Mendelova univerzita v Brně

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav účetnictví a daní Ekologické daně a jejich dopady v ČR a v dalších zemích EU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Ing. Petr DAVID, Ph.D. Autor: Bc. Darina JUSTOVÁ Brno 2010

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Ekologické daně a jejich dopady v ČR a v dalších zemích EU vypracovala samostatně pod vedením Ing. Petra Davida, Ph.D. a v seznamu literatury uvedla všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 20. května 2010 podpis autora 3

Touto cestou bych chtěla poděkovat panu Ing. Petru Davidovi, Ph.D. za jeho odborné vedení práce, cenné připomínky a rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. 4

ABSTRAKT JUSTOVÁ, D. Ekologické daně a jejich dopady v ČR a v dalších zemích EU. Diplomová práce. Brno, 2010. 91 s. Diplomová práce se zabývá dopady zavedení ekologických daní, resp. daně z elektřiny na ekonomické subjekty podniky a domácnosti, jako na konečného spotřebitele v České republice a ve Velké Británii. Jelikož se zavedení daně projevilo mimo jiné v ceně elektřiny, východiskem práce je porovnání ceny elektřiny v roce zavedení daně a v roce předchozím. Je zde posuzován podíl daně na ceně elektřiny a podíl daně na meziročním zvýšení ceny. V práci je současně je hodnoceno, jestli zavedení daně z elektřiny ovlivnilo její spotřebu. Práce se také zaměřuje na průběh a realizaci ekologické daňové reformy v zemích Evropské unie, kde již byly daně implementovány, resp. kde již ekologická daňová reforma proběhla. V současnosti jsou již součástí daňového systému každé země určité daně s ekologickými aspekty či nástroje ochrany životního prostředí. Klíčová slova: Ekologické daně, ekologická daňová reforma, výnosová neutralita, elektrická energie, daňová incidence. ABSTRACT JUSTOVÁ, D. Environmental taxes and its impacts in the Czech Republic and in the another countries in the EU. Diploma Thesis. Brno, 2010. 91 p. This diploma thesis deals with impacts of implementation of environmental taxes, primarily electricity tax on economic subjects enterprises and households as on final consumers in the Czech Republic and in the United Kingdom. Because tax implementation resulted in i.a. increase in electricity price, basis of this Thesis is a comparison electricity price in the year of tax implementation and in the previous year. Share of tax on electricity price and share of tax on rise in prices are under discussion. At the same time it is evaluated if implementation of electricity tax influenced the electricity consumption. This Thesis deals also the realisation and the course of ecological tax reform in the coutries of European Union, where taxes have been already implemented or where ecological tax reform has been already realized. Presently, the Taxes with ecological aspects or instruments of environment protection are part of tax system in many countries. Key words: Environmental taxes, ecological tax reform, neutrality of gain, electric energy, tax incidence. 5

OBSAH 1 ÚVOD...8 2 CÍL PRÁCE...10 3 METODIKA...12 4 POJETÍ EKOLOGICKÝCH DANÍ...14 4.1 Daně jako ekonomický nástroj k ochraně životního prostředí...15 4.2 Definice a klasifikace ekologických daní...17 4.2.1 Druhy ekologických daní...18 4.2.2 Ekologické daně podle předmětu...20 4.2.3 Ekologické daně podle techniky zdanění...20 4.2.4 Ekologické daně podle cílů...21 4.3 Vybraná zákonná ustanovení daně z elektřiny...21 4.4 Ekologická daňová reforma...22 4.4.1 Princip znečišťovatel platí...23 4.4.2 EDR v České republice...24 5 EKOLOGICKÉ DANĚ A EDR V ZEMÍCH EU...26 5.1 První vlna zavádění EDR v zemích EU...27 5.2 Druhá vlna zavádění EDR v zemích EU...28 5.3 EDR v zemích EU po roce 2001...30 5.3.1 Směrnice 2003/96/EC a její výklad...30 5.4 Komunitární systém EU...31 5.4.1 Harmonizace daňových systémů jednotlivých zemí EU...32 5.5 Sazby daní z elektřiny v EU...33 6 DOPADY ZAVEDENÍ DANĚ Z ELEKTŘINY...36 6.1 Dopady zavedení ekologické daně v České republice...36 6.1.1 Tvorba, výše a vývoj sazeb ekologických daní v České republice...37 6.1.2 Ceny elektřiny v České republice...41 6.1.3 Faktory ovlivňující cenu elektřiny...42 6.1.4 Přímý dopad ekologické daně z elektřiny...47 6.1.4.1 Domácnosti...48 6.1.4.2 Podnikatelé...52 6.1.4.3 Podíl ceny uhlí jako nejpoužívanějšího paliva na ceně elektřiny...56 6

6.1.4.4 Dopad daně z elektřiny na její spotřebu... 58 6.2 Dopady zavedení ekologické daně ve Velké Británii...59 6.2.1 Ekologické daně ve Velké Británii... 59 6.2.2 Ceny elektřiny ve Velké Británii... 60 6.2.3 Vliv cen zdrojů elektřiny na její cenu... 61 6.2.4 Přímý dopad ekologické daně z elektřiny... 63 6.2.4.1 Domácnosti... 63 6.2.4.2 Podnikatelé... 64 6.2.4.3 Dopad daně z elektřiny na její spotřebu... 65 6.3 Srovnání dopadu daně z elektřiny v ČR a ve Velké Británii... 67 7 DISKUSE A ZÁVĚR...70 8 DOPORUČENÍ...75 9 LITERATURA...79 10 PŘÍLOHY...84 11 SEZNAM TABULEK...90 12 SEZNAM GRAFŮ...91 7

1 ÚVOD Téma ochrany životního prostředí je čím dál více aktuální a dostává se mu mnohem více pozornosti, než tomu bylo v předchozích obdobích, a to také v oblastech, které s ekologií mají velmi málo společného. V oblasti daňové teorie je možné pozorovat značné úsilí o zvýšení důrazu na ekologické působení daní. Začátkem osmdesátých let 20. století se objevily první úvahy o využití daně jako prostředku na ochranu životního prostředí. Postupně tak začaly země Evropské unie ve větší míře zavádět do daňových systémů tzv. ekologické daně. Mezi první země, jejichž vlády začaly realizovat ekologické daňové reformy, jejichž cílem bylo snížit produkci emisí CO2, patřilo Finsko, Švédsko, Dánsko. Další snahy zavést energetické daně plošně v rámci EU však zůstaly až do roku 2003 bez většího úspěchu. V tomto roce byla, po šesti letech rozhovorů, ministry financí členských zemí Evropské unie schválena a přijata Směrnice 2003/96/ES o zdanění energetických produktů a elektřiny. Direktiva rozšířila dosavadní harmonizaci minerálních olejů na další energetické produkty, včetně uhlí, zemního plynu a elektrické energie. Současně došlo ke zvýšení minimálních daňových sazeb minerálních olejů. V České republice se o ekologické daňové reformě jako legislativním úkolu vlády začalo poprvé hovořit v 2. pol. devadesátých let 20. stol. Ministerstvu financí a Ministerstvu životního prostředí ukládal legislativní plán vlády vytvořit a předložit do konce roku 1999 Návrh věcného záměru zákona o ekologických daních. Návrh byl předložen, nicméně odmítnut z toho důvodu, že chyběla dostatečná kompenzace pro nízkopříjmové skupiny domácností a zemědělce. Tento úkol byl v roce 2000 změněn na požadavek vypracovat Návrh koncepce postupné ekologizace daňové soustavy, který měl tedy spíše obecnější podobu. Koncepce staví na předpokladu možných zásahů státu ekonomickými nástroji ve snaze o zlepšení stavu životního prostředí. Zvýšené zdanění zavedením ekologických daní předpokládá kompenzaci poklesem daní z příjmů a povinných příspěvků na sociální zabezpečení. V letech 1999 2003 došlo k podstatným změnám národní legislativy v rámci ochrany životního prostředí, což souviselo s přípravami České republiky na členství v Evropské unii. Těmito změnami byla postupně do národního práva implementována evropská legislativa (Acquis Communautaire). Klíčovým momentem zavedení EDR se pro Českou republiku vstal její vstup do EU, jímž se Směrnice Rady 2003/96/ES stala závaznou. České republice tím vznikla povinnost zavést ekologické daně do daňového systému. Protože však Česká republika nebyla v té době dostatečně připravená, vyjednala si odklad pro implementaci této směrnice do konce roku 2007. Na základě tohoto odkladu pro ni platilo částečné nebo úplné osvobození od daně ze zemního plynu, elektřiny a pevných paliv. Mezi roky 2004 2006 byl vytvořen Ministerstvem životního prostředí velice podrobný návrh Ekologické daňové reformy, jež byl komentován Ministerstvem financí. Návrh byl na základě kompromisu na konci roku 2006 předložen vládě. Dne 1. 1. 2008 vstoupil v platnost zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizace veřejných rozpočtů ( Ekologické daně ) a současně s tím vznikla Ekologická daňová reforma. 8

Ekologické daně jsou velmi účinné nástroje, které umožňují tzv. internalizaci externalit. Tím se má na mysli zahrnutí škody, kterou způsobuje lidská činnost životnímu prostředí, do cen produkce. Producenti, kteří vyrábějí ekologicky závadné statky, dosahují v prostředí volného trhu (neregulovaného) mnohem větších zisků než jejich konkurenti, jež mají náklady zvýšené o prostředky vynaložené na snížení emisí. Důvodem je skutečnost, že v případě neregulovaného trhu nejsou externality započteny do ceny výrobků a třetí straně nejsou její ztráty plně kompenzovány, tzn. že produkty výrobců na volném trhu dosahují nižších cen a jsou tak mnohem více preferovány před ostatními. V tomto případě dojde k nárůstu podílu výrobků, jejichž výroba nebo spotřeba zatěžuje životní prostředí. Nejlepším výsledkem působení vládních nařízení je situace, v praxi však těžko dosažitelná, kdy by výrobce musel ke svým nákladům připočíst také náklady státu na odstranění negativních externalit, které způsobí svojí činností. V praxi však jednotlivé změny ukazatelů kvantity a kvality není možné finančně vyčíslit. Zakladatelem konceptu ekologických daní je Arthur Cecil Pigou (1877 1959). Za účelem efektivní alokace zdrojů a dosažení společenského blahobytu navrhl vyrovnání společenského a soukromého produktu, a to prostřednictvím daní a dotací. I přes velmi ostrou kritiku v 60. letech 20. století Pigouových státních intervencích ze strany M. Friedmana a dalších jsou v praxi tyto intervence realizovány. Aby daně k ochraně životního prostředí plnily požadavek tržních efektivity, měly by mít právě formu pigouovských daní, avšak zůstávají spíše teoretickým konceptem. U ekologických daní s prioritou zachování stávajícího celkového daňového zatížení může dojít ke dvojímu užitku těchto daní (tzv. teorie dvojích dividend). 9

2 CÍL PRÁCE Hlavním cílem předkládané práce je zjistit, porovnat a následně vyhodnotit dopady ekologických daní, a to po jejich implementaci do národních úprav zákonů, tudíž po jejich reálném zavedení. Cílem je stanovit dopady jednak na ekonomické subjekty, tj. podniky a průmysl a jednak také na konečného spotřebitele, tj. na domácnosti. Jelikož je práce dosti rozsáhlá, je zaměřena primárně na dopad daně z elektřiny. Zmíněné dopady jsou detailně kvantifikovány především ze zavedení daně z elektřiny v České republice a ve Velké Británii. V obou zemích je stanovení dopadu daně analyzováno z cenových rozdílů elektřiny v časově odpovídajícím období, tj. v roce zavedení daně a v roce předcházejícím zavedení. V České republice byla daň z elektřiny zavedena 1. 1. 2008 a ve Velké Británii 1. 4. 2001. Rozhodným obdobím pro stanovení dopadu daně je tedy 2007/2008 v případě České republiky, resp. 2000/2001 v případě Velké Británie. Pro určení dopadu daně v České republice je v práci vycházeno z cen celosvětově působící energetické společnosti E.ON. V případě Velké Británie je vycházeno z cen evropského statistického úřadu Eurostat, a to vzhledem k tomu, že daň z elektřiny zde byla zavedena téměř před deseti lety, a tudíž ceny elektřiny žádného dodavatele již nejsou dostupné. I když se práce prioritně týká těchto dvou zemí, cílem je také alespoň nastínit, jak ekologická daňová reforma, resp. zavedení ekologických daní probíhalo v dalších zemích Evropské unie a jaké sebou přineslo dopady. Podstatná část práce se odvíjí od ceny elektřiny. Proto je dále jejím cílem právě analýza ceny elektřiny. Nejedná se pouze o cenu, za kterou je elektřina dodávána koncovému zákazníkovi, ale důležitou úlohu zde hraje také cena elektřiny, za kterou ji sám dodavatel nakoupí na energetické burze. Cenu elektřiny ovlivňuje řada faktorů. Nicméně v této práci není možné stanovit a vyčíslit všechny faktory, jednak s ohledem na rozsah práce a jednak proto, že o výši některých faktorů je možné pouze spekulovat. Může jít například o obchodní tajemství, o výši marže obchodníků či z jiného podobného důvodu a takové informace zůstanou nedostupné. Proto je cílem poukázat pouze na ty nejdůležitější faktory, které jednoznačně cenu ovlivňují a které je možné alespoň za určitých předpokladů kvantifikovat. Na základě vymezení a vyčíslení těchto faktorů je možné určit, jestli právě zavedení daně z elektřiny mělo vliv na její cenu, nebo jestli se cena elektřiny změnila ze zcela jiných důvodů. K naplnění vytyčených cílů je nutné si stanovit jednotlivé dílčí cíle, z nichž je třeba vycházet. Jedním z dílčích cílů je sledování vývoje spotřeby elektřiny, a tak následně určit, zda zavedení daně z elektřiny ovlivnilo její spotřebu. Pro pochopení dané problematiky je nutné v práci objasnit základní pojmy, teoretické poznatky a předpoklady, z nichž je vycházeno a vysvětlit, proč a za jakým účelem došlo k zavedení ekologických daní. Důležitá je definice ekologických daní a jejich zařazení do klasifikace daní s ekologickými aspekty. Jedná se o dílčí cíl, nikterak obtížný, nicméně bez něj by práce byla neúplná. Daně jsou klasifikovány dle druhu, předmětu zdanění, techniky zdanění a podle cílů. Cílem je dostatečně vyložit pojem ekologická daňová reforma. Nejprve je třeba 10

charakterizovat, co je její podstatou, na jakých principech by měla fungovat, jaké jsou její cíle a za jakým účelem se ekologická daňová reforma začala realizovat. Jedním z nejdůležitějších principů reformy je výnosová neutralita, proto je tato zásada v práci častokrát zmíněna. V rámci ekologických daní se uplatňuje princip znečišťovatel platí, tudíž je cílem tento princip dostatečně objasnit. Bylo vytvořeno více návrhů Ekologické daňové reformy, které byly různě modifikovány, neboť v každém z nich se vyskytovaly určité nejasnosti, které nepřipouštěly přijetí návrhu. Také konečný návrh byl přijat na základě určitého kompromisu a s jistými výhradami, například ohledně výše a vývoje sazeb daně z elektřiny. Proto je cílem dále formulovat potřebná doporučení či opatření vývoje v této daňové oblasti. 11

3 METODIKA Pojem metodika představuje obecně pracovní postup, metodu nebo nauku o metodě. Jedná se o postup, jak získat správné poznatky. Metodicky se zabýváme určitou oblastí vědy, pokud ji prozkoumáváme dle plánu, vypracujeme její jednotlivé členění, uspořádáme dílčí poznatky, logicky je spojíme a učiníme nahlédnutelnými. Diplomová práce je zpracována běžnými metodami, jenž se využívají při tvorbě odborných publikací. Práce není rozdělena na část teoretickou a část praktickou, je však dosti zřejmé, co představuje teoretický okruh a co vlastní práce. V teoretické části je použita především odborná literatura, odborné internetové zdroje a daňové zákony. Pro tuto část je tudíž použita primárně metoda deskripce nebo-li popis. Prostřednictvím této metody je vysvětleno a popsáno mnoho základních pojmů potřebných pro pochopení celé problematiky (např. co jsou ekologické daně a jejich podstata a další). V případě ekologické daňové reformy byla převážně využita metoda deskripce, nicméně popis realizace této reformy v ostatních zemích EU vychází spíše ze zkušeností a empirických poznatků. Pomocí metody deskripce je dosaženo některých dílčích cílů vysvětlení EDR, definice ekologických daní apod. Deskripce je průběžně užita v celé práci. Hlavního cíle práce bude dosaženo především prostřednictvím zpracování údajů získaných z odborných internetových zdrojů, z databází ministerstev a z databází a zdrojů Evropské unie. Pro zjištění dopadu daně z elektřiny je provedena analýza ceny elektřiny v roce zavedení daně z elektřiny a v roce předchozím. V České republice byla daň zavedena 1. 1. 2008, sledovaným obdobím je tedy 2007/2008. Ve Velké Británii došlo k zavedení daně 1. 4. 2001, sledovaným obdobím je tak 2000/2001. Protože hlavní cíl práce vychází z ceny elektřiny, jsou velice důležitým podkladem pro jeho dosažení ceníky energetické společnosti. Pro kvantifikaci dopadu daně z elektřiny v České republice je v práci vycházeno z cen celosvětově působící energetické společnosti E.ON. Pro určení dopadu daně ve Velké Británii jsou využity ceny uváděné evropským statistickým úřadem Eurostat. V této části práce je pro zjištění dopadu daně z elektřiny a její promítnutí v cenách elektřiny a následně ve spotřebě elektřiny použita, již několikrát zmíněná, metoda analýzy. Analýza znamená rozbor, metodu zkoumání složitějších skutečností rozkladem na jednodušší. Používá se, pokud je cílem dospět k jistým výsledkům na základě detailního poznání podrobností. Analýza hraje v závěrečné práci velice důležitou roli a je průběžně uplatněna v celé práci - při identifikaci faktorů, jenž mají vliv na cenu elektřiny, při určení, zda zavedení daně z elektřiny odpovídá svému účelu, při rozboru jednotlivých návrhů ekologické daňové reformy. Analýza je v práci využita i v různých výpočtech: při převodu na jinou měnu pomocí měnového kurzu, při zjišťování, jak se změnila cena a spotřeba elektřiny a ostatních faktorů, resp. o kolik atd. Při srovnávání dosažených výsledků pro Českou republiku a Velkou Británii je užita metoda komparace. Tato metoda je dále využita při porovnávání cen elektřiny mezi sledovanými obdobími a následně při sledování vývoje spotřeby 12

elektřiny a tím srovnávání spotřeby v daném období. Srovnání cen a spotřeby se děje jak v rámci domácností, tak také v rámci podniků a průmyslu. Důvodem výběru Velké Británie je skutečnost, vzhledem k tomu, že podstatná část práce se odvíjí od ceny elektřiny, že Velká Británie patří mezi první země, jenž začaly svůj trh s elektřinou liberalizovat. Liberalizace trhu s elektřinou, tedy otevření se trhu, ve Velké Británii se začala realizovat o osm let dříve (1994) než v České republice a plně byla dokončena o tři roky dříve, než v České republice začala (2002). Před liberalizací trhu byla výsledná cena dodávky elektřiny stanovena zákazníkovi Energetickým regulačním úřadem. Liberalizací trhu se zákazník stává oprávněným a vzniká mu právo zvolit si svého dodavatele silové elektřiny a vybrat si pro něj nejvhodnější produkt. Regulovaná je jen část ceny (za distribuci). Tudíž zákazník může částečně ovlivnit výši ceny dodávky elektřiny. Zatímco se Velká Británie postupně otevírala energetickému trhu, v České republice ještě stále byla energetika monopolní. Světový trendem se tak stala konkurence, díky níž ceny elektřiny ve Velké Británii byly pod tlakem. Proto Velká Británie patří k zemím s nižšími cenami elektřiny a naopak díky mnohem pozdější liberalizaci trhu s elektřinou patří Česká republika k zemím s nadprůměrnou cenou elektřiny. Metoda predikce se použije při stanovení vývoje spotřeby elektřiny. Zjištěnými výsledky se zabývá podrobně diskuse a závěr práce, v jejichž rámci je uplatněna metoda syntézy, která spojuje jednotlivé části, poznatky a výsledky z analýzy do úplného celku. Pomocí indukce se dospělo k dosaženým výsledkům a obecně platným závěrům, které jsou shrnuty v závěrečné části práce. Kompletní seznam použitých zdrojů je uveden v kapitole Literatura. Při zpracování diplomové práce bylo vycházeno také ze znalostí, jež byly nabyty za dobu studia. Zadání diplomové práce bylo vyhotoveno v dubnu 2009. Práce byla zpracována v průběhu následujícího akademického roku. Termín odevzdání práce je květen 2010. 13

4 POJETÍ EKOLOGICKÝCH DANÍ V zemích Evropy se od devadesátých let 20. století začaly postupně ve vetší míře zavádět tzv. ekologické daně. Jejich cílem je snížit produkci emisí oxidu uhličitého (CO2). Nicméně další úsilí uvalit daně plošně v rámci celé Evropské unie (dále jen EU ) byly většinou bezúspěšné, a to až do roku 2003 než došlo k přijetí Směrnice 2003/96/ES (dále jen směrnice ES ) o zdanění energetických produktů a elektřiny. Ekologické daně (daň z elektřiny, zemního plyn a některých dalších plynů a pevných paliv) jsou nástroje, které umožňují tzv. internalizaci externalit, která je současně jejich hlavním úkolem. Internalizací se rozumí zahrnutí škody způsobené lidskou činností na životním prostředí do cen produkce. Touto škodou negativní externalitou je znečištění, jehož odstranění něco stojí. Výrobci ani spotřebitelé znečišťujících výrobků nemusí tyto náklady na trhu nést, proto se vyrábí více těchto výrobků a za nižší ceny. Proto je třeba tyto škody zahrnout do cen výrobků. Tato skutečnost je znázorněna v následujícím grafu 1 (Kubátová, 2006). Graf 1: Nápravná ekologická daň Zdroj: Kubátová (2006) Před zdaněním jsou náklady pro výrobce zachyceny křivkou nabídky Sp (nabídková křivka konkrétního výrobce, soukromé náklady), poptávková křivka je D. Vyrábí se Q1 jednotek zboží za cenu P1. Nechť celkové náklady společnosti včetně nákladů na odstranění externalit jsou vyjádřeny křivkou Ss (společenské náklady), neboť ekologicky závadná výroba komodity představuje značnou zátěž pro životní prostředí. Efektivní alokaci zdrojů by odpovídala výroba o velikost Q2 za cenu P2. Daň uložená výrobci o velikosti t za každou jednotku zboží může tuto alokaci zajistit. Před zdaněním existovala neefektivita o velikosti ABC, křivka mezních společenských nákladů leží v této oblasti nad křivkou mezních užitků. Snížením výroby se tato neefektivita odstranila (Kubátová, 2006). Co se týče konstrukce daní na ekologicky závadné produkty, snahou je dosažení nadměrného daňového břemene, neboť cílem je omezit negativní 14

externality. Přínosem je tedy opačný cíl než u konstrukce běžných daní. Při konstrukci ekologických daní je velice důležité důsledně určit předmět zdanění, na něm závisí zdaňovací metoda. Podstatné je rozlišit hlavně mezi spotřebitelskými výrobky, u nichž je třeba zdaňovat jejich nabývání (koupi) a opotřebitelnými, u kterých je třeba zdaňovat jejich užívání (držbu). Ekologická daň ze spotřebitelských výrobků je zahrnuta v jejich ceně jde o nepřímou daň, podstatou je spotřeba výrobku. Naopak daň z opotřebitelných výrobků nevstupuje do jejich ceny, je vybírána na dobu užívání výrobku jde o přímou daň. Jsou navrhovány dvě možnosti konstrukce daní. Škodí-li podnik při výrobě ekologicky nezávadného výrobku ŽP, jsou navrženy sankce nebo daně v podobě přímých daní. U ekologicky závadného produktu by se v případě škodlivosti z titulu spotřeby uplatnila nepřímá ekologická daň a v případě škodlivosti z titulu držby daň dle doby jeho životnosti (Široký, 2008). 4.1 Daně jako ekonomický nástroj k ochraně životního prostředí Jak uvádí Mezřický (1996), ochranu životního prostředí (dále jen ŽP ) v rámci podnikového okruhu zabezpečují nástroje ekologické politiky - přímá regulace a ekonomické nástroje. Současným trendem ve vyspělých zemích je rozvoj smíšeného systému v Evropě již neexistuje země, v níž by platily jen ekonomické nástroje plně nahrazující regulaci. Nejvíce opatření náleží do přímé regulace, jejímž charakteristickým rysem je, že znečišťovatel nemá volbu. Pokud nesplní podmínky, je vystaven sankcím. Prostřednictvím zákazů a příkazů je tak spolehlivě a rychle dosaženo ekologicky šetrného jednání. Nicméně regulace je statická, náročná na informace a kontrolu a není dosaženo nejvyšší možné hospodárnosti, proto je v současnosti stále více doplňována systémem ekonomických nástrojů. Široký (2008) uvádí, že mikroekonomické působení vlády na ekonomické subjekty ve snaze o jejich ekologičtější chování může mít v podstatě dvojí formu. Vláda může uvalovat na ekologicky škodlivé výroby či výrobky přirážku k jejich ceně, a to ve formě sankcí, úplat, přirážek či zvýšení daně (tj. nástroje negativní stimulace, finančně zatěžují ekologicky negativní aktivity); opačným případem je poskytování dotací výrobcům, kteří ekologické zásady dodržují (tj. nástroje pozitivní stimulace, zvýhodňují ekologicky šetrné chování). Pokud je však cílovým řešením stav, kdy se naprostá většina ekonomických subjektů bude chovat ekologicky, je zřejmé, že s postupem času by objem dotací rostl a finanční prostředky požadované na tyto dotace by neúměrně zatěžovaly státní rozpočet. I z tohoto důvodu by hlavním nástrojem vlády na ovlivňování chování subjektů v oblasti ochrany ŽP měla být negativní stimulace. Ve snaze co nejméně narušit tržní mechanismus by měly být upřednostňovány daňové nástroje. Ekologické daně by měly být jednotné pro celou ekonomiku, a tím do značné míry i neutrální. Jestliže použijeme metodiku OECD, která klasifikuje ekonomické nástroje ochrany ŽP do pěti skupin (viz graf 2), lze daně využít k ekologickým účelům v zásadě dvěma způsoby. Může se jednat o: - daňové zvýhodnění (daňové úlevy), - daňové znevýhodnění (ekologické daně). 15

Oba přístupy lze kombinovat. Každý má své klady a zápory. Daňové zvýhodnění představuje vždy snížení vládních příjmů, resp. zvýšení vládních výdajů, jedná se o zvláštní formu dotace. Může nabývat různých podob a může být poskytnuto buď v průběhu stanovení daně (osvobození od daně, uznání určitých výdajů za daňové, slevy na dani) nebo během výběru daně (prominutí daně, snížení daně). Daňové znevýhodnění je již samotou daní k ochraně ŽP. Výše zmíněné způsoby však nevedou ke stejnému výsledku. V případě daní je vyměřovací základ stanoven jako množství emitovaných škodlivin, v případě daňových úlev je vyměřovacím základem snížení množství emisí. Paušální snížení daňového zatížení však neodpovídá koncepci Pigouovy daně a pouze omezeně ovlivňuje chování ekonomických subjektů. Dle Mezřického (1996) ekonomického nástroje obecně stimulují ke snížení úrovně znečištění, vytvářejí tlak na rozvoj ekologicky šetrných technologií, představují dodatečný zdroj finančních prostředků na ochranu ŽP. Jelikož dříve byly sazby poplatků velice nízké, plnění prvních dvou funkcí bylo málo úspěšné, proto ke zvýšení sazeb poplatků a daní. Ekonomické nástroje jsou považovány za vhodnější nástroj než přímá regulace, hlavně pokud převažuje důraz na prevenci a pokud není přímá regulace realizovatelná. Poplatky jsou velmi rozšířeným nástrojem ekologické politiky. Představují cenu, kterou platí znečišťovatel za využívání některé z funkcí přírodního prostředí. Jako nákladový faktor vstupují do kalkulací znečišťovatelů a tímto způsobem internalizují externality. Je využíváno několik typů poplatků: poplatky za znečišťování ŽP, za využívání přírodních zdrojů, uživatelské poplatky a další (Mezřický, 1996). Mezi ekonomické nástroje ochrany ŽP patří mimo jiné také obchodovatelná emisní povolení, jenž patří k tzv. tržně orientovaných ekonomickým nástrojům. Jsou typické horizontálními tržními vztahy mezi sebou je navazují jednotliví znečišťovatelé s cílem minimalizovat výdaje nutné k dosažení stanovené kvality ŽP. Pro určitou oblast je vymezen maximálně přípustný rozsah znečištění, který je rozdělen dle určitého pravidla mezi znečišťovatele, kteří v oblasti působí, a to ve formě povolení, se kterými lze obchodovat. Celkový rozsah znečištění může být postupně snižován. Znečišťovatelé se rozhodnou jaké náklady vynaloží na snížení znečišťování. Pokud se dostanou pod objem emisí, který je jim přidělen, mohou tento rozdíl na trhu prodat jiným znečišťovatelům, kteří naopak zvolí opačnou (pro ně optimální) variantu překročí přidělený limit nákupem odpovídajícího množství znečištění (Moldan, 1997). 16

Graf 2: Místo daní v soustavě ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí Zdroj: Široký (2008) Dle Mezřického (1996) je hlavním smyslem využití nástrojů daňové politiky ve vztahu k ŽP zvýhodnit daňové poplatníky, kteří vyvíjejí aktivity, jenž významně přispívají ke snížení znečištění. Důkladné řešení problematiky ochrany ŽP obsahuje návrh EDR, jejímž základním principem je postupné zdanění ekologicky náročných vstupů do ekonomiky doprovázené snížením plošných daní tak, aby byla zachována výnosová neutralita. Distributivní dopad mají téměř všechna opatření ekologické politiky. Nicméně je třeba věnovat zvlášť pozornost dopadu právě ekologických daní především jaký dopad mají ekologické daně na příjmy domácností a dále dopadu emisních poplatků jaký dopad mají tyto poplatky na rentabilitu jednotlivých průmyslových odvětví. Oba nástroje (ekologické daně a emisní poplatky) vytváří navíc dodatečné zdroje pro financování ochrany ŽP. Dopad ekologické daně z energie a paliv negativně pocítí hlavně nízkopříjmové domácnosti, rodiny s malými dětmi, důchodci. Podíl daní na celkových výdajích těchto skupin obyvatelstva je podstatně vyšší než u dobře situovaných rodin daň je stejná jak pro nízkopříjmové domácnosti tak, pro lépe finančně zabezpečené (Moldan, 1997). 4.2 Definice a klasifikace ekologických daní U definice ekologické daně existuje mezi autory nejednotnost. Kubátová (2006) uvádí dva hlavní přístupy. Dle prvního přístupu se jako ekologické daně chápou takové platby do veřejných rozpočtů, při jejichž zavedení nebo zvýšení se očekává pozitivní vliv na ŽP. Tento přístup akcentuje důvod zavedení daně. 17

Environmentální může tedy v krajním případě být i taková daň, která ve skutečnosti nesnížila produkci škodlivin. Druhý přístup definuje ekologickou daň jako takovou, při jejímž zavedení či zvýšení se projeví vliv na daňovou základnu, o níž se má za to, že představuje environmentálně škodlivou výrobu, spotřebu apod. Jedná se o definici z hlediska skutečného působení daně. Environmentální tudíž může být i daň, která byla zavedena s jiným úmyslem než prospět ŽP. Mezi takto definované ekologické daně patří například i vyšší sazby DPH na automobily, ale jen tehdy, pokud mají vliv na snížení počtu aut nebo omezení jejich provozu. Ekologické daně jsou součástí širší skupiny daní nápravných. Současné daňové systémy jsou navrženy tak, že téměř každá daň má nějaký ekologický dopad (Kubátová, 2006). OECD vymezuje ekologické daně jako povinné, neekvivalentní platby do veřejného rozpočtu uvalené na daňové základy považované za relevantní ve vztahu k ŽP. Klasifikace OECD řadí ekologické daně do skupiny 5000 Daně ze zboží a služeb. Tyto daně statisticky částečně splývají se skupinou daně z minerálních olejů. Také harmonizace ekologických daní v EU je z části propojena s harmonizací minerálních olejů (Kubátová, 2006). EUROSTAT definuje ekologické daně jako daně (resp. poplatky), jejichž daňovým (resp. poplatkovým) základem je fyzická jednotka něčeho, co má prokazatelný, specifický negativní vliv na ŽP. Do skupiny ekologických daní patří i poplatky jako povinné, návratné platby do veřejných rozpočtů nebo mimorozpočtových fondů, které mohou být chápané jako platby za určité služby. (Ščasný, 2002). Kubátová (2006) dělí ekologické daně podle druhů, předmětu zdanění, techniky zdanění, cílů. 4.2.1 Druhy ekologických daní Do daňových systémů jednotlivých států jsou ekologické daně zaváděny pozvolna. Existují daně s ekologickými aspekty a v určitých případech je možné za ekologické daně považovat také daně, jejichž výnos směřuje k financování ochrany ŽP. Environmentální daně lze dělit tak, jak ukazuje graf 3 (Široký, 2008). 18

Graf 3: Druhy ekologických daní dle Nellora Daně k ochraně životního prostředí Pigouvské daně Nepřímé ekologické daně Daně s neplánovaným ekologickým vlivem Účelové ekologické daně Zdroj: Široký (2008) Pigouviánské daně - ekologické daně se striktně drží teorie externalit a Pigouva návrhu na jejich odstranění. Jsou uloženy přímo na jednotku znečištění ŽP (CO2, SO2) v takové výši, aby vyrovnala mezní náklady firmy mezním společenským nákladům. Jejich grafickým znázorněním je výše uvedený graf 1, mezní užitky plynoucí z daně jsou shodné s mezními náklady výroby. Cílem daně je obnovení efektivity využitím internalizace externích efektů. Pigouviánská daň: - snižuje množství vyrobených škodlivých produktů (graf 1: snížení množství Q), - motivuje k technologiím snižujícím emise škodlivin. Přestože takto stanovené daně by byly z pohledu ekonomické teorie efektivní, problémem je, že není možné určit cenu znečištění (pigouviánská daň si klade za cíl zahrnout náklady na odstranění znečištění do ceny výrobku). Pak je obtížné správně daň nastavit. Dále je problém s měřením škodlivých emisí u zdroje znečištění. Jako příklad lze uvést, že je sice možné změřit množství kysličníku uhličitého vypouštěného komínem, ale je to velmi nákladné (Kubátová, 2006). Nepřímé ekologické daně - také vybírány za účelem ovlivnit ŽP. Nejsou však uvaleny přímo na škodlivou látku, ale na nějaký zástupný faktor, například na použití vstupů (nafta). Daně tedy zatěžují cenu statků, které jsou spojeny s ekologicky zatěžující výrobou. Jejich výhoda spočívá v porovnání s Pigouviánskými daněmi v tom, že při stanovení velikosti daně není nutné určit velikost ekologických škod, které jsou způsobeny spotřebou daného statku. Tento druh daní je tedy v praxi použitelný, neboť se nedaní vyprodukované škodliviny, nýbrž výrobky z emisí vzniklých. Tyto daně tedy budou fungovat přinejmenším tak efektivně (nebo možná i efektivněji) jako Pigouviánské daně, ale jen za předpokladu, že bude existovat jasná závislost mezi množství spotřebovaného statku a ekologickou škodou (Kubátová, 2006). Jinými slovy, jak uvádí Široký (2008), tržní efektivnost těchto daní bude stoupat, pokud se bude zvyšovat vzájemná vazba mezi spotřebovávanou komoditou a způsobenou zátěží. Daně s neplánovaným ekologickým dopadem (vlivem) nebyly primárně zavedené za účelem ochrany ŽP, při jejich sestavování nebylo v prvé řadě myšleno na ekologické dopady. Daně však mají ekologicky pozitivní vliv. Hlavní důvod jejich existence spočívá ve fiskální funkci a paradoxně mají ze všech ekologických daní nejvyšší výnosy. Můžeme do této skupiny daní zahrnout například daně 19

z minerálních olejů, v podstatě všechny akcízy, které by vedly ke snížené spotřebě a v důsledku toho i k menším výrobním nákladům nebo všeobecnou DPH, která svým zatížením snižuje spotřebu, a tím i produkci škodlivých látek (Kubátová, 2006). Široký (2008) dále uvádí jako druh ekologických daní také účelové ekologické daně. V tomto pojetí mohou být chápány všechny daně, pokud jejich výnos nebo aspoň část výnosu bude směřována na ekologické aktivity. Z hlediska ochrany ŽP by byly pigouovské daně optimální, avšak představují spíše jen teoretický koncept ekologických daní. Další tři typy daní je možné v praxi nalézt v daňových systémech většiny států. 4.2.2 Ekologické daně podle předmětu Kubátová (2006) ekologické daně třídí také podle toho, na jaký výrobek/službu jsou uloženy:» daně z motorových paliv. Motorová paliva podléhají dani z přidané hodnoty či jiným všeobecným spotřebním daním. Ve vyspělých zemích existují také zvláštní spotřební daně, jejichž výše je pro různé druhy výrobků rozdílná. Tyto daně patří mezi ekologickými daněmi k fiskálně nejdůležitějším.» daně z automobilů. Do této skupiny patří všeobecné spotřební daně při prodeji nových vozidel, roční silniční daně, daně související s vlastnictvím nebo používáním vozidla a zdanění firemních automobilů používaných pro soukromé účely.» daně z energetických surovin se uvalují na jiná než motorová paliva (uhlí, topné oleje, zemní plyn, elektrická energie apod.)» daň z emisí, poplatky za těžbu nerostných surovin, platby za využívání ŽP - význam těchto daní je v porovnání s ostatními stále malý. 4.2.3 Ekologické daně podle techniky zdanění» emisní daně a poplatky jsou uvaleny na znečišťující emise. Pro zavedení těchto daní je nutná dobrá měřitelnost emisí. Zavedení má přímý dopad na snížení škodlivých emisí.» výrobkové daně jsou uvalené na výrobky, s jejichž spotřebou, výrobou, použitím nebo likvidací je spojené znečištění ŽP. Na rozdíl od emisních daní mohly být tyto daně původně zavedené z jiných než environmentálních důvodů, např. redistribuční cíl, daň na luxusní statky apod. V konkrétní podobě se může jednat i o poplatky odváděné např. do mimorozpočtových fondů.» uživatelské poplatky za veřejné služby, jejichž důvodem zavedení je krytí nákladů na poskytování určitých služeb. Daně využívají hlavně místní autority na financování nákladů, např. na sběr a likvidaci odpadů.» administrativní poplatky za povolení vyrábět určitý produkt či užívat určitý technologický postup.» odčitatelné daňové položky - nejsou daní v pravém slova smyslu, jde o prvky daňových systémů, jejichž působení však podporuje investice do zařízení na ochranu ŽP, např. zrychlené odpisování, sleva na dani aj (Kubátová, 2006). 20

4.2.4 Ekologické daně podle cílů» účelové ekologické daně jsou zavedeny z důvodu zvýšení daňových výnosů, které slouží pro ekologické účely. Existuje pevná vazba mezi platbou daně a užitkem z ní plynoucím. Nelze však jednoznačně tvrdit, že je tato daň poplatkem za veřejnou službu. Je-li však použití daňových výnosů vázané na ekologické účely místo toho, aby se snížila jiná daň, roste celkové daňové zatížení (a také samozřejmě celkové veřejné výdaje). V současnosti je to považováno za negativní jev, protože cílem ekologické daňové reformy nemá být růst daní.» stimulační daně, jejichž cílem je ovlivňovat chování subjektů tak, aby v konečném důsledku došlo ke snížení produkce škodlivých látek a výrobků.» doplňkové ekologické daně jsou uloženy na produkty a aktivity bez blízkých substitutů. Sehrávají důležitou funkci v ekologické daňové reformě a mohou velmi přispět k přesunu daňového břemene z práce a kapitulu na statky zatěžující ŽP (Kubátová, 2006). 4.3 Vybraná zákonná ustanovení daně z elektřiny Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, obohatil české daňové právo o tři nové daně. Konkrétně se jedná o daň z elektřiny, zemního plynu a některých dalších plynů a pevných paliv. Plátcem daně z elektřiny je dodavatel, který na daňovém území dodal elektřinu konečnému spotřebiteli, přičemž dodavatelem se rozumí obchodník s elektřinou, výrobce podle energetického zákona a operátor trhu s elektřinou a konečným spotřebitelem se rozumí fyzická osoba (FO) nebo právnická osoba (PO), která není držitelem povolení k nabytí elektřiny bez daně. Dále plátcem daně dle zákona je provozovatel distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy, FO nebo PO, která použila elektřinu osvobozenou od daně k jiným účelům 1, než na které se osvobození vztahuje nebo FO nebo PO, která spotřebovala nezdaněnou elektřinu, s výjimkou elektřiny osvobozené od daně. Poplatníkem daně je konečný spotřebitel elektřiny. Konečný spotřebitel je zde definován jako PO nebo FO, která není držitelem povolení k nabytí elektřiny bez daně. Předmětem daně je elektřina uvedena pod kódem nomenklatury 2716. 2 Základem daně je množství elektřiny v MWh. Sazba daně činí 28,30 Kč/MWh a odpovídá minimální výši stanovené Směrnicí 2003/96/ES. Výše daně se vypočítá vynásobením základu daně sazbou daně. Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc. Plátce daně, kterému vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, je povinen předložit daňové přiznání a zaplatit daň do dvacátého pátého dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla. 1 Vztahuje se na použití elektřiny osvobozené od daně podle 8 odst. 2 např. elektřina určená k použití nebo použitá k mineralogickým postupům, při elektrolytických nebo metalurgických procesech, ke krytí ztrát v přenosové nebo distribuční soustavě apod. 2 Kódem nomenklatury se rozumí číselné označení výrobků uvedené v nařízení Rady o celní a statistické nomenklatuře a o Společném celním sazebníku, ve znění platném k 1. 1. 2002. 21

Od daně z elektřiny je osvobozena elektřina ekologicky šetrná3, vyrobená v dopravních prostředcích, pokud je tam spotřebována, vyrobená ze zdaněných výrobků, které jsou předmětem daně ze zemního plynu, daně z pevných paliv nebo spotřební daně, v zařízeních se jmenovitým elektrických výkonem do 2 MW. Dále je osvobozena elektřina určená k použití nebo použitá k technologickým účelům nezbytným pro výrobu elektřiny nebo kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, k udržení schopnosti vyrábět elektřinu, elektřina určená ke krytí ztrát v přenosové nebo distribuční soustavě, při provozování dráhy a drážní dopravy pro přepravu osob a věcí na dráze železniční, tramvajové a trolejbusové, při elektrolytických nebo metalurgických procesech nebo k mineralogickým postupům (Marková, 2010). 4.4 Ekologická daňová reforma Idea využít daňové soustavy jako nástroje politiky ŽP se objevila v 80. letech 20. století. Vyspělé státy se začaly intenzivně zabývat, jak čelit pokračujícímu znečišťování ŽP a stále se zvětšujícímu čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů. Současná prosperita průmyslově vyspělých států je založena na obrovské spotřebě energií a surovin. Poškozování ŽP, ke kterému při tom dochází, však výrazně přesahuje hranice států a stává se všudypřítomným celosvětovým jevem. Zájem se zaměřil na ekonomické nástroje. V 90. letech začalo diskutovat (někde též postupně realizovat) o využití daní jako nástrojů politiky ochrany ŽP. Východiskem bylo zavedení nových ekologických daní na fosilní paliva (uhlí, ropa, zemní plyn), na spotřebu vody a vybrané suroviny, na výrobky, které ŽP neúměrně zatěžují. Současně koncepce předpokládala snížení jiných daní v takové míře, aby výsledné daňové břemeno bylo nulové. Při spalováním fosilních paliv vznikají emise oxidu uhličitého (CO2), které vedou ke vzniku skleníkového efektu a následně k oteplování atmosféry. Oproti emisím SO2 (považováno již za vyřešený problém), představuje emise CO2 globální, nezvládnutý jev. Proto byly nové ekologické daně označovány jako CO2 daně nebo uhlíkové daně (Moldan, 1997). Kubátová (2006) uvádí, že ekologickou daňovou reformou (dále jen EDR ) se rozumí změna všech částí existujícího daňového systému, při které dochází k přesunu daňového břemene z práce a kapitálu na zdroje znečištění. Daně na emise, energii, nerostné suroviny a produkty znečišťující ŽP by měly být zvýšeny za současného snížení daní, které mají negativní vliv na práci a investice. 3 Jedná se o elektřinu vyrobenou z obnovitelných a druhotných zdrojů (OZE). K nejvýznamnějším OZE patří např.: elektřina pocházející ze sluneční energie (sluneční záření), větrné, nebo geotermální energie, vyrobená ve vodních elektrárnách, z biomasy a další způsoby získání elektřiny. OZE jsou schopné se obnovovat při postupném spotřebovávání. Výhodou OZE je jejich dostatečné množství (vzhledem k tomu, že se postupně obnovují), zatěžují ŽP mnohem méně, státy jsou méně závislé na dovozu paliv. Negativem však je vysoká cena elektřiny vyrobené z OZE a malé množství vzniklé energie. Potenciál využití OZE je obrovský, nicméně současný rozvoj příliš nedovoluje se spoléhat pouze na OZE. 22

Většina autorů se shoduje, že EDR má splnit tato kritéria: - přesun zdanění z práce a kapitálu na zdroje znečištění, - odstranění prvků daňového systému, které nepříznivě dopadají na ŽP, - zachování principu znečišťovatel platí, - výnosová neutralita. Podstatou EDR je tedy přesun ze zdanění lidské práce ke zdanění produktů, jejichž výroba/spotřeba a nebo obojí působí negativně na ŽP a lidské zdraví. EDR je výnosově neutrální operací, tzn. že ve svém důsledku nepovede ke zvýšení celkové daňové zátěže, nejedná se o zavádění dalších, nových daní, ale o komplexní řešení. Hlavní cíl EDR spočívá v tom, aby chování ekonomických subjektů vedlo ke snížení poškození životního prostředí a negativních dopadů na zdraví obyvatel. EDR představuje postupné zavádění různých typů ekologických daní. To znamená, že ne ve všech státech byly zavedeny stejné druhy ekologických daní. V případě České republiky došlo k zavedení daně z elektřiny, zemního plynu a pevných paliv. 4.4.1 Princip znečišťovatel platí EDR naplňuje princip znečišťovatel platí, podle kterého ten, kdo způsobí škodu na ŽP, má nést náklady, které vznikly v souvislosti se škodou či v souvislosti s kompenzací za škodu. Podstatou principu je tedy internalizace externalit zahrnutí negativních externalit do nákladů znečišťovatele a následně přenesení těchto nákladů na ty, kteří je výrobou/spotřebou způsobují. Podstatné je, že nejde jen o škody na soukromém majetku, ale i na veřejných statcích. Výrobci jsou tak nuceni k používání různých technologických inovací, k zavádění nejlepších dostupných technik, k úsporám energie mnohem účinněji než prostřednictvím direktivních nástrojů (Moldan, 1997). Účelem principu je zamezení veřejnému financování politiky ŽP, neboť tyto náklady by měli hradit sami znečišťovatelé, mohou-li být identifikováni. Tento princip odpovídá na otázky co představuje znečištění, kdo je znečišťovatel, kolik musí znečišťovatel zaplatit a komu musí zaplatit (Hrdinová, 2010). Moldan (1997) uvádí, že princip znečišťovatel platí byl zpočátku formulován jako ekonomický princip, postupně se však vyvíjí jako právně kodifikovaný princip. Pro jeho rozvoj jsou charakteristické následující kroky: 1972, 1974 princip přijat zeměmi OECD, ale je směrován pouze na úhradu environmentálních nákladů, které nejsou právně vynutitelné státní autoritou 1975, 1978 princip rozšířen i na oblast administrativních nákladů spojených s kontrolou znečišťování 1987 princip zakotven do Single European Act 1989 princip rozšířen i na oblast havarijních znečištění (nejen chronických znečištění, jak tomu bylo původně). Z veřejných prostředků by neměly být kryty ani náklady na prevenci a kontrolu, ani rizika ekologických havárií 23

1990 princip pojímán jako všeobecný princip environmentálního práva (Londýnská konvence o připravenosti na likvidaci ropného znečištění) 1991 země OECD poprvé akceptují princip, že by znečišťovatel měl hradit nejen náklady na prevenci a kontrolu, ale i náklady vyvolané poškozením ŽP 1992 princip zakotven do Maastrichtských dohod 4.4.2 EDR v České republice Zavedení EDR v České republice vychází z šesti obecných principů, které ve své práci Principy a harmonogram ekologické daňové reformy definuje Ministerstvo životního prostředí, 2006. Princip výnosové neutrality zabývající se využitím dodatečných výnosů je doplněn přímo o navrhovaná řešení Ministerstvem životního prostředí, 2005. Princip 1: Realizace EDR je postupná, bude probíhat ve třech fázích, a to až do roku 2015, resp. 2017. Cílem této postupné implementace EDR je poskytnout subjektům, jichž se reforma dotýká, dostatek času potřebného k tomu, aby se mohli dané reformě dostatečně přizpůsobit. Postupné zavádění tak dává prostor pro případné korekce velikosti daně. Na základě průběžného zhodnocení přínosu jednotlivých etap se budou provádět potřebné úpravy. Princip 2: EDR bude v každé své etapě výnosově neutrální, nikdy nepovede ke zvýšení daňové zátěže. Finálně tedy EDR nebude představovat žádné výnosy v podobě daňových příjmů navíc. Celá operace však nemusí být neutrální z pohledu příjmů jednotlivých sektorů a mezi jednotlivými skupinami domácností. Aby došlo k naplnění tohoto principu, jsou výnosy zvýšeného zdanění využity na snížení jiných daní - na snížení nákladů práce, aby tímto způsobem došlo k povzbuzení zaměstnanosti. Jsou navrhována dvě řešení využití výnosů: buď snížení nedaňových nákladů práce (povinné příspěvky na státní politiku zaměstnanosti placené jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli) nebo zvýšením nezdanitelného základu daně z příjmu fyzických osob. Princip 3: EDR je navržena takovým způsobem, aby z hlediska naplňování svých cílů byla účinná. Průběžné hodnocení je nedílnou součástí celého procesu EDR. Princip 4: Na domácnosti z nízkopříjmových skupin má zvýšené zdanění energie, elektřiny a užití motorových vozidel zvláště negativní dopady. Jediná výjimka při dodržení principu výnosové neutrality spočívá v zavedení kompenzačních opatření, jejichž cílem je zmírnit tyto negativní dopady. Z tohoto důvodu jsou předkládána tato opatření, jejichž podstatou je současný systém sociálního zabezpečení a daňový systém. Tato kompenzační opatření mohou být za dodržení principu výnosové neutrality zavedena v průběhu druhé a třetí fáze EDR. Princip 5: EDR bere v úvahu vyvolané transakční náklady. Současně odráží požadavek na minimální administrativní náklady zdanění. Se zavedením EDR vznikají další náklady spojené s administrací a správou daní. 24

Princip 6: V rámci EDR bude přihlíženo k národní bezpečnosti, ohled bude také brán na riziko dovozní závislosti u energetických surovin. Proti zavádění ekologických daní však existují i námitky. Kubátová (2006) považuje za nejvýznamnější, že ekologické daně zkreslují chování ekonomických subjektů. Odstranění neefektivní situace na jednom trhu, může způsobit vznik jiné neefektivní situace nebo externality na jiném trhu. Dále při nedokonalé mezinárodní daňové koordinaci může zavedení těchto daní v jedné zemi zhoršit konkurenční pozici výrobců na mezinárodní úrovni. Námitkou také je, že správně uložené ekologické daně minimalizují svůj daňový základ, a tím dochází k poklesu daňových příjmů. Opětovné zavedení vyššího zdanění přímými daněmi může být politicky nepřijatelné. Ekologické daně (jako většina nepřímých daní) mají regresivní dopad, zvyšují ceny některých základních výrobních faktorů a mohou tak vyvolat vznik inflace. Zároveň ne všechna odvětví budou růstem cen postižena stejně. Administrativní nástroje působí rychleji, ekologické daně jsou efektivnější v dlouhém období. Jiné tržní nástroje jsou efektivnější než ekologické daně, nejsou ale příliš ověřené v praxi. 25

5 EKOLOGICKÉ DANĚ A EDR V ZEMÍCH EU Nejvýznamnější překážkou schválení zavedení EDR ve státech EU je stále předpoklad jednohlasnosti při hlasování. První čin zavedení EDR spočíval v návrhu na daň z energií, který předložila v roce 1992 Evropská komise, avšak tento návrh nebyl schválen všemi členskými státy EU. V roce 1997 Evropská komise vytvořila nový mírnější návrh směrnice. 4 Tato směrnice představovala základ EDR na úrovni EU, avšak opět nedošlo ke schválení tohoto návrhu všemi členskými státy. Příjmově neutrální EDR tak byla postupně během 90. let zaváděna jednotlivě v řadě zemí EU (Ščasný, 2002). Teprve směrnice ES (Směrnice 2003/96/ES o zdanění energetických produktů a elektřiny) byla v roce 2003 schválena všemi členskými státy, čímž započal proces zavádění ekologických daní v celé EU. EDR se nerealizují jednorázově, neboť by to byl šok pro všechny subjekty v hospodářství. Tím, že je EDR zaváděna postupně v jednotlivých fázích, je umožněno subjektům se na chystané změny připravit a mají dostatek času na zajištění potřebných technologií. Ačkoliv dle směrnice ES mají všechny členské státy povinnost zavést do svých daňových systémů minimální sazby daně na pohonné hmoty, paliva a elektřinu, neznamená to ještě, že v nich EDR proběhla, neboť ta se uskutečňuje postupně v několika fázích. Často země zavede do svých daňových systémů povinně daně stanovené EU a další ozeleňování rozpočtů začne probíhat až časem, třeba i za několik let, což je mimo jiné také případ České republiky. Již dnes (2010) fiskální systémy všech členských států zahrnují ekologické daně. EDR již probíhá v mnoha zemích. V devadesátých letech ji zavedly některé země EU a Norsko. První reforma byla zavedena v roce 1990 ve Finsku. K zavádění v dalších zemích EU docházelo v následujících letech. Jednalo se o nové environmentální daně a pro zachování výnosové neutrality docházelo současně ke snížení existujících daní. EDR byly zaváděny během dvou vln. V první vlně EDR (1990 1993) se jednalo převážně o zavádění uhlíkových daní (daně z CO2), jež bylo kompenzováno redukcí daní z příjmu nebo snížením příspěvků na sociální pojištění. V některých zemích (např. Dánsko) se EDR začala realizovat v první vlně, ale probíhala ve více krocích, objevovala se další opatření, jež bylo třeba postupně přijímat, a tak se celková reforma uskutečňovala v delší časovém horizontu (Ščasný, 2002). V devadesátých letech pak vrcholily snahy EU sjednotit energetické zdanění a stanovit minimální spotřební daň z paliv a z elektřiny přijetím direktivy. Ve druhé vlně EDR (1998 2001) byly zaváděny hlavně spotřební daně na paliva a elektřinu doprovázené snížením příspěvků na sociální zabezpečení či jiným snížením daňové zátěže práce. Podívejme se, jak se realizovala implementace daňové reformy v členských státech a v souvislosti s tím můžeme porovnat zkušenosti těchto zemí s politikami 4 COM (1997) 30 final - návrh na úpravu Směrnice Evropské komise týkající se soustavy zdanění energetických produktů, tzv. Monti propsal. 26