Obsah Úvod 7 I. Demokratické a nedemokratické názory I. na vzdělávání žen 9 1. Vliv osvícenských idejí na názory týkající se 1. vzdělávání a postavení žen ve společnosti 9 2. Názory a ideologie vycházející z konzervatismu 44 3. Názory na ženu z pohledu stoupenců ekonomického 3. a politického liberalismu a socialismu 53 Poznámky k I. části 68 II. Masarykova kritika dobových nedemokratických názorů II. na postavení ženy v rodině a ve společnosti 79 1. Masarykova kritika konzervatismu katolické církve 1. a českého liberalismu 79 2. Masarykovy názory na základy marxismu 88 3. Masarykovy názory na vzdělání 93 Poznámky k II. části 102 Exkurz: Vzdělané ženy v profesi a v politickém životě 104 Poznámky k exkurzu 117 Závěr 121 Poznámky k závěru 126 Seznam použité literatury a pramenů 127 Ediční poznámka 144 Rejstřík osob 145 Obrazové a textové přílohy 159 O autorce 174 5
Úvod V současné době se zapomíná, že mnohaletý zápas žen o rovnoprávné postavení ve společnosti, spojené především s přístupem ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání, narážel na houževnatý odpor zastánců tradičních konzervativních názorů. Jejich nositelé nebyli schopni vnímat ženy jako bytosti rovnocenné s muži. Vedeni obavou ze ztráty svých privilegií si neuvědomovali, že nerovnoprávné postavení žen zvyšovalo sociální napětí, snižovalo důstojnost žen i mužů a bránilo plnému rozvinutí mravních přístupů jednotlivců i celku. Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje literatura, která by se zabývala demokratickými a nedemokratickými názory na formální dívčí školství před rokem 1914, je cílem této práce ukázat složitost problematiky školství v širších souvislostech snah žen získat rovnoprávnost ve společnosti. Bohatým zdrojem informací k tématu mi byly prameny, současná a dobová literatura, dobový liberální a konzervativní denní tisk, který odrážel pozitivní ale i negativní názory na vzdělávání dívek a žen. Ženské časopisy přinášely konkrétní a specifické informace o formálním dívčím školství, pokoušely se analyzovat situaci v českých zemích, seznamovaly čtenářky se způsobem financování a řízení českého a německého dívčího i chlapeckého školství a porovnávaly je s evropským i světovým kontextem. Kromě toho se věnovaly právní, pracovně-právní a sociální problematice. Publikovaly také novinky z české poezie a prózy a překlady z evropské a světové literatury. Od druhé poloviny osmdesátých let 19. století vzrůstal počet článků, uvažujících o roli ženy ve společnosti, mimo rámec soukromé sféry. Na přelomu století autoři a autorky stále častěji hledali odpověď na otázku, zda by bylo přínosem pro společnost, kdyby ženy působily ve správních a politických orgánech. 7
Také výroční zprávy dívčích škol byly důležitým pramenem k práci. Každá zpráva obsahovala odbornou studii některého z pedagogů, písemné práce studentek k daným tématům a dále vše, co se týkalo organizace a provozu školy, pedagogického sboru, studentek, zkoušek a maturit. Text práce je rozdělen do dvou tématicky členěných kapitol a exkurzu. První dvě kapitoly práce sledují vývoj a střetávání demokratických a méně či více nedemokratických názorů na české dívčí školství od počátku do konce 19. století a pokoušejí se na základě dobové i současné literatury a pramenů objasnit filosofickou podstatu argumentů obou stran, obtížnost procesu emancipace žen v oblasti vzdělávání a reflexi tohoto procesu v liberálním a konzervativním tisku. Rozdílné a někdy i protichůdné pohledy obou názorových proudů formovaly v průběhu 19. století nejen emancipační proces žen, ale celou českou společnost. Exkurz, i když překračuje časový rámec práce, je potřebným doplňkem prvních dvou kapitol. Je v něm stručně nastíněn vývoj dívčího školství a názorů na ně v době od přelomu století do prvních let existence Československé republiky. Toto rozčlenění mi umožnilo zabývat se jednotlivými názory samostatně a zřetelněji vymezit hranici konfliktu mezi demokratizačním úsilím v oblasti rozvoje dívčího vzdělání a jeho opozicí, jež měla své kořeny v odlišných myšlenkových zdrojích. V první kapitole je kladen důraz na postupné uskutečňování oprávněných požadavků demokraticky smýšlejících žen a mužů v oblasti budování českého dívčího školství, které často naráželo na nepochopení a odpor konzervativních sil, snažících se zbrzdit proces emancipace žen. Následující, obecně pojatá kapitola, je věnována Masarykově analýze méně demokratických a nedemokratických názorů a jeho konkrétním pohledům na potřebné změny celého vzdělávacího systému. Masarykovy články a projevy publikované v dobovém tisku byly také cenným zdrojem jeho názorů a kritik. Upřímně děkuji recenzentům textu Marii L. Neudorflové, Ph.D., doc. dr. Evě Broklové, DrSc. a prof. dr. Janu Havránkovi za čas, který mi věnovali při konzultacích a za cenné připomínky a rady. Jana Malínská 8
I. Demokratické a nedemokratické názory na vzdělávání žen 1. Vliv osvícenských idejí na názory týkající se vzdělávání a postavení žen ve společnosti Osvícenství, rozvíjející se od konce 17. století, začalo ovlivňovat přibližně od dvacátých let 19. století také vzdělanější část společnosti v českých zemích. Kromě racionalistického pojetí dějin a společnosti kladlo důraz na myšlenku, že zdrojem pokroku je poznání, vzdělání a osvícené zákonodárství. 1 Zároveň vyzdvihovalo nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení, mravní hodnoty a možnost řešit společenské a sociální problémy ve prospěch většiny a celku. Svou kritiku zaměřilo na propastné rozdíly ve společnosti, zneužívání moci a proti dogmatům církve, která zastávala názor, že hierarchické uspořádání společnosti je dané Bohem. Osvícenství bylo výrazem intelektuální, mravní a ekonomické emancipace nových společenských vrstev a zdůrazňovalo přirozenou rovnoprávnost lidí oproti stavovským privilegiím a svobodu vůči despotismu. S touto myšlenkovou orien tací již koncem 18. století ojediněle souvisel názor, že žena a muž jsou rovnocenné bytosti, což byl první krok k tomu, aby se rozvinulo usilování o jejich rovnoprávnost. Dosavadní nerovnocenné a nerovnoprávné postavení ženy ve společnosti bylo výsledkem hluboce zakořeněných církevních, filosofických a politických přístupů. 2 Na rozdíl od moderního osvíceného zákonodárství bylo ve Všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 ustanoveno: Manželka je i v domácnosti pouze vykonavatelkou manželových příkazů. Manžel byl hlavou rodiny, byl oprávněn vést domácnost, zastupovat manželku na úřadech a byl povinen jí poskytovat výživu. 3 Česká společnost se začala zabývat názory a myšlenkami přinášenými osvícenstvím a Velkou francouzskou revolucí a na je- 9
jich základě i otázkami souvisejícími s emancipací ženy v rodině a ve společnosti, která začala být chápána jako důležitá součást občanské a lidské identity. 4 Diskutovalo se o podnětech přicházejících jak z Francie, tak z Německa či Anglie. Na konci osmdesátých let 18. století zvláště myšlenky osvícenců Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712 1778), Voltaira 5 a dalších ovlivnily třetí stav, který vystoupil proti feudálnímu absolutistickému režimu a usiloval o emancipaci, větší svobodu a o získání určitého podílu na politickém rozhodování. Bezprostřední příčinou Velké francouzské revoluce (1789 1794) bylo však nezvládnutí a posléze prohloubení finanční krize, hrozící bankrot státní pokladny a dopady agrární a obchodní krize na společnost, jejíž nižší vrstvy již dlouho trpěly hladem. Přes všechny zvraty od konstituční monarchie, přes vládu girondistů, diktaturu jakobínů až k nastolení Napoleonovy vojenské diktatury, samovlády a císařství měla Velká francouzská revoluce výjimečný historický význam. Uvolnila cestu industrializaci, položila základ k modernímu politickému myšlení, politickým institucím a demokratizaci společnosti. Na krátkou dobu pozitivně ovlivnila postavení francouzských žen, které se demokratické revoluce aktivně zúčastnily a dokonce na čas získaly volební právo. Pokrokové názory žen a snaha realizovat další oprávněné požadavky byly v rozporu s představami vůdců revoluce, kteří se terorem, popravami a konzervativními zákony snažili udržet jejich nerovnoprávné postavení v rodině a ve společnosti. Jedním z osvícenců, kteří ovlivňovali i porevoluční myšlení, byl Jean-Jacques Rousseau. Ve spisu Společenská smlouva obhajoval moderní pohled na společnost jako společenství rovnoprávných lidí. Za nejdůležitější prostředek ke společenskému, sociálnímu a mravnímu vzestupu jednotlivce a společnosti považoval vzdělání, a zdůvodnil, proč je má mít ve své kompetenci stát. Šlo mu především o rozvoj demokracie, v níž by hlavní roli hrála vzdělaná a informovaná veřejnost muži; ženám vyhradil pouze soukromou sféru rodinu. Dokladem Rousseauova názoru na ženu je citát z práce Emil neboli o výchově: Veškerá výchova žen se musí vztahovat k mužům. 6 Podobným problémem se zabýval i německý filosof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 až 1831). Zkoumal tzv. vztahy vnější a instrumentální. Termínem vnější Hegel vyjádřil vcelku neměnné postavení jednotlivce ve 10
společnosti, jejíž je součástí, a termínem instrumentální konstatoval povinnost společenských institucí zabezpečovat, chránit a hájit zájmy občanů-mužů ve státě. V souvislosti s touto kategorizací se zabýval lidskou svobodou a postavením ženy ve společnosti a v rodině, kterou se pokoušel definovat. Také pro Hegela byl muž bytostí veřejnou a žena soukromou. Veřejnou sféru, která podle jeho názoru humanizovala člověka-muže, nadřazoval sféře soukromé, kterou vymezil ženám. 7 Ve své Fenomenologii ducha vysvětlil, že je jedinec pro stát relevantní jen potud, je-li občanem, tj. součástí tohoto celku. 8 Pro koncept Rousseauovy, ale i Hegelovy společnosti bylo příznačné, že ani jeden nezahrnoval pod obecně politický termín občané ženy. 9 Názory osvícenců našly ohlas u mnohých českých intelektuálů. Věřili, že osvícenské myšlení urychlí pozitivní rozvoj jak většiny jednotlivců, tak celého národa, a že podpoří řešení sociálních problémů. Po napoleonských válkách se tyto myšlenky postupně šířily i mezi vzdělané ženy. Orientace, zdůrazňující právo lidí na svůj pozitivní rozvoj, narážela však na celou škálu tradičních konzervativních postojů, hájících hierarchické uspořádání společnosti, jehož podstatou bylo rozdělení na privilegované, kteří měli jen nepatrný zájem na změnách prospěšných většině společnosti, a neprivilegované. Jejich součástí bylo i přesvědčení, ať už skutečné, či předstírané, že žena je bytost nerovnocenná, patřící jen do soukromé sféry. Tento přístup vyjadřoval vlastnický vztah muže k ženě, v němž nebyly dostatečně chráněny její důstojnost, potřeby a zájmy. Již ve vzdělaném prostředí Prahy prvního a druhého desetiletí 19. století můžeme nalézt zárodky emancipačního vědomí, postupně zasahující celou českou společnost. Ženské hnutí se v 19. století stalo novým fenoménem, s nímž bylo nutné počítat v Evropě i v zámoří. V českých zemích se začalo systematicky rozvíjet od šedesátých let. Od počátku se zaměřilo na vzdělávací a přednáškovou činnost, na zakládání dívčích škol a na činnost charitativní. Od devadesátých let ženy začaly usilovat o naplňování občanských a politických práv, včetně získání volebního práva, a demokratizaci společnosti. Ženské hnutí bývá také označováno jako emancipace žen, což byl především proces zrovnoprávnění žen s muži ve spo- 11
lečnosti i v rodině v kontextu obecného rozvoje demokracie a emancipace nerovnoprávných národů. Tyto snahy, trvající po desetiletí, formálně vyvrcholily uzákoněním rovných práv pro obě pohlaví zakotvených v ústavě ČSR po roce 1918. Od počátku existence republiky ženy neúnavně pokračovaly ve svých aktivitách, usilujících o to, aby zákonem daná rovnost přešla do praktického života společnosti, který byl i na počátku dvacátých let 20. století v zajetí mnoha konzervativních tradic a předsudků. Český feminismus nikdy neznamenal snahu žen být jako muži, neohrožoval muže a nechtěl se nad ně vyvyšovat naopak koncept respektu a spolupráce byly jeho hlavními principy. Podle nich žena se svým duševním, mravním a intelektuálním potenciálem byla rovnocennou bytostí s mužem. V tomto duchu se rozvíjelo emancipační hnutí českých žen, jež podporovali muži stejných názorů. Z dobových pramenů je zřejmé (a reflektuje to i příslušná literatura), že se počínalo rodit povědomí o důležitosti ženské otázky. Postupně se objevovali intelektuálové, kteří vnímali ženu (i její duševní, intelektuální a mravní potenciál) jako naprosto rovnocennou s mužem. To umožňovalo účast pražských dívek, žen a mužů na soukromých přednáškách a seminářích univerzitních profesorů. 10 Tím je také možné dokumentovat pomalu se rodící potřebu, vychovávat mladou mužskou inteligenci k většímu respektu vůči ženskému pohlaví. Zmíněné mimoškolní aktivity vycházely z tradice vyspělého českého školství předbělohorského období, kdy k šíření kvalitního všeobecného vzdělání velkou měrou přispívaly městské partikulární školy společně s katolickými a bratrskými konfesijními školami, 11 které byly schopné připravit své posluchače natolik, že mohli jít studovat na jakoukoliv zahraniční univerzitu. V rámci tereziánských reforem v roce 1774 byla uzákoněna povinná školní docházka pro chlapce a dívky od šesti do dvanácti let, díky níž došlo k podstatnému rozšíření vzdělanosti mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva. K reformě školství bylo přikročeno z ekonomických důvodů a z důvodů zvýšení konkurenceschopnosti s vyspělejší Evropou. V obcích byly zřizovány triviální školy, v nichž se vyučovalo v češtině. 12
Úroveň mnohých škol na venkově byla velmi nízká, neboť v nich čtení, psaní a počítání často vyučovali vysloužilí vojáci, kteří sami stěží četli a psali. Pro dobré a vlastenecky cítící učitele byly podmínky v tehdejším školství neradostné. Jako příklad bych chtěla uvést vzpomínku Věnceslava Metelky na dobu, kdy byl sám žákem a později učitelem. Dne 27. května 1836 si do svého deníku poznamenal: Bylo-li by divu mně, kdybych sobě život zkrátil? Můj pán o mě nestojí a pan vikář nedbá. To mám za mé přičinění, které jsem skrz pět let pilně činil a konal. Že to jest proti zákonu! Proti zákonu? To ale není proti zákonu, když učitel hladem mře a se souží a sobotáles jemu nepořádně platí? To není proti zákonu, když učitel, který ledva sám může být, se ožení? Pomocník, který vyhlídku má na delší život, jemu se brání, co by se kurvil, jen když mlčí, to nedělá nic! [ ] Pomocníci školní v hospodách nesmějí hrát ani do hospod chodit, to je zákonem určené. Okažte mně ale na semilském vikariátě pomocníka, jenž by v hospodě nehrál? Hrají všichni, a jest to proti zákonu. Vikář neví o žádném, a ví o každém. 12 Pro dívky, které nepocházely z vyšších společenských vrstev a neměly soukromé učitele, byla triviální škola jediným zdrojem vzdělání. Přesto, že povinná šestiletá školní docházka byla uzákoněna již v roce 1774, nedostalo se ani mnohem později všem dívkám tohoto základního vzdělání. 13 Ve větších městech vznikaly hlavní školy pro chlapce s německým vyučovacím jazykem (výuka základů latiny, dějepisu, zeměpisu, domácích prací a zemědělství) a v zemských hlavních městech byly zakládány normální školy, rovněž s německým vyučovacím jazykem, které byly určené i pro vzdělávání budoucích učitelů. Na gymnáziích, přístupných jen chlapcům, došlo také k některým změnám. Do výuky byly kromě dějepisu zavedeny přírodní vědy. Neutěšené sociální poměry, často i nesouhlas samotných rodičů nebo vrchnosti, aby děti poddaných absolvovaly povinnou školní docházku celou, však nedovolovaly plné prosazení reformních snah v praxi. I když tereziánská škola vykonala nesmírně mnoho pro hospodářské i kulturní povznesení nejširších lidových vrstev, je nutné zdůraznit, že studenti (chlapci) vyšších typů škol byli systematicky germanizováni, neboť čeština byla vládou a vyššími úředníky vnímána jako podřadný nekulturní jazyk. 13