Kdož má uši k slyšení, slyš:

Proroctví Přicházejí z šera. Zanechte vší naděje. Přicházejí a děs jde s nimi. Nelze je zastavit. Nikdo z nás není v bezpečí. Vždy znovu se vrátí. Nelze je porazit, nelze před nimi uprchnout, nelze se před nimi skrýt. Poslouchejte a třeste se! Vnímejte znamení zlých, která příchod Temnoty předcházejí: až se začnou otvírat hroby a těla nečistých začnou bažit po krvi živých, až mor a zloba vzájemná začnou pustošit lid svobodný, tehdy připravte se k boji, k boji na život a na smrt. 1

Ne, pravím já, máme krále. Máme dobrého krále, z rodu podmanitelů Stínu. Jeho praotcem je sám Beleron Bílý, který kdys na počátku času slul tolikou moudrostí, z níž už jen zlomek uchovávají ti nejmoudřejší z nás. Vždyť v pokrevní linii našeho krále září nad slunce jasněji sama Morwen, Paní Světla, která Temnotu pokořila a zavřela Bránu. Ano, stvůry se vracejí a mnoho přisluhovačů jejich je ochotno i vlastní duši zaprodat pro bohatství a moc zde na zemi. Zapomněli jste? Zapomněli, vy bláhoví? Nevyprávěli vám vaše babičky o Té, na niž se nedá zapomenout? Už nic nevíte nebo snad nechcete vědět o Té, která otvírá brány? Což již nic nevíte o Slavících? O těch, jež všem namluvili, že ohlašují jaro a světlo, a zatím chtěli přinést jen zimu a temnotu? Vězte však, vězte, že náš dobrý král nestojí sám. Vězte však, vězte, že Strážci nejsou legendou, že kdes v skrytu přežívá stará moudrost. Kdož má uši k slyšení, slyš: Budu vám vyprávět příběh, příběh o Mocných, jež zovali se Hraničáři, Strážci hranic. Zpívalo se v sšeřelých síních, u táborových ohňů, všude tam, kde muži spočívají a chtějí se chvíli nechat unášet vyprávěním o statečných skutcích dávných předků, kterých dnes již není, posílit srdce svá u vědomí, proti jak nestvůrné hrůze bylo jim bojovati, když Brána padla a temnota zaplavila zemi. Boje přeukrutné, jež pouze dávné písně připomínají, války s démony zpoza Brány, časy proradného Morwilla, jež v lidské podobě zván byl Lielem Moudrým, vláda zrádného pána z Lamií, to vše odešlo uzavřením Brány a zemský mír opanoval celou říši. Leč vězte, děti předrahé, v nichž naše budoucnost spočívá, že štěstí nikdy netrvá věčně. Každé zlo jednou odejde a je po zásluze potrestáno, vždyť Jediný na své dílo shlíží a hříchy spravedlivě trestá, leč ve své lásce dal lidem vždy znovu a znovu chybovati. Po věky předlouhé paměť opanovávala mocné tohoto světa a oni v jednotě a míru vzdělávali zemi, neb hrůza před Temnotou zabraňovala mocichtivým válečným pánům i fanatickým mnichům rozdmychávat rozbroje obecné. Spory byly 2

a budou, dopokaváde svět bude světem, leč dlouhou dobu jevilotiť se, že války již nebudou, jen potyčky. Postupně však spory hloubily se a rovnováha sil začala se naklánět na jedinou stranu. Náhle počala vyrůstat mocná opevnění nikoli na hranici říše, ale okolo území jednotlivých zeměpánů, u významných průsmyků, dolů, brodů i obchodních křižovatek, a nebylo krále, který by takovou zpupnost a útok na celistvost říše ztrestal a pyšné hrady obrátil vniveč. Těžko zpětně rozhodnout, kdo byl ten první, kdo a proč rozdmychal první otevřené střetnutí, kdo byl útočník a kdo se jen bránil, kdo první upřel pohled svých vojevůdců místo na nebezpečné hranice směrem do vnitrozemí. Náhle bitvy bratrovražedné sváděny byly mezi vojsky pánů, jejichž otcové kdys bok po boku bojovali proti Temnotě a budovali naši říši. A tak se stalo, že říšské hranice postupně přestaly být odstrašující a nepřekročitelnou bariérou proti divokým sousedům a barbaři ze všech světových stran se beztrestně toulali pohraničím. S nesmírným studem a zděšením nemůžeme smlčeti, že mnozí větší i menší páni neváhali se s nájezdníky spojovat proti svým tuzemským rivalům, poštvávat je na své sousedy a krátkozrakým záměrem zvítězit v místních vádách. Ó, jak byli naivní! Hned vzápětí cizácké hordy zachvátily i jejich hrady i tvrze, nechráněné z boků a týla sousedy. Král, slabý a opuštěný, z posledních sil chránil sídelní město a centrální části říše, ale již nemohl býti strážcem zákona, pořádku a zemského míru. Všude se rozšířila zkáza a zmar. V těch časech objevili se Strážci. Paměť již neví, zda šlo o poslední spojenectví vymírajících rodů, jejichž kmeti pochopili, že jejich čas končí, a založili nový řád, či zda projevila se nová krev mladíků, kteří navzdory rozkladu všeobecnému napříč rody vytvořili tiché souručenství. Legendy praví, že to ni ono není pravdou, ono přec pravdě blíže: že v čase konce moci rodů co strážců zemského míru a taktéž v čase tom, kdy královská moc nedosahovala až k hranicím, zapomnělo se na strach z nejstrašnějších, na moc temnou. A pak že vyšli zpoza stromů, zpod písku a vespod ze skal starci, jež vyprávěli cos o dávno zapomenutých rytířských řádech, o slavné minulosti a hrozbách budoucnosti, a jejich slovům naslouchali ti nejmladší a nejbojovnější z umírajících rodů a společně založili nový řád, řád Strážců Hranic. 3

Znenáhla šířily se pověsti, že po celé zemi zmatky a válčením převelikým zmítané tu i onde zjevovaly se podivné postavy, nadané mocí válečnou, ale taktéž mocí nevídanou, jíž odvraceli na ústup celé tlupy nájezdníků. Po celé zemi letěly často i neuvěřitelné zvěsti, že celé dědiny ocitají se pod ochranou nebývalou, že z loupeživých nájezdů nevracejí se barbaři s kořistí, ba nevracejí se vůbec. Že byla rozprášena trestná výprava barbarských Ungrů, vedená mocným chánem, jež údajně vládl tajuplnou magií. Vypráví se, že chán udělal svou poslední chybu, když podcenil Hraničáře. Vysoký muž v zeleném plášti postavil se armádě o mnoha stech hlavách, a prohlásiv se Strážcem východu, požadoval odchod barbarských jednotek. Ungrové vpustili jej do samého středu svého ležení, předstírajíce vyjednávání, a poté, co ověřili, že je široko daleko samojediný, proradně usilovali o jeho život. Jen jediný ze tří nájezdníků, kterým se podařilo spasit život útěkem, si zachoval dar řeči, ne však zdravý rozum svou zbabělost obhajoval prý blábolením o neviditelném démonovi, jež zabil chána i stovky jeho druhů během několika minut. K neuvěření jsou zkazky o armádě rudých Hulpů, kterou zastavil muž v modré zbroji se zářivým opaskem, a promluviv k nim, nechal je prchat až k jejich plovoucím pevnostem, ano i dále za Velké moře, aby se již nikdy nevrátili. Noční můrou divokých nájezdníků z jižních pouští pak stal se bojovník se žlutým amuletem, jež pobíjel nepřátele ještě dřív, než se byli přiblížili. A povídačky nekončí možná i vy jste zaslechli příběhy o Hnědém strážci s prstenem, jehož bojovníky nešlo zabít. Možná i vy jste slyšeli o bílém meči Muži z celých oblastí opět zvedali hlavy, neb kdos postavil se jim v čelo, ustanovil velitele, dodal jim kuráže i vojenských dovedností. (Některé kroniky se poněkud přihlouple zmiňují o tom, že čím více muži cvičili, tím se zmenšovaly jejich bojové schopnosti, ale to je k nevěření, neboť pravdou jest, že barbaři byli poráženi čím dál tím víc.) Barbaři ze všech světových stran opět po letech zjistili sílu našich lidí a počínali hledat jiné cíle pro své výboje. Těžko uvěřit všem legendám o řádu Strážců, ale ať tak či onak, byli tu. To je jisté, neboť víme, co nastalo, když nastokrát kletá Miriel vlísala se do přízně rodu královského a se svými Slavíky poznenáhlu počala vládnout sídelnímu městu a 4

vydávat obnovované říši edikty jménem krále. Že nevíte, kdo byli Slavíci? To neví nikdo. Jisté je jen jedno. Povstal-li na světě kdy strašlivější nepřítel od dob démonů, byli to oni. Temná krvavá čarodějka, snad sama nesmrtelná Poběhlice, prý po staletí kradla děti a páchala na nich zločiny proti záměrům Nejvyššího i proti samé podstatě lidskosti. Tak vytvořila ohavný kult Slavíků, mužů i žen na pohled krásných, ale strašlivých a nadaných mnoha schopnostmi, jež od Boha nepocházejí. Když král pojal podezření, že Miriel se příliš mnoho zajímá o Hranici a vyrábí podivné artefakty, tato, neštítivši se zločinu nejhoršího, nechala svými temnými zabijáky povraždit krále i jeho rod. Ještě po dlouhou dobu se jí dařilo ve válkou rozvrácené zemi tajit smrt krále a podílet se obnovování tváře země prostřednictvím legátů a ediktů. Ovšem hraničáři neobnovili pouze moc brannou, ale založili i společenství výzvědná, špiony a vrahy. Tyto menší klany brzy vyzjistily Mirelinu zradu a a Strážci vystoupili ze stínu. Otevřeně se prohlásili, postavili se v čelo nově vybudovaných vojenských klanů, vytáhli na hlavní město a Moc šla s nimi. Bojů přeukrutných bylo přehršel, Strážci zlomili moc Slavíků a klany si podmanily jejich armády, ale Slavíci unikli. V Barevné knize, kronice Strážců, se dodnes můžeme dočíst o posledním boji Hraničářů, když menší klany přinesly zvěsti o tom, že na jihozápadě říše, právě tam, kde se nalézá Brána v Hranici, Miriel a tucet jejích Slavíků chystají strašlivý obřad. Šest dní, šest hodin a šest minut trvala temná mše, v níž byla páchána zvěrstva nepopsatelná a potoky krve nevinné byly prolity. Na závěr pozvedla Miriel ruce své, po lokty krví zbrocené, a třímala v nich Sit-Hai-Tu, Klíč, Pokořitel bran. A vzkřikla mohutným hlasem, hlasem strašlivým, a celá Ellada se zachvěla. Leč v okamžiku jejího triumfu přišel Maurel Modrý, Obnovitel západu, postrach Hulpů. Klidným hlasem držel řeč o dobru a kráse, o smyslu bytí na této zemi, o závazku mocných, jež z činů svých jednou počet skládati budou. I ustali Slavíci v konání svém a bez dechu naslouchali jeho slovům, jejich srdce plesala nad podmanivou silou jeho hlasu, pochybnosti vkrádaly se do jejich myšlenek, ano i sama Miriel, stokrát kletá, podlehla kouzlu a nechala uplývat hodinu za hodinou. Leč samojediný nemohl Maurel ovládnout moc Třinácti napořád. Miriel vzpamatovavši se z opojení, pochopila mámení, vztekle mávla mečem a přeťala Strážci jeho opasek. Ve chvíli onu bylo 5

kouzlo zrušeno a Slaz Nádherný se rozmáchl svým kopím, by ukrátil Hraničáři život. Slaz byl tedy první mrtvý v tomto slavném boji. Maurel měl meč skoro stejně hbitý jako svůj jazyk a než ho zabili, vzal s sebou i Slazova bratra Slize, jemuž vztek zatemnil zrak. Smrt tato nebyla však zbytečná, neboť dopřál druhům svým dostatek času, by mohli se na křídlech bouře přiblížiti. Pyndo Žlutý z rodu strážců pouští dorazil pozdě na to, aby druhovi zachránil život, ale jeho amulet rozséval smrt na dálku. Hněď, Hnis i Hnus byli zabiti dřív, než Slavíci uzavřeli smrtící kruh, a Pyndo padl jako hrdina. Slavíci netušili, že neviditelný démon, který počal vybírat daň krve v jejich řadách, byl Zeron Zelený, Dědic východu, který dorazil jako třetí. Srdce Zpěváků noci počala šednout a jejich odvaha kolísat. Miriel z rodu démonů ještě servala Zeronovi z ramen plášť a odhalila ho tak svým přisluhovačům, ale už bylo pozdě. Její pekelné děti již neměli vůli k vítězství, zvláště když spatřili, jak Hero Hnědý přikládá svůj prsten k padlým Hraničářům a oni opět ožívají. Bílému meči nelze odolat a když Miriel opuštěná stanula tváří v tvář přesile, s kvilem děsuplným opustil její temný duch tělo a zmizel kamsi, kam ani Strážci nedosáhnou. Hraničáři pak uchopili Sit-Hai-Tu a jeho moc rozdrobili a vtělili ji do svých pěti artefaktů. Pak navrátili se do Sídelního města a ejhle v jejich středu kráčel Boriver z rodu Berena Bílého, právoplatný dědic trůnu, jež při vraždění rodu královského jinými záležitostmi v pohraničí zaměstnán byl. Od časů těch chrání nás dobrý král, jakož i řád Hraničářů před Temnotou a otevřením brány. Dokud budou Strážci mocí svou držet artefakty, Temnota za Hranicí nemá nad Elladou moc. 6