Využití kinesiotapingu v rámci prevence úrazů ve volejbale

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SPORTOVNÍCH STUDIÍ Katedra kineziologie Využití kinesiotapingu v rámci prevence úrazů ve volejbale Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jindřich Pavlík Vypracovala: Ivana Ťupová 3. ročník RVS Brno, 2014

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně. Všechny prameny a literaturu, z níž jsem čerpala, v práci řádně cituji a uvádím zde úplný odkaz na příslušný zdroj. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.

Poděkování: Poděkování patří vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Jindřichu Pavlíkovi za vedení, věcné konzultace, velmi užitečnou pomoc, spolupráci, metodické připomínky a velkou dávku ochoty a trpělivosti.

Obsah ÚVOD... 7 1 PŘEHLED DOSAVADNÍCH POZNATKŮ... 9 1.1 Volejbal... 9 1.2 Fyziologie volejbalu... 11 1.3 Kosterní svalstvo... 12 1.4 Zdravotní aspekty volejbalu... 14 1.5 Charakteristika sportovních úrazů... 15 1.6 Úrazy a chronické stavy ve volejbale... 16 1.6.1 Poranění kolenního kloubu... 19 1.6.2 Poranění ramenního kloubu... 21 1.6.3 Poranění hlezenního kloubu... 22 1.6.4 Poranění prstů na rukou... 23 1.6.5 Poranění šlach a ruptury svalů... 23 1.7 Kinesiotaping... 24 1.7.1 Vlastnosti pásek... 25 1.7.2 Fyziologické účinky a využití... 26 1.7.3 Kontraindikace kinesiotapingu... 29 1.7.4 Základy aplikace tejpu... 29 1.8 Tvary používané pro lepení kinesiotapingu... 30 1.8.1 I tejp... 31 1.8.2 Y tejp... 31 1.8.3 X tejp... 32 1.8.4 Vějířový tejp... 32 1.8.5 Síťový tejp... 33 1.8.6 Donuthole tejp... 33 1.9 Techniky kinesiotapingu... 34

1.9.1 Mechanická korekce... 35 1.9.2 Fasciální korekce... 35 1.9.3 Prostorová korekce... 35 1.9.4 Vazivová/šlachová korekce... 36 1.9.5 Funkční korekce... 36 1.9.6 Lymfatická korekce... 36 1.10 Odstranění tejpu... 37 2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE... 39 2.1 Cíle práce... 39 2.2 Úkoly práce... 39 3 PRAKTICKÉ UŽITÍ KINESIOTAPINGU... 40 3.1 Kinesiotaping kolenního kloubu... 41 3.1.1 Skokanské koleno... 41 3.1.2 Vnitřní postranní vaz... 42 3.1.3 Přední zkřížený vaz... 43 3.2 Kinesiotaping ramenního kloubu... 44 3.2.1 Nespecifická bolest... 44 3.2.2 Smečařské rameno... 45 3.2.3 Impingement syndrom... 46 3.3 Kinesiotaping hlezenního kloubu... 47 3.3.1 Distorze hlezna... 47 3.4 Kinesiotaping zápěstí a prsty... 48 3.4.1 Zápěstí... 48 3.4.2 Palec... 49 3.5 Kinesiotaping šlach a ruptur svalů... 49 3.5.1 Achillova šlacha, lýtkový sval... 49 4 ZÁVĚRY... 51

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 53 RESUMÉ

ÚVOD Volejbal představuje sportovní hru, které se věnuji již od raného dětství a je mi nejbližší. V průběhu mého působení ve volejbale, jsem měla možnost hrát ve všech výkonnostních kategoriích. Bezprostřední možnost působit ve volejbale jako aktivní hráčka pro mě znamenalo vnímat nejen pozitivní aspekty této hry, ale také se setkat se zdravotními riziky, které jsou nedílnou součástí každé sportovní činnosti. Prevence úrazů a s ní související spolupráce se špičkovými lékaři a fyzioterapeuty je však možná pouze v nejvyšších mistrovských soutěžích. Z finančních důvodů není v nižších soutěžích pravidelná spolupráce s těmito odborníky dostupná. Jelikož se ve vrcholovém volejbale hráči specializují přímo na svůj post, můžeme zde pozorovat jednostranné opakující se pohyby, které jsou příčinou svalových dysbalancí. Všichni víme, že volejbal je sport, který zahrnuje rozsáhlé spektrum pohybů. Dochází zde k pohybům pravidelně dosahujících krajních poloh ve všech kloubech od ramenního, kolenního, loketního, hlezenního až po klouby prstů na rukách. Není nouze o dynamické pohyby, násobené výskoky a dopady, rychlé přesuny a pády. Z výše uvedených důvodů se ve volejbale setkáváme nejčastěji se zraněními, mezi které patří kontuze, luxace, ruptury svalů, ale i fraktury. Sportovní medicína prochází neustálým dynamickým vývojem, který nám umožňuje využívat nejrůznější nové prostředky pro prevenci úrazů (fixní bandáže, led ve spreji, tejpovací pásky) a další techniky, kterými můžeme podpořit sportovní výkon, nebo alespoň snížit bolest. Ve světě je v současnosti jednou z nejvíce progresivních metod v oblasti prevence zranění a rekonvalescence po zranění kinesiotaping. V České republice nemá tato metoda dlouhou tradici a donedávna se uplatňovala jen pozvolna. Ale v poslední době nastal velký boom zejména v oblasti sportu. Tato metoda tejpování mě oslovila natolik, že jsem si ji vybrala, jako téma svojí bakalářské práce. Je efektivní metodou při léčbě zranění, nebo se využívá i jako prevence proti bolestivým stavům. V naší práci se chceme zaměřit na shromáždění a sumarizaci poznatků týkajících se problematiky kinesiotapingu a prevence zranění ve volejbale. Prostřednictvím této práce chceme vytvořením 7

praktického manuálu nabídnout odborné i laické veřejnosti možnost seznámit se se vznikem a vývojem kineziotapingu a představit jednoduchý manuál aplikací kinesiotapingu zaměřený na nejčastěji se opakující zranění ve volejbale 8

1 PŘEHLED DOSAVADNÍCH POZNATKŮ 1.1 Volejbal Volejbal je jeden z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších sportů na světě. Je to hra síťová, kolektivní, kterou se zabývají miliony lidí všech věkových kategorií. Každý člověk, který se naučí základy, může volejbal vykonávat na přiměřené úrovni i v seniorském věku. S volejbalem je vhodné začít již ve školním věku, kdy je dítě schopné poměrně rychle rozvíjet své vrozené schopnosti a učit se novým dovednostem. Volejbal v sobě spojuje prvky týmové spolupráce, kázně, disciplíny, pokory, ale také zábavy a uspokojení z dobře odvedeného výkonu, nebo dosaženého úspěchu. Významným charakteristickým rysem hry je udržení koncentrace pozornosti, uplatnění koordinačních schopností a psychických vlastností hráčů a správného rozhodování ve stále se měnících podmínkách hry. Náročnost volejbalu závisí na úrovni, do které se hráč svými předpoklady a tvrdou prací může probojovat. Ve volejbale rozlišujeme soutěže: krajský přebor, 2. liga, 1. liga a nejvyšší soutěží je extraliga, kde hráči a hráčky dosahují opravdu vysokých kvalit (Císař, 2005). V dnešní době již na hřišti nestojí šest hráčů, kteří hrají takzvaně všichni všechno. Ve hře se setkáváme s těmito specializacemi hráčů: smečaři, blokaři, nahrávač, univerzál a libero. Každý z hráčů se zaměřuje především na svoji herní činnost a tu v tréninkové jednotce zdokonaluje. Zde můžeme pozorovat i vznik specifických zranění, jak chronických, tak akutních podle dané specializace. Dle Příbramské (1996) vznikl volejbal v roce 1895 na Gymnáziu YMCA (Young Men s Christian Association), za jeho zakladatele je považován W. G. Morgan, který se narodil v New Yorku. Ke hře byla použita tenisová síť a basketbalový míč. Vlastní hra spočívala v odbíjení míče z jedné strany na druhou, tuto hru nazvali minonnette. Roku 1896 W. G. Morgan demonstroval na konferenci před vedoucími pracovníky organizace YMCA hru dvou družstev o pěti hráčích. Tehdejším cílem bylo udržet míč ve vzduchu a dostat jej přes vysokou síť. Hra zaujala profesora A. T. Halsteada, který navrhl přejmenování hry na Volley Ball. Tento název vydržel do roku 1952, kdy byla obě slova spojena 9

v jedno. Celosvětovým pojmenováním pro naši českou odbíjenou je tedy volleyball. Roku 1896 dostal volejbal pravidla, tím i pevnou organizační strukturu. Po 2. světové válce v roce 1946 se vytvořil samostatný český volejbalový svaz a po dohodě se slovenským volejbalovým svazem bylo založeno Československé volejbalové ústředí. V dubnu 1947 se v Paříži konal ustavující kongres FIVB, kterého se zúčastnilo 14 federací. Hlavním historickým mezníkem pro volejbal byl rok 1948, kdy došlo ke sjednocení tělovýchovy. Volejbal je sport, který se zejména v Česku hraje i ve venkovním prostředí (povrch antuka) při konání tradičních turnajů, ale větší přednost se dává halám a tělocvičnám s pevnou palubovou plochou, kde se uskutečňují mistrovská utkání. Hraje se s míčem o hmotnosti 260 280 g a obvodem 66 cm. Hrací plocha hřiště je 18x9 m uprostřed hřiště je zavěšena síť, která je ohraničena dvěma anténami o průměru 1 mm po stranách, které převyšují síť o 80 cm, antény jsou označeny 10 centimetrovými pruhy (střídavě červenými a bílými). Horní okraj sítě je určen pro každou věkovou kategorii a pohlaví danými pravidly: muži, junioři 243cm kadeti 239 cm ženy, juniorky 224 cm kadetky 220 cm Pravidla pro oficiální mistrovská utkání vyšších úrovní vymezují volnou hrací plochu po stranách 3 metry a za zadní čárou 5 metrů. Hrají proti sobě dvě družstva o počtu 6 hráčů na hřišti (plus dvě střídající libera). Hra je zahájena podáním, které musí být odbito jednoruč za koncovou čárou. Jsou povoleny pouze tři doteky s míčem (většinou přihrávka, nahrávka, útok). Hráči protějšího družstva se mohou pokusit znepříjemnit útok soupeři dobře postavenými bloky. Za chybu během hry je považován dotyk hráče s horním okrajem sítě, dotyk míče s hrací plochou. Končí-li míč v zámezí po dotyku hráče na bloku, nebo v poli, je nazván jako tečovaný a bod je připsán soupeři. Hra končí ziskem tří vítězných setů. Každý set je hrán do 25 bodů 10

s rozdílem dvou bodů, výjimkou je pouze set pátý, což je tzv. zkrácená sada, která se hraje pouze do 15 bodů, opět s rozdílem dvou bodů. 1.2 Fyziologie volejbalu Ve volejbale není na rozdíl od ostatních sportů přímý kontakt se soupeřem. Nejvíce zatěžovanými částmi těla jsou především ramenní kloub, protože jakékoli odehrání míče pomocí paže má vysoké požadavky na rotátory. Na rukou jsou většinou traumatizovány prsty a jejich klouby. Na jiných částech těla se setkáváme se známkami přetížení úponů, ať už zádových nebo břišních. Na dolních končetinách je velké riziko podvrtnutí kloubů (nejčastěji hlezenního) a ruptury svalů, zřídkakdy se objevují fraktury. Nejvíce přetěžované svaly m. glutaeus, m. quadriceps f., m. triceps surae (Kučera & Dylevský, 1997). Volejbal není z energetického hlediska tak náročný, jako jiné kolektivní hry. Energetická náročnost během hry kolísá v důsledku pauz mezi každou rozehrou (doba odpočinku mezi výměnami bývá 15s). Můžeme vidět dlouhé výměny, při kterých se energetický výdej blíží k maximu a naopak výměny, kde je výdej minimální. Většina energie je pokryta anaerobní cestou. Srdeční frekvence volejbalisty se pohybuje mezi 130 170 t/min. Jsou velké rozdíly mezi hráči přední a zadní řady, větší TF mají samozřejmě hráči přední řady, kteří musejí stíhat jak obranu, tak i následný útok. Hladina laktátu (kyseliny mléčné) se pohybuje okolo 3 mmol/l (Havlíčková, 1993). Ve volejbale se setkáváme s velmi odlišnými typy postav na jednotlivých postech. Hodnoty jako tělesná výška, délka končetin, či jejich poměry, jsou relativně stálé a také geneticky podmíněné faktory, které se týkají opěrného a pohybového aparátu. Kostra, vazy, svaly, šlachy a poměr tělesného tuku jsou již faktory, které vizuálně poukazují na předpoklady hráčů pro volejbal. Délky jednotlivých kostí určují výškové postavení hráče u sítě. Pevnost vazů určuje kloubní rozsah pohybů a tím zvyšuje možnost využití silových schopností. Tělesná výška se za posledních dvacet let mírně zvýšila. Požadavky dnešního volejbalu představují tělesnou výšku u mužských nahrávačů 185 200 cm a 172 185 cm u nahrávaček žen. Útočníci by se měli pohybovat mezi 11

195 205 cm u mužů a 178 188 cm u žen. Nejvyšší tělesnou výškou by měli disponovat hráči na postu bloku, a to 200 210 cm u mužů a 182 192 cm u žen. Výška těla do jisté míry souvisí s tělesnou hmotností a procentem tuku u sportovců. Tělesná hmotnost by se měla pohybovat v hodnotách 76 105 kg u mužů a 62 80 kg u žen (Haník & Vlach 2008). Rozptyl jednotlivých tělesných proporcí je u špičkových volejbalistů velmi velký! Každý jedinec nemusí splňovat ideální míry, když má jiné vlastnosti a schopnosti, kterými to nahradí (Vavák, 2011, p. 15 16). Ve složení těla u volejbalistů dále pozorujeme i podíl aktivní a pasivní tělesné hmoty. Množství tělesného tuku by neměla u volejbalistů přesahovat 10 % u mužů a 16 % u žen. Důležité je i zastoupení jednotlivých typů svalových vláken. Pokud má sportovec vyšší podíl rychlých svalových vláken v poměru k pomalým svalovým vláknům, tím větší má předpoklad k lepším výkonům. V průměru mají volejbalisté 55 % pomalých a 45 % rychlých svalových vláken (Vavák, 2011). 1.3 Kosterní svalstvo Lidské tělo je složeno z 600 svalů. Sval je tvořen přibližně ze 70 % z vody a asi 20 % z proteinů. Základní stavební jednotkou kosterního svalstva je svalové vlákno podlouhlé cylindrické buňky, které jsou spojeny pomocí vaziva do svalových snopců, tzv. fascií, tyto svazky tvoří sval, který je pomocí šlachy připojen ke kosti (Obr. 1). Důležitými komponenty pro funkci svalu jsou proteiny aktin a myozin. Svalový stah se uskutečňuje za pomoci příčných můstků, které se nacházejí na myozinových filamentech. Dochází k tomu díky nervovému impulzu z motorických nervů (motoneuronů), které se nacházejí v míše nebo mozkovém kmeni. Jeden motorický nerv je schopen ovládat až stovky svalových vláken díky motorickým ploténkám, na povrchu svalového vlákna (Grasgruber & Cacek, 2008). 12

Sval, který působí ve směru pohybu a způsobuje pohyb, se nazývá agonista. Sval působící proti je antagonista. Synergisté jsou svalové skupiny, které spolupracují s agonisty, napomáhají vykonání pohybu, ale pohyb nejsou schopny vykonat samostatně. Velice důležitou roli hrají tzv. fixační svaly, které umožňují provést hlavní pohyb fixací potřebné polohy některých segmentů (Bursová, 2005). Na lidském těle můžeme najít druhy svalů, fázické a posturální. Obr. 1 Svalové vlákno (Zdroj: http://www.e-kulturistika.cz/grafika/svalymikroskopickastavba.png) a) fázické svaly Tyto svaly oproti posturálním nejsou u nesportující populace namáhané, tudíž mají tendenci k atrofii a ochabování. Převažují zde rychlá bílá svalová vlákna, slouží k provedení pohybu, jsou uložena blíže povrchu těla, snadno unavitelné. Mají nižší klidové napětí, které vede k oslabení a je nutné je posilovat (Tab. 1) (Grasgruber&Cacek, 2008). b) posturální svaly Posturální svaly jsou permanentně namáhány, jelikož se podílejí na udržení stability těla, tudíž vzhledem ke stálému napětí, tzv. tonu, mají tendenci se zkracovat a tuhnout. Jsou uložena hlouběji, odolnější proti únavě, snadněji se zotavují po zátěži. Snadno, často až nadměrně se zapojují do pohybových stereotypů a nahrazují práci oslabených svalů (Tab. 2) (Grasgruber & Cacek, 2008). 13

Tab. 1 Příklad posturálních svalů (Grasgruber&Cacek, 2008) Tab. 2 Příklad fyzických svalů (Grasgruber&Cacek, 2008) 1.4 Zdravotní aspekty volejbalu Volejbal je kolektivní sportovní hra, u které nedochází k vážným zraněním, přesto však v utkání nebo během tréninku k úrazu dojít může. Nevýhodou je, že častými výskoky a dopady dochází k nadměrnému zatěžování páteře a kloubů, u žen rovněž děložního aparátu. Nebezpečné jsou úmyslné pády při vybírání těžkých míčů. Nevhodný je rovněž postoj volejbalisty v tzv. volejbalovém střehu, kdy se kulatí záda. Mezi nejčastější úrazy patří poranění malých kloubů ruky (nejčastěji u palce a malíčku) a distorze hlezenního kloubu. 14

Chronické změny pozorujeme hlavně v kolenních a ramenních kloubech (Havlíčková, 1993). Mezi jednotlivé volejbalové tréninky je třeba zařadit vhodnou regeneraci a odpočinek. Z regeneračních prostředků využíváme různé masáže, koupele, sauny, uvolňovací cvičení, strečink. Na regeneraci má především vliv vhodná výživa, omezení přísunu toxických látek (alkohol a cigarety) a pak spánek (Jirka, 1990; Pilný, 2007). 1.5 Charakteristika sportovních úrazů Během života je tělo sportovce vystavováno rozdílným typům zátěže. Pokud zátěž nepřesahuje hranici tolerance stavebních komponent organismu, je organismus schopen tuto zátěž kompenzovat. Zde mluvíme o adaptaci. Pokud se však stresové faktory dotýkají hranice tolerance, nebo ji opakovaně překračují, dochází k dekompenzaci selhání kompenzačních mechanismů. Tím vzniká selhání adaptace a následuje kritický stav. Většina úrazů je důsledkem selhání adaptace. Zranění může být způsobeno díky vnitřním příčinám, nebo naopak vnějším. Selhání můžeme rozdělit na akutní nebo chronické (Kučera & Dylevský, 1997). Velmi důležitá, je prevence, která může předejít spoustě úrazů (Tab. 3). 15

Tab. 3 Obecné zásady prevence (převzato Haník&Vlach, 2008) 1.6 Úrazy a chronické stavy ve volejbale Jak už bylo výše zmíněno, volejbal je bezkontaktní sport, hráči se však většinou potkávají pod sítí a málokdy ze střetu vyjdou bez zranění. Stává se tak, při doskoku na nerovnou plochu, nejčastěji jí bývá soupeřova noha, nebo po střetu 16

s kolenem protihráče. Tělo volejbalisty můžeme rozdělit na dvě poloviny, přičemž pod sítí trpí úrazy dolní končetiny a nad sítí horní končetiny. Nejčastěji jsou to články prstů, po střetu s míčem. Úrazy mohou být jak akutní, které jsou způsobeny násilnou manipulací daného segmentu, tak chronické, které jsou pro sportovce horší variantou. Jsou to takové úrazy, které nejsou příliš bolestivé, ale oddalování těchto signálů může přejít až v nenapravitelnou škodu na daném svalu, kloubu, nebo šlaše. Léčení akutních úrazů se pohybuje v řádech týdnů. Léčba chronických úrazů může být i víceletá. V grafech dle Vorálka (2014), jsou zobrazeny nejčastější úrazy, se kterými se setkáváme u volejbalistů všech herních kategorií. Zkrácená verze studie uveřejněné v odborném periodiku Rehabilitácia č. 2-2009. Cílem článku je ukázat, jaké nejčastější úrazy vznikají při volejbale a jaký je jejich výskyt v České republice. Pro účely výzkumu bylo vybráno 207 hráčů, rozděleni do 5 výkonnostních kategorií od profesionálních hráčů až po rekreační volejbalisty. (Zdroj: http://www.volleycountry.com/cz/novinky/nejcastejsi-zraneni-ve-volejbale.html) První graf je zaměřen na přehled všech úrazů, všech výkonnostních kategorií. Procentuálně je vyjádřena četnost úrazů dané části těla. Nejčetnější zranění, které zaujímá 32 % z celkového počtu, patří kotníku. Druhým nejčastějším poraněním je s 28 % poranění prstů. Další procenta úrazu se již snižují, 10 % mají shodně úrazy kolen a zad. Shodných 9 % mají i poranění ramene a jiné. A poslední 2 % jsou poranění zápěstí (Obr. 2). 17

Přehled všech úrazů Kotník Prsty Kolena Záda Rameno Zápěstí Jiné 2% 9% 10% 10% 9% 28% 32% Obr. 2 Přehled všech úrazů (Zdroj: http://www.volleycountry.com/cz/novinky/nejcastejsi-zraneni-ve-volejbale.html) Druhý graf, nám popisuje skutečnost akutních a chronických zranění u hráčů profesionální úrovně. Nejčastějším akutním zraněním trpí kotníky (48 %), dále prsty (28 %), kolena (9 %) a málo vyskytujícím se akutním poraněním jsou vystaveny záda, rameno (5 %) a zápěstí (2 %). Co se týče chronických úrazů, nejvyšší výskyt je u velmi namáhaného ramenního kloubu (37 %) a u zad (32 %), které trpí častými dopady a prohnutím, dále kolena (11 %) a traumata v oblasti prstů (5 %) (Obr. 3). Přehled akutních a chronických zranění u profesionálních hráčů AKUTNÍ CHRONICKÉ 27% 37% 32% 48% 5% 2% 5% 5% 0% 9% 11% 0% Prsty Zápěstí Rameno Záda Kolena Kotníky Obr. 3 Přehled akutních a chronických zranění u profesionálních hráčů (Zdroj: http://www.volleycountry.com/cz/novinky/nejcastejsi-zraneni-ve-volejbale.html) 18

Třetí graf se zaměřuje na úrazy, které se vyskytly během tréninkové zátěže a během utkání. U obou pohlaví je zranění četnější na trénincích. U mužů 28 %, u žen 31 %. V zápasech se množství zranění snižuje. U mužů 17 %, u žen 24 %. Celkové zranění, jak v zápase, tak v tréninku je u mužů 44 % a u žen 56 % (Obr. 4). Procentuální přehled zranění u mužů a žen v tréninku a v zápase Muži Ženy 44% 56% 28% 31% 17% 24% Celkem Trénink Zápas Obr. 4 Procentuální přehled zranění u mužů a žen v tréninku a v zápase (Zdroj: http://www.volleycountry.com/cz/novinky/nejcastejsi-zraneni-ve-volejbale.html) 1.6.1 Poranění kolenního kloubu Koleno je kloub, který u volejbalistů bývá postižen dvěma onemocněními, která mohou být příčinou i ukončení kariéry aktivního volejbalisty. Jsou jimi skokanské koleno a patello femorální syndrom (postižení chrupavky čéšky v kloubu mezi čéškou a stehenní kostí). Koleno má své statické a dynamické stabilizátory. Mezi statické patří kloubní pouzdro, postranní vazy, přední a zadní zkřížený sval, vnitřní a zevní meniskus. Mezi dynamické stabilizátory řadíme čtyřhlavý sval stehenní (quadriceps femoris). Velkou úlohu zde má čéška, která má za úkol přebírat část tlakových sil při výskoku a hlavně při dopadech. V tabulce můžeme vidět srovnání klinických příznaků onemocnění kolena (Tab. 1) (Haník & Vlach, 2008). 19

Tab. 4 Srovnání klinických příznaků onemocnění kolene (převzato Haník&Vlach, 2008) Úrazy kolene můžeme rozdělit na chronické a akutní. Akutní Poranění postranních a zkřížených vazů kolena, poranění menisků Velmi závažné poranění, může být způsobeno buď izolovaně, nebo kombinací více struktur. Vždy se po tomto úrazu setkáváme s pozdější nestabilitou kolene. Většina úrazů je způsobena dopadem z výskoku, rotací v kolenním kloubu, přisednutí kolene, nebo pád na zem. Příznakem poranění je otok, bolestivost a neschopnost pohybu (Haník & Vlach, 2008). Luxace (vykloubení) patelly, zlomenina patelly U luxací je mechanismem pohybu násilná vnější rotace v tibii způsobená dopady. U zlomenin se setkáváme s přímým pádem, nebo dopadem na hranu tvrdého předmětu. Příznakem je bolest, otok, hmatný defekt patelly, nemožnost natažení kolene (Haník & Vlach, 2008). Chronické Bursitidy v okolí kolene Jde o zánět tíhových váčků, které se nacházejí v oblasti přechodu úponu nebo šlachy přes kost. Zánět je doprovázen zduřením, bolestivostí v postižené oblasti (Haník & Vlach, 2008). 20

1.6.2 Poranění ramenního kloubu Mezi nejčastější zranění související s volejbalem patří poškození ramene a to z důvodu velkého vytížení během konání požadovaných dovedností. Stejně jako u kolene se zde setkáváme se stabilizátory. Statické stabilizátory ramenního kloubu jsou ramenní kloub, kloubní pouzdro, chrupavčitý okraj kloubní jamky. Do dynamických stabilizátorů řadíme rotátorovou manžetu (m. infraspinatus, m. supraspinatus, teres minor, subscapularis) a šlachu dlouhé hlavy biceps brachii. Nejběžnější poranění ramene jsou většinou stále se opakující traumata, která vyústí v samotné zranění (Haník & Vlach, 2008). Nestabilita ramene Díky opakovaným úderům do míče dochází k rozvolnění statických stabilizátorů ramene, tedy kloubního pouzdra a chrupavčité jamky. Projevem je bolestivost a nejistota z uvolněného ramenního kloubu (Haník & Vlach, 2008). Poškození rotátorů manžety Při úderu do míče a následném zpomalení, dochází k natahování proti odporu a ve šlachách nebo svalových bříškách vznikají ruptury, může dojít i k úplnému prasknutí manžety, zde dochází k nemožnosti pohybu. Dalším příznakem je bolestivost a omezený pohyb (Haník & Vlach, 2008). Impingement syndrom Tento syndrom je spojen s instabilitou ramene. Velmi bolestivá funkční porucha, která je zapříčiněna neustálým narážením horní hlavice kosti pažní do akromia (nadpažku), narážení nastává především při pohybu rozpažení v ramenním kloubu (Vanhoenacker, Maas, & Gielen, 2007). Pro zjištění impingement syndromu, nám slouží jednoduchý test dle Koláře (2009), tzv. Hawkinsův test (Obr. 5). Nejdříve provedeme flexi v ramenním kloubu do 90, totéž provedeme s loketním kloubem, kterému přidáme ještě vnitřní rotaci. Pokud se objevuje bolest, test je pozitivní. 21

Obr. 5 Test podle Hawkinse (Kolář, 2009) 1.6.3 Poranění hlezenního kloubu Nejfrekventovanější poranění u volejbalistů. Pojem distorze je velmi často používán a také zaměňován. Může se jednat o banální natažení kloubního pouzdra nebo také velmi těžké vazové poranění, které může vyústit v nestabilitu hlezna. Ne vždy je vhodné užití ledu a obinadla jako léčebných pomůcek. Mechanismem úrazu je dopad na nerovnou plochu (soupeřova noha, kůl). Noha se v tu chvíli dostává do vnitřní rotace a plantární flexe a supinace. Poškozeny bývají nejčastěji zevní i vnitřní vazy hlezna, vaz mezi tibií a fibulou, zevní i vnitřní kotník. Při nesprávné léčebné metodě mohou nastat trvalé potíže: chronické otoky, omezení pohybu, ztuhlost při rozcvičení, bolest. Níže můžeme sledovat nejčastější struktury hlezna, postižené akutním zraněním (Tab. 5) (Haník & Vlach, 2008). Tab. 5 Postižené struktury při akutním zranění hlezna (převzato Haník& Vlach, 2008) 22

1.6.4 Poranění prstů na rukou U typu zátěže a směru nárazů od míče, dochází k poranění spíše tříčlánkových prstů, než poranění palce. Zranění na rukou můžeme rozdělit do dvou skupin zlomeniny a distorze. U zlomenin se nejčastěji setkáváme se zraněným 2. a 5. prstem, tedy malík a ukazováček. Úkon, při kterém jsou prsty nejvíce ohroženy, je samozřejmě blokování. Dochází ke střetu nataženého, nebo mírně pokrčeného prstu s míčem. Následně dochází k otoku, bolestivosti a neschopnosti pohybu. Nutná fixace 4-6 týdnů. Co se týče distorzí, také jsou postiženy především tříčlánkové prsty. Vzniká násilnou extensí při úderu míče do prstů. Pozorovatelná deformita prstu, bolestivost a nemožnost pohybu. Léčba fixací a repozicí (Haník & Vlach, 2008). 1.6.5 Poranění šlach a ruptury svalů K poranění šlach či svalů dochází především nedostatečným rozcvičením a zahřátím svalů, dále prudkým dopadem, nečekaným, nezvyklým pohybem. V souvislosti s tímto poraněním, můžeme u volejbalistů říci, že se setkáváme spíše poraněním dolních končetin. Natržení jedné ze tří hlav lýtkového svalu, je velmi časté. Stává se při rychlém natažení svalu především při výskoku nebo rychlých změnách směru. Příznakem je bolest při postavení na špičku nohy, hmatatelná ruptura. Mezi postižení šlach řadíme Achillovu šlachu. K poranění dochází při násilné dorzální flexi, následuje otok, hmatný defekt, bolestivost, neschopnost postavit se na špičku (Haník & Vlach, 2008). 23

1.7 Kinesiotaping Za zakladatele kinesiotapingu je považován japonský chiropraktik dr. Kenzo Kase, který se vývojem elastických tejpů začal zabývat na počátku sedmdesátých let 20. století (Obr. 6). Jeho cílem bylo vypátrat vhodnou metodu sportovního tejpování, která by podporovala hojení poraněných tkání a neomezovala jak pohyb fascií, tak průtok krve s lymfou, což je nevýhoda klasických fixních tejpů. Obr. 6 Kenso Kase zakladatel Kinesiotapingu (Kobrová & Válka, 2012) Postupem šesti let od roku 1973 se snažil dr. Kase vyvinout tejp, který bude mít strukturu a elastičnost velmi podobných vlastností jako kůže. Prvním pacient, který tuto techniku vyzkoušel na vlastní kůži, byl z japonské rehabilitační kliniky a trpěl kloubním onemocněním. Od roku 1980 je dr. Kase publikovaným vědeckým pracovníkem, roku 1982 Kase vydal první knihu o kinesiotapingu. Spolupracoval s japonským volejbalovým reprezentačním týmem, kde si účinky kinesiotapu mohl vyzkoušet na vrcholových sportovcích. (Kobrová & Válka, 2012, p. 21). Za první velkolepou akci, na které se objevil kinesiotaping, jsou považovány Letní olympijské hry v jihokorejském Soulu, 1988. Teprve roku 24

2004, na Letních olympijských hrách v Athénách, se kinesiotaping dostal do podvědomí široké veřejnosti. K neustálému rozvoji techniky slouží asociace zabývající se kinesiotapingem, založené roku 1984 v Japonsku a 1997 v USA. Další zemí, která se připsala na seznam asociací, je Spojené království. Roku 2007 byla založena Mezinárodní asociace kinesiotapingu, která se zabývá shromažďováním nových poznatků, klinickými výzkumy a v neposlední řadě školí nové odborníky v tomto směru. Kinesiotaping má své uplatnění nejen ve sportu, ale proniká i do dalších oborů medicíny, jako je fyzioterapie, ortopedie, pediatrie, neurologie, ergoterapie, terapie lymfedémů, korekce jizev a dokonce má zastoupení i ve veterinární medicíně (Kobrová & Válka, 2012). 1.7.1 Vlastnosti pásek Technické vlastnosti pásky se co nejvíce přibližují vlastnostem lidské kůže. Díky své pružnosti a malé tloušťce je páska srovnatelná s tloušťkou vrstvy kůže epidermis. Díky své hypoalergenní vrstvě je možné pásku nechat na pokožce i více dní (nejčastěji se uvádí 3 5 dní), kdy má páska nejlepší elastické vlastnosti, které po čase ubývají v důsledku úbytku elasticity polymerových vláken (Obr. 7). Díky prodyšnosti tejpu může pokožka bez omezení dýchat. Nezbytnou součástí kinesiotejpu je vlnovité uspořádání drážek s lepidlem, které je schopné odvádět pot, a je vhodné i pro sportovce provozující vodní sporty (Obr. 8) (Pětivlas & Doležalová, 2011). Obr. 7 Polymerová vlákna 25

Obr. 8 Drážky s lepidlem pro lepší přilnavost Důležitým faktorem při aplikaci, je tah pásky. Již z výroby je páska nanesena na podkladový papír s 10 15% napětím. Vlákna kinesiotapu jsou složena ze 100% bavlny, která podporuje prodyšnost pásky, evaporaci pokožky a rychlé schnutí. Díky voděodolnosti není zabráněno běžné hygieně (Obr. 9). Lepidlo, které je na pásku naneseno, je ze 100% lékařské pryskyřice, která je termočivná, tedy je nutné pásku zažehlit rukou a způsobit teplo, aby přilnula k povrchu kůže (Kobrová & Válka, 2012). Obr. 9 Voděodolnost pásky 1.7.2 Fyziologické účinky a využití Díky vhodné aplikaci kinesiotapu na poraněnou oblast jsme schopni aktivovat reflexní odpověď organismu, která je zacílená na odstranění patologických změn a umožňuje návrat k funkčnímu stavu. Patologické změny jsou způsobeny krvácením v dané oblasti, spasmem, bolestivostí (Obr. 10). 26

Návratem do původního, funkčního stavu rozumíme odstranění bolesti a snížení otoku (Obr. 11). Obr. 10 Patologické změny (Kobrová &Válka, 2012) Obr. 11 Funkční stav (Kobrová & Válka, 2012) Nadměrná zátěž, či přepětí svalu, může vést k zánětlivým pochodům. Sval, který je těmito pochody postižen, bývá většinou oteklý, ztuhlý, unavený a především bolestivý. Bolest je způsobena mechanickým poškozením buněk a zároveň i akumulací vody ve svalu. Voda z kapilár vždy prostupuje lépe do prokrveného svalu. Díky poranění dojde k útlaku otokem, a tím dojde k úbytku prostoru mezi svalem a kůží. Sval a kůže jsou bohatě zásobeny lymfatickými cévami, nutritivními cévami a důsledkem útlaku otokem, dochází ke kompresi 27

důležitých cév, což zamezí správné cirkulaci. Tlak způsobuje hromadění metabolitů ve svalech, které způsobují snížení ph a následnou bolest. Pomocí aplikace kinesiotapingu se snažíme stimulovat kožní receptory a díky elastickým vlastnostem dochází k terapeutickému efektu: zvýšené prokrvení zvýšená činnost lymfatických cév zvrásněná kůže (odtažení pokožky od svalu pro lepší cirkulaci) snížení edému snížení bolesti podpora svalového tonu o facilitace zkvalitnění svalové kontrakce o inhibice utlumení únavy z přetížení korekce kloubní funkce, stimulace proprioreceptorů a) facilitace svalu Facilitace znamená podpoření funkce, zesílení reflexu, nebo usnadnění. Pokud chceme sval facilitovat používáme napětí 15 35% a lepíme od začátku svalu k úponu. Tuto techniku užíváme pro ovlivnění oslabených svalů, ať už chronicky, tak i akutně. Záměrem je podpořit svalovou kontrakci. Vždy aplikujeme v maximálním protažení ošetřovaného svalu (Kobrová & Válka, 2012). b) inhibice svalu Inhibice znamená utlumení určitých pochodů v organismu, nebo zpomalení. Jestliže chceme sval inhibovat, užíváme napětí 15 25% ( paper off tension ) a směr pásky je od úponu svalu k jeho začátku. Technika inhibice je využívána na přetížené, akutně postižené, hypertonické svaly, nebo může být použita jako prevence proti svalovým křečím. Aplikujeme v největším možném protažení daného svalu. Jelikož je tejp umístěn v opačném směru, než je směr svalové kontrakce, je zajištěna relaxace postiženého svalu. Protože lepíme v protažení svalu, při vrácení do původní polohy se nám pokožka zvrásní a oddálí od svalu. Díky tomu dojde k lepšímu prokrvení a zvýšenému toku lymfy (Kobrová & Válka, 2012). 28

Souhrnně bychom mohli účinky kinesiotapu definovat jako biomechanické, neurofyziologické a trofotropní. (Kobrová & Válka, 2012, p. 26). 1.7.3 Kontraindikace kinesiotapingu Kontraindikací chápeme stav pacienta, nebo klienta, při kterém není možné zařadit danou proceduru, nebo léčebnou techniku. Rozlišujeme dva typy kontraindikací, a to absolutní a relativní. Co se týče kinesiotapingu, absolutní kontraindikace doposud nejsou známé. Jestliže mluvíme o relativních, jedná se především o projevy kožního původu (hnisavé kožní projevy, bradavice, pigmentové névy, maligní melanom kůže, otevřené rány, ekzémová onemocnění, dermatitidy), akutní stavy (hořečnaté stavy, akutní trombózy), infekcemi (elefantiáza), nebo speciálními projevy kůže (vzácné alergie na složky tapu) a nadměrné ochlupení (Kobrová & Válka, 2012). 1.7.4 Základy aplikace tejpu Úspěšné užití kinesiotape metody záleží na dvou faktorech. Prvním je správné vyhodnocení stavu pacienta a druhým správná aplikace tejpu. Když oba tyto faktory zkombinujeme, máme vyhráno. Nejdříve je nutné odnaučit se klasické techniky fixačního tejpování, jelikož tato metoda vyžaduje maximální tah pásky a je navržena tak, aby zamezila pohybu v daném segmentu. Oproti tomu kinesio páska je navržena tak, aby podporovala pohyb a ochránila sval před zraněním, nebo už zraněnému svalu navrátit v co nejkratším čase funkčnost. Je nutné určit základní svaly, na které chceme užít tejp. Proto používáme manuální svalový test pro zjištění začátku a úponu svalu. Pásku lepíme vždy dva palce pod začátkem nebo pod úponem (záleží, zda chceme facilitovat, nebo inhibovat funkci svalu). Důležité je celou pásku důkladně zahladit, začátek a konec tejpu je přikládán vždy bez napětí. Pokožka musí být připravená na aplikaci oholená, odmaštěná, očištěná a suchá (Kase, 2003). 29

Napětí a směr tahu pásky Při aplikaci pásek dbáme na správný stupeň napětí. Pokud se snažíme aplikovat s příliš velkým napětím, efekt se zmenšuje. Zde platí pravidlo, že někdy míně, znamená více. Streč pásky je rozhodujícím faktorem pro správnou aplikaci a úspěch léčby. Napětí tejpu se zaznamenává v procentech: plné 100% kritické 75% střední 50% napětí z papíru ( paper off tension ) 15-25% velmi lehké 0-15% žádné 0% (Kase, 2003) Co se týče směru lepení pásek, jsou dvě základní techniky pro ošetření svalu. Při akutním poranění je páska aplikována od úponu k začátku svalu, aby se utlumila/inhibovala jeho funkce. Tato metoda využívá napětí tejpu 15 25 %. Je nutné pamatovat, že páska se již ve výrobě dává na podkladový papír s 25% napětím. Druhou metodou je tejpování od začátku k úponu svalu. Tímto typem se snažíme facilitovat/podpořit funkci svalu. Aplikace s přílišným tahem snižuje účinnost, v tomto případě by měla nabývat hodnot 25 50 % (Kase, 2003). 1.8 Tvary používané pro lepení kinesiotapingu Kinesiotaping může být aplikován v různých tvarech, které jsou vybírány dle velikosti postiženého svalu a léčebné metody, které chceme užitím dosáhnout. Mezi základní tvary patří: I využívá se především pro akutní poranění svalu, prvotním záměrem je zmírnit otok a bolest; Y nejběžnější metoda tejpování, možnost inhibice i facilitace svalu; X tato metoda se snaží ovlivnit špatný stereotyp, především v oblasti kloubu; 30

Vějíř používání pro lymfatické tejpování; Síť podobná metoda vějíři, používá se v oblasti kloubních spojení; Donuthole užívá se k lokálnímu snížení otoku (Kase, 2003). 1.8.1 I tejp Před aplikací je nutné si dobře připravit pokožku. Musí být oholená, čistá, suchá, vyhýbáme se aplikaci na výrazná mateřská znaménka. Nastřihneme požadovanou délku a zaoblíme hrany tejp má tvar písmene I (Obr. 12). Na sval v klidu přilepíme bázi, dostaneme sval do protažení a přímo přes místo bolesti aplikujeme tejp. Tato technika je nejvíce využívaná u akutních poranění, natržení svalů, apod. Po odeznění akutní fáze, je možné přistoupit na aplikaci tvaru Y (Kase, 2003). KOTVA BÁZE Obr. 12 I tejp 1.8.2 Y tejp Tento tvar pásky postupuje dle stejných principů, jako předešlý. Připravíme pokožku, naměříme si délku tejpu, rozstřihneme do 2/3, aby nám vznikly dva stejné proužky (tedy písmeno Y) a zaoblíme hrany (Obr. 13). Jako první přikládáme bázi, vždy bez napětí. Nastavíme sval do polohy v natažení a můžeme pokračovat v aplikaci dvou rozstřižených pruhů k obklopení postiženého svalu. Kotvy (konce pásky) lepíme bez tahu. Jako poslední věc, je velmi důležité pásku zahladit ještě v protažení svalu, aby se aktivovalo lepidlo (Kase, 2003). 31

Obr. 13 Y tejp 1.8.3 X tejp Připravíme pokožku, naměříme délku pásky a rozstřihneme na každém konci do tvaru písmene X báze nám vznikne přímo uprostřed (Obr. 14). Tento tvar tejpu používáme u svalů, u kterých se mění začátek a úpon svalu v závislosti na pohybu. Rozstřižené konce jsou schopné dobře rozptýlit napětí tejpu na kůži (Kase, 2003). Obr. 14 X tejp 1.8.4 Vějířový tejp Připravíme kůži, naměříme délku a rozstříháme tejp na čtyři stejně široké proužky (Obr. 15). Bázi přikládáme bez napětí, ostatní části tejpu v protažení svalu a kotvy opět bez napětí. Aplikujeme přímo přes oblast edému, bereme ohled na lymfatické cesty. Napětí pásky je lehké, téměř bez tahu 0 15 % (Kase, 2003). 32

Obr. 15 Vějíř 1.8.5 Síťový tejp Připravit pokožku, naměřit délku, ohneme tejp v půlce a nastříháme na čtyři, nebo osm stejně širokých proužků, aby nám však vznikly dvě báze (Obr. 16). Nejdříve aplikujeme jednu bázi, poté nastavíme sval do maximálního protažení, co dovolí klouby a poté přikládáme druhou bázi, dbáme na napětí tejpu pouze lehké 0 15 %. Proužky rozložíme po ploše svalu (Kase, 2003). Obr. 16 Síť 1.8.6 Donuthole tejp Připravíme pokožku, naměříme délku. Začínáme s tvarem tejpu I, kterému uprostřed prostřihneme otvor, na každém konci rozstřihneme 2 3 cm, aby se utvořili dva konce (Obr. 17). Sval je v maximálním protažení a aplikujeme se 33

středním tahem 25 50 %. Otvor by měl být přesně v místě bolesti (popřípadě v místě kloubu). Konce přikládáme opět bez tahu (Kase, 2003). Obr. 17 Donut hole 1.9 Techniky kinesiotapingu Základní techniky dle Kobrové a Války (2012), jako inhibice/utlumení, nebo facilitace/podpoření svalu, byly zmíněny již výše. Mezi další techniky patří i techniky korekční. Tuto techniku dále dělíme dle napětí tejpu na: mechanickou - 50 75% fasciální - 10 50% o povrchové fascie - 10 25% o hluboké fascie - 25 50% prostorová - 10 35% o I - 25 35% o donut hole - 15 25% o síť - 10 20% vazivová - 75 100% funkční - 50 75% lymfatická - 0 20% o hematom - 0 10% 34

1.9.1 Mechanická korekce Tato technika se snaží využít síly a tlaku kinesiotapu, který je způsoben napětím 50% až 75 % nechceme zde docílit efektu zvrásnění na kůži a není cílem sval, či kloub fixovat v dané poloze. Mechanická korekce se snaží upravit pozici svalů, kloubů a fascií a přitom zachovat přirozenou polohu a pohyb. Také je zachována cirkulace krve (Kase, 2003; Kobrová & Válka, 2012). 1.9.2 Fasciální korekce Fasciální korekční technika má za úkol nashromáždit a ucelit fascie do požadované pozice. Napomáhá k snížení limitace pohybu fascie. Fascie je základní hmota, tzv. pavučina, která udržuje každou vrstvu tkáně v dané poloze a jakékoli akutní, nebo chronické postižení způsobuje neschopnost pohybu tkání. Užívá se tvar tejpu Y a I. Dle uložení fascie volíme i tah pásky: na hluboko uložené fascie 25 50%, na povrchové 10 25% (Kase, 2003; Kobrová & Válka, 2012). 1.9.3 Prostorová korekce Prostorovou korekci aplikujeme, abychom vytvořili větší prostor, především v okolí bolesti, zánětu nebo edému. Tento prostor, který se nám podaří vytvořit, sníží tlak tím, že nadzvedneme pokožku od léčené oblasti. Výsledné snížení tlaku napomáhá k redukci podráždění chemických receptorů, které snižují bolest. Díky zvýšené cirkulaci krve, dochází k pocitu uvolnění a odstranění výpotku. Stimulací mechanoreceptorů můžeme dosáhnout snížení bolesti. Tento druh korekční techniky by měl být použit prvotně, při akutním stádiu zranění, díky nejlepším redukcím výpotku a otoku. Jakmile ustoupí akutní bolesti, můžeme aplikovat fasciální nebo mechanickou korekční techniku. Napětí pásky by se mělo pohybovat mezi 25 50. Prostorová korekce využívá tvarů I, Y, Web, Donut hole (Kase, 2003). 35

1.9.4 Vazivová/šlachová korekce Tato korekční technika je využívána pro zvýšenou stimulaci mechanoreceptorů v průběhu šlachy nebo vazu. Tento stimul je vnímán, jako propriocepce, kterou mozek interpretuje jako běžné napětí tkáně. Vazy mohou být zalepeny dvěma způsoby (zde užíváme napětí pásky střední až velké 50-75%): 1) Připravíme si tvar tejpu I, bez jakéhokoli napětí pokládáme bázi, dále aplikujeme požadovaným tahem přes vazivo v protažení a konce opět pokládáme bez tahu. 2) Máme tvar I, kterému uprostřed roztrhneme papírovou ochranu, odstraníme ke koncům pásky, ale nedotýkáme se lepivého povrchu. Pásku natáhneme do požadovaného napětí a aplikujeme na vazivo v protažení, konce přikládáme bez napětí, zažehlíme. Při šlachové korekci využíváme menšího napětí 50 % ve většině případů a v extrémních situacích můžeme využít napětí až 75 % (Kase, 2013). 1.9.5 Funkční korekce Technika funkční korekce je zvolena tehdy, kdy požadujeme díky stimulaci receptorů podpořit, nebo naopak omezit pohyb daného segmentu. Jde o jedinou techniku, kdy se lepí na zkrácený sval, oproti všem předešlým technikám, kdy bylo nutné nastavit sval do protažení. Kotva a báze musejí být dostatečně dlouhé, alespoň 5 cm nad a pod kloubem. Například, pokud chceme podpořit flexi a bránit v extensi, nastavíme kloub do flexe. Zde je možné využít napětí lehkého, středního, velkého až plného, čili 15 100% tahu, tvar tejpu I. Nejdříve nalepíme bázi bez tahu, v neutrálním postavení, poté nastavíme kloub do flexe (pokud chceme podporovat flexi daného segmentu) a přiložíme kotvu. Vznikne nám most. Pro dokončení aplikace nastavíme kloub do extense (opačný pohyb, než který chceme podpořit) a zažehlíme prostředek tejpu (Kase, 2003; Kobrová & Válka, 2012). 1.9.6 Lymfatická korekce Aplikace lymfatické korekce je zacílená na odstranění otoku, pomocí nasměrování tekutin do lymfatického řečiště, nebo rovnou k lymfatickým 36

uzlinám. Tohoto efektu dosáhneme díky elasticitě pásky, která nadzvedne pokožku v místě otoku a utvoří tím větší prostor pro cirkulaci krve a lymfy. Lymfatický systém je jednosměrný a spoléhá na tlak tkání. V těle se nachází cca 600 lymfatických uzlin a většina z nich je uložena v blízkosti orgánů, nebo důležitých kloubů. Při aplikaci pásek dbáme na co nejmenší napětí, pohybujeme se okolo 0 15%. Naším cílem není zvrásnění pokožky, pouze lehké nadlehčení, pro umožnění správného toku krve a lymfy. Používáme tvar tejpu Vějíř. Pásku rozstřihneme na čtyři, pět, nebo osm proužků. Bázi umístíme bez napětí blízko lymfatické uzliny a proužky vedeme přímo přes vzniklý edém, druhý kus pásky rozstříháme na stejný počet proužků a lepíme bez tahu, nebo s velmi lehkým tahem přes již nalepené. Výsledkem by měla být síť, která nám podpoří vstřebání otoku (Kase, 2003). 1.10 Odstranění tejpu Doporučená doba ponechání kinesiotapu na pokožce je 3 4 dny. Delší doba může být nevhodná z hlediska hygienického, ztráty funkčnosti (ztráta pružnosti polymerů) a nutná obnova kožních buněk. Pokud se nám konce tejpu začínají odlepovat, stačí je pouze zastřihnout a tejp stále ponechat přilepený na pokožce. Úplné odstranění kinesio pásek je doporučováno provádět v protažení oblepeného svalu, a to dvěma možnými technikami. První je rolování, konec pásky mírně odtáhneme od pokožky a bříšky prstů rolujeme pásku proti růstu chlupů (Obr. 18). Abychom snížili vnímání bolesti, poklepáváme oblast, ze které byl tejp odstraněn. Druhou možností odstranění pásky, je oddálení kůže (Obr. 19). Jednou rukou uchopíme konec pásky a druhou rukou oddálíme kůži od lepivé části. Postupujeme po kouscích, dokud není celá páska odstraněna. Pokud se jedná o citlivou partii, a ani jeden ze způsobů odstraňování není bezbolestný, můžeme využít vodu a například ve sprše nebo ve vaně začít sundávat, možné je i použití minerálních olejů, či mýdla. Společnosti, které se zabývají prodáváním kinesiotapu dodali na trh i tzv. removery k odstranění pásek (Kobrová & Válka, 2012). 37

Obr. 18 Obr. 19 Rolování (Kobrová & Válka, 2012) Oddálení kůže (Kobrová & Válka, 2012) Pozor! Nikdy tejp neodstraňujeme prudkým strhnutím z pokožky. Mohlo by dojít k podráždění a zčervenání. Pokud takto odstraníme lymfatický tejp, kde je pokožka napjatá a křehká, může dojít až k odtržení, nebo traumatizaci. Po sprchování tejp usušíme poklepáním ručníku, nikdy pro usušení neužíváme fén. Vysoká teplota vydávaná fénem, by mohla podpořit lepidlo, které by mohlo agresivně přilnout k pokožce. Při aplikaci kinesiotapu se vyhýbáme velmi citlivým místům jako je axilla a inquina (Kobrová & Válka, 2012). Klíčem k úspěšnému využívání kinesiotaping metody, je neustálé vzdělávání se v tomto oboru. 38

2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 2.1 Cíle práce Cílem naší práce bude rešerše dosavadních poznatků z oblasti prevence sportovních úrazů ve volejbale prostřednictvím používání a aplikace kinesiotapingu. Dalším dílčím cílem bude vytvoření manuálu s navrženými praktickými aplikacemi kinesiotapingu na nejvíce zatížené a rizikem úrazu zpravidla postižené části těla při volejbale. 2.2 Úkoly práce 1. Sestavit bibliografickou rešerši literatury vztahující se k problematice volejbalu, sportovní traumatologie a kinesiotapingu. 2. Na základě prostudované literatury sumarizovat současný stav poznatků z oblasti sportovní traumatologie a kinesiotapingu. 3. Provést fotodokumentaci praktických aplikací kinesiotapingu na předem stanovené části těla. 4. Sestavit manuál praktických aplikací kinesiotapingu se zaměřením na nejrizikovější části těla z hlediska sportovních úrazů ve volejbale. 5. Sestavit závěry pro praxi. Sepsat závěrečnou práci. 39

3 PRAKTICKÉ UŽITÍ KINESIOTAPINGU V praktické části jsme se zaměřili, na nejčastější zranění, kterými volejbalisté trpí, a kterým se díky této tejpovací metodě dá předcházet. Zásobník ukázek je pouze obecný. Možností metod a technik, jak užívat metodu kinesiotapingu, je nepřeberné množství. V této kapitole se věnujeme praktickým ukázkám aplikace kinesiotapingu u vybraných částí těla. V níže uvedených podkapitolách představujeme formou fotodokumentace postup při aplikaci tejpu na Skokanské koleno (Obr. 20 a, b, c); vnitřní postranní vaz (Obr. 21 a, b, c); přední zkřížený vaz (Obr. 22 a, b, c); nespecifickou bolest ramenního kloubu (Obr. 23 a, b, c); smečařské rameno (Obr. 24 a, b, c, d); impingement syndrom (Obr. 25 a, b, c, d); dostorzi hlezna (Obr. 26 a, b, c, d); zápěstí (Obr. 27 a, b, c, d); palec (Obr. 28 a, b, c); Achillovu šlachu, lýtkový sval (Obr. 29 a, b, c, d). 40

3.1 Kinesiotaping kolenního kloubu 3.1.1 Skokanské koleno Obr. 20a Obr. 20b Obr. 20c 1. Bázi tejpu umístíme nad koleno a pečlivě zažehlíme. Vezmeme rozstřihnuté pruhy tejpu a v maximální flexi kolene obklopíme patellu. Nastavíme si nohu do flexe jak v kyčelním, tak v kolenním kloubu. Dlouhý konec tejpu lepíme směrem ke kyčelní kosti s 25% napětím. Ještě v protažení zažehlíme. 2. Nalepíme bázi (2-5cm) bez napětí, poté využijeme 50-75% napětí, umístíme kolenní kloub do maximální flexe a přikládáme zbytek rozstřihnuté části tejpu, které obklopují patellu. Lepíme bez napětí. Důkladně zažehlíme. 3. Výsledný tejp 41

3.1.2 Vnitřní postranní vaz Obr. 21a Obr. 21b Obr. 21c 1. Bázi lepíme bez napětí v oblasti patelly. Koleno uvedeme do maximální flexe a s 50 75% tahem přikládáme tejp směrem přes vnitřní stehno. 2. Ještě v protažení pečlivě zažehlíme. Při navrácení do původní pozice by se nám měl tejp zvrásnit. 3. Výsledný tejp 42

3.1.3 Přední zkřížený vaz Obr. 22a Obr. 22b Obr. 22c 1. Bázi přiložíme do středu m. rectus femoris a dvěma pruhy obejmeme patellu. Koleno je ve flexi. 2. Bázi přikládáme s 50-75% napětím pod patellou. Koleno je stále ve flexi. Konce tejpu jdou z vnější a vnitřní strany kolene. Pro podpoření funkce, zdvojíme tejp. 3. Výsledný tejp 43

3.2 Kinesiotaping ramenního kloubu 3.2.1 Nespecifická bolest Bolest, která se přesně nedá stanovit. Bolestivost je lokalizována především v přední části ramene a to při extensi ramenního kloubu a při rotaci (Pětivlas & Doleželová, 2011). Obr. 23a Obr. 23b Obr. 23c 1. Nalepíme bázi bez napětí do místa úponu m. deltoideus. Levý pruh tejpu aplikujeme při předpažení a vnitřní rotaci ramene. Pravý pruh aplikujeme v zapažení a vnější rotaci ramene. 2. Přes akromion nalepíme bázi s 50-75% napětím. Konce tejpu přikládáme bez napětí, směrem k podpažní jamce. 3. Výsledný tejp 44

3.2.2 Smečařské rameno Přetížení měkkých tkání v oblasti ramene. Především při zášvihu a prudkém zpětném pohybu dopředu (Pětivlas & Doležalová, 2011). Obr. 24a Obr. 24b Obr. 24c 1. Nalepíme bázi bez napětí do místa úponu m. deltoideus. Levý pruh aplikujeme při předpažení a vnitřní rotaci ramene. Pravý pruh aplikujeme v zapažení a vnější rotaci rotace. 2. Bázi aplikujeme bez tahu do místa úponu m. bicepsb rachii. Levý pruh tejpu vedeme přes deltový sval. Pravý pruh tejpu vedeme po vnitřní straně paže. 3. Třetí tejp ukotvíme za akromionem. Pravý pruh tejpu vedeme pod klíční kostí. Levý tejp směřuje do oblasti podpažní jamky. Obr. 24d 4. Výsledný tejp 45

3.2.3 Impingement syndrom Obr. 25a Obr. 25b Obr. 25c 1. Nalepíme bázi bez napětí do místa úponu m. deltoideus. Levý pruh tejpu aplikujeme při předpažení a vnitřní rotaci ramene. Pravý pruh tejpu aplikujeme v zapažení a vnější rotaci. 2. Bázi položíme bez napětí uprostřed deltového svalu. Pravý pruh tejpu aplikujeme v protažení segmentu (addukce a vnitřní rotace paže) na horní okraj lopatky. Levý pruh tejpu lepíme ve směru horních vláken m. trapezius. 3. Poslední tejp ukotvíme na přední straně podpažní jamky. Dostatečně dlouhou bázi natáhneme na 50-75 %. Lepenou končetinou uchopíme druhé rameno. Pruhy tejpu položíme volně bez napětí. Obr. 25d 4. Výsledný tejp 46

3.3 Kinesiotaping hlezenního kloubu 3.3.1 Distorze hlezna Obr. 26a Obr. 26b Obr. 26c 1. Bázi nalepíme na vnitřní 2. Tejp ukotvíme na 3. Tejp ukotvíme na kotník a při plné flexi vnějším kotníku, s 50% vnitřním kotníku, s 50% hlezenního kloubu vedeme tahem jej vedeme přes napětím jej vedeme přes tejp přes plosku nohy na Achillovu šlachu, nožní Achillovu šlachu, nožní kotník vnější. klenbu a zakončujeme na klenbu a zakončujeme na nártu. nártu. Obr. 26d 4. Výsledný tejp 47

3.4 Kinesiotaping zápěstí a prsty 3.4.1 Zápěstí Obr. 27a Obr. 27b Obr. 27c 1. Bázi aplikujeme na přechod v oblasti dlaně a zápěstí. Konce tejpu aplikujeme na flexory zápěstí a přikládáme bez napětí. 2. V druhém tejpu využijeme vazivovou korekci. Přikládáme s plným 75-100% napětím. Konce tejpu bez napětí. 3. Třetí tejp aplikujeme funkční techniku. Bázi umístíme na hřbet ruky, která je v plné extensi, kotvu na vnější stranu předloktí (vytvoříme most ). Prostředek tejpu přikládáme až je zápěstí ve flexi. Obr. 27d 4. Výsledný tejp 48