Mýty o obětech znásilnění Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. Na otázku, kdo je provokující oběť, odpovídá studentka u zkoušky na právnické fakultě po předcházejícím excelentním zodpovězení otázky psychologie oběti takto: Provokující obětí u znásilnění je například žena, která jde sama v noci parkem, vyprovokuje pachatele krátkou sukní, takže v něm vzbudí touhu, podcení nebezpečí, například se nechá doprovodit domů neznámým mužem. Ani jedna z charakteristik nekoresponduje s původní představou viktimologů na téma, jak může oběť přispět ke svému poškození trestným činem, naopak všechny vyjadřují typické mýty o znásilnění. Jak fungují mýty o znásilnění Prakticky do konce 70. let minulého století se těšila živé podpoře koncepce znásilnění, podle které oběti samy výrazně přispívají ke své viktimizaci, a to tak, že ji usnadňují a urychlují. V kriminologii byla tato koncepce označována jako victim percipitated rape (Carrabine et al. 2009). Panovaly názory, že ke znásilnění dochází typicky v situacích, kdy oběť signalizuje svou ochotu k sexuálním kontaktům například tím, že přijme pozvání na sklenku od cizího muže a koketuje s ním. Dokonce i vyzývavé oblečení ženy či křiklavá rtěnka byly pokládány za projev takové ochoty k sexu. Objevilo se i tvrzení, že ženy si vynucený sex nakonec i užívají. V obecně sdílené představě byl typickým pachatelem znásilnění cizí, neznámý muž, který je hnán naléhavou a nekontrolovanou sexuální potřebou. Výzkumy, ale i kriminální statistiky však odhalily zcela odlišná fakta. Většina znásilnění se odehraje mezi osobami, které se znají. Pachatelé bývají jinak normální muži, kteří netrpí sexuální deviací, ani je nelze diagnostikovat jako psychopaty, tj. nevykazují příznaky specifických poruch osobnosti a chování. V různých studiích uvádí až 90 % obětí, že svého pachatele znaly (Abbey, Ross, McDuffie & McAuslan, 1996; Tjaden & Thoennes, 1998). Du Mont et al. (2003) přinesli poněkud konkrétnější data ohledně stupně známosti mezi pachatelem a obětí. Zjistili, že 21,6 % žen bylo přepadeno mužem, kterého znaly méně než 24 hodin (barové známosti), 35,7 % žen mělo podstatně delší známost než 24 hodin a jako pachatele uvedly příbuzné, sousedy, přátele, nadřízené či pronajímatele bytu, 22,2 % obětí bylo znásilněno současným nebo bývalým partnerem, snoubencem či manželem. Mýtus o pravém znásilnění, podle kterého neznámý zvrhlý muž přepadne pod pláštíkem noci osamělou ženu, se stal pod tlakem faktů neudržitelným a padnul. Přesto mnohé další mýty o znásilnění přetrvávají dodnes a ztrpčují či komplikují situaci znásilněným ženám při oznamování činu a následném trestním řízení. Mýty jsou zakořeněné představy, tedy mentální konstrukce, které používáme při vysvětlování událostí (Weber 2010). Mýtům se dobře daří zejména v oblasti sexuálního násilí. Právě trestný čin znásilnění je opředen řadou mýtů. Dokázala to M. R. Burt (1980) ve svém článku, který je považován za první odbornou studii mýtů o znásilnění. O jedenáct let později Burt (1991) rozlišila čtyři hlavní kategorie mýtů o znásilnění: Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., působí na katedře společenských věd Policejní akademie 8 5/2014
1. nic se nestalo, 2. nevznikla žádná újma, 3. chtěla to a 4. zasloužila si to, koledovala si o to. K těmto skupinám mýtů se vrátíme dále. Funkce mýtů jsou dodnes rozebírány v odborné literatuře (viz např. Weber 2010). Zjednodušeně lze říci, že mýty o znásilnění slouží k hledání přitěžujících okolností pro oběti. A naopak: mýty o znásilnění otevírají prostor pro polehčující okolnosti pro pachatele. Mýty vlastně generují podezřelé oběti znásilnění, protože a priori poškozují věrohodnost oběti. Živé mýty Mýtus o atraktivitě oběti: Ze širokého povědomí stále nevymizela falešná představa, že zevnějškově atraktivní ženy se stávají častěji obětí znásilnění, protože v pachateli vybudí sexuální touhu. Představa o vlivu fyzické atraktivity oběti je zcela v rozporu s fakty. Z pohledu pachatele je atraktivní každá oběť, která se mu jeví dostupná a snadno přemožitelná. Tato koncepce tzv. atraktivity oběti opírající se o její dostupnost a přemožitelnost byla empiricky ověřená. V současné viktimologii se ovšem výraz atraktivita oběti nahrazuje výrazem zranitelnost (vulnerabilita) oběti, protože přesněji vystihuje podstatu věci. Mýtus má však další nebezpečný důsledek. U starších a tím méně atraktivních žen zvyšuje zábrany oznámit trestný čin. Mýtus tak přispívá k zakrývání sexuálního násilí. Staré ženy, které se staly obětí znásilnění, mlčí, protože se obávají, že jim nikdo neuvěří. Burt (1980) hovořila v této souvislosti o schématu nic se nestalo (nothing happened). Protože oběť nespadá na první pohled do údajného profilu typické atraktivní oběti znásilnění, je podezřelá. Budí různé pochybnosti. Pravděpodobně chce na sebe upozornit, chce být středem zájmu a pozornosti anebo také může jít o snahu pomstít se údajnému pachateli. Mýtus o nulové újmě (No Harm was done): Souvisí s respektabilitou oběti. Jeho jádrem je hodnotící rozlišování žen na slušné a neslušné. Za slušné bývají považovány ženy, které jsou konformní, respektují společenské konvence. Příkladem tohoto mýtu je názor, že žena, která měla více sexuálních partnerů, je málo důstojná a ztrácí právo na své sebeurčení v sexuální oblasti. Do této kategorie mýtů spadá i přesvědčení, že prostitutka nemůže být znásilněna, protože vynuceným sexem u ní nedochází k žádné újmě. Mýtus o možnosti oběti se ubránit (She wanted it): Radikální zastánci tohoto mýtu tvrdí, že když žena nechce, nemůže ke znásilnění vůbec dojít, vlastně stačí se jen správně bránit. V praxi se tento mýtus uplatňuje zejména v případech, když oběti chybí zranění svědčící pro její odpor anebo když pachatel nepoužil/nehrozil žádnou zbraní. Pak platí úvaha: protože se nebránila anebo se bránila málo, tak to vlastně chtěla. Fischer a Riedesser (2009) tvrdí, že znásilnění je akt převálcování, tj. zahrnuje vždy moment překvapení a oběť se málokdy zmůže na účinná protiopatření. Kromě toho znásilnění obsahuje doplňkově i ponižování a degradaci, takže ochromuje psychiku. 5/2014 9
To platí, i když se pachatel a oběť více či méně znají. Z toho plyne, že škrabání, kousání anebo podobné pokusy o souboj s pachatelem nejsou dostupné v okamžiku, kdy je oběť zaskočena, ochromena strachem o život anebo také představou, že aktivním odporem si zhorší vyhlídky na přežití, neboť pachatele vyprovokuje k další agresi. Zmatení oběti pokračuje, i když pachatel poté, co dostal oběť do své moci, se chová zdánlivě neagresivně. Mýty o riskantním chování oběti (She deserved it): Tato skupina stereotypních představ přímo ukázkově dokládá hlavní funkci mýtů, a to očernit oběť a podsunout jí podíl viny na vlastním znásilnění. Základem je kontrafaktická argumentace, že oběť měla vědět, co se stane, a proto se měla v daný okamžik a v daném čase zachovat jinak, než se zachovala. Mýtus dále pokračuje nelogickým tvrzením: protože oběť byla lehkovážná, tak si o své přepadení koledovala, zasloužila si ho. Někteří autoři tvrdí, že mýtus o údajném riskantním chování oběti zcela posouvá a dezinterpretuje význam slov riziko a nebezpečí (Weber 2010). Jako riskantní způsoby chování jsou totiž oběti vyčítány celkem frekventované aktivity, které nelze zcela eliminovat ze současného způsobu života (dala se s neznámým mužem do řeči, šla na rande s mužem z internetové seznamky, šla sama v noci ulicí, parkem, stála na zastávce autobusu, nechala se z firemního večírku doprovodit domů alkoholizovaným kolegou atd.). Při posuzování údajné riskantnosti a lehkovážnosti chování oběti se často uplatňuje tzv. chyba zpětného úsudku (blíže viz Čírtková 2014). Ve zpětném hledáčku (když víme, co se stalo) se i normální chování jeví jako vyzývavé či neopatrné. Například přátelské chování vůči cizím mužům se rychle změní na hloupou naivitu či koketování. Ke zvláštním mýtům o znásilnění patří laické představy o psychologických důsledcích znásilnění. Mýtus o správné oběti znásilnění zahrnuje představy o tom, jak poznat znásilněnou ženu na první pohled. Podle něj je na ženě, která byla skutečně znásilněna, na první pohled patrné, co zažila. Je evidentně traumatizovaná a hned vypráví, co se jí stalo. Ve skutečnosti neexistuje jediné správné, typické chování oběti znásilnění. Některé oběti jsou zoufalé, jiné působí klidně až tupě, další jsou útočné, agresivní. Neplatí ani předpoklad, že oběti mají silnou tendenci se s otřesným zážitkem okamžitě svěřit či jej dokonce okamžitě oznámit. Do této skupiny naivních psychologických schémat patří i mýtus o rozdílných dopadech znásilnění, kterého se dopustí známý a neznámý pachatel. Podle něj utrpí oběť větší trauma, když je znásilněna neznámým, cizím mužem. Znásilnění sousedem, kolegou v práci či partnerem údajně tolik nebolí. Žádný z výzkumů však tento předpoklad nepotvrdil. Jediný potvrzený rozdíl spočívá v tom, že oběti znásilněné neznámým pachatelem spíše oznamují skutek orgánům činným v trestním řízení a také častěji vyhledávají pomoc. Může oběť vyprovokovat trestný čin znásilnění? Provokující oběti skutečně existují, ale je otázkou, zda právě u trestného činu znásilnění. Turvey a Petherick (2009) doporučují ve své publikaci Forensic Victimology rozlišovat dva jevy: 10 5/2014
victim precipitation, tj. případy, kdy je zločin usnadněn chováním oběti, které se ovšem odehrává v rámci interakcí s budoucím pachatelem, a victim prone, tj. jedince, kteří mají kapacitu býti viktimizováni neboli jsou zranitelní. Přijmeme-li uvedené rozlišení, můžeme o provokující oběti uvažovat jako o specifické variantě victim precipitation. Usnadnění (angl. precipitation) je ovšem omezeno pouze na takové chování oběti, které se odehrává v průběhu interakce s pachatelem. Oba zmínění autoři ve své klasifikaci upozorňují tudíž na klíčové aspekty provokace. Ta se musí odehrávat v přímém kontaktu a komunikaci s budoucím pachatelem. Tím jsou vyloučeny takové aktivity oběti, jako jít sama v noci domů, nechat se pozvat na skleničku atp. Samotné pobývání na určitém místě či cestování bez doprovodu nesplňují požadavek interakce s pachatelem. V případě provokace se dále musí jednat o takové projevy oběti, které lze označit jako chování (tj. reakce či jednání). Tím jsou z provokace vyloučeny statické znaky oběti, jako je její zevnějšek, oblečení atp. S touto logikou pracoval i jeden ze zakladatelů viktimologie právník B. Mendelsohn. Dopracoval se k šesti typům obětí (viz např. Čírtková 2014), z nichž dva mají vazbu na řešenou problematiku: provokující oběť: oběť začne, navodí nebezpečnou situaci, ale končí v ní nakonec jako poražený, proto nese větší morální zavinění než pachatel; participující, spoluvinná oběť: oběť je původně pachatelem či agresorem, ale díky okolnostem dojde k její viktimizaci (ideálním příkladem je lupič přistižený a zastřelený majitelem). O participující, spoluvinné oběti pojednává i další ze zakladatelů viktimologie H. von Hentig, neboť i on odkazuje na modelovou situaci, kdy se z pachatele stane oběť (1948). V jeho typologických úvahách jsou oběti roztříděny do 13 skupin. Na předposledním, dvanáctém místě zmiňuje H. von Hentig jako potenciální oběti tyrany a trýznitele, protože vyvolají pro své zavrženíhodné chování vzdor, odpor či zoufalství a strach u svých obětí. Lze shrnout, že v odborné (viktimologické) literatuře jsou zmiňovány dvě typické varianty, které prokreslují obraz o provokující oběti: Prvním typem provokující oběti je účastník interakce, který jde do střetu, útočí verbálně či fyzicky na druhého a tím přispívá k vyostření konfliktní situace. Z psychologické perspektivy nazírání lze říci, že oběť budoucího pachatele tak emocionalizuje (tj. zraňuje, devalvuje, ponižuje, ohrožuje atp.), že v něm spustí nepřipravené, neplánované, spontánní a zpravidla emocionálně podbarvené či přímo afektivní jednání. Ve stavu afektivního rozrušení se pak obvykle spouští fyzická agrese. Druhým typem provokující oběti je tyran, který vyprovokuje (tedy pohne) původní oběť k tomu, aby ukončila své utrpení, aneb vzala spravedlnost do svých rukou. Provokace tedy spočívá v předcházejícím zavrženíhodném jednání budoucí oběti. Dojde k reverzi rolí, z pachatele se stane oběť. Z logiky věci je zřejmé, že tato varianta je u trestného činu znásilnění téměř vyloučená. Představa, že týraná žena znásilní svého trýznitele, aby tak s ním zúčtovala, je více než iluzorní. 5/2014 11
Pro prototyp provokující oběti u trestného činu znásilnění tedy teoreticky zbývá varianta akutní konfliktní situace. Háček ovšem spočívá v tom, že dosavadní viktimologická literatura připouští, že vyostření interakce díky chování oběti spouští u pachatele fyzickou agresi, nikoli sexuální chování. Totéž potvrzují rozsáhlé výzkumy v oblasti psychologie agrese. Momentálně neexistují studie, které by zkoumaly otázku, zda například provokace cíleně zaměřené na zpochybňování maskulinity či mužské identity startují spíše ryzí fyzickou agresi anebo agresi doplněnou o programy sexuálního chování. Takové studie by se mohly jevit jako teoreticky zajímavé, ale pro kriminalistickou praxi jsou zřejmě málo důležité. Devalvace maskulinní identity totiž nekoresponduje s typickými okolnostmi, které shledáváme u viktimizace trestným činem znásilnění. Z pohledu současné viktimologie lze tudíž tvrdit, že provokující oběť u trestného činu znásilnění se jeví jako málo pravděpodobná konstrukce, která je sycena především přetrvávajícími mýty, nikoli empirickými poznatky. Prototyp provokující oběti je ve viktimologii momentálně spjat s jinými druhy delikvence. Oběť, která provokuje v přímém kontaktu a komunikaci s pachatelem, usnadňuje pravděpodobně vznik reaktivní fyzické agrese anebo afektdelikt, tj. vznik násilných trestných činů, nikoli mravnostních. Závěr Kontroverze kolem provokující oběti u trestného činu znásilnění lze vnímat jako akademickou debatu. Aktuální naléhavé problémy sexuální agrese, jmenovitě znásilnění, leží jinde. Jde zejména o velkou latenci jevu a propad mezi oznámenými a skutečně odsouzenými činy. Krahé (2011) v této souvislosti mluví o mezeře ve spravedlnosti (justice gap). Z údajů v European Sourcebook of Crime and Criminal Justice Statistics (2006, 2010) lze vyčíst, že mezi lety 2000 a 2007 došlo sice k 10% nárůstu počtu podezřelých, ale současně k téměř 50% poklesu počtu odsouzených za trestný čin znásilnění. Tento poměr se zásadně liší od jiných trestných činů. Proto jsou procesy právního posuzování v kauzách znásilnění předmětem mezinárodních výzkumů (Krahé 2011). Ověřuje se hypotéza, že důvodem pro propad mezi oznámenými a odsouzenými případy je právě působení stereotypů a mýtů na utváření soudcovského přesvědčení. Empiricky se například prokázalo, že ve srovnání s loupeží hrají u znásilnění podstatně větší roli informace o vztahu mezi pachatelem a obětí a také informace o oběti samotné. Také Carrabine at al. (2009) soudí, že mýty o znásilnění žijí i v trestněprávní praxi. Upozorňují na kontradikční sociální stereotypy ohledně znásilněných obětí. První úhel pohledu předpokládá, že žena, která je znásilněna, je tak otřesena a zostuzena, že právě proto trestný čin okamžitě oznámí. Druhý úhel pohledu tvrdí opak: žena, která je znásilněna, je tak otřesena a zostuzena, že právě proto trestný čin neoznámí. Obě tvrzení mohou vystihovat realitu, což dokládají empirické studie (Daigle 2012). Nicméně v praxi OČTŘ se uplatňuje spíše první sociální očekávání, neboť odložené, pozdní oznámení téměř vždy zpochybňuje věrohodnost oběti. Nelehká situace čeká na oběti znásilnění také při hlavním líčení. Znásilněná žena má dvě role: oběti (tj. poškozené osoby) a svědka. U soudu se od oběti očekává, že bude přiměřeně traumatizovaná, ale v roli svědka se od ní naopak očekává, že bude věcná, suše popisná, klidná. Když je znásilněná žena věcným klidným svědkem, riskuje, že neprojde jako oběť. A když vystupuje jako oběť dostatečně traumatizovaně, riskuje image exaltované, přehánějící hysterky a tudíž nevěrohodné svědkyně. 12 5/2014
Literatura: Abbey, A., Ross, L. T., McDuffie, D., & McAuslan, P. (1996): Alcohol and dating risk factors for sexual assault among college women. Psychology of Women Quarterly, 20, 147 169. Burt, M. R. (1980): Cultural myths and supports for rape. Journal of Personality and Social Psychology, 38(2), 217 230. Burt, M. R. (1991): Rape myths and acquaintance rape. In A. Parrot & L. Bechhofer (Eds.), Acquaintance rape. The hidden crime (26 40). New York. John Wiley & Sons, Inc. Carrabine, E., Cox, P., Lee, M., Plummer K., South, N.: Criminology. A sociological introduction. London. Routledge 2009. Čírtková, L.: Viktimologie pro forenzní praxi. Praha. Portál 2014. Daigle, L. E.: Victimology. A Text/Reader. London. SAGE Publications 2012. Du Mont, J., Miller, K. L., & Myhr, T. L. (2003): The role of real rape and real victim stereotypes in the police reporting practices of sexually assaulted women. Violence against Women, 9, 466 486. Fischer, G. & Riedesser, P.: Lehrbuch der Psychotraumatologie. 4. Auflage. München. Ernst Reinhardt Verlag 2009. Krahé, B.: Soziale Reaktion auf primäre Viktimisierung: Zum Einfluss stereotyper Urteilsmuster. In S. Barton & R. Kölbel (Hg.), Ambivalenzen der Opferzuwendung des Strafrechts. Baden-Baden. Nomos 2012, 159 175. Tjaden, P., & Thoennes, N. (1998): Prevalence, incidence, and consequences of violence against women: Findings from the national violence against women survey. retrieved May 28, 2010, from http://www.ncjrs.gov/pdffiles/172837.pdf. Tjaden, P., & Thoennes, N. (2006): Extent, nature, and consequences of rape victimization: Findings from the National Violence Against Women survey. retrieved May 27, 2010,from http://www.ncjrs.gov/ pdffiles1/nij/210346.pdf. Turvey, B. E. & Petherick, W.: Forensic Victimology. London: Elsevier Inc., 2009. Weber, B.: Die soziale Wirklichkeitsrekonstruktion von Vergewaltigungsmythen und der Realitätsbezug. Frankfurt. Verlag für Polizeiwissenschaft. 2010.