změnit o cca 30% (Bunc, 1989; Wilmore & Costill, 1994). Genetická podmíněnost rychlosti je vyšší a rozhodující je nejenom úroveň morfologických předpokladů, ale významně ovlivňuje rychlost technika pohybu. Změny rychlostních předpokladů jsou doloženy na cca 50%. Obecně lze sportovní diagnostiku realizovat buď v laboratoři, nebo v terénu. Každé prostředí má své výhody a nevýhody. Současný trend diagnostiky je kombinace laboratoře s terénem. Výhody a nevýhody laboratorní a terénní diagnostiky lze shrnout následovně (Bunc, 1989): Výhody laboratoř: Stabilní podmínky. Možnost snímání biologických signálů.
Přesně definovaný fyzikální výkon. Nevýhody laboratoř: Drahé jak přístroje, tak školený personál. Omezená dostupnost. Modelová situace. Problémy s přenosem výsledků do terénu. Výhody terén: Snadno realizovatelné a levné. Možnost vyšetřovat velké soubory. Přímá využitelnost v řízení tréninku. Nevýhody terén: Proměnlivé podmínky. Komplikace se snímáním biologických signálů. Komplikace se stanovením fyzikálního výkonu. Diagnostika je citlivá na vnější i vnitřní podmínky. Nezbytnou součástí každé diagnostiky je pohybová a zdravotní anamnéza. Předchozí pohybová zkušenost a hlavně realizovaný trénink, významně ovlivňuje výsledky diagnostiky. Při vlastní realizaci diagnostických šetření je vždy třeba zkontrolovat efekt zácviku. Diagnostická šetření jsou vesměs realizována s využitím přístrojů různé kvality a spolehlivosti. Proto je třeba sledovat jejich cejchování, teplotní závislost, hmotnost, atd., tedy všechny dostupné parametry, které mohou nebo zpravidla ovlivňují výsledek diagnostiky. Z vnitřních parametrů, které mají zásadní vliv na průběh a výsledky diagnostických šetření je nejdůležitější zdravotní stav, trénovanost a únava. Dobrý zdravotní stav je zásadním předpokladem každého zátěžového vyšetření. Je třeba si uvědomit, že statické nebo klidové vyšetření nemusí poskytnout potřebné informace o chování vyšetřovaného při dynamickém zatížení. Vždy je lepší použít dynamické zatížení. Únava doprovází každé pohybové zatížení. Podle vzniku nebo typu zatížení lze mluvit o únavě lokální nebo celkové, fyzické nebo psychické, aerobní a anaerobní únavě. Nebezpečnější z pohledu realizace pohybového zatížení je anaerobní únava, která vzniká při anaerobních zatížení, při zatíženích kdy vzniká kyslíkový dluh. V důsledku prohlubující se acidózy, vzniká ve svalech kyselina mléčná, která je silně nestabilní a velmi rychle se rozkládá na laktát a vodíkové ionty. Vzestup H + v důsledku prohlubující se acidózy blokuje buněčnou membránu (přestup Ca, Na, K a Mg) a tím ovlivňuje jemnou koordinaci (Wilmore & Costill, 1994).
Proměnné, které mají rozhodující vliv na velikost únavy lze shrnout v následujících bodech (Wilmore & Costill, 1994): Trénovanost čím vyšší je trénovanost, tím později nastupuje únava a i její velikost a rychlost odstranění lze očekávat. Intenzita, doba trvání a frekvence pohybového zatížení čím větší objem zatížení jedinec absolvoval, tím náročnější je následná regenerace. Míra adaptace jedince na použité zatížení čím vyšší je adaptace na zatížení, tím nižší je únava a i rychlejší je regenerace. Charakter zatížení ukazuje se, že u sportů kde převládá intervalové nebo přerušované zatížení, může být únava nižší a hlavně regenerace je významně rychlejší. Diagnostické prostředky použité v rámci sportovní diagnostiky musí splňovat následující požadavky: Musí mít vztah k tomu, co chceme hodnotit. Musí hodnotit ten předpoklad nebo skupinu předpokladů, které chceme hodnotit a nikoliv způsob provedení. Při realizaci diagnostiky a hlavně pak při interpretaci výsledků je třeba proměnné, které mohou ovlivnit výsledek diagnostiky a tím i zkreslit interpretaci, je možné rozdělit do tří skupin: 1. Známe je a umíme je změřit. 2. Známe je a neumíme je změřit. 3. Neznáme je a neumíme je měřit. Rozhodujícím problémem diagnostiky je pak nalezení proměnných, které se mění v závislosti na aplikované intervenci. Jejich změny vyvolané tréninkem musí být větší, než je chyba stanovení (Bloch, 2007; Bunc, 2008). Žádnou fyzikální i biologickou proměnnou nelze stanovit s absolutní přesností. Každé měření je zatíženo chybou, která hraje rozhodující roli hlavně při interpretaci výsledků diagnostiky. Chyba měření má obecně dva zdroje: chybu metody (měřícího zařízení použitého při diagnostice) a chybu vyplývající z toho, že měříme biologický systém. V současnosti v důsledku technického rozvoje, je chyba metody vesměs menší, než je chyba biologická. Chyba měřícího zařízení tedy není v naprosté většině případů limitujícím prvkem diagnostiky.
Podstatně větší je chyba biologická, která je důsledkem krátko- nebo dlouhodobých biorytmů. Tato chyba se u valné většiny biologických měření pohybuje 1-10% (Ward & Barett, 2002; Bunc, 2009). Výsledek každého měření je vždy prezentován ve tvaru: Výsledek ± chyba měření. Chyba může být vyjádřena: V absolutní hodnotě jednotky jsou stejné jako jednotky výsledku. V relativní hodnotě v procentech vlastního výsledku. Rozhodující pro interpretaci výsledků diagnostiky a tím i pro využitelnost pro řízení sportovního tréninku je stanovení standardů hodnotících kritérií. Rozhodující je vždy jejich vztah ke konkrétnímu sportovnímu výkonu. V zásadě lze hodnotící standardy lze stanovit z hodnot získaných u vrcholných jedinců (problémem je dostupnost dat od těchto špiček) nebo je lze počítat vzhledem k požadované sportovní výkonnosti. Při této příležitosti je třeba vždy analyzovat před použitím standardů z jiných zemí, zvláště ze zámoří, jak byly tyto standardy stanoveny, zvláště pak u jakých sportovců. Při využití v našem prostředí je třeba vždy, pokud je to možné, zjistit pohybovou nebo tréninkovou anamnézu sportovců, kteří byli využití pro stanovení standardů. Podstatným diagnostickým parametrem zvláště v případě vytrvalostních sportů, kde základem je přenos hmotnosti, je množství tělesného tuku. Protože množství využitelné energie uložené v organismu sportovce je omezené a množství energie potřebné pro zajištění pohybové činnosti, je závislé na tělesné hmotnosti, je žádoucí stanovit ideální hmotnost pro konkrétní sport. Tuto hmotnost lze stanovit na základě stanovení množství tělesného tuku. Průměrné hodnoty procenta tělesného tuku stanovené u našich vrcholových sportovců, jsou uvedeny v tab. 1. Tab. 1 Průměrné hodnoty procenta tělesného tuku u mužů a žen různých sportovních odvětví a netrénovaných osob Muži (%) Ženy (%) Vytrvalci 6-9 8-12 Lyžaři běžci 7-11 9-12 Biatlon 8-10 10-12 Fotbalisté 8-12 11-15
Tenisté 10-13 12-15 Hokejisté 12-16 14-18 Plavci 12-16 16-20 Netrénovaní 10-16 16-22 Vedle množství tělesného tuku je vždy žádoucí posoudit i množství a kvalit svalové hmoty. Toto lze posoudit pomocí beztukové hmoty FFM. Beztuková hmota je součtem vnitrobuněčné hmoty (BCM) a mimobuněčné hmoty (ECM). Protože FFM je závislá na celkové hmotnosti, je pro potřeby standardizace a srovnávání různých skupin sportovců, využíván poměr ECM/BCM (Bunc, 2009), Obecně platí, že čím větší je BCM, tím lepší je kvalita svalové hmoty a tím nižší je hodnota koeficientu ECM/BCM. Průměrné hodnoty koeficientu ECM/BCM stanovené u našich sportovců jsou uvedeny v tab. 2. Tab. 2 Průměrné hodnoty koeficientu ECM/BCM u mužů a žen různých sportů a netrénovaných osob Muži Ženy Hokej 0,58 ± 0,08 0,69 ± 0,06 Sprint 0,62 ± 0,11 0,67 ± 0,09 Fotbal 0,64 ± 0,09 0,70 ± 0,11 Lyže běh 0,67 ± 0,07 0,70 ± 0,08 Biatlon 0,68 ± 0,06 0,71 ± 0,10 Tenis 0,70 ± 0,12 0,74 ± 0,11 Vytrvalci 0,71 ± 0,09 0,75 ± 0,12 Netrénovaní 0,75 ± 0,16 0,80 ± 0,18 Další předností tohoto koeficientu je i to, že se mění velmi rychle v závislosti na kvalitativních i kvantitativních změnách aplikovaného tréninkového zatížení. Významné změny nacházíme již zhruba po pěti dnech změněného tréninkového zatížení (Bunc, 2007). Pro stanovení množství tělesného tuku lze využít různé metody. Základním problémem všech těchto metod je tzv. predikční rovnice, matematický vzorec, který z naměřených fyzikálních proměnných (součet tlouštek kožních řas, bioimpedance, atd.) počítá potřebné parametry. Neexistuje totiž univerzální predikční rovnice. Proto není žádoucí kombinovat
různé metody stanovení a vždy je třeba zvláště využívat jednu ze zvolených metod a sledovat změny vybraných proměnných (Bunc, 2008a). Zásadní roli při kvalitativní diagnostice je vždy intenzita hodnoceného zatížení, často pak rychlost pohybu hodnoceného jedince na straně jedné a na straně druhé podmínky, za kterých je činnost realizována. Jedním z podstatných parametrů, který ovlivňuje kvalitu pohybové činnosti a současně významným způsobem ovlivňuje pravděpodobnost zranění, je pohyblivost rozhodujících segmentů zajišťujících konkrétní pohybovou činnost. Proto je žádoucí pohyblivost hodnotit. U lokomočních činností přednostně pohyblivost v kotníku a v bederně pánevní oblasti. Při této příležitosti je třeba pečlivě posuzovat případné svalové dysbalance, které zásadním způsobem ovlivňují pohyblivost v příslušných kloubních spojeních. V laboratorních podmínkách lze hodnotit úroveň pohybové dovednosti na základě posouzení koeficientu energetické náročnosti pohybu (množství energie nutné k přenosu hmotnosti po dráze 1 m) nebo pomocí mechanické účinnosti. Obecně platí, že čím je lepší technika pohybu, tím vyšší je mechanická účinnost. Průměrné hodnoty mechanické účinnosti stanovené na běhacím koberci u našich sportovců, jsou uvedeny v tab. 3. Kvalitativní diagnostika by měla být vždy součástí každého hodnocení, které má za cíl posouzení efektu aplikovaného pohybového zatížení na trénovanost jedince. Nezastupitelnou roli má i v případě výběru talentů, kdy vedle běžně posuzovaných funkčních a motorických předpokladů je třeba hodnotit i úroveň pohybových dovedností (Bunc, 1989). Tab. 3 Průměrné hodnoty mechanické účinnosti (MÚ) stanovené u mladých a dospělých sportovců a sportovkyň a u netrénovaných jedinců Muži (%) Ženy (%) Běžci střední tratě 34,1 ± 3,15 34,9 ± 3,01 Vytrvalci 32,4 ± 4,12 32,8 ±3,12 Maratonci 31,1 ± 3,26 32,7 ± 3,02 Běžci stř. tratě mladí 30,8 ± 3,11 31,4±3,21 Vytrvalci mladí 30,1 ± 3,21 31,1 ± 3,01 Lyžaři běžci 29,7 ± 3,43 30,6 ± 3,23 Lyžaři běžci mladí 28,8 ± 4,10 29,9 ± 3,16 Moderní pětiboj 28,1 ± 3,26 29,3 ± 3,09
Košíkáři 27,8 ± 3,39 28,2 ± 3,19 Kanoisté 26,4 ± 4,01 27,5 ± 3,11 Kanoisté mladí 26,0±3,81 26,8 ± 3,51 Fotbalisté 25,8±3,07 26,5 ± 3,18 Fotbalisté mladí 25,1±4,09 25,7 ± 3,49 Netrénovaní 22,2 ± 4,12 22,5 ±3,80 Netrénovaní mladí 20,1 ± 4,46 20,5 ± 3,56 Základní problémy sportovní diagnostiky lze shrnout následovně (Bunc, 2009): Stanovení problému hlavně pak kvalitativních parametrů, Výběr vhodných a hlavně validních hodnotících metod podcenění expertního hodnocení, Stanovení standardů hlavně jejich změn v závislosti na věku a tréninku, Převedení výsledků šetření do srozumitelných tréninkových instrukcí, Ztotožnění se s procesem, cíli a výsledky diagnostiky stále nedostatečná spolupráce s výzkumem, Dlouhodobé plánování tréninku se začleněním diagnostiky často slouží diagnostika jen pro potřeby ochrany trenéra, Nedostatečné zkušenosti a z toho vyplývající realizace kvalitativních šetření. Hodnocení trénovanosti je vysoce kreativní proces, kde výsledek je závislý jednak na kvalitě diagnostiky a současně na zkušenosti a znalostech realizátora tréninkového procesu. Základem úspěchu je spolupráce obou partnerů sportovce i trenéra (hodnotitele). ZÁVĚR Diagnostika je vysoce kreativní proces, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje úspěch tréninkového procesu. K efektivní interpretaci výsledků diagnostiky je třeba nejen používat sofistikované metody s patřičnou přesností, ale současně je třeba evidovat aplikované tréninkové zatížení. Průřezová šetření mohou poskytnout celou řadu cenných výsledků, ale jejich hodnota se zásadně zvýší, je-li diagnostika aplikována dlouhodobě.
ZOZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZOV BLOCH, W. (2007). Molecular and cell biology in sport medicine. Dtsch Zeitschrift Sportmed., 58 (9): 338-343. BUNC, V. (1989). Biokybernetický přístup k hodnocení reakce organismu na tělesné zatížení. Praha : VUT FTVS UK, 1989. BUNC, V. (2007). Changes of the selected body composition and aerobic performance parameters in highly trained soccers dutiny the training year. Biométrie Humaine et Antropologie, 25 (3-4): 241-245. BUNC, V. (2008). Výzkumná základna sportovního tréninku. In DOVALIL, J. & CHALOUPECKÁ, M. (Eds.).: Současný sportovní trénink. Praha : Olympia, 2008, 15-18. BUNC, V. (2008a.) Funkční laboratorní testování a možnosti jeho využití pro identifikaci sportovního talentu. In PERIČ, T. & SUCHÝ, J. (editoři): Identifikace sportovních talentů. Sborník IV. Konference Identifikace sportovních talentů, 2.12.2008, Praha : UK FTVS, 5-15. BUNC, V. (2009). Diagnostics of sport performance predisposition. Sci. Rev. Phys. Culture. XII (1): 5-14. CULVER, D. M. & GILBERT, W. D. & TRUDEL, P. (2003). A decade of qualitative research in sport psychology journals 1990-1999. Sport Psychologists, 17(1): 1-15. DICK, F. W. (2002). Sports training principles. London : A&C Black. JANURA, M. & ZAHÁLKA, F. (2004). Kinematická analýza pohybu člověka. Olomouc : Univerzita Palackého. SCHACK, T. & GUTHKE, J. (2003). Dynamic testing. Int. J. Sport & Exerc. Psychology, 1 (1): 40-60. WARD, P. & BARRETT, T. (2002). A review of behavior analysis research in physical education. J. Teach. Phys. Educ., 21 (3): 242-266. WILLIAMS, S. J. & KENDALL, L. R. (2007). A profile of sports science research (1983-2003). J. Sci. Med. Sport, 10 (4): 193-200. WILMORE, J. H. & COSTILL, D. L. (1994). Physiology of sport and exercise. Campaign : Human Kinetice.
ABSTRAKT Diagnostika je základním nástrojem efektivního řízení sportovního tréninku. Vedle kvantitativních testů při hodnocení trénovanosti je třeba využívat i hodnocení kvalitativního. Základní principy výkonové diagnostiky shrnuty v textu a rovněž tak jsou rozebrána teoretická východiska pro realizaci sportovní diagnostiky jak v laboratoři, tak v terénu. Klíčová slova: Sportovní diagnostika, motorické testy, kvantitativní a kvalitativní diagnostika. ABSTRACT Diagnostics is an essential tool for effective management of sports training. Besides the quantitative tests should be used by the training state evaluation also the qualitative assessment. Basic principles of diagnostics performance summarized in the text and are discussed as well as the theoretical foundation for realization sports diagnostics both in the laboratory and in the field. Key words: Sports diagnostics, motor tests, quantitative and qualitative diagnostics.