ANTONIO VIVALDI 4. BŘEZNA 1678 28. ČERVENCE 1741 ZNAMENÍ: RYBY NÁRODNOST: ITAL HUDEBNÍ STYL: BAROKNÍ VÝZNAČNÉ DÍLO: ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ (1723) KDE JSTE HO SLYŠELI: V MILIONECH FILMŮ A TELEVIZNÍCH POŘADŮ, OD RODINY SOPRÁNŮ PO SIMPSONOVY, PAK V SUPERMAN SE VRACÍ I TŘEBA VYHLÍDCE NA VRAŽDU BYL JSEM MAESTRO TŘICET LET A VŽDYCKY BEZ SKANDÁLŮ. CITÁT
10 TAJNÉ ŽIVOTY SLAVNÝCH SKLADATELŮ V e své době byl Antonio Lucio Vivaldi znám široko daleko jako zrzavý kněz, jelikož měl výrazně rusé vlasy a studoval na kněze, ale dnešní milovníci hudby ho znají především díky všudypřítomným smyčcům ze Čtvera ročních období, které znějí všude, od výtahů po kina. Narodil se do chudé rodiny a budoucnost v kněžském hávu si mohl sám volit stejně málo jako zrzavou barvu vlasů. Když byl malý, jeho rodiče rozhodli, že se stane duchovním. Jeho odjakživa zajímala jenom hudba. Naštěstí mu v tom církevní úřad nezabránil. Hodilo se mu, že dostal astma, protože se tak mohl vyhnout kněžským povinnostem. Ale astma mu nikdy nebránilo v tom, aby osobně dirigoval koncerty a uváděl opery. Kněžský úřad mu stejně tak nebránil ani v jiných, světštějších zálibách, máme-li věřit drbům z Benátek. Skandálem Vivaldiho života byl vztah se sopranistkou, která proslula víc pozornostmi projevovanými učiteli zpěvu než pěveckým talentem. Nakonec Vivaldiho ta oddanost studentce a milence vyhnala ze země, kde vedl úspěšnou kariéru, a vehnala ho do chudoby a nakonec i do náruče smrti v cizině. Opatrně s náboženstvím Vivaldi vstoupil do světa nepříliš jistě narodil se předčasně a podle kostelních záznamů byl pokřtěn doma, jelikož byl v nebezpečí smrti. Dostal se z toho, ale churavěl celý život. Byl nejstarší ze tří sester a dvou bratrů. S otcem, Giovannim Battistou Vivaldim, který začínal jako holič, ale skončil jako profesionální hudebník v místním orchestru, se učil na housle. Ale život houslisty v těch dobách nabízel ještě menší finanční jistotu než dnes, a chudá rodina proto rozhodla, že se nejstarší syn stane knězem. Nevíme, co si o tomto rozhodnutí myslel sám Vivaldi, ale je známo, že si dal se studiem načas trvalo mu celých deset let. A do nových povinností se s žádným nadšením nehrnul. Jak se zdá, bohoslužby vedl pouze jediný rok, pak ho svírání na hrudi donutilo se kostelních povinností vzdát. Nutno poznamenat, že toto svírání dnes se věří, že to bylo astma mu nikdy nebránilo dirigovat. Děvčata moje! Po dvacítce si Vivaldi získal pověst zdatného hudebníka a komponisty a v roce 1703 se stal učitelem hudby v Ospedale della Pietà. To byl sirotčinec pro
ANTONIO VIVALDI 11 dívky; mnohé z nich byly nelegitimní dcery bohatých a mocných mužů města. Pietà měla slušné prostředky, z valné části poskytované rodiči, které hryzalo svědomí, a tak mohla sestavit výtečný sbor a orchestr, jenž se stal jednou z hlavních atrakcí Benátek. Turisté z celé Evropy stáli v úžasu před mladými dívenkami, které nejenže hrály na typicky dámské nástroje jako flétnu, ale rovněž odhodlaně bušily do mužných kotlů. Možná Vivaldiho za učitele tolika mladých dívek vybrali proto, že jim jako kněz připadal bezpečný. Vedle toho, že byl hudebním ředitelem, složil v následujících pětatřiceti letech pro Pietu i kolem čtyř set koncertů (ačkoli Stravinskij, skladatel z dvacátého století, jednou prohlásil, že Vivaldi ve skutečnosti pouze napsal čtyřistakrát jeden koncert). Mezi nimi bylo i nejpamátnější Vivaldiho dílo, Čtvero ročních období. Složil je v roce 1723 a vycházel přitom ze čtyř sonetů, které napsal, jak se zdá, sám. Je to Vivaldi v nejlepší podobě: okouzlující, nápaditý, vynalézavý a nenáročný. Publikum si to zamilovalo od samého počátku francouzský král Ludvík XV. byl tak velký Vivaldiho fanoušek, že mu jeho dvořané připravili speciální představení Jara, jen aby ho potěšili. Ze všeho nejvíc chci dirigovat Vivaldi byl ve svém živlu, když psal skladby pro Pietu, přesto měl před očima vyšší cíl: složit operu. Tu vynalezl v roce 1607 italský skladatel Claudio Monteverdi, když se snažil oživit hudební styl starých Řeků, kteří do dramat zahrnovali hudbu, tanec a hraní zároveň. Tato nová forma hudebních produkcí se okamžitě ujala, zejména v Itálii. Vivaldi cestoval po celé Itálii a jeho opery se dočkaly ohromného přijetí. Byl neskutečně plodný: mezi lety 1713 až 1739 napsal téměř padesát oper, což dělá v průměru dvě do roka. Celého Tita Manlia napsal za pět dní. Publikum se na jeho představení hrnulo, přestože občas vý - sledek přijímalo bez valného nadšení. Nová opera v San Grisostomo byla úspěšnější než ta předchozí, ale kompozice je tak nepodařená a hudba tak smutná, že jsem jedno jednání celé prospal, napsal jistý Benátčan příteli v roce 1727. (Jak se zdá, čím víc se věci mění, tím víc jsou stejné.) Kouzelná Girò Zrzavý kněz nakonec našel za málo nadšené publikum vhodnou útěchu: sopranistku Annu Tessieri Giròovou, zvanou la Girò, která vstoupila
12 TAJNÉ ŽIVOTY SLAVNÝCH SKLADATELŮ na scénu v roce 1725. V jednu dobu se k otci Vivaldimu nastěhovala a časem se k ní přidala i její sestra Paolina, která se stala Vivaldiho ošetřovatelkou. Jeho zdraví se totiž v důsledku neústupného astmatu zhoršovalo. Všichni předpokládali, že Anna a Vivali jsou milenci; pár lidí dokonce tvrdilo, že se k nim přidává i sestra Paolina. Většině to ovšem nevadilo až na kardinála Ferraru, který rozhodně k běžné většině nepatřil. V roce 1737 Vivaldi chystal operu ve Ferraře, ale kardinál mu zničehonic zakázal dirigovat a Anně zpívat. Rozzuřený Vivaldi namítal, že kardinál ty ubohé ženy pošpinil a že on sám přece nikdy s žádným skandálem spojován nebyl. Ale kardinál byl neústupný a opera se musela odehrát bez Vivaldiho i bez Anny. Jak se dalo čekat, byl to propadák. Všechno má svou dobu Náhle propadala jedna Vivaldiho opera za druhou. Moderní doba a vkus se už od zrzavého kněze odklonily. Jeho jméno však pořád poutalo na sever od Alp, a tak dvaašedesátiletý skladatel někdy v roce 1740 Itálii opustil. Mířil do Vídně, kde žil císař Karel VI., který byl starým milovníkem Vivaldiho hudby. Anna a Paolina jely s ním. Jenomže císař na podzim umřel poté, co snědl talíř jedovatých hub. Nová královská rodina měla jiné starosti než nějakého italského skladatele především válku s Pruskem. Vivaldi byl tedy nakonec donucen prodat i partitury, aby měl co jíst. V létě 1741 onemocněl vnitřním zápalem a 28. července zemřel. Jeho pohřeb se konal ve svatoštěpánské katedrále, kde v chlapeckém sboru zpíval jistý Joseph Haydn. Vivaldi po sobě zanechal stovky koncertů, sonát a symfonií jen pro housle a smyčce to bylo dvě stě padesát tři koncertů ale málo z toho bylo za jeho života publikováno. Teprve ve dvacátých letech dvacátého století byla objevena valná část jeho díla, která se dostala na repertoáry. Dnes můžete nejčastěji slyšet jeho koncerty zejména všudy - přítomných Čtvero ročních období. Méně často zaslechnete jeho opery, přestože právě ty mu za života získaly slávu. Částečně za to může podoba partitur, které bývají nekompletní a vyžadují si rozsáhlé doplňování a revize, a částečně je to také vina naprosto neuvěřitelných námětů. Vivaldiho opery přesto ožívají a na jevištích od New Yorku po Rotterdam se v poslední době některá jeho díla nanovo objevují poprvé od osmnáctého století.
ANTONIO VIVALDI 13 HLASY Z VÝŠEK Dalším důvodem, proč se dnes barokní opery jako ty Vivaldiho hrávají málokdy, je skutečnost, že se spoléhají na velmi zvláštní (dokonce barbarský) zvyk své doby: využívání pěvců označovaných jako kastráti. Kastráti byli muži, kteří se v chlapeckém věku jevili jako slibní sopranisté. Aby se jim výjimečný vysoký hlas uchoval, byli ještě před dosažením puberty kastrovaní. V té době se považovalo za neslušné, aby se po jevišti promenádovala žena. Je ovšem nejasné, proč bylo slušnější, aby tam pobíhali eunuši. Kastráti, kteří spojovali vysoké tóny ženského rejstříku s kapacitou plic mužů, byli natolik rozšířeným jevem, že jeviště opanovávali ještě dlouho poté, co se ženám už vystupování nezakazovalo. Itálie produkovala kastrátů nejvíc, přestože tato operace byla ve všech městských státech poloostrova zakázaná. Aby se zákonu učinilo zadost, o chlapcích se tvrdilo, že prodělali bizarní nehodu na statku či neobvyklý případ spalniček. Úspěšní kastráti si mohli žádat přímo nehorázné odměny. Nejslavnější trvali na tom, že budou zpívat své oblíbené árie v každé opeře, ač se tato árie v dané opeře nevyskytovala a s uváděným dílem neměla pranic společného (začalo se tomu říkat kufříkové árie, protože si je pěvci brali s sebou kamkoli, kde vystupovali). Více než století od poloviny toho sedmnáctého se v každé opeře hodné tohoto jména objevil nejméně jeden kastrát. V půlce osmnáctého století, kdy se v Itálii kastrovaly nějaké čtyři tisíce chlapců do roka, se tato praxe přestala tolerovat. V devatenáctém století už přibývalo kastrátů každým rokem méně a méně. Posledním kastrátem byl Alessandro Moreschi, který zemřel v roce 1922. Moreschi už zažil éru nahrávání hlasu, a tak jeho nepřirozeně vysoký hlas můžeme slyšet i dnes.
ANTONIO VIVALDI 15 NEJSTE RÁDI, ŽE ČASY POMERANČŮ UŽ SKONČILY? V Benátkách chodil na operu každý, od nejchudších po ty nejbohatší. Nádherná a slavná vyšší třída by se ovšem samozřejmě nikdy nezahazovala s příslušníky tříd nižších. Aristokraté sedávali v soukromých lóžích v horních patrech hlediště, kde občas hrávali karty a pochutnávali si na dobrotách (v těch dobách se na opeře běžně mluvilo trvání na posvátném tichu je fenoménem moderní doby). Oblíbenou zábavou při dlouhých recitativech bylo házet slupky z pomeranče na chudáky v parteru a také po nich plivat. TURISTÉ SE ROZPLÝVALI NAD VIVALDIHO ORCHESTREM SLOŽENÝM Z MLADÝCH OSIŘELÝCH HOLČIČEK, KTERÉ HRÁLY NA KAŽDÝ NÁSTROJ OD FLÉTNY PO KOTLE. BYL TO BÁSNÍK Vivaldi složil ke Čtveru ročních období hudbu, ale také napsal sonety, které měly každou část doprovázet. Poezii chybí, upřímně řečeno, vzletnost a duch, ale má své kouzlo, zejména když se předčítá za doprovodu dané hudby. Podzim například praví: Oslavou jest venkova, tancem i písní/raduje se v něm hojnou sklizní. V Zimě najdeme verše: Pomalu a obezřetně po ledu tu kráčíme, zakopnout a uklouznout se totiž bojíme/vtom náhle noha klouže, na zem padáme a zvedajíce se, po ledu pryč spěcháme. Vedle básní Vivaldi sepisoval i neobvyklé instrukce hudebníkům. Druhá věta Jara se má hrát, jako když štěká pes, první věta Léta by měla evokovat otupělost z žáru a druhá věta Podzimu má posluchačům připomínat opilce, co padli a spí. Dnešní muzikologové říkají, že všechen ten materiál vedle hudby činí ze Čtvera ročních období první poému v tónech. Publikum se odvděčilo tím, že tuto skladbu zvolilo za nejoblíbenější nahrávku klasické hudby všech dob, aspoň po - dle časopisu Classic CD.