Izrael a Arabské jaro
Jaký dopad budou mít změny v arabských zemích na bezpečnost Izraele? Izrael jedinou demokracií na BV arabské revoluce jako krok k vysněným BV demokraciím? Obavy z nástupu islamistických režimů, status quo od 1973 Benjamin Netanjahu 31.10.2011: Pokud bych měl shrnout, co můžeme očekávat v regionu, použil bych dva výrazy: nestabilita a nejistota. EGYPT Radikální islamistické skupiny na Sinaji + beduíni (pašování, militarizace, rozpory s Káhirou) Na Sinaji libyjské zbraně Gaza Po revoluci částečná ztráta kontroly nad Sinají útoky na plynovod, policisty, na izraelské cíle (Izrael vinil Palestince) V srpnu 2012 velký útok na egyptskou vojenskou základnu
Společný zájem na klidné Sinaji spolupráce bezpečnostních složek Obavy Izraele po nástupu MB Muhammada Mursího (kontakty s Hamásem, protižidovská rétorika) Po svržení Mursího eskalace na Sinaji např. Džajš al-islám Nevyřčená podpora Izraele vojenskému převratu 2013 SÝRIE strategické ticho žádná výrazná oficiální prohlášení izraelské vlády Nesouhlas se západní neochotou více se angažovat Aktivity Íránu a Hizballáhu (finance, zbraně, výcvik) Rizika plynoucí z bujení radikálního islamismu Klíčovou otázkou integrita Sýrie, síla externích aktérů (Írán, Rusko, Saúdská Arábie, Turecko, Katar) Strašák chemických zbraní rezoluce RB 2118 Příležitostné zásahy na syrském území (30.1.2013 na konvoj u Libanonu)
Hizballáh Bezpečnostní riziko na jihu Libanonu Poslední přímý konflikt 2006 (arabsko-izraelský konflikt nebo konflikt Izrael-Írán?) íránská výzbroj / nebezpečí získání syrských zbraní dilema Hizballáhu rétorika utlačovaných / pomoc režimu v Sýrii otevřená účast v Sýrii, Homs, hranice na druhou stranu ticho po izraelských operacích v Gaze 2008/2009 (Lité olovo), 2012 (Pilíř obrany), 2014 (Ochranné ostří)
Nebezpečí rozpadu hranic po oslabení centrálních vlád neshody náboženské, etnické, kmenové (model Mali) Libye, Sýrie, Sinaj každý stát upřednostní dobře definovatelného nepřítele s jasnou hierarchií a konvenčními metodami boje před decentralizovanými nestátními aktéry, chaosem Ve 2. pol. 20. století sunnitské země aspiranty na pozici arabského lídra Egypt, po 1967 saddámovský Irák, Saúdská Arábie, ambice Turecka Nejednotnost vedla ke zvýšeným ambicím šíitů osa Írán Irák Sýrie Hizballáh (odpor sunnitských zemí politické i teologické rozpory) Írán i Hizballáh riskuje podporou Asada posílení spolupráce sunnitských zemí Pro Izrael nejvážnějším nepřítelem šíitská osa (konfrontace s Hizballáhem, íránské jádro, židovské cíle mimo Izrael) např. Revoluční gardy pro vnější operace Quds
Otázkou zůstává, zda by pro Izrael nebyla významným rizikem sunnitská osa obecným nebezpečím šíření militantní salafíje Arabské revoluce a mírový proces V souvislosti s destabilizací regionu mírový proces přestal být prioritou Konflikt mezi Hamásem a Fatahem po 2006 Na jaře 2011 demonstrace také v Palestině náznaky smiřování mezi oběma stranami Fatah se zříká násilí, uznává Izrael Hamás násilí jako legitimní, Izrael neuznává Oslabování legitimity Fatahu (korupce, pokračující okupace osady) + Mahmúda Abbáse v listopadu 2012 OSN přiznává Palestině statut nečlenské pozorovatelské země (odmítnutí USA a Izraele) Pozice Hamásu silná (finanční pomoc ze Zálivu, vojenská pomoc Íránu, na čas přehodnocení egyptské zahraniční politiky) Izrael opatrnější při zásahu v Gaze 2012 Vláda palestinské národní jednoty červen 2014
Jordánsko Jen poměrně mírné protirežimní protesty Napětí mezi Jordánci a Jordánci palestinského původu Nejvýraznější opozicí Fronta islámské akce (džabhat al-amal alislámí) s možným napojením na Hamás Odkládaná demokratizace z obavy stěžejních hráčů ze ztráty privilegií Podpora země z GCC Obavy Izraele z oslabování režimu z posílení role jordánských Palestinců a jordánského MB
Protiizraelské nálady v arabských zemích mají dlouhou tradici (Izrael, židé, sionismus jako zdroj všech problémů) Arabské země tradičním obhájcem palestinské věci Obavy Izraele z kombinace islamistické ideologie a populismu možná větší izolace (př. Turecka jako dřívějšího strategického partnera) Zájem na zachování mírových smluv Možnost nových aliancí (spíše na úrovni tajných služeb, bezpečnostních složek) Kurdové, Drúzové, křesťané, sunnitské monarchie Zálivu Arabské jaro jako příležitost oslovit nové aktéry, různé složky občanských společností, naděje na demokratizaci muslimských zemí vs nebezpečí fragmentace, prostupných hranic, nových politických sil (neochota k vážně míněnému mírovému procesu)
Financial Times, srpen 2013 (brát s rezervou!)
Turecká zahraniční politika a Arabské jaro
Turecko v 80. a 90. letech objevuje své BV kořeny, muslimskou identitu Turgut Özal premiérem 1983-1989, prezidentem 1989-1993 (Strana vlasti) Mesut Yilmaz premiérem 1997-1999 (Strana vlasti) Mustafa Bülent Ecevit premiérem 1999-2002 (Demokratická levice) Volby 2002 Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP, Adalet ve Kalkinma Partisi) 34% - 363 křesel (2007 341, 2011 327) Abdullah Gül premiérem 2002-2003, prezidentem 2007-2014 Recep Tayyip Erdogan premiérem 2003-2014 2002 jako začátek nové zahraniční politiky
Muslimská identita jako ideologické pojítko Turecko vzorem pro středoasijské země (moderní, muslimské, ekonomicky vyspělé) Vědomé šíření vlivu na BV a severní Afriku apelování na společnou identitu, kulturu, historii ( civilizační geopolitika ) Architekt doktríny strategické hloubky ministr zahraničíahmet Davutoglu (od 2009) - snaha umístit Turecko do středu nově utvářeného geopolitického prostoru s uplatněním turecké soft power (ekonomický rozměr) - legitimizace ekonomických zájmů v oblasti dřívější Osmanské říše ( novoosmanská diplomacie ) obavy domácích liberálů (nový Írán) i Západu (Turecko přidruženým členem EU 1963, přihláška 1987, uznání za kandidáta 1999) Odmítnutí USA ohledně základny Incirlik před invazí do Iráku projev úsilí být významným regionálním hráčem
Snižování vlivu armády na politiku Od roku 2002 hospodářský růst, 8% roční růst, 18 ekonomika světa, omezení inflace, silná role obchodu Orientace na země BV, rušení vízových povinností (Sýrie, Jemen, Írán, Jordánsko, Libye), úvahy o zóně volného obchodu Obhajování mírového íránského jaderného programu Investice v severním Iráku, budování infrastruktury, v Libyi investice do stavebního sektoru (až 75% vlastnictví), také Egypt Postupné odvracení od spojenců na Západě a Izraele, snaha o větší ekonomicko-politickou integraci regionu i zlepšení bezpečnosti (např. PKK, Strana kurdských pracujících) Zprostředkování rozhovorů mezi Sýrií a Izraelem 2008-2009 Otevřeně proti izraelským akcím v Gaze růst popularity Erdogana Kulturní export skloubení modernity a tradic (telenovely Tisíc a jedna noc, historické Velkolepé století ) Klopýtnutí v souvislosti s arabskými revolucemi
Zahraniční politika od 2011 Přehodnocení politiky bez konflitků Dilema mezi etickým (normativním) přístupem a vlastním zájmem Obava z narušení pokroku na cestě k regionální mocnosti Tradičně pragmatické dobré vztahy s autokraty, preferovaná stabilita (Mubárak, Ben Alí, Qaddáfí, Asad) podpora zásahu v Libyi po souhlasu RB OSN, Kataru a SAE risk kompromitace karty muslimského bratrství Na jedné straně podpora demokracie v Tunisku, Egyptě, Libyi, Sýrii, na druhé nezájem o totéž v zemích Zálivu Rétorika lidských práv a demokratických reforem vs např. pragmatický zájem o pád režimu napojeného na soupeře (Írán) Vztahy se Sýrií Špatné vztahy do 1998 podpora kurdských separatistů, azyl pro Abdullaha Öcalana, konflikt kvůli zdrojům Eufratu a Tigridu, stará otázka provincie Hatay
Zlepšování po nástupu Erdogana k moci přátelské vztahy s Asadem Sýrie nejvýznamnějším obchodním partnerem (2002 výměna 0,7 miliardy dolarů, 2010 už 2,5) V počátku konfliktu turecký tlak na reformy v Sýrii, záhy však podpora syrské opozice hostitel konferencí Syrské národní rady, útočiště zběhů Žádost k NATO o rozmístění systému Patriot na hranicích, připojení k ekonomickým sankcím (předpoklad pádu Asadova režimu), zmrazení syrského kapitálu v tureckých bankách, zavření hraničních přechodů Sýrie (zklamaná) viní Turecko z porušování zásad o nevměšování do záležitostí cizí země Erdogan: co se odehrává v Sýrii, představuje pro Turecko vnitřní záležitost, nikoli záležitost zahraniční politiky poprvé v historii Turecké republiky usiluje vláda o změnu režimu v jiné zemi Turecko zřejmě sponzoruje/sponzorovalo ozbrojené skupiny V Turecku pod ochranou Rijád al-as ad (Svobodná syrská armáda) atentát na Asada z července 2012
v prachu přístup měkké politiky a nulových problémů se sousedy Mnozí obviňují Turecko, že zavírá oči před pohybem džihádistů na svém území, nebo je i podporuje v tom případě by šlo o posilování sunnitsko-šíitského konfliktu Potenciální otevřený konflikt Turecka a Sýrie by zkomplikoval vztahy Turecka s Íránem Rozpad Sýrie by zřejmě zhoršil kurdskou otázku V příhraničním Turecku odpor alawitů ti si spíše přejí Sýrii jako sekulární asadovský stát Odvrácená strana Erdoganova dosavadního úspěchu kritika autoritářství, potlačování svobody tisku, projevu, kritika destrukce sekulárního charakteru republiky, školské reformy, účelových soudních řízení (např. za rouhání), plánované změny ústavy protesty 28.5.2013