30 Kč předplatné 20 Kč

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h 1 čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník V/č. 16-17 30 Kč předplatné 20 Kč bangladéšské úzkosti a naděje Digitání propast: nová nerovnost nejen v kyberprostoru palestinsko-izraelský konflikt: na čí straně je pravda? Muslimové v české republice: opodstatněný strach?

Úvodník 2 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vrhli jsme se do změn a doufáme, že pro vás, čtenáře, to budou změny k lepšímu. Máme novou grafiku, nové rubriky. Přesto věříme, že se nám zároveň podaří uchovat něco starého totiž vysokou kvalitu článků, za niž vděčíme autorům a autorkám, kteří/ré s námi bez nároku na honorář spolupracují. Běžná zpravodajská média často přehlížejí dění v tzv. třetím světě, v zemích odkud k nám přicházejí uprchlíci nebo lidé odcházející za prací a lepším životem. O podmínkách a důvodech, které se na jejich odchodu z domova podílejí, často převládá mlčení, a pokud se takové informace do médií dostávají, často zájem redakcí o dlouhodobý vývoj dění v dané zemi opadá stejně rychle, jako se vynořuje. Proto vám počínaje tímto číslem nabízíme novou rubriku alternativního zpravodajství. Naším cílem není a ani nemůže být suplovat funkci zpravodajských médií. Naším cílem je spíše jen vyzdvihnout některé události a ukázat, co uniklo přelétavým hledáčkům kamer a fotoaparátů (zejména českých) mainstreamových novinářů. Hlavním tématem PŘESu je tentokrát Bangladéš v reportáži ze země úzkosti i naděje Lubora Kysučana, i ve zkušenosti Roberta Stojanova s útěky lidí ze země, která již dnes čelí zásadním ohrožením díky globálnímu oteplování. Dalším výraznějším tématem tohoto čísla je konflikt na Blízkém východě. Kromě skvělé glosy, ve které Karel Dolejší nabízí možné příčiny, které podle něj vedly k nedávným útokům Izraele na území v pásmu Gaza, které obývají arabští uprchlíci, nabízíme také mimořádně zajímavý dvojrozhovor. Radka Svačinková kladla totožné otázky zastánci a zastánkyni dvou opačných stran v tomto táhlém konfliktu. Snaží se tak porozumět tomu, jak vzniká vzájemná nevraživost a nepochopení, které leží v základech politicky snad nejožehavějšího konfliktu našeho světa. Příjemné čtení! Lenka Šafránková Pavlíčková Redakce PŘESu Obsah Alternativní zpravodajství 3 Téma: Bangladéš Bangladéšské úzkosti a naděje 4 Proč migrují obyvatelé Bangladéše do Indie? 7 Globalizace a rozvoj Digitální propast: nová nerovnost nejen v kyberprostoru 11 Blízký východ Palestinsko izraelský konflikt: na čí straně je pravda? 14 Válka hluchých se slepými na úkor bezbranných (komentář) 20 Setkáme se u Křižovatky 23 Práce cizinců v ČR Řada lidí ilegalitu nevolí je to věc, která se stane (rozhovor) 24 Anketa 26 Neviditelné oběti světové krize (glosa) 27 Pouštění žilou po česku (glosa) 28 Problém jménem islám Muslimové v České republice: opodstatněný strach? 29 Marná snaha? (reflexe) 29 Muslimové: jak před druhou světovou válkou (rozhovor) 32 Balkán Najväčší problém je strach (rozhovor) 35 Kavkaz Kosovské domino na Kavkaze (glosa) 37 Pohled odjinud Krimi(nálníkem) díky italské imigrační politice 39 Slavné uprchlice Waris Dirie: květ pouště 42 Ajšina zahrada (povídka) 44 Představujeme Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) 46

Alternativní zpravodajství V Kosovu přetrvává vyhrocená situace Situace v Kosovu má i po loňském vyhlášení nezávislosti k míru velmi daleko. Palčivým problémem je zejména návrat uprchlíků do oblastí kontrolovaných znepřátelenými stranami. Zatímco v jižní části spravované kosovskými Albánci žijí v několika izolovaných enklávách chráněných mezinárodními složkami KFOR a evropskou policií Eulex poslední srbské rodiny, ani pokusy o návrat Albánců na sever kontrolovaný Srby se neobejdou bez incidentů. Na přelomu dubna a května tak v obci Brdo nedaleko od Kosovské Mitrovice protestovala asi stovka místních Srbů proti snaze opravit domy Albánců vypálené na začátku roku 1999 právě Srby. Tyto domy si zde Albánci postavili v devadesátých letech a nyní tvoří asi čtvrtinu celé vesnice. Bouřlivé protesty přešly v napadení mezinárodních vojenských a policejních jednotek, které dohlížely na průběh oprav a měly znesvářené strany oddělit. Výbušná situace v intervenčními složkami kontrolovaném a podle etnického klíče rozděleném Kosovu je všemi stranami chápána jako provizorium a bezútěšná hospodářská situace tohoto nejmladšího evropského státu naznačuje, že na skutečný mír si obyvatelé této bývalé srbské provincie budou muset ještě počkat. (Osservatorio sui Balcani) Zlatý důl a lekce korporátní zodpovědnosti Na konci dubna se vyostřila situace v údolí Porgera v tichomořském státě Papua Nová Guinea. Při policejní operaci tam bylo zapáleno na 600 domů ve vesnicích v okolí zlatého dolu společnosti Barrick Limited. Podle agentury ATA byla policejní operace výsledkem žádosti společnosti o vysídlení okolních vesnic, které jednak překáží těžbě svojí existencí a jednak jejich obyvatelé těží zlato na vlastní pěst. Společnost Barrick Limited tvrdí, že osady u zlatého dolu jsou nelegálně osídlenou půdou v jejím vlastnictví. Během posledních deseti let byly zaznamenány série únosů, útoků, případů mučení a zabití místních obyvatel ze strany bezpečnostních složek dolu zmíněné společnosti. Barrick limited, která zaujímá ve světovém zlatém průmyslu vedoucí postavení, se ve svém etickém kodexu hlásí k ideám korporátní zodpovědnosti. Jen v roce 2009 očekává společnost, že v údolí Porgera vytěží zlato v hodnotě až 315 milionů dolarů. (Indymedia, www.miningwatch.ca, www.barrick.com) BErlusconi: samozvaný obránce Evropy před uprchlíky Nová italská azylová politika je terčem kritiky za porušování základních lidských práv uprchlíků. Od května, kdy italskými médii proběhla první zpráva o vracení uprchlíků, kteří se každoročně snaží na lodích dostat do Evropy, zpět do Libye, a to bez možnosti požádat o azyl, se tato praxe dotkla již více než 900 běženců. Úřady tak nejen porušují mezinárodní úmluvy, ale vracejí uprchlíky do země, která opakovaně čelí obvinění, že uprchlíci, žadatelé o azyl a migranti jsou po svém zatčení ve vazbě mučeni či vystaveni špatnému zacházení. Italský deník Il manifesto se v této souvislosti pozastavil nad tím, že je právo byť jen vstoupit na «svatou půdu» evropského kontinentu automaticky upíráno i uprchlíkům z oblastí jednoznačně postiženými válečnými konflikty. Tato politika Berlusconiho vlády pak podle komentátora deníku jasně prokazuje její původ v ideologii italského fašismu. Málokdy v historii totiž podle něj dospěla uzavřenost jakéhokoli západoevropského státu tak daleko. Z rozhovorů, které vedli pracovníci UNHCR s vrácenými uprchlíky vyplynulo že nejen že italští vojáci zadržené uprchlíky nevyslechli, ale některým zabavili osobní dokumenty a v důsledku násilného zacházení při transportu na libyjskou loď museli jiní podstoupit lékařská ošetření. Na konci července se libyjské pobočky organizací UNHCR a IOM zavázaly, že budou spolupracovat s libyjskými úředníky ve snaze pomoci uprchlíkům nuceně převezeným do Libye. Případy nicméně znovu poukázaly na nefungující sdílení odpovědnosti všech států EU za přijímání uprchlíků, kteří ve velkém přistávají u břehů středomořských států. (Il manifesto, Amnesty International, UNHCR, OSN) Česká republika terčem kritiky UNHCR Česká republika zásadně pokulhává ve schopnosti začlenit azylanty/tky do života v zemi. Vyplynulo to ze zprávy UNHCR, která shrnula více než roční průzkum integračních systémů v Polsku, České republice, na Slovensku, v Maďarsku, Slovinsku, Rumunsku a Bulharsku. Autorka zprávy Areti Sianniová tvrdí, že pokud jde o zajištění důstojného života uprchlíků, vykazují tyto země základní nedostatky. Výzkum tak potvrdil i zprávy českých neziskových organizací, které na tyto problémy již několik let upozorňují. Integrační programy pro uprchlíky jsou krátké, nevalné úrovně, a tito lidé jsou odkázáni na vlastní prostředky, aniž by se dovedli orientovat v základních věcech. Jsou sociálně izolovaní, upadají často do bídy a jsou vytěsněni na okraj společnosti. Azylová procedura je neúměrně dlouhá, legislativní opatření nedostatečná. Dobře integrovaní uprchlíci jsou ekonomicky nezávislí. Vydělávají peníze a platí daně. Zvlášť zranitelní jsou uprchlíci, kterým se s integrací patřičně nepomáhá. Nemají dokonce ani sociální síť, která by je mohla zachytit. Místo aby společnosti přispívali, stávají se pro ni břemenem, prohlásila Sianniová. (UNHCR) Felix Xaver, Lenka Šafránková Pavlíčková Migrační cesty z Afriky do Evropy. Zdroj: wikipedia.org

Téma BANGLADÉŠSKÉ ÚZKOSTI A NADĚJE 4 Když se řekne Bangladéš, většina lidí si vybaví vojenské převraty, cyklóny, záplavy, hladomory, ženy s tvářemi zohyzděnými kyselinou... Bangladéš však není pouze zemí špatných zpráv, ale i neskutečně krásné tropické přírody zjevující se v bujně zeleni rýžových polí a nekonečných stříbřistých hladin jihoasijských veletoků ukrývajících v sobě všechna tajemství a hloubku Asie. A k tomu zemí barevného, barvitého a plného života. To ostatně vcelku logicky vyplývá již z její demografie v zemi svou rozlohou o šestinu větší než bývalé Československo žije kolem 150 miliónů lidí. Misantrop či introvert se tu opravdu nemá kam schovat. O tom, že realita je podstatně jiná než povrchní mediální obrázek, jsem se mohl přesvědčit na konci minulého roku, když jsem zemi navštívil jako člen pozorovatelské mise monitorující parlamentní volby. Dlouhá cesta ke svobodě Třebaže po rozdělení britského koloniálního panství podle náboženského klíče bylo území dnešního východního Bengálska, na němž se rozkládá stát Bangladéš, známo jako Východní Pákistán, má s Pákistánem po kulturní i etnické stránce s výjimkou islámu jen pramálo společného. Právě proto a s ohledem na fakt, že Pákistán svou východní část vykořisťoval podstatně hůře než Britové, usilovali Bengálci dlouho o samostatnost. Po hrozivých masakrech, jimž podle odhadů padlo za oběť na tři miliony obyvatel, skončila válka za nezávislost s indickou pomocí roku 1971 ustavením samostatného státu. Nový stát zatížený chudobou však byl poznamenán chronickou nestabilitou, takže během dvou desetiletí se v něm odehrálo několik vojenských převratů doprovázených i změnou zahraničně-politické orientace země. První z nich měl obzvláště krvavý průběh, jeho obětí se stal nejen první prezident a zakladatel Bangladéše Mudžíbur Rahmán, ale i celá jeho rodina. Od počátku devadesátých let v zemi funguje parlamentní demokracie, poznamenaná ovšem chaosem, volebními manipulacemi a násilnými nepokoji. V ty vyústila i předvolební kampaň před dvěma lety, takže nakonec místo voleb skončila vyhlášením výjimečného stavu. Prozatímní úřednická vláda, obdařená zvýšenými pravomocemi a osvíceným vedením bývalého guvernéra Národní banky, obnovila v zemi stabilitu, řadu prominentních politiků poslala do vězení za korupci a přijala na desítky dekretů včetně takových užitečných výnosů, jako je zákaz kouření v restauracích. Které z nich ovšem budou nakonec definitivně přijaty v podobě platných zákonů, záleží na nově zvoleném parlamentu. Pestrá společnost Syté a hýřivé barvy provázejí člověka v Bangladéši na každém kroku. Na krásných sárí ještě krásnějších žen stejně jako na pestrém dekoru rikšů, tuktuků, kamionů i autobusů. Na tržištích stejně jako v trvale rozkvetlé tropické krajině. Barevná je ovšem i bangladéšská společnost. Třebaže země je většinově muslimská, v poklidu zde žijí i hinduisté, křesťané a jedna z nejpočetnějších buddhistických komunit v Asii. Zdejší islám je navíc ve srovnání s arabským světem či Íránem poměrně tolerantní a již samotný, většinou překvapivě indický způsob odívání žen nasvědčuje tomu, že tu spíše převládá pohodová bengálská, tj. indická mentalita vyznačující se jistou ledabylostí a spontaneitou, která si striktní regule monoteistického islámu dovede přizpůsobit k obrazu svému. Navzdory zdejšímu smyslu pro barvy byla však volební kampaň z úsporných důvodů pouze černobílá, žádné barevné billboardy, jak je známe ze západních volebních kampaní a ještě více ze zemí, kde si na volby pouze hrají. Bangladéš se sice deklaruje jako islámský stát, ale jeho společnost je plně sekulární, svou otevřeností a smyslem pro samosprávu blízká spíše té indické. A přestože v posledních letech i zde došlo k několika spektakulárním teroristickým útokům, islámská karta není to hlavní, co hýbe zdejším veřejným životem. V zemi působí tisícovky nevládních organizací věnujících se environmentálním projektům, sociální práci i vzdělání. V Bangladéši se zrodila dnes ve třetím světě tolik rozšířená myšlenka mikrokreditů, jejíž tvůrce a zakladatel známé Grameen Bank, profesor ekonomie Mohammed Yunus, za ni obdržel v roce 2006 Nobelovu cenu za ekonomii. Pestrá a svobodná je i nabídka tisku, televizních a rozhlasových stanic i mobilních operátorů. Komunikace jsou jedním z nejrychleji se rozvíjejících sektorů zdejší ekonomiky a i pro ty nejchudší se mobil stává prostředkem podnikání, uzavírání obchodů. Stejně pestrá je i politická scéna. Navzdory zdejšímu smyslu pro barvy byla však volební kampaň z úsporných důvodů pouze černobílá, žádné barevné billboardy, jak je známe ze západních volebních kampaní a ještě více ze zemí, kde si na volby pouze hrají. Černobílé plakátky s volební agitací a portréty kandidátů zato visely na všech možných i nemožných místech a občas vytvářely hotové girlandy. Zato předvolební mítinky byly neobyčejně hlasité, hojně navštěvované, s temperamentem místním lidem vlastním procházely městy průvody volebních agitátorů připomínající procesí indických poutníků. Atmosféru podtrhoval zpěv, hra na hudební nástroje a vše, co dům dal, včetně hrnců. Přirozeně nešlo jen o politiku, ale také naplno si užít veřejnou podívanou, prostou skutečnost, že se něco děje... Protože do většiny venkovských oblastí země nejezdí skoro žádní turisté, tím dalším vskutku exotickým rozptýlením jsme byli my sami. Chudí západní cestovatelé by si tu mohli výborně vydělávat na způsob našich někdejších medvědářů či pouličních akrobatů...

5 Síla přežití Ani pestré barvy nemohou však milosrdně zahalit odvrácenou stranu této mimořádné země. Polovina obyvatel žije v nelítostné chudobě s méně než dolarem na den. Kdo může své děti posílat do školy a má dostatek jídla pro celou početnou rodinu, může už hovořit o životním štěstí. Běžní lidé si na živobytí vydělávají většinou ruční prací na venkovských políčkách, drobnými řemesly a službami nebo v továrnách. Některé z nich např. cihelny či textilky, kde se velká část práce odbývá ručně nebo - v lepším případě - na zastaralých, životu nebezpečných strojích, připomínají Anglii na počátku průmyslové revoluce a být to jinde než v jižní Asii, dříve či později z nich vzejde nový prorok revoluce sociální. Vedle nich však jako houby po dešti rostou i moderní montovny zahraničních investorů, pro které je Bangladéš z mnoha důvodů lákavým eldorádem. Ekologická situace v přelidněné zemi je katastrofální. Předimenzovaná populace tlačí na půdu, lesy i živočichy třebaže Bangaldéš je zemí řek, velké ryby v nich dnes prakticky nenajdete. Vzduch v hlavním městě, desetimilionové Dháce, přecpané auty a špinavým průmyslem, lze přímo krájet, ve venkovských městečkách zase člověka zaskočí obrovské množství odpadků hnijících přímo na ulici nebo v zavlažovacích kanálech v těsném sousedství lidských obydlí. Mnohá z nich nejsou ničím víc než z plechu a prken sbité slumy krčící se i pod silničními mosty nebo kymácející se na kuřích nožkách nad vodními plochami proměňujícími se postupně v zahnívající bažiny. Štiplavý dým z doutnajících hromad odpadků nebo hejna ptáků zevlujících na mastných skládkách připomínají místy inferno, jaké by ve své fantazii nevymyslel snad ani Hieronymus Bosch. Miliony Bangladéšanů odcházejí za prací, velká část z nich do západní Evropy, zejména Británie, ti méně šťastní pak, mnohdy ilegálně, do Indie, Thajska či Malajsie. Nejvíce jich však pracuje v bohatých ropných státech Perského zálivu. Remitence odtamtud posílané domů představují vítanou injekci pro rodinný rozpočet a následně i pro celou bangladéšskou ekonomiku. Konečný dojem z každé země však nevytváří jen životní situace jejích obyvatel, ale především jejich postoj k ní. A po této stránce Bangladéšané ilustrují sílu...např. cihelny či textilky připomínají Anglii na počátku průmyslové revoluce a být to jinde než v jižní Asii, dříve či později z nich vzejde nový prorok revoluce sociální. života navzdory podmínkám více než těžkým. Většinou jsou to lidé činorodí, optimističtí, dovedou se radovat ze života a prokazovat nezištné přátelství příchozím. Spíše než s orientální apatií se tu setkáme s cílevědomým usilováním o lepší život, o vzdělání své i svých potomků, pro něž obětují leckdy více než my v zemích, pro které je toto jakoby bezcennou samozřejmostí. Téma Stanová zástavba v jedné z oblastí, permanentně ohrožených hurikány. Foto: Robert Stojanov

Téma Volby na výbornou Přestože každodenní život v lidnaté zemi působí dojmem nepřehledného chaosu, volby se odehrály bez větších incidentů a v naprostém klidu. V den voleb byl zakázán veškerý provoz soukromých motorových vozidel, aby na zchátralé a přetížené silniční síti bylo možno zajistit přepravu citlivých volebních materiálů a nepochybně i snížit riziko případných teroristických útoků, které se v posledních letech nevyhnuly ani Bangladéši. Přestože volby trvaly nezvykle krátce, pouze od osmi do čtyř hodin a lidé trpělivě stáli dlouhé hodiny ve frontách, dostalo se na všechny. Při organizaci voleb se myslelo na všechno jelikož polovina obyvatel je negramotná, na volebních lístcích se místo textu nalézaly všeobecně známé symboly jednotlivých stran. Oddělené hlasování žen a mužů mělo zajistit, že v této stále patriarchální společnosti nebudou ženy ovlivňovány mužskými členy rodiny a budou hlasovat skutečně jen za sebe. Volební účast přesahovala osmdesát procent a ve vztahu k politice leckdy cynický zápaďan mohl s údivem až dojetím pozorovat, s jakou vážností a důvěrou obyvatelé k volbám přistupují. I v těch nejzapadlejších vesnicích byli členové komisí slavnostně oblečeni. Závěr voleb nepostrádal pro Evropana romantických momentů ať již to bylo sčítání hlasů při svíčkách a petrolejce, kdy členové komise seděli v kruhu na zemi a potýkali se s horou volebních lístků uprostřed, či doprovázení auta s členy komise a volebními dokumenty po ztemnělých polňačkách do okresního města. Třebaže voleb se zúčastnilo široké spektrum stran od levice včetně místních komunistů přes tradiční středové strany až po islamisty, podobně jako v jiných zemích rozvojového světa nešlo v nich o ideologické rozdíly a politologické nuance, ale o pragmatické záležitosti každodenního života dodávky elektřiny, ceny potravin, budování dopravní infrastruktury. Budoucnost je otevřená, nikoliv beznadějná Třebaže do voleb šlo množství nejrůznějších stran, nakonec se prakticky omezily na souboj dvou klíčových hráčů bangladéšské politické scény, to jest Bangladéšské národní strany (Bangladeshi Nationalist Party) a Lidové ligy (Awami League). V čele obou stran stojí ženy. Třebaže zrovna v muslimské zemi to může výrazně překvapovat, musíme si uvědomit, že obě pocházejí z nejvyšších kruhů a v podstatě naplňují pro jižní Asii typický způsob dynastické politiky, jak jej známe z Pákistánu, Indie a Srí Lanky. Předsedkyně Lidové ligy Sheikh Hasina je dcerou zakladatele Bangladéše Mudžíbura Rahmána (známého jako šejk Mudžíb) a masakr své rodiny při krvavém převratu v roce 1975 přežila jen díky tomu, že spolu se svou sestrou právě pobývala na studiích v Evropě. Tou druhou je vdova po rovněž zavražděném generálovi a pozdějším prezidentovi Zijáuru Rahmánovi Begum Khaleda Zia. Třebaže (a nebo právě protože) obě dámy silných charakterů i vizí pocházejí z vlivných rodin, které se nejvýrazněji zasloužily o samostatnost země i nastolení demokracie po odstavení posledního vojenského vládce Mohammeda Eršáda (ten je ovšem stále politicky činný jako předseda jedné z politických stran a poslanec parlamentu), nemají se zrovna příliš v lásce a navzájem se obviňují nejen z falšování voleb, ale dokonce z usilování o život. Jejich vzájemná animosita a konfrontace vedla k blokování parlamentu, nepokojům a prakticky k dysfunkci politického života země, kterou potom musely uvádět do pořádku úřednické vlády. Působení poslední z nich řada Bangladéšanů hodnotila s většími sympatiemi než chaosem poznamenanou parlamentní demokracii. Poslední volby však byly beze sporu nejkorektnější, jaké kdy Bangladéš dosud zažil. Pečlivou a dlouhodobě připravovanou registrací voličů za pomoci nejmodernějších informačních technologií se vyloučili fiktivní voliči a zároveň naopak řada těch skutečných voličů z nejzapadlejších oblastí poprvé dostala možnost legitimně hlasovat. Volby se obešly téměř bez násilností Volební účast přesahovala osmdesát procent a ve vztahu k politice leckdy cynický zápaďan mohl s údivem až dojetím pozorovat, s jakou vážností a důvěrou obyvatelé k volbám přistupují. a jak se shodují zprávy většiny pozorovatelských misí, proběhly transparentně a bez manipulací. Ve volbách s jasnou převahou zvítězila Lidová liga, zatímco Bangladéšská národní strana stejně jako islamistická strana Jamaat e-islami utrpěly drtivou porážku. Budoucnost země nakonec ovšem bude záviset nejen na tom, jak se domluví dvě nejsilnější veteránky zdejší politiky a zda budou s to odložit své volební animosity, ale i na mnoha faktorech globálního charakteru, vývojem klimatu počínaje a ekonomikou konče. Bangladéš je totiž opravdu zemí na misce vah. Na té jedné se nalézá přátelské a činorodé obyvatelstvo, úctyhodný šestiprocentní ekonomický růst a poměrně tolerantní a otevřená společnost. Na straně druhé výkyvy ekonomiky, pokles zájmu o jutu - zdejší hlavní exportní zemědělskou komoditu - a možný sociální neklid, jenž by nejspíše nabyl podoby náboženského extremismu. Především však pravidelné přírodní pohromy v podobě cyklónů a záplav, které úspěšně rostoucí ekonomiku každoročně stahují ke dnu. Navíc v případě krizového scénáře globálního oteplení by se záplavy v důsledku zvýšené hladiny moře v nízko položených příbřežních oblastech a deltách velkých řek mohly stát pohromou chronickou, která by miliony jejich obyvatel proměnila v uprchlíky a nadějnou budoucnost ve skutečnou noční můru nejen pro Bangladéš. Může-li mezinárodní společenství této zemi na její cestě pomoci, pak to není jen konkrétní solidarita a zvýšený zájem o její unikátní kulturu a způsob života, ale třeba také odstraňování celních bariér na globální úrovni a proměna dosud povýtce akademické debaty o globálním oteplování v konkrétní činy. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. 6

7 PROČ MIGRUJÍ OBYVATELÉ BANGLADÉŠE DO INDIE? Téma Migrace obyvatel patří k nejvýznamnějším procesům, které ovlivňují tvář světa v celé jeho historii bez ohledu na kontinenty či regiony. Migrační proudy představují důležitý socio-ekonomický indikátor společenských procesů, včetně demografických. Nicméně důvodů, proč lidé migrují, je pochopitelně celá řada. Článek se pokusí zaměřit na hlavní příčiny migrace obyvatel Bangladéše muslimské země s největší hustotou zalidnění - do Indie hinduistické země s druhou nejpočetnější populací na světě. Migrační procesy mezi Bangladéší a Indií Migrace obyvatel z dnešního státu Bangladéš (dříve Východní Bengálsko nebo Východní Pákistán) do Indie má dlouhou tradici, přinejmenším ještě z dob Britského impéria. Mezinárodní dimenzi těmto proudům dalo vyhlášení nezávislosti muslimského Pákistánu a hinduistické Indie v roce 1947. Vzhledem k neexistenci identifikačních karet (občanských průkazů) v obou zemích nejsou k dispozici žádné přesné statistiky umožňující stanovit počty migrantů překračujících každý den hranice. Navíc hranice mezi oběma státy jsou prakticky otevřené vzhledem k velkému množství říčních kanálů řek Brahmaputry i jejích přítoků a horských oblastí, a tak obyvatelé obou států se mohou téměř volně pohybovat tam i zpět. Paradoxně se tak všichni Bangladéšané stávají obyvateli-občany Indie, což prohlubuje tenze mezi oběma národy. Ty slabší se projevují u odlišného popisu situace na hranicích. Zatímco Bangladéšané zdůrazňují každodenní střelbu ze strany Indických ozbrojených sil na bangladéšské migranty (občasně doplněné o zprávy z médií), tak Indové si stěžují na nekonečné proudy muslimského obyvatelstva z Bangladéšanů zaplavujících indické pohraniční státy Ásám, Tripura a Západní Bengálsko. Podle některých odhadů dnes tvoří Bangladéšané již třetinu obyvatel Ásámu a indičtí geografové se obávají nadměrné spotřeby přírodních zdrojů v tomto státě (především půdy a vody). Robert Livernash se domnívá, že od 50. do poloviny 90. let minulého století se přistě- Většina obyvatel rizikových oblastí je nucena žít ve stanech. Foto: Robert Stojanov

Téma hovalo z Bangladéše do Indie 12-17 miliónů lidí. Zpráva Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2005 zmiňuje proudy migrujících Bangladéšanů, kteří žijí v blízkosti asámské hranice a každý den se shromažďují na železničních nebo autobusových stanicích Guwahati (Gauhati), hlavního města Ásámu, v naději, že zde najdou práci na indických farmách nebo stavbách. Tak vytvářejí největší denní pracovní trh v regionu. Indičtí úředníci vnímají tento druh migrace s obavami...známá Sjednocená osvobozenecká fronta Ásámu (ULFA), která od roku 1979 bojuje za nezávislost této provincie na Indii, soustřeďuje své útoky z poslední doby právě na migranty z Biháru (nejchudší indický stát) a právě Bangladéše. Místní obyvatelé, kteří obecně nejeví příliš zájmu bavit se o této skupině, je však považují za mafii, která spíše vybírá tzv. výpalné. a varují, že jakmile tito lidé najdou práci a zabydlí se zde, přijedou i jejich rodiny a trvale se zde usadí. Vzápětí začnou vyžadovat pracovní povolení a případně i potravinové lístky, které opravňují rodinu získat všechny druhy sociální pomoci. Podobné obavy vyjádřily nad environmentální a etnickou budoucností Ásámu i někteří autorem oslovení indičtí experti, kteří upozorňují na fakt, že migranti z Bangladéše mají relativně vysokou porodnost ve srovnání s místním obyvatelstvem. Stejně tak zmiňují jejich spotřebu dřeva v již tak velmi výrazně odlesněném Ásámu nebo půdy pro zemědělskou činnost, která se zpravidla získává opět odlesněním. V současné době se odhaduje, že Bangladéšané tvoří minimálně třetinu z cca 26 miliónů obyvatel této provincie. Není tak překvapující, že tyto nálady se snaží využít ve svůj prospěch různé militaristické skupiny ve snaze získat sympatie místních obyvatel na svou stranu. Například známá Sjednocená osvobozenecká fronta Ásámu (ULFA), která od roku 1979 bojuje za nezávislost této provincie na Indii, soustřeďuje své útoky z poslední doby právě na migranty z Biháru (nejchudší indický stát) a právě Bangladéše. Místní obyvatelé, kteří obecně nejeví příliš zájmu bavit se o této skupině, je však považují za mafii, která spíše vybírá tzv. výpalné. Nicméně nedávno však v Ásámu útočili i muslimští radikálové, kteří údajně mají základny v sousedním Bangladéši. Důvodem je právě ochrana muslimského obyvatelstva. Obyvatelé Bangladéše však nemigrují pouze do Indie, ale i na území Spojených států, Velké Británie a samozřejmě i do zemí Perského zálivu, Singapuru a Malajsie, kde hledají především práci, ale i vzdělání. Odhady z konce 90. let tak hovoří o třech milionech dělníků v zahraničí, kteří ročně zasílali více než 1,5 miliardy USD do země původu. Jaké jsou tedy základní příčiny migrace obyvatel Bangladéše? 8 Vesničané, kteří utíkají za prací do měst, se často živí jako rikšové. Foto: Robert Stojanov

9 Základní příčiny migrace Analýza literatury a terénní výzkum autora tohoto článku v Bangladéši a indickém státu Ásámu identifikovaly čtyři základní skupiny push faktorů, které hrají významné role v procesech rozhodování migrovat u obyvatel Bangladéše: 1. Ekonomické faktory v kombinaci s chudobou Ekonomické podmínky hrají nejvýznamnější roli v rozhodovacím procesu bangladéšských migrantů. Pracovní migrace v její dočasné, permanentní či cyklické formě je jednou ze strategií pro přežití nebo zvýšení kvality života. Hlavní oblasti, kam migranti směřují, jsou provincie Západní Bengálsko, Ásam a Tripura. Ve všech regionech se bangladéšští migranti usazují především v příhraničních oblastech a velkých městech s jejich okolím (především Kalkata a Guwahati-Gauhati). V Ásámu se však často jedná o venkovské oblasti v údolí Brahmaputry, kde nacházejí zemědělskou půdu, i když poněkud horší kvality bez finančních možností efektivního zavlažování. 2. Environmentální faktory Environmentální faktory v Bangladéši hrají pravděpodobně druhou nejvýznamnější roli při rozhodování zda migrovat, či nikoliv. Nicméně v některých regionech mohou být environmentální změny tou rozhodující příčinou migrace. Ve většině případů se jedná o přírodní...především však nedostatek pracovních příležitostí a půdy, časté přírodní katastrofy a vysoká hustota obyvatel, to vše v kombinaci s kulturními a historickými souvislostmi vytvářejí předpoklad pro existenci tzv. permanentní migrační atmosféry... katastrofy (např. povodně, hurikány), různé ekologické procesy (např. eroze půdy, zasolení půdy, říční eroze způsobující zánik ostrovů nebo břehů, sucho), výstavbu velké říční přehrady v jednom případě nebo nedostatek přírodních zdrojů (především pitné vody či vody na zavlažování, nedostatek zemědělské půdy). Některé z nich jsou lidskou činností způsobeny přímo, jako například použití špatných zemědělských technologií nebo výstavba přehrady, u některých však lidské působení je nepřímé, což je zrovna příklad změny klimatu. 3. Demografické faktory Bangladéš trpí nejvyšší populační hustotou na světě (bez městských států), jež dosahuje poměru více než 1000 obyvatel na čtvereční kilometr, vysokým populačním růstem a obecně velkým počtem obyvatel (154 miliónů), které dohromady způsobují nízký podíl obyvatel na rozloze zemědělsky využitelné půdy. Hlavní město Dháka (Dacca) s odhadovaným počtem 12-14 milióny obyvatel je doslova přelidněné obyvateli z venkova, kteří často žijí ve slumech. 4. Občanské nepokoje a vysoký stupeň náchylnosti ke konfliktům uvnitř společnosti Některé regiony v Bangladéši, především horské východní oblasti, jsou čas od času zasaženy občanskými konflikty a nepokoji. Nejznámějším takovým regionem je Chittagong Hill, kde žijí místní kmeny v permanentním konfliktu s centrální vládou a desítky tisíc z nich již emigrovaly do indického státu Tripura. Někteří se však již vrátili po podepsání příměří v 90. letech minulého století. Dalším permanentním, i když více skrytým konfliktem je občasná nevraživost mezi hinduistickou a muslimskou částí bangladéšské společnosti. Hinduisté, především ze západní části země, opouštějí Bangladéš a stěhují se do Indie. Tento migrační proud však není příliš masivní. První tři migrační faktory, především však nedostatek pracovních příležitostí a půdy, časté přírodní katastrofy a vysoká hustota obyvatel, to vše v kombinaci s kulturními a historickými souvislostmi vytvářejí předpoklad pro existenci tzv. permanentní migrační atmosféry v této společnosti na národní i mezinárodní úrovni. Nicméně podrobněji se zastavíme u environmentálních příčin migračních proudů, protože ty jsou v současné době velmi často zmiňovány, především v kontextu změny klimatu. Environmentální migrace Ačkoliv se přírodní zdroje, jako jsou pitná voda nebo půda, mohou zdát nevyčerpatelné, je v mnoha případech realita zcela opačná. Dlouhodobá devastace či zásadní změna životního prostředí nebo přírodní katastrofa můžou zásadně zasáhnout do života obyvatel daného území a tím je připravit o životně důležité přírodní zdroje, obydlí či obživu. Lidé v takto postižených oblastech jsou donuceni opustit své domovy a hledat obživu jinde, čímž vzniká proces environmentální migrace. Ke zhoršení stavu životního prostředí přitom může dojít lidskou činností (např. průmyslové havárie, výstavba přehrad, urbanizační procesy) i činností přírodních sil (např. záplavy, zemětřesení, hurikány), nejčastěji však kombinací obou (degradace půdy, změny srážkového režimu v důsledku změny klimatu). V každém případě je zhoršení stavu životního prostředí spojeno se ztrátou živobytí, a proto je velmi obtížné odlišit environmentální příčiny migrace od příčin ekonomických. Odborné studie zmiňují velké množství faktorů, které hrají roli v procesech migrace. Jejich množství nedovoluje přesné určení toho, jak velká část populace, případně jak velký populační růst či hustota obyvatel přispívá k degradaci životního prostředí a následné migraci obyvatel. Nicméně už jen přítomnost těchto faktorů indikuje oblasti, které jsou v ohrožení nekontrolovatelných migračních proudů. Jednou z takových oblastí je právě Bangladéš, odkud lidé neustále migrují do sousedních indických provincií Ásám, Tripura a Západní Bengálsko. Vliv změny klimatu? Relativně méně známým faktorem zůstává dopad změny klimatu na migrační proudy v této části světa, respektive jejich skutečný rozsah. I když mnohé studie zmiňují právě Bangladéš jako prominentní zdrojovou oblast environmentální migrace především kvůli změně klimatu, žádná z nich neuvádí konkrétní údaje či přesné dopady. I když metodologicky je to téměř nemožné, je zajímavé si všimnout výpovědí postižených obyvatel jihozápadní oblasti Bangladéše (provincie Khulna), kteří autorovi tohoto článku potvrdili, že hurikán Sidr z listopadu 2007 byl nejsilnějším a nejvíce destruktivním Téma

Téma hurikánem, který pamatují za poslední tři desetiletí. Negativní dopady změny klimatu na Bangladéš jsou poměrně často popisovány v literatuře i médiích. Mluví se především o větší intenzitě a častějším výskytu povodní i tropických cyklón a také zvýšení hladiny moře. Bangladéš je země, která má velkou část svého území s poměrně nízkou nadmořskou výškou. Změna klimatu se může projevit i nepravidelností srážek, na kterých je založeno živobytí velké části populace. I když současné výzkumy na toto téma jsou na počátku, obyvatelé postižených lokalit dále trpí sezónními povodněmi a hurikány různé intenzity....hurikán Sidr zasáhl v listopadu 2007 téměř polovinu země a zničil 550 tisíc hektarů pobřežních rýžových polí, čímž způsobil v Bangladéši nejhorší potravinovou krizi za několik desítek let. Již zmíněný hurikán Sidr zasáhl v listopadu 2007 téměř polovinu země a zničil 550 tisíc hektarů pobřežních rýžových polí, čímž způsobil v Bangladéši nejhorší potravinovou krizi za několik desítek let. Rýže se musela začít dovážet a její cena stoupla dvojnásobně, což nejvíce postihlo chudé obyvatele země. Celkový počet lidí zasažených cyklonem byl odhadován na 8,5 milionu, počet obětí se pohybuje kolem 3 500, dalších 40 000 lidí bylo zraněno. Mnoho přeživších se však nemá kam vrátit, protože bylo zcela zničeno 564 000 domů. Poškozeno bylo dalších 885 280 budov. Kromě zmíněného ještě zahynulo 1,25 milionu kusů dobytka. Místní nevládní organizace Rupantar (www.rupantar.org) sídlící v jihozápadním městě Khulna se snaží 10 zprostředkovat dostupnou pomoc obětem této přírodní katastrofy v nejvíce postižených oblastech. Jejich způsoby pomoci obsahují celou řadu metod, jedna z nich je i snaha prosadit výstavbu stabilních domů z cihel, které stojí na pevných pilířích. Dům by umožnil přežití lidem i drobnému zvířectvu a zachování základního majetku. Bohužel cena takového domu je 2 500 USD, což naprosto přesahuje možnosti místních obyvatel, ale bohužel i místních organizací a vládních institucí. Dokonce i zahraniční agentury prohlásily, že nejsou schopny za takovou cenu masově pokrýt potřebu v nejvíce ohrožených oblastech. Většina obyvatel tak musí spoléhat na stany, případně vlastní výstavbu, která vydrží do příchodu dalšího většího hurikánu. Další možností je migrace do některého z bangladéšských měst, především hlavního města Dháky. Vnitřní migrace V Bangladéši jsou masivní i migrační proudy probíhající uvnitř země. Více než 75 procent všech migrujících jsou tzv. vnitřní migranti, zbývající část jsou mezinárodní migranti, o nichž byla řeč výše. Nejsilnější vlna již tradičně probíhá mezi venkovem a městy, především Dhákou z důvodu největší šance pro nalezení práce. Většina migrantů zde vykonává podřadné práce či méně placená zaměstnání v textilním průmyslu (jehož produkty jsou vyváženy i do Číny kvůli své super nízké ceně), v domácnostech či jako řidiči rikš. Zatímco řidiči rikš jsou muži, tak 80-90 procent zaměstnaných v textilním odvětví tvoří ženy, celkem asi 1,8 miliónu pracujících v cca 3 500 malých a středně velkých továrnách. Realitou je, že většina z těchto nově příchozích rozšiřuje místní slumy. Závěr Pohyby migrantů hledajících nový prostor pro život a uplatnění jsou složitější než v minulosti. Na začátku 21. století již planeta nenabízí neobydlená území, která by byla vhodná pro masový příliv migrantů. Výsledkem tak mohou být konflikty s místními obyvateli nebo další environmentální katastrofy v důsledku zvyšujících se požadavků (tlaků) na životní prostředí. Mezinárodní úsilí by proto mělo směřovat k předcházení vzniku environmentálního napětí a řešit jeho případné důsledky rychle a efektivně. Prevence založená na systémech včasného varování, orientace rozvojových intervencí na projekty usilující o odstranění environmentálních příčin migrace nebo zabránění jejich eskalace (např. výstavba odolných obydlí), spolupráce zemí při snižování emisí skleníkových plynů představují příklady možných cest k řešení. Zároveň se tak ukazují obrovské problémy při jejich zavádění do praxe, což dokazuje příklad aktivity bangladéšské organizace Rupantar. Robert Stojanov Autor působí na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. V hurikány sužované Bangladéši se neziskové organizace snaží prosadit např. výstabu stabilních domů z cihel.foto: Robert Stojanov Pozn. Autor by chtěl poděkovat všem lidem, kteří mu byli nápomocni při jeho pobytu v Bangladéši a Indii, a popřát obětem přírodních katastrof i organizacím typu Rupantar mnohem osvícenější řízení velkých zahraničních rozvojových agentur a donorských vlád.

11 DIGITÁLNÍ PROPAST: NOVÁ NEROVNOST NEJEN V KYBERPROSTORU Je internetová síť demokratizačním prostorem nebo mocenským nástrojem, jenž slouží k dalšímu prohlubování globálních nerovností? Převratná změna ve všech oblastech našeho života - včetně způsobů, jakým se šíří informace, včetně změny v sociálních interakcích mezi lidmi, v obchodních praktikách, politice, médiích, vzdělávání, zábavě to je základní zkušenost většiny lidí ve věku globalizované modernity. Přelom tisíciletí přinesl přerod tradiční industriální společnosti v informační společnost 21. století. Tato změna s sebou přinesla i novou formu hluboké nerovnosti, jež se vytváří v kyberprostoru digitální propast (tzv. digital divide), jež odděluje chudé a bohaté na lokální, stejně jako na globální úrovni. Rychlost globální technologické a ekonomické transformace jen zdůrazňuje, jak naléhavě je třeba se tímto jevem zabývat a hledat způsoby, jak přemostit stále se prohlubující digitální propast. Zatímco pouze 6% světové populace hovoří anglicky, celých 81% webových stránek na internetu je v angličtině. Termín digital divide (digitální rozdělení/ digitální propast) se poprvé objevil v polovině 90. let minulého století. Digital divide vyjadřuje nerovnost ve vztahu k informačním a komunikačním technologiím (zkráceně ICT, jednoduše k počítačům a k internetu). Je to rozdíl mezi těmi, kteří mají přístup k ICT a zároveň je umí využívat a mezi těmi, kteří tento přístup a tuto schopnost nemají. Přístup a znalost, jež by umožnili ICT využívat, přitom ovlivňují nejrůznější faktory od demografických, geografických, ekonomických až po sociální a politickou situaci regionu. Digital divide může mít horizontální formu (rozdíly mezi státy nebo světovými regiony) a vertikální formu (rozdíly napříč stratifikovanou společností v jednom státu/oblasti). Digitální propast může mít geografický charakter, jež vychází z geografických rozdílů, ale také charakter sociální, jež představuje propast mezi tzv. informačně bohatými a chudými a jež může korespondovat např. s rozdělením země na průmyslové a zemědělské oblasti. V neposlední řadě může být také vyjádřením demokratické propasti, jejíž hranice určuje rozložení mocenských vztahů, a tedy i rozdíl ve schopnostech využít digitální technologie k participaci v politickém systému. Internet a společnost Jak vlastně internet ovlivňuje společnost je mocenským nebo demokratizačním nástrojem? Optimisté považují internet za demokratizační prostředek, který svým mobilizačním potenciálem umožňuje marginalizovaným skupinám ve společnosti vstup do politického systému a participaci v něm. Pesimisté prosazují přesvědčení, že internet je závislý na mocenských a vlastnických strukturách, upevňuje stávající mocenské vazby v systému a má tak mainstreamový efekt. Podle skeptiků totiž pouhé pronikání technologií do společnosti nestačí. Poukazují na roli, jež hrají další faktory, jako cena internetu nebo schopnost jej užívat. Upozorňují také, že na síti se nachází příliš mnoho informací, přičemž většina uživatelů se pohybuje především po známých adresách. Podle výzkumů tvoří až 80% navštívených stránek pouhých 0,5% z celkového počtu www stránek na internetu. Dalším důvodem k pesimismu je i komercionalizace sítí na obsah internetu má totiž dominantní vliv marketing, a tedy potřeby velkých korporací. Skeptiky i těšitele pak do určité míry smiřuje postoj třetí, podle něhož záleží především na prostředí, ve kterém se uživatelé/lky internetu nacházejí a ze kterého pocházejí. Internet tedy může některé rozdíly ve společnosti eliminovat, zatímco jiné prohlubovat. Předpoklady a prostředky vzniku digitální propasti Co konkrétně může určovat, jak se ICT v dané společnosti uplatní nebo neuplatní? Jde o kombinaci mnoha faktorů, jež mohou působit různě v závislosti na konkrétních podmínkách. Nelze přitom spoléhat ani čistě na tzv. technologický determinismus (podle něhož je využití technologie dáno čistě jejím charakterem, a je tedy nezávislé na prostředí, ve kterém se nachází), ani na sociální determinismus (podle něhož přijetí technologie a zacházení s ní předurčují pouze sociální charakteristiky dané společnosti). Vztah mezi technologií a společností je dynamický a mnohovrstevnatý; technologie, které mají společné charakteristiky, mohou být odlišné ve své materiální nebo kulturní funkci. Procentuální podíl obyvatel, jenž byli v roce 2008 připojeni k internetu. Sloupce ukazují podíl on-line uživatelů celosvětově. Zdroj: www.zook.info

12 Prvním rozhodujícím faktorem je kvalita infrastruktury (telekomunikací, hustota pokrytí kabely apod. ) i médií obecně, rychlost a kvalita připojení k internetu, dostupnost hardwaru a softwaru a jejich charakter. Kromě těchto předpokladů je však bariérou v přístupu k internetu také nedostatek základní zkušenosti s ním, chybějící znalosti a příležitosti technologii využívat. Předpokladem úspěšného proniknutí ICT do společnosti je přístup k ICT, jejich používání a schopnost aktivní práce s informacemi a obsahem. Zároveň je nutné si uvědomit, že teprve při dlouhodobé práci s internetem může díky Není tajemstvím, že v kyberprostoru své zájmy prosazují největší světové mediální korporace, jako např. Time Warner, Disney, Murdochova News Corporation a další. Není tedy vůbec od věci ptát se, jaký mají digitální technologie obsah a kdo jej určuje. jeho užívání dojít ke kvalitativní změně ve společnosti. Mnoho lidí např. v rozvojovém světě sice může získat přístup k počítačům a internetu v lokálních internetových kavárnách, výzkumy však ukazují, že lidé budou s největší pravděpodobností pravidelně užívat internet, pouze pokud k němu budou mít přístup ve svých domovech. K redukci digitální nerovnosti je nejen třeba mít přístup k PC, vliv má také obsah internetu, vzdělávací systém v daném místě, míra gramotnosti, schopnost pracovat s informacemi, třídit je, používat, analyzovat. Důležitou roli hraje také jazyk. Zatímco totiž pouze 6% světové populace hovoří anglicky, celých 81% webových stránek na internetu je v angličtině. Podle některých údajů bylo na Google napočítáno celkem 4.59 miliard webových stránek v anglickém jazyce, zatímco pouze 12.6 milionů stránek bylo v arabštině a 87.1 milionů v čínštině. Tato čísla jasně hovoří o jazykové, a tedy i kulturní hegemonii, která na internetu panuje. Další významný sociální faktor ovlivňující pronikání digitálních technologií do společnosti představuje také sociální kapitál uživatelů/lek (tedy jejich členství ve fyzických i virtuálních komunitách), politické zřízení v zemi (hrozba cenzury apod.), rozvinutost občanské společnosti, která nabízí cesty, jak participovat v politickém systému a sama má mobilizační potenciál, ale také instituce přítomné ve společnosti (z tradičních např. církev nebo odbory, z nových neziskové organizace). Demokratická propast, jejíž hranice určuje rozložení mocenských vztahů, je tedy i rozdílem ve schopnostech využít digitální technologie k participaci v politickém systému. Je nutné se tedy ptát, zda lidé vstupují nebo chtějí vstoupit do politického procesu a zda jim to daný systém umožňuje (např. cenzorské zásahy do kyberprostoru v Číně). Mimořádně důležitou otázkou a rozhodně ne jedinou, jež je aktuální i v našich podmínkách, je ta, zda jsou digitální kanály, jež jsou ve společnosti dostupné, cestou k participaci občanů, nebo jen komerční arénou. Není tajemstvím, že v kyberprostoru své zájmy prosazují největší světové mediální korporace, jako např. Time Warner, Disney, Murdochova News Corporation a další. Není tedy vůbec od věci ptát se, jaký mají digitální technologie obsah a kdo jej určuje. Mezi další faktory pak patří legislativa v dané zemi, telekomunikační politika, stupeň liberalizace trhu apod. V domácnostech většiny zemí třetího světa rapidně přibývá televizních obrazovek i satelitních antén (Fez, Maroko). Foto: Lenka Šafránková Pavlíčková

13 Celkem 5,5 miliard lidí na světě nemá v současnosti internetové připojení. Z celkového počtu 1 miliardy uživatelů, jich pak 81% sídlí ve dvaceti nejbohatších zemích z celkem asi 240 zemí světa. Digitální propast v globálním světě a možná řešení Celkem 5,5 miliard lidí na světě nemá v současnosti internetové připojení. Z celkového počtu 1 miliardy uživatelů jich pak 81% sídlí ve dvaceti nejbohatších zemích z celkem asi 240 zemí světa. USA například čítají pouhých 4,6% celkové světové populace, přitom zde ale sídlí 69% z celkového počtu uživatelů internetu na světě. Zatímco populace Afriky, světadílu s nejnižší mírou penetrace ICT ve společnosti, čítá cca 14% celkového počtu lidí na zemi, pouze 3% obyvatel tohoto kontinentu má přístup k internetu. V jižní Asii, ve které žije více než polovina z celkové světové populace, má k internetu připojení 8,9% obyvatel. Není tedy divu, že investice do ICT v rámci tzv. třetích zemí se stává stále výraznější prioritou OSN a dalších organizací, ale také polem pro reklamně výhodné charitativní projekty firem, jako je např. Microsoft. Vyšší investice do výzkumu digital divide a metod, jak tuto propast přemostit, je přitom hlavním požadavkem kritiků, kteří upozorňují, že fenoménu digital divide není stále věnována pozornost, jež by korespondovala s jeho důležitostí. Jak je totiž zřejmé, jde o jev, který je komplexně propojen s dalšími problémovými oblastmi, jako je např. životní prostředí nebo např. odliv mozků ze zemí, které uvízly v digitální propasti, do vyspělých států, a je tedy třeba jej komplexně řešit. Komerční zájmy technologických firem se odráží ve spirále neustálého dokupování softwaru a hardwaru a neustálého zastarávání již nakoupeného. Zásadní je tedy požadavek na vyšší technologickou přístupnost : větší kompatibilitu starých a nových hardwarů, důraz na opensource software (např. operační systém Linux namísto Windows), vzhledem k rychlému šíření televizních obrazovek do domácností v zemích třetího světa představuje další možnost např. set top box na připojení televize k internetu, potenciál představuje Web 2.0... Někteří navrhují zavedení univerzálního přístupu k telefonním linkám, založeného na regulacích (ne tedy na volném trhu), jejichž kritériem může být množství linek v závislosti na počtu obyvatel (např. v Ghaně by tak byl telefon v každé lokalitě o více než 500 obyvatelích); na vzdálenosti (např. Burkina Faso telefon na každých 20 km) a času (např. Jihoafrická republika telefon dosažitelný do 30 minut cesty). Inspirací konkrétních opatření může být indický model pro propojení zemědělských oblastí n-logue Communications, jež spočívá v budování levných kiosků s připojením na internet na principu levné bezdrátové technologie a efektivní organizace, a to v režii místních podnikatelů. Cena každého stánku činí cca 800 dolarů. Příkladem aktivit komerčních firem je nezisková organizace One Laptop per Child (OLPC), kterou založila taiwanská korporace Quanta Computer, největší světový výrobce notebooků. OLPC vyvinula speciální notebook (resp. tzv. subnotebook, který je menší a lehčí než klasic- DIGITÁLNÍ PROPAST PODLE REGIONŮ Severní Amerika a západní Evropa vysoká míra penetrace ICT zatímco ICT trh v severní Americe je kompetitivní (deregulace, volný trh), západní Evropa je pluralistická (důraz na veřejnou službu, regulace) výrazně nižší počet připojení k internetu v rámci EU mají Řecko, Španělsko a Portugalsko. Noví členové EU mají až o polovinu nižší počet připojení. Asijský a pacifický region nejnižší míra pronikání ICT: Východní Timor, Tádžikistán, Afghánistán, Nepál, Kambodža nejvyšší míra pronikání ICT: Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Jižní Korea, Hong Kong, Taiwan politická omezení - cenzura: Barma, Severní Korea, méně Čína, Vietnam, Singapur výjimečné postavení: Čína, Indie disponují vysoce centralizovanou mocenskou strukturou, takže pronikání ICT je nerovnoměrné (50% populace je on-line v průmyslových centrech, zatímco 0,5% procenta na zemědělských periferiích) Latinská Amerika méně digitalizovaná než Asie nejvyšší míra pronikání ICT: Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko, Uruguay, v karibské oblasti rozvoj díky turismu nejnižší: Bolívie, Ekvádor, Peru, Kolumbie, Haiti problémy: vysoká privilegovanost velkých ICT korporací, finanční nestabilita států, nízké vzdělání, nízká úroveň anglického jazyka, velké zemědělské periferie Střední Východ a severní Afrika nejvyšší míra pronikání ICT: Izrael, Bahrajn, Kuvajt, Katar zároveň však tyto oblasti poznamenávají problémy - např. V Bahrajnu jsou digitální média pod dohledem vlády, totéž se děje v Lybii, Ománu, Saudské Arábii, Íránu, Sýrii nejnižší míra pronikání ICT: Jemen, Alžír Subsaharská Afrika nejnižší míra pronikání ICT na světě, je zde pouhých 1,5% všech uživatelů internetu charakteristická je silná role nadnárodních korporací problémy: nedostatek finančních prostředků, nedostatek technologického a sociálního kapitálu, politická a ekonomická nestabilita, negramotnost, vysoké náklady na připojení Střední a východní Evropa míra pronikání ICT roste, ale dosud je situace nejasná, protože konsolidace stále probíhá ký notebook) XO-1 s cílem dosáhnout ceny 100 dolarů za notebook (aktuální cena zůstává na 199 dolarech). Počítač má být distribuován dětem v rozvojových zemích. To, že skrze počítačové technologie lze podporovat porozumění jiným kulturám, dokázal např. známý americký hudebník a producent Quincy Jones. Jeho nadace Listen Up podporuje vzájemné sdílení hudby mezi studenty v americkém Los Angeles a Jihoafrickou republikou. Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je socioložka a členka redakční rady časopisu PŘES.

Palestinsko-izraelský konflikt: na čí straně je pravda? 14 Pro následující dva rozhovory jsem zvolila možná poněkud provokativní titulek. Lze jednoznačně určit na čí straně je pravda? Palestinec Moath al-jabree a Valerie Dubová nabízejí dvě odpovědi na tutéž otázku. Konflikt mezi Palestinci a sionisty je jednoduše náboženský konflikt, protože Židé odjakživa věří, že Palestina je jejich země zaslíbená, jak je to napsáno v jejich svaté knize Tóře. Proč by jinak přišli do Palestiny? Hovoříme-li o válečném konfliktu, často se pídíme o vinících a obětech a s odstupem času s pomocí historického bádání možná nalezneme viníka a cítíme soustrast s oběťmi. Některé konflikty však trvají již několik generací a jejich studování je příliš problematické na to, aby se o něm dalo hovořit jako o nezaujatém. Málokdo zůstává neutrální a to, na čí straně je pravda, hodně záleží na úhlu pohledu. Dva z nich vám v tomto rozhovoru nabízím a rovnou připouštím, že pohledů existuje tolik, kolika lidí se palestinsko-izraelský konflikt nějakým způsobem dotýká. Stejné otázky jsem prostřednictvím emailů kladla dvěma lidem, kteří reprezentují odlišný pohled na věc. Pro autentičnost textu jsem se rozhodla do něj zasahovat minimálně. Odpusťte proto délku rozhovorů, věřím však, že jakékoli zkracování a mazání přebytečných vět by bylo jen na škodu a zkreslovalo by, co se mi oba lidé snažili říci. Prvním z nich je Palestinec Moath al-jabree, který se narodil v Hebronu 1. V současné době z důvodů politických změn v oblasti (kterou chápe jako izraelskou okupaci spojenou s vystavením zdi oddělující dvě území) žije v uprchlickém táboře mezi Hebronem a Betlémem. Protože Moath nepovažuje existenci státu Izrael za legitimní, hovoří o Izraeli v uvozovkách či případně používá slovo sionista. Nutné je poznamenat, že rozhovor s Moathem proběhl v angličtině, což mohlo způsobit, že některé myšlenky ztratily svůj původně zamýšlený význam. Druhou respondentkou je Valerie Dubnová z občanského sdružení Chalonot. Naposledy navštívila Izrael minulý rok v rámci programu Sar-El, kdy jako dobrovolnice na vojenské základně opravovala a kompletovala headsety do helem pro piloty a tankisty. Krátce po jejím návratu do České republiky propukla operace Lité olovo, během níž vůbec poprvé zažila skutečný strach o zdraví a život svých přátel, které si mezi vojáky na základně našla. Jak vnímáte palestinsko-izraelský konflikt? VD: Izraelsko-palestinský konflikt vnímám jako všechny konflikty podobného charakteru nechápu ho a nerozumím mu. Marně přemýšlím, proč ve 21. století stále existují místa, kde se lidé od samého probuzení musí strachovat o život svých blízkých i svůj vlastní, místa, kde celá rodina i několikrát denně chvatně vstává od jídla a utíká se za zvuku varovné sirény schovat do krytu. Přemýšlím, proč existují lidé, kteří se opásají výbušninou, nastoupí do autobusu plného nevinných civilistů a následně se v něm odpálí... A teď neztotožňuji první s Izraelci a druhé s Palestinci. Jen připomínám, co se za tím chladně znějícím a po tolika letech již opotřebovaným spojením izraelsko-palestinský konflikt pořád skrývá: strach, utrpení, nejistota. Je mi z toho smutno. Obdobné problémy se přirozeně vyskytují po celém světě, pouze o nich nevíme, nebo už je pro jejich dlouhé trvání ani nevnímáme. Konkrétně problematiku Izraele a Palestiny si ovšem beru osobněji, jelikož se o ni hlouběji zajímám a sympatizuji se státem Izrael, kde navíc žije mnoho mých přátel. M.al-J.: Konflikt mezi Palestinci a sionisty je jednoduše náboženský konflikt, protože Židé odjakživa věří, že Palestina je jejich země zaslíbená, jak je to napsáno v jejich svaté knize Tóře (jedná se o část Starého zákona označovanou též jako Pět knih Mojžíšových - pozn. red.). Proč by jinak přišli do Palestiny? Palestina je malá země. Čili pokud chtěli Židé pouze domov, mohli jít do jiných zemí, větších a bohatších. Jak je známo, OSN jim nabízela mnoho zemí před tím, než přišli do Palestiny. Např. Argentinu nebo Etiopii, ale oni tyto návrhy zamítli, protože chtěli jít do Palestiny, což značí, že konflikt je náboženský. Domníváte se, že argumenty OSN (z roku 1947) podporující vznik samostatného státu Izrael jsou oprávněné? M.al-J: Jistě. OSN nám nezaručila žádná práva. USA proti nám vždy využívá právo veta, i v případě, když nějaká země chce poslat do Palestiny vojenské síly, které by ochránily civilní obyvatelstvo. USA to však vždy neguje a nechává nás napospas sionistické armádě, aby nás volně, bez jakékoli ochrany, pozabíjela. VD: V první řadě si nemyslím, že má smysl více než šedesát let po vzniku Izraele diskutovat o tom, zda se tenkrát OSN neunáhlila. Stejně tak bychom se totiž mohli ptát po legitimnosti argumentů podporujících vznik arabského státu na území Judei. Tu, na rozdíl od výše zmíněných, ale nikdo nenapadá. Proč? Po druhé světové válce Evropu tížilo svědomí, kterému velmi levně ulevila, když dala zelenou samostatnému židovskému státu. Samozřejmě rozumím pocitu křivdy, kterou Palestinci cítí. Z jejich pohledu jsou trestáni, aniž se proti Židům provinili. Na druhou stranu sionistické snahy o obno- 1 Hebron je posvatné místo pro křesťany, muslimy i židy. Pobýval zde Abrahám (který je důležitý pro všechny tři náboženství) a má zde prý hrobku. To je důvodem sporů o Hebron, jež byly vyřešeny, když bylo město po několika nepokojích a vraždách rozděleno. Radikalní židé získali pro svou věc i Izrael a začali v oblasti stavět a osídlovat ji.

15 vení či vybudování nového židovského státu tu byly již před oběma světovými válkami. Území Palestiny kupodivu nebylo jediným místem, o kterém se uvažovalo (mimo jiné byla brána v potaz například Argentina či Uganda). Přestože o oprávněnosti biblického nároku na Svatou zemi lze pochybovat, považuji za logické, převážila-li tradice a myšlenka obnovy státu na území, kde již v minulosti existoval a kde Židé napříč staletími stále žili, byť v menšině. Sionisté začali s nákupem půdy, který dočasně přerušila první světová válka, a v roce 1947 bylo v jejich vlastnictví již 20% někdejšího britského mandátního území Palestiny. Dnes už se můžeme jen dohadovat, jak by to bylo dál, kdyby nezasáhla druhá světová válka. Hamas je námi zvolená vláda a věříme, že vše brzy vyřeší. Problém však tkví ve světovém mínění, které chápe Hamas jako teroristickou organizaci a nedává mu šanci dokázat, že je schopen skutečné vlády. Domníváte se, že snaha vytvoření a posléze udržení státu Izrael má politické, mocenské, náboženské či jiné ambice? VD: Ne, nic takového si nemyslím. Sionismus byl pouhou reakcí na evropský antisemitismus druhé poloviny 19. století. Vzniku státu Izrael tak předcházela prostá lidská potřeba místa, kde nikdo nezpochybňuje vaše základní práva a svobody. Druhá světová válka této potřebě dodala na naléhavosti, když došlo k zpochybnění samotného práva Židů na život. Nemám ráda používání holocaustu jako argumentu proti jakékoliv kritice Izraele, ale vznik tohoto státu je třeba chápat v jeho historickém kontextu, ke kterému pokus o vyhlazení celého národa jednoduše patří. Existence Státu Izrael přináší naději, že se nic podobného v budoucnosti nezopakuje. Stejně jako v předchozí otázce bych ráda dala podnět k zamyšlení: Jaké ambice naopak stojí za snahou o jeho zničení? M.al-J.: Jak jsem již řekl na začátku, vznik Izraele je čistě náboženská záležitost. A pokud se trochu podíváte zpátky do minulosti, uvidíte, kolikrát se Židé snažili naši zemi anektovat. Nyní se snaží zničit mešitu al-aksa (mešita al-aksa stojí v Jeruzalémě a po mešitě v Mekce je druhou nejdůležitější stavbou islámu, protože odtud podle tradice vykonal prorok Muhammad noční cestu do nebe - tzv. mirádž - pozn. red.). Ta mešita je náboženská stavba, tudíž jejich snaha ji zničit je nábožensky motivovaná agenda. Jak vnímáte situaci v Izraeli a Palestině po roce 2000, kdy naplno vypukla druhá intifáda? Případně, jak ji vnímají lidé z této oblasti? M.al-J: Bohužel, ta situace se neustále zhoršuje, nikoli však z důvodů intifády. Zhoršuje se z důvodu sionismu a světové politiky vůči nám. Intifáda je normální reakcí vůči jejich útokům. Všichni lidé zde jsou jako jedna ruka a intifáda je náš jediný způsob svobody. VD: Je těžké zaujmout stanovisko k tak brutálnímu násilí, které druhá intifáda představuje. Civilisté umírali na obou stranách v Izraeli při teroristických útocích v autobusech, kavárnách, restauracích, na diskotékách..., na palestinských územích pak při likvidování teroristů izraelskou armádou, pokud se nacházeli v blízkosti cílů. Ve všech ohledech druhou intifádu považuji za nesmírně tragické období, jehož následky izraelská i palestinská společnost nese dodnes. Nekompromisní izraelské protiteroristické operace prováděné jako reakce na sebevražedné útoky v izraelských městech přispěly k rostoucí radikalizaci palestinské společnosti, došlo k výraznému zdokonalení sebevražedných zbraní, mezi sebevražednými atentátníky se poprvé objevily ženy a děti... Izraelský vojenský hřbitov (Har Hertzel, Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová

16 Co podle Vás znamená pro civilní obyvatelstvo stavba nových židovských osad na sporných územích či územích hojně obývaných Palestinci? VD: Výstavba nových židovských osad na zmíněných územích je určitě problematická záležitost. Palestinci v ní vidí překážku pro vznik jejich vlastního samostatného státu a požadují, aby se izraelská vláda zachovala stejně, jako když řešila tutéž otázku v Pásmu Gaza, kde všechny židovské osady zlikvidovala. Izraelci naopak považují výstavbu nových židovských osad na celém území svého státu tedy i na Západním břehu za legitimní a přirozené. Přikláním se na stranu Izraelců. V první řadě neexistuje žádná dohoda mezi Izraelem a Palestinci, která by výstavbu a rozšiřování sídlišť zakazovala, jednak mi připadá nelogické požadovat likvidaci veškerého židovského osídlení na určitém území jen proto, že tam má v budoucnosti vzniknout samostatný palestinský stát. Žádný stát přeci není monolitický. Mohou-li žít v Izraeli Arabové, proč by nemohli v Palestině žít Židé? Taková úvaha ovšem předpokládá nanejvýš zodpovědný přístup a má-li být funkční, nesmí se židovské osídlení stát argumentem pro nemožnost vyhlásit na daném území samostatný stát Palestina ani pro jednu ze zúčastněných stran. Tím spíše, když celková plocha nově osídlených míst nedosahuje ani 3% z celkové rozlohy Západního břehu. M.al-J: Osady jsou součástí sionistické strategie, která se snaží dostat Palestince pryč z jejich domovů a měst. Je to jasné jako slunce na nebi. Jde to vidět v Jeruzalémě, Palestinská autonomní oblast (pásmo Gazy, západní břeh Jordánu, Golanské výšiny) a území státu Izrael k roku 2008. Zdroj: wikipedia.org Ramallahu a hlavně v Hebronu. Pod ochranou armádních složek v jejich plné spolupráci nás tito osadníci napadají každý den a boří naše domy a farmy. Myslíte, že současná vládnoucí strana premiéra Benjamina Netanjahu Likud přispěje k vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu? M.al-J: Ne, nemyslím si. Byl už jednou premiérem a nic neudělal. Mimochodem, Benjamin Netanjahu je jedním z nejextrémnějších sionistů působících proti Palestincům. Což je mimo jiné největší důvod, proč jej tolik voličů zvolilo. Znají totiž jeho názory a vědí, že se tvrdě postaví proti Palestincům. Myslím, že by si vaši čtenáři měli přečíst Ráda bych řekla, že věřím v ukončení izraelsko-palestinského konfliktu mírovou cestou, ale čím detailněji se s ním seznamuji, tím menší šanci tomu dávám. knihu, kterou napsal. Jmenuje se Místo mezi národy. Z této knihy se dozvíte o jeho ideologii. VD: Každá izraelská vláda si doposud kladla za jeden z prioritních cílů vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, tedy nepochybuji, že se o to pokusí i ta současná. Nynější premiér, kterému v Izraeli neřekne nikdo jinak než Bibi, podporuje vznik palestinského státu a je ochoten vzdát se Judeje, Samaří a Pásma Gazy v jeho prospěch při splnění určitých podmínek. Jedním z izraelských požadavků je samozřejmě ten, aby palestinská správa bojovala s terorismem. Premiér Netanjahu na začátku dubna tohoto roku prohlásil (a teď budu citovat zpravodajský web Arutz Sheva):...palestinští Arabové musí mít možnost vládnout si sami nad svými životy, ale neohrožovat naše. Co pro Vás představuje strana Hamas? Bude se snažit řešit situaci podle vás mírovými prostředky nebo paravojenským úderem? VD: Vývoj Hnutí islámského odporu, které známe pod zkratkou Hamas, je nanejvýše zajímavý. Hnutí vzešlo z Muslimského bratrstva pocházejícího z Egypta. Muslimské bratrstvo, které propagovalo přísné dodržování islámských pravidel, rozhodně nesledovalo politické cíle. Když jeho pobočka v Gaze založila charitativní organizaci, obdržela finanční příspěvek dokonce i od izraelské vlády. Nicméně dnes Hamas zcela oprávněně figuruje na nejednom oficiálním seznamu teroristických organizacích vydávaných některými státy. Jsou to právě členové převládající militantní části Hamasu, kteří nesou zodpovědnost za nesčetné útoky proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu a kteří vytrvale ostřelují jih Izraele z Pásma Gazy. Cíl Hamasu je jednoznačně definovaný jeho ideologickou chartou. Vzhledem k tomu, že jde o zničení Státu Izrael, a protože Hamas považuje teror za klíčovou složku své taktiky, nemůže být o mírovém řešení situace vůbec řeč. M.al-J: Hamas je námi zvolená vláda a věříme, že vše brzy vyřeší. Problém však tkví ve světovém mínění, které chápe Hamas jako teroristickou organizaci a nedává mu šanci dokázat, že je schopen skutečné vlády. Palestincům ani není umožněno zvolit si svobodně, koho chtějí. Konaly se volby a my si vybrali Hamas. Ale svět tomu

17 takto nechtěl, protože ví, že Hamas uspěje, stejně jako uspěl předtím a uspěje znova, alespoň v Gaze. Myslím, že vojenské řešení je ojediněle použitelný způsob a už i poslední možnost, jak vyřešit tento problém. Sionisté jinému způsobu řešení ani nerozumí. Sionisté rozumí pouze vojenskému jazyku, tedy krvi a násilí. Aneb, jak se říká v tom přísloví, klínem vyrážet klín. Myslíte, že konflikt se dá vyřešit mírovou cestou? Jaké jsou podle vašich zkušeností názory tamních obyvatel? M.al-J: My jsme s nimi tento konflikt zkoušeli vyřešit mírovou cestou. Oni však znova a znova porušovali všechny dohody, které s námi uzavřeli. Tak jsme mírovou cestu vzdali, protože izraelský lid nechce mír. Poslední průzkum mezi Izraelci ukázal, že více než 70 procent z nich podpořilo izraelský vojenský útok v Pásmu Gazy, čili si opravdu myslíte, že chtějí žít s ostatními lidmi v míru? VD: Ráda bych řekla, že věřím v ukončení izraelskopalestinského konfliktu mírovou cestou, ale čím detailněji se s ním seznamuji, tím menší šanci tomu dávám. Nejde jen o to, že mají kompromisu dosáhnout dvě strany, jejichž představy o výsledku jsou diametrálně odlišné. Na obou stranách totiž zároveň chybí vnitřní názorová jednotnost. Ani Izraelci ani Palestinci se nemohou shodnout v tom, co vlastně jsou ochotni tomu druhému nabídnout, ze kterých požadavků naopak nesleví. Mezitím pokračují teroristické útoky, snahy o účinná opatření... A vzájemné vztahy se ochlazují, vyhrocují a posunují do rovin, odkud možná jednou už nebude možné dohlédnout na jakýkoliv kompromis. Dobrým příkladem toho, o čem tu vlastně mluvím, byly mírové snahy v první polovině devadesátých let minulého století, za které obdrželi Jicchak Rabin, Šimon Peres a Jásir Arafat Nobelovu cenu míru. Mnozí tvrdí, že tehdy byli Izrael a Palestina za celou dobu existence Státu Posvátné místo dvou náboženství - Zeď nářků a mešita Al-Aksá (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová Izrael nejblíže mírovému řešení. Přesto se po sepsání tzv. Přechodné smlouvy na konci září 1995 zvedla vlna nevole proti čelním představitelům na obou stranách kvůli tomu, že byli ochotni na takovou smlouvu přistoupit. Arafata kritizovali nejen jeho odpůrci, ale i spolupracovníci, na Jicchaka Rabina byl dokonce spáchán atentát. Zemřel rukou náboženského sionisty pocházejícího z ortodoxní židovské rodiny. Izraelci přirozeně po míru ve své zemi touží, nicméně se velmi různí v názorech, jaké ústupky Palestincům jsou přípustné pro jeho dosažení. Pro názornost bych se vrátila ke smrti někdejšího předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina. Tomu se stala osudným právě vstřícnost vůči Palestincům a ochota vzdát se části území Státu Izrael v jejich prospěch. Část Izraelců to považovala za přijatelnou cenu za mír, část odsoudila Rabina jako zrádce a našli se i tací, Vzpomínám si na jeden obrázek, na němž po sobě střílejí voják IDF a příslušník Hnutí islámského odporu. Zatímco voják kryje vlastním tělem dětský kočárek, terorista jeho palbu opětuje dětským kočárkem kryt. Považuji to za nejlepší přiblížení skutečné situace v Pásmu Gaza. kteří jeho vraždu uvítali a kteří ji dodnes považují za událost, která zabránila výrazně horší tragédii. Co si myslíte o postupu izraelské armády v Pásmu Gazy na přelomu roku 2008/2009 (např. tzv. taktika litého olova)? VD: Operace Lité olovo byla adekvátní reakcí na neustálé porušování smluveného šestiměsíčního příměří a stupňování raketových útoků z Pásma Gazy v jeho závěru a po jeho skončení. Mimochodem, zmíněné příměří bylo poprvé porušeno jen několik hodin po jeho zahájení. Při rozhodování o zahájení vojenské operace v Pásmu Gaza nehrála hlavní roli ani tak zranění způsobená izraelskému civilnímu obyvatelstvu nebo škody na majetku, přestože byly značné. Především si musíme uvědomit, jak strašnému psychickému strachu jsou lidé žijící v těsné blízkosti Pásma Gazy za takových podmínek vystaveni. Neustálé obavy, strach, nepolevující stres. Něco takového dokáže trvale poznamenat dospělého člověka, natož pak křehkou psychiku dítěte, které zde vyrůstá. Že nešlo o unáhlený čin ostatně dokázal sám Hamas, když na pohrůžku vojenskou operací reagoval zcela netečně tím, že takhle Izrael vyhrožuje již tři roky. Není divu, že došlo na slova známého českého přísloví o džbánu a utrženém uchu. A já znovu obdivuji trpělivost, kterou stát Izrael projevil při snaze řešit tuto situaci mírově. V souvislosti s kritikou postupu izraelské armády v Gaze mne velmi popudily argumenty typu: Proč Izrael útočí na policejní stanice, univerzity, ba dokonce mešity, když údajně nejde o válku proti Palestincům?! Ráda bych všem, kteří se takto ptali, odpověděla. To proto, že se především jednalo o sklady zbraní a vojenská ústředí Hamasu. Další rozhořčenou otázkou, která často zaznívala, bylo: Proč je mezi mrtvými civilisty tolik mladých lidí? Smutnou pravdou je, že na území, kde 44% populace tvoří lidé mladší čtrnácti let, nejde naneštěstí o nic

18 překvapivého. Civilních obětí by navíc mohlo být mnohem méně, kdyby Hamas nepoužíval civilisty (děti a ženy přednostně) jako živé štíty, kdyby uměle nezvyšoval počet obětí tím, že lidem bránil opustit místa, která byla označena jako cíle bombardování. Zamyslete se sami, kolik znáte vojenských konfliktů, při kterých útočící strana rozházela nad územím nepřítele letáky v jeho jazyce, aby varovala civilní obyvatelstvo a umožnila mu včasné opuštění ohroženého prostoru. Izraelská armáda navíc uskutečnila téměř 90 000 telefonátů na mobilní telefony obyvatel Pásma Gazy a varovala je, že se blíží k jejich oblasti, kde bude útočit na teroristické cíle. Opravdu se takhle chová opovrženíhodný agresor? Zatímco v angličtině se hovoří o incidentu, při kterém přišli o život dva Izraelci a dva Palestinci, arabská verze zpravodajství přináší poselství o dvou Izraelcích a dvou šahídech, mučednících pro Alláha. Izraelské ozbrojené síly z anglické verze se v arabském znění mění na okupační vojska a tak dále a tak dále. M.al-J: Vojenský útok Izraele byl velký zločin. Přestože mají ty nejlepší zbraně, tak utrpěli velké ztráty, což značí, že bojují pro nic, protože bojují na území, které není jejich, a to jen za účelem zabíjení lidí, především pak dětí. Jsou to agresoři. V Palestině na to nemají právo. Co si myslíte o zprávě komisaře OSN Richarda Falka, která uvádí, že útok izraelské armády v pásmu Gazy byl protiprávní, porušoval lidská práva a naznačuje, že Izrael se dopustil válečných zločinů? (vydaná v březnu 2009) M.al-J: Ano, souhlasím s tou zprávou. Je to evidentní. Není nutné to dále rozvádět. VD: Osobně operaci Lité olovo schvaluji, tedy se zmíněnou zprávou samozřejmě nesouhlasím. Naopak ji považuji za naprosto absurdní! Zatímco odsouzeníhodné útoky na Izrael prováděné různými teroristickými skupinami i v období tzv. příměří se žádné odezvy ze strany OSN nedočkaly, oprávněná, předem inzerovaná a v rámci možností šetrná reakce je označena jako protiprávní. Neznepokojuje Vás to? Vzpomínám si na jeden obrázek, na němž po sobě střílejí voják IDF a příslušník Hnutí islámského odporu. Zatímco voják kryje vlastním tělem dětský kočárek, terorista jeho palbu opětuje dětským kočárkem kryt. Považuji to za nejlepší přiblížení skutečné situace v Pásmu Gaza, které nepotřebuje žádný další komentář. Pokud se někdo v tomto konfliktu dopustil jakýchkoliv zločinů, pak teroristé Hamasu, a to na Palestincích, jejichž zájmy tvrdí, že hájí. Jakou roli mají v informovanosti o palestinsko-izraelském konfliktu podle vás média? Zprostředkovávají relativně objektivní a neutrální reportáže? Jak je to v ČR a jak v Izraeli/Palestině? VD: Již poměrně dlouhou dobu vnímám rozličná média spíše jako nástroj propagandy a manipulace než zdroj objektivních informací. Je to přirozená obranná reakce na překrucování fakt a vytrhávání událostí z kontextu, kterých jsem byla svědkem na naší mediální scéně, ať už k ní docházelo ze strany těch, se kterými sympatizuji, nebo jejich odpůrci. A teď konkrétně vůbec nemluvím o izraelsko-palestinském konfliktu, přestože mne nedávno naprosto znechutil přístup některých novinářů k operaci Lité olovo. To se pak dozvídáme, odpusťte mi ten sarkasmus, o zlém a krvežíznivém Izraeli, jenž opět útpčí na nevinné Palestince, kteří, za moudrého použití svého obyvatelstva jako živého štítu, ostřelují jeho území s dobrými úmysly mírovými raketami. Nicméně si nedělám iluze o tom, že jinde je to ideální. Zvláště u takových kontroverzních témat se bude spíše pouze lišit míra zaujatosti vůči jedné či druhé straně. Co se role médií v Izraeli týká, organizace Palestinian Media Watch nedávno uveřejnila zajímavou zprávu o zpravodajské agentuře palestinských Arabů Ma an. Demonstruje, jak Ma an přináší poněkud odlišné infor- Bezpečnostní kontrola při vstupu do prostoru Zdi nářků (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová

19 mace v angličtině a arabštině. Zatímco v angličtině se hovoří o incidentu, při kterém přišli o život dva Izraelci a dva Palestinci, arabská verze zpravodajství přináší poselství o dvou Izraelcích a dvou šahídech, mučednících pro Alláha. Izraelské ozbrojené síly z anglické verze se v arabském znění mění na okupační vojska a tak dále a tak dále. Za mnohem větší zlo ovšem považuji způsob, jakým například stanice Al Aksa patřící Hamasu manipuluje s dětmi. Vkládá zbraně do rukou jejich oblíbených postaviček, které se následně prohlašují džihádisty bojující se zlotřilými sionisty a chránící děti Palestiny. Nakonec zazní výzva k tomu, aby se k nim děti připojily... K tomu už prostě nemám co dodat. M.al-J: Jak je známo, média mají velkou zodpovědnost poskytovat lidem pravdivý obrázek situace. Jak jsem ale měl možnost vidět v Evropě, média tam neukazují celou pravdu. Proto si většina Evropanů myslí, že Hamas je teroristická organizace a Palestinci že jsou agresoři. Z těchto zpráv pak usuzují, že sionisti mají na Palestinu nárok. To mě velmi zraňuje. Palestinská média jsou úplně jiná, ukazují nám, co se děje, což já osobně ani nepotřebuji vidět v televizi, protože to vidím na vlastní oči. TV kanál Al-Aksa je proto v Evropě a USA zakázán, protože lidé se nemají dozvědět pravdu. Ptal jsem se strýčka, proč na nás stříleli. On mi odpověděl, že to je tím, že jsem mladý a že se bojí, že až vyrostu, budu se dožadovat práva na svůj domov. Zažil/a jste někdy teroristický útok na území Izraele či Palestiny? M.al-J: Pokud se podíváte na Al-Džazíru, uvidíte, co s námi dělají. Když mi bylo pět let, jel jsem se svým strýčkem a jeho kamarádem v autě. U domu strýčkova kamaráda stála velká budova a na střeše byli vojáci. Z ničeho nic na nás začali střílet, ale díky bohu, zasáhli jen auto, asi pět centimetrů od místa, kde jsem stál já. Ptal jsem se strýčka, proč na nás stříleli. On mi odpověděl, že to je tím, že jsem mladý a že se bojí, že až vyrostu, budu se dožadovat práva na svůj domov. VD: Otázka je, co už/ještě označíme za teroristický útok. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi smála článkům, v nichž byly uváděny různé variace na zpravodajství typu arabští teroristé házeli kameny na projíždějící autobusy. Ve skutečnosti už to pak ale taková legrace není, tím spíše, když vzduchem začnou namísto kamenů létat zápalné lahve. Nicméně pokud bych měla mluvit o něčem, co bezesporu teroristickým činem je, pak by nešlo o zážitek můj, nýbrž důstojníka z vojenské základny, kde jsem pracovala. K útoku došlo na severu Izraele u hranic s Libanonem. Sebevražedný atentátník při něm vběhl do restaurace, kde téměř dvě desítky dětí oslavovaly narozeniny jednoho z nich, a uvnitř se odpálil, aniž tomu mohl kdokoliv zabránit. Místní obyvatelé byli na místě tragédie samozřejmě mnohem dříve než záchranáři. Vyprošťovali děti z trosek domu, poskytovali první pomoc těm, u kterých měla naději na úspěch... Úmyslně jsem vybrala tragickou událost z opačného konce státu, než by se v rámci tohoto rozhovoru předpokládalo. Bylo by naivní domnívat se, že Izrael sužuje pouze nevyřešený územní spor s Palestinci a útoky Hamasu. Jak vnímáte fenomén tzv. mučednických smrtí činěných v osídlených oblastech? A jak to podle Vás vnímají lidé, se kterými jste se setkali? VD: Mučednická smrt je opravdu nádherný eufemismus pro sebevraždu spojenou s masovou vraždou. Vyznavači islámu možná chápou smrt pro Alláha jako nejvyšší zásluhu, ale pro mne není ničím jiným než nebezpečným fanatismem, který stál život mnoho nevinných lidí. Navíc jsou mezi vyhledávači mučednické smrti až příliš často lidé, kteří se ocitli v situaci, z níž nemohou najít východisko, a kteří věří, že jim jejich oběť přinese šťastnější život na onom světě. Mučedníci? Rozhodně bych jim říkala jinak. O dětských mučednících se mi nechce ani zmiňovat. Lidé, se kterými jsem se na toto téma bavila, sebevražedné útoky přirozeně odsuzují. A to nejen proto, že jsou Židé a jsou tedy namířeny proti nim, ale právě proto, že jsou věřícími, pro něž má lidský život takovou cenu, že je kvůli jeho záchraně možné porušit kterékoliv z Božích přikázání. M.al-J: Obecně vzato, v našem náboženství je šahíd (mučedník) člověk, který byl zabit nepřítelem ve válce nebo zemřel, když jej napadl nepřítel. Jak na základě Vaší zkušenosti vnímají palestinskoizraelský konflikt civilní obyvatelé daného regionu (Palestinci i Izraelci)? M.al-J: Pro civilisty je ten konflikt obtížný, protože osadníci na nás útočí, útočí na náš majetek. Jsou pod ochranou své armády, takže mezi nimi a jejich armádou nevidím žádný rozdíl. Ani si nemyslím, že je nějaký rozdíl mezi civilním a vojenským konfliktem. Je to prostě konflikt. VD: Zatímco pro nás je poměrně obtížné přiklonit se na jednu či druhou stranu, Izraelci a Palestinci v tom mají většinou naprosto jasno a nepřipouštějí jakékoliv pochyby o oprávněnosti jejich požadavků na dané území. Dokáží vás zahrnout nespočtem argumentů, popřípadě vynesou jediný, ale s takovou razancí, že jste v tu chvíli přesvědčeni o jejich pravdě a navíc připraveni se zasadit o jejich věc. Nicméně pokud se vám podaří je vtáhnout do diskuse, poznáte, že jejich skutečný pohled na izraelsko-palestinský konflikt se liší od jedince k jedinci, přičemž zohledněny jsou nejrůznější faktory. Hlavní roli hraje především osobní zkušenost s terorem ze strany Hamasu, vliv má přirozeně také náboženství. Mnohé čtenáře možná překvapí, že na demonstracích proti existenci Státu Izrael mohou Židy vidět pálit izraelskou vlajku a mávat palestinskou ultraortodoxní. Ti považují sionistické hnutí za hřích, neboť se Židé v biblických dobách zavázali nevracet se do Země zaslíbené, dokud je zpět nepřivede Mesiáš, který obnoví židovský stát. Ale to zmiňuji spíše pro zajímavost. Důležité je, že většina Izraelců správně neklade rovnítko mezi Palestince a arabské teroristy. Uvědomují si možná lépe než sami Palestinci, že tím, kdo jim ve skutečnosti nejvíce škodí, nejsou Židé nebo Stát Izrael, ale právě teroristické organizace jako Hamas, které jimi bezohledně manipulují pro dosažení svých cílů a neváhají je použít jako živý štít. Radka Svačinková Autorka studuje religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

komentář 20 Bezpečnostní zeď oddělující židovské a arabské osídlení (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová Válka hluchých se slepými na úkor bezbranných Jeden z mála nesporných výsledků izraelské operace Lité olovo, k níž došlo na přelomu roku 2009, představuje výrazně posílené postavení hnutí Hamás v palestinské společnosti. Skutečnost, že organizace izraelský útok vůbec přežila, znamená, že se její politická pozice stala minimálně ve střednědobém horizontu takřka neotřesitelnou. Izraelská strana nedosáhla ani jednoho z deklarovaných válečných cílů: Nezajistila, že dojde k ukončení raketového ostřelování jejího území z Gazy ani nezpůsobila změnu režimu, o níž v průběhu operace začalo hovořit tehdejší izraelské vedení; co se týče druhého cíle, akce vedla dokonce k jeho přesnému opaku. Vítězný poražený Obě strany se na válku intenzívně připravovaly. Izrael zahájil výzvědnou a dezinformační kampaň směřující k detekci budoucích cílů a vyvolání falešného pocitu bezpečí mnoho měsíců před samotnou válkou. Hamás změnil centrum města Gaza v prostor protkaný léčkami, prošpikovaný výbušninami a podbudovaný tunely s cílem vnutit Izraelcům boj dům od domu ve stylu bitvy o Stalingrad či Groznyj také v řádu měsíců, nebo spíše let. Hamás v klasickém vojenském ohledu utrpěl porážku, když Izrael do centra města nevlákal a jeho vlastní ztráty během operace byly téměř o dva řády vyšší než protivníkovy, zatímco ty, které sám útočníkovi způsobil, pouze trojnásobně přesáhly počet obětí izraelské palby ve vlastních řadách; to však ve výsledku má asi takový význam, jako vzájemný poměr ztrát ve vietnamské válce, kde hnutí odporu ani v jediné klasické bitvě nezvítězilo nad intervenující americkou armádou neboli je to téměř bezvýznamné. Podobně akademické jsou přirozeně vůbec ne z hlediska příbuzných a blízkých vedlejších škod, ale z hlediska výsledku války, která je podle okřídlené Clausewitzovy zásady pokračováním politiky jinými prostředky spory o to, zda civilisté tvořili čtvrtinu až třetinu všech palestinských obětí, jak tvrdí představitelé Izraelských obranných sil (IDF), nebo naprostou většinu, jak uvádějí palestinské zdroje. Politicky je totiž v každém případě vítězem právě Hamás, jehož podpora kvůli velkému množství Izraelci zabitých civilistů ohromně vzrostla, zatímco izraelská vláda, která válku začala, již neexistuje a její hlavní představitelé přešli do opozice nebo do důchodu. Za těchto okolností je třeba se ptát, proč stát Izrael nepěknou, zbytečnou, ba kontraproduktivní válku vlastně