Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Bakalářská práce Helena Vlasáková Vedoucí práce: Mgr. Jana Urbanovská, Ph.D. UČO: 378554 Obor: Mezinárodní vztahy a Evropská studia Imatrikulační ročník: 2012 V Brně, 2015

Čestné prohlášení Tímto prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU vypracovala sama s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně dne 6. 5. 2015...

Děkuji Mgr. Janě Urbanovské, Ph.D za pomoc, odborné vedení, cenné rady, vstřícnost a obrovskou trpělivost při zpracování této práce. Dále děkuji mé rodině za pomoc a podporu během studia.

Obsah Seznam použitých zkratek... 5 Úvod... 6 1 Metodologie a teoretická východiska... 8 2 Principy ruské zahraniční politiky... 11 3 Vzájemné vztahy Ruska a EU v bezpečnostní oblasti do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta... 14 4 Vybrané strategické dokumenty Ruska v bezpečnostní a obranné dimenzi... 19 4. 1 Koncepce zahraniční politiky Ruské federace... 19 4. 2 Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020... 23 4. 3 Vojenská doktrína... 26 5 Praktická rovina vztahů Ruska a EU ve vztahu k SZBP EU... 31 5. 1 Válka v Gruzii... 31 5. 2 Medveděvův návrh na vytvoření nové bezpečnostní architektury... 33 5. 3 Protiteroristická spolupráce... 35 6 Komparace rétorické a praktické roviny... 38 Závěr... 41

Seznam použitých zkratek EBOP EBS EU EUPOL ISAF NATO OBSE OSKB OSN PCA RF RZP SBOP SNS SZBP EU SSSR ŠOS USA WTO ZP Evropská bezpečnostní a obranná politika Evropská bezpečnostní strategie Evropská unie European Union Police Mission International Security Assistance Force North Atlantic Treaty Organization Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti Organizace spojených národů Partnership and Cooperation Agreement Ruská federace Ruská zahraniční politika Společná bezpečnostní a obranná politika Společenství nezávislých států Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie Svaz sovětských socialistických republik Šanghajská organizace spolupráce United States of America World Trade Organization Zahraniční politika

Úvod Ruská federace je spjata s Evropskou unií geograficky, historicky, ekonomicky, kulturně i politicky. Vzájemný vztah je tak dlouholetý a mnohem složitější než např. s NATO, USA nebo Asií. A spolupráce v bezpečnostní oblasti je dnes jedna z nejdůležitějších a nejnestabilnějších v tomto vztahu. Právě svou nedávnou činností na Krymu Rusko vyvolalo mnoho diskuzí a jednou z otázek, které mě zaujaly, je i jaký je skutečný postoj Ruska k evropské bezpečnostní politice. Proto jsem si i z podnětu této ruské činnosti na Ukrajině, za téma bakalářské práce zvolila Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Bakalářská práce je koncipována jako srovnání rétorické roviny ruského postoje k SZBP EU obsahující analýzu ruských strategických dokumentů a praktické roviny analyzující chování RF ve vymezeném období, tedy v letech 2008 až 2012. Práce se soustředí pouze na období let 2008 až 2012 z toho důvodu, že v tomto období byly zpracovány a vydány nové strategické dokumenty, období je spojeno pouze jednou osobou prezidenta tedy Dmitrija Medveděva a také se na toto období můžeme dívat s určitým časovým odstupem a posoudit následky. Bakalářská práce je rozdělena do šesti kapitol. Účelem první kapitoly je vymezit metodologická a teoretická východiska práce, především definovat pojmy bezpečnost a Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Druhá kapitola vymezuje základní principy a determinanty ruské zahraniční politiky ve vztahu k EU. V další kapitole nazvané Vzájemné vztahy Ruska a EU od vzniku SZBP do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta se věnuji historickému vývoji ruského postoje k EU v bezpečnostní oblasti od vzniku SZBP do roku 2008. Účelem této části je stručně shrnout milníky vzájemného vztahu RF a EU do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta. Ve čtvrté kapitole se budu věnovat analýze strategických ruských dokumentů vydaných v určeném období a to Koncepci zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008, Národní bezpečnostní strategii Ruské federace do roku 2020 z roku 2009 a Vojenské doktríně Ruské federace z roku 2010. Účelem této kapitoly je vymezit rétorický postoj Ruské federace k SZBP EU pouze na základě těchto strategických dokumentů. Pátá kapitola se zabývá konkrétními ruskými projevy ve vztahu k SZBP EU a jejich analýzou ve stejném období, tedy v letech 2008-2012. V této části analyzuji konkrétní činnosti RF jako státu či jejích oficiálních představitelů a to ruskou účast ve válce v Gruzii, Medveděvův návrh nové bezpečnostní architektury v Evropě a spolupráci Ruska a EU v oblasti terorismu. Tato část obsahuje praktickou rovinu ruského postoje k SZBP 6

EU a výše zmíněné projevy jednání byly vybrány z toho důvodu, že reprezentují buď postoj, který oficiálně směřuje k posílení bezpečnostní spolupráce s EU, ale prakticky nemusí (návrh nové bezpečnostní architektury v Evropě, spolupráce v oblasti terorismu), nebo naopak na první pohled rozporuje se SZBP EU (válka v Gruzii). Také byly vybrány pouze tyto tři projevy ruského jednání a nebyly zohledněny další faktory, např. energetická bezpečnost nebo ekonomické vztahy z důvodu omezení rozsahu této práce. V poslední kapitole dochází ke srovnání rétorické roviny ruského jednání projevené ve vybraných strategických dokumentech a praktické roviny obsahující faktické jednání RF. Snažím se najít definiční znaky v obou rovinách a vzájemné odlišnosti. 7

1 Metodologie a teoretická východiska Bakalářská práce si klade za cíl odpovědět na otázku Jaký je postoj Ruska k SZBP EU při porovnání rétorické a praktické roviny jednání v letech 2008 2012? Další výzkumné otázky, na které si kladu za cíl odpovědět jsou: Odlišuje se rétorická rovina strategických dokumentů vydaných v období 2008 2012 od ruských aktů? Jaké hlavní teze vyplývají ze strategických dokumentů? Co vyplývá z ruské činnosti v tomto období? V čem se odlišují obě roviny? Z hlediska použití metodologie byl zvolen empiricko-analytický přístup. Cílem práce je sledování vývoje prvků ruského postoje k SZBP EU ve dvou rovinách pomocí metod popisných a analytických, jejich následné zhodnocení a komparace, a definování ruského postoje k SZBP EU. Práce je rozdělena na analýzu vybraných ruských strategických dokumentů věnující se SZBP EU, analýzu jednání Ruské federace v oblasti SZBP EU a porovnání prvků obsažených v obou částech. Dále je třeba si v teoretické rovině vymezit klíčové pojmy práce. Nejprve je pro účely této práce třeba definovat koncept bezpečnosti, jak bude v práci využíván. Koncept bezpečnosti nemá jednotnou definici, rozdílné názory na podstatu bezpečnosti vedly ke vzniku několika rozdílných pojetí, např. mezinárodní bezpečnost, národní, globální či regionální bezpečnost. Tyto pojetí byly ovlivněny teoretickými přístupy i proměnou mezinárodního prostředí (Waisová 2004: 66). Dle Arnolda Wolferse se dá bezpečnost charakterizovat jako absence hrozeb na získaných hodnotách. Na základě tohoto vymezení však pod pojem hrozby bezpečnosti spadá například i zemětřesení. Pro účely této práce je proto toto vymezení příliš široké. Wolferse tak přidává subjektivní dimenzi bezpečnosti definovanou určitým mírem v mysli či absencí strachu. Důležité je tak vymezit bezpečnost z hlediska, jaké hodnoty chrání a pro koho je určena (Baldwin 1997: 14). Diplomová práce zkoumá ruský postoj k bezpečnostní politice EU z hlediska ochrany ruských národních zájmů a hrozeb vycházejících ze strategických dokumentů platných v časovém období. Kodaňská škola dále vymezuje konceptualizaci bezpečnosti skrze rozlišení tří tradic a to realistické, racionalistické a revoluční. Pro účely práce je tak bezpečnost chápána z realistického pojetí, které vytváří státocentrický koncept bezpečnosti, kde je bezpečností pouze bezpečnost vlastního státu a ostatní státy jsou chápány jako hrozba (Waisová 2004: 69). B. G. Buzan dále při definování bezpečnosti vychází z předpokladu, že bezpečnostní hrozby nejsou jen vojenského charakteru ale politického, ekonomického, sociálního nebo environmentálního charakteru. Bezpečnost státu ovlivňuje i vnitřní charakter, politika a systém státu (Waisová 8

2004: 67, 70). Pro účely práce je na bezpečnost nahlíženo pouze v rámci vojensko-politického pojetí a ne tzv. širokého zahrnující i jiné otázky (Romancov 2003: 75). Velkou roli v otázce bezpečnosti hraje například energetická bezpečnost, v této práci není zcela opomíjena, ale je řešena pouze okrajově. Stejně tak nejsou řešeny vnitrostátní podněty ruského postoje k SZBP EU. Dalším důležitým pojmem je Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP EU) založená v roce 1993 Maastrichtskou smlouvou. Potíže v bývalé Jugoslávii a neochota USA dále hrát svoji tradiční roli hegemona v Evropě, upozornily, že Evropa opravdu potřebuje svůj vlastní autonomní bezpečnostní systém (Larivé 2014: xi). SZBP EU se od svého vzniku neustále modifikovala. Dnes je součástí vnějších vztahů EU a její součástí je dle čl. 42 Smlouvy o EU i společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP) 1, která zajišťuje Unii operativní schopnost. Pro účely práce je tak Společná zahraniční a bezpečnostní politika vnímaná jako celek, kterého je součástí SBOP, a tedy jako spolupráce členů EU ve vojenské oblasti, v oblasti krizového managementu a pracovních skupin v hodnotovém rámci vymezeném Smlouvou o EU 2 a Evropskou bezpečnostní strategií (EBS) z roku 2003. EBS chráněné hodnoty určené Smlouvou o EU dále rozvíjí a konkretizuje skrze definování bezpečnostních hrozeb a strategických cílů EU (Larivé 2014: 119, 120). Za hrozby označuje terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, selhání států a organizovanou trestnou činnost. Dále EBS deklaruje, že EU má na svoji ochranu a prosazování svých hodnot tři strategické cíle. Jako strategické cíle označuje právě boj proti těmto hrozbám, budování bezpečnosti v našem sousedství a mezinárodní řád založený na účinném multilateralismu, jehož základem jsou normy mezinárodního práva (EBS 2003). Ruský postoj k SZBP je tak hodnocen na základě ruských strategických dokumentů a jednání, které jsou porovnávány právě se strategickými cíli a hrozbami definovanými EBS. Kromě vymezení z hlediska objektu, je tato práce vymezena z hlediska časového, územního a z hlediska aktérů. Výzkum ruského postoje k SZBP EU je časově omezen na období roku 2008 až 2012, kdy prezidentský úřad v Ruské federaci zastával Dmitrij Medveděv, z důvodů definovaných v úvodu této práce. Mimo to je shrnut vztah Ruska k Evropské unii po vzniku SBZP EU do roku 2008. Nedávné události na Ukrajině z roku 2014 jsem se rozhodla do práce nezařadit z důvodu stále nedořešené a nejisté situace, i když 1 Dříve EBOP 2 Smlouva o EU vymezuje SZBP EU za účelem ochrany zásad demokracie, právního státu, univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod, úcty k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva, především zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost (čl. 21 Smlouvy o EU). 9

posloužily jako podnět pro psaní této práce. Ohledně vymezení zkoumaného území, práce se zaměřuje na výkon SZBP EU na evropském kontinentu, výjimku tvoří podkapitola, která se zabývá protiteroristickou spolupráci věnující se především misi v Afganistánu. Z pohledu aktérů se práce zaměřuje na Ruskou federaci, která se pro účely této práce chápe jako jednotný aktér působící navenek. Za ústředního aktéra zahraniční politiky je považován prezident Ruské federace, ve zkoumaném období Dmitrij Medvěděv. Na vnější politiku Ruska působí také politická elita a vnitropolitický vývoj. Tyto proměnné nebo vnitřní a systémové faktory, které také jistě ovlivňují ZP, nejsou v této práci více dopodrobna řešeny a za ruské chování se bude pokládat oficiální chování Ruska jako státu nebo jeho prezidenta. Předmětem ruského postoje je také bezpečnost pouze v souvislosti s Evropskou unií. Vztahy s jinými relevantními aktéry zejména USA, NATO, jednotlivými členskými státy EU, SNS, ŠOS nebo Čínou nejsou předmětem této práce, zmiňují se pouze, pokud se téma týká i SZBP EU. Dále je třeba vymezit si zdroje. Stěžejní část bakalářská práce čerpá z primárních dokumentů RF i EU a to především ze strategických bezpečnostních dokumentů. Dále jsou využívány sekundární zdroje v podobě odborných knižních publikací i článků reflektujících ruský postoj k otázce bezpečnosti v Evropě. Práce využívá převážně anglické texty, ale i několik českých a i odborné texty ruských autorů. Z českých autorů za zmínku stojí Petra Kuchyňková a Šárka Waisová. Z anglických autorů byly stěžejní díla Marcela de Haase Russia s Foreign Security Policy in the 21st Century: Putin, Medvedev and beyond a Jeffreyho Mankoffa Russian foreign policy: the return of great power politics. Z těchto knih bylo čerpáno pro vymezení principů a determinantů ruské zahraniční politiky i v druhé části v rámci zkoumání praktické roviny vztahů. Mezi další významné anglicky píšící autory, z kterých bylo čerpáno v této práci, patří, např. Maxime Larivé, Dov Lynche, Bobo Lo, Piccardo nebo G. P. Lannon. V práci byly dále použity texty ruských autorů píšící anglicky a to zejména odborné knižní publikace a články od autorů jako Nadezhda Arbatova, Dmitri Trenin, Arkady Moshes nebo Andrei Zagorski. 10

2 Principy ruské zahraniční politiky Postoj k evropské bezpečnostní politice Rusko vyjadřuje skrze svoji zahraniční politiku. Nejprve je tedy pro účely této práce třeba definovat základní principy a determinanty ruské zahraniční a bezpečnostní politiky. Na zformování ruské zahraniční politiky měl velký podíl rozpad sovětského svazu. Od kolapsu komunismu, Rusko prošlo zmateným a často mučivým procesem sebedefinice. Po rozpadu SSSR bylo Rusko vytrženo z ideologických a geopolitických jistot sovětské politiky a bylo nuceno zodpovědět několik základních otázek týkajících se jeho vlastní identity jako státu a ve vztahu k novému světovému systému. Na začátku devadesátých let je tak pro Rusko určující proces hledání vlastní identity. Mezi základní komponenty tohoto procesu patřilo vypracovat novou vizi zahraniční politiky náležitou pro oslabenou ale stále impozantní velmoc čelící světu nejistých hrozeb. V raných devadesátých letech Rusko spělo k přidání se k bývalým nepřátelům v novém demokratickém západu, tedy k integraci do Evropy. Uprostřed devadesátých let tuto vizi nahradilo odhodlání obnovit Rusko jako nezávislého mezinárodního aktéra, jehož zájmy zůstanou odlišné od liberálně kapitalistického západu (Mankoff 2009: 11). Ministr zahraničních věcí Primakov založil ruskou postkomunistickou zahraniční politiku na pevnější doktríně v roce 1996. Doktrína se zakládá na třech pilířích. První pilíř preferuje světový řád jako multipolární, podle které je mezinárodní agenda nastavena více majoritními hráči, mezi nimiž je Rusko nebo EU. Je to především reakcí na hegemonii USA, jako jedinou supervelmoc, která přežila studenou válku. Druhý pilíř ztělesňuje ambici obnovit Ruskou pozici jako velmoci ve světě. Rusko si je vědomo svého oslabení a chce se navrátit jako velmoc, ale ne ve smyslu soupeření proti USA, ale ve smyslu uznání ostatními aktéry. Třetí pilíř referuje k prostředkům k dosažení cíle. Rusko především potřebuje bránit svoje národní zájmy konzistentním způsobem. Tento aspekt je také základem doktríny zahraniční politiky a byl velmi ovlivněn rostoucím vnímáním, že západ využívá oslabení Ruska po studené válce. Dneska ZP Ruska pokračuje s tradicí této trojice multipolarity, statusu mocnosti a národních zájmů (Casier 2013: 123). Ve 21. století se tak ruské zájmy v postsovětském prostoru příliš nemění, ale mění se prostředky sloužící k dosahování těchto zájmů a cílů. Objevují se nově ekonomické nástroje, politika vůči menšinám či soft power. Silové prostředky tak ustupují do pozadí. Stabilita postojů, zájmů, cílů i prostředků bude záviset na vnějších skutečnostech ale i na vnitropolitickém vývoji ruské zahraniční politiky (Kuchyňková 2006: 48). Dle Alexandra Nikitina ruská zahraniční politika záleží na pěti měnících se faktorech. A to na charakteru vládnoucí politické skupiny; světových cen oleje a plynu a obecně na stavu ekonomiky 11

závislé na přírodních zdrojích; méně rozvinutému vztahu se západem, ale více zaměřeném na Kavkaz, Centrální Asii a jih Evropy; dále na identifikaci Ruska jako globální supervelmoci nebo jako regionální mocnosti; a v rámci volby ruských politických elit mezi izolacionismem, aktivním nacionalismem a globalismem (Nikitin 2008: 7). Rusko si tak v průběhu svého vývoje vytvořilo vlastní pojmy politické a sociální identity skrze vlastní národní ideologii, které se v mnohém odlišují od těch evropských (de Haas 2010a: 3). Marcel de Haas definuje čtyři kontinuální prvky v zahraniční a bezpečnostní politice Ruska od rozpadu SSSR. Prvním prvkem je strach z neznámého a pocit obklopení pouze nepřáteli, který se promítá v důrazu na vnější hrozby ve strategických dokumentech. Druhým principem je neukojitelná touha pro bezpečí, která se projevuje v rozšiřování tzv. nárazníkových zón. Tento princip je promítnut ve vojenské spolupráci vedené Ruskem ve Smlouvě o kolektivní bezpečnosti v SNS a v Šanghajské organizaci s Čínou. Třetím charakteristickým rysem tradičního ruského bezpečnostního myšlení je pocit nadřazenosti, který je vyjádřen v referencích na jedinečné postavení Ruska a jeho vedoucí role ve světě. Toto označení a obecně myšlení s referencemi na ruské velmocenské postavení a prohlášením, že se Rusko nenechá dále utlačovat od západu, se často objevuje i v oficiálních prohlášeních Putina a Medveděva. Čtvrtým prvkem je, že Rusové nemají žádné dědictví demokratických tradic. Důsledkem tohoto faktu je například vertikální politika Vladimira Putina ohledně navrácení centralizované moci z Kremlu nebo vnitřní bezpečnostní politika, která pod záminkou hrozby terorismu má zdrženlivost v demokratické instituce (de Haas 2010a: 3). Dalším důležitým determinantem ruské zahraniční politiky je ochrana zájmů ruské diaspory v blízkém zahraničí. Rusko mělo v mnoha státech bývalého SSSR své jednotky z důvodu možného vypuknutí etnického konfliktu ještě před rozpadem. Po rozpadu SSSR v mnoha nově vzniknuvších státech byly velké ruské menšiny a rusifikované obyvatelstvo. I v EU žije téměř dva miliony Rusů nebo rusky mluvících lidí, většina v balkánských státech (Casier 2013: 123). V devadesátých letech se tak ochrana ruské diaspory mimo území RF jako prostředek nacionalismu stala nástrojem domácí zahraniční politiky. (Kuchyňková 2006: 28, 30). Ochrana Rusů žijících mimo území RF je pravidelně vyjádřena i v ruských strategických dokumentech. Postoj Ruska je také typicky na pomezí Evropy a Asie. Rusko tak touto polohou získává funkci jakéhosi mostu mezi oběma kontinenty. Má významný potenciál stát se politickým a mocenským aktérem v obou regionech, ke kterým má oběma blízko 12

geograficky, kulturně i jazykově. Jako regionální supervelmoc může dále usilovat o mocenské postavení v mezinárodním prostředí (Kuchyňková 2006: 22 24). Rusko vždycky balancovalo mezi možností být zásadním hráčem v Evropě anebo skončit jako periferie kontinentu. A to se nezměnilo ani dvacet let po pádu SSSR, kdy je pozice Ruska v Evropě stále nerozhodnutá. V tomto kontextu si Rusko vybralo vlastní cestu zahraniční politiky spoléhající se převážně na regionální iniciativy. Nehledě na tuto nejasnou geopolitickou pozici, Rusko nepopíratelně hraje zásadní roli v Evropě. Je to stále evropská hlavní vojenská a jaderná síla a největší země světa, rozlohou pětkrát větší než EU. (Casier 2013: 123). Hlavním prvkem vnímání dnešního Ruska je tak především vnímání Ruska jako stále hlavní síly s možností přispět nebo vykolejit úsilí západních mocností. A to především skrze jeho postavení v Radě bezpečnosti OSN, v systému regionálních aliancí a s řadou ekonomických a diplomatických nástrojů, které nemusí být nutně transparentní, a které můžou být použity k podpoře jeho pozice po celém světě a zejména v Evropě. Pro Evropu je tedy lepší zabránit napětí ve vztazích s Ruskem a udržovat vztahy spíše na přátelské úrovni, než s Ruskem soupeřit (Moshes 2012: 28). Vztahy mezi EU a Ruskem jsou pro všechny tyto důvody stěžejní. 13

3 Vzájemné vztahy Ruska a EU v bezpečnostní oblasti do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta V této kapitole dochází k nastínění vývoje vzájemného vztahu Ruska a EU do roku 2008. Kapitola se soustředí především na strategické či bezpečnostní dokumenty mezi EU a Ruskem upravující vzájemný vztah. Vztah mezi Ruskem a EU byl zpočátku 90. let definovaný převážně ekonomickými otázkami. Stěžejní pro vymezení vzájemného vztahu je Dohoda o partnerství a spolupráci (PCA) 3 z roku 1994, která klade hlavní důraz právě na ekonomickou oblast. (Kuzmitcheva 2004). Vstoupila v platnost 1. 12. 1997 na dobu 10 let s tím, že se každý rok automaticky prodlužuje, dokud ji strany nevypoví. Dohoda je dlouhodobou strategií, jejíž původní cíl byl ruská integrace do Evropy a byla tak spíše projevem oboustranné euforie po konci studené války. Důležité ale je, že definuje Rusko a EU jako strategické partnery, a v té době tedy zakládá od počátku nový vztah mezi oběma aktéry (Arbatova 2007: 100, 101). Dohoda se tak stala důležitým milníkem, který umožnil další spolupráci obou aktérů (Piccardo 2010: 122). V rámci bezpečnostní oblasti deklaruje společné demokratické hodnoty Ruska a EU a dodržování základních lidských práv a svobod, závazek řešení sporů mírovým způsobem a závazek obou států zachovávat mezinárodní mír a bezpečnost jako podporu pro demokratickou společnost založenou na politické a ekonomické svobodě. V této rovině tedy vymezuje ochotu Ruska po rozpadu SSSR dodržovat hodnoty, které jsou typicky chráněny v rámci SZBP Evropské unie, a aktivně se tak podílet na bezpečnosti v Evropě. Dohoda se postupem času ukázala jako velmi obecná a tím pádem neefektivní a zůstala pouze v rétorické rovině. Jak se vztah mezi oběma aktéry vyvíjel a měnil, docházelo k jejímu doplnění v konkrétních oblastech (PCA 1994: 1 3). Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace, Koncepce zahraniční politiky Ruské federace a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 1993 byly prvními strategickými dokumenty Ruské federace. Objevují se v nich prvky zmíněného eurosianismu a nacionalismu. Už v nich se projevuje tendence Ruska projevovat svoji nadřazenost nad ostatními státy a kladou si za cíl upevnění role Ruska v postsovětském prostoru jako regionální mocnosti i na globální úrovni. Také zakotvují prioritu regionálních vztahů a bezpečnosti v blízkosti RF, které se stávají ruskými národními zájmy. Za hlavní hrozby definují právě ty v bezprostřední blízkosti Ruské federace, které ohrožují její národní 3 Dohoda o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými Společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé (PCA), ze dne 28. 11. 1997. 14

bezpečnost. Nejdůležitějším úkolem ZP definovaným strategickými dokumenty je také urovnání konfliktů v blízkosti ruských hranic a zabránění možnému přesahu do Ruska. V dokumentech se ale projevuje i tehdejší náklonnost k západu, kdy je Rusko prezentováno jako spolupracující a rovný partner západu a spolutvůrce mezinárodních norem (Kuchyňková 2006: 34, 35). Vyjadřují tedy rétoricky vstřícný pohled ohledně bezpečnosti v Evropě. Ve vztahu k Evropě vojenská doktrína určuje základní pokyny pro zajištění vojenské bezpečnosti Ruské federace, mezi nimi i rozvoj vzájemně výhodné spolupráce se zahraničními státy ve vojenské oblasti. V doktríně se projevuje princip regionálních priorit, kdy ve věci zachování mezinárodního míru a bezpečnosti Rusko bude spolupracovat se SNS, potom na regionální úrovni v rámci KBSE a dalších existujících systémů kolektivní bezpečnosti, jako poslední úroveň je zmíněna globální. Evropa je tedy v rámci bezpečnostních vztahů na úkor regionální bezpečnosti opomíjena (Vojenská doktrína RF 1993). V rámci SZBP EU po svém vzniku definuje spolupráci Ruska s EU Společná strategie EU vůči Rusku z roku 1999, která je dlouhodobou strategií. Dokument tvrdí, že spolupráce mezi EU a Ruskem podporuje nejen vzájemnou, ale i globální bezpečnost. Společná strategie nevylučuje možnost pro rozvoj iniciativ společné zahraniční politiky a účast Ruska v evropských misích, stejně jako nutnost užší spolupráce v nové evropské bezpečnostní architektuře v rámci OSCE. Tato výzva byla pro Rusko považována za velkého významu (Kuzmitcheva 2004). Společná strategie tak stanovuje hlavní bezpečnostní strukturu v Evropě, počítá se spoluprací Ruska a EU a klade si za cíl strategické partnerství obou zemí. Na to je ruskou odpovědí Střednědobá strategií vůči EU na období let 2000 2010. Obě strategie se už více věnují bezpečnostní oblasti ale stále více hospodářským cílům. Z obou strategií je již patrné, že odpadlo nadšení po konci studené války a nijak se nesnaží o ruské členství ve strukturách EU. Rusko ve strategii naopak zdůrazňuje svoji nezávislost a odlišnost od EU. Cílem Střednědobé strategie bylo ukázat, že vzájemné vztahy nebudou definovány pouze unilaterálně ze strany EU. Střednědobá strategie tak především vyjadřuje ruský nesouhlas dovolit EU zasahovat do jeho suverénních záležitostí. Projevuje se ruská snaha o vymezení jako rovnoprávného partnera vůči EU a princip ochrany suverenity a státnosti RF. Ohledně bezpečnostních hrozeb a strategických priorit se ale strategie vymezují podobně, ruská střednědobá strategie tedy není v rozporu se SZBP EU. Strategie měly prakticky malé využití a později byly vypracované nové podrobnější koncepty (Společná strategie EU vůči Rusku 1999; Lynch 2004: 103). Rusko i EU tak prokázaly pragmatický přístup k rozvoji vzájemné spolupráce. Přístup strategického partnerství ze strany Ruska odpovídá ruskému vnímání sebe sama jako 15

regionální mocnosti, která nechce být plně integrována do multilaterálního rámce EU, ale zároveň, si uvědomuje, že je třeba rozvinout užší spolupráci s EU. Evropská unie si zase začala uvědomovat vliv, jaký může mít na ruský vývoj. (Zagorski 2002: 8). Strrategie národní bezpečnosti Ruské federace, Koncepce zahraniční politiky Ruské federace a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2000 jsou od těch z roku 1993 ještě asertivnější. Jazykem koncepce zahraniční politiky je geopolitika, tedy svět států hledající moc a usilující o národní zájmy a zároveň vyrovnávající rovnováhu moci. Tím se také tyto strategické dokumenty liší od oficiálních koncepcí EU či USA. V dokumentech se objevuje pozornost na suverenitu, velmoc a partnerství mezi státy (Mankoff 2009: 13). Dokumenty tak počítají s Ruskem jako s nezávislým hráčem, který usiluje o asertivní politiku v globálním kontextu, a který sleduje ruské zájmy. Koncepce zahraniční politiky i národní bezpečnosti také zdůrazňují jedinečnost strategické ruské polohy na pomezí Evropy a Asie, která definuje Rusko jako globálního strategického hráče. Strategie národní bezpečnosti ani vojenská doktrína specificky vztahy s EU nezmiňují. Koncepce zahraniční politiky opět zdůrazňuje regionální priority jako ta předchozí z roku 1993, mezi nimi i vztahy s EU, na prvním místě ovšem se SNS (Kuchyňková 2006: 39, 40, 43). Evropské státy jsou potom označeny za tradiční prioritní linii ruské zahraniční politiky. Koncepce také označuje EU za jednoho z nejdůležitějších politických a ekonomických partnerů a deklaruje, že se bude snažit o intenzivní, stabilní a dlouhodobou spolupráci. Za hlavní cíl je označeno vytvoření stabilního demokratického systému celoevropské bezpečnosti a spolupráce. Koncepce tak sice staví Rusko do silné geopolitické a strategické pozice jako všechny strategické dokumenty a zdůrazňuje jeho výjimečnost, ale na druhou stranu se staví pozitivně k bezpečnosti v Evropě. (Koncepce ZP RF 2000: 13, 14). V roce 2003 byla v rámci SZBP EU na zasedání Evropské rady v Bruselu přijatá Evropská bezpečnostní strategie. V tom samém roce na summitu v St. Petersburgu se země také oficiálně shodly na vytvoření střednědobého akčního plánu v podobě Roadmaps pro vytvoření čtyř společných prostor. Společný hospodářský prostor, společný prostor pro výzkum a vzdělání, společný prostor pro vnější bezpečnost a společný prostor svobody, bezpečnosti a soudnictví (Lynch 2004: 108). Společný prostor vnější bezpečnosti se věnuje oběma aktérům v mezinárodním měřítku. Zdůrazňuje sdílenou odpovědnost za mezinárodní pořádek založený na multilateralismu, a dále spolupráci v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Je tu začleněna spolupráce s OSN, OBSE, Radou Evropy a dalšími mezinárodními organizacemi. Projevuje se zde tak princip multilateralismu, který se v ruské rétorické rovině objevuje pravidelně. Rusko a EU se dále zavazují posílit dialog v oblasti krizového 16

managementu k řešení globálních i regionálních hrozeb jako terorismu, šíření zbraní hromadného ničení nebo existujících i potenciální regionálních konfliktů. Dále se strany zavazují sdílet společné hodnoty především respekt pro mezinárodní právo, respekt pro demokratické principy a lidská práva včetně ochrany menšin. I v této oblasti, když Rusko prosazuje vázanost mezinárodním právem, jedná v souladu s SZBP EU. 4 Bohužel ve srovnání s ostatními prostory se zrovna tento jeví pro obě strany jako méně závazný a mnohem méně určitý. V dokumentu jsou např. poměrně vágně vymezeny společné hodnoty. Od vzniku SZBP se tak projevuje neschopnost Ruska a EU formulovat konkrétněji společné strategické cíle a úkoly a definovat společné hodnoty a skutečné zájmy. Roadmaps například nedělají nic, aby pomohly vyřešit problémy v dlouhodobém měřítku, a ve své době jen sledují politiku pragmatismu (Bordachev 2006). Dále v roce 2003 a 2004 došlo obecně k mnoha iniciativám ze strany obou aktérů, společným summitům a diskuzím uvnitř EU. Způsobily to páté rozšíření EU v květnu 2004, rozšíření NATO a také předešlá válka v Čečensku, kdy vzájemné vztahy utrpěly (Piccardo 2010: 124). Konkrétně v Čečensku se ukázalo, že EU nemá žádné páky, které by použila proti Rusku v případě rozporu jednání, jak s ruskými strategickými dokumenty, tak se SZBP EU. Aby předešla rozšíření konfliktu do dalších oblastí, EU nejednala v rámci SZBP, ale rozšířila volnost jednání pro členské státy na Rusko. Ty potom daly přednost bilaterálním vztahům s Ruskem a svým vlastním strategickým a ekonomickým zájmům před společným normativním přístupem EU. Tato situace ukázala, jak neefektivní politika EU vůči Rusku je (Herd 2009: 101). Mimo jiné tyto události iniciovaly snahy o předefinování vzájemných vztahů s Ruskem. V roce 2004 EU a Rusko vydaly společný dokument a to Společné stanovisko k rozšíření EU a k EU-Ruským vztahům, jež mělo posílit vzájemné strategické vztahy. Společné stanovisko řešilo převážně obchodní vztahy, tedy export a import do nových členských států EU. Oba státy v závěru uznávají důležitost rostoucího potenciálu v rámci vzájemné spolupráce v energetické oblasti. EU i Rusko se tímto dokumentem ujišťují, že rozšíření je navzájem sblíží a zavazují se vytvořit společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti dle Roadmaps (Společné stanovisko o rozšíření EU 2004; Lynch 2004: 108). V tomto období tak sice Rusko rétoricky potvrzuje spolupráci v rámci SZBP EU ale prakticky se postoj rozchází. To potvrzuje ruská účast v Čečensku ohrožující evropskou bezpečnost nebo zvýšení cen plynu, které vyústilo až v zastavení zásobování plynu na Ukrajinu na Nový rok v roce 2006 a k přerušení dodávek plynu v Bělorusku. V tomto období RF tak obecně 4 Roadmaps. Annex 3 Road map for the common space of external security, 2005. p. 35. 17

využívá svoji energetickou moc jako účinný politický nástroj mimo jiné i k vymezení proti rozšiřování EU a NATO ke svým hranicím. Rozšiřování NATO o Gruzii a Ukrajinu potom ve svých strategických dokumentech vymezuje přímo jako národní hrozbu (Trenin 2008: 241). V roce 2007 nastal další problém ve vzájemných vztazích ohledně vypršení PCA. Sice probíhala jednání o nové dohodě, ale ty blokovala např. Litva z důvodu ruské politiky vůči Abcházii a Jižní Osetii. Ale většina zbylých států EU byla nakloněna další spolupráci s Ruskem v oblasti obchodní, energetické i politické. V červnu se konal v Chanty-Mansijsku summit EU Rusko, na kterém se rozhodlo, že se o nové smlouvě bude jednat. (Gregor, Šafránková 2010: 80). Od července 2008 tak EU s Ruskem vyjednává novou rámcovou dohodu, a která by měla být detailnější než původní PCA a věnovat se i vnější bezpečnosti a dodržování lidských práv. Rozhovory však krátce po jejich zahájení byly přerušeny z důvodu ruské účasti v Gruzínském konfliktu v srpnu 2008. Na podzim 2008 byly sice znovu obnoveny, ale situace opět ukazuje rozpor s rétorickou a praktickou rovinou ruského postoje k SZBPE EU. 5 Neshody v bezpečnostní politice Ruska a EU se objevily také v rámci vyhlášení nezávislosti Kosova dne 17. 2. 2008, kdy ji USA a většina států EU formálně uznala. Po vyhlášení nezávislosti ale Rusko spolu s Řeckem, Slovenskem a Srbskem toto oficiálně odmítly. Rusko se odvolávalo a trvalo na dodržování norem mezinárodního práva, tedy na principu teritoriální integrity a suverenity Srbska (Herd 2009: 104, 105), kdy přímo jednostranné uznání nezávislosti Kosova od USA a EU označilo za porušení norem mezinárodního práva (Hughes 2013: 1012). Rusko tak z důvodů vlastních zájmů v regionu, pohrozilo přislíbením formálního uznání i dalším odtrhujícím se republikám jako například Abcházii, Jižní Osetii či Podněstří, které by mohlo způsobit nestabilní prostředí v blízkém sousedství EU například v Makedonii nebo Bosně a Hercegovině. Zároveň by posílily už tak dost silné postavení Ruska v regionu jihovýchodní Evropy a vedlo by tak ke krizi ve vztazích Rusko-EU. V této otázce se sice Rusko a EU primárně rozcházejí ohledně názorů, co je porušování norem mezinárodního práva 6, ale v důsledku toho Rusko ohrožuje bezpečnost v regionu Evropy. Proti SZBP EU se Rusko vymezuje podněcováním dalších regionálních konfliktů a podporováním možných separatistických oblastí a také možností jednostranné vojenské akce v případě konfliktu v oblasti svých zájmů (Herd 2009: 104, 105) 5 Král, D.: Evropská unie a svět. Euroskop.cz: Věcně o Evropě, on-line text 6 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu se k této věci vyjádřil pouze v tom smyslu, že ohledně vyhlášení nezávislosti Kosova se nejednalo o porušení norem mezinárodního práva. 18

4 Vybrané strategické dokumenty Ruska v bezpečnostní a obranné dimenzi V této kapitole jsou popisovány strategické dokumenty platné a účinné ve sledovaném období, tj. Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008, Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 z roku 2009 a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2010. Každý dokument je rozebrán z hlediska jeho struktury a obsahu s důrazem na vztah dokumentu k SBZP EU. 4. 1 Koncepce zahraniční politiky Ruské federace Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z června roku 2008 (dále jen Koncepce ) je systémem pohledů na obsah, principy a hlavní oblasti zahraničněpolitických aktivit Ruska (Koncepce ZP RF 2008). Tato Koncepce také doplňuje a rozvíjí Koncepci ZP RF z roku 2000. Obecná ustanovení v souladu s bezpečnostní politikou EU stanovují, že Koncepce je založena na ruské ústavě, zákonech, obecně uznávaných zásadách a normách mezinárodního práva, mezinárodních smlouvách a dalších nástrojích ZP RF, stejně jako na Strategii národní bezpečnosti a vojenské doktríně. Dokument tedy deklaruje, že bude ctít na zásadách mezinárodního práva stejně jako EBS. Již z počátku se tedy v Koncepci stanovuje vázanost mezinárodním právem, což je hlavním znakem všech strategických dokumentů v tomto období, a zároveň je jednou z priorit EBS. Mezi cíle ZP stanovené v koncepci patří podporovat dobré sousedské vztahy se sousedícími státy a hledat shodné zájmy s dalšími státy a mezinárodními organizacemi podle národních priorit Ruska. Cíle uvedené v Koncepci, tak odpovídají strategickým cílům uvedeným v EBS. Na druhou stranu Koncepce v úvodních ustanoveních také konkrétně nedefinuje EU jako strategického partnera. Ostatně v úvodních ustanoveních nezmiňuje žádný konkrétní stát, jen první uvádí a vypichuje sousedské vztahy. Vztah s EU se potom dá v rámci pojmosloví Koncepce zařadit do dalších států (Koncepce ZP RF 2008). Druhá část věnující se modernímu světu zdůrazňuje hlavní faktory vlivu státu v mezinárodních záležitostech a to vojenskou sílu států, dále ekonomické, vědecké a technologické, environmentální, demografické a informační faktory. Explicitně zdůrazňuje ekonomickou provázanost států jako jeden z klíčových faktorů mezinárodní stability. Další tendencí Koncepce je tak zdůraznění především ekonomického faktoru a staví ho do popředí před jiné faktory ovlivňující mezinárodní prostředí. Mezinárodní hrozby Koncepce definuje 19

jako globální problémy, které vyžadují odpovídající odezvu celého mezinárodního společenství a solidarity úsilí o jejich překonání. Tato část Koncepce se shoduje s EBS ohledně varování o vzniku nových hrozeb způsobených globalizací. Také opět zmiňuje spolupráci celého mezinárodního společenství, projevuje se tedy princip multilateralismu, který je i základním principem SZBP EU. Dále Koncepce odsuzuje jakékoliv jednostranné akce ze stran států. Ty vedou k destabilizaci mezinárodní situace, mohou vyvolat dokonce závody ve zbrojení a ohrožují bezpečnost ostatních států. Použití vojenské síly tímto způsobem podkopává základní principy mezinárodního práva a vede k rozšíření konfliktu včetně oblasti v blízkosti Ruska. I tady se koncepce vymezuje v souladu s cíli EBS proti regionálním konfliktům (Koncepce ZP RF 2008). Dále je spolupráce s EU zmíněna v rámci zájmů RF. Mezi zájmy Ruska, které jsou označeny jako zájmy globální, patří globalizace světové ekonomiky; rostoucí role mnohostranné diplomacie a mezinárodních institucí; rozvoj regionální a sub regionální integrace v rámci SNS, v euroatlantické a asijsko-tichomořské oblasti, v Africe a Latinské Americe. Koncepce tak klade na první místo regionální zájmy, specificky SNS, potom zmiňuje zájmy v euroatlantické oblasti, konkrétně i Evropskou unii. Koncepce v této části za zájem RF označuje kooperaci s mezinárodním společenstvím, což je i zájmem SZBP EU (Koncepce ZP RF 2008). Třetí a nejobsáhlejší část se zabývá prioritami RF spojenými s globálními problémy, která zmiňuje i posílení právního základu spolupráce v rámci SNS, s Evropskou unií a v rámci Rady Evropy. Koncepce zde opět klade na první místo regionální zájmy, na druhém potom spolupráci s EU. Třetí oddíl této části se se zabývá posilněním mezinárodní spolupráce. Rusko vytrvale požaduje zmenšenou roli faktoru síly v mezinárodních vztazích se současným posílením strategické a regionální stability (Koncepce ZP RF 2008). Dále konstatuje, že bezpečnostní hrozby nemůžou už být řešeny výhradně v rámci vztahů Rusko - USA a snaží se zapojit významné státy, především ty jaderné, s cílem zajistit systém založený na společné bezpečnosti, v první řade zmiňuje kolektivní protiopatření proti potenciálním raketovým hrozbám pro Evropu. I když není v Koncepci explicitně vyjádřen postoj k SZBP Evropské unie, v této části Rusko vyjadřuje kladný postoj k systému společné bezpečnosti, který by zahrnoval evropské státy a vyjadřuje se stejně jako SZBP EU kladně k multipolárnímu systému (Koncepce ZP RF 2008). Koncepce dále důsledně hovoří o prevenci závodů ve zbrojení a vymezuje se stejně jako SZBP proti šíření zbraní hromadného ničení. Rusko se ve vztahu k EU zavazuje, že bude právě svojí účasti v procesech omezování a snižování konvenčních ozbrojených sil 20

a prostřednictvím opatření k budování důvěry ve vojenské oblasti podporovat posílení regionální stability v Evropě, které by vedlo k rovnému zabezpečení pro všechny strany. Rusko tak skrze koncepci vyjadřuje svůj zájem na podílení se na bezpečnosti a stabilitě v Evropě. Pokud jde o budování mezinárodního míru a boji proti mezinárodnímu terorismu, tak Rusko výlučně trvá primárně na procesu pod záštitou OSN a potom v rámci spolupráce s regionálními a mezinárodními organizacemi. Pevně vychází z předpokladu, že pouze Rada bezpečnosti OSN má pravomoc ukládat sankce za použití síly za účelem donucení k míru. EU se v Koncepci tedy často dostává do pozadí, kdy je preferována bezpečnostní spolupráce v rámci OSN, např. právě v rámci spolupráce v oblasti mezinárodního terorismu. Dále se Koncepce věnuje mezinárodní ekonomické a ekologické spolupráci, přičemž velký prostor je věnován energetické bezpečnosti jako nepostradatelného ekonomického vstupu a zmiňuje se i SNS. V pátém oddílu se Rusko zavazuje chránit práva a oprávněné zájmy ruských občanů a krajanů žijících i mimo ruské území. Tyto dva oddíly tak vyjadřují elementární ruské zájmy a to důležitost energetické bezpečnosti a silný nacionalismus skrze ochranu svých občanů i přes hranice státu. Tyto dva národní zájmy nejsou v rozporu se SZBP EU ale nastal by problém, kdyby se dostaly do kolize s bezpečnostními zájmy EU (Koncepce ZP RF 2008). Postoj k SZBP EU je vyjádřen hlavně ve čtvrté části Koncepce, která se věnuje regionálním prioritám. Za prioritní oblast zahraniční politiky Ruska není na prvním místě uvedena EU, ale je označen rozvoj bilaterální a multilaterální spolupráce s členskými státy SNS, dále s OSKB a ŠOS. Ohledně EU Rusko vytyčuje hlavní cíl své ZP vytvořit skutečně otevřený, demokratický systém regionální kolektivní bezpečnosti a spolupráce zajišťující jednotu celého euroatlantického prostoru. Cílem této iniciativy je uzavřít evropskou bezpečnostní smlouvu a jednání by měly být zahájeny na společném euro-ruském summitu. Rusko tak vyjadřuje iniciativu vytvořit nový systém evropské kolektivní bezpečnosti založený na principu multipolarity a rétoricky se tak staví do pozice zodpovědného aktéra mezinárodního společenství. Rusko dále vyzývá k budování skutečně sjednocené Evropy bez dělicích čar prostřednictvím rovné spolupráce mezi Ruskem, Evropskou unií a USA. V této souvislosti Rusko prosazuje posílenou úlohu Rady Evropy jako nezávislé, univerzální a právní evropské organizace a deklaruje důležitou roli OBSE. Rusko se tak staví pozitivně k bezpečnosti v euroatlantickém prostoru, ale opomíjí roli SZBP jako nástroje EU v této oblasti. Rusko označuje EU primárně za hlavního obchodního a ekonomického partnera. Dále za zahraničně-politického partnera a zavazuje se s ní rozvíjet vzájemné vztahy například prostřednictvím zavedení společných prostor v oblasti ekonomiky, vnější a vnitřní bezpečnosti, školství, vědy a kultury. Ruská federace má dále zájem o posílení Unie a jejího 21

společného postoje v oblasti obchodu, ekonomické, humanitární, zahraniční politiky a bezpečnostní oblasti. V rámci dlouhodobé perspektivy ve vztahu k EU Rusko vyjadřuje zájem sjednat strategickou smlouvu o partnerství zakládající speciální vzájemně prospěšnou spolupráci ve všech oblastech. Koncepce tak vyjadřuje zájem na udržení strategického partnerství s EU (Koncepce ZP RF 2008). Dále v rámci bezpečnostní oblasti Koncepce upozaďuje roli SZBP EU před NATO, kdy zdůrazňuje jeho realistickou roli a považuje za důležité zajistit postupný rozvoj spolupráce v podobě Rady Rusko-NATO. Rusko také v tomto strategickém dokumentu stále drží svůj negativní postoj k rozšíření NATO, zejména k plánům ohledně Ukrajiny a Gruzie a obecně k posouvání vojenské infrastruktury NATO blíže k ruským hranicím a označuje to za národní hrozbu (Koncepce ZP RF 2008). Koncepce tak k SZBP EU na první pohled vyjadřuje spíše pozitivní přístup. Za své cíle označuje stejně jako EBS bezpečné sousedství a mezinárodní řád založený na multilateralismu a mezinárodním právu. Na druhou stranu dbá i na uvedení Ruska jako suverénního silného aktéra. Koncepce definuje Rusko jako silnějšího aktéra zodpovědného za mezinárodní dění a obecně ambiciózněji směřuje k posílení pozice Ruska v mezinárodní bezpečnosti a v globálním dění. Na rozdíl od koncepce z roku 2000, která se více snaží o pozitivní vnímání Ruska ve světě, tato koncepce si spíše klade za cíl nahlížení na Rusko jako na suverénní demokratický stát. Mezi hlavní tendence ZP na základě této koncepce patří zajištění bezpečnosti a svrchovanosti RF a jeho silné a autoritativní pozice v globálním světě, ovlivnění globálních procesů s cílem vytvořit spravedlivý a demokratický světový řád založený na kolektivních principech, vytvoření dobrých sousedských vztahů se sousedními státy, hledání konsensu s ostatními státy v rámci řešení úkolů definovaných národními zájmy Ruska a komplexní obrana práv a zájmů ruských občanů žijící v zahraničí (Oldberg 2010: 3). Pokud jde o bezpečnost euroatlantického prostoru, jako celku Koncepce vyjadřuje ruské přání vytvořit jiný regionální kolektivní systém bezpečnosti a spolupráce, než v rámci SZBP EU. Kromě toho, Koncepce zamítla další rozšiřování NATO, zvláště pokud jde o Ukrajinu a Gruzii. Dokument také zopakoval ruský nesouhlas s plánovanou americkou protiraketovou obranou v Evropě (de Haas 2009: 2). Koncepce se tak primárně stará o ruské národní zájmy a ruskou pozici ve světě a až sekundárně o spolupráci v rámci SZBP EU a v rámci dalších platforem. Výzva k demokracii a multipolaritě tak může směřovat pouze proti pozici USA jako dominujícímu státu. Na základě Koncepce také vzniká jasné riziko konfliktu mezi primárním cílem posílení 22

postavení Ruska ve světě a bránit Rusy v zahraničí na jedné straně, a hledáním konsensu s dalšími státy na straně druhé (Oldberg 2010: 4.). V případě rozporu se tak Rusko pravděpodobně přikloní k ochraně vlastních národních zájmů než cílů stanovených v EBS a chráněných SZBP EU. 4. 2 Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 Strategie národní bezpečnosti ruské federace do roku 2020 z roku 2009 (dále jen Strategie nebo Strategie NB ) byla schválená výnosem prezidenta č. 537 dne 12. května 2009. Strategie má 112 článků a je rozdělena do šesti částí. Ve Strategii je Evropská unie poprvé a naposled explicitně zmíněna v článku 16., kdy Strategie označuje RF v přízni pro posílení mechanismů spolupráce s EU všemi dostupnými prostředky včetně formování společných prostorů v oblasti hospodářství, bezpečnosti, vzdělávání, vědy a kultury, a pokud jde o vnitřní i vnější bezpečnost. Co se týká vnější bezpečnosti Strategie, tak se staví pozitivně a aktivně k SZBP EU a chce se podílet na jejím vytváření Strategie (NB RF 2009). Ve vzájemném vztahu s EU ze Strategie vyplývá priorita hospodářských vztahů, bezpečnost je uvedena až na druhém místě. V rámci ruských priorit rozvíjení vztahů Evropská unie také nezabírá první místo. Nejprve jsou uvedeny v čl. 15 na prvním místě regionální zájmy, především SNS a region centrální Asie. Potom Strategie uvádí vztah s EU a až na třetím místě spolupráci s NATO a USA. Z pořadí uvedených priorit se tak dá předpokládat přednost regionálních zájmů, potom zájmů v Evropě a nakonec Spojené státy. Slovně tedy počítá se spoluprací s EU v rámci SZBP i když stejně jako v Koncepci převažuje princip regionálních zájmů. Dlouhodobý národní zájem Ruska odpovídá dle Strategie vytvoření otevřeného systému euroatlantické kolektivní bezpečnosti založeného na jasných právních a smluvních základech. Strategie tak stejně jako Koncepce usiluje o nový společný bezpečnostní kolektivní systém a odvrací se tak od SZBP EU. Také se explicitně vytyčuje vůči rozšiřování NATO a označuje to za národní hrozbu RF (Strategie NB RF 2009). Z obecných ustanovení i celé Strategie je zase vidět tendence RF být ambicióznější a sebevědomější na mezinárodní scéně než v minulých strategických dokumentech. Strategie v úvodu definuje mimo jiné pojem národního zájmu, kdy se jedná o souhrn vnitřních i vnějších potřeb státu v oblasti zajištění ochrany a stabilního rozvoje občana, společnosti a státu. Za hrozbu národní bezpečnosti je potom označena přímá nebo nepřímá možnost vzniku poškození ústavních práv, svobod, důstojné kvality a úrovně občanského života, suverenity a teritoriální integrity, stabilního rozvoje Ruské federace, obrany a bezpečnosti 23

státu (Strategie NB RF 2009). Projevuje se zde důraz na suverenitu státu a zachování teritoriální integrity, obrany, bezpečnosti a stabilního rozvoje RF, jež jsou neodmyslitelnou součástí ruské ZP. Problém v rámci SZBP může nastat, pokud se dostane do rozporu s těmito hodnotami, protože Rusko jejich ochraně dává nejvyšší národní prioritu a pojmy vykládá velmi široce. Největší část Strategie se zabývá právě zajištěním národní bezpečnosti RF. Strategickým cílem v oblasti zdokonalování národní obrany je předcházení globálním i regionálním válkám a konfliktům, což koresponduje se strategickým cílem SZBP EU. Při zajišťování národní obrany vychází z principů rozumné dostatečnosti a efektivity včetně prostředků nevojenského reagování, veřejné diplomacie, míru nebo mezinárodní vojenské spolupráce. Strategie dále zmiňuje negativní vliv odstupování od mezinárodních smluv v oblasti odzbrojování a narušování stability varovných a obranných systémů jaderné energetiky, fungování strategických jaderných sil, chemického a jaderného průmyslu a dalších potenciálně nebezpečných zbraní. Dalším relativně novým znakem ruských strategických dokumentů je právě důraz na odzbrojování v oblasti jaderných zbraní i jiných v souladu se SZBP EU (Strategie NB RF 2009). Ve Strategii je nepřímo zohledněno strategické partnerství s EU a v souladu se SZBP vyjádřen princip multilateralismu. V úseku zajištění národní bezpečnosti se aktivní ruská vnější politika soustředí na zajištění společných zájmů s jinými státy, na základě bilaterálních a multilaterálních výhodných partnerských vztahů (Strategie NB RF 2009). Dále se Rusko stejně jako EU v EBS v mezinárodní oblasti řídí principem zachování stability a předvídatelnosti co se týká strategických zbraní skrze jejich snižování a omezování. Také se zavázalo, že bude dodržovat smlouvy a úmluvy, ke kterým se zavázalo. Hlásí se tak k mezinárodnímu řádu a dodržování norem mezinárodního práva v souladu se SZBP. Na druhou stranu se ale v této části vyjadřuje, že přítomnost ruských ozbrojených jednotek v konfliktních oblastech může vlastně napomoci strategické stabilitě a rovnoprávnému strategickému partnerství. Toto ustanovení se tak jeví jako účelové a sloužící k zachování a ochraně ruských národních zájmů a ne zajištění bezpečnosti, jak stanovuje EBS pro EU (Strategie NB RF 2009). Kromě toho, že Strategie na první místo staví suverenitu a teritoriální integritu státu, shodují se bezpečnostní hrozby RF s těmi vytyčenými EBS. Základními hrozbami jsou na základě dokumentu zpravodajské činnosti jiných států ohrožující bezpečnost státu, jednotu a teritoriální integritu, teroristické akty ohrožující fungování státu nebo zbraně hromadného ničení zastrašující občany. Specificky je potom řečeno, že jednou z podmínek zajištění národní bezpečnosti je spolehlivá obrana a ochrana státních hranic. V souvislosti s tím jsou 24