Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti III.

Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti III. Obsah: Předmluva Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné křesťanské civilizaci Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŢ Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ţeny PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita ţen malých měst a obcí - Silné a slabé stránky PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ţenský vzdělávací spolek Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole - problém? Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice Ţeny a Evropská unie Ţeny a globalizace Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ţeny v církvi P. Adrian Zemek, O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne ţen? PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy zaloţené na manţelství Ţeny a rodinná politika - host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu Ţeny a Plenární sněm církve v ČR Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci muţů a ţen v církvi a ve světě

Předmluva Milé čtenářky, milí čtenáři! Sborník Ţena v církvi a ve společnosti III., který nyní dostáváte do rukou, prezentuje nejzajímavější přednášky, které zazněly na akcích, pořádaných Unií katolických ţen v letech 2002-2004, nebo které členky Unie přednesly jako představitelky UKŢ při různých příleţitostech. Jsou to především přednášky z našeho pravidelného cyklu, realizovaného ve spolupráci s Křesťanskou akademií v klášteře v Emauzích, který měl v roce 2002/2003 sjednocující téma "Etika a my". Tuto přednáškovou formu jsme od r. 2003 nahradily formou diskusních Kulatých stolů, které se konají rovněţ pod záštitou Křesťanské akademie 4x do roka v tiskovém středisku ČBK v Thákurově ulici. Sem si zveme zajímavé hosty k debatám na aktuální témata a místo přednášek zaznívá po úvodním referátu ţivá diskuse. V tomto sborníku rovněţ uveřejňujeme nejzajímavější příspěvky z našich pravidelných kaţdoročních plenárních sněmů. Pokud drţíte tuto kníţku v ruce a o Unii katolických ţen jste nikdy neslyšeli, dovolím si připomenout základní fakta: UKŢ je občanské sdruţení, které vzniklo v r. 1992 a sdruţuje v současnosti 650 katolických ţen z Čech i Moravy, a to jak jednotlivě, tak ve formě poboček (České Budějovice, Boskovice, Ostrava, Praha). Katolická církev schválila naši činnost dekretem ČBK o právní subjektivitě podle kán. 322 CIC, vydaným dne 7. prosince 1998. Od ČBK jsme rovněţ obdrţely pověření zastupovat katolické ţeny v ekumenických grémiích. Ve společnosti se snaţíme zúčastňovat i různých politických diskusí např. v senátu či ve sněmovně Parlamentu ČR. Ve své práci navazujeme na tradici katolických ţenských spolků, jako byl např. v naší republice prvorepublikový Svaz katolických ţen a dívek. Zapojujeme se také do celosvětové ţenské tradice: organizace WUCWO (World Union of Catholic Womens Organizations), jejímiţ jsme plnoprávnými členkami, vznikla v Paříţi v r. 1910. Chceme reflektovat současné dění v církvi i ve společnosti a vyjadřovat své názory, které formulujeme v souladu s biblickým učením o stvoření a se základními církevními dokumenty. V r. 2003 jsme podepsaly petice proti přijetí potratového zákona u nás, proti legalizaci euthanasie, proti registrovanému partnerství a proti násilí v médiích. Našimi prioritami je ochrana ţivota v kaţdé jeho formě, rodina a rodinné hodnoty a identita ţeny. Pracujeme na prohlubování vědomí hodnoty ţenské spirituality a jejího přínosu pro církev i společnost. PhDr. Markéta Koronthályová, místopředsedkyně UKŢ

Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné křesťanské civilizaci Přednáška pro Unii katolických ţen 2. května 2001 v klášteře v Emauzích - zkráceno Křesťanský pohled na ţenu a na její postavení ve společnosti vychází z komplementarity dvojího modu lidské existence, který je dán rozdílem pohlaví. O hloubce dnešní civilizační krize svědčí naopak to, ţe i tato základní antropologická konstanta se zpochybňuje. Nelze proto hned na začátku nezmínit slova papeţe Jana Pavla II., který na setkání s rodinami v brazilském Riu řekl, ţe dnešní podobou útoku na Boha je útok na člověka jako na Boţí stvoření. A naopak: zachovat civilizaci křesťanského Západu znamená uhájit křesťanský, resp. biblický pohled na člověka. Podle Písma stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, ale Boţí obraz v člověku je dvojí: je dán dvojím modem lidského bytí - muţským a ţenským. Proto si Písmo, které hovoří o Bohu antropomorfním jazykem, uvědomuje meze své vlastní řeči: Boţí láska k člověku je jak láskou otce, tak láskou matky. Bůh u proroků rodí svůj národ v bolestech, těší ho jako matka. Ţalmista přirovnává důvěru v Boha ke spočívání dítěte u matky, v mystice se setkáme se slovy o "mateřskosti" Boţí. Křesťanství od počátku vyzdvihuje ţenu v postavě Marie: Jeţíš Kristus, Syn člověka, přijímá své tělesné lidství ze ţeny - SARKOTHENTA EK PNEUMATOS HAGIOU KAI MARIAS TÉS PARTHENOU - která ho tak rodí i s jeho boţskou přirozeností, je rodičkou Boţí, THEOTOKOS. To se nemohlo neodrazit na společenském a právním postavení ţen ve společnosti. Francouzská historička Régine Pernoudová ve své práci o postavení ţen ve středověku upozorňuje, ţe křesťanství proměnilo postavení ţeny především tím, ţe - na rozdíl od pohanské antiky - přiřklo i jí právo na ţivot. Pernoudová říká: "Lidský osud ţeny, její vztahy k rodičům a k manţelovi, to vše spadalo do oblasti domu, jehoţ hlavou byl muţ - otec, tchán, manţel Římská ţena nebyla uţ vykázána do gynec?a, jako ţena řecká nebo ţena islámských civilizací, mohla se účastnit svátků, představení a hostin Nicméně otcovská moc nad ţivotem a smrtí jeho dětí zůstala nedotčena. Otcovská moc byla absolutní a vedla k tomu, ţe "narozené dívky mizely". Muţské potomstvo si otec musel ponechat, nebylo-li postiţené, ale z dcer si zpravidla ponechával jenom jednu - tu nejstarší. Zatímco chlapec obdrţel pr?nomen, jeţ ho odlišovalo od jeho bratří, dcera nesla jenom jméno rodinné. Dcera, kterou otec ponechal naţivu, musela respektovat jeho plán ve věci jejího manţelství. Odmítnout autoritu otce, který - na rozdíl od ţen - byl skutečným občanem státu, znamenalo vzpouru proti společenskému řádu. Bylo tedy zcela v souladu s dobovým názorem, kdyţ otec v takové situaci vyuţil své právo nad ţivotem a smrtí jeho dětí." Tato situace se mění aţ na počátku čtvrtého století, tedy s příchodem křesťanství jako oficiálního náboţenství římské říše. Otcovská moc nad ţivotem a smrtí jeho dětí je právně odstraněna teprve r. 390. Základem jedinečného postavení ţeny v křesťanské civilizaci je především její postavení v ţivotě náboţenském: i v době, kdy ţena byla v pohledu světského práva bytostí závislou, obrací se k Bohu přímo, bez muţského zprostředkování. Odstranění otcovské moci ve smyslu římského práva jí umoţňuje svobodně následovat duchovní povolání. Křesťanské manţelství ukládá ţeně i muţi tytéţ náboţenské příkazy a

mravní povinnosti: jedinost partnera a poţadavek věrnosti platí pro obě strany shodně. Postavení ţeny v moderní občanské společnosti, která sama je - díky autonomii světského práva - dítětem křesťanského Západu, se tedy odvíjí z křesťanských kořenů. Přesto však v posledních desetiletích pozorujeme stále vzrušenější debatu, jejímţ nositelem je feminismus jako politická filosofie. Je to v podstatě debata o biologické a kulturní diferenciaci pohlaví. Naše stručná informace o tomto jevu se zaměří v podstatě na dvě otázky: jednak nám půjde o to, zda je feministická filosofie slučitelná s biblickým obrazem člověka, jednak o to, zda je dnešní feminismus pokračováním, resp. větví tradičního ţenského hnutí s jeho poţadavky na rovnost ţen v občanské a pracovní sféře. Domnívám se, ţe odpověď na obě tyto otázky je záporná, a pokusím se to zdůvodnit. Moderní feminismus tvrdí, ţe samotný pojem "ţenského" a "muţského" je uměle vytvořená konstrukce, kterou je moţné, ba dokonce nutné, dekonstruovat. Od 90. let minulého století se uţ nepopírá jen polarita muţského a ţenského v oblasti ţivotních rolí, ale samotná biologická rozlišenost se převádí na kulturní roli - gender; kulturní role se pak prohlašuje za poţadavek muţského světa a prostředek jeho politické moci. Mezi mluvčí tohoto směru patří např. profesorka Judith Butlerová z kalifornského Berkeley. Podle ní existuje rozpor ve starší feministické argumentaci, která uznává na jedné straně pohlaví jako sociální určenost, jeţ můţe být zrušena, na druhé straně biologickou určenost, kterou odstranit nelze. Podle Butlerové je třeba ten rozpor odstranit: neexistuje totiţ, jak říká, "přirozené" tělo jako takové, jeţ by předcházelo kulturu. Jinými slovy, i biologie je kultura. Ve své knize Gender Trouble (1990) Butlerová tvrdí, ţe je chybou samotné binární vidění vztahů pohlaví, tedy pouhé rozdělení na muţe a ţeny. Je spíše třeba otevřít všechny moţnosti, aby si člověk mohl formovat a volit svou vlastní individuální identitu; tuto moţnost tradiční feminismus podle Butlerové nedává. Butlerová dává přednost té antropologické pozici, jeţ chápe pohlaví jakoţto vztah mezi společensky konstituovanými subjekty ve specifikovatelném kontextu. Pohlaví podle ní není pevným atributem lidské osoby, ale spíše fluidní variací, která se přesouvá a mění v různých kontextech a v různých dobách. Říká: Neexistuje nic jako pohlavní identita - identita se ustavuje samotným svým "vyjadřováním". Jinak řečeno, je pohlaví člověka něco jako výkon: vyjadřuje to, co v dané situaci děláte, a ne to, co universálně jste. Butlerová tvrdí, ţe některé kulturní konfigurace si získaly hegemonii, to znamená, ţe se v naší kultuře povaţují za přirozené. To je podle ní omyl. Idea identity jako jakéhosi "free floating", to jest nikoli identity jako podstaty, ale identity jako výkonu, je u ní jednou z klíčových představ. Naše identita nevyjadřuje naše nitro, ale spíše vyjadřuje efekt našeho výkonu. Jane Flaxová z Howardovy university ve Washingtonu dotahuje tuto ideu do důsledků: podle ní je člověk společenský, historický a řečový výtvor. Flaxová chápe feminismus jako součást postmoderní filosofie, jako analýzu proměnlivých a historicky podmíněných společenských vztahů. Postmoderní debata nás podle Flaxové osvobozuje od víry v pravdu, v poznání, moc, vlastní já i v komunikativní jazyk, a to cestou dekonstrukce. Uţ zde vidíme rozdíl mezi filosofií starého ţenského hnutí a "nové ţenskosti" současného feminismu. Zatímco staré emancipační proudy se vymezovaly proti "muţskosti", vymezuje se dnešní feminismus proti samotnému rozlišení na muţské a ţenské. To není pouze akademická otázka: dekonstrukce komplementárního modelu muţského a ţenského otevírá všechny moţnosti sexuální realizace. Některé autorky, jako Monique Wittigová, kladou zvláštní důraz na seberealizaci lesbického typu.

Wittigová, narozená r. 1935 v Alsasku a dnes působící v Arizoně, tvrdí, ţe se ţenskost musí vymanit z "nucené heterosexuality", jeţ je pouhým projevem muţské touhy po moci. Tvrdí také, ţe binární rozdělení, jehoţ autory jsou muţi a jehoţ objektem jsou ţeny, je politickou záleţitostí a ţe jsme byly přebudovány do "přirozené skupiny" z ideologických důvodů. Naše těla i naše myšlení jsou podle ní produktem této manipulace. Samotná idea přirozenosti byla zkonstruována kvůli nám, říká."my lesbičky jsme ţivým důkazem, ţe ţádná přirozená skupina ţen neexistuje." Wittigová se odvolává na Simone de Beauvoir, která uţ ve své stěţejní práci z r. 1947 říká, ţe ţenami se nerodíme, ale jsme k ţenskosti vychovány. Ţenskou podobu člověka vytvořila civilizace. Odmítnout heterosexualitu znamená podle Wittigové odmítnout představu, ţe člověk je buď muţ nebo ţena. "Naším úkolem", říká Wittigová, "je prosadit přesvědčení, ţe ţeny jsou třída, ţe ţena je kategorie politická a hospodářská, rozhodně ne věčná. Bojujeme za potlačení muţů jako třídy, ne snad formou genocidy, ale politickými prostředky. Jakmile zmizí třída muţů, zmízí i třída ţen, stejně jako kategorie pána a raba." Praktickým dopadem takovéto filosofie je podpora transvestitismu. Pohlaví je podle feministek cosi, co je pouze "inscenováno", je to maska, za níţ se skrývá vlastní Já. S tím souvisí např. posun v chápání amerického pojmu "pro choice": zatímco původně šlo o název propotratového hnutí, znamená dnes svobodnou volbu v inscenaci pohlaví. Hanna-Barbara Gerl-Falkowitzová, kterou si pamatujeme z jejího vystoupení na praţském rodinném kongresu (1997), si v jedné ze svých nejnovějších přednášek poloţila otázku, jaké dopady má "dekonstrukce pohlaví" na současnou medicinu. Multivalence pohlaví a zpochybnění základních ţivotních rolí přinese podle ní nárůst homosexuálních a lesbických praktik. To za sebou nese zesílení poţadavků na umělé oplodnění párů téhoţ pohlaví. Naroste počet ţádostí na umělou změnu pohlav í. Jiţ citovaná Judith Butlerová prohlašuje identitu pohlaví za otevřenou. I to s sebou nese podporu transsexuálních tendencí. Praktické dopady těchto jen zdánlivě akademických teorií nás stavějí do situace, kdy bychom měli čelit klasické liberální otázce: "A proč ne?" Uţ to, ţe nositelé liberálních trendů uvádějí svůj klíčový argument jako otázku, znamená, ţe přesouvají břemeno důkazu na všechny ty, kdo trvají na biblicky zakotvené antropologii a na institucích vyjadřujících historickou zkušenost. Za naprosto klíčové povaţuji v této souvislosti tvrzení Kathy Davisové, která působí na universitě v Utrechtu: "Tím, ţe se stanu někým jiným, stanu se teprve plně sama sebou". - Z tohoto úhlu pohledu je třeba chápat feministickou obranu umělého ukončení těhotenství. Motorem dnešního boje za potrat jakoţto lidské právo je představa, ţe právně zaručená rovnost muţů a ţen existuje pouze na papíře a ţe praktickou rovnost lze nastolit jedině tak, ţe radikálně změníme charakter ţivota ţeny a muţe. Uţ Beauvoirová to poţaduje ve svém "Druhém pohlaví". Dítě - to jsou podle ní okovy, jimiţ muţ ţenu spoutává. Kategorie "ţenského" je u Beauvoirové chápána čistě represivně. Tělesnost ţeny je výraznější neţ tělesnost muţe a cílem osvobození ţeny je proto neutralita tělesnosti, potlačení biorytmů chemickou cestou a vposledku utracení plodu vlastního těla: Gerl-Falkowitzová v této souvislosti pouţívá pojem "smrtící emancipace", čímţ postihuje i naši historickou zkušenost emancipace, která vyústila do potratového zákona (1958) dlouhá léta před tím, neţ se k němu dopracovala demokratická část Evropy. Z toho všeho podle mého soudu vyplývá, ţe - navzdory propagandistickým tvrzením - současný feminismus nenavazuje na staré ţenské hnutí s jeho mnohdy legitimními poţadavky, ale přináší cosi zásadně nového: odmítá nejen biologické danosti, ale i

samotný pojem lidské přirozenosti. Gerl-Falkowitzová zde zavádí pojem "neurčité identity" (fliessende Identität). Tato neurčitá identita usiluje o překonání vlastního těla, především překonání jeho generativity. Obojí se totiţ ze své podstaty vztahuje k druhému, ţenské tělo k muţskému; generativita vychází ze spojení muţského a ţenského. "Neurčitá identita" popírá tradiční pojem lidské osoby, tedy filosofický pojem, který vznikl zpracováním biblických impulzů. Biblický pojem lidské osoby zahrnuje rozdíly pohlaví, aniţ by je odstraňoval. Vyjadřuje plnost bytí, která souvisí s jeho hranicemi. Plnost ţenské existence v křesťanském pojetí je dnes ohroţena dvojím způsobem. Na jedné straně jsou to právě tyto radikální varianty feminismu, jeţ zpochybňují komplementaritu pohlaví jakoţto Boţí stvoření, jako zdroj radosti z bytí, jako dvojí pohled na Boha. - Druhé nebezpečí, které bych zjednodušeně nazvala důstojností bez svobody, nám hrozí ze strany módního, povrchně pojatého mezináboţenského dialogu. Zatímco ekumenický dialog mezi křesťanskými církvemi a dialog mezi křesťany a ţidy zaloţený na biblické bázi můţe rozšířit naše poznání i po stránce teologicko-antropologické, propojování křesťanství resp. biblického náboţenství s jinými náboţenskými systémy, jejichţ teologická antropologie ţeně nepřiznává postavení srovnatelné s naším, ohroţuje základy našeho náboţenského i společenského ţivota. To, ţe kaţdá civilizace vymezuje ţeně určité jistoty v jejím právním postavení, ještě neznamená, ţe její teologický pohled staví ţenu stejně vysoko jako křesťanství. To není jen nějaké akademické hledisko: dialog, který se orientuje pouze navenek a ohroţuje tak vnitřní rovnováhu křesťanského společenství, neunese zkoušku faktického spoluţití různých náboţenství ve společném prostoru. Konkrétně řečeno, není moţné, aby v propojené občanské společnosti křesťanského Západu, která nutně hostí i lidi z jiných kultur, byl křesťanský pohled na ţenu jako na člověka rovné důstojnosti s muţem jakkoli zpochybňován.

Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŢ 2. února 2002-10. sněm UKŢ Drahé sestry v Kristu, děkuji vaší předsedkyni paní doktorce Markétě Koronthályové za její milé pozvání k účasti na zahájení vašeho 10. výročního sněmu Unie katolických ţen v České republice a za moţnost vás srdečně pozdravit. Poté, co jsem se 3. ledna setkal s bohoslovci praţského semináře, jste vy druhou skupinou, k níţ mohu s potěšením promluvit několik měsíců po zahájení svého poslání apoštolského nuncia ve vaší zemi. Kaţdé z vás platí můj bratrský pozdrav a vyjádření mého uznání za iniciativu vaší Unie katolických ţen a za práci, kterou jste vykonaly za posledních deset let. O ní jsem byl informován vaší předsedkyní, kdyţ mne navštívila na Apoštolské nunciatuře a informovala mne o vašich nejrůznějších aktivitách. Tato organizace vám coby katolickým ţenám této země umoţňuje spojit své úsilí a tak účinněji specifickým způsobem přispívat dnešní Církvi a společnosti. Ţeny tvoří, jak víme, polovinu lidstva, a tak samozřejmě i polovinu Církve či spíše její větší část, neboť ţeny jsou mezi Kristovými učedníky těmi věrnějšími a oddanějšími, a proto početnějšími členy Boţího lidu. I kdyţ v Církvi nebylo vţdy ţenám dovoleno hrát odpovídající roli, neustále byly v rámci křesťanství chovány ve velké váţnosti. Církev byla v přední linii při obraně důstojnosti ţen, jak to zdůraznil papeţ Pavel VI. v projevu z roku 1976: "V křesťanství poţívala ţena více neţ v kterémkoliv jiném náboţenství jiţ od počátku zvláštní důstojenství, o jehoţ nikoli nepočetných a nedůleţitých aspektech přináší svědectví Nový zákon." (Projev k účastníkům Národního sjezdu Italského ţenského institutu 6. prosince 1976). Ve svátosti manţelství a ve sňatku církev potvrzovala rovnost mezi manţeli a vţdy vyţadovala stejné morální závazky od obou, muţů i ţen. Jak víte, Jan Pavel II. je prvním papeţem, který ţenám věnoval celý zvláštní dokument - Apoštolský list Mulieris Dignitatem o důstojnosti a povolání ţen, v němţ zdůrazňuje podstatnou roli ţen jak v Církvi, tak ve společnosti. Prohlášení dvou svatých Terezií, z Avily a z Lisieux, a svaté Kateřiny Sienské učitelkami Církve a nynější vyhlášení tří svatých ţen spolupatronkami Evropy jsou tím nejoficiálnějším vyjádřením a novým slavnostním potvrzením veliké úcty a váhy, kterým se ţeny, zvláště po Druhém vatikánském sněmu, v Církvi těší. Zároveň si všímáme rostoucí přítomnosti a aktivity ţen ve strukturách a v ţivotě křesťanského společenství. Tyto skutečnosti jsou povzbuzením také pro vás, abyste si stále více uvědomovaly svou odpovědnost jakoţto katolických ţen a aktivně se podílely na ţivotě a poslání Církve ve vaší zemi. I feminismus hrál bezpochyby rozhodující roli v nové pozornosti a postavení, kterých ţeny dosáhly v našem moderním světě. Radikální feminismus však vykázal a rozšířil rovněţ mnoho špatných myšlenek a zapříčinil mnoho chyb a neţádoucích trendů. Tento radikální přístup nedbá toho, ţe muţi a ţeny jsou si rovni, ale zároveň různí, a ţe ţeny mají vlastní, a to velmi specifické povolání. Vede ţeny k přílišné sebestřednosti. Aniţ bychom ignorovali důleţitou úlohu, kterou ţeny mohou či spíše mají hrát uprostřed společnosti i v profesní oblasti, nemůţeme zapomínat a přehlíţet jejich základní a rozhodující úlohou, kterou mají především jako manţelky a matky v srdci rodiny. Toto jsou elementární aspekty povolání ţeny a jako takové musí být

doceněny a uznány, společně sladěny a realizovány jako nezbytné součásti jejího ţenství. Svatý otec nás často upozorňuje na úskalí a nebezpečí převládající v naší moderní společnosti. Společenské změny jako urbanizace, konzumismus a sekularizace, a ovšem i pokřivený pohled na rovnost, který neuznává základní rozdíly mezi ţenami a muţi, přispěly ke vzniku jakési antikoncepční mentality. Všichni dobře známe její ničivé následky, jimiţ jsou: odmítání mateřství, pomuţšťování ţen, popírání komplementární povahy muţů a ţen, odmítání sňatku, nárůst počtu potratů, odmítání cudnosti a panenství, zříkání se dětí atd. Co bylo na počátku zamýšleno jako osvobození ţen, podrobilo je spíše novým formám závislosti a otroctví. Jako katolické ţeny jste povolány ke svědectví a obraně skutečných hodnot ţenství a k jejich proţívání v činné účasti na poslání Církve. Vedle základního úkolu, kterým je vštěpování a opatrování křesťanské víry ve vašich dětech a rodinách, jste s ohledem na své charisma volány k velkorysé spolupráci na výchově Církve. Je přímo vaší povinností objevovat mnoţství příleţitostí, kde a jak můţete být jako katolické ţeny zvláštním způsobem prospěšné ve svých farnostech a diecézích, v nejrůznějších sdruţeních a pastoračních iniciativách zdejší místní církve. K vašemu jednání na tomto výročním sněmu Unie vám přeji světlo a vedení Svatého ducha. Vaše sdruţení a všechny katolické ţeny České republiky poroučím do mateřské ochrany blahoslavené Panny Marie. Maria, která chovala Pána ţivota ve svém lůně, zůstává zvláštním vzorem pro všechny ţeny. Kéţ vám a všem katolickým ţenám v této zemi získá Svatá matka Jeţíše Krista mnohé dary Ducha svatého, aby vaše společná sluţba Církvi a společnosti byla co nejplodnější! Děkuji vám za vaši pozornost. Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ţeny Předneseno na 10. výročním sněmu UKŢ 2. února 2002 Úvodem je třeba říci, ţe zde pouţité údaje vycházejí ze statistických výkazů Českého statistického úřadu, případně z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a ČSÚ "Ţeny a muţi v číslech" z r. 2000, hodnotící ekonomické postavení ţen v českém národním hospodářství. Konkrétně se zde budeme zabývat disparitou v odměňování ţen, rozdíly v zastoupení ţen na různých pozicích v zaměstnání, vývojem specifické nezaměstnanosti a faktory, které mohou tyto diference zapříčiňovat. Hlavní pozornost pak budeme věnovat analýze toho, jak se odráţí práce ţen vhodnocení národohospodářským ukazatelem, který je dnes uplatňován nejčastěji, ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP), coţ je téma, kterému je stále věnována nedostatečná pozornost. Posledním okruhem pak je úloha ţen v rozhodovacím procesu; je totiţ nesporné, ţe pokud nebude více ţen zastoupeno na všech úrovních rozhodovacího procesu, nedojde asi v dohledné době ke skutečně podstatným změnám.

EKONOMICKÉ HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN Prostý pohled na grafické znázornění průměrných odměn ţen a muţů zastávajících stejné pozice v zaměstnání (str. 12), ukazuje, ţe zatímco v průměru národního hospodářství (poslední sloupec vpravo) jsou hrubé měsíční odměny ţen niţší téměř o třetinu, v nejlépe placených profesích (zprava doleva), jako jsou zejména zákonodárci a vedoucí a řídící pracovníci a dále vědečtí a odborní pracovníci a techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci, je tento rozdíl ještě markantnější. Navíc se projevuje ve všech profesích bez rozdílu, tedy i u nejméně kvalifikovaných profesí, jako jsou pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a obsluha strojů a zařízení (první a druhá sloupec zleva. K tomu je třeba podotknout, ţe nejde pouze o sledování posledních několika let, uvedená disparita se projevuje dlouhodobě, v posledním období se ale spíše prohlubuje, zejména v nejvyšších platových kategoriích. Rozdíly v příjmu jsou ovšem dány i skutečností, ţe zastoupení ţen v jednotlivých pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné: v lepších, tedy také lépe placených, pozicích převaţují muţi, ţenám jsou přenechávány především pozice střední (určitou výjimku tvoří skupina řemeslníků a kvalifikovaných výrobců, která je téměř zcela doménou muţů, typická pro ţeny jsou zaměstnání ve sluţbách). Dále můţeme hodnotit průměrné hrubé měsíční mzdy ţen a muţů podle věku. Tady je zřejmé, ţe v nejniţších věkových kategoriích rozdíl není aţ tak zřetelný, jako zejména v plném produkčním věku. tzn. v kategoriích 30-34 let a dále aţ zhruba do 50 let. V kategoriích aţ dosud povaţovaných za věk jiţ poproduktivní, tedy 60-64 let, jsou rozdíly ještě výraznější. S posunem věku odchodu do důchodu a problémem celkového stárnutí české populace ovšem budeme velmi brzy muset hranici produktivního věku posunout. Zejména ve věku produktivním věku z hlediska rodinného je zřejmé, ţe ţeny zaujímají horší pozice, poněvadţ buď mají děti, nebo se předpokládá, ţe je mít budou, a tudíţ nemohou zaujímat lepší, ale pracovně náročnější místa. Platový rozdíl se zde tedy oproti niţším i vyšším věkovým kategoriím prohlubuje. Otázka zní: "Existuje nějaký objektivní důvod proč by ţeny měly být takto hodnoceny, proč by měla být jejich práce hodnocena méně?" Obvykle se argumentuje v prvé řadě úrovní vzdělání a praxe, tedy tím, ţe je stále ještě v průměru vyšší vzdělanost muţů, ţe muţi mají delší praxi. Dále bývá uváděna vyšší orientace ţeny na rodinu a na domácnost, zejména v produktivním věku, a s tím související niţší flexibilita ţen, tedy to, ţe ţena nemůţe zaujímat vyšší pozici, protoţe není schopna pracovat pokud moţno 26 hodin denně a pracovat i na různých místech, i mimo místo bydliště, tak, jak to povaha práce vyţaduje. Při své niţší flexibilitě musí být i hůře hodnocena. Běţným argumentem je i niţší zájem ţen o náročnější práci a o vedoucí funkce. Podíváme-li se na genderovou strukturu dosaţené úrovně vzdělání na 1000 obyvatel, tady skutečně zřejmé, ţe ještě stále je o něco vyšší podíl ţen v té kategorii vzdělání základního, srovnatelný v pozici vzdělání středního a pomalu se vyrovnává v pozici vzdělání vysokoškolského. Je ovšem nutno mít na paměti, ţe tato statistika se týká ţen ve všech věkových skupinách. Přístup ţen ke vzdělání, zejména vysokoškolskému, se ovšem historicky vyvíjel, na coţ uţ jsme poněkud pozapomněli. Připomeňme si, ţe první vysokoškolsky vzdělané odbornice u nás by ly graduovány v r. 1902, ţe před tím ţeny na vysoké školy přístup neměly a ţe pak se jejich podíl velmi postupně zvyšoval aţ na současnou situaci, kdy jsou moţnosti zcela rovnocenné. Je tudíţ nutno brát v úvahu, ţe ve vyšších věkových kategoriích je struktura vzdělání podle pohlaví

poněkud jiná, neţ u ţen v ekonomicky aktivním věku, zejména v niţších věkových kategoriích. Tam je jiţ podíl muţů a ţen na dané úrovni vzdělání prakticky zcela vyrovnaný a není tedy ţádný logický důvod, proč by ţeny měly mít horší platy z důvodu vzdělání. Pokud jde o neochotu ţen být zaměstnány, nebo být dostatečně flexibilní vzhledem k postavení v rodině, pak pouze 18% ţen je v ČR dobrovolně v domácnosti. Ty ostatní jsou zaměstnány nejen proto, ţe zaměstnány z ekonomických důvodů být musí, ale také proto ţe zaměstnány být chtějí - a asi těţko lze argumentovat, ţe všechny zaměstnané ţeny u nás chtějí být zaměstnány v těch niţších pozicích. Kategorie ţen v domácnosti a ţen, které z nějakého důvodu mají takový příjem, ţe zaměstnány být nechtějí či nepotřebují, je v ČR relativně malý a nezdá se, ţe by se v dohledné době výrazněji rozšířil (samozřejmě nemáme nyní na mysli ţeny, které jsou doma z důvodu nezaměstnanosti). Výrazně diskriminující a kritická je situace vzhledem k nezaměstnanosti. Pokud bychom vzali v úvahu zcela aktuální údaje, dostali bychom obraz ještě o něco pesimističtější, ale i pohled na vývojové tendence v průběhu 90. let ukazuje, ţe ačkoliv trend vývoje nezaměstnanosti muţů a ţen je velmi obdobný - obě křivky jsou téměř rovnoběţné, po celé sledované období je nezaměstnanost ţen jednoznačně vyšší. Navíc se v poslední třetině od sebe jiţ mírně odchylují, tzn. ţe nezaměstnanost ţen narůstá o něco rychleji neţ nezaměstnanost muţů. Pokud bychom dále sledovali specifickou nezaměstnanost podle věkových kategorií, pak ve věkových skupinách 25-35 let, kde se předpokládá zakládání rodiny, eventuelně malé děti - je nezaměstnanost ţen výrazně vyšší, pak se rozdíl poněkud sniţuje. Ve všech věkových kategoriích s výjimkou té úplně nejmladší (do 25 let) je však nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů. Pohled z regionálního hlediska, tedy z hlediska krajů ČR, by nám pak ukázal výrazné regionální rozdíly v nezaměstnanosti, ale základní trend zůstává opět stejný: ve všech regionech ČR je nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů. V regionech s horší ekonomickou situací je tento rozdíl větší, ale jinak bohuţel opět stejný obraz - ţeny jsou jednoznačně v nevýhodě i z regionálního hlediska. Poslední komentář k této problematice: nezaměstnanost z hlediska neumístěných uchazečů o práci (zde se týká pouze ţen), tedy podle toho, co tyto ţeny dělaly v předchozím zaměstnání, neţ se staly nezaměstnanými. Zde je převáţný podíl těch, které pracovaly na pozici zaměstnankyň (téměř 70 % včetně členů produkčních druţstev), v pozici samostatně výdělečně činných a podnikatelek je situace příznivější. HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN Z HLEDISKA HDP Jak se odráţí vzhledem k výše uvedeným problémům hodnocení práce ţen v národohospodářském ukazateli, kterým se nejčastěji poměřuje výkonnost ekonomiky obecně - tedy v hrubém domácím produktu? Úvodem by bylo asi dobře zdůraznit, ţe hrubý domácí produkt nepředstavuje (jak se často mylně uvádí) veškerou vyrobenou produkci, ale pouze produkci nově vytvořenou za dané časové období, tedy tzv. finální produkci hmotných i nehmotných výrobků a sluţeb na území daného státu, eventuelně v daném odvětví. Vezmeme-li tedy veškerou hrubou produkci, část hodnoty představuje to, co bylo do produkčního procesu vneseno jako spotřeba materiálu, energie a sluţeb, zbytek je hrubá přidaná hodnota - HDP - a ten se skládá z amortizace (úhrady opotřebení budov, strojů apod.), z hodnoty vloţené práce a ze zisku.

To tedy znamená, ţe podíl jakékoliv skupiny pracovníků jako tvůrců hodnoty na HDP závisí na tom, jak je jejich práce ohodnocena, a to zejména mzdou, ale i podílem na zisku. Vezmeme-li opotřebení jako konstantu, pak jestliţe moje práce bude hodnocena velice nízko, pak při jinak stejném zisku (a amortizaci) z toho vyjde, ţe vytvářím velice nízký domácí produkt a naopak. Problémem ţen v této souvislosti je tedy jednak práce špatně placená, podhodnocená, a dále práce neplacená. PRÁCE PODHODNOCENÁ Touto kategorií jsme se zabývali v předchozí části, kde ze statistických údajů české ekonomiky jednoznačně vyplynulo, ţe práce ţen je obecně hůře ekonomicky ohodnocena, neţ práce muţů, a to i na srovnatelných pozicích. Z hlediska podílu na hrubém domácím produktu z toho plyne, ţe například jestliţe já za stejnou práci dostanu o 20 % méně neţ můj muţský kolega, pak on se teoreticky podílí o 20% více na tvorbě HDP, ačkoliv z hlediska výsledku dělá přesně totéţ, co já. Taková situace buď opticky vytváří horší příspěvek ţen k celkovému výkonu ekonomiky, ačkoliv fakticky vytvořily v reálné podobě stejný objem produkce, anebo zvyšuje zisk na úkor pracovnic (zpravidla obojí). PRÁCE NEPLACENÁ Část práce však není často placena vůbec. To se samozřejmě netýká pouze ţen, ale jejich podíl je zde vysoký. Jestliţe například značná část práce manţelek na zemědělských farmách vůbec není placena, pak to znamená, ţe z hlediska ekonomického hodnocení celkové vytvořené hodnoty jakoby by jejich práce neexistovala. A totéţ se týká ţen pomáhajících v jakémkoliv jiném rodinném podniku či firmě, činností zaměřených na samozásobení atd. Tato situace buď sniţuje úroveň dosaţeného domácího produktu nebo vytváří zdánlivý zisk, který ale fakticky neexistuje. Tato činnost navíc není zahrnuta do sociálního pojištění, nevytváří nárok na důchod ani na sociální dávky, atd., přestoţe v reálné podobě existuje. Z hlediska ekonomického hodnocení ale jakoby vůbec neexistovala. Příklad: Pan K. vlastní ekologickou farmu, kde také nabízí sluţby agroturistiky. Celý provoz agroturistiky zajišťuje jeho matka a manţelka, ale v účetnictví a ekonomických výkazech pana K. se jejich práce jako náklad vůbec neobjeví, poněvadţ za ni nejsou placeny. Farma vykazuje zisk, z něhoţ se pak odečte odměna podnikatele, tedy pana K., tento výsledek je však ekonomicky zcela nesprávný. Pokud by se totiţ do nákladů započítala práce těchto dvou ţen, zisk by se buď změnil ve ztrátu, nebo by pan K. musel zcela přehodnotit ceny, které za sluţby agroturistiky účtuje. Podobná situace je ovšem bohuţel poměrně běţná. A navíc zde platí to, co jiţ bylo zdůrazněno: tato "neexistující" práce samozřejmě není zahrnuta do nároku na důchod či jakékoliv sociální dávky (a ovšem ani ţádné daně a odvody z ní nejsou placeny - prostě opravdu "neexistuje"). DALŠÍ AKTIVITY NEZAHRNOVANÉ DO HDP Stejně tak ani činnost domácností se do hrubého domácího produktu nepočítá. To např. znamená, ţe pokud si necháte sukni ušít firmou, iniciujete tvorbu HDP, pokud si tutéţ sukni ušijete samy, HDP nevzniká. Pokud půjdete na oběd do restaurace, vytvořená přidaná hodnota zvyšuje HDP, pokud tentýţ oběd uvaříte doma, výsledek z

hlediska přidané hodnoty je nula, atd. Činnost domácnosti samozřejmě není pouze doménou ţen, takovéto činnosti vykonávají i muţi, ale ţeny jich vykonávají velký objem, a to zejména v menších městech a obcích, kde příslušné sluţby buď nejsou dostupné fyzicky, nebo nejsou dostupné ekonomicky vzhledem k niţším příjmům rodiny. Stejný objem práce tedy jednou zvyšuje výkon ekonomiky a podruhé jako by neexistoval Obdobná situace se týká péče o děti, jejich výchovy a vzdělání, coţ je další významná společenská doména ţen. Pokud se o své dítě nebudete dostatečně starat a ono se dostane do "pasťáku", pak i činnost této instituce zvyšuje HDP, protoţe tam pracovnice jsou oficiálně zaměstnány. Staráte-li se o své dítě dobře, pak tato činnost z hlediska ekonomického hodnocení není zahrnuta, tudíţ ekonomicky neexistuje (kromě připočítání nějakého toho roku do důchodu, coţ se ale týká jak těch, které pečují o dítě dobře, tak bohuţel i těch ostatních) A takto můţeme pokračovat dále: máte-li handicapované dítě a umístíte je do ústavu, péče o ně zvyšuje HDP, při stejné či lepší péči doma nikoliv, umístíte-li své staré rodiče do domova důchodců, vzniká přidaná hodnota, kdeţto při domácí péči ne atd. Stejně tak HDP nezahrnuje ţádné jiné trhem neprocházející aktivity, tedy ani dobrovolnou a zájmovou činnost, péči o vlastní zdraví, sebevzdělávání mimo vzdělávací instituce a tak dále. (Nezahrnuje ani tzv. "černou ekonomiku", tedy nelegální činnosti, kriminalitu, dopady na ţivotní prostředí, ale to jiţ nesouvisí přímo s naším tématem.) Ke shrnutí pouţiji svého oblíbeného příkladu (je maličko přehnaný, ale opravdu jen maličko): Představme si dvě české ţeny ve věku asi 35 let, obě matky dvou školou povinných dětí, a porovnejme jejich přínos k tvorbě přidané hodnoty: Matka A MatkaB Činnost HDP Činnost HDP Je v domácnosti 0 Pracuje v registrovaném erotickém masáţním salonu Domácí práce dělá převáţně sama, 0 Domácí práce nedělá, uţívá sluţby nepouţívá placených sluţeb Pečuje sama o své staré rodiče 0 Rodiče umístila do domova Dětem se věnuje, ve škole mají dobré výsledky Děti nemají ţádné problémy 0 důchodců - nemá na ně čas 0 Dětem se příliš nevěnuje, platí jim drahé sportovní kluby Děti mají problémy se záškoláctvím, hrají na automatech, zaměstnávají sociální pracovníky Pracuje v neziskové nadaci 0 Ţádné neziskové činnosti se nevěnuje + + + + ++ 0 Otázka tedy zní: Která z těchto dvou matek více přispívá, ať už přímo či nepřímo, k tvorbě přidané hodnoty a tím vyššímu ekonomickému výkonu ekonomiky? Odpověď - bohužel - zní: matka B

Mohli bychom ovšem namítat, ţe zase o tolik nejde, koneckonců HDP je teoretický ukazatel. Nuţe, aţ tak teoretický není: denně čteme v novinách, jak tak či ona země je vyspělá, či naopak zaostávající, poněvadţ roste či klesá objem HDP na obyvatele, tímto ukazatelem se hodnotí úroveň regionů v EU (a tedy také to, které regiony mohou dostat vyšší podpory), ale také výše příspěvku členské země do společného rozpočtu atd. Je ale opravdu vyspělejší země, kde se úroveň hodnotí pouze trhem a spotřebou a celé rozsáhlé okruhy významných lidských aktivit tak nemají ţádný ekonomický význam? A OPĚT: CO S TÍM DĚLAT? Existují moţnosti řešení, ale stále spíše na teoretické úrovni. Pokud nás ţen nebude větší počet v politice na všech úrovních, pak - bohuţel - tuto přednášku za deset let zopakuji téměř doslovně a se zhruba stejnými čísly. Máme občas pocit, ţe pozice ţen v politice se v posledních desetiletích výrazně mění. Je to ale skutečně tak? Uveďme si jeden historický příklad: Jako první česká poslankyně byla zvolena v r. 1912 ještě do rakousko-uherského parlamentu paní Boţena Viková. Kreslený vtip z té doby z humoristického časopisu Kopřivy ukazuje pana předsedu mladočechů Kramáře, jak paní poslankyni blahopřeje, a pánové poslanci v pozadí říkají: "Ale kdyby vzal babu čert, dali bychom na modlení!" Nevítali tedy pánové zrovna účast ţen v politice libě. A co se od té doby změnilo? Po devadesáti letech od tohoto momentu můţeme uvést citát pana Ivana Langra v MF DNES 19. 9. 2002: "Ţeny jsou kořením politiky, ale kaţdý to nemáme rád okořeněné." Jinými slovy, přístup některých muţů v politice je stejný jako před devadesáti lety, aţ na to, ţe ţen je tam přece jen o něco více. Přesně řečeno, v poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je nyní ţen 17%, v parlamentu jako celku nepatrně nad 14 %. Obdobné je to z hlediska výkonné moci, tedy především podílu ţen ve vládě. Měla jsem původně pocit, ţe i za první republiky to bývalo lepší neţ nyní, ale ne - nebývalo! V 18 československých vládách mezi rokem 1918-38 nebyla zastoupena ţádná ţena, v protektorátní vládě ţádná ţena, ve třech vládách poválečných ţádná ţena, aţ v komunistických vládách po r. 1948 tam byla tradičně jedna aţ dvě ministryně. Většinou to byly ministryně výţivy nebo ministryně práce a sociálních věcí, coţ je doména, kde by ţeny asi býti měly. V sedmi federálních vládách mezi rokem 1969-89 bylo téměř tradičně po jedné ministryni, v pěti českých vládách 68-86 ţádná ţena, situace se zlepšila aţ v letech1986-90, kdy se vyskytovaly průběţně 4 ministryně. A pak jsme šli po "sametové revoluci" zase dolů - ve třech vládách federálních bylo po jedné ministryni, v letech 90-92 také jedna, ve vládách samostatné ČR aţ do r. 1996 ţádná ţena, pak jedna aţ dvě, ve vládě ČSSD 1998-2002 opět ţádná, 2002-2004 dvě (posléze jedna) a ve vládě současné (po počátečních slibech pana předsedy vlády Grosse, ţe jedním z cílů je posílení zastoupení ţen) jsme se opět dopracovali na vysokou úroveň dvou ministryň. Jinými slovy to tedy znamená, ţe od r. 1918 nedošlo v pozici ţen v nejvyšší moci výkonné prakticky k ţádnému vývoji: v některých obdobích je jejich zastoupení lepší, někdy horší, vţdy to však byly a jsou vlády převáţně nebo zcela maskulinní. Statistiky dalších funkcí jsou obdobné: minimum náměstkyň ministrů, o málo více ředitelek odborů, aţ na niţších místech na ministerstvech je vyšší procento ţen, ale i v těch niţších a středních kategoriích rozhodovacích převaţují muţi, ţenám je ponecháno především ono klasické "Udělej tohle zařiď tohle " O něco lepší je situace na úrovni komunální, kde pracuje řada schopných a

energických starostek a zastupitelek. Většinou si však musely svou pozici tvrdě vydobýt. ZÁVĚR Ekonomická disparita ţen v ČR z hlediska průměrných mezd je statisticky jednoznačně prokazatelná, není však vysvětlitelná jednoznačně rozdíly ve v zdělání. Jednoznačně vyšší je míra nezaměstnanosti, a to ve všech kategoriích s výjimkou několika málo. Tato situace hodnocení se jednoznačně odráţí i v hodnocení práce ţen z hlediska hrubého domácího produktu, o čemţ se dosud příliš nehovoří, ale hovořit by se mělo - jde o závaţný ekonomický problém. Všechny tyto prvky jsou zvlášť výrazné u ţen menších měst a obcí, protoţe i zde podíl ţen na vyšších pozicích je niţší, rozdíly v odměnách regionální, zejména v některých regionech, tedy v regionech s vyšší nezaměstnaností se prohlubují. A jsou to vţdycky v prvé řadě ţeny, kterých se nárůst nezaměstnanosti dotýká. Navíc zde nejde pouze o podíl ţen na základních ekonomických veličinách, ale i o to ţe toto hodnocení se pak odráţí v sociálních dávkách, v nároku na důchod atd. V oblasti veřejného ţivota: dlouhodobě nízké zastoupení ţen je bohuţel v ČR typické, a to i ve srovnání se zeměmi, o nichţ se domníváme, ţe jsou proti nám země bezmála rozvojové. To se projevuje na všech úrovních státní správy, kde by ţeny mohly mnoho udělat. Relativně o něco vyšší je podíl ţen na úrovni místních zastupitelstev, ani tam však není dostatečný. Právě tak by ovšem bylo zapotřebí vytvářet nějaké ty "ostrůvky pozitivní deviace": zejména na této úrovni mají ţeny šanci nejen konkrétně něco pro svou obec udělat, ale také získat zkušenost, jak se dostat dále a výše do politiky. Nejde zde přitom o to, aby prostě byly pro své uspokojení do politiky "protlačeny", ale o moţnost uplatnění pohledu a zkušeností, které jsou ţenám vlastní - a v neposlední řadě i o kulturu politického ţivota.

PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu předneseno pro UKŢ dne 6. 3. 2002 v klášteře v Emauzích Mou hlavní tezí je, ţe ţeny byly v Chartě 77 nesmírně důleţité, protoţe to zásadní pro disent, to nejdůleţitější, bylo jakéhosi existenciálního typu: vydrţet to celou dobu. A v tom samozřejmě ţeny sehrávaly klíčovou úlohu, coţ se pokusím v této přednášce ukázat. Na začátek bych udělala taková dvě extempore: První je kraťoučká historka, která se stala tak v roce 1991. Protoţe máme veliký byt na Karlově náměstí a po celou dobu Charty se tam často lidé z disentu scházeli, tak ještě v tom roce jednadevadesát jsem měla pocit, ţe všechny známé, kteří uţ byli v té době v politice, bychom mohli sezvat a ţe bychom se tam s nimi pobavili. Byli tam různí lidé z různých politických stran a většinou to byli naši známí ze starých časů. Kromě nich tam byl taky pan profesor Horák, to byl reemigrant a předseda sociální demokracie. No a jak to tak bývá, tak se tam sedělo, já jsem nosila kávu, měla jsem zástěru a rozdávala jsem tam všechny ty obvyklé věci a pak jsem si taky mezi ně sedla. Mluvilo se a já jsem do toho najednou něco řekla. Bylo vidět, jak to všichni normálně vzali, protoţe všichni mě znali, všichni byli zvyklí, ţe manţelky do všech záleţitostí normálně mluvily, a nepovaţovalo se to za nic divného. Ale pan profesor Horák úplně nadskočil, podíval se na mě, podíval se na všechny ostatní tím způsobem "co jako ta slepice, co tam přišla s tou zástěrou, co jako ta do toho mluví!" Tak se na všechny podíval, ale nikoho to nepřekvapilo, tak mě nechal domluvit větu a kdyţ jsem dořekla, tak první jeho reakce byla, ţe se pokusil na to namítnout, ţe to je nějaký nesmysl. Můj muţ se mě tenkrát zastal a moji myšlenku zopakoval, takţe to pan profesor Horák vzal váţně a začal se o tom bavit. A já jsem v tu chvíli pochopila, ţe se svět úplně změnil. Změnil se samozřejmě ze dvou ohledů: jeden je ten, ţe politika se opravdu stala něčím jiným, jakousi záleţitostí techné, záleţitostí toho, ţe je třeba věci znát a diskutovat o nich a tak dále, ţe ty ţenské uţ do toho nemají moc co mluvit, ale ţe se i změnilo takové základní postavení, kdy ţeny byly v té Chartě brány váţně. Za druhé bych chtěla připomenout důleţitou věc, abych vás trošičku dostala do atmosféry té doby: ten zápas se vedl mezi disentem a komunistickou mocí a ta moc vymýšlela všechno moţné, aby nám ubliţovala. Určitě kaţdý z lidí, kteří v tom nějak byli, na sebe našel takové ty papíry, kde je napsáno, co všechno proti němu musí státní moc udělat. Já to také mám jenom o sobě a mohu ocitovat pár perliček: "zabezpečit pracovní přeřazení mimo výzkumné vědecké pracoviště", "dokumentovat za vyuţití sledování hmotné prostředky, poskytované ze zahraničí, izolovat a diskreditovat před nepřátelským prostředím, eventuelně manţelem". Na kaţdého byl takovým způsobem vypracovaný návod, jak ho zničit, co všechno mu udělat. Abych vám ukázala, ţe jejich nápaditost byla veliká, mohu vám přečíst "Pokyny k zabezpečení úkolu, vyplývající z rozkazu náčelníka SNB Hlavního města Prahy a Středočeského kraje č. 5/78". Uloţené úkoly: 1. Zbraně brokové i kulové 2. Invalidní důchody 3. Nadměrné byty 4. Zdroje příjmů 5. Další nemovitosti: chaty, chalupy

6. Pracovní morálka: neschopenky, prověrka v zaměstnání 7. Motorová vozidla, technické průkazy, řidičská oprávnění 8. Dodrţování zásad občanského souţití, prověrka v bydlišti 9. Plavidla (myslím, ţe nikdo neměl ţádná plavidla) 10. Telefony 11. Osobní doklady, kontrola OP 12. Výjezdy do zahraničí, cestovní doklady 13. A tak dále, a tak dále Vezměme si třeba zaměstnání: já sama jsem nebyla signatářka Charty 77, to byl manţel, protoţe jsem byla zaměstnaná v ústavu Akademie věd a někdo rodinu ţivit musel, a navíc my jsme byli taková relativně patriarchální rodina. Ale ze signatářů z vysokých škol vyhodili všechny, z Akademie vyhodili všechny, kdokoli dělal trošičku lepší zaměstnání, okamţitě se ho snaţili zbavit. Časem bylo dokonce velmi těţké sehnat i obyčejné zaměstnání, třeba můj muţ, kdyţ se vrátil z kriminálu, tak i místo topiče obtíţně sháněl, protoţe ti topiči to měli tak, ţe třeba pracovali dva dny a pak zas měli dva dny volno. Ale jakmile tam byl někdo, koho přísně sledovali, tak se museli střídat po osmi hodinách, takţe celá ta skupina tím trpěla a nikdo ho tam nechtěl atd. Teď se zapomíná, ţe ty finance, ţe to nebylo jenom o tom, ţe vyhazovali z některých míst, ale uvědomte si, ţe tenkrát nebyla ţádná jiná moţnost, neţ být zaměstnancem státu. V podstatě to byla i sociální záleţitost, prot oţe člověk kdyţ nebyl zaměstnaný, tak neměl z čeho ţít. Navíc u nás byla povinnost pracovat, takţe kdyţ lidé nebyli zaměstnaní, tak je zavírali za příţivnictví. Další záleţitost byly telefony: například my jsme osm let byli bez telefonu, osm let trvala "kabelová porucha". Někdo měl jenom "poruchu", někomu telefon přímo odebrali, ale prostě telefony nebyly. Brali byty, pokud mohli. Řidičské průkazy, to se nás taky netýkalo, ale zkoušeli kdekoho, kde mohli. Jenom kdyţ se manţel vracel z kriminálu, tak na té cestě nás třikrát zastavili a kontrolovali auto. Důchody brali jakékoliv. Cizinci (to byl veliký problém): kdykoli byl třeba manţel nebo manţelka cizinec, tak si stále musel obnovovat ţádosti o to, aby tady měl trvalý pobyt, protoţe i kdyţ měl za manţela Čecha, tak mu řekli, ţe ho pošlou pryč a ţe se to bude vyřizovat a můţe to trvat mnoho let. Mnoho lidí proto emigrovalo, protoţe tohle se v podstatě nedalo vydrţet. Střední, vysoké školy: mí synové se nedostali na střední školy v takové absurdní situaci, ţe jim odpustili přijímací zkoušky, a přesto je tam nevzali. Některé lidi vyhodili ze studií, třeba těsně před koncem. Samozřejmě kdyţ je vyhodili ze školy, tak uţ se nikdy na ţádnou jinou nedostali. Bylo to takové absolutní vydírání lidí, protoţe kdyţ vás třikrát, čtyřikrát nevzali ani na střední školu, tak pak uţ zbývala jenom ta vojna. A bylo jasné, ţe na vojně toho člověka budou velice týrat. Zase byli lidé, kteří tohle nezvládli. Kolem kaţdého vytvořili jakési ghetto, to znamená vyslýchali spoluzaměstnance, u bytů byly ostrahy: před domem či bytem hlídala policie a kdokoli k vám přišel, tak ho zatkli a vyslýchali. Já jsem sice byla zaměstnaná, ale i tam byly také takové drobnosti, jako ţe mě kolegové nesměli ani poděkovat v článku, ţe jsem samozřejmě nesměla přednášet a - to moţná znáte z nějaké hry Václava Havla - kaţdý měsíc přišel estébák do práce za ředitelem, ten řekl mému vedoucímu oddělení, ten řekl mě, já jsem vypracovala, kde ten měsíc pracuji a co dělám a pak to zase šlo zpátky a on si to zase odnesl. Takhle se to dělalo kaţdý měsíc.. To jsou jenom takové ty běţné věci, takové to všední otravování ţivota. Pak jsou samozřejmě domovní prohlídky, běţné osmačtyřicítky (zadrţení na 48 hodin), opakované výslechy, dlouhé vazby, vězení, ochranný dohled (to bylo vymyšlené

později, ţe nejen ţe byl člověk ve vězení, ale ještě měl potom několik let ochranný dohled a ten mohl být opravdu nesmírně tvrdý, třeba denně se museli chodit hlásit, třeba u Honzy Litomiského to bylo mimo tu vesnici, kde ţil, takţe tam musel velice komplikovaně dojíţdět). Ve většině bytů byly odposlechy, do oken a ke vchodovým dveřím byly namířeny kamery. Pak byly sledovačky, ty byly buď takové, ţe jste o nich nevěděli, nebo naopak, ţe jste o nich hodně věděli. No a nejhorší to měl Petr Uhl, Jiří Hájek, Kriegl, Láďa Hejdánek a Zdena Tominová: policajti seděli celé dny a noci za jejich dveřmi, někdy pouštěli lidi a legitimovali je, někdy nepouštěli nikoho a kdyţ člověk vycházel, tak chodili stále s ním. To trvalo třeba aţ dva roky. Doufám ţe se mi tímto podařilo trošku nastínit atmosféru té doby a našeho zápasu, protoţe to, o čem teď budu mluvit, bude právě ono, proč tam ty ţeny byly tak strašně důleţité. Prostě neţili jsme úplně normální ţivoty, jak si asi umíte představit, protoţe to moţné ohroţení bylo kaţdodenní. Domovní prohlídka mohla přijít kdykoliv. Kaţdý večer se takzvaně uklízelo - spousta věcí se nepovaţovala za takový problém, ale některé rukopisy, dopisy a tak musely zmizet. My jsme měli doma takovou skrýš, na kterou estébáci nikdy nepřišli, ale kaţdý večer se musely důleţité věci do té skrýše dát. Takţe ten pocit, ţe kaţdý den mohou přijít a ţe vám vţdycky něco můţou udělat, ten trval celou tu dobu, dvanáct let. Proto to celé povídám. A teď co ty ţeny. Začnu hrubým přehledem: kolik bylo signatářek, kolik bylo ţen ve VONSu, kolik jich bylo mluvčích. Pětina z první vlny signatářů Charty 77 byly ţeny. Někdy to byli oba manţelé, někdy to byly ţeny samostatně. Často také manţelky nepodepsaly Chartu, ale přesto překvapivě skoro ve všech případech manţelky za svými manţely stály, coţ se budu pokoušet dokazovat za chvilku. Pak byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tam myslím uţ byla třetina ţen. A mezi mluvčími, kteří byli vţdy v jednom roce tři, jich bylo taky spousta. První dva roky byli mluvčími tři muţi, ale potom tam uţ skoro pokaţdé byla nějaká ţena a dvakrát se stalo, ţe to byly dvě dámy. Takţe ţeny byly velice aktivně účastny. V Chartě fungovala ještě jedna zvláštní věc, ţe kdykoli byly nějaké podpisové akce, bylo to podle abecedy (v tomto směru měla velice demokratický systém), takţe sice byli tři mluvčí, ale kdykoli byly jakékoli podpisy, tak to bylo podle abecedy. Samozřejmě pak nebyl ţádný rozdíl, jestli to byl muţ nebo ţena. Ve VONSu uţ byla třetina ţen: Jarmila Bělíková, Otka Bednářová, Dana Němcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Ella Ledererová a Petruška Šustrová byly mezi těmi prvními sedmnácti členy VONSu. Pak po velkém zavírání prvního VONSu nastoupilo dvanáct dalších členů, mezi nimi přibyly Petruška Šustrová a Věra Vránová. Předtím ještě existoval Výbor za tři, to byl jakýsi předchůdce VONSu, který byl vytvořen na obranu Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala, zatčených na plese ţelezničářů, a v tom byly třeba Vlasta Chramostová a Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Ve VONSu byla zvláštním způsobem udělaná rovnost členů - existovalo právo veta, ţe kdokoli z členů mohl říct: "Já s tím nesouhlasím, já si nemyslím, ţe tento člověk je nespravedlivě stíhaný, já nejsem ochoten za to jít do kriminálu, kdyby se ukázalo, ţe to není pravda." To bylo jediné, a to měli opět všichni úplně stejné, jak muţi, tak ţeny. Mockrát se to neuţilo, ale byly takové případy, kdy to pouţité bylo. Teď bych chtěla zdůraznit tu situaci, ţe hlavní problém byl to v šechno nějak vydrţet. Jakmile muţům sebrali všechno kolem, tak se stávali vykořeněnými. Nebezpečí toho, ţe to člověk nezvládne a tudíţ to vzdá a emigruje (coţ bylo vţdy chápáno jako vítězství moci) bylo značné. Budu se snaţit maximálně mluvit o těch, kteří to vydrţeli a zůstali tu. V těch případech samozřejmě rodina a manţelka, která měla děti a měla takové ty obyčejné starosti, tak ta to jakýmsi způsobem byla schopná podrţet. Kdyţ budete probírat ty jednotlivé případy, kdy muţi byli zavření nebo trestně stíhaní, tak se jejich ţeny o ně vţdycky staraly, vţdycky jim psaly, vţdycky za ně ţádaly o milost,

navštěvovaly je Snad nikdy se nestalo, ţe by někoho v takové chvíli manţelka opustila, i kdyţ byly i případy, ţe s ním ani moc nesouhlasila, moţná měla pocit, ţe si nemá tolik zahrávat, kdyţ máme přece ty děti. Ale přesto všechno v tom rozhodujícím okamţiku za ním vţdycky stála. Jak uţ jsem výše naznačila, názor ţen byl v disidentském světě brán nesmírně váţně, a to ze dvou důvodů: jednak šlo o to vydrţet, a v tom byla role ţen klíčová, jednak ani naše činnost nebyla politikou v tom úzkém slova smyslu, v takovém tom techné, neboť se jednalo především o lidská práva, o to, jakým způsobem někomu pomoci. A zde ţeny častokrát viděly mnohem spíš, jak se můţe někomu pomoci, co se má dělat, takţe ţenám se vţdy pozorně naslouchalo. Další důleţitá role ţen v Chartě spočívala v komunikaci. Disidenti měli s komunikací samozřejmě problém, protoţe nebyly telefony, pošta byla většinou kontrolovaná, takţe bylo strašně těţké se domlouvat na spolupráci, ba i si jen dodávat odvahy. Pokud jde o Prahu, tam ještě jakési kontakty byly - ale představte si, ţe jste jediný signatář na okrese. To bylo nesmírně obtíţné, protoţe samozřejmě všichni místní estébáci neměli na starosti nic jiného neţ tuto jedinou rodinu, to znamená, ţe ji mohli týrat ještě víc neţ v té Praze. Například o severní Moravě se ví, ţe tam téměř nikdo tzv. "nepřeţil", to znamená ţe ti lidé buď emigrovali, nebo se přestěhovali. Bylo jich tam relativně málo a tvrdost těch estébáků vůči nim byla tak veliká, ţe tam vlastně skoro nikdo nevydrţel. A pak si představte, ţe jste takový signatář na nějakém okrese a chcete se něco dozvědět. Přijedete do Prahy a pokoušíte se někde získat nějaké informace. A z tohoto hlediska bylo velice významných několik bytů v Praze, kde byly právě ţeny, které se staraly se o děti, takţe byly pořád doma, a tudíţ bylo jasné, ţe kdykoli kdokoli můţe zajít do Anglické nebo do Ječné nebo k nám na Karlák nebo k Láďovi Hejdánkovi, coţ byla ta hlavní centra, nebo třeba k Andule Marvanové. Existovalo prostě několik bytů, kam člověk přišel, na jedné straně řekl, co se děje u něho, jaké on má problémy, na druhé straně dostal nějaký INFOCH (časopis Informace o Chartě), dostal nějaké informace, zjistil, co se v té Praze děje. A samozřejmě také (alespoň já pevně doufám, ţe to tak všude bylo) získal jakousi podporu v tom, co dělá, slyšel: "Nejsi v tom sám". To bylo vţdycky nejdůleţitější, aby také oni na tom okrese měli jakýsi pocit solidarity a sounáleţitosti. Bydlím na Karlově náměstí a vţdycky jsem v nadsázce říkala, ţe kaţdý, kdo šel na výslech, se u mě zastavil, a po cestě z výslechu se u mě zastavil opět, neboť na výslechy se chodilo do nedaleké Bartolomějské. Protoţe kdyţ jdete na výslech, tak chcete získat nějakou podporu, a zase opačně kdyţ z něho jdete, tak máte pocit, ţe se člověk něco dozvěděl nebo ţe zjistil, o co se jedná, protoţe přece jenom nutnost získávat informace byla obrovská. Charta 77 vznikla 1. 1. 1977 a uţ pár dní poté byli první lidé zavření, včetně jejího mluvčího Václava Havla. Pan profesor Patočka, další mluvčí, zemřel, takţe začal problém, ţe zbyl jenom jeden mluvčí. Vţdycky jsou však okamţiky, kdy někdo vstoupí do velice obtíţné situace, a je to vţdycky myslím známka veliké statečnosti. První signatáři mohli mít naději, ţe k nějakému dialogu dojde. Ale v lednu 77 jsme zjistili, ţe k ţádnému dialogu nedojde, ţe dojde jenom k vleklé zákopové válce, takţe ti další, co přicházeli, uţ věděli, do čeho jdou. Já o tom mluvím proto, ţe 21. září 1977 byli vybráni noví dva mluvčí, z nichţ jeden byl profesor Hejdánek a druhá Marta Kubišová. Dělat mluvčího byla velmi nevděčná úloha: znáte tu pohádku, jak hrdina jede přes řeku a převozník mu strčí své veslo a on musí převáţet aţ do té doby, neţ to veslo strčí někomu jinému. Mluvčování bylo právě takové veslo, které se kaţdý zoufale snaţil někomu dalšímu strčit, takţe uţ od srpna se přemýšlelo, kdo bude mít tu odvahu převzít další rok tuto roli, protoţe to byl v podstatě rok ţivota. Jednou někdo počítal, ţe pravděpodobnost zavření je skoro víc neţ padesátiprocentní.

Samozřejmě ţe tam byly nějaké "politické" poţadavky, protoţe Charta měla jakási křídla, takţe vţdycky se čekalo, ţe tam budou lidé z toho křídla a z toho křídla, ale přesto všechno získat mluvčího bylo vţdycky velmi obtíţné. Takţe Marta Kubišová byla mluvčím skoro celý rok - předpokládal se celý rok, ale pak zjistila, ţe čeká miminko, takţe krátkou dobu za ní nastoupil propuštěný Václav Havel. V dalším období byla mluvčí Zdena Tominová. Myslím si, ţe o Zdeně by bylo třeba obzvláště mluvit. S ní byli další mluvčí Václav Benda (můj muţ) a Jiří Dienstbier, jenomţe oba byli zároveň ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a byli v květnu zavřeni a Zdena zůstala sama. A bylo to v krajně nelehké situaci: dvanáct lidí bylo zavřených, mluvilo se o vysokých trestech. Nevěděli jsme, zda se bude zavírat dál nebo co bude a Zdena zůstala mluvčí úplně sama. Dokonce se stalo to, ţe jí někdo přepadl a omráčil ji, měla otřes mozku a byla v nemocnici. Přes to všechno v tomto nejobtíţnějším období, kdy většina lidí dostala strach a nevědělo se, co bude dál, tak Zdena to nejtěţší období vydrţela, přibrala si ještě dva lidi k sobě a přetáhla Chartu přes to nejtěţší období, které bylo kolem procesu s VONSem, protoţe kolem toho procesu bylo potřeba mu získat věhlas a známost v cizině, a to se nakonec samozřejmě podařilo. Myslím, ţe ţeny vydrţely i v těch nejtěţších situacích, ţe vytrpěly hodně. V roce 1980 je mluvčí Marie Hromádková, 1981 jsou zase tři muţi, v roce 1982 je Hana Marvanová, 1983 ty dvě dámy - Hana Marvanová a Marie Rút Kříţková, 1984 Jana Šternová, 1985 jsou zase dvě dámy, Petruška Šustrová a Eva Kantůrková, 1986 je Anna Šabatová a 1989 je Dana Němcová. Tak vidíte, ţe téměř v kaţdém roce ţeny nesly svůj díl břemene a aktivně se na chodu Charty podílely. Velice těţké období bylo na počátku osmdesátých let. Velká většina těch aktivních lidí byla zavřená, spousta lidí emigrovalo, je to období, kdy je Solidarita v Polsku, a proto zde byl nejtěţší útok na Chartu, taková ta snaha ji uţ úplně dorazit. V tomto období byl veliký tlak na to, aby chartisté odcházeli do emigrace (akce Asanace). A zde se opět domnívám, ţe odcházeli převáţně ti lidé, u kterých to podle mého názoru nevydrţely ţeny. Kdyţ to ta ţenská vydrţela, tak toho muţe podrţela a přiměla to nevzdat. Zde bych chtěla vyprávět jednu vzpomínku. Samozřejmě všem, kteří byli v kriminále, byla dána nabídka propuštění za cenu emigrace. Myslím si, ţe pro většinu z nich bylo strašně důleţité, ţe jejich ţena jim řekla, ţe ne. U Václava Havla to bylo dokonce tak, ţe mu nabídli konkrétní místo, ţe můţe odjet do Ameriky, a jeho ţena Olga se tenkrát se všemi hodně radila, co mu má říct. Radila se s mnohými lidmi a kaţdý jí říkal něco jiného, nevím přesně co, ale já jsem jí osobně říkala, ţe si těţko umím představit, ţe by Václav byl v Americe a věděl, ţe jeho kolegové jsou tady souzeni, ale v kaţdém případě to byla ona, která nakonec řekla, ţe ona to vydrţí a ať zůstanou. A myslím, ţe Uhlů to bylo podobné, ţe to byla Hanička, která nakonec řekla, ţe to prostě vydrţí, a nemyslete si, ţe ty ţenské to měly venku nějak jednoduché. Nepochybuji o tom, ţe v tom kriminále to bylo velmi těţké, ale ty ţenské to venku taky neměly tak snadné. Nejhorší byl stálý tlak, takový ten celodenní strach, ţe něco se můţe stát. Já jsem například i v době, kdy byl Vašek zavřený, měla noční domovní prohlídku. Další věc byla, ţe muţi něco dělali a kdyţ byli zavření, tak ţeny v jejich práci pokračovali a zvládali ji. Například Václav Havel vydával Expedici, to byla samizdatová edice, a kdyţ ho zavřeli, tak to převzala Olga a vydávala dál. Petr Uhl dělal INFOCH (Informace o Chartě) a kdyţ ho zavřeli, jeho ţena Hanka v tom pokračovala a tak dále. Podobné to bylo s VONSem, jehoţ velká část byla zavřená, ale vstoupili tam noví lidé, Hanka tam byla velmi důleţitá a stále to nějak fungovalo. V té druhé skupině, která nově vstoupila do VONSu a také pracovala v tom INFOCHu, byla také Zina Freundová, která byla také významným centrem činnosti, a i pr oto se dočkala velice brutálního fyzického útoku. Takţe chci říci, ţe i ty nejtěţší časy byly

ţeny schopné překlenout na svých bedrech. Ne ţe bych našim muţům chtěla upírat jejich zásluhy, ale myslím, ţe to bylo hrozně důleţité. Ţeny měly také schopnost přinášet naději. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, taková distingvovaná dáma, chodila po rodinách disidentů, vţdycky něco přinesla dětem a byla schopná pořád udrţovat naději, ţe to všechno ještě jde a má to smysl. Otka Bednářová totéţ. Otka měla ohromný cit pro to, kdyţ bylo někomu ublíţeno, a byla schopná si všímat konkrétních příkladů. Její hlavní vina, za kterou byla reţimem postiţena, bylo, ţe napsala fejeton o jedné paní, se kterou se setkala ve vězení a která byla ochrnutá v důsledku bití. Otka uměla vidět cizí utrpení. Otka chodila a pomáhala, kdykoli bylo komukoli potřeba, hlídala děti, pomáhala v takovém tom obyčejném denním přeţívání. V tom ty ţeny znamenaly strašně moc. Samozřejmě všichni zavření muţi byli podporovaní svými manţelkami i technicky: ţeny jim psaly a staraly se o ně, sháněly pro ně a zasílaly balíky, psaly i ţádosti o propuštění, komunikovaly s právníky a podobně. A to i ty, které jinak samy do ničeho nevstupovaly. Jakmile toho manţela zavřely, tak se nestalo, ţe by se od něj někdy nějaká ţena distancovala. Jak jsem jiţ naznačila, i ta emigrace byla spíše o tom, ţe ţeny řekly, ţe uţ nemůţou dál, coţ se samozřejmě mohlo stát. Uţ jsem mluvila o Zdeně Tominové, tam myslím ţe ten jeden z hlavních problémů byl, ţe jejího syna opakovaně nevzali na ţádnou školu, tak pak uţ zbývala jenom vojna a ten pocit, ţe na té vojně ho mohou utýrat, byl prostě strašně silný. Je tam ještě jeden zajímavý moment. Existoval trošičku pocit, ţe ţeny (nebo alespoň některé, především matky) jsou tzv. nezavřitelné. Ona přeci jenom StB vţdycky znovu a znovu přemýšlela, co udělat, co jim za to stojí, u kaţdého člověka si sepsali, jak ho zničit, ale přeci jenom přemýšleli, co za to stojí, co za to nestojí, co bude, jestli se jim to za tu mezinárodní ostudu vyplatí. Ta válka se takhle vedla, takţe vţdycky znovu přemýšleli, jestli kdyţ toho kterého člověka zavřou, jestli nebude příliš mnoho křiku a jestli se jim to vyplatí ho zavřít a jestli ho to zastraší nebo nezastraší. Z naší strany byla naopak snaha o to, aby ani to zavření neznamenalo, ţe lidé přestanou být aktivní. To bylo také důvodem proč mnozí lidé, kdyţ se vrátili z kriminálu, byli znovu mluvčími Charty. To měl být důkaz, ţe není nic, co člověka zastaví od toho, aby pokračoval ve své činnosti. Takţe znovu říkám: byla jakási představa, ţe ţeny jsou nezavřitelné. Zdaleka to však pravda nebyla, mnoho z nich také bylo zavřených. V té první skupině s VONSem byla zavřená Otka Bednářová, dostala 3 roky, Dana Němcová dostala sice jen podmínku, ale celých těch osm měsíců by la ve vazbě (přitom měla sedm dětí), stejně jako Jarmila Bělíková. Takţe v těch deseti lidech, kteří byli zavření v té první skupině s VONSem, byly tři ţeny. V té první akci, která byla proti VONSu, všechny ţeny byly zadrţeny alespoň na čtyři dny, i dáma v letech Gertruda Sekaninová-Čarktová. Hanku Šabatovou třeba sebrali přímo na procesu, takţe nějaká jistota, ţe byly příliš mnoho chráněné, zdaleka nebyla. V té druhé velké skupině, která byla zavřena kolem toho kamionu, bylo také několik ţen: na osmačtyřicet hodin byla zadrţena Olga Havlová, v kriminále zůstaly Eva Kantůrková a Jiřina Šiklová, ty tam byly asi deset měsíců. A pak byly samozřejmě i ţeny mimopraţské - jeden z nejotřesnějších případů byla jakási mladá paní, jmenovala se Drahomíra Šinoglová, která bydlela v nějakém mlýně někde u Znojma a tam opisovala nějaké "závadové" materiály. Měla dvě děti a dostala rok a odvezli ji dokonce s jedním malým dítětem, těhotnou a tak dále, kolem toho bylo spousta problémů. Takţe představa, ţe ţeny jsou nezavřitelné, sice byla, ale zdaleka to tak jednoduché nebylo. Teď je samozřejmě otázka, jestli ţeny vystupovaly někdy samostatně, jakoţto ţeny.