Vztah zvídavosti a odvahy s temperamentovou dimenzí Harm Avoidance v kontextu pozitivní psychologie

Masarykova Univerzita Filosofická fakulta Psychologický ústav Psychologie Františka Lukáčová Vztah zvídavosti a odvahy s temperamentovou dimenzí Harm Avoidance v kontextu pozitivní psychologie Diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Alena Slezáčková, PhD. Brno, 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu, kterou jsem použila. V Praze, dne 19. 11. 2010... 2

Můj největší dík patří vedoucí mé práce, PhDr. Aleně Slezáčkové, PhD. Děkuji jí za odborné vedení, cenné připomínky, ale především za vstřícnost a čas, který mi věnovala. Děkuji sestře Hance za pomoc při zpracování dat a Tomášovi za technickou podporu při jejich sběru. V neposlední řadě děkuji Martinovi. 3

OBSAH I. ÚVOD... 7 II. TEORETICKÁ ČÁST... 10 1 Krátký přehled psychologie osobnosti... 10 1.1 Definice osobnosti... 10 1.2 Osobnost z hlediska různých autorů... 11 1.3 Zájmy psychologie osobnosti... 12 1.4 Tři pohledy na osobnost... 12 1.5 Vlastnosti osobnosti... 14 2 Pozitivní psychologie a charakterové přednosti... 14 2.1 Definice pozitivní psychologie a její místo v systému psychologických disciplín... 14 2.2 Stručná historie pozitivní psychologie ve světě a v ČR... 15 2.3 Základní témata pozitivní psychologie... 17 2.4 Charakter, jeho přednosti a ctnosti... 18 2.4.1 Pojem charakter v psychologii jako vědě... 18 2.4.2 Charakter z hlediska pozitivní psychologie... 19 2.4.3 K čemu nám je dobrý charakter a proč ho měřit?... 21 2.4.4 Historie klasifikace toho dobrého a silného v nás... 22 2.4.5 Values in Action Klasifikace Ch. Petersona a M. Seligmana... 23 2.4.5.1 Vývoj a přehled klasifikace... 23 2.4.5.2 Ctnosti... 27 2.4.5.3 Charakterové přednosti... 27 2.4.5.4 Situační témata... 29 2.4.5.5 Kritéria pro Charakterové přednosti... 30 2.4.5.6 VIA IS (Values In Action Inventory)... 31 2.4.6 Charakterové přednosti a jejich vztah k duševním stavům člověka 32 2.4.6.1 Charakterové přednosti a vztah k pozitivním duševním stavům...33 4

2.4.6.2 Charakterové přednosti a vztah k negativním duševním stavům...36 2.4.7 Kultivace charakterových předností... 37 2.4.7.1 Kultivace charakterových předností v běžném životě... 38 2.4.7.2 Kultivace charakterových předností v klinické praxi... 40 2.4.7.3 Žádoucnost kultivace charakterových předností... 41 2.5 Pozitivní psychologie a klinická témata... 43 2.5.1 Klinická psychologie dnes vztah pozitivní a klinické psychologie...43 2.5.2 Bipolarita klinické psychologie... 44 2.5.3 Vztah VIA Klasifikace k DSM... 45 2.5.4 Duševní porucha jako varianta charakteru: absence charakterových předností... 46 2.5.5 Duševní porucha jako nadbytek charakterové přednosti... 49 3 Charakterová přednost zvídavost a vybrané přednosti ctnosti odvaha (statečnost a vytrvalost)... 50 3.1 Charakterové přednosti fázové vs. konstantní... 50 3.2 Charakterová přednost zvídavost... 50 3.2.1 Zvídavost v pojetí Todda Kashdana... 51 3.2.1.1 Vztah zvídavosti naměřené dotazníkem CEI-II s dalšími psychologickými konstrukty... 52 3.2.1.2 Absence charakterové přednosti zvídavost... 53 3.2.2 Další nástroje na měření zvídavosti... 54 3.2.3 Kultivace zvídavosti... 54 3.3 Charakterové přednosti odvahy: vytrvalost, statečnost a souhrnný pojem kuráž... 55 3.3.1 Definice Vytrvalosti a Statečnosti... 56 3.3.2 Kuráž v pojetí A. Duckworth... 58 3.3.3 Psychologické konstrukty pojící se s kuráží... 59 3.3.4 Absence charakterových předností odvahy... 60 3.3.5 Další nástroje měření odvahy... 61 3.3.6 Kultivace ctnosti odvaha... 61 4 Harm Avoidance... 63 4.1 Cloningerova psychobiologická teorie osobnosti... 63 4.1.1 Temperament a jeho dimenze... 64 5

4.1.1.1 Temperamentové dimenze... 64 4.1.2 Harm Avoidance... 66 4.1.2.1 Subdimenze Harm Avoidance... 67 4.1.2.2 HA jako měřítko subjektivní hladiny depresivity... 69 4.1.2.3 Vztah Harm Avoidance a deprese... 70 4.1.3 Charakterové dimenze... 71 4.2 Dědičnost vs. ovlivnitelnost osobnosti... 73 4.2.1 Nurture vs. nature... 73 4.2.2 Temperament a jeho ovlivnitelnost... 74 4.2.3 Optimismus jako pozitivní rys osobnosti... 76 5 Shrnutí teoretické části... 78 III. EMPIRICKÁ ČÁST... 80 6 Cíl výzkumu... 80 7 Výzkumné hypotézy... 83 8 Metodologické postupy a metody... 84 8.1 Výzkumný soubor... 84 8.2 Metoda sběru dat... 85 8.3 Použité metody... 87 8.4 Statistické zpracování analýza dat... 91 9 Testování hypotéz: výsledky a interpretace... 95 10 Diskuse... 98 IV. ZÁVĚR... 105 V. LITERATURA... 107 VI. PŘÍLOHY... 114 6

I. ÚVOD Tvrdím, že pozitivní psychologie jednoho dne nabídne plno možností pro léčbu a prevenci těch pravých onemocnění. Pozitivní psychologie je dostatečně důležitá na to, aby měla své místo ve všech oblastech psychologie. Ch. Peterson, A Primer In Positive Psycholgy Během stáže z psychodiagnostiky v Psychiatrickém centru Praha - výživné, přínosné a plné seznamování se s novými metodami diagnostiky poruch osobnosti, rozhovorů s lidmi chronicky depresivními, diferenciální diagnostiky např. Huntingtonovy chorey a sdělování tohoto zjištění rodičům mladé dívky, sáhodlouhým sepisováním výsledků testů zjišťujících kognitivní deficit či sepisování protokolu komplexního vyšetření - mi do ruky pan Marek Preiss půjčil knihu Handbook of Character Strengths and Virtues. Martina Seligmana jsem znala jako toho co vymyslel naučenou bezmocnost a o Chritopherovi Petersonovi jsem nikdy neslyšela. A právě během této stáže plánovaně naplněné psychopatologií a rozhovorů o údělu klinického psychologa v psychiatrické léčebně jsem se nadchla pro psychologii pozitivní. Již od samého počátku jsem měla možnost vidět, že to není něco klinické psychologii vzdorující, ani výtvor autorů, co si nasadili růžové brýle a systematicky přehlížejí negativní aspekty lidského prožívání. Pozitivní psychologie má svoje důležité místo v klinické praxi, ať již v podobě cílených a pečlivě připravených intervencí, či v samém základě úhlu pohledu působícího klinického psychologa. Moje práce se věnuje pozitivní psychologii, konkrétně silným stránkám osobnosti (charakterovým přednostem). Právě toto téma, lidské ctnosti a charakterové přednosti, je řazeno mezi nejaktuálnější témata psychologie pozitivní, některými autory i pod aktuální oblasti zájmu psychologie osobnosti (Blatný a kol., 2010). Od roku 2004, kdy vyšla monografie Handbook of Character Strenths and Virtues M. Seligmana a Ch. Petersona, v níž představili unikátní VIA (Values in Action) klasifikaci charakterových předností a ctností, a následně po ní velké množství studií, článků i knih rozvíjejících jednotlivé ctnosti a přednosti, je toto 7

téma v psychologických kruzích velmi aktuální. Pomalu ale jistě pozitivní psychologie, jak Ch. Peterson předpovídal, proniká do všech psychologických disciplín, na něž poskytuje nový úhel pohledu, či pojmenovává a zvědečťuje skutečnosti vnímané, ale prozatímně pojmově (vědecky) vágní. Pozitivní psychologie se od dob svých počátků stala uznávanou psychologickou disciplínou, kterou se zabývají vědečtí pracovníci v celém světě, včetně České Republiky. Svojí relativní novostí nabízí prostor pro realizaci ojedinělých výzkumů. Ve své práci jsem se zaměřila na zjištění vztahu dvou zdánlivě nesourodých konceptů. Prvním z nich je temperamentová dimenze Harm Avoidance, která tvoří jednu ze čtyř subškál osobnostního dotazníku TCI-r a která je zároveň schopna odhalit míru depresivity jedince jako jeho stabilní rys, jeho způsob nazírání na svět; dalším je charakterová přednost zvídavost a dvě charakterové přednosti spadající pod ctnost odvaha: vytrvalost a statečnost. Co mě právě k zájmu o tento vztah vedlo? Lidé s vysokou hladinou depresivity měřené pomocí testu TCI (jak se můžeme dočíst v nepřeberném množství vědeckých studií tomuto testu se věnujících; např. Preiss, 2000b, Naito et al., 2000), se ke světu a ke svému bezprostřednímu okolí vztahují zcela jinak než lidé s hladinou depresivity nižší. (Je potřeba si uvědomit, že depresivitu nesmíme zaměňovat s depresí, jde o dvě různé kvality. Deprese spadá pod poruchy nálad, duševní onemocnění, klasifikované v americkém i evropském manuálu. Kvalitativně přesahuje do abnormality osobnosti, zatímco depresivita je běžný rys populace.). Na základě přečtené literatury a vlastních zkušeností s lidmi (a klienty), které bychom označili za osoby s vyšší hladinou depresivity jsem z VIA klasifikace M. Seligmana a Ch. Petersona záměrně vybrala takové charakterové přednosti, které pravděpodobně nebudou u takových jedinců rozvinuty a používány. Tento výzkum jsem koncipovala jako ověření svých hypotéz a jako počáteční studii k budoucím hlubším analýzam o vztazích mezi depresivitou, depresí a charakterovými přednostmi. Pokud přijmeme předpoklad např. Ch. Petersona (2006a,b), N. Mayersona (Character Strengths in Clinical Practice, na www.viacharacter.org, dostupné 15.7. 2010), či Tayyab Rashida (Practice your Strengths, na www.viacharacter.org, dostupné 15.7. 2010), že systematické procvičování charakterových předností nám 8

umožní tyto charakterové přednosti získat, resp. je u sebe rozvinout a používat, a zároveň že charakterové přednosti mění náš pohled na svět a náš stávající charakter (to, jak prožíváme sebe sama, druhé lidi i situace, v nichž se nacházíme), má cenu se zabývat tím, jak mohou souviset s určitým duševním nastavením člověka. A, což ovšem již přesahuje rámec této práce, jak toto nastavení a s ním i prožívání mohou charakterové přednosti svým vlivem měnit. Před úvahami o konkrétních změnách a intervencích je ovšem potřeba zjistit, které přednosti mají k jakému duševnímu nastavení vztah. Právě s tímto úmyslem vznikala moje diplomová práce. 9

II. TEORETICKÁ ČÁST Lidské dobro a lidská dokonalost jsou stejně opravdové a reálné, jako lidské bolesti a nemoci Ch. Peterson, M, Seligman, Character Strengths and Virtues 1 Krátký přehled psychologie osobnosti Před tím, než se začnu věnovat hlavní tematice své studie, ráda bych jednu kapitolu věnovala psychologii osobnosti. Pod toto odvětví spadají i všechny hlavní konstrukty, jimiž se ve své práci zabývám charakter člověka, charakterové přednosti a ctnosti, i temperament. Psychologie osobnosti je disciplínou, která se prolíná napříč všemi ostatními odvětvími psychologie. Pozitivní psychologie, především pak téma charakterových předností a ctností, je řazeno mezi hlavní aktuální témata psychologie osobnosti (Blatný a kol., 2010). Spolu s pozitivní psychologií se do záběru psychologie osobnosti vrací například znovuoživení pojmu charakter (Seligman, 2003) a hodnotící hledisko obecně. 1.1 Definice osobnosti Osobnost je jednou z nejsložitějších skutečností ve známém vesmíru (Smékal, 2002, str. 13). Pojem osobnost pochází z latinského persona (viz např. Smékal, 2002). Tento výraz znamenal masku, využívanou v antickém dramatu herec prožíval i jednal tak, jak bylo ve hře jeho charakterem. Význam masky-persony se postupem času změnil a rozšířil, a nyní jej používáme pro vyjádření samé podstaty člověka. 10

V českém jazyce slovo osobnost vychází ze slova osoba, které dále odkazuje k o sobě, a tedy k jedinečnosti a vlastní identitě člověka (Šimíčková-Čížková, 2007). Člověk se rodí jako osoba, ale svou osobnost spoluutváří spolu s vnějším prostředím a jeho vlivy, genetickými dispozicemi. Stejně jako člověk a jeho osobnost je utvářena světem, tak i člověk svou jedinečností svět pozměňuje a přetváří. Osobností se tedy nerodíme, ale po celý život ji prožíváme a pozměňujeme. Osobnost je v rámci psychologie chápána jako hypotetický konstrukt, který, jak vysvětluje Nakonečný (2003, str. 11) vyjadřuje existující fenomén, který ovšem není plně pozorovatelný, je však odvozován z toho, co je pozorováno, a má heuristickou hodnotu. 1.2 Osobnost z hlediska různých autorů Allport již v roce 1937 analyzoval padesát různých definic osobnosti. Dnes můžeme říci, že pohled na osobnost závisí na teorii, metodologii a na celkovém pojetí psychologie jednotlivými autory, jejichž konstrukty jsou více či méně podpořeny vědeckými daty. Cíl mají ovšem veškeré teorie společný: snaží se osobnosti porozumět a integrací nových poznatků přispět k jejímu dokonalejšímu poznání. Tak se můžeme setkat s pojetím behaviorismu, který vidí osobnost jako systém zvyků (J. B. Watson, 1924, in M. Nakonečný, 2003). J. P. Guliford (1959) definuje osobnost jako jedinečný vzorec rysů (tamtéž), Allport (1937) osobnost chápe jako vnitřní dynamickou organizaci psychofyzických systémů, která determinuje jedinečné přizpůsobení k jeho prostředí (Blatný a kol. 2010). R. Cattel (in Říčan, 2007, str. 12) definuje osobnost jako to, co působí individuální rozdíly mezi lidmi. Odlišný je pohled zastánců fenomenalismu, kteří naopak psychologii celkově chápou jako vědu o vnitřních psychických fenoménech, tedy prožívání, a osobnost vidí jako vnitřní strukturu určující chování individua za projevy osobnosti vidí skrytou její pravou podstatu. Hartl (2000, str. 379) uvádí, že osobnost je definována nejčastěji jako celek duševního života člověka. 11

1.3 Zájmy psychologie osobnosti Marek Blatný (2010) rozlišuje dvě hlavní oblasti zájmu psychologie osobnosti. Prvním z nich je studium individuálních rozdílů (tedy dimenzí, ve kterých se jednotlivci liší. Druhou je studium jednotlivce individua jako jedinečného integrovaného celku (Blatný a kol., 2010). Takové rozdělení je vyústěním dvou možných přístupů ke zkoumání individua v realitě, které není pouze v zájmu psychologů osobnosti a psychologů obecně, ale všech sociálních vědců. Spolu se zájmem o kvantitativní metody se odborníci se rozdělili na dvě skupiny na ty, kteří preferovali studium skupin, obecných dimenzí a procesů (kvantitativní přístup) a na ty, zabývající se případovými studiemi (kvalitativní přístup). 1.4 Tři pohledy na osobnost Říčan (2007) uvádí, že na osobnost v rámci psychologie lze nahlížet ze třech možných hledisek: buďto jako na hodnotící pojem, jako na psychickou individualitu jedince, a na osobnost jako architekturu. Co se týče první možnosti, pokud použijeme termín osobnost v běžné mluvě, vyjadřujeme tím hodnotu daného jedince většinou někoho výjimečného a charismatického. Proti tomu v psychologii má naopak každý svou osobnost, ačkoliv je tento pojem nazírán z mnoha úhlů pohledu. V psychologii tento termín není hodnotící. Ať procházíme díla filosofů a literátů, psychiatrů, nebo fenomenologických psychologů, kteří se osobností zabývali a u nichž byla v centru zájmu, vždy shledáme souznění v otázce jedinečnosti osobnosti, jakožto jejího nejpodstatnějšího znaku. Bylo sice utvořeno velké množství různých typologií, které se snažily sjednotit sdílený svéráz, nejdůležitější charakteristiky pro určitý počet/skupinu lidí (podrobněji viz např. Nakonečný, 2003), ale i přesto se odborníci shodují, že typy osobnosti zahrnují pouze nejčastější pozorovatelné znaky určitých osobností a že i v rámci skupiny zůstává každá osobnost zcela unikátní. Poslední možností chápání osobnosti je osobnost jako struktura (architektura) jedincovy psychiky. Tu tvoří složky sice relativně samostatné, ale, jak ukážeme 12

v následujících kapitolách, i do jisté míry provázané a navzájem se ovlivňující, a tvořící tak jednotu osobnost. Podle Nakonečného (2003) vyjadřuje struktura vnitřní uspořádání osobnosti, které má relativně stálý charakter. Z této struktury pak můžeme usuzovat na prožívání a chování jedince, které je uváděno v činnost dynamikou osobnosti. Model struktury osobnosti CREDO S Kromě tradičního modelu osobnosti (stavba těla, temperament, schopnosti, motivace, charakter, jáství a životní dráha) uvádí Smékal (2002) ještě tzv. model CREDO S, který kromě jiného i popisuje, jak spolu souvisí a interagují vnější a vnitřní podmínky prožívání a jednání. CREDO S je akronym, odkazující posloupnost zkoumání osobnosti. Nejprve bychom se měli zaměřit na konsekvenci (C), neboli výsledky jednání a chování člověka-osobnosti, dále na response (R), projevy, odpovědi jedince na určité události, poté na jeho prožívání (E, experience). Pokračovat bychom měli trvalejší složkou osobnosti, tedy dispozicemi (D; vlatnosti, rysy, charakteristiky osobnosti), poté se zaměříme na konstituci organismu (O), jeho abnormality a celkový zdravotní stav, a naposled se zaměřujeme na ty činitele, které osobnost formují (tzn. i negativně, tzn.deformují), aktuální situace působící na jednání (S). Obr. 1: Model uvažování o složkách osobnosti CREDO S (podle: Smékal, 2002, str. 64) 13

1.5 Vlastnosti osobnosti Psychické vlastnosti (rysy, traits) odkazují na něco pro jedince charakteristického, něco, co je mu vlastní. V. Smékal (2002), že všechny dispozice jsou ukazateli připravenosti organizmu reagovat a prožívat situace určitým způsobem, podle M. Blatného je rys používán pro denotaci konzistentních vzorců chování (Blatný a kol., 2010; str. 14). Hartl (2000) uvádí, že vlastnosti osobnosti jsou obvykle děleny na charakter, temperament, schopnosti a zájmy. Temperament je většinou považován za ze všech složek nejvíce dispoziční (tj. nejvíce trvalý a nejméně ovlivnění situačními faktory; Hartl, 2000) a za proměnou, která ovlivňuje duševní dynamiku, především emocionalitu. Charakterové vlastnosti jsou považovány za především získané a určující jedincův vztah k sobě samému, k ostatním lidem a zbytku světa. Schopnosti znamenají úroveň našeho vykonávání určité činnosti, zájem dále to, co jedince přitahuje a okruh činnosti, které jsou mu blízké. V následujících kapitolách se podrobněji zmiňuji jak o charakteru (v kontextu pozitivní psychologie), tak o temperamentu (především z hlediska Cloningerovy psychobilogické teorie). 2 Pozitivní psychologie a charakterové přednosti 2.1 Definice pozitivní psychologie a její místo v systému psychologických disciplín Pozitivní psychologie se v průběhu posledních deseti let stává stále populárnější, proto i definic tohoto odvětví je mnoho a nejsou jednotné. Jedna z možných definic pozitivní psychologie (Neal H. Mayerson; k nalezení na stránkách www.viacharacter.org) je, že se jedná o: 14

Vědecké zkoumání toho, co umožňuje člověku a společnosti růst, prospívat, vzkvétat. Peterson (in Csikszentmihalyi, 2006a) snahu pozitivní psychologie shrnuje jako zaměřování se na silné stránky a přednosti stejnou měrou jako na slabosti, na zájem vybudovat v životě to nejlepší stejně jako na snahu zbavit člověka (duševních) strastí, na otázku naplňování života zdravých lidí podobně, jako na pomoc trpícím. Už jen název pozitivní psychologie nám napovídá, že k ní pravděpodobně existuje nějaký protipól, něco, co bychom snad s trochou nadsázky mohli označit za psychologii negativní (Křivohlavý, 2004). V počátcích se opravdu jednalo o snahu vymezit nově vznikající obor vůči staré psychologii, která se orientovala především na to, čeho se člověku nedostává a v jakém smyslu je dysfunkční (Seligman, 2003). Pozitivní psychologie se tak snaží doplnit mezeru v dosavadním obrazu o člověku tak, aby byl komplexnější prostřednictvím zájmu o kladné aspekty. Takto vymezená pozitivní psychologie vzbuzovala v mnohých nevoli dnes lze však říci, že diskurs obou stran probíhá v smířlivějším tónu a pozitivní psychologové nehledají např. v klasické klinické psychologii pouze nedostatky (viz např. označení VIA klasifikace za anti-dsm ), ale snaží se, aby se docházelo k vzájemnému obohacování (Peterson, 2006, Slezáčková, 2009). 2.2 Stručná historie pozitivní psychologie ve světě a v ČR Za oficiální počátek pozitivní psychologie bývá označován rok 1999, kdy se v Lincolnu v USA konalo první setkání psychologů orientovaných tímto směrem. Dalším důležitým rokem v historii mladého směru byl rok 2000, kdy bylo celé jedno číslo časopisu American Psychologist zaměřeno na představení pozitivní psychologie (Csikszentmihalyi, Seligman, 2000). Za jednoho z předchůdců pozitivní psychologie je považována psychologie humanistická. Otcové tohoto směru jako Abraham Maslow, Carl Rogers, Henry Murray či Rollo May se zabývali podobnými otázkami, které stojí ve středu zájmu 15

dnešní pozitivní psychologie co to znamená dobrý život? Jak podpoříme růst u sebe a u druhých osob? Co to znamená být autentický? Zastánci pozitivní psychologie si uvědomují vágnost pojmů, kterých využívají a které nesou punc nevědeckosti. Doposud byly pojímány jako veskrze hodnotící a neměřitelné. Jako důležitá odlišnost pozitivní psychologie od psychologie humanistické je proto dnešními představiteli vnímána především orientace na empirický výzkum (Seligman, Petrson, 2004). Např. Seligman se zajímá kromě jiného o využití pozitivní psychologie v klinické praxi (Duckworth, Steen, Seligman, 2005) a v návaznosti na to ji definuje jako vědecké studium silných stránek člověka, well-beingu a optimálního fungování, a přímou návaznost na humanistické psychology odmítá (Seligman, 2003). V rámci České republiky je pozitivní psychologie stále novým tématem, pomalu si však hledá své místo. Důkazem toho je i pražské sympozium, které se v červnu 2010 konalo za účasti zastánců pozitivní psychologie u nás a Martinem Seligmanem, a především existence CPPC Centra Pozitivní Psychologie v České Republice (www.pozitivni-psychologie.cz) pod vedením Aleny Slezáčkové. Za představitele směru pozitivní psychologie v ČR bych jmenovala především J. Křivohlavého (2004, 2006, 2007, 2009), který v roce 2004 představil tento směr českým čtenářům v publikaci Pozitivní Psychologie, v níž se zabývá obecnými otázkami, ale i tématy jako je například Odpuštění, či Naděje. Dále bych uvedla M. Blatného, který se zabývá otázkou životní spokojenosti, subjektivní pohody (Blatný, Osecká, 1998) a dále i kvality života (Blatný, 2008), J. Dosedlovou zajímající se o optimismus a A. Slezáčkovou, zaměřenou na posttraumatický rozvoj osobnosti a silné stránky osobnosti (2008, 2009). O posttraumatický rozvoj se zajímá také M. Preiss. Svým zaměřením do tohoto směru patří i V. Smékal (např. 2009), který přispěl k důležitým tématům, jako je např. smysl života, či osobní hodnoty. Z psychologie zdraví, která má s psychologií pozitivní mnoho společného, bych uvedla především V. Kebzu a I. Šolcovou (2000) a již výše jmenovaného J. Křivohlavého (2001). 16

2.3 Základní témata pozitivní psychologie Mezi témata spadající pod pozitivní psychologii patří všechny výše zmíněné konstrukty: osobní pohoda a well being, optimismus i psychologie zdraví. Pozitivní psychologie, jak se můžeme dočíst na stránkách CPPC, je v České Republice odvětvím, které teprve hledá své pevné místo. Doposud, kromě monografie J. Křivohlavého (2004), se výzkumníci zaobírali především dílčími podtématy. Jeden z představitelů, Martin Seligman, definoval tři hlavní odvětví, kterými se pozitivní psychologie zabývá (2003). Jsou jimi: pozitivní emoce, pozitivní charakter, a instituce, které výše jmenované rozvíjejí. Postupem času se kromě emocí začali autoři věnovat i kognici (např. pozitivní myšlení, vnímání), a od roku 2004, kdy v USA vyšla kniha Seligmana a Petrsona Character Strengths and Virtues (2004) i zájem o trvalé charakteristiky člověka, jeho silné stránky, mravní charakteristiky a ctnosti. Dalšími tématy jsou oblasti ze sociální psychologie (např. Snyder, Lopez, 2007), či např. zvládání náročných životních situací (A. Slezáčková, 2010), v psychoterapii, či psychologii řízení. Aplikovanou pozitivní psychologii můžeme vysledovat např. v pracích a aktivitě anglického psychologa Alexe Linleyho (na Linleyho webových stránkách CAPP Center of Applied Positive Psychology se můžeme dozvědět více např. o praxi podporování silných stránek osobnosti). Přehled aktuálně významných témat, stejně jako přehled plánovaných konferencí je možné nahlédnout na několika webových stránkách, věnovaných pozitivní psychologii. Jsou jimi například stránky společnosti IPPA International Positive Psychology Association, či PPC Positive Psychology Center, nebo evropská ENPP European Network of Positive Psychology a v českém jazyce přístupné výše jmenované CPPC Centrum Pozitivní psychologie v ČR. Pravidelně také vychází Journal of Positive Psychology. Ve shodě s tématem své diplomové práce se podrobněji budu zabývat především dvěma novými tématy pozitivní psychologie charakterem a jeho přednostmi. 17

2.4 Charakter, jeho přednosti a ctnosti 2.4.1 Pojem charakter v psychologii jako vědě Latinské slovo Character označovalo rozlišovací značku (mark), v řečtině slovo Charakter znamenalo nástroj pro rytí (od řeckého slovesa charassein rýt, vrývat). V Oxfordském slovníku psychologie se můžeme dočíst, že charakter je souhrn či kombinace psychologických rysů/vlastností, které odlišují danou osobu od ostatních (Oxford Dictionary of Psychology, 2009) Stejně tak v Hartlově Psychologickém slovníku (2000) je charakter označován za tzv. rozlišitelnost živých bytostí, či za způsob chování s rozličnou hodnotovou tendencí. Nakonečný (2003, str. 152) jako jeden z významů pojmu charakter uvádí, že se jedná o všechny mentální nebo behaviorální rysy osoby, úplnou sumu jejích psychických rysů. Pozitivní psychologie se prostřednictvím studia silných stránek člověka vrací k pojmu charakter, který byl doposud moderními psychology spíše opomíjen. Termíny jako charakter, osobní hodnoty či dobrý život byly sice v zájmu psychologů, nicméně hlubšímu probádání vždy bránily nejistoty v podobě dohadů o nemožnosti podrobit je objektivnímu výzkumu. Jeden z nejdůležitějších teoretiků psychologie osobnosti, Gordon Allport, dokonce termín charakter vyhostil z akademického diskursu ohledně osobnosti (Peterson, Seligman, 2004; Blatný a kol. 2010). Rysy osobnosti byly dle něj součástí psychologie jako vědy, charakter nikoli - tvrdil, že charakter je vhodné téma pro filosofii. Na Allportovo normativní pojetí charakteru, v němž charakter chápe jako zhodnocenou osobnost a adjektivum charakterní jako synonymum k morální vyspělosti (Allport, 1961) je nahlíženo jako na nevědecké (Peterson, Seligman; 2004). Oproti tomu například John Dewey byl toho názoru (k němuž se kloní i tvůrci VIA Klasifikace viz níže), že charakter i ctnosti by rozhodně měly být předmětem psychologie, a že psychologické empirické metody mají potenciál o těchto fenoménech vypovídat (Peterson, Seligman; 2004). 18

Allport podle Linleyho (Linley et al., 2007) tedy již jen svou definicí charakter vylučuje z možnosti jeho zařazení do vědeckého zkoumání. V posledních letech ale toto vyloučení začalo být zpochybňováno spolu s novými zjištěními zastánců pozitivní psychologie, že ctnosti jsou funkcemi osobnosti s větší pravděpodobností, než například morální usuzování, či kognitivní vývoj (Linley et al., 2007). Dalším důvodem odklonu od výzkumů dobrého charakteru a charakteru obecně byly vnější společenské záležitosti, jako například zvyšování se násilí v ulicích a školách, či rasismus, a samozřejmě i zabývání se léčbou duševních poruch. Orientace psychologů pak směřovala především na to, jak se vypořádat s těmito negativními jevy. Nemoci lidí, stejně jako utrpení, si zaslouží pozornost. Autoři knihy Character Strengts and Virtues sami zdůrazňují, že velkou část své vlastní kariéry věnovali studiu duševních poruch (Peterson, Seligman; 2004) nicméně dle nich zaměření se pouze na lidské poruchy nás může nechat přehlédnout to, co je s lidmi v pořádku, a dokonce zamezit možnosti podpory jeho či její silné stránky vedoucí k zeslabení, či úplnému zrušení konkrétní lidské slabosti. Dalším důvodem, který vedl k nezájmu o dobrý charakter, byla i zvyšující se popularita psychoanalýzy, která víceméně pohlížela na cokoliv pozitivního u člověka jako na podezřelé, jako na výtvory nevědomí, které maskují pravé motivy sex a agresivitu, či behaviorismu, v němž charakter nehrál žádnou roli a v centru zájmu bylo učení, výchova a podmiňování. Podobné uvažování, které nacházíme i u ne-psychoanalytiků, se odráží například v chápání altruismu jako prostředku pro dosažení vlastních cílů (např. Dawkins, 2003), či odvahy jako dysfunkce (nervových) center v mozku zodpovědných za pocit strachu. Jak již bylo řečeno výše, spolu s pozitivní psychologií se téma charakteru vrací zpět, a to nejen do diskursu, ale i vědeckého výzkumu. 2.4.2 Charakter z hlediska pozitivní psychologie Termín dobrý charakter, stejně jako všechny jeho komponenty (viz níže), je morálně ceněný. Od samého počátku se tedy tvůrci VIA projektu obávali, že vstupem na území, jenž je zatíženo hodnocením, bude jejich záměr předem vědecky odsouzen (Peterson, 2006b). 19

Je dobrý charakter reálný, stejně jako jsou jako reálné chápány např. zármutek, stres, či duševní onemocnění? Či je to jen sociální konstrukt posuzujícího diváka, fungující na bázi projekce dobrého a zlého (Peterson, 2006b)? Další závažnou námitkou může být, že svědomitou kontextualizací, o kterou se autoři snažili, jsou charakterové komponenty příliš generalizovány (například vzhledem k věku, pohlaví, společenské třídě, či etniku). Všech zmíněných výtek jsou si zastánci pozitivní psychologie a výzkumu dobrého charakteru vědomi, a aby byli schopni jim efektivně čelit, musí své stanovisko vůči charakteru a jeho postavení definovat a stabilizovat. K definování pojmu charakter je potřeba zodpovědět zásadní otázky jako zda je charakter definován něčím, co konkrétní osoba nedělá, nebo spíše jakousi aktivní složkou, zda je to jedna vlastnost osoby, či jej tvoří několik komponent (aspektů), existují-li určité stupně charakteru, nebo je to něco, co buď máme, anebo nemáme, jak se charakter vyvíjí, anebo může-li být naučen (Peterson, 2006b). Charakter je na stránkách VIA (www.viacharacter.org), věnujících se studiu charakteru, definován jako termín odkazující na seskupení vlastností, které tvoří individuální přirozenost. Park a Peterson (2009) chápou již konkrétněji dobrý charakter pluralitně, jako jakýsi trs pozitivních vlastností, projevující se v jedincových myšlenkách, pocitech a jednání. Podle nich v běžné mluvě hovoříme o osobě charakterní, či bez-charakterní, nicméně správně bychom se měli vyjadřovat o míře charakterových předností dané osoby autoři jsou přesvědčeni, že charakter je složen z měřitelných odstupňovaných komponent, charakterových předností. Někdo může v rámci jedné přednosti skórovat vysoko, zatímco v rámci druhé nízko, jiná osoba bude mít svůj charakterový profil zcela odlišný. To jinými slovy znamená, že charakter bude nejlépe popsán pomocí individuálních profilů, v nichž se zobrazí přednosti vyšší (tedy v nichž dosáhla osoba vyššího skóre) a nižší (Park, Peterson, 2009). O možnostech měření charakteru a jeho předností se zmíním v další části své práce. Definici termínu charakter si ovšem pozitivní psychologové za cíl nekladou spíše se snaží odpovědět na otázky podobné výše uvedeným, které se charakteru bezprostředně týkají (Peterson, Seligman; 2004). Poznamenávají, že až do této doby neexistoval jasný a shodný jazyk pro diskusi nad tématem charakter pokud se 20

však něco podobného podaří, budeme moci talenty, schopnosti a další pozitivní projevy člověka řídit pomocí smysluplného a účelného jednání, které pozvednou životní spokojenost nám i druhým. V dalších kapitolách se podrobněji věnuji o Klasifikaci charakteru a jeho předností, kterou vytvořili Seligman s Petersonem. Záměrně výsledek svého projektu nazvali klasifikací, která je podle nich pouze deskriptivní, vyznačující danou oblast a popisující její části; na rozdíl od taxonomie, jenž je založena na dobře propracované teorii a vysvětluje mezi těmito částmi vztahy. Vytvoření jednotné teorie dobrého charakteru je jedním z budoucích cílů pozitivní psychologie (Peterson, Seligman; 2004). 2.4.3 K čemu nám je dobrý charakter a proč ho měřit? Jak již bylo řečeno, slovo charakter má v běžné mluvě normativní význam. Pokud o někom řekneme, že je charakterní, myslíme tím, že má dobrou, kladnou povahu. Toto normativní pojetí charakteru se odlišuje od psychologického, z jehož pohledu je každý člověk charakterní, tzn. svébytný a odlišující se od dalších individuí. Spolu s pozitivní psychologií bylo téma charakteru obnoveno, neboť charakter byl označen jako klíč k porozumění dobrému životu (Seligman, Csikszentmihalyi, 2000). Seligman s Csikszentmihalyim zdůrazňují, že identifikací a následnou péčí o své charakterové přednosti (neboli komponenty charakteru) svůj život činíme naplňujícím (Peterson 2006; Park, Peterson, 2003). Zastánci konceptu věří tomu, že dobrý charakter může být kultivován a pěstěn, stejně tak zdůrazňují, že bychom měli rozvinout tolik charakterových předností, kolik je možné (Peterson, 2006b). Čím více charakterových předností osoba rozvine a čím větším množstvím jich bude disponovat, tím spíše můžeme její charakter (profil) označit za dobrý. Napříč různými filosofickými a náboženskými směry jsou za základní vlastnosti dobrého charakteru považovány různé ctnosti a přednosti, které autoři knihy Handbook of Character Strengths and Virtues uspořádali do unikátní klasifikace, popsané v jedné z následujících kapitol. Tato klasifikace umožnila nejen ucelit představu toho dobrého v člověku, ale umožnila tvůrcům pokračovat v možnosti 21

charakter zvědečtit, operacionalizovat a následně měřit. S tímto nelehkým úkolem se pokusili vypořádat Martin Seligman a Christopher Peterson. Důležitost měření charakteru vidí autoři především v tom, že, jak bude uvedeno dále, rozvíjení charakteru člověka má praktické pozitivní důsledky na jeho život. Pro vědecké zkoumání charakteru byl založen tak zvaný VIA Institute of Character, dostupný na již vícekrát zmiňované webové stránce viacharacter.org. Jak se zde můžeme dočíst, institut se zajímá především o podporování a porozumění různým dimenzím charakteru, o dynamiku mezi jednotlivými charakterovými přednostmi a v neposlední řadě o pozitivní výsledky (outcomes), které plynou z jednání v souladu s charakterovými přednostmi. 2.4.4 Historie klasifikace toho dobrého a silného v nás Snyder a Lopez (2007) ve své knize Positive Psychology věnují celou kapitolu Klasifikaci a měření lidských předností. Uvádějí, že pokud bychom měli srovnat nástroje na měření toho, co je v člověku dobré a nástroje na měření dysfunkcí, zjistili bychom velký nepoměr, samozřejmě ku prospěchu nástrojů měřících dysfunkce. Karl Menninger již v roce 1963 nabádal v otázkách klinické psychologie a psychiatrie k přemístění pozornosti od matoucích nálepek chorob a popisů stavů k procesům lidského života a k otázce, jaké jsou aspekty produktivního a zdravého fungování člověka. (Snyder, Lopez, 2007, p. 52) V nynější době neexistuje všeobecně uznávaná klasifikace lidských předností, předností charakteru, toho, co je v člověku dobré. Oproti tomu existují dvě celosvětově využívané klasifikace nemocí, MKN mezinárodní klasifikace nemocí, vydána již v desáté revizi, a dále DSM, diagnosticko-statistický manuál ve čtvrté revizi. Nicméně, jak Snyder a Lopez (2007) uvádějí, existují klasifikace, které se v rámci pozitivní psychologie o podobný systém pokusily. Jednou z nich je například tzv. Gallupova organizace, která se v USA zabývá studiem lidského chování více než 70 let. Její zkladatel, Donald Clifton, si položil jednoduchou, ale 22

pro pozitivní psychologii základní otázku: Co by se stalo, pokud bychom zjišťovali, jak/v čem jsou lidé dobří? namísto toho, co jim chybí, jaké jsou jejich nedostatky, či čím trpí? Byl prvním, který plánoval toto téma podrobit empirickému zkoumání. Vytvořil empiricky podložený a v teorii ukotvený dotazník nazvaný StrengthsFinder, zjišťující nadání a zahrnující trvalé lidské vlastnosti. Kromě zjištění osobního nadání jsou v rámci dotazníku k dispozici ještě související podpůrné materiály, které mohou jedinci dopomoci ke zjištění jak dané nadání dopracovat do podoby přednosti (Snyder, Lopez, 2007). Kromě dotazníku StrengthsFinder byl v roce 2006 vytvořen ještě Clifton Young StrengthsExplorer, který si dává za cíl identifikovat lidské přednosti a následně směřovat jejich energii k maximalizování možného potenciálu. Klasifikace Charakterové přednosti a ctnosti Petersona a Seligmana (2004), kterou se budu podrobněji zaobírat v následujících kapitolách, vznikala na podkladě studia filosofických textů, literatury, či díky diskusím se studenty, ale zásadně čerpala právě i z Gallupovy organizace. 2.4.5 Values in Action Klasifikace Ch. Petersona a M. Seligmana Christopher Peterson a Martin Seligman vydali v roce 2004 rozsáhlou publikaci s názvem Character Strengths and Virtues (Charakterové přednosti a ctnosti), na níž se podílelo celkem 40 autorů. V této monografii poprvé představují klasifikaci ctností a charakterových předností, která je podle nich důležitým krokem ke zvědečtění pozitivní psychologie a především k možnosti měření charakteru a pozitivních rysů vůbec. Stejně jako mají klasifikace nemocí praktický význam pro diagnostiku a léčbu duševních onemocnění, tak si zastánci klasifikace slibují její praktické důsledky například v rámci pěstění charakteru. V souladu s Klasifikací vytvořili i nástroj na měření charakterových předností a ctností, dotazník VIA (Values In Action). Přispěli tím tak k vytyčenému cíli k měřitelnosti toho, co je v člověku dobré, k měření pozitivních rysů. 2.4.5.1 Vývoj a přehled klasifikace 23

Pro tvorbu klasifikace dobrého charakteru potřebovali autoři seznam jejích potenciálních komponent. Pro jejich výběr sáhli po literatuře s tématem související z oblasti psychiatrie, lidského vývoje, vzdělávání, náboženství, filosofie a samozřejmě z psychologie. Nejdůležitější otázkou ve výběru ctností a silných stránek charakteru zůstává, zda existuje jejich seznam platný napříč všemi kulturami, či zda se uznávané charakteristiky budou v různých kulturách lišit. Ve snaze odpovědět na tuto otázku se autoři klasifikace detailně zabývali studiem filosofických, náboženských, etických a politických textů, textů významných myslitelů zabývajících se podobnou tematikou (Karel Veliký, Benjamin Franklin, William Bennett, John Templeton), diskutovali se studenty a s účastníky konferencí pozitivní psychologie, nechali se inspirovat jak ostatními psychologickými směry, tak lidovou tvorbou např. v podobě graffiti, písní a básní. Na základě takové detailní historické a filosofické exkurze považují svou klasifikaci za mezikulturní a univerzálně platnou. Klasifikace je tvořena třemi konceptuálními úrovněmi, jenž tvoří pozitivně chápaný charakter. Jsou jimi: 6 ctností a 24 silných stránek charakteru (někdy označováno také jako primární ctnosti a sekundární charakterové přednosti. (Křivohlavý, 2004) a naposled tzv. situační témata. Charakter je chápán jako kontinuální proměnná, podléhající změnám v ontogenezi. VIA Klasifikace ctností a charakterových předností I. Moudrost a znalost (Wisdom and knowledge) kognitivní ctnost, která s sebou nese získávání a používání znalostí. Tvořivost (Creativity) originalita, vynalézavost; nové a produktivní způsoby myšlení, ve vytváření pojmů a v konání; je sem zahrnuta i umělecká tvorba. Zvídavost (Curiosity) zájem, vyhledávání nového, otevřenost k novým zkušenostem; být zaujat zkušenostmi pro ně samotné; shledávat lidi a témata jako fascinující; objevování a prozkoumávání. Otevřenost (Open-mindedness) úsudek, kritické myšlení; promýšlení věcí a jejich posuzování ze všech úhlů pohledu; neunáhlující se k závěrům; 24

schopnost změnit názor ve světle nových důkazů; posuzování všech skutečností spravedlivě. Láska k učení (love of learning) osvojování si nových schopností, tematických okruhů a znalostí; očividně se váže k charakterové přednosti Zvídavost, ale přesahuje ji a popisuje tendenci k systematickému rozšiřování jedincových znalostí. Náhled (perspective) moudrost; schopnost poskytnout druhým moudrou radu; mít způsob pohledu na svět, který dává smysl jak jedinci, tak druhým lidem. II. Odvaha (courage) emocionální ctnost, která zahrnuje i vůli k dosahování cílů přes vnitřní či vnější překážky. Statečnost (bravery) udatnost; nebojácnost před hrozbami, výzvami, obtížemi či bolestí; odvaha stát za svým názorem i přes existenci opozice; chovat se podle svého přesvědčení i v případě nepopulárnosti daného přesvědčení; může sem být zahrnuta i fyzická udatnost, ale nemusí. Vytrvalost (persistence) pracovitost, píle; dokončení toho, co je začato; vytrvání v činnosti navzdory překážkám; schopnost ubránit se, odolat; radost z dokončení úkolu. Integrita (integrity) autentičnost, upřímnost; pravdomluvnost, prezentování sebe sama opravdově a upřímně; nic nepředstírat; přebírání zodpovědnosti za své pocity a jednání. Vitalita (vitality) nadšení, entuziasmus, energie; přistupování k životu energicky a s nadšením; nedělání věcí jen polovičatě; prožívání života jako dobrodružství; pocity živoucnosti a aktivnosti. III. Lidskost (Humanity) interpersonální ctnost, která předpokládá udržování a pečování o vztah s druhými. Láska (Love) oceňování blízkých vztahů s druhými, zvláště takových, kde je sdílnost a péče opětována; bytí si blízko s druhými lidmi. 25

Laskavost (Kindness) velkorysost, starost, péče, soucit, altruistická láska, vlídnost; vykonávání laskavostí a dobrých skutků pro druhé; pomáhání druhým; pečování o druhé. Sociální inteligence (Social intelligence) emocionální inteligence; být si vědom motivů a pocitů druhých lidí i svých vlastních; vědět jak se zachovat v různých sociálních situacích; být si vědom toho, co druhé motivuje. IV. Spravedlnost (Justice) občanská ctnost, která tvoří základ pro zdravý život společenství. Občanství (Citizenship) sociální odpovědnost, loajalita, týmová práce; dobré fungování v rámci skupiny/týmu; být loajální vůči skupině; sdílnost. Čestnost (Spravedlivost)(Fairness) zacházení se všemi stejně spravedlivě a čestně; nenechat osobní pocity, aby ovlivňovaly rozhodnutí o druhých; dávání každému stejnou šanci. Vůdcovství (Leadership) podporování svojí skupiny k dosažení cílů; udržet dobré vztahy ve skupině; organizování skupinových aktivit a dohlížení nad jejich průběhem. V. Umírněnost (Temperance) ctnost, která chrání před výstřelky, nestřídmostí. Odpuštění a soucit (Forgiveness and Mercy)- odpouštění těm, kteří se zachovali špatně; akceptování druhých i s jejich nedostatky; dávání druhým druhou šanci; nebýt pomstychtivý. Pokora a Skromnost (Humility a Modesty) nechat za sebe mluvit činy; nesnažit se být ve středu zájmu, viditelný; nepovažovat se za někoho výjimečného. Rozvážnost (Prudance) být obezřetný při rozhodování; neriskovat nepřiměřeně; neříkat nebo nedělat věci, kterých by se mohlo později litovat. Autoregulace (Self-regulation) sebekontrola; regulovat pocity a jednání; být disciplinovaný; ovládat své touhy a emoce. 26

VI. Transcendence (Transcendence) ctnost, jež nás spojuje s univerzem a poskytuje smysl existence. Smysl pro krásu a dokonalost (Appreciation of beauty and excellence) úcta, bázeň, údiv, nadšení; všímavost a ocenění krásy, dokonalosti a/nebo vynikajících výkonů v různých oblastech života, od přírody po umění a matematiku až po každodenní zážitky. Vděčnost (Gratitude) být si vědom dobrých věcí a být za ně vděčný; schopnost vyjádřit díky. Naděje (Hope) optimismus, orientace na budoucnost, lehká mysl; očekávat od budoucnosti to nejlepší a snažit se svých cílů dosáhnout; víra, že dobrá budoucnost je něco, čeho lze dosáhnout. Humor (Humor) hravost; mít rád legraci a škádlení; rozesmát, rozveselit druhé; vidět světlou stránku věci; žertovat (ne nutně říkat vtipy). Spiritualita (Spirituality) zbožnost, víra, smysl; mít ucelenou představu o vyšším účelu a smyslu univerza a jasnost v tom, kam patřím; mít představu o smyslu života, která člověka vede a utěšuje. 2.4.5.2 Ctnosti Z původních dvou set identifikovaných ctností nalezli Seligmana a Peterson (2004) šest univerzálních, a to odvahu, spravedlnost, lidskost (humánnost), umírněnost (zdrženlivost), spiritualitu (duchovnost) a moudrost. Ctnosti jsou samy o sobě zcela abstraktní reprezentací kladných charakteristik člověka. Zda konkrétní ctností disponujeme, či nikoli, je těžce měřitelné, stejně jako její záměrné posilování. Lépe jsou na tom v tomto ohledu konkrétnější charakterové přednosti, které posilovat lze a skrz ně lze taky určité ctnosti dosáhnout. Pokud jsou v určité míře přítomny, pak můžeme mluvit o dobrém charakteru. 2.4.5.3 Charakterové přednosti N. Park a Ch. Peterson (2009) označují charakterové přednosti jako základ pro optimální životní vývoj a prospívání. 27

Marek Preiss definuje je jako psychologické proměnné, které ctnosti utvářejí, podobně jako Catellovy primární faktory tvoří základ pro globální vlastnosti osobnosti (Preiss, 2009). Linley a Harrington (2006) definují přednost či sílu jako schopnost cítit, myslet a chovat se tak, abychom mohli optimálně fungovat ve snaze dosáhnout oceňovaných výsledků. Charakterových předností je celkem 24. Právě pomocí nich je možné dosáhnout konkrétní ctnosti např. ctnost Moudrost může být dosažena tak, že využíváme přednosti jako kreativita, zvídavost, láska k učení, otevřenost novým zkušenostem a tzv. perspektiva. Autoři klasifikace pokládají charakterové přednosti za vyvážený přechod mezi abstraktními ctnostmi a zcela konkrétními situačními tématy. Obecně lze říci, že za člověka s dobrým charakterem je pokládán ten, který prokazuje jednu či dvě charakterové přednosti v rámci jedné kategorie ctnosti. Složitým procesem výběru bylo identifikováno 24 charakterových předností, které reprezentují základní systém předností ačkoliv, jak Seligman s Petersonem uvádějí, rozhodně o představené klasifikaci netvrdí, že je uzavřená a definitivní. Její revize by měly probíhat v návaznosti na výsledky empirických a teoretických výzkumů. Stabilita charakterových předností v čase Charakterové přednosti jsou v literatuře přirovnávány k rysům osobnosti, které Allport označil jako trvalou charakteristiku člověka, či jako abstraktní koncepci s určitou objektivní realitou, která daného člověka odlišuje od člověka jiného. (in Hall, Lindzey, 2002). Toto pojetí souhlasí s faktem, že vlastnosti, ke kterým charakterové přednosti odkazují, jsou relativně stabilní v čase 1 a relativně 1 Linley si ve svém výzkumu (Linley et al., 2007) položil výzkumnou otázku, zda jsou charakterové přednosti proměnlivé v čase, tedy zda se ve shodě s koncepcí humanistické psychologie mění, jak například poukazoval Maslow či Erikson. V jejich pojetí je stárnutí spojeno s potenciálem k sebeaktualizaci a růstu, což se bude odrážet v charakteru člověka (Maslow, 1970; Erikson, 1959; in Linley 2007). Mění se charakterové přednosti napříč věkovými skupinami, v pojetí Maslowa tedy např. v důsledku sebeaktualizace? Jako opoziční názor autoři uvádějí velké množství výzkumů osobnosti, které využívají modelu Big Five. Tyto výzkumy poukazují na vysokou míru stability osobnostních rysů v různých věkových skupinách (McCrae and Costa, 1990; in Linley). Výzkum Linleyho přinesl výsledek, že charakterové přednosti obecně pozitivně korelovaly s věkem. Nejsilnější korelace přednostmi byla nalezena mezi přednostmi ctnosti Moudrost a znalosti (zvídavost a láska k učení), ctnosti Umírněnost (odpouštění, seberegulace) a ctnosti Spravedlnost (čestnost). 28

zobecnitelné pro různé situace (Park, Peterson, 2009). I přesto není možné je vypozorovat vždy a za všech okolností jsou sice chápány jako součást identity konkrétního člověka, nicméně je vždy nutné brát ohled na okolnosti, za nichž je charakterová přednost pozorována. To, zda a jak se charakterové přednosti vyvíjí v průběhu života, vnímají Seligman s Petersonem jako za jedny z kruciálních otázek výzkumu. Otázku zda pokládají víceméně za zodpovězenou oni, i většina psychologů by souhlasila, že charakterové přednosti se vyvíjeli. Příliš se ale neví o tom, jak se tomu děje, což svádí k úvahám o možnosti ovlivňování, pěstování a zkvalitňování charakteru jednotlivce. Důležité je v podobném výzkumu zaměření se na individuální nastavení (setting) osoby, ovlivňované přímo rodinou, či původem obecně, dále i kulturou, v níž jednotlivec vyrůstá (Park, Peterson, 2009). Stejně jako mohou být charakterové přednosti procvičovány a pěstěny, může dojít k jejich změně nenadále, vlivem dramatických událostí či náhlé změny v životě. Seligman s Petersonem provedli srovnání výsledků VIA-IS u respondentů před útokem na USA v září 2001, a jeden a dva měsíce po útoku (Peterson, Seligman, 2003). Zjistili, že charakterové přednosti jako vděčnost, naděje, laskavost, vůdcovství, týmová spolupráce a spiritualita významně vzrostly měsíc po teroristickém útoku a dva měsíce po něm vzrůst stále přetrvával; u Evropské populace nic takového nenastalo. 2.4.5.4 Situační témata Situační témata představují nejkonkrétnější úroveň ze všech jmenovaných, která se pojí s behaviorální složkou pomocí nich se charakterové přednosti manifestují. Na rozdíl od charakterových předností jsou umístěna a projevují se v konkrétních situacích ač se jedná o stejnou charakterovou přednost, jedinec jí manifestuje různě v různých prostředích jedincova laskavost bude mít jinou podobu na pracovišti, a jinou v rodině. Projev dále souvisí například s kulturou či pohlavím. Tato variace je, podle M. Seligmana a CH. Petersona (2004), nejznatelnější právě na 29

úrovni situačních témat; méně již v charakterových přednostech a zcela nepřítomna je podle nich u ctností. 2.4.5.5 Kritéria pro Charakterové přednosti Z původních několika desítek charakterových předností jich bylo nakonec vybráno 24. Kandidující přednosti byly postaveny před deset kritérií, které byly shledány jako společné znaky pro charakterové přednosti které, pojímány dohromady, vykazují jakousi rodinnou podobnost (family resemblance) (Peterson, Seligman; 2004). 1) Charakterová přednost přispívá k různorodým naplněním člověka, k jeho seberealizaci, což vytváří podmínky k dobrému životu pro danou osobu i pro druhé. Dále charakterová přednost přispívá k lepšímu zvládání náročných životních situací. 2) Ačkoliv charakterové přednosti mohou a také vytváří žádoucí výsledky pro hodnotný život, každá přednost je oceňována pro svůj potenciál, tedy i když její důsledky absentují. 3) Projevení charakterové přednosti neomezuje ani jinak nesnižuje druhé osoby. 4) Lze-li k domnělé charakterové přednosti stanovit protiklad, a k němu znovu pozitivní protiklad, nejedná se o charakterovou přednost. 5) Charakterová přednost musí být znatelná ať v jednání, myšlení, či prožívání dané osoby tak, aby mohla být hodnocena a měřena. Podobně jako rys osobnosti by měla být zobecnitelná a relativně stabilní v čase. 6) Charakterová přednost se odlišuje od ostatních charakterových předností v klasifikaci a ani na ně nemůže být rozložena. 7) Daná charakterová přednost je ztělesněna v jakémsi zářném příkladu, ideálu, vzoru. 8) Mimořádné projevy dané charakterové přednosti (např. u tzv. zázračných dětí ). Toto kritérium e pokládáno spíše za doplňkové, podle autorů je neaplikovatelné na všechny charakterové přednosti. 9) Existence lidí, kteří selektivně projevují naprostou absenci či minimální přítomnost dané charakterové přednosti. 30