Učivo třetího ročníku ZÁKLADY SOCIOLOGIE 1. Vznik a vývoj sociologie : Snaha porozumět společnosti, v níž lidé žijí, provází lidstvo od nepaměti. Různé sociální problémy a otázky byly formulovány už v antické filozofii. Sociologie jako věda vznikla v 19. století.. Jejím hlavním zakladatelem byl francouzský filozof August Comte (1798-1857). Pro Comtaje sociologie vrcholem stupnice věd (matematika - astronomie - fyzika - chemie - fyziologie sociologie). Jejím předmětem je společnost jako celek. V jeho pojetí obsahuje sociologie filozofii dějin, národní hospodářství, etiku a hodně látky psychologické. (Psychologii jako samostatnou vědu neuznával.) Sociologie má podle Comta dvě hlavní části: a) statiku (zkoumá společenský řád) a dynamiku (zkoumá společenský vývoj). V sociální statice pojednává o společenských činitelích, jako jsou ideje, mravy a instituce. b)v sociální dynamice pojednává o tzv. zákonu tří stadií vývoje společnosti, jimž odpovídají i vývojová stadia světového názoru: teologické, metafyzické a pozitivní. V prvním vývojovém období (od 40. let 19. století do 20. let 20. století) se sociologie vyvíjela v podobě velkých teoretických systémů. Vznikly teorie, které chtěly vysvětlit společenský život z přírodních podmínek (geografický determinismus, geopolitická teorie). Jiné vycházely z rasové předurčenosti jednotlivých lidských společenství (antroporasové teorie), z psychických dispozic individuí nebo národních celků (psychologistické teorie) atd. V tomto období žily některé velké osobnosti, které natrvalo poznamenaly sociologické myšlení. Mezi ně patří Karl Marx (1818-1883) a Émile Durkheim (1858-1917). Německý filozof Marx se zapsal do dějin svou teorií ekonomické determinace společenského života, analýzou raného kapitalismu (důležitý pojem alienace = odcizení) a teorií třídního (boje, který vyústí v beztřídní společnost.) Francouzský sociolog a filozof Durkheim se pokusil principiálně vysvětlit sociální jevy z nich samých, ~. bez pomoci psychologických nebo naopak biologických činitelů. Vytvořil pozoruhodnou teorii dělby práce a poukázal tak na některé podstatné.procesy probíhající v moderní industriální společnosti. Německý sociolog Max Weber (1864-1920) položil základy moderního sociologického uvažování v politice. Pokusil se vyložit vznik kapitalismu z principů protestantské etiky. Italský sociolog a ekonom Vilfredo Pareto (1848-1923) podobně jako všichni předchozí přispěl k rozvoji ekonomické teorie. Společenské zákony jsou podle Pareta vyjádřením funkcionálních závislostí mezi fakty. Je třeba najít kvantitativní vyjádření těchto závislostí a používat v sociologii matematické metody.. Faktory, které ovlivňují život společnosti, jsou velmi početné: (1) faktory geografické - klima, půda, flóra, fauna apod.činitelé danému systému vnější - sousední společnosti, předešlé podmínky, historické vztahy apod. (2) ~ vnitřní faktory - rasové znaky lidí, jejich pocity, schopnosti, zájmy apod... Pareto je zakladatelem teorie elit. Ty existují ve všech oblastech společenského života. Základem pro zařazení do elity je statisticky zjistitelný úspěch. Nejúspěšnější jedinci v každém oboru tvoří podle Pareta elitu. --1 Německý filozofa sociolog Georg Simmel (1858-1918) předvídavě popsal některé vývojové tendence, které charakterizujíi dnešní společnost (např. role peněz, městsky způsob života,. proměny umění v souvislosti s jeho zmasověním apod.). Jednou z velkých osobností tohoto období byl anglický filozof a sociolog Herbert Spencer (1820-1903). Měl výjimečnou schopnost systematizace poznatků z různých vědních oblastí. Ovládl dokonale matematiku, fyziku, řadu technických oborů, geologii, ale i jazykovědu. Na jejich základě zamýšlel vytvořit jednotný vědecký názor na svět. 1
Podle Spencera tak, jako celá příroda, i sociální jevy podléhají zákonu evoluce. Cílem společenského vývoje je postupná "diferenciace" společnosti, jejímž prostřednictvím mají jednotlivci nabýt úplné svobody ve svém jednání.. Spencer chápal společnost jako organismus, který se vyvíjí stejnosměrným, pravidelně vzrůstajícím pohybem od jednotlivých forem k složitým. V dalším období (od 20. let 20. století) se sociologie rozvíjela především v USA. Byly tam poprvé realizovány velké sociologické výzkumy. Začaly nejdříve studiem sociálně patologfických jevů. Týkaly se trestné činnosti, prostituce, alkoholismu, nezaměstnanosti apod. Později zkoumali američtí sociologové i normální jevy jako např. prostorové rozmístění obyvatelstva ve městech, utváření rasových vztahů a rasových předsudků apod. Sociologie přecházela od makrosociálních problémů (společnost jako celek a velké skupiny) k problémům nižší úrovně. Byly to např. problémy sociálních institucí (např. ekonomických, politických, rodiny), sociálních organizací (sociální život ve velkých skupinách a problémy mikrostrukturální (vzájemné vztahy a interakce mezi lidmi v malých skupinách). Sociologové se v tomto období stávají experty, poradci a sociálními pracovníky. Sociologie přestala být akademickou záležitostí. Vznikají specifické sociologické výzkumné metody jako např. řízený rozhovor, sociometrické testy, rozvíjejí se techniky výzkumu veřejného mínění apod. Byly realizovány první velké empirické výzkumy prakticky všech oblastí společenského života. Zároveň se také rozvíjely nové sociologické teorie. Nejvýznamnějšími teoriemi v 50. a 60. letech jsou strukturálně funkcionalistické koncepce, které si kladou v tradici comtovské a durkheimovské otázku, jak se ve společnosti udržuje řád (sociální konsensus) a teorie konf1iktualistické, které v duchu tradice spíše marxovské si kladou otázku o příčinách a směru vývoje. Na přelomu 60. a 70. let dochází v sociologii k podstatným změnám. Objevují se pokusy budovat sociologii nikoliv systémově, tj. od celku postupně přecházet k jedinci, ale naopak od konkrétních lidí a jejich vzájemných vztahů přecházet k větším sociálním celkům. Ústředním tématem takto pojaté sociologie se stala otázka, jak konkrétní lidé vnímají sociální svět,jak jej interpretují atd. Do popředí se dostala každodennost, všední život člověka. Tak vznikla vnitřně diferencovaná interpretativní sociologie. Vedle ní koexistuje standardní empirická sociologie. Dějiny sociologie lze vidět jako střídání tzv. dominantních paradigmat, tj. způsobů, jak je chápana podstata společnosti, co se pokládá za hlavni téma sociologie a jakým způsobem se metodologicky přistupuje ke zkoumání společenských jevů. Základní paradigmata soudobé sociologie jsou dvě objektivistické a interpretativní. Podle objektivistického paradigmatu je společnost souhrnem "daností", jimiž je chování a jednání lidí předurčeno (determinováno), podmíněno a omezeno (limitováno). Podle interpretativního paradigmatu je člověk sice situován do společenských vztahů, ale uvádí všechny tyto danosti v život tím, že je rozmanitým způsobem interpretuje a podle toho potom jedná. V rámci těchto dvou základních paradigmat byla ustavena řada konkrétních škol a směrů. Pro sociologii je tedy charakteristický teoretický pluralismus. 2. Předmět sociologie a její struktura Název "sociologie" vznikl spojením latinského slova "socius" (druh, společník) nebo "societas" (společnost) s řeckým výrazem "logos" (věda). Zakladatelem této vědy je August Comte (1798-1857). Sociologie je věda o lidské společnosti a o sociálních jevech. Je to věda o společnosti jako systému. Snaží se odhalit zákonitosti, na jejichž základě se společnost vytvořila, a jimiž se řídí. Pátrá po hybných silách vývoje společnosti. Předmětem sociologie není člověk jako individuum, ale člověk pohybující se v různých 2
sociálních skupinách, kde se spojuje s jinými lidmi. Sociologové např. zjišťují představy a požadavky spotřebitelů na nový výrobek (průzkum trhu), ovlivňují spotřebitele (reklama). Podílejí se na řešení vnitřních problémů podniků a institucí (rozmístění pracovníků, motivace k práci, řešení pracovních sporu, řízení lidí apod.), Na základě průzkumu veřejného mínění poskytují sociologové služby politikům. Zjišťují, s kterými skupinami obyvatelstva může politik počítat, jestli jeho politický program a hesla jsou účinné. Sociologové mohou politikům poradit, jak nejlépe manipulovat veřejným míněním. Sociologové např. řeší sociální problémy výstavby nových měst, městských čtvrtí, jednotlivých podniků, rozložení sítě obchodů, škol apod. Základní znalosti sociologie potřebují především ti, kdo pracují s jinými lidmi, jednají s nimi a nějakým způsobem na ně chtějí působit. Jsou to např. vedoucí pracovníci, lékaři, učitelé, velitelé v armádě atd. Je dobré, že i studenti, jako budoucí vedoucí pracovníci, se mohou s těmito základy, spolu se základy psychologie, seznámit už na střední škole. Sociologie nám pomáhá v orientaci v daném sociálním prostředí. Do určité míry nám umožňuje ovlivňovat svůj vlastní život. Struktura sociologie:,sociologie obecná poskytuje obecný teoretický základ, stanoví předmět zkoumání, poskytuje vysvětlení základních pojmů.předkládá metody zkoumání, určuje vztah k ostatním vědám. Stanoví, jaké funkce má sociologie plnit. Zkoumá přírodní základy společenského života, problematiku života člověka a prostředí. Zkoumá sociální procesy, sociální vazby, společenské pospolitosti (problém skupin, tříd, vrstev, účelových skupin apod.) Sociologie speciální (aplikovaná) - sociologie etnických skupin, mládeže, inteligence, města, venkova. Je to např. sociologie rodiny, výchovy, umění, náboženství, sportu, medicíny, volného času, sociologie tisku, rozhlasu, televize,'1 filmu. Existuje sociologie politiky (státu, práva, řízení, výzkumu veřejného mínění, mezinárodních vztahů), sociologie armády a války, sociální stratifikace (vývoj sociální struktury společnosti), kriminální sociologie atd. Sociologie má úzký vztah k ostatním společenskými vědám. Nejvíce se překrývá se sociální psychologií, která zkoumá psychické jevy z hlediska jejich společenské podmíněnosti. Především při studiu malých skupin (např. rodiny, školní třídy). 3. Příroda a společnost Základním problémem pojetí člověka obecně je chápání váhy významu určení člověka jako živočicha (biologického druhu) člověka jako společenské (sociální) bytosti. Existují dva krajní názory. Podle jednoho z nich je člověk chápán v zásadě jako živočich, pro jehož život jsou určující podmínky a zákonitosti přírody. Podle druhého názoru je člověk chápán v zásadě jako i.společenská bytost, pro jejíž život jsou určující podmínky a zákonitosti společnosti. Většina sociologů zastává názor, že člověk je i živočich i společenská bytost a podléhá zákonitostem přírodním i společenským. Člověk je produktem vývoje přírodních i společenských podmínek. Přírodní faktory působily na společnost během celého historického procesu jejího vzniku a rozvoje. Dělíme je na tři skupiny: - faktory biologické (biologické rozdíly mezi lidmi jako indivi7dui - pohlaví, věk, rasa, dědičnost apod.); 3
- demografické (hustota obyvatelstva, demografická struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku, z hlediska typů rodin, počtu lidí apod.) - geografické (souhrn přírodních daností - klimatické podmínky, reliéf krajiny, surovinová základna atd.). Funkce přírodních faktorů lze shrnout takto: Příroda vystupuje jako věčný a nevyhnutelný předpoklad vytvářející možnost vzniku, fungování a rozvoje společnosti. Přírodní faktory jsou zároveň nevyhnutelnou součástí souhrnné příčiny určující fungování a rozvoj společnosti.přírodní faktory podstatně ovlivňují formu; tempo a varianty historického procesu v rámci hlavní linie vývoje společnosti. Při významné změně může přírodní systém urychlit nebo zpomalit rozvoj společnosti. Upravené, pozměněné faktory jsou z části i výsledkem historického procesu vývoje společnosti. 4. Proces socializace Člověk je tvorem společenským. Všechny jeho potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím společnosti. Dítě by se bez společenského prostředí nestalo člověkem (viz tzv. vlčí děti). Chudé společenské působení má ď, za následek zpožďování psychického vývoje dítěte. Pro zdárný vývoj dítěte je nezbytný citový vztah (Robinson a Pátek). To, jak žák studuje a jaké má výsledky, není zdaleka jenom jeho záležitostí, ale dotýká se i jiných lidí, např. rodičů, učitelů atd. Socializace je proces, jímž se dítě postupně stává členem lidské společnosti. Musí se učit chodit, ovládat kulturu jídla a pití, mluvit, ovládat se apod. Na člověka působí rodina, škola, třída, kamarádi, učitelé, zájmové kroužky, hromadné sdělovací prostředky atd. Podstatou socializace je osvojení takového chování, které určitá historická společnost vyžaduje na svých členech. Např. N. Guineji byl odsouzen galantní muž na šest měsíců do vězení, že políbil hezké Papuánce na veřejnosti ruku. Dopustil se"urážlivého" chování.. Socializace probíhá nejprve v rodině. Postupně dochází k rozšiřování sociálních vlivů. Velký význam mají např. dětské hry. Socializace vede k rozvoji sebeuvědomování, k utváření myšlení, cítění a jednání. Způsoby socializace: - Sympatie a citová nákaza - pohřeb - vážná nálada, svatba - veselá nálada, atmosféra hlediště při sportovním utkání, obliba šlágrů, móda (minisukně), Vinnetou apod. - Nápodoba - neprobíhá mechanicky, ale výběrově. Ne vždy napodobují mladí lidé to, co je společensky žádoucí a jim samotným prospěšné. - Sugesce a autosugesce - přejímání názorů; jde především o prestiž osoby, která sugestivně působí: Všeobecně známou osobností ve sportovním světě je Emil Mgr. Karel Chalupa 4
5. Hlavní principy sociální stratifikace Sociální stratifikace je vlastně konstatování, že se společnost rozvrstvuje, rozděluje (angl. social. stratum = sociální vrstva). Sociální vrstvy vznikají v důsledku diferenciace společnosti. Důvody jsou v dělbě práce, ve věku a zkušenostech apod. V západní sociologické literatuře se někdy rozlišují tři typy.ní '. společenských vrstev: kasty, stavy a třídy. Jsou jednak považovány za tři historické stupně, jednak jsou diferencovány rozdílností znaků. Kasty - jejichž historickým vzorem je indická společnost, charakterizuje strohé odlišení ve všech stránkách společenského života. Je to vyjádřené i vnějšími znaky, např. oblečením. Příslušnost ke kastě byla dědičná, lidé nemohli své postavení měnit, nemohli uzavírat sňatek s příslušníkem jiné kasty. Stavy - jejichž historickou předlohou je středověká společnost, jsou takové vrstvy obyvatelstva, jejichž rozdílnost je založena na rodu, postavení, právních či jiných výsadách. Stavem byla nazývána skupina lidí, která měla stejný status. Ten byl tvořen souborem privilegií, práva povinností, které byly uznávány veřejností (de facto) i soudní instancí (de iure). Stavy zanikly v době, kdy tržní systém začal sám tato privilegia a výsady rozdělovat. Třídy Např.: S nástupem kapitalismu a rozvojem trhu se začíná hovořit o rozdělení společnosti na třídy. Podle K. Marxe existují v kapitalismu dvě antagonistické třídy, mezi nimiž probíhá nesmiřitelný boj. Marxistická stratifikace tedy spočívá v rozdělení společnosti na společenské třídy, pro něž charakteristickým znakem je vztah k výrobním prostředkům. " Třídy jsou vrstvy, jejichž rozdily nejsou založeny na institučně zajištěných výsadách, ale na vnějším postaveníjejich příslušníků. Mezi třídami (proti kastám a stavům) je tedy možné prolínání a vzájemný přechod. Rozdíl mezi kastami a stavy na jedné straně a mezi třídami na druhé straně se také někdy označují jako rozdíl mezi "uzavřenými" a "otevřenými" společenskými skupinami. Jestliže termínu "kasta" se dnes užívá spíše jen v historickém významu, pak třída a stav jsou zpravidla považovány za určité stránky společenské stratifikace.. které se navzájem prolínají. Většina sociologických teorií nerozlišuje přísně mezi pojmy společenská vrstva a třída. Rozvrstvení společnosti si podřizuje a zabarvuje všechna ostatní skupinová členěni. Proniká téměř do všech společenských vztahů a utváří podstatné vlastnosti lidí, žijících v rozmanitých společenských skupinách. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami dochází k přechodu z jedné vrstvy do druhé. Může dojít ke společenskému vzestupu (např. učitel se stane ředitelem), nebo ke společenské degradaci člověka. Sociální mobilita současné kapitalistické společnosti pokračuje směrem vzhůru. Dochází více k přesunům z nižších společenských vrstev do vyšších než naopak. 5