Československá a polská cesta k demokracii: význam vnitřních a vnějších faktorů.

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filosofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Michal Kohout Československá a polská cesta k demokracii: význam vnitřních a vnějších faktorů. Bakalářská diplomová práce Vedoucí bakalářské práce: Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D. Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 17. března 2010 1

Děkuji Doc. Mgr. Pavlu Šaradínovi, Ph.D. za vedení, rady a názory, které přispěly k napsání této práce. 2

OBSAH ÚVOD... 4 1. PROBLEMATICKÝ VZTAH KOMUNISTICKÉ STRANY K MOSKVĚ A VLASTNÍMU NÁRODU... 17 1.1. Československo... 17 1.2. Polsko... 21 2. OBZVLÁŠŤ NÁSILNÝ VÝKON MOCI KOMUNISTICKOU STRANOU... 25 2.1. Československo... 25 2.2. Polsko... 29 3. EXISTENCE SILNÉHO A VYSOCE ORGANIZOVANÉHO OPOZIČNÍHO HNUTÍ... 33 3.1. Československo... 33 3.2. Polsko... 36 4. ZÁVISLOST NA SOVĚTSKÉM SVAZU... 43 ZÁVĚR... 53 PRAMENY A LITERATURA... 57 PRAMENY... 57 Elektronické... 57 Tištěné... 57 LITERATURA... 57 ABSTRAKT... 61 ABSTRACT... 62 ANOTACE... 63 3

ÚVOD Pád středoevropských komunistických režimů a následný přechod místních států k demokratické formě vlády byl díky svému nenásilnému průběhu přijat velmi pozitivně a z počátku byl tento proces celkem pochopitelně jak v samotných středoevropských státech tak i v zavedených demokraciích poněkud idealizován. Právě pod dojmem tohoto pozoruhodného sledu událostí, při kterém nákladně vybudované sovětské impérium překvapivě a neuvěřitelně rychle zmizelo z mapy, mohli pozorovatelé celého procesu, zvláště pokud stáli na opačné straně železné opony, snadno zapomenout na velmi podstatný fakt. Tím faktem bylo, že středoevropská část tábora socialismu, která roku 1989 bez krveprolití nastoupila pomocí vyjednávání mezi špičkami režimu a opozice cestu k demokracii, byla z politického hlediska, pro někoho možná překvapivě, velmi heterogenní oblastí. Ačkoliv byly všechny nedemokratické režimy v této oblasti souhrnně označovány nálepkou komunistické, je zjevné, že se z mnoha důvodů výkon moci komunistickými stranami v Maďarsku a Polsku značně lišil od jednání jejich bratrských stran v Československu a NDR. Stejně tak se, často diametrálně, lišila síla, povaha a činnost hnutí, která se komunistickým stranám v těchto státech stavěla na odpor. Tyto rozdíly byly dány nepřeberným množstvím historických, sociálních a dalších okolností a jak dále v této práci uvidíme, postupem času spíše narůstaly, místo toho, aby mizely spolu s tím, jak v těchto státech pokračovalo údajné budování beztřídní společnosti. I zběžná analýza výše zmíněných odlišností nám odhalí, že právě režimy v Maďarsku a Polsku se tomu, co bylo ve státech východního bloku považováno za normu, v mnoha ohledech silně vymykaly. Na druhou stranu, režimy Československa a NDR lze počítat (samozřejmě s výjimkou určitých krátkých období jejich historie) k těm nejvíce ortodoxním. Fakt, že se všechny tyto režimy dočkaly ve stejnou dobu prakticky stejného konce i přes zmiňovanou odlišnost vnitřních podmínek jejich fungování, tak vybízí k otázce: Nebyly to vnější faktory tedy hlavně postupný úpadek sovětské moci, který vyvrcholil během Gorbačovovy éry které, spíše než aktivity opozičních skupin či postoje jednotlivých vlád, rozhodující měrou přispěly k jejich relativně bezbolestnému zhroucení? Tato práce se zabývá právě výše zmíněnou otázkou, nakolik se dá průběh procesu přechodu bývalých sovětských satelitů ve střední Evropě k demokracii vysvětlit převážně faktory, určujícími jejich vnitřní fungování, nebo zdali je třeba hlavní příčinu pádu těchto komunistických režimů hledat spíše v mezinárodní situaci. Cílem práce pak je pomocí komparace dvou odlišných středoevropských komunistických režimů, které však byly 4

odstraněny v podstatě ve stejnou dobu, mírovou cestou a za velmi podobných okolností, dát na tuto otázku odpověď. K naplnění tohoto cíle autor provedl komparaci fungování komunistických režimů dvou států, které se od sebe odlišovaly historickým postojem obyvatel ke komunistické ideologii, způsobem, jakým byl komunistický režim v daném státě nastolen, vztahem a loajalitou komunistické strany k Moskvě, ekonomickou výkonností, silou a složením opozičních hnutí a tím pádem i mírou násilí, ke které se byl daný režim nucen uchylovat, aby si udržel kontrolu nad obyvatelstvem. Těmito státy jsou Československo, jakožto zástupce ortodoxních komunistických režimů a Polsko, jehož režim by za ortodoxní šlo považovat jen stěží. Geograficky se tedy práce bude zabývat převážně těmito dvěma státy, přičemž v menší míře bude věnována pozornost dalším státům východního bloku s důrazem (hlavně ve čtvrté kapitole) na Sovětský svaz a jeho postoj k Československu a Polsku, aby bylo možno vysvětlit příčiny a podmínky vytvoření sovětského impéria v Evropě, stejně jako jeho konečného zhroucení. Časově se pak práce bude primárně zabývat obdobím, ve kterém se oba vybrané státy nacházely pod komunistickou vládou, avšak aby bylo možno vysvětlit některé charakteristiky obou režimů, bude se práce částečně zabývat i předcházejícím obdobím, kdy se utvářely zahraničněpolitické postoje Sovětského svazu a kdy komunistické strany Československa a Polska vznikly. Téma porovnání významu vnitřních a vnějších faktorů pro průběh pádu komunistických režimů Československa a Polska bylo zvoleno, protože se autor domnívá, že je tato problematika v současném celospolečenském diskurzu České republiky interpretována příliš jednostranně, právě ve prospěch významu vnitřních dějů. Nejlépe tento nedostatek dle autorova názoru dokumentuje dobře známý spor o to, zdali se o zdárný a nenásilný přechod k demokracii zasloužily spíše kruhy intelektuálů, otevřeně vystupujících proti režimu 1 nebo to byl postoj široké veřejnosti, která svou pasivitou postupně atomizovala společnost, co pro takový průběh přechodu vytvořilo předpoklady. 2 Ačkoliv autor nechce oběma stranám tohoto sporu upírat jejich (ať už jakkoliv velké) zásluhy, je toho názoru, že takováto interpretace celý proces nepřijatelným způsobem redukuje a (pravděpodobně účelově) zveličuje význam obou stran. Autor naopak zastává stanovisko, že vznik, vývoj a zánik komunistických režimů střední a východní Evropy je třeba vnímat především v rámci studené války, že je tyto režimy nutné vnímat jakožto instrumenty používané jednou mocností v konfrontaci s jinou. Jakožto instrumenty, které mimo kontext této konfrontace postrádaly opodstatnění své existence. 1 HAVEL, Václav: Byli jsme zbyteční? In: Václavhavel.cz, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=66_clanky.html&typ=html (1.1.2010) 2 KLAUS, Václav: 17. Listopad v českých dějinách. In: Klaus.cz, http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=mfbnp9mm6geq (1.1.2010) 5

Příčiny jejich zániku je tedy třeba hledat primárně ve faktorech, které byly logicky mimo dosah a kontrolu představitelů opozice, široké veřejnosti i zástupců jednotlivých režimů. Práce ověřuje následující hypotézu. Charakter a síla opozičních hnutí a komunistických režimů v Československu a Polsku neměly rozhodující vliv na průběh přechodu k demokracii. K jejímu prověření byla v rámci empiricko-analytického přístupu použita Millova metoda souhlasu (dále MMS). Tato metoda vychází z předpokladu, že pokud dva nebo více případů zkoumaného fenoménu mají společnou jednu okolnost, okolnost ve které se všechny případy shodují je příčinou (nebo efektem) daného fenoménu. 3 Autor si je vědom, že někteří odborníci přínos Millových metod pro sociální vědy zpochybňují, 4 přesto je však přesvědčen, že právě MMS je pro potřeby této práce prospěšná. Hypotézu je totiž možné ověřit i ukázáním, které z porovnávaných faktorů rozhodující význam neměly. Právě pro eliminaci možných příčin je MMS použitelná dobře a její původní formulaci lze proto upravit následujícím způsobem žádný faktor nemůže výsledek vysvětlit uspokojivě, pokud se nevyskytuje ve všech případech tohoto výsledku. 5 Jak už bylo řečeno výše, nejde zde o upírání zásluh různým aktérů, ale o to ukázat, že je chybou při interpretaci pádu porovnávaných komunistických režimů věnovat přílišnou pozornost jejich vnitřním dějům. Pro komparaci obou států byla zvolena celkem čtyři kritéria, která umožňují zhodnotit, jak významnou roli v rámci přechodu obou států k demokracii vnitřní a vnější faktory sehrály. Obecně je nutno poznamenat, že se tato práce z důvodu jejího omezeného rozsahu samozřejmě nemůže zabývat všemi detaily zpracovávané problematiky a pozornost tak bude věnována v první řadě rozboru nejvýznamnějších událostí, které zkoumané procesy utvářely a základním faktům, jejichž uvedení je pro pochopení těchto procesů nezbytné. První ze zmiňovaných kritérií je označeno jako problematický vztah komunistické strany k Moskvě a k vlastnímu národu, přičemž autor se v jeho rámci zabývá převážně historickým vývojem komunistických stran obou zemí a způsobem, jakým po dobu jejich existence probíhala interakce mezi nimi a vládou SSSR, jakožto vedoucí silou mezinárodního komunistického hnutí. Dále je pozornost věnována vztahu mezi oběma stranami a národy, v jejichž rámci působily. Toto kritérium je autorem řazeno mezi vnitřní faktory, protože se jak postoje daného národa ke komunistické ideji, potažmo ke straně, která ji národu hlásala, tak 3 SAVOLAINEN, Jukka: The Rationality of Drawing Big Conclusions Based on Small Samples: In Defense of Mill s Methods. Social Forces, 72, 1994, č. 4, s. 1217 1218. 4 LIEBERSON, Stanley: Small N s and Big Conclusions: An Examination of the Reasoning in Comparative Studies Based on a Small Number of Cases. Social Forces, 70, 1991, č. 2, s. 318 319. 5 SAVOLAINEN, J.: c. d.: s. 1218. 6

přístup, který místní komunisté k moskevskému vedení zaujímali, zakládal v první řadě na historické zkušenosti a vnitřních poměrech daného státu. Pro zkoumanou problematiku je toto kritérium považováno za podstatné, protože kvalita vztahu místní komunistické strany k vlastnímu národu stejně jako k zahraniční síle, jejíž autoritě byla podřízena, nutně musela mít pro stabilitu daného režimu zásadní význam. Špatné vztahy s moskevským vedením by danou komunistickou stranu například mohly označit cejchem nespolehlivosti a zajistit jí vyšší míru dohledu ze strany SSSR, případně stranu dovést k přímé roztržce s jejími sovětskými patrony a pokusu o získání širší nezávislosti v rámci východního bloku, v neposlední řadě by pak stranu mohly vést ke změně přístupu k opozičním hnutím ať už k větší benevolenci nebo větší tvrdosti. Vliv vztahu národa k jeho komunistické straně na stabilitu režimu je pak ještě zjevnější. Pokud by komunistická strana soustavně narážela na odpor (ať už ozbrojený nebo ne) ze strany lidu, byla by nucena svou vůli prosazovat s velkou tvrdostí a ještě více tak národ antagonizovat. V takovém případě by se logicky dalo očekávat, že se po oslabení režimu prostor pro jednání s opozicí zúží a jak představitelé režimu, tak opozice, budou náchylnější k násilným řešením. V případě, že bude komunistická strana národem vnímána pozitivně či alespoň tolerována, dá se naopak čekat, že svůj mocenský monopol bude schopna udržovat bez toho, aby se musela uchylovat k soustavnému násilí a útlaku velké části společnosti. V takovém případě bude možno očekávat, že pozice strany bude stabilní a režim se tak dokáže lépe vyrovnat i s případnými krizemi, ať už vnitřní nebo vnější povahy. Druhým kritériem je obzvlášť násilný výkon moci komunistickou stranou, zde autor sleduje míru, do jaké byl režim nucen udržovat populaci pod kontrolou násilnými prostředky, tedy například jak často byl režim nucen potlačovat otevřené projevy odporu, zda bylo k jejich zvládnutí nutné nasazovat armádu, jak často při represích umírali lidé atd. Ze zjevných důvodů je taktéž řazeno mezi vnitřní faktory. Je přitom nutné mít na paměti, že ačkoliv je používání násilí proti představitelům opozice jedním z charakteristických znaků všech nedemokratických režimů, je míra násilí, kterou takové režimy aplikují, velmi různorodá a odvíjí se mimo jiné i od problematiky, kterou se zabývá předchozí kritérium. Správně fungující nedemokratický režim pravděpodobně nepřipustí, aby jeho občané veřejně projevovali nesouhlas s jeho politikou či s jeho samotnou existencí, avšak je jistě velký rozdíl v tom, pokud je protirežimní demonstrace rozehnána policií pomocí vodních děl, slzného plynu a obušků nebo pokud je obdobná demonstrace rozehnána ostrou střelbou vojenských jednotek. Stejně tak je velký rozdíl v tom, jsou-li představitelé opozice bezdůvodně zatýkáni a podrobováni nepříjemným výslechům nebo pokud jsou někteří z nich čas od času tajnou 7

policií cíleně zavražděni. Dále je pak třeba rozlišovat situace, kdy režim násilně potlačuje opozici, která operuje v rámci občanské společnosti a situace, kdy je režim nucen vést otevřený boj proti ozbrojeným skupinám. Dalšími podstatnými proměnnými zde jsou vývoj intensity násilných akcí režimu v průběhu jeho existence, povědomí veřejnosti o těchto akcích a způsob, jakým na ně veřejnost reaguje. Ačkoliv autor nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat brutalitu, které se represivní složky obou srovnávaných režimů při bití demonstrantů a zatýkání představitelů opozice dopouštěly, budeme v rámci této práce za obzvlášť násilný výkon moci považovat používání extrémnějších prostředků po výrazně dlouhou dobu existence režimu (vzhledem k tomu, že se zvýšená míra násilí v úvodní fázi zavádění režimu dá logicky očekávat), jako je již zmiňovaná střelba do demonstrantů nebo cílené vraždy politických odpůrců. Je zjevné, že míra násilí, ke které je režim nucen pro udržení vlastní existence sáhnout, bude mít pro vnitřní chod státu dalekosáhlý význam. Dá se čekat, že vysoká míra násilí používaná režimem, zvláště jsou-li její projevy veřejnosti dobře známy, bude pro následný přechod k demokracii představovat problém, například přijde-li na přetřes otázka možného potrestání představitelů odstraňovaného režimu. Naopak pokud se režim dopouštěl násilí jen v menší míře a nebo jen proti úzké skupině disidentů, vyhlídky pro hladký přechod pravděpodobně budou lepší. Jako třetí kritérium byla vybrána existence silného a vysoce organizovaného opozičního hnutí, v tomto případě se autor zabývá odporem, který režimu kladlo obyvatelstvo a i toto kritérium je tedy řazeno k vnitřním faktorům. Sílu a míru organizovanosti opozičních hnutí, jejichž činnost v obou porovnávaných státech je zdokumentována velmi podrobně, budeme posuzovat na základě počtu občanů, kteří se do opoziční činnosti nějakým způsobem zapojovali, analýzou vnitřní struktury těchto hnutí a forem jejich činnosti, jejich vlivu na společnost, postavení, jaké si v rámci státu dokázala vydobýt, způsobu, jakým s režimem jednala atd. Zvláště podstatné v případě odporu proti komunistickým režimům je i sociální (či třídní) složení opozice, protože komunistický režim se na základě svých ideových pouček dokáže sice snadno vypořádat s kritikou přicházející z kruhů intelektuálů či představitelů režimu, který byl komunisty odstraněn, avšak mnohem komplikovanější problém nastane, pokud proti komunistům vystoupí sama dělnická třída. V závislosti na specifických podmínkách daného státu pak podobu opozičního hnutí může určitým způsobem ovlivňovat například i postoj a význam církve nebo historická zkušenost s odporem proti cizí nadvládě. Podoba opozičního hnutí je pro chod každého nedemokratického režimu velice důležitá mimo jiné proto, že samotnou svou existencí dokáže jednání režimu ve větší či menší míře ovlivňovat a nutit ho k reakci na svou činnost. Tato 8

reakce v zásadě může mít podobu represí nebo ústupků, přičemž obě dvě formy mohou ovlivňovat život celé společnosti. Je-li nedemokratický režim nucen čelit silné a dobře organizované opozici, dá se čekat, že bude jeho pozice postupně oslabována a jeho pád přijde dříve a bude probíhat jiným způsobem, než v případě režimu, který se po dobu svého trvání musel potýkat s výrazně slabší a méně organizovanou opozicí. Posledním, čtvrtým, porovnávaným kritériem je závislost na Sovětském svazu, zde se zaměříme na roli, kterou Sovětský svaz sehrál při vytvoření obou porovnávaných režimů, při udržování jejich existence a při jejich konečném zhroucení. Toto kritérium tedy bude pro účely práce chápáno jako vnější faktor. Pozornost bude věnována některým typickým rysům, které ovlivňovaly zahraniční politiku SSSR už od jeho vzniku, Stalinově koncepci poválečného uspořádání střední Evropy, sovětské vojenské doktríně a případům, kdy Sovětský svaz přímo či nepřímo intervenoval do vnitřních záležitostí Československa a Polska. Takto se autor pokusí zdokumentovat základní faktory, které určovaly postoje SSSR k oběma státům, ukázat na postupný vývoj těchto postojů spolu s dopadem, který na oba státy tento vývoj měl. Pomocí analýzy těchto faktorů uvidíme, zda by oba srovnávané režimy mohly bez aktivity SSSR vůbec vzniknout a zůstat bez jeho podpory u moci, či zda na vůli Sovětského svazu (a částečně i na spolupráci s ostatními státy východního bloku) jejich existence zcela závisela. Tento faktor má pro obsah práce zásadní důležitost, neboť právě s jeho významem pro průběh zhroucení obou komunistických režimů a přechod k demokracii budou předcházející tři vnitřní faktory poměřovány. Obecně můžeme říct, že v případě režimů, které byly vytvořeny a udržovány při životě vlivem cizí mocnosti se dá očekávat, že ztráta podpory této mocnosti (ať už k ní dojde z jakéhokoliv důvodu) pro ně bude mít fatální následky. Naopak od režimů, které jsou schopny stát na vlastních nohou se dá čekat, že boudou schopny přežít i ztrátu podpory jejich nejvýznamnějšího spojence. Práce je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly se každá v rámci svých dvou podkapitol zabývají popisem, analýzou a komparací obou režimů podle prvních třech výše zmíněných kritérií, aby bylo možno pomocí MMS zjistit, zdali některý z vnitřních faktorů, které uvedená kritéria reprezentují, mohl v procesu pádu režimu a přechodu k demokracii sehrát rozhodující úlohu. Každá z prvních tří kapitol je tedy dále rozdělena na dvě části, z nichž první se vždy zabývá Československem a druhá Polskem, přičemž účelem každé části je vždy zjistit, zdali zkoumané kritérium v případě daného státu pro účely MMS nabylo kladné nebo záporné hodnoty. První kapitola se v rámci posouzení problematičnosti vztahu obou komunistických stran k Sovětskému svazu a jejich příslušnému národu věnuje okolnostem jejich vzniku, 9

vývoji jejich postavení na domácí politické scéně a interakcí s vedením SSSR. V případě Československa je pozornost věnována například dopadu pátého sjezdu KSČ v únoru 1929 na její vztahy s kominternou a postoje k ČSR, vývoji postojů československé společnosti ke komunismu, interpretaci událostí roku 1968 a postojů KSČ v době normalizace. V případě Polska se pak kromě postojů, které ke komunismu zaujímala polská společnost, zaměříme například na likvidaci původní polské komunistické strany (KPP) a její následné obnovení během druhé světové války, na krizi z října 1956 a na dopady, které tato a další polské krize měly na vztah místních komunistů se Sovětským svazem. Druhá kapitola se soustředí na míru násilí, ke kterému se oba režimy pro zachování své moci nad obyvatelstvem musely uchylovat. Pozornost je zde tedy věnována v první řadě činnosti jejich bezpečnostních složek, způsobům, jakými byly oběma režimy využívány a analýze incidentů, které byly pro výkon jejich povinností v daném státě charakteristické. V části věnované Československu se budeme věnovat například násilí, které provázelo první roky budování režimu, Plzeňskému povstání či potlačení demonstrací proti okupaci v srpnu 1969. V případě Polska se též zaměříme na ozbrojený odpor proti nastolení komunistického režimu, který probíhal v podstatě už od roku 1939, na poměrně dlouhou řádku periodicky se opakujících sociálních bouří, které byl režim nucen potlačovat a samozřejmě také na stanné právo, které v Polsku trvalo mezi lety 1981 a 1983. Konečně třetí kapitola se zabývá posuzováním síly a míry organizace opozičních hnutí v obou státech, přičemž zde bude na československé straně pozornost věnována především Chartě 77, v případě Polska se zaměříme převážně na vznik a vývoj hnutí Solidarita, neboť právě tyto dvě uskupení lze považovat za reprezentativní, pokud jde o opozici v obou státech. Pozornost bude věnována i vlivu dalších aktérů, jako je například katolická církev. Poslední, čtvrtá, kapitola této práce, se bude zabývat vlivem vnějších faktorů, které jsou souhrnně zařazeny pod kritérium závislosti obou režimů na Sovětském svazu. Spíše než oběma porovnávaným státům je v této kapitole věnována pozornost zahraniční a vojenské politice Sovětského svazu, která, jak uvidíme, stála za vytvořením, udržováním i následným pádem jejich komunistických režimů. Oba srovnávané státy jsou zde vnímány převážně jako dvě víceméně sobě rovné součásti zahraničněpolitické a obranné koncepce Sovětského svazu, jejichž význam se měnil v závislosti na vývoji, kterým tato koncepce během studené války procházela. Z tohoto důvodu není tato kapitola dělena na československou a polskou část, ale význam závislosti obou režimů na vůli Sovětského svazu pro jejich nenásilné odstranění je zde posuzován společně ze spíše globálního pohledu na mezinárodní situaci. Pozornost zde bude v první řadě věnována vývoji způsobu, jakým představitelé SSSR vnímali důležitost 10

středoevropského prostoru pro zájmy a bezpečnost jejich vlastního státu, od konce druhé světové války, kdy se tato část světa dostala do sovětské sféry vlivu, až do přelomu 80. a 90. let, kdy Sovětský svat své pozice v obou srovnávaných státech opustil. Tématu komparace československého a polského komunistického režimu obecně ani komparaci příčin a průběhu jejich pádu není věnována příliš velká pozornost. Práce francouzské historičky Muriel Blaive Promarněná příležitost: Československo a rok 1956 6 srovnává dění v Československu a Polsku právě do událostí roku 1956 v Polsku a Maďarsku a zamýšlí se nad příčinami pasivity československého obyvatelstva a politického vedení v době, kdy v dalších středoevropských státech probíhaly první pokusy o odstranění nebo alespoň zmírnění sovětského vlivu. Přestože tato práce pokrývá jen poměrně krátké časové období, poukazuje na některé důležité trendy, které utvářely i další vývoj a je pro bližší pochopení problematiky jak polského tak československého komunistického režimu velice přínosná. Dílem, které porovnává oba komunistické režimy po celou dobu jejich existence je sborník Mezi dvěma transformacemi Československo a Polsko v letech 1947(1948) 1989 7 uspořádaný Janem Bruskim a kolektivem dalších autorů. Tato práce poskytuje komplexní pohled na fungování obou režimů a společenský vývoj, ke kterému za jejich trvání v obou státech docházelo. Pozornost je věnována všem podstatným aspektům politického, sociálního i ekonomického života a tento sborník tak může sloužit jako součást úvodu do studia problematiky obou režimů. Literatura mapující vývoj komunistického režimu jak v Polsku, tak v Československu je samozřejmě velice obsáhlá. Pro účely této práce se jako obzvlášť relevantní zdroj informací ukázal sborník sestavený autorkami Jane Leftwich Curry a Lubou Fajfer Poland s permanent revolution: People versus elites, 1956 to the present, 8 který velmi podrobně mapuje příčiny, průběh a dopady všech krizí polského komunistického režimu od roku 1956 až do jeho definitivního pádu. Příspěvky věnované jednotlivým krizím postihují danou problematiku ze všech podstatných úhlů pohledu, pozornost je věnována ekonomickým a sociálním kořenům periodicky se opakujících vystoupení polské společnosti proti režimu, stejně jako vlivu zahraniční situace na jednání opozice i režimních představitelů. Velmi dobře je dokumentován způsob, jakým komunistické vedení na jednotlivé krize reagovalo jak navenek, tedy průběh represí i podoba ústupků, tak i dovnitř komunistického aparátu. Stejně tak je 6 BLAIVE, Muriel: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956. Praha, Prostor 2001, 484 s. 7 BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) 1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, 237 s. 8 CURRY, Jane L. FAJFER, Luba (Edd): Poland s Permanent Revolution: People vs. Elites, 1956 to the Present. Washington, The American University Press 1996, 294 s. 11

detailním způsobem reflektován postupný vývoj polské opozice i poněkud nejednoznačná role katolické církve, která je v tomto sborníku interpretována spíše jako jakási třetí strana, sledující v rámci konfliktu komunistického režimu s opozicí do značné míry své vlastní zájmy. Z dalších prací věnujících se polskému komunistickému režimu je možno zmínit knihu britského historika Normana Daviese Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy. 9 Tato kniha mapuje celkové dějiny polského státu a její hlavní přínos pro téma této práce spočívá v obsáhlém popisu vývoje polského komunismu od jeho počátků v rámci socialistického hnutí až po pád komunistického režimu, stejně jako vývoje postoje, který ke komunismu a Sovětskému svazu zaujímala polská veřejnost. Z důvodu obrovského časového období, které práce pokrývá, se Daviesovi podařilo (i když místy poněkud stručně) obsáhnout všechny podstatné aspekty nastolení, existence a zániku komunistické vlády a to samé platí o vývoji a aktivitách opozičních sil. Kniha polského historika Andrzeje Paczkowkého Půl století dějin Polska 1939 1989 10 poskytuje velmi detailní pohled na vnitrostátní vývoj ve zpracovávaném období, přičemž mnoho aspektů polského politického života (např. protikomunistický odboj během a krátce po skončení druhé světové války, vznik a vývoj Solidarity nebo průběh stanného práva) jsou zde zpracovány do mnohem větší hloubky, než jak je tomu v případě Daviesovy práce. Stejně tak je zde velmi dobře reflektována úloha, kterou v polských záležitostech od vypuknutí druhé světové války sehrával Sovětský svaz a dopady zahraniční situace obecně. Tematika stanného práva je dopodrobna zpracována v knize Stan wojenny w Polsce: kalendaria wydarzeń 13 XII 1981 31 XII 1982, 11 která kromě velkého množství dobových dokumentů obsahuje stručné, ale velmi precizní shrnutí a zhodnocení všech podstatných událostí tohoto období sepsané historikem Antonim Dudkem. Dudkův úvod shrnuje všechna podstatná fakta o průběhu zásahu proti Solidaritě i jejím marným pokusům se státní intervenci bránit a přes svou stručnost tedy představuje ideální základ pro další studium této problematiky. Z další literatury zabývající se polským komunistickým režimem můžeme uvést knihu Ustrój komunistyczny w Polsce 12 Jakuba Karpińského, která kromě velmi podrobného popisu fungování režimu poukazuje mimo jiné na vzájemné ovlivňování, ke kterému docházelo jak 9 DAVIES, Norman: Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy. Praha, Prostor 2003, 481 s. 10 PACZKOWSKI, Andrzej: Půl století dějin Polska 1939 1989. Praha, Academia 2000, 381 s. 11 CHUDZIK, Wanda a kol: Stan wojenny w Polsce: kalendaria wydarzeń 13 XII 1981 31 XII 1982. Warszawa, Rytm 1999, 564 s. 12 KARPIŃSKI, Jakub: Ustrój komunistyczny w Polsce. Warszawa, Wydawnictwo WyŜszej Szkoły Przedsiębiorczości i Zarządzania im. Leona Koźmińskiego 2005, 336 s. 12

mezi československou a polskou opozicí, tak i mezi představiteli obou komunistických aparátů. Tematice ozbrojeného protikomunistického odporu v první fázi budování režimu se pak věnuje sborník sestavený Krzysztofem Komorowskim Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił Zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego, 13 který mapuje vývoj konfliktu jak mezi polskými a sovětskými partyzány, tak pozdějších střetů polského hnutí odporu s Rudou armádou a vojsky NKVD, přičemž detailní pozornost je věnována i politickému pozadí a následkům tohoto konfliktu. Práce tak díky interpretaci původních dokumentů a statistických údajů umožňuje rychlé proniknutí do dané problematiky. Díky svému zaměření přímo na odbojovou činnost navíc tento sborník přináší mnohem komplexnější pohled na věc, než je tomu u prací obecně se zabývajících dějinami polského komunistického režimu. Literatura zabývající se komunistickým režimem Československa je neméně rozsáhlá. Francouzský politolog Jacques Rupnik je autorem knihy Dějiny komunistické strany Československa: od počátků po převzetí moci, 14 která byla pro potřeby této práce velmi užitečná. Velmi podrobně jsou v ní reflektovány všechny aspekty vývoje KSČ, od změn sociální skladby jejího členstva až po veškeré ideologické posuny, kterými strana během zpracovávaného období procházela. Velmi užitečné pak jsou statistické údaje o vývoji členské základny i volebních výsledků v souvislosti s vnitřním vývojem strany. Zvláštní pozornost je též věnována analýze vztahu mezi KSČ a kominternou, včetně reflexe příčin a dopadů nejrůznějších roztržek, ke kterým mezi vedením mezinárodního komunistického hnutí a jeho československou částí došlo, přičemž způsob, jakým se KSČ s těmito roztržkami vždy vypořádala je velmi ilustrativní jde-li o otázku problematičnosti jejího vztahu k Sovětskému svazu. Problematice postavení a aktivit represivních sil v rámci československého režimu se věnují například Stanislav Procházka a Jiří Novotník v knize Vzpomínka po 40 letech: komunistický režim, sovětská okupace, normalizace jako okupační sovětizace: národní neštěstí, které by nemělo být zapomenuto. 15 Autoři zde obsáhle pojednávají o úloze Československé lidové armády (ČSLA) a dalších ozbrojených složek při ochraně režimu, před a po sovětské invazi, přičemž zvláštní pozornost věnují jak událostem ze srpna 1969 tak období občanských nepokojů v roce 1989. Stejně tak mapují i působení opozičních sil v rámci 13 KOMOROWSKI, Krzysztof (Ed): Armia Krajowa: Szkice z dziejów Sił zbrojnych Polskiego Państwa Podziemnego. Warszawa, Rytm 2001, 525 s. 14 RUPNIK, Jacques: Dějiny komunistické strany Československa, od počátků po převzetí moci. Praha, Akademia 2002, 284 s. 15 PROCHÁZKA, Stanislav NOVOTNÍK, Jiří: Vzpomínka po 40 letech: komunistický režim, sovětská okupace, normalizace jako okupační sovětizace: národní neštěstí, které by nemělo být zapomenuto. Brno, Tribun EU 2009, 242 s. 13

ozbrojených složek. Práce mnohé politické souvislosti reflektuje příliš povrchně, téma role ozbrojených sil v rámci československého režimu je však zpracováno kvalitně. Této problematice se, s důrazem na činnost StB, věnuje také historik Karel Kaplan v knize Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948 1956, 16 která taktéž umožňuje udělat si přesnou představu o činnosti československých bezpečnostních složek v době nejtvrdšího stalinismu. Z obou publikací je možno snadno odvodit základní rozdíly mezi tím, jak byl své bezpečnostní složky nucen používat polský a československý režim. Zmiňovaný historik Karel Kaplan se problematice komunismu v Československu věnuje dlouhodobě a i jeho další knihy lze stěží při zpracovávání tohoto tématu opomenout. Pro účely této práce se jako užitečná ukázala například kniha Kořeny reformy 1956 1968: společnost a moc ze série Kronika komunistického Československa, 17 kde Kaplan přináší podrobný rozbor dějů, které československý režim dovedly až k nejzávažnější roztržce se Sovětským svazem. Detailní pozornost je věnována všem podstatným oblastem, od ekonomiky po kulturu. Kniha tak jednak přináší materiál pro porovnání této situace s podobnými událostmi, ke kterým docházelo v Polsku, jednak umožňuje bližší pochopení fungování československého režimu. Obecnější pohled na dění v celé střední Evropě pak v přehledné formě podává kniha historika Jana Křena Dvě století střední Evropy. 18 Události relevantní pro tuto práci jsou zde sice často podávány velmi stručnou formou, pro usnadnění základní orientace ve zkoumané problematice je však tato kniha užitečná. Tématu protikomunistické opozice v Československu se věnuje například Vilém Prečan v knize Charta 77: od morální k demokratické revoluci 19 a trojsvazkové sérii Charta 77: dokumenty 1977 1989, 20 zpracované ve spolupráci s Blankou Císařovou, ve kterých přináší velké množství původních dokumentů týkajících se aktivit československé opozice. Právě tato dokumentace pak poskytuje vynikající materiál pro posouzení zásadních odlišností mezi povahou a organizační strukturou opozice v Československu a Polsku. Pokud se jedná o literaturu zabývající se rolí Sovětského svazu v záležitostech středoevropských komunistických režimů, je nutné zde uvést především dvě knihy které pro tuto práci měly mimořádný význam. První z těchto knih je The Collapse of Soviet Military 21 16 KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948 1956. Brno, Doplněk 1999, 289 s. 17 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956 1968. Brno, Barrister & Prnicipal 2008, 828 s. 18 KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha, Argo 2005, 1109 s. 19 PREČAN, Vilém (Ed): Charta 77, 1977 1989: od morální k demokratické revoluci. Bratislava, Archa 1990, 525 s. 20 PREČAN, Vilém CÍSAŘOVÁ, Blanka: Charta 77: Dokumenty 1977 1989, Díl I: 1977 1983. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, 595 s. 21 ODOM, William E.: The Collapse of Soviet Military. New Haven, Yale University Press 1998, 523 s. 14

z pera amerického autora Williama E. Odoma. Toto dílo mapuje vývoj všech aspektů ozbrojených sil a vojenské politiky Sovětského svazu od jeho vzniku až po jeho rozpad. Její přínos pro téma zpracovávané v této práci spočívá v první řadě ve velice detailním popisu vývoje vojenské doktríny SSSR, která byla ovlivňována jak ruskou historickou zkušeností, tak interpretací komunistické ideologie a zájmů Sovětského svazu, prováděnou každým ze sovětských vůdců. Odom, který měl díky své službě v armádě USA a ve zpravodajské službě NSA přístup k velmi přesným informacím o vývoji v sovětských ozbrojených silách a politice, zde na základě analýzy rozsáhlé dokumentace a osobních rozhovorů s přímými aktéry tohoto vývoje velmi přesvědčivě dokumentuje, jaký význam Sovětský svaz, dlouhodobě očekávající konfrontaci s táborem kapitalismu, přikládal udržení kontroly nad svými středoevropskými satelity (podobně pohled SSSR na své spojence reflektuje např. David A. Lake v článku Beyond Anarchy: The Importance of Security Instituions 22 ). Stejně tak jasně ukazuje, jak se na základě Gorbačovova odmítnutí nevyhnutelnosti střetu východního bloku se státy NATO a jeho snahou o ekonomické reformy důležitost střední Evropy v rámci sovětské bezpečnostní koncepce koncem 80. let vytratila. Druhou knihou reflektující tematiku sovětského vlivu na středoevropské státy je Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years 23 českého historika Vojtěcha Mastného, která, jak vyplývá z názvu, pojednává o úvodním období studené války, kdy bylo sovětské impérium ve střední Evropě vytvořeno. Mastný na základě analýzy historické zkušenosti ruského národa, průběhu prvních let existence komunistického režimu v Rusku a později v SSSR, dopadu událostí druhé světové války a Stalinových charakterových vlastností dochází k závěru (ke kterému ostatně ve svém Dlouhém telegramu 24 došel už George Kennan), že jedním ze základních rysů sovětského režimu byla až chorobná nejistota a strach z překvapivého napadení. Udržování sovětského vlivu na Československo, Polsko a další státy je pak interpretováno jako důsledek snahy o vytvoření jakéhosi obraného valu mezi Sovětským svazem a jeho nepřáteli. Vývoj východního bloku od vzniku až k jeho rozpadu v knize Jiná Evropa 25 velmi dobře mapuje již zmiňovaný francouzský politolog Jacques Rupnik. Jeho kniha ukazuje, jak se historická zkušenost jednotlivých středoevropských národů projevovala na jejich postojích 22 LAKE, David A.: Beyond anarchy: The importace of security institutions. International security, 26, 2001, č. 1, s. 129 160. 23 MASTNY, Vojtech: The Cold War and Soviet Insecurity: The Stalin Years. New York, Oxford University Press 1996, 285 s. 24 KENNAN, George F.: The Long Telegram. In: The George Washington University, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/documents/episode-1/kennan.htm (23.1.2010) 25 RUPNIK, Jacques: Jiná Evropa. Praha, Prostor 1990, 341 s. 15

ke komunistické ideologii a Sovětskému svazu, což pro účely této práce bylo velmi důležité. Jeho rozbor vývoje jednotlivých komunistických režimů ve střední a východní Evropě, který neopomíjí sociální, kulturní, ekonomické ani zahraničněpolitické aspekty zároveň představuje užitečný materiál pro každého, kdo se komparací těchto režimů chce zabývat. Nakonec je ještě namístě zmínit knihu Tonyho Judta Postwar: a history of Europe since 1945, 26 která se souhrnně zabývá dějinami Evropy po druhé světové válce a pochopitelně věnuje mnoho prostoru problematice východního bloku, včetně Československa a Polska, jejich vnitřního vývoje i jejich vztahů se Sovětským svazem. Přes značný rozsah zpracovávané problematiky, je takřka všem evropským státům věnována rozsáhlá pozornost. Stejně tak je reflektován velmi kvalitně i vývoj konfrontace východního bloku se státy NATO v rámci studené války. Díky své obsáhlosti a vynikajícímu zpracování může tato kniha posloužit jako jeden ze základních zdrojů pro zřejmě jakoukoliv práci zabývající se poválečnou Evropou. Účelem této práce je přispět do diskuse o příčinách pádu srovnávaných komunistických režimů a zdůraznit roli, jakou v jejich existenci i konečném odstranění sehrály vnější faktory, které obyvatelé Československa a Polska mohli pouze přijmout a využít, nikoliv ovlivnit. Tato určitá bezmocnost nad vlastním osudem ostatně není v dějinách střední Evropy nikterak novým jevem, za jehož důsledky se obyvatelé této oblasti nemají důvod stydět a zakrývat ho mýty o přehnaném významu svých snah změnit běh dějin. 26 JUDT, Tony: Postwar: a history of Europe since 1945. London, William Heinemann 2005, 878 s. 16

1. PROBLEMATICKÝ VZTAH KOMUNISTICKÉ STRANY K MOSKVĚ A VLASTNÍMU NÁRODU 1.1. Československo Pro správné posouzení tohoto kritéria bude nutné věnovat pozornost rozsáhlému souboru skutečností, které nám ukáží, jakou pozici komunistická strana v politickém či společenském životě daného národa zastávala a jakou podobu v průběhu času měly její vztahy se Sovětským svazem. V této kapitole tedy pokryjeme relativně dlouhý časový úsek, nicméně věnovat se budeme převážně vývoji po druhé světové válce. V případě Československa se dá říct, že dělnické hnutí mělo v národním vědomí dlouhou a pozitivní tradici, která sahala hluboko do 19. století. Jakožto silně industrializovaná oblast tehdejšího Rakouska-Uherska ostatně západní část území budoucího československého státu poskytovala pro rozvoj dělnického hnutí a levicového smýšlení obecně ideální podmínky. České dělnické hnutí sehrálo důležitou roli v procesu národní emancipace a většina národa neměla důvod se proti němu z historických důvodů nějak výrazně vymezovat. 27 Přestože se v zásadě internacionalistické přesvědčení českých socialistů, které je z počátku vedlo ke snaze o zachování mnohonárodního státu, 28 někdy dostávalo do konfliktu s více nacionalistickými elementy společnosti, postavili se nakonec, ač neochotně, za požadavek samostatnosti. 29 V prvních letech existence samostatného Československa pak, díky nacionalistickému nadšení, nebylo pro prosazování komunistických myšlenek mnoho prostoru. Naopak však v Československu, dost možná díky minimálnímu historickému kontaktu a potřebě hledat protiváhu německého vlivu, přetrvával kladný vztah k Rusku, který byl pro českou společnost dlouhodobě typický. 30 KSČ, která vznikla v květnu 1921 následkem rozkolu v sociální demokracii na konci předchozího roku, se pak stala reprezentantem těch, kteří po vyprchání úvodního nadšení (pokud jej vůbec kdy sdíleli) zjistili, že jim podmínky meziválečného Československa nevyhovují. Československo zůstalo po celé meziválečné období ke KSČ vysoce tolerantní i přes nebezpečí, které tato strana pro jeho zřízení bezpochyby představovala. KSČ tedy nejen zůstávala legální, ale těšila se 27 KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 1914. Praha, Argo 1996, s. 244 245. 28 KŘEN, J.: c. d., s. 282. 29 Tamtéž, s. 347 348. 30 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 38 39. 17

i neobvykle vysoké veřejné podpoře. 31 Strana tak byla na počátku své existence silně nehomogenním uskupením, které sdružovalo jak dělníky, nespokojené se svým společenským statusem, tak zástupce nejrůznějších menšin, které činnost ve straně vnímaly jako prostředek k prosazování svých národnostních zájmů. 32 Právě v tomto období, které ukončila až bolševizace strany v letech 1928 1929, provázely vztahy KSČ a Sovětského svazu určité obtíže. Ty byly vyvolávány jednak ideovými neshodami mezi Šmeralovým vedením a komunistickou internacionálou (KI) ohledně způsobu, jakým bylo v československých podmínkách výhodné usilovat o moc, jednak přístupem, který měla KSČ k československému státu zaujímat. Šmeralova koncepce, kladoucí důraz na volební boj a specificky národní cestu ke společenským změnám, byla nakonec v souladu s přáním Moskvy označena za pravicovou úchylku a strana se pod Gottwaldovým vedením začala připravovat na násilné převzetí moci. 33 Tato změna kurzu vedla k významnému zmenšení členské základny a rozchodu velké části inteligence s komunistickou stranou. Nicméně i přes pokračování občasných sporů, převážně ideového rázu, KSČ zůstávala svým zahraničním nadřízeným zcela loajální a neváhala své stanovisko podle přání Moskvy měnit, případně se i zbavovat členů, kteří se moskevskému vedení znelíbili, jak ukázala například tzv. Guttmanova aféra. 34 I přes zmíněné komplikace však byla KSČ po celé meziválečné období schopna zůstat významnou společenskou silou, se kterou se v meziválečném Československu muselo počítat. Během druhé světové války KSČ v Moskvě vytvořila paralelní mocenské centrum, do značné míry představující alternativu oficiální exilové vlády v Londýně. I přes značný potenciál ke konfliktu mezi těmito dvěma centry, který jak uvidíme později, byl ve stejnou dobu charakteristický pro vývoj v Polsku, byly však jejich vztahy v zásadě dobré. Prezident Beneš, traumatizován mnichovskými událostmi, byl spolupráci se Sovětským svazem nakloněn, zatímco Sovětský svaz mu v mnoha důležitých otázkách vycházel vstříc. 35 Od roku 1943 si pak KSČ jednáním s Benešem zajistila velice vlivnou pozici a sama exilová vláda byla silně nápomocná v zařazování Československa do Sovětské sféry vlivu, protože to považovala za vhodné řešení, což odrážel i první poválečný vládní program. 36 Československo o svém příklonu k Sovětskému svazu tedy rozhodlo v zásadě dobrovolně a dlouho před tím, než k němu dorazily jednotky Rudé armády. 31 V meziválečném období nebyl pro KSČ problém získat v parlamentních volbách přes 10% hlasů. BRADLEY, John: Czechoslovakia: External Cisis and Internal Compromise. In: BERG-SCHLOSSER, Dirk MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919 39. New York, St. Martin s Press 2000, s. 101. 32 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 55 56. 33 KŘEN, J.: c. d., s. 402. 34 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 103. 35 MASTNY, V.: c. d., s. 21 22. 18

V prvních poválečných letech se v Československu naplno projevily výše zmiňované faktory pozitivní vztah k Rusku spolu s obecně převládajícími levicovými názory přispěly k rozšířenému přesvědčení, že se předválečný politický systém přežil a je třeba ho nahradit socialistickým zřízením a orientací na Sovětský svaz. 37 Komunisté na základě předchozích dohod ovládali většinu klíčových institucí a jejich pozice ve státě byla takřka neotřesitelná. K vystoupení z února 1948 je spíše než obavy z domácích protivníků dotlačil mezinárodní vývoj, který vyžadoval jasné vymezení frontové linie mezi oběma stranami začínající studené války. 38 Po úplném převzetí moci se KSČ opět projevovala jako zcela loajální spojenec Sovětského svazu, jehož požadavky, ať už šlo o likvidaci soukromého sektoru, kolektivizaci zemědělství, masivní rozvoj těžkého průmyslu a zbrojní výroby či pořádání politických procesů, byly bezpodmínečně plněny i přes velmi negativní dopady na ekonomiku státu. 39 Právě ekonomické oslabení, vyvolané prosazováním sovětských záměrů, pak během 60. let vztahy Československa a Sovětského svazu na čas destabilizovalo. 60. léta byla v Československu ve znamení deziluze. Projevy nespokojenosti se objevovaly například už v souvislosti s měnovou reformou z roku 1953. V době destalinizace a hlavně bouří roku 1956, které zachvátily sousední Maďarsko a Polsko, však byla KSČ příjemně překvapena pasivitou a konformitou československého obyvatelstva a Praha zůstávala nadále oporou stalinismu. 40 V 60. letech však kvůli kombinaci generační obměny, národního hnutí na Slovensku a rostoucích ekonomických potíží už v Československu došlo k tlaku na společenské změny. 41 Tento tlak však primárně nebyl motivován snahou o likvidaci stávajícího režimu, jehož výhody oproti kapitalismu značná část společnosti nadále uznávala, 42 ale hlavně snahou o jeho zefektivnění, která se, podobně jako o dvacet let později v případě perestrojky, vymkla z rukou. 43 O mnohém vypovídá například Dubčekova neochota povolit obnovení sociální demokracie, častá varování před pravicovými silami, okamžitá kapitulace bez ohledu na lidovou podporu i fakt, že po zbytek života vysvětloval události roku 1968 jako velké nedorozumění. 44 Zásadní změnu tedy, jak se zdá, skutečně provést nechtěl. 36 RUPNIK, J.: Dějiny komunistické strany Československa, s. 173 174. 37 BROD, Toman: Než byl vyhlášen socialismus. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 9 10. 38 MASTNY, V.: c. d., s. 42. 39 JUDT, T.: c. d., s. 171 172. 40 BLAIVE, M.: c. d., s. 27. 41 KAPLAN, K.: Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956 1968, s. 26 27. 42 PERNES, Jiří: Kryzys reŝimu komunistycznego w Czechosłowacji. In: BRUSKI, Jan J. a kol: Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947(1948) 1989. Praha, Univerzita Karlova 2001, s. 89. 43 SWAIN, Geoffrey SWAIN, Nigel: Eastern Europe since 1945. New York, St. Martin's Press 1998, s. 141 142. 44 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 279 280. 19

Po zásahu vojsk Varšavské smlouvy se situace v Československu velice rychle uklidnila a během několika málo let byla KSČ opět jedním z pilířů konzervativních postojů v rámci socialistického tábora, zatímco kritika režimu se opět stala doménou malých a izolovaných skupin intelektuálů. 45 Společnost si zvykla na relativně slušnou životní úroveň a sociální jistoty, které režim nabízel, zároveň v ní opět převládla naprostá pasivita vůči veřejnému dění. 46 Spolu s NDR a Bulharskem se tedy Československo z pohledu Sovětského svazu až do úplného konce 80. let opět řadilo k nejpříkladnějším spojencům, 47 kteří dokázali udržovat vnitřní stabilitu a zároveň nepůsobili problémy na mezinárodní úrovni. Co tedy z výše uvedených faktů vyplývá? V Československu odjakživa existovaly silné tendence k levicovým postojům, které zvláště ve světle zkušeností s mnichovskou krizí a druhou světovou válkou vytvořily příznivé podmínky pro odmítnutí tradiční demokracie a kapitalismu, jakožto fenoménů částečně odpovědných za utrpení, kterým Československo spolu se zbytkem Evropy muselo v první polovině 20. století projít. Všeobecná touha po změně společenských poměrů byla také díky velmi pozitivnímu, historickými zkušenostmi nezatíženému vztahu k Rusku spojována s nadějemi na vybudování lepší společnosti podle modelu nabízeného komunistickou ideologií. Tato ideologie byla v Československu vždy uznávána jako legitimní a těšila se značné popularitě na počátku poválečného období byla její atraktivita ještě posílena zjevnými úspěchy Sovětského svazu. Ačkoliv se postupně začaly ukazovat nedostatky komunistického režimu, společnost zůstávala dlouhodobě pasivní, což je ostatně v našich dějinách neustále se opakující jev. Reformní proces z 60. let pak v první řadě odrážel generační střety, konflikty mezi různými frakcemi ve vedení KSČ, snahu o řešení postavení Slovenska a hlavně pokus o ekonomické oživení, na které se pak nutně vázaly obdobné procesy v oblasti zákonnosti a cenzury. Společnost se na čas podařilo zaktivizovat za účelem vylepšení socialistického systému to však k přechodu k liberální demokracii směřovat nemělo. Po potlačení tohoto experimentu se společnost opět ochotně vrátila k pasivitě a konzumnímu stylu života. Sama KSČ, zvláště díky svým austromarxistickým kořenům, zpočátku často narážela na nesouhlas Sovětského svazu se svou politikou. Příznačným rysem jejího postoje však byla konformita. Ať už šlo o způsob usilování o moc, přístup k vlastnímu státu nebo k vyloženě ideovým otázkám, dokázala se vždy velmi rychle přizpůsobit požadavkům zahraničního vedení, i když to často znamenalo zásadní názorové obraty a rozchody se zasloužilými členy. 45 JUDT, T.: c. d., 566 577. 46 MĚCHÝŘ, Jan: Proměny společnosti v letech 1960 1989. In: BROD, Toman a kol: Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno, Doplněk 1999, s. 41 42. 47 RUPNIK, J.: Jiná Evropa, s. 293 294. 20

Po většinu času své vlády nad Československem KSČ věrně, často i přehnaně, plnila sovětské zadání a s výjimkou krátkého období kolem roku 1968 s ní Sovětský svaz žádné významnější problémy neměl. Vztah KSČ k Moskvě a vlastnímu národu tedy ve světle těchto zjištění za problematický považovat nelze. 1.2. Polsko Příběh vývoje dělnického hnutí a levicových postojů v Polsku byl značně odlišný. Silně levicové postoje se projevovaly už u některých frakcí v průběhu protiruských povstání během 19. století, kdy dosáhly určitého významu. Jejich role však, zvláště během Lednového povstání, byla značně kontroverzní a propagaci levicových názorů nijak neprospěla. 48 Rusko bylo vnímáno jako odvěký nepřítel polského národa, což dokládaly otřesné zkušenosti s dlouhou ruskou nadvládou i Rusko polskou válkou z roku 1920. Díky obrovskému významu katolictví v polském společenském životě byly navíc obecné protiruské nálady dále posíleny o náboženský rozměr. Komunistické hnutí, v Polsku působící už od roku 1918, z něhož se v roce 1926 vyvinula KPP, 49 tedy od počátku zaujímalo nezáviděníhodnou pozici. Po celé meziválečné období zůstávala KPP ilegálním a v zásadě bezvýznamným elementem. Polskou společností byla spojována především se zájmy různých národnostních menšin, zvláště Židů, a navíc pro své zjevné vazby na Sovětský svaz nesla cejch skupiny vlastizrádců. 50 Pozice KPP v rámci mezinárodního komunistického hnutí však nebyla o mnoho lepší. Strana sympatizovala s trockismem a Stalin měl dlouhodobé podezření, že byla infiltrována polskou kontrarozvědkou. Nakonec byla strana, jejíž členská základna v době nejvyššího rozkvětu nedosáhla ani 10 000 osob, roku 1938 KI zrušena a velká část vedení dokonce v Sovětském svazu popravena polská sekce byla v rámci KI obnovena až po útoku na Sovětský svaz v roce 1941. 51 Tedy až poté, co se její existence ukázala jako výhodná pro sovětské válečné úsilí. Pozici komunismu v Polsku přirozeně nepomohla ani sovětská agrese v roce 1939, ani následný návrat Rudé armády v roce 1944, protože si sovětská moc při obou příležitostech počínala se značnou brutalitou, ať už šlo o masové deportace nebo smutně proslulý Katyňský 48 KIENIEWICZ, Stefan: Powstanie styczniove 1863 1864. In: KIENIEWICZ, Stefan ZAHORSKI, Andrzej ZAJEWSKI, Władysław: Trzy powstania narodowe: Kościuszkowskie, Listopadowe, Styczniowe. Warszawa, KsiaŜka i wiedza 1992, s. 394 395. 49 DAVIES, N.: c. d., s. 137. 50 HOLZER, Jerzy: Poland: From Post-War Cisis to Authoritarianism. In: BERG-SCHLOSSER, Dirk MITCHELL, Jeremy (Edd): Conditions of Democracy in Europe, 1919 39. New York, St. Martin s Press 2000, s. 344. 21