Doc.Dr.Rudolf Smahel, Th.D. Šance rodičů a dětí na prahu třetího tisíciletí Vážení přátelé! Zabýváme se dnes tématem, které oslovuje každého člověka dobré vůle, které je velmi aktuální a přitom nadčasové. Je to problematika postavení rodiny ve společnosti a reálné šance dítěte, které v této době přichází na svět nebo právě dnes prožívá své jedinečné dětství. Jedinečné proto, protože se už nikdy ve stejné formě a míře radostí či bolestí nebo i nadějí nebude opakovat. Každý člověk je totiž skutečný originál a má nezcizitelný nárok na plnohodnotný život. Dejme si tedy otázku, co je rozhodující pro plnohodnotný život dítěte? Abychom pochopili celou problematiku, musíme sestoupit až k začátkům života dítěte do období prenatálního. Nové výzkumy prenatální psychologie nám jasně ukazují rozhodující význam bytostního přijetí dítěte svou matkou a také důležitost pozitivního kontaktu s dítětem již před jeho narozením. Tímto se zabývá mimo jiné směry také tzv. bonding, v rámci kterého jsou budoucí matky vedeny k tomu, aby přiměřeným způsobem, dotykem i řečí, s dítětem již před jeho narozením komunikovaly. Existuje totiž obrovský svět neřečové komunikace, jehož zákonitosti je třeba brát vážně. Dítě už před narozením má svůj duševní život, své reakce, své slasti i strachy. Nevhodné chování i jednání ze strany matky a především její vnitřní nepřijetí dítěte je vážnou příčinou jeho pozdějších duševních poruch i negativních postojů. Australský psycholog J.T. Condon vypracoval teorii lidské vazby či jinak řečeno teorii láskyplného vztahu. Zjistil, že v láskyplném vztahu lidí se skrývá snaha: 1. poznat toho druhého 2. být s ním ve vzájemné interakci 3. vyhnout se odloučení nebo ztrátě 4. druhého ochraňovat 5. uspokojovat potřeby druhého J.T.Condon realizoval výzkum, jehož cílem bylo zjistit, jaký vztah mají budoucí otcové a matky ke svému nenarozenému dítěti. Budoucí rodiče je podle tohoto výzkumu možné rozdělit do čtyř skupin podle kvality jejich vztahu k očekávanému dítěti: 1. Budoucí rodiče se svým nenarozeným dítětem velmi zabývají a mají pocit blízkosti, něhy a touhy po dítěti. 2. Budoucí rodiče mají vůči nenarozenému dítěti také kladný citový vztah, ale dítětem se zabývají podstatně méně. Nemají dostatek času být se svým nenarozeným dítětem "ve vztahu". V této skupině se objevují také ženy, které se intenzivně obávají, že by dítě mohly ztratit.
3. Budoucí rodiče se svým nenarozeným dítětem tráví "ve vztahu" málo času, jejich citový vztah k dítěti je obojaký, vyhýbavý a nejistý. 4. Budoucí rodiče se svým nenarozeným dítětem zabývají, přitom ale citově mnoho neprožívají. Jejich vztah k dítěti je ambivalentní. Vyloženě kladné prožitky nemají. Pokusíme se o krátký pohled na jednotlivá údobí života dítěte. První rok je nejdůležitějším rokem pro celý jeho další život. Dítě tvoří s matkou symbiotický vztah a má získat základní důvěru ve svět i základní předpoklady pro pozdější schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích. Nedá-li matka svému dítěti právě v tomto roce dostatek péče, něhy i celkové blízkosti, vytvoří u něj základní nedůvěru v sebe, nedůvěru ke druhým lidem i celému světu. Může také způsobit celkové vykořenění klíčící osobnosti svého dítěte. Mnoho pozdějších konfliktů i kriminálních činů má svou prapříčinu v nevhodném chování i postojích matky k dítěti právě během prvního roku jeho života. Mnoho lidí je zneschopněno pro pozdější možnost hlubokých mezilidských vztahů již v prvním období svého života. Dítě má nárok na obrovské kvantum lásky, aby mohlo prožívat svůj oikos - domov. Pojem ekologie (z řečtiny: oikologia) je vlastně v původním významu slova nauka o domově. Domov prožít, domov mít a umět ho vytvářet. Dnešní destruktivní postoje lidí k přírodě, k sobě samým i k celému světu mají jistě mnoho příčin. Ale jsem přesvědčen o tom, že právě zážitky z raného dětství zde hrají velkou roli. Psychologové a ostatní pracovníci v oboru duševního zdraví tráví hodiny a hodiny motivováním lidí ke zdraví, ale mnohdy marně. Podvědomí narušených lidí totiž snahy o ozdravění často podrývá. Není snadné odčinit terapií všechny vlivy a traumata jejich vývoje a pomoci jim ke změně postoje k sobě samým, k prohloubení vlastní identity a k pozitivnímu myšlení. Také extrémní sebestředná dominantnost dospělého člověka může být důsledkem nedostatku péče a něhy jeho matky v době, kdy bylo zcela bezbranné a prožívalo velkou subjektivní úzkost o přežití. Specialisté v psychoterapii hovoří o pojmu " vnitřní dítě." Psychologové komunikují u člověka s tzv.vnitřním dítětem. Toto "vnitřní dítě" je vlastně část nevědomí, která zůstala zafixována v určité traumatické etapě dětství. Klienti se vracejí zpět a znovuprožívají traumatické situace. Tím, že se jim objasní příčiny jejich potíží, mohou se tyto příčiny v rámci pokračující psychoterapie snadněji odstranit. Ale kolik procent takto trpících lidí psychoterapeuta vyhledá? "Vnitřní děti" sedí v hlubinách podvědomí a cítí se většinou zraněné, odmítnuté, nechtěné a nemilované. Zbavené zdravého pocitu vlastní ceny a sebedůvěry se cítí méněcenné, neschopné a nehodné lásky. Některé jsou depresívní, jiné mají stálé pocity viny, nenávidí se nebo jsou agresivní. Je tvrdou skutečností, že mnoho dětí odmítnutých v předporodním stadiu a po porodu nemilovaných si přineslo do života poruchy jako alkoholismus, emocionální problémy, závislost na drogách nebo celoživotní neschopnost k hlubším mezilidským vztahům. Pozitivní vztah obou rodičů k dítěti je tedy velmi významný. Je třeba si znovu uvědomit nezastupitelnou úlohu rodičů. Každé dítě potřebuje ke zdravému vývoji stimulaci, pozornost, pocit bezpečí, stálou péči a něhu a obohacené prostředí krásou v různých formách. Babička může plnit jen funkci dalšího podpůrného prostředí, ale nemůže nahradit matku. Velmi smutné dětství prožívají děti v ovzduší hádek, konfliktů a různých nezralostí svých rodičů. Takové děti jsou pak úzkostlivé, nemohou navázat bližší vztahy se svými vrstevníky, prožívají zmatek nebo vnitřní zlobu a dostávají se často do stavu apatie nebo deprese. A toto všechno vytváří destruktivní podhoubí pro budoucí konflikty, agresi a neschopnost žít v trvalých a hlubokých mezilidských vztazích. Dnes žijí mezi námi mladí lidé, kteří touží ve svém podvědomí změnit svou minulost, žijí mimo realitu ve zvláštních snech. Mají zraněná
srdce a plouží se životem. Nejsou schopni hlubších vztahů a jsou mnohdy fascinováni zlem. Jsou to vlastně oběti nelásky, nepřijetí a hrubých výchovných chyb rodičů a vychovatelů. Každé dítě při narození je jako otevřená čistá kniha. Mohlo by se stát krásným člověkem, kdyby mělo možnost harmonicky rozvinout své fyzické, mentální a duševní předpoklady, kdyby mohlo uplatnit své přirozené vlohy. Ale vybaveno někdy vadnou genetikou, obklopeno ochuzeným okolím a pod špatnými vlivy ztrácí časem všechny své přirozené pozitivní vlastnosti, jako sebedůvěru, jistotu, touhu po poznání a tvořivost. Stane se ustrašeným, zakomplexovaným, manipulativním a krutým tvorem, který lže, je zbabělý, má kriminální tendence a především je agresivně sobecký. Mnoho lidí pozbylo svou osobní identitu zásluhou svých manipulativních rodičů. V životě se jen podřizují a bojí se být sami sebou. Myslí, že se musí stále někomu zavděčovat. Potřebují schválení své činnosti a někdy i existence, protože se bojí, aby neztratili lásku a přízeň svých nadřízených. Osobní nezávislost a samostatnost je děsí. Jsou v područí druhých, kteří jimi manipulují a mnohdy i vykořisťují. Celý jejich život probíhá v zatuhlé konvenčnosti a je určován odměnou a trestem. Tak zůstávají na nízkém stupni osobního vývoje. Velmi důležitou roli ve výchově dítěte má pozitivní a povzbuzující jednání rodičů. Pokud tomu tak není, vyrůstají lidé, kteří se v podstatě nenávidí. Rodiče nebo vychovatelé je přesvědčili, že "nejsou k ničemu". Nepovzbuzovali je, naopak sráželi je při každé příležitosti. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že chybná výchova se může táhnout jako tragická niť skrze více generací, že totiž rodiče mohli být stejně sráženi tvrdostí svých rodičů. Každé dítě velmi citlivě vnímá a přijímá do sebe výroky o sobě. Dělá si podle toho obrázek o tom, jaké je, a pak k sobě zaujme určitý postoj.nezáleží jen na tom, co kdo řekne, ale i na nonverbální komunikaci, která je důležitější než slova. Sebeúcta závisí na sebeobraze, které si dítě vytváří podle reakcí druhých. Ve věku kolem pěti let už má dostatek informací o své ceně. Cítí-li se milováno a oceňováno, je šťastné, že je samo sebou a má zdravou sebeúctu. Cítí-li se nepřijato, má to dlouhodobé důsledky. Také nedostatek sebedůvěry může vést k různým agresím. Slyší-li dítě často výroky typu: "Nikdy neuděláš nic správně", může to vést k vážným duševním poruchám. Rodiče, kteří nejsou nikdy spokojeni, jsou původci mnoha životních problémů i konfliktů svých dětí. Důležitým faktorem při výchově dětí je i to, že jim rodiče věnují svůj čas i svou pozornost. Rodiče mají osvědčit svou osobní kázeň i diváckou gramotnost při výběru televizních pořadů a odpovědně zvážit i jejich časový rozsah. Velké množství drastických a morálně zhoubných situací oslabuje nervovou soustavu dětí a vede k deformacím v mnoha směrech. Násilí i prezentace negativních hrdinů je stálou součástí těchto programů. Dětští psychiatři, studující vlivy televizního i filmového násilí na děti i na pubescenty, shledali, že mladí diváci mohou: 1.Imitovat násilí, které vidí na obrazovce. 2.Ztotožňovat se s některými charaktery, oběťmi nebo násilníky. 3.Stát se imunní a necitliví k hrůzám násilí. 4.Postupně přijmout násilí jako způsob řešení problémů. Pravidelné dívání se na televizní násilí způsobuje u dětí zvýšenou agresivitu a rostoucí neschopnost k prosociálnímu jednání. Děti, které se dívají na programy, kde
jsou předváděny násilnosti velmi realisticky, násilnosti se často opakují a agrese není potrestána, pak opakují ve zvýšené míře to, co viděly. Vliv násilnictví v televizních a video programech se může projevit na chování dětí okamžitě nebo až po letech. Mladí lidé mohou být ovlivněni, i když celková rodinná atmosféra neprokazuje tendence k násilí. Poslední zahraniční výzkumy hovoří o tom, že sleduje-li pubescent v průměru 60 minut denně násilnické pořady v televizi, zanechá to v něm hluboké negativní následky, které se projevují deviantním chováním, snahou o šikanu nebo jiným druhem destruktivní agrese. Jak mohou rodiče chránit své děti? Chci uvést alespoň několik způsobů: 1.Pozorně dohlížet, na jaké programy se děti dívají. 2.Omezit čas, který u televize stráví. 3.Nenechat je dívat se na násilnické programy. 4.Nepropadnout zlozvyku přepínat z jednoho programu na druhý bez předchozího výběru. 5.Vysvětlit dítěti, že přestože herec nebyl zraněn nebo zabit, ve skutečném životě taková agrese znamená bolest nebo smrt. Kdy vlastně začíná být dítě schopné přiblížit se ve hře druhému dítěti a navázat s ním bližší kontakt? Je to v období předškolního věku. Proto každé dítě právě v tomto věku potřebuje společnost svých vrstevníků, aby se osvědčilo a ve spontánních projevech poznalo lépe sebe i své kamarády. Jen tak bude později schopné navazovat a hlavně udržet hlubší i odpovědnější mezilidské vztahy. Moudří rodiče proto svému dítěti společnost jeho vrstevníků umožní. V tomto období jsou u dítěte také pokládány základy schopnosti empatie za předpokladu, že dítě vyrůstá v harmonickém a kultivovaném rodinném prostředí. Velmi důležitý a významný je i vliv vrstevníků a kamarádů i později. Dobří kamarádi dovedou pozitivně stimulovat a bezprostředně dítě ovlivňují. Dobří kamarádi v dětské organizaci s dobrým morálním programem a dobrým vedením nebo i ve spontánní partě mají kladné zájmy a záliby nesouvisející s alkoholem, drogami v jakékoli formě a předčasnou sexualitou. Dobří kamarádi přijímají pozitivní hodnoty dospělých, snaží se o vzájemnou úctu ve společenství a přirozenou soutěživostí prohlubují jeden u druhého pevnou vůli. Pokud si ovšem rodiče nevybudují přirozenou autoritu u svých dětí, může se stát, že autorita kamarádů převažuje nad autoritou rodičů. Teď nemluvím o případech pubescentů, kdy jistý odklon od primárních autorit tedy od rodičů je zákonitý a pozitivní. Velmi záleží na dítěti samém a na jeho povaze. Doba pubescence si zaslouží zvláštní pozornosti. Bývá všeobecně označována jako období krizí a generačních konfliktů. Mladý člověk prožívá velké osobní nejistoty, je velmi kritický a hlučný. Přestože mnohdy pomoc přímo odmítá, potřebuje přítele a zkušeného rádce. Mnoho přemýšlí o sobě samém a jeho osobní identita se právě v tomto období velmi prohlubuje. Rodič i učitel by měl mladého člověka v této situaci vždy brát vážně i s jeho nehotovostí a sebestředností. Je mnohdy těžké vést dialog s pubescentem, ale právě v upřímně vedeném dialogu může rodič nebo rádce mladému člověku pomoci najít sebe a přijmout sebe se vším, kdo je a co již ve svém životě prožil. Může mu také pomoci odhalit skutečné hodnoty lidstva, aby se sám rozhodl pro život naplněný stálým růstem, odpovědností za sebe i za druhé a také nesobeckou láskou.
Použitá literatura: Loewit Kurt: Damit Beziehung gelingt Verlag Styria Graz 1998 Condon J.T.: The assessment of antenatal emotional attachment: development of a questionnaire instrument. Br J Med Psychol, 1993, 66, s. 167-183 Godin André: Psychologie des expériences religieuses Le Centurion, Paris 1981 Ciaramicoli Arthur: Der Empatie Faktor Verlag DTV Premium, Munchen 2000 Smahel Rudolf: Duševní vývoj a duchovní zrání dítěte Matice CM, Olomouc 1997