Technokouzla aneb příběhy z jiných světů KEY Publishing 2008-1 -
Ivana Blahutová, Jana Dvořáčková, Ondrej Herec, Jaroslav Houdek, Dušan Hrazdíra, Jana Kostelecká, Jan Kovanic, Jakub Mařík, Vladimír Němec, Kateřina Němcová, Milan Petrák, Scarlett Rauschgoldová, Zdeněk Šmiegr, Anna Šochová, Petra Štarková, Martin Štefko, Jan Vavřička, Hanina Veselá 2008 Ilustrace a obálka Eliška Vokounová 2008 ISBN 978-80-87071-64-9-2 -
Obsah Ondrej Herec Stupnice tvrdosti (úvod)... 5 Jakub Mařík Noshiro.... 21 Jan Kovanic Předzvěstný kontakt... 43 Jana Kostelecká Tisíckrát zemřít.... 56 Martin Štefko Osmnáct let... 62 Jarda Houdek Jak se donutit vstát.... 74 Jan Vavřička Tradice... 81 Scarlett Rauschgoldová Žila jsem kolikrát?... 96 Hanina Veselá Hra o Homunkula.... 107 Petra Štarková Virtuální smrt nebolí... 137 Martin Štefko Chcete víc?... 145 Ivana Blahutová Milenec.... 156 Hanina Veselá Ukradnu tě!... 174 Jakub Mařík Mušketýři.... 178 Vladimír Němec Zrcadlo... 188 Jana Kostelecká Není důležité zvítězit... 205-3 -
Jarda Houdek Docela maličký džihád... 212 Anna Šochová Slepičí humanita.... 231 Scarlett Rauschgoldová Ztracený ráj... 235 Vladimír Němec Kočky jsou v tom nevinně... 251 Milan Petrák Dinosauři včera, dnes a zítra... 256 Dušan Hrazdíra Zvítězili jsme.... 262 Jana Dvořáčková Na konec času... 269 Kateřina Němcová Pejsek Tim... 299 Zdeněk Šmiegr Sračky... 301 Medailónky autorů... 312-4 -
Stupnice tvrdosti aneb jak tvrdá je tvrdá SF? Ondrej Herec Nejtvrdším materiálem mineralogické škály je diamant, který lze brousit jen jím samým. Tvrdí příznivci tvrdé SF tvrdí, že ji nelze posuzovat měřítky platnými pro jinou literaturu; tvrdí odpůrci odvozují nálepku hard SF od hard to believe a hard to read, těžko uvěřitelná a těžko čitelná, protože je špatně napsaná. Moderní fantastiku od starší odlišují příběhy, které se opírají o pojmy a hypotézy empirické vědy. Science fiction nemusí podrobně popisovat vědecké poznatky, ale respektuje metodologii. Proto se nazývá vědeckou, ne proto, že v posledních dvou stoletích vysvětlovala svět častěji přírodními než společenskými vědami a zamítala nadpřirozená vysvětlení. Spisovatel SF Kurt Vonnegut vymyslel spisovatele SF Kilgore Trouta, kterého nudí technické detaily a neví skoro nic o vědě. Jaký je vztah SF k vědě? Od Mary Shelleyové, Vernea, Poea a Wellse přes Asimovova, Heinleina a Gibsona až dodnes je vědeckost pomůckou i překážkou amatérského posuzování i odborné analýzy. Odvolávky na vědeckou přesnost a argumentaci najdeme již u Huga Gernsbacka, který redukoval SF na příběhy pečlivě narýsované jako jasné diagramy, zbavené citu a atmosféry (Aldiss, Brian W. 1973: Billion Year Spree). Dnes se usmíváme nad obrovskými vakuovými elektronkami, vyvolávajícími nadšené výkřiky prostinkých postav (Smith, George O. 1942: Venus Equilateral). Je to tvrdá SF? Určitě. Je to literatura? Tato otázka otvírá plechovku s červy, které dostaneme zpátky jediným způsobem pořídíme si větší plechovku. (A kde je rybář, který nachytá ty správné ryby?) Vědecká hypotéza je pravděpodobnostní výrok, jehož správnost ověří praxe. Spisovateli stačí, když je hodnověrná. Recenzent magazínu Astounding/Analog P. Schuyler Miller v listopadu 1957 jako první použil výraz hard science fiction - 5 -
a v polovině šedesátých let si pojem osvojili i jiní. V létech 1970 až 1980 byl zpětně rozšířen na četné autory, kteří s ním původně nebyli spojováni. Nálepkou tvrdá SF byly označovány příběhy jako klasická Mission of Gravity (Clement, Stubbs Harry 1958). Pokračování Star Light (1971) je dnes prakticky zapomenuto. Věda v něm nebyla horší, neproměnila se však v dobrodružství, nudný příběh nezopakoval pocit údivu, starý jako literatura sama. Clement uložil tvrdé SF varovat se vědeckých omylů a nastínil čtyři strategie ( Whirligig World in: Astounding Science Fiction, červen 1953). Dvě zavrhl nevědecké výmysly a spekulace v hraničních oblastech, v nichž je vědecké poznání omezené. Dvě další vedou k formám tvrdé SF: mikrokosmická, opatrné předvídání techniky blízké budoucnosti (např. Verne), a makrokosmická, extravagantní vize vzdálených budoucností a cizího prostředí (např. Asimov). Jen někteří spisovatelé dosáhli standardy tvrdé SF v pojetí Gernsbacka a Johna W. Campbella. Pohled na tvrdou SF jako na vývojové stadium fantastiky, zejména americké a socialistické, je snad přijatelný, i když se průběžně přehodnocuje. Diskuse o definici tvrdé fantastiky nejsou uzavřeny a v dohledné době asi ani nebudou. Podle dlouho uznávané definice Darka Suvina je science fiction příběh určený převážně místem a postavami, které se zřetelně odlišují od empirického času, místa a postav realistické literatury, ale poznáním autorovy doby nejsou vnímány jako nemožné (Suvin, Darko 1979: Metamorphoses of Science Fiction: On the Poetics and History of a Literary Genre). Diskutuje se, zda fantasy a fantastický horor pouze neopakují styly a témata předmoderní minulosti a jestli se někdy zformují do nových samostatných žánrů. Clarkův třetí zákon zní: Dostatečně vyspělou techniku nelze rozeznat od magie ; Roger Bacon poznamenal sedm století před Clarkem: Nevzdělanci považují mnohá tajemství věd a přírody za magii. Fantasy záměrně používá magii a mnoho příběhů science fiction ji převléká za vědu: obě lze odlišit od realistické literatury společným názvem spekulativní literatura speculative fiction (Card, Orson Scott 1990: How to Write Science Fiction and Fantasy in: Writer s - 6 -
Digest Books). K jejím znakům patří umístění příběhu v neznámých světech: Neznámé prostory: vesmír, podzemní a podmořské hlubiny, ať jsou postavami lidé nebo nelidé. Neznámé civilizace: pozemské zaniklé i ztracené (přeživší do současnosti), nezaznamenané dějinami ani archeologickými poznatky. Neznámé budoucnosti: alternativní dějiny bez ohledu na historická fakta. Vědeckou fantastiku tak nazvali proto, že se opírá o vědu. To dělá veškerá fantastika, rozdíl je v tom, co se pokládá za vědu. K fantastice nikdy nepřestalo patřit magické a sakrální poznání, záhady a kouzla nepoznatelných tajemství. I na začátku třetího tisíciletí jsou postavy SF hračkami neznámých sil a pánem jejich osudu je náhoda. Příběhy o selhání rozumu neútočí na materialismus, ale na jeho nejisté hranice. Vedou od skepse k víře, naznačují, že normální a paranormální nejsou protiklady, ale různé pohledy na svět. Duše uvězněná ve fyzickém těle nepřestává snít o netělesné mysli. Spirituální vakuum zanechané Descartem a Newtonem zaplňoval transcendentalismus. Když spoutáváme přírodní síly, nemůžeme spoutat také nadpřirozené? Probudil se okultismus a mystika. Poe nepociťoval konflikt mezi vědou a mystikou, protože byl přesvědčen, že mystika je založená na fyzikálních faktech a literárně pravdivá (Levine, Stuart 1972: Edgar Poe: Seer and Craftsman). Vypravěč okultní povídky říká: Nadpřirozeno je nemožné a to, čemu tak říkáme, je pouze něčím v zákonech přírody, o čem jsme dosud nevěděli. Proto, jestli se mi zjeví duch, nemám právo říci nadpřirozeno je možné, ale pravím zjevení ducha je, navzdory běžnému mínění, v rámci přírodních zákonů tedy není nadpřirozené. (Bulwer-Lytton, Edward G. 1857: The Haunted and the Haunters; Or, The House and the Brain.) Tvrdá SF navíc: Vyslovuje krásu vědecké pravdy. Dosahuje charakteristický účinek (sense of wonder) hodnověrnou informací: autoři i publikum spoléhají na vědecké poznání mimo rámce příběhu; - 7 -
Dbá více na požitek ze spekulací o realitě, než na požitek z uměleckého vyjádření. Nikdo neprohlašuje tvrdost za záruku estetické kvality. Tvrdá SF má své kódy, konvence i styl (prostý a přímý). Před objevením půvabů výzkumu populární kultury byla sirotkem teorie fantastiky. Umělecky nižšími vrstvami SF, které ovlivňují miliony lidí, se zabývalo jen několik jednotlivců. Vědeckého zájmu se zdála důstojná jen vrcholná díla. Jonathan Swift (který si snad nejvíc zaslouží titul otce SF), Stanisław Lem a další velikáni byli a jsou zaslouženě zkoumáni a interpretováni. Také současné studie zdůrazňují vědu tvrdé SF v próze klasiků, ve filmech i seriálech (např. Krauss, Lawrence M. 1995: The Physics of Star Trek). Obdivovat květy ve váze však nestačí k pochopení půdy, ze které vyrostly. V posledním čtvrtstoletí bylo mnoho napsáno o matematice, fyzice, chemii, biologii, kybernetice v SF. Stále více se píše o lingvis tice, politice, psychologii, sociologii, ekonomii a teologii v ní. Ve vědě neexistují žádné definitivní studie a nelze ji napsat ani o tvrdé SF. Závěry se pohybují mezi známým a nepoznaným, mezi fakty a hypotézami, ohroženy rozplynutím v banalitě nebo v nepochopitelném zázraku (Todorov, Tzvetan 1970: Introduction à la littérature fantastique). Tvrdá SF není omezena tematicky, lze ji psát o všem. Jestli se neumíme dohodnout, o čem je tvrdá SF, jak poznáme, kdo ji píše a kdo ne? A kdo ji čte? Publikum vědecké fantastiky vytvořil víc život v technické civilizaci než magazíny, které jsou také produktem tohoto života. Předchozí generace snily o pozdější popularitě tvrdé SF. Obdivovatelé jejích dnešních bestsellerů někdy argumentují protikladně: 1. Je jádrem celé science fiction; 2. Je ohrožena zánikem. Z protiřečení promlouvá nostalgie po Zlatém věku science fiction. Víra, že minulost byla lepší než budoucnost, patří k nejstarším pojetím času, noří se do antické představy o sestupu lidstva od doby zlaté k železné. Darwinova evoluční teorie inspirovala úvahy o vývoji lidstva. Vzkřísila také pesimismus nezadržitelného úpadku. Vědeckost devoluce, degenerace jako stadia vývinu, protiřečí historickému optimismu vědecké fantastiky, obzvláště - 8 -
tvrdé: pro ni je vědecko-technický pokrok stejně zásadním předpokladem, jako sociální pokrok pro utopii, která patří k základům SF. Jestli existuje větev fantastiky zamilovanější do budoucnosti než všechny ostatní, je to tvrdě utopická fantastika. Její láska k budoucnosti nikdy neskončí, jako neskončí touha člověka po lepší budoucnosti. Až na to, že očekáváme vždy jinou budoucnost, podle dvojího zklamání utopií: tou, která se ne uskutečnila, i tou, která se uskutečnila. Zrcadlově převrácený historický příběh rekonstruuje budoucnost namísto minulosti. SF testuje člověka novým prostředím, upoutává napětím mezi stabilitou a proměnami. I neověřené hypotézy mohou změnit chápání světa, ale pouze ty docela nepravděpodobné mění základy, na kterých toto chápání stojí. Dokud věda a technika budou měnit svět, budou se vyprávět příběhy o změnách. Vědci a kritici mohou jíst, co před ně postaví na stůl autoři, a posuzovat kvalitu jídla, ale mohou i sestavovat jídelníček s novými pochoutkami. Tvrdá SF je vkusem menšiny. Její klasik Heinlein dosáhl masového publika sociálně-politickou satirou Cizinec v cizí zemi (1961) a popřel, že napsal SF (Heinlein, Robert A. 1990: Grumbles from the Grave). Tvrdá SF nepřevažuje v literatuře, v magazínech, ve filmech ani v televizi, ale nesestupuje v žebříčcích bestsellerů. Výnosný obchod jsou i fantasy a horor, vliv tvrdé SF však přesahuje čísla ve statistikách. Je kořením i měřítkem vědeckých prvků ve fantastice. Komerční členění science fiction, fantasy, horor nemá smysl nejen u klasiků jako Philip K. Dick, jehož dílo rezonuje technikou, zpochybňující hranice mezi člověkem a strojem i mezi iluzí a realitou: celé proudy nelze redukovat ani na jeden ze tří žánrů. Tvrdá SF je víc než subžánr, je to aspekt moderní fantastiky. Tradičně se za měkkou pokládá SF, zaměřená víc na společenské vědy než na přírodní vědy a techniku, umělecká fantastika pro její estetické a stylistické kvality, vyjadřující psychologii postav a mezilidské vztahy, humanistická, sociální, utopická, antiutopická, sociálně kritická. Vnitrožánrová kritika odlišuje tvrdou SF od realismu tematikou přírodních věd a techniky. Zapomíná, že nejtvrdší SF se vyznačuje hmatatelnou hodnověrností, milovanou těmi vyznavači realismu, kteří odsuzují fantastiku jako brakový nesmysl. - 9 -
Neexistuje žádná SF bez člověka. Píší ji lidé o lidech pro lidi, ne pro stroje; ani autoři hororů nepíší své příběhy pro strašidla. Existují různé pohledy na techniku, platí však: 1. Technika jsou zpředmětněné vztahy mezi lidmi, kteří ji vytvořili a používají; 2. Technika je víc, než předměty, které lidé používají, aby přetvářeli prostředí: je to prostředí, které přetváří použivatele. Rozlišování mezi tvrdou a měkkou fantastikou je zavádějící analogií rozlišování mezi tvrdými (přírodními) a měkkými (společenskými) vědami. Vzniklo z nekritického nadšení technikou a vychází z vulgárně materialistického předpokladu, že vnější svět a jeho poznání je důležitější, než vnitřní svět člověka. Člověka a společnost nelze oddělit od přírody a techniky a tvrdá SF není opakem měkké. Společenské vědy jsou kvantifikované a měkká SF může být tvrdě hodnověrná jako nejtvrdší technická dobrodružství a střílečky. Neexistuje žádná tvrdá SF bez měkkého jádra sociálních a povahových konfliktů. Tvrdá SF založená na měkkých vědách možná tvoří většinu fantastiky. Osvícenský racionalismus USA se shodoval s osvícenským racionalismem SSSR už v době, kdy nebyly obecně chápány děsivé důsledky vědecky instrumentálního přístupu k člověku, odborné manipulace jednotlivce i celých společností (Dahrendorf, Ralf G. 1962: Die angewandte Aufklärung: Gesellschaft und Soziologie in Amerika). Statistika původně měla být vědou o státě : společenské vědy, které státy využily k proměně občana na statistickou jednotku a organizace k přizpůsobení zaměstnance na součástku mechanismu, poukazují v současnosti na represivní toleranci médií a usměvavý teror konzumu: můžeme mít takřka vše, co chceme, ale nedokážeme chtít, co chceme. Podstatou SF je překročení hranic. Uznává existenci objektivního světa, ale nekončí popisem, modeluje jeho možné podoby. Její metafory konstruují novou optiku pro pohledy na vztahy mezi lidmi, jinými organismy a stroji v prostředí nadnárodní technovědy, na antagonismy a symbiózu, na vtělení části do celku a instrumentální použití. Dvojice pojmů představa realita, příroda technika, tělo duch, člověk nečlověk ztratily závažnost základních protikladů. Když se protiklady nevysvětlují navzájem, ztrácejí schopnost vysvětlovat svět. - 10 -