6. Středověká filosofie 81 6. S T Ř E D O V Ě K Á F I L O S O F I E V této kapitole poznáte: Rozdělení středověké filosofie. Myšlenky nejvýznamnějšího představitele patristiky Augustina Aurelia. Co bylo podstatou hlavního středověkého problému, tzv. sporu o univerzálie. Rozumové důkaz y o existenci Boha Názory Tomáše Akvinského Klíčová slova této kapitoly: Patristika, scholastika, negativní teologie, transcendentní, Logos, emanace, apologia, kreacionismus, iluminace, predestinace, universalie, nominalismus, realismus, Occamova břitva. Charakteristika přechodu kultury a filosofie od antiky ke středověku Středověk byl chápán jako jedna jediná dlouhá tisíciletá noc mezi antikou a renesancí. Pojem středověk je pojmem hanlivým, autoritativním a přesto ve středověku vznikají počátky školství, od začátku 12. století univerzity, vznikají nová města a kulturní tradice. Hlavní otázky středověku : Musí se křesťanským pravdám jen věřit, nebo jsou přístupné i lidskému rozumu? Jaký je vztah mezi řeckou filosofii a biblí? Je mezi biblí a rozumem rozpor, nebo jsou ve shodě? Středověkou filosofii rozdělujeme na tři období : Přechodné období (mezi antikou a středověkem). Patristiku (období církevních otců) od dob apoštolských (2.st.) do 8.století Scholastiku (období církevních učitelů) od 9.století do 14.-15.století. (scholastika se dále dělí na ranou (9.-12.st.), vrcholnou (13.st.) a pozdní (14.-15.st.). Představitelé přechodného období Filón Alexandrijský (asi 25 p.n.l. 50n.l.) Jeho snahou bylo podat filosofický výklad Starého zákona tak, aby obstál ve srovnání s helénistickou filosofii.

82 Středověká filosofie Ústředním bodem Filónovy filosofie je pojem Bůh o kterém nemůžeme říct nic pozitivního, neboť jeho dokonalost přesahuje naše lidské pojmy. (Filón je předchůdcem tzv. negativní teologie tj. názoru, že o Bohu lze říkat jen to, čím není ani dobrý, ani moudrý atd. to vše jsou jen projevy lidsky nízké a nedokonalé Bůh vše kvalitativně přerůstá). Chceme-li přesto Bohu něco přisoudit, tak je to moc a dobrota. Bůh je zcela transcendentní a zcela duchovní podstaty. Logos je zprostředkovatelem mezi Bohem a světem. Jsoucno má podobu : Bůh - Logos - svět. Dnes je Filón brán jako předchůdce novoplatonismu a jeho filosofie jako mezník mezi starou a novou filosofii Novoplatonismus Plótínos (205-270) Nejznámější představitel novoplatonismu Plótínos - chtěl obnovit zájem o Platóna. Základem jeho učení je tzv. Jedno, jakýsi nejvyšší, transcendentní princip, absolutní dokonalé bytí. Není to bůh ve smyslu bytosti myslící a obdařené vůlí. Základní vlastnosti je naplněnost bytí, z níž vše ostatní jsoucno emanuje vyvěrá, vyzařuje. Emanací nepozbývá Jedno nic ze své úplnosti a dokonalosti. Proces emanace je samočinnou nutností nezávislou na čase. Emanací nejvyšší bytí sestupuje k nižším hypostázím. První, nejvyšší emanací a zároveň prvním sestupem je nús (duch, svět idejí). Druhou, nižší emanací, je duše světa prozařující směrem dolů temnotou, čímž přetváří prázdnotu, mění nebytí na místo, sídlo vlastního světa. Paprsek ponořený do temnoty poznává své zatracení a touží v sebenazírání vrátit se do svého zdroje. To se týká i lidské duše, která vzešla z duše světové. Jednotlivé duše se spojují s materií a vytvářejí tak jednotlivé věci hmotného světa. Materií, látku označuje Plótínos za nejsoucí. Sama o sobě je bez formy, neuspořádaná. K vzestupné cestě k Jednu pomáhá nazírání krásy od smyslové k duchovní. To je předpokladem k vrcholnému stavu extáze, k intuitivnímu poznání nazírání Jednoho, k splynutí s bohem, cílem všeho poznání. Novoplatonismus je poslední filosofickou školou vycházející z řecké tradice. Středověká filosofie patristika od dob apoštolských (2.st.) do 8. století Středověká filosofie je křesťanskou filosofii (všichni představitelé jsou členy duchovenstva). Základním tématem je vztah víry a vědění. Patristika (období církevních otců) se vyznačuje snahou o upevnění křesťanského učení (i pomocí antické filosofie) proti pohanství. Patristiku můžeme rozdělit na tři období : 1. apologetika - obhajoba křesťanství vůči antické a východní filosofii 2. dogmatika vytváření základních pravidel křesťanství 3. systematika vytváření systémů (učení o Bohu, Trojici, o Kristu atd.)

6. Středověká filosofie 83 Apologeté Apologeté (apologia odpověď, obhajoba) reagovali na různá obvinění, která dávala podnět k pronásledování křesťanů. Tertullianus (160-240) První velký církevní otec, Říman z afrického Kartága, vzděláním ne filosof, ale právník. Odmítal veškerou antickou filosofii i antickou kulturu. Hlavní dílo Tertuliánovo Apologeticum je proti spojování křesťanství s antickou filosofii. Tertullianus tvrdil, že kde není zásluhy, není ani milosti. Kristus přišel, aby spasil všechny, ale skutečně spasí jen ty, kteří si to zaslouží. V gnoseologii víry se snaží ukázat, že specifikou křesťanské víry je její iracionalita; pravda víry spočívá v jiné sféře než ve sféře přístupné myšlení, lidskému rozumu. Tertuliánovy paradoxy : Věřím, protože je to nesmyslné (absurdní). Aurelius Augustinus (354-430) Nejvýznamnější postava patristiky. Narodil se v Thagastě (dnešní Alžír) jako syn pohanského otce (úředník římské správy) a křesťanské matky. Studoval v Kartágu a chtěl se zabývat filosofii; s výjimkou pěti let žil v římské severní Africe. Základní myšlenky : Kreacionismus (creare tvořit, plodit) - Bůh stvořil svět z ničeho (někteří antičtí myslitelé předpokládali, že demiurg stvořil svět z odvěčně existující hmoty), svět je od Boha a ne z Boha poněvadž není božsky dokonalý či věčný (na rozdíl od Plótínovy emanační teorie, kde svět emanuje z Absolutna). Bůh jako dokonalá bytost nemá žádné potřeby. Proto i svět nebyl stvořen z nutnosti, ale z naprosto svobodné vůle. Bůh nejenom že svět stvořil, ale neustále jej zachovává a řídí. Problém času a věčnosti. Augustin řešil i tradiční otázku své doby co dělal Bůh v době, než stvořil nebe a zemi? Augustin tvrdil, že Bůh stvořil svět nikoli v čase, ale s časem. Z hlediska filosofického pak tvrdí, že čas není skutečný : je to jen kolísání ducha mezi třemi rovněž neexistujícími instancemi (minulost už není, budoucnost ještě není a přítomnost je jen směsí těch dvou rychlá proměnlivost způsobuje, že i nejmenší zlomek přítomné vteřiny přechází okamžitě v minulost kdyby přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, již by to nebyl čas, nýbrž věčnost ) Existuje tedy pouze věčnost, která náleží jen Bohu! ( Tyto tři časy vidím ve své duši; jinde jich nevidím, přítomnou s hledem k minulosti je paměť, přítomným s hledem k přítomnosti je nazírání a přítomným s hledem k budoucnosti je očekávání. ) Iracionální složky (vůle, víra, city) mají v lidské duši primát vůči racionalitě, prvenství přísluší vůli, a to jak u člověka, tak u Boha. Úloha

84 Středověká filosofie rozumu je potlačena, ale ne pominuta. Je uvedena do závislosti na víře. ( Věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili ). O obci boží (O boží obci) V době Augustinova vysvěcení na kněze vydaly říšské úřady edikty uzavírající pohanské chrámy a zakazující pohanské oběti. Tím vzrostlo napětí mezi pohanskými vzdělanci i prostými lidmi a docházelo k protikřesťanským bouřím. Roku 410 vyplenil gótský král Alarich Řím a pohané dávali vinu křesťanům, že zanedbali staré bohy a křesťané se domnívali, že pohromu způsobila přítomnost příliš mnoha pohanů v Římě. Objevovali se názory, že křesťanství způsobilo pád římského impéria. Proti tomu se ohradil Augustinus dílem O boží obci (název pochází ze žalmů a měl kontrastovat s Platónovou a Cicerónovou Ústavou). V knize pak Augustin sleduje osudy dvou různých obcí společností od stvoření až do konce všech věků. Obce boží (božský Jeruzalém - civitas dei) a obce pozemské (pozemský Babylón civitas terrena). Obce bojují o nadvládu v každém jednotlivém člověku a v obou je hlavní láska. Boží obec charakterizuje láska k Bohu a ta je přítomna v kostele, pozemskou obec sebeláska. Lidé v pozemské obci chtějí žít podle těla a jsou tak předurčení k věčnému utrpení. Lidské dějiny jsou neustálým bojem mezi těmito dvěma obcemi. Středověká filosofie scholastika raná (9. 12.století) V raném středověku se velmi málo rozvíjely humanitní vědy, z antické filosofie se četla jen díla Aristotela a Ciceróna většina informací byla tzv. z třetí ruky (zprostředkované). Vzdělanost byla záležitostí jen několika málo jedinců (jen v klášterech) zlom v nevědomosti nastal až koncem VII.století, a to v okrajových oblastech Evropy Sicílie, Španělsko a hlavně Irsko. V centrální Evropě přišel rozvoj až v období tzv. Karolínské renesance, kdy vzniká tzv. dvorní škola, místo, kam přicházeli nejvzdělanější osoby Evropy (např. z Itálie a Anglie) a kde se v opisovačských dílnách zachraňovala díla antické literatury a filosofie. Spor o universalie Je jedním z nejcharakterističtějších problémů středověké filosofie, který vznikl nezávisle jak na Západě, tak i na Východě (v Byzancii i u Arabů). Otázkou je dědictví řecké filosofie vztah mezi Platónem a Aristotelem (podkladem sporu byl spis Porfýria Komentář ke kategoriím ). Spor řeší skutečnost obecného (universalie = označení obecných idejí) a měl toto vysvětlení : Realisté zastávali názor, že obecné pojmy jsou skutečné. V rámci realismu existovali dvě podskupiny : a) Krajní realisté kteří tvrdili, že obecné pojmy jsou před věcmi. Vycházeli z Platóna a jeho myšlenky skutečné existence světa idejí před

6. Středověká filosofie 85 zdánlivou existencí světa smyslových jsoucen a byli proto nazýváni platoniky (např. Eriugena). b) Umírnění realisté kteří tvrdili, že obecné pojmy jsou ve věcech. Tento názor vycházel z Aristotela a jeho názoru o nerozdělitelném spojení formy a látky. Proto byli označováni za aristoteliky (např. Akvinský). Nominalisté ti tvrdili, že obecné pojmy jsou po věcech. Obecným pojmům nepřísluší jakákoliv reálná existence, prvotně a reálně existují jednotlivé věci a k nim se pak příslušné obecné pojmy vztahují jen jako jejich pojmenování (např. Occam). Anselm z Canterbury (1033-1109) Narodil se v italské Aostě v šlechtické rodině, odtud odešel do Francie a jako člen benediktinského řádu se stal opatem v klášteře v Becu (Normandie). Při návštěvě Anglie se proti své vůli stává arcibiskupem v Canterbury. Anselm bývá označován za svůj přínos pro církev otcem scholastiky. Pro Anselma je víra vždy na 1. místě. Prvně musíme věřit, abychom mohli rozumovat a zkoumat, rozum nemůže verifikovat víru ( Věřím, abych pochopil ). Přes primát víry uznával i schopnosti rozumu. Nemyslel si, že by rozum mohl poznat tajemství víry, ale tvrdil, že všechna tajemství lze racionálně zdůvodnit (Trojice, Vtělení). Toho využil i ve svém slavném ontologickém důkazu. Ten lze vysvětlit takto : Bůh v našem myšlení je jsoucno, které je takové, že nelze již pomyslet jsoucno vyšší. Takto definovaný pojem boha je všeobecně přijatelný a musí s ním souhlasit i ten, kdo v Boha nevěří. Kdyby Bůh jako nejvyšší myslitelné jsoucno existoval jen v našem myšlení, bylo by možno pomyslet si jsoucno ještě vyšší, a sice totéž jsoucno, ale navíc existující reálně, tj. mimo naše myšlení. Pak by ovšem Bůh existující pouze v myšlení nebyl nejvyšším myslitelným jsoucnem. Z toho plyne, že Bůh jakožto nejvyšší myslitelné jsoucno nemůže existovat jen v myšlení, ale musí existovat reálně. Výjimečnost tohoto důkazu spočívá v tom, že jde o apriorní, čistě rozumovou úvahu ze samotného pojmu Bůh a ne úsudek vycházející ze stvořeného světa, jeho účelnosti či harmonie (samozřejmě že v pozadí Anselmova důkazu je jeho pojmový realismus, tj. přesvědčení, že universálie jsou reálné, což umožňuje volně přecházet od pojmu ke skutečnosti, od myšlení k bytí). Petr Abélard (Pierre Abélard 1079-1142) Narodil se v Bretagni. Kolem roku 1140 začal vyučovat v Paříži, církvi však vadilo, že chce vše rozumově vysvětlit. Abélardův přínos pro filosofii : Ovlivnil spor o universalie, kde kolísal mezi nominalismem a realismem. Ve sporu o universálie přišel Abélard se svým pojetím, které je nazýváno jako konceptualismus (sermonismus). Podle Abélarda nelze tvrdit, že nejdřív bylo obecné a pak teprve jednotlivé. Stejně tak nelze tvrdit, že skutečně existuje jen jednotlivé a že obecné neexistuje. Obecné je sice jménem (nomen), ale je nadáno významem, zastupuje skutečnost, která je společná celé třídě

86 Středověká filosofie individuí, reálně v nich existuje a tvoří jejich přirozenost. Obecné je tedy ve věcech. Je to esence, podstata v nich zmnožená a my ji poznáváme tím, že abstrahujeme od individuálních rozdílů a tvoříme tak obecné pojmy, které pro nás existují až po věcech, v myšlení, zatímco pro Boha jsou před věcmi jako vzory, předobrazy. Vyslovený zvuk má sám o sobě jen individuální význam. Obecné platnosti dosáhne až tehdy, stane-li se výpovědí (sermo), tj. výrazem, který zásluhou toho, že je nadán jistým obecným významem, může vypovídat o mnoha věcech. Abélard znovu vzbudil zájem o etiku, do které zavedl pojem intence. Skutek je dobrý či zlý podle intence, kterou je veden. Je-li intence zlá, je čin hříchem, není-li zlá, pak hříchem není. V nauce o vykoupení si Abélard kladl otázky : Nemohl Bůh člověku odpustit? Jestliže Adamova relativně omezená vina potřebovala tak velikou pokutu, jakou pokutu bude vyžadovat vražda Krista? apod. U Abélarda stál (na rozdíl od Anselma) na prvním místě rozum. Chápu, abych věřil. Středověká filosofie scholastika vrcholná (13.století) 13. století je považováno za zlatý věk scholastiky, za renesanci před renesancí. V 13. století se prudce rozvíjelo překladatelství. Nejprve se překládají antická díla z arabštiny, později přímo z řečtiny. Nastává recepce Aristotela a arabských filosofů. Západní křesťanské myšlení 13. století tedy bylo ovlivněno : arabskou a židovskou filosofii, která opět přináší odkaz Aristotela založením dvou mendikantních řádů - františkánského (1209) a dominikánského řádu (1216) vznikem univerzit (Bologna, Paříž - Sorbona, Oxford atd..) Albert Veliký (1206-1280) Albertus Magnus byl učitelem Tomáše Akvinského (pak se stal jeho žákem a po smrti i jeho obhájcem). Jeho hlavní přínos byl v tom, že zdůraznil význam Aristotela pro novou filosofii a obrátil pozornost svých kolegů k přírodním vědám. Albert byl jedním z prvních středověkých experimentálních přírodovědců, shrnul poznatky z botaniky, zoologie, zeměpisu, astronomie a alchymie. Tomáš Akvinský (1225-1274) Thomas Aquinatus se narodil roku 1225 nedaleko Neapole, mládí prožil v benediktinském klášteře na Monte Cassinu, posléze vstoupil do dominikánského řádu, studoval v Paříži u Alberta Velikého a zemřel při cestě na 2. lyonský koncil.

6. Středověká filosofie 87 I Akvinský ve svém díle řešil klíčovou otázku vrcholné scholastiky jaký postoj je třeba zaujmout k Aristotelově filosofii. Akvinský nesouhlasil s těmi, kdo Aristotela zakazovali, Akvinský chtěl vybudovat systém, který by slučoval víru a rozum, filosofii a teologii, Aristotela a katolické učení. Myslel si, že správná filosofie může teologii prospět, protože cílem Boží milosti není lidskou přirozenost zničit ani jednat nezávisle na ní, ale přivést ji k dokonalosti. Lidský rozum může pomocí filosofie získat pravdivé poznatky o světě, lidstvu i Bohu zjevení nevstupuje s filosofií do zásadního rozporu, ale je spíše jejím dodatkem, který ji přivádí k úplnosti a dokonalostí. Díla Akvinského : např. Komentáře k Aristotelovi, Suma proti pohanům a Teologická suma. Myšlenky : Spor o universalie universalie jsou obsaženy ve věcech a odtud se abstrahují lidským rozumem, a proto jsou v něm přítomny až po věcech, ale můžeme je chápat i jako ideje, myšlenky v božském rozumu ( Bůh je první vzorová příčina všech věcí ). Důkazy boží existence Tomáš chtěl zdůvodnit boží existenci na podkladě účinků nám známých čili na základě analogie. Po stopách, jež ve stvořeném světě Bůh zanechal, lze opět k němu zpět dojít. Důkaz z pohybu (Všechen pohyb, každá změna vyžaduje zdroj pohybu. Řada pohybujících hybatelů nemůže být nekonečná, tudíž musí existovat první hybatel, který je sám nehybný, a tím je Bůh). Důkaz z účinné příčiny (Každý účinek má příčinu. Jelikož ale nic není příčinou sebe samého jinak by muselo sobě samému logicky předcházet a řada příčin nemůže jít do nekonečna, musí existovat první příčina, která sama již není zapříčiněna, a to je Bůh). Důkaz z možného a nutného. Důkaz ze stupňů dokonalosti. Důkaz z řízení světa (ex gubernatione rerum). S důkazy je spojena i trojí úroveň poznání Boha. Na nejnižším stupni se nachází poznání Boha přirozeným rozumem (viz. pět důkazů). Na druhém stupni stojí poznání pomocí víry. Nejvýše pak stojí nadpřirozené, přímé poznání Boha intuicí. To je možné teprve po smrti na věčnosti. Bůh je absolutním, nejvyšším a nejdokonalejším bytím. Je to čistá forma bez látky. Bytnost a bytí (existence a esence) v něm splývají. Naopak v každém stvořeném jsoucnu se esence a existence odlišují (je to vztah možnosti uskutečnění). Esence je stvořených jsoucen považována za čistou možnost. Skutečným bytím se stává teprve tím, že je aktualizována existencí. Existence ji dává skutečnost. Akvinský dává přednost rozumu před vůlí a vyzdvihuje pasivní způsob poznání (správné poznání je takové, když obraz v mysli se shoduje se skutečností). Etika v etice vychází Akvinský z Aristotela a rozděluje ctnosti na : ctnosti rozumové moudrost, vědění, umění, opatrnost ctnosti mravní uměřenost, spravedlnost, statečnost

88 Středověká filosofie ctnosti nadpřirozené víra, naděje, láska Význam Akvinského během středověku bylo učení Akvinského tomismus - učením dominikánského řádu a později i jezuitů a mělo velkou váhu, (Akvinský byl roku 1323 kanonizován); na konci 19.století byl tomismus povýšen na oficiální filosofii katolické církve. Jan Duns Scotus (1265-1308) Jako františkán byl v opozici vůči Akvinskému. Zdůrazňoval primát vůle nad rozumem, rozum ukazuje vůli, co je možné, ale vůle si může svobodně vybrat. I u Boha je vůle primární. Bůh je ve svém konání naprosto svobodný a činí jen to, co chce. Vůle tedy není determinována intelektem rozum je dobrý jen k morální klasifikaci skutků (ale vůle rozhoduje, co skutečně uděláme). Jako znalec Aristotelova díla věřil, že shoda mezi teologii a Aristotelovou filosofii, (v níž věřil Akvinský) není možná, filosofie se zabývá pouze a jen bytím a teologie se zabývá vírou. Středověká filosofie scholastika pozdní (14. 15.století) V tomto období vrcholil boj mezi církví a světskými panovníky. Rozvíjela se města, řemesla a obchod. Velký vliv na rozvoj věd měly i nově založené university ve střední Evropě (Praha, Krakov, Vídeň atd.). Jan Eckhart (1260-1327) Dominikánský teolog a filosof. Hlásal, že spojení člověka s Bohem probíhá přes lidskou duši. K tomuto spojení je potřebná jak světská, tak spirituální chudoba. Jedině tak na nás může Bůh působit. Podle Eckharta jsou běžné církevní praktiky zbytečné. Eckhart byl za své myšlenky církví označen za heretika a odsouzen. William Occam (1285-1348) Františkán, který pocházel z Londýna a přednášel v Oxfordu. Byl označen za heretika, měl se zodpovídat v Avignonu, odkud ale uprchl na dvůr krále Ludvíka Bavora a až do konce života žil v Mnichově. Ve sporu o univerálie byl na pozicích nominalismu. Reálně podle Occama existují jen jednotlivá jsoucna. Obecné nemá reálnou existenci mimo rozum. Ve věcech není žádná reálná obecnost. Occam odmítal spojení filosofie s teologií, teologie není věda, není možné, aby byla vědou, když základem je víra.

6. Středověká filosofie 89 Occamova břitva tzv. zákon největší úspornosti (zásada, že se nemají množit pojmy nad míru bezpodmínečně nutnou k vysvětlení věci, kritika mnohých kategorií staré scholastiky). Nejprostší vysvětlení je to nejlepší. Shrnutí kapitoly. Období středověké filosofie se rozděluje na patristiku (období církevních otců) a scholastiku (období církevních učitelů). Začátek patristiky byl ve znamení upevňování křesťanského učení proti pohanství. Nejvýznamnější autoritou patristiky byl Augustin. Ve scholastice byl hlavním problémem spor o univerzálie. Tento problém skutečnosti obecného, který už řešili řečtí filosofové, rozdělil filosofy na realisty a nominalisty. Nejznámější středověký filosof Tomáš Akvinský přizpůsobil Aristotelovo učení potřebám církve a středověkého křesťanství. Otázky. 1. Jak charakterizoval čas Augustin? 2. Jaký je váš názor na Abélardovu etiku? 3. Proč byly názory J. Eckharta pro církev nepřijatelné? Úkol k textu. 1. Vysvětlete středověký spor o univerzálie. 2. Vysvětlete Anselmův ontologický důkaz. 3. Vysvětlete pojem occamova břitva.