MICHAEL HAUSER ALAIN BADIOU V KOSTCE O AUTOROVI Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. - Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. - Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt). Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012). ANOTACE Základní výklad pojmů filosofie Alaina Badioua se zaměřuje na pojem událost, kritické pojetí postmoderny a na teorii subjektu.
Alain Badiou v nedávno vydané knize Logiky světů napsal, že dnes vládne přirozené přesvědčení, jež se dá shrnout tak, že existují pouze těla a jazyky. Myslíme tím způsobem, že tělo považujeme za jedinou realitu, která vytváří jedince. Je to tělo, co touží, prožívá slast, utrpení, co je vystaveno manipulaci. Existence=jedinec=tělo. Současný konsensus ještě uznává pluralitu jazyků a jejich právní rovnost. Všechny komunity, kultury, zvyky, náboženství, sexuální orientace se mají těšit stejné právní ochraně. Badiou tento konsensus nazývá demokratickým materialismem. Jedním z jeho jmen je postmodernismus. Badiou pak přichází s tím, co po dlouhém váhání pojmenoval jako materialistická dialektika. Její teze je stejná jako teze předchozí, ale má jeden doplněk: existují pouze těla a jazyky, až na to, že tu jsou pravdy. Tyty pravdy se nedají převést na režim těla nebo jazyka, a nejsou to ani věčné ideje mimo náš svět. Objevují se v našem světě, a představují netělesná těla, generické nekonečnosti, či nepodmíněné doplňky. [1. Badiou, A., cit. d., s. 1nn.] Jsou spojené s tím, co Badiou v knize Bytí a událost nazývá jako pravda-událost.[2. To jsou jeho základní knihy. Bytí a událost (1988)představuje jeho matematizovanou ontologii, ontologie je matematika, kdežto Logiky světů (2006), nesoucí podtitul Bytí a událost II.,jako matematizovanou objektivní fenomenologii, která se věnuje jevení pravd ve světě, vzájemným vazbám mezi pravdami a světem. Badiou říká, že mezi Bytím a událostí a Logikami světů je podobný vztah jako mezi Hegelovou Logikou a Fenomenologií ducha.] Badiou ve své matematizované ontologii vychází z axiomu, že na začátku nejsou jednotky, které odpovídají číslu jedna, nýbrž mnohosti mnohostí (pojem převzatý z Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin, v níž se nerozlišuje mezi objekty a skupinami objektů, ani mezi prvky a množinami.)[3. Badiou, A., Being and Event. London-New York, Continuum 2005, s. 44.] Mnohost mnohostí se započítává jako jedna a je prezentována. Mnohost, která započítána a prezentována není, se označuje jako prázdno. Tak vzniká to, čemu Badiou říká situace. Mezi jedním a mnohostí však vládne neodstranitelná nesoudržnost. Jedno jako takové neexistuje, je to výsledek započítávání, a tak nikdy neodpovídá tomu, co prezentuje, čisté mnohosti. Tato nesoudržnost je zdrojem excesů. Ale situace má svou strukturu, která určuje započítávání, způsob, jímž je prezentace reprezentována. Ta představuje její strukturu i metastrukturu, neboť samotnou situaci započítává jako jednu. To je zdroj její soudržnosti. Badiou tuto strukturu označuje jako stav ( état, slovo znamenající stav a také stát). Příkladem stavu situace je právě stát. Ten je nutnou metastrukturou, která působí jako operátor oddělený od společnosti, jenž zajišťuje jednotný způsob, jímž jsou jednotlivé mnohosti začleněny do stavu-státu. Děje se tak prostřednictvím reprezentace. Volič je taková reprezentace, v níž jedinec není mnohost (bezprostřední jedno, tedy mnohost prvků jeho života prezentovaná jako jedna, jako jeho jméno), nýbrž množina s jediným prvkem, jímž je jeho jméno.[4. Tamtéž, s. 107.] Stav-stát jako operátor reprezentace je nutně oddělen od společnosti, neboť zajišťuje obnovování jednotného způsobu prezentace, strukturování struktury, který je narušován nevyhnutelnou nesoudržností vznikající při započítávání: nereprezentovatelným blouděním prázdna. Proto, jak říká Badiou, odstranit nebo nahradit stát něčím jiným je mnohem obtížnější, než si představoval takový Engels nebo Lenin.
Jsou tu však mnohosti, které jsou prezentované, ale nejsou reprezentované, nebo dokonce nejsou ani prezentované. Tyto neprezentované mnohosti se označují jako singulární či abnormální na rozdíl od mnohostí normálních, které jsou prezentovány i reprezentovány, a od výrůstku, toho, co je reprezentováno, ale ne prezentováno. Badiou uvádí jako příklad abnormální mnohosti rodinu, jejíž členové žijí v zemi bez úřední registrace. Jediné, co se prezentuje, je rodina, když se objeví na veřejnosti. Je to mnohost, která je. Ale její členové nejsou započítáni jako jedno, nejsou prezentováni. A právě abnormální mnohost představuje událostní místo. Je to místo, které je v situaci prezentované (jako ona rodina), ale žádný z prvků mnohosti prezentován není. Badiou říká, že událostní místo je na okraji prázdna. Z hlediska situace za touto mnohostí není nic.[5. Tamtéž, s. 175.] Čas od času na tomto místě lokalizovatelném uvnitř situace nastává událost. Událostním místem může být např. pracující třída, daný stav uměleckých tendencí nebo slepá ulička ve vědě. Pro událost je to pouhá podmínka její existence. Událost totiž není nutná, nastat může, ale nemusí. Jestliže je situace soudržná a neutrální, událost je dokonce nemožná.[6. Tamtéž, s. 179.] To je důležitý rys Badiouvy teorie. Jsou historické situace, které jsou bezudálostní. Za chvíli uvidíme, jaký to má následek pro jeho chápání subjektu. Co je to potom událost? Badiou nám dává mathéma události. Když si událostní místo označíme jako X a situaci jako S, pak nejprve platí, že X náleží k S, X je prezentováno S. Událost má následující definici: Událost místa X je mnohost složená jednak z prvků místa a jednak ze sebe samé. Příkladem je Francouzská revoluce. Můžeme k ní přistoupit tak, že budeme hromadit všechna fakta z Francie řekněme z let 1789 až 1794. Tento výčet, nikdy uzavřený, pak nazveme Francouzskou revolucí. Co tu chybí, je to, že všechna fakta byla spojena s označením Revoluce a procházela jím jako filtrem. Ale toto označení neodvodíme z žádného faktu, který tvořil tehdejší událostní místo. Revoluce je výraz, který označuje Revoluci samotnou. Je to nadpočetný prvek, který není prezentován na rovině faktů (není faktem z řady ostatních). Čistý signifikant sebe sama, který přesto neexistuje někde mimo svět jako platónská idea, nýbrž prodlévá ve své událostní mnohosti. Hlavní věcí je, že z hlediska situace samé (řady faktů, rysů, jevů) se nedá rozhodnout, zda událost náleží ke svému místu v situaci.[7. Tamtéž, s. 178nn.] Badiou pak událost neomezuje pouze na politiku, nýbrž rozlišuje celkem čtyři druhy událostí: událost politickou, uměleckou, vědeckou a událost lásky. Nyní se dostáváme k Badiouovu pojetí subjektu. Stěžejním bodem je nerozhodnutelnost události. Není tu žádná procedura, která by rozhodla o přítomnosti události. Proto následuje zavedení axiomu volby a intervence. Ta se vyznačuje tím, že v určité mnohosti rozpoznává událost a dává jí jméno. Je to procedura, která vyvolává odstup od situace. Jenže procedura rozpoznání a pojmenování ještě nestačí k tomu, aby individuum zůstalo spjato s událostí. Je tu další procedura, nazvaná jako věrnost. Možná překvapivě tkví v pátrání po tom, která mnohost ve spojení s událostí je a která není. To je tzv. operátor věrnosti. Věrnost je pátrání po následcích události, jejich vyčleňování ze situace a vytváření proti-stavu na základě započítávání mnohostí jako jedna ve vztahu k události. To se nazývá jako generická procedura. Tato procedura vede k novému poznání dané situace, v níž se objevuje to, co v ní prezentováno nebylo. Událost je
v tomto ohledu obecnou pravdou situace. Je to pravda-událost. Je mnoho situací a mnoho pravd, ale v každé situaci je jenom jedna pravda. Pak už přichází subjekt. Subjekt není substance. V Badiouově teorii to znamená, že to není mnohost započítaná v určité situaci jako jedna. Není součástí řady faktů a poznatků spjatých s touto situací. Subjekt není ani prázdný bod, za jaký by jej označil Lacan nebo Žižek. Není to ani transcendentální Já, určitý způsob organizace zkušenosti. Subjekt však není ani invariantou prezentace, která tu je vždy, i když nenastala jeho podmínka, událost. Subjekt je vzácný. Subjekt se ustavuje procedurou či trajektorií, v níž se určité mnohosti na základě pátrání spojují s událostí a jiné od ní odpojují. Tak jako jsou čtyři druhy událostí, jsou i čtyři základní typy subjektů: subjekt politický, umělecký, vědecký a subjekt lásky. Procedura spojování s událostí se však nemůže opřít o samotnou událost. Ta nikdy jednoznačně neurčuje, co s ní spojeno je a co není. Subjekt existuje jednak jako věrnost události a jednak jako řada rozhodnutí v určité nahodilé konfiguraci okolností s tím, že tato rozhodnutí nejsou touto událostí předepsána.[8. Tamtéž, s. 393 nn.] Nemají žádnou jinou oporu než tento subjekt sám. Tato procedura spojuje s pravdou-událostí další mnohosti a tím ji dále produkuje. Pravda není uzavřená a konečná, nýbrž nekonečná. Její další rozvíjení vztažené k pátrání je neomezené. Pokud Badiouova pravda-událost něčím není, tak plným a čistě transcendentním Tělem, ahistorickým nebo antiudálostním tělem, jako je rasa nebo fundamentalistický Bůh, tedy obskurní pravdou, která se jeví jako něco daného, posvátného, nehybného.[9. Badiou, A., Logics of Worlds, s. 59.] Shrňme si, v čem tkví Badiouovo prolomení postmoderní situace. Badiou zavádí jiné chápání skutečnosti, než je to, které nalezneme u postmodernistických autorů a jež by se dalo označit jako spinozovské. V jeho ontologii má místo prázdno, prázdná místa, která nejsou začleněna do režimu společenské substance (daného způsobu řízení a spravování míst, funkcí, vztahů). Jejich úplné a trvalé ovládnutí, začlenění a znehybnění je principiálně nemožné, takže se dá říct, že žádný mocenský nebo ekonomický mechanismus nikdy neběží hladce. Např. o foucaultovských disciplinačních praktikách by pak platilo, že nejsou dostatečně účinné a že vyvolávají nezamýšlené vedlejší účinky, jež je narušují. Je tu prvek bránící tomu, aby se tyto mechanismy a praktiky plně prosadily a prostoupily všemi póry společenského těla. Stav-stát situace má v sobě bloudící prázdno, neprezentované mnohosti, které jsou následkem jeho způsobu začleňovánízapočítávání. Badiouova teorie subjektu vychází z existence prázdných bodů. Ty umožňují, aby se objevila událostní místa a pak i pravdy-události. Subjekt je umožněn pravdou-událostí: je to lokální zpřítomňování pravdy-události (množina konsekvencí události v přítomnosti). Subjekt není totéž co individuum. Jako subjekt nelze označit každé individuum, ale jenom to, které se stalo procesem zpřítomňování události, subjektem pravdy. Subjektem se však může stát kterékoli individuum na základě ničím negarantovaného rozhodnutí pro pravdu-událost. Subjekt je v tomto smyslu univerzální, není omezen na ty, kteří splňují nějaké podmínky, jako je příslušnost k určitému národu, rase, pohlaví, třídě, ani na ty, kteří mají jisté vzdělanostní nebo kulturní dispozice.[10. V tom Badiou překonává i omezení spjaté s koncepcemi, jež subjekt spojují s určitým intelektuálním aktem, jako je sebereflexe vědomí. Ten vyžaduje jistý výcvik nebo kulturní zázemí, které není přístupné všem, a tak je sporné, zda je to akt univerzální. Když se Husserl zabýval otázkou, kdo přináleží k Evropě jako duchovnímu útvaru založeného na idealitě, napsal, že v duchovním smyslu k Evropě patří nepochybně britská dominia, Spojené
státy apod., ale nenáleží k ní Eskymáci nebo Indiáni jarmarečních menažérií či cikáni, kteří se neustále potulují Evropou. In Husserl, E., Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Přel. Oldřich Kuba. Praha, Academia 1996, s. 337.] Subjekt je lokální: totožný s procedurou spojování lokálních mnohostí s událostí, a zároveň univerzální: není ustaven ničím z jeho lokálního místa, prostředím, okolním světem, ba ani třídou, nýbrž jenom věrností k pravděudálosti, která je v zásadě přístupná všem. Otazníky Tím vším se Badiou dostává mimo postmoderní situaci na dosud bezejmenné území. Při tomto průlomu se nicméně vyjevilo několik obtíží. Peter Hallward, autor zatím největší monografie o Badiouově teorii subjektu,[11. Hallward, P., Badiou. A Subject to Truth. Minneapolis-London, University of Minnesota Press 2003.] je vyjadřuje takto. První obtíží je, jaký vztah vládne mezi subjektem jako procedurou pravdy a socio-historickou situací v její složitosti a neprůhlednosti. Subjekt se odečítá ze situace a napojuje se na pravdu-událost. Když pátrá po mnohostech, které lze spojit s událostí, pohlíží na mnohosti jako na něco nesoudržného, neboť vlivem události ztratila situace svou soudržnost, a rozpadá se i její započítávání. Mnohosti tak vystupují jako čisté mnohosti. Novou soudržnost nabývají až tím, že se navážou na událost, a tím se znovu započítají jako jedno. Jak říká Hallward, jejich objektivní bytí (jejich soudržnost daná tím, že jsou jednotkou) je neodlišitelné od subjektivního myšlení (procedury jejich započítání ve vztahu k události). Procedura pravdy, pátrání po událostních a neudálostních mnohostech, se ustavuje pouze samotnou událostí. Objekty pátrání, jejich zvláštní charakter a vzájemné vztahy nijak neovlivňují průběh procedury pravdy. Jinak řečeno, Badiouova množinová teorie brání dialektickému zprostředkování mezi subjektem a objektem.[12. Tamtéž, s. 288.] Hallward potom dokládá, že mnohé Badiouovy pojmy mají autoreferenční, ba absolutistickou povahu. Navázání subjektu na událost a jeho odečtení z tkáně socio-historické situace zabraňuje tomu, aby subjekt rozvíjel svou individuaci. Je-li subjekt vyčleněn ze situace tím způsobem, že na ní nezávisí (daná situace nehraje roli při jeho ustavení, ani jeho další existenci), pak neprobíhá interakce se situací (s okruhem objektů, druhých lidí, ekonomických a sociálních vztahů), která utváří individuální charakter subjektu. Mezi individuem, jednotkou situace, a subjektem jako procedurou události zeje propast. Je zde i druhá obtíž, kterou Hallward nepojmenovává. Jestliže subjekt existuje pouze ve vztahu k události, a je tu situace, v níž nejsou žádné stopy události, ba ani událostní místa (to Badiouova teorie připouští), pak se subjekt neobjevuje. Jsou tedy situace, ve kterých existují pouze individua, ale ne subjekty. Otázka je, zda právě dnešní situace není bez události a subjekt není projektem, který se dá uskutečnit až v budoucnosti. Než přijde událost, je nám souzeno být pouze individui. Jak být subjektem v situaci bez události? A nakonec třetí otazník. Pokud nastane událost, není tu do té míry, do jaké ji rozpoznávají individua a stávají se subjekty? Tak co je tu první? Není to tak, že událost je v tomto smyslu podmíněna subjektem? Že subjekt je schopnost rozpoznat v dané situaci událost? Není v události ona zdvojená reflexivita, která se projevuje u Lacanova pojetí touhy jako touhy Druhého? Nezávisí událost na tom, že je tu něco (subjekt), který rozpoznává, že na ní závisí?